Gallirea - Příspěvky uživatele

Otočila na něj hlavu, zatímco zbytek těla byl otočen k němu zády. "Jedlé?" zopakovala zaujatě. "Jo... proč by to kdo dělal." zamumlala, zatímco se její hlava rozhodovala, zda ochutná nebo ne. Samozřejmě, že to byla první věc, co ji napadla. Nicméně odtušila, že by to její společnosti neudělalo dobře na žaludek, tak se rozhodla to odložit na pozdější dobu. Podvědomě se však olízla, neb se jí vytvořilo podezřelé množství slin.
Odmítnutí pomoci bylo zcela v pořádku, nicméně Morghana přesto nonšalantně sklonila pohled k vlkovým promočených tlapám. "Dobře." odpověděla prostě. "Kdyby sis to rozmyslel..." protáhla a elegantně kolem sebe zakroutila ocas. "... nabídka trvá." usmála se na něj. Byl to poměrně odtažitý tvor, ale to rozpustilou ukecanou Morghanu nemohlo zastavit. Vlastně ji to nutilo mluvit víc. Měla spoooustu prostoru, víc než kdyby mluvila s někým stejně ukecaným.
Vyhnul se přímé odpovědi ohledně třpytivé věci v jeho vlastnictví. Raději se ptal na její osobu, což byla známá metoda jak odvést pozornost jinam. "Nijak zvlášť, mám je pro dobrou náladu a hezký zvuk." zakmitala špičkou ocasu. Přestože věděla, co vlk dělá, mluvit o těchto věcech jí dělalo radost. "Hezky to vypadá, cinká a celkem lehce je jde zaplétat do delších chlupů." Mimoděk čumákem zkontrolovala nejbližší ptačí kůstku, zavěšenou na boku. Většina je bohužel pryč. Neměla tak dlouhou ani hustou srst jako jiní, takže své ozdůbky snadno ztrácela. "Běžně mám na sobě ještě ornamenty z krve obětin. Ty mi ale smyl déšť a voda z řeky." povzdechla si. Opravdu se snažila, bylo jí líto, že jí vydržely jen chvíli. Loupla očkem po cizinci. Projevil zájem o informace? Docela dobře odtušil i její spojení s entitou, kterou uctívá. "Jsi bystrý. Mám ráda bystré vlky." věnovala mu zvláštní druh pohledu. V kombinaci s úsměvem se zdál být skoro až laškovný. Přirozeně flirtující povaha Ghany se začala projevovat.
"Krev je posvátná a v naší kultuře má mnoho speciálních významů. Své kořisti obětováváme našim Bohům, aby nám přinesli plodnost, lásku a spojení s budoucností. Drží nad námi ochrannou tlapu." Vzpomněla si na ostrá slova jednoho ze starších vlků, kteří do Krevní smečky přišli jako mláďata před mnoha lety. Ona si však nikdy nemyslela, že svým odchodem se obrací k Bohům zády. Ba naopak. "Když obětujeme zvíře a jeho krev, Bohové přijmou dary a nechají nám maso a krev k užívání. Někdy si vezmou obětinu celou, ale většinou ne. Obětovanou krví pak potírám samu sebe na znamení díků a důvěry v Božstvo." Opět se ohlédla na své tělo a nakrčila nespokojeně čenich. "Budu muset svou námahu zopakovat." poznamenala s nespokojeností v hlase, kterou nešlo přeslechnout. Na cizince se však otočila s mnohonásobně vlídnějším výrazem, než s jakým hleděla na svou srst. "Malá mořská potvora?" střihla ušima zaujatě. Vlk dělal kolem svého ucha tanečky a dost tajnůstkařil. Nebylo jisté, zda je to vlkův záměr nebo ne, ale Morghanu to zajímalo o to víc. Pokud se jí tímto chtěl zbavit, nejspíš udělal životní chybu.

A Morghana taky. :3

1. Navštívit Gallirejské ostrovy (Papouščí i Palmový) a sepsat celý post v rýmech. (2 body)✔
2. Mluvit se třemi dalšími vlky o Krevní magii. (3 posty) (3 body)✔
3. Podpálit někomu omylem ocas. (1 bod)✔
4. Přinést Bohům obětinu o půlnoci u Krv- teda u Ohnivého jezera. Obětina se musí skládat z jednoho zvířete/vlka, jedné věci a něčí krve. (4 body)✔

Zaslechla známý hlas za sebou a se zářícíma očkama se otočila na cizince. "V tom nejlepším." odpověděla dychtivě. "Vidíš ty řasy? Fascinující!" ukázala na nevábný porost, který pokrýval většinu zdí jeskyně. Objevovala se sem tam holá místa, ale jinak tvořila poměrně kompaktní slizkou pokrývku. Naklonila hlavu na stranu. Zmínka o mokré vodě jí připomněla, že ona sama je promočená až na kost. "Ah tááák, rozumím. To se dá vyřešit." poznamenala vlídně a vytvořila několik drobných ohnivých kuliček, které se obtočily kolem jejího mokrého těla přesně stotřicetčtyři krát a dokonale ji vysušily. "Chceš taky?" nabídla cizinci, který sice vypadal, že se vodě úspěšně vyhnul, ale zrak mohl klamat. Znala vlky, kterým vadila i mírná vlhkost. Krátce se zaposlouchala do šumění vody, hledala náznak deště či bouře. Nicméně jeskyně za vodopádem dokonale odhlušila veškeré dění tam venku a zanechala je ve svých útrobách odříznuté od vnějšího světa. Milé místo. S výdechem se třikrát otočila kolem své osy a ulehla na chladnou zem. Dlouhé údy schovala pod tělo a obtočila kolem sebe svůj tříbarevný ocas. Bylo to příjemné. "Nuž teď jsme v bezpečí. Cítíš se na vyprávění o té blyštivé věci, co máš v uchu?" zeptala se s úsměvem, který jasně říkal, že pokud se o příběh nepodělí teď, není to ani zdaleka naposled, co tuto otázku slyší.

Coffee - 1/10 září

Konečně na chvíli přestalo pršet. Morghana se s dobrou náladou vydala podél neznámého jezera a přemýšlela, jak v nejbližší době sehnat nějakou tu krev. Opravdu by to chtělo obnovit některé ornamenty. Zbyla z nich vesměs jen slepená srst a pár náznaků. Alespoň že většina cinkátek zůstala celkem pevně zamotaná v srsti. Jak tak šla a koukala okolo, natrefila na hnědou vlčici s hvězdou na čele, jak strká hlavu do ostružin a povídá si u toho sama se sebou. "A hele, podivínka. Perfektní." Pomyslela si sama pro sebe nahlas. Bez okolků, bez ostychu a bez větších rozmyslů přišla přímo k ní. Šla přirozeně tiše, nijak se nesnažila zastírat svou přítomnost. "Co tam hledáš?" zeptala se a nakláněla se u toho nad keřík, do kterého se nořila. Co tam tak mohla hledat? Třeba potřebuje pomoct, nebo tak.

//Řeka Tenebrae

Proskočila vodopádem jako nic a samozřejmě se jí tím setřely všechny krvavé ornamenty, nebo spíš to co z nich zbylo. Oklepala se a z mokré srsti se jí uvolnilo několik cinkátek, které držely silou vůle a vrstvou zaschlé krve. "Ach ne!" zhrozila se a zkontrolovala srst. Byla teď tak... obyčejná. Božstvem nepoznačená. Jen obyčejně hnědá, zrzavá a béžová. Nuuuudaaaa. No, aspoň se jí díky vodě chlupy hezky leskly. Když už nic jiného. Otočila se na vodopád a očekávala, že každou chvíli tudy projde známý neznámý, který se ještě ani nepředstavil. A ani ona jemu. Zatím však nikde nikdo. "Kde vězí?" naklonila hlavu na stranu, ale její mizernou pozornost upoutala divná břečka na zdech jeskyně. Spousta chaluh, které takhle při tmavém ránu zajímavě světélkovaly. "Jů, svítivej fujtajbl." zamávala nadšeně ocasem a jala se chaluhy prohledávat. A v tu chvíli prošel konečně i její společník. Tedy... spíš prodral v divné vodní bublině. Zvědavě se na něj otočila. "Zajímavý způsob jak se přesouvat. Ale... k čemu to máš?" zeptala se zaujatě. Bublina? Měl strach, že se nestihne vynořit, nebo tak? Vždyť to byl jenom vodopád. Mamka říkala že někteří mají divné strachy. Možná se bojí vody?
Neřešila to však příliš dlouho, neboť si vzpomněla, že před jejím úprkem do bezpečí se jí na něco ptal. Co to jen bylo? Hmmm... Ah jasně! "Jo a ty supr věci jsou našla různě na cestách. Drží ale na dobrý slovo." ušklíbla se směrem k srsti. Většina už byla pryč, bohužel. Ale několik kostiček, kámínků a větviček s vysušenými žaludy ještě zůstalo. Všimla si, že jedna z jejích oblíbených kostiček brzo upadne, tak s pomocí magie je do srsti zapletla pevněji. Trochu ji to zatahalo, ale nic strašného.

Byla tak trochu v jiném světě. Přešla poznámku o štěstí a nechala svou pozornost, aby se sama uvěznila v okovech zvědavosti. Okukovala vlkovu blýskavou ozdobu a funěla na něj u toho. Jistě že to vlka dopálilo, co si myslela! Vlastně s ní měl svatou trpělivost. Párkrát jí naznačil, že mu to není příjemné, obnažil zuby, zavrčel, cvakl jí u obličeje... a pak ji seřval. Měl hluboký zvučný hlas, takže samozřejmě uskočila o celý půlkrok. Bručoun. Pomyslela si. Ne však v negativním slova smyslu, spíš to tak nějak konstatovala sama pro sebe. "Pardon pardon, nechala jsem se unést." zavrtěla ocasem na znamení neškodnosti její osoby. Však to nemyslela špatně, no ne? To ji jistě ospravedlňovalo. Vlk se zmínil o nutnosti najít úkryt, ale Morghana slyšela hlavně tu část o tom, že jí možná prozradí příběh o nálezu cinkrlátka. A nejspíš přeslechla i slovo možná. Ale na co úkryt? Nějaký ten deštík už ji nerozhází, stejně byla její krevní ozdoba nenávratně poškozena. A on opravdu nevypadal že je z cukru, i když měl jistě nejlepší roky dávno za sebou. Mávla proto nad tím svou dlouhou tlapou. "Mañana." pronesla lehkovážně. Odpovědí jí bylo burácení hromu. Leknutím nadskočila a stáhla uši. "Nebo se schováme." přehodnotila situaci.
Rozhlédla se kolem dokola, udělala otočku o 360 stupňů a nadšeně plácla tlapkami o zem. "Mám to! Tam, koukej tam." přilepila se zprava na vlka a tlapkou mu ukazovala směrem k vodopádu na konci vodnaté řeky. "Tam určitě něco bude." zahlásila světa znale. Inu, byla tam skalina, členitý sráz a vůbec to vypadalo že nebýt té vody, byl by tam pěkňoučký jeskynní komplex.
"Je čas se jít schovat." pošťouchla staříka a hbitě popoběhla k vodopádu, skočila a zmizela za ním.

//Úkryt za vodopádem

Jak se tak točila kolem dokola, koukala po všech čertech a nahlas přemýšlela o tom, jak by jí její drahá sestra právě teď vyhubovala za tu neupravenou srst, všimla si dvou podezřívavých očí, které na ni hleděly se značným odstupem. Nic, co by Morghanu odradilo. "Cizinče! Oi cizinče!" zvolala hned a s vrtícím ocasem se vydala přímo k němu. Nedbala přitom na žádné společenské normy - jako třeba zůstat v dostatečné vzdálenosti od cizího vlka. "Ei to mám ale štěstí, dneska na mě Bohové shlížejí laskavým okem." Přicapkala až úplně k němu a div že mu nestrčila svůj dlouhý všetečný čumák do oka. "Uměl bys mi poradit, kde se- Oh mí Bohové!" změnila náhle komplet tón i hlasitost. Hluboký zvučný hlas najednou podivně zavibroval a vytvořil legrační kakofonii dvou různých tónů. Očichávala mu při tom ucho s podivnou ozdůbkou, která byla pro Ghanu naprosto fascinuicí. Třpytila se! "Kde jsi přišel k takové pěkné cetce?" zeptala se s ohromným zájmem, mnohem větším než by projevila u otázek, které by jí dokázaly pomoci přežít - třeba kde se právě teď nachází a zda tu nesídlí smečka.

//Širý svět

Počasí se asi bouřilo, neboť bylo chvíli teplo a chvíli chlad. A ten chcanec? To bylo teprve něco! Ještě že to nebyla záležitost celého dne, teď bylo zrovna celkem i hezky. Protáhla si své dlouhé hnědočerné nožky a prohlédla si u toho zabahněné tlapy. Nojo, začal podzim. "Ták, kdepak začneme?" pronesla do vzduchu náhodně a pořádně se rozhlédla kolem dokola. Řeka doslova šílela, byla rychlá a bouřlivá. Rozhodně by se v ní nechtěla vykoupat, nenene, to by bylo nerozumné. Při pohybu se jí zvlnilo tělo a zacinkaly kostičky a mušle, které si pracně zamotala do srsti. Trochu to tahalo, ale děsně se jí líbil ten zvuk. Déšť částečně smyl krvavé obrazce na jejím těle, takže se některé trochu rozplynuly a vsákly do srsti. Povzdechla si. Takové plýtvání! Musím je co nejdřív doplnit. Pomyslela si nespokojeně a pěkně nahlas mlaskla. Inu, co se dá dělat. I Bohové museli vidět, že s počasím se nedá bojovat. Ne když jste prostý smrtelník. "Drazí Bohové, odpusťte mi, ale nevládnu moci tak silnou, aby mě déšť poslechl a nesmazával mi tyhle pracně vytvořené ornamenty!" voprskle se ohnala po mokré srsti, neboť ji to krapítek naštvalo. Dala si fakt práci. "Škoda že tu není Morticia. Ta mi vždycky pomáhala, aby to vypadalo hezky." povzdychla si nahlas.