Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hostina

Morgoth protočil oči v sloup. Pochopitelně, že ho Rigel zazdil. To od něho tedy nebylo příliš vánoční. Morgoth si nestěžoval. Věděl, že by nic neukousl, navíc se děsil té představy, že by mu čelist znovu upadla. Smrt sice nebyla tak děsivá, jak si představoval, ale následky nebyly zrovna přívětivé, snad proto byl překvapen, když byl Rigel tak... v pohodě. Evidentně mu nedělalo problém jít lovit. Ale Morgoth se nezlobil. Byl hladový a vyčerpaný a Rigelova péče se mu zamlouvala. Alespoň projednou.
Usadil se tedy na písek a sledoval, jak Rigel... kam sakra zmizel?! V jednu chvíli ho viděl, jak pomalu kráčí ke stádu a tu druhou nebyl nikde k nalezení. Ani k vidění. Vlk se zamračil a mrskl ocasem, přesto se ho snažil najít i tak. Nebylo to sice nic snadného, protože se zkrátka jen mohl ztratit jako součást lovecké taktiky.....
Asi to přesně tak bylo. Ale že by ho neviděly ani antilopy, dokud jedna z nich neležela na zemi? Bylo to trochu divné, ale Morgoth by mu do toho nikdy nemluvil, protože ať už udělal cokoliv, antilopa byla ulovena a připravena k snědku. Zbytek utekl.
Rigel dokonce jejich hostinu odtáhl kousek k vodě. On sám by sice litoval veškeré té zbytečně prolité krve, ale složil svým Bohům dostatečnou obětinu, a tak přešel k Rigelovi, vděčný, že na něho s jídlem počkal.
"Ano, rozhodně je to dostatečná večeře, děkuji pěkně," prohlásil a pustil se do véči.

//Narrské kopce

Morgothovi se šlo po písku snadno. Tohle byl jeho domov, tohle byl jediný správný způsob, jak strávit zimu, ač se obával, že ho Rigel bude chtít zatáhnout na sever. A když viděl, jak mu dělá chůze i horko problémy, očekával, že to bude kamkoliv na sever. Ta myšlenka se Gothovi příliš nezamlouvala, tušil však, že nebude mít na výběr.
Proč vůbec s Rigelem zůstával? Muselo to být tím, že se objevil v jeho hlavě už ve chvíli, kdy byl mrtvý. Jejich životy byly zjevně nějak bizarně propletené, jeho mysl byla však příliš unavená na to, aby to nějak pojmenoval.
To jediné, co věděl bylo, že chtěl zůstat s Rigelem.
A tak s ním došel až na dohled oáze.
Měli štěstí, protože tou dobou tam zrovna byla stádo, kterému by neuškodila drobná redukce - když však Morgoth sevřel čelist, uvědomil si, jak strašně ho bolí. Přesto však ukázal čumákem na jednu, která se od stáda držela kus dál. Mohli doufat, že byla už zraněná a nedá jim takovou práci jim dorazit.
"Nadeženu ti jí. A ty jí ulovíš? Bolí mě čelist," řekl jen. Znělo to jako výmluva? Možná. Ovšem ta představa, že by se mu zase... utrhla, ho děsila.

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Morgoth se ani nepohnul. Vyloučil, že by byl Rigel jen přeludem jeho unaveného, zmoženého těla. Stále ho bolela čelist, teď už si alespoň trochu uvědomoval proč. Pamatoval si svou smrt, znamenalo to však... že se s Rigelem setkal ve světě, který nebyl skutečný? Mnohé by to vysvětlovalo.
Světlý však zůstával nad věcí. Hleděl na šedého a přemítal, proč mu ho Bohové přivedli do cesty s tím vším, co na něm nesnášel. A přesto... přesto všechno mezi nimi stále bylo to pnutí. Nebo to vnímal jen Morgoth?
"Já vím," pronesl Morgoth s pobaveným úšklebkem, který ho však velice rychle přešel. Prý božími mon... cože to?! Musel se zhluboka nadechnout, aby ho Smrti znovu neposlal zpátky, tentokrát s jasnou nálepkou přes ten jeho blbej úsměv: už mi ho do života nevracej, děkuji pěkně.
"Myslíš tím, že jsem tu dělal rituál? Ano, přesně to jsem dělal," pronesl Morgoth s ledovým klidem. Nebral si to osobně. Protože ho znal - nebo si alespoň myslel, že ho zná - věděl však s určitostí, jaký měl názor na jeho víru. Nebyl pozitivní, a tak to přešel.
To, co se stalo vzápětí, Morgoth nečekal.
Rigel přiskočil, vytrhl mu péro z jeho krásných, bílých křídel, která byla potřísněna krví toho vlčete a začal s tím svým představením, které Morgoth sledovat s nadzvednutým "obočím". Jiného by zakousl. Jenže tohle byl Rigel.
"Skončil jsi?" zeptal se ho po chvíli. Byla to ta samá slova, která mu řekl Rigel v tom snu. Byl rád, že mu je mohl oplatit ve chvíli, kdy se teatrálně uklonil nebesům.
Měl pravdu. Bohové chtěli, aby se opět setkali. A on jim nemohl být vděčnější. Peříčko možná leželo na krvi jako dar od Rigela, ale Morgoth jim daroval veškerou krev i s tichou modlitbou. Jeho vděk byl skutečný - o tom Rigelově však přeci jen trochu pochyboval. Tohle byla jeho obětina. A byla skutečná.
"Tak to tě nakrmíme," poznamenal a vydal se pomalým krokem za svým šedivým přítelem.

//Oáza

Tělo malého vlčete zmizelo. Bylo pryč - všechna ta krev ale zůstala, jak na Morgothově těle, tak v písku. Hleděl na ní, spokojený sám se sebou - hrdý na to, že splnil to, co slíbil. Dal Bohům to, co od něho žádali a oni si vzali vlčkovo tělo k sobě spolu s jeho duší. Nebylo na tom nic špatného, naopak, to, co cítil, bylo povznášející. Sklonil hlavu s tím, že odejde. Už neexistovalo nic jiného, než klid. Byl živý. Dýchal skutečný pouštní vzduch, horký, jak jen vzduch na poušti mohl být. Byl doma. Mohl tu zůstat, zapomenout na všechno a na všechny. Existovat jako pouštní Bůh. Tím přeci teď byl, nebo ne? Proč by ho jinak jeho Bohové vyznamenali křídly? Znovu jimi pohnul. Byli stále bolavá, přesto působila majestátně - přinejmenším.
Když se otočil, ustrnul v pohybu, protože nebyl sám, jak si celou dobu myslel.
Stál tam Rigel.
Rigel.
Proč zrovna on? Kde se tu vzal? Nebyl to znovu jen přelud jeho mysli?
Nebo co to celé vlastně znamenalo...?
Překvapeně se nadechl toho horkého pouštního vzduchu a udělal krok vpřed. Kým tenhle vlk byl? Vypadal skutečně - trochu jinak, než si ho pamatoval ze... snu. Byl to vůbec sen? Byl mrtvý. Jak se to dalo racionálně vysvětlit?
Jak by ale vysvětlil, že vstal z mrtvých a na zádech mu vyrostla křídla?
Nic v tomhle světě nebylo racionální, a tak to, že před ním stál někdo, kdo byl výplodem jeho mrtvé mysli, asi nebyl ten největší problém.
"Ahoj, Rigeli," broukl Morgoth na vlka, který byl stejně překvapený jako on sám - Morgoth však působil klidněji. Slízl si krev z nosu. Ta krev samozřejmě nebyla jeho.
"Přišel jsi na můj dýchánek?" zeptal se pobaveně.

Listopad 9/10 - Rigel

Morgoth ležel pod Rigelem a působil skoro bezbranně. Jeho oči se upíraly na šedivého vlka, který nad ním měl v téhle chvíli jako jediný moc. Mohl s ním udělat cokoliv - klidně ho zabít. Morgoth by se zvládl bránit, byl však přeci jen v poněkud nevýhodné pozici.
Rigela musela jeho slova štvát opravdu pořádně, protože se tvářil přinejmenším nepříjemně. A ještě mu říkal, aby sklapnul.
Morgoth přemítal, co Rigel udělá. Nakonec měl ale plnou tlamu keců a to bylo všechno. To ho velmi zklamalo. Mohl ho do toho ucha alespoň kousnout.
"Páni, tak tys mě nechal mluvit. Mám ti za to děkovat?" ušklíbl se Morgoth pobaveně, protože si z jeho slov veskrze nic nedělal. Proč by měl? Měl plnou tlamu keců, ale k ničemu to pochopitelně nevedlo. Jen se tvářil jako že ho má zcela ve svých tlapkách. Morgoth však znal své možnosti a věděl, že kdyby chtěl, Rigel už by se svíjel bolestí.
"A moje místo je kde přesně? Pod tebou?" Usmál se Morgoth jako ten nejnevinnější vlk pod sluncem. "Mě nevadí tahle pozice, víš? Někomu naopak vyhovuje. A ty si evidentně dominantnější," uchechtl se. Nemohl si pomoct. Věděl, že za tohle si vyslouží přinejmenším velmi nepříjemný pohled.

//Zapadlý kout

Morgoth byl vyčerpaný, chtěl však splnit svůj slib. Slib, který dal Bohům a který bral nesmírně vážně, protože jen díky němu stál znovu mezi živými. Svou smrt si vybavoval jen matně, přesto však věděl, že zemřel. Jeho čelist ho bolela, přesto si však uvědomoval, že musí překonat svou bolest, protože slib byl slib. Až si odpočine, najde Tristana a pomstí se mu za to, co mu provedl, na to však byl ještě čas.
Pomalu kráčel směrem, kterým tušil vršek Narrských kopců. U Života se střídalo mnoho vlků a on doufal, že tam najde někoho, jehož krev se stane obětí.
Měl štěstí. Nebo smůlu? První, koho spatřil, byl malý vlček, který stál na okraji skalního převisu a celý se třásl. Mohl by ho velmi snadno shodit dolů, ale to by jen těžko mohl obětovat jeho krev. Pohnul křídlem, ale bylo to bolestivé. Ne, nejspíše by k němu nemohl sletět dolů - škoda, byl to totiž jednoznačně ten nejjednodušší způsob.
Byl zvyklý lovit tak, aby ani kapka krve nepřišla vniveč a aby veškerou krev získali jeho Bohové, jenže k jeho smůle ho tlama stále bolela.
Jenže tohle bylo vlče. Opravdu uvažoval nad tím, že ho zabije?
Musel.
Neměl na výběr.
Slíbil to.
Jenže...
Ano, bylo to vlče. Ano, bylo to nespravedlivé, dávalo to však smysl. Bohové ho touhle cestou vedli z nějakého důvodu. Nemohl toho litovat, přesně to mu ukázali v prázdném odrazu jejich světa.
Kráčel k vlčeti pomalu, byl jako anděl smrti s těmi nádhernými křídly a s rohy, které zdobily jeho hlavu.
"Ahoj," broukl. Jindy by se k vlčeti choval laskavě. Vzpomněl si na Mrakošlapa. Ulevilo se mu, že tu nebyl právě on.
Nemohl se omlouvat. Nemohl litovat. Vlče se na něho otočilo, ale nestihlo ani nic říct. Morgoth ho i přes veškerou bolest chytil pod krkem a silou svého těla ho strhl na tvrdé kamení. Nebylo těžké mu rozbít hlavu.
Krev se vyřinula ven a vlče ani nemělo čas se bránit. Morgoth nechával krev téct, nechal jí stékat pod kámen, kde tvořila louži. Zatímco mrtvé tělo vlčete pomalu tuhlo, jeho krev proudila dál. Morgoth mu prokousal tepny v packách, aby krve bylo ještě více. Pod mrtvolkou se tvořily kaluže, kterými vlk kreslil cesty kolem mrtvého těla.
Sám si v krvi máčel chlupy i svá křídla. Škoda, že tu nebyly jeho sourozenci. Morticia byla zvlášť dobrou malířkou a jistě by ocenila nové plátno, které poskytly jeho křídla.
Necítil lítost, když hleděl na to malé, mrtvé tělo a na krev všude kolem něho.
Modlil se celou dobu, co tohle všechno dělal. Arsen byl jeho první vlčí obětí, protože snovou Rávku nepočítal.
Měl se cítit příšerně, ale vnímal jen hrdost. Usmál se.
"Děkuji vám za tento dar života," šeptal, když opouštěl to mrtvé tělo.

Listopad 8/10 - Rigel

Morgoth mluvil a mluvil. A ano, ještě více mluvil. Uvědomoval si, že z něho slova proudila v jednom dlouhém monologu, ale veskrze mu na tom nezáleželo, protože chtěl Rigela přesvědčit o své pravdě. Ten ho však podle všeho ani neposlouchal. Podle jeho výrazu se dalo i celkem odhadnout, že ho tak v půlce přestal poslouchat. Kdyby byl Morgoth byť jen trochu citlivější, pravděpodobně by by se urazil, on se však jenom zasmál a strčil do něho volnou packou. Ležel pod ním a přemítal nad tím, jestli Rigel sám sebe tak trochu nepopíral, jak vehementně tvrdil, že by nikdy nebyl s jiným vlkem. Netvářil se tak.
"Ne," prohlásil pobaveně. "Snažím se tě přesvědčit, že některé věci jsou normální, i když ti to tak nepřijde," vysvětlil, aby mu shrnul obsah toho, o čem ještě před chvílí měl plnou tlamu keců.
"Asi bych pochopil, že tě to začne nudit, ale že se na mě úplně vybodneš a přestaneš poslouchat? Měl bych se cítit uražený," prohlásil naoko vážněji. Ležel pod Rigelem a vlastně mu ta pozice celkem vyhovovala. Nikdy si nemyslel, že by někomu přenechal tu dominantnější pozici, ale zjevně se v něm mnoho věcí změnilo. I tohle.
Vzhlížel k tomu šedivému vlkovi a přemítal nad tím, jestli tu zvláštní přitažlivost cítil také. I pro Morgotha to bylo zvláštní a neobvyklé, protože tuhle náklonost cítil k vlkům málokdy. Zeptal by se - ale tušil, že by se odpovědi nedočkal.

//Limbo

Svět se před ním otevřel. Stanul tam, kde před rokem stanul při svém příchodu na Gallireu. Bylo zvláštní tu teď být znovu jako docela jiný vlk. Bolela ho čelist, ale stále si pamatoval na svůj slib. Musel najít oběť pro své Bohy. Musel to udělat. Věděl, že nic jiného Udělal několik kroků. Hleděl do zapadajícího slunce. Pohnul s tou věcí, která mu vyrostla na zádech, sklonil hlavu, která byla náhle těžší. Musel si odpočinout a vybavit si, co se s ním vlastně stalo.
Naposledy si vzpomínal... že ho Tristan roztrhal. Ta vzpomínka projela celým jeho tělem. Nebyla vůbec příjemná.
Nejprve oběť, pak odpočinek. Ano, to znělo rozumně. Musel splnit to, co slíbil.

//Narrské kopce

Nadechl se. Bolest zmizela. Světlý vlk stanul ve světle, které se pomalu usazovalo. Nevěděl, kde byl, ale hádal, že to brzy zjistí. Čelist ho stále bolela, ale když s ní zkusmo pohnul, zjistil, že ta bolest není tak příšerná jako když procházel Limbem. Ještě mu nedocházelo, že to všechno, co se stalo, bylo důsledkem jeho Smrti, ale dost možná by mu na tom ani nezáleželo. Morgoth sklonil hlavu na které teď měl rohy a pohnul křídly, které mu stále velmi bolestivě vystupovaly ze zad. Ještě byla od krve, jak se drala na povrch. Byl jako anděl, alespoň tak by si připadal, kdyby spatřil svůj odraz v jezeře.
Bohové mu dali své dary - a připomínku v podobě drobného hada obtočeného kolem jeho nohy. Sibraith. Jeho průvodce a tichý hlas v jeho hlavě.
Ne, nezapomněl na svou přísahu. Slíbil, že první, koho potká, toho zabije. Obětuje ho Bohům za tyhle dary, za to všechno, co pro něho udělali. Učinili z něj lepšího vlka. Věřil všemu, čím si prošel.
Byl vyčerpaný. Nejraději by si lehnul a spal by celé dlouhé dny - jenže nemohl. Bohové na krev neradi čekali. Rozhlédl se kolem sebe - nikoho však zatím nespatřil. Předpokládal, že skutečný svět se mu brzy otevře.

//tohle byla jízda a asi ještě bude :D prosila bych číslo 5.

Svět kolem něho utichl. A pak se zbortil. Světlo, které ho udeřilo do očí bylo najednou všude kolem něho. Už nebyl doma. Vlastně... nebyl nikde.
"Slyšeli tě, Morgothe. Každé. Jedno. Slovo," pronesl Sibraith spokojeně - s těmi slovy se obmotal kolem jeho packy mnohem silněji. Ztuhnul. Ani se nepohnul. Bylo to jako by nikdy ani živý nebyl. Morgoth to však nevnímal - bylo to jen na okraji jeho vědomí. Stál tam a čekal. Vezmou si ho Bohové k sobě? Samozřejmě, že ne. Nenechali by ho projít tím vším jen proto, aby zemřel. Ne, ať byl jeho úděl jakýkoliv, měl žít. A byl připraven žít.
V tom přišla bolest. Jeho tělo se zmítalo v horkosti a v neutuchající bolesti. Cítil tlak na zádech a hlava bolela jako by se mu měla rozskočit. Možná to přeci jen byla smrt.
"Teď jsi sám. A pamatuj, co jsi slíbil. První krev bude jejich. Nebo jeho."
Ta slova nemohl pronést Sibraith, ale ozvala se v jeho hlavě. Když Morgoth otevřel oči, přísahal by, že ten had nikdy ani živý nebyl - přesto jako důkaz jeho existence mu zbyl obmotaný na pacce. Možná... aby mu vše připomínal až do samého konce.

//Básnička ✔

Konec cesty. Morgoth netušil, jak se ten konec měl projevit, ale neměl sebemenší obavy. To, co od něho Sibraith očekával bylo, aby ukázal svým Bohům, že je hoden. Že je lepší, než když vstoupil do tohoto světa, který byl vytvořen jen kvůli tomu, aby pochopil, že se celý svůj život ubíral špatným směrem. Teď byl silnější. Lepší. Tohle mělo svůj smysl.
Měl promluvit? Nebyl si tím jistým. Stačila myšlenka? Ne. Chtěl, aby byl jeho hlas slyšen a aby Bohové vzali vážně jeho přísahu. A když to byla přísaha, měla by nejspíše znít vznešeně a libozvučně, ale stále to byla přísaha. Přísaha, kterou bral nesmírně vážně. Ještě, že jeho hlas byl tak krásný.

"Vidím svět, který není svět, jen tmu bez tvého světla.
V krvi ctím svůj vlastní hřích, zní slova má smělá.

Slyším kroky, které jsou hlasitější, než ticho Smrti,
mé packy jejich kosti rozdrtí.

Bohové mlčí, ale slyší mě — v tom tichu, které dělí svět od stínu.
Mé srdce k nim se navrací, ne v prosbě — v síle, kterou teď přijmu.

Kdo první vstoupí do mé cesty, nechť padne a smyje všechny mé hříchy.
Ať temná krev se stane pečetí mé úlohy i mé pýchy.


Jeho kožich skrápěly slzy, bolest, kterou cítil byla nesmírná, ale všechna slova řekl obřadně jako přísahu svého nového já. To, co se odehrálo v tomto světě pro něho zůstane jako připomínka. Byl si jist, že nikdy nezapomene na to, co se mu Bohové rozhodli odhalit. Nebyla to Pravda - alespoň ne celá, věřil však, že tím, že mu Bohové věnují svou pozornost se ho snaží dovést k prozření. Co jiného to mělo znamenat?

Morgoth ta slova přijal. Sibraith ho ujišťoval, že svět kolem něho patří jen jemu, že se mu bude klanět každý, koho pozná, protože je lepší než všichni ostatní. Nesměl litovat svých rozhodnutí, která ho dovedla na tuhle cestu - ač to byla náruč Smrti, kterou v tuhle chvíli obdivoval. Neuvědomoval si to. Nezáleželo na tom.
Svět kolem něho se bortil. Písek zmizel - zmizelo i nebe a Morghana samotná, jen ozvěna jejího šepotu s ním ještě chvíli zůstávala. Už necítil bolest, necítil vůbec nic. Stál tam a zíral do prázdna. Všude kolem něho byla jen tma - neviděl si ani na špičku nosu. Cítil jen hadí tělo pevně obmotané kolem jeho packy.
"Došel jsi skoro na konec své cesty," zašeptal Sibraith tiše. Morgoth nevěděl, co to znamená, ale věděl, že byl připaven. Zůstal tiše stát a přemítal, co od něho Bohové teď očekávají. Jistě ho chtěli tímto vším provést z nějakého důvodu. Sibraith ho vedl, ale vše muselo vzejít z něho samého. Ano - to od něho Bohové bezpochyby čekali.

V tu chvíli se v Morgothovi něco zlomilo. Když jí tam viděl a když slyšel její slova, pochopil, že tohle není směr, kterým by chtěl kráčet. Neměl Morghanu utěšovat, neměl jí konejšit a ležet vedle ní, neměl přijímat ztrátu, kterou si oba procházeli. Nechtěl se vrátit k tomu, co bylo.
Nemohl jí to říct - a vlastně ani nechtěl. Ona mu mohla říkat všechny ty věci, Morgoth je však v hloubi duše odmítl. Bylo to směšné. Morghana neměla mít vlastní názor. Morghana byla jeho.
"Správně," zašeptal Sibraith. "Takhle si ji pamatuješ nejlépe. Tady tě odmítla a zachovala se k tobě jako by měla možnost volby. Jako by ti mohla vzdorovat," říkal mu Sibraith do ucha. Ani Morghana ho neviděla, ale zdálo se, že Morghana nevidí nic a nikoho. Jen tam ležela, celá od krve, a pronášela slova, která ho měla zranit - jeho se však ani nedotkla.
"Až ji znovu najdeš, nebudeš prosit. Ona se k tobě vrátí. Buď jako vlk, ne jako malé vlče, které žadoní o drobky její pozornosti. Ona ti patří a spolu s ní ti patří i celý svět."

Odraz se znovu změnil, ale Morgoth už to čekal. Had byl obmotán kolem jeho těla jako by byl připraven mu šeptat do ucha, ale nebylo to nutné. Morgoth stanul v okamžiku svého života, který toužil vytěsnit až na úplný okraj svého vědomí. Tohle bylo místo, kde nechtěl být, a přesto mu musel čelit.
Morghana ležela v písku, ztrhaná, unavená, od krve - s břichem slehlým a prázdným. Morgoth věděl, co to znamenalo. Prožíval ten pocit ztráty znovu a byl zničující. Dech se mu zadrhával v hrdle, nemohl však nic udělat. Nemohl je zachránit.
Nedívala se na něho, ale šeptala: "Proč nás opustili, Gothe?"
Morgoth na to neznal odpověď. Sám si jí kladl celé roky - od chvíle, kdy se tento moment v jeho životě odehrál.
Chtěl jí utěšit, chtěl si lehnout k ní, aby mohli společně truchlit nad ztrátou na kterou ani jeden z nich nebyl připraven. Jeho sestra se na něho však podívala chladněji, její hlas byl tvrdší, ale stále zůstával prázdný. Morgoth to nechápal. Její slova nedávala smysl.
"Proč jsi nás opustil, Gothe? Kdybys byl lepší, kdybys byl silnější, jistě by žily. Kdybys mě miloval méně… nebo víc… možná by to dopadlo jinak."

Rávka mu vždy věřila - ale tohle bylo jiné. Tady, v tomhle odrazu skutečného světa, nemusel ani otevřít tlamu, která byla bolestivě sevřená, tady stačilo, aby k ní přešel blíže. "Udělám pro tebe cokoliv," slibovala mu tahle snová Rávka, která pro něho však vždy udělala cokoliv. Morgoth jí s úsměvem - až s příliš krutým úsměvem - pročísl čenichem její jemnou srst, než nalezl tepnu. I přes veškerou bolest, kterou cítil a která ho nutila prolévat slzy se zahryzl do Rávčina krku. Netruchlil kvůli ztrátě téhle vlčice. Truchlil kvůli své vlastní bolesti, která byla horší než cokoliv jiného, co byl nucen snášet.
Rávka se ani nepohnula. Nechala ho, aby jí zabil a její krev nechal stéci do jamky pod jejím tělem. Dovolil jí, aby padla k zemi a nechal jí zemřít. Její krví pak kreslil ornamenty do písku, který byl všude kolem, ale byl pevný jako kámen. Sloužil jako kanálky - kanálky, které byly brzy plné vlčí krve. Nelitoval. Mohl si jen vyčítat, že tohle neudělal už dříve. Tentokrát to nebyla jen noha. A nikdy to neměla být jen noha.