Gallirea - Příspěvky uživatele

Byla ráda, že konečně opustili nevděčné téma a věnovali se jen těm lepším věcem. Byl čas na špatná témata a byl čas na ta dobrá. Právě teď se chtěla jen oddat příjemné chvíli se svým bratrem a touhle veeelkou hromadou hrušek. Oba si dali a i když by museli pořádně přitlačit na to, aby byli totálně pod obraz, cítila Morghana jemné šimrání ve tvářích. Šťáva začínala působil. Přiblble se usmála a šťouchla do Morgotha z boku. "Heheh, to by byla paráda, kdyby se tu najednou objevili ještě Mordecai s Morticiou." poznamenala zasněně. "to by byla teprve pááárty!" lehla si mezi ovoce a dala si ještě pár. "Jsou výýýborné." souhlasila s menší časovou prodlevou, neboť měla právě teď spoustu myšlenek, které jí blokovaly odpovědi. "Myslíš, že se vlkům v Bratrstvu po nás stýská?" zeptala se znenadání trochu posmutněle. Konec věty jí přerušilo škytnutí a tichý chichot. Její hluboký hlas trochu zakolísal. Zavrtěla ocáskem a převalila se na záda, takže se pořádně opřela o bok vlka, který se nějakým zázrakem vždy ocitl přímo u ní.

//Rohenský potok

Debata na téma vlčata byla vysilující. Málokdy se s bratrem takhle moc rozcházela v názorech. Jistě, byli hodně odlišní, ale vždy dokázali najít společnou řeč, nebo spíš Morgoth se skoro vždy výrazně podřídil přáním Morghany a ona ho za to netrápila svými výbuchy hloupých nápadů. Ale tohle bylo něco, co oba viděli hodně jinak. Bylo normální, že si různí vlci interpretovali vůli Bohů různě. Ale tahle interpretace Morghaně dost ubližovala, aniž by o tom ona sama věděla. "Jistě ještě bude čas a příležitost to probrat znovu. Teď ale není." uzavřela to raději. Nechtěla se teď hádat, nechtěla to řešit. Chtěla se jen radovat z toho, že má bratra zase při sobě.
Přišli do sadu, který náramně voněl zkvašenými hruškami. "Podívej, to je ono! Tady určitě ten vlk nabral hrušky." zvolala nadšeně. Přistoupila k jednomu ze stromů a sklonila se k ležícím plodům podzimu. Mrkla na Morgotha s šibalským úsměvem. "Dáme si? Třeba k nám taky promluví Bohové, jako k brtrům." zasmála se. Rozhodně se necítila jako nějaká vyvolená, proto byl tohle pro ni vážně jenom žert. Kousla si do sladké dužiny s kvasnou příchutí a pobídla i Gothovi, aby si dal též.

//Ohnivé jezero přes červenou řeku

Pokývala hlavou. "Jo, ten tě chtěl jenom naštvat." odpověděla prostě. Byla to pravda, nač se ho zastávat. Oba se pošťuchovali jako malá vlčata. Bohužel jí potvrdil její obavy. Povzdechla si. "Nikdo z nás nemůže vědět, co Bohové zamýšlejí." přiznala. "Pokud tohle je tvá interpretace, budiž. Avšak já s ní nesouhlasím." pousmála se na něj trochu smutně. I ji to mrzelo. Pro ni to byl jasný akt tvrdého odmítnutí, proti čemuž nechtěla bojovat. Ale bolelo to. Ačkoliv o tom nikdy nemluvila, smrt jejích vlčat ji zasáhla. A koho by to nezasáhlo? Rostli v ní, vyvíjeli se, měla být jejich ochráncem, opatrovníkem a učitelem. Místo toho je doprovodila na onen svět Bohům do náruče. Jistě je o ně postaráno, ale i tak. Bylo to bolestivé rozloučení.
"Ale... jsem moc ráda, že tě tu mám." přiznala. "Chyběl jsi mi. Chybí mi domov. A ty jsi mi ho kousek přivedl." Sklopila na moment oči. Jak se asi ostatní mají? Stýská se jim po ní? Nebo už to vzali jako hotovou věc a pokračují ve svých životech beze změny? Těžko říct...

//Hrušňový sad

//Tenebrae přes Plamínek

Uchechtla se a věnovala mu provokativní ušklíbnutí. "Já vím, to já schválně." zachichotala se. "Ivar se toho taky chytil. Chtěli jsme tě popíchnout, jsi roztomilý, když se zlobíš. Navíc... jak jinak tě mám naučit, že mi nejde poroučet." zamávala mu ocasem přímo před čenichem a poposkočila blíž k červenému potůčku, který se vléval do velkého rudého jezera. Tohle místo se jí opravdu zamlouvalo, bylo jako stvořené pro rituály a setkávání. Poznamenal, že je stejně ze všech nejlepší. Ghana se lehce zamračila a pootočila se na něj. "Morgothe, neříkej mi, že jsi se ještě nevzdal našich vlčat. Dobře víš, že si je Bohové nepřejí." povzdechla si. Nemohla tvrdit, že ho nemiluje, nemohla ani odmítnout možnost, že si budou blízcí. Ale vlčata? Po tom všem? Bohové jasně dali najevo svou vůli. A ona se jim nehodlala vzpírat.

//Rohenský potok přes Červenou řeku

Vlčice se zdráhala, ale rozhodla se k rituálu přidat. Vzdá čest mrtvým bylo něco, co se nejspíš nosilo všude ve všech kulturách i zemích a málokdo by odmítl. Což Morghana samozřejmě nevěděla, pro ni bylo tohle všechno naprosto přirozené. Pochytila způsob, jakým mluvila s mrtvými. Postará? Ona je alfa? Pomyslela si překvapeně. Byla úplně jiná než ten nadutec na severu. Byla milá, jemná a uctivá. Je možné, že ne všechny alfy a smečky jsou stejné? Chtěla se zeptat, ale neměla vůli narušovat tuhle posvátnou chvíli. Navíc asi o tuhle znalost výjimečně nestála. Potřebovala se oklepat z předchozího setkání, než bude schopná přijmout další informace o místních zvycích a smečkách. To slovo smečka jí stále strašilo, chtě nechtě měla předsudky. Potřebuje trochu času.
Jakmile jejich seance skončila, krev zčernala a vyschla, Morghana si dovolila opět promluvit. "Jistě budou mít radost, až k nim tvá slova doputují." poznamenala a zavrtěla ocasem. Všimla si čekajícího Gotha, který se ani nechtěl přidat k rituálu. Chápala to. Musí se rozloučit. "Není ti moc, ale... snad je ti lépe. Ráda jsem tě poznala, eeee..." Vzpomněla si, že se vlastně ani neseznámily. Její jméno jí totiž nemohlo uniknout, nebylo vůbec vyřčeno. "Zas někdy na viděnou." Rozloučila se s úsměvem a přidala se zpět po boku Morgotha.
Když poodešli výrazně dál, velmi vážně se na něj otočila. "A není mým partnerem." prohlásila znenadání. "Ivar. Nedávno jsme se potkali, ani jeden z nás nemá v plánu se na sebe vázat jinak než jako sourozenci. Je skvělým přínosem Bohům, ale jeho srdce patří jinému. A ani já se nevážu tak rychle. To bys měl vědět." Pokárala ho měkkce.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

20. Ucti památku někoho na Galirei zemřel (pokud nevíš o nikom musíš to zjistit od jiného vlka).

Vlčici zjevně zaskočila, ale nevypadala, že by jí to vadilo. Vlastně se zdála být potěšena faktem, že jí někdo nabídl pomoc. Škoda že šlo zrovna o něco, co Ghana opravdu vyřešit nedokázala. "Ah tak... mrtvé bohužel přivést k živým neumím." přiznala. Nicméně po zážitku s mrtvými dušemi u Jezevce měla na smrt zas o trochu jiný pohled než dřív. "Potkala jsem Jezevce, který nás odvedl k mrtvým a upřímně? Rozjíždějí tam pořádnou party. Být mrtvý asi není špatná věc." ušklíbla se pobaveně. "U nás doma, když nám někdo hodně chybí, vzdáváme jim hold při rituále. Posíláme jim zprávu, že na ně myslíme a že nám chybí." podělila se s vlčicí o informaci. Ačkoliv jí na cizincích nezáleželo, nebyla lhostejná k jejich trápení. Pokud měla možnost, a to ona měla skoro vždy, ráda se podělila o znalosti a řešení, která nabízejí Bohové krve. Mrkla na cizinku a vypálila v trávě malý symbol cynath - vzpomínek a památky zesnulým. Pokynula vlčici, aby se k ní přidala. Nakousla si jemně polštářek na přední tlapce a nakapala na symbol. Koukla na cizinku a jí muselo být nad slunce jasné, že po ní chce totéž. "Drazí bohové, prosím vás o vaši moudrost a sílu. Já Higanbana hledám vědomí vlků, kteří už nejsou mezi námi. Vzdávám jim hold, ctím jejich památku a propojuji jejich duše s duší pozůstalých, kterým na nich záleží. Jejich blízcí jim chtějí dát na vědomí, že jim chybí a myslí na ně." Koukla na hnědou vlčici a usmála se na ni. "Chceš jim předat vzkaz?" zeptala se pro jistotu. "Bohové jsou mocní, tvá slova skrz ně dorazí tam kam mají."

//Jezevčí plácek přes Kierb

Usmála se na bratra a šťouchla do něj. "Už jsem měla strach, že jsi zmizel. V zemi mrtvých bych tě hledala stovky let." pronesla při cestě k vodnaté bujaré řece. Tyhle končiny byly opravdu něco. Co území to nové zjištění, někdy překvapivé, jindy příjemné a občas děsivé. Jezevcova země mrtvých byla trocha od každého. Když míjeli soutok řek, všimla si Morghana, že tu nejsou sami. Stála tam hnědá vlčice a vypadala, že ji něco tíží. Nebo si možná šla jen zaběhat? Tak či tak, dýchala nepřirozeně a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Morghana by ji mohla nechat být, ale upřímně... nechtěla. Nové věci ji fascinovaly. Bavily! A noví vlci v ní vyvolávali příjemné emoce. Jen teda tahle se zdála být skoro až smutná, nebo to bylo jen zdání? Hleděla na vodu a tvářila se nepřítomně. "Je všechno v pořádku?" zavolala na cizinku starostlivě. Hodila na Morgotha omluvný pohled a přiblížila se k vlčici. "Něco hledáš? Nebo někoho?" zarazila se a koukla do vody. To doufám že ne.

19. Ztratit rovnováhu na klukem listí.

Jak tak poslouchala báseň bardky a usmívala se, došlo jí, že vlastně se jí zase ztratil z dohledu její bratr. "Morgothe?" ohlédla se za sebe, ale nestál tam. "Goooothe, kdepak jsi? Kam jsi zmizel?" Šla se po něm porozhlédnout, ale v té změti vlků to moc dobře nešlo. "Kde jsi, můj prince snů." zašvitořila se smíchem, ale čím déle chodila mezi těly cizích vlků, tím víc panikařila. "Bráško jsi tu? To není legrace, kde jsi?" Rozeběhla se. Vlci ji různě oslovovali, ptali se ji na spoustu věcí. Odkud je, jak dlouho tu žije, po kom má tak barevný kožíšek, kde vzala tu fešnou lebku. Ona jim však neodpovídala. "Viděli jste někde krémového vlka?" ptala se, ale vlci byli příliš rozjásaní na to, aby jejím otázkám věnovali pozornost. Dál si povídali a bavili se. Měla radost, že je jim tak blaze, ale začínala být vážně nesvá. Už prakticky běžela, cítila chladné vlhké listí pod nohama a v jednu chvíli jí to podklouzlo. Vyjekla leknutím a rozplácla se jak dlouhá tak široká. Popojela ještě o kousek dál, než se definitivně zastavila o čísi tlapky. Koukla nahoru a uviděla známou tvář. "Už jsem se bála že jsi zmizel." přiznala s úlevou v hlase. Škrábala se na nohy a olízla si bolavou tlapičku. Blbě na ni došlápla, když jí to podjelo. "Myslím, že to jsou opravdu mrtví." poznamenala s pohledem na duší párty, kterou tu tihle zemřelí rozjížděli. "Je to milé, ale... asi bych radši už šla a nerušila je." usmála se na bratra a popošla směrem pryč. Bylo to fajn, ale oni patří do země živých. A až budou chtít si promluvit s někým za duhovým mostem, vědí kam jít.

//Tenebrae přes Kierb

14. Sepsat oslavnou báseň o 28 řádcích na podzim.

//Řeka Kierb přes Jezevčí hájek

Bylo to překvapivé, ale Morgoth skutečně příšeru neviděl. Ghana se překvapeně zastavila a otočila se na něj s otázkou v očích. "Jak jako neviděl? Byla tam! Divný tvor se zelenou jiskřivou kůží a pěkně zubatou tlamou. Čučelo to z vody jako kdyby nás chtělo sežrat." otřásla se. Nechápala jak je možné, že ji Goth neviděl. Koukal snad celou dobu jinam? Je pravda, že byla i dost mlha, ale stejně! Ještě že neměl nejmenší problém s nevracením se na Sever. "Tys prochodil celý sever?" zeptala se ho užasle. "Jak dlouho tu jsi? A vůbec... jak jsi se sem dostal? Proč? Vždyť jsi chtěl zůstat doma, s ostatními." konečně došlo taky na otázky ohledně jeho odchodu. Rozhodně ho tu nečekala. Možná to byl taky důvod, proč ho ani řádně nepřivítala - dělalo jí velký problém si uvědomit, že tu skutečně je. Goth zmínil usídlení se na jihu. Morghana moc nechtěla přemýšlet jak větší zastávkou, měla v plánu cestovat. Ale je pravda, že nejsou stavění na takovou zimu. Bude skutečně lepší se zdržovat v teplejších krajích. "Asi máš pravdu. Měli bychom občíhnout jih a kouknut se po nějakém úkrytu." souhlasila, byť neochotně. Stejně jako její drahý bratr, měla pro něj slabost a nerada mu odporovala. Navíc byl chytrý, nikdy nic neříkal jen tak. "Kde to jsme?" Morghana si všimla jezevce, který na ně podivně zíral. Ghana slabě zavrčela. "Co myslíš, že chce?" nechápala, ale dávala si pozor. Jezevcům nebylo radno věřit. Byli úlisní a pěkně zákeřní. A protivní.
"Vítejte, cizinci. Jdete si promluvit se zemřelými?" přivítal je příjemný hluboký hlas, který mluvil jejich řečí. Ghana nemohla uvěřit svým uším. "Zemřelými? Ty umíš naši řeč?" ptala se zvířete, ale jezevec se jen usmál a zmizel v křoví. "No moment, počkej!" Vyběhla za ním, proskočila křoviny a ocitla se na pěkné upravené louce. Byli tu vlci. Hodně vlků. Běhali, hráli si, povídali si. Rozhlédla se a moc nechápala, co je to tu za sebranku. Vypadalo to náramně pěkně! "Morgothe, koukej! Tady je nějaká sešlost." zavrtěla ocasem a rozťapkala se mezi vlky. To je divné, co tady všichni dělají? A proč jí přijde, že jsou nějací... bledí? Mezi všemi vlky viděla vlčici, která jí přišla vzdáleně povědomá. Byla to bardka, zpívala příběh. Morghana přišla blíž a zaujatě poslouchala.
"Ach krása listí, krása barev,
Konec motýlů a konec larev.
Je tu, ten slavný podzim.
Zplozenec pozdních plodin
a průvodce stáří, konce života,
opouští živé živých jistota.
Neplačte, nelkejte slzy mí drazí.
K Bohům stará duše dorazí,
nechá tělo spát sladce,
odežene vrahy a zrádce.
Bratři a sestry mějte víru.
Bohové dají vám sílu
a povedou vás k Pravdě krví svázané.
Víra Pravdu vírou zastane.
Podzim nás čeká, vítejme ho.
Nese odpočinek, lásku a blaho.
Buďte smířliví, nemějte strach.
Až barevné listí promění se v prach,
napadne sníh a jaro se vrátí.
A s ním i život co je nám tak svatý.
Nechme přírodu konat své čáry.
Nechme usnout staré sváry.
A až se zima přes podzim přežene,
spánek sleví z našeho břemene.
Přijměme proto podzim, přijměme stáří.
Dovolme novému životu, ať na jaře září."
Její zpěv byl krásný, ale taky hodně povědomí. Zpívala snad... Pravdě?

//Safírové jezero přes pláň

Přiběhla k řece jako neřízená střela. Morgoth vypadal spíš zmateně než vyděšeně. "Viděl jsi to?!" otočila se na něj s hrůzou ve tváři. "Myslela jsem, že si ze mě místní střílejí, ale pna tam vážně byla!" Otřásla se. Musela ze sebe oklepat nervozitu, aby trochu nastartovala hlavu. Fuj, to byl teda zážitek. Za obzor vykouklo slunce a vneslo do světa trochu jistotu a světla. Byla to krása, ty rudé a oranžové tóny nebi opravdu slušely. Zhluboka se nadechla a vyfoukla všechen vzduch a nervozitu z plic. "Fajn, tak to se nepovedlo. Navíc nám byla kosa." přiznala a stočila hlavu na kompletně druhou stranu než před tím šli. "Pojďme pryč." poprosila sklesle a se strachem se naposledy ohlédla k jezeru. Tak tam už jen tak nepůjde.

//Jezevčí hájek>>>Jezevčí plácek

18. Navštívit safírovou příšeru a nevěřit v její existenci dokud ji fakt neuvidíš.

Nespokojenost Morgotha byla jednou z věcí, které nikdy moc nechápala. Dokud se jí však do toho nepletl, byla s tím více méně v pohodě. Tentokrát to ale přeháněl. Možná to bylo tím vším, co se kolem nich dělo? Možná ztratil trpělivost kvůli odchodu? Možná byl naštvaný, protože zareagovala tak vlažně na jejich znovusetkání? Kdo ví? Něco pochopit uměla, něco už tolik ne. "Ivar je skvělý mladý silný vlk, který se do Bratrstva hodí stejně, jako ty nebo já." odpověděla bez okolků. "Navíc každý, kdo požádá o privilegia sourozence, má právo je dostat. Stejně jako má každý bratr či sestra právo stát se znovu cizincem." připomněla mu vlídně. "Dostal se ti nějak pod kůži." poznamenala, zatímco se na něj natiskla. Znala ho dost na to, aby věděla, že jeho nálada byla vrtkavá a že neměl moc pochopení pro cizince. Ivar ale už nebyl cizincem a on to musel přijmout.
Jak tak šli a nekoukali moc okolo sebe, došli až k jezeru, které odpovídalo popisu Saviora. Nebo alespoň Morghaně to tak vzdáleně přišlo. Heh, vypadá to jako to jezero, kde má žít ta údajná Safírová příšera. Pomyslela si pobaveně. Beztak si z ní Savior dělal srandu. Safírová příšera, taková blbost! Musela ale uznat, že to tu vypadalo skutečně jako z pohádky. Jen ta zima se jí nezamlouvala. Cítila chlad prostupovat její jemnou srstí až na kůži a to se jí nelíbilo. Schoulila se ke Gothov, aby se schovala před ostrým větrem. "Brrrr, taková zima!" posteskla si. Neměla chlad ráda, nebyla na to stavěná. Už už chtěla pokračovat v cestě, když v tu si všimla stínu ve vodě. "Co to bylo?" zamračila se a udělala krok k jezeru. No... řekněme, že jen málo kdy Ghana lituje svých činů a rozhodnutí. Dnes však rozhodně litovala, že je sem přivedla. Zpod hladiny se vynořila... příšera! Velké tělo, safírová kůže, zubatá tlama a zářivé oči. Kdyby nebyla tak obrovská a nevrčela na ně, Ghana by s čistým svědomím tvora popsala jako nádherného. Nicméně teď viděla jen krvelačnou příšeru. "S-s-s-s-safírová p-p-příšera." vykoktala ze sebe se staženým ocasem i ušima. Zacouvala, otevřela tlamu a vytlačila ze sebe zděšený výkřik. "PRYYYYČ!" Na nic nečekala, vzala nohy na ramena a s děsem v očích utíkala pryč. "Honem, utíkej!" popohnala bratra a bála se ohlédnout víc, než bylo nezbytně nutné.

//Řeka Kierb přes Ledovou pláň

//Východní hvozd přes Gejzíry

Ghana se vydala směrem, o kterém neměla páru, zda přinese nějaké plody. Ale už tudy šla, tak co. Otočila se na bratra a ušklíbla se. Ucítila v jeho hlase starou dobrou známou závist. V tomhle ho velmi ráda popichovala, přeci jen věděl od samého začátku, co znamená ji milovat. Přijmout fakt, že má dost lásky pro více vlků. "Samozřejmě! Jinak bych si přeci nebyla tak jistá." mrkla na něj. Nechala toto téma viset ve vzduchu, muselo mu být jasné, že si Ivara proklepla, ale rozhodně mu nepadla hned do náruče. Nemínila však živit jeho ego, jen ať se trochu potrápí.
Usmála se nad jeho nostalgickou chvilkou. "Ach, to rozhodně. Hned jak k tomu bude příležitost, takhle holého tě nepoznávám." podotkla a pročísla mu čenichem srst na krku. Popravdě ani ona nevypadala tak jako obvykle. Žádná krev, jen velmi málo kostiček a skoro žádné slupky či ořechy. Nic vysloveně cinkavého. Samu sebe by nepoznala. Blátivého vlka nezaznamenala, byla už dávno na odchodu. Jediné co, tak slyšela Ivara jí říct, že s jezerem počítá. Výborně, když teď nejsou schopní cítit se navzájem, je dobré si určit místo setkání. No jo, ale kam teď? Přišlo jí, že tudy už šla, ale jistá si tím být nemohla. Okolí jí totiž bylo povědomě jen velmi vzdáleně a jen bohové ví, zda vůbec.

//Safírové jezero přes ledovou pláň

Morgothova upřímná odpověď Ghanu zasáhla. Měl pravdu. Popravdě byla jeho přítomností zde tak zaskočená, že ani neprojevila pořádně radost nad znovushledáním. Zatvářila se navýsost provinile. Za jejich vlažné setkání může dozajista ona. "Oh... pravda, stalo se toho tolik v jednu a tutéž chvíli, že jsme neměli šanci se ani... přivítat." Cítila se hrozně, takhle zazdít milovaného bratra. "Ale vynahradím ti to!" slíbila a už se jí v hlavě rodil plán. Zajiskřilo jí v oku. Šarvátka mezi Ivarem a Morgothem konečně byla odloženo na... no, neurčito. Logická poznámka o kožichu byla něco, co Ghana uznala jako správnou. "Hm, to máš pravdu. Špinavý kožich často schovává věci, který nechceš." ušklíbla se. "Ale neměl starost, ten Ivarův k nim nepatří." zazubila se. Magií si poupravila lebku, aby lépe seděla. Nicméně měla v plánu ji přemístit, na hlavě jí hrozilo, že ji dříve či později ztratí. "Že! Musíš mi pak pomoct ji někam zamotat do chlupů." zavrtěla ocasem a zběžně si prohlédla bok. Tam měla chlupy nejdelší, to by šlo.
Debata se stočila k vlčici, která byla bohužel přesně taková, jaká se jevila. Morghaně uniklo tiché zavrčení nad slovem "zvrácené". Nic však neřekla, neměla chuť se hádat a Ivar vypadal, že ji bude potřebovat. Navíc ji dost bránil, což uměla pochopit. V rámci zachování příčetnosti a dobrých vztahů se rozhodla, že je čas to nechat na nich. "Morghana." představila se na oplátku šedivé Sesi. Heh, Sesi a Siku. Fakt jsou sourozenci. Pomyslela si. Jména k sobě pasovala. Inu, jí už do toho ale nic nebylo. "Vulturo, my se vzdálíme, abyste měli čas dořešit... tohle." ani nevěděla jak to nazvat. "Kdyby cokoliv, budeme se pravidelně vracet k velkému jezeru s rudou barvou. Však víš, kde proběhl tvůj rituál zasvěcení. Opatruj se, bratře." pozdravila ho a pohledem ho vybídla k pokračování své cesty. Měla dojem, že už tu byla zbytečná, udělala co mohla. I trocha pýchy se dostavila. "Těšilo mě, Sesi." pozdravila i vlčici a drknutím sebrala Morgotha s sebou. "A my se jdeme projít." zazubila se na něj a odešla na kompletně druhou stranu, než chtěla.

//Řeka Kierb přes Gejzíry

15. Najdi si postavu, kterou by Morghana nejvíce nesnášela a pokus se s ní vycházet!

Morgoth sice k ní promlouval láskyplně, ale divně na ni u toho civěl. Jako... no, jako na strašidlo. Zasmála se tomu. "Co ti přelétlo přes čumák?" zeptala se ho pobaveně. Řekla by, že celý zbledl, kdyby sám nebyl krémově bílý. O kousek víc se na něj natiskla a hravě se uculila. Jeho kousavou poznámku však nenechala bez povšimnutí. Sotva dokončil větu, ozval se nejen naštvaný Ivar, ale i cvaknutí jejích čelistí těsně u bratrova kouzelného čenichu. "Netřeba soudit cizí kožich." poznamenala. Její hluboký hladký hlas neprozrazoval ani nejmenší špetku hněvu. Bylo to naprosto neutrální varování bez zbytečných emocí či bezvýznamného nadržování jedné strany. Morghana ctila Pravdu. Což také znamená, že zcela upřímně a bez skrupulí sjela každého, kdo se choval povýšeně či soudil co mu nepřísluší. Zavrtěla ocasem a olízla mu čenich.
Kostým z listí, lebčičky a bahna měla pořád na sobě. Nepřekáželo jí to a upřímně... náramně se bavila, tak nač se toho zbavovat hned teď. Pochvala od Gotha ji náramně potěšila. Zavrtěla ocasem až částečně rozmetala listí na svém těle. "Možná to zkusím, pokud se mi to nerozpadne." otočila hlavu na svůj obnažený zadek. "Ale spíš ne." ušklíbla se, neboť pofidérní oděv nemohl vydržet déle, než pár minut.
"Co tam ti dvsa vůbec řeší?" stočila svou pozornost na dva šedivce a popošla trochu blíž, aby zaslechla jméno Ivarova milého. Ahááá, tak o to tu jde! Došlo jí. Zdálo se, že vlčice je zjevně sestrou vlka, kterého tak úpěnlivě hledá. A to je dobrá zpráva, ne? Nicméně vlčice tam stála u stromu, klepala kosu, koktala zděšením nebo co a nebyla moc svolná ke kloudnému slovu. Zamračila se. Přece jí nikdo nic nedělá, tak co plaší? Trochu jí přišlo, že je všechny odsoudila dávno před tím, než vůbec kdo stačil promluvit. Rozhodla se, že jsou pro ni nebezpeční a basta. Ghana tohle nesnášela, ale hej - pro tentokrát udělá výjimku a nebude hned tasit svoji upřímnou náturu. Nechá to být a pokusí se být milá. Třeba je to to jediné, co potřebuje a bude to fajn. Přistoupila k nim o další dva kroky. "Hej, um... vlčice. Tady ti nikdo neublíží, nemusíš tak plašit." usmála se na ni. Okej, to by šlo. Hlavně pomalu a mile. Vypadá křehce. "Tihle dva sice štěkají, ale nic ti od nich nehrozí. A ode mě taky ne." na znamení pravdivosti svých slov zavrtěla ocasem. Koutkem oka pohlédla na Ivara, aby se ujistila, že to celé nezhoršuje, nebo tak. Ne že by on věděl jak mluvit s vyděšenými cizinci. Ale třeba má lepší nadhled než ona.

17. Vytvořit si halloweenský kostým, který se bude skládat z alespoň tří různých komponentů.

Šokovaný Morgoth vypadal vážně kouzelně, jak měl vykulená očka a starostlivý výraz. Zběžně ho olízla. "Sama nevím, spadla jsem do krvavého jezera a našla omylem ztracené město. Zajímavý objev." odpověděla poskrovnu, jakoby se nechumelilo. Bratr si posteskl, že mu někdo mezí na nohou. Podívala se dolů. "Jejda!" uhnula stranou, neboť byla jedním z těch, co ho válcovali. Hnědý už odešel, takže se tu uvolnilo dost místa. Ne dost na to, aby se po sobě neváleli, ale dost na nějaký ten pohyb navíc. A právě o ten se snažil Ivar. Začal sebou mrskat jako ryba, až z toho Morghana naskakovala. "Nojó nojó, vždyť už jdu." mlaskla nespokojeně a pokusila se vstát. Místo toho se převalila na krémového vlka. Ne úplně vědomě tím osvobodila Ivara a uvěznila Morgotha pod sebou. "Hups." zachichotala se. Vlezla hlouběji do listí a když vykoukla, byla celičká v něm obalená. Hrábla znova a narazila na pěknou, dobře zachovalou lebku ježka. Zvedla ji silou mysli a dala si ji na hlavu. Delším stéblem si ji přivázala k palici a spokojeně se zavrtěla. Ve vlhké hlíně pod listy si obalila packy bahýnkem a otočila se na obecenstvo. "Hehehe, jsem bubák." zasmála se. Tu lebku si nechám. Pomyslela si spokojeně.
Atmosféra bez jednookého byla divně hustá a nepříjemná. Nelíbilo se jí to. "Jé, vy jste mi teda kazisrandi." posteskla si a protočila očima. Zvlášť nechápavě se cítila vůči vlčici, která se tiskla ke stromu a klepala se jako osika. Kdo jí co dělal, že reaguje tak přehnaně?