Gallirea - Příspěvky uživatele

Morghana na Gallireu přišla teprve nedávno, a přesto zažila překvapivé kvantum věcí. V první řadě se setkala s oběma svými bratry. Odešla z Bratrstva, aby našla nový smysl své cesty a přinesla Pravdu i vlkům, kteří žijí docela mimo dosah Krevního bratrstva, ve kterém Ghana vyrůstala. Je daleko od známého prostředí a zvyků, a přesto se tu setkala se dvěma ze tří svých sourozenců. Morgoth ji sem zcela očividně přišel hledat, ale motivy Mordecaie jí zatím zůstaly skryté. Trochu ji to mrzí, protože má pocit, že má bratr za to, že se jí nemůže svěřit. Ale takový už Cai byl. Tajnůstkář a vždy úskočný, co se týče svých vlastních emocí. Skoro jako kdyby své pravé já skrýval. Inu, tak či tak má obrovskou radost, že tu své bratry má. Bez nich se cítí neúplná. K dokonalosti a spokojenosti už jí chybí jen Morticia, její milovaná sestra. Ale ta dozajista zůstala s matkou a otci. Proč by odcházela, no ne?
Ale zpátky k zážitkům. Morghana na Galliree potkala několik zajímavých a zábavných vlků. Přední řady bez debat zabírá Ivar, její nový Krevní bratr, jehož zasvěcovala a spojila s ním svou krev posvátným rituálem. Představila ho Bohům i svému bratru Morgothovi. S tím si bohužel moc nesedli, ještě že neví jak moc. Ona má z přírůstku do rodiny ohromnou radost a samozřejmě nového bráchu bezmezně miluje. I když se jejich cesty rozdělily, ví, že jsou navždy svázáni krví.
Ne všechna setkání však byla tak veselá. Ghana čelila i velkému kulturnímu šoku, když potkala místní alfu, Crowleyho. Ten jí přišel jako typický nafrněný panák a protiva. Takové chování vždy maminka vykreslovala ve svých vyprávěních a pověstech u alf, které jsou zodpovědné za strádání všech níže postavených vlků. Jak si je jako malá Morghana představovala, takový jí přišel i tenhleten samozvaný alfák. Protivný, škaredý, odsuzující. Tušila, že jsou pověsti pravdivé, ale netušila že až tak. Společnost se skutečně vůbec nezměnila. Na druhou stranu... setkání s něžnou Maple, která oplakávala své zesnulé členy smečky, bylo něco nečekaného a krásného. Nyní je Morghana silně zmatená ohledně svých názorů na tradiční smečky a hlavně na jejich alfy. Očividně mohou být jak zaostalí a odpudiví, tak i laskaví a milí. Ještě si to musí nechat projít hlavou, nechce dělat unáhlená rozhodnutí.
Jinak jí Gallirea přijde hezká, milá, ale strašně nudná. Je tu na její vkus moc málo vlků, navíc... zima? Proboha proč vůbec tady takové počasí mají! Hotové šílenství. Je sice pěkná, ale žít se v tom opravdu nedá, momentálně se ztratila ve sněhové bouři a opravdu hodně doufá, že se co nejdříve bude moct vrátit na jih.
Ghana pro další rok doufá, že se jí podaří rozšířit řady Bratrstva o další místní vlky. I kdyby získala jen jednoho dalšího Krevního sourozence, bude přešťastná a bude považovat svou cestu za úspěšnou a hodnotnou. Doufejme, že se jí to podaří, a že se jí bráchové přestanou pořád ztrácet. Nebo se ona přestane ztrácet jim.

Přidáno.

Rituál byl přímo kouzelný. Byla to krása a bylo to něco jim neskutečně blízkého. Byl to kus domova, který jim tu tak scházel. Povzdechla si. Pokryta krví byla mnohem spokojenější, ale cožpak mohla být zcela šťastná? Ne, ještě ne. Ještě to nešlo. Když dokončili své zvyklosti, Goth je vyzval k opětovnému hledání ztraceného bratra, ale... něco bylo špatně. Morghana vztyčila uši a překvapeně pohlédla na bratra, který z nějakého důvodu měl úplně stejný hlas, jako... "Morticio?" oslovila ho, ale věděla, že to není správně. Nepromlouvala Tish, mluví totiž jinak. To byl Goth s jejím hlasem. Bylo to hrozně zvláštní, hlavně proto, že se v tu chvíli zvedl ohromný vítr. "Brácho, co to... řekni to znovu." vyzvala ho a přiblížila se. Dívala se mu u toho do očí, ale pořád viděla Morgotha. Nikoho jiného. "Uměl jsi to vždycky?" Vítr byl čím dál silnější a ostřejší a sněžilo víc a víc. Morghana se vyplašeně rozhlédla, tohle ještě nezažila. "Co je to?"

//Zlatavý les
Vitr byl tak silný, že roznášel vločky a zvedal sníh ze země. V mžiku nebylo vidět ani na krok. "Gothe!" zaječela když jí došlo, že ho skoro nevidí. Udělala pár kroků někam, ale... kam? Šla k bratrovi nebo od něj? Vánice byla tam mocná, že si sama nebyla jistá tím, kde je. "Morgothe! Kde jsi?" volala, ale prakticky neslyšela ani sebe samu. Jak ji mohl slyšet bratr? Gothe kde jsi, mám strach. Pomyslela si.

Měla radost, že Gotha tošku rozproudila. Ten bručoun měl sice zábavu rád, ale nerad si ničil a cuchal srst, což chápala. Ona sice na vzhled tolik nedbala, ale když měla na sobě krev a kostičky, taky nebyla ráda, když se s její srstí dělo něco neadekvátního. Goth automaticky šel vytvořit rituální jamky. I jemu se po sestře zastesklo. Morghana stáhla uši a táhle zakňučela na znamení, že i jí to je líto. Však myslela na totéž, bodejď by jí to líto nebylo. Využila své magie ohně a vytvořila na zemi čistou suchou plochu. Jakmile sníh roztál a voda se odpařila, vyvolala několik malých plamínků, které se roztančily kolem do kola a vytvořily vypálený kruh, který protínal Morgothovy jamky. Od středu šlo několik kanálů, které povedou krev. Doprostřed umístila kunu a rozdrtila jí čelistmi hlavu. Z většiny ji také odkousla, aby se všechna krev bezpečně dostala ven z těla. Krev tekla poměrně rychle, netrvalo dlouho a byla všechna pečlivě steklá v připravených jamkách.
"Bohové drazí, voláme vás a toužíme po vaší pozornosti. My z Krevního bratrstva, Higanbana a Morpheus, vaše věrná vlčata, vám přinášíme obětinu a vzýváme vaše jména ve jménu Pravdy. Nechť vaše bystré oko provází všechny naše kroky a stoji nad našimi činy."
Jako vždy si Morghana dala záležet, aby byla obětina jedinečná a provázena úctou a znamením. Žádná oběť nebyla tak malá, aby z ní Morghana nemohla udělat velkolepý dar. Plameny pohasly.
Mrkla na bratra a čumákem ho pobídla, aby si dal. Ona sama si mezitím zvolila jednu z jamek a namočila do jejího obsahu packu. A pak druhou a i zadní. Měla je pěkně obalené v krvi. Tou, co jí ulpěla na polštářcích, si potřela čumák. Bylo to příjemné, dlouho neprováděla tyhle zvyky. Chybělo jí to.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Jak tak sama ležela v útulné jeskyni, začala se nudit. Nudit se nebylo pro Morghanu vůbec nic těžkého. Ba právě naopak, bylo to tak snadné, jako pro holoubky létat. Stačilo velmi málo a její pozornost upoutala další blbost. Kousek od ní totiž tekl potok. Byl z většiny zamrzlý, ale bylo vidět, že pod krustou ledu teče voda. Zvedla se, oklepala se, přitáhla si svůj oheň blíž k sobě a vykročila do ledové krajiny. Byla strašná kosa. Pro mnoho vlků normální, pro ni nepříjemná a "trochu moc". Ale to ji ani náhodou nemohlo odradit od tropení blbostí. Přiskákala k zamrzlému vodnímu toku a rozverně do něj skočila. Led pod její vahou okamžitě polevil a roztříštil se. Ghana samozřejmě spadla dovnitř a pocítila okamžitý chlad. "Aaaaaa páni bozi to studí!" vyskočila jako laňka a nespokojeně se na vodu podívala. Byla šíleně studená! Chvíli vodu obcházela, potok přeskakovala, odhodlávala se k napití, ale nakonec to vzdala. Vydržela v tom stát ani ne vteřinu. Kdepak, i vteřina je moc. Setinu vteřiny! Ani náhodou nebyla schopná tam vydržet déle... a možná-? Opatrně se naklonila k vodě, ponořila tam jednu packu a... zas ji okamžitě vytáhla. "Ani náhodou! Ne-e, nada, v žádnym případě." zahalekala a s intenzivním vrtěním hlavy odešla zase zpátky do jeskyně. Vklouzla dovnitř, přehodila přes sebe kožich prasete, zachumlala se, zažehla deset dalších plamenů a jala se ohřívat prostor na maximum. Jestli tu něco zapálí, tak je jí to jedno. Možná bude radši. Měla v jeskyni hotovou saunu a přemýšlela, že by to chtělo ješně přitopit. Krucinál, snad brzo bude zase jaro.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Morghana na malou chvíli osaměla. Ne zrovna dobrovolně, ale občas se tak prostě stane. Morgoth byl krapet potlučený z těch jejích přiblblých nápadů a Mordecai zmizel kdo ví kde. Někdo by mohl z toho chytit depku, myslet si, že se mu to děje, protože se mu bratři vyhýbají, ale bojí se to říct na hlas. Morghana tyhle obavy neměla. Obecně moc nemívala obavy, ale tohle bylo zrovna něco, čím si byla naprosto jistá. Bratři totiž moc dobře vědí, že ji můžou kdykoliv odpálkovat. Kdykoliv jí můžou říct, aby jim dala trochu prostor a někdy to ani říkat nemuseli, ona to prostě vycítila. Znala své sourozence jako vlastní packy. A rozhodně se nebála, že by jí cokoliv tajili, natož se jí vyhýbali. Však stačilo houknout a ona by jim dala prostor. Byla si naprosto jistá, že to moc dobře vědí. Tím spíš měla obavy o Mordecaie, který byl někde tam venku a nejspíš je taky neúspěšně hledá.
Ghana zrovna ležela v malé jeskyni, kterou potkali při hledání bratra. morgoth si šel na chvíli odfrknout a Ghana se rozvalila ve skalní puklině. Bylo tu vlhko, ale docela příjemně. A aby jí nebyla zima, zažehla několik ohnivých kuliček. Tady se nemusela bát, že by cokoliv zapálila, však kámen nehoří. Snad.
Dívala se ven z tohohle příjemného zatepleného místečka a užívala si pohled na okolní sníh. Takhle v jeskyni, pěkně v útulnu, jí bílá krajina přišla opravdu okouzlující. Mělo to něco do sebe. Sice asi nikdy nebude milovník chladu, dává to smysl, její srst na tohle počasí není stavěná, ale musela uznat, že co do krásy, sníh nemá konkurenci.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

Přestože Morghana byla štěstím bez sebe, Goth tohle nadšení nesdílel. Byl jestš o mnoho bručivější, než bylo obvyklé, což jasně ukazovalo na fakt, že tahle zábava není dle jeho gusta. Ne že by to nevěděla, ale neodmítl to zkusit. Za což na něj byla vlastně hrdá. Zkoušet nové věci, i když to není zrovna něco dle jeho gusta, je báječný způsob, jak poznávat sebe samého a nenechat se ochudit o zkušenosti, které by byly hrozně super, ale přišel by o ně, kdyby je nezkusil. Jasně, tohle se mu nelíbilo, ale s tím se dá počítat, že se občas mezi super zkušenosti připlete i nějaká né tak super.
Inu! Suma sumárum, už byli dole, tak nebyl důvod se tím zaobírat. Aspoň ne tak do hloubky. Ale aby její drahý bratr nebyl bručoun celou dobu, rozhodla se ho trochu potěšit. Popoběhla kousek dopředu a pořádně zavětřila. Oooo, tohle voní dobře. Že by kuna? Hmmm, to už je nějaké zvíře! Pomyslela si potěšeně a jako na zavolanou, malá lasicovitá šelma se zjevila přímo před ní. Morghana se přikrčila a zírala na ni. A zírala. A hýbala se pomalu a rytmicky. Tvorečka se skoro kompletní zimní srstí tím zaujala. Asi nevěděla, že bude brzo něčí večeře, nebo byla totálně zhypnotizovaná jejím podivným pohybem. Nicméně než se kuna nadála, Morghana ji už měla v tlamě. Jedním stiskem jí zlomila vaz, aniž by porušila integritu kůže. Spokojeně se vrátila za bratrem a hrdě mu snídani vyplivla přímo k nohám. "Pro tebe." zavrtěla ocasem. "Můžeme se pomalovat krví a provést rituál, jako za starých časů." usmála se. Škoda že tu není Morticia, ta měla pro tyhle věci cit. Její kresby byly vždycky něco úžasného. Posteskla si Morghana v duchu, ale nic neřekla.

2. Sjet bobovou dráhu

//Staré Meandry

Rudá vlčice se otočila na bratra a zavrtěla hlavou. "Minuli jsme se? V tom sněhu je hrozně těžký držet stopu. Všechno voní úplně jinak, hrozně mě to rozptyluje." postěžovala si, Je možné, aby se s Caiem tak moc minuli, že o tom nemají ani páru? To je přece divné. Nebo ne? S takovou zimou se ještě nikdy nesetkali, tam u nich sníh prakticky nebyl. A tady ho byla celá spousta! Byla jí zase kosa. Vyvolala ohnivou kouli, která různě běhala kolem ní i Morgotha jako nějaké živé zvířátko a ohřívala je a sušila jim srst. Občas trochu roztopila i okolní sníh, ale ne moc. Morghana si dávala vážně pozor, aby Gothovi nepoškodila srst, občas se jí bohužel povedlo někoho zapálit kvůli své nepozornosti. Ví jak je Goth na svůj kožich citlivý, tak si dávala sakra pozor, aby mu chlupy neuškvařila. Sama na sebe si dávat pozor nemusela, podvědomě se koule kolem ní mírnila, neboť její podvědomí mělo silný pud sebezáchovy a nedovoloval jí se spálit.
Přišli na rozsáhlou pahorkatinu, kde poskakovala velká spousta světlých ušáků, kteří sjížděli zdejší zasněžené kopce. Dělali u toho roztomilý pištivý zvuk. Očividně to byla zábava. Mrkla na bratra a automaticky se přiblížila k jedné z bobových drah. "Jdem to taky zkusit, ne?" zašvitořila a už z jejího tónu bylo jasné, že se neptá, ale oznamuje. Nemohla se dočkat! Tyhle blbosti jsou přesně to pravé ořechové pro ni. "Zdejší tvorové si mají tenhle druh zábavy očividně rádi. To si jen sednou na zadek a jedou?" Chvíli si terén prohlížela, opatrně našlapovala tlapičkou a zkoušela jak je to kluzké. Bylo to kluzké. Bylo to fakt hodně kluzké, vyhlazené. A tak na nic nečekala a sedla si na sedinku. "Strč do mě." pobídla Morgotha a zvrátila na něj hlavu. Viděla ho obráceně, ale to ničemu nevadilo. "Šup, jedeme. Chyť se třeba mýho ocasu, jestli se bojíš, že by ses nerozjel." nabídla mu nezištně a netrpělivě čekala, až do ni strčí.
A najednou jela. Byl to takový sešup, že neměla páru, zda se jí Goth chytil nebo ne, zda jela sama, nebo do ni strčil, zda do ni boural nebo vůbec. Prostě jela a u toho překvapeně vřískala. No fakt, takovou rychlost vůbec nečekala! Úplně dole narazila na malý hrbolek, který ji v té rychlosti vymrštil a ona dopadla ve sněhu hlavou napřed. Ohnivá koule za ní spěchala co mohla, ale měla zpoždění asi 10 metrů. Když k ní přilítla, roztopila kolem ní všechen sníh a Morghana se s hlasitým spíchem konečně dostala nohama pevně na zem. "Tak na to bych si zvykla!"

//Uhelný hvozd přes Ježčí plácek

Morgothův povzdech Ghana naprosto chápala a částečně ho i napodobila. Musela nabrat do plic pořádnou dávku vzduchu, aby trochu zapudila přicházející pocit nervozity. Cai byl silný soběstačný vlk, ale pořád to byl její malý bráška, o kterého měla starost. Ačkoliv o tom nikdy nemluvila, na její nejbližší rodině jí záleželo ještě víc, než na té pokrevní. Pro vlky z bratrstva udělá cokoliv, ale její rodní bratři a sestra... to je úplně jiný příběh. Něco takového se jen těžce vysvětlovalo. Byli zkrátka něco víc.
Probíhali místem, které Morghaně nepřišlo vůbec povědomě. Zamračila se. Přehnali to a zaběhli dál než chtěli?

//Pahorkatina

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Morgothovo chování se nikdy neměnilo. Na jednu stranu to oceňovala, na druhou měla obavy, že je to projev jeho tvrdohlavosti. A že Morgoth tvrdohlavý rozhodně byl! Usmála se, ale intimní projev mu neopětovala. Zato se o to víc zaměřila na to, že Mordecai zmizel kdo ví kde. Měla obavy. Ale ne tak velké, jaké by někdo mohl mít. Věděla totiž, že je jejich bratr nesmírně houževnatý. Kéž by mě Bohové obdarovali darem Pravdy. Kdybych byla prozřela, cítila bych Caie na míle daleko. Pomyslela si zkroušeně. Fakt, že ve smečce nikdo neprozřel nikdo nový celá léta jí moc na naději nepřidávalo. Věřila sice, že svým odchodem uvede věci do pohybu, ale bylo to skutečně tak? Je setkání s bratry znamení, že dělá správně, nebo naopak výzva k návratu domů? Protáhla tlamu do dlouhé úzké štěrbiny z nepříjemného pocitu nejistoty. Vzhlédla k obloze. Ještě před chvílí sněžilo. Opravdu je tu tepleji. Hmmm, možná zůstal Mordecai tam, kde stále sneží. Kdyby i tu začaly padat vločky sněhu... řekly by mi, že se bráška nachází? Troufalá a krajně naivní myšlenka. Ale Morghana měla pocit, že by měla zkusit opravdu všechno. Představila si, jak sněhové vločky dopadají na bratrovu jemnou srst. Jak kolem něj krouží a posílají ho k nim na jih. Představila si, jak tytéž vločky přilétají až sem k nim a vedou i bratra. Samozřejmě se vůbec nic nestalo. Ona nemá žádnou zimní magii a ani neumí ovládat počasí a dávat mu pokyny. Povzdechla si. "Tak pojďme, třeba na něj narazíme po cestě." zavelela nakonec a rozešla se směrem, o kterém tušila, že je směr zpátky.

//Staré Meandry řes Ježčí plácek

4. Zazpívej někomu koledu.

Ne že by ignorovala Morgothovo naléhání, ale ignorovala ho. Jindy by už ho uzemnila, nebo mu oponovala, ale teď neměla sílu. Negativní emoce ji vysávaly, potřebovala víc času na načerpání energie dalším emočním výlevům. Alespoň ji ujistil o tom, že tu vždy pro něj bude. Ale nejen jako opora, ale i jako kat. Ano, Morgoth tu pro ni navždy bude. Ale taky bude vždy vyžadovat jejich opětovné spojení. Spojené, ke kterému nedojde. A tak jen mlčela, zvedla k němu oči a něžně se usmála. Ačkoliv spolu nesouhlasili v dost zásadní věci, stále sdíleli velkou lásku.
Zatímco Morghana zdobila strom, Morgoth jí u toho zpíval. Měl krásný hlas, přímo andělský. Morghana oproti němu měla hlas mnohem hlubší, spíš drsnějšího rázu. Když zpívala, vzduch se chvěl. Bylo to uším libé, ale spíš než andělský byl její zpěv zrozen z hlubin samotných pekel. Oheň její duše byl stejně mocný, jako její vrozená magie. A hlas silný jako zvon jakoby zněl z hrdla svůdných démonů. Netrvalo dlouho a začala si prozpěvovat s ním.
Z daleka je cesta naše,
Pravdě patří mysl naše.
Co ty, vlku, stojíš vzadu,
vystrkuješ na nás bradu."
Jejich zpěv se prolínal a tvořil zajímavou symfonii. Jeho jemný hladký hlas a její hluboký a znělý. Vrtěla u toho ocasem a líbivě si prohlížela své mistrovské dílo.
"A je to! A Cai v nedohlednu." zamračila se nespokojeně a otočila se ke směru, kterým přišli. "Myslíš, že se ztratil? Vím že Mordecai se nikdy neztrácí, ale... nikdy nebyl mimo naši zemi." vznesla Morghana obavu.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Mlčela. Ano, bylo to těžké. A teď, když to konečně řešili, to bylo snad ještě těžší. Věděla, že nikdo není schopen ji lépe pochopit. Věděla to moc dobře a přece... přece to nešlo. Nebyla připravená? Užíral ji stesk? Nebo za to mohlo zjištění, že nebude moci být s Morgothem jako partneři? Těžko říct, měla v tom mišmaš. Jak byla otevřená a vždy věděla, co chce a co cítí, tak teď nevěděla vůbec nic. "Gothe... nevím co dělat. Vždy, když se myšlenkami vrátím k našim mláďatům, nechci žít." přiznala tiše. "Není to tak, že bych si nevážila života, jen... jsou tam tyhle záchvěvy, když na ně myslím. A tak na ně nemyslím, ale pak mám výčitky. Chybí mi." Stále se na něj nedívala, ale ani nemusela. Z jejího hlasu bylo poznat, že pláče. Poprvé za celou dobu pro jejich vlčata pláče. A nejen pro ně, ale i pro jejich vztah. Pro prázdnotu v duši. A pro bolest, kterou neuměla vysvětlit. "Nemůžeme být spolu, za tím si stojím. Ale... vím, že si procházíš stejným peklem." Konečně se na něj otočila a pohlédla na něj uslzenýma očima. "Buďme tu pro sebe, prosím. Vím jak to bolí mě a nechci, abys na tuhle bolest byl sám. I když už nejsme partneři, miluji tě. Jen to potřebuji zpracovat." Zastavila se a mimoděk se o svého bratra opřela hlavou. Byla smutná, ale nebyla nešťastná. Ale hlavně na to nechtěla být sama. "Jsem tak šťastná, že tady ty a Cai jste." vzlykla tiše a pod náporem emocí se její hluboký vábivý hlas rozpůlil vedví a vyloudil dva různé tóny naráz. Vzduch se z toho líbivého zvuku zachvěl. Bylo by mnohem příjemnější ho slyšet, kdyby u toho nezněla tak zlomeně.
Jeho konejšivá slova byla vším, co potřebovala. Odtáhla se a usmála se. Slzy jí stále tekly, ale oči už měla živější. Byli dál v lese a Morgoth poznamenal důležitou věc. "Ah, asi bychom měli. Kde vůbec je?" ohlédla se za sebe, ale Mordecai nikde. Zamračila se. Byli moc rychlí? Zatoulal se? Ztratil pojem o čase a nedopatřením zahnul jinam? Divné... to neznělo správně. "No... tak zatímco na něj čekáme, můžeme si to zpříjemnit." zavrtěla ocasem a vypálila v kůře nejbližšího stromu několik hezkých vzorů a ornamentů. "Ozdobíme si strom!" zavelela nadšeně. Byla trochu praštěná a rozdováděná, ale faktem bylo, že měla přirozené vůdčí schopnosti. Používala je na kraviny, ale pro ni to bylo vše co potřebovala. Na co jiného by to tak měla využívat? Pro zábavu je to až až! Rozpouštěla ze stromu zbytečky sněhu a posouvala šišky. Věšela na něj všelijaké liány a vrstvila bahno. Navíc našla po cestě pár kostí a lebek, tak věnovala stromku nějakou tu péči a darovala jeho větvím i tyhle poklady. Chtěla jsem si to nějak zaplést do srsti, ale takhle to vypadá krásně. Pomyslela si spokojeně.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Stála před lesem a zdráhala se vstoupit. Byla stále ještě celkem promrzlá, ale měla trochu výčitky, že bratrům tak utekla. Bylo to nerozvážné. Ale když ona jinak nemohla, zmáhal ji stesk. A smutek a hněv. Magií ohně vyrývala v opáleném stromě ornamenty. Většina z nich byla spojená s Bratrstvem, ale pár jich nápadně připomínalo vlky. Konkrétně malá vlčata. Hlasitě si povzdechla. Měla by je jít hledat. Bratry, ne vlčata, vlčata jsou mrtvá. Už se nevrátí...
V tu chvíli se jí někdo dotkl čenichem. Otočila se na světlého vlka, jehož příchodu si vůbec nevšimla. Nevšimla si ani, že na ni mluvil. Sklopila uši a její překvapený výraz vystřídala bolest. "Nejsem." odpověděla. Vždy říkala co si myslí a cítí. Nebyl důvod zapírat skutečnost. "Nemluvili jsme o tom, protože jsem o tom mluvit nechtěla." Otočila se zpět na obrázky vytvořené jejím ohněm. "A ty taky ne." dodala. Věděla, že tuhle bolest sdíleli. Ale za celou dobu nebyli schopní o tom otevřeně mluvit. Příliš to bolelo. "Nešlo ani tak o bolest jako takovou. Spíš... byli by první. A byli by naši." Její pohled byl prázdný, to bylo u ní krajně nezvyklé. Vždy hýřila emocemi, teď se zdálo, že žádné nemá. Disociovala. Bylo to pro ni příliš těžké, ještě to nepřekonala. "Ale teď... jsou pryč. Mají je Bohové. A my nemáme nic. Nic než společnou krev." Zvedla se a popošla dál do lesa. Konečně se rozhodla vstoupit mezi prvních pár stromů. Otočila se přes rameno na bratra. "Jdeš?" zeptala se, ale spíš než otázka, to byla výzva.

//Liliový palouk

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Přiběhla jako neřízená střela. Byla jí strašná zima, potřebovala se zahřát aspoň pohybem. Její dlouhá jemná srst byla skvělá na poušti a v horkých oblastech obecně, ale tady? Ani náhodou! Třásla se po celém těle a zábly ji holé pacičky. Vlci, kteří jsou zvyklí na zimu, mají mezi polštářky dlouhou hrubší srst. Morghana měla akorát chmýří, které ji chrání před rozpálenou plochou a ostrými kameny. Ale před sněhem? Vůbec. Ani trochu. Nadskakovala a občas si zanadávala, nemohla si pomoct.
Ale čím dál šla, nebo spíš tak divně komicky poposkakovala, tím teplejší se jí zdál vzduch kolem ní. No jo, ale co když se jí to jenom zdá? Třeba má pocit tepla, protože si to vážně moc přeje. Nebo je tak promrzlá, že zimu přestala vnímat. Oh to ne" Mám omrzliny? Upadnou mi nohy? To je hrůza! Hned ji začaly napadat katastrofické scénáře. Co bude dělat? Teplo se šířilo. Byla jí zima čím dál tím méně. Umírá? Je tohle poslední rozloučení? Bohové si ji berou k sobě a zanechávají tu její tělo? A vlastně proč ne. Umřít není nic strašného. Ale byla by radši, kdyby nemusela z tohohle světa odcházet. Ještě ne.
Pocit smrti ji opustil ve chvíli, když si všimla ubývajícího sněhu. Bylo ho méně a méně, až nezůstal žádný. Ocitla se v lese, který silně páchl ohněm. Zaraženě se před ním zastavila a zmateně zírala mezi vysoké stromy. "Eh... to je... já už tu byla? Ale kdy? Nepamatuju si, že bych v nejbližší době zapálila les." uvažovala nahlas a znepokojeně koulela očima. No, ať už si to pamatovala nebo ne, zajímala ji spíš jiná věc. Nikdo si nevšiml, že to provedla ona... že ne?

//Ohnivé jezero

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Morghanu vzpomínka na, ne zrovna hezkou část své minulosti, nějak zaskočila nepřipravenou. Ani fakt, že s ní v noci tuhle vzpomínku Morgoth sdílel, nepomáhala. Mohla u něj najít útěchu, mohla utěšit i jeho, mohla s ním v obětí dát sbohem vlčatům a připomenout si jejich smrt. Ale neudělala to. Šla dál a ani se neohlížela. Nechala své bratry za sebou, snad jí šli v patách, a kráčela cestou necestou pryč od známého jezera. Najednou jí bylo tak hrozivě těžko. Vzpomínka na vlčata, která mohla mít, ji rozlítostnila a zanechala otevřenou bolavou ránu v jejím srdci. Ránu, která byla ještě před chvílí jizvou. Zacelenou a kompaktní, ale zjevně nestabilní. Ukápla jí hořká slza stesku a bolesti. Najednou si rozvzpomněla proč vlastně Morgotha vyřadila z okruhu svých partnerů. Nemůžeme mít vlčata, nemůžeme být spolu. Bohové si to nepřejí. Ano, nejsou si souzeni. Zanechala všechny své partnery a partnerky doma, jediný Goth je stále s ní. Ale jen jako bratr. Milovaný, ale stále jen bratr. Být bratrem je víc než dost. Ubezpečovala sebe sama. Ano, bratři a sestry o sebe pečují. Milují se a sdílí nezničitelné pouto. To stačí. Je to víc než dost. Jistě, budou takhle oba spokojenější. Ne, oni jsou spokojenější! Jejich cesty lásky a partnerství se rozdělily už dávno. Dala mu to jasně najevo. Asi bych mu to měla připomenout. Napadlo ji spěšně.
Zavál vítr a Morghana se celá roztřásla. "Brrrr to je kosa! Kurnik zdejší zima je fakt příšerná, to nezvládnu. Hej kluci!" otočila se na své bratry. Zahlédla pouze siluety, přes padající sníh musela hodně mžourat. "Pohněte sebou! Tady je strašná zima, pojďte víc na jih, potřebuju se zahřát." houkla na ně a pokračovala směrem, který sama určila. Jih, tam musí být tepleji. Prostě musí! Protože jestli ne, tak umrzne.

//Uhelný hvozd

//Rohenský potok přes Červenou řeku

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Roztlačila sáně a naskočila v procesu. Byla to paráda, sť už by tohle šílenství skončilo jakkoliv. Slyšela Morgotha cosi vřísknout, ale nedbala na to. Ani trochu. Naskočila na kůru a neřešila nebezpečí, která je mohla čekat. Sjeli kopec v plné parádě, možná trochu rychleji, než bylo zdrávo. Ale byla to zábava! Opravdu zábava, bavila se přímo královsky. Kdo mohl tušit, že tahle kluzká bílá věc je tak zajímavá a dá se na ní jezdit. Sjeli až na úplný konec, jenže se kůra po cestě rozpadla. Morghana se odkutálela stranou a nadšeně výskla. "Tak to byla paráda!" Škoda že Morgoth její nadšení nesdílel. Zato Mordecai chvíli působil skoro až ... živě? Jde to vůbec? Samou radostí na něj skočila a s mávajícím ocasem mu olízla tvář. "Jsem ráda, že ses bavil bráško." odpověděla. Seskočila z bratra a jako velká voda přiklopýtla k známému Krvavému jezeru, kde zažila kupu dobrodružství. Měsíc krásně jezero ozařoval, dívala se na tu krvavou barvu s láskou a oddaností. Připomínalo jí domov.
Po hladině se vznášela velká spousta drobných lodiček. Asi nějaký zdejší zvyk. Neváhala a jednu z lodiček si vzala do tlamy a pustila ji po hladině. Hned se jí chopil stesk a hluboce zakořeněná bolest. Protáhla tlamu a vyloudila výraz, který se na její tváři jen málo kdy vidí. Výraz plný smutku a bolesti. "Za naše padlé. Za vlky, kteří nemohli být spolu a byli trestaní za to, že chtěli být šťastný. Za bájné bratry, kteří museli obětovat svého milovaného pro Pravdu a pro přežití." Stáhla se a nedopatřením nechala ukápnout slzu. Za vlčata, která jsme s Morgothem mohli mít, ale Bohové si je vzali k sobě, Za jejich duši a nekonečnou bolest při porodu. Myšlenka to byla hořká, tak hořká, že se malá svíčka na lodičce z ničeho nic rozsvítila. Musela odejít, nemohla tenhle pocit snést. Musí pryč.

//Liliový palouk