Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Uhelný hvozd (přes Ohnivé jezero)

Morgoth uháněl za Rigelem tak rychle, jak jen mohl. Obvykle byl celkem rychlý, ale po smrti mu to nešlo příliš rychle, navíc si ještě nezvykl na ta velká křídla a navíc měl na pacce ten přívěsek... měl toho zkrátka až nad hlavu, ale když Rigela dohnal, pěkně po něm mrsknul koulí jen tak - zkrátka protože mohl a chtěl. A také protože byl konečně dostatečně blízko.
Protáhl si packy, když konečně stanuli na místě, kde bylo zase tepleji. To mu samozřejmě vyhovovalo. Byl Rigelovi skoro vděčný, že na něj tak pěkně myslí, ale pochyboval, že by vlk ocenil jeho upřímný vděk.
"Ano, to přesně naznačuji. Myslím, že zrovna u tebe se nemusím bát toho, že by se ti... nechtělo," poznamenal Morgoth s mlsným úsměvem a jemně se o Rigela otřel svým tělem jako kdyby byl samice v říji. No co. Uměl se odvděčovat, když chtěl.
"Já vím, to by bylo fajn, nemyslíš? Taková volná zábava, nehoda, kterou by sis mohl užít," lákal ho pobaveně. "A pokud chceš jen mé prosby, tak těmi tě mohu zahrnout hned," ujistil ho.

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Morgoth se nad jeho slovy zamyslel. V tom měl Rigel asi pravdu. Proč by měl řešit nějakou smečku, která ani nebyla jeho. Siku ho v ní sice přivítal, ale... nechtěl přeci jen něco vlastního. Jako... bratrstvo?
"Hm, každá smečka je tvoje vlastní, když tam máš vlky na kterých ti záleží," řekl neurčitě. Věděl, že Rigel na tohle moc není, ale Morgoth ano. Měl vlky na kterých mu záleželo. Byla to jeho rodina, jeho bratři a sestry, jeho otcové a matka.
A pak tu byli vlci, které nesnášel. Třeba Ivar. Rigelova otázka na to, proč ho nezabil byla vlastně celkem trefná, jen na ní bohužel nebyla tak snadná odpověď. "Rád bych, ale má sestra ho přijala jako člena bratrstva a... členové bratrstva se zkrátka nesmí zabíjet. Za žádných okolností. Ale kdyby se mu náááhodou mělo něco přihodit, truchlit pro něho nebudu," uchechtl se- ještě, že měl dlouhé, černé řasy, mohl na Rigela mrkat, aby se toho chytil a třeba Ivarovi jen... nepatrněublížil.
Rigel se mezitím zvedl z jejich pohodlné polohy, a tak ho Morgoth neochotně následoval. Co mu zbývalo? To měl snad mrznout na zemi sám?
"Jo, moje sestra," kývl rázně. Kde jen byla? Měl by jí hledat? Ne. Bohové ho přivedli na tuhle cestu a ta jistě směřuje tam, kam měl jít. A tou jeho cestou byl zřejmě Rigel. Proč by mu ho jinak Bohové přivedli do cesty těsně poté, co se vrátil z mrtvých? Morgoth už plně chápal, co se mu stalo-
Z jeho přemýšlení ho vytrhlo cosi jako sněhová koule, která mu dopadla přímo na hlavu. "HEJ!" zavrčel, ale už viděl jen, jak před ním Rigel prchá. Hodil po něm několik koulí, ale běžel za ním. Však on mu ukáže! Ještě ho v tom sněhu vyválí!

⋙ Plamínek (Přes Ohnivé jezero)

Odvděč se za poskytnutou pomoc

Morgotha vlastně příliš nepřekvapilo, že Rigel neměl zájem se nikam vydávat. Byl to vlk, který nepůsobil jako zrovna smečkový typ, ač, pravda, si to Morgoth nemyslel ani o sobě a to celý život žil v jedné smečce. Jejich bratrstvo však bylo něco trochu jiného než klasická smečka. Aspoň si to tak v hlavě vždy omlouval. "Budu dělat, že mě to překvapuje," broukl jen.
"Strašnej otrava. Říká si Ivar a vypadá... no rozhodně dost otravně na to, abys ho rozpoznal na sto kilometrů," prohlásil Morgoth. "Určitě bys ho poznal," dodal. Tak trochu doufal, že by ho Rigel zakousl za něj. On přeci jen v bratrstvu nebyl, a tak by ho mohl bez výčitek zabít.
"Držíme pospolu," prohlásil zamračeně. Pravda, neviděl je dlouho, ale to neznamenalo, že by za ně nepoložil život. "Mohu tě ujistit, že Morghana je v tomhle stejná jako já," poznamenal pobaveně. "Ale neměj obavy. Morghana je moje," řekl jako by o nic nešlo. Jako by právě nemluvil o vlastní sestře.
I Morgoth by se zvedl ze sněhu, příjemně mu v něm totiž nebylo ani trochu, ale nemohl. Byl v nepříjemné pozici - a ani si neuvědomil, jak mrzne, než se k němu Rigel složil zpátky a hřál ho svým mohutným tělem. "Díky," vydechl, když se přestal třást. Složil se u něho, ale nechtěl působit příliš spokojeně. Věděl, jak se Rigel tvářil na vztah dvou vlků, ale Morgothovi to bylo jedno. "Můžu se ti nějak odvděčit za tvůj teplý kožich?"

//Prstové hory

Morgoth se zamyslel a chvíli nad tím přemýšlel, ale nakonec pokýval hlavou. "Hm, jo to je pravda. Bylo by mi to jedno," přitakal a jemně se o Rigela opřel. Teplo vycházející z jeho těla bylo příjemné. Ne. Neměl se k němu takhle lísal. Byl jako zpropadená kočka, nebo nějaké jiné, podobně vrnivé stvoření, ale... nebyl přesně takový v přítomnosti šedého vlka.
"Hm, mám smečku," řekl mu. "Tedy není úplně má a je tam jeden otravný šedivý vlk bez ucha, ale jinak to tam docela ujde," poznamenal zamyšleně. "Není ani příliš daleko. Chceš se tam vydat?" zeptal se ho, protože Rigel nevypadal, že by měl nějaké plány, pak se ale překvapivě rozpovídal o své rodině.
Morgoth poslouchal. Bylo zajímavé ho poslouchat. "No, jestli nechceš nikoho hledat, tak je nehledej," prohlásil. "Já sem přišel kvůli své sestře. Nakonec jsem tu našel jak sestru, tak bratra. Zvláštní. Nevím, kde je jim konec," povzdechl si. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že Morghana byla jeho. Patřila mu. Nakonec se k němu vrátí. Nepochyboval o tom.

//Oáza (přes poušť)
Vyválej někoho ve sněhu *

Morgoth by si cestu pouští jindy asi užíval. Ne, nebyl blázen. Možná - tak jen trochu. Tohle ale bylo nejblíže jeho domovu a to, nač byl zvyklý, jenže v jeho momentálním stavu si neužíval vůbec nic. Byl unavený. Celé tělo ho bolelo a v čelisti mu po jídle nepříjemně tepalo. Ještě, že Rigel neviděl, jak prská do písku, nebo jak mu při jídle tekly sliny. Bylo to pro někoho tak dokonalého přímo nepřijatelné a ponižující.
Kráčeli v překvapivém tichu. Morgoth nevěděl, jestli se mu to líbí, nebo jestli tím opovrhuje, ale měl dost práce sám se sebou, než aby mlel pantem - i když by opravdu OPRAVDU moc chtěl. Neměl rád ticho. Neměl rád, když ho nikdo neobdivoval - a k tomu se Rigel zrovna dvakrát neměl.
Rigel akorát zrychlil, když spatřil vrcholky hor. Morgoth ho následoval. Mohl by se sice někde uvelebit a nepokračovat s ním - a vyhřívat se na slinci jako ještěrka - ale zdálo se mu, že by tím Rigelovi až moc usnadnil život, a tak za ním cupital jako nadšená, nedočkavá holka.
Došli až k místu, které se s pouští nedalo srovnávat. Rigel vypadal šťastně a Morgoth si nemohl stěžovat.
Šedý si hrál ve sněhu jako dítě, zatímco Morgoth nad bílou hmotou jen ohrnoval nos. Písek mu byl milejší, také se podle toho tvářil, Rigel ho však zlomyslně povalil do sněhu.
Morgoth musel zatnou zuby, aby nezamručel bolestí, protože jeho tělo bylo opravdu velmi bolavé. Navíc si musel dávat pozor na křídla. To byla novinka.
"Jsi normální?" zabručel jen a narovnal se, zůstal však na zemi, protože ho Rigel držel. Tahle poloha... byla povědomá. A svým způsobem se mu líbila.
"Hm, klidně už můžu začít, jestli chceš," zavrněl, natáhl se k němu a zbytkem svých sil strhl Rigela do sněhu. Aby si té sněhové nadílky také pořádně užil.

//Za panem Rigelem

Morgoth nemohl být spokojenější. Vyvaloval se na poušti jako přežraná kočka - bříškem pěkně nahoru. Nebylo nic lepšího než písek v srsti. Býval by tam snad i usnul, kdyby se ho Rigel nezeptal, kam jdou. "Hm, já vlastně nevím. Ani jsem nevěděl, že... my někam jdeme," poznamenal Morgoth, ale byl vlastně rád, že není sám - a že mu Rigel dělal společnost. Příjemnou? To byla otázka na někoho jiného.
"Na sever se mi vážně úplně nechce," přisvědčil, ale uvědomoval si, že pokud chce s tímhle seveřanem cestovat, což asi podle všeho teď už chtěl, bude se muset přizpůsobit - alespoň maličko. Povzdechl si a obrátil se na břicho. Protáhl se a zívl. Klidně by si dal dvacet. Ta zatracená čelist ho furt bolela.
Sledoval Rigela, který se s horkem vypořádával po svém, ale nakonec kývl. "Můžeme udělat kompromis. Ty nepřežiješ tady, já na severu. Můžeme jít prostě... někam mezi," navrhl. Rigel mu ale dal na výběr. Morgoth neváhal. Zvedl se a povzdechl si. "No, jo, počkej. Už jdu," zabručel a vydal se za šedivákem - ať už mířil kamkoliv.

//Za Rigelínou

Hostina

Morgoth protočil oči v sloup. Pochopitelně, že ho Rigel zazdil. To od něho tedy nebylo příliš vánoční. Morgoth si nestěžoval. Věděl, že by nic neukousl, navíc se děsil té představy, že by mu čelist znovu upadla. Smrt sice nebyla tak děsivá, jak si představoval, ale následky nebyly zrovna přívětivé, snad proto byl překvapen, když byl Rigel tak... v pohodě. Evidentně mu nedělalo problém jít lovit. Ale Morgoth se nezlobil. Byl hladový a vyčerpaný a Rigelova péče se mu zamlouvala. Alespoň projednou.
Usadil se tedy na písek a sledoval, jak Rigel... kam sakra zmizel?! V jednu chvíli ho viděl, jak pomalu kráčí ke stádu a tu druhou nebyl nikde k nalezení. Ani k vidění. Vlk se zamračil a mrskl ocasem, přesto se ho snažil najít i tak. Nebylo to sice nic snadného, protože se zkrátka jen mohl ztratit jako součást lovecké taktiky.....
Asi to přesně tak bylo. Ale že by ho neviděly ani antilopy, dokud jedna z nich neležela na zemi? Bylo to trochu divné, ale Morgoth by mu do toho nikdy nemluvil, protože ať už udělal cokoliv, antilopa byla ulovena a připravena k snědku. Zbytek utekl.
Rigel dokonce jejich hostinu odtáhl kousek k vodě. On sám by sice litoval veškeré té zbytečně prolité krve, ale složil svým Bohům dostatečnou obětinu, a tak přešel k Rigelovi, vděčný, že na něho s jídlem počkal.
"Ano, rozhodně je to dostatečná večeře, děkuji pěkně," prohlásil a pustil se do véči.

//Narrské kopce

Morgothovi se šlo po písku snadno. Tohle byl jeho domov, tohle byl jediný správný způsob, jak strávit zimu, ač se obával, že ho Rigel bude chtít zatáhnout na sever. A když viděl, jak mu dělá chůze i horko problémy, očekával, že to bude kamkoliv na sever. Ta myšlenka se Gothovi příliš nezamlouvala, tušil však, že nebude mít na výběr.
Proč vůbec s Rigelem zůstával? Muselo to být tím, že se objevil v jeho hlavě už ve chvíli, kdy byl mrtvý. Jejich životy byly zjevně nějak bizarně propletené, jeho mysl byla však příliš unavená na to, aby to nějak pojmenoval.
To jediné, co věděl bylo, že chtěl zůstat s Rigelem.
A tak s ním došel až na dohled oáze.
Měli štěstí, protože tou dobou tam zrovna byla stádo, kterému by neuškodila drobná redukce - když však Morgoth sevřel čelist, uvědomil si, jak strašně ho bolí. Přesto však ukázal čumákem na jednu, která se od stáda držela kus dál. Mohli doufat, že byla už zraněná a nedá jim takovou práci jim dorazit.
"Nadeženu ti jí. A ty jí ulovíš? Bolí mě čelist," řekl jen. Znělo to jako výmluva? Možná. Ovšem ta představa, že by se mu zase... utrhla, ho děsila.

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Morgoth se ani nepohnul. Vyloučil, že by byl Rigel jen přeludem jeho unaveného, zmoženého těla. Stále ho bolela čelist, teď už si alespoň trochu uvědomoval proč. Pamatoval si svou smrt, znamenalo to však... že se s Rigelem setkal ve světě, který nebyl skutečný? Mnohé by to vysvětlovalo.
Světlý však zůstával nad věcí. Hleděl na šedého a přemítal, proč mu ho Bohové přivedli do cesty s tím vším, co na něm nesnášel. A přesto... přesto všechno mezi nimi stále bylo to pnutí. Nebo to vnímal jen Morgoth?
"Já vím," pronesl Morgoth s pobaveným úšklebkem, který ho však velice rychle přešel. Prý božími mon... cože to?! Musel se zhluboka nadechnout, aby ho Smrti znovu neposlal zpátky, tentokrát s jasnou nálepkou přes ten jeho blbej úsměv: už mi ho do života nevracej, děkuji pěkně.
"Myslíš tím, že jsem tu dělal rituál? Ano, přesně to jsem dělal," pronesl Morgoth s ledovým klidem. Nebral si to osobně. Protože ho znal - nebo si alespoň myslel, že ho zná - věděl však s určitostí, jaký měl názor na jeho víru. Nebyl pozitivní, a tak to přešel.
To, co se stalo vzápětí, Morgoth nečekal.
Rigel přiskočil, vytrhl mu péro z jeho krásných, bílých křídel, která byla potřísněna krví toho vlčete a začal s tím svým představením, které Morgoth sledovat s nadzvednutým "obočím". Jiného by zakousl. Jenže tohle byl Rigel.
"Skončil jsi?" zeptal se ho po chvíli. Byla to ta samá slova, která mu řekl Rigel v tom snu. Byl rád, že mu je mohl oplatit ve chvíli, kdy se teatrálně uklonil nebesům.
Měl pravdu. Bohové chtěli, aby se opět setkali. A on jim nemohl být vděčnější. Peříčko možná leželo na krvi jako dar od Rigela, ale Morgoth jim daroval veškerou krev i s tichou modlitbou. Jeho vděk byl skutečný - o tom Rigelově však přeci jen trochu pochyboval. Tohle byla jeho obětina. A byla skutečná.
"Tak to tě nakrmíme," poznamenal a vydal se pomalým krokem za svým šedivým přítelem.

//Oáza

Tělo malého vlčete zmizelo. Bylo pryč - všechna ta krev ale zůstala, jak na Morgothově těle, tak v písku. Hleděl na ní, spokojený sám se sebou - hrdý na to, že splnil to, co slíbil. Dal Bohům to, co od něho žádali a oni si vzali vlčkovo tělo k sobě spolu s jeho duší. Nebylo na tom nic špatného, naopak, to, co cítil, bylo povznášející. Sklonil hlavu s tím, že odejde. Už neexistovalo nic jiného, než klid. Byl živý. Dýchal skutečný pouštní vzduch, horký, jak jen vzduch na poušti mohl být. Byl doma. Mohl tu zůstat, zapomenout na všechno a na všechny. Existovat jako pouštní Bůh. Tím přeci teď byl, nebo ne? Proč by ho jinak jeho Bohové vyznamenali křídly? Znovu jimi pohnul. Byli stále bolavá, přesto působila majestátně - přinejmenším.
Když se otočil, ustrnul v pohybu, protože nebyl sám, jak si celou dobu myslel.
Stál tam Rigel.
Rigel.
Proč zrovna on? Kde se tu vzal? Nebyl to znovu jen přelud jeho mysli?
Nebo co to celé vlastně znamenalo...?
Překvapeně se nadechl toho horkého pouštního vzduchu a udělal krok vpřed. Kým tenhle vlk byl? Vypadal skutečně - trochu jinak, než si ho pamatoval ze... snu. Byl to vůbec sen? Byl mrtvý. Jak se to dalo racionálně vysvětlit?
Jak by ale vysvětlil, že vstal z mrtvých a na zádech mu vyrostla křídla?
Nic v tomhle světě nebylo racionální, a tak to, že před ním stál někdo, kdo byl výplodem jeho mrtvé mysli, asi nebyl ten největší problém.
"Ahoj, Rigeli," broukl Morgoth na vlka, který byl stejně překvapený jako on sám - Morgoth však působil klidněji. Slízl si krev z nosu. Ta krev samozřejmě nebyla jeho.
"Přišel jsi na můj dýchánek?" zeptal se pobaveně.

Listopad 9/10 - Rigel

Morgoth ležel pod Rigelem a působil skoro bezbranně. Jeho oči se upíraly na šedivého vlka, který nad ním měl v téhle chvíli jako jediný moc. Mohl s ním udělat cokoliv - klidně ho zabít. Morgoth by se zvládl bránit, byl však přeci jen v poněkud nevýhodné pozici.
Rigela musela jeho slova štvát opravdu pořádně, protože se tvářil přinejmenším nepříjemně. A ještě mu říkal, aby sklapnul.
Morgoth přemítal, co Rigel udělá. Nakonec měl ale plnou tlamu keců a to bylo všechno. To ho velmi zklamalo. Mohl ho do toho ucha alespoň kousnout.
"Páni, tak tys mě nechal mluvit. Mám ti za to děkovat?" ušklíbl se Morgoth pobaveně, protože si z jeho slov veskrze nic nedělal. Proč by měl? Měl plnou tlamu keců, ale k ničemu to pochopitelně nevedlo. Jen se tvářil jako že ho má zcela ve svých tlapkách. Morgoth však znal své možnosti a věděl, že kdyby chtěl, Rigel už by se svíjel bolestí.
"A moje místo je kde přesně? Pod tebou?" Usmál se Morgoth jako ten nejnevinnější vlk pod sluncem. "Mě nevadí tahle pozice, víš? Někomu naopak vyhovuje. A ty si evidentně dominantnější," uchechtl se. Nemohl si pomoct. Věděl, že za tohle si vyslouží přinejmenším velmi nepříjemný pohled.

//Zapadlý kout

Morgoth byl vyčerpaný, chtěl však splnit svůj slib. Slib, který dal Bohům a který bral nesmírně vážně, protože jen díky němu stál znovu mezi živými. Svou smrt si vybavoval jen matně, přesto však věděl, že zemřel. Jeho čelist ho bolela, přesto si však uvědomoval, že musí překonat svou bolest, protože slib byl slib. Až si odpočine, najde Tristana a pomstí se mu za to, co mu provedl, na to však byl ještě čas.
Pomalu kráčel směrem, kterým tušil vršek Narrských kopců. U Života se střídalo mnoho vlků a on doufal, že tam najde někoho, jehož krev se stane obětí.
Měl štěstí. Nebo smůlu? První, koho spatřil, byl malý vlček, který stál na okraji skalního převisu a celý se třásl. Mohl by ho velmi snadno shodit dolů, ale to by jen těžko mohl obětovat jeho krev. Pohnul křídlem, ale bylo to bolestivé. Ne, nejspíše by k němu nemohl sletět dolů - škoda, byl to totiž jednoznačně ten nejjednodušší způsob.
Byl zvyklý lovit tak, aby ani kapka krve nepřišla vniveč a aby veškerou krev získali jeho Bohové, jenže k jeho smůle ho tlama stále bolela.
Jenže tohle bylo vlče. Opravdu uvažoval nad tím, že ho zabije?
Musel.
Neměl na výběr.
Slíbil to.
Jenže...
Ano, bylo to vlče. Ano, bylo to nespravedlivé, dávalo to však smysl. Bohové ho touhle cestou vedli z nějakého důvodu. Nemohl toho litovat, přesně to mu ukázali v prázdném odrazu jejich světa.
Kráčel k vlčeti pomalu, byl jako anděl smrti s těmi nádhernými křídly a s rohy, které zdobily jeho hlavu.
"Ahoj," broukl. Jindy by se k vlčeti choval laskavě. Vzpomněl si na Mrakošlapa. Ulevilo se mu, že tu nebyl právě on.
Nemohl se omlouvat. Nemohl litovat. Vlče se na něho otočilo, ale nestihlo ani nic říct. Morgoth ho i přes veškerou bolest chytil pod krkem a silou svého těla ho strhl na tvrdé kamení. Nebylo těžké mu rozbít hlavu.
Krev se vyřinula ven a vlče ani nemělo čas se bránit. Morgoth nechával krev téct, nechal jí stékat pod kámen, kde tvořila louži. Zatímco mrtvé tělo vlčete pomalu tuhlo, jeho krev proudila dál. Morgoth mu prokousal tepny v packách, aby krve bylo ještě více. Pod mrtvolkou se tvořily kaluže, kterými vlk kreslil cesty kolem mrtvého těla.
Sám si v krvi máčel chlupy i svá křídla. Škoda, že tu nebyly jeho sourozenci. Morticia byla zvlášť dobrou malířkou a jistě by ocenila nové plátno, které poskytly jeho křídla.
Necítil lítost, když hleděl na to malé, mrtvé tělo a na krev všude kolem něho.
Modlil se celou dobu, co tohle všechno dělal. Arsen byl jeho první vlčí obětí, protože snovou Rávku nepočítal.
Měl se cítit příšerně, ale vnímal jen hrdost. Usmál se.
"Děkuji vám za tento dar života," šeptal, když opouštěl to mrtvé tělo.

Listopad 8/10 - Rigel

Morgoth mluvil a mluvil. A ano, ještě více mluvil. Uvědomoval si, že z něho slova proudila v jednom dlouhém monologu, ale veskrze mu na tom nezáleželo, protože chtěl Rigela přesvědčit o své pravdě. Ten ho však podle všeho ani neposlouchal. Podle jeho výrazu se dalo i celkem odhadnout, že ho tak v půlce přestal poslouchat. Kdyby byl Morgoth byť jen trochu citlivější, pravděpodobně by by se urazil, on se však jenom zasmál a strčil do něho volnou packou. Ležel pod ním a přemítal nad tím, jestli Rigel sám sebe tak trochu nepopíral, jak vehementně tvrdil, že by nikdy nebyl s jiným vlkem. Netvářil se tak.
"Ne," prohlásil pobaveně. "Snažím se tě přesvědčit, že některé věci jsou normální, i když ti to tak nepřijde," vysvětlil, aby mu shrnul obsah toho, o čem ještě před chvílí měl plnou tlamu keců.
"Asi bych pochopil, že tě to začne nudit, ale že se na mě úplně vybodneš a přestaneš poslouchat? Měl bych se cítit uražený," prohlásil naoko vážněji. Ležel pod Rigelem a vlastně mu ta pozice celkem vyhovovala. Nikdy si nemyslel, že by někomu přenechal tu dominantnější pozici, ale zjevně se v něm mnoho věcí změnilo. I tohle.
Vzhlížel k tomu šedivému vlkovi a přemítal nad tím, jestli tu zvláštní přitažlivost cítil také. I pro Morgotha to bylo zvláštní a neobvyklé, protože tuhle náklonost cítil k vlkům málokdy. Zeptal by se - ale tušil, že by se odpovědi nedočkal.

//Limbo

Svět se před ním otevřel. Stanul tam, kde před rokem stanul při svém příchodu na Gallireu. Bylo zvláštní tu teď být znovu jako docela jiný vlk. Bolela ho čelist, ale stále si pamatoval na svůj slib. Musel najít oběť pro své Bohy. Musel to udělat. Věděl, že nic jiného Udělal několik kroků. Hleděl do zapadajícího slunce. Pohnul s tou věcí, která mu vyrostla na zádech, sklonil hlavu, která byla náhle těžší. Musel si odpočinout a vybavit si, co se s ním vlastně stalo.
Naposledy si vzpomínal... že ho Tristan roztrhal. Ta vzpomínka projela celým jeho tělem. Nebyla vůbec příjemná.
Nejprve oběť, pak odpočinek. Ano, to znělo rozumně. Musel splnit to, co slíbil.

//Narrské kopce

Nadechl se. Bolest zmizela. Světlý vlk stanul ve světle, které se pomalu usazovalo. Nevěděl, kde byl, ale hádal, že to brzy zjistí. Čelist ho stále bolela, ale když s ní zkusmo pohnul, zjistil, že ta bolest není tak příšerná jako když procházel Limbem. Ještě mu nedocházelo, že to všechno, co se stalo, bylo důsledkem jeho Smrti, ale dost možná by mu na tom ani nezáleželo. Morgoth sklonil hlavu na které teď měl rohy a pohnul křídly, které mu stále velmi bolestivě vystupovaly ze zad. Ještě byla od krve, jak se drala na povrch. Byl jako anděl, alespoň tak by si připadal, kdyby spatřil svůj odraz v jezeře.
Bohové mu dali své dary - a připomínku v podobě drobného hada obtočeného kolem jeho nohy. Sibraith. Jeho průvodce a tichý hlas v jeho hlavě.
Ne, nezapomněl na svou přísahu. Slíbil, že první, koho potká, toho zabije. Obětuje ho Bohům za tyhle dary, za to všechno, co pro něho udělali. Učinili z něj lepšího vlka. Věřil všemu, čím si prošel.
Byl vyčerpaný. Nejraději by si lehnul a spal by celé dlouhé dny - jenže nemohl. Bohové na krev neradi čekali. Rozhlédl se kolem sebe - nikoho však zatím nespatřil. Předpokládal, že skutečný svět se mu brzy otevře.

//tohle byla jízda a asi ještě bude :D prosila bych číslo 5.