Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth zakoulel očima a šťouchl do Rigela, který se do Azathira stále jen navážel. Světlý se to snažil pochopit, ale nebylo to zrovna snadné - a Rigel mu to vůbec neulehčoval. Na druhou stranu, pokud si měl vybrat, pak to byl Rigel. Azathira by klidně nechal u řeky, ač si stále myslel, že čím více vlků sdílí společný cíl, tím lépe.
"Přijde mi, že ti chcfe jen do hlavy vtlouct nějaký rozum. Tak jako já, sluníčko," pronesl měkce a otřel se o svého přítele, když se k němu připojil. Měl si dělat, co chtěl, a tak usoudil, že se to vztahuje i na tyto a obdobné činnosti jako byla vzájemná blízkost a tak dále. Morgoth se snažil přivést Rigela k rozumu, ale bylo to stejně marné jako mu vysvětlit, že magie jsou zkrátka objektivně užitečné - ne snad, že by je Rigel nevyužíval.
"Jestli máš chuť na vlčí maso, tak pro mě za mě," poznamenal Morgoth, který si dobře pamatoval chuť vlčího masa. Kousl si z Ravky sice omylem, ale stejně věděl o čem mluvil.
"To bych celkem ocenil," broukl Morgoth a vykročil z jejich dočasného úkrytu.
"Jdeš?" zeptal se Azathira, který váhal. "On víc mluví, než myslí. Nezakousne tě," slíbil mu, než vykročil za Rigelem.

//Za Rigelínou Balerínnou

Morgoth se věnoval především Rigelovi - samozřejmě. Nevěděl, proč se na něho tak upnul, ale nejspíše to bylo tím, že byl v jeho mysli ve chvílích, kdy byl mezi světy. Bohové šedého přivedli do jeho života a on rád věřil tomu, že to tak mělo být. Proto se pobaveně zasmál, když Rigel tvrdil, že by si přál nějakou, která by ho umlčela. "Nějaká taková určitě existuje, ale to nezjistíš, dokud jí nepoužiješ," prohlásil. Azathir s ním evidentně souhlasil - evidentně se vyznal a nezdráhal se magie používat tak jako on. Příhodné. Alespoň Rigelovi ukáže, že byl jediný, kdo si dobrovolně upíral schopnosti, které jeho život mohly velmi změnit.
"Tady Rigel by jistě vykryl zubama všechno, co?" zeptal se svého přítele pobaveně a jemně do něho šťouchnul bokem, čímž si jen vysloužil jeho nasupený pohled. Miloval to.
Bouře venku ho nijak nezneklidňovala, protože zůstával v teple, které oheň kolem sebe vytvářel. Nejen Rigel uměl ovládat magii ohně, ale i Azathir přispěl svou troškou do mlýna - a aniž by to Morgoth věděl, i on plamen udržoval. Jeho magie se projevila zrovna tak.
"Víš, že bych se nikdy neobrátil proti tobě, sluníčko. Ale není na škodu mít kolem sebe spojence. Zvlášť, když chceme zabíjet a koupat se v krvi našich nepřátel," vyslal k Rigelovi svou myšlenku. Věděl, že si koledoval, ale bylo mu to jedno.
Rigel se na něho ani nepodíval, místo toho se ohlédl na bílého vlka, jak Azathir zdůraznil. "No páni, to není vůbec špatné. Takže válečník, jo?" zajímal se Morgoth a podíval se po Rigelovi jakoby říkal: vidíš? Měl jsem pravdu!
"Tak to by ses mohl přidat k naší skupině... lapků, co?" mrkl na pana Rigela zvaného Sluníčko.

Morgoth je oba sledoval. Líbilo se mu, že Rigel podlehl jeho magii o které dosud ani netušil. Velmi příjemné. Líbilo se mu, jak se po něm Azathir díval a v očích měl obdiv. Rigel měl tedy k obdivu daleko, ale od toho to ani nečekal. Spíše byl připraven zasáhnout, kdyby se rozhodl prát. Rigel byl zkrátka raťafák a někdo ho musel neustále kontrolovat. Zjevně tím někým byl on.
"Ale prosímtě, nežárli. Jediný mazlíček jsi ty," ujistil Rigela sladce a jen sledoval, jak zavírá oči, aby se uklidnil. Hm, chtěl zakousnout jeho, nebo cizince, který se podle všeho jmenoval Azathir - tedy, ne, že by se někdo ptal. On ani Rigel se nepředstavili.
"Díky, aspoň někdo mi dá za pravdu. Tady Rigel si myslí, že používat magie je ponižující a že je ideální každého zabít, nebo usadit na místo. Já si nemyslím ani jedno," poznamenal Morgoth a nenamítl nic, když se Azathir posadil k ohni. Morgoth se velmi rád poslouchal, a tak pokračoval ve vysvětlování svých myšlenek.
"Já jsem rád za magie, kterými vládnu a předpokládám, že mi je darovali Bohové za mou oddanost. Za co je získal Rigel je mi záhadou, ale tady můj šedivý přítel je vychováván v tom, že magie jsou velký špatný a že mi se jich ideálně měl zbavit. Jasně, že někoho zakousnout je uspokojivé, ale magie... magie jsou něco docela jiného. A mnohem zajímavějšího," pronesl spokojeně a podíval se na Rigela.
"Slyšíš? Líbí se mu tvoje magie," poznamenal pobaveně. "Není fajn mít nějakého obdivovatele? Nemusíš se hned pokoušet každého zabít, Rigelku," Morgoth ke svému příteli vyslal myšlenku a zaujatě hleděl do jeho tváře, jestli k němu dolehne. Předpokládal, že vztek za jeho oslovení na něm bude více než patrný.

Rigel zjevně z jejich společníka příliš nadšený nebyl, ale na druhou stranu Morgothovi nevadil ani trochu. Také ho Rigel za jeho otevřenost hned potrestal. "Ale prosímtě, děláš jako bys byl nějak extra tajemnej," protočil oči v sloup Morgoth, když se podíval směrem k běloušovi, který je poslouchal - vzápětí se však pochopitelně rozpovídal, protože to po něm Rigel prostě... chtěl. Zajímavé. Takže jeho přítel, který se magii vyhýbal jako čert kříže najednou přesvědčoval tohohle vlka, aby jim o sobě všechno řekl - a co více, měl u toho skákat na třech nohách?
K Morgothově šoku to však bílý skutečně udělal. Rozčiloval se u toho, ale podle všeho to dělal rád? Bylo to silně matoucí.
"Tak a dost!" přikázal jim Morgoth oběma a podíval se specificky na svého společníka. "Buď hodný, ano? Nemusíš hned na každého vyjíždět jako hlídací pes, tady... hm, jak že se jmenuješ? No, to je jedno. Tady Bělka se přišel jen zahřát, nemusíš si hned z každého dělat nepřátele, protože víš co? Vše je mnohem jednodušší, když tě vlci chtějí poslouchat," uculil se Morgoth a přešel k bílému, který konečně přestal poskakovat jako trotl. "Mám pravdu, příteli?" zeptal se Morgoth sladce a každou slabiku protahoval jako by jí namáčel v medu.
Morgoth si neuvědomoval, že na oba vlky používal magii, kterou si vysloužil od místních Bohů - on by však pochopitelně tvrdil, že to bylo všechno tím, čím si prošel. Jeho Bohové ho provázeli a ukázali mu směr, kterým se měl vydat. A Morgoth tím směrem kráčel velice ochotně. Bude jim muset darovat něčí krev - krev toho vlčete už dávno nemohla stačit.
Inu, pokud půjde všechno dobře, tak jim obětuje Ivara.

Morgoth si ani v nejmenším nestěžoval, když mu Rigel vyčaroval ohníček - a ni když ho nazval dámou v nesnázích, přeci jen přesně tím tak trochu byl. "Ještě, že mám takového spanilého zachránce," uchechtl se pobaveně a protáhl se spokojeně jako kočka. Rigel mu navíc začal hrabat úkryt. Vážně se o něho takhle staral? Proč to vůbec dělal? Morgoth měl spoustu otázek, ale nezeptal se na nic - místo toho přešel k vyhrabanému úkrytu a skryl se před vším tím sněhem a zimou. Co jiného také Rigel očekával, když už si s tím vším dal takovou práci.
"Vidíš, jak ti to jde. Takže oheň si můžeme odškrtnout, evidentně jsi přeborník," poznamenal pobaveně Morgoth. Věděl, že Rigelovi se to nelíbilo, ale bylo mu to úplně jedno.
"Pochybuji. Siku je z nějakého severu asi jako ty a Ivara by asi pojít nenechal," prohlásil. "A kdybychom je tam náhodou nenašli, tak tím lépe, ne? Zabereme to tam a počkáme do jara," zamručel. V tom si však uvědomil, že nebyli sami.
"Dobrý večer," pronesl Morgoth sladce k cizinci, ale nehnul se ze svého úkrytu jako by byl husička na vejcích. "Prý bude mrznout, tak momentálně jsme ukrytí tady," vysvětlil vlkovi. No a proč ne? I kdyby to byl nepřítel, oni byli dva. Zabili by ho snadno.

Morgoth chápal, že měl Rigel určité výhrady ke sněhu, to ale nebyl ani trochu jeho problém, říkal si, když sledoval, jak se jeho přítel mračí na všechno kolem a zvláště na něho jako by snad on mohl za to, že uměl kouzlit. To těžko. On v tom byl zcela a naprosto nevinně a nechápal, proč se Rigel tvářil jako kdyby ho někdo kousnul do... packy. Morgoth si tragicky povzdechl, když se bránil tomu, že žádný oheň nebude. "To tady mám zmrznout? Být to na mě, tak zůstaneme na poušti, ale tam se zas nelíbilo tobě," zabručel světlý vlk nespokojeně, ale nemusel být nespokojený dlouho, protože jakmile Rigel máchl packou, oheň se objevil jako na zavolanou, až to Morgotha samotného překvapilo.
"No vidíš!" zvolal vlk spokojeně. "A pak, že to nejde. Jestli takhle zvládneš vykouzlit všecko, tak jsme za vodou," liboval si Morgoth na úkor šedivého vlka, který byl vše, jen ne spokojený.
"Děkuji. Jsem rád, že se tak velkoryse staráš o moje blaho," prohlásil Morgoth pobaveně a přesunul se k hořícímu keři, aby se o něj ohřál.
"Co jako? Že jsi mě zachránil před omrznutí? Nemel blbosti," protočil oči v sloup a díval se, jak se Rigel tím vším ubíjí jako by to snad mohlo něco změnit. Byla to blbost, ale jak mu to měl vysvětlit? Stejně by ho neposlouchal. "Je to užitečné," řekl jen a ohříval se.

Morgoth se nemusel příliš snažit, aby poznal, že Rigel o tom celém nechce mluvit. Nevěděl, že to byla součást jeho magie - nejspíše by to však poznal i bez toho samého, co cítil jeho šedý společník. Místo toho se Morgoth blýskl úsměvem, když Rigel prohlásil, že měl jen talent na to být vlezlý. Musel se tomu zasmát. "Možná," řekl nakonec a pohodil hlavou. "Ale já bych spíše řekl, že má přítomnost je příjemná a nenahraditelná," pronesl medovým hlasem - věděl však, že na Rigela to prostě neplatilo.
"Skvěle, takže trénink magií... to zní skvěle!" prohlásil Morgoth spokojeně. Vidina toho, že si s někým bude natolik rozumět, aby s ním chtěl sdílet své talenty, byla skoro neuvěřitelná, ale líbila se mu. Sice dosud ani nevěděl, že chce s Rigelem zůstávat nějakou delší dobu, s kým jiným však měl být? Šedý vlk byl nejlepší společnost, kterou měl za dlouhé roky - pokud tedy samozřejmě nepočítal Morghanu.
"Aha," řekl jen k jeho životnímu příběhu. Samozřejmě mohl říct, že to bylo směšné, ale předpokládal, že by se s tím u Rigela nesetkal zrovna s pochopením. Asi to chápal. Prostě vyrostl v něčem jiném a ano, mohl mu vykládat, že on ani nevěděl, kdo byl jeho otcem - a přesto měl ve svém životě mnoho těch, kteří ho milovali. Snad proto v tomhle Rigelovi nesvedl příliš rozumět.
"Jdeš první, protože já bych umrznul, procházet vším tímhle křovím," poznamenal. Věděl, že v tomhle mohl být Rigelovi vděčný, na druhou stranu kdyby to bylo na něm, mohl zůstat celou zimu na poušti.
Otázka byla proč s ním chtěl jít Rigel? Neptal se ho, zůstali spolu, i přestože měl pocit, že ho jeho přítomnost spíše otravuje, i tak byl rád, když nemluva prohlásil, že bude mrznout.
"To je vážně skvělé," zabručel Morgoth nespokojeně a sklonil hlavu. To se z něho asi patrně stane kostka ledu.
To, co však Rigel řekl vzápětí změnilo úplně vše. Morgoth hlavu znovu zvedl a zabručel: "a to jsi to nemohl říct dřív? Tím pádem neumrznu," liboval si světlý vlk a čekal, až mu Rigel vyčaruje ohníček.

//Plamínek (přes Ohnivé jezero)

Morgoth musel uznat, že celkem chápal, že by se v takové smečce narodit určitě nikdo nechtěl, asi to byla i odpověď na to, že tam nezůstal a místo toho se vydal do světa - což nakonec udělal i on. Občas toho trochu litoval.
"Dobře, dobře, chápu. Nechtěl ses tam narodit. A proto jsi taky vypadnul, ne?" zeptal se vlka, kterého by mohl nazvat přítelem, protože měl pocit, že ho znal déle, než tomu tak skutečně bylo. Dokonce, když minul známý, rodinný pach, jen potřásl hlavou a následoval Rigela. Morghana tu totiž nebyla.
"Mohu tě ujistit, že přesně takhle žijeme. V utopii," pronesl až příliš spokojeně. Domov mu chyběl - Rigel si ani nemohl představit, jak moc. Neměl nikdy odcházet. "Nevím, proč máš pocit, že by to nemohlo fungovat. Žil jsem tak celý život a naše bratrství existuje dlouhá staletí," vysvětloval hrdě, ale byl opatrný. Věděl, jak se Rigel tvářil na běžné hovory o jeho domově a náboženství, a tak raději zmlkl.
"Hm, tomu rozumím," uchechtl se pobaveně. "Ale jak říkám, sám jsem se plným rozsahem svých schopností ještě neseznámil. Vím, že slyším myšlenky a svedu mluvit jako někdo jiný. Moje sestra zase podpalovala lesy, a tak je možné, že i já vládnu podobné magii," vyjmenovával a přemítal, co ještě vyzkoušel. "Jestli chceš, můžeme zkusit kouzlit společně," navrhl. Rigel měl sice vyhraněný názor na magie, ale stále tvrdil, že je to hloupé. Mohl být mocný a zavrhnout to jen kvůli nějaké pošahanosti.
"Proč byla coura? Protože měla jiného vlka?" uchechtl se Morgoth pobaveně. On měl deset otců a nikdy si o své matce nemyslel, že by byla courou.

//za Rigelouškem

Morgoth Rigela poslouchal, ale neuměl se s tím ztotožnit. "Zcela upřímně? Zní to jako blbost. Sever musí být zrovna tak tvrdý jako poušť a svět ve kterém jsem vyrostl já. My jsme se však nikdy neobraceli jeden proti druhému. Žili jsme jeden pro druhého, jídlo patřilo všem. Nikdy by mě nenapadlo otočit se k jinému bratrovi či sestře zády. Přesně proto také nemohu nikoho z bratrstva zabít," vysvětloval Rigelovi, který to však mohl jen těžko pochopit.
"Nevím, jak to vezme. A upřímně? Nejsem si jistý, jestli mi na tom vůbec záleží," poznamenal Morgoth ledově. Siku nebyl v jeho bratrstvu, tak proč by na něho měl brát ohledy? Musel se probudit. Tohle celé začínalo být nesnesitelné.
"Ale ale, proč bych ti měl ukazovat, co umím? Chceš se na mě připravit?" uchechtl se a chvíli trvalo, než znovu odpověděl: "sám zcela neznám rozsah svých schopností, ale můžu je otestovat, jestli chceš," nabídl mu. Inu, nebránil by se. Zatím neměl příliš možnost přijít na to, co všechno uměl. A vědět to chtěl.
Rigel se sám vrátil ke svým magiím, kterými pohrdal. Goth to nechápal. Jemu to připadalo jako ta docela určitě nejlepší věc. "Stále nechápu, proč by ses tomu bránil? Je to užitečné. A ano, věřil bych, že jsi byl neviditelný. A pomohlo nám to s výbornou večeří. Nebuď blázen. Víš, jak mocný můžeš s magiemi být? Nechápu, proč by se tím vlk jako ty nenechal zlákat," poznamenal upřímně.

⋙ Středozemka (přes Ohnivé jezero)

Morgoth se zamračil, když mu Rigel popisoval, jak to fungovalo u nich doma. Něco mu na tom připadalo velmi podivné, snad protože na něco takového nebyl vůbec zvyklý. "Jak jako pokud je zvládal krmit? Vy jste se nestarali jeden o druhého?" nechápal. U nich to fungovalo tak, že se všichni starali o všechny. Lovili pro ty, kteří to neuměli a pečovali o sebe, aby měl každý všeho dost. Pokud dodržovali pravidla, jejich život byl velmi příjemný. Stále ho udivovalo, kolik různých druhů soužití jiní vlci na Galliree zažívali.
Zastřihal uchem směrem k Rigelovi, když zas začal o lovu Ivara a o tom, jak to celé bude snášet Siku. "Neřekl bych, že ho zradím. Siku ví, že toho jeho vejtahu nesnáším. Myslím, že to pro něho nebude zrovna překvapivé, když ho zabiješ," prohlásil. Bylo to trochu zvláštní, to sám musel přiznat, ale ne překvapivé.
"To bych asi nebyl," připustil a zívl jako by mu to nemohlo být lhostejnější. "Ale takový je život," prohlásil až překvapivě klidně.
"Pochybuji. Siku takový není. Je slabý. Nepostavil by se mi. Navíc, i kdyby ano, myslím, že bych ho svedl zastavit, aniž bych se ho dotkl. Mám různé magie," poznamenal. Už je různě testoval, rozsah jeho sil mu však zatím zůstával neznámý.
"Ne, ale už tě celkem znám," zasmál se Morgoth. Rigel však nikam neutekl - naopak si u něho složil hlavu a skoro se zdálo, že spokojeně usnul. Morgoth si nemohl stěžovat. I on si na chvíli schrupnul, než se Rigel probudil a vstal. Kožichy už měli suché, a tak nezbývalo nic než... "chceš vyrazit?" zeptal se Goth.

Morgoth se nad tím zamyslel. Líbil se mu Siku? Inu, byl sympatický tím, jak k němu vzhlížel. Asi by si nechal líbit, kdyby mu i nadále podkuřoval a hezky se k němu lísal. To měl Morgoth rád. Inu, kdo by to rád neměl, že? Byl si jist, že i Rigel by něčím takovým nepohrdl. Ale že by se mu Siku líbil? Hm?
"Ne, že by se mi nějak zvlášť líbil, ale není mi nepříjemný. On je ale na Ivara fixovanej a pochybuji, že by ho po jeho smrti tak snadno nahradil. Všichni tady žijí v takových podivných svazcích... je to pro mě divné. U nás to funguje jinak," prohlásil - Rigel to již jistě pochopil, ale jejich svoboda se nikdy nemohla srovnávat s tím, co poznal tady. Bylo to prostě divné.
"To já vlastně také ne. Asi jsem mu ten nápad vnuknul já, ale nečekal jsem, že se toho tak chytí," vysvětlil šedivému, který se válel na břehu jako kdyby právě zažíval nejlepší den svého života. Gothovi byla pořád trochu zima, ale usychal a nestala se z něho ledová socha - to byl celkem úspěch.
"Hm, že to říkáš zrovna ty," uchechtl se Goth a strčil do něj packou. "Já možná už pravidla porušil. A nechci to dělat znovu. Nemohu. Už tak na sobě cítím ten hřích a už to nechci znovu prožívat. Chci být před Bohy dobrým a věřím tomu, že ta křídla jsou ukázkou toho, že kráčím po dobré cestě," vysvětloval Rigelovi, který však tahle slova o Bozích nesnášel - Morgothovi na tom nezáleželo. On nemohl přestat věřit tomu v čem byl vychován.
Výraz plavého vlka se velmi rychle změnil, když začal Rigel žvatlat to, co si představoval, že by mu měl Morgoth říkat. Ještě tak vysokým hláskem, že zněl spíše jako nějaké postižené vlče, než... co to mělo být, vlčice?
"Haha, moc vtipný. Já myslím, že kdybych se ti fakt chtěl odvděčit, ještě bys utekl s křikem," prohlásil pobaveně a přitulil se k němu. Věděl, že Rigel to nesnášel.

Morgoth se mračil, protože se mu nelíbila vidina toho, že pak bude mrznout někde na sněhu. Rigel si to možná neuvědomoval, ale on neměl srst jako sibiřskej medvěd - a to by čekal, že si všiml, že je na tom podstatně hůř, než druhý vlk. "To sice jo, ale nebudeme se muset sněhem brodit zrovna tak?" zamrmlal nespokojeně. Musel si přeci trochu postěžovat, no ne? To, aby to Rigel neměl tak snadné.
"Myslíš, že ti budu děkovat, jo? K tomu bych potřeboval trochu lepší důvod než to, že to do mě napálíš a hodíš mě do vody," prohlásil Morgoth uraženě, ale vlastně mu to bylo jedno. Pokud bude moct zůstat ve vodě do jara, nemohl si stěžovat.
"Siku je trochu submisivnější, ale s tím problém nemám. Líbí se mi. Vzhlíží ke mě a považuje mě za silného. Ivar mě štve. Navíc ti dva jsou partneři, to je další mínus," zabručel Goth. Ne snad, že by na Ivara žárlil a kvůli tomu ho chtěl zabít, to ne. Ivar ho štval už předtím než Sikua poznal.
"Sám nevím, ale kdybych mohl, urval bych Ivarovi i to druhý ucho... ehm. Možná je to o tom kopání do písečku," řekl nakonec.
Když však začal o Morghaně, jeho pohled i postoj se změnil. Morghana byla jeho. A přísahala mu, že s Ivarem nic neměla. Věděl to - věřil tomu. Jenže... jeho sestra byla v tomhle celkem svobodomyslná. Nemohl jí vinit - on také. "Ghana se nenechala nikým vobskakovat. Přišla sem šířit naší víru a přesně to dělá. A proto nemohu Ivara zabít. Zakazují mi to naše pravidla. A ač říká, že našimi bohy pohrdá, nemohu s tím nic udělat. Morghana ho přijala rituálem. To musím respektovat," zabručel nespokojeně.
Rigel vylezl ven z vody, a tak ho Morgoth trochu neochotně následoval. K ještě větší nespokojenosti měl Rigel pravdu. Na břehu bylo teplo, takže dost možná uschne, a nebude to tak zlé, jak si myslel. Ten šedivák taky musel mít ve všem pravdu.

Morgoth dobře věděl, že když vleze do vody, tak umře zimou, ale Rigel tohle dilema vyřešil za něj. Když vylezl ven, celého ho nejenže ohodil sprškami horké tekutiny, ale nakonec do něj i vrazil jako tank a hodil ho do vody ještě dříve, než Morgoth stihl něco říct, nebo měl šanci protestovat. Neměl čas na nic - prostě byl najednou ve vodě.
S křídly ještě neplaval, navíc zjistil, že když se s nimi snažil hýbat, aby se nějak vybalancoval, zatraceně to bolelo. "Bylo to fakt nutný?" zavrčel, když stál v horké vodě. Bylo to příjemné, nemohl si stěžovat, ale věděl, že až vyleze ven, bude to o to horší.
"Víš, že až vylezu ven, budu potřebovat zahřát, jo?'" zeptal se s pobaveným úsměvem, protože věděl, jak to Rigela rozčiluje. Nemohl si pomoct. Bavilo ho to o to více.
"Hm, ještě tam je Siku. Je to takový pěkně submisivní vlk. Není špatnej, ale na alfu se příliš nehodí," poznamenal a kývl. "Upřímně? Přesně to jsem chtěl udělat. Celkem se mi líbí, že bych něčemu vládl. Ani trochu to tedy není proti gustu, jen jsem zatím neměl dost času," prohlásil. Inu, teď, když vypadal jako posel Bohů, jistě získá mnohem více než smečku. "Co? Chtěl bys se mnou?" zeptal se ho s vyzývavým pohledem.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Morgoth se oklepával, když mu Rigel pomohl ze sněhu. Mrznul. Nebylo mu vůbec příjemně. Proč vůbec přistoupil na tuhle blbost a poslechl Rigela? Proč se jako vrhnul do sněhu jako blázen?
Nemusel nic z toho dělat, ale nejspíše se nenáviděl, jiný význam to snad ani mít nemohlo.
A pak jen sledoval, jak se ten blázen Rigel vrhá do vody jako kdyby to byla horká lázeň. I kdyby byla, tak jak by to Morgothovi pomohlo? Jen by si vlezl dovnitř a jakmile by vylezl, stal by se ledovou sochou. Musel by tam vydržet do jara, jinak by to samozřejmě nešlo.
Přesto Morgoth postoupil k vodě a pohlédl na hladinu. A v odrazu spatřil sebe - tedy... asi. Poznával svou tvář, ale podivné věci, které mu rostly u uší nepoznával. Byly to rohy, které ho tížily, ale které dosud nespatřil. Bylo to pořádně děsivé. To se mu líbilo.
Jak to získal? Jak se mu tohle poštěstilo. Musel se usmát, když se ze všech stran prohlížel. Pokud mu tohle spolu s křídly darovaly Bohové, jaké plány s ním museli mít? Co mu chtěli přinést? Věřil, že příští rok bude patřit jen jemu.
Když vzhlédl k Rigelovi, ptal se, kudy do Ztracenky. Morgoth nad tím chvíli přemýšlel a kývl směrem, kterým kráčel i minulý rok. Jako by ta doba ani neuplynula.
"Chceš se ohřát?" zeptal se pobaveně. Dodal by, zda se chce ohřát vlčí krví, ale tušil, že Rigelova odpověď by byla: ano.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

Morgothovi se blýsklo v očích, když Rigel prohlásil, že to ani nemusela být nehoda. Usmál se - až příliš spokojený s tím, co jeho přítel navrhoval. "To samozřejmě nemusí," přitakal Morgoth klidně, jeho pohled plný nejasné zvědavosti. Uměl si představit jiného vlka trhající druhého, bylo to však velmi abstraktní, protože tohle chování nebylo doma podporované - pokud tedy nešlo o cizince, kteří chtěli narušit jejich pokojný život.
"Jak myslíš," prohlásil pobaveně. Nebylo to tak, že by se mu líbilo se doprošovat, ale s Rigelem bylo všechno tak nějak... jiné. Když se na něho díval, věděl, že by mu věřil. Nevěděl, proč v něm ten pocit přetrvával, ale cítil se klidně.
"Tak povídej," pobídl ho, když místo prosby toužil po něčem, co pro něj údajně mohl udělat, když však Rigel vyřkl své přání, Goth se na něho díval jako na blázna. Proč by měl něco takového dělat? Zíral na něho a nevěděl, proč by měl sebou plácat do sněhu.
Chvíli na Rigela jen koukal jako by se pomátl na rozumu, ale to už vlk uháněl kupředu a hlavou se opravdu zabořil do závěje jako by nebylo nic zábavnějšího.
Morgoth o tom silně pochyboval, už tak mu byla zima, ale nakonec zdráhavě udělal přesně to, co po něm Rigel chtěl. A skončil vedle něho, celý od sněhu.