Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3/5
Leden 1/10 • Wizku

Morgoth při svém pátrání po Ghaně znovu narazil na jezero. Tady se už setkal s pár vlky a nikdy to nevedlo k ničemu zajímavému - dokonce to byla povětšinou tak hrozná setkání (především to s Ivarem), že je raději rychle vypustil z hlavy.
Tentokrát se zdálo, že tady nikdo nezevloval. To bylo dobře i špatně zároveň, protože chtěl klid a zároveň pozornost kohokoliv, kdo by byl ochotný mu jí věnovat.
Nejprve si Wizku nevšiml, to až po chvíli - seděla totiž pod stromem a nezdálo se, že by si ho všimla. Asi byla ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Kdo ví? Nebo možná splýval s okolím, jeho světlá srst se ve sněhu skoro ztrácela.
"Ale, ale. Tebe bych tu nečekal," poznamenal Morgoth a vykročil k vlčici, která naposledy, když se viděli, zdrhla. Neměl jí to za zlé. Možná jí jen vyděsil. Už chápal, že vlci tady byli prostě... jiní.

Loterie 5/5

Goth se ušklíbl. "No, to se ještě uvidí, kdo se přizpůsobí," prohlásil a zlomyslně se ušklíbl. Vlčice už celá hořela, ale se světlým vlkem to vůbec nic nedělalo. Zůstával klidný, díval se na Liu a čekal, jestli ucítí spálený kožich, ale necítil nic. Inu, to by se měla Morghana naučit. "Možná bys to měla přehodnotit. Třeba bys nebyla tak protivná," poznamenal Morgoth líně, v tuhle chvíli si však už jen doslova zahrával s ohněm. "Zato ty jsi evidentně výkvět inteligence," dodal k vlčici, která neměla jiných tužeb než se rvát. Morgoth se na ní zadíval. Nechtěl se prát, protože kvůli tomu sem nepřišel, přesto však nehodlal dovolit, aby si o něm nějaká vlčice myslela, že jen tak uteče. Soustředil se. Cítil úponky své magie, kterou poznal teprve nedávno. Odpověděla mu rychle a on věděl, že se může Lie obstojně bránit. Chtěla ho upálit zaživa? Těžko. Goth se zaměřil na hlavu té světlé vlčice a způsobil jí takový bolehlav, že její ohnivé plameny poklesly. To se mu líbilo. Možná zdrhne, ještě uvidí, ale Lia ho prozatím bavila. Chtěla se rvát? On se nemínil vzdát.

Loterie 1/5

Morgoth už byl jednou nohou na odchodu, když se na Liu znovu obrátil, když začala mluvit o svém bratrovi. "Já nepotřebuji milé vlky, stačí mi, když se mě nesnaží upálit zaživa, víš?" poznamenal líně svým líbezným hlasem, který zněl přímo andělsky. "Nejsem zrovna zvyklý na hranice. Tady kolem máte tolik smeček... tam odkud pocházím byla jen jediná," poznamenal, ač si nebyl jistý, jestli by měl mluvit o bratrstvu jako o smečce, ač jí ve své podstatě byli. "Chápu, že to tady chráníte. Pěkné místo," dodal jen, aby si jí alespoň trochu naklonil - pokud to vůbec bylo možné.
Lia hořela - doslova, ale protože to nebylo nic, nač by Morgoth nebyl zvyklý, ani nemrkl. Dokud neupalovala jeho, byl s tím celkem v pohodě. "To jsi řekla ty, ne já. Vlčice jsou rozhodně dobré i na jiné věci, ale proč se trochu nepobavit, když je možnost, ne?" poznamenal. Přemítal, jestli tuhle vlčici někdo vošustil a vopustil - jak sama řekla - nebo jestli jí prostě jen už dlouho nikdo nevošustil. Tak jako tak vypadala, že s ní to byl celkem fire hazard. To se mu líbilo.
"Jasně, zase ti vaši vlci, kteří se prezentují jako falešní bohové. Já myslím pravé Bohy, ti, kteří nerozdávají svoje kouzla za lesklé kamínky," vysvětlil Lie.

Morgoth radost nerozdával. Nebo si to tedy o sobě minimálně nemyslel, ač byla pravda, že v jeho podání by jeho samotná existence byla radost sama o sobě. Jeho přítomnost byla požehnáním od Bohů, to zkrátka byla realita, o které byl přesvědčen. Morghana ho v té jeho pravdě navíc nemálo utvrzovala. Stále se kolem něho točila a přesvědčovala ho o jeho vlastní dokonalosti. Jak by také Goth nerozdával radost, když viděl, jak ráda ho jeho sestra vždy viděla?
Poslední dobou však Goth zažíval období, kdy se zdálo, že všechna radost mizí kolem něho – nic se mu nedařilo. Začalo to smrtí jeho dětí, pokračovalo to tím, že se Ghana rozhodla odejít. Vše by to asi nějak překonal, všechno to přežil, ale cítil se vysíleně. Musel se obracet k Bohům, aby mu vrátili tu radost a jisté štěstí, kterým bezpochyby oplýval. Vedl dobrý život jen, aby se to před příchodem na Gallireu vše zbortilo. Teď, když stál na půdě tohoto magického světa, který měl své vlastní bohy (kteří tedy dle jeho mínění nebyli ti praví bohové), nebyl si jistý, co vlastně chce, co hledá. Celý jeho svět se točil jen kolem Morghany – to byla jeho láska, jeho radost, jeho celý svět. Byla vším a on bez ní nesvedl žít, byl o tom přesvědčený. Byla to pravda? To se dalo jen těžko určit, Morgoth sám to nevěděl. Byl ztracený. Snažil se najít smysl, snažil se najít tu radost, která zmizela s Morghanou. Měl pocit, že s ní bude zase celý, jenže se to nestalo – a když už se setkali, znovu se rozdělili vinou počasí, osudu, nebo kdovíčeho.
Bohové si s ním hráli. Snad se mu snažili ukázat, jaký svět může být, když se oprostí od té, kterou miluje, snad se mu snažili dát najevo, že by měl zkusit najít sám sebe, než bude svým dokonale líbezným hlasem ovlivňovat někoho dalšího. Morgoth neměl odpověď ani na jednu z těchto otázek, chtěl však jen znovu cítit radost. Tu o kterou přišel ten osudný den, kdy se jejich vlčata narodila mrtvá…
Mnozí by ho považovali za vypočítavého vlka, on však myslel jen na svou rodinu. Nelišil se příliš od jiných, byl jen pichlavější než ostatní a tím působil chladněji – tu radost, který však přinášel těm, kterým měl rád, ta byla skutečná. Neměl tedy žádný důkaz její existence, ale byla tu, cítil jí. Věřil v ní. A snad, jen možná, jí viděl ve tváři své sestry.
Morgoth netušil nic o tom, že je jistým způsobem závislý. Morghana byla v jeho životě vždy a on o ní zoufale nechtěl přijít, protože mu dávala něco, co s nikým jiným necítil. Nikdo netvrdil, že ten cit, který k ní choval byl zdravý, rozhodně to však byla láska. Neuměl – a ani nechtěl – si bez ní představit svůj život. Nevěřil tomu, že jim Bohové pokládají klacky do cesty úmyslně a ani nevěřil, že by si snad nepřáli, aby byli spolu. Připadalo mu to jako hloupost. Bohové zařídili, aby se narodili pospolu a Goth věřil, že jejich vazba je mnohem silnější než jakákoliv jiná. Byli ostatně spjati krví i náboženstvím a ač Morghana nebyla jedinou vlčicí v jeho životě, byla tou, ke které se toužil vracet a která měla být jeho rodinou.
Morgoth byl odhodlaný to nějak zařídit, možná však časem pochopí, že Morghana nebyla a ani nemohla být jeho jedinou radostí. Možná pochopí, že ve světě je toho více, že může zažít i cítit jiné věci. Možná pochopí, že radost může i rozdávat, pokud se dovede změnit a vidět svět jinak – nebo se prostě nikdy nezmění, protože jeho povaha je v kombinaci s jeho náboženstvím zkrátka nebezpečnou věcí. Možná se prostě nemůže změnit.

Přidáno.

Morgoth si Liu prohlédl. Vážně mu nepřipadala vyloženě nepřitažlivá, ale také to bude asi tím, že nad tím takhle nepřemýšlel. Většina vlčic v sobě něco měla a Lia rozhodně byla zajímavá, když na něho vrčela a prskala kolem sebe. Nevyděsil se, jen se ušklíbl. "Klídek, krá-, ehm... nepřišel jsem vás sem ohrožovat," řekl jí jen. Rozhodně netoužil po vyrvání jazyku, hrtanu a všeho, co následovalo, protože měl svůj hlas velmi rád. Všiml si jak z jejích tlapek stoupá pára, ale každý, kdo žil s Morghanou byl na tyhle věci zvyklý. "Jen jsem se chtěl zeptat. Neměl jsem tušení, že jste tady tak nesmírně milí," poznamenal a pohlédl k lesu, který vypadal lákavě. Asi se nedivil, že si ho tak chránili, přesto však... nemohla se Morghana skrývat pod některým z těch stromů? Nepřiběhla by však k němu, když by ho slyšela výt?
"Dobrá, nemusíš se hned uchylovat k násilí. Neznám to tady, ani nevím, že tu nějaká smečka je," dodal a ohlédl se. "Nemám zájem se prát s vlčicemi. S těmi se uchyluji k jiným kratochvílím," poznamenal a máchl ocasem. Otočil se k odchodu. Neměl zájem tu někoho prudit, prostě jen potřeboval vědět, kam se Morghana vrhla. Sem to očividně nebylo. "Bohové mě ochraňuj," posteskl si, protože obvykle dovedl každého okouzlit a přesvědčit k tomu, aby mu pomohl. Takhle byl jen znovu sám.

Morgoth stál na hranicích jako by byl nějakým bezdomovcem - což, jak si záhy uvědomil, byl. Ta myšlenka se mu nelíbila. Nechtěl se ježit na nikoho, kdo v tomto lese obýval, protože i přes svou povahu se problémům vyhýbal. Oblízl si nos na kterém zasychala krev kuny a bílýma očima pátravě hleděl mezi stromy. Světlá vlčice, která se záhy vynořila rozhodně nepůsobila přátelsky, mohl se jí však divit? Stál na hranici jejího domova. Ani on cizáky přeci nemusel a nejraději by je hnal železnou tyčí ze svého domova. Nedivil by se, kdyby vlčice udělala totéž.
"Hledám tady svou sestru, krásko, nepřišel jsem vám ukrást les, ba ani vaše děti," poznamenal Morgoth. Měl pocit, že z ní cítil vlčata. "Ztratila se mi kousek odtud a mě napadlo, jestli tudy neprocházela," vysvětlil jí medovým hlasem tak, jak byl zvyklý jednat s vlčicemi. I s těmi zamračenými s očima rudýma jako krev. Vypadala vlastně celkem sympaticky.

//Pahorkatina dlouhých uší

Morgoth bloudil ve sněhové bouři. Kam se poděla Morghana? To neměl ani nejmenší tušení, ale ten vztek, který pocítil, když zjistil, že rozhodně není s ním, se nedal ani slovy popsat. Zůstal stát na kraji nějakého lesa, který byl cítit velkým množstvím vlků a byl sám. Cítil se chvíli ztracený - jako bez duše. To se mu Bohové vysmívali? Dali jim oběť, jejíž krev mu ještě ani neuschla na kožichu a znovu svou sestru ztratil? Snažili se mu ukázat, že jeho osud opravdu není s ní? Ta představa pro něho byla nesnesitelná. Stál tam a zíral do toho lesa jako by čekal, že se z něho Morghana vynoří a bude se smát, ale... z lesa nevyšel vůbec nikdo. Bylo to únavné, pořád Morghanu ztrácet.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, že tohle bylo území smečky. Nebyl na takové věci zvyklý. Doma měli jen jedinou smečku a tou bylo bratrstvo. Tam se nikdo hlásit nemusel, vítali všechny, přesto však raději oznámil svůj příchod. Nechtěl problémy.

Morogth si byl vědom změny svého hlasu, ale vlastně vůbec netušil, jak to udělal. Špicoval uši jako kdyby mu to mělo nějak pomoci. Tvářil se asi zmateně stejně jako Morghana, která přišla až k němu a zkoumala ho jako by se snad měl nějak změnit. Ne, nezměnil se, byl stále stejný, alespoň si to myslel. "Ne, to jsem já," ujišťoval sestru, ale než stihl svou magii zkusit znovu, zvedl se vítr a zvířil všechny vločky - vehnal mu je přímo do očí. To, jestli to uměl vždycky bylo náhle dosti vedlejší, když se otočil a Morghana nikde. Neslyšel ani její hlas, ani nevěděl, kam se vydala. Měl pocit, že se točil v kruhu a dost možná tomu tak bylo. Sněhová bouře je rozdělila, v tu chvíli si to však Goth ani neuvědomil. Bloudil a nemohl najít svou sestru, která byla stejně ztracená jako on. Jak by mohli hledat Caie, když se ztratili i jeden druhému? Mohl volat, jak chtěl. Nikdo se mu zpět neozval. Morghana ho přes ten vítr neslyšela. Zatracená bouře! Zatracený sníh!
"MORGHANO!" To už si však i Morgoth uvědomoval, že svou sestru ztratil znovu.

//Vrbový lesík

Morgoth nechtěl zasít do srdce své sestry smutek, jak by však mohli cítit něco jiného. Chyběl jim jejich svět, zvyky a vlci, kteří jim byli nejblíže. Vyhloubil jamky a Morghana je všechny spojila, když magií ohně odpařila všechen sníh. Vždy litoval, že oheň také neovládal - v takové zimě by se mu hodil. A pravděpodobně by ho uměl ovládat lépe než jeho milovaná sestra.
Byla to Higanbana, kdo vedl rituál, zatímco on po ní opakoval slova, když krev stékala do jamek, které vytvořil. Krve bylo dost - tedy dost na to, že jejich obětinou byla kuna. Když ho Ghana pobídla, aby se pomaloval, neváhal. Packou si kreslil po druhé noze a naopak, krev si rozetřel i po tváři a pod očima. Chtěl uctít Bohy, ale pravda byla taková, že kresby nebyly takové jako doma - snad i tak Bohové uslyší jejich modlitby, říkal si, když vzhlížel k nebi jako by přemítal, zda tam Bohové jsou a zda je slyší.
Když skončil, pohlédl na svou sestru a jemně do ní šťouchl nosem. "Tak pojď, půjdeme najít toho Caie," pronesl - a jeho hlas nezněl ani trochu jako ten jeho. Zněl jako hlas jejich sestry na kterou teď tak úporně myslel.

Reportáž Gothova života na Galliree bude asi velmi krátká – pokud bychom se samozřejmě zaměřovali jen na tohle, což by mohla být nuda, přestože se zde znovu setkal se svou sestrou, jedním z vrcholů jeho roku bylo to, když ukousal nohu jedné vlčici ze své domoviny, aby jí následně obětoval Bohům a získal si tak znovu jejich přízeň. To, zda se mu to povedlo, se jistě brzy dozvíme, až se Morgoth bude modlit za to, aby mu Morghana znovu dala šanci, což… asi příliš nedopadne. Otázka je, zda tím Morgoth zavrhne svou víru (spíše ne), nebo zda se na Morghanu upne ještě o to více (mnohem, mnohem pravděpodobnější).
Když přišel na Gallireu, dostalo se mu hned zkraje ledové sprchy, když Wizku odmítla jeho dokonalost a vlčata, která jí mohl dát a která by byla neméně dokonalá. Inu, její smůla. I setkání s Morghanou mu zkazil jiný vlk, ke kterému pocítil instantní nenávist. Ivan (Ivar) se stal znenadání nepřítelem číslo jedna, když se pak znovu potkali u jezera a navzájem se provokovali. Jen Bohové vědí, zda se Ivan dožije dalšího roku – pravděpodobně ano, protože se rozhodl přidat se ke kultu, což je pro Morgotha drobnou nepříjemností. Nemůže se ho tak snadno zbavit, Bohové však ke Gothovi byli milosrdní a dostalo se mu vymaxování jeho nové magie – bolesti. A ano, v příštím roce to pro někoho jistě bolest bude.
Morgoth se nesetkal jen s Morghanou, která byla vlastně jediným důvodem toho, proč opustil svůj domov a vydal se do tohoto velkého, neznámého světa. Ne, setkal se zde i s mladším bratrem, jehož přítomnost zde byla ještě více neočekávatelná. Morgoth má naději, že všichni společně zde vytvoří nové Krevní bratrstvo – nejprve byl skeptický, nakonec se však rozhodl se nechat inspirovat svou sestrou, která netouží po ničem jiném, a tak je to teď i Morgothův plán, který se rozhodl, že není rozhodně nic lepšího než ze všech udělat věrné vlky jejich Bohům.
V příštím roce Morgoth tajně doufá, že se mu povede dojít Prozření a konečně spatří Pravdu – byl by po mnoha tisících letech prvním vlkem, kterému by se to povedlo, ale komu jinému by se to také mělo povést než vlkovi, který je nadřazen všem ostatním? Jeho víra je silná a doufá, že se mu podaří ovlivnit mnoho dalších duší k tomu, aby zasvětili život Bohům a krvi. Gallirea by se rozhodně měla bát toho, co Morgoth přináší, protože on to myslí dobře jen sám se sebou (a s Morghanou, možná trochu i s Mordecaiem a Morticiou) – pokud tedy vaše jméno nezačíná na Mor… asi byste se měli bát.

Přidáno.

Morgoth tohle celé podstoupil jen kvůli Morghaně. Musela vědět, že to tak bylo, přeci jen ho už pár let znala, a tak věděla, že všechny nepříjemnosti podstupoval jen kvůli ní. Nebylo to tak zlé, ale to neznamenalo, že by si to nějak užíval. Ne, obvykle se těmhle věcem vyhýbal, ale Morghana prostě byla v těhle věcech vždycky trochu jiná. Jeden by se až podivoval nad tím, že jsou vlastně sourozenci - a nejen ti spojení bratrstvem, ale pokrevní, s jednou matkou a jedním (ač neznámým) otcem.
Morghana se mu snažila zlepšit náladu. I on zvířátko zavětřil, ale ani se nepohnul, jen zpovzdálí sledoval, jak Morghana loví. Vždy to byla vcelku fascinující podívaná. Ani nehlesl - a záhy mu pod nosem přistála snídaně, ale jeho první instinkt nebyl se do kuny zakousnout, ale vyhloubit kolem mrtvolky drobné jamky do kterých mohla stékat krev, sníh na to byl překvapivě ideální.
"Škoda, že tu není Morticia. A škoda, že té krve nebude tolik, aby zbylo na nějaké pořádné kresby," posteskl si Morgoth a mrkl na Morghanu, aby začala s rituálem, když on vyhloubil jamky.

//Staré meandry
2. Sjet bobovou dráhu

Morgoth rozhodně souhlasil s tím, že držet stopu bylo ve sněhu skoro nemožné. Znovu ho to trochu rozhodilo, takže působil protivně, ale Morghana ho znala tak dobře, že by mu to asi ani nevyčítala. Věděla, jaký je a že i drobná nepříjemnost mu dokáže zkazit náladu a on působil nabručenější. Morghany se to obvykle ale netýkalo. Morghana byla chráněná před jeho náladami.
„Já vím. Vůbec netuším, kde jsme,“ zabručel a rozhlédl se. V tomhle sněhu vypadalo všechno stejně, ale možná tady vůbec nebyli? Caie tu necítil, ale to neznamenalo, že tu nebyl. Možná se opravdu spletli, ale dalo se to jen těžko určit – každopádně byl rád, když mu Morghana začala sušit kožich svým ohněm, také však věděl, že by si měl dát zatracený pozor, protože Morghana… no, dalo se říci, že nebyla vždy úplně přesná a její schopnosti ovládat její magii nebyly zrovna nejlepší. Nebyla náhoda, že tady kvůli ní chytil les.
Doběhli na nějaké území plné kopců, na kterých se klouzali… králíci. Morgothova první myšlenky byla samozřejmě je všechny ulovit a obětovat jejich krev Bohům, ale Morghana vypadala nadšená z docela jiného důvodu. To také Morgoth mohl – a měl – čekat, protože znal svou sestru, která se nadchla pro každou blbinu, a tak se zdálo, že se zjevně znovu nevyhne klouzání. Navíc se ho ani neptala, prostě mu řekla, že to jdou zkusit. No… a tak šel. Kdyby mu to řekl kdokoliv jiný, asi by jen ohrnul nos a šel ty ušáky lovit, takhle však šel s Morghanou a zkoumal, jak se vlastně na tomhle sněhu ti tvorové kloužou. Vypadalo to ale opravdu docela zábavně (ač by to Morgoth nikdy v životě nepřiznal nahlas).
„Vypadá to tak,“ přikývl Morgoth zamyšleně, to už si však Morghana sedala a žádala, aby do ní strčil. A tak to udělal. Strčil do ní a samotnému mu podklouzly packy a společně se sestrou se tak vydal na bobovou dráhu. Strkali do sebe, naráželi jeden do druhého – bylo to rychlé a trochu nepříjemné, ale Morghana řvala a Morgoth se zuby drápy držel, aby vůbec zdárně dojeli ke konci. Jeho konec nebyl o nic lepší než ten Morghanin. I on narazil na hrbolek a skončil tak vedle sestry. Její ohnivé koule jim ze sněhu alespoň pomohly, neznamenalo to však, že by to bylo o něco lepší.
Morgoth se otřásl a nespokojeně zabručel. „O tom nepochybuji,“ prohlásil, protože Morghana by si to jistě dala ještě jednou. On jen přes svou mrtvolu.

//Uhelný hvozd přes Ježčí plácek

Morgoth svou sestru následoval, ale necítil Caie nikde poblíž. To se mu nezdálo, neměl pocit, že by šli špatným směrem, ale možná se prostě jen spletli, říkal si Morgoth. A nebo se Cai vydal úplně někam jinam. Morogth ho tam samozřejmě nemínil nechat samotného, věděl, jaké to bylo, když tady bloudil bez Morghany a navíc... chtěl svou rodinu pohromadě. Už nebyli doma, a tak, když už byli tady nemínil dovolit, aby se rozdělili. Snad, pokud tu Morghana tak moc chtěla zůstat, snad by tu mohli založit smečku. Smečku, která by jim alespoň trochu připomínala domov.
"Cítíš ho někde?" ptal se Morgoth sestry a trochu zpomalil - ale to se do něj znovu dala zima. Vážně začínal zimu silně nesnášet.

//Pahorkatina

Morgotha nepřekvapilo, že Morghana zůstala vůči jeho projevům citů chladná. Bylo to tak vždycky. Asi jí to nemohl vyčítat, protože mu přeci jen sama řekla, že o něj jako o partnera nestojí, to však neznamenalo, že on se někdy přestane snažit. A Ghana musela vědět, že byl příliš tvrdohlavý na to, aby přestal. Ano, přesně tak to bylo.
Goth se rozhlédl. Nebyla zima, věděl však, že jakmile se vypraví pryč z tohohle místo, znovu se do nich chlad dá. A Morghana nemohla přestat myslet na mladšího bratra, který se ztratil. Kdyby Morgoth věděl, že na něj musí dávat takový pozor, přivázal by mu na krk nějakou rolničku, aby ho mohl snadno vypátrat. Takhle to samozřejmě bylo o trochu těžší.
Morgoth si tragicky povzdechl. „Snad se nezatoulal moc daleko,“ povzdechl si a vydal se za Morghanou.
Mordecai byl dospělý. Nemuseli na něho dohlížet jako na malé vlče, ale ano, neznamenalo to, že by ho opustili. To nikdy. Takoví nebyli. Proto Morgoth jemně šťouchl do své sestry a vydal se rychleji pryč. Říkal si, že jestli přijme, záhy to pozná, protože se kolem prožene tak rychle, že sotva spatří šmouhu jejího kožichu. A předpokládal, že Morhana takový závod jen tak neodmítne.

//Staré Meandry řes Ježčí plácek

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Morghana mu nic neřekla - asi to tak bylo lepší, říkal si. V některých věcech se zásadně rozcházeli. Morgoth věděl, že už mu Ghana nechtěla dávat falešné naděje. Milovala ho, ale být s ním nechtěla, ač to v jeho mysli nedávalo vůbec žádný smysl. Chtěl ji jen pro sebe, tak moc ji miloval! Byla vůči tomu slepá, přestože pro ni neexistoval nikdo lepší než on, i přesto se k němu otáčela zády a myslela si, že si najde jiného partnera, který jí dá děti, které budou mít šanci žít. A i přesto všechno, i přesto Morgoth nemyslel na nic jiného než na to, že Bohové jim jasně ukazovali směr, který se Ghana rozhodla ignorovat. Nechápal proč. Protivilo se mu to.
Ghana tak zdobila strom, aby se zaměstnala a Goth zpíval. Jejich hlasy se proplétaly, když se k němu Ghana připojila. Zpívali o Bratrech, zpívali o Pravdě a o Bozích a Goth se modlil, aby mu splnili jeho přání. Přání, které bylo truchlivou nadějí o lásce.
Jeho přání bylo snadné. Když Ghana skončila se vším tím zdobením, splnil si ho. Došel k ní a jemně olízl její čumák, ač mu dávala najevo, že už mu nic z toho nemůže dovolit. Morgothovi na tom nikdy nezáleželo.
"Nevím, jestli se ztratil," pronesl Morgoth zamračeně. "Ale jistě ho najdeme. Podíváme se po něm. Nemůže být daleko," řekl a rozhlédl se.
"Půjdeme?" zeptal se sestry a jemně se otřel o její bok. Dělal, že neudělal vůbec nic zvláštního, dotýkal se jí jen tak jako dříve - jako by mezi nimi nechtěla zahubit vše, co tam stále zůstávalo. Morgoth to nedovolil, věřil však tomu, že Bohové ho v jeho činech podporují. Jinak by tady přeci s Ghanou vůbec nebyl.