Gallirea - Příspěvky uživatele

4. Zazpívej někomu koledu.

Morgoth byl vždy vůči své sestře ochranitelský. Její pláč v něm vzbuzoval hněv ke každému, kdo jí ho způsobil - jenže v tuhle chvíli nemohl cítit nic jiného než prázdnou, dutou bolest, která nikdy nemizela. Byla stále hluboko v něm a bylo těžké jí čelit. Proto byl jediný, kdo kdy mohl Morghanu plně pochopit. "Já vím," vydechl. Mluvit o tom bylo těžké - a ještě těžší bylo uvědomovat si své vlastní city, kterým se většinou úspěšně vyhýbal. "Cítím to stejně. Mám pocit, že s nimi zmizel smysl mého života. S nimi a s tebou," řekl jí a přitiskl se k ní blíže. Nemohl jí opustit, jak si vůbec kdy mohla myslet, že by to svedl? Morghana a jejich vlčata byla tím jediným, co kdy miloval. Všechny ostatní by neváhal usmrtit.
"A já si za tím stále nestojím, Ghano," řekl jí neochvějně. "Myslím si, že tohle peklo můžeme projít jedině spolu. Bohové k tomuhle všemu měli důvod a já věřím, že máme projít očistcem společně a vyjít z něho silnější. Nenechám tě tím projít samotnou. Nenechám tě odejít. Nikdy," pronesl Goth neochvějně. Svým způsobem souhlasil s tím, co mu Ghana říkala, jen si nemyslel, že by mohli zůstat jen... čím? Přáteli? Ta myšlenka se mu příčila. Ne, vždy byli mnohem více, vždy k sobě patřili. Vždyť i teď jim Bohové dali najevo, že se měli najít ve všech světech. "Já vím, lásko. Vždycky tady pro tebe budu," ujistil ji a sledoval, jak rychle se jeho milovaná sestra ze všeho oklepala. On to chápal. Bylo lehčí na tom nemyslet, přestože i jemu - nepřiznaně - steklo do kožichu pár slz. Jejich vlčata byla opravdu něčím, co v něm probouzelo emoce.
"Měl jsem pocit, že je jen někde za mnou," poznamenal Goth nakonec hlasem ve kterém se už žádné emoce neodrážely. Díval se na okraj lesa, ale Cai tam nebyl. No, daleko být nemohl. Asi.
Morghana přišla s nápadem ozdobit strom, on však nikdy na tyhle věci příliš nebyl - ale zatímco Morghana pobíhala kolem, on se rozhodl, že jí k tomu mohl zazpívat. Jeho hezký hlas zněl při zpěvu ještě o trochu lépe a viděl, jak Morghana jeho směrem obrátila ucho, když spustil nějakou vánoční písničku, která ho zrovna napadla a hezky se to hodilo k Morghanině zdobení stromečku.
"My tři bratři jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka," prozpěvoval si a věnoval tím své myšlenky Bohům, kteří jim jistě přinesou štěstí.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Bylo tepleji. A s rostoucí teplotou se i zmenšovala Morgothova mrzutost. Ne, že by zmizela úplně, ale byla alespoň trochu menší. I to byl úspěch. Ne, zima prostě nebude nikdy jeho oblíbeným obdobím. Tohle počasí už bylo snesitelné. Za jiné situace (a kdyby tu nebylo tolik uhlí) by si tu lehnul a už by neodešel.
Byl rád, že Ghanu nešel, ač zbytky doutnajícího lesa se nedaly přehlédnout. Asi ho nevypálila teď, zdálo se, že to tady už nějakou chvíli je... takové, ale Morgoth nad nechtěl přemýšlet nad zatraceným lesem, když byl s Morghanou. Ne, když mu říkala, že nebyla v pořádku. Ani on nebyl, jen to mezi nimi nevyřčené viselo a oni dělali, že to neexistuje.
"Já vím," přikývl. Vždy to věděl a vždy se jí snažil chránit, protože jí miloval. Bylo to veskrze to jediné, co cítil. Na nikom jiném mu nezáleželo tolik jako na ní. "Bylo to moc těžké. Stále je. Ale víš, že ti nikdo nemůže rozumět tolik jako já," připomněl jí. Nikdo si neprošel stejnou ztrátou. Přišli o ně oba, jenže Morghana to vyřešila tím, že si našla jiné vlky se kterými trávila čas. Nemohl říci, že by neudělal totéž, ale nebyl to zrovna zdravý způsob, jak se vypořádat se ztrátou. Pravda však byla, že Morgoth neuměl nic dělat zdravě. Byl definicí toxicity.
"Nechtěl jsem o tom mluvit, protože jsem doufal, že když na to zapomeneme, bude to snadnější. Nebylo," řekl jí - což už oba věděli.
"Tak moc jsem je chtěl. Chybí mi - a to vlastně nikdy ani nebyli," povzdechl si. Nikdy nic z toho nevyřkl nahlas - nikdy by ani nepřiznal, že cítí něco takového jako byla bolest. Měli být rodiči, a přesto... přesto jimi nebyli. Ta ztráta se nedala popsat.
"Hledí na nás spolu s Bohy. To mi stačí," řekl jí, ale měl pocit, že už nikdy nezíská Morghanu zpátky bez ohledu na to, co řekne. A on ji potřeboval.
"Jdu," přikývl Morgoth a vykročil za sestrou. "Nechceš ale počkat na Caie?"

//Ohnivé jezero
18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Morghana zmizela tak rychle, že si Morgoth ani nevšiml, kam šla. Mordecai byl jen kousek za nimi, ne? Ještě u jezera se za ním ohlížel a měl pocit, že ho následuje, ale vlastně to nevěděl jistě. Morgothův hlavní zájem byla vždy jen Morghana. Všichni to věděli, a tak by mu to jeho mladší bráška snad ani nevyčítal.
Morgoth věděl, kam Morghana ve svých myšlenkách směřovala, protože on své myšlenky obracel k vlčatům zrovna tak. Věděl, že je nikdy nepoznal, přesto mu chyběla. Jejich malé kuličky, které se nikdy nevzbudily z věčného spánku. Věděl, že Morghanu to zdrtilo mnohem více, jen se to oba rozhodli přejít, protože to tak mělo být. On věřil úsudku Bohů, jen doufal, že je čeká něco lepšího.
Bezmyšlenkovitě zamířil k místu, kde bylo teplo. Sníh pomalu mizel a jemu se značně ulevilo. A bezpochyby tu Morghana byla, protože všude kolem bylo jen spáleniště. Hm, netušil jsem, že Morghana už stihla vypálit les i tady, pomyslel si vlk a vyrazil směrem, kterým zachytil Morghaninu stopu. Nebylo to tak těžké, a nakonec ji našel jen o kus dál. Doufal, že Cai je stále někde za nimi. Nalezli ty teplé kraje, o kterých mluvil. Poušť musela být ještě trochu dál, ale jistě se tam dostanou.
"Lásko,“ oslovil Morghanu měkce, když k ní došel a jemně se čenichem dotkl její tváře. "Jsi v pořádku?“ zeptal se jí. Ona moc dobře věděla, o čem mluvil, protože sdíleli stejnou bolest. On to u toho jezera vyřkl, ona mluvila o všech ostatních, na kterých jemu nezáleželo. Záleželo mu jen na ní. A na jejich rodině, která nikdy nevznikla. Nikdy se jí na to nezeptal, protože věděl pravdu. Nebyla v pořádku. Nemohla být. "Nikdy jsme o tom nemluvili. Ne skutečně," řekl jí. Měl vždy pocit, že kdyby o tom více mluvili, neopustila ho, problém však byl, že ani on sám o tom mluvit nechtěl. Nebylo to nic příjemného.

Prosinec 6/10
5. Postav vlkuláka.

Morgoth stále nebyl zrovna zimně nakloněn. Nemohl by tedy říci, že se nesnažil, přeci jen každý musel vidět, že se snažil, ale asi to prostě nebylo pro něho, nebo tak něco. Byl zkrátka ryze nezimní typ, přesto se vždy pro něho alespoň trochu nadchnul. Sníh by třeba neměl úplně špatný nápad, kdyby byl trochu snesitelnější. Možná, že by to bylo lepší, kdyby byl sníh teplejší. To sice znělo trochu hloupě, ve skutečnosti to však bylo to jediné, co sníh potřeboval.
Se sněhem se dala užít zábava. Bylo to trochu jako pouštní písek, ale přeci jen trochu lepší. Sníh totiž držel tvary. Tím si sníh Morgotha velmi získal, zvlášť, když ho jednou zrána napadlo, že by mohl ze sněhu postavit svou podobiznu.
Nebylo nic lehčího, říkal si, když se do toho pustil. Samozřejmě začal tím, že na hromadu nahrnul velké množství sněhu (bylo ho trochu více, než bylo nutné, byl však velký vlk, o tom nebylo pochyb), a pak se pustil do tesání.
Velmi ho to bavilo a měl pocit, že celkem vystihl detaily své dokonalosti. Samozřejmě nešlo sněhem vystihnout jeho půvabnou, světlou barvu, ale to už byl vlastně jen takový velmi drobný detail, který se rozhodl přejít jen pro své vlastní dobro. Nevěděl, jak by sníh barvil a jediný přijatelný způsob, který by celkem vystihl jeho barvu... inu, k tomu se samozřejmě nehodlal uchylovat. Byla by to dehonestace jeho velkoleposti.
Morgoth si ještě jednou své dílo prohlédl. Ne, bylo bezpochyby perfektní. Vystihl i ten majestátní pohled. Teď každému, kdo na jeho sochu narazí bude jasné, že tu byl takto velkolepý vlk. Alespoň dokud sníh na jaře, nebo dříve, neroztaje.

//Červená řeka
3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Morgoth se dokutálel jen o kus dál. A rozhodně litoval toho, že tohle celé Morghaně dovolil, ale... byli živí. Nebo se to tak alespoň zdálo. Otřepal ze sebe sníh a nabručeně se podíval po Caiovi, který zjevně inklinoval k Morghanině ztřeštěnosti. Bude si na bratra muset dát větší pozor, aby se vyhnul těmhle ne zrovna zábavným situacím.
"Nevím, jestli zrovna zvyknout," zamručel. "Ale je jasné, že Morghana s tímhle nepřestane. Jedna šílenost střídá druhou," prohlásil - všichni věděli, jaká Ghana byla, ale on jí takovou miloval. Také k ní přešel a čumákem pročísl jemnou srst na její tváři. Nic se jí nestalo, samozřejmě, že ne, ale chtěl se jen ujistit, že byla v pořádku.
Skončili u jezera, jak si Morgoth vzápětí všiml, které bylo rudé jako krev - byla noc a barva tak příliš nevynikla, ale viděl všechny ty lodičky, které plály a které jezero osvětlovaly. Bylo to rozhodně působivé.
Morgoth váhal jen chvíli, než k vodě přešel. Byl zaujatý a to se stávalo málokdy. Cosi jako lodičky, které zjevně více vlků posílalo po vodě, bylo na okraji toho velkého jezera. Morgoth nevěděl, zda ho vábí barva krve, nebo jen prostá sentimentalita, ale jednu tu lodičku vzal do tlamy a položil jí na hladinu, kde se chvíli jen vznášela bez jediného účelu. Nevěděl, kdy přešel z nabručenosti až k těmhle nepříjemným pocitům, ale doufal, že se jich zbaví spolu s tou lodičkou. "Tahle je za naše děti, které si k sobě Bohové vzali příliš brzy, aby poznali radost života," pronesl Morgoth - poslal tu lodičku po hladině a ta zaplála jasným světlem, ale Morgoth to už neviděl. Otočil se a šel pryč. Sentimentální chvilka skončila.

//Uhelný hvozd

Popovez někoho na provizorních sáních

Na Morghanu byl spoleh. Vždycky vymyslela nějakou kravinu, které se ve své zamilovanosti chytil, ale byla pravda, že se s ní snad vůbec nikdy nenudil. Cai nevypadl tak nadšeně, ale Morgoth by pro svou sestru udělal asi cokoliv, a tak když seděla na tom divném kusu kůry, věděl, že je to pitomost (dost možná to i byla její poslední pitomost, protože ten kopec vypadal vážně prudce), jemu na tom však vlastně ani tolik nezáleželo. Obvykle vše přežil - Morgoth měl devět životů, nebo tak nějak to slýchal (a nebo si to tvrzení jen silně upravil). Tohle přežijí - a navíc... dole přeci museli zákonitě dopadnout do měkkého.
K jeho vlastnímu, mírně sebevražednému, překvapení neváhal. Sedl si na ten kus dřeva a počkal, až se k nim připojí i Cai. "Tak to rozjeď, lásko."
Možná to neměl říkat. Možná to sakra neměl říkat, ale když je Morghana pustila z kopce, byla to chvíli sranda. Řítili se neuvěřitelnou rychlostí - nebo takový alespoň měl Morgoth pocit - ale také měl pocit, že to nesměřovalo k ničemu dobrému... ne? To když se kůra pod jejich packami začala pomalu rozpadat. No, tak hlavně, že snad skončí v tom měkkém sněhu a ne třeba... ve stromě - zdálo se však, že spíše zahučí do té řeky, která se pod kopcem vinula jako had. A pak pravděpodobně umrznou.
"Brzdi, Ghano!" Vyjekl Morgoth, ale už bylo pozdě. Už nebylo co by mohla Ghana brzdit, protože kůra se rozlétla na všechny strany, ale pomohlo to. Pod kopec se dokutáleli jako tři hezké sněhové koule. Naštěstí to už však byl dolů jen malý kousek. Ale alespoň přežili.

//Ohnivé jezero

//Ronherský potok

16. Dováděj ve sněhu

Morgoth nebyl zrovna typem vlka, který by si sníh nebo zimu zvlášť užíval - pokud by se to řeklo velmi mírně. Morgoth sníh nesnášel, ale snažil se si celou tuhle záležitost více užívat, i když mu spíše než cokoliv byla zima a chtěl domů. Ideálně hned.
I přestože však nebyl zimní typ, rozhodl se nelámat nad zimou jen tak hůl - alespoň ne, dokud k tomu nebude mít opravdu pádný důvod. A tak, když hodil po Morghaně pár koupí a hrdinně uprchl, udělal něco dalšího, co bylo typicky neMorghotovské chování - a začal skákat do závějí sněhu jako liška. Ani nic nelovil, prostě si hrál... nehledě na to, jak hrozně to v jeho hlavě znělo, bylo to přesně to, co dělal. Bylo to až k neuvěření, jak si to ale vlastně užíval. Chvíli takhle poskakoval, ale do ničeho dalšího se nehnal. Že by znovu skákal do sněhu? Tak to ani náhodou, na to byl moc... studený.
Ne, takhle to stačilo. Jako dovádění a jako poznání, že opravdu nebyl zimní typ mu to perfektně stačilo. Nehodlal se příliš měnit - ne k tomu, aby se z něho stal nějaký severský blázen, který si tohle počasí z kdovíjakého důvodu užívá. On by se raději vyhříval na horkém kameni jako ještěrka, ale co mohl dělat? Musel se smířit s tím, že tohle byl teď jeho život. Ještě pár dní to vydrží. Pak se odsud pakuje. Věděl, že tady byly nějaké teplejší krajiny, takže se tam hodlal přesídlit, ať se to ostatním líbí, nebo ne - v tomhle případě neměli příliš na výběr.

Prosinec 5/10
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Morgoth se toulal zimní krajinou, která ho, ano, ještě pořád štvala. Neshledával na ní vůbec nic pěkného, celou zimu by zakázal. Kdo jí vůbec potřeboval? On rozhodně ne. Chyběla mu Morghana a to celou věc dělalo ještě horší. Nebylo to dobré a věděl, že bude zase nesnesitelný.
Nepomohl tomu ani příjemný úkryt, který si před sněhem a zimou našel. Lehl si do hezké, malé jeskyně, kterou objevil úplnou náhodou, rozhodně se mu však hodila. Nestěžoval si. Alespoň něco mu hrálo do karet.
Výhled navíc také nebyl nejhorší a snad v tu chvíli i trochu pochopil to, co se někomu na zimě mohlo líbit. Byla celkem líbezná, když se na ní jeden zadíval s dostatečným odstupem a z místa, kde na něho nesněžilo a ten sníh ho nestudil v kožichu…
Ne. Ne, teď bude zimu obdivovat.
Musel se hodně snažit, aby viděl tu spanilou krásu, která mu dosud unikala – a nejspíše mu bude unikat i nadále, jakmile vystrčí nos z jeskyně – ale sníh a rampouchy, které visely ze stromů, to všechno dotvářelo líbezný obrázek ročního období, s kterým se dosud vůbec nesetkal. Možná, že měl obecně problém se vším novým. Byla pravda, že dosud Bratrstvo nikdy neopustil. Možná byly jeho předsudky tak ostré i kvůli tomu – nebo to prostě jen byla jeho povaha. Pamatoval si, že ani doma nebyl o moc příjemnější, ale stále byl doma. Tohle místo pro něho bylo cizí. A rozhodně nepomáhalo, že na něho neustále sněžilo. Vážně se snažil, ale jediné dobré na zimě shledával to, že musela brzy skončit… ne?

Prosinec 4/10
21. Zkus postavit Iglú

Morgoth se vážně hodně nudil - asi i proto stále brouzdal tímhle lesem a snažil se nějak, vlastně docela jakkoliv, zabavit. Mohlo se to zdát jako lehký úkol, Morgoth byl však vlkem, který se pro nic snadno nenadchl, neměl rád společnost a už vůbec ne otravné vlky jako byl třeba Ivar. Chyběla mu Morghana, ta se však někam zatoulala. Nepochyboval o tom, že brzy přiběhne s nějakou cinkavou blbůstkou, nebo Bohovévíčím. Neměl jí to za zlé, miloval jí takovou jaká byla, ale občas mu to dělala vážně těžké. Jeden by navíc řekl, že jejich povahy jsou naprosto nekompatibilní. Morgoth by mu však dokázal, že to tak zjevně není, když spolu měli tak dlouhý vztah a nebýt jejich mrtvých vlčat, měli by ho nadále.
Padal na něho smutek - a smutný Morgoth rozhodně nebyl dobrý Morgothem, a tak se rozhodl najít si znovu nějakou zábavu. A tak ho napadlo postavit si domeček ze sněhu. Znělo to jako naprostá pitomost, zvlášť, protože už tak mrznul, ale říkal si, že při pohybu se zahřeje. No, a tak se do toho pouštní vlk pustil. Tolik se zabral do stavení perfektního iglú, že úplně ztratil pojem o čase. A navíc se opravdu celkem zahřál. Fungovalo to, páni. To by vážně nečekal. On navíc nebyl takový, že by udělal něco jen tak a ještě to neudělal pořádně. Ne, to by nesnesl, a tak bylo jeho iglú opravdu perfektní. Když bylo hotové, vlezl si dovnitř - a nevěděl, zda to byla jen iluze, nebo jestli to byla pravda, ale připadalo mu, že je uvnitř teplo. Nebo se možná jen opravdu, ale opravdu hodně rozpálil při té práci.

Prosinec 3/10
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Morgoth stále trpěl tou úpornou zimou. Bylo to vážně hrozné a skoro se to nedalo vydržet. Jeho příliš jemný kožich snadno profoukl a ledové sněhové vločky tomu vůbec nepomáhaly. Dokonce si pčíknul! Skandální. Rozhodně nebyl spokojený, Bohůmžel se však nezdálo, že by mohl s počasím něco dělat. Snažil se, opravdu úporně se snažil, ale nic nefungovalo. Nejspíše se budou opravdu muset vypravit někam do tepla, jinak tuhle zimu nepřežijí. Myslel samozřejmě na své sourozence, ale pochopitelně mu záleželo hlavně na něm - a na Morghaně. Věděl, že kdyby Cai trval na tom, že s nimi nikam nepůjde, asi by mu v tom nebránil a nesnažil se ho přesvědčit, aby změnil názor. Asi to bylo zlé, ale Morgoth nikdy netvrdil, že byl zvlášť milý. Snažil se změnit - alespoň trochu - bylo to jakési jeho předsevzetí, byl si však vědom toho, že pro to nedělá úplně všechno, co by měl a mohl.
Morgoth při své procházce lesem narazil na tůni. Byla malá a k jeho překvapení nezamrzlá. A jak tomu tak bývalo, dostal výborný nápad. Jak dlouho asi vydrží držet pacičku v téhle ledové vodě? Byla to dobrá otázka, kterou se hned rozhodl otestovat v praxi. Došel k vodě a i přes veškerý odpor do ní packu strčil. A už velmi, velmi litoval všech svých rozhodnutí. Dlouho tam packu neudržel, hned jí zase vytáhl. Co to bylo za nápad? Nadával si. Vedlo to akorát k tomu, že o packu skoro přišel a teď mrznul ještě víc. Jestli ještě dostanu nějaký podobně praštěný nápad, říkal si, tak sebou radši rovnou plácnu do sněhu. Aspoň si zkrátím utrpení.

Prosinec 2/10
8. Ozdob vánočně nějaký stromek
Morgoth se toulal krajinou. Byla mu zima a sám na sobě cítil, že bude - a nejspíše i je - protivný. Tohle počasí mu byl někdo dlužen. Necítil se vůbec dobře a nevěděl, jak to zastavit. Nebyl spokojený a neměl rád, když nebyl spokojený.
"Možná bych se mohl zahřát při nějaké činnosti," broukal si pod neexistující vousy a tu ho to bouchlo do očí. Uprostřed cesty se objevil stromeček - malý smrček. Možná by ho to otravovalo, protože mu zacláněl, ale on se rozhodl pro něco, co bylo zcela a naprosto mimo jeho povahu. Prostě šel a začal ten stromeček zdobit. Oprášil ho od sněhu, aby vynikly ty jasně zelené větve a začal běhat kolem, aby našel nějaké pěkné věcičky, kterými by mohl stromeček ověsit.
A že toho našel vážně hodně! Našel pěkný, huňatý mech (který vytrhal ze země a přinesl), dokonce našel nějaké temně červené bobule (radši je nezkoušel jíst, kdo ví, co to bylo zač), přitáhl šišky a pár hezkých, barevných kamínků, našel dokonce peříčka.
A tak Morgoth s okem estéta běhal kolem stromku a precizně umisťoval ozdoby - tu dal kamínek, tu umně zavěsil šištičku a támhle dal peříčko. Byla to rozhodně velmi titěrná práce, ale Morgoth mezi tím alespoň zapomněl na svou protivnou náladu i na to, že mu vlastně byla zima - docela se tím běháním zahřál.
Stromek byl perfektní. Ne, byl uchvacující! Vše, co Morgoth dělal stálo za pozornost, protože vše, co dělal bylo samozřejmě dokonalé. Ještě stromeček jemně poprášil sněhem, kývl si pro sebe hlavou, čímž své dílo schválil a veseleji pokračoval v cestě. Nikdy by nic takového neudělal, kdyby se někdo díval. Ještě by ho měli za milého vlka!

//Hrušňový sad
13. Zúčastni se koulovačky

Ghana i Cai se pochopitelně vydali za ním, protože jediný zhruba tušil, kde poušť byla. Bylo to tedy jako vždy v jeho životě. Byl vůdce. A vyhovovalo mu to. "No, vždyť říkám. Je to tady horší než doma. A lásko, pochybuji, že by to na poušti bylo lepší," pronesl skepticky, ale poušť byla jediné místo, kde v tomhle počasí mínil setrvat. Připadalo mu to jediné snesitelné.
"To má Ghana pravdu," otočil se na bratra. "Kdybys přišel jen o pár dní později, nejspíš už bys byl někde umrzlý," pronesl a chtěl bratrovi říct vše o místních bozích - tedy to málo, co o nich věděl a také to, co si o nich myslel (tedy to, že jsou to falešné modly, které si namyšlení - a snad i trochu silní vlci - vymysleli jako své alter ega, která místní dutohlavové chodili uctívat). Morgoth jimi samozřejmě všemi pohrdal, protože jedinými Bohy byli ti ve které věřili oni. Nic jiného pochopitelně neexistovala.
Inu, k Morghotovu proslovu nedošlo, protože Ghana - jak pro ní bylo tak moc typické - způsobila chaos. Tentokrát tím, že po nich házela koule. Pro jednou byl Morgoth ochotný přistoupit na její hru, ostatně sám si přeci říkal, že nebude na škodu být trochu milejší. A ke komu být milejší než k Morghaně - pokud se tím být milejší myslelo, že jejím směrem nahází několik dalších sněhových koulí. Uskočil a blýskl po vlčici úsměvem - vlastně to platilo i pro Caie. "Že mě nechytíte?" zasmál se, a tak trochu zlomyslně po nich ještě hodil pár sněhových koulí, než se vydal podél řeky. Kdo ví, kam dojdou.

//Červená řeka

25. Ochutnej padající sněhové vločky

I Morgoth byl rád, že tu jeho bratr byl - nedalo se to však ani srovnat s tím, jak moc byl rád, že tu našel Ghanu. "Přišlo mi, že je tady vlků až moc," zabručel Morgoth. Kolik jich potkal? Dva? Nebo tři? Bylo to o dva více, než poznat chtěl. Wizku byla užitečná, to ano, ale nakonec zdrhla a Ivan? O tom se snad ani nemusel zmiňovat. Toho chtěl prostě jen zahubit.
"Přesně, tohle nejde. Nepřežili bychom tu," poznamenal. Už teď ho tahle líbezná, k zemi padající břečka pořádně štvala. Možná mu hezky ladila ke kožichu, ale stejně měl vždy raději jako doplněk krev.
Ghana poskakovala kolem a ochutnávala vločky. Morghotovi to také nakonec nedalo a vyplázl jazyk, aby jich pár nachytal. A byl zklamaný.
"Ghano, lásko, vždyť to chutná jako voda," poznamenal, ale... Ghana si to zjevně celkem užívala. Hopkala ve sněhu a... hm... nemohla za to ta hruška? Byla tedy vždy trochu ztřeštěná, ale jemu na tohle hopkání byla prostě moc zima.
"To bude asi ten jejich místní Bůh," pronesl ironicky, když Ghana začala o Životovi. "Čirou náhodou jsem byl na poušti. A mám pocit, že není daleko odsud," nadnesl Morgoth. "Myslím, že taková změna prostředí by nám mohla celkem vyhovovat, ne?" zeptal se sourozenců. On byl rozhodně pro. Tahle zima už ho štvala, hrušky už se jíst nedaly a vůbec, jestli to bylo na něm, mohli vypadnout a vydat se na místo, které pro ně bylo domovem. Chtěl být jen co nejdál téhle zatracené kose, i kdyby to mělo znamenat, že celou zimu stráví na jednom místě. Nelišilo by se to zase tolik od toho, co zažívali běžně, než odešli z bratrstva. Vlastně ho asi nadchla i skutečnost, že by to na poušti mohlo být skoro jako doma.

//Ronhenský potok

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

-vsuvka-

Sněžilo a sněžilo. A bylo to pořádně otravné. Morgoth zjišťoval, že mu sníh vážně vadí. Sice celkem příjemně ladil s jeho světlým kožichem. Nebylo na tom nic disharmonického a měl pocit, že mu to ve sněhu docela sluší, přesto ho však vytáčel. Vadilo mu to zvlášť protože byla zima, která byla obtěžující a zažírala se mu do jeho kostí, které byly zvyklé jen na neustálé horko, které sice končilo s nocí, ale stále se to nedávalo srovnávat s otravným, mokrým sněhem.
A tak se Morgoth rozhodl s tím zatočit. Chápal magie a věděl, jak fungují, proto se rozhodl, že to jen tak nenechá - a zkusí se té zimy zbavit, nebo s ní alespoň něco udělat. Muselo to nějak jít, nebo ne? Nějaká magie určitě vládla zimě a sněhovým vločkám. A třeba jí ovládal - a třeba na to jen nemohl přijít vinou toho, že tohle bylo poprvé v jeho životě, kdy sníh vůbec spatřil.
A tak se Morgoth opravdu úporně snažil se napojit na zimu, na sníh a na všechno kolem, ale vůbec se mu to nedařilo. No, možná nakonec přeci jen tu magii neměl - byla to ale škoda. Možná by se jí měl naučit, to jen, aby měl pocit, že může ovládat zimu, jak se mu zlíbí. Ten pocit moci mu vyhovoval. Škoda jen, že se nemínil chodit doprošovat žádných těch směšných bohů o kterých mu Wizku říkala. Ne, to by raději zemřel, než aby nazval nějaké obyčejné vlky svými bohy. On věřil jen v jediné Bohy a ti... hm, ti mu žádné magie nedávali?

Morgoth nastražil uši, když Mordecai začal o svém odchodu. "Proč jsi vlastně odešel? Bylo to kvůli nám?" ptal se Morgoth se zájmem, přestože nečekal, že by na mladšího bratra měl takový vliv, aby kvůli nim toužil opustit jejich domov. Ani on po tom zvlášť netoužil, ale kvůli Ghaně odejít musel.
Morgoth si užíval blízkost své lásky, ale toleroval i to, že pozvala blíže Caie. I jemu bratr chyběl. Společně byli bezpochyby silnější. V tomhle světě obstojí jen spolu. Morgoth si říkal, že by možná měl být ke své rodině vřelejší - a nejen k Morghaně, ale i ke Caiovi. A nakonec snad i k Morticii, až a pokud jí Bohové přivedou k nim.
Morgoth se k nim všem přitiskl přeci jen stejně vřele. Morghana tady chtěla zůstat, a tak zůstanou. Převrátí celou Gallireu naruby, když se mu zachce. Ta myšlenka se mu zalíbila.
"I ty jsi nám chyběl. Zrovna než jsi se ukázal jsme s Ghanou mluvili o tom, jak nám tady chybíte. Cesty Bohů jsou nevyzpytatelné," pronesl Goth a zadíval se na Ghanu. Možná se mohli vydat pryč. Tušil, že tepleji bude na jihu a měl pocit, že nebyl daleko od místa, kde se poprvé setkal s Wizku. Tam by asi mohli zamířit...
"Nikdo se tě nechce zbavovat, Caii," zasmál se Goth. "To je ta pointa. Ale měli bychom se hnout, nebo tu zmrzneme," postěžoval si.