Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 3/10
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Morgoth stále trpěl tou úpornou zimou. Bylo to vážně hrozné a skoro se to nedalo vydržet. Jeho příliš jemný kožich snadno profoukl a ledové sněhové vločky tomu vůbec nepomáhaly. Dokonce si pčíknul! Skandální. Rozhodně nebyl spokojený, Bohůmžel se však nezdálo, že by mohl s počasím něco dělat. Snažil se, opravdu úporně se snažil, ale nic nefungovalo. Nejspíše se budou opravdu muset vypravit někam do tepla, jinak tuhle zimu nepřežijí. Myslel samozřejmě na své sourozence, ale pochopitelně mu záleželo hlavně na něm - a na Morghaně. Věděl, že kdyby Cai trval na tom, že s nimi nikam nepůjde, asi by mu v tom nebránil a nesnažil se ho přesvědčit, aby změnil názor. Asi to bylo zlé, ale Morgoth nikdy netvrdil, že byl zvlášť milý. Snažil se změnit - alespoň trochu - bylo to jakési jeho předsevzetí, byl si však vědom toho, že pro to nedělá úplně všechno, co by měl a mohl.
Morgoth při své procházce lesem narazil na tůni. Byla malá a k jeho překvapení nezamrzlá. A jak tomu tak bývalo, dostal výborný nápad. Jak dlouho asi vydrží držet pacičku v téhle ledové vodě? Byla to dobrá otázka, kterou se hned rozhodl otestovat v praxi. Došel k vodě a i přes veškerý odpor do ní packu strčil. A už velmi, velmi litoval všech svých rozhodnutí. Dlouho tam packu neudržel, hned jí zase vytáhl. Co to bylo za nápad? Nadával si. Vedlo to akorát k tomu, že o packu skoro přišel a teď mrznul ještě víc. Jestli ještě dostanu nějaký podobně praštěný nápad, říkal si, tak sebou radši rovnou plácnu do sněhu. Aspoň si zkrátím utrpení.

Prosinec 2/10
8. Ozdob vánočně nějaký stromek
Morgoth se toulal krajinou. Byla mu zima a sám na sobě cítil, že bude - a nejspíše i je - protivný. Tohle počasí mu byl někdo dlužen. Necítil se vůbec dobře a nevěděl, jak to zastavit. Nebyl spokojený a neměl rád, když nebyl spokojený.
"Možná bych se mohl zahřát při nějaké činnosti," broukal si pod neexistující vousy a tu ho to bouchlo do očí. Uprostřed cesty se objevil stromeček - malý smrček. Možná by ho to otravovalo, protože mu zacláněl, ale on se rozhodl pro něco, co bylo zcela a naprosto mimo jeho povahu. Prostě šel a začal ten stromeček zdobit. Oprášil ho od sněhu, aby vynikly ty jasně zelené větve a začal běhat kolem, aby našel nějaké pěkné věcičky, kterými by mohl stromeček ověsit.
A že toho našel vážně hodně! Našel pěkný, huňatý mech (který vytrhal ze země a přinesl), dokonce našel nějaké temně červené bobule (radši je nezkoušel jíst, kdo ví, co to bylo zač), přitáhl šišky a pár hezkých, barevných kamínků, našel dokonce peříčka.
A tak Morgoth s okem estéta běhal kolem stromku a precizně umisťoval ozdoby - tu dal kamínek, tu umně zavěsil šištičku a támhle dal peříčko. Byla to rozhodně velmi titěrná práce, ale Morgoth mezi tím alespoň zapomněl na svou protivnou náladu i na to, že mu vlastně byla zima - docela se tím běháním zahřál.
Stromek byl perfektní. Ne, byl uchvacující! Vše, co Morgoth dělal stálo za pozornost, protože vše, co dělal bylo samozřejmě dokonalé. Ještě stromeček jemně poprášil sněhem, kývl si pro sebe hlavou, čímž své dílo schválil a veseleji pokračoval v cestě. Nikdy by nic takového neudělal, kdyby se někdo díval. Ještě by ho měli za milého vlka!

//Hrušňový sad
13. Zúčastni se koulovačky

Ghana i Cai se pochopitelně vydali za ním, protože jediný zhruba tušil, kde poušť byla. Bylo to tedy jako vždy v jeho životě. Byl vůdce. A vyhovovalo mu to. "No, vždyť říkám. Je to tady horší než doma. A lásko, pochybuji, že by to na poušti bylo lepší," pronesl skepticky, ale poušť byla jediné místo, kde v tomhle počasí mínil setrvat. Připadalo mu to jediné snesitelné.
"To má Ghana pravdu," otočil se na bratra. "Kdybys přišel jen o pár dní později, nejspíš už bys byl někde umrzlý," pronesl a chtěl bratrovi říct vše o místních bozích - tedy to málo, co o nich věděl a také to, co si o nich myslel (tedy to, že jsou to falešné modly, které si namyšlení - a snad i trochu silní vlci - vymysleli jako své alter ega, která místní dutohlavové chodili uctívat). Morgoth jimi samozřejmě všemi pohrdal, protože jedinými Bohy byli ti ve které věřili oni. Nic jiného pochopitelně neexistovala.
Inu, k Morghotovu proslovu nedošlo, protože Ghana - jak pro ní bylo tak moc typické - způsobila chaos. Tentokrát tím, že po nich házela koule. Pro jednou byl Morgoth ochotný přistoupit na její hru, ostatně sám si přeci říkal, že nebude na škodu být trochu milejší. A ke komu být milejší než k Morghaně - pokud se tím být milejší myslelo, že jejím směrem nahází několik dalších sněhových koulí. Uskočil a blýskl po vlčici úsměvem - vlastně to platilo i pro Caie. "Že mě nechytíte?" zasmál se, a tak trochu zlomyslně po nich ještě hodil pár sněhových koulí, než se vydal podél řeky. Kdo ví, kam dojdou.

//Červená řeka

25. Ochutnej padající sněhové vločky

I Morgoth byl rád, že tu jeho bratr byl - nedalo se to však ani srovnat s tím, jak moc byl rád, že tu našel Ghanu. "Přišlo mi, že je tady vlků až moc," zabručel Morgoth. Kolik jich potkal? Dva? Nebo tři? Bylo to o dva více, než poznat chtěl. Wizku byla užitečná, to ano, ale nakonec zdrhla a Ivan? O tom se snad ani nemusel zmiňovat. Toho chtěl prostě jen zahubit.
"Přesně, tohle nejde. Nepřežili bychom tu," poznamenal. Už teď ho tahle líbezná, k zemi padající břečka pořádně štvala. Možná mu hezky ladila ke kožichu, ale stejně měl vždy raději jako doplněk krev.
Ghana poskakovala kolem a ochutnávala vločky. Morghotovi to také nakonec nedalo a vyplázl jazyk, aby jich pár nachytal. A byl zklamaný.
"Ghano, lásko, vždyť to chutná jako voda," poznamenal, ale... Ghana si to zjevně celkem užívala. Hopkala ve sněhu a... hm... nemohla za to ta hruška? Byla tedy vždy trochu ztřeštěná, ale jemu na tohle hopkání byla prostě moc zima.
"To bude asi ten jejich místní Bůh," pronesl ironicky, když Ghana začala o Životovi. "Čirou náhodou jsem byl na poušti. A mám pocit, že není daleko odsud," nadnesl Morgoth. "Myslím, že taková změna prostředí by nám mohla celkem vyhovovat, ne?" zeptal se sourozenců. On byl rozhodně pro. Tahle zima už ho štvala, hrušky už se jíst nedaly a vůbec, jestli to bylo na něm, mohli vypadnout a vydat se na místo, které pro ně bylo domovem. Chtěl být jen co nejdál téhle zatracené kose, i kdyby to mělo znamenat, že celou zimu stráví na jednom místě. Nelišilo by se to zase tolik od toho, co zažívali běžně, než odešli z bratrstva. Vlastně ho asi nadchla i skutečnost, že by to na poušti mohlo být skoro jako doma.

//Ronhenský potok

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

-vsuvka-

Sněžilo a sněžilo. A bylo to pořádně otravné. Morgoth zjišťoval, že mu sníh vážně vadí. Sice celkem příjemně ladil s jeho světlým kožichem. Nebylo na tom nic disharmonického a měl pocit, že mu to ve sněhu docela sluší, přesto ho však vytáčel. Vadilo mu to zvlášť protože byla zima, která byla obtěžující a zažírala se mu do jeho kostí, které byly zvyklé jen na neustálé horko, které sice končilo s nocí, ale stále se to nedávalo srovnávat s otravným, mokrým sněhem.
A tak se Morgoth rozhodl s tím zatočit. Chápal magie a věděl, jak fungují, proto se rozhodl, že to jen tak nenechá - a zkusí se té zimy zbavit, nebo s ní alespoň něco udělat. Muselo to nějak jít, nebo ne? Nějaká magie určitě vládla zimě a sněhovým vločkám. A třeba jí ovládal - a třeba na to jen nemohl přijít vinou toho, že tohle bylo poprvé v jeho životě, kdy sníh vůbec spatřil.
A tak se Morgoth opravdu úporně snažil se napojit na zimu, na sníh a na všechno kolem, ale vůbec se mu to nedařilo. No, možná nakonec přeci jen tu magii neměl - byla to ale škoda. Možná by se jí měl naučit, to jen, aby měl pocit, že může ovládat zimu, jak se mu zlíbí. Ten pocit moci mu vyhovoval. Škoda jen, že se nemínil chodit doprošovat žádných těch směšných bohů o kterých mu Wizku říkala. Ne, to by raději zemřel, než aby nazval nějaké obyčejné vlky svými bohy. On věřil jen v jediné Bohy a ti... hm, ti mu žádné magie nedávali?

Morgoth nastražil uši, když Mordecai začal o svém odchodu. "Proč jsi vlastně odešel? Bylo to kvůli nám?" ptal se Morgoth se zájmem, přestože nečekal, že by na mladšího bratra měl takový vliv, aby kvůli nim toužil opustit jejich domov. Ani on po tom zvlášť netoužil, ale kvůli Ghaně odejít musel.
Morgoth si užíval blízkost své lásky, ale toleroval i to, že pozvala blíže Caie. I jemu bratr chyběl. Společně byli bezpochyby silnější. V tomhle světě obstojí jen spolu. Morgoth si říkal, že by možná měl být ke své rodině vřelejší - a nejen k Morghaně, ale i ke Caiovi. A nakonec snad i k Morticii, až a pokud jí Bohové přivedou k nim.
Morgoth se k nim všem přitiskl přeci jen stejně vřele. Morghana tady chtěla zůstat, a tak zůstanou. Převrátí celou Gallireu naruby, když se mu zachce. Ta myšlenka se mu zalíbila.
"I ty jsi nám chyběl. Zrovna než jsi se ukázal jsme s Ghanou mluvili o tom, jak nám tady chybíte. Cesty Bohů jsou nevyzpytatelné," pronesl Goth a zadíval se na Ghanu. Možná se mohli vydat pryč. Tušil, že tepleji bude na jihu a měl pocit, že nebyl daleko od místa, kde se poprvé setkal s Wizku. Tam by asi mohli zamířit...
"Nikdo se tě nechce zbavovat, Caii," zasmál se Goth. "To je ta pointa. Ale měli bychom se hnout, nebo tu zmrzneme," postěžoval si.

Prosinec 1/10
9. Ulov si kapříka

Morgoth zjistil, že vážně nesnáší sníh. A zimu. Gallirea sama o sobě by mu snad ani tolik nevadila, jen zkrátka by se zbavil té zimy - jak však zjistil, nebylo to tak snadné. Bohy o něco takového žádat nemohl, bylo to hloupé a malicherné, ale přeci jen... kdyby bylo trochu méně chladno, ocenil by to. Tohle bylo vážně nesnesitelné. Tohle se někomu líbilo?
Přesto přese všechno se však Morgoth snažil hledat na tomhle období něco pozitivního. Rozhodl se, že trochu změní svůj životní přístup, nehledě na to, jak směšně to znělo, možná mohl zkusit být trochu... veselejší. Už jen při té myšlence se mu ježil kožich. Fuj. Nebylo to tak, že by Morgoth chtěl být vyloženě negativní, ale... už takový byl. Ghana prostě vybrala veškerou radost a on... to, co zbylo. Jeho další dva sourozenci... no, ti nebyli tolik polarizovaní jako on a Ghana - a ač měl Morticiu i Caie rád, nikdo se zkrátka nemohl v jeho očích rovnat Morghaně.
A tak, i přestože mrzlo až praštilo a sněžilo, se Morgoth rozhodl uspořádat svým sourozencům večeři. A když narazil na rybníček, nedostal lepší nápad, než něho vylovit rybu. Bude to stát za to? Pravděpodobně ne, protože se celý zmáčí. Udělá to? Ano, protože byl overachiever a vždy toužil po obdivu druhých. To bylo celkem pozitivní, ne?
Morgoth se tedy vydal k řečenému rybníku a zkoumal jeho hladinu. Rybami se to tam jen hemžilo, a tak se do té ledové vody vrhl. Nebyl to dobrý nápad. Hned toho litoval, ale byl příliš odhodlaný toho dosáhnout a nevzdat se - takže ano, vytáhl kapříka na zledovatělý břeh, ale byl div, že se v tu chvíli nestal rampouchem.
"Už nikdy nebudu pro nikoho dělat nic pěkného," bručel, zatímco mu cvakaly zuby o sebe a prohlížel si svůj úlovek. Kapřík byl aspoň pěkný. A ta trocha krve posloužila jako obětina Bohům.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Morgoth na sobě stále trochu cítil účinky zkvašených hrušek. Morgoth nad slovy svého bratra jen máchl packou. „To nevadí, přece za ní nemáš žádnou zodpovědnost. Hlavně, že jsi tady ty. Víte, že vás mám rád, že jo?“ zeptal se – bylo to celkem mimo jeho povahu, ale to byl stále ještě účinek jeho opilosti. Opřel se o Ghanu a jemně do ní šťouchnul. Ano, Ghana jistě věděla, že jí má rád, ale věděl to i Cai? Nebylo na škodu, že mu to teď řekl. Určitě bude rád. Musel se o Caie starat, byl to přeci jen jeho mladší bratr. Měl by na ně dohlédnout na všechny.
„Ty snad nepůjdeš s námi, Caii? Kam bys šel? Ještě bys tady někde umrznul. Půjdeme všichni spolu, ne?“ ptal se jich obou, protože teď, když byli spolu nechtěl, aby se rozdělovali. Rozhodně chtěl, aby zůstali spolu. Pokud je sem Bohové přivedli mělo to nějaký důvod a on ten důvod zcela zřetelně začínal vidět v tom, aby obrátili místní vlky k jejich Bohům. Museli je přivést na cestu Pravdy. To jediné dávalo smysl – a dávalo to smysl u všech až na Ivara. Ten Gothovi opravdu, ale opravdu hodně ležel v žaludku. Nejraději by ho zakousl, ale co mohl dělat, když teď byl jeho bratr.
„Ale do tepla bych šel, to ano,“ zamručel. Už se mu hlava zase trochu vyčistila. Mráz už pomalu začínal. A pokud tohle nebylo všechno, Goth chtěl být rozhodně, co nejdál. Sníh se mu nelíbil. Proč by o něj vůbec někdo stál? Byla to jen bílá břečka.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Morgoth byl stále překvapen tím, že se tu Mordecai objevil vlastně skoro zčistajasna. Bylo to vážně celkem divné, no ne? Sotva o něm Ghana začala mluvit, on tu náhle byl a vypadal tak jako obvykle. Goth svého bratra viděl rád, ač ho tu nečekal. Bylo to však bezpochyby dílo Bohů.
Cai si bez váhání vzal hrušku a Ghana už vyhlížela Morticiu – ta tu však nebyla. Alespoň podle pachu ne. Goth tak ani nečekal, že by Cai kladně odpověděl.
„Třeba sem také najde cestu,“ poznamenal jen a otřásl se. Byla už pořádná zima. Nedalo se to vydržet.
„Obávám se, že ano, Ghan,“ poznamenal Goth a podíval se na padající vločky. Co zase bylo tohle? „Nestálo by za to vypravit se někam za teplem?“ ptal se, protože všichni měli srst přizpůsobenou docela jinému počasí. Tohle pro ně příliš nebylo.
Při Ghanině vzpomínce se však Goth musel usmát. Samozřejmě, že si na jejich první zimu pamatoval! V jejich domovině žádné bílé věci z nebe sice nepadaly, zima jim však byla zrovna tak, jejich srst totiž byla ještě méně hustá než teď.
„Pamatuji si, že to bylo hrozné. Ale také se obávám, že tady to nakonec bude mnohem horší. Podle všeho je tohle jen začátek zimy. A pokud si vzpomínám, naší první zimu jsme se od matky příliš nevzdalovali. Mělo to však své kouzlo, nemyslíš, lásko? Byli jsme prostě zalezlí a hřáli se navzájem,“ prohlásil Goth. Ani teď by mu to nevadilo, ač by u toho Mordecaie ani tolik nepotřeboval. Stačila by mu Ghana.
„Ale vážně, tu cestu za teplem bych zvážil,“ poznamenal Goth. Dost bylo vzpomínek.

Listopad 10/10

Morgotha ten Ivan pěkně namíchl. Byl pořádně naštvaný, ale byl rád, že se ho zbavil. Odhalil se mu však více, než by chtěl. To byl problém. Nepotřeboval, aby takový budižkničemu o něm věděl více než bylo nezbytně nutné. Mohl toho vlka zabít? Jistě by to šlo, ale... byl přeci jen členem jeho bratrstva. To mu značně překáželo. Jistě, ukousl Rávce nohu, tohle však bylo něco docela jiného. Teď tady přemýšlel o vraždě. To nebylo jen tak. Morghana by s tím navíc určitě nesouhlasila. Mručela by něco o tom, že to je proti Bohům, ale jak by Bohové mohli přijmout někoho, kdo byl takhle protivný? Připadalo mu to jako holý nesmysl, ale co měl dělat? Morghana ho v tomhle neposlechne. Asi se bude muset nějak naurčit s Ivanem vyjít... a nebo přijít na jiný způsob, jak se ho zbavit.

9/10 • Ivan

Morgoth se jen pohrdavě uchechtl. Tenhle vlk, že si uvědomoval skutečnou tvář světa? Kdo mu něco takového, chudákovi, nalhal? "Roztomilé. Nejen, že jsi prašivej, ale ještě ke všemu naprosto tupej, ale to mě vlastně zase tolik nepřekvapuje. Jen doufám, že pochopíš, že svět není vždy takový jaký sis ho vymaloval ve svojí hlavě," pronesl Morgoth ledově. Už se rozhlížel, že půjde. Tohle nikam nevedlo a když Ivarovi ani nemohl prokousnout tepnu, bylo irelevantní tu zůstávat. Mohl se vrátit za Ghanou.
Když se Ivar oháněl počtem vskutku bezvýznamných vlčic, Morgoth se už skutečně smál. "Jasně, takže s žádnou. Náhle to dává smysl. Jistě, že jsi tak protivnej, žádná ti prostě nikdy nedala," pronesl Morgoth uštěpačně. "To nic, Ivane, jistě se na tebe štěstí někdy usměje. Uvidíš, že pak možná přestaneš být nesnesitelný. Jistě, ta šance je malá, ale snad k nám Bohové budou milostiví," pronesl krémový vlk se smíchem.
"Když myslíš. Já zapomněl, že vlastně znáš Morghanu celé dva dny a jsi teď odborníkem na její život. Jak bych o ní já, kdo jí zná jen od jejího prvního nadechnutí, vědět více než ty?" ušklíbl se.
Morgoth doslova vyprskl smíchy. "Tomu věřím. Inu, žij si v tom svém delulu světě, já jdu zpátky za svou družkou," pronesl Morgoth vznešeně a hrdě. Na Ivara se už ani nepodíval.

8/10 • Ivan

Morgoth si z Ivarových slov nic nedělal, bylo to však jen tím, protože si bral do tlamy jeho Bohy - a Morgoth vždy věřil, že si ho Bohové vyvolili. To, že mu nějaký tupec říkal, že to tak nebylo? Proč by tomu proboha měl věřit?
"Čím jiným bych si to asi měl odůvodňovat, Ivane?" zeptal se šedivce. "Já chápu, že tvá víra je falešná, ale věz, že pro mě i pro Morghanu je skutečná. Stejně jako pro všechny z bratrstva. To jen ty nejsi schopný vidět Pravdu," pronesl vlk. "Narodili se mrtví, protože Bohové je chtěli mít u sebe. Byli dokonalí. A nepochybuji o tom, že Bohobé nás tady nesvedli dohromady náhodou. Vše je řízené jimi a to, že ty to nejsi schopný vidět je jen pro tvou vlastní smůlu," pronesl Morgoth ledově a ani se na Ivara znovu nepodíval, protože mu to došlo - musel hrát podle jeho pravidel. Přestane o tom mluvit až na to Goth přestane reagovat. Byla to jednoduchá rovnice.
Když mu však Ivar tvrdil, že nějaké návrhy ze strany jeho sestry padaly, jen zavrčel. "Tomu tak věřím. Morghana by se o tebe ani neopřela, natož, aby s tebou spala," protočil oči v sloup. "Ale je roztomilý, že máš takové sebevědomí. Měls vůbec někdy nějakou vlčici?" uchechtl se - pochyboval o tom. Morgoth jich měl... mnoho. V tuhle chvíli se mu vzpomínka na Rávku vlastně velmi hodila.
"Nebuď si tak jistý, že bych to před ní neřekl. Přesvědčím si, že jsi k ničemu. Nakonec se mi to podaří," pronesl sebevědomě. Jeho sestra se sice sotva nechá ovlivnit, ale on to s ní uměl. Lépe než kdokoliv jiný.
Morgoth se zasmál, když Ivar zmínil, že by si snad jeho sestra užila s ním. "Těžko. Teď jsem tu já. Proč by si měla chtít vyrazit s někým, kdo mi nesahá ani po drápky na pacce? Ale je roztomilé, že si to myslíš," uchechtl se Morgoth. "Morghana plácá kde co. Občas prostě nepřemýšlí. Asi jsi byl jediný poblíž a ona prostě má ráda společnost. Teď má mě," pronesl.
"Uvidím, co jí řeknu, nebo neřeknu. Rozhodně o tobě však neřeknu nic dobrého," ujistil Ivara. "Když myslíš, Ivane. Já se nenechám ponižovat od takového ubožáka jako jsi ty," prohlásil. Snažil se zastírat, že na něho jeho slova mají účinek, ale bylo to efektivní. Když mu to nedá najevo, ztratí jistotu a v tu chvíli bude mít Morgoth znovu navrch v téhle slovní přestřelce.

no... tak ještě 20 drahokamů na 2

Příchod zimy byl pro Morgotha bolestný – ne snad kvůli tomu, že by na zimu měl nějaké neblahé vzpomínky, ale právě kvůli zimě. Vlkovi, který celý život prožil v poušti prostě celá myšlenka zimy nevyhovovala. Morgoth si uvědomoval, že tohle byla jen něžná předehra a byl si jist, že skutečná zima ho bude stát mnohem více. Morgoth věděl, že může proti zimě protestovat, jak jen chtěl a že mohl tvrdit, že se ho počasí nijak nedotkne, lhal by však sám sobě. Obával se, že tohle byl jen další test od Bohů. Morgoth jejich moudrost ani jejich rozhodnutí nikdy nezpochybňoval, a tak si říkal, že třeba i tohle počasí ho má něčemu naučit. Čemu? Na to zatím odpověď neznal.
Tak jako tak si tady budou muset s Morghanou… a asi i s Mordecaiem najít úkryt. Přítomnost jeho bratra ho přinejmenším zarazila, ale když už tu byl, mohli tu skutečně založit smečku. Samozřejmě do budoucna. Snad tímhle mohl splnit sen své sestře. Snad jí mohl opravdu dát to, co chtěla. Další následovníky jejich zvyklostí a jejich Bohů.
Morgoth se nad tou myšlenkou musel usmívat. Možná, až skončí zima, jim tenhle svět opravdu dá něco, co by nikdy nečekal. Nemyslel si, že by tady našli někoho, kdo by skutečně porozuměl jejich zvyklostem, ale co mohl vědět? Ivar byl sice ze strany jeho milované Morghany trochu úlet, ale… kdyby jí tyhle úlety neodpouštěl, jen sotva by jí mohl milovat.
Morgoth si však s příchodem zimy dělal skutečné starosti. Nebylo to nic, čím by se skutečně zabývat chtěl, ale nic jiného mu nezbylo, když už je sem všechny Morghana přivedla. Jeho sestra se nikam nechystala, a tak pochopitelně nikam neměl v plánu jít ani on. Nebyla to jeho první volba, ale když už tady byli, mohli to tady ovládnout, ne? Třeba přesně to od nich Bohové očekávali. Že si tady podmaní každého vlka, kterého potkají. A ti, kteří se nepodvolí? Ti zemřou. Mohli je obětovat, říkal si, tím by se mohli zmocnit celé Gallirei. Ta jediná myšlenka ho chlácholila – na to však museli přežít zimu.
Vše by asi bylo snesitelné, kdyby se z nebe nezačala snášet bílá hmota. Morgoth sníh nikdy neviděl, a tak na něj jen se znechucením zíral, jak se líně snáší a drží se na zemi jako by mu snad patřila, nebo co.
Horší bylo, když Morgoth zjistil, že ta věc je studená. To tady vážně měli v zimě všechno ledové? Příčilo se mu to. Nemyslel si o tomhle světě nic valného a jeho mínění rapidně klesalo, když do bílé hmoty strkal packou, která ho brzy začala zábst. Jak tady jako měli přežít? Už teď mu kožíškem profukovalo a země měla být takhle studená. To nebylo normální. Vážně Morghana musela objevit tu úplně nejstudenější zemi?
V té chvíli se Morgothovi už zcela stýskalo po domově. Nemohl by ani slovy vyjádřit, jak moc mu chyběly horké pláně, na kterých žádný sníh nikdy nebyl. Věřil, že i Morghana, která si jindy nedělala z ničeho starosti bude na jeho straně. Tohle se přeci nikomu nemohlo líbit, ne?
Museli na jih. Tohle totiž Morgoth nehodlal ani na vteřinu tolerovat. Vidina teplých plání ho vábila – a to ani nevěděl, že Gallirea takové místo nabízí. Kdyby to byť jen tušil, už by tam dávno byl a se zimou by si nedělal starosti. Problém byl, že Morgoth zatím poznal jen ledový sever, hory a všechny tyhle nepříjemné věci, které se mu s příchodem sněhu uzavírat. No, co se dá dělat, říkal si. Prostě se na sever vrátí až v létě – a kdo ví, jestli vůbec. Šplhání po nějakých pahorcích ho také zrovna dvakrát nelákalo. Prostě směřoval v zimě vstříc teplu.

Přidáno.

Morgoth měl setkání s Ivarem plné zuby, byl nezvykle napružený a vzteklý a z tlamy mu uniklo na jeho adresu ještě pár nadávek, i když už dávno směřoval od toho parchanta pryč. Co si o sobě asi tak myslel? Lezl mu na nervy a navážel se do něho jako by byl něco více, přestože byl jen špínou v jeho kožichu, kterou Morgoth samozřejmě neměl - dalo se tedy říci, že Ivar prostě neexistoval.
Ladně překonal spadlý kmen na cestě a pokračoval dál. Lačně se rozhlédl po lese - měl chuť něco roztrhat. Takovou agresi v něm Ivar vzbudil, nikdo se mu však nemohl divit. Trápil ho slovy o jeho mrtvých vlčatech a choval se jako buran. Nedalo se říci, že by měl Morgoth příliš nepřátel, Ivar se mezi ně však bezpečně zařadil.
Ledový poryv větru Morgothovi pročísl jemný kožíšek. Kruté, pomyslel si. Inu, ta zima tady byla něco, co mu nevyhovovalo. On byl zvyklý na pěkné teplíčko a sníh pro něho byla velká neznámá. Ano, jen kvůli Morghaně byl schopný tohle všechno přetrpět. To nikdo jiný než ona nedokázal, to ona ho tady držela. A to si Ivar myslel, že na tom s ním byla špatně. Elegantně se oklepal (vše, co dělal, bylo prostě nevídaně dokonalé) a rozhlédl se, aby zjistil, kde vůbec je a kudy musí jít, aby se co nejdříve setkal se svou sestrou. Ušklíbl se - ještě jednou - když si vzpomněl na Ivara, a rozběhl se. Extrémně se už těšil na to, až z tohohle lesa zmizí a nechá celého Ivara za sebou. Ubožák, odplivl si ještě, než ho docela pustil z hlavy a zmizel.

Přidáno.