Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth jen protočil oči v sloup, když Azathir komentoval jeho stížnosti na počasí. On to přeci pochopitelně nikdy nemohl pochopit - byl privilegovaný tím, že neměl tak jemný kožíšek jako on. "Ne, v létě je tak akorát," prohlásil, když je následoval. Jen si povzdechl, když Azathir komentoval jeho rituály. "Ne, takhle to nefunguje. Tu krev fakticky nikdo nepije, jen... jí obětuješ. To je celé, Bohové vyslyší tvé modlitby a tím to hasne," vysvětlil Morgoth, který stále nechápal, že místní vlci ani trochu nerozuměli tomu, jak funguje náboženství. Bylo zbytečné těm dvěma něco vysvětlovat.
Nicméně s tím nemohl nic udělat. Následoval Rigela a jeho vedení, stejně tak i jeho plán, který však tragicky selhal - a na vině nebyl nikdo z nich, ani neselhal jejich plán, jen se jim do cesty překvapivě připletl aspekt, který nikdo nečekal - vlče.
To malé vlče jim vyplašilo kořist, kterou měli v plánu skolit a z jejich snídaně tak nezbylo nic jiného než obláček prachu. Rigel mu vyslal naštvanou a frustrovanou myšlenku jako by to nebohé rezavé stvoření mohlo za to, co provedlo.
"Běžte," kývl na své společníky a sám vykročil k vlčeti, které si zřejmě myslelo, že bylo na lovu.
"Co ty tady, maličká? Ztratila jsi se rodičům?" zeptal se jemně a pomalu k ní vykročil. "Jak se jmenuješ?" zajímal se. Bylo nejjednodušší jí zkrátka odvést pryč, než si z ní Rigel udělá svačinu.

//Smrkový les

Když vyšli z jeskyně, byla zima, která se plavému opřela do kožichu, on jí však překvapivě skoro necítil - to mu však nebránilo v tom, aby brblal. "Už by taky ta zima mohla skončit, je tu furt jenom zima, všude samej sníh, kdo tohle má vydržet?" bručel nespokojeně, když packy smočil v té bílé mazlavé hmotě a nakrčil nespokojeně nos. Inu, už se vyspal i lépe. Tohle bylo fakt příšerné.
Kdyby se Azathir nezeptal na rituály, ta hrozná nálada by mu asi i vydržela, ale to už se Rigel ozval, že to byly samé kraviny.
"Rigela neposlouchej, ten tomu nerozumí," prohlásil a ohlédl se na nejnovějšího spojence v jejich společenství. Vida, jak se jim nakonec hodil. Takhle si mohli užít pořádný kus žvance. "Ale ano, asi na místní poměry vyznávám divné bohy, kteří po mě vyžadují krevní obětiny. Nejde o nic tak divného, zkrátka jen necháme toho daňka vykrvácet, já se pomodlím a to je celé," zhodnotil to. Opravdu nesvedl pochopit, co jim na tom tak nesedí, jemu to ale na druhou stranu připadalo zcela normální právě protože neznal nic jiného. Jeho život byly jen obětiny a jeho víra, nic jiného neznal.
"To tady vážně nikdo v nic nevěří?" povzdechl si mrzutě a pokračoval v cestě, kterou jim Rigel razil jako takový velký, huňatý sněhoborec.
Vyhlédl jim daňky a předložil plán, který si Morgoth zamyšleně vyslechl. Kývl. "Nejsem proti. Tak do toho," zamumlal a přikrčil se - ne, že by se musel tolik skrývat, sníh mu v tomhle byl výhodou, ač s těmi obřími křídly byl poněkud nepřehlédnutelný.

Únor 1/10 - Caedric Landgraab

Obdiv vlčete Morgothovi samozřejmě převelice imponoval inu... asi jako každý obdiv. Díval se na vlče, které se o něho náramně zajímalo a musel se usmát. "Přišel jsem se sem projít," vysvětlil vlčeti a zamával ocasem, načež k Caedricovi sklonil svou rohatou hlavu. "A co tady děláš takové malé princátko? Neztratil jsi se rodičům?" zajímal se. Vlci v tomhle světě měli zajímavou schopnost zapomínat na svoje děti a nechat je potulovat se, kde se jim jen zlíbilo. To by tedy u něho doma neprošlo.
"Hm, moc děkuji. Ano, jsou docela pěkná," přikývl Morgoth a roztáhl křídla tak, aby si je Caedric mohl prohlédnout celá. Prý docela pěkná! Ne, byla nádherná!! Caedric ho musel jen více obdivovat.
"Je to tajemství, ale andělé mají rohy, ale jen ti opravdoví. Kdokoliv, kdo má křídla není automaticky anděl, pokud nemá i rohy, to si pamatuj," řekl vlčeti. Byla to úplná blbost, ale koho to zajímalo?

Morgothovi se spalo velice dobře. Až moc dobře. Nevěděl, zda to bylo přítomností šedivého vlka, nebo zda v tom bylo to, že už dlouho nemohl v klidu spočinout - nebo jestli to třeba stále nebylo tím, že byl mrtvý - ale tak jako tak se mu spalo dobře. Bolest ho pomalu opouštěla, ač stále cítil táhnutí v místech, kde mu vyrostla křídla a rohy, čelist už však byla pevná a zdálo se, že byl přinejmenším v lepším stavu. Spánek opravdu pomáhal, říkal si, když se spokojeně převalil jen, abny se setkal s nepříjemným šťoucháním.
Zabručel a otevřel jedno oko, jen aby spatřil Rigela, jak ho neurvale budí. Bylo to opravdu nutné?
Přesto zvedl hlavu a teatrálně zívl. "Dobré ráno," zahlaholil jako by právě neprospal soudný den a protáhl si nohy i křídla se kterými už mohl lépe hýbat a ne je jen držet napůl složené u těla. Hm, musel vyzkoušet, jestli ho vůbec unesou, nebo jestli byla jen na okrasu.
"Chcete se vážně vydat na lov?" zeptal se překvapeně, přehlušilo ho však zakručení v žaludku - a usoudil, že tentokrát mu Rigel nepřinese snídani až pod nos. Škoda, říkal si, ale asi se bude muset pro jednou postarat sám o sebe.
Vyslechl si Rigelovu přednášku a přikývl. Bylo zjevné, kdo z nich měl provider mentality a kdo byl jen passenger princess. "Dobrá, tak se vydáme zpátky a dáme si pěkně šťavnatého daňka," souhlasil Morgoth. "Jen bych potřeboval jeho krev využít k rituálu," dodal světlý vlk, protože už dlouho nepromlouval ke svým Bohům. Rigel a ani Azathir to samozřejmě nemohli chápat, ale on to potřeboval.

//Kaštan

Morgoth nevěděl, kde Rigel byl, ale hlídal. Šedivý vlk mu velmi rychle začal scházet, ale k jeho smůle se ještě nějakou dobu neukázal. Azathir se ani nepohhnul a Morgoth tedy udržoval oheň aniž by si to nějak výrazněji uvědomoval.
To ticho, šumění větru, který narážel do skály, to všechno v něm vyvolávalo zvláštní pocity. Myšlenky, které se mu rojily v hlavě jedna vedle druhé byly spíše jen útržky zaváté větrem kamsi do míst, kam na ně už nedosáhl.
Byl unavený a chtělo se mu spát, to byl důsledek jeho roztěkané mysli. Navíc minutu za minutou, co byl Rigel pryč, tím nejistější byl. Možná se mu něco stalo, možná potřeboval pomoct...
Několikrát už se skoro zvedl, ale nakonec si racionálně říkal, že Rigel nebyl vlk, kterému by se dalo nějak snadno ublížit. Jistě se jen někde zdržel. Ano, tak to bezpochyby bylo.
Rigel se nakonec skutečně ukázal. Morgoth tiše zvedl hlavu a čekal na vysvětlení. "Na oslavu?" zeptal se Rigela pochybovačně a představoval si, jak tančí v lese s veverkami. Kdo jiný by asi tak byl na jeho oslavě?
Když se Rigel zeptal na Azathira, jen zakroutil hlavou. "Ne, spí celou dobu jako malé vlče," poznamenal a zvedl křídlo, aby se pod ním mohl Rigel schovat. Přitiskl se k jeho boku, Morgoth však neplánoval spát, protože měl hlídat. I to nakonec ale Rigel shodil ze stolu. Řekl mu, aby spal a on váhal jen chvilku, než svou hlavu položil na packy a čumáčkem se jemně dotkl toho Rigelova. "Tak dobrou noc," brouknul tiše.

Leden 2/10 - Caedric Etney

Morgoth si prohlížel svůj odraz ve vodní hladině velmi podrobně. Různě nakláněl hlavu a hýbal křídly, jak se snažil pochopit, že tohle byl opravdu on. Nechápal to. Bohové ho vedli cestou poznání jen, aby ho změnili tak moc, že sám sebe skoro nerozpoznal.
Byl tak zabrán do svého vzhledu, že si ani nevšiml malé společnosti, kterou měl. Malý vlček k němu přicupital velice zvědavě s výrazem stejně zaraženým jako musel mít i Morgoth samotný. Ptal se ho, jestli byl anděl... a Morgoth nevěděl, co mu na to měl říct. K andělovi měl daleko, proč by to však měl vlčeti říkat? Ne, byl rád, že si alespoň někdo myslel, že byl nositelem světla.
"Ahoj," pozdravil vlčka, který na něho upíral obdivný pohled, což bylo vše po čem Morgoth toužil. "Ano, přesně tím jsem. Andělem," souhlasil až příliš spokojeně.

Leden 1/10 - Caedriček

Morgoth si od Rigela také občas potřeboval odpočinout - ne, že by byl jeho šedivý přítel nějak zvlášť ukecaný, ale vyžadoval tolik pozornosti, že to občas bylo únavné. Ne, že by pro něho chvíle strávené v jeho přítomnosti byly nepříjemné - to vůbec ne, naopak. Možná se s Rigelem cítil až příliš dobře.
Potřeboval si jen provětrat hlavu, přijít na jiné myšlenky. Od té chvíle, co zemřel a putoval s Rigelem neměl ani chvilku pro sebe - kromě té chvilky, kdy obětoval to nebohé vlče. Stále svých činů litoval, Bohové však věděli, co dělají a jistě museli mít důvod k tomu, aby mu do cesty přivedli toho vlčka.
Chtěl to odčinit, jen nevěděl jak - a zda je to vůbec něco, co se od něho očekává. Byl ztracený . doufal však, že jeho směr je správný. Došel tak k jezeru, aby se znovu zadíval na svůj odraz na hladině. Rohy ani křídla si ještě pořádně neprohlédl.

Morgoth se nad Rigelovými slovy zamýšlel jen chvíli. "Upřímně? Myslím, že toho umíš mnohem více, jen si to nechceš přiznat. A já prostě jen nechápu proč," poznamenal Goth líně a povzdechl si. S Rigelem to prostě bylo těžké, ale nemohl mu to mít za zlé. Vyrostl ve špatném světě plném nenávisti a předsudků. To Morgoth znát nemohl, protože jeho svět byl docela jiný. Byla škoda, že to Rigel nechtěl pochopit, protože věřil tomu, že kdyby viděl svět jeho očima, poznal by, že to je jediná správná cesta.
"Já vím," přikývl, když Rigel zmínil Azathira. Bylo by nemožné si našedlého vlka nevšimnout. Nemusel se za nimi plížit, ale Azathir v nich podle všeho viděl dobrou společnost. Morgoth o jeho úsudku pochyboval jen drobně.
"Tak ho nech, on se k nám určitě přidá. Čím víc, tím líp," poznamenal a jemně do Rigela drcnul, než se ho zeptal, jestli mu je pořád zima. K jeho vlastnímu překvapení to nebylo tak hrozné, jak by býval čekal, ale to přeci Rigel vědět nemusel, no ne?
"Ano. Ano, je mi ukrutná zima," prohlásil Morgoth a jemně se k šedivému přitulil, než je zavedl do jeskyně o jejíž existenci Rigel musel vědět - ne, že by se dala přehlédnout, byla obrovská a jim poskytla perfektní úkryt, kde se všichni tři složili a společně usnuli.
Střídali se ve hlídkování, Morgotha však probudilo náhlý chlad po jeho boku. Vzbudil se do jeskyně, která byla až na Azathira prázdná - přítomnost světle šedého vlka ho však v tuhle chvíli nezajímala.
Že by se šel Rigel vycinkat ven? Nebo jim šel ulovit něco k obědu? Morgoth každopádně do mrazu nešel, rozhodl se však hlídat, než se jeho přítel vrátí.

Morgoth na Azathira nemyslel tak jako na Rigela. Když se šedému vlkovi ztratili, zapomněl na svou nabídku – bylo ostatně čistě na něm, zda jí využije. Morgothovi na tom nezáleželo, protože vše, co potřeboval měl vedle sebe. Byl to Rigel, který se čertil nad jeho oslovením. Tenhle vlk měl ke Sluníčku opravdu daleko, ale přesto se Morgoth bavil tou myšlenkou, že byl jeho Sluníčkem.
„Budu ti říkat, jak se mi jen bude chtít,“ prohlásil pobaveně a jemně do Rigela šťouchnul. „A nemrač se tak, nebo ti to zůstane,“ utahoval si z přítele – úplně přešel to, že mu vyhrožoval, že mu utrhá křídla a že mu říkal Kuře. Bylo mu to prostě jedno. Většinou si narážky na svůj vzhled bral převelice osobně, ale věděl, že tohle byla jen čirá závist z Rigelovy strany. Co jiného to také mohlo být? Nikdo jiný neměl tak dokonalá křídla jako právě on. Bylo zřejmé, že ho Bohové odměnili za to, čím vším prošel. Ještě musel spatřit Pravdu a pochopit celý svět. Na to však měl času dost.
Morgoth by možná ještě něco řekl – možná by pokračoval v nějaké jeho myšlence, která dávno zapadla, či zmizela mimo mnoha jinými slovy, který Goth vyprodukoval.
I Morgoth se zarazil, když spatřil starého vlka, jak se krčí u stromu a tváří se velmi zmateně. Rigel ho překvapil, když se rozhodl vlka oslovit a pomoct mu – tedy o tom druhém Goth silně pochyboval. Ani on nebyl tak naivní, aby věřil každému na potkání, ale tenhle vlk vypadal velmi neškodně. Morgoth neměl důvod se bát starého vlka, kterého by zabil bez mrknutí oka… hm, možná by dokonce stačil silnější poryv větru, podle toho, jak Stařešinu pozoroval.
Vlk po nich chtěl, aby šli blíž a Rigel šel vcelku bez váhání.
A začal jim nabízet všechno – od magií, po jejich vylepšení. Byl jako ten pán v dodávce – o kterém samozřejmě Morgoth nemohl nic vědět, protože ve světě Gallirejském nebyly žádné dodávky. A Stařešina jen sotva vypadal, že by jim měl v plánu nějak ublížit, ale co mohl vědět?
Rigel ustoupil a nechal to na něm, protože… on prahnul po magiích a po moci. V tom měl Rigel pravdu. A Morgoth neodmítal tak skvostné nabídky, které pro ně Stařešina měl. Oči se mu leskly, protože chtěl být mocnější – a tenhle vlk se jim připletl pod tlapky zcela náhodně.
Ne, jistě v tom byli Bohové. Museli být!
Morgoth se ke starouškovi naklonil a zaujatě si prohlédl jeho nabídku, která byla velmi lákavá.
„Vidím, že jste znalec, pane,“ promluvil Stařešina, když se Morgoth odhodlal k tomu, že své cenné kamínky a květiny vymění za pár magií.
„Chci být silnější,“ vysvětlil Morgoth pyšně. Stařešina kývl. „A to se vám jistě poštěstí,“ prohlásil – pak se vlk ještě snažil zapůsobit na Rigela, který nakonec povolil, i když bylo zřejmé, že nebyl zrovna spokojený. Byl moc hrdý a stále magie bojkotoval i po tom všem, co mu řekl.
„Děkujeme,“ usmál se Morgoth na Stařešinu, když od něho odcházeli podstatně lehčí – tedy až na Rigela, který si jen něco vyměnil.
„Protože dobře víš, že se těm magiím tady nevyhneš. Nebuď hlupák a nech si trochu pomoct,“ protočil oči v sloup. „Já? Já si vybral, že chci být silnější. Chtěl jsem magie,“ vysvětlil Morgoth klidně a vykročili do lesa před nimi.

//Erynij

Objednávka
1+1 hvězda do magie nad 5 level od Smrti nebo Života (1 hráč může zakoupit pouze jednou, v nabídce je 1x) 50 květin/drahokamů + 5 perel – do emocí

2* do výjimečné magie pod 5 level - 100 drahokamů + 100 květin – do zimní
4* do výjimečné magie pod 5 level - 200 drahokamů + 200 květin – do nemrtvých

350 drahokamů + 300 květin + 5 perel

Morgoth zakoulel očima a šťouchl do Rigela, který se do Azathira stále jen navážel. Světlý se to snažil pochopit, ale nebylo to zrovna snadné - a Rigel mu to vůbec neulehčoval. Na druhou stranu, pokud si měl vybrat, pak to byl Rigel. Azathira by klidně nechal u řeky, ač si stále myslel, že čím více vlků sdílí společný cíl, tím lépe.
"Přijde mi, že ti chcfe jen do hlavy vtlouct nějaký rozum. Tak jako já, sluníčko," pronesl měkce a otřel se o svého přítele, když se k němu připojil. Měl si dělat, co chtěl, a tak usoudil, že se to vztahuje i na tyto a obdobné činnosti jako byla vzájemná blízkost a tak dále. Morgoth se snažil přivést Rigela k rozumu, ale bylo to stejně marné jako mu vysvětlit, že magie jsou zkrátka objektivně užitečné - ne snad, že by je Rigel nevyužíval.
"Jestli máš chuť na vlčí maso, tak pro mě za mě," poznamenal Morgoth, který si dobře pamatoval chuť vlčího masa. Kousl si z Ravky sice omylem, ale stejně věděl o čem mluvil.
"To bych celkem ocenil," broukl Morgoth a vykročil z jejich dočasného úkrytu.
"Jdeš?" zeptal se Azathira, který váhal. "On víc mluví, než myslí. Nezakousne tě," slíbil mu, než vykročil za Rigelem.

//Za Rigelínou Balerínnou

Morgoth se věnoval především Rigelovi - samozřejmě. Nevěděl, proč se na něho tak upnul, ale nejspíše to bylo tím, že byl v jeho mysli ve chvílích, kdy byl mezi světy. Bohové šedého přivedli do jeho života a on rád věřil tomu, že to tak mělo být. Proto se pobaveně zasmál, když Rigel tvrdil, že by si přál nějakou, která by ho umlčela. "Nějaká taková určitě existuje, ale to nezjistíš, dokud jí nepoužiješ," prohlásil. Azathir s ním evidentně souhlasil - evidentně se vyznal a nezdráhal se magie používat tak jako on. Příhodné. Alespoň Rigelovi ukáže, že byl jediný, kdo si dobrovolně upíral schopnosti, které jeho život mohly velmi změnit.
"Tady Rigel by jistě vykryl zubama všechno, co?" zeptal se svého přítele pobaveně a jemně do něho šťouchnul bokem, čímž si jen vysloužil jeho nasupený pohled. Miloval to.
Bouře venku ho nijak nezneklidňovala, protože zůstával v teple, které oheň kolem sebe vytvářel. Nejen Rigel uměl ovládat magii ohně, ale i Azathir přispěl svou troškou do mlýna - a aniž by to Morgoth věděl, i on plamen udržoval. Jeho magie se projevila zrovna tak.
"Víš, že bych se nikdy neobrátil proti tobě, sluníčko. Ale není na škodu mít kolem sebe spojence. Zvlášť, když chceme zabíjet a koupat se v krvi našich nepřátel," vyslal k Rigelovi svou myšlenku. Věděl, že si koledoval, ale bylo mu to jedno.
Rigel se na něho ani nepodíval, místo toho se ohlédl na bílého vlka, jak Azathir zdůraznil. "No páni, to není vůbec špatné. Takže válečník, jo?" zajímal se Morgoth a podíval se po Rigelovi jakoby říkal: vidíš? Měl jsem pravdu!
"Tak to by ses mohl přidat k naší skupině... lapků, co?" mrkl na pana Rigela zvaného Sluníčko.

Morgoth je oba sledoval. Líbilo se mu, že Rigel podlehl jeho magii o které dosud ani netušil. Velmi příjemné. Líbilo se mu, jak se po něm Azathir díval a v očích měl obdiv. Rigel měl tedy k obdivu daleko, ale od toho to ani nečekal. Spíše byl připraven zasáhnout, kdyby se rozhodl prát. Rigel byl zkrátka raťafák a někdo ho musel neustále kontrolovat. Zjevně tím někým byl on.
"Ale prosímtě, nežárli. Jediný mazlíček jsi ty," ujistil Rigela sladce a jen sledoval, jak zavírá oči, aby se uklidnil. Hm, chtěl zakousnout jeho, nebo cizince, který se podle všeho jmenoval Azathir - tedy, ne, že by se někdo ptal. On ani Rigel se nepředstavili.
"Díky, aspoň někdo mi dá za pravdu. Tady Rigel si myslí, že používat magie je ponižující a že je ideální každého zabít, nebo usadit na místo. Já si nemyslím ani jedno," poznamenal Morgoth a nenamítl nic, když se Azathir posadil k ohni. Morgoth se velmi rád poslouchal, a tak pokračoval ve vysvětlování svých myšlenek.
"Já jsem rád za magie, kterými vládnu a předpokládám, že mi je darovali Bohové za mou oddanost. Za co je získal Rigel je mi záhadou, ale tady můj šedivý přítel je vychováván v tom, že magie jsou velký špatný a že mi se jich ideálně měl zbavit. Jasně, že někoho zakousnout je uspokojivé, ale magie... magie jsou něco docela jiného. A mnohem zajímavějšího," pronesl spokojeně a podíval se na Rigela.
"Slyšíš? Líbí se mu tvoje magie," poznamenal pobaveně. "Není fajn mít nějakého obdivovatele? Nemusíš se hned pokoušet každého zabít, Rigelku," Morgoth ke svému příteli vyslal myšlenku a zaujatě hleděl do jeho tváře, jestli k němu dolehne. Předpokládal, že vztek za jeho oslovení na něm bude více než patrný.

Rigel zjevně z jejich společníka příliš nadšený nebyl, ale na druhou stranu Morgothovi nevadil ani trochu. Také ho Rigel za jeho otevřenost hned potrestal. "Ale prosímtě, děláš jako bys byl nějak extra tajemnej," protočil oči v sloup Morgoth, když se podíval směrem k běloušovi, který je poslouchal - vzápětí se však pochopitelně rozpovídal, protože to po něm Rigel prostě... chtěl. Zajímavé. Takže jeho přítel, který se magii vyhýbal jako čert kříže najednou přesvědčoval tohohle vlka, aby jim o sobě všechno řekl - a co více, měl u toho skákat na třech nohách?
K Morgothově šoku to však bílý skutečně udělal. Rozčiloval se u toho, ale podle všeho to dělal rád? Bylo to silně matoucí.
"Tak a dost!" přikázal jim Morgoth oběma a podíval se specificky na svého společníka. "Buď hodný, ano? Nemusíš hned na každého vyjíždět jako hlídací pes, tady... hm, jak že se jmenuješ? No, to je jedno. Tady Bělka se přišel jen zahřát, nemusíš si hned z každého dělat nepřátele, protože víš co? Vše je mnohem jednodušší, když tě vlci chtějí poslouchat," uculil se Morgoth a přešel k bílému, který konečně přestal poskakovat jako trotl. "Mám pravdu, příteli?" zeptal se Morgoth sladce a každou slabiku protahoval jako by jí namáčel v medu.
Morgoth si neuvědomoval, že na oba vlky používal magii, kterou si vysloužil od místních Bohů - on by však pochopitelně tvrdil, že to bylo všechno tím, čím si prošel. Jeho Bohové ho provázeli a ukázali mu směr, kterým se měl vydat. A Morgoth tím směrem kráčel velice ochotně. Bude jim muset darovat něčí krev - krev toho vlčete už dávno nemohla stačit.
Inu, pokud půjde všechno dobře, tak jim obětuje Ivara.

Morgoth si ani v nejmenším nestěžoval, když mu Rigel vyčaroval ohníček - a ni když ho nazval dámou v nesnázích, přeci jen přesně tím tak trochu byl. "Ještě, že mám takového spanilého zachránce," uchechtl se pobaveně a protáhl se spokojeně jako kočka. Rigel mu navíc začal hrabat úkryt. Vážně se o něho takhle staral? Proč to vůbec dělal? Morgoth měl spoustu otázek, ale nezeptal se na nic - místo toho přešel k vyhrabanému úkrytu a skryl se před vším tím sněhem a zimou. Co jiného také Rigel očekával, když už si s tím vším dal takovou práci.
"Vidíš, jak ti to jde. Takže oheň si můžeme odškrtnout, evidentně jsi přeborník," poznamenal pobaveně Morgoth. Věděl, že Rigelovi se to nelíbilo, ale bylo mu to úplně jedno.
"Pochybuji. Siku je z nějakého severu asi jako ty a Ivara by asi pojít nenechal," prohlásil. "A kdybychom je tam náhodou nenašli, tak tím lépe, ne? Zabereme to tam a počkáme do jara," zamručel. V tom si však uvědomil, že nebyli sami.
"Dobrý večer," pronesl Morgoth sladce k cizinci, ale nehnul se ze svého úkrytu jako by byl husička na vejcích. "Prý bude mrznout, tak momentálně jsme ukrytí tady," vysvětlil vlkovi. No a proč ne? I kdyby to byl nepřítel, oni byli dva. Zabili by ho snadno.

Morgoth chápal, že měl Rigel určité výhrady ke sněhu, to ale nebyl ani trochu jeho problém, říkal si, když sledoval, jak se jeho přítel mračí na všechno kolem a zvláště na něho jako by snad on mohl za to, že uměl kouzlit. To těžko. On v tom byl zcela a naprosto nevinně a nechápal, proč se Rigel tvářil jako kdyby ho někdo kousnul do... packy. Morgoth si tragicky povzdechl, když se bránil tomu, že žádný oheň nebude. "To tady mám zmrznout? Být to na mě, tak zůstaneme na poušti, ale tam se zas nelíbilo tobě," zabručel světlý vlk nespokojeně, ale nemusel být nespokojený dlouho, protože jakmile Rigel máchl packou, oheň se objevil jako na zavolanou, až to Morgotha samotného překvapilo.
"No vidíš!" zvolal vlk spokojeně. "A pak, že to nejde. Jestli takhle zvládneš vykouzlit všecko, tak jsme za vodou," liboval si Morgoth na úkor šedivého vlka, který byl vše, jen ne spokojený.
"Děkuji. Jsem rád, že se tak velkoryse staráš o moje blaho," prohlásil Morgoth pobaveně a přesunul se k hořícímu keři, aby se o něj ohřál.
"Co jako? Že jsi mě zachránil před omrznutí? Nemel blbosti," protočil oči v sloup a díval se, jak se Rigel tím vším ubíjí jako by to snad mohlo něco změnit. Byla to blbost, ale jak mu to měl vysvětlit? Stejně by ho neposlouchal. "Je to užitečné," řekl jen a ohříval se.