Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí plácek přes Kierb

Usmála se na bratra a šťouchla do něj. "Už jsem měla strach, že jsi zmizel. V zemi mrtvých bych tě hledala stovky let." pronesla při cestě k vodnaté bujaré řece. Tyhle končiny byly opravdu něco. Co území to nové zjištění, někdy překvapivé, jindy příjemné a občas děsivé. Jezevcova země mrtvých byla trocha od každého. Když míjeli soutok řek, všimla si Morghana, že tu nejsou sami. Stála tam hnědá vlčice a vypadala, že ji něco tíží. Nebo si možná šla jen zaběhat? Tak či tak, dýchala nepřirozeně a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Morghana by ji mohla nechat být, ale upřímně... nechtěla. Nové věci ji fascinovaly. Bavily! A noví vlci v ní vyvolávali příjemné emoce. Jen teda tahle se zdála být skoro až smutná, nebo to bylo jen zdání? Hleděla na vodu a tvářila se nepřítomně. "Je všechno v pořádku?" zavolala na cizinku starostlivě. Hodila na Morgotha omluvný pohled a přiblížila se k vlčici. "Něco hledáš? Nebo někoho?" zarazila se a koukla do vody. To doufám že ne.

19. Ztratit rovnováhu na klukem listí.

Jak tak poslouchala báseň bardky a usmívala se, došlo jí, že vlastně se jí zase ztratil z dohledu její bratr. "Morgothe?" ohlédla se za sebe, ale nestál tam. "Goooothe, kdepak jsi? Kam jsi zmizel?" Šla se po něm porozhlédnout, ale v té změti vlků to moc dobře nešlo. "Kde jsi, můj prince snů." zašvitořila se smíchem, ale čím déle chodila mezi těly cizích vlků, tím víc panikařila. "Bráško jsi tu? To není legrace, kde jsi?" Rozeběhla se. Vlci ji různě oslovovali, ptali se ji na spoustu věcí. Odkud je, jak dlouho tu žije, po kom má tak barevný kožíšek, kde vzala tu fešnou lebku. Ona jim však neodpovídala. "Viděli jste někde krémového vlka?" ptala se, ale vlci byli příliš rozjásaní na to, aby jejím otázkám věnovali pozornost. Dál si povídali a bavili se. Měla radost, že je jim tak blaze, ale začínala být vážně nesvá. Už prakticky běžela, cítila chladné vlhké listí pod nohama a v jednu chvíli jí to podklouzlo. Vyjekla leknutím a rozplácla se jak dlouhá tak široká. Popojela ještě o kousek dál, než se definitivně zastavila o čísi tlapky. Koukla nahoru a uviděla známou tvář. "Už jsem se bála že jsi zmizel." přiznala s úlevou v hlase. Škrábala se na nohy a olízla si bolavou tlapičku. Blbě na ni došlápla, když jí to podjelo. "Myslím, že to jsou opravdu mrtví." poznamenala s pohledem na duší párty, kterou tu tihle zemřelí rozjížděli. "Je to milé, ale... asi bych radši už šla a nerušila je." usmála se na bratra a popošla směrem pryč. Bylo to fajn, ale oni patří do země živých. A až budou chtít si promluvit s někým za duhovým mostem, vědí kam jít.

//Tenebrae přes Kierb

14. Sepsat oslavnou báseň o 28 řádcích na podzim.

//Řeka Kierb přes Jezevčí hájek

Bylo to překvapivé, ale Morgoth skutečně příšeru neviděl. Ghana se překvapeně zastavila a otočila se na něj s otázkou v očích. "Jak jako neviděl? Byla tam! Divný tvor se zelenou jiskřivou kůží a pěkně zubatou tlamou. Čučelo to z vody jako kdyby nás chtělo sežrat." otřásla se. Nechápala jak je možné, že ji Goth neviděl. Koukal snad celou dobu jinam? Je pravda, že byla i dost mlha, ale stejně! Ještě že neměl nejmenší problém s nevracením se na Sever. "Tys prochodil celý sever?" zeptala se ho užasle. "Jak dlouho tu jsi? A vůbec... jak jsi se sem dostal? Proč? Vždyť jsi chtěl zůstat doma, s ostatními." konečně došlo taky na otázky ohledně jeho odchodu. Rozhodně ho tu nečekala. Možná to byl taky důvod, proč ho ani řádně nepřivítala - dělalo jí velký problém si uvědomit, že tu skutečně je. Goth zmínil usídlení se na jihu. Morghana moc nechtěla přemýšlet jak větší zastávkou, měla v plánu cestovat. Ale je pravda, že nejsou stavění na takovou zimu. Bude skutečně lepší se zdržovat v teplejších krajích. "Asi máš pravdu. Měli bychom občíhnout jih a kouknut se po nějakém úkrytu." souhlasila, byť neochotně. Stejně jako její drahý bratr, měla pro něj slabost a nerada mu odporovala. Navíc byl chytrý, nikdy nic neříkal jen tak. "Kde to jsme?" Morghana si všimla jezevce, který na ně podivně zíral. Ghana slabě zavrčela. "Co myslíš, že chce?" nechápala, ale dávala si pozor. Jezevcům nebylo radno věřit. Byli úlisní a pěkně zákeřní. A protivní.
"Vítejte, cizinci. Jdete si promluvit se zemřelými?" přivítal je příjemný hluboký hlas, který mluvil jejich řečí. Ghana nemohla uvěřit svým uším. "Zemřelými? Ty umíš naši řeč?" ptala se zvířete, ale jezevec se jen usmál a zmizel v křoví. "No moment, počkej!" Vyběhla za ním, proskočila křoviny a ocitla se na pěkné upravené louce. Byli tu vlci. Hodně vlků. Běhali, hráli si, povídali si. Rozhlédla se a moc nechápala, co je to tu za sebranku. Vypadalo to náramně pěkně! "Morgothe, koukej! Tady je nějaká sešlost." zavrtěla ocasem a rozťapkala se mezi vlky. To je divné, co tady všichni dělají? A proč jí přijde, že jsou nějací... bledí? Mezi všemi vlky viděla vlčici, která jí přišla vzdáleně povědomá. Byla to bardka, zpívala příběh. Morghana přišla blíž a zaujatě poslouchala.
"Ach krása listí, krása barev,
Konec motýlů a konec larev.
Je tu, ten slavný podzim.
Zplozenec pozdních plodin
a průvodce stáří, konce života,
opouští živé živých jistota.
Neplačte, nelkejte slzy mí drazí.
K Bohům stará duše dorazí,
nechá tělo spát sladce,
odežene vrahy a zrádce.
Bratři a sestry mějte víru.
Bohové dají vám sílu
a povedou vás k Pravdě krví svázané.
Víra Pravdu vírou zastane.
Podzim nás čeká, vítejme ho.
Nese odpočinek, lásku a blaho.
Buďte smířliví, nemějte strach.
Až barevné listí promění se v prach,
napadne sníh a jaro se vrátí.
A s ním i život co je nám tak svatý.
Nechme přírodu konat své čáry.
Nechme usnout staré sváry.
A až se zima přes podzim přežene,
spánek sleví z našeho břemene.
Přijměme proto podzim, přijměme stáří.
Dovolme novému životu, ať na jaře září."
Její zpěv byl krásný, ale taky hodně povědomí. Zpívala snad... Pravdě?

//Safírové jezero přes pláň

Přiběhla k řece jako neřízená střela. Morgoth vypadal spíš zmateně než vyděšeně. "Viděl jsi to?!" otočila se na něj s hrůzou ve tváři. "Myslela jsem, že si ze mě místní střílejí, ale pna tam vážně byla!" Otřásla se. Musela ze sebe oklepat nervozitu, aby trochu nastartovala hlavu. Fuj, to byl teda zážitek. Za obzor vykouklo slunce a vneslo do světa trochu jistotu a světla. Byla to krása, ty rudé a oranžové tóny nebi opravdu slušely. Zhluboka se nadechla a vyfoukla všechen vzduch a nervozitu z plic. "Fajn, tak to se nepovedlo. Navíc nám byla kosa." přiznala a stočila hlavu na kompletně druhou stranu než před tím šli. "Pojďme pryč." poprosila sklesle a se strachem se naposledy ohlédla k jezeru. Tak tam už jen tak nepůjde.

//Jezevčí hájek>>>Jezevčí plácek

18. Navštívit safírovou příšeru a nevěřit v její existenci dokud ji fakt neuvidíš.

Nespokojenost Morgotha byla jednou z věcí, které nikdy moc nechápala. Dokud se jí však do toho nepletl, byla s tím více méně v pohodě. Tentokrát to ale přeháněl. Možná to bylo tím vším, co se kolem nich dělo? Možná ztratil trpělivost kvůli odchodu? Možná byl naštvaný, protože zareagovala tak vlažně na jejich znovusetkání? Kdo ví? Něco pochopit uměla, něco už tolik ne. "Ivar je skvělý mladý silný vlk, který se do Bratrstva hodí stejně, jako ty nebo já." odpověděla bez okolků. "Navíc každý, kdo požádá o privilegia sourozence, má právo je dostat. Stejně jako má každý bratr či sestra právo stát se znovu cizincem." připomněla mu vlídně. "Dostal se ti nějak pod kůži." poznamenala, zatímco se na něj natiskla. Znala ho dost na to, aby věděla, že jeho nálada byla vrtkavá a že neměl moc pochopení pro cizince. Ivar ale už nebyl cizincem a on to musel přijmout.
Jak tak šli a nekoukali moc okolo sebe, došli až k jezeru, které odpovídalo popisu Saviora. Nebo alespoň Morghaně to tak vzdáleně přišlo. Heh, vypadá to jako to jezero, kde má žít ta údajná Safírová příšera. Pomyslela si pobaveně. Beztak si z ní Savior dělal srandu. Safírová příšera, taková blbost! Musela ale uznat, že to tu vypadalo skutečně jako z pohádky. Jen ta zima se jí nezamlouvala. Cítila chlad prostupovat její jemnou srstí až na kůži a to se jí nelíbilo. Schoulila se ke Gothov, aby se schovala před ostrým větrem. "Brrrr, taková zima!" posteskla si. Neměla chlad ráda, nebyla na to stavěná. Už už chtěla pokračovat v cestě, když v tu si všimla stínu ve vodě. "Co to bylo?" zamračila se a udělala krok k jezeru. No... řekněme, že jen málo kdy Ghana lituje svých činů a rozhodnutí. Dnes však rozhodně litovala, že je sem přivedla. Zpod hladiny se vynořila... příšera! Velké tělo, safírová kůže, zubatá tlama a zářivé oči. Kdyby nebyla tak obrovská a nevrčela na ně, Ghana by s čistým svědomím tvora popsala jako nádherného. Nicméně teď viděla jen krvelačnou příšeru. "S-s-s-s-safírová p-p-příšera." vykoktala ze sebe se staženým ocasem i ušima. Zacouvala, otevřela tlamu a vytlačila ze sebe zděšený výkřik. "PRYYYYČ!" Na nic nečekala, vzala nohy na ramena a s děsem v očích utíkala pryč. "Honem, utíkej!" popohnala bratra a bála se ohlédnout víc, než bylo nezbytně nutné.

//Řeka Kierb přes Ledovou pláň

//Východní hvozd přes Gejzíry

Ghana se vydala směrem, o kterém neměla páru, zda přinese nějaké plody. Ale už tudy šla, tak co. Otočila se na bratra a ušklíbla se. Ucítila v jeho hlase starou dobrou známou závist. V tomhle ho velmi ráda popichovala, přeci jen věděl od samého začátku, co znamená ji milovat. Přijmout fakt, že má dost lásky pro více vlků. "Samozřejmě! Jinak bych si přeci nebyla tak jistá." mrkla na něj. Nechala toto téma viset ve vzduchu, muselo mu být jasné, že si Ivara proklepla, ale rozhodně mu nepadla hned do náruče. Nemínila však živit jeho ego, jen ať se trochu potrápí.
Usmála se nad jeho nostalgickou chvilkou. "Ach, to rozhodně. Hned jak k tomu bude příležitost, takhle holého tě nepoznávám." podotkla a pročísla mu čenichem srst na krku. Popravdě ani ona nevypadala tak jako obvykle. Žádná krev, jen velmi málo kostiček a skoro žádné slupky či ořechy. Nic vysloveně cinkavého. Samu sebe by nepoznala. Blátivého vlka nezaznamenala, byla už dávno na odchodu. Jediné co, tak slyšela Ivara jí říct, že s jezerem počítá. Výborně, když teď nejsou schopní cítit se navzájem, je dobré si určit místo setkání. No jo, ale kam teď? Přišlo jí, že tudy už šla, ale jistá si tím být nemohla. Okolí jí totiž bylo povědomě jen velmi vzdáleně a jen bohové ví, zda vůbec.

//Safírové jezero přes ledovou pláň

Morgothova upřímná odpověď Ghanu zasáhla. Měl pravdu. Popravdě byla jeho přítomností zde tak zaskočená, že ani neprojevila pořádně radost nad znovushledáním. Zatvářila se navýsost provinile. Za jejich vlažné setkání může dozajista ona. "Oh... pravda, stalo se toho tolik v jednu a tutéž chvíli, že jsme neměli šanci se ani... přivítat." Cítila se hrozně, takhle zazdít milovaného bratra. "Ale vynahradím ti to!" slíbila a už se jí v hlavě rodil plán. Zajiskřilo jí v oku. Šarvátka mezi Ivarem a Morgothem konečně byla odloženo na... no, neurčito. Logická poznámka o kožichu byla něco, co Ghana uznala jako správnou. "Hm, to máš pravdu. Špinavý kožich často schovává věci, který nechceš." ušklíbla se. "Ale neměl starost, ten Ivarův k nim nepatří." zazubila se. Magií si poupravila lebku, aby lépe seděla. Nicméně měla v plánu ji přemístit, na hlavě jí hrozilo, že ji dříve či později ztratí. "Že! Musíš mi pak pomoct ji někam zamotat do chlupů." zavrtěla ocasem a zběžně si prohlédla bok. Tam měla chlupy nejdelší, to by šlo.
Debata se stočila k vlčici, která byla bohužel přesně taková, jaká se jevila. Morghaně uniklo tiché zavrčení nad slovem "zvrácené". Nic však neřekla, neměla chuť se hádat a Ivar vypadal, že ji bude potřebovat. Navíc ji dost bránil, což uměla pochopit. V rámci zachování příčetnosti a dobrých vztahů se rozhodla, že je čas to nechat na nich. "Morghana." představila se na oplátku šedivé Sesi. Heh, Sesi a Siku. Fakt jsou sourozenci. Pomyslela si. Jména k sobě pasovala. Inu, jí už do toho ale nic nebylo. "Vulturo, my se vzdálíme, abyste měli čas dořešit... tohle." ani nevěděla jak to nazvat. "Kdyby cokoliv, budeme se pravidelně vracet k velkému jezeru s rudou barvou. Však víš, kde proběhl tvůj rituál zasvěcení. Opatruj se, bratře." pozdravila ho a pohledem ho vybídla k pokračování své cesty. Měla dojem, že už tu byla zbytečná, udělala co mohla. I trocha pýchy se dostavila. "Těšilo mě, Sesi." pozdravila i vlčici a drknutím sebrala Morgotha s sebou. "A my se jdeme projít." zazubila se na něj a odešla na kompletně druhou stranu, než chtěla.

//Řeka Kierb přes Gejzíry

15. Najdi si postavu, kterou by Morghana nejvíce nesnášela a pokus se s ní vycházet!

Morgoth sice k ní promlouval láskyplně, ale divně na ni u toho civěl. Jako... no, jako na strašidlo. Zasmála se tomu. "Co ti přelétlo přes čumák?" zeptala se ho pobaveně. Řekla by, že celý zbledl, kdyby sám nebyl krémově bílý. O kousek víc se na něj natiskla a hravě se uculila. Jeho kousavou poznámku však nenechala bez povšimnutí. Sotva dokončil větu, ozval se nejen naštvaný Ivar, ale i cvaknutí jejích čelistí těsně u bratrova kouzelného čenichu. "Netřeba soudit cizí kožich." poznamenala. Její hluboký hladký hlas neprozrazoval ani nejmenší špetku hněvu. Bylo to naprosto neutrální varování bez zbytečných emocí či bezvýznamného nadržování jedné strany. Morghana ctila Pravdu. Což také znamená, že zcela upřímně a bez skrupulí sjela každého, kdo se choval povýšeně či soudil co mu nepřísluší. Zavrtěla ocasem a olízla mu čenich.
Kostým z listí, lebčičky a bahna měla pořád na sobě. Nepřekáželo jí to a upřímně... náramně se bavila, tak nač se toho zbavovat hned teď. Pochvala od Gotha ji náramně potěšila. Zavrtěla ocasem až částečně rozmetala listí na svém těle. "Možná to zkusím, pokud se mi to nerozpadne." otočila hlavu na svůj obnažený zadek. "Ale spíš ne." ušklíbla se, neboť pofidérní oděv nemohl vydržet déle, než pár minut.
"Co tam ti dvsa vůbec řeší?" stočila svou pozornost na dva šedivce a popošla trochu blíž, aby zaslechla jméno Ivarova milého. Ahááá, tak o to tu jde! Došlo jí. Zdálo se, že vlčice je zjevně sestrou vlka, kterého tak úpěnlivě hledá. A to je dobrá zpráva, ne? Nicméně vlčice tam stála u stromu, klepala kosu, koktala zděšením nebo co a nebyla moc svolná ke kloudnému slovu. Zamračila se. Přece jí nikdo nic nedělá, tak co plaší? Trochu jí přišlo, že je všechny odsoudila dávno před tím, než vůbec kdo stačil promluvit. Rozhodla se, že jsou pro ni nebezpeční a basta. Ghana tohle nesnášela, ale hej - pro tentokrát udělá výjimku a nebude hned tasit svoji upřímnou náturu. Nechá to být a pokusí se být milá. Třeba je to to jediné, co potřebuje a bude to fajn. Přistoupila k nim o další dva kroky. "Hej, um... vlčice. Tady ti nikdo neublíží, nemusíš tak plašit." usmála se na ni. Okej, to by šlo. Hlavně pomalu a mile. Vypadá křehce. "Tihle dva sice štěkají, ale nic ti od nich nehrozí. A ode mě taky ne." na znamení pravdivosti svých slov zavrtěla ocasem. Koutkem oka pohlédla na Ivara, aby se ujistila, že to celé nezhoršuje, nebo tak. Ne že by on věděl jak mluvit s vyděšenými cizinci. Ale třeba má lepší nadhled než ona.

17. Vytvořit si halloweenský kostým, který se bude skládat z alespoň tří různých komponentů.

Šokovaný Morgoth vypadal vážně kouzelně, jak měl vykulená očka a starostlivý výraz. Zběžně ho olízla. "Sama nevím, spadla jsem do krvavého jezera a našla omylem ztracené město. Zajímavý objev." odpověděla poskrovnu, jakoby se nechumelilo. Bratr si posteskl, že mu někdo mezí na nohou. Podívala se dolů. "Jejda!" uhnula stranou, neboť byla jedním z těch, co ho válcovali. Hnědý už odešel, takže se tu uvolnilo dost místa. Ne dost na to, aby se po sobě neváleli, ale dost na nějaký ten pohyb navíc. A právě o ten se snažil Ivar. Začal sebou mrskat jako ryba, až z toho Morghana naskakovala. "Nojó nojó, vždyť už jdu." mlaskla nespokojeně a pokusila se vstát. Místo toho se převalila na krémového vlka. Ne úplně vědomě tím osvobodila Ivara a uvěznila Morgotha pod sebou. "Hups." zachichotala se. Vlezla hlouběji do listí a když vykoukla, byla celičká v něm obalená. Hrábla znova a narazila na pěknou, dobře zachovalou lebku ježka. Zvedla ji silou mysli a dala si ji na hlavu. Delším stéblem si ji přivázala k palici a spokojeně se zavrtěla. Ve vlhké hlíně pod listy si obalila packy bahýnkem a otočila se na obecenstvo. "Hehehe, jsem bubák." zasmála se. Tu lebku si nechám. Pomyslela si spokojeně.
Atmosféra bez jednookého byla divně hustá a nepříjemná. Nelíbilo se jí to. "Jé, vy jste mi teda kazisrandi." posteskla si a protočila očima. Zvlášť nechápavě se cítila vůči vlčici, která se tiskla ke stromu a klepala se jako osika. Kdo jí co dělal, že reaguje tak přehnaně?

16. Muchlovat se se dvěma vlky v listí (jedno jestli dohromady nebo zvlášť). - grupen akce it is

Motanice byla o to zábavnější, když byla Morghana jen přihlížející osobou. Dívala se na ně a chichotala se. Náramně ji to bavilo! Kupodivu ani ne tak ta vřava a chaos jako spíš jejich rozličné výrazy. Morgoth naštvaný až odevzdaný, Ivar zpruzelý, šedá vyděšený a hnědák... ten vypadal že neví která bije. Bylo to k popukání. Hnědý jednooký mladík se natahoval pacičkama k Morghaně, jakoby ji chtěl vtáhnout zpátky. Roztomile se při tom usmíval, takový měsíček na hnoji. Možná do slova, vzhledem k tomu, že se váleli v kupce listí a tam, jak známo, zvířátka ráda nejen přespávají, ale taky dělají potřebu. Ivar na ni akorát prsknul rychlou odpověď. Zjevně se ptala dost nevhod. Inu, co naplat. Když už tu je a nikdo se neměl k tomu vylézt ven, rozhodla se zamíchat kartami. S pořádnou grácií a rozmachem skočila do listí mezi ně. Dostala se přímo mezi hnědého a Morgotha. Vykoukla akorát její hlava, na které ulpělo několik vlhkých lístečků. "nazdar fešáci, co tropíte? Ještě jste se nevymotali?" ušklíbla se kousavě a vcucla se mezi jejich těla. Přeci jen byla už venku zima a kde jinde by se měla zahřát, než u svého milovaného Morgotha a u přítulného sličného vlčka, který kvůli posilnění kvašenými hruškami hřál jako táborák. Spokojeně se tam zavrtala a užívala si tepla vlčích těl. Vypadali jako hodně divná skládačka, co do sebe bůh ví proč a bůh ví jak perfektně pasuje.

//Hadí ocas

Přišla přesně do té největší vřavy, kterou mohla čekat. Všichni leželi v listí, dělali blbosti, překřikovali se nebo se smáli. Morgoth ležel naznak v listí a vypadal, že počítá ovečky. "Co to vyvádíš?" zeptala se ho zvědavě a natočila hlavu na stranu. "Ivare, už jsi zjistil co jsi chtěl?" zeptala se taky šedého. Byla zvědavá, co jí na to řeknou, o co všechno za dobu své nepřítomnosti přišla. Nebyla ale pryč zas tak dlouho, ne? Nebo jo? Nebo ne? No, každopádně už byla tu a hodlala si vyslechnout každý šťavnatý drb který jí naservírují. Navíc ještě potřebovala zjistit, kde je ten hruškový sad. No co, měla chuť na trochu zábavy! Tohle byla pro ni zcela normální situace, normální běžný den. Chtěla něco extra! Jen otázka, kdo její "extra" zvládne. Samovolně jí pohled padl na krémového vlka, který ji provází celý její život. Vyzývavě se usmála.

//Plamínek přes esíčka

Byla cesta tak dlouhá, když šla k tomu jezeru? Přišlo jí že ne! Bylo to přece mnohem kratší a rychlejší a netrvalo jí to pomalu půlku dne. Ale slunce je pořád vysoko na obloze, možná se jí to tak táhne, protože se nudí. Navíc byla ještě stále dost mokrá a to ji mohlo zpomalovat. Vytvořila několik svých oblíbených ohnivých kuliček a nechala je kolem ní se točit jako se měsíce točí kolem své planety. Bylo to příjemné a hned jí to udělalo lepší náladu. Jak sama vždycky říká, oheň je přesně ta trocha koření, které život potřebuje.

//Východní hvozd

//Gallantida přes Ohnivé jezero

Capkala ještě stále dost mimo. Co se jí to právě stalo? Co to tam viděla? Proč tam byla? A jak se vůbec dostala ven? Navíc cítila, že efekt hrušky odchází a jak střízlivěla, měla takový ten divný pocit střízlivého prozření. Neměla to moc ráda, mnohem radši šla po omámení spát a probudila se až ráno. Střízlivá, vyspinkaná a bez divných vedlejších účinků střízlivění. Ten jednooký vlk říkal, že je někde hruškový sad. Asi by nebylo od věci ho navštívit. Pomyslela si odhodlaně a vydala se zpět pro své bratry. Zajímalo ji, zda ještě leží v tom chumlu, který způsobila.

//Hadí ocas přes esíčka

9. Navštívit ruiny Gallantidy. (nutné ovšem přemýšlet nad tím, jak se tam dostat, abys neskončila v Limbu)

//Ohnivé jezero

Zmateně se ve vodě rozhlížela. Co se stalo? jak se sem dostala? Proč sem spadla? Jak byla zmatená, začala hrabat packama jak nejsilněji dokázala. Jen si bohužel nevšimla, že hrabe směrem ke dnu, ne nahoru k hladině. No, co se dá dělat. Je to jak to je, dostávala se níž a niž do hlubin jezera, až najednou BONG! Flákla se do hlavy. Co to ale je? Nevypadalo to jako obyčejný kámen, ale spíš jako... stavba? Ruina? Město! Ghana cítila, jak jí dochází kyslík, ale upřímně... nebyla zrovna 2x rozumná, takže místo paniky a rychlého plutí nahoru na vzduch, jala se podívat na ty krásné šutry blíž.
Proplavala nejbližším otvorem, připomínajícím otvor do doupěte, a vyplavala v podivném prostoru. Překvapeně zalapala po dechu. "Ghaaaa, co to? Vzduchová kapsa?" vyjekla a její ozvěna se jí 1000 x vrátila. Zachichotala se. Hezké místo, pěkně hlučné. A vsadila by svůj kožich na to, že sem moc vlků nezavítá. Je díky tomu výjimečná? Ještě stále ovíněná se zhluboka nadechla a šla dál objevovat, ale dostala se do podivného vodního proudu, který ji z města vytlačil ven. Protože neměla dost síly, byla unavená a značně pod vlivem hrušky, neměla moc šanci se víru ubránit. Měla obrovské štěstí, že ji nestáhl níž ke dnu, ale naopak vyplivnul uprostřed jezera. Stačilo pak jen párkrát hrábnout správným směrem a dostala se nahoru nad hladinu. Nedostatek kyslíku a vyčerpání ji krapítek vrátilo zpátky na zem mezi střízlivé. Doplavala ke břehu, oklepala se a zmateně odešla. Ani neměla sílu se vysušit magií. Ještě si to plně neuvědomovala, ale málem tam zemřela. Ještě štěstí, že opilí jsou nesmrtelní. Nebo gumoví. Nebo tak něco.

//Plamínek přes Ohnivé jezero

//Esíčka přes Plamínek

Přiskákala jako hopík celá šťastná a omámená k jezeru, kde prováděla rituál pro oběť bohům. Krásná červená hladina se jí tuze líbila, posledně neměla možnost si to pořádně prohlédnout. Ale teď má! Je vážně jezero plné krve? Sklonila se k vodě a čučela na ni. No, bohužel toho moc neviděla, protože si hruška ještě stále hrála s jejím viděním. Naklonila se ještě víc, aby si k vodě přičichla, ale jakmile se její čenich dotkl hladiny, neudržela balanc a sletěla do vody. Ani nestačila vyjeknout.

//Skryté ruiny Gallantidy