Příspěvky uživatele

< návrat zpět

SINEÁD | únor 5/10

Vlčice se kroutila jako žížala a chuděře trvalo, než se vymanila ze spárů Morghany. Ta na její kroucení moc nedbala a až když jí konečně docvaklo, že asi nestojí o její blízkost, ochotně jí přenechala trochu té osobní zóny. Mohlo by té zóny být klidně víc, ale to jí nepřišlo důležité. Sineád bude muset být důraznější, jinak ji Ghana svou přítomnosti zahltí. Ale nu což, zatím to zvládala statečně. Morghana se zaujatě natáhla, když vlčice zmínila jistou entitu zvanou Život. "Ohhh už jsme o něm slyšela!" zašvitořila a zaujatě si prohlédla také rudé znaky, které vzdáleně připomínaly Morghaniny krvavé čmáranice. "To tam máš pořád? Připomíná mi to naše krevní znamení." podotkla, zvedla se a otočila se Sineád bokem. Ukázala tak několik lehce rozpitých značek, které jí tam nakreslil Morgoth. Také jí zůstaly krví pomalované zadní nohy, ale už jí to dost splývalo s přirozenými zrzavými a černými znaky, které její srst tvoří odjakživa. "Ale já si je musím barvit pořád znova a znova." mlaskla nespokojeně.
Zrzka se zasmála představě, jak se Sineád leká vlastních chlupů na uších. Střihla vlastními oušky a zamyslela se - samozřejmě nahlas. "Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni měli střapaté uši, hmm?" A hned jak to řekla, na špičkách uší jí vzplanuly dva maličké plamínky, které se třepotaly ve větru. "Iiiiik! To fakt lechtá!" lekla se a dva plamínky na zlomek vteřiny mocně vzplály a opět se zformovaly do malých hořících pseudo-střapců. "Jo, to by šlo. Ale nesmím na ně zapomenout." ušklíbla se pobaveně. Nerada by zas něco zapálila. I Sineád spíš znala vlky s normálníma nebo kratšíma ušima. Morghana soucitně usykla. "Jóóó, jestli byl někde na jihu, tak se nedivím. Velký kočky jsou pořádné potvory, taky je nerada potkávám. Zvlášť teď, když jsem na cestách sama." Zavalila ji vlna smutku. Jo, teď cestuje vlastně sama. Náhlý smutek byl na ní pořádně vidět, nijak se to nesnažila skrývat. Proč taky? Měla na něj nárok.
Sineád navíc potvrdila, že tu není sama. "Ach, takže místní smečka? To mám za tebe radost. Já ze své smečky odešla na cesty. Jednou se tam zase vrátím, ale teď... teď chci vidět svět." usmála se, ale byla v tom cítit špetka hořkosti.

SINEÁD | únor 4/10

Inu, obě vlčice se snažily o konverzaci i o záchranu Morghaninýho zadku naráz a to moc nefungovalo. Tak se Morghana rozhodla pro jednou zavřít zobák a taky trochu máknout. Zvlášť, když jí tu Sineád tak urputně a ochotně pomáhala. Drobná vlčice vláčena nohatou Morghanu co jí síly stačily a Morghana na oplátku šmejdila nohama po ledě a říkala tomu adekvátní posun. Protože zrzka neměla nejmenší ponětí jak se na ledě správně chovat. Ale snažila se!
Krok sun kro-pád! A byly obě mimo nebezpečí. Nebo spíš Morghana byla mimo nebezpečí, o Sineád se totéž říci nedalo. Ta se snažila Ghanu nějak decentně odstrčit, což docela trvalo, vzhledem k tomu, že ryšavce vůbec nedošlo, že by to její společnici mohlo vadit. Až když si o prostor sama řekla, Ghana jí pohotově vyhověla. "Trochu co? Ohhh jo uhnout! Jasně." zavrtěla ocasem a udělala jí trochu toho tolik přeceňovaného prostoru. "Kde jsi k nim přišla? To jsi se s nimi narodila?" vyptávala se Morghana dál. "Vypadají vtipně takhle na vlčici. Ale sam o sobě jsou pěkný, takový hebký. Nelechtá tě to?" Odolala pokušení zvednout tlapku a cvrnknout do nich. Pak odolala ještě jednou a do třetice ji tělo neposlechlo a udělalo si to po svém. Morghanina tlapa se vznesla k uším Sineád a pokusila se štětinek dotknout.
"Spíš vídám vlky, co mají spíš uši kratší a okousané, než že by na nich něco přebývalo. Krom teda Tulia, ten měl... nádor? Nějak tak to starší vlci nazvali. Měl divnou bouli na uchu. Vypadalo to dost nechutně." poznamenala Morghana mimoděk, jako kdyby to byla zcela běžná věc, o které se mluví. Stočila svá rudá očka na tvář vlčice a usmála se. "Jsi místní? Nebo taky cestuješ skrz?"

SINEÁD | únor 3/10

Že se vlčice smála, to je pohoda. Že ji povzbuzovala, to bylo vlastně docela fajn. Ale že se před ní Morghana rozsekala jako malé vlče a ještě se u toho málem zabila, to už moc fajn nebylo. Ne že by jí záleželo na tom, co si ostatní myslí, ale zas tak neschopně vypadat nemusela. Zvlášť proto, že to není vůbec pravda! Jen tadyhle ta kluzká věc byla něco, s čím se Ghana ještě nikdy nesetkala a vůbec nechápala, jak vlastně funguje. "Ne, bojím se, že bez tvý pomoci tady zůstanu už navždy." ušklíbla se a vrhla k vlčici nevinně prosebný pohled. Naštěstí se k ní cizinka vydala a zdálo se, že jí vážně chce pomoct. "Jen doufám, že se mě nepokusíš zamordovat, jako někteří zdejší." vztyčila vyplašeně uši a podezřívavě si ji změřila pohledem. Ale seznala, že od téhle jí nic nehrozí. Snad.
Zareagovala celkem optimisticky, což Morghaně imponovalo. "Moc mě těší, veverčice Sineád. Plešku neocením, ale radši tu, než tady zůstat." zazubila se a pokusila se následovat její instrukce. "Já jsem Mo-Moooorghana." protáhla nedopatřením své jméno, neboť jí to zase ujelo. "Odpíchnout? Asi takhle?" odšoupla se zadníma nožkama a vlastně to celkem šlo. Bylo to komické, hloupé a pomalé ale šlo to. Lepší než nic. Soukala se a soukala, nechala se tahat, škubat, cokoliv bylo potřeba. Když už byly obě skoro na běžné pevnině mimo ledovou krustu, netrpělivě se ryšavka odstrčila a hodlala zbytek cesty přeskočit, ale místo toho jí to zase ujelo, a tak se jí povedlo akorát sundat Sineád a zahučet s ní do sněhu.
"Ajjj, promiň, není ti nic?" zvedla hlavu a všimla si, že má konečně možnost si vlčici pořádně prohlédnout pěkně z blízka. Vlastně možná trochu moc. "Jůůů, ty štětinky vypadají dobře. Jsou pravý?" zeptala se zaujatě a přiblížila se natolik, aby si je prohlédla ze všech stran. Jaksi tím ignorovala fakt, že vlčici dost leze do osobního prostoru.

SINEÁD | únor 2/10

Kroutila se na ledu jako žížala a dělala co mohla, aby sebou na tvrdo nežuchla. Měla za to, že je široko daleko úplně sama, ale opak se stal pravdou. Do slova odnikud se vynořila vlčice tmavšího zbarvení, s červenými znaky a chlupatými štětinkami na uších. Určitě by si ji byla prohlédla lépe, kdyby zrovna nebojovala se svou vlastní rovnováhou. Jaké bylo štěstí, že si Morghany vlčice hned všimla a bezostyšně k ní přikráčela. V bezpečné vzdálenosti od ledu, samozřejmě. "No ahoj, snažím se nenamlít si. A jsem tu jen já a moje zoufalství." odpověděla bez váhání Morghana a s vyplazeným jazykem se pokoušela neupadnout. Bylo údivem, že si ten jazyk ještě doposud neukousla. "Nechci ňák naléhat, ale pomocná packa by se hodila." Otočila hlavu za cizinkou a jako na potvoru se zrovinka sesunula s hlasitým ŽUCH na tvrdý povrch zmrzlého jezera. "Auuu!" zaúpěla táhle a opět se jí hlas rozpůlil vedví. Byl slyšet velmi vysoký a velmi hluboký tón zároveň, což byla vtipnověc, kterou její hlas zkrátka občas dělával. "Uh, končím. Sličná rysice, odtáhla bys mě? Ještě chvíli a stanu se součástí jezera." ušklíbla se Morghana a zírala u toho na průzračný led, který ji sice lákal, ale taky pořádně děsil.

SINEÁD | únor 1/10

Nudila se. Bratři nikde, u jezera pusto prázdno, těch pár vlků, co za celou dobu potkala, nebyli úplně sdílní. A jedna se ji dokonce snažila zabít! No hrůza, začínala být trochu paranoidní. Třeba místní cítí, že nejsem odsaď? Co budu dělat? Myšlenky se jí točily kolem původu místních. Neměli náladu? Byli takoví vždy? Jsou takoví jen k ní? Coffee sice byla celkem fajn, ale taky nebyla místní že jo. Říkala, že je tu rok, takže si zřejmě taky musela zvykat. Ale teda asi už začala chytat zdejší móresy, protože jak se objevila, tak taky rychle zmizela. "Mohla se rozloučit." Protočila Morghana očima a nakoukla na vodní hladinu. Zmrzlá. Nemohla se ani napít. Mohla se najíst sněhu, ale byl na ni moc... studený. Fuj. Šáhla pacičkou na povrch ledu a překvapeně vypískla. Studí! A... klouže? Dotkla se trochu jistěji. Převážila se na přední tlapu a zkusila jeho pevnost. Pevný! Druhá tlapa - led zavrzal. Zas se vrátila na pevnou zem a uškubla. "Děsivý." stáhla uši a nedůvěřivě přimhouřila oči. Po chvíli to ale zkusila znovu, ale kluzký led ji stáhnul celou. Ujely jí nohy a ona s vyjeknutím nechala končetiny se roztancovat do všech stran. Její hluboký zvučný hlas se rozlehl po okolí a jak se lekla, vytlačila ze sebe bonusový vysoký vřískot. Její polyfonie vystrašila vše živé, co se mohlo v nejbližším kilometru nacházet. Nebo přilákat, záleží na tom, o jaké zvíře by šlo.

Loterie 4/5

//Sráz

Morghana nemohla uvěřit svým očím. Zvládla to! Našla úkryt! A panečku jaký. Útulná hluboká jeskyně, která vede hluboko do nitra skalnatého útvaru. Zvědavě nakoukla a zahučela, aby zjistila, zda tam někdo není. "Háááááloooooo." Odpovědí jí byla jen ozvěna. A tak se bezostyšně nakvartýrovala dovnitř. Zapálila si ohýnek, konečně jí magie fungovala, když byla v klidu a v relativním teple, a jala se rozmražovat své zkřehlé tělo. Nahřívala se, válela, odpočívala a bylo jí blaze. Všechny myšlenky na návrat domů ji rázem opustili. Však tu bylo tááák krásně? Byla by škoda jen tak odejít.
Po notné chvíli si řekla, že by to tu mohla prozkoumat. Zhasla plamen a vykročila hlouběji do jeskyně. S nadšením zjistila, že se v jeskyni nachází jezírko! Dychtivě pila a dokonce se i vykoupala. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít. Plavala plavala, potápěla se a najednou... byla někde úplně jinde. Vynořila se na druhé straně jeskyně. Zvědavost ji přemohla. "Kam to asi vede?" ptala se sama sebe, zatímco procházela jeskyní.

//Papouščí ostrov

Loterie 3/5

//Přímořské pláně přes Ostružinovou louku

Otřela si slzy a šla dál. Tak jako vždycky. Byla tvrdohlavá, hodně tvrdohlavá. Bohům dík i Bohům žel. Nebylo nikdy jisté, co z toho to zrovna je, ale vždy si šla za svým stůj co stůj. I teď, i když jí bylo totálně na nic, nepřestávala doufat, že ji sem Bohové přivedli z nějakého důvodu. Ať už je tím důvodem cokoliv. Opustila přímořské oblasti, držela se podél oceánu a snášela ostrý přímořský vítr. Ačkoliv to bylo nepříjemné, vše bylo lepší než nekonečné pusté pláně. Nehodlala tu zůstat dlouho, musí si najít úkryt, kde se aspoň trochu zahřeje, než se vydá dál. Snad to bude brzy, už necítila tlapky.

//Západní úkryt

Loterie 2/5

//Ostružinová louka

Konečně změna! Moře bylo najednou tak krásné, jako ještě nikdy. Ne že by ho viděla často, ale i tak je jí bližší než věčná zima a mráz. Vlhký studený vzduch se jí dostal až na kůži, ale jí to bylo jedno. Všude zamrzlé břehy, které hlasitě vrzaly a křupaly pod náporem silných vln. Písek byl schovaný pod sněhem, ale byl tam. BYL! Tolik toužila ho vidět. Cítit mezi prsty a polštářky. Ukápla jí slza, kterou do minuty roztrhal mráz a zanechal jí slepenou cestičku na srsti. "Chci domů." zašeptala tiše. Nemohla předstírat, že se jí nestýská, a ani nechtěla. Neměla to v povaze. Ale štvalo ji, že tyhle emoce vůbec má. Odešla dobrovolně. A bude se snažit z toho vytřískat maximum, ale... byla smutná. A naštvaná a vystrašená. A chyběli jí bratři. A sestra. A maminka a tatínci. Chyběl jí domov.

//Sráz přes Ostružinovou louku

Loterie 1/5

//Rokle

Rokle postupně byla mělčí a mělčí, až se rozprostřela na prázdné bílé planině. Morghana rozmrzele zamručela. Zas bílo a prázdno, to bylo nepříjemné. Obecně už ji štvalo snad úplně všechno. Jindy by byla nadšená z možnosti cestovat, ale dnes? Ani nápad v téhle zimě. Už teď věděla, že až příště udeří první mrazíky, nevystrčí čumák z díry. Musí si někde vyhrabat noru nebo najít jeskyni nebo něco. Byla by i teď něco hledala, ale... problém byl, že půda byla tak zamrzlá, že ani s magií by se nedostala skrz. Bylo to... děsivé. Znova si kýchla a popotáhla. Cítila, jak jí praská čumáček a ani za mák se jí to nelíbilo. Měla by najít někde aspoň nějakou puklinu.

//Přímořské pláně

Loterie 2/5

//Rozkvetlé louky

Jak si stěžovala na nedostatek pestrosti okolí, tak se jí to přání vidět něco jiného než les a sníh a pusté pláně taky splnilo. Najednou klesala do úzké rokle, která byla sice studená, ale aspoň trochu zajímavá. Padalo sem výrazně méně sněhu, ale zato všude výhružně visely rampouchy. Morghana nasucho polkla a opravdu hodně opatrně se plížila roklí. Chtěla změnu, ale možná se měla napřed kouknout, zda je okolí vůbec bezpečné. To je dobrý, Bohové stojí při mně. Pomyslela si, ale raději to neřekla nahlas. Co kdyby hlas podnítil nějaký průšvih? Ještě pár kroků... "H-hepčík!" Ajaj. Jak si kýchla, zaslechla vrzání ledu. Rychle pryč!

//Ostružinová louka

Loterie 1/5

Cesta byla složitá už jen z toho důvodu, že ať šla kamkoliv, všude jen sníh, led a pusté pláně. "Měla jsem zůstat v tom lesíku. Nebo aspoň u vody, tam byla aspoň nějaká struktura. Hrdek a vůbec! Měla jsem dřepět na jihu a nikam nechodit, nic nezkoumat a nikoho nehledat. Vsadím se, že Goth a Caiem už jsou dávno dole spolu a nechápou, kam jsem se ztratila. Sakra že já vždycky udělám nějakou blbost." Nadávala sama sobě a v zoufalství kopala do sněhu. Sice jí byla zima, ale takhle se aspoň pořádně hýbala a vybíjela si neskutečný vztek a smutek. Chci zpátky domů. Blesklo jí na moment myslí. Hned tu myšlenku zapudila, ale pořád se tam někde v koutku mysli vyskytovala.

//Úzká rokle

Loterie 5/5

//Vodopády

Cesta byla hezká, ale stále dost nepříjemná. Však přece MRZLO! Jak se tu komukoliv může líbit v týhle kalamitě? Obloha zatažená, všude bílo k oslepnutí, ale slunce nikde. Mlha vysoko, ale přesto oslepovala a z nebe neustále padal mrazivý sníh. Strašné, prostě strašné. Z té věčné zimy byla Morghana opravdu vyčerpaná, takže už ani nemohla používat magii. Dohánělo jí to k šílenství. Na jih. Honem na jih! Najít Morgotha, Mordecaie a zdejchnout se do jižních krajů a už z tama nevylézt. Jo! To byl plán! A toho se musí držet. Procházela malebným lesíkem, který jí na pár hodin poskytl přístřeší, ale i tady vládla tíživá atmosféra. Rozhodně se tu nezdržela dlouho.

//Rozkvetlé louky

Loterie 4/5

//Dlouhá řeka

Popoběhla si dolů podél řeky a potkala opravdu okouzlující místo. "No páááni!" vzdychla obdivně. Naskytl se jí jedinečný pohled na zamrzlé vodopády, které nyní působily jako z jiného světa. Vskutku velkolepé! Dlouhé prameny vody byly zamrzlé do impozantních obrazců a rampouchů. Led se vlnil, jak se kdysi vlnila voda a dlouhatánské rampouchy vypadaly jako skutečně nebezpečná zbraň. Morghana se toužila přiblížit k vodopádům na dosah, ale něco jí říkalo, že si úplně nepřeje být zasažena gigantickým několikatunovým rampouchem. To by byla teprve ostuda. Jak by to vysvětlila Bohům? Asi nijak. A ani nebude muset, protože zas poputuje dál.

//Lesík topolů

Loterie 3/5

//Arménské hory

Konečně začala skutečně sestupovat ze severu na jih. Bylo to protivné místo, nyní se aspoň cítila, že jde nějakou tou plání kolem konkrétních věcí, ne jen kolem skal, kopců a sněhu. Zmerčila řeku, která byla ale dokonale zamrzlá. Zašklebila se. No prima, ani napít se nemůže. Ne že by o to v téhle zimě stála, ale šlo o princip! Vždy chtěla mít k dispozici všechny možnosti a teď najednou neměla. Je sice hezké, že oproti domovu tu byla kupa vody a všude kaluže a řeky a jezera a moře. Ale k čemu to bylo, když moře byla nesnesitelně slaná a veškerá sladká voda zamrzlá? Aha! No k ničemu! Raději se vzdálí, než jí rupne žilka.

//Vodopády

Loterie 5/5

//S Galtavar

Běžela jako smyslů zbavená, děs a hrůza ji poháněly stejně kvalitně, jako zvuk a vibrace stáda losů. Nenene, rozhodně se nenechá udupat, nehodlá to nechat jen na Božstvu, když jí dali do vínku dlouhé rychlé nohy a schopnost kličkovat jako zajíc. Jedna skalina, druhý stromek a šup byla pryč. Zastavila se až kdesi v kopcích, kde chytala ztracený dech. "Fuj to bylo strašidelný. Co to bylo za zvíře?! Obrovský a hlučný, troubí na sto honů a dupe jako když se země má propadnout. Dostat se tomu pod kopyta vážně nechci." Inu zážitek to byl opravdu intenzivní. Sice má Morghana slabost pro adrenalinové situace, tuhle by už opakovat nechtěla. Nebo možná z bezpečnější vzdálenosti. Otřásla se, oklepala, zhasla raději ohýnek a šla si po svém.

//Dlouhá řeka