Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2/5

Inu, bylo rozhodnuto. Rozhodně ji zabíjet nebude. Koukala kolem sebe, jako kdyby někoho vyhlížela. Vidí přeludy? Nebo kouká zda se blíží někdo nevítaný? Nebo... naopak vítaný? Podvědomě se také rozhlédla a snažila se zaslechnout nebo ucítit někoho, kdo by mohl být hrozbou. Nikdo nikde, jaké štěstí. Jakmile však cizinka zavrčela, Morghana krapítek zpanikařila. Trhla sebou a nedopatřením zapálila sníh kolem sebe. Blaflo to solidně, ale obě vlčice byly od sebe poměrně daleko, takže to dost možná cizinku nezasáhlo. Možná dokonce ani nelízlo. To Morghana ale už nemohla vědět, protože se sebrala a v zákrytu ohně zmizela v holých houštinách. Určitě nehodlala čekat aby zjistila, zda to vlčici odradilo, nebo ne.

//Středozemní pláň

Loterie 1/5

Ať dělala Morghana cokoliv, situace se exponenciálně zhoršovala. Ve chvíli, kdy po ní špinavka nekontrolovatelně vřískla, zapnuly se jí majáčky. Stáhla uši a výhružně vycenila zuby. "Hej hej uklidni se." zkusila ještě diplomaticky, ale její řeč těla napovídala, že ani ona o diplomacii už nestojí. Měla bych ji zabít? Byla by fajn obětina, bohové už ode mě dlouho nedostali skutečně hodnotnou krev. A tahle si o to přímo říká. Ale představa, že se budu muset zakousnout do jejího krku... zvedá se mi z té představy kufr. Vlčice konec konců zjevně věděla co dělá, když se válí ve výkalech velkých všežravců. Jejich výměšky páchly nejhorším možným způsobem. A ona celý vypadala že je celkově dost špinavá, to jaksi nutilo Morghanu si sakra promyslet, zda je dobrý nápad se s ní rvát. I když neuměla odhadnout, zda je cizinka silná či nikoliv, byla minimálně šílená. A šílenci mají dost vysoký práh bolesti a není úplně vyloučené, že by šla do boje na všech 100 %. A poblejt se při tom taky nechtěla.

Loterie 2/5

Už už se chtěla zeptat na její vrozenou magii, ale místo toho dostala seřváno. A tentokrát to bylo pěkně od plic. Podvědomě stáhla uši a zavrtěla hlavou. "Počkej, tobě tady něco hrozí? Já ale-" Než stihla cokoliv pořádně říct nebo udělat, ovál ji tak šílený smrad, že z toho málem zdechla. Naštěstí, nebo naneštěstí, se jí jen zatočila hlava. Jako na potvoru zrovna kolem tančil její plamínek, který nakukoval do otvoru a při cestě zpět zapálil nahromaděný methan a vodík z pšouku, který vlčice vytlačila snad z úplného dna své duše. A taky že to byl pořádný duch. Každopádně malý roztomilý ohýnek blafnul a nedopatřením udělal překvapivě velký humbuk. Takový smradlavý ohňostroj. Naštěstí velmi krátký, ale Morghaně bylo jasné, že je kvůli téhle nehodě solidně v háji zeleném. Zvlášť proto, že ji šedivka seřvala i za malý plamínek, za ten větší očekávala armagedon.
Zacouvala a natáhla uši tak moc, že vypadala spíš jako přerostlý fenek, než jako vlk. "Whoa, počkej jsem ti chtěla pomoct!" vyjekla. Z nervozity to vlastně prakticky vřískla, takže se její přirozený hluboký hlas rozpůlil na dva odlišné tóny. Mohlo to vlčici překvapit, ale taky nemuselo. Zvlášť proto, že na ni cenila zuby a chrlila nadávky. "Nenenenenene, to byla nehoda! Fakt, jen blbá náhoda a na moji obranu, kdyby sis neuprdla, tak se vůůůbec nic nestalo." Chabá obhajoba, ale aspoň nějaká. Nervózně se zachichotala a snažila se udržet klidnou hlavu. Což prakticky nešlo.

Loterie 1/5

Morghana si vyslechla vysvětlení cizinky a seznala, že je to logicky nelogické. Nebo nelogicky logické? Každopádně jí to vrtalo hlavou. "Uh, to asi jo, ale za jakou cenu." nakrčila čenich snad ještě víc. Možná by dokonce spíš volila milosrdnou smrt. Sice se mnozí válí v páchnoucích věcech, ale ona zkrátka preferovala krev. A nerada páchla. Bahno super, mršiny bezva, ale hovna? Nene to ne. To není nic pro ni. Vlčice ji zpražila znovu a u toho se kroutila jako had a snad se celá snažila vlézt do malé díry. Má tam vůbec něco? Přes mráz a puch výkalů nebyla schopná se soustředit na nic jiného. Ale aspoň už chápala, co tou magičkou myslí. "Jo ták. No, jo tak to asi jsem." Natáčela se a snažila se zachytit oči vlčice, neboť si až do teď pořádně nevšila, jakou mají barvu. Překvápko, byly žluté.

Loterie 2/5

Vlčice vypadala že zažila něco strašného. Její srst byla slepená, špinavá, omatlaná výkaly a její pach byl opravdu výrazný, skoro až šokující. A tenhle tvor jí oznámil, že smrdí. Ale krví! A to bylo o něčem zcela jiném. Zavrtěla ocasem a široce se usmála. "Vím, díky. To je rituální krev." pochlubila se. Ne že by to vlčici zajímalo, spíš se na ni tak odměřeně xichtila. "Oh, magi... magi co? Ne ne, já jsem Morghana." zavrtěla hlavou. Znělo to trochu jako její jméno, ale asi opravdu hodně zkomolené. Ani se nepozastavila nad tím, že ji vlčice rozhodně znát nemohla a tudíž se pravděpodobně nepokoušela vyslovit její jméno. Prohlédla si šedivku ještě jednou a zamračila se. "Zato ty páchneš výkaly. Proč proboha?" nakrčila čumák. Takt jí nikdy nebyl vlastní a vlčice na tom zjevně byla docela podobně. Navíc dělala kupu divných věcí. Jednou z nich byl lov v ďůře uprostřed zimy s jednou packou uvnitř a zbytkem těla venku. "Toho moc neulovíš, všechno je zalezlý." poznamenala a přikročila k cizince. Nakoukla přes její packu dovnitř ale přirozeně viděla leda kulový. "Pozor." nacpala se k díře. Vytvořila malý tančící ohýnek, který vlezl do škvíry jako mrštná myška. Tím se chystala vypudit ven cokoliv, co tam teoreticky mělo žít. Neměla v plánu nic chytat, ale když už tu je... inu proč by nepomohla? Navíc se to jevilo jako zábava. Nicméně pach její společnice byl opravdu něco. "Ale měla by ses v nejbližší době vykoupat. Nebo aspoň vyválet v té bílé věci." poradila šedivce. Bylo znát, že to nemyslí nikterak zle, ani se nad ni nepovyšovala. Jen ze sebe vypouštěla cokoliv, co jí přišlo na mysl.

Loterie 4/5

//Středozemní pláň

Tak trochu se ztratila. Nebylo to překvapivé, hnala se za nějakým šedým kožichem do neznáma a sněhu přibývalo. Běžela nejspíš přesně na opačnou směru od místa, kde Morgotha viděla naposledy. Naštvaně zadupala, nevěděla jak jinak si ulevit. "To je tedy den. Bráchové pryč, je strašná zima a jediný chlupatý stvoření co jsem tu potkala, byli zajíci a sněhová fata morgana. Skvělý." Nojo, vztekat se mohla jak chtěla, ale pořád se nějak musela popasovat s faktem, že tu zase zůstala sama a že jí byla šílená zima. Už už si chtěla zapálit plamínek, když v tu si všimla, že kousek od ní nějaké šedé stvoření dělá... cosi. Rozhodně to mělo co dočinění s tím divným smradem medvědího trusu. Nakrčila čumák a oklepala se. Bylo jí nepříjemně. To jsem celou dobu naháněla... tohle? Když udělala pár kroků blíž, všimla si, že jde o šedou vlčici. Zalapala po dechu. Takže se jí to nezdálo! Opravdu viděla něčí šedý zadek a nakonec dotyčnou taky dohnala! Bude ale vědět, kde jsou Morgoth a Mordecai? Třeba je vůbec neviděla, bouře byla opravdu silná. Nu co naplat, zkusit to musí. Přiťapkala až k neznámé, zcela bez nějakého pudu sebezáchovy, a naklonila se nad ní.
Ghana se nad ní tyčila v celé své vytáhlé štíhlé kráse, tlapy měla opatlané rituální krví a několik krvavých znaků měla i na náprsence a na bocích. Byla silně cítit krví a kunou a působila jako kdyby vypadla z podivného portálu ze země Nezemě. Ale abychom byli upřímní... to i tahle šedá cizinka.
"No konečně, ani nevíš jak jsem ráda, že jsem tě dohnala. Máš teda páru, to ti povim." uchechtla se. "Nechci rušit v... ehhh v čemže? Co to vyvádíš?" Naklonila hlavu na stranu a zvědavě si vlčici prohlížela. Možná by nebylo od věci, kdyby si držela trochu odstup, ale Morghana pojem osobní prostor neměla ve slovníku.

Loterie 3/5

//Ronherský potok

Bezva. Šla za tím vlkem jako pominutá a stejně je někde úplně jinde. A šedý chlupy jsou ty tam. Ach jo! Kudy to vůbec šel? A jak je možné, že šel tak rychle?! Morghana sotva pletla nohama a to není žádné malé tintítko, ale pořádná vysoká statná vlčice. Nezdálo se jí to jenom? Možná to byl nějaký sněžný přelud asi jako pouštní fata morgana? Je na tom tak špatně, že vidí duchy? Tak takhle se cítí cizinci co zabloudí u nich doma ve vedru a nezvládnou extrémní počasí? Ona sama vedra zvládá výborně, takže nikdy neměla problém. Konečně má příležitost se vžít do cizí kůže. Normálně by to vzala celkem pozitivně, ale teď na tyhle kraviny neměla čas. Musí najít Morgotha a Mordecaie.

//Medvědí jezírka

Loterie 2/5

//Pahorkatina dlouhých uší přes Louku vlčích máků

Proběhla rozbouřeným sněhovým šílenstvím a zběsile se rozhlížela okolo. "Morgothe!" zavolala kamsi, ale bylo jí jasné, že její bratr tu není. Zahlédla čísi šedý zadek, mizející v sněhové závěji. "Hej! Počkej! Neviděl jsi... stůj!" volala za cizincem, ale ten už byl fuč. Šla za ním, ale byl mnohem ryhclejší. Vypadalo to, jako kdyby ho ten sníh a silný vítr vůbec nezpomalují. Sakra co jsou zdejší vlci zač?! Pomyslela si zaraženě. Vlastně ji to celkem uchvátilo, ale momentálně myslela jen na to, že musí najít bratry. Teď už totiž ztratila oba.

//Středozemní pláň

//Přechod - Rohenský potok přes Louku vlčích máků

Morghana na Gallireu přišla teprve nedávno, a přesto zažila překvapivé kvantum věcí. V první řadě se setkala s oběma svými bratry. Odešla z Bratrstva, aby našla nový smysl své cesty a přinesla Pravdu i vlkům, kteří žijí docela mimo dosah Krevního bratrstva, ve kterém Ghana vyrůstala. Je daleko od známého prostředí a zvyků, a přesto se tu setkala se dvěma ze tří svých sourozenců. Morgoth ji sem zcela očividně přišel hledat, ale motivy Mordecaie jí zatím zůstaly skryté. Trochu ji to mrzí, protože má pocit, že má bratr za to, že se jí nemůže svěřit. Ale takový už Cai byl. Tajnůstkář a vždy úskočný, co se týče svých vlastních emocí. Skoro jako kdyby své pravé já skrýval. Inu, tak či tak má obrovskou radost, že tu své bratry má. Bez nich se cítí neúplná. K dokonalosti a spokojenosti už jí chybí jen Morticia, její milovaná sestra. Ale ta dozajista zůstala s matkou a otci. Proč by odcházela, no ne?
Ale zpátky k zážitkům. Morghana na Galliree potkala několik zajímavých a zábavných vlků. Přední řady bez debat zabírá Ivar, její nový Krevní bratr, jehož zasvěcovala a spojila s ním svou krev posvátným rituálem. Představila ho Bohům i svému bratru Morgothovi. S tím si bohužel moc nesedli, ještě že neví jak moc. Ona má z přírůstku do rodiny ohromnou radost a samozřejmě nového bráchu bezmezně miluje. I když se jejich cesty rozdělily, ví, že jsou navždy svázáni krví.
Ne všechna setkání však byla tak veselá. Ghana čelila i velkému kulturnímu šoku, když potkala místní alfu, Crowleyho. Ten jí přišel jako typický nafrněný panák a protiva. Takové chování vždy maminka vykreslovala ve svých vyprávěních a pověstech u alf, které jsou zodpovědné za strádání všech níže postavených vlků. Jak si je jako malá Morghana představovala, takový jí přišel i tenhleten samozvaný alfák. Protivný, škaredý, odsuzující. Tušila, že jsou pověsti pravdivé, ale netušila že až tak. Společnost se skutečně vůbec nezměnila. Na druhou stranu... setkání s něžnou Maple, která oplakávala své zesnulé členy smečky, bylo něco nečekaného a krásného. Nyní je Morghana silně zmatená ohledně svých názorů na tradiční smečky a hlavně na jejich alfy. Očividně mohou být jak zaostalí a odpudiví, tak i laskaví a milí. Ještě si to musí nechat projít hlavou, nechce dělat unáhlená rozhodnutí.
Jinak jí Gallirea přijde hezká, milá, ale strašně nudná. Je tu na její vkus moc málo vlků, navíc... zima? Proboha proč vůbec tady takové počasí mají! Hotové šílenství. Je sice pěkná, ale žít se v tom opravdu nedá, momentálně se ztratila ve sněhové bouři a opravdu hodně doufá, že se co nejdříve bude moct vrátit na jih.
Ghana pro další rok doufá, že se jí podaří rozšířit řady Bratrstva o další místní vlky. I kdyby získala jen jednoho dalšího Krevního sourozence, bude přešťastná a bude považovat svou cestu za úspěšnou a hodnotnou. Doufejme, že se jí to podaří, a že se jí bráchové přestanou pořád ztrácet. Nebo se ona přestane ztrácet jim.

Přidáno.

Rituál byl přímo kouzelný. Byla to krása a bylo to něco jim neskutečně blízkého. Byl to kus domova, který jim tu tak scházel. Povzdechla si. Pokryta krví byla mnohem spokojenější, ale cožpak mohla být zcela šťastná? Ne, ještě ne. Ještě to nešlo. Když dokončili své zvyklosti, Goth je vyzval k opětovnému hledání ztraceného bratra, ale... něco bylo špatně. Morghana vztyčila uši a překvapeně pohlédla na bratra, který z nějakého důvodu měl úplně stejný hlas, jako... "Morticio?" oslovila ho, ale věděla, že to není správně. Nepromlouvala Tish, mluví totiž jinak. To byl Goth s jejím hlasem. Bylo to hrozně zvláštní, hlavně proto, že se v tu chvíli zvedl ohromný vítr. "Brácho, co to... řekni to znovu." vyzvala ho a přiblížila se. Dívala se mu u toho do očí, ale pořád viděla Morgotha. Nikoho jiného. "Uměl jsi to vždycky?" Vítr byl čím dál silnější a ostřejší a sněžilo víc a víc. Morghana se vyplašeně rozhlédla, tohle ještě nezažila. "Co je to?"

//Zlatavý les
Vitr byl tak silný, že roznášel vločky a zvedal sníh ze země. V mžiku nebylo vidět ani na krok. "Gothe!" zaječela když jí došlo, že ho skoro nevidí. Udělala pár kroků někam, ale... kam? Šla k bratrovi nebo od něj? Vánice byla tam mocná, že si sama nebyla jistá tím, kde je. "Morgothe! Kde jsi?" volala, ale prakticky neslyšela ani sebe samu. Jak ji mohl slyšet bratr? Gothe kde jsi, mám strach. Pomyslela si.

Měla radost, že Gotha tošku rozproudila. Ten bručoun měl sice zábavu rád, ale nerad si ničil a cuchal srst, což chápala. Ona sice na vzhled tolik nedbala, ale když měla na sobě krev a kostičky, taky nebyla ráda, když se s její srstí dělo něco neadekvátního. Goth automaticky šel vytvořit rituální jamky. I jemu se po sestře zastesklo. Morghana stáhla uši a táhle zakňučela na znamení, že i jí to je líto. Však myslela na totéž, bodejď by jí to líto nebylo. Využila své magie ohně a vytvořila na zemi čistou suchou plochu. Jakmile sníh roztál a voda se odpařila, vyvolala několik malých plamínků, které se roztančily kolem do kola a vytvořily vypálený kruh, který protínal Morgothovy jamky. Od středu šlo několik kanálů, které povedou krev. Doprostřed umístila kunu a rozdrtila jí čelistmi hlavu. Z většiny ji také odkousla, aby se všechna krev bezpečně dostala ven z těla. Krev tekla poměrně rychle, netrvalo dlouho a byla všechna pečlivě steklá v připravených jamkách.
"Bohové drazí, voláme vás a toužíme po vaší pozornosti. My z Krevního bratrstva, Higanbana a Morpheus, vaše věrná vlčata, vám přinášíme obětinu a vzýváme vaše jména ve jménu Pravdy. Nechť vaše bystré oko provází všechny naše kroky a stoji nad našimi činy."
Jako vždy si Morghana dala záležet, aby byla obětina jedinečná a provázena úctou a znamením. Žádná oběť nebyla tak malá, aby z ní Morghana nemohla udělat velkolepý dar. Plameny pohasly.
Mrkla na bratra a čumákem ho pobídla, aby si dal. Ona sama si mezitím zvolila jednu z jamek a namočila do jejího obsahu packu. A pak druhou a i zadní. Měla je pěkně obalené v krvi. Tou, co jí ulpěla na polštářcích, si potřela čumák. Bylo to příjemné, dlouho neprováděla tyhle zvyky. Chybělo jí to.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Jak tak sama ležela v útulné jeskyni, začala se nudit. Nudit se nebylo pro Morghanu vůbec nic těžkého. Ba právě naopak, bylo to tak snadné, jako pro holoubky létat. Stačilo velmi málo a její pozornost upoutala další blbost. Kousek od ní totiž tekl potok. Byl z většiny zamrzlý, ale bylo vidět, že pod krustou ledu teče voda. Zvedla se, oklepala se, přitáhla si svůj oheň blíž k sobě a vykročila do ledové krajiny. Byla strašná kosa. Pro mnoho vlků normální, pro ni nepříjemná a "trochu moc". Ale to ji ani náhodou nemohlo odradit od tropení blbostí. Přiskákala k zamrzlému vodnímu toku a rozverně do něj skočila. Led pod její vahou okamžitě polevil a roztříštil se. Ghana samozřejmě spadla dovnitř a pocítila okamžitý chlad. "Aaaaaa páni bozi to studí!" vyskočila jako laňka a nespokojeně se na vodu podívala. Byla šíleně studená! Chvíli vodu obcházela, potok přeskakovala, odhodlávala se k napití, ale nakonec to vzdala. Vydržela v tom stát ani ne vteřinu. Kdepak, i vteřina je moc. Setinu vteřiny! Ani náhodou nebyla schopná tam vydržet déle... a možná-? Opatrně se naklonila k vodě, ponořila tam jednu packu a... zas ji okamžitě vytáhla. "Ani náhodou! Ne-e, nada, v žádnym případě." zahalekala a s intenzivním vrtěním hlavy odešla zase zpátky do jeskyně. Vklouzla dovnitř, přehodila přes sebe kožich prasete, zachumlala se, zažehla deset dalších plamenů a jala se ohřívat prostor na maximum. Jestli tu něco zapálí, tak je jí to jedno. Možná bude radši. Měla v jeskyni hotovou saunu a přemýšlela, že by to chtělo ješně přitopit. Krucinál, snad brzo bude zase jaro.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Morghana na malou chvíli osaměla. Ne zrovna dobrovolně, ale občas se tak prostě stane. Morgoth byl krapet potlučený z těch jejích přiblblých nápadů a Mordecai zmizel kdo ví kde. Někdo by mohl z toho chytit depku, myslet si, že se mu to děje, protože se mu bratři vyhýbají, ale bojí se to říct na hlas. Morghana tyhle obavy neměla. Obecně moc nemívala obavy, ale tohle bylo zrovna něco, čím si byla naprosto jistá. Bratři totiž moc dobře vědí, že ji můžou kdykoliv odpálkovat. Kdykoliv jí můžou říct, aby jim dala trochu prostor a někdy to ani říkat nemuseli, ona to prostě vycítila. Znala své sourozence jako vlastní packy. A rozhodně se nebála, že by jí cokoliv tajili, natož se jí vyhýbali. Však stačilo houknout a ona by jim dala prostor. Byla si naprosto jistá, že to moc dobře vědí. Tím spíš měla obavy o Mordecaie, který byl někde tam venku a nejspíš je taky neúspěšně hledá.
Ghana zrovna ležela v malé jeskyni, kterou potkali při hledání bratra. morgoth si šel na chvíli odfrknout a Ghana se rozvalila ve skalní puklině. Bylo tu vlhko, ale docela příjemně. A aby jí nebyla zima, zažehla několik ohnivých kuliček. Tady se nemusela bát, že by cokoliv zapálila, však kámen nehoří. Snad.
Dívala se ven z tohohle příjemného zatepleného místečka a užívala si pohled na okolní sníh. Takhle v jeskyni, pěkně v útulnu, jí bílá krajina přišla opravdu okouzlující. Mělo to něco do sebe. Sice asi nikdy nebude milovník chladu, dává to smysl, její srst na tohle počasí není stavěná, ale musela uznat, že co do krásy, sníh nemá konkurenci.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

Přestože Morghana byla štěstím bez sebe, Goth tohle nadšení nesdílel. Byl jestš o mnoho bručivější, než bylo obvyklé, což jasně ukazovalo na fakt, že tahle zábava není dle jeho gusta. Ne že by to nevěděla, ale neodmítl to zkusit. Za což na něj byla vlastně hrdá. Zkoušet nové věci, i když to není zrovna něco dle jeho gusta, je báječný způsob, jak poznávat sebe samého a nenechat se ochudit o zkušenosti, které by byly hrozně super, ale přišel by o ně, kdyby je nezkusil. Jasně, tohle se mu nelíbilo, ale s tím se dá počítat, že se občas mezi super zkušenosti připlete i nějaká né tak super.
Inu! Suma sumárum, už byli dole, tak nebyl důvod se tím zaobírat. Aspoň ne tak do hloubky. Ale aby její drahý bratr nebyl bručoun celou dobu, rozhodla se ho trochu potěšit. Popoběhla kousek dopředu a pořádně zavětřila. Oooo, tohle voní dobře. Že by kuna? Hmmm, to už je nějaké zvíře! Pomyslela si potěšeně a jako na zavolanou, malá lasicovitá šelma se zjevila přímo před ní. Morghana se přikrčila a zírala na ni. A zírala. A hýbala se pomalu a rytmicky. Tvorečka se skoro kompletní zimní srstí tím zaujala. Asi nevěděla, že bude brzo něčí večeře, nebo byla totálně zhypnotizovaná jejím podivným pohybem. Nicméně než se kuna nadála, Morghana ji už měla v tlamě. Jedním stiskem jí zlomila vaz, aniž by porušila integritu kůže. Spokojeně se vrátila za bratrem a hrdě mu snídani vyplivla přímo k nohám. "Pro tebe." zavrtěla ocasem. "Můžeme se pomalovat krví a provést rituál, jako za starých časů." usmála se. Škoda že tu není Morticia, ta měla pro tyhle věci cit. Její kresby byly vždycky něco úžasného. Posteskla si Morghana v duchu, ale nic neřekla.