Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 1/10 • Mrakošlap

Zima už začala pomalu prohrávat svůj boj. To Gothovi vyhovovalo. Jeho jemné tělo konečně přestávalo trpět tím hrozným chladem. Už mu chyběly horké letní dny, kdy se packou pomalu nedalo dotknout země, jak byla rozpálená. Jistě, byla stále zima, tohle se však dalo přežít. Nebylo to zdaleka tak hrozné. Dokonce už vykouklo i slunce. A jakmile viděl slunce, veškerá jeho špatná nálada zmizela (samozřejmě to neznamenalo, že by byl příjemným vlkem, nebo že by byl méně protivný, ale... rozhodně i s Morgothem dělalo jaro divy).
Chtěl pro sebe něco dobrého. Rozhodl se, že by mohl po dlouhé době zkusit něco ulovit - přeci jen už dlouho nepromlouval k Bohům. Dělalo mu to starosti, zvlášť protože nevěděl, co vlastně bylo s jeho sourozenci, kteří se mu uprostřed vánice ztratili. Ne, že by nebyli dospělí, ale on byl nejstarší a stále vůči nim cítil nějakou zodpovědnost - zvlášť za Morghanu, která občas působila jako trochu přerostlé vlče. Ne, potřeboval je ji u sebe. Tak co sakra dělal u jezera?

10/10

Zimní vánice sílila, ale Morgoth měl v sobě vnitřní klid, který ho poháněl dál. Mnozí by už dávno byli ochromeni mrazem, vzdali by se nebo našli úkryt, ale on ne. On nechtěl být poražen. Jeho vůle byla nezlomná, a přestože zima ubíjela každý jeho krok, každé naděje se držel s krutou vytrvalostí.
Zaměřil se na cíl, který měl. Nejen přežít, ale ukázat světu, jak silný ve skutečnosti je. Uvědomoval si, že tohle je test, který ho posune dál. Tohle byl moment, kdy se ukáže, zda je opravdu tou bytostí, kterou považoval za nezlomného vlka, nebo jestli bude jen další z těch, kdo podlehnou drsným podmínkám.

9/10

Jak sníh nadále vířil kolem něj, jeho oči zazářily nebezpečným pohledem. Morgoth byl připraven.
Zima byla jeho nepřítelem. A on ji porazí.
Morgoth zůstal ukrytý pod stromy, ale ani to ho nedokázalo ochránit před neustálým pronikavým větrem, který mu ubíral síly. Sněhové vločky stále neúprosně padaly kolem něj, jako tisíce malých nožů, jež ho bodaly na kůži. Cítil, jak mu tělo ztrácí svou dřívější lehkost a eleganci. Každý pohyb byl těžší, než si kdy dokázal představit. Přesto, i když byl unavený, nemohl se vzdát. To nebyl způsob, jakým on fungoval.
Byl to vlk, který nikdy neprohrával. Přežije. Ať to trvá jakkoliv dlouho.

8/10

Zůstal pod stromy, třesoucí se, ale odhodlaný. Nechtěl se vzdát, protože věděl, že zima nebude trvat věčně. S každým dnem se teplota zvedne a vítr poleví. Morgoth nikdy neztrácí víru v to, že přežije, i když je okolní svět proti němu. Vždy si věřil, že v konečném důsledku on vyjde vítězně – přece jen byl přece Andělem, a andělé nejsou stvořeni pro porážku.
Měl však i svou temnější stránku. Ten nepřekonatelný pocit dominance, který ho poháněl k tomu, aby nikdy neprohrál, se začal stahovat do jeho nitra jako temná bouře. Věděl, že pokud neprojede tímto peklem, nebude to jen kvůli jeho vlastní síle, ale i díky Bohům, kteří nad ním bděli i kvůli všem obětem, které ve svém životě učinil a které nebyly vždy zrovna lehké. Dnes se rozhodl, že zima, stejně jako jeho vnitřní démoni, nebude mít nad ním moc.

7/10

Něco, co by mohlo vrátit rovnováhu. V dálce se rýsovaly siluety stromů, které mohly nabídnout nějaký úkryt. Pochyboval o jejich schopnosti nabídnout skutečný úkryt, ale neměl jinou volbu. Pomalu, těžce, se k nim vydal. Každý krok mu připadal těžší a těžší, jako by ztrácel kus sám sebe.
Když se dostal pod stromy, proklínal každý pohyb. Neměl rád zimu, neměl rád sníh, neměl rád, jak se jeho srst lepí k jeho tělu, jak je všechno neúprosně studené. Každý jeho krok a pohyb v téhle mrazivé pustiny mu připomínal, jak malý je v očích přírody. Jak i ten nejvíce elegantní a mocný tvor může být zranitelný, jakýkoli protivník může být silnější než on v těchto podmínkách.

6/10

Nenáviděl to víc, než cokoliv jiného. To nebyla zima, kterou si představoval, tohle byl útok na jeho podstatu. Byla to bezútěšná výzva, kterou mu příroda kladla do cesty, a on neměl v úmyslu se vzdát.
Věděl, že se musí pohnout. Měl přirozenou vnitřní potřebu přežít, ale v tomto prostředí se to nezdálo tak jednoduché. Každý jeho krok byl těžký a pomalý, sníh se k němu přichytával a brzdil jeho pohyb. Ani jeho silná vůle ho nedokázala udržet v naprosté rovnováze – zima byla silnější, než očekával.
Zastavil se, pohledem hledal něco, co by ho mohlo ochránit před neúprosnou vánicí.

5/10

Vnímal chlad, jaký nikdy nezažil, jak jeho elegantní srst trpí pod náporem větru, který mu pronikal až pod kůži. Nesnášel to. Jeho tělo, které bylo zvyklé na teplé slunečné dny a jemné vánky, nyní strádalo a třáslo se v nepřetržitém chladu.
Všiml si, jak mu sníh pomalu pokrývá packy, jak se mu dostává až k břichu, a jak se mu hůř pohybuje. Jeho hrdost, kterou si vždy chránil, se začínala otřásat. Ošklivý pohled na jeho vlastní nohy, které už nebyly dokonale čisté, jak byl zvyklý. Hněv v něm rostl. Když jeho nohy zanechávaly otisky ve sněhu, které byly viditelné, jako důkaz jeho slabosti, nenáviděl to.

4/10

Když první sněhové vločky začaly padat na zem, jeho tělo si už poprvé začalo uvědomovat, jaký je to rozdíl. Nejdřív to byla jen jemná vánice, která se mu zdála být až podivně nádherná, jako jemná krása, která obklopila jeho elegantní tělo. Ale brzy se změnila v něco, co začal snadno nenávidět. Sněhové vločky, stále častěji se snášející k zemi, brzy přeměnily Gallireu v bílý a nehostinný svět. Větrné poryvy, které se nesly přes celý známý svět, se rychle změnily v zuřivou vánici, jaká neměla obdoby.
Morgoth, i když v první chvíli poháněný svou přirozenou pýchou a arogancí, netušil, co ho čeká.

3/10

Morgoth byl zvyklý na teplé a suché povětří jižního kraje, kde slunce po většinu roku žhnulo jako neúprosný pán. Holé pískové pláně, maximálně savany, které byly součástí jeho domova, se táhly k horizontu, ale nikdy nebyly ničím víc než příjemným prostředím, ve kterém si užíval relativně teplé klima. Zima, mráz a sníh, to vše bylo pro něj spíše představou, která patřila do cizího světa. Nikdy je nezažil tak, jak je zažívali vlci z chladných severních krajů, kteří byli zoceleni drsnými podmínkami. Pro Morgotha byla zima peklem, které neměl v plánu nikdy zažít. Přesto si s ním však Osud pohrál tak, jak by nikdy nečekal a on se objevil na tomhle místě, kde byla zima zcela očividně mnohem krutější, než byl připravený.

Dobrá nálada byla téměř nakažlivá. Morgoth jí cítil v celém úkrytu, prostupovala každým kořínkem staré lípy a bylo celkem zřejmé, komu za to vděčili. Siku byl v tu chvíli tím nejspokojenějším vlkem v okolí. Snadno, protože Ivarovi i Morgothovi byla jejich vzájemná blízkost mnohem méně příjemná, museli se s tím však nějak smířit a vyrovnat, nehledě na to, jak hrozné to pro ně bylo. Kvůli Sikuovi se snažili - Siku byl však také nejspíše jediný důvod, proč se na sebe ještě nevrhli.
"To máš pravdu," zabručel Morgoth. "A když to navíc říká někdo s tvým kožichem, tak už to musí být vážné," poznamenal a podíval se po obou vlcích, kteří se ztráceli v jednom velkém šedém klubku. Byli do sebe propletení a byli zcela zamilovaní. Morgotha bodlo u srdce, když si říkal, kde asi byl konec Morghaně. Co asi dělala? Byla v pořádku? Měl ji hledat, ne se tady vyvalovat s... nepřítelem.
"Hm?" vzhlédl Morgoth a střihl uchem, když ho Siku oslovil. Nebyl si chvíli jistý, co říct. "Asi. Zkoušel jsem to. Myslím, že bych to svedl," řekl vlkovi. "Mnohem snadnější však je tu bolest způsobit," prohlásil a pohledem zabloudil k Ivarovi. Inu... proč asi.

Morgoth pořád zvažoval to, že zůstane venku a pokusí se neumrznout, ale už hloubil úkryt a všechna ta práce by byla k ničemu, kdyby teď prostě odešel. Navíc nechtěl nechávat Sikua samotného s Ivarem - samozřejmě, že to byli partneři, na druhou stranu však měl pocit, že by to Sikuovi mohlo jen uškodit. Jako by snad Morgoth byl nějaký dobrák, který klade dobro ostatních nad všechno ostatní - tak to tedy ani náhodou nebylo.
Proto nakonec i vešel dolů do nory. Protože myslel na své dobro a na své přežití. Na rozdíl od svých dvou společníků byla jeho srst jemná a příliš tepla neudržela a musel uznat, když se svalil k nim, že to bylo až příliš příjemné. Skoro by zapomněl, že má být nespokojený a nerudný.
Natáhl se tak, aby všichni měli svůj díl místečka.
"Neděkuj," broukl k Sikuovi. "Kde jinde bychom měli být?" dodal, protože tohle byla jediná správná možnost. Na Ivara se ani nepodíval, přesto však vyhříval celou noru. To Morogth neuměl a štvalo ho to, protože nechtěl být zastíněn právě neoblíbeným šedivcem. "S bolestí ti mohu pomoct," řekl nakonec - ne protože by měl Ivara rád, ale protože se chtěl předvádět.

Únor 2/10 • Thaum

Morgoth si vlka pořádně prohlédl, když došel blíže. Byl pořádně zjizvený, což znamenalo, že se buď neuměl bránit, a nebo že se velice rád pral. Ať tak jako tak si Morgoth říkal, že si bude muset dát pozor. Přeci jen orvaný vlk nevěstil nic dobrého. Trochu ho uklidnilo, když se Thaum zasmál, ale Morgoth zůstal obezřetný, tak jako vždycky.
"No," protáhl Morgoth pobaveně. "A ne? Škoda," prohlásil, protože to škoda vskutku byla. Kdyby se přeci jen chystal Thaum někoho obětovat, on by se připojil. Vlčí krev byla vždy dobrým způsobem úcty a jejich Bohové ji zrovna často nedostávali. Přeci jen bylo zakázáno vraždit bratry a sestry.
Morgoth se uchechtl. "Nevím, jen mě to napadlo. Tvářil ses tak nepřátelsky, že by mě to nepřekvapilo," prohodil.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Ivar a jeho magie ohně (kterou uměl podstatně lépe ovládat než Morghana) se ukázala být užitečná. Goth si říkal, že jen díky tomu neumrznou až země trochu povolí a budou moci pořádně hrabat. Ne, že by si chtěl tak moc ušpinit packy, ale pokud si měl vybrat mezi umrznutím a špinavými packami, svůj život měl přeci jen až příliš rád. A tak po boku Ivara a Sikua hrabal, prohloubili tak noru tak, aby se dovnitř vešli všichni tři, bylo však zřejmé, že pokud budou později, až to počasí dovolí, hrabat ještě chvíli, pak bude úkryt perfektní klidně pro celou smečku vlků. Morgoth cítil nesmírnou radost a vděk, city, se kterými se zase tak často nesetkával, a tak nerozuměl tomu, odkud pramenily. Pochyboval nad tím, že to bylo jen tím, že se jim podařilo rozšířit jejich úkryt, nebo tím, že už mu nehrozilo umrznutí. Obojí bylo vlastně celkem dobré. Neměl si na co stěžovat.
Siku skočil dovnitř jako první a volal na ně, že uvnitř je krásně. Pravděpodobně bylo, jenže Morgothovi vadilo, že uvnitř bude s Ivarem. Podíval se po něm, ale nakonec upřednostnil svůj život a následoval Sikua do tepla, které zapříčinila ohnivá koule, která zemi trochu roztopila, nebylo by to však nutné. Jejich tři těla by nakonec prostor ohřála i tak.
"Je to dobé místo," souhlasil Morgoth po chvíli, když se rozhlédl po úkrytu, který se jim povedlo objevit. "Až bude trochu lépe, můžeme to ještě rozšířit. Udělat třeba různé místnosti," navrhl Sikuovi, protože se zdálo, že jejich nový úkryt by k tomu byl vhodný. A on se stále nevzdal toho nápadu s tou smečkou.

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Jistě, že mu byla zima. Změna počasí se hodně rychle propsala do Morgothova stavu, který měl rozhodně daleko k ideálnímu. Mrznul. Nedával na sobě nic znát, ale věděl, že jestli opustí les, tak docela určitě zemře. Ta myšlenka k němu doléhala jen velmi pomalu, protože i jeho bystrá mysl byla limitovaná mrazem, který bombardoval jeho tělo.
Sikuův příkaz ho však stále překvapil. Našpicoval uši a chvíli se na šedivce, který se projevil jako autorita, nevěřícně díval. Ale vlastně neměl ani chuť odporovat - přestože si uvědomoval, že to znamenalo jen to, že bude muset strávit s Ivarem spoustu času v nějakém pochybném, malém úkrytu. No, rozhodně to bude náročná zima a nebyl si jistý, jestli raději nepreferoval umrznutí.
"Fajn," zabručel jen - a bylo to to jediné, co řekl, protože cítil, jaký problém mu dělalo mluvit bez toho, aby se neklepal. Zatracená zima! Doufám, že Morghana je někde v bezpečí, v teple. A Mordecai také... Jen tahle jediná myšlenka patřila jeho sourozencům. Byli ostatně dospělí, nemohl jim neustále stát za zády.
Morgoth předstíral, že neslyšel to, co Siku šeptal Ivarovi, když se sunul za nimi. Les neznal, a tak to nechal na Sikuovi, přesto však viděl pár nor do kterých by se vešel sám - zcela pragmaticky však věděl, že když zůstane s nimi, bude jim tepleji. Tři vlčí těla přeci jen produkovala více tepla. Sám by se nezahřál. A neměl magii ohně tak jako jeho milovaná Morghana.
Chvíli si ještě užíval pohled na to, jak Ivar trpí, nakonec si však uvědomil, že když mu bolest způsobil, dost možná jí mohl i zmírnit. Mohl to zkusit - jen jako trénink své nové magie. Nebylo to asi rozumné, když mu byla taková zima, říkal si však, že stejně brzy skončí v nějakém teplém úkrytu. A Ivar jim s ohněm mohl pomoci výrazně více než by to on svedl s touhle magií, tkerá mu sice působila mnohem větší radost, ale nezahřeje je. Proto se Morgoth soustředil na Ivara i na jeho bolest, která mu způsobila tu slabost. A všechnu se jí pokusil potlačit. Chtěl mu jen dodat sílu, aby s ním měl Siku méně starostí. Ano, to bylo ono, dělal to kvůli Sikuovi.
Siku nakonec našel úkryt, který se jevil více než ideálně. On se samozřejmě ve stromových úkrytech zase tolik neorientoval, ale věřil Sikuově úsudku.
Čekal na jejich názor, což bylo pěkné, ale podle krémového vlka už tak jako tak neměli příliš výběr. "Myslím, že to vypadá dobře. Hlavně bychom si měli pospíšit. Stmívá se," poznamenal a přešel k lípě, aby pomohl s prohloubením jejich nového úkrytu. Nevěděl, kdy se stal součástí toho plánu, že tu založí smečku, ale když už tady byl, tak se do toho hodlal pustit.

Morgoth se rozhodně nechtěl Ivara nijak dotýkat - to, že nabídl pomoc patřilo Sikuovi, rozhodně ne šedivákovi bez ucha, který se na něj věšel jako vlčice a ještě vypadal zoufale jako vlče. Morgoth by řekl něco krutého, ale jen nad tím mávl packou. "Když nechceš, nechceš. Já chtěl pomoct tvému partnerovi," - kterého si zcela očividně nezasloužíš. Morgoth byl přesvědčený, že Ivar bude Sikuova smrt - dříve, či později. Chtěl svého nového přítele bránit, ten byl však zjevně sebedestruktivní a užíval si to.
"Kdy já naposledy nebyl ohleduplný?" zabručel Goth a stáhl uši. Byl tu možná vítaný Sikuem, měl však pocit, že mu naznačoval, aby si našel jiné místo k úkrytu. Zima byla ještě horší a on upřímně nevěděl, kde jinde by se ubytoval. Musel zůstat tady. "Ale chápu, chápu. Nechám vám dvěma hrdličkám trochu prostoru. Najdu si místo, kde přečkat tuhle ledovou kalamitu," zabrblal a pšíkl. To tak ještě chybělo, aby měl rýmu!