Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth se nemusel příliš snažit, aby poznal, že Rigel o tom celém nechce mluvit. Nevěděl, že to byla součást jeho magie - nejspíše by to však poznal i bez toho samého, co cítil jeho šedý společník. Místo toho se Morgoth blýskl úsměvem, když Rigel prohlásil, že měl jen talent na to být vlezlý. Musel se tomu zasmát. "Možná," řekl nakonec a pohodil hlavou. "Ale já bych spíše řekl, že má přítomnost je příjemná a nenahraditelná," pronesl medovým hlasem - věděl však, že na Rigela to prostě neplatilo.
"Skvěle, takže trénink magií... to zní skvěle!" prohlásil Morgoth spokojeně. Vidina toho, že si s někým bude natolik rozumět, aby s ním chtěl sdílet své talenty, byla skoro neuvěřitelná, ale líbila se mu. Sice dosud ani nevěděl, že chce s Rigelem zůstávat nějakou delší dobu, s kým jiným však měl být? Šedý vlk byl nejlepší společnost, kterou měl za dlouhé roky - pokud tedy samozřejmě nepočítal Morghanu.
"Aha," řekl jen k jeho životnímu příběhu. Samozřejmě mohl říct, že to bylo směšné, ale předpokládal, že by se s tím u Rigela nesetkal zrovna s pochopením. Asi to chápal. Prostě vyrostl v něčem jiném a ano, mohl mu vykládat, že on ani nevěděl, kdo byl jeho otcem - a přesto měl ve svém životě mnoho těch, kteří ho milovali. Snad proto v tomhle Rigelovi nesvedl příliš rozumět.
"Jdeš první, protože já bych umrznul, procházet vším tímhle křovím," poznamenal. Věděl, že v tomhle mohl být Rigelovi vděčný, na druhou stranu kdyby to bylo na něm, mohl zůstat celou zimu na poušti.
Otázka byla proč s ním chtěl jít Rigel? Neptal se ho, zůstali spolu, i přestože měl pocit, že ho jeho přítomnost spíše otravuje, i tak byl rád, když nemluva prohlásil, že bude mrznout.
"To je vážně skvělé," zabručel Morgoth nespokojeně a sklonil hlavu. To se z něho asi patrně stane kostka ledu.
To, co však Rigel řekl vzápětí změnilo úplně vše. Morgoth hlavu znovu zvedl a zabručel: "a to jsi to nemohl říct dřív? Tím pádem neumrznu," liboval si světlý vlk a čekal, až mu Rigel vyčaruje ohníček.

//Plamínek (přes Ohnivé jezero)

Morgoth musel uznat, že celkem chápal, že by se v takové smečce narodit určitě nikdo nechtěl, asi to byla i odpověď na to, že tam nezůstal a místo toho se vydal do světa - což nakonec udělal i on. Občas toho trochu litoval.
"Dobře, dobře, chápu. Nechtěl ses tam narodit. A proto jsi taky vypadnul, ne?" zeptal se vlka, kterého by mohl nazvat přítelem, protože měl pocit, že ho znal déle, než tomu tak skutečně bylo. Dokonce, když minul známý, rodinný pach, jen potřásl hlavou a následoval Rigela. Morghana tu totiž nebyla.
"Mohu tě ujistit, že přesně takhle žijeme. V utopii," pronesl až příliš spokojeně. Domov mu chyběl - Rigel si ani nemohl představit, jak moc. Neměl nikdy odcházet. "Nevím, proč máš pocit, že by to nemohlo fungovat. Žil jsem tak celý život a naše bratrství existuje dlouhá staletí," vysvětloval hrdě, ale byl opatrný. Věděl, jak se Rigel tvářil na běžné hovory o jeho domově a náboženství, a tak raději zmlkl.
"Hm, tomu rozumím," uchechtl se pobaveně. "Ale jak říkám, sám jsem se plným rozsahem svých schopností ještě neseznámil. Vím, že slyším myšlenky a svedu mluvit jako někdo jiný. Moje sestra zase podpalovala lesy, a tak je možné, že i já vládnu podobné magii," vyjmenovával a přemítal, co ještě vyzkoušel. "Jestli chceš, můžeme zkusit kouzlit společně," navrhl. Rigel měl sice vyhraněný názor na magie, ale stále tvrdil, že je to hloupé. Mohl být mocný a zavrhnout to jen kvůli nějaké pošahanosti.
"Proč byla coura? Protože měla jiného vlka?" uchechtl se Morgoth pobaveně. On měl deset otců a nikdy si o své matce nemyslel, že by byla courou.

//za Rigelouškem

Morgoth Rigela poslouchal, ale neuměl se s tím ztotožnit. "Zcela upřímně? Zní to jako blbost. Sever musí být zrovna tak tvrdý jako poušť a svět ve kterém jsem vyrostl já. My jsme se však nikdy neobraceli jeden proti druhému. Žili jsme jeden pro druhého, jídlo patřilo všem. Nikdy by mě nenapadlo otočit se k jinému bratrovi či sestře zády. Přesně proto také nemohu nikoho z bratrstva zabít," vysvětloval Rigelovi, který to však mohl jen těžko pochopit.
"Nevím, jak to vezme. A upřímně? Nejsem si jistý, jestli mi na tom vůbec záleží," poznamenal Morgoth ledově. Siku nebyl v jeho bratrstvu, tak proč by na něho měl brát ohledy? Musel se probudit. Tohle celé začínalo být nesnesitelné.
"Ale ale, proč bych ti měl ukazovat, co umím? Chceš se na mě připravit?" uchechtl se a chvíli trvalo, než znovu odpověděl: "sám zcela neznám rozsah svých schopností, ale můžu je otestovat, jestli chceš," nabídl mu. Inu, nebránil by se. Zatím neměl příliš možnost přijít na to, co všechno uměl. A vědět to chtěl.
Rigel se sám vrátil ke svým magiím, kterými pohrdal. Goth to nechápal. Jemu to připadalo jako ta docela určitě nejlepší věc. "Stále nechápu, proč by ses tomu bránil? Je to užitečné. A ano, věřil bych, že jsi byl neviditelný. A pomohlo nám to s výbornou večeří. Nebuď blázen. Víš, jak mocný můžeš s magiemi být? Nechápu, proč by se tím vlk jako ty nenechal zlákat," poznamenal upřímně.

⋙ Středozemka (přes Ohnivé jezero)

Morgoth se zamračil, když mu Rigel popisoval, jak to fungovalo u nich doma. Něco mu na tom připadalo velmi podivné, snad protože na něco takového nebyl vůbec zvyklý. "Jak jako pokud je zvládal krmit? Vy jste se nestarali jeden o druhého?" nechápal. U nich to fungovalo tak, že se všichni starali o všechny. Lovili pro ty, kteří to neuměli a pečovali o sebe, aby měl každý všeho dost. Pokud dodržovali pravidla, jejich život byl velmi příjemný. Stále ho udivovalo, kolik různých druhů soužití jiní vlci na Galliree zažívali.
Zastřihal uchem směrem k Rigelovi, když zas začal o lovu Ivara a o tom, jak to celé bude snášet Siku. "Neřekl bych, že ho zradím. Siku ví, že toho jeho vejtahu nesnáším. Myslím, že to pro něho nebude zrovna překvapivé, když ho zabiješ," prohlásil. Bylo to trochu zvláštní, to sám musel přiznat, ale ne překvapivé.
"To bych asi nebyl," připustil a zívl jako by mu to nemohlo být lhostejnější. "Ale takový je život," prohlásil až překvapivě klidně.
"Pochybuji. Siku takový není. Je slabý. Nepostavil by se mi. Navíc, i kdyby ano, myslím, že bych ho svedl zastavit, aniž bych se ho dotkl. Mám různé magie," poznamenal. Už je různě testoval, rozsah jeho sil mu však zatím zůstával neznámý.
"Ne, ale už tě celkem znám," zasmál se Morgoth. Rigel však nikam neutekl - naopak si u něho složil hlavu a skoro se zdálo, že spokojeně usnul. Morgoth si nemohl stěžovat. I on si na chvíli schrupnul, než se Rigel probudil a vstal. Kožichy už měli suché, a tak nezbývalo nic než... "chceš vyrazit?" zeptal se Goth.

Morgoth se nad tím zamyslel. Líbil se mu Siku? Inu, byl sympatický tím, jak k němu vzhlížel. Asi by si nechal líbit, kdyby mu i nadále podkuřoval a hezky se k němu lísal. To měl Morgoth rád. Inu, kdo by to rád neměl, že? Byl si jist, že i Rigel by něčím takovým nepohrdl. Ale že by se mu Siku líbil? Hm?
"Ne, že by se mi nějak zvlášť líbil, ale není mi nepříjemný. On je ale na Ivara fixovanej a pochybuji, že by ho po jeho smrti tak snadno nahradil. Všichni tady žijí v takových podivných svazcích... je to pro mě divné. U nás to funguje jinak," prohlásil - Rigel to již jistě pochopil, ale jejich svoboda se nikdy nemohla srovnávat s tím, co poznal tady. Bylo to prostě divné.
"To já vlastně také ne. Asi jsem mu ten nápad vnuknul já, ale nečekal jsem, že se toho tak chytí," vysvětlil šedivému, který se válel na břehu jako kdyby právě zažíval nejlepší den svého života. Gothovi byla pořád trochu zima, ale usychal a nestala se z něho ledová socha - to byl celkem úspěch.
"Hm, že to říkáš zrovna ty," uchechtl se Goth a strčil do něj packou. "Já možná už pravidla porušil. A nechci to dělat znovu. Nemohu. Už tak na sobě cítím ten hřích a už to nechci znovu prožívat. Chci být před Bohy dobrým a věřím tomu, že ta křídla jsou ukázkou toho, že kráčím po dobré cestě," vysvětloval Rigelovi, který však tahle slova o Bozích nesnášel - Morgothovi na tom nezáleželo. On nemohl přestat věřit tomu v čem byl vychován.
Výraz plavého vlka se velmi rychle změnil, když začal Rigel žvatlat to, co si představoval, že by mu měl Morgoth říkat. Ještě tak vysokým hláskem, že zněl spíše jako nějaké postižené vlče, než... co to mělo být, vlčice?
"Haha, moc vtipný. Já myslím, že kdybych se ti fakt chtěl odvděčit, ještě bys utekl s křikem," prohlásil pobaveně a přitulil se k němu. Věděl, že Rigel to nesnášel.

Morgoth se mračil, protože se mu nelíbila vidina toho, že pak bude mrznout někde na sněhu. Rigel si to možná neuvědomoval, ale on neměl srst jako sibiřskej medvěd - a to by čekal, že si všiml, že je na tom podstatně hůř, než druhý vlk. "To sice jo, ale nebudeme se muset sněhem brodit zrovna tak?" zamrmlal nespokojeně. Musel si přeci trochu postěžovat, no ne? To, aby to Rigel neměl tak snadné.
"Myslíš, že ti budu děkovat, jo? K tomu bych potřeboval trochu lepší důvod než to, že to do mě napálíš a hodíš mě do vody," prohlásil Morgoth uraženě, ale vlastně mu to bylo jedno. Pokud bude moct zůstat ve vodě do jara, nemohl si stěžovat.
"Siku je trochu submisivnější, ale s tím problém nemám. Líbí se mi. Vzhlíží ke mě a považuje mě za silného. Ivar mě štve. Navíc ti dva jsou partneři, to je další mínus," zabručel Goth. Ne snad, že by na Ivara žárlil a kvůli tomu ho chtěl zabít, to ne. Ivar ho štval už předtím než Sikua poznal.
"Sám nevím, ale kdybych mohl, urval bych Ivarovi i to druhý ucho... ehm. Možná je to o tom kopání do písečku," řekl nakonec.
Když však začal o Morghaně, jeho pohled i postoj se změnil. Morghana byla jeho. A přísahala mu, že s Ivarem nic neměla. Věděl to - věřil tomu. Jenže... jeho sestra byla v tomhle celkem svobodomyslná. Nemohl jí vinit - on také. "Ghana se nenechala nikým vobskakovat. Přišla sem šířit naší víru a přesně to dělá. A proto nemohu Ivara zabít. Zakazují mi to naše pravidla. A ač říká, že našimi bohy pohrdá, nemohu s tím nic udělat. Morghana ho přijala rituálem. To musím respektovat," zabručel nespokojeně.
Rigel vylezl ven z vody, a tak ho Morgoth trochu neochotně následoval. K ještě větší nespokojenosti měl Rigel pravdu. Na břehu bylo teplo, takže dost možná uschne, a nebude to tak zlé, jak si myslel. Ten šedivák taky musel mít ve všem pravdu.

Morgoth dobře věděl, že když vleze do vody, tak umře zimou, ale Rigel tohle dilema vyřešil za něj. Když vylezl ven, celého ho nejenže ohodil sprškami horké tekutiny, ale nakonec do něj i vrazil jako tank a hodil ho do vody ještě dříve, než Morgoth stihl něco říct, nebo měl šanci protestovat. Neměl čas na nic - prostě byl najednou ve vodě.
S křídly ještě neplaval, navíc zjistil, že když se s nimi snažil hýbat, aby se nějak vybalancoval, zatraceně to bolelo. "Bylo to fakt nutný?" zavrčel, když stál v horké vodě. Bylo to příjemné, nemohl si stěžovat, ale věděl, že až vyleze ven, bude to o to horší.
"Víš, že až vylezu ven, budu potřebovat zahřát, jo?'" zeptal se s pobaveným úsměvem, protože věděl, jak to Rigela rozčiluje. Nemohl si pomoct. Bavilo ho to o to více.
"Hm, ještě tam je Siku. Je to takový pěkně submisivní vlk. Není špatnej, ale na alfu se příliš nehodí," poznamenal a kývl. "Upřímně? Přesně to jsem chtěl udělat. Celkem se mi líbí, že bych něčemu vládl. Ani trochu to tedy není proti gustu, jen jsem zatím neměl dost času," prohlásil. Inu, teď, když vypadal jako posel Bohů, jistě získá mnohem více než smečku. "Co? Chtěl bys se mnou?" zeptal se ho s vyzývavým pohledem.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Morgoth se oklepával, když mu Rigel pomohl ze sněhu. Mrznul. Nebylo mu vůbec příjemně. Proč vůbec přistoupil na tuhle blbost a poslechl Rigela? Proč se jako vrhnul do sněhu jako blázen?
Nemusel nic z toho dělat, ale nejspíše se nenáviděl, jiný význam to snad ani mít nemohlo.
A pak jen sledoval, jak se ten blázen Rigel vrhá do vody jako kdyby to byla horká lázeň. I kdyby byla, tak jak by to Morgothovi pomohlo? Jen by si vlezl dovnitř a jakmile by vylezl, stal by se ledovou sochou. Musel by tam vydržet do jara, jinak by to samozřejmě nešlo.
Přesto Morgoth postoupil k vodě a pohlédl na hladinu. A v odrazu spatřil sebe - tedy... asi. Poznával svou tvář, ale podivné věci, které mu rostly u uší nepoznával. Byly to rohy, které ho tížily, ale které dosud nespatřil. Bylo to pořádně děsivé. To se mu líbilo.
Jak to získal? Jak se mu tohle poštěstilo. Musel se usmát, když se ze všech stran prohlížel. Pokud mu tohle spolu s křídly darovaly Bohové, jaké plány s ním museli mít? Co mu chtěli přinést? Věřil, že příští rok bude patřit jen jemu.
Když vzhlédl k Rigelovi, ptal se, kudy do Ztracenky. Morgoth nad tím chvíli přemýšlel a kývl směrem, kterým kráčel i minulý rok. Jako by ta doba ani neuplynula.
"Chceš se ohřát?" zeptal se pobaveně. Dodal by, zda se chce ohřát vlčí krví, ale tušil, že Rigelova odpověď by byla: ano.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

Morgothovi se blýsklo v očích, když Rigel prohlásil, že to ani nemusela být nehoda. Usmál se - až příliš spokojený s tím, co jeho přítel navrhoval. "To samozřejmě nemusí," přitakal Morgoth klidně, jeho pohled plný nejasné zvědavosti. Uměl si představit jiného vlka trhající druhého, bylo to však velmi abstraktní, protože tohle chování nebylo doma podporované - pokud tedy nešlo o cizince, kteří chtěli narušit jejich pokojný život.
"Jak myslíš," prohlásil pobaveně. Nebylo to tak, že by se mu líbilo se doprošovat, ale s Rigelem bylo všechno tak nějak... jiné. Když se na něho díval, věděl, že by mu věřil. Nevěděl, proč v něm ten pocit přetrvával, ale cítil se klidně.
"Tak povídej," pobídl ho, když místo prosby toužil po něčem, co pro něj údajně mohl udělat, když však Rigel vyřkl své přání, Goth se na něho díval jako na blázna. Proč by měl něco takového dělat? Zíral na něho a nevěděl, proč by měl sebou plácat do sněhu.
Chvíli na Rigela jen koukal jako by se pomátl na rozumu, ale to už vlk uháněl kupředu a hlavou se opravdu zabořil do závěje jako by nebylo nic zábavnějšího.
Morgoth o tom silně pochyboval, už tak mu byla zima, ale nakonec zdráhavě udělal přesně to, co po něm Rigel chtěl. A skončil vedle něho, celý od sněhu.

//Uhelný hvozd (přes Ohnivé jezero)

Morgoth uháněl za Rigelem tak rychle, jak jen mohl. Obvykle byl celkem rychlý, ale po smrti mu to nešlo příliš rychle, navíc si ještě nezvykl na ta velká křídla a navíc měl na pacce ten přívěsek... měl toho zkrátka až nad hlavu, ale když Rigela dohnal, pěkně po něm mrsknul koulí jen tak - zkrátka protože mohl a chtěl. A také protože byl konečně dostatečně blízko.
Protáhl si packy, když konečně stanuli na místě, kde bylo zase tepleji. To mu samozřejmě vyhovovalo. Byl Rigelovi skoro vděčný, že na něj tak pěkně myslí, ale pochyboval, že by vlk ocenil jeho upřímný vděk.
"Ano, to přesně naznačuji. Myslím, že zrovna u tebe se nemusím bát toho, že by se ti... nechtělo," poznamenal Morgoth s mlsným úsměvem a jemně se o Rigela otřel svým tělem jako kdyby byl samice v říji. No co. Uměl se odvděčovat, když chtěl.
"Já vím, to by bylo fajn, nemyslíš? Taková volná zábava, nehoda, kterou by sis mohl užít," lákal ho pobaveně. "A pokud chceš jen mé prosby, tak těmi tě mohu zahrnout hned," ujistil ho.

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Morgoth se nad jeho slovy zamyslel. V tom měl Rigel asi pravdu. Proč by měl řešit nějakou smečku, která ani nebyla jeho. Siku ho v ní sice přivítal, ale... nechtěl přeci jen něco vlastního. Jako... bratrstvo?
"Hm, každá smečka je tvoje vlastní, když tam máš vlky na kterých ti záleží," řekl neurčitě. Věděl, že Rigel na tohle moc není, ale Morgoth ano. Měl vlky na kterých mu záleželo. Byla to jeho rodina, jeho bratři a sestry, jeho otcové a matka.
A pak tu byli vlci, které nesnášel. Třeba Ivar. Rigelova otázka na to, proč ho nezabil byla vlastně celkem trefná, jen na ní bohužel nebyla tak snadná odpověď. "Rád bych, ale má sestra ho přijala jako člena bratrstva a... členové bratrstva se zkrátka nesmí zabíjet. Za žádných okolností. Ale kdyby se mu náááhodou mělo něco přihodit, truchlit pro něho nebudu," uchechtl se- ještě, že měl dlouhé, černé řasy, mohl na Rigela mrkat, aby se toho chytil a třeba Ivarovi jen... nepatrněublížil.
Rigel se mezitím zvedl z jejich pohodlné polohy, a tak ho Morgoth neochotně následoval. Co mu zbývalo? To měl snad mrznout na zemi sám?
"Jo, moje sestra," kývl rázně. Kde jen byla? Měl by jí hledat? Ne. Bohové ho přivedli na tuhle cestu a ta jistě směřuje tam, kam měl jít. A tou jeho cestou byl zřejmě Rigel. Proč by mu ho jinak Bohové přivedli do cesty těsně poté, co se vrátil z mrtvých? Morgoth už plně chápal, co se mu stalo-
Z jeho přemýšlení ho vytrhlo cosi jako sněhová koule, která mu dopadla přímo na hlavu. "HEJ!" zavrčel, ale už viděl jen, jak před ním Rigel prchá. Hodil po něm několik koulí, ale běžel za ním. Však on mu ukáže! Ještě ho v tom sněhu vyválí!

⋙ Plamínek (Přes Ohnivé jezero)

Odvděč se za poskytnutou pomoc

Morgotha vlastně příliš nepřekvapilo, že Rigel neměl zájem se nikam vydávat. Byl to vlk, který nepůsobil jako zrovna smečkový typ, ač, pravda, si to Morgoth nemyslel ani o sobě a to celý život žil v jedné smečce. Jejich bratrstvo však bylo něco trochu jiného než klasická smečka. Aspoň si to tak v hlavě vždy omlouval. "Budu dělat, že mě to překvapuje," broukl jen.
"Strašnej otrava. Říká si Ivar a vypadá... no rozhodně dost otravně na to, abys ho rozpoznal na sto kilometrů," prohlásil Morgoth. "Určitě bys ho poznal," dodal. Tak trochu doufal, že by ho Rigel zakousl za něj. On přeci jen v bratrstvu nebyl, a tak by ho mohl bez výčitek zabít.
"Držíme pospolu," prohlásil zamračeně. Pravda, neviděl je dlouho, ale to neznamenalo, že by za ně nepoložil život. "Mohu tě ujistit, že Morghana je v tomhle stejná jako já," poznamenal pobaveně. "Ale neměj obavy. Morghana je moje," řekl jako by o nic nešlo. Jako by právě nemluvil o vlastní sestře.
I Morgoth by se zvedl ze sněhu, příjemně mu v něm totiž nebylo ani trochu, ale nemohl. Byl v nepříjemné pozici - a ani si neuvědomil, jak mrzne, než se k němu Rigel složil zpátky a hřál ho svým mohutným tělem. "Díky," vydechl, když se přestal třást. Složil se u něho, ale nechtěl působit příliš spokojeně. Věděl, jak se Rigel tvářil na vztah dvou vlků, ale Morgothovi to bylo jedno. "Můžu se ti nějak odvděčit za tvůj teplý kožich?"

//Prstové hory

Morgoth se zamyslel a chvíli nad tím přemýšlel, ale nakonec pokýval hlavou. "Hm, jo to je pravda. Bylo by mi to jedno," přitakal a jemně se o Rigela opřel. Teplo vycházející z jeho těla bylo příjemné. Ne. Neměl se k němu takhle lísal. Byl jako zpropadená kočka, nebo nějaké jiné, podobně vrnivé stvoření, ale... nebyl přesně takový v přítomnosti šedého vlka.
"Hm, mám smečku," řekl mu. "Tedy není úplně má a je tam jeden otravný šedivý vlk bez ucha, ale jinak to tam docela ujde," poznamenal zamyšleně. "Není ani příliš daleko. Chceš se tam vydat?" zeptal se ho, protože Rigel nevypadal, že by měl nějaké plány, pak se ale překvapivě rozpovídal o své rodině.
Morgoth poslouchal. Bylo zajímavé ho poslouchat. "No, jestli nechceš nikoho hledat, tak je nehledej," prohlásil. "Já sem přišel kvůli své sestře. Nakonec jsem tu našel jak sestru, tak bratra. Zvláštní. Nevím, kde je jim konec," povzdechl si. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že Morghana byla jeho. Patřila mu. Nakonec se k němu vrátí. Nepochyboval o tom.

//Oáza (přes poušť)
Vyválej někoho ve sněhu *

Morgoth by si cestu pouští jindy asi užíval. Ne, nebyl blázen. Možná - tak jen trochu. Tohle ale bylo nejblíže jeho domovu a to, nač byl zvyklý, jenže v jeho momentálním stavu si neužíval vůbec nic. Byl unavený. Celé tělo ho bolelo a v čelisti mu po jídle nepříjemně tepalo. Ještě, že Rigel neviděl, jak prská do písku, nebo jak mu při jídle tekly sliny. Bylo to pro někoho tak dokonalého přímo nepřijatelné a ponižující.
Kráčeli v překvapivém tichu. Morgoth nevěděl, jestli se mu to líbí, nebo jestli tím opovrhuje, ale měl dost práce sám se sebou, než aby mlel pantem - i když by opravdu OPRAVDU moc chtěl. Neměl rád ticho. Neměl rád, když ho nikdo neobdivoval - a k tomu se Rigel zrovna dvakrát neměl.
Rigel akorát zrychlil, když spatřil vrcholky hor. Morgoth ho následoval. Mohl by se sice někde uvelebit a nepokračovat s ním - a vyhřívat se na slinci jako ještěrka - ale zdálo se mu, že by tím Rigelovi až moc usnadnil život, a tak za ním cupital jako nadšená, nedočkavá holka.
Došli až k místu, které se s pouští nedalo srovnávat. Rigel vypadal šťastně a Morgoth si nemohl stěžovat.
Šedý si hrál ve sněhu jako dítě, zatímco Morgoth nad bílou hmotou jen ohrnoval nos. Písek mu byl milejší, také se podle toho tvářil, Rigel ho však zlomyslně povalil do sněhu.
Morgoth musel zatnou zuby, aby nezamručel bolestí, protože jeho tělo bylo opravdu velmi bolavé. Navíc si musel dávat pozor na křídla. To byla novinka.
"Jsi normální?" zabručel jen a narovnal se, zůstal však na zemi, protože ho Rigel držel. Tahle poloha... byla povědomá. A svým způsobem se mu líbila.
"Hm, klidně už můžu začít, jestli chceš," zavrněl, natáhl se k němu a zbytkem svých sil strhl Rigela do sněhu. Aby si té sněhové nadílky také pořádně užil.

//Za panem Rigelem

Morgoth nemohl být spokojenější. Vyvaloval se na poušti jako přežraná kočka - bříškem pěkně nahoru. Nebylo nic lepšího než písek v srsti. Býval by tam snad i usnul, kdyby se ho Rigel nezeptal, kam jdou. "Hm, já vlastně nevím. Ani jsem nevěděl, že... my někam jdeme," poznamenal Morgoth, ale byl vlastně rád, že není sám - a že mu Rigel dělal společnost. Příjemnou? To byla otázka na někoho jiného.
"Na sever se mi vážně úplně nechce," přisvědčil, ale uvědomoval si, že pokud chce s tímhle seveřanem cestovat, což asi podle všeho teď už chtěl, bude se muset přizpůsobit - alespoň maličko. Povzdechl si a obrátil se na břicho. Protáhl se a zívl. Klidně by si dal dvacet. Ta zatracená čelist ho furt bolela.
Sledoval Rigela, který se s horkem vypořádával po svém, ale nakonec kývl. "Můžeme udělat kompromis. Ty nepřežiješ tady, já na severu. Můžeme jít prostě... někam mezi," navrhl. Rigel mu ale dal na výběr. Morgoth neváhal. Zvedl se a povzdechl si. "No, jo, počkej. Už jdu," zabručel a vydal se za šedivákem - ať už mířil kamkoliv.

//Za Rigelínou