Gallirea - Příspěvky uživatele

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

//Hrušňový sad

Běžela za Morgothem a házela u toho na něj sněhové koule. Někdy se trefila, někdy ani trochu. Cai se také přidal k jejich šílené honičce a nenechal na sebe čekat. Hodil po Ghaně a Gothovi několik koulí, což donutilo Morghanu k hlasitému smíchu. Byla to zábava! Běžela kolem potoku, div že do něj nezahučela. Přišlo jí, že nikdy neodešla. Že nikdy nevyrostli. Že jsou pořád malí, doma a spolu. Jediné, co ji utvrzovalo v opaku, byl sníh. Studený nevábný, ale zábavný sníh. Od tlamy jí ucházela pára a její pozornost upoutal rozpadlý strom. Neváhala, přiskočila k pěkně velkému kusu kůry a skočila na něj. Kůra se na ledovce a sněhu ihned rozjela a popovezla ji o pěkných pár metrů dál. "Uiiiiii!" vískla nadšeně. Když se. kůra zastavila, otočila hlavu směrem k bratrům. "Pojďte sem! Hele co jsem našla." zavolala na ně, aby přišli blíž očíhnout její úlovek. Nadšeně máchala ocasem a ukázala čumákem na kůru. "Pojďte se taky svézt." nabídla jim a seskočila ze zbytku stromu. Postavila se za něj a pokynula hlavou. Ona a kůra čelili řádnému kopci, který se svažoval daleko do dálky. Měla v plánu je odstrčit, popovézt kousek přes špičku kopce a nechat je společně se svézt až úplně dolů. Vypadalo to, že by to mohlo pořádně klouzat. Ušetří jim to kupu času, spoustu sil, ušetří tlapky a nebudou muset kráčet po té studené bílé věci. A navíc to vypadá jako skvělá zábava. Její pud sebezáchovy zmizel v nedohlednu. No bóže, je to trochu vysoko. Co se může stát?

//přes Červená řeka do Ohnivé jezero

Prosinec 3/10

5. Postav vlkuláka.

Ťapkala si sněhovou plání a u toho si nahlas prozpěvovala. Její hluboký hlas se rozléhal po okolí a budil snad i mrtvé z hrobu. Na to však nedbala, měla dobrou náladu a absolutně každý v rozsahu mnoha kilometrů o tom již dozajista věděl. Třeba mu tím taky zlepšila náladu a možná taky ne. Kdo ví. Jak si tak ťapkala, padl jí zrak na několik sošek ze sněhu. Některá byla velká, jiná zase malá, další byla už rozbitá a pár jich bylo celkem čerstvých. Jedno měly ale všechny sochy společné. Byly to podobizny vlků. Morghana se ihned nadchla. Dělají snad místní ze sněhu vlčí bysty? Paráda! Hned se vrhla plácání velké sněhové hroudy. Byl to takový spíš kopeček, než cokoliv jiného. Popravdě Ghana moc nevěděla jak takovou bystu vytvořit. A jak udělali ty veliké koule a válce? Magie? Šikovnost? Dělalo je více vlků naráz? Možná někdy přemluví bratry, aby to s ní zkusili. Vážně ji zajímalo, jestli to ve více vlcích půjde. Nojo, ale co dál? Naplácala tedy na kopec ze sněhu ještě další menší kopec ze sněhu a ten horko těžko uplácala do jakéhosi trojúhelníkového tvaru. No... sice to tak vůbec nevypadá, ale měla to být hlava. Ale hej, to určitě ještě půjde zachránit. Běžela k nejbližšímu jehličnanovi pro pár šišek a utrhla si i větev obalenou pěkným jehličím. Spokojeně se vrátila s kořistí k vlkulákovi a nacpala tři šišky na údajný obličej. Dvě malé jako oči a jednu dlouhou masivnější jako čumák. A na druhou stranu, na místo, kde by asi teoreticky mohl být zadek, zastrčila větvičku jako ocas. Rozcapený jehličnatý ocas. Ale no a co, i tak to byl fešák! Zhodnotila vzhled divné hroudy sněhu a šišek a spokojeně se usmála. "Dokonalost!" pochválila se a odcapkala pryč. Její pozornost totiž upoutal zvuk, přicházející od nedalekého jezera.

Prosinec 2/10

16. Dováděj ve sněhu

Sněžilo spoře, ale sněžilo. Morghana na sníh nebyla zrovna zvyklá, vlastně z něj byla tak trochu nesvá. Byla to fascinující divnověc, to jo, ale studilo to, lepilo se jí to na její jemnou srst a záblo do pacek. Na jednu stranu strašně super a fascinující, na stranu druhou studený děs. Hana byla vskutku na rozpacích, a tak si to šla očíhnout. Sama. Bráchové by její nadšení vůči nové nekomfortní věci asi nechápali, tak je nechala v klidu a sama šla na obhlídku terénu. Všude kolem se válel jemný prašan a sněhu stále přibývalo. Sněžilo jemně, po málu, ale přece a jistě ho brzy bude více než dost. Morghana chodila okolo, našlapovala jistě, ale opatrně, a očuchávala vše, co jí přišlo pod ňufák. Bylo to zvláštní, ale všechno vonělo tak nějak... jinak. Výrazněji. Divněji. Byla to paráda! Rudá vlčice zbrkle šlápla na kluzký kámen a svalila se na zem. Sníh se přirozeně rozvířil, což Ghanu zanechalo fascinovanou a nadšenou. "Páááááni!" zvolala překvapeně. Prašan byl lehoučký a jemný a Morghaně se náramně líbil. Vyskočila na nohy a začala poskakovat všude okolo. Vířila sníh, hrabala, odhrnovala, čmuchala a blbla. Bylo to taaaak osvěžující!
Jak tak běhala a skákala a dováděla a vůbec zažívala svou nejlepší možnou chvilku, ozvaly se promrzlé končetiny. Pocítila obrovský chlad a vlhko. "Brrrrr, to je strašná zima!" ulevila si a zapálila kolem sebe několik ohnivých kuliček. Ty jí skoro ihned prosušily srst. Asi by se měla pomalu vrátit. Byla promrzá až na kost, její jemná srst ji vůbec nechránila.

Prosinec 2/10

9. Ulov si kapříka

Morghana měla dnes nebývale dobrou náladu. Tedy, tu měla vždycky, ale dnes k ní neměla žádný speciální důvod. Žádný ani nemusela hledat, prostě si jen užívala toho, že byla na novém místě, s novými vlky a jako krásný bonus tu potkala své dva bratry. A třetího získala. Život nemohl být krásnější. Tedy... až na fakt, že měla krapítek hlad. Ne moc, ale určitě to stálo za zmínku. Rozhodla se proto, že očíhne okolí. Ale tady to nebylo jako u nich doma - přes den světlo a teplo a přes noc chlad a déšť. Ani náhodou, tady dokonce sněžilo. A tak se vydala hledat možnost večeře. Myšky už byly dávno zalezlé, zajíci nikde a větší zvěř by sama neudolala. Co jí tudíž zbylo? Jednoznačně ryba. Jala se tedy prozkoumat blízké jezírko, zda by si neulovila nějakého pěkného kapříka. Nu a jak se tak plížila kolem vody, všimla si, že pár rybek ještě nespí. Ušklíbla se. Zlověstně se naklonila nad hladinu a číhala. Byla velice trpělivá, čekala na svou jedinečnou příležitost. A ta nastala ve chvíli, kdy se jedna z ryb rozhodla, že je dobrý nápad si popoplavat ke hladině. Inu, bylo jí to osudným aktem. Ghana chňapla do vody a zakousla se do vláčného slizkého těla. Ryba byla macatá a voněla dokonale. Co víc si přát? Asi jen aby její kůže nebyla tak divná. Kdo to má furt olupovat, ty šupiny? Raději by byla, kdyby žádné neměli. Jakmiel dojedla svou porci rybky, vydala se zpět za bratry. "Určitě jsou nešťastní beze mě." vyřkla svou myšlenku pobaveně. Sama tomu nevěřila, ale nu což. Bavit se tou myšlenkou mohla, ne?

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Morghana nepotřebovala mít chvíli pro sebe. Nikdy. Byla vždy tak sociální, jak to jen jde a vlastně když byla někde sama, cítila se divně. Jinak tomu nebylo ani teď, nicméně Morgoth ani Mordecai její sociální cítění nesdíleli. Jistě, jsou také zvyklí na neustálou přítomnost sourozenců z Bratrstva, ale občas si rádi zalezli do jeskyně nebo do nory. Sami. Bez nikoho. Morghana tyhle tendence neměla. Ale holt i ona potřebuje občas nechat brášky užít si trochu svého klidu, a tak se šla trochu projít po okolí. Musela uznat, že je to tu celkem pěkné. Takové... rozmanité. Byla to jistě velká země, ale i tak bylo překvapivé, kolik různých míst se tu nacházelo. Teď zrovna ťapkala kolem nějakého pohoří, pěkně v nížinách, ale už tu pociťovala chlad přicházející z hor. Poblíž tekla klidná říčka, která lákala k napití. Sklonila se tudíž k vodě a hltavě se napila. Bylo to příjemné, ale byla by radši, kdyby tu nebyla taková zima. Co že to říkali místní? Že tu jsou entity, žejo? Co takhle za nějakou zajít a zeptat se jich, jestli by nemohli zařídit, aby bylo zase jaro? Pomyslela si zvědavě. "To je vlastně skvělý nápad!" zvolala nadšeně. "Bráškové budou určitě nadšení, to je ještě lepší než jít hledat teplé kraje." Zvedla hlavu, aby zkontrolovala pachy. Nikde nikdo. Povzdechla si. Děsně se nudila a to byla sama jen pár chvil. Prej někteří vlci v zimě slaví nějaký divný svátek, kdy si přejí kupu věcí a někdy se jim to vyplní. Pomyslela si, když tak koukala na ten bělostný šíleně studený sníh Heh, to bych mohla zkusit. Tak teda já si přeju... přeju si... Zarazila se. "Hmmmm, co já si vlastně přeju?" zamumlala si pod čumák. "Já si přeju... ughhh jediný na co myslím je, že mám hlad. Přeju si kus žvance! Chci něco dobrého k snědku." rozhodla se směle a pohled jí sklouzl zpátky k vodě. Rychle jako blesk, a zcela nepředvídatelně, vrazila do řeky hlavu a vytáhla ji spolu s rybou v tesácích. Morghana si spokojeně odnesla rybu o kus dál. Pche, já si přání plním sama. Pomyslela si pyšně a jala se dát si tu zaslouženou dobrotu.

13. Zúčastni se koulovačky

Goth protivně poznamenal, že je tu vlků až moc. Protočila očima, ale na tváři jí hrál pobavený úsměv. Tohle jeho hudrování bylo pro něj typické. Ale ve finále byla podstata těchhle řečí úplně jinde - chtěl domů. To chápala, ale ona se nechystala. Ještě ne. "Lháři! Je to tu jako země duchů, ne jako doma. Ale když tak koukám okolo, možná je to proto, že se už dávno všichni sebrali a odešli do teplejších krajů." poznamenala s náznakem nespokojenosti. Začala se mírně klepat zimou. Její srst na tohle počasí nebyla stavěná. Zvládala chlad, ale vlhko? Fuj!
Mordecaiova drobná lež Morghaně ušla. Možná za to ještě mohly hrušky, možná to řekl dost přesvědčivě na to, aby mu to spolkla s navijákem. Kdo ví. Ale jisté bylo, že pokud se Ghana dozví, že jim zase nestydatě lhal, rozzlobí se. Vždycky nesnášela, když byli sourozenci neupřímní. Na co? K čemu? Vždyť se nesoudili a ona byla vždy upřímná. Naivně požadovala totéž i po ostatních. No, co se dá dělat. Když je váš bratr zrovna Mordecai, musíte žít s radarem na lži neustále zapnutým. "Ještě že se ti to povedlo tak rychle. Si představ, že bys byl na tuhle mokrou zimu úplně sám." otřásla se odporem a starostlivě mu pročísla srst na boku čumákem. Goth měl naštěstí naprosto skvělé řešení. "To je nápad! Na Poušti určitě nesněží." pochválila mu jeho bystrou hlavu. Aniž by na cokoliv čekala, vykročila směrem k jihu. Tak nějak tušila, že je to nejlepší směr na to najít onu poušť. Ale ještě na malou chvíli se jí zalesklo v oku. Naměřila svou pozornost na bílou hmotu, která se válela všude kolem, vytvořila pomocí předmětů několik koulí a mrskla je na oba bratry. Dostali pořádnou salvu magických sněhových kouliček. "Hups." pohodila rozverně ocasem a rozeběhla se pryč. Však o božstvu Mordecaiovi poví za chvíli.

//Rohenský potok

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Emocionální chvilka byla přesně to, co Morghana potřebovala ze všeho nejvíc. Tiskla se tu na své dva milované bratry a bylo jí blaze. Hrušky už se nedaly jíst, ale upřímně... ani by je Ghana jíst už neměla. Ještě stále cítila jejich vliv a né zrovna málo. Na druhou stranu díky tomu zimu nevnímala tolik, jako střízliví vlci. Na jednu stranu super, na druhou nebezpečné. "Jo, přesně přesně." přitakávala. "Chyběl jsi nám, hrozně moc. Říkala jsem sice, že chci objevovat nová místa, ale upřímně... zatím je tu celkem nuda. Je tu děsné málo vlků." postěžovala si. No vážně, kam všichni zmizeli? Ještě že tu měla tyhle dva, jinak by se nudou taky začala drbat, jako Mordecai. Ten se naštěstí rozhodl, že podnikne cestu s nimi. Morghana se rozzářila. "Perfektní! Najdeme si nějaké příjemné teplé místečko, kde přečkáme tuhletu strašnou zimu." zašvitořila a nepřátelsky zírala na padající vločky. Ze zvědavosti vyplázla jazyk a nechala jednu z nich na něm přistát. Mlaskla a zamyšleně se zamračila. "Ale nechutná špatně." podotkla mimoděk a začala chytat náhodně vločky. Vlastně to byla docela zábava. Škoda že ji zábly nožky. Hned se chopila příležitosti vyhovět Morgothovi. "Tak jo, jdeme! Ale... kam půjdeme?" zarazila se. Kde může být teplo? Savior mluvil tehdá o vlkovi jménem Život, tam by mohlo být teplo. Život = teplo, to dá přece rozum. Nebo ne? Ale za pokus to jistě stojí! "Jeden vlk mi vykládat o nějakém vlkovi s nadpřirozenými schopnostmi. Říkal mu Život, žije na jihu. Teoreticky by kolem něj mělo být příjemně, co říkáte?" navrhla hned cíl cesty. Ale kdo ví, jestli tam bude vážně tak prima jak jeho jméno napovídá. Třeba je to nějaký místní chyták.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Cai se, jako vždy, snažil naladit na všeobecnou náladu a emoční rozpoložení ostatních. Morghana pocítila příval nevole. Neměla ráda, když se měl bratr před ní na pozoru. Zná ho celý život, tak sice ví, že tomu nejde pomoci, ale nějak to nedokázala skousnout. Přišlo jí, že je bráška staví na stejnou stranu barikády, jako všechny ostatní. A to přece nejde! Nemohla však ani tušit, že ani sám Mordecai neví, jak vyvolat emoce a když už, tak jak je číst. Bylo to příliš abstraktní a Cai o tom nikdy nemluvil. Jen se přizpůsoboval.
Naklonila hlavu na stranu a nespokojeně mlaskla. "A Morticia by chtěla?" zeptala se ho rýpavě. "Caii, tohle před námi dělat nemusíš." upozornila ho bez okolků a pleskla ho pacičkou přes tu jeho, aby se přestal odrbávat. "Je kosa, nenič si kožich." upozornila ho až překvapivě dospělým způsobem. Naštěstí to byl jen chvilkový zkrat, protože se jí vzápětí zamotal jazyk, čemuž se začala smát. "Budeš ho poře-pořte- hahaha, potřebovat." uculila se a rázem veškerá vážnost situace zmizela. Byla tu vůbec? Zní to jako blbost. Morgoth si přisadil a celkem se rozvášnil ohledně jeho emocí k nim. Ghana se na něj překvapeně podívala se zářícíma očima a rozněžnělým výrazem. A protože ona naopak byla velice emotivní, neubránila se drobným slzičkám. Opětovala Morgothovi dotek a také se o něj opřela. Stočila pohled k Mordecaiovi, který neměl šanci těm dvěma vzdorovat ani uniknout. "Taky vás mám hrozně moc ráda, kluci." popotáhla. "Caiiiiii, hrozně jsi mi chyběl! Koukej jít taky sem!" poručila mu spíš prosebným hlasem a tvrdohlavě poukázala na volný bok. Sice se na tuhle cestu těšila, ale nemohla říct, že se na cestě cítila osamělá. Bylo tu kolem ní příliš málo vlků a postrádala tu svou rodinu. Ještě že ji Goth a Cai našli. Neuměla si představit tu prázdnotu, kdyby tu na všechno byla sama. Zvlášť při blížící se zimě.
"No počkej, jak jako my? Snad jdeš taky, ne?" střihla ušima vyplašeně, když se Mordecai zvláštně vyjádřil k cestě za teplem. Což by, jen tak mimochodem, sama velmi uvítala.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Přítomnost dalšího bratra Morghanu potěšila způsobem, který ještě nezažila. Poprvé pocítila emoce se znovusetkání a byly překvapivě silné. Nebo to byly ty hrušky? Vem to čert, teď nebyl čas na filozofování. Nebo aspoň ne to negativistické. Z Mordecaie vypadl povedený vtípek, který sice byl legrační, ale ne tak legrační, jak Morghaně přišlo. Rozesmála se, až neudržela rovnováhu a přepadla na záda. Došla k prozření. "Dneska už žádný hrušky." vypadlo z ní přidušeně, jak si vyrazila trochu dech. Zvedla pouze hlavu, aby viděla na Caie. "Ale ty si dej." Přece nepřijde o takovou ňamku jenom proto, že jeho sestra trochu přebrala. Vyškrábala se na nohy, oklepala ze sebe divný pocit vlhka a chladu a nahodila o mnoho kultivovanější výraz. Trochu ji to žuchnutí nechalo vystřízlivět, ale pořád byla značně ovíněná. Morgoth nabídl bratrovi hrušku, kterou si Cai s drobným zaváháním vzal. Spokojeně zamávala ocasem. Tak go má být. Ale ještě nebyla zcela spokojená. Přítomnost bratrů byla sice skvělá, to jistě, ale něco tu přece chybělo. "Morticia s tebou není?" zamrkala překvapeně a vykukovala zpoza Mordecaie, zda ji někde neuvidí. Neviděla. Mrskla po něm trochu vyčítavý výraz. Jakoby snad byl jeho úkol je držet pohromadě a tahat s sebou každého z nich, aby se nerozdělili. Nebyl, samozřejmě.
Hana cítila v chladu přicházející zimu. Musela uznat, že už teď to tu bylo o mnoho mrazivější, než u nich doma. "Kluci, myslíte že takhle chladno tady bude celou zimu?" zeptala se s pohledem na obláčky páry, které jí šly od tlamy. Doma takhle kruté zimy nebyly. Měli sice chladné noci, ale nebyly tak vlhké a lezavé. Jejich první zima byla sice dost šokující a krutá, ale tohle? Měla z toho trochu obavy. "Pamatujete si když jsme byli malí a přišla zima? Přes den se nic moc neměnilo, ale sakra ty noci. Ty byly teda vážně něco. Kosa neskutečná, všechna zvířata zalezla do svých doupat a nevylezla až do jara. A my, malá škvrňata bez pořádné srsti, jsme se pořád tiskli k sobě, aby nám nebyla zima. Brrrrr jen si na to vzpomenu a je mi ouzko. Ještě že jsme všichni přežili." zasmála se odlehčeně. Nikoho si Bohové k sobě neodvedli, takže nebyl důvod z toho mít zbytečné trauma.

Pfff, jasne ze 2x, rada davam (a dostavam) :D

Morghana měla pocit, že jí hlava brzy uletí v nestabilních kruhových stopách. Morgoth na tom byl podobně, ale to se dalo očekávat. Krapítek to s hruškami přehnali. Naléhání bratra nebylo nic překvapivého, asi si už zvykla. Nebo to brala jako součást jejich zamotaného vztahu. Sice ho před časem z okruhu partnerů nekompromisně vyškrtla, ale stejně ji to k němu táhlo. Nebylo na tom asi nic překvapivého, měli společnou minulost přítomnost i budoucnost. Byli svázáni více než jedním poutem, to se nedalo jen tak přerušit. A ona ani nechtěla, na bratrovi jí záleželo jako na nikom jiném. Přesto se však držela svého rozhodnutí. "Náhoda neexistuje." přitakala aniž by si uvědomila, že tím přilívá olej do ohně. Její obvyklá tvrdá upřímnost byla zakalená pocity vyvolanými zkvašeným ovocem. A to se jí nelíbilo. Zvedla hlavu, narovnala se, zahlédla známou tvář a prudce vyvrátila obsah žaludku před Mordecaiem.
Jako kdyby na moment prozřela a mysl se jí vyčistila - stejně jako žaludek. "Bráško!" vyhrkla překvapeně. Přivolala ho snad? Svěděl ho čumák z toho, jak o něm mluvili? Nebo se jí to jen zdá? Znechuceně se odvrátila od nevábné hmoty a dělala, že jí to nikdy nepatřilo. "Jak jsi se... co jsi... jak to... Mordecaii!" vypadlo z Morghany nelogicky. Byla tak šťastná a v šoku, že vlastně ani nevěděla jak to vyjádřit. Najednou jí celá situace přišla hrozně legrační. Všichni tři se sešli zrovna tady a zrovna teď poté, co si Ghana myslela, že je uvidí až kdoví kdy po návratu domů. A místo toho si pro ni oba doslova došli. "Hehe, jsme jak ti tři bratři z legendy. Tři sourozenci pod hruškou se spoooustou zkvašeného ovoce." ušklíbla se a strčila do nejbližší šťavnaté hrušky ke Caiovi. "Dáš si?" zamrkala na něj. K naprosté dokonalosti už chyběla jen Morticia.

Zamračila se, pak udělala nechápavý výraz a nakonec nad tím mávla tlapou. "Asi ne." uzavřela to nonšalantně. Však si toho ještě řeknou víc než dost, ne? Na co hledat ztracenou větu, která možná ani nezazněla. Jak se tak válela, všimla si vedle sebe rozmáčklé hrušky. Stočila k ní hlavu a natáhla jazyk, aby kus ulízla. Byla však příliš daleko a Morghana příliš neochotná a vratká na to, aby se k ní skláněla a někam lezla. Vlastně to bylo pro její dobro, hrušek měla až až.
"Hm, to je pravda." souhlasila. "Tys mi vždycky rozuměl. Víc než kdokoliv." Kdy se z toho stala filozofická debata? "Já vím všechno." zahihňala se. "Vím že věříš, že jsi vyvolený." vyžblebtla ze sebe ztěžka. "Taky vím že Mordecai neví pořádně kdo je. A vím že Morticia má dobré srdce." Přitulila se k bratrovi trochu pohodlněji, už se po něm neválela jako po kožce z kozy. "A mám vás všechny moc ráda." Zavřela na chvíli oči. Jak se jí motala hlava, bylo příjemnější chvíli nekoukat. Morgoth jí připomněl to, co jí vždy vykládá - že jejich setkání není náhoda. "Bohové po nás něco chtějí. Snad to dostanou." zavrtala se do krémové srsti a modlila se, aby to motání konečně přestalo.

Huhňání bratra nebylo skoro slyšet a omámená Morghana asi ani neměla pořádně šanci zachytit, co jí to říká. "Co jsi říkal?" zeptala se a mrkla každým okem zvlášť. Jazyk se jí motal jen o trochu méně než hlava. Ta se točila jak na horské dráze. Nebo na kolotoči? Morgoth podotkl, že se taky motá a ona se na své konto zasmála. "Jo, sama sobě přestávám rozumět." Přestože se jí zdálo, že tuhle větu řekla celkem kultivovaně, opak byl pravdou. Opět se kousla do jazyku, jako kdyby ho neuměla používat.
Krémový vlček přiznal barvu, načež Ghana na něj ukázala tlapičkou. "Ha! Já to věděla." zaostřila na něj. Asi by si měla dát od hrušek pauzu, jinak to s ní sekne. Na krásný kompliment se zatvářila jako vrcholný šílenec, široce se totiž usmála až ukázala většinu svého chrupu. Kde koho by tím pěkně postrašila, ukazovat zubiska, to se přece nedělá! "Awww, ty lichotníku." plácla ho do čela a rozpustila se na něm snad ještě víc. Jde to vůbec? Ještě chvíli a stane se z ní kapalina. Nebo kočka. "A ty jsi můůůj. Škoda že se to Bohům nelíbilo. Pch, co mají za problém!" nahněvala se trochu. Ale vážně jenom trochu, ve skutečnosti jejich vůli důvěřovala.

Zakývala hlavou možná víc než by měla. Ale ten pohyb byl hrozně legrační, potřebovala ho pořádně prožít. Nejspíš tím ale Gothovi pěkně pocuchala srst. "Hlavně že jsou spokojení." zamrmlala. "Asi se brzo Bohů zeptám, jak se mají. Pro jistotu." rozhodla se. Sladké připomenutí jejich osudu bylo zruinováno škytnutím, kvůli kterému se krémový vlk zakoktal. "Tee-hee, už se ti motá jazyk." zasmála se, ale protože karma je zdarma, nedopatřením se kousla. Kníkla a vyplázla jazyk. Vypadal dost přihlouple, ale cožpak jí na tom kdy záleželo? Ne. Nikdy. Bylo jí to fuk. Dokud se bavila, bylo jí jedno co si kdo myslí. bratr jí připomněl, že se narodil jako první. "Ajooo. To je fakt." uculila se. Zavrtěla ocasem. "Lháři." odpověděla mu se smíchem. "Ty moc dobře víš jak jsi krásný." Jí prakticky nešlo lhát. Její naprostá upřímnost ve všem jí umožňovala rozeznat odchylky i u ostatních. Zvlášť pak u vlků, které zná jako vlastní tlapky. Svět se s ní motal jako šílený a ona si spokojeně povzdechla. Jako kdyby s ní spadla všechny tíha a únava dne. Ne že by měla kdoví jak těžký den, nemluvě o tom, že teprve začal. Ale uťapkaná rozhodně byla, to ano.

Pokývala hlavou, ale spíš s ní jen tak zakymácela. "Jo... co by tu dělali. Nemají důvod odejít." Zaklonila hlavu, aby se podívala na bratra, ale viděla ho vzhůru nohama. "Ale tos taky neměl." namítla. Hlava se jí už trochu motala, byla celá vláčná a usměvavá. A jaksi vypustila fakt, že jí už Goth řekl, proč odešel. Kvůli ní. Ona však už měla hlavu v pejru, takže z ní sem tam vypadla nějaká blbost. Zasmála se představě, jak tu všichni čtyři leží pod hrušní, opilí a paří. A svět kolem nich se hroutí v troskách. "Jooo to by byla paráda." zahihňala se. Morgoth se jí uhnízdil v srsti a cosi do ní mručel. Zachytila slovo "stýskalo". Rozvalila se ještě víc a dle jeho příkladu natáhla packy vzhůru. Její nohy byly stejně dlouhé jako ty jeho. Dlouhé a spoře osrstněné. Tlapky měli oba opatřené delším chlupem mezi prsty. Ochrana proti popálení horkým povrchem a sedření kameny. Lišili se snad jen velikostí a barvou. "Máš tááák pěknou světlou srst. Jako anděl." poznamenala a zakinklala předníma nohama ve vzduchu. "Mámě asi došla barva." dodala překvapivě vážným hlasem.