Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 8/10 • Mrakošlap

Mráček byl vlče plné energie a nadšení. To se Morgothovi zvláštně líbilo. Býval by to vlče ukradl, kdyby nevěděl, jak těžké je žít s takovou ztrátou. Tu by nepřál ani největšímu nepříteli. Asi mu nezbývalo nic jiného, než si vlčata opatřit přirozenou cestou, věděl však, že žádná vlčice by nebyla dokonalejší jako matka jeho potomků než Morghana - jenže tu už ke vztahu nepřesvědčí. To uvědomění pro něho nebylo vůbec příjemné, přesto na sobě však nedal nic znát, když Mráček běhal kolem něho a vždy mu něco nadšeně ukazoval, nebo se naopak schovával, když narazil na takové nebezpečí jako byl třeba čmelák. "To je dobře," přikývl vlk a zasmál se, když mu i vlček dal své podmínky.
"Dobře, podíváme se z dálky, ale slibuji, že se zajíců bát nemusíš. My koušeme je, ne oni nás," vysvětlil mu. "Jenom aby mě maminka nevyhnala," prohlásil.

Březen 7/10 • Mrakošlap

Morgoth se na vlčka musel usmát, jinak to prostě nešlo. Byl naprosto rozkošný a jeho pozornost měl úplně celou. Nikdy by si nemyslel, že si ho někdo kromě Morghany dovede tak moc - a tak snadno - získat. Tiše se zasmál. "Přesně tak, šikulka," pochválil krémový vlk malé vlče, které vyskočilo do vzduchu. Kde se v něm asi bralo tolik energie.
Vlk přitakal, když Mrakošlap nadšeně vypískl. Evidentně o lovu ještě nic netušil - což Morgoth tak nějak předpokládal - a tak pochopitelně ještě netušil, že by měl být tiše.
"To zní jako opravdu zajímavé místo. Jistě se tam nenudíte," prohlásil Goth, protože prostě neměl to srdce vlčka utišovat. Ne, líbilo se mu, jak nadšeně vyprávěl o svém domově. "To je dobře, že máš tak hodné tetičky a strýčky. A také maminku. Neměl by ses však příliš toulat, jinak tvá maminka bude moc smutná, víš? Bude o tebe mít starost. Proto se podíváme na toho zajíce, a pak mi ukážeš, kde bydlíš, domluveno?

Březen 6/10 • Mrakošlap

Vlče si světlého vlka obmotalo kolem pacičky jako nic. Morgoth jím byl zcela uchvácený. Tomuhle pidi stvoření by se to ani nemusel bát přiznat, protože vlče bylo tak nevinnou bytostí, až ho to uchvacovalo. Byly by jeho vlčata také taková? To už se nikdy nedozví.
"No jo," přitakal s úsměvem. "Takhle se skládá slib, víš? Když chceš někoho ujistit, že své slovo určitě neporušíš," vysvětlil mu. Tohle vlče bylo tak malé, že neznalo svět kolem sebe a pro něho to bylo něco zvláštního. Sám si na svá vlčecí léta nepamatoval, a tak přirozeně nevěděl, jak se všechny tyhle věci učil on, ale vidět to u tohohle mláděte v něm probouzelo jeho ochranitelské pudy - a ty byly pořádně silné. "To víš, že ti ukážu zajíce. Po nějakém se podíváme, dobře?" usmál se na něho a jemně do něho šťouchnul nosem, když se vypotácel z jeho náruče. I Morgoth se sebral ze země a rozhlédl se, aby určil, tkerým směrem by nějakého ušáka mohli najít.
"Ztama? To zní zajímavě," přitakal Morgoth.

Březen 5/10 • Mrakošlap

Morgoth byl tím vlčetem naprosto uchvácený. Nahlas by to samozřejmě nepřiznal, ale jeho maličká dokonalost se ho dotýkala způsobem jako nic jiného. Přítomnost téhle drobotiny v něm něco hojila. Ránu, kterou v jeho nitru zanechala ta hrozivá ztráta. Věděl, že by byl dobrý otec, ale teď mu nezbývalo nic jiného než tahle vypůjčená chvíle s tímhle vlčkem. Mohl ho ukrást a patrně by to udělal, kdyby byl jen o trochu bezohlednější. "Slibuji. Na zaječí uši a na vlčí duši," ujistil vlčka a jemně si ho přivinul k sobě - jen na chvíli, než se Mrakošlap rozhodl vydat se na průzkum. To Morgoth asi podporoval, přeci jen už bylo tepleji a nehrozilo, že se jim zima zakousne do kožichu. I on byl tedy mnohem klidnější.
"Tak to jsem rád," ujistil vlčka, který si ale hned vzápětí pořádně natloukl. Morgoth byl hned u něho, ale tohle vlče se jen dál usmívalo jako by ho vůbec nic nebolelo. Morgoth si řekl, že je to zkrátka odolné malé vlče. To se mu líbilo. "A kde jsi se tady vůbec vzal, prcku?" zajímalo ho.

Březen 4/10 • Mrakošlap

Bylo snadné získat si důvěru vlčete. Morgoth si uvědomoval, že mu asi nikdy žádné vlče nedůvěřovalo, protože ještě nikdy neměl důvod se někomu plést do rodičovství. Chtěl pečovat o vlastní mladé, to se mu však nepoštěstilo. Jediné, co mu zbylo, bylo jejich drobná tělíčka odevzdat Bohům. Morgoth mohl záhy litovat svých slov, vysloužil si tím tak jen to, že se mu vlček vrhnul do kožichu a schoval se u něho. "Ale ne, to nic," ujišťoval ho jemně. "To nic, slibuji, že tě nikdo nekousne. A zima už vůbec ne," slíbil mu. "To se jen tak říká, víš? Protože je studená, ale doopravdy tě nekousne," utěšoval vlčátko. To, že mu zima ublížit mohla z toho vynechal, přeci jen nechtěl vlče ještě více vyděsit. Morgoth se k vlčeti skláněl a dal mu možnost, aby se k němu zachumlal.
"Tak už je to lepší, ne?" ptal se, když se ujistil, že mu nečouhá ani ocásek. On sice sám neoplýval zrovna zimním kožichem, ale byl horký, a tak to teplíčko mohl poskytnout malému vlčátku, které potřebovalo ukonejšit.

Morgoth byl příliš rychlý - to, že Ivar o jeho pomoc nestál mu navíc došlo i bez jeho protestu, ale zkrátka a dobře se už do toho pustil - proč by měl teď přestávat? A tak Ivarovi pomohl - to bylo ale zjevně příliš! Zcela evidentně si z Ivara udělal ještě většího nepřítele (pokud to tedy ještě vůbec bylo možné) prostě jen tím, že mu pomohl. Hrůza.
Morgoth tak jen přihlížel tomu, jak Ivar vyskočil na nohy, vrčel a chtěl se rvát. Krémovému se nechtělo a očekával tak trochu, že Siku situaci zachrání - v čemž se nepletl. Siku se před Ivarem plazil jako nějaký někňuba jen protože jeho partner měl problémy s agresí. To byl ale pěkný a vyrovnaný vztah. A to Ivar pohrdal jím.
"Já se prát nebudu," ujistil Sikua, když se zvedl, aby nepůsobil tak slabě. "Navíc jestli tolik stojí o tu svou bolest, tak mu jí můžu vrátit, mě na tom nesejde," ušklíbl se. Na Ivarovi mu ani trochu nezáleželo? Proč by mělo? Byl prostě jen otravnou mouchou, která mu vytrvale bzučela u ucha, Morgoth byl ale příliš milosrdný na to, aby jí prostě rozplácl. Jen ať si bzučí, jemu na tom nezáleželo. Navíc to dělal jen kvůli Sikuovi. Jeho pohled mluvil jasně. Neměl mu ublížit, a tak si držel odstup. Venku to šlo mnohem lépe.
Bylo teplo, to ho překvapilo. Ne takové teplo, jaké by si býval přál, ale bylo tepleji. Mohl se tak držet dál od Ivara a protahovat své elegantní tělo. "Máš pravdu, Siku. Myslím, že bych si něco dal. Říkal jsi, co že se tady dá ulovit?" zeptal se přítele a okatě ignoroval svého nepřítele, který vypadal, že každou chvíli vybuchne.

Březen 3/10 • Mrakošlap

Morgoth se k tomu vlčkovi skláněl s bezbřehou starostlivostí otce, kterým se nikdy nestal. Viděl, že mu vlčátko nedůvěřuje - a bylo to v pořádku. Sám by nechtěl, aby jeho vlčata mluvila s cizincem, zvlášť, když jich tolik mohlo mít zlé úmysly.
Morgoth pochopil, že byl vlček ještě hodně malý a že potřebuje, aby se o něho někdo postaral, aby mu vysvětlil to, co sám poznal teprve nedávno - a to to, že sníh je studený a mokrý. "Zatím ne," připustil Morgoth. "Ale když tu budeš dlouho jen tak sedět, tak se ti zima pořádně zakousne do kožíšku. A to nechceme," prohlásil krémový vlk. "Tahleta věc, to je sníh. Je to normální zimní věc, ale jen tak se jí nezbavíš. Pořádně tě umokří a bude studit, až ti nakonec bude hrozná zima. Jen tak se toho nezbavíš," vysvětloval mu a když vlček připustil, že to asi zebe, vzedmula se v něm vlna otcovské starostlivosti. "Co kdybych tě zahřál? Můžeš se přitulit do mého kožichu a bude to lepší," ujistil ho. Kde mělo tohle dítě, sakra, rodiče?!

Ivar si Morgotha nevšímal a bylo to rozhodně dobře, krémový vlk tak byl mnohem klidnější, když se nemusel bezuchým šedivákem zabývat a věnovat se jen tomu vlkovi, kterého měl celkem rád - samozřejmě by to nahlas nikdy nepřiznal, ale už jen to, že tady byl a že neodešel při první příležitosti a snad i to, že tady teď zakládal smečku, to už byly věci o kterých by na začátku zimy neměl ani ponětí. Bylo to tak zvláštní. Škoda jen, že tu nebyla Morghana. Její nepřítomnost to vše nesmírně zhoršovala.
"Tak když i tobě byla zima, tak to já bych tam umrzl," poznamenal Morgoth, ač značně neochotně. Nerad přiznával svou vlastní slabost a tohle slabost rozhodně byla. Nelíbilo se mu to, ne před Ivarem, který ho ale ignoroval. Pořád to oceňoval.
To však samozřejmě způsobil v Sikuovi paniku, že tu snad nebyli dobrovolně. Morgoth po Ivarovi vrhl pohledem. Musel o tom mluvit? Copak nevěděl, že Siku zpanikaří? Dělal jako by ho snad vůbec neznal. Došlo to i Morgothovi, ale neměl důvod o tom začínat.
"Nemanipuluješ, samozřejmě. Dal bych ti jasně najevo, kdybych tu být nechtěl. Ale cítím to. Jsem spokojenější, než bych asi býval jindy," připustil vlk a jemně do Sikua šťouchnul nosem, aby se uklidnil. Nechtěl, aby se cítil tak špatně. Nebylo mu to příjemné.
"Nejsem naštvaný," ujistil ho znovu. "A ano, snad bych mu ulevit mohl," připustil. Byl to jen trénink, říkal si, nedělal to vůbec kvůli Ivarovi - ani trochu - neměl by to možná říct nahlas, aby si někdo náhodou nemyslel, že by mu na něm snad záleželo? Ne - nebylo to podstatné - zaměřil se na svou magii i na Ivara, který ležel stočený opodál. Cítil jeho bolest - a nechal jí, aby odplula jako by jí snad vzalo moře. Sám cítil jen její štiplavý pozůstatek. Bylo to fascinující.
"Lepší?" zeptal se toho otravného šediváka.

Březen 2/10 • Mrakošlap

Ten tmavý chumel chlupů na zemi byl nepřehlédnutelný, až po chvíli Morgothovi došlo, že to bylo vlče a že by do toho rozhodně neměl šťouchat packou. Dělal jako by nevěděl, jak vlčata vypadají! Věděl to - a věděl to až bolestně dobře.
Vlček kníkal a vypadal jako by ho něco velmi trápilo. Morgoth zjihl. Nic jiného mu ani nezbývalo, když viděl to malé stvořeníčko celé utrápené. Jeho obvyklá protivnost šla stranou, když sklonil svou ušlechtilou hlavu k vlčkovi a přikývl. "Samozřejmě," ujistil vlčátko. "Je ti zima?" ptal se ho, protože to chápal. I jemu byla zatracená zima! A to nebyl malý drobek, který sotva převyšoval závěje naváté u okraje lesa. Ještě, že už všechno pomalu tálo. Zatracený sníh!
Ukaž. Zebou tě pacičky?" ptal se ho. Mohl ho vzít na záda. Tam by vlčkovi jistě bylo teploučko.

Březen 1/10 • Mrakošlap

Zima už začala pomalu prohrávat svůj boj. To Gothovi vyhovovalo. Jeho jemné tělo konečně přestávalo trpět tím hrozným chladem. Už mu chyběly horké letní dny, kdy se packou pomalu nedalo dotknout země, jak byla rozpálená. Jistě, byla stále zima, tohle se však dalo přežít. Nebylo to zdaleka tak hrozné. Dokonce už vykouklo i slunce. A jakmile viděl slunce, veškerá jeho špatná nálada zmizela (samozřejmě to neznamenalo, že by byl příjemným vlkem, nebo že by byl méně protivný, ale... rozhodně i s Morgothem dělalo jaro divy).
Chtěl pro sebe něco dobrého. Rozhodl se, že by mohl po dlouhé době zkusit něco ulovit - přeci jen už dlouho nepromlouval k Bohům. Dělalo mu to starosti, zvlášť protože nevěděl, co vlastně bylo s jeho sourozenci, kteří se mu uprostřed vánice ztratili. Ne, že by nebyli dospělí, ale on byl nejstarší a stále vůči nim cítil nějakou zodpovědnost - zvlášť za Morghanu, která občas působila jako trochu přerostlé vlče. Ne, potřeboval je ji u sebe. Tak co sakra dělal u jezera?

10/10

Zimní vánice sílila, ale Morgoth měl v sobě vnitřní klid, který ho poháněl dál. Mnozí by už dávno byli ochromeni mrazem, vzdali by se nebo našli úkryt, ale on ne. On nechtěl být poražen. Jeho vůle byla nezlomná, a přestože zima ubíjela každý jeho krok, každé naděje se držel s krutou vytrvalostí.
Zaměřil se na cíl, který měl. Nejen přežít, ale ukázat světu, jak silný ve skutečnosti je. Uvědomoval si, že tohle je test, který ho posune dál. Tohle byl moment, kdy se ukáže, zda je opravdu tou bytostí, kterou považoval za nezlomného vlka, nebo jestli bude jen další z těch, kdo podlehnou drsným podmínkám.

9/10

Jak sníh nadále vířil kolem něj, jeho oči zazářily nebezpečným pohledem. Morgoth byl připraven.
Zima byla jeho nepřítelem. A on ji porazí.
Morgoth zůstal ukrytý pod stromy, ale ani to ho nedokázalo ochránit před neustálým pronikavým větrem, který mu ubíral síly. Sněhové vločky stále neúprosně padaly kolem něj, jako tisíce malých nožů, jež ho bodaly na kůži. Cítil, jak mu tělo ztrácí svou dřívější lehkost a eleganci. Každý pohyb byl těžší, než si kdy dokázal představit. Přesto, i když byl unavený, nemohl se vzdát. To nebyl způsob, jakým on fungoval.
Byl to vlk, který nikdy neprohrával. Přežije. Ať to trvá jakkoliv dlouho.

8/10

Zůstal pod stromy, třesoucí se, ale odhodlaný. Nechtěl se vzdát, protože věděl, že zima nebude trvat věčně. S každým dnem se teplota zvedne a vítr poleví. Morgoth nikdy neztrácí víru v to, že přežije, i když je okolní svět proti němu. Vždy si věřil, že v konečném důsledku on vyjde vítězně – přece jen byl přece Andělem, a andělé nejsou stvořeni pro porážku.
Měl však i svou temnější stránku. Ten nepřekonatelný pocit dominance, který ho poháněl k tomu, aby nikdy neprohrál, se začal stahovat do jeho nitra jako temná bouře. Věděl, že pokud neprojede tímto peklem, nebude to jen kvůli jeho vlastní síle, ale i díky Bohům, kteří nad ním bděli i kvůli všem obětem, které ve svém životě učinil a které nebyly vždy zrovna lehké. Dnes se rozhodl, že zima, stejně jako jeho vnitřní démoni, nebude mít nad ním moc.

7/10

Něco, co by mohlo vrátit rovnováhu. V dálce se rýsovaly siluety stromů, které mohly nabídnout nějaký úkryt. Pochyboval o jejich schopnosti nabídnout skutečný úkryt, ale neměl jinou volbu. Pomalu, těžce, se k nim vydal. Každý krok mu připadal těžší a těžší, jako by ztrácel kus sám sebe.
Když se dostal pod stromy, proklínal každý pohyb. Neměl rád zimu, neměl rád sníh, neměl rád, jak se jeho srst lepí k jeho tělu, jak je všechno neúprosně studené. Každý jeho krok a pohyb v téhle mrazivé pustiny mu připomínal, jak malý je v očích přírody. Jak i ten nejvíce elegantní a mocný tvor může být zranitelný, jakýkoli protivník může být silnější než on v těchto podmínkách.

6/10

Nenáviděl to víc, než cokoliv jiného. To nebyla zima, kterou si představoval, tohle byl útok na jeho podstatu. Byla to bezútěšná výzva, kterou mu příroda kladla do cesty, a on neměl v úmyslu se vzdát.
Věděl, že se musí pohnout. Měl přirozenou vnitřní potřebu přežít, ale v tomto prostředí se to nezdálo tak jednoduché. Každý jeho krok byl těžký a pomalý, sníh se k němu přichytával a brzdil jeho pohyb. Ani jeho silná vůle ho nedokázala udržet v naprosté rovnováze – zima byla silnější, než očekával.
Zastavil se, pohledem hledal něco, co by ho mohlo ochránit před neúprosnou vánicí.