Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 3/10 | Morgoth

Povzdychla si. On myslel. No jistě, přece by se nevzdal tak snadno, co si jen myslela? Když Morgoth něco chce, dostane to. Což ale taky znamená, že ho Morghana bude muset odmítat pořád dokola. To byla ale oběť, kterou byla ochotná podstoupit. "Já nemám právo tě zkoušet, Gothe." oponovala. "Není ani důvod tě zkoušet, to přece víš." Bratr byl tvrdohlavý a neústupný, ale nebránil jí ani jí nic nevyčítal. Toho si nesmírně vážila. Vždy v něm měla velkou oporu. Z jeho hlasu však čišela nejistota.
"To nevím." přiznala. "Ale určitě je důvod, proč nás sem Bohové přivedli. Ať už nás vyslali sem přivést Pravdu, nebo tu máme dosáhnout Osvícení. Bohové nás zkoušejí, testují naši oddanost a chtějí vědět, zda jsme užiteční. Musíme být užiteční." podepřela mu čenichem bradu. "Nevěš hlavu. Osud jsme si již vybrali. Teď jen stačí mu být věrní." usmála se. Věděla, že Morgoth náš domov miloval, možná ještě víc, než Morghana. Bylo pro něj těžké se ho vzdát. Navíc v tom neviděl takový smysl, jako jeho sestra, tím spíš to bylo pro něj těžké. Tím spíš, že se stále vracel k možnosti, že jsou vyvolení. Lehce se odtáhla, aby na něj viděla a znepokojeně mu pohlédla do očí. "Ať už je to zkouška nebo ne, Bohové nám jednou odpoví. Ale pro teď se podvoluji jejich vůli. Vzali si naše vlčata jako dar. Ale také nás přivedli sem. Je mi líto drahý, budu následovat jejich cestu. Ať už bude jakákoliv." Nedělala to ráda. Nerada se vzdávala své spřízněné duše. Ale pokud si to Bohové nepřáli, nehodlala jim odporovat. A hlavně se nechtěla hádat. Nikdy. Hádky jsou k ničemu, jen ubližují a vyvolávají nedorozumění. Hněv byl k ničemu. A jako na potvoru se jí omylem podařilo mu zapálit ocas, katastrofa! Vřískl na ni aby to uhasila. Jak mohla zapomenout, že ji oheň poslouchá? Morgoth si pečlivě prohlížel kožich, bylo na něm vidět, že je z toho rozmrzelý. Střelil po ní pohledem, ale neseřval ji. Jen smířlivě prohlásil, že se vlastně nic nestalo. Zakníkala omluvně a olízla mu bradu. "Odpusť, musím si dávat větší pozor.". přitáhla k nim nejbližšího zajíce a kajícně zakmitala ocasem. "Najíme se?" vyloudila výraz, který přímo žadonil o odpuštění a zapomenutí téhle situace.

Říjen 2/10 | Morgoth
3. Podpálit někomu omylem ocas.

Všimla si, že je Goth lehce rozmrzelý. Tušila čím to je - dával jí za vinu odchod ze smečky a odmítnutí. Zavrtěla nespokojeně hlavou. "Ale drahý, přece víš, proč jsem to udělala. Vysvětlovala jsem ti to." podotkla měkce. Ji samotnou její rozhodnutí bolelo a uměla si představit, jaké to bylo pro tvrdého zásadového Morgotha. "Tady máme smysl, bráško." máchla hořícím ocasem. Pohybovala s ním poněkud neobratně. "Jsme tu, abychom změnili svět. Aby Krevní bratrstvo našlo Pravdu. Nebylo by to úžasné? Kdyby všichni dosáhli Osvícení a našli Pravdu?" S každým slovem se přibližovala víc a víc, byla nadšená, dychtivá, měla obrovskou radost, ale zároveň si nebyla jistá prakticky ničím. Opustila vše co znala pro Božstvo. Bylo to správné, ale... má na to? Nezklame je? Morgoth si přisadil, samozřejmě jí vyčetl její odmítnutí. Mlaskla jazykem na znak nesouhlasu. "Víš přece, že nám Bohové zatrhli naši společnou budoucnost." namítla. "Ale... cožpak to potřebujeme? Vždyť nemusíme setrvávat v partnerském svazku." namítla laškovně a otřela se mu hlavou o hruď. Byla hloupost držet se škatulek. Tak spolu nikdy nezaloží rodinu, no a? Milují se. To se nezmění jenom proto, že jim společné štěstí není dáno. "Víš přece že tě miluji, ne?" zeptala se ho s pohledem upřemým do očí a jemným úsměvem. Nemohl to popřít. Byli spolu dokonalí, i když si nebyli souzeni. Však mají tolik možností a přece se nemusí vzdávat jeden druhého.
"To je od tebe prozíravé." pochválila ho. Měla radost, králíci byli čerství, nezakousnutí, takže plní krve. Zardousil je šikovně, neplýtval jejich krví. "Bohové budou nadšení." zašeptala spokojeně. Uklidnil její obavy, svá slova volil opatrně a rozvážně. Věděla, že jí tak trochu maže krev kolem tlamy, ale... cožpak na tom záleželo? Fungovalo to. "Ty vždycky víš co říct." protáhla spokojeně a zapletla svůj ocas s jeho. Zůstali spolu v pevném obětí, dokud Morghana nepocítila smrad spáleniny. "Cítíš to taky?" zeptala se zmateně a začala se rozhlížet, než si toho všimla. "Jéje!" zvolala šokovaně a odskočila od bratra co nejdál. "Tvůj ocas!" křikla a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe, jak by oheň uhasila. Morgothovy chlupy na ocase vzplanuly od toho jejího hořícího, který se nerozvážně tisknul k němu. Trvalo několik vteřin, než Morghaně došlo, že dovede oheň také uhasit. Zaměřila se na planoucí ohýnek na Morgothově ocase a nechala ho zcela zhasnout. "Promiň." stáhla uši kajícně. Tohle byla nemilá nehoda. Musí si na své plameny dávat větší pozor.

Říjen 1/10 | Morgoth
2. Mluvit se třemi dalšími vlky o Krevní magii. (3 posty) 1/3

Cítila se divně. Legračně. Snově? Možná je to sen a možná skutečnost. Ale když se dívala na Morgotha u jezera při měsíčku, přišlo jí, že se jí zdá o domově. "Něco perfektního?" zopakovala s měkkým úsměvem. "Vše co děláš je přece perfektní." protáhla jako mazaná liška. Věděla jak miluje lichotky. Taky věděla že pokud pro ni něco připravil, hrozně moc se snažil. Přikročila blíž a prohlédla si připravené zajíce. byli velcí a macatí, pěkně osvalení. Zdejší hlodavci byli mnohem lákavější než ti, co měli doma. Zjevně tu byl blahobyt. Ah pravda. To nejsou zajíci od nás. Takže nejsme doma. Ale... co tady dělá Goth? Zmateně se na něj podívala, ale jeho momentálně zajímala jen její odpověď. Ušklíbla se. Jak netrpělivý. "Odmítnout pozvání od tebe? To bych byla blázen." odpověděla a ladně se usadila před jezero a obtočila kolem sebe dlouhý ocas. Jednou s ním mávla a rázem se na jeho špičce objevil hřejivý plamen, který jemně ozářil tu krásnou scenérii. "Tak pojď. Přidáš se, ne?" popíchla ho. Trochu ji bodl osten nejistoty. Již dříve ho jasně a zřetelně odmítla. Bohové si nepřejí, aby měli spolu vlčata, tím si byla jistá. Nicméně odmítnout jeho pozvání na rande? Nemožné!
Zahleděla se zasněně do dálky a pak na krémového vlka. "Myslíš, že tu najdeme cestu k Pravdě?" zeptala se ho vážněji než původně chtěla. "Krevní magie se drží jenom doma. Necítím ji tady, necítím její chvění ani teplo. Přišla jsem o ni, Gothe. Nemám spojení." posteskla si zkroušeně. Magie Krve byla prchlivá, bylo nad slunce jasné, že si ji Bohové vzali na čas zpátky. Ale i tak věděla že dělá správnou věc. Ona musela odejít.

Tady chci upozornit, že v Lese Ztracených duší se zakládá smečka, takže do něj nelze jen tak vstoupit :)

Střihla ušima. "Oh ano, ta bublina. Působivé!" pronesla uznale. "Tvé oči jsou zelené jako smaragd, ale ovládáš vodu? Jak se něco takového stane?" zeptala se jej se zájmem a přemítala nad tím, co jí vlastně za tu dobu řekl. Nad jeho bezprostředností se vřele zasmála. Bylo to milé. "Kdyby šlo o cokoliv jiného, tak bych naprosto souhlasila. Ale tohle je zrovna jedna z věcí, které mě sice nebaví, ale přinášejí mi klid a uspokojení." Máchla ocasem, aby upoutala jeho pozornost a odvedla ho od jeho bludných myšlenek. Nicméně vlk se nenechal, naopak na to řekl svůj velice jasný názor. "Takže jsi z těch, kteří nechtějí nad svým životem dohled." podotkla s velmi důležitým výrazem ve tváří. "Hádám, že každému pomoc božstva nevyhovuje." Ano, takových je jistě spousta. Ona však mezi ně dozajista nepatří. Krevním bohům plně věří. Ví, že se v životě může stát cokoliv, ale bohové budou stát při ní a pamatovat si její oddanost. Co ji však zajímalo byly jeho oči. Má magii vody, ale oči prozrazují moc matky přírody - země. Žádal místní bohy o tuhle magii? Přinesl jim oběť výměnou za moc? Krapet se ušklíbla, jakoby něco tušila. Zajímavé, že by byl nejistý ve svých názorech? Nebo je pokrytec? Jestlipak to zjistím. Pomyslela si lstivě. Hádanky ji bavily, zvlášť když šlo o zbytečnosti, které by normálního vlka ani nenapadly.
"Hmmm, asi nové možnosti." odpověděla s minimální prodlevou pro rozmyšlení.. "Naše Krevní smečka žije celá staletí pospolu a moc své místo neměnila. Sice máme celkem velké území, ale jeden od druhého se moc nevzdalujeme. Taky k nám přichází velmi málo cizinců, jsme celkem izolovaní. Chtěla jsem se podívat dál, potkat vlky, zažít nové situace. A jednou se vrátit domů." usmála se s kmitajícím ocasem. Nikdy nebyla od rodiny dál než pár kroků. Byl to podivný pocit a chyběli jí. Ale zároveň byla nadšená a užívala si to. Velmi protichůdné emoce.
Její otázku cizinec velmi osekal a nechal viset odfláknutou. Hodila po něm zklamaný výraz, ale nechala ho tak. Však měli před sebou ještě nějakou dobu, než si řádně odpočinou a venku nebude zuřit bouře. Ale nepřišla zkrátka, odpověděl jí. Je tulákem. "Takže taky přicházíš zdaleka? Nenarodil ses tu, že?" položila hlavu na zem a otočila se břichem vzhůru. Protahovala si nohy a lovila tlapkami imaginární mouchu ve vzduchu. Konečně přišla řada na objasnění zdejších záhad. "Mají ti nadpřirození sourozenci co dočinění s tím, že umíš ovládat vodu, ale oči máš zelené?" zeptala se na přímo a obrácený pohled jí sklouznul k jeho levé přední noze, kde měl taktéž zelené znaky. Měla chuť se jich dotknout.

Zbystřila, když její snahu nějak vypadat okomentoval relativně kladně. Poněkud rozpačitě, ale kladně. Zavlnila hřbetem jak změnila pozici lehu a pohodila u toho teatrálně ocasem. Dobře věděla, že její vytáhlá štíhlá postava vzbuzovala zájem. Ne že by cíleně flirtovala, ale obdivné pohledy jí rozhodně dělaly dobře. Skoro stejně dobře jako uvádění cizinců do rozpaků. "Myslíš?" zeptala se, aby znovu najela na toto téma. "To mě těší, mrzelo mě, když mi déšť většinu smysl." povzdechla si. Neubránila se emocím, v tu chvíli, kdy začalo pršet, byla i trochu naštvaná. Naštěstí ji to většinou velice rychle přejde. Lupla po hnědém očkem a všimla si, že ačkoliv se tvářil naprosto nezúčastněně, otáčel k ní ucho. Oh, takže vnímá? A ani se to moc nezastírá. Tajnůstkář jeden. Pomyslela si pobaveně, ale na sobě nenechala nic znát. Měla za to, že u tohohle vlka všeho moc škodí. Ale cožpak ona sama nebyla... moc? Ne, kdepak, nic takového.
Otázka na ornamenty ji zastihla trochu nepřipravenou. Zda ji to baví? "Vůbec ne!" zasmála se upřímně. "Nebaví mě to ani trochu. Nikdy mi to moc nejde, vždycky mi to musela sestra opravovat, protože na to nemám trpělivost." přiznala se bez okolků. Ale usmívala se. Nebylo to řečeno s odporem. "Ale... je to projev mé náklonnosti k Bohům. Mé důvěry v jejich vůli. Každý ornament něco znamená. Tady na boku..." ukázala čumákem pod ptačí kost. "...byl znak pro krev. Znamení Pravdy. A tadyhle na náprsence ráda nosím znamení Prozření. I když jsem ho ještě nezažila. Je to pro mě důležité." Pokorně sklonila hlavu a velmi rychle si v duchu odříkala jedno z pravidel Krevní smečky. Ukazuj svým Bohům, že jsi jim nakloněna.
Tato vzácná, ale velmi krátká chvilka ticha byla nejspíš lahodným zpěvem pro cizince, který toho obecně moc nenamluvil. Nezdálo se však, že by mu Morghana překážela. Ba co víc, chvílemi projevil zájem a dokonce přijal její lichotku velmi vřelým způsobem. Srdéčko jí zaplesalo blahem. Ráda dělala vlkům radost. "To jistě máš." přitakala vlídně. "Teprve s odchodem z rodné smečky jsem začala objevovat svět. Ani zdaleka nejsem zkušená, jak by vlk mého věku mohl být." přiznala, nikoliv však zahanbeně. Vlastně to bylo jen prosté konstatování, dalo by se říci. Vlk odvrátil pohled. Jasné znamení diskomfortu, ale to že prodloužil konverzaci... Líbím se ti snad? Oslovila ho v duchu, ale nic neřekla. Mohla být nezkušená jak jen svět chtěl, ale v oblasti sociálních dovedností toho znala víc než dost. Nikdy si nemohla být jistá. Ale tušila, vždy měla jistou představu. "Kdo ví, kam mě cesty Bohů zavedou. Prozatím ale chci ponechat svou duši volnou. Jsem vázaná slibem své rodné smečce. Chtějí abych se jednou vrátila." Neměla důvod to skrývat. Proč by mu měla lhát? Pro hrdost? Pro informace? Pro možnost najít zde lepší uplatnění? Kde pak, na to nevěřila. Mohla mít vše i bez hloupých lží. "A co ty, tajemný cizinče?" oplatila mu osobní otázku. "Patříš k některé zdejší smečce? Nebo jsi tulák tělem i duší?" Nesundavala z tváře intenzivní pohled. Hustá atmosféra byla něco, v čem si přímo libovala. Byla vždy plná emocí a očekávání - to bylo skvělé prostředí! Ale informace o existenci zdejších bohů ji přiměla trochu zvolnit.
"Máte své bohy?" zeptala se dychtivě. Oh a sbírali hmotné předměty? Takže přinášejí oběť, stejně jako my. Úžasné! Fascinující! Muselo na ní být vidět, že je nadšená. Tohle prostě neuměla skrýt. "Takže... jim nosíte obětiny? V podobě květin a drahokamů? Páni! A co vám za to slibují?" Hlavu připlácla k zemi, aby se trochu uklidnila. Nechtěla hned poskakovat všude okolo, i když její tělo přímo toužilo po pohybu. "A máte tu i mořskou příšeru? A co dál? Co dál?" podvědomě se přitahovala předníma packama blíž k vlkovi. Jen kousek po kousku, s každým slovem. Oči jí zářily touhou po odpovědích.

Otočila na něj hlavu, zatímco zbytek těla byl otočen k němu zády. "Jedlé?" zopakovala zaujatě. "Jo... proč by to kdo dělal." zamumlala, zatímco se její hlava rozhodovala, zda ochutná nebo ne. Samozřejmě, že to byla první věc, co ji napadla. Nicméně odtušila, že by to její společnosti neudělalo dobře na žaludek, tak se rozhodla to odložit na pozdější dobu. Podvědomě se však olízla, neb se jí vytvořilo podezřelé množství slin.
Odmítnutí pomoci bylo zcela v pořádku, nicméně Morghana přesto nonšalantně sklonila pohled k vlkovým promočených tlapám. "Dobře." odpověděla prostě. "Kdyby sis to rozmyslel..." protáhla a elegantně kolem sebe zakroutila ocas. "... nabídka trvá." usmála se na něj. Byl to poměrně odtažitý tvor, ale to rozpustilou ukecanou Morghanu nemohlo zastavit. Vlastně ji to nutilo mluvit víc. Měla spoooustu prostoru, víc než kdyby mluvila s někým stejně ukecaným.
Vyhnul se přímé odpovědi ohledně třpytivé věci v jeho vlastnictví. Raději se ptal na její osobu, což byla známá metoda jak odvést pozornost jinam. "Nijak zvlášť, mám je pro dobrou náladu a hezký zvuk." zakmitala špičkou ocasu. Přestože věděla, co vlk dělá, mluvit o těchto věcech jí dělalo radost. "Hezky to vypadá, cinká a celkem lehce je jde zaplétat do delších chlupů." Mimoděk čumákem zkontrolovala nejbližší ptačí kůstku, zavěšenou na boku. Většina je bohužel pryč. Neměla tak dlouhou ani hustou srst jako jiní, takže své ozdůbky snadno ztrácela. "Běžně mám na sobě ještě ornamenty z krve obětin. Ty mi ale smyl déšť a voda z řeky." povzdechla si. Opravdu se snažila, bylo jí líto, že jí vydržely jen chvíli. Loupla očkem po cizinci. Projevil zájem o informace? Docela dobře odtušil i její spojení s entitou, kterou uctívá. "Jsi bystrý. Mám ráda bystré vlky." věnovala mu zvláštní druh pohledu. V kombinaci s úsměvem se zdál být skoro až laškovný. Přirozeně flirtující povaha Ghany se začala projevovat.
"Krev je posvátná a v naší kultuře má mnoho speciálních významů. Své kořisti obětováváme našim Bohům, aby nám přinesli plodnost, lásku a spojení s budoucností. Drží nad námi ochrannou tlapu." Vzpomněla si na ostrá slova jednoho ze starších vlků, kteří do Krevní smečky přišli jako mláďata před mnoha lety. Ona si však nikdy nemyslela, že svým odchodem se obrací k Bohům zády. Ba naopak. "Když obětujeme zvíře a jeho krev, Bohové přijmou dary a nechají nám maso a krev k užívání. Někdy si vezmou obětinu celou, ale většinou ne. Obětovanou krví pak potírám samu sebe na znamení díků a důvěry v Božstvo." Opět se ohlédla na své tělo a nakrčila nespokojeně čenich. "Budu muset svou námahu zopakovat." poznamenala s nespokojeností v hlase, kterou nešlo přeslechnout. Na cizince se však otočila s mnohonásobně vlídnějším výrazem, než s jakým hleděla na svou srst. "Malá mořská potvora?" střihla ušima zaujatě. Vlk dělal kolem svého ucha tanečky a dost tajnůstkařil. Nebylo jisté, zda je to vlkův záměr nebo ne, ale Morghanu to zajímalo o to víc. Pokud se jí tímto chtěl zbavit, nejspíš udělal životní chybu.

A Morghana taky. :3

1. Navštívit Gallirejské ostrovy (Papouščí i Palmový) a sepsat celý post v rýmech. (2 body)✔
2. Mluvit se třemi dalšími vlky o Krevní magii. (3 posty) (3 body)✔
3. Podpálit někomu omylem ocas. (1 bod)✔
4. Přinést Bohům obětinu o půlnoci u Krv- teda u Ohnivého jezera. Obětina se musí skládat z jednoho zvířete/vlka, jedné věci a něčí krve. (4 body)✔

Zaslechla známý hlas za sebou a se zářícíma očkama se otočila na cizince. "V tom nejlepším." odpověděla dychtivě. "Vidíš ty řasy? Fascinující!" ukázala na nevábný porost, který pokrýval většinu zdí jeskyně. Objevovala se sem tam holá místa, ale jinak tvořila poměrně kompaktní slizkou pokrývku. Naklonila hlavu na stranu. Zmínka o mokré vodě jí připomněla, že ona sama je promočená až na kost. "Ah tááák, rozumím. To se dá vyřešit." poznamenala vlídně a vytvořila několik drobných ohnivých kuliček, které se obtočily kolem jejího mokrého těla přesně stotřicetčtyři krát a dokonale ji vysušily. "Chceš taky?" nabídla cizinci, který sice vypadal, že se vodě úspěšně vyhnul, ale zrak mohl klamat. Znala vlky, kterým vadila i mírná vlhkost. Krátce se zaposlouchala do šumění vody, hledala náznak deště či bouře. Nicméně jeskyně za vodopádem dokonale odhlušila veškeré dění tam venku a zanechala je ve svých útrobách odříznuté od vnějšího světa. Milé místo. S výdechem se třikrát otočila kolem své osy a ulehla na chladnou zem. Dlouhé údy schovala pod tělo a obtočila kolem sebe svůj tříbarevný ocas. Bylo to příjemné. "Nuž teď jsme v bezpečí. Cítíš se na vyprávění o té blyštivé věci, co máš v uchu?" zeptala se s úsměvem, který jasně říkal, že pokud se o příběh nepodělí teď, není to ani zdaleka naposled, co tuto otázku slyší.

Coffee - 1/10 září

Konečně na chvíli přestalo pršet. Morghana se s dobrou náladou vydala podél neznámého jezera a přemýšlela, jak v nejbližší době sehnat nějakou tu krev. Opravdu by to chtělo obnovit některé ornamenty. Zbyla z nich vesměs jen slepená srst a pár náznaků. Alespoň že většina cinkátek zůstala celkem pevně zamotaná v srsti. Jak tak šla a koukala okolo, natrefila na hnědou vlčici s hvězdou na čele, jak strká hlavu do ostružin a povídá si u toho sama se sebou. "A hele, podivínka. Perfektní." Pomyslela si sama pro sebe nahlas. Bez okolků, bez ostychu a bez větších rozmyslů přišla přímo k ní. Šla přirozeně tiše, nijak se nesnažila zastírat svou přítomnost. "Co tam hledáš?" zeptala se a nakláněla se u toho nad keřík, do kterého se nořila. Co tam tak mohla hledat? Třeba potřebuje pomoct, nebo tak.

//Řeka Tenebrae

Proskočila vodopádem jako nic a samozřejmě se jí tím setřely všechny krvavé ornamenty, nebo spíš to co z nich zbylo. Oklepala se a z mokré srsti se jí uvolnilo několik cinkátek, které držely silou vůle a vrstvou zaschlé krve. "Ach ne!" zhrozila se a zkontrolovala srst. Byla teď tak... obyčejná. Božstvem nepoznačená. Jen obyčejně hnědá, zrzavá a béžová. Nuuuudaaaa. No, aspoň se jí díky vodě chlupy hezky leskly. Když už nic jiného. Otočila se na vodopád a očekávala, že každou chvíli tudy projde známý neznámý, který se ještě ani nepředstavil. A ani ona jemu. Zatím však nikde nikdo. "Kde vězí?" naklonila hlavu na stranu, ale její mizernou pozornost upoutala divná břečka na zdech jeskyně. Spousta chaluh, které takhle při tmavém ránu zajímavě světélkovaly. "Jů, svítivej fujtajbl." zamávala nadšeně ocasem a jala se chaluhy prohledávat. A v tu chvíli prošel konečně i její společník. Tedy... spíš prodral v divné vodní bublině. Zvědavě se na něj otočila. "Zajímavý způsob jak se přesouvat. Ale... k čemu to máš?" zeptala se zaujatě. Bublina? Měl strach, že se nestihne vynořit, nebo tak? Vždyť to byl jenom vodopád. Mamka říkala že někteří mají divné strachy. Možná se bojí vody?
Neřešila to však příliš dlouho, neboť si vzpomněla, že před jejím úprkem do bezpečí se jí na něco ptal. Co to jen bylo? Hmmm... Ah jasně! "Jo a ty supr věci jsou našla různě na cestách. Drží ale na dobrý slovo." ušklíbla se směrem k srsti. Většina už byla pryč, bohužel. Ale několik kostiček, kámínků a větviček s vysušenými žaludy ještě zůstalo. Všimla si, že jedna z jejích oblíbených kostiček brzo upadne, tak s pomocí magie je do srsti zapletla pevněji. Trochu ji to zatahalo, ale nic strašného.

Byla tak trochu v jiném světě. Přešla poznámku o štěstí a nechala svou pozornost, aby se sama uvěznila v okovech zvědavosti. Okukovala vlkovu blýskavou ozdobu a funěla na něj u toho. Jistě že to vlka dopálilo, co si myslela! Vlastně s ní měl svatou trpělivost. Párkrát jí naznačil, že mu to není příjemné, obnažil zuby, zavrčel, cvakl jí u obličeje... a pak ji seřval. Měl hluboký zvučný hlas, takže samozřejmě uskočila o celý půlkrok. Bručoun. Pomyslela si. Ne však v negativním slova smyslu, spíš to tak nějak konstatovala sama pro sebe. "Pardon pardon, nechala jsem se unést." zavrtěla ocasem na znamení neškodnosti její osoby. Však to nemyslela špatně, no ne? To ji jistě ospravedlňovalo. Vlk se zmínil o nutnosti najít úkryt, ale Morghana slyšela hlavně tu část o tom, že jí možná prozradí příběh o nálezu cinkrlátka. A nejspíš přeslechla i slovo možná. Ale na co úkryt? Nějaký ten deštík už ji nerozhází, stejně byla její krevní ozdoba nenávratně poškozena. A on opravdu nevypadal že je z cukru, i když měl jistě nejlepší roky dávno za sebou. Mávla proto nad tím svou dlouhou tlapou. "Mañana." pronesla lehkovážně. Odpovědí jí bylo burácení hromu. Leknutím nadskočila a stáhla uši. "Nebo se schováme." přehodnotila situaci.
Rozhlédla se kolem dokola, udělala otočku o 360 stupňů a nadšeně plácla tlapkami o zem. "Mám to! Tam, koukej tam." přilepila se zprava na vlka a tlapkou mu ukazovala směrem k vodopádu na konci vodnaté řeky. "Tam určitě něco bude." zahlásila světa znale. Inu, byla tam skalina, členitý sráz a vůbec to vypadalo že nebýt té vody, byl by tam pěkňoučký jeskynní komplex.
"Je čas se jít schovat." pošťouchla staříka a hbitě popoběhla k vodopádu, skočila a zmizela za ním.

//Úkryt za vodopádem

Jak se tak točila kolem dokola, koukala po všech čertech a nahlas přemýšlela o tom, jak by jí její drahá sestra právě teď vyhubovala za tu neupravenou srst, všimla si dvou podezřívavých očí, které na ni hleděly se značným odstupem. Nic, co by Morghanu odradilo. "Cizinče! Oi cizinče!" zvolala hned a s vrtícím ocasem se vydala přímo k němu. Nedbala přitom na žádné společenské normy - jako třeba zůstat v dostatečné vzdálenosti od cizího vlka. "Ei to mám ale štěstí, dneska na mě Bohové shlížejí laskavým okem." Přicapkala až úplně k němu a div že mu nestrčila svůj dlouhý všetečný čumák do oka. "Uměl bys mi poradit, kde se- Oh mí Bohové!" změnila náhle komplet tón i hlasitost. Hluboký zvučný hlas najednou podivně zavibroval a vytvořil legrační kakofonii dvou různých tónů. Očichávala mu při tom ucho s podivnou ozdůbkou, která byla pro Ghanu naprosto fascinuicí. Třpytila se! "Kde jsi přišel k takové pěkné cetce?" zeptala se s ohromným zájmem, mnohem větším než by projevila u otázek, které by jí dokázaly pomoci přežít - třeba kde se právě teď nachází a zda tu nesídlí smečka.

//Širý svět

Počasí se asi bouřilo, neboť bylo chvíli teplo a chvíli chlad. A ten chcanec? To bylo teprve něco! Ještě že to nebyla záležitost celého dne, teď bylo zrovna celkem i hezky. Protáhla si své dlouhé hnědočerné nožky a prohlédla si u toho zabahněné tlapy. Nojo, začal podzim. "Ták, kdepak začneme?" pronesla do vzduchu náhodně a pořádně se rozhlédla kolem dokola. Řeka doslova šílela, byla rychlá a bouřlivá. Rozhodně by se v ní nechtěla vykoupat, nenene, to by bylo nerozumné. Při pohybu se jí zvlnilo tělo a zacinkaly kostičky a mušle, které si pracně zamotala do srsti. Trochu to tahalo, ale děsně se jí líbil ten zvuk. Déšť částečně smyl krvavé obrazce na jejím těle, takže se některé trochu rozplynuly a vsákly do srsti. Povzdechla si. Takové plýtvání! Musím je co nejdřív doplnit. Pomyslela si nespokojeně a pěkně nahlas mlaskla. Inu, co se dá dělat. I Bohové museli vidět, že s počasím se nedá bojovat. Ne když jste prostý smrtelník. "Drazí Bohové, odpusťte mi, ale nevládnu moci tak silnou, aby mě déšť poslechl a nesmazával mi tyhle pracně vytvořené ornamenty!" voprskle se ohnala po mokré srsti, neboť ji to krapítek naštvalo. Dala si fakt práci. "Škoda že tu není Morticia. Ta mi vždycky pomáhala, aby to vypadalo hezky." povzdychla si nahlas.