Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk byl nejspíš celkem vysoký, ale hrbil se. Je zraněný? Bolí ho něco? Zajímá to Morghanu vůbec? Ale pomohl jí a né zrovna málo. Rozhodně si zasloužil trochu lepší zacházení. Navíc Morghana není zlá, jen se spíš drží vlastních zájmů. Opatrně jí přiznal zásluhy a poznamenal, že mají dost dost jídla pro oba. Přikývla. "Pravda. Měla jsem v plánu ti srnu vyfouknout, ale tolik těl ani neutáhnu." uchechtla se. Narozdíl od cizince nebyla vůbec napjatá. Bolelo ji celé tělo, má ránu na boku a několik menších kousanců, ale nic život ohrožujícího. Kdyby se měla porvat znova, zvládne to ustát. Nejspíš. I kdyby ne, neměla v plánu se s vlkem rvát. Teď už ne.
"Není moudré tu zůstávat."
Otočila se k těm prašivým psům. Jeden z nich byl prakticky nepoškozený, ten druhý měl rozdrcený čumák. Chtěla Bohům připravit krásný rituál, ale v tomhle případě to nebylo možné. Roztrhla oběma krkavici a nechala je krvácet do sněhu. "Drazí bohové, promlouvá k vám vaše věrná služebnice Higanbana. Přináším vám obětinu hodnou mé úcty a věrnosti k vám. Nechť mé kroky a činy provází Pravda." Využila své nové oblíbené magie a nechala krev se vznést do vzduchu. Nechala ji se rozplynout v srsti a vytvořit tak mnoho krvavých znaků. Když dokončila svůj krátký rituál, otočila se zpátky k cizinci.
"Zvládnu odtáhnout jednoho a pomoct se srnou. Navrhuju se na druhého kojota vykašlat a nechat ho tu. Ledaže dokážeš hltat tak rychle, že se z něj nažereš teď." uchechtla se a změřila se ho pohledem. Jejich seznámení proběhlo za hodně nezvyklých okolností.

Jaké štěstí, že ti otrapové měli pozornost postižené laně. Moji tři blázni čuměli na ty dva u srny, prašivec u srny čuměl zas co se děje tady. A jak se tak navzájem vyrušili, já i zrzoun jsme popadli příležitost za pačesy. Vykašlala se se na zrzka, vypadal že to nějak zvládne, a věnovala se raději svým problémům. Protiva protivný zakousnutý konečně povolil a tak si Morghana neodpustila jeden dobře mířený kopanec. Kdo ví kam se trefila, ale při nejmenším si ulevila. Otočila se na dva zbývající, kteří nejspíš doufali, že udělají nějaký průlom v této situaci. Morghana se krvelačně usmála a dvěma řádnými skoky se dostala nad ně. Na první pohled to mohlo vypadat, že bude v nevýhodné pozici - přeci jen jim ukázala své slabiny - ale opak byl pravdou. Otevřela tlamu a plivla po kojotech hořící slinu. Psi vyděšeně zakvíleli, srst se jim zapálila jako nic, ale bohužel hodně rychle pohasla. Srst totiž nehoří, jen se škvaří. Ale dalo jí to dost prostoru na to, aby na ty dva skočila, sejmula je a přišpendlila k zemi. Na vlčici byla dost vysoká a nohatá, samá končetina, samý úd. Pořádně na oba dupla, až jí to podklouzlo a ona bolestivě sjela drápy po jejich břiše. Vypadali, že jim to vyrazilo dech. Zakousla se jednomu z nich do krku, zatímco druhého držela vlastní vahou na zemi. Cítila, jak tu malou špinavou parodii na vlka rdousí, až se přestal úplně hýbat. Neukápla ale ani kapka krve. To bude dneska pořádný rituál! Pomyslela si nadšeně, zatímco stáčela pohled k druhému psisku. Valil na ni bulvy a dělal co mohl, aby se zpod ní dostal, ale neměl dost sil. Zoufalstvím cvakal zubisky naprázdno. Chytla ho za tlamu a skousla. Ozvalo se praskání doprovázené nelidským rykem. Zvíře řvalo bolestí tak strašně, že Morghana skoro ohluchla. Štval ji. Strašně ji štval. Škoda že neměla možnost tohle udělat tomu, co se jí držel za bok, ale holt v boji si protivníka nevybíráš. Schytal to tenhle. Pustila nebohého kojota a zasadila mu poslední ránu z milosti. Pes se utopil ve vlastní krvi.
Elegantně se zvedla, bílá náprsenka pokrytá krví, slepený bok a špinavá tlama. Stála tam vysoká jako bohyně smrti a vypadala nad míru spokojeně. Zhodnotila práci hnědého cizince a uznale pokývala hlavou. "Poradil sis." poznamenala svým zvučným hlubokým hlasem. Původně ho chtěla nechat to oddřít a pak ho zahnat a slíznout smetanu, ale dle spouště kolem nich usoudila, že mají tolik žrádla, že sami nebudou vědět co s ním.

Čtyři hnusné vypelichané tlamy na Morghanu vrčely a cvakáním čelistí se ji snažili odehnat. To však nevěděli, že Morghana se neprala už celé věky. A už se na to pořádně těší. Snížila těžiště, natáhla tělo, zpevnila trup a začala se pohybovat rytmicky dopředu a dozadu. Dva kroky vpřed, jeden se zapérováním vzad. Dva vpřed, jeden vzad. Psovité šelmy začaly být nervní. Vztekle jim kapala pěna z huby. Fuj, snad nemají nějakou nemoc. Pomyslela si znechuceně, když v tu se u srny začal dít nějaký rozruch. Nakoukla za stěnu kojotů a zahlédla hnědý kožich. Nějaký cizinec se rval s hlídajícím štěndem o srnu. No to je vůl. Napadlo ji hned. Ale aspoň to bylo k něčemu - kojoti se hned otočili a snažili se zjistit, co se to tam děje. Morghana neváhala a využila momentu překvapení.
"Kam čumíte, prašivci?" houkla k nim provokativně a skočila na dva nejbližší. Každý dostal svůj díl její váhy, pod kterou se jim podlomila kolena. Ozvalo se překvapené štěknutí, následované zakňučením. To se povedlo. Otočila hlavu, aby hryzla třetího do ucha a pořádně zatáhla. Ouško povolila a vyřinula se spousta krve, která jí obarvila bílou náprsenku. Čtvrtého však zpacifikovat nezvládla, takže dostala nepěkný kousanec do boku. "Jauuu, co si myslíš že děláš!" zavrčela a zakrvácenou tlamou kousla toho otrapu do obličeje. Samozřejmě tím způsobila, že kojot v záchvěvu bolesti zkousnul víc. "Hej zrzoune, už to tam dodělej a pojď mi sem pomoct!" zavolala na cizince a snažila se nějak vymanit ze spárů zakousnutého zvířete. Navíc dva s nalomenou páteří a ten bezuchý se celkem rychle zmátořili a dali se do útoku. Morghana tak trochu doufala, že si půjdou bránit srnu. Nepotřebuje mít na sobě všechny čtyři.

SINEÁD | únor 6/10

Zájem vlčice byl fajn, zvlášť když chtěla vědět víc o krevním znamení, které Ghana mimoděk nakousla. "Tohle." ukázala na zbytky krve na svém těle. "Když obětujeme krev Bohům, potíráme se jí, abychom ukázali věrnost a úctu. A taky je to fešný doplněk." zazubila se hrdě. "Jen teda ty moje už jsou skoro pryč. Přesně jak říkáš, krev opravdu drží jen chvilku." povzdechla si a stočila kolem sebe dlouhý ocas. Zrzka zavrtěla hlavou. "Mouchy ani tak ne, než začne tlít, většinou už je dole. Zvířata to občas láká, ale není to úplně špatné. Často mi to ušetřilo práci při stopování, nebožtíci si to kráčí rovnou ke mně." Velká výhoda rychlých reflexů. Než se zvíře naděje, Ghana už ho má v zubech. "A ti větší a chytřejší se otočí na patě jak si všimnou, že ta krev jsem já. Asi nevypadám jako lahodná sváča." zasmála se.
Sineád se nadchla pro plamínky na uších, což Ghanu podpořilo k větším blbostem. "Tebe málí tvůj oheň?" zeptala se překvapeně a plamínky zvětšila. Z legrace poslala plamínky směrem k ní. "Tak já ti půjčím svůj." usmála se provokativně. Poznámka o roští a aby je nezapomněla uhasit, byly trefou rovnou do černého. Oh, pravda, už se mi pár nehod stalo. Napadlo ji.
"Uh, jo... to jo. Teda chvíli jsem byla s bratry, ale zase jsem je ztratila z dohledu v té šílené vánici. Šli jsme spolu na jih, ale já nedošla. Snad jsou v pohodě." povzdechla si s pohledem upřeným do dáli. "Zníš, že osamělé toulky znáš." poznamenala mimoděk. Střihla zvědavě ušima. "Vážně? A... jsi spokojená? Myslím, v tý smečce." Bylo na ní vidět, že je vůči smečkám dost skeptická. Ale i tak se na to Sineád zeptala. Chtěla znát její názor. "Ah ne ne, nadšená jsem. Ale je to porvé, co jsem bez své rodiny, tak je to takové hořkosladké." ušklíbla se. "Dost by pomohlo, kdybychom se s Morgothem a Mordecaiem nerozdělili. Ale udržet ty dva na jednom místě je nadvlčí úkon." zakoulela očima. Sranda byla, že jediný, koho udržet na jednom místě, byla Morghana. Ona to však viděla jinak.

//Papouščí ostrov

...byla jinde! Co se to stalo? Vysokánské stromy, žlutý písek a skřek papoušků a opic byl ten tam a místo něj tu byla jen bílá planina plná smrti a příšerné zimy. "P-p-p-p-proč jsem zase t-t-tady!" Ze zimy drkotala zuby tak silně, že nebyla schopná ani pořádně křičet. Ale byla dost hlučná na to, aby si jí všimla opodál stojící banda kojotů, která tam něco pilně očmuchávala. co to tam ti prašiví psi mají? Bohužel to zatím nemohla zjistit, protože se upřeli pohledem na ní. Bylo jich pět! Čtyři se vydali směrem k ní a jeden zůstal u něčeho ve sněhu. Až když většina z nich popošla směrem k ní, všimla si, co to tam měli za super lákadlo. Srna. A fakt pěkná, zachovalá a čerstvá. Nebo mražená, ale to bylo vesměs celkem jedno. Bylo to jídlo zdarma a ona se rozhodla, že ho těm vypelichaným čoklům vyfoukne. "Tak schválně, jak dlouho vydržíte." ušklíbla se a mlsně si olízla tlamu. Tohle bude pořádná zábava.

//Západní úkryt

Morghana prolezla jeskynním komplexem a vylezla v dočista úplně novém světě. Řvali tu papoušci, rostly liány, tekla tu voda proudem a všude kolem byl jen samý oceán. "Woooow hustý!" zvolala překvapeně a procházela se ostrovem, který vůbec nevypadal jako kdyby patřil ke Galliree. A... patří vlastně? Vůbec nechápe, jak se tu zjevila a co je to za tajný svět, ale náramně se jí tu líbilo. Bylo tu totiž teplíčko. "Zůstanu tady." rozhodla se. "Aspoň než skončí zima." A jak řeka, tak udělala. Proběhla se podél řeky, poškádlila opice ohněm, zapálila bambus, který byl naštěstí tak nacucaný vodou, že skoro hned přestal hořet. Kdyby ne, stopro by to tu podpálila celé a spousta opic a papoušků by jí šla za to po krku. Nebylo by to poprvé, co by se něco takového stalo. "No... je to tu fajn, ale mám celkem hlad." postěžovala si nahlas a najednou se začala cítit nějak... divně. Tak divně, jako ještě nikdy ne. V jednu chvíli tu byla a v druhé...

//Teleport na Středozemní pláň

SINEÁD | únor 5/10

Vlčice se kroutila jako žížala a chuděře trvalo, než se vymanila ze spárů Morghany. Ta na její kroucení moc nedbala a až když jí konečně docvaklo, že asi nestojí o její blízkost, ochotně jí přenechala trochu té osobní zóny. Mohlo by té zóny být klidně víc, ale to jí nepřišlo důležité. Sineád bude muset být důraznější, jinak ji Ghana svou přítomnosti zahltí. Ale nu což, zatím to zvládala statečně. Morghana se zaujatě natáhla, když vlčice zmínila jistou entitu zvanou Život. "Ohhh už jsme o něm slyšela!" zašvitořila a zaujatě si prohlédla také rudé znaky, které vzdáleně připomínaly Morghaniny krvavé čmáranice. "To tam máš pořád? Připomíná mi to naše krevní znamení." podotkla, zvedla se a otočila se Sineád bokem. Ukázala tak několik lehce rozpitých značek, které jí tam nakreslil Morgoth. Také jí zůstaly krví pomalované zadní nohy, ale už jí to dost splývalo s přirozenými zrzavými a černými znaky, které její srst tvoří odjakživa. "Ale já si je musím barvit pořád znova a znova." mlaskla nespokojeně.
Zrzka se zasmála představě, jak se Sineád leká vlastních chlupů na uších. Střihla vlastními oušky a zamyslela se - samozřejmě nahlas. "Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni měli střapaté uši, hmm?" A hned jak to řekla, na špičkách uší jí vzplanuly dva maličké plamínky, které se třepotaly ve větru. "Iiiiik! To fakt lechtá!" lekla se a dva plamínky na zlomek vteřiny mocně vzplály a opět se zformovaly do malých hořících pseudo-střapců. "Jo, to by šlo. Ale nesmím na ně zapomenout." ušklíbla se pobaveně. Nerada by zas něco zapálila. I Sineád spíš znala vlky s normálníma nebo kratšíma ušima. Morghana soucitně usykla. "Jóóó, jestli byl někde na jihu, tak se nedivím. Velký kočky jsou pořádné potvory, taky je nerada potkávám. Zvlášť teď, když jsem na cestách sama." Zavalila ji vlna smutku. Jo, teď cestuje vlastně sama. Náhlý smutek byl na ní pořádně vidět, nijak se to nesnažila skrývat. Proč taky? Měla na něj nárok.
Sineád navíc potvrdila, že tu není sama. "Ach, takže místní smečka? To mám za tebe radost. Já ze své smečky odešla na cesty. Jednou se tam zase vrátím, ale teď... teď chci vidět svět." usmála se, ale byla v tom cítit špetka hořkosti.

SINEÁD | únor 4/10

Inu, obě vlčice se snažily o konverzaci i o záchranu Morghaninýho zadku naráz a to moc nefungovalo. Tak se Morghana rozhodla pro jednou zavřít zobák a taky trochu máknout. Zvlášť, když jí tu Sineád tak urputně a ochotně pomáhala. Drobná vlčice vláčena nohatou Morghanu co jí síly stačily a Morghana na oplátku šmejdila nohama po ledě a říkala tomu adekvátní posun. Protože zrzka neměla nejmenší ponětí jak se na ledě správně chovat. Ale snažila se!
Krok sun kro-pád! A byly obě mimo nebezpečí. Nebo spíš Morghana byla mimo nebezpečí, o Sineád se totéž říci nedalo. Ta se snažila Ghanu nějak decentně odstrčit, což docela trvalo, vzhledem k tomu, že ryšavce vůbec nedošlo, že by to její společnici mohlo vadit. Až když si o prostor sama řekla, Ghana jí pohotově vyhověla. "Trochu co? Ohhh jo uhnout! Jasně." zavrtěla ocasem a udělala jí trochu toho tolik přeceňovaného prostoru. "Kde jsi k nim přišla? To jsi se s nimi narodila?" vyptávala se Morghana dál. "Vypadají vtipně takhle na vlčici. Ale sam o sobě jsou pěkný, takový hebký. Nelechtá tě to?" Odolala pokušení zvednout tlapku a cvrnknout do nich. Pak odolala ještě jednou a do třetice ji tělo neposlechlo a udělalo si to po svém. Morghanina tlapa se vznesla k uším Sineád a pokusila se štětinek dotknout.
"Spíš vídám vlky, co mají spíš uši kratší a okousané, než že by na nich něco přebývalo. Krom teda Tulia, ten měl... nádor? Nějak tak to starší vlci nazvali. Měl divnou bouli na uchu. Vypadalo to dost nechutně." poznamenala Morghana mimoděk, jako kdyby to byla zcela běžná věc, o které se mluví. Stočila svá rudá očka na tvář vlčice a usmála se. "Jsi místní? Nebo taky cestuješ skrz?"

SINEÁD | únor 3/10

Že se vlčice smála, to je pohoda. Že ji povzbuzovala, to bylo vlastně docela fajn. Ale že se před ní Morghana rozsekala jako malé vlče a ještě se u toho málem zabila, to už moc fajn nebylo. Ne že by jí záleželo na tom, co si ostatní myslí, ale zas tak neschopně vypadat nemusela. Zvlášť proto, že to není vůbec pravda! Jen tadyhle ta kluzká věc byla něco, s čím se Ghana ještě nikdy nesetkala a vůbec nechápala, jak vlastně funguje. "Ne, bojím se, že bez tvý pomoci tady zůstanu už navždy." ušklíbla se a vrhla k vlčici nevinně prosebný pohled. Naštěstí se k ní cizinka vydala a zdálo se, že jí vážně chce pomoct. "Jen doufám, že se mě nepokusíš zamordovat, jako někteří zdejší." vztyčila vyplašeně uši a podezřívavě si ji změřila pohledem. Ale seznala, že od téhle jí nic nehrozí. Snad.
Zareagovala celkem optimisticky, což Morghaně imponovalo. "Moc mě těší, veverčice Sineád. Plešku neocením, ale radši tu, než tady zůstat." zazubila se a pokusila se následovat její instrukce. "Já jsem Mo-Moooorghana." protáhla nedopatřením své jméno, neboť jí to zase ujelo. "Odpíchnout? Asi takhle?" odšoupla se zadníma nožkama a vlastně to celkem šlo. Bylo to komické, hloupé a pomalé ale šlo to. Lepší než nic. Soukala se a soukala, nechala se tahat, škubat, cokoliv bylo potřeba. Když už byly obě skoro na běžné pevnině mimo ledovou krustu, netrpělivě se ryšavka odstrčila a hodlala zbytek cesty přeskočit, ale místo toho jí to zase ujelo, a tak se jí povedlo akorát sundat Sineád a zahučet s ní do sněhu.
"Ajjj, promiň, není ti nic?" zvedla hlavu a všimla si, že má konečně možnost si vlčici pořádně prohlédnout pěkně z blízka. Vlastně možná trochu moc. "Jůůů, ty štětinky vypadají dobře. Jsou pravý?" zeptala se zaujatě a přiblížila se natolik, aby si je prohlédla ze všech stran. Jaksi tím ignorovala fakt, že vlčici dost leze do osobního prostoru.

SINEÁD | únor 2/10

Kroutila se na ledu jako žížala a dělala co mohla, aby sebou na tvrdo nežuchla. Měla za to, že je široko daleko úplně sama, ale opak se stal pravdou. Do slova odnikud se vynořila vlčice tmavšího zbarvení, s červenými znaky a chlupatými štětinkami na uších. Určitě by si ji byla prohlédla lépe, kdyby zrovna nebojovala se svou vlastní rovnováhou. Jaké bylo štěstí, že si Morghany vlčice hned všimla a bezostyšně k ní přikráčela. V bezpečné vzdálenosti od ledu, samozřejmě. "No ahoj, snažím se nenamlít si. A jsem tu jen já a moje zoufalství." odpověděla bez váhání Morghana a s vyplazeným jazykem se pokoušela neupadnout. Bylo údivem, že si ten jazyk ještě doposud neukousla. "Nechci ňák naléhat, ale pomocná packa by se hodila." Otočila hlavu za cizinkou a jako na potvoru se zrovinka sesunula s hlasitým ŽUCH na tvrdý povrch zmrzlého jezera. "Auuu!" zaúpěla táhle a opět se jí hlas rozpůlil vedví. Byl slyšet velmi vysoký a velmi hluboký tón zároveň, což byla vtipnověc, kterou její hlas zkrátka občas dělával. "Uh, končím. Sličná rysice, odtáhla bys mě? Ještě chvíli a stanu se součástí jezera." ušklíbla se Morghana a zírala u toho na průzračný led, který ji sice lákal, ale taky pořádně děsil.

SINEÁD | únor 1/10

Nudila se. Bratři nikde, u jezera pusto prázdno, těch pár vlků, co za celou dobu potkala, nebyli úplně sdílní. A jedna se ji dokonce snažila zabít! No hrůza, začínala být trochu paranoidní. Třeba místní cítí, že nejsem odsaď? Co budu dělat? Myšlenky se jí točily kolem původu místních. Neměli náladu? Byli takoví vždy? Jsou takoví jen k ní? Coffee sice byla celkem fajn, ale taky nebyla místní že jo. Říkala, že je tu rok, takže si zřejmě taky musela zvykat. Ale teda asi už začala chytat zdejší móresy, protože jak se objevila, tak taky rychle zmizela. "Mohla se rozloučit." Protočila Morghana očima a nakoukla na vodní hladinu. Zmrzlá. Nemohla se ani napít. Mohla se najíst sněhu, ale byl na ni moc... studený. Fuj. Šáhla pacičkou na povrch ledu a překvapeně vypískla. Studí! A... klouže? Dotkla se trochu jistěji. Převážila se na přední tlapu a zkusila jeho pevnost. Pevný! Druhá tlapa - led zavrzal. Zas se vrátila na pevnou zem a uškubla. "Děsivý." stáhla uši a nedůvěřivě přimhouřila oči. Po chvíli to ale zkusila znovu, ale kluzký led ji stáhnul celou. Ujely jí nohy a ona s vyjeknutím nechala končetiny se roztancovat do všech stran. Její hluboký zvučný hlas se rozlehl po okolí a jak se lekla, vytlačila ze sebe bonusový vysoký vřískot. Její polyfonie vystrašila vše živé, co se mohlo v nejbližším kilometru nacházet. Nebo přilákat, záleží na tom, o jaké zvíře by šlo.

Loterie 4/5

//Sráz

Morghana nemohla uvěřit svým očím. Zvládla to! Našla úkryt! A panečku jaký. Útulná hluboká jeskyně, která vede hluboko do nitra skalnatého útvaru. Zvědavě nakoukla a zahučela, aby zjistila, zda tam někdo není. "Háááááloooooo." Odpovědí jí byla jen ozvěna. A tak se bezostyšně nakvartýrovala dovnitř. Zapálila si ohýnek, konečně jí magie fungovala, když byla v klidu a v relativním teple, a jala se rozmražovat své zkřehlé tělo. Nahřívala se, válela, odpočívala a bylo jí blaze. Všechny myšlenky na návrat domů ji rázem opustili. Však tu bylo tááák krásně? Byla by škoda jen tak odejít.
Po notné chvíli si řekla, že by to tu mohla prozkoumat. Zhasla plamen a vykročila hlouběji do jeskyně. S nadšením zjistila, že se v jeskyni nachází jezírko! Dychtivě pila a dokonce se i vykoupala. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít. Plavala plavala, potápěla se a najednou... byla někde úplně jinde. Vynořila se na druhé straně jeskyně. Zvědavost ji přemohla. "Kam to asi vede?" ptala se sama sebe, zatímco procházela jeskyní.

//Papouščí ostrov

Loterie 3/5

//Přímořské pláně přes Ostružinovou louku

Otřela si slzy a šla dál. Tak jako vždycky. Byla tvrdohlavá, hodně tvrdohlavá. Bohům dík i Bohům žel. Nebylo nikdy jisté, co z toho to zrovna je, ale vždy si šla za svým stůj co stůj. I teď, i když jí bylo totálně na nic, nepřestávala doufat, že ji sem Bohové přivedli z nějakého důvodu. Ať už je tím důvodem cokoliv. Opustila přímořské oblasti, držela se podél oceánu a snášela ostrý přímořský vítr. Ačkoliv to bylo nepříjemné, vše bylo lepší než nekonečné pusté pláně. Nehodlala tu zůstat dlouho, musí si najít úkryt, kde se aspoň trochu zahřeje, než se vydá dál. Snad to bude brzy, už necítila tlapky.

//Západní úkryt

Loterie 2/5

//Ostružinová louka

Konečně změna! Moře bylo najednou tak krásné, jako ještě nikdy. Ne že by ho viděla často, ale i tak je jí bližší než věčná zima a mráz. Vlhký studený vzduch se jí dostal až na kůži, ale jí to bylo jedno. Všude zamrzlé břehy, které hlasitě vrzaly a křupaly pod náporem silných vln. Písek byl schovaný pod sněhem, ale byl tam. BYL! Tolik toužila ho vidět. Cítit mezi prsty a polštářky. Ukápla jí slza, kterou do minuty roztrhal mráz a zanechal jí slepenou cestičku na srsti. "Chci domů." zašeptala tiše. Nemohla předstírat, že se jí nestýská, a ani nechtěla. Neměla to v povaze. Ale štvalo ji, že tyhle emoce vůbec má. Odešla dobrovolně. A bude se snažit z toho vytřískat maximum, ale... byla smutná. A naštvaná a vystrašená. A chyběli jí bratři. A sestra. A maminka a tatínci. Chyběl jí domov.

//Sráz přes Ostružinovou louku

Loterie 1/5

//Rokle

Rokle postupně byla mělčí a mělčí, až se rozprostřela na prázdné bílé planině. Morghana rozmrzele zamručela. Zas bílo a prázdno, to bylo nepříjemné. Obecně už ji štvalo snad úplně všechno. Jindy by byla nadšená z možnosti cestovat, ale dnes? Ani nápad v téhle zimě. Už teď věděla, že až příště udeří první mrazíky, nevystrčí čumák z díry. Musí si někde vyhrabat noru nebo najít jeskyni nebo něco. Byla by i teď něco hledala, ale... problém byl, že půda byla tak zamrzlá, že ani s magií by se nedostala skrz. Bylo to... děsivé. Znova si kýchla a popotáhla. Cítila, jak jí praská čumáček a ani za mák se jí to nelíbilo. Měla by najít někde aspoň nějakou puklinu.

//Přímořské pláně