Příspěvky uživatele

< návrat zpět

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Emocionální chvilka byla přesně to, co Morghana potřebovala ze všeho nejvíc. Tiskla se tu na své dva milované bratry a bylo jí blaze. Hrušky už se nedaly jíst, ale upřímně... ani by je Ghana jíst už neměla. Ještě stále cítila jejich vliv a né zrovna málo. Na druhou stranu díky tomu zimu nevnímala tolik, jako střízliví vlci. Na jednu stranu super, na druhou nebezpečné. "Jo, přesně přesně." přitakávala. "Chyběl jsi nám, hrozně moc. Říkala jsem sice, že chci objevovat nová místa, ale upřímně... zatím je tu celkem nuda. Je tu děsné málo vlků." postěžovala si. No vážně, kam všichni zmizeli? Ještě že tu měla tyhle dva, jinak by se nudou taky začala drbat, jako Mordecai. Ten se naštěstí rozhodl, že podnikne cestu s nimi. Morghana se rozzářila. "Perfektní! Najdeme si nějaké příjemné teplé místečko, kde přečkáme tuhletu strašnou zimu." zašvitořila a nepřátelsky zírala na padající vločky. Ze zvědavosti vyplázla jazyk a nechala jednu z nich na něm přistát. Mlaskla a zamyšleně se zamračila. "Ale nechutná špatně." podotkla mimoděk a začala chytat náhodně vločky. Vlastně to byla docela zábava. Škoda že ji zábly nožky. Hned se chopila příležitosti vyhovět Morgothovi. "Tak jo, jdeme! Ale... kam půjdeme?" zarazila se. Kde může být teplo? Savior mluvil tehdá o vlkovi jménem Život, tam by mohlo být teplo. Život = teplo, to dá přece rozum. Nebo ne? Ale za pokus to jistě stojí! "Jeden vlk mi vykládat o nějakém vlkovi s nadpřirozenými schopnostmi. Říkal mu Život, žije na jihu. Teoreticky by kolem něj mělo být příjemně, co říkáte?" navrhla hned cíl cesty. Ale kdo ví, jestli tam bude vážně tak prima jak jeho jméno napovídá. Třeba je to nějaký místní chyták.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Cai se, jako vždy, snažil naladit na všeobecnou náladu a emoční rozpoložení ostatních. Morghana pocítila příval nevole. Neměla ráda, když se měl bratr před ní na pozoru. Zná ho celý život, tak sice ví, že tomu nejde pomoci, ale nějak to nedokázala skousnout. Přišlo jí, že je bráška staví na stejnou stranu barikády, jako všechny ostatní. A to přece nejde! Nemohla však ani tušit, že ani sám Mordecai neví, jak vyvolat emoce a když už, tak jak je číst. Bylo to příliš abstraktní a Cai o tom nikdy nemluvil. Jen se přizpůsoboval.
Naklonila hlavu na stranu a nespokojeně mlaskla. "A Morticia by chtěla?" zeptala se ho rýpavě. "Caii, tohle před námi dělat nemusíš." upozornila ho bez okolků a pleskla ho pacičkou přes tu jeho, aby se přestal odrbávat. "Je kosa, nenič si kožich." upozornila ho až překvapivě dospělým způsobem. Naštěstí to byl jen chvilkový zkrat, protože se jí vzápětí zamotal jazyk, čemuž se začala smát. "Budeš ho poře-pořte- hahaha, potřebovat." uculila se a rázem veškerá vážnost situace zmizela. Byla tu vůbec? Zní to jako blbost. Morgoth si přisadil a celkem se rozvášnil ohledně jeho emocí k nim. Ghana se na něj překvapeně podívala se zářícíma očima a rozněžnělým výrazem. A protože ona naopak byla velice emotivní, neubránila se drobným slzičkám. Opětovala Morgothovi dotek a také se o něj opřela. Stočila pohled k Mordecaiovi, který neměl šanci těm dvěma vzdorovat ani uniknout. "Taky vás mám hrozně moc ráda, kluci." popotáhla. "Caiiiiii, hrozně jsi mi chyběl! Koukej jít taky sem!" poručila mu spíš prosebným hlasem a tvrdohlavě poukázala na volný bok. Sice se na tuhle cestu těšila, ale nemohla říct, že se na cestě cítila osamělá. Bylo tu kolem ní příliš málo vlků a postrádala tu svou rodinu. Ještě že ji Goth a Cai našli. Neuměla si představit tu prázdnotu, kdyby tu na všechno byla sama. Zvlášť při blížící se zimě.
"No počkej, jak jako my? Snad jdeš taky, ne?" střihla ušima vyplašeně, když se Mordecai zvláštně vyjádřil k cestě za teplem. Což by, jen tak mimochodem, sama velmi uvítala.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Přítomnost dalšího bratra Morghanu potěšila způsobem, který ještě nezažila. Poprvé pocítila emoce se znovusetkání a byly překvapivě silné. Nebo to byly ty hrušky? Vem to čert, teď nebyl čas na filozofování. Nebo aspoň ne to negativistické. Z Mordecaie vypadl povedený vtípek, který sice byl legrační, ale ne tak legrační, jak Morghaně přišlo. Rozesmála se, až neudržela rovnováhu a přepadla na záda. Došla k prozření. "Dneska už žádný hrušky." vypadlo z ní přidušeně, jak si vyrazila trochu dech. Zvedla pouze hlavu, aby viděla na Caie. "Ale ty si dej." Přece nepřijde o takovou ňamku jenom proto, že jeho sestra trochu přebrala. Vyškrábala se na nohy, oklepala ze sebe divný pocit vlhka a chladu a nahodila o mnoho kultivovanější výraz. Trochu ji to žuchnutí nechalo vystřízlivět, ale pořád byla značně ovíněná. Morgoth nabídl bratrovi hrušku, kterou si Cai s drobným zaváháním vzal. Spokojeně zamávala ocasem. Tak go má být. Ale ještě nebyla zcela spokojená. Přítomnost bratrů byla sice skvělá, to jistě, ale něco tu přece chybělo. "Morticia s tebou není?" zamrkala překvapeně a vykukovala zpoza Mordecaie, zda ji někde neuvidí. Neviděla. Mrskla po něm trochu vyčítavý výraz. Jakoby snad byl jeho úkol je držet pohromadě a tahat s sebou každého z nich, aby se nerozdělili. Nebyl, samozřejmě.
Hana cítila v chladu přicházející zimu. Musela uznat, že už teď to tu bylo o mnoho mrazivější, než u nich doma. "Kluci, myslíte že takhle chladno tady bude celou zimu?" zeptala se s pohledem na obláčky páry, které jí šly od tlamy. Doma takhle kruté zimy nebyly. Měli sice chladné noci, ale nebyly tak vlhké a lezavé. Jejich první zima byla sice dost šokující a krutá, ale tohle? Měla z toho trochu obavy. "Pamatujete si když jsme byli malí a přišla zima? Přes den se nic moc neměnilo, ale sakra ty noci. Ty byly teda vážně něco. Kosa neskutečná, všechna zvířata zalezla do svých doupat a nevylezla až do jara. A my, malá škvrňata bez pořádné srsti, jsme se pořád tiskli k sobě, aby nám nebyla zima. Brrrrr jen si na to vzpomenu a je mi ouzko. Ještě že jsme všichni přežili." zasmála se odlehčeně. Nikoho si Bohové k sobě neodvedli, takže nebyl důvod z toho mít zbytečné trauma.

Pfff, jasne ze 2x, rada davam (a dostavam) :D

Morghana měla pocit, že jí hlava brzy uletí v nestabilních kruhových stopách. Morgoth na tom byl podobně, ale to se dalo očekávat. Krapítek to s hruškami přehnali. Naléhání bratra nebylo nic překvapivého, asi si už zvykla. Nebo to brala jako součást jejich zamotaného vztahu. Sice ho před časem z okruhu partnerů nekompromisně vyškrtla, ale stejně ji to k němu táhlo. Nebylo na tom asi nic překvapivého, měli společnou minulost přítomnost i budoucnost. Byli svázáni více než jedním poutem, to se nedalo jen tak přerušit. A ona ani nechtěla, na bratrovi jí záleželo jako na nikom jiném. Přesto se však držela svého rozhodnutí. "Náhoda neexistuje." přitakala aniž by si uvědomila, že tím přilívá olej do ohně. Její obvyklá tvrdá upřímnost byla zakalená pocity vyvolanými zkvašeným ovocem. A to se jí nelíbilo. Zvedla hlavu, narovnala se, zahlédla známou tvář a prudce vyvrátila obsah žaludku před Mordecaiem.
Jako kdyby na moment prozřela a mysl se jí vyčistila - stejně jako žaludek. "Bráško!" vyhrkla překvapeně. Přivolala ho snad? Svěděl ho čumák z toho, jak o něm mluvili? Nebo se jí to jen zdá? Znechuceně se odvrátila od nevábné hmoty a dělala, že jí to nikdy nepatřilo. "Jak jsi se... co jsi... jak to... Mordecaii!" vypadlo z Morghany nelogicky. Byla tak šťastná a v šoku, že vlastně ani nevěděla jak to vyjádřit. Najednou jí celá situace přišla hrozně legrační. Všichni tři se sešli zrovna tady a zrovna teď poté, co si Ghana myslela, že je uvidí až kdoví kdy po návratu domů. A místo toho si pro ni oba doslova došli. "Hehe, jsme jak ti tři bratři z legendy. Tři sourozenci pod hruškou se spoooustou zkvašeného ovoce." ušklíbla se a strčila do nejbližší šťavnaté hrušky ke Caiovi. "Dáš si?" zamrkala na něj. K naprosté dokonalosti už chyběla jen Morticia.

Zamračila se, pak udělala nechápavý výraz a nakonec nad tím mávla tlapou. "Asi ne." uzavřela to nonšalantně. Však si toho ještě řeknou víc než dost, ne? Na co hledat ztracenou větu, která možná ani nezazněla. Jak se tak válela, všimla si vedle sebe rozmáčklé hrušky. Stočila k ní hlavu a natáhla jazyk, aby kus ulízla. Byla však příliš daleko a Morghana příliš neochotná a vratká na to, aby se k ní skláněla a někam lezla. Vlastně to bylo pro její dobro, hrušek měla až až.
"Hm, to je pravda." souhlasila. "Tys mi vždycky rozuměl. Víc než kdokoliv." Kdy se z toho stala filozofická debata? "Já vím všechno." zahihňala se. "Vím že věříš, že jsi vyvolený." vyžblebtla ze sebe ztěžka. "Taky vím že Mordecai neví pořádně kdo je. A vím že Morticia má dobré srdce." Přitulila se k bratrovi trochu pohodlněji, už se po něm neválela jako po kožce z kozy. "A mám vás všechny moc ráda." Zavřela na chvíli oči. Jak se jí motala hlava, bylo příjemnější chvíli nekoukat. Morgoth jí připomněl to, co jí vždy vykládá - že jejich setkání není náhoda. "Bohové po nás něco chtějí. Snad to dostanou." zavrtala se do krémové srsti a modlila se, aby to motání konečně přestalo.

Huhňání bratra nebylo skoro slyšet a omámená Morghana asi ani neměla pořádně šanci zachytit, co jí to říká. "Co jsi říkal?" zeptala se a mrkla každým okem zvlášť. Jazyk se jí motal jen o trochu méně než hlava. Ta se točila jak na horské dráze. Nebo na kolotoči? Morgoth podotkl, že se taky motá a ona se na své konto zasmála. "Jo, sama sobě přestávám rozumět." Přestože se jí zdálo, že tuhle větu řekla celkem kultivovaně, opak byl pravdou. Opět se kousla do jazyku, jako kdyby ho neuměla používat.
Krémový vlček přiznal barvu, načež Ghana na něj ukázala tlapičkou. "Ha! Já to věděla." zaostřila na něj. Asi by si měla dát od hrušek pauzu, jinak to s ní sekne. Na krásný kompliment se zatvářila jako vrcholný šílenec, široce se totiž usmála až ukázala většinu svého chrupu. Kde koho by tím pěkně postrašila, ukazovat zubiska, to se přece nedělá! "Awww, ty lichotníku." plácla ho do čela a rozpustila se na něm snad ještě víc. Jde to vůbec? Ještě chvíli a stane se z ní kapalina. Nebo kočka. "A ty jsi můůůj. Škoda že se to Bohům nelíbilo. Pch, co mají za problém!" nahněvala se trochu. Ale vážně jenom trochu, ve skutečnosti jejich vůli důvěřovala.

Zakývala hlavou možná víc než by měla. Ale ten pohyb byl hrozně legrační, potřebovala ho pořádně prožít. Nejspíš tím ale Gothovi pěkně pocuchala srst. "Hlavně že jsou spokojení." zamrmlala. "Asi se brzo Bohů zeptám, jak se mají. Pro jistotu." rozhodla se. Sladké připomenutí jejich osudu bylo zruinováno škytnutím, kvůli kterému se krémový vlk zakoktal. "Tee-hee, už se ti motá jazyk." zasmála se, ale protože karma je zdarma, nedopatřením se kousla. Kníkla a vyplázla jazyk. Vypadal dost přihlouple, ale cožpak jí na tom kdy záleželo? Ne. Nikdy. Bylo jí to fuk. Dokud se bavila, bylo jí jedno co si kdo myslí. bratr jí připomněl, že se narodil jako první. "Ajooo. To je fakt." uculila se. Zavrtěla ocasem. "Lháři." odpověděla mu se smíchem. "Ty moc dobře víš jak jsi krásný." Jí prakticky nešlo lhát. Její naprostá upřímnost ve všem jí umožňovala rozeznat odchylky i u ostatních. Zvlášť pak u vlků, které zná jako vlastní tlapky. Svět se s ní motal jako šílený a ona si spokojeně povzdechla. Jako kdyby s ní spadla všechny tíha a únava dne. Ne že by měla kdoví jak těžký den, nemluvě o tom, že teprve začal. Ale uťapkaná rozhodně byla, to ano.

Pokývala hlavou, ale spíš s ní jen tak zakymácela. "Jo... co by tu dělali. Nemají důvod odejít." Zaklonila hlavu, aby se podívala na bratra, ale viděla ho vzhůru nohama. "Ale tos taky neměl." namítla. Hlava se jí už trochu motala, byla celá vláčná a usměvavá. A jaksi vypustila fakt, že jí už Goth řekl, proč odešel. Kvůli ní. Ona však už měla hlavu v pejru, takže z ní sem tam vypadla nějaká blbost. Zasmála se představě, jak tu všichni čtyři leží pod hrušní, opilí a paří. A svět kolem nich se hroutí v troskách. "Jooo to by byla paráda." zahihňala se. Morgoth se jí uhnízdil v srsti a cosi do ní mručel. Zachytila slovo "stýskalo". Rozvalila se ještě víc a dle jeho příkladu natáhla packy vzhůru. Její nohy byly stejně dlouhé jako ty jeho. Dlouhé a spoře osrstněné. Tlapky měli oba opatřené delším chlupem mezi prsty. Ochrana proti popálení horkým povrchem a sedření kameny. Lišili se snad jen velikostí a barvou. "Máš tááák pěknou světlou srst. Jako anděl." poznamenala a zakinklala předníma nohama ve vzduchu. "Mámě asi došla barva." dodala překvapivě vážným hlasem.

Byla ráda, že konečně opustili nevděčné téma a věnovali se jen těm lepším věcem. Byl čas na špatná témata a byl čas na ta dobrá. Právě teď se chtěla jen oddat příjemné chvíli se svým bratrem a touhle veeelkou hromadou hrušek. Oba si dali a i když by museli pořádně přitlačit na to, aby byli totálně pod obraz, cítila Morghana jemné šimrání ve tvářích. Šťáva začínala působil. Přiblble se usmála a šťouchla do Morgotha z boku. "Heheh, to by byla paráda, kdyby se tu najednou objevili ještě Mordecai s Morticiou." poznamenala zasněně. "to by byla teprve pááárty!" lehla si mezi ovoce a dala si ještě pár. "Jsou výýýborné." souhlasila s menší časovou prodlevou, neboť měla právě teď spoustu myšlenek, které jí blokovaly odpovědi. "Myslíš, že se vlkům v Bratrstvu po nás stýská?" zeptala se znenadání trochu posmutněle. Konec věty jí přerušilo škytnutí a tichý chichot. Její hluboký hlas trochu zakolísal. Zavrtěla ocáskem a převalila se na záda, takže se pořádně opřela o bok vlka, který se nějakým zázrakem vždy ocitl přímo u ní.

//Rohenský potok

Debata na téma vlčata byla vysilující. Málokdy se s bratrem takhle moc rozcházela v názorech. Jistě, byli hodně odlišní, ale vždy dokázali najít společnou řeč, nebo spíš Morgoth se skoro vždy výrazně podřídil přáním Morghany a ona ho za to netrápila svými výbuchy hloupých nápadů. Ale tohle bylo něco, co oba viděli hodně jinak. Bylo normální, že si různí vlci interpretovali vůli Bohů různě. Ale tahle interpretace Morghaně dost ubližovala, aniž by o tom ona sama věděla. "Jistě ještě bude čas a příležitost to probrat znovu. Teď ale není." uzavřela to raději. Nechtěla se teď hádat, nechtěla to řešit. Chtěla se jen radovat z toho, že má bratra zase při sobě.
Přišli do sadu, který náramně voněl zkvašenými hruškami. "Podívej, to je ono! Tady určitě ten vlk nabral hrušky." zvolala nadšeně. Přistoupila k jednomu ze stromů a sklonila se k ležícím plodům podzimu. Mrkla na Morgotha s šibalským úsměvem. "Dáme si? Třeba k nám taky promluví Bohové, jako k brtrům." zasmála se. Rozhodně se necítila jako nějaká vyvolená, proto byl tohle pro ni vážně jenom žert. Kousla si do sladké dužiny s kvasnou příchutí a pobídla i Gothovi, aby si dal též.

//Ohnivé jezero přes červenou řeku

Pokývala hlavou. "Jo, ten tě chtěl jenom naštvat." odpověděla prostě. Byla to pravda, nač se ho zastávat. Oba se pošťuchovali jako malá vlčata. Bohužel jí potvrdil její obavy. Povzdechla si. "Nikdo z nás nemůže vědět, co Bohové zamýšlejí." přiznala. "Pokud tohle je tvá interpretace, budiž. Avšak já s ní nesouhlasím." pousmála se na něj trochu smutně. I ji to mrzelo. Pro ni to byl jasný akt tvrdého odmítnutí, proti čemuž nechtěla bojovat. Ale bolelo to. Ačkoliv o tom nikdy nemluvila, smrt jejích vlčat ji zasáhla. A koho by to nezasáhlo? Rostli v ní, vyvíjeli se, měla být jejich ochráncem, opatrovníkem a učitelem. Místo toho je doprovodila na onen svět Bohům do náruče. Jistě je o ně postaráno, ale i tak. Bylo to bolestivé rozloučení.
"Ale... jsem moc ráda, že tě tu mám." přiznala. "Chyběl jsi mi. Chybí mi domov. A ty jsi mi ho kousek přivedl." Sklopila na moment oči. Jak se asi ostatní mají? Stýská se jim po ní? Nebo už to vzali jako hotovou věc a pokračují ve svých životech beze změny? Těžko říct...

//Hrušňový sad

//Tenebrae přes Plamínek

Uchechtla se a věnovala mu provokativní ušklíbnutí. "Já vím, to já schválně." zachichotala se. "Ivar se toho taky chytil. Chtěli jsme tě popíchnout, jsi roztomilý, když se zlobíš. Navíc... jak jinak tě mám naučit, že mi nejde poroučet." zamávala mu ocasem přímo před čenichem a poposkočila blíž k červenému potůčku, který se vléval do velkého rudého jezera. Tohle místo se jí opravdu zamlouvalo, bylo jako stvořené pro rituály a setkávání. Poznamenal, že je stejně ze všech nejlepší. Ghana se lehce zamračila a pootočila se na něj. "Morgothe, neříkej mi, že jsi se ještě nevzdal našich vlčat. Dobře víš, že si je Bohové nepřejí." povzdechla si. Nemohla tvrdit, že ho nemiluje, nemohla ani odmítnout možnost, že si budou blízcí. Ale vlčata? Po tom všem? Bohové jasně dali najevo svou vůli. A ona se jim nehodlala vzpírat.

//Rohenský potok přes Červenou řeku

Vlčice se zdráhala, ale rozhodla se k rituálu přidat. Vzdá čest mrtvým bylo něco, co se nejspíš nosilo všude ve všech kulturách i zemích a málokdo by odmítl. Což Morghana samozřejmě nevěděla, pro ni bylo tohle všechno naprosto přirozené. Pochytila způsob, jakým mluvila s mrtvými. Postará? Ona je alfa? Pomyslela si překvapeně. Byla úplně jiná než ten nadutec na severu. Byla milá, jemná a uctivá. Je možné, že ne všechny alfy a smečky jsou stejné? Chtěla se zeptat, ale neměla vůli narušovat tuhle posvátnou chvíli. Navíc asi o tuhle znalost výjimečně nestála. Potřebovala se oklepat z předchozího setkání, než bude schopná přijmout další informace o místních zvycích a smečkách. To slovo smečka jí stále strašilo, chtě nechtě měla předsudky. Potřebuje trochu času.
Jakmile jejich seance skončila, krev zčernala a vyschla, Morghana si dovolila opět promluvit. "Jistě budou mít radost, až k nim tvá slova doputují." poznamenala a zavrtěla ocasem. Všimla si čekajícího Gotha, který se ani nechtěl přidat k rituálu. Chápala to. Musí se rozloučit. "Není ti moc, ale... snad je ti lépe. Ráda jsem tě poznala, eeee..." Vzpomněla si, že se vlastně ani neseznámily. Její jméno jí totiž nemohlo uniknout, nebylo vůbec vyřčeno. "Zas někdy na viděnou." Rozloučila se s úsměvem a přidala se zpět po boku Morgotha.
Když poodešli výrazně dál, velmi vážně se na něj otočila. "A není mým partnerem." prohlásila znenadání. "Ivar. Nedávno jsme se potkali, ani jeden z nás nemá v plánu se na sebe vázat jinak než jako sourozenci. Je skvělým přínosem Bohům, ale jeho srdce patří jinému. A ani já se nevážu tak rychle. To bys měl vědět." Pokárala ho měkkce.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

20. Ucti památku někoho na Galirei zemřel (pokud nevíš o nikom musíš to zjistit od jiného vlka).

Vlčici zjevně zaskočila, ale nevypadala, že by jí to vadilo. Vlastně se zdála být potěšena faktem, že jí někdo nabídl pomoc. Škoda že šlo zrovna o něco, co Ghana opravdu vyřešit nedokázala. "Ah tak... mrtvé bohužel přivést k živým neumím." přiznala. Nicméně po zážitku s mrtvými dušemi u Jezevce měla na smrt zas o trochu jiný pohled než dřív. "Potkala jsem Jezevce, který nás odvedl k mrtvým a upřímně? Rozjíždějí tam pořádnou party. Být mrtvý asi není špatná věc." ušklíbla se pobaveně. "U nás doma, když nám někdo hodně chybí, vzdáváme jim hold při rituále. Posíláme jim zprávu, že na ně myslíme a že nám chybí." podělila se s vlčicí o informaci. Ačkoliv jí na cizincích nezáleželo, nebyla lhostejná k jejich trápení. Pokud měla možnost, a to ona měla skoro vždy, ráda se podělila o znalosti a řešení, která nabízejí Bohové krve. Mrkla na cizinku a vypálila v trávě malý symbol cynath - vzpomínek a památky zesnulým. Pokynula vlčici, aby se k ní přidala. Nakousla si jemně polštářek na přední tlapce a nakapala na symbol. Koukla na cizinku a jí muselo být nad slunce jasné, že po ní chce totéž. "Drazí bohové, prosím vás o vaši moudrost a sílu. Já Higanbana hledám vědomí vlků, kteří už nejsou mezi námi. Vzdávám jim hold, ctím jejich památku a propojuji jejich duše s duší pozůstalých, kterým na nich záleží. Jejich blízcí jim chtějí dát na vědomí, že jim chybí a myslí na ně." Koukla na hnědou vlčici a usmála se na ni. "Chceš jim předat vzkaz?" zeptala se pro jistotu. "Bohové jsou mocní, tvá slova skrz ně dorazí tam kam mají."