Gallirea - Příspěvky uživatele

2. Sjet bobovou dráhu

//Staré Meandry

Rudá vlčice se otočila na bratra a zavrtěla hlavou. "Minuli jsme se? V tom sněhu je hrozně těžký držet stopu. Všechno voní úplně jinak, hrozně mě to rozptyluje." postěžovala si, Je možné, aby se s Caiem tak moc minuli, že o tom nemají ani páru? To je přece divné. Nebo ne? S takovou zimou se ještě nikdy nesetkali, tam u nich sníh prakticky nebyl. A tady ho byla celá spousta! Byla jí zase kosa. Vyvolala ohnivou kouli, která různě běhala kolem ní i Morgotha jako nějaké živé zvířátko a ohřívala je a sušila jim srst. Občas trochu roztopila i okolní sníh, ale ne moc. Morghana si dávala vážně pozor, aby Gothovi nepoškodila srst, občas se jí bohužel povedlo někoho zapálit kvůli své nepozornosti. Ví jak je Goth na svůj kožich citlivý, tak si dávala sakra pozor, aby mu chlupy neuškvařila. Sama na sebe si dávat pozor nemusela, podvědomě se koule kolem ní mírnila, neboť její podvědomí mělo silný pud sebezáchovy a nedovoloval jí se spálit.
Přišli na rozsáhlou pahorkatinu, kde poskakovala velká spousta světlých ušáků, kteří sjížděli zdejší zasněžené kopce. Dělali u toho roztomilý pištivý zvuk. Očividně to byla zábava. Mrkla na bratra a automaticky se přiblížila k jedné z bobových drah. "Jdem to taky zkusit, ne?" zašvitořila a už z jejího tónu bylo jasné, že se neptá, ale oznamuje. Nemohla se dočkat! Tyhle blbosti jsou přesně to pravé ořechové pro ni. "Zdejší tvorové si mají tenhle druh zábavy očividně rádi. To si jen sednou na zadek a jedou?" Chvíli si terén prohlížela, opatrně našlapovala tlapičkou a zkoušela jak je to kluzké. Bylo to kluzké. Bylo to fakt hodně kluzké, vyhlazené. A tak na nic nečekala a sedla si na sedinku. "Strč do mě." pobídla Morgotha a zvrátila na něj hlavu. Viděla ho obráceně, ale to ničemu nevadilo. "Šup, jedeme. Chyť se třeba mýho ocasu, jestli se bojíš, že by ses nerozjel." nabídla mu nezištně a netrpělivě čekala, až do ni strčí.
A najednou jela. Byl to takový sešup, že neměla páru, zda se jí Goth chytil nebo ne, zda jela sama, nebo do ni strčil, zda do ni boural nebo vůbec. Prostě jela a u toho překvapeně vřískala. No fakt, takovou rychlost vůbec nečekala! Úplně dole narazila na malý hrbolek, který ji v té rychlosti vymrštil a ona dopadla ve sněhu hlavou napřed. Ohnivá koule za ní spěchala co mohla, ale měla zpoždění asi 10 metrů. Když k ní přilítla, roztopila kolem ní všechen sníh a Morghana se s hlasitým spíchem konečně dostala nohama pevně na zem. "Tak na to bych si zvykla!"

//Uhelný hvozd přes Ježčí plácek

Morgothův povzdech Ghana naprosto chápala a částečně ho i napodobila. Musela nabrat do plic pořádnou dávku vzduchu, aby trochu zapudila přicházející pocit nervozity. Cai byl silný soběstačný vlk, ale pořád to byl její malý bráška, o kterého měla starost. Ačkoliv o tom nikdy nemluvila, na její nejbližší rodině jí záleželo ještě víc, než na té pokrevní. Pro vlky z bratrstva udělá cokoliv, ale její rodní bratři a sestra... to je úplně jiný příběh. Něco takového se jen těžce vysvětlovalo. Byli zkrátka něco víc.
Probíhali místem, které Morghaně nepřišlo vůbec povědomě. Zamračila se. Přehnali to a zaběhli dál než chtěli?

//Pahorkatina

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Morgothovo chování se nikdy neměnilo. Na jednu stranu to oceňovala, na druhou měla obavy, že je to projev jeho tvrdohlavosti. A že Morgoth tvrdohlavý rozhodně byl! Usmála se, ale intimní projev mu neopětovala. Zato se o to víc zaměřila na to, že Mordecai zmizel kdo ví kde. Měla obavy. Ale ne tak velké, jaké by někdo mohl mít. Věděla totiž, že je jejich bratr nesmírně houževnatý. Kéž by mě Bohové obdarovali darem Pravdy. Kdybych byla prozřela, cítila bych Caie na míle daleko. Pomyslela si zkroušeně. Fakt, že ve smečce nikdo neprozřel nikdo nový celá léta jí moc na naději nepřidávalo. Věřila sice, že svým odchodem uvede věci do pohybu, ale bylo to skutečně tak? Je setkání s bratry znamení, že dělá správně, nebo naopak výzva k návratu domů? Protáhla tlamu do dlouhé úzké štěrbiny z nepříjemného pocitu nejistoty. Vzhlédla k obloze. Ještě před chvílí sněžilo. Opravdu je tu tepleji. Hmmm, možná zůstal Mordecai tam, kde stále sneží. Kdyby i tu začaly padat vločky sněhu... řekly by mi, že se bráška nachází? Troufalá a krajně naivní myšlenka. Ale Morghana měla pocit, že by měla zkusit opravdu všechno. Představila si, jak sněhové vločky dopadají na bratrovu jemnou srst. Jak kolem něj krouží a posílají ho k nim na jih. Představila si, jak tytéž vločky přilétají až sem k nim a vedou i bratra. Samozřejmě se vůbec nic nestalo. Ona nemá žádnou zimní magii a ani neumí ovládat počasí a dávat mu pokyny. Povzdechla si. "Tak pojďme, třeba na něj narazíme po cestě." zavelela nakonec a rozešla se směrem, o kterém tušila, že je směr zpátky.

//Staré Meandry řes Ježčí plácek

4. Zazpívej někomu koledu.

Ne že by ignorovala Morgothovo naléhání, ale ignorovala ho. Jindy by už ho uzemnila, nebo mu oponovala, ale teď neměla sílu. Negativní emoce ji vysávaly, potřebovala víc času na načerpání energie dalším emočním výlevům. Alespoň ji ujistil o tom, že tu vždy pro něj bude. Ale nejen jako opora, ale i jako kat. Ano, Morgoth tu pro ni navždy bude. Ale taky bude vždy vyžadovat jejich opětovné spojení. Spojené, ke kterému nedojde. A tak jen mlčela, zvedla k němu oči a něžně se usmála. Ačkoliv spolu nesouhlasili v dost zásadní věci, stále sdíleli velkou lásku.
Zatímco Morghana zdobila strom, Morgoth jí u toho zpíval. Měl krásný hlas, přímo andělský. Morghana oproti němu měla hlas mnohem hlubší, spíš drsnějšího rázu. Když zpívala, vzduch se chvěl. Bylo to uším libé, ale spíš než andělský byl její zpěv zrozen z hlubin samotných pekel. Oheň její duše byl stejně mocný, jako její vrozená magie. A hlas silný jako zvon jakoby zněl z hrdla svůdných démonů. Netrvalo dlouho a začala si prozpěvovat s ním.
Z daleka je cesta naše,
Pravdě patří mysl naše.
Co ty, vlku, stojíš vzadu,
vystrkuješ na nás bradu."
Jejich zpěv se prolínal a tvořil zajímavou symfonii. Jeho jemný hladký hlas a její hluboký a znělý. Vrtěla u toho ocasem a líbivě si prohlížela své mistrovské dílo.
"A je to! A Cai v nedohlednu." zamračila se nespokojeně a otočila se ke směru, kterým přišli. "Myslíš, že se ztratil? Vím že Mordecai se nikdy neztrácí, ale... nikdy nebyl mimo naši zemi." vznesla Morghana obavu.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Mlčela. Ano, bylo to těžké. A teď, když to konečně řešili, to bylo snad ještě těžší. Věděla, že nikdo není schopen ji lépe pochopit. Věděla to moc dobře a přece... přece to nešlo. Nebyla připravená? Užíral ji stesk? Nebo za to mohlo zjištění, že nebude moci být s Morgothem jako partneři? Těžko říct, měla v tom mišmaš. Jak byla otevřená a vždy věděla, co chce a co cítí, tak teď nevěděla vůbec nic. "Gothe... nevím co dělat. Vždy, když se myšlenkami vrátím k našim mláďatům, nechci žít." přiznala tiše. "Není to tak, že bych si nevážila života, jen... jsou tam tyhle záchvěvy, když na ně myslím. A tak na ně nemyslím, ale pak mám výčitky. Chybí mi." Stále se na něj nedívala, ale ani nemusela. Z jejího hlasu bylo poznat, že pláče. Poprvé za celou dobu pro jejich vlčata pláče. A nejen pro ně, ale i pro jejich vztah. Pro prázdnotu v duši. A pro bolest, kterou neuměla vysvětlit. "Nemůžeme být spolu, za tím si stojím. Ale... vím, že si procházíš stejným peklem." Konečně se na něj otočila a pohlédla na něj uslzenýma očima. "Buďme tu pro sebe, prosím. Vím jak to bolí mě a nechci, abys na tuhle bolest byl sám. I když už nejsme partneři, miluji tě. Jen to potřebuji zpracovat." Zastavila se a mimoděk se o svého bratra opřela hlavou. Byla smutná, ale nebyla nešťastná. Ale hlavně na to nechtěla být sama. "Jsem tak šťastná, že tady ty a Cai jste." vzlykla tiše a pod náporem emocí se její hluboký vábivý hlas rozpůlil vedví a vyloudil dva různé tóny naráz. Vzduch se z toho líbivého zvuku zachvěl. Bylo by mnohem příjemnější ho slyšet, kdyby u toho nezněla tak zlomeně.
Jeho konejšivá slova byla vším, co potřebovala. Odtáhla se a usmála se. Slzy jí stále tekly, ale oči už měla živější. Byli dál v lese a Morgoth poznamenal důležitou věc. "Ah, asi bychom měli. Kde vůbec je?" ohlédla se za sebe, ale Mordecai nikde. Zamračila se. Byli moc rychlí? Zatoulal se? Ztratil pojem o čase a nedopatřením zahnul jinam? Divné... to neznělo správně. "No... tak zatímco na něj čekáme, můžeme si to zpříjemnit." zavrtěla ocasem a vypálila v kůře nejbližšího stromu několik hezkých vzorů a ornamentů. "Ozdobíme si strom!" zavelela nadšeně. Byla trochu praštěná a rozdováděná, ale faktem bylo, že měla přirozené vůdčí schopnosti. Používala je na kraviny, ale pro ni to bylo vše co potřebovala. Na co jiného by to tak měla využívat? Pro zábavu je to až až! Rozpouštěla ze stromu zbytečky sněhu a posouvala šišky. Věšela na něj všelijaké liány a vrstvila bahno. Navíc našla po cestě pár kostí a lebek, tak věnovala stromku nějakou tu péči a darovala jeho větvím i tyhle poklady. Chtěla jsem si to nějak zaplést do srsti, ale takhle to vypadá krásně. Pomyslela si spokojeně.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Stála před lesem a zdráhala se vstoupit. Byla stále ještě celkem promrzlá, ale měla trochu výčitky, že bratrům tak utekla. Bylo to nerozvážné. Ale když ona jinak nemohla, zmáhal ji stesk. A smutek a hněv. Magií ohně vyrývala v opáleném stromě ornamenty. Většina z nich byla spojená s Bratrstvem, ale pár jich nápadně připomínalo vlky. Konkrétně malá vlčata. Hlasitě si povzdechla. Měla by je jít hledat. Bratry, ne vlčata, vlčata jsou mrtvá. Už se nevrátí...
V tu chvíli se jí někdo dotkl čenichem. Otočila se na světlého vlka, jehož příchodu si vůbec nevšimla. Nevšimla si ani, že na ni mluvil. Sklopila uši a její překvapený výraz vystřídala bolest. "Nejsem." odpověděla. Vždy říkala co si myslí a cítí. Nebyl důvod zapírat skutečnost. "Nemluvili jsme o tom, protože jsem o tom mluvit nechtěla." Otočila se zpět na obrázky vytvořené jejím ohněm. "A ty taky ne." dodala. Věděla, že tuhle bolest sdíleli. Ale za celou dobu nebyli schopní o tom otevřeně mluvit. Příliš to bolelo. "Nešlo ani tak o bolest jako takovou. Spíš... byli by první. A byli by naši." Její pohled byl prázdný, to bylo u ní krajně nezvyklé. Vždy hýřila emocemi, teď se zdálo, že žádné nemá. Disociovala. Bylo to pro ni příliš těžké, ještě to nepřekonala. "Ale teď... jsou pryč. Mají je Bohové. A my nemáme nic. Nic než společnou krev." Zvedla se a popošla dál do lesa. Konečně se rozhodla vstoupit mezi prvních pár stromů. Otočila se přes rameno na bratra. "Jdeš?" zeptala se, ale spíš než otázka, to byla výzva.

//Liliový palouk

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Přiběhla jako neřízená střela. Byla jí strašná zima, potřebovala se zahřát aspoň pohybem. Její dlouhá jemná srst byla skvělá na poušti a v horkých oblastech obecně, ale tady? Ani náhodou! Třásla se po celém těle a zábly ji holé pacičky. Vlci, kteří jsou zvyklí na zimu, mají mezi polštářky dlouhou hrubší srst. Morghana měla akorát chmýří, které ji chrání před rozpálenou plochou a ostrými kameny. Ale před sněhem? Vůbec. Ani trochu. Nadskakovala a občas si zanadávala, nemohla si pomoct.
Ale čím dál šla, nebo spíš tak divně komicky poposkakovala, tím teplejší se jí zdál vzduch kolem ní. No jo, ale co když se jí to jenom zdá? Třeba má pocit tepla, protože si to vážně moc přeje. Nebo je tak promrzlá, že zimu přestala vnímat. Oh to ne" Mám omrzliny? Upadnou mi nohy? To je hrůza! Hned ji začaly napadat katastrofické scénáře. Co bude dělat? Teplo se šířilo. Byla jí zima čím dál tím méně. Umírá? Je tohle poslední rozloučení? Bohové si ji berou k sobě a zanechávají tu její tělo? A vlastně proč ne. Umřít není nic strašného. Ale byla by radši, kdyby nemusela z tohohle světa odcházet. Ještě ne.
Pocit smrti ji opustil ve chvíli, když si všimla ubývajícího sněhu. Bylo ho méně a méně, až nezůstal žádný. Ocitla se v lese, který silně páchl ohněm. Zaraženě se před ním zastavila a zmateně zírala mezi vysoké stromy. "Eh... to je... já už tu byla? Ale kdy? Nepamatuju si, že bych v nejbližší době zapálila les." uvažovala nahlas a znepokojeně koulela očima. No, ať už si to pamatovala nebo ne, zajímala ji spíš jiná věc. Nikdo si nevšiml, že to provedla ona... že ne?

//Ohnivé jezero

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Morghanu vzpomínka na, ne zrovna hezkou část své minulosti, nějak zaskočila nepřipravenou. Ani fakt, že s ní v noci tuhle vzpomínku Morgoth sdílel, nepomáhala. Mohla u něj najít útěchu, mohla utěšit i jeho, mohla s ním v obětí dát sbohem vlčatům a připomenout si jejich smrt. Ale neudělala to. Šla dál a ani se neohlížela. Nechala své bratry za sebou, snad jí šli v patách, a kráčela cestou necestou pryč od známého jezera. Najednou jí bylo tak hrozivě těžko. Vzpomínka na vlčata, která mohla mít, ji rozlítostnila a zanechala otevřenou bolavou ránu v jejím srdci. Ránu, která byla ještě před chvílí jizvou. Zacelenou a kompaktní, ale zjevně nestabilní. Ukápla jí hořká slza stesku a bolesti. Najednou si rozvzpomněla proč vlastně Morgotha vyřadila z okruhu svých partnerů. Nemůžeme mít vlčata, nemůžeme být spolu. Bohové si to nepřejí. Ano, nejsou si souzeni. Zanechala všechny své partnery a partnerky doma, jediný Goth je stále s ní. Ale jen jako bratr. Milovaný, ale stále jen bratr. Být bratrem je víc než dost. Ubezpečovala sebe sama. Ano, bratři a sestry o sebe pečují. Milují se a sdílí nezničitelné pouto. To stačí. Je to víc než dost. Jistě, budou takhle oba spokojenější. Ne, oni jsou spokojenější! Jejich cesty lásky a partnerství se rozdělily už dávno. Dala mu to jasně najevo. Asi bych mu to měla připomenout. Napadlo ji spěšně.
Zavál vítr a Morghana se celá roztřásla. "Brrrr to je kosa! Kurnik zdejší zima je fakt příšerná, to nezvládnu. Hej kluci!" otočila se na své bratry. Zahlédla pouze siluety, přes padající sníh musela hodně mžourat. "Pohněte sebou! Tady je strašná zima, pojďte víc na jih, potřebuju se zahřát." houkla na ně a pokračovala směrem, který sama určila. Jih, tam musí být tepleji. Prostě musí! Protože jestli ne, tak umrzne.

//Uhelný hvozd

//Rohenský potok přes Červenou řeku

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Roztlačila sáně a naskočila v procesu. Byla to paráda, sť už by tohle šílenství skončilo jakkoliv. Slyšela Morgotha cosi vřísknout, ale nedbala na to. Ani trochu. Naskočila na kůru a neřešila nebezpečí, která je mohla čekat. Sjeli kopec v plné parádě, možná trochu rychleji, než bylo zdrávo. Ale byla to zábava! Opravdu zábava, bavila se přímo královsky. Kdo mohl tušit, že tahle kluzká bílá věc je tak zajímavá a dá se na ní jezdit. Sjeli až na úplný konec, jenže se kůra po cestě rozpadla. Morghana se odkutálela stranou a nadšeně výskla. "Tak to byla paráda!" Škoda že Morgoth její nadšení nesdílel. Zato Mordecai chvíli působil skoro až ... živě? Jde to vůbec? Samou radostí na něj skočila a s mávajícím ocasem mu olízla tvář. "Jsem ráda, že ses bavil bráško." odpověděla. Seskočila z bratra a jako velká voda přiklopýtla k známému Krvavému jezeru, kde zažila kupu dobrodružství. Měsíc krásně jezero ozařoval, dívala se na tu krvavou barvu s láskou a oddaností. Připomínalo jí domov.
Po hladině se vznášela velká spousta drobných lodiček. Asi nějaký zdejší zvyk. Neváhala a jednu z lodiček si vzala do tlamy a pustila ji po hladině. Hned se jí chopil stesk a hluboce zakořeněná bolest. Protáhla tlamu a vyloudila výraz, který se na její tváři jen málo kdy vidí. Výraz plný smutku a bolesti. "Za naše padlé. Za vlky, kteří nemohli být spolu a byli trestaní za to, že chtěli být šťastný. Za bájné bratry, kteří museli obětovat svého milovaného pro Pravdu a pro přežití." Stáhla se a nedopatřením nechala ukápnout slzu. Za vlčata, která jsme s Morgothem mohli mít, ale Bohové si je vzali k sobě, Za jejich duši a nekonečnou bolest při porodu. Myšlenka to byla hořká, tak hořká, že se malá svíčka na lodičce z ničeho nic rozsvítila. Musela odejít, nemohla tenhle pocit snést. Musí pryč.

//Liliový palouk

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

//Hrušňový sad

Běžela za Morgothem a házela u toho na něj sněhové koule. Někdy se trefila, někdy ani trochu. Cai se také přidal k jejich šílené honičce a nenechal na sebe čekat. Hodil po Ghaně a Gothovi několik koulí, což donutilo Morghanu k hlasitému smíchu. Byla to zábava! Běžela kolem potoku, div že do něj nezahučela. Přišlo jí, že nikdy neodešla. Že nikdy nevyrostli. Že jsou pořád malí, doma a spolu. Jediné, co ji utvrzovalo v opaku, byl sníh. Studený nevábný, ale zábavný sníh. Od tlamy jí ucházela pára a její pozornost upoutal rozpadlý strom. Neváhala, přiskočila k pěkně velkému kusu kůry a skočila na něj. Kůra se na ledovce a sněhu ihned rozjela a popovezla ji o pěkných pár metrů dál. "Uiiiiii!" vískla nadšeně. Když se. kůra zastavila, otočila hlavu směrem k bratrům. "Pojďte sem! Hele co jsem našla." zavolala na ně, aby přišli blíž očíhnout její úlovek. Nadšeně máchala ocasem a ukázala čumákem na kůru. "Pojďte se taky svézt." nabídla jim a seskočila ze zbytku stromu. Postavila se za něj a pokynula hlavou. Ona a kůra čelili řádnému kopci, který se svažoval daleko do dálky. Měla v plánu je odstrčit, popovézt kousek přes špičku kopce a nechat je společně se svézt až úplně dolů. Vypadalo to, že by to mohlo pořádně klouzat. Ušetří jim to kupu času, spoustu sil, ušetří tlapky a nebudou muset kráčet po té studené bílé věci. A navíc to vypadá jako skvělá zábava. Její pud sebezáchovy zmizel v nedohlednu. No bóže, je to trochu vysoko. Co se může stát?

//přes Červená řeka do Ohnivé jezero

Prosinec 3/10

5. Postav vlkuláka.

Ťapkala si sněhovou plání a u toho si nahlas prozpěvovala. Její hluboký hlas se rozléhal po okolí a budil snad i mrtvé z hrobu. Na to však nedbala, měla dobrou náladu a absolutně každý v rozsahu mnoha kilometrů o tom již dozajista věděl. Třeba mu tím taky zlepšila náladu a možná taky ne. Kdo ví. Jak si tak ťapkala, padl jí zrak na několik sošek ze sněhu. Některá byla velká, jiná zase malá, další byla už rozbitá a pár jich bylo celkem čerstvých. Jedno měly ale všechny sochy společné. Byly to podobizny vlků. Morghana se ihned nadchla. Dělají snad místní ze sněhu vlčí bysty? Paráda! Hned se vrhla plácání velké sněhové hroudy. Byl to takový spíš kopeček, než cokoliv jiného. Popravdě Ghana moc nevěděla jak takovou bystu vytvořit. A jak udělali ty veliké koule a válce? Magie? Šikovnost? Dělalo je více vlků naráz? Možná někdy přemluví bratry, aby to s ní zkusili. Vážně ji zajímalo, jestli to ve více vlcích půjde. Nojo, ale co dál? Naplácala tedy na kopec ze sněhu ještě další menší kopec ze sněhu a ten horko těžko uplácala do jakéhosi trojúhelníkového tvaru. No... sice to tak vůbec nevypadá, ale měla to být hlava. Ale hej, to určitě ještě půjde zachránit. Běžela k nejbližšímu jehličnanovi pro pár šišek a utrhla si i větev obalenou pěkným jehličím. Spokojeně se vrátila s kořistí k vlkulákovi a nacpala tři šišky na údajný obličej. Dvě malé jako oči a jednu dlouhou masivnější jako čumák. A na druhou stranu, na místo, kde by asi teoreticky mohl být zadek, zastrčila větvičku jako ocas. Rozcapený jehličnatý ocas. Ale no a co, i tak to byl fešák! Zhodnotila vzhled divné hroudy sněhu a šišek a spokojeně se usmála. "Dokonalost!" pochválila se a odcapkala pryč. Její pozornost totiž upoutal zvuk, přicházející od nedalekého jezera.

Prosinec 2/10

16. Dováděj ve sněhu

Sněžilo spoře, ale sněžilo. Morghana na sníh nebyla zrovna zvyklá, vlastně z něj byla tak trochu nesvá. Byla to fascinující divnověc, to jo, ale studilo to, lepilo se jí to na její jemnou srst a záblo do pacek. Na jednu stranu strašně super a fascinující, na stranu druhou studený děs. Hana byla vskutku na rozpacích, a tak si to šla očíhnout. Sama. Bráchové by její nadšení vůči nové nekomfortní věci asi nechápali, tak je nechala v klidu a sama šla na obhlídku terénu. Všude kolem se válel jemný prašan a sněhu stále přibývalo. Sněžilo jemně, po málu, ale přece a jistě ho brzy bude více než dost. Morghana chodila okolo, našlapovala jistě, ale opatrně, a očuchávala vše, co jí přišlo pod ňufák. Bylo to zvláštní, ale všechno vonělo tak nějak... jinak. Výrazněji. Divněji. Byla to paráda! Rudá vlčice zbrkle šlápla na kluzký kámen a svalila se na zem. Sníh se přirozeně rozvířil, což Ghanu zanechalo fascinovanou a nadšenou. "Páááááni!" zvolala překvapeně. Prašan byl lehoučký a jemný a Morghaně se náramně líbil. Vyskočila na nohy a začala poskakovat všude okolo. Vířila sníh, hrabala, odhrnovala, čmuchala a blbla. Bylo to taaaak osvěžující!
Jak tak běhala a skákala a dováděla a vůbec zažívala svou nejlepší možnou chvilku, ozvaly se promrzlé končetiny. Pocítila obrovský chlad a vlhko. "Brrrrr, to je strašná zima!" ulevila si a zapálila kolem sebe několik ohnivých kuliček. Ty jí skoro ihned prosušily srst. Asi by se měla pomalu vrátit. Byla promrzá až na kost, její jemná srst ji vůbec nechránila.

Prosinec 2/10

9. Ulov si kapříka

Morghana měla dnes nebývale dobrou náladu. Tedy, tu měla vždycky, ale dnes k ní neměla žádný speciální důvod. Žádný ani nemusela hledat, prostě si jen užívala toho, že byla na novém místě, s novými vlky a jako krásný bonus tu potkala své dva bratry. A třetího získala. Život nemohl být krásnější. Tedy... až na fakt, že měla krapítek hlad. Ne moc, ale určitě to stálo za zmínku. Rozhodla se proto, že očíhne okolí. Ale tady to nebylo jako u nich doma - přes den světlo a teplo a přes noc chlad a déšť. Ani náhodou, tady dokonce sněžilo. A tak se vydala hledat možnost večeře. Myšky už byly dávno zalezlé, zajíci nikde a větší zvěř by sama neudolala. Co jí tudíž zbylo? Jednoznačně ryba. Jala se tedy prozkoumat blízké jezírko, zda by si neulovila nějakého pěkného kapříka. Nu a jak se tak plížila kolem vody, všimla si, že pár rybek ještě nespí. Ušklíbla se. Zlověstně se naklonila nad hladinu a číhala. Byla velice trpělivá, čekala na svou jedinečnou příležitost. A ta nastala ve chvíli, kdy se jedna z ryb rozhodla, že je dobrý nápad si popoplavat ke hladině. Inu, bylo jí to osudným aktem. Ghana chňapla do vody a zakousla se do vláčného slizkého těla. Ryba byla macatá a voněla dokonale. Co víc si přát? Asi jen aby její kůže nebyla tak divná. Kdo to má furt olupovat, ty šupiny? Raději by byla, kdyby žádné neměli. Jakmiel dojedla svou porci rybky, vydala se zpět za bratry. "Určitě jsou nešťastní beze mě." vyřkla svou myšlenku pobaveně. Sama tomu nevěřila, ale nu což. Bavit se tou myšlenkou mohla, ne?

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Morghana nepotřebovala mít chvíli pro sebe. Nikdy. Byla vždy tak sociální, jak to jen jde a vlastně když byla někde sama, cítila se divně. Jinak tomu nebylo ani teď, nicméně Morgoth ani Mordecai její sociální cítění nesdíleli. Jistě, jsou také zvyklí na neustálou přítomnost sourozenců z Bratrstva, ale občas si rádi zalezli do jeskyně nebo do nory. Sami. Bez nikoho. Morghana tyhle tendence neměla. Ale holt i ona potřebuje občas nechat brášky užít si trochu svého klidu, a tak se šla trochu projít po okolí. Musela uznat, že je to tu celkem pěkné. Takové... rozmanité. Byla to jistě velká země, ale i tak bylo překvapivé, kolik různých míst se tu nacházelo. Teď zrovna ťapkala kolem nějakého pohoří, pěkně v nížinách, ale už tu pociťovala chlad přicházející z hor. Poblíž tekla klidná říčka, která lákala k napití. Sklonila se tudíž k vodě a hltavě se napila. Bylo to příjemné, ale byla by radši, kdyby tu nebyla taková zima. Co že to říkali místní? Že tu jsou entity, žejo? Co takhle za nějakou zajít a zeptat se jich, jestli by nemohli zařídit, aby bylo zase jaro? Pomyslela si zvědavě. "To je vlastně skvělý nápad!" zvolala nadšeně. "Bráškové budou určitě nadšení, to je ještě lepší než jít hledat teplé kraje." Zvedla hlavu, aby zkontrolovala pachy. Nikde nikdo. Povzdechla si. Děsně se nudila a to byla sama jen pár chvil. Prej někteří vlci v zimě slaví nějaký divný svátek, kdy si přejí kupu věcí a někdy se jim to vyplní. Pomyslela si, když tak koukala na ten bělostný šíleně studený sníh Heh, to bych mohla zkusit. Tak teda já si přeju... přeju si... Zarazila se. "Hmmmm, co já si vlastně přeju?" zamumlala si pod čumák. "Já si přeju... ughhh jediný na co myslím je, že mám hlad. Přeju si kus žvance! Chci něco dobrého k snědku." rozhodla se směle a pohled jí sklouzl zpátky k vodě. Rychle jako blesk, a zcela nepředvídatelně, vrazila do řeky hlavu a vytáhla ji spolu s rybou v tesácích. Morghana si spokojeně odnesla rybu o kus dál. Pche, já si přání plním sama. Pomyslela si pyšně a jala se dát si tu zaslouženou dobrotu.

13. Zúčastni se koulovačky

Goth protivně poznamenal, že je tu vlků až moc. Protočila očima, ale na tváři jí hrál pobavený úsměv. Tohle jeho hudrování bylo pro něj typické. Ale ve finále byla podstata těchhle řečí úplně jinde - chtěl domů. To chápala, ale ona se nechystala. Ještě ne. "Lháři! Je to tu jako země duchů, ne jako doma. Ale když tak koukám okolo, možná je to proto, že se už dávno všichni sebrali a odešli do teplejších krajů." poznamenala s náznakem nespokojenosti. Začala se mírně klepat zimou. Její srst na tohle počasí nebyla stavěná. Zvládala chlad, ale vlhko? Fuj!
Mordecaiova drobná lež Morghaně ušla. Možná za to ještě mohly hrušky, možná to řekl dost přesvědčivě na to, aby mu to spolkla s navijákem. Kdo ví. Ale jisté bylo, že pokud se Ghana dozví, že jim zase nestydatě lhal, rozzlobí se. Vždycky nesnášela, když byli sourozenci neupřímní. Na co? K čemu? Vždyť se nesoudili a ona byla vždy upřímná. Naivně požadovala totéž i po ostatních. No, co se dá dělat. Když je váš bratr zrovna Mordecai, musíte žít s radarem na lži neustále zapnutým. "Ještě že se ti to povedlo tak rychle. Si představ, že bys byl na tuhle mokrou zimu úplně sám." otřásla se odporem a starostlivě mu pročísla srst na boku čumákem. Goth měl naštěstí naprosto skvělé řešení. "To je nápad! Na Poušti určitě nesněží." pochválila mu jeho bystrou hlavu. Aniž by na cokoliv čekala, vykročila směrem k jihu. Tak nějak tušila, že je to nejlepší směr na to najít onu poušť. Ale ještě na malou chvíli se jí zalesklo v oku. Naměřila svou pozornost na bílou hmotu, která se válela všude kolem, vytvořila pomocí předmětů několik koulí a mrskla je na oba bratry. Dostali pořádnou salvu magických sněhových kouliček. "Hups." pohodila rozverně ocasem a rozeběhla se pryč. Však o božstvu Mordecaiovi poví za chvíli.

//Rohenský potok