Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rávka před ním stála - jiná než byl zvyklý. Skutečná Rávka byla trochu pomatená, trochu šílená a on jí mohl využívat, jak se mu zlíbilo. Tady před ním stála s hlavou mírně skloněnou, ochotná pro něho udělat cokoliv.
Morgoth s ní mluvit nemohl, ale ona mohla mluvit s ním: "Jsem tady," řekla mu tiše. Vždy se mu ve všem podvolila. A on dobře věděl, co je tohle za okamžik jeho života - jediná věc, které kdy litoval, ten jediný hřích o kterém si vždy byl vědom. Sibraith byl stále kolem jeho nohy, ale nic neříkal. Tenhle moment mohl zvrátit - a dříve by to bez váhání udělal, protože svých činů litoval - ale s novým pohledem na celý svůj život si uvědomil, že jeho pravé já toho nikdy nelitovalo. Jeho pravé já litovalo, že Rávku nezabil, i když byla jeho sestrou jako členka bratrstva.
Teď to mohl napravit. Její krev jeho vlčatům život nevrátí, ale na tom už ani tolik nezáleželo.
Usmál se, když k ní vykročil.
Já také, pomyslel si s obnaženými zuby. Neměl v plánu už ničeho litovat. Nikdy. Chtěl udělat to, co měl udělat od začátku. Její smrt by možná vše změnila - bylo však příliš pozdě. Už nemohl litovat.

Morgoth hleděl na svou rodinu a přátele. Díval se na ně a věděl, že nad nimi má moc i beze slov. Ten pocit byl osvobozující. Líbil se mu. Věděl, že když bude chtít. Bylo smutné, že mu to všechno musel říct had, který spočíval na jeho tlapě, ale bylo to lepší než nic - alespoň to si Morgoth myslel, když pohlížel na svou rodinu a čelil jejich odsouzení. A čím déle jim čelil, tím více viděl trhliny v jejich očích a v jejich tělech. Křičeli a jejich hlasy se slévaly v nesnesitelnou kakofonii zvuků. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale během chvíle to nakonec všechno přestalo. Odrazy jeho blízkých se roztříštily a všichni do jednoho byli pryč.
Morgoth překvapeně zamrkal. Stál na poušti sám. Nikdo tam nebyl - alespoň nějakou dobu. Myslel si, že zvítězil. Bohové však měli podle všeho jiné plány. Nemělo ho to překvapovat, přesto před sebou záhy spatřil Rávku. Vlčice tam stála na všech čtyřech - žádná ukousaná noha, žádná krev kolem ní. Nevěděl, kde byl Rávce konec ve skutečném světě, tady však stála před ním. A on věděl, co se od něho čeká.

"Tak začneme, co ty na to?" broukl Sibraith a přenesl Morgotha zpět k ostatním. K odrazům jeho rodiny, ale i bratrů a sester. Věděl, že nejsou skuteční, ale také netušil, co od něho Sibraith v tu chvíli očekával.
Znovu se setkal s jejich odporem. Viděl svou matku a otce, jak se od něho znechuceně odvrací. Vyčítají mu to, jaký byl - vyčítali mu, že se před nimi neskryl a že ukázal svou pravou podobu. Morgoth s nimi však stále mluvit nemohl. Uvědomoval si to, stejně jako si uvědomoval, že oni jeho vnitřní hlas neslyšeli.
"Nemusíš s nimi mluvit. Nepotřebuješ slova k tomu, abys dosáhl svého," řekl mu tiše Sibraith. Zdálo se, že stříbrného hada zlehka omotaného kolem jeho packy nikdo jiný než on neviděl - a pokud ano, nikoho to příliš nezajímalo. Na druhou stranu, nikoho nezajímal ani on. Všichni viděli jen jeho hřích, nic víc.
Sibraith mu ukázal směr. Směr, který Morgoth od začátku potřeboval. Postavil se odrazům čelem a přijímal jejich urážky i jejich odpor se vztyčenou hlavou.

"Já vím, že by ses nikdy nevzdal své víry, ani svých bližních, vím, že jsi na správné straně, Morgothe," ujistil ho Sibraith, který se mu jemně obmotal kolem tlapky. Usadil se u jeho ucha a tiše mu šeptal slova, která si světlý vlk přál slyšet.
Jak se odsud ale dostanu? Ptal se Morgoth ve své mysli v touze konečně odejít z tohoto podivného světa, kde ho jeho Bohové drželi, aby mu dali najevo, že se musí změnit.
"To je ale dobrá otázka, že? A jaká důležitá. Jak se odsud asi dostaneš?" zopakoval po něm Sibraith.
Morgoth se zamračil. Tohle mu příliš nepomáhalo. Musel na něco přijít - ale nebylo to vůbec jednoduché, ne, když mu Sibraith neřekl nic konkrétního. Zdálo se, že to ani nemá v plánu. Takže i když mohl mluvit s tímhle stvořením a i když mu mohl dát směr, tak to neudělal. Proč? Protože se zjevně rozhodl, že to nejlepší, co mohl udělat, bylo, že ho nechá bloudit pouští. Co pro něho jen Bohové měli v plánu? Odpověď bude muset najít sám, ale netížilo ho to. Teď už alespoň věděl, že tohle nebylo skutečné. Nic z toho.

Morgoth byl klidnější. Opustil odraz svého domova a Sibraith mu potvrdil, že svět kolem něho je jen zkouškou.
"Musíš si uvědomit," pokračoval had. "Že to, co tady zažíváš, je kvůli tomu, že ses jim vždy chtěl líbit. Vždy jsi se každého snažil oslnit, snažil jsi se být pro každého nejlepší," vyjmenovával Sibraith a Morgoth samozřejmě nemohl nic jiného než souhlasit. Nebyl blázen, věděl, že přesně takhle to je. Bál se. Vždycky se bál - jeho strach byl směšný, ale přesně proto si vždy myslel, že ho mají rádi jen jako obraz sebe samého, který jim ukázal. Jinak by ho nepřijali. Tím si byl naprosto jistý.
"Dá se to tak říct. Bohové ti jen chtějí ukázat, že se nemusíš bát. Jsi dobrý takový, jaký jsi. To je tvůj hřích, Gothe. Že jsi se skrýval před světem, že nikdo nikdy neviděl, jaký skutečně jsi," pronesl Sibraith. A Morgoth mu ta slova ochotně uvěřil. Nebylo těžké přijmout to, že byl dokonalý ve všech svých podobách. Nebylo těžké přijmout, že měl všem ukázat, jaký skutečně byl.

Had se zasmál. "Ne, to tedy fakt nejsem. Vypadám jako nějaká dušička, která ti říká, co má dělat? Ne, jsem tady z vůle Bohů. Vím, co si myslíš, protože vím, co od tebe chtějí. A také vím, že mlčí z určitého důvodu."
Morgoth se zamračil, chtěl se ptát na to, co mají Bohové za důvod, že s ním nechtějí mluvit. Had však zakroutil svou drobnou hlavičkou. Morgoth stále nemohl uvěřit tomu, že se tady bavil s hadem, ale když to nebylo jeho svědomí, asi se to dalo snést přeci jen trochu lépe. Cítil by se jako blázen, kdyby byl jako nějaký morální případ z hloupých dětských příběhů. Kdyby se třeba měl nějak polepšit.
"Zkrátka a dobře mají důvod. To není něco, čím by ses v téhle situaci měl trápit. Řekněme, že jsi tady, aby ses stal lepším. Abys byl hoden poznání Pravdy," vysvětloval had převelice ochotně.
Takže tohle je zkouška. Had přikývl.
Když je tohle zkouška a ty jsi můj průvodce, měl bych vědět, jak ti mám říkat," pomyslel si Goth, když pochopil, že tohle byl jediný způsob komunikace, které byl v tomhle stavu schopný.
"Vážně potřebuješ jméno?" smál se mu had jako by jméno bylo něco ponižujícího - něco hloupého.
"Říkej mi Sibraith. Jméno je pro tebe, já ho nepotřebuji."

Morgoth se snažil tomu všemu dát význam. A had, který pozvedl své tělo tak, aby mu mohl pohlédnout do očí, se jen tiše a úlisně zasmál.
"Copak to nechápeš? Tenhle svět je jen odraz, nic jiného," broukl konejšivě. Morgoth kývl. Něco takového ho již napadlo, jen nevěděl, jak to vysvětlit a pojmenovat. Bylo to pro něho nepochopitelné, protože si ani nepamatoval, co se stalo - a nevěděl, kde je.
"Díváš se do tváře své matky a víš, že to není tvá matka. Je to jen odraz tvého strachu. Takhle by na tebe pohlížela, kdyby věděla, jaký doopravdy jsi," vysvětloval mu. Morgothovi to dodalo překvapivý klid. Nadechl se a přikývl. Dávalo to smysl. Samozřejmě, že ano. Jeho matka by ho vždy přijala, protože pro ní byl dokonalým synem - jen neviděla to, že v něm bylo něco temného, něco, co v něm dřímalo jako klubíčko hadů, připravené se probudit a otrávit vše kolem sebe. Had mu dal vysvětlení.
"Neboj se se mnou hovořit. Nemusíš ani otevřít tlamu. Vím, co cítíš. Vím, co si myslíš," pobídl ho had. Morgoth překvapeně zamrkal. To byl ten had jeho svědomí, nebo co?!

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že nebyl sám - jeho společností však nebyl vlk, ale docela jiné stvoření. Zvíře, kterému se jindy všichni vyhýbali. Hadi neměli zrovna nejlepší pověst a nebylo divu - byli jedovatí, tak jako ten, který se plazil pískem jen kus od něho. Pozoroval ho svýma zlatýma očkama - jinak byl však zcela bez barvy a stříbrně se leskl. Neměl být živý - alespoň to Morgothovi problesklo hlavou, když se díval, jak se ten stříbrný tvor leskne ve světle jasného měsíce na který by vyl, kdyby však každé pohnutí tlamou tak ukrutně nebolelo.
Nemohl hada ani pozdravit - co ho to sakra napadlo za blbost?! - ale zastavil se ve svém nekonečné pouti a zadíval se mu do těch očí.
"To je dost, že jsi tady, Gothe," zasyčel had. Vlk ho pozoroval jako by se zbláznil. Povídal si s hadem? Co tady vůbec, sakra, dělal mluvící had?! Goth měl spoustu otázak - otázek, které nemohl klást. A had, jak se zdálo, byl jediný, kdo ho neodsuzoval za nějaké jeho hříchy. Nic jiného než pokec s hadem mu tedy nezbývalo.

Procházel se kolem míst, která důvěrně znal a přemítal, jak by mohl zničit tento svět ve kterém byl lapen. Chtěl svobodu a chtěl dosáhnout toho, aby tyhle loutky zmizely. Nebyli skuteční. Nikdo z nich. Jeho přátelé, kteří se na něho ani nepodívali. Jeho rodina, která jím opovrhovala. On se jich ani nemohl na nic zeptat, nemohl se omluvit - ač by to nejspíše neudělal. Vše, co svýma packama stvořil, tomu věřil.
Opustil místa, kde žili jeho bratři a sestry, stanul v hluboké poušti, ač to nedávalo žádný smysl. Nemohl tu být, protože tak blízko nežili, přesto neviděl nic než duny písku. Byla noc. Byla zima. Jemu na tom nezáleželo. Tohle bylo to, nač byl zvyklý. Písek rychle ztratil svou teplotu, ale on pokračoval dál - pryč od všeho a všech, od těch, kteří s ním měli být. Co hledal? Nic. Prostě jen zkoušel odejít - tušil však, že to nebylo možné. Morgoth však netušil, co od něho Bohové chtěli. A najít směr bylo těžší, než se zdálo.

Morgoth mohl čekat celé hodiny. I celé dny by mohl stát a hledět na to, jak jím všichni opovrhují. Bylo to směšné, jenže on se jim ani vysmát nemohl. Mohl tvrdě oplácet jejich opovržlivé pohledy. Ach, jak moc je chtěl Morgoth zničit, jen protože se rozhodli, že provedl něco, co by si on sám jistě svedl omluvit. Oni ho neomlouvali. Nikdy. V ničem.
Věděl, že tohle je peklo, že je ztracen v labyrintu. Kdyby zemřel a kdyby se vznesl ke svým Bohům, věděl, že by tu byli ti o které přišel - především jeho vlčata, která se nikdy ani nenadechla, přesto po nich Morgoth nemohl přestat truchlit. Měl pocit, že to bylo přirozené, avšak sám si tvrdil, že nikdy nedostala šanci žít, aby je Bohové měli blízko sebe. Věřil tomu a nikdy by nepřijal nic jiného.
Jeho Morghana by ho nikdy neopustila. Jeho matka by na něho nikdy nepohlížela jako na někoho ohavného. Celé to bylo špatně. Tohle nebyl jeho svět a on nemohl jen čekat, až se změní. Co však mohl dělat. Bylo značně frustrující, že si jediný uvědomoval, že by nikdy nemohl provést nic za co by jím měli opovrhovat. Copak zapomněli na to, že Morgoth byl prostě nejlepší?

Morgoth byl lapen v tomhle světě. Neuvědomoval si, že je po smrti, přesto však věděl, že je něco špatně. Uvědomoval si to celou dobu - i ve chvíli, kdy hleděl domnělé Morghaně do očí, věděl, že je něco špatně. Že je něco jinak, než mělo být. Rád by věděl, co je špatně, ale věřil svým Bohům, že povedou jeho kroky, že tu bolest, kterou cítil v oblasti tlamy, byla k něčemu dobrá, že mu měla ukázat směr.
Nebylo to snadné. Morgoth se rozhodl zůstat ve svém domově, ale jen protože mu veskrze nic jiného nezbylo. Uvědomoval si, že nemá kam jinam jít. Cesta k branám Gallirei byla dlouhá a on měl za to, že ho Bohové přenesli do pouště z nějakého důvodu. Rád by tvrdil, že to nebyl trest, ale cítil bolest a všechny nepříjemnosti. Musel to být trest, o tom nebylo pochyb, jen potřeboval vědět, co to znamenalo a jak se měl vysvobodit. Mělo to svůj důvod. Nepochyboval o tom. Bohové měli své plány - jen je musel odhalit, aby pochopil Pravdu.

Listopad 7/10 - Rigel

Morgoth si sjel Rigela zkoumavým pohledem. "Jo? A to víš jak? A vůbec, proč bys nechtěl být magický pošuk? zeptal se ho pobaveně. "Je to opojné. Někomu způsobit bolest, jen protože můžeš. Neudělat nic. A nebo někoho přinutit, aby se choval, jak chceš. Jistě, že k tomu vlky můžeš i donutit, ale zjistil jsem, že to není taková zábava," vysvětloval. "Zrovna od tebe bych čekal, že tohle budeš chápat, ale možná jsem se v tobě prostě spletl," broukl. Co mohl vědět? Zase tak dobře Rigela neznal a podle všeho se mýlil. Musel se mu ale vysmát, když prskal jeho chlupy, které mu ulpěly v tlamě.
"Ne, nejsem sjetej," ujistil vlka. "Kdybych byl, už bys se mnou ležel na zemi," prohlásil pobaveně. Ostatně to už tady jednou bylo, tak proč se najednou Rigel tvářil jakože ho to vůbec nevzrušovalo.
"Ale já myslel, že žádní Bohové neexistují ve tvém vidění světa. A tak to samozřejmě nemůže být žádný boží trest... ne?" uchechtl se. "Proč by něco z toho vůbec nemělo být v pohodě? Za prvé. Magie jsou velmi užitečný nástroj. Za druhé jsi sám přiznal jakousi existenci Bohů. A za třetí. Vlci mohou mít rádi jiné vlky stejně tak jako mohou mít rádi vlčice. Kde jsi u všech Bohů strávil celý život? Pod kamenem?" Morgoth si dramaticky povzdechl. No, s tímhle úkazem tedy bude mít pořádně plné packy práce.

1000 slov ✔ 2/2

Nemohl promluvit. Ale jeho moc byla patrná i beze slov. Byl mocnější než všichni ostatní, copak to nebylo zřejmé? Byl lepší, silnější, krásnější. Byl moudřejší a vtipnější, nikdo se mu nemohl vyrovnat.
Tahle zkouška, zkouška, která začala prstenem, byla perfektní. Věřil tomu, že mu má ukázat směr jeho života a že to má být něco, co překoná a z čeho vzejde silnější. Ach, Bohové, jen mi ukažte směr! Ukažte mi, co jsem udělal špatně! Projdu-li touto zkouškou, pak první, koho spatřím, se stane mou obětinou pro vás. Jeho krev bude patřit vám, jen mi ukažte směr!
Věřil, že se nemá čeho bát. Nemohl mluvit a všichni jím opovrhovali, tak snese jejich hněv a vztek i nechuť k němu a jeho činům. Vše snese, jen, aby se dostal ven.
Když procházel známou krajinou a když spatřil vlky, jejichž obličeje znal, nepřekvapovalo ho, že se od něho každý odvracel. Vlastně to přijímal jen jako potvrzení svých vlastních slov. Bylo zřejmé, že tady byl z nějakého důvodu. A bylo jen na něm, aby na něj přišel.
Musel se soustředit více, než by býval čekal. Nebylo divné, že se od něho odvraceli, přesto ho to tížilo. Tihle vlci byli celý jeho život a on byl ctěným členem jejich společnosti.
Nejvíce ho tížilo to, že ho odmítla i Morghana, ač na její odmítání by měl být už dávno zvyklý.
Znovu zkusil pohnout tlamou. Bylo to marné a především nesmírně bolestivé.
„Já,…“ zkusil to, ale nedalo se to vydržet. Do kožichu mu stekla kapka slzy, která byla důkazem nesmírné bolesti.
Co se mu to jen stalo? Proč tady musel být a co měl dokázat?
Kdyby věřil v peklo, dost možná by tvrdil, že to právě místo zkoušky je ono peklo – jenže v to světlý vlk nevěřil. Nemohl. Bohové by ho nikdy takhle nepotrestali.
Zatnul zuby. Chtěl najít Morghanu – naštěstí její kožich byl i mezi pouštními vlky tak unikátní, že to nebylo tak těžké, jak se mohlo zdát. Zmizela mu z očí, ale nikdy mu nemohla zmizet z duše – alespoň to si myslel, když ji znovu našel a zastavil jí předtím, než půjde dál. Možná nemohl odejít, ale jeho odhodlaný pohled byl dost na to, aby se Morghana zastavila – ten a tedy také to, že stál přímo před ní.
„Gothe, co to děláš? Měl bys stáhnout ocas a táhnout odsud. Nikdo tady o tebe nestojí!“ zvolala vlčice a snažila se bratra obejít, ten jí však nenechal. Byl odhodlaný tady zůstat. A proč? Protože tohle byl jeho domov a tohle byla zkouška a on se nemínil vzdát.
„Zůstanu,“ řekl jen přes ukrutnou bolest. Zaťal drápy do země a snažil se to překonat. Ta bolest byla nesnesitelná. Krev mu stekla z otevřené rány, kterou však jako by nikdo neviděl. To byli slepí? To neviděli, že nemohl mluvit a že se nemohl bránit? Co provedl?! Kéž by se tak mohl zeptat! Jenže Morghana nevypadala, že by mu to mínila říct. Dívala se na něho tak zhnuseně, ten pohled byl tím nejhorším, co ve svém životě viděl. Vepsal se mu do duše a věděl, že ho nikdy nezapomene.
„Tak zůstaň,“ vybídla ho odměřeně. „Ale věř mi, že tady o tebe nikdo nestojí,“ ujistila ho, obešla ho a ještě, než zmizla, ohlédla se za ním: „ani já ne.“
Ta slova byla krutá, ale nepřekvapila ho. Nemohl se divit tomu, že ho odmítla, vždyť přeci to čekal – i tak její slova bodala jako nůž. Dokonce tolik, že zapomněl i na tu bolest z toho, že se pokoušel mluvit.
Dobře. Tak to by bylo. Nedozvěděl se nic – jen to, že ho tady nechtěli a to nebylo úplně těžké vydedukovat. Vždyť to viděl. Viděl to ve tvářích svých bratrů a sester, všech, kterým celý život věřil.
Co se od něho očekávalo? Měl tu zůstat a snažit se znovu najít směr svého života, anebo zkusit něco jiného? Cítil se ztraceně, protože jediný pravidla, která znal, byla pravidla jeho domova. Nebylo jich mnoho, proto – a jen kvůli tomu – se donutil přemýšlet, co se mohlo stát.
A ne, nenapadalo ho nic jiného, než ta věc s Rávkou – jenže on přeci její krev Bohům obětoval. Vadilo, že patřila do jejich rodiny? Anebo to třeba bylo tím… že té krve bylo málo.
Inu, pravda byla, že jí vážně málo bylo. Vždyť jí jen ukousl nohu – to jen těžko mohlo stačit na to, aby tím Bohy uctil. Pravda byla, že obětovat Bohům krev vlků nebylo nic zvláštního, jenže bratrům se nemělo ubližovat, protože byli zrovna tak chráněni Bohy. Jenže… pokud tomu tak bylo, proč tak moc chtěl zakousnout Ivara? Měli stejné vyznání, neměli by se tedy k sobě chovat nápomocně a žít život v harmonii?
Haha, tak to těžko, chtěl by vidět, jak by asi tak žil život v harmonii zrovna s Ivarem.
To tak.
Dobře, tak tady ho nechtěli. Byl stigmatizován, jen nevěděl proč. I tak si tvrdohlavě a poněkud uraženě sedl k jeskyním ve kterých žili a mínil tam zůstat, dokud ho zase nezačnou přijímat jako jednoho z nich. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat ani, zda se to vůbec kdy stane, ale chtěl to alespoň zkusit.
Jedna věc o Morgothovi je však to, že on nebyl nikdy příliš trpělivý. A tak, i když tam seděl a všichni se na něho dívali, nakonec se zvedl s tím, že už těch pohledů měl dost. Jenže…co mohl dělat? Hendikepovaný vlastně nikdy nebyl. Přišel o dar mluvy a ten byl pro něho důležitější než všechny magie, které se mu od místních bohů povedlo získat.
Možná se měl modlit? Hm, zapomínal na Gallirejské bohy. Pravda byla, že ti jeho ho nevyslyšeli, přestože se k nim modlil, ale zradit je jen kvůli vlkům, kteří se usnesli, že jsou nejlepší a že na ně jeho Bohové zapomněli, se mu zdálo nesmyslné. Nebyl tak lehkověrný. Věřil, že se nakonec vše vyřeší.
A tak mohl sedět na poušti jako to tak kdysi dělávali vlčí bratři z jejich legendy. Mohl sedět a modlit se, aby ho nezahubili, aby mu dali směr a aby přežil.
Bylo to stejné jako když se tehdy tihle vlci vydali na cestu do míst, kde je nebude nikdo odsuzovat. A přesně to potřeboval i Morgoth. Místo, kde ho nikdo nebude soudit. Ale byla to Gallirea?
[//]

Listopad 6/10 - Rigel

Morgoth se ušklíbl, když ho Rigel porovnával s lososem. "Hm, to si můžu a nemusím vyložit jako urážku," mlaskl Morgoth pobaveně. "Jsem taky takhle pěkně růžovoučkej a mrštnej? Těžko k polapení?" ptal se Rigela, když kolem něho procházel a ocasem se mu otřel o nos jako dotěrná kočka, která touží po pozornosti.
"Tak zvrácený podvědomí, jo? A jak jsem zvrácený?" ptal se ho Morgoth s pobaveným smíchem. "O žádné zvrácenosti nevím," dodal. Ale mohl by mu jich rozhodně mnoho ukázat, napadlo ho, když se díval na šedivého vlka, který byl pěkně statný a jistě i úměrně k tomu silný. Líbilo se mu to. Ne, že by on byl nějaký slaboch - to vůbec ne - ale ve vztazích mu obvykle nevadilo ani dominantnější ani submisivnější postavení.
"Dobrá, pane důvod. Tak já tě nechám, abys zahazoval moc, která ti byla dána. Přijde mi to jako zbytečná ztráta, ale nutit tě nebudu," ujistil ho Morgoth.
"Třeba chci vypadat jako ty," poznamenal se zlomyslným smíchem a drcnul do něho čumákem.

Listopad 5/10 * Rigelka

Morgotha překvapilo, jak moc se Rigela jeho nařčení dotklo, ale mělo mu to dojít. Rigel se zrovna dvakrát netajil tím, že magii přímo nesnáší, ale na druhou stranu, co čekal, když si začal a tvářil se, že to na Gotha chce prostě celé svést.
"Ale prosimtě, neurážej se hned," protočil oči v sloup. "Chápu, nemáš magie v lásce," přikývl, ač se mu to zdálo směšné. To Rigel nechápal, co se v nich ukrývalo? To si neuvědomoval, jak moc si jimi mohl pomoci a jak moc jimi někomu mohl znepříjemnit život? Tvářil se, že ho to urazilo, až měl Morgoth neovladatelnou chuť ho trochu rozveselit. Magií, samozřejmě, jak také jinak.
Tentokrát se od něj však Rigel nedržel zpátky a dokonce do něho šťouchnul packy. "Vypadám snad jako losos?" zeptal se Rigela. "Já jen nechápu, proč by někdo vědomě zahazoval takový dar," dodal, protože přesně tak magie vnímal. Jako dar od Bohů.
"Ale prosímtě, ty staříku. Děláš jako bych byl roční vlče," protočil oči v sloup a také do něho šťouchnul packou. Rigel byl možná starší, ale dělal ze sebe dědka úplně zbytečně. Morgothovi se furt celkem líbil.