Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 4/5

Morgoth neměl ani nejmenší tušení, co to sakra se všemi bylo. Vlčata tam stála a tvářila se jako opařená, tenhle zcela očividně dospělý vlk se před ním zase krčil... jako samozřejmě byl Morgoth dokonalý, ale že by byl i tak hrůzostrašný, aby se před ním každý roztřásl a stáhl ocas mezi nohy? To byla novinka, která se mu začínala zamlouvat.
"Jako hrozba pro koho? Pro mě?" zasmál se Morgoth a ohlédl se na vlčata. "Jo, ty myslíš kvůli nim? Tak to můžeš být v klidu, ty nejsou moji. Asi by si je měl ale někdo vzít, než zapadají do toho sněhu a už je nikdy nikdo nenajde," prohlásil - a řekl to tak nahlas, aby ho ti smradi slyšeli a aby se sebrali a cupitali tam odkud přišli. Doufal, že je vyděsí a už nikdy nevystrčí čumák z lesa, který jejich máma - nebo kdovíco ta střapatá, naštvaná vlčice vlastně byla.
"Takže ty k nim nepatříš?" ujišťoval se Morgoth a protáhl se. Asi to dávalo smysl, šedivák byl úplně odlišný od zbytku téhle zjevně krémové smečky. Asi tu měli nějaký gang, nebo tak něco.

Loterie 3/5

Děcka se ho nejspíše bála, nebo tak něco. Morgoth si je sjel povýšeným pohledem - ono to ani jinak nešlo, když mu dosahovali sotva ke kolenům. "No nic, smradi, hlavně se nezatoulejte moc daleko. Nebo vás nějaký velký zlý vlk sežere," poznamenal - to už Morgoth cítil úzkost. Cosi, co nepatřilo němu. On rozhodně nic takového necítil. Nikdy. Nespokojeně zavrčel, bylo mu naprosto lhostejné, jestli tím ta vlčata rozhodil, nebo ne. Nebyla jeho, tak co by se staral?
Ohlédl se - a tak u skály spatřil šedivý stín ve tvaru vlka. Morgoth věřil na Bohy, ale ne na monstra, Šedivec jako jedno takové monstrum vypadal, když mu ve tmě zářily jen žluté oči, ale Morgoth neměl důvod se bát. Rozešel se k němu. Slibovalo to více zábavy než strašit vlčata, říkal si.
"Ty jsi jejich hlídač? Nebo se jich prostě jenom bojíš?" zeptal se vlka a kývl k dětem, které se strachy ani nepohnuly.

Leden 3/10 - Wizku
Loterie 1/5

Morgoth se na Wizku tázavě zadíval. "Proč kvůli sobě?" nechápal. "Já jsem dospělý, myslím, že odmítnutí snesu," dodal - jeho sebevědomí se to vůbec nedotklo, ostatně ho měl tak velké, že by mu stačilo až na půdu. Wizku se odmlčela a Morgoth jí v jejím zamyšlení nerušil. Přeci jen si asi sama musela srovnat myšlenky. On jen přemítal nad tím, kam se asi poděla ta Morghana. Přeci se mu nemohla zatoulat tak daleko, říkal si.
Když Wizku prolomila ticho, překvapivě se ptala právě na jeho milovanou sestru. "Našel," přitakal. "A ke svému překvapení jsem tu našel i svého mladšího bratra. Bohůmžel jsem je zase oba dva někde ztratil, ale teď, když vím, že jsou tady mi to hledání půjde snáze," řekl vlčici a dlouze se na ní zadíval. "A ty? Co jsi dělala ty?" zajímal se - ptal se jen ze slušnosti.

Leden 2/10 - Wizku
Loterie 2/5

Morgoth si Wizku prohlédl. Vypadala stejně jako při jejich minulém setkání, které se velmi rychle změnilo z příjemného na otravné. Utekla. To se mu ostatně ještě nestalo.
"To nic," řekl jí, když přešel k ní a usadil se vedle. Sám si na zimu ještě příliš nezvykl, ale už alespoň nemrzl tolik jako při jejich minulém setkání. Rozhodně to bylo lepší. "Ale je pravda, že jsem si ten tvůj úprk vzal trochu osobně," dodal, protože to tak ostatně bylo. Jak jinak si to měl brát, když prchla jakmile zmínil, že by jí vzal na rande. Na tom ostatně nebylo nic špatného, ale... Ne. Už našel Morghanu a musel se soustředit na to, jak jí přimět, aby ho znovu vzala v potaz. Wizku... Wizku byla milá, ale sama mu dala najevo, že o jeho snahu nikterak nestojí - ne snad, že by Morgoth bral ne jako definitivní odpověď, ale... Wizku nebyla Morghana.

//Vrbový lesík
Loterie 1/5
Morgoth se rozhodl, že to nejlepší, co pro sebe a pro svou čistou srst může udělat je držet se od vrby dál. Doběhl ke skalce, kam už za ním Lia nemířila. Bylo to jen dobře. Místo, kde se však octl nebylo prázdné tak, jak čekal a jak doufal. Chtěl trochu klidu a přitom tu byli tři vlčata, která se až nápadně podobala vlčici od které právě utekl. Že by tihle byli důvod, proč to místo tak úzkostně hlídala? No, každopádně jí ta děcka zdrhla.
Přejel si je pohledem. Byli vážně malí. Nesnesl představu, že tahle vlčata na rozdíl od těch jeho žila. "Nezatoulali jste se daleko od domova?" prohodil k třem vlčatům, která se jedno přes druhé překřikovalo. Kdyby je chtěl někdo sežrat, už by to dávno udělal a nezbyly by po nich ani drápky. Nebyl laskavý, aby je odváděl domů - ne, když ho Lia chtěla upálit.

Loterie 4/5

Lia byla podle všeho nezastavitelná. I přestože v sobě našel dost magie na to, aby jí způsobil bolest, vlčice byla jako stroj. Jen zatnula zuby. Morgoth na ní v tu chvíli hleděl skoro fascinovaně. Ta tvrdohlavost se jí zračila v očích a v jiné situaci by se Morgoth snad neudržel a hned by se Liu snažil zlanařit do bratrstva. Jistě by v sobě našla klid, který cítil i on, když se na něj řítila jako ohnivá koule.
Stačil jí uskočit, protože byla rozjetá jako tank a on měl dost času. To jí asi ještě více nakrklo. Býval by se smál, ale tušil, že by to nebyl nejlepší nápad. Pravděpodobně byl silnější, přeci jen byl vlk a ona vlčice, ale nechtěl jí pocuchat ten její pěkný kožíšek.
"No, byla to zábava," prohlásil Morgoth. "Tak já půjdu," mrkl na vlčici a otočil se s tím, že vážně zdrhne. Nelíbilo se mu to, ale bylo to lepší, než se prát s holkou.

//Ronherská skála

Loterie 3/5
Leden 1/10 • Wizku

Morgoth při svém pátrání po Ghaně znovu narazil na jezero. Tady se už setkal s pár vlky a nikdy to nevedlo k ničemu zajímavému - dokonce to byla povětšinou tak hrozná setkání (především to s Ivarem), že je raději rychle vypustil z hlavy.
Tentokrát se zdálo, že tady nikdo nezevloval. To bylo dobře i špatně zároveň, protože chtěl klid a zároveň pozornost kohokoliv, kdo by byl ochotný mu jí věnovat.
Nejprve si Wizku nevšiml, to až po chvíli - seděla totiž pod stromem a nezdálo se, že by si ho všimla. Asi byla ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Kdo ví? Nebo možná splýval s okolím, jeho světlá srst se ve sněhu skoro ztrácela.
"Ale, ale. Tebe bych tu nečekal," poznamenal Morgoth a vykročil k vlčici, která naposledy, když se viděli, zdrhla. Neměl jí to za zlé. Možná jí jen vyděsil. Už chápal, že vlci tady byli prostě... jiní.

Loterie 5/5

Goth se ušklíbl. "No, to se ještě uvidí, kdo se přizpůsobí," prohlásil a zlomyslně se ušklíbl. Vlčice už celá hořela, ale se světlým vlkem to vůbec nic nedělalo. Zůstával klidný, díval se na Liu a čekal, jestli ucítí spálený kožich, ale necítil nic. Inu, to by se měla Morghana naučit. "Možná bys to měla přehodnotit. Třeba bys nebyla tak protivná," poznamenal Morgoth líně, v tuhle chvíli si však už jen doslova zahrával s ohněm. "Zato ty jsi evidentně výkvět inteligence," dodal k vlčici, která neměla jiných tužeb než se rvát. Morgoth se na ní zadíval. Nechtěl se prát, protože kvůli tomu sem nepřišel, přesto však nehodlal dovolit, aby si o něm nějaká vlčice myslela, že jen tak uteče. Soustředil se. Cítil úponky své magie, kterou poznal teprve nedávno. Odpověděla mu rychle a on věděl, že se může Lie obstojně bránit. Chtěla ho upálit zaživa? Těžko. Goth se zaměřil na hlavu té světlé vlčice a způsobil jí takový bolehlav, že její ohnivé plameny poklesly. To se mu líbilo. Možná zdrhne, ještě uvidí, ale Lia ho prozatím bavila. Chtěla se rvát? On se nemínil vzdát.

Loterie 1/5

Morgoth už byl jednou nohou na odchodu, když se na Liu znovu obrátil, když začala mluvit o svém bratrovi. "Já nepotřebuji milé vlky, stačí mi, když se mě nesnaží upálit zaživa, víš?" poznamenal líně svým líbezným hlasem, který zněl přímo andělsky. "Nejsem zrovna zvyklý na hranice. Tady kolem máte tolik smeček... tam odkud pocházím byla jen jediná," poznamenal, ač si nebyl jistý, jestli by měl mluvit o bratrstvu jako o smečce, ač jí ve své podstatě byli. "Chápu, že to tady chráníte. Pěkné místo," dodal jen, aby si jí alespoň trochu naklonil - pokud to vůbec bylo možné.
Lia hořela - doslova, ale protože to nebylo nic, nač by Morgoth nebyl zvyklý, ani nemrkl. Dokud neupalovala jeho, byl s tím celkem v pohodě. "To jsi řekla ty, ne já. Vlčice jsou rozhodně dobré i na jiné věci, ale proč se trochu nepobavit, když je možnost, ne?" poznamenal. Přemítal, jestli tuhle vlčici někdo vošustil a vopustil - jak sama řekla - nebo jestli jí prostě jen už dlouho nikdo nevošustil. Tak jako tak vypadala, že s ní to byl celkem fire hazard. To se mu líbilo.
"Jasně, zase ti vaši vlci, kteří se prezentují jako falešní bohové. Já myslím pravé Bohy, ti, kteří nerozdávají svoje kouzla za lesklé kamínky," vysvětlil Lie.

Morgoth radost nerozdával. Nebo si to tedy o sobě minimálně nemyslel, ač byla pravda, že v jeho podání by jeho samotná existence byla radost sama o sobě. Jeho přítomnost byla požehnáním od Bohů, to zkrátka byla realita, o které byl přesvědčen. Morghana ho v té jeho pravdě navíc nemálo utvrzovala. Stále se kolem něho točila a přesvědčovala ho o jeho vlastní dokonalosti. Jak by také Goth nerozdával radost, když viděl, jak ráda ho jeho sestra vždy viděla?
Poslední dobou však Goth zažíval období, kdy se zdálo, že všechna radost mizí kolem něho – nic se mu nedařilo. Začalo to smrtí jeho dětí, pokračovalo to tím, že se Ghana rozhodla odejít. Vše by to asi nějak překonal, všechno to přežil, ale cítil se vysíleně. Musel se obracet k Bohům, aby mu vrátili tu radost a jisté štěstí, kterým bezpochyby oplýval. Vedl dobrý život jen, aby se to před příchodem na Gallireu vše zbortilo. Teď, když stál na půdě tohoto magického světa, který měl své vlastní bohy (kteří tedy dle jeho mínění nebyli ti praví bohové), nebyl si jistý, co vlastně chce, co hledá. Celý jeho svět se točil jen kolem Morghany – to byla jeho láska, jeho radost, jeho celý svět. Byla vším a on bez ní nesvedl žít, byl o tom přesvědčený. Byla to pravda? To se dalo jen těžko určit, Morgoth sám to nevěděl. Byl ztracený. Snažil se najít smysl, snažil se najít tu radost, která zmizela s Morghanou. Měl pocit, že s ní bude zase celý, jenže se to nestalo – a když už se setkali, znovu se rozdělili vinou počasí, osudu, nebo kdovíčeho.
Bohové si s ním hráli. Snad se mu snažili ukázat, jaký svět může být, když se oprostí od té, kterou miluje, snad se mu snažili dát najevo, že by měl zkusit najít sám sebe, než bude svým dokonale líbezným hlasem ovlivňovat někoho dalšího. Morgoth neměl odpověď ani na jednu z těchto otázek, chtěl však jen znovu cítit radost. Tu o kterou přišel ten osudný den, kdy se jejich vlčata narodila mrtvá…
Mnozí by ho považovali za vypočítavého vlka, on však myslel jen na svou rodinu. Nelišil se příliš od jiných, byl jen pichlavější než ostatní a tím působil chladněji – tu radost, který však přinášel těm, kterým měl rád, ta byla skutečná. Neměl tedy žádný důkaz její existence, ale byla tu, cítil jí. Věřil v ní. A snad, jen možná, jí viděl ve tváři své sestry.
Morgoth netušil nic o tom, že je jistým způsobem závislý. Morghana byla v jeho životě vždy a on o ní zoufale nechtěl přijít, protože mu dávala něco, co s nikým jiným necítil. Nikdo netvrdil, že ten cit, který k ní choval byl zdravý, rozhodně to však byla láska. Neuměl – a ani nechtěl – si bez ní představit svůj život. Nevěřil tomu, že jim Bohové pokládají klacky do cesty úmyslně a ani nevěřil, že by si snad nepřáli, aby byli spolu. Připadalo mu to jako hloupost. Bohové zařídili, aby se narodili pospolu a Goth věřil, že jejich vazba je mnohem silnější než jakákoliv jiná. Byli ostatně spjati krví i náboženstvím a ač Morghana nebyla jedinou vlčicí v jeho životě, byla tou, ke které se toužil vracet a která měla být jeho rodinou.
Morgoth byl odhodlaný to nějak zařídit, možná však časem pochopí, že Morghana nebyla a ani nemohla být jeho jedinou radostí. Možná pochopí, že ve světě je toho více, že může zažít i cítit jiné věci. Možná pochopí, že radost může i rozdávat, pokud se dovede změnit a vidět svět jinak – nebo se prostě nikdy nezmění, protože jeho povaha je v kombinaci s jeho náboženstvím zkrátka nebezpečnou věcí. Možná se prostě nemůže změnit.

Přidáno.

Morgoth si Liu prohlédl. Vážně mu nepřipadala vyloženě nepřitažlivá, ale také to bude asi tím, že nad tím takhle nepřemýšlel. Většina vlčic v sobě něco měla a Lia rozhodně byla zajímavá, když na něho vrčela a prskala kolem sebe. Nevyděsil se, jen se ušklíbl. "Klídek, krá-, ehm... nepřišel jsem vás sem ohrožovat," řekl jí jen. Rozhodně netoužil po vyrvání jazyku, hrtanu a všeho, co následovalo, protože měl svůj hlas velmi rád. Všiml si jak z jejích tlapek stoupá pára, ale každý, kdo žil s Morghanou byl na tyhle věci zvyklý. "Jen jsem se chtěl zeptat. Neměl jsem tušení, že jste tady tak nesmírně milí," poznamenal a pohlédl k lesu, který vypadal lákavě. Asi se nedivil, že si ho tak chránili, přesto však... nemohla se Morghana skrývat pod některým z těch stromů? Nepřiběhla by však k němu, když by ho slyšela výt?
"Dobrá, nemusíš se hned uchylovat k násilí. Neznám to tady, ani nevím, že tu nějaká smečka je," dodal a ohlédl se. "Nemám zájem se prát s vlčicemi. S těmi se uchyluji k jiným kratochvílím," poznamenal a máchl ocasem. Otočil se k odchodu. Neměl zájem tu někoho prudit, prostě jen potřeboval vědět, kam se Morghana vrhla. Sem to očividně nebylo. "Bohové mě ochraňuj," posteskl si, protože obvykle dovedl každého okouzlit a přesvědčit k tomu, aby mu pomohl. Takhle byl jen znovu sám.

Morgoth stál na hranicích jako by byl nějakým bezdomovcem - což, jak si záhy uvědomil, byl. Ta myšlenka se mu nelíbila. Nechtěl se ježit na nikoho, kdo v tomto lese obýval, protože i přes svou povahu se problémům vyhýbal. Oblízl si nos na kterém zasychala krev kuny a bílýma očima pátravě hleděl mezi stromy. Světlá vlčice, která se záhy vynořila rozhodně nepůsobila přátelsky, mohl se jí však divit? Stál na hranici jejího domova. Ani on cizáky přeci nemusel a nejraději by je hnal železnou tyčí ze svého domova. Nedivil by se, kdyby vlčice udělala totéž.
"Hledám tady svou sestru, krásko, nepřišel jsem vám ukrást les, ba ani vaše děti," poznamenal Morgoth. Měl pocit, že z ní cítil vlčata. "Ztratila se mi kousek odtud a mě napadlo, jestli tudy neprocházela," vysvětlil jí medovým hlasem tak, jak byl zvyklý jednat s vlčicemi. I s těmi zamračenými s očima rudýma jako krev. Vypadala vlastně celkem sympaticky.

//Pahorkatina dlouhých uší

Morgoth bloudil ve sněhové bouři. Kam se poděla Morghana? To neměl ani nejmenší tušení, ale ten vztek, který pocítil, když zjistil, že rozhodně není s ním, se nedal ani slovy popsat. Zůstal stát na kraji nějakého lesa, který byl cítit velkým množstvím vlků a byl sám. Cítil se chvíli ztracený - jako bez duše. To se mu Bohové vysmívali? Dali jim oběť, jejíž krev mu ještě ani neuschla na kožichu a znovu svou sestru ztratil? Snažili se mu ukázat, že jeho osud opravdu není s ní? Ta představa pro něho byla nesnesitelná. Stál tam a zíral do toho lesa jako by čekal, že se z něho Morghana vynoří a bude se smát, ale... z lesa nevyšel vůbec nikdo. Bylo to únavné, pořád Morghanu ztrácet.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, že tohle bylo území smečky. Nebyl na takové věci zvyklý. Doma měli jen jedinou smečku a tou bylo bratrstvo. Tam se nikdo hlásit nemusel, vítali všechny, přesto však raději oznámil svůj příchod. Nechtěl problémy.

Morogth si byl vědom změny svého hlasu, ale vlastně vůbec netušil, jak to udělal. Špicoval uši jako kdyby mu to mělo nějak pomoci. Tvářil se asi zmateně stejně jako Morghana, která přišla až k němu a zkoumala ho jako by se snad měl nějak změnit. Ne, nezměnil se, byl stále stejný, alespoň si to myslel. "Ne, to jsem já," ujišťoval sestru, ale než stihl svou magii zkusit znovu, zvedl se vítr a zvířil všechny vločky - vehnal mu je přímo do očí. To, jestli to uměl vždycky bylo náhle dosti vedlejší, když se otočil a Morghana nikde. Neslyšel ani její hlas, ani nevěděl, kam se vydala. Měl pocit, že se točil v kruhu a dost možná tomu tak bylo. Sněhová bouře je rozdělila, v tu chvíli si to však Goth ani neuvědomil. Bloudil a nemohl najít svou sestru, která byla stejně ztracená jako on. Jak by mohli hledat Caie, když se ztratili i jeden druhému? Mohl volat, jak chtěl. Nikdo se mu zpět neozval. Morghana ho přes ten vítr neslyšela. Zatracená bouře! Zatracený sníh!
"MORGHANO!" To už si však i Morgoth uvědomoval, že svou sestru ztratil znovu.

//Vrbový lesík

Morgoth nechtěl zasít do srdce své sestry smutek, jak by však mohli cítit něco jiného. Chyběl jim jejich svět, zvyky a vlci, kteří jim byli nejblíže. Vyhloubil jamky a Morghana je všechny spojila, když magií ohně odpařila všechen sníh. Vždy litoval, že oheň také neovládal - v takové zimě by se mu hodil. A pravděpodobně by ho uměl ovládat lépe než jeho milovaná sestra.
Byla to Higanbana, kdo vedl rituál, zatímco on po ní opakoval slova, když krev stékala do jamek, které vytvořil. Krve bylo dost - tedy dost na to, že jejich obětinou byla kuna. Když ho Ghana pobídla, aby se pomaloval, neváhal. Packou si kreslil po druhé noze a naopak, krev si rozetřel i po tváři a pod očima. Chtěl uctít Bohy, ale pravda byla taková, že kresby nebyly takové jako doma - snad i tak Bohové uslyší jejich modlitby, říkal si, když vzhlížel k nebi jako by přemítal, zda tam Bohové jsou a zda je slyší.
Když skončil, pohlédl na svou sestru a jemně do ní šťouchl nosem. "Tak pojď, půjdeme najít toho Caie," pronesl - a jeho hlas nezněl ani trochu jako ten jeho. Zněl jako hlas jejich sestry na kterou teď tak úporně myslel.