Gallirea - Příspěvky uživatele

Reportáž Gothova života na Galliree bude asi velmi krátká – pokud bychom se samozřejmě zaměřovali jen na tohle, což by mohla být nuda, přestože se zde znovu setkal se svou sestrou, jedním z vrcholů jeho roku bylo to, když ukousal nohu jedné vlčici ze své domoviny, aby jí následně obětoval Bohům a získal si tak znovu jejich přízeň. To, zda se mu to povedlo, se jistě brzy dozvíme, až se Morgoth bude modlit za to, aby mu Morghana znovu dala šanci, což… asi příliš nedopadne. Otázka je, zda tím Morgoth zavrhne svou víru (spíše ne), nebo zda se na Morghanu upne ještě o to více (mnohem, mnohem pravděpodobnější).
Když přišel na Gallireu, dostalo se mu hned zkraje ledové sprchy, když Wizku odmítla jeho dokonalost a vlčata, která jí mohl dát a která by byla neméně dokonalá. Inu, její smůla. I setkání s Morghanou mu zkazil jiný vlk, ke kterému pocítil instantní nenávist. Ivan (Ivar) se stal znenadání nepřítelem číslo jedna, když se pak znovu potkali u jezera a navzájem se provokovali. Jen Bohové vědí, zda se Ivan dožije dalšího roku – pravděpodobně ano, protože se rozhodl přidat se ke kultu, což je pro Morgotha drobnou nepříjemností. Nemůže se ho tak snadno zbavit, Bohové však ke Gothovi byli milosrdní a dostalo se mu vymaxování jeho nové magie – bolesti. A ano, v příštím roce to pro někoho jistě bolest bude.
Morgoth se nesetkal jen s Morghanou, která byla vlastně jediným důvodem toho, proč opustil svůj domov a vydal se do tohoto velkého, neznámého světa. Ne, setkal se zde i s mladším bratrem, jehož přítomnost zde byla ještě více neočekávatelná. Morgoth má naději, že všichni společně zde vytvoří nové Krevní bratrstvo – nejprve byl skeptický, nakonec se však rozhodl se nechat inspirovat svou sestrou, která netouží po ničem jiném, a tak je to teď i Morgothův plán, který se rozhodl, že není rozhodně nic lepšího než ze všech udělat věrné vlky jejich Bohům.
V příštím roce Morgoth tajně doufá, že se mu povede dojít Prozření a konečně spatří Pravdu – byl by po mnoha tisících letech prvním vlkem, kterému by se to povedlo, ale komu jinému by se to také mělo povést než vlkovi, který je nadřazen všem ostatním? Jeho víra je silná a doufá, že se mu podaří ovlivnit mnoho dalších duší k tomu, aby zasvětili život Bohům a krvi. Gallirea by se rozhodně měla bát toho, co Morgoth přináší, protože on to myslí dobře jen sám se sebou (a s Morghanou, možná trochu i s Mordecaiem a Morticiou) – pokud tedy vaše jméno nezačíná na Mor… asi byste se měli bát.

Přidáno.

Morgoth tohle celé podstoupil jen kvůli Morghaně. Musela vědět, že to tak bylo, přeci jen ho už pár let znala, a tak věděla, že všechny nepříjemnosti podstupoval jen kvůli ní. Nebylo to tak zlé, ale to neznamenalo, že by si to nějak užíval. Ne, obvykle se těmhle věcem vyhýbal, ale Morghana prostě byla v těhle věcech vždycky trochu jiná. Jeden by se až podivoval nad tím, že jsou vlastně sourozenci - a nejen ti spojení bratrstvem, ale pokrevní, s jednou matkou a jedním (ač neznámým) otcem.
Morghana se mu snažila zlepšit náladu. I on zvířátko zavětřil, ale ani se nepohnul, jen zpovzdálí sledoval, jak Morghana loví. Vždy to byla vcelku fascinující podívaná. Ani nehlesl - a záhy mu pod nosem přistála snídaně, ale jeho první instinkt nebyl se do kuny zakousnout, ale vyhloubit kolem mrtvolky drobné jamky do kterých mohla stékat krev, sníh na to byl překvapivě ideální.
"Škoda, že tu není Morticia. A škoda, že té krve nebude tolik, aby zbylo na nějaké pořádné kresby," posteskl si Morgoth a mrkl na Morghanu, aby začala s rituálem, když on vyhloubil jamky.

//Staré meandry
2. Sjet bobovou dráhu

Morgoth rozhodně souhlasil s tím, že držet stopu bylo ve sněhu skoro nemožné. Znovu ho to trochu rozhodilo, takže působil protivně, ale Morghana ho znala tak dobře, že by mu to asi ani nevyčítala. Věděla, jaký je a že i drobná nepříjemnost mu dokáže zkazit náladu a on působil nabručenější. Morghany se to obvykle ale netýkalo. Morghana byla chráněná před jeho náladami.
„Já vím. Vůbec netuším, kde jsme,“ zabručel a rozhlédl se. V tomhle sněhu vypadalo všechno stejně, ale možná tady vůbec nebyli? Caie tu necítil, ale to neznamenalo, že tu nebyl. Možná se opravdu spletli, ale dalo se to jen těžko určit – každopádně byl rád, když mu Morghana začala sušit kožich svým ohněm, také však věděl, že by si měl dát zatracený pozor, protože Morghana… no, dalo se říci, že nebyla vždy úplně přesná a její schopnosti ovládat její magii nebyly zrovna nejlepší. Nebyla náhoda, že tady kvůli ní chytil les.
Doběhli na nějaké území plné kopců, na kterých se klouzali… králíci. Morgothova první myšlenky byla samozřejmě je všechny ulovit a obětovat jejich krev Bohům, ale Morghana vypadala nadšená z docela jiného důvodu. To také Morgoth mohl – a měl – čekat, protože znal svou sestru, která se nadchla pro každou blbinu, a tak se zdálo, že se zjevně znovu nevyhne klouzání. Navíc se ho ani neptala, prostě mu řekla, že to jdou zkusit. No… a tak šel. Kdyby mu to řekl kdokoliv jiný, asi by jen ohrnul nos a šel ty ušáky lovit, takhle však šel s Morghanou a zkoumal, jak se vlastně na tomhle sněhu ti tvorové kloužou. Vypadalo to ale opravdu docela zábavně (ač by to Morgoth nikdy v životě nepřiznal nahlas).
„Vypadá to tak,“ přikývl Morgoth zamyšleně, to už si však Morghana sedala a žádala, aby do ní strčil. A tak to udělal. Strčil do ní a samotnému mu podklouzly packy a společně se sestrou se tak vydal na bobovou dráhu. Strkali do sebe, naráželi jeden do druhého – bylo to rychlé a trochu nepříjemné, ale Morghana řvala a Morgoth se zuby drápy držel, aby vůbec zdárně dojeli ke konci. Jeho konec nebyl o nic lepší než ten Morghanin. I on narazil na hrbolek a skončil tak vedle sestry. Její ohnivé koule jim ze sněhu alespoň pomohly, neznamenalo to však, že by to bylo o něco lepší.
Morgoth se otřásl a nespokojeně zabručel. „O tom nepochybuji,“ prohlásil, protože Morghana by si to jistě dala ještě jednou. On jen přes svou mrtvolu.

//Uhelný hvozd přes Ježčí plácek

Morgoth svou sestru následoval, ale necítil Caie nikde poblíž. To se mu nezdálo, neměl pocit, že by šli špatným směrem, ale možná se prostě jen spletli, říkal si Morgoth. A nebo se Cai vydal úplně někam jinam. Morogth ho tam samozřejmě nemínil nechat samotného, věděl, jaké to bylo, když tady bloudil bez Morghany a navíc... chtěl svou rodinu pohromadě. Už nebyli doma, a tak, když už byli tady nemínil dovolit, aby se rozdělili. Snad, pokud tu Morghana tak moc chtěla zůstat, snad by tu mohli založit smečku. Smečku, která by jim alespoň trochu připomínala domov.
"Cítíš ho někde?" ptal se Morgoth sestry a trochu zpomalil - ale to se do něj znovu dala zima. Vážně začínal zimu silně nesnášet.

//Pahorkatina

Morgotha nepřekvapilo, že Morghana zůstala vůči jeho projevům citů chladná. Bylo to tak vždycky. Asi jí to nemohl vyčítat, protože mu přeci jen sama řekla, že o něj jako o partnera nestojí, to však neznamenalo, že on se někdy přestane snažit. A Ghana musela vědět, že byl příliš tvrdohlavý na to, aby přestal. Ano, přesně tak to bylo.
Goth se rozhlédl. Nebyla zima, věděl však, že jakmile se vypraví pryč z tohohle místo, znovu se do nich chlad dá. A Morghana nemohla přestat myslet na mladšího bratra, který se ztratil. Kdyby Morgoth věděl, že na něj musí dávat takový pozor, přivázal by mu na krk nějakou rolničku, aby ho mohl snadno vypátrat. Takhle to samozřejmě bylo o trochu těžší.
Morgoth si tragicky povzdechl. „Snad se nezatoulal moc daleko,“ povzdechl si a vydal se za Morghanou.
Mordecai byl dospělý. Nemuseli na něho dohlížet jako na malé vlče, ale ano, neznamenalo to, že by ho opustili. To nikdy. Takoví nebyli. Proto Morgoth jemně šťouchl do své sestry a vydal se rychleji pryč. Říkal si, že jestli přijme, záhy to pozná, protože se kolem prožene tak rychle, že sotva spatří šmouhu jejího kožichu. A předpokládal, že Morhana takový závod jen tak neodmítne.

//Staré Meandry řes Ježčí plácek

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Morghana mu nic neřekla - asi to tak bylo lepší, říkal si. V některých věcech se zásadně rozcházeli. Morgoth věděl, že už mu Ghana nechtěla dávat falešné naděje. Milovala ho, ale být s ním nechtěla, ač to v jeho mysli nedávalo vůbec žádný smysl. Chtěl ji jen pro sebe, tak moc ji miloval! Byla vůči tomu slepá, přestože pro ni neexistoval nikdo lepší než on, i přesto se k němu otáčela zády a myslela si, že si najde jiného partnera, který jí dá děti, které budou mít šanci žít. A i přesto všechno, i přesto Morgoth nemyslel na nic jiného než na to, že Bohové jim jasně ukazovali směr, který se Ghana rozhodla ignorovat. Nechápal proč. Protivilo se mu to.
Ghana tak zdobila strom, aby se zaměstnala a Goth zpíval. Jejich hlasy se proplétaly, když se k němu Ghana připojila. Zpívali o Bratrech, zpívali o Pravdě a o Bozích a Goth se modlil, aby mu splnili jeho přání. Přání, které bylo truchlivou nadějí o lásce.
Jeho přání bylo snadné. Když Ghana skončila se vším tím zdobením, splnil si ho. Došel k ní a jemně olízl její čumák, ač mu dávala najevo, že už mu nic z toho nemůže dovolit. Morgothovi na tom nikdy nezáleželo.
"Nevím, jestli se ztratil," pronesl Morgoth zamračeně. "Ale jistě ho najdeme. Podíváme se po něm. Nemůže být daleko," řekl a rozhlédl se.
"Půjdeme?" zeptal se sestry a jemně se otřel o její bok. Dělal, že neudělal vůbec nic zvláštního, dotýkal se jí jen tak jako dříve - jako by mezi nimi nechtěla zahubit vše, co tam stále zůstávalo. Morgoth to nedovolil, věřil však tomu, že Bohové ho v jeho činech podporují. Jinak by tady přeci s Ghanou vůbec nebyl.

4. Zazpívej někomu koledu.

Morgoth byl vždy vůči své sestře ochranitelský. Její pláč v něm vzbuzoval hněv ke každému, kdo jí ho způsobil - jenže v tuhle chvíli nemohl cítit nic jiného než prázdnou, dutou bolest, která nikdy nemizela. Byla stále hluboko v něm a bylo těžké jí čelit. Proto byl jediný, kdo kdy mohl Morghanu plně pochopit. "Já vím," vydechl. Mluvit o tom bylo těžké - a ještě těžší bylo uvědomovat si své vlastní city, kterým se většinou úspěšně vyhýbal. "Cítím to stejně. Mám pocit, že s nimi zmizel smysl mého života. S nimi a s tebou," řekl jí a přitiskl se k ní blíže. Nemohl jí opustit, jak si vůbec kdy mohla myslet, že by to svedl? Morghana a jejich vlčata byla tím jediným, co kdy miloval. Všechny ostatní by neváhal usmrtit.
"A já si za tím stále nestojím, Ghano," řekl jí neochvějně. "Myslím si, že tohle peklo můžeme projít jedině spolu. Bohové k tomuhle všemu měli důvod a já věřím, že máme projít očistcem společně a vyjít z něho silnější. Nenechám tě tím projít samotnou. Nenechám tě odejít. Nikdy," pronesl Goth neochvějně. Svým způsobem souhlasil s tím, co mu Ghana říkala, jen si nemyslel, že by mohli zůstat jen... čím? Přáteli? Ta myšlenka se mu příčila. Ne, vždy byli mnohem více, vždy k sobě patřili. Vždyť i teď jim Bohové dali najevo, že se měli najít ve všech světech. "Já vím, lásko. Vždycky tady pro tebe budu," ujistil ji a sledoval, jak rychle se jeho milovaná sestra ze všeho oklepala. On to chápal. Bylo lehčí na tom nemyslet, přestože i jemu - nepřiznaně - steklo do kožichu pár slz. Jejich vlčata byla opravdu něčím, co v něm probouzelo emoce.
"Měl jsem pocit, že je jen někde za mnou," poznamenal Goth nakonec hlasem ve kterém se už žádné emoce neodrážely. Díval se na okraj lesa, ale Cai tam nebyl. No, daleko být nemohl. Asi.
Morghana přišla s nápadem ozdobit strom, on však nikdy na tyhle věci příliš nebyl - ale zatímco Morghana pobíhala kolem, on se rozhodl, že jí k tomu mohl zazpívat. Jeho hezký hlas zněl při zpěvu ještě o trochu lépe a viděl, jak Morghana jeho směrem obrátila ucho, když spustil nějakou vánoční písničku, která ho zrovna napadla a hezky se to hodilo k Morghanině zdobení stromečku.
"My tři bratři jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka," prozpěvoval si a věnoval tím své myšlenky Bohům, kteří jim jistě přinesou štěstí.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Bylo tepleji. A s rostoucí teplotou se i zmenšovala Morgothova mrzutost. Ne, že by zmizela úplně, ale byla alespoň trochu menší. I to byl úspěch. Ne, zima prostě nebude nikdy jeho oblíbeným obdobím. Tohle počasí už bylo snesitelné. Za jiné situace (a kdyby tu nebylo tolik uhlí) by si tu lehnul a už by neodešel.
Byl rád, že Ghanu nešel, ač zbytky doutnajícího lesa se nedaly přehlédnout. Asi ho nevypálila teď, zdálo se, že to tady už nějakou chvíli je... takové, ale Morgoth nad nechtěl přemýšlet nad zatraceným lesem, když byl s Morghanou. Ne, když mu říkala, že nebyla v pořádku. Ani on nebyl, jen to mezi nimi nevyřčené viselo a oni dělali, že to neexistuje.
"Já vím," přikývl. Vždy to věděl a vždy se jí snažil chránit, protože jí miloval. Bylo to veskrze to jediné, co cítil. Na nikom jiném mu nezáleželo tolik jako na ní. "Bylo to moc těžké. Stále je. Ale víš, že ti nikdo nemůže rozumět tolik jako já," připomněl jí. Nikdo si neprošel stejnou ztrátou. Přišli o ně oba, jenže Morghana to vyřešila tím, že si našla jiné vlky se kterými trávila čas. Nemohl říci, že by neudělal totéž, ale nebyl to zrovna zdravý způsob, jak se vypořádat se ztrátou. Pravda však byla, že Morgoth neuměl nic dělat zdravě. Byl definicí toxicity.
"Nechtěl jsem o tom mluvit, protože jsem doufal, že když na to zapomeneme, bude to snadnější. Nebylo," řekl jí - což už oba věděli.
"Tak moc jsem je chtěl. Chybí mi - a to vlastně nikdy ani nebyli," povzdechl si. Nikdy nic z toho nevyřkl nahlas - nikdy by ani nepřiznal, že cítí něco takového jako byla bolest. Měli být rodiči, a přesto... přesto jimi nebyli. Ta ztráta se nedala popsat.
"Hledí na nás spolu s Bohy. To mi stačí," řekl jí, ale měl pocit, že už nikdy nezíská Morghanu zpátky bez ohledu na to, co řekne. A on ji potřeboval.
"Jdu," přikývl Morgoth a vykročil za sestrou. "Nechceš ale počkat na Caie?"

//Ohnivé jezero
18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Morghana zmizela tak rychle, že si Morgoth ani nevšiml, kam šla. Mordecai byl jen kousek za nimi, ne? Ještě u jezera se za ním ohlížel a měl pocit, že ho následuje, ale vlastně to nevěděl jistě. Morgothův hlavní zájem byla vždy jen Morghana. Všichni to věděli, a tak by mu to jeho mladší bráška snad ani nevyčítal.
Morgoth věděl, kam Morghana ve svých myšlenkách směřovala, protože on své myšlenky obracel k vlčatům zrovna tak. Věděl, že je nikdy nepoznal, přesto mu chyběla. Jejich malé kuličky, které se nikdy nevzbudily z věčného spánku. Věděl, že Morghanu to zdrtilo mnohem více, jen se to oba rozhodli přejít, protože to tak mělo být. On věřil úsudku Bohů, jen doufal, že je čeká něco lepšího.
Bezmyšlenkovitě zamířil k místu, kde bylo teplo. Sníh pomalu mizel a jemu se značně ulevilo. A bezpochyby tu Morghana byla, protože všude kolem bylo jen spáleniště. Hm, netušil jsem, že Morghana už stihla vypálit les i tady, pomyslel si vlk a vyrazil směrem, kterým zachytil Morghaninu stopu. Nebylo to tak těžké, a nakonec ji našel jen o kus dál. Doufal, že Cai je stále někde za nimi. Nalezli ty teplé kraje, o kterých mluvil. Poušť musela být ještě trochu dál, ale jistě se tam dostanou.
"Lásko,“ oslovil Morghanu měkce, když k ní došel a jemně se čenichem dotkl její tváře. "Jsi v pořádku?“ zeptal se jí. Ona moc dobře věděla, o čem mluvil, protože sdíleli stejnou bolest. On to u toho jezera vyřkl, ona mluvila o všech ostatních, na kterých jemu nezáleželo. Záleželo mu jen na ní. A na jejich rodině, která nikdy nevznikla. Nikdy se jí na to nezeptal, protože věděl pravdu. Nebyla v pořádku. Nemohla být. "Nikdy jsme o tom nemluvili. Ne skutečně," řekl jí. Měl vždy pocit, že kdyby o tom více mluvili, neopustila ho, problém však byl, že ani on sám o tom mluvit nechtěl. Nebylo to nic příjemného.

Prosinec 6/10
5. Postav vlkuláka.

Morgoth stále nebyl zrovna zimně nakloněn. Nemohl by tedy říci, že se nesnažil, přeci jen každý musel vidět, že se snažil, ale asi to prostě nebylo pro něho, nebo tak něco. Byl zkrátka ryze nezimní typ, přesto se vždy pro něho alespoň trochu nadchnul. Sníh by třeba neměl úplně špatný nápad, kdyby byl trochu snesitelnější. Možná, že by to bylo lepší, kdyby byl sníh teplejší. To sice znělo trochu hloupě, ve skutečnosti to však bylo to jediné, co sníh potřeboval.
Se sněhem se dala užít zábava. Bylo to trochu jako pouštní písek, ale přeci jen trochu lepší. Sníh totiž držel tvary. Tím si sníh Morgotha velmi získal, zvlášť, když ho jednou zrána napadlo, že by mohl ze sněhu postavit svou podobiznu.
Nebylo nic lehčího, říkal si, když se do toho pustil. Samozřejmě začal tím, že na hromadu nahrnul velké množství sněhu (bylo ho trochu více, než bylo nutné, byl však velký vlk, o tom nebylo pochyb), a pak se pustil do tesání.
Velmi ho to bavilo a měl pocit, že celkem vystihl detaily své dokonalosti. Samozřejmě nešlo sněhem vystihnout jeho půvabnou, světlou barvu, ale to už byl vlastně jen takový velmi drobný detail, který se rozhodl přejít jen pro své vlastní dobro. Nevěděl, jak by sníh barvil a jediný přijatelný způsob, který by celkem vystihl jeho barvu... inu, k tomu se samozřejmě nehodlal uchylovat. Byla by to dehonestace jeho velkoleposti.
Morgoth si ještě jednou své dílo prohlédl. Ne, bylo bezpochyby perfektní. Vystihl i ten majestátní pohled. Teď každému, kdo na jeho sochu narazí bude jasné, že tu byl takto velkolepý vlk. Alespoň dokud sníh na jaře, nebo dříve, neroztaje.

//Červená řeka
3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Morgoth se dokutálel jen o kus dál. A rozhodně litoval toho, že tohle celé Morghaně dovolil, ale... byli živí. Nebo se to tak alespoň zdálo. Otřepal ze sebe sníh a nabručeně se podíval po Caiovi, který zjevně inklinoval k Morghanině ztřeštěnosti. Bude si na bratra muset dát větší pozor, aby se vyhnul těmhle ne zrovna zábavným situacím.
"Nevím, jestli zrovna zvyknout," zamručel. "Ale je jasné, že Morghana s tímhle nepřestane. Jedna šílenost střídá druhou," prohlásil - všichni věděli, jaká Ghana byla, ale on jí takovou miloval. Také k ní přešel a čumákem pročísl jemnou srst na její tváři. Nic se jí nestalo, samozřejmě, že ne, ale chtěl se jen ujistit, že byla v pořádku.
Skončili u jezera, jak si Morgoth vzápětí všiml, které bylo rudé jako krev - byla noc a barva tak příliš nevynikla, ale viděl všechny ty lodičky, které plály a které jezero osvětlovaly. Bylo to rozhodně působivé.
Morgoth váhal jen chvíli, než k vodě přešel. Byl zaujatý a to se stávalo málokdy. Cosi jako lodičky, které zjevně více vlků posílalo po vodě, bylo na okraji toho velkého jezera. Morgoth nevěděl, zda ho vábí barva krve, nebo jen prostá sentimentalita, ale jednu tu lodičku vzal do tlamy a položil jí na hladinu, kde se chvíli jen vznášela bez jediného účelu. Nevěděl, kdy přešel z nabručenosti až k těmhle nepříjemným pocitům, ale doufal, že se jich zbaví spolu s tou lodičkou. "Tahle je za naše děti, které si k sobě Bohové vzali příliš brzy, aby poznali radost života," pronesl Morgoth - poslal tu lodičku po hladině a ta zaplála jasným světlem, ale Morgoth to už neviděl. Otočil se a šel pryč. Sentimentální chvilka skončila.

//Uhelný hvozd

Popovez někoho na provizorních sáních

Na Morghanu byl spoleh. Vždycky vymyslela nějakou kravinu, které se ve své zamilovanosti chytil, ale byla pravda, že se s ní snad vůbec nikdy nenudil. Cai nevypadl tak nadšeně, ale Morgoth by pro svou sestru udělal asi cokoliv, a tak když seděla na tom divném kusu kůry, věděl, že je to pitomost (dost možná to i byla její poslední pitomost, protože ten kopec vypadal vážně prudce), jemu na tom však vlastně ani tolik nezáleželo. Obvykle vše přežil - Morgoth měl devět životů, nebo tak nějak to slýchal (a nebo si to tvrzení jen silně upravil). Tohle přežijí - a navíc... dole přeci museli zákonitě dopadnout do měkkého.
K jeho vlastnímu, mírně sebevražednému, překvapení neváhal. Sedl si na ten kus dřeva a počkal, až se k nim připojí i Cai. "Tak to rozjeď, lásko."
Možná to neměl říkat. Možná to sakra neměl říkat, ale když je Morghana pustila z kopce, byla to chvíli sranda. Řítili se neuvěřitelnou rychlostí - nebo takový alespoň měl Morgoth pocit - ale také měl pocit, že to nesměřovalo k ničemu dobrému... ne? To když se kůra pod jejich packami začala pomalu rozpadat. No, tak hlavně, že snad skončí v tom měkkém sněhu a ne třeba... ve stromě - zdálo se však, že spíše zahučí do té řeky, která se pod kopcem vinula jako had. A pak pravděpodobně umrznou.
"Brzdi, Ghano!" Vyjekl Morgoth, ale už bylo pozdě. Už nebylo co by mohla Ghana brzdit, protože kůra se rozlétla na všechny strany, ale pomohlo to. Pod kopec se dokutáleli jako tři hezké sněhové koule. Naštěstí to už však byl dolů jen malý kousek. Ale alespoň přežili.

//Ohnivé jezero

//Ronherský potok

16. Dováděj ve sněhu

Morgoth nebyl zrovna typem vlka, který by si sníh nebo zimu zvlášť užíval - pokud by se to řeklo velmi mírně. Morgoth sníh nesnášel, ale snažil se si celou tuhle záležitost více užívat, i když mu spíše než cokoliv byla zima a chtěl domů. Ideálně hned.
I přestože však nebyl zimní typ, rozhodl se nelámat nad zimou jen tak hůl - alespoň ne, dokud k tomu nebude mít opravdu pádný důvod. A tak, když hodil po Morghaně pár koupí a hrdinně uprchl, udělal něco dalšího, co bylo typicky neMorghotovské chování - a začal skákat do závějí sněhu jako liška. Ani nic nelovil, prostě si hrál... nehledě na to, jak hrozně to v jeho hlavě znělo, bylo to přesně to, co dělal. Bylo to až k neuvěření, jak si to ale vlastně užíval. Chvíli takhle poskakoval, ale do ničeho dalšího se nehnal. Že by znovu skákal do sněhu? Tak to ani náhodou, na to byl moc... studený.
Ne, takhle to stačilo. Jako dovádění a jako poznání, že opravdu nebyl zimní typ mu to perfektně stačilo. Nehodlal se příliš měnit - ne k tomu, aby se z něho stal nějaký severský blázen, který si tohle počasí z kdovíjakého důvodu užívá. On by se raději vyhříval na horkém kameni jako ještěrka, ale co mohl dělat? Musel se smířit s tím, že tohle byl teď jeho život. Ještě pár dní to vydrží. Pak se odsud pakuje. Věděl, že tady byly nějaké teplejší krajiny, takže se tam hodlal přesídlit, ať se to ostatním líbí, nebo ne - v tomhle případě neměli příliš na výběr.

Prosinec 5/10
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Morgoth se toulal zimní krajinou, která ho, ano, ještě pořád štvala. Neshledával na ní vůbec nic pěkného, celou zimu by zakázal. Kdo jí vůbec potřeboval? On rozhodně ne. Chyběla mu Morghana a to celou věc dělalo ještě horší. Nebylo to dobré a věděl, že bude zase nesnesitelný.
Nepomohl tomu ani příjemný úkryt, který si před sněhem a zimou našel. Lehl si do hezké, malé jeskyně, kterou objevil úplnou náhodou, rozhodně se mu však hodila. Nestěžoval si. Alespoň něco mu hrálo do karet.
Výhled navíc také nebyl nejhorší a snad v tu chvíli i trochu pochopil to, co se někomu na zimě mohlo líbit. Byla celkem líbezná, když se na ní jeden zadíval s dostatečným odstupem a z místa, kde na něho nesněžilo a ten sníh ho nestudil v kožichu…
Ne. Ne, teď bude zimu obdivovat.
Musel se hodně snažit, aby viděl tu spanilou krásu, která mu dosud unikala – a nejspíše mu bude unikat i nadále, jakmile vystrčí nos z jeskyně – ale sníh a rampouchy, které visely ze stromů, to všechno dotvářelo líbezný obrázek ročního období, s kterým se dosud vůbec nesetkal. Možná, že měl obecně problém se vším novým. Byla pravda, že dosud Bratrstvo nikdy neopustil. Možná byly jeho předsudky tak ostré i kvůli tomu – nebo to prostě jen byla jeho povaha. Pamatoval si, že ani doma nebyl o moc příjemnější, ale stále byl doma. Tohle místo pro něho bylo cizí. A rozhodně nepomáhalo, že na něho neustále sněžilo. Vážně se snažil, ale jediné dobré na zimě shledával to, že musela brzy skončit… ne?

Prosinec 4/10
21. Zkus postavit Iglú

Morgoth se vážně hodně nudil - asi i proto stále brouzdal tímhle lesem a snažil se nějak, vlastně docela jakkoliv, zabavit. Mohlo se to zdát jako lehký úkol, Morgoth byl však vlkem, který se pro nic snadno nenadchl, neměl rád společnost a už vůbec ne otravné vlky jako byl třeba Ivar. Chyběla mu Morghana, ta se však někam zatoulala. Nepochyboval o tom, že brzy přiběhne s nějakou cinkavou blbůstkou, nebo Bohovévíčím. Neměl jí to za zlé, miloval jí takovou jaká byla, ale občas mu to dělala vážně těžké. Jeden by navíc řekl, že jejich povahy jsou naprosto nekompatibilní. Morgoth by mu však dokázal, že to tak zjevně není, když spolu měli tak dlouhý vztah a nebýt jejich mrtvých vlčat, měli by ho nadále.
Padal na něho smutek - a smutný Morgoth rozhodně nebyl dobrý Morgothem, a tak se rozhodl najít si znovu nějakou zábavu. A tak ho napadlo postavit si domeček ze sněhu. Znělo to jako naprostá pitomost, zvlášť, protože už tak mrznul, ale říkal si, že při pohybu se zahřeje. No, a tak se do toho pouštní vlk pustil. Tolik se zabral do stavení perfektního iglú, že úplně ztratil pojem o čase. A navíc se opravdu celkem zahřál. Fungovalo to, páni. To by vážně nečekal. On navíc nebyl takový, že by udělal něco jen tak a ještě to neudělal pořádně. Ne, to by nesnesl, a tak bylo jeho iglú opravdu perfektní. Když bylo hotové, vlezl si dovnitř - a nevěděl, zda to byla jen iluze, nebo jestli to byla pravda, ale připadalo mu, že je uvnitř teplo. Nebo se možná jen opravdu, ale opravdu hodně rozpálil při té práci.