Gallirea - Příspěvky uživatele

5. Zajdi až na Konec světa a polemizuj tam v 3 příspěvcích o tom, proč je konec světa právě tam. 1/3

//Palmový ostrov

Přikráčela jako velká dáma a usadila své ladné pozadí na rozbahněnou zemi. Zamazala se tak a ještě bahno rozmetala ocasem. Co naplat, stejně je mokrá. "Jo vlastně." Vytvořila několik ohnivých koulí, které se kolem ní začaly točit a kroužit jako planety krouží kolem slunce. Rázem byla suchá, ale jak to bylo příjemné, nechala ohnivky ještě o kousek déle, aby se řádně prohřála. "Jooo to je lahoda." mlaskla si spokojeně a zrak jí padl na celkem pěkný rozhled. Bylo to pěkné pohoří, milé a poblíž byl oceán. Zdálo se, jakoby seděla na hranici konce světa. "Hmmm, co když to ale opravdu je konec světa? Týjo, to by byla paráda! Vidět úplný konec. Nah, to ale asi spíš ne. Země je kulatá, říkali staří bratři a sestry." zamžourala do dálky, ale viděla leda kulový. Jak bylo ráno, tak byla pořádná mlha. Nojo, nedá se nic dělat. Tak si tu chvíli posedí, prohřeje se magií, užije si přítomnost na Konci světa a možná pak půjde dál. Možná. "Hmmm... proč mám takový pocit, že jsem na něco zapomněla?"

1. Navštívit Gallirejské ostrovy (Papouščí i Palmový) a sepsat celý post v rýmech. 1/2

//Prstové hory přes Konec světa

Koncem světa prošla bodře, za vodu co jevila se modře. Dobrá nálada ji neopouští ani po nedobrovolném pokusu o nežití v termitišti. Zapomněla, že málem přišla o život, stejně rychle jako podvodník zapomene na podvod. Zapomněla, že někde ztratila společníka, i na to, že se jí to vůbec nějak týká. Inu hlavně že je spokojená, ať si každý co chce říká. Proběhla místem zvaný Konec světa, tady si asi nevšimli, že byl už dávno konec léta. Slunce, pařák, rudí krabi - ti nevypadali zrovna jako srabi. Opatrně našlapuje kolem a pryč, nehodlala si na sebe uplést bič. Kroutí hlavou jako žirafa, co to vidí za stromy, propána? Dlouhý kmen, legrační plody, vypadaly že dokážou napáchat solidní škody. A tak tam čuměla vzhůru k nebesům, pak kolem dokola až dolů k útesům. Bylo teplo, hřál ji kožíšek, radostí a blahem se málem vznesla do výšek. Nejradši by tu zůstala klidně navždy, ale měla takový dojem, že by pak byla jako každý. Nějak přijít, zůstat a žít, založit rodinu, být šťatsný a snít. Nene, ona měla přece poslání - musí tomu přizpůsobit své chování. A tak jak přišla, tak zase odchází - snad Bohové zajistí, že nic nezkazí.

//Konec světa

8. Napsat post, který bude obsahovat alespoň jednu strašidelnou koledu.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Pokračovala dál a dál a tak trochu zapomněla na to, co původně dělala. Hlasitě si prozpěvovala a měla velmi dobrou náladu. "Hmmm hmmm humhu huuuumum huuuum, týjo tady je pěkně. Měla bych sem chodit častěji." Jak si tak broukala a mluvila sama pro sebe, foukající vítr vytvářel krásné zvuky ve vrcholcích legračně vypadajících hor. Byly jako dlouhatánské prsty. "Hehehe, prstvové hory. To zní dobře." smála se vlastnímu punu. Jak tak na věže koukala, rozhodla se je více prozkoumat. Ještě bohužel neví, jak hrozně hovězí nápad to je. Mrštně proklouzla nejbližším otvorem, do kterého se vešla, a houkla do prostoru. Ozvěna byla skvělá! "Halo halooo je tu někdo?" zavolala do prostoru, který jí asi 10x odpověděl zpět. Zasmála se. "Čas strašidel je tady, čas strašidel je tu. Dejte mi koledu, nebo něco provedu!" Poskakovala z kamene na kámen a u toho vesele koledovala bůh ví komu. Brzy se však dozvěděla, že její koledování nevyšlo nadarmo. No... kéž by vyšlo.
Najednou se doslova odnikud vynořilo bambilion obrovských termitů. Stáhla ocas i uši. Zírali na ni zpoza svých pevných pancířů a hádala, že se taky pekelně mračí. Hehehe, to byl jenom vtip. Nemusíte mi nic dávat, nic neprovedu." slíbila, zatímco se jí masivně potil čenich i tlapky z náhlého stresu. Hmyzáci se začali přibližovat. Jejich kroky zněly strašidelně, tak divně syčivě a jako kdyby praskala velká spousta maličkých větviček. Morghana zpanikařila. Z přílišného napětí zavřela oči a vyvolala obrovský plamenomet. Sežehla vše, co se kolem ní nacházelo, na uhel. Nebo si to alespoň myslela. Když oči otevřela, vše bylo začmouzené od ohně, ale jinak vše při starém. Až na termity, kteří byli tentokrát vyloženě naštvaní. Nasucho polkla a zacouvala. Hmyzáci vyloudili podivný zvuk, který Morghaně přišel jako válečný pokřik. Dala se do útěku.
Ani se neohlížela, vyletěla z věží ven a běžela dál bez zastavení. Termiti se však už venku neukázali.

//Palmový ostrov přes Konec světa

//Úkryt za vodopádem přes Tenebrae

Prosvištěla vodopádem jako šílená a dopadla přímo do vody. Vynořila se, doplavala k břehu, chystala se jít dál, ale padla na hubu. Bylo to krapet... vysilující. Víc, než odhadla. Jak se zmátořila, ohlédla se za sebe a vyhlížela hnědého vlka. Kde je? Už musí být někde vepředu. Mohl na mě aspoň počkat. Pomyslela si. Vstala, oklepala se ani se moc nenamáhala se sušením. Nebyl čas, ten stařík musel být už daleko, protože ho neviděla ani necítila. Téda, na geronta je rychlý. Napadlo ji a jak se plížila tmavým zarostlým lesem, těšila se na to, až z něj vyleze ven. Ne že by to bylo nějak nepříjemný místo, ale... bylo nepříjemný.

//Zpěvné věže přes prstové hory

Zazářila jí očka. "Ukaž!" vypískla a hned si prohlédla nohy. A pak jí to došlo. "Oh... jasně, zřítila by se na nás jeskyně." Zase si ukázněně sedla a zasmála se. Tak to bylo trapný. Pomyslela si na svůj účet. Vlk vysvětlil, že jako samotář, je rád schovaný a neviděný, když si to nepřeje. Bylo to pro ni nepředstavitelné, ale uměla to alespoň pochopit. Co pochopit neuměla, byl jeho dotaz místo odpovědi. Chvíli na něj koukala a snažila se o to, aby k ní slova konečně dolehla. A když se tak stalo, začala se smát. "Ale kdeže, my nemáme alfy." pronesla jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc. "Ctíme moudrost a zkušenosti starších, ale nikdo nám nevládne. Jsme svobodní. Jediná pravidla, která ctíme, jsou pravidla Krevních Bohů a jediná autorita, kterou respektujeme, jsou samotní Bohové." vysvětlila, aby vlk pochopil, proč jí to přišlo tak legrační. "Moc hezky se u nás o smečkách nemluví. Tak mě proto zajímá, jestli jsou drby pravdivé, nebo zbytečně házíme všechny cizince do jednoho pytle." Má možnost se dozvědět pravdu. Nebo alespoň střípek pravdy. Pokud to popře, nejspíš to nebude brát jako upřímnou odpověď, ale aspoň bude o tom moci více přemýšlet. Vlk odpověděl ale neurčitě. Nenaléhala, tedy ne moc. Ale mohlo být vidět, že není úplně spokojená s tím, co jí řekl. "Co znamená spravedlivý? Potlačil jsi někdy něčí svobodnou vůli pro spravedlnost?" ptala se dál. Možná jen vlk nepochopil, čeho se její otázka týkala. Když mu to bude proti srsti, zastaví ji přece. Protože to tak funguje. Je ale pravda, že mohla vyznít necitlivě, vzhledem k tomu, že se jí svěřil ohledně své bolestné minulosti. Zpětně jí to samozřejmě došlo.
"Tvá ztráta musela být těžká. Bolí to ještě?" opět upřímná zvědavost. Na tyhle věci bylo možná vhodné Morghaně zavřít tlamu. Také jeho chování se stalo na moment nedůvěřivým a neušlo jí ani škubnutí hlavou. Na co kouká? Rozhodně něco kontroloval. Taky se chystala na to zeptat, ale nedošlo k tomu.
Naštěstí cizinec obrátil konverzaci spíš na ni a tím se vyhnul dalším ostrým slovům. Nevědomky tak ušetřil své nebohé nervy před rizikem kolapsu. "Oh, ne všichni spolu maximálně vycházeli. Nebylo ale těžké se s takovými vlky... nevídat. V Bratrstvu jsme všichni spříznění krví, nehledě na to, zda jsme se ve smečce narodili nebo ne, ani zda máme společné rodiče, nebo nikoliv. A jako všichni sourozenci, občas se hádáme. Většinou pomáhalo se na nějakou dobu nevídat a nechat spory být. Nebylo to těžké, naše území je tak velké, že se mnozí vlci nikdy nepotkali." zachichotala se. Morghana se mohla pyšnit tím, že znala valnou většinu. Často a ráda cestovala skrz celé území a poznávala své bratry a sestry.
Nadchla ji zmínka o smečce, která mu popisem připomínala tu její. Hned se jí srdce rozeběhlo jako šílené, krev se začala vařit a svaly se napjaly. "Fakt?!" Žeby tu někdo takový skutečně byl? A je z její smečky? "Ukážeš mi, kde sídlí? Ukaž mi je, prosííím! Musím je najít, musím se jich zeptat na tolik věcí." Jakmile jí pokynul k vodopádu, vystřelila jako neřízená střela. "Vzhůru doluuuuu!" zvolala a proskočila vodou na druhou stranu. Neovládla svou nedočkavost a nejspíš cizince i postříkala. Ale co, stejně tudy projde a bude mokrý.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Bonus počasí

Ťapkala spokojeně zalesněnou krajinou a cítila se blaze. Byla kosa, mokro, mrzko, ale Morghana mě radost z přítomnosti ve zdejší krajině. "Vlci tu jsou docela milí." prohlásila sama pro sebe nahlas. V srsti jí chrastily kostičky živočichů, které našla již rozložené při řece, pod kořeny stromů, v jeskyni, či jiných schovaných místech. Poposkočila a ucítila, jak se jí uvolňuje jeden z liščích zoubků. "Ale né, ten je můj oblíbený." zvolala nešťastně. Zaměřila se na zoubek, zvedla ho svou myslí a zamotala si ho zpátky do chlupů." "Tak." mlaskla spokojeně. Poposkočila zas o kousek dál a všimla si veeeelikých kupek listí pod každým listnatým stromem v dohledu. Skoč tam. Ozval se hlásek v rohu její mysli. Než se však vůbec stihl objevit, Morghana byla už ta tam. "Banzáááááái!" vřískla nadšeně a zahučela do listí. Barevné listy se rozlétly do okolí, zatímco Ghana se v něm válela a hlasitě se smála. "Takových barev!" vzdychla spokojeně. Po notné chvíli se zvedla, zkontrolovala si srst a odevzdaně zavrtěla hlavou. "Nojo, tak si je holt nasbírám znovu." frkla při pohledu na nudně prázdnou srst. Všechna cinkrlátka se rozmotala a zmizela kdesi v okolí.

2. Mluvit se třemi dalšími vlky o Krevní magii. 2/3

Jaké bylo překvapení, že i zdejší vlci měli své hromadné magie! "Vážně?" nadchla se okamžitě. "Takže máte taky tak velké a mocné smečky? Páni! Možná sem přišel už někdo přede mnou? Třeba nejsem jediná, kdo opustil bratrstvo. Třeba tu je někdo od nás, vládne nějakému území a rozšiřuje Pravdu. Ta myšlenka byla tak krásná, že nebyla schopná zůstat v klidu na jednom místě. Pochodovala kolem a poposkočila si vždy, když řekla něco, co ji znova nadchlo. "A mají ty smečky každá svoji? Je mezi nimi i magie Krve? Má domovina je známá tím, že vlci z našeho Krevního bratrstva mají od Bohů magii Krve. Mocné spojení s Pravdou a se všemi členy." vyprávěla dychtivě. "Slyšel jsi už o tom někdy něco? Nebo znáš někoho takového?" doufala, tak moc doufala. morgothe, kéž bys to slyšel! Dal bys mi za pravdu a bez okolků šel se mnou. Pomyslela si, krapet se na bratra zlobila, že byl tak moc proti. Ale nezazlívala mu to. Vrátím se a řeknu jim o tomhle místě. Budou nadšení! "naše magie je založená na přijetí a spolupráci. Krev nás spojuje." vysvětlila. Najednou pocítila touhu jít dál. Jít prozkoumat tuhle zemi.

7. Poznat magii alespoň dvou vlků a pak se každému z nich do obličeje vysmát, že jejich magie je naprosto k ničemu. Každý vlk minimálně dva posty. 2/4

Vlk se rozpovídal, bylo příjemné si trochu víc poslechnout jeho hluboký hlas. Navíc se dozvěděla, že má i příjemný milý smích. Stále to byl bručoun, ale asi to k němu tak nějak patřilo. Pečlivě poslouchala a nechávala si to projít hlavou. "Útočná magie země? Nikdy jsem to neviděla. Tak nějak pochybuju, že by byla hodně co platná." pronesla spíš pro sebe. Jen nahlas přemýšlela, nedocvaklo jí, že to může některé vlky popudit. A asi jí na tom ani nezáleželo. Však to nemyslela zle, ne? Navíc vlk jí naservíroval kupu dobrých argumentů, nad kterými přikývla. "Byliny jsou užitečné, to je pravda. Taky jsme měli ve smečce spoustu mocných léčitelů. Jen teda to u nich nezáviselo od magie. Alespoň ne té vrozené." opravila se. Vše se odvíjelo od Krve. Své vrozené magie měli spíš jako doplněk. Žili Krví. "Ale nikdy by mě nenapadlo že za sebou můžeš zamést stopy. To je náramně užitečné?" vzdychla obdivně. Jak názor tak reakce měnila jako na horské dráze. U ní nic neobvyklého.
Zbystřila při zmínce o alfě. Býval alfou? Trochu zpozorněla. Ne že by ho hned odsoudila, ale o tradičních smečkách se u nich doma nemluvilo moc hezky. Vlastně to vždy všichni prezentovali jako tyranii vedenou chamtivými vlky na postu alfa. Nezdá se být takový. Vlastně je moc fajn. Trochu ji to zmátlo. Bylo na ní určitě vidět, že je nějaká nesvá. Hledala totiž vhodná slova. "Vládl jsi jako alfa tvrdou nekompromisní tlapou a nedovoloval vlkům být svobodní?" zeptala se na přímo. Mohlo to znít urážlivě, ale výraz měla uvolněný a zvědavý. Žádná zášť za ním. Spíš touha potvrdit si svou myšlenku - nebo ji ideálně vyvrátit.
V žertu poznamenal, že úplně stejně mu může přijít bezcenný její magie ohně. Zavrtěla ocasem. "A čemu víc bych měla oheň potřebovat?" zeptala se nezištně. Měl ale pravdu, opravdu byla její magie destruktivní. "Je ale fakt, že občas něco omylem podpálím." přiznala s trochu provinilým úsměvem. Ale dávám si pozor! Většinou...
Motivační řeč ji obzvlášť překvapila. Rychle zamrkala a naklonila hlavu na stranu. "Zdáš se být moudrý, ale i tak bych taková slova od tebe nečekala. Zvlášť tolik slov." zachichotala se. "Vezmu si to ale k srdci." přikývla. Starší vlci v sobě nesli velký kus historie. I on musel vidět mnohé a zažít ještě víc.

7. Poznat magii alespoň dvou vlků a pak se každému z nich do obličeje vysmát, že jejich magie je naprosto k ničemu. Každý vlk minimálně dva posty. 1/4

Naklonila hlavu na stranu. Měnit oči? Proč? Potřebují zdejší vlci se nějak chránit, aby někdo nevěděl, jakou mají ve skutečnosti magii? Je to jedna z těch zemí, kde jsou vlci utlačováni na základě magie? Brrrr, to snad ne! Nakonec z něj ale vypadla předvídatelná, ale přesto celkem překvapivá informace. No jistě, zelené oči, zelené znaky... jistě že vládne zemi. Přikývla chápavě a hluboce se zamyslela. Občas se jí prostě stává, že se zahloubá a odpojí od reálného světa. "Hmmm, země. U nás jistě byli vlci s magií země. Ale nepamatuji si, že by ji někdo kdoví jak využíval, maximálně k pěstování plodin v období sucha. Ale víc se stejně hodila voda. Obecně se země jeví jako bezcenná. Je vůbec k něčemu?" zamračila se pod náporem myšlenek. Bratrstvo nepotřebovalo ochranu, takže se nikdy neprojevila útočná síla uživatelů země. V podstatě měli nálepku zahradníci. Užiteční, ale nic oslnivého. Navíc je většinou stejně přehlušily ostatní magie. Nejvíc samozřejmě magie Krve.
Přešli k citlivému tématu k ještě citlivějšímu. Vyčetl vyšší moci, že mu nepomohla, když to nejvíc potřeboval. Spolkla návrh, že to mohla být jen zkouška odolnosti. Bohové měli někdy zajímavý smysl pro humor. Nicméně vycítila, že by to nebylo úplně adekvátní, už tak ho popichovala až až a tohle vypadalo velice bolestivě. Naštěstí se cizinec zdál být stále poměrně otevřený konverzaci, což ji těšilo. Navíc se i maaaalilinkato otevřel. Seveřan. Pomyslela si nadšeně. Radostně se vytáhla a zašvihala ocasem. "Přesně tak." zazubila se. "Žijeme svůj život a užíváme si ho. Hodlám v tom pokračovat, dokud... no... dokud neumřu a mí bližní moji krev obětují Krevním bohům." Řekla to s tím nejšťastnějším výrazem ve tváři.

Říjen 3/10 | Morgoth

Povzdychla si. On myslel. No jistě, přece by se nevzdal tak snadno, co si jen myslela? Když Morgoth něco chce, dostane to. Což ale taky znamená, že ho Morghana bude muset odmítat pořád dokola. To byla ale oběť, kterou byla ochotná podstoupit. "Já nemám právo tě zkoušet, Gothe." oponovala. "Není ani důvod tě zkoušet, to přece víš." Bratr byl tvrdohlavý a neústupný, ale nebránil jí ani jí nic nevyčítal. Toho si nesmírně vážila. Vždy v něm měla velkou oporu. Z jeho hlasu však čišela nejistota.
"To nevím." přiznala. "Ale určitě je důvod, proč nás sem Bohové přivedli. Ať už nás vyslali sem přivést Pravdu, nebo tu máme dosáhnout Osvícení. Bohové nás zkoušejí, testují naši oddanost a chtějí vědět, zda jsme užiteční. Musíme být užiteční." podepřela mu čenichem bradu. "Nevěš hlavu. Osud jsme si již vybrali. Teď jen stačí mu být věrní." usmála se. Věděla, že Morgoth náš domov miloval, možná ještě víc, než Morghana. Bylo pro něj těžké se ho vzdát. Navíc v tom neviděl takový smysl, jako jeho sestra, tím spíš to bylo pro něj těžké. Tím spíš, že se stále vracel k možnosti, že jsou vyvolení. Lehce se odtáhla, aby na něj viděla a znepokojeně mu pohlédla do očí. "Ať už je to zkouška nebo ne, Bohové nám jednou odpoví. Ale pro teď se podvoluji jejich vůli. Vzali si naše vlčata jako dar. Ale také nás přivedli sem. Je mi líto drahý, budu následovat jejich cestu. Ať už bude jakákoliv." Nedělala to ráda. Nerada se vzdávala své spřízněné duše. Ale pokud si to Bohové nepřáli, nehodlala jim odporovat. A hlavně se nechtěla hádat. Nikdy. Hádky jsou k ničemu, jen ubližují a vyvolávají nedorozumění. Hněv byl k ničemu. A jako na potvoru se jí omylem podařilo mu zapálit ocas, katastrofa! Vřískl na ni aby to uhasila. Jak mohla zapomenout, že ji oheň poslouchá? Morgoth si pečlivě prohlížel kožich, bylo na něm vidět, že je z toho rozmrzelý. Střelil po ní pohledem, ale neseřval ji. Jen smířlivě prohlásil, že se vlastně nic nestalo. Zakníkala omluvně a olízla mu bradu. "Odpusť, musím si dávat větší pozor.". přitáhla k nim nejbližšího zajíce a kajícně zakmitala ocasem. "Najíme se?" vyloudila výraz, který přímo žadonil o odpuštění a zapomenutí téhle situace.

Říjen 2/10 | Morgoth
3. Podpálit někomu omylem ocas.

Všimla si, že je Goth lehce rozmrzelý. Tušila čím to je - dával jí za vinu odchod ze smečky a odmítnutí. Zavrtěla nespokojeně hlavou. "Ale drahý, přece víš, proč jsem to udělala. Vysvětlovala jsem ti to." podotkla měkce. Ji samotnou její rozhodnutí bolelo a uměla si představit, jaké to bylo pro tvrdého zásadového Morgotha. "Tady máme smysl, bráško." máchla hořícím ocasem. Pohybovala s ním poněkud neobratně. "Jsme tu, abychom změnili svět. Aby Krevní bratrstvo našlo Pravdu. Nebylo by to úžasné? Kdyby všichni dosáhli Osvícení a našli Pravdu?" S každým slovem se přibližovala víc a víc, byla nadšená, dychtivá, měla obrovskou radost, ale zároveň si nebyla jistá prakticky ničím. Opustila vše co znala pro Božstvo. Bylo to správné, ale... má na to? Nezklame je? Morgoth si přisadil, samozřejmě jí vyčetl její odmítnutí. Mlaskla jazykem na znak nesouhlasu. "Víš přece, že nám Bohové zatrhli naši společnou budoucnost." namítla. "Ale... cožpak to potřebujeme? Vždyť nemusíme setrvávat v partnerském svazku." namítla laškovně a otřela se mu hlavou o hruď. Byla hloupost držet se škatulek. Tak spolu nikdy nezaloží rodinu, no a? Milují se. To se nezmění jenom proto, že jim společné štěstí není dáno. "Víš přece že tě miluji, ne?" zeptala se ho s pohledem upřemým do očí a jemným úsměvem. Nemohl to popřít. Byli spolu dokonalí, i když si nebyli souzeni. Však mají tolik možností a přece se nemusí vzdávat jeden druhého.
"To je od tebe prozíravé." pochválila ho. Měla radost, králíci byli čerství, nezakousnutí, takže plní krve. Zardousil je šikovně, neplýtval jejich krví. "Bohové budou nadšení." zašeptala spokojeně. Uklidnil její obavy, svá slova volil opatrně a rozvážně. Věděla, že jí tak trochu maže krev kolem tlamy, ale... cožpak na tom záleželo? Fungovalo to. "Ty vždycky víš co říct." protáhla spokojeně a zapletla svůj ocas s jeho. Zůstali spolu v pevném obětí, dokud Morghana nepocítila smrad spáleniny. "Cítíš to taky?" zeptala se zmateně a začala se rozhlížet, než si toho všimla. "Jéje!" zvolala šokovaně a odskočila od bratra co nejdál. "Tvůj ocas!" křikla a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe, jak by oheň uhasila. Morgothovy chlupy na ocase vzplanuly od toho jejího hořícího, který se nerozvážně tisknul k němu. Trvalo několik vteřin, než Morghaně došlo, že dovede oheň také uhasit. Zaměřila se na planoucí ohýnek na Morgothově ocase a nechala ho zcela zhasnout. "Promiň." stáhla uši kajícně. Tohle byla nemilá nehoda. Musí si na své plameny dávat větší pozor.

Říjen 1/10 | Morgoth
2. Mluvit se třemi dalšími vlky o Krevní magii. (3 posty) 1/3

Cítila se divně. Legračně. Snově? Možná je to sen a možná skutečnost. Ale když se dívala na Morgotha u jezera při měsíčku, přišlo jí, že se jí zdá o domově. "Něco perfektního?" zopakovala s měkkým úsměvem. "Vše co děláš je přece perfektní." protáhla jako mazaná liška. Věděla jak miluje lichotky. Taky věděla že pokud pro ni něco připravil, hrozně moc se snažil. Přikročila blíž a prohlédla si připravené zajíce. byli velcí a macatí, pěkně osvalení. Zdejší hlodavci byli mnohem lákavější než ti, co měli doma. Zjevně tu byl blahobyt. Ah pravda. To nejsou zajíci od nás. Takže nejsme doma. Ale... co tady dělá Goth? Zmateně se na něj podívala, ale jeho momentálně zajímala jen její odpověď. Ušklíbla se. Jak netrpělivý. "Odmítnout pozvání od tebe? To bych byla blázen." odpověděla a ladně se usadila před jezero a obtočila kolem sebe dlouhý ocas. Jednou s ním mávla a rázem se na jeho špičce objevil hřejivý plamen, který jemně ozářil tu krásnou scenérii. "Tak pojď. Přidáš se, ne?" popíchla ho. Trochu ji bodl osten nejistoty. Již dříve ho jasně a zřetelně odmítla. Bohové si nepřejí, aby měli spolu vlčata, tím si byla jistá. Nicméně odmítnout jeho pozvání na rande? Nemožné!
Zahleděla se zasněně do dálky a pak na krémového vlka. "Myslíš, že tu najdeme cestu k Pravdě?" zeptala se ho vážněji než původně chtěla. "Krevní magie se drží jenom doma. Necítím ji tady, necítím její chvění ani teplo. Přišla jsem o ni, Gothe. Nemám spojení." posteskla si zkroušeně. Magie Krve byla prchlivá, bylo nad slunce jasné, že si ji Bohové vzali na čas zpátky. Ale i tak věděla že dělá správnou věc. Ona musela odejít.

Tady chci upozornit, že v Lese Ztracených duší se zakládá smečka, takže do něj nelze jen tak vstoupit :)

Střihla ušima. "Oh ano, ta bublina. Působivé!" pronesla uznale. "Tvé oči jsou zelené jako smaragd, ale ovládáš vodu? Jak se něco takového stane?" zeptala se jej se zájmem a přemítala nad tím, co jí vlastně za tu dobu řekl. Nad jeho bezprostředností se vřele zasmála. Bylo to milé. "Kdyby šlo o cokoliv jiného, tak bych naprosto souhlasila. Ale tohle je zrovna jedna z věcí, které mě sice nebaví, ale přinášejí mi klid a uspokojení." Máchla ocasem, aby upoutala jeho pozornost a odvedla ho od jeho bludných myšlenek. Nicméně vlk se nenechal, naopak na to řekl svůj velice jasný názor. "Takže jsi z těch, kteří nechtějí nad svým životem dohled." podotkla s velmi důležitým výrazem ve tváří. "Hádám, že každému pomoc božstva nevyhovuje." Ano, takových je jistě spousta. Ona však mezi ně dozajista nepatří. Krevním bohům plně věří. Ví, že se v životě může stát cokoliv, ale bohové budou stát při ní a pamatovat si její oddanost. Co ji však zajímalo byly jeho oči. Má magii vody, ale oči prozrazují moc matky přírody - země. Žádal místní bohy o tuhle magii? Přinesl jim oběť výměnou za moc? Krapet se ušklíbla, jakoby něco tušila. Zajímavé, že by byl nejistý ve svých názorech? Nebo je pokrytec? Jestlipak to zjistím. Pomyslela si lstivě. Hádanky ji bavily, zvlášť když šlo o zbytečnosti, které by normálního vlka ani nenapadly.
"Hmmm, asi nové možnosti." odpověděla s minimální prodlevou pro rozmyšlení.. "Naše Krevní smečka žije celá staletí pospolu a moc své místo neměnila. Sice máme celkem velké území, ale jeden od druhého se moc nevzdalujeme. Taky k nám přichází velmi málo cizinců, jsme celkem izolovaní. Chtěla jsem se podívat dál, potkat vlky, zažít nové situace. A jednou se vrátit domů." usmála se s kmitajícím ocasem. Nikdy nebyla od rodiny dál než pár kroků. Byl to podivný pocit a chyběli jí. Ale zároveň byla nadšená a užívala si to. Velmi protichůdné emoce.
Její otázku cizinec velmi osekal a nechal viset odfláknutou. Hodila po něm zklamaný výraz, ale nechala ho tak. Však měli před sebou ještě nějakou dobu, než si řádně odpočinou a venku nebude zuřit bouře. Ale nepřišla zkrátka, odpověděl jí. Je tulákem. "Takže taky přicházíš zdaleka? Nenarodil ses tu, že?" položila hlavu na zem a otočila se břichem vzhůru. Protahovala si nohy a lovila tlapkami imaginární mouchu ve vzduchu. Konečně přišla řada na objasnění zdejších záhad. "Mají ti nadpřirození sourozenci co dočinění s tím, že umíš ovládat vodu, ale oči máš zelené?" zeptala se na přímo a obrácený pohled jí sklouznul k jeho levé přední noze, kde měl taktéž zelené znaky. Měla chuť se jich dotknout.

Zbystřila, když její snahu nějak vypadat okomentoval relativně kladně. Poněkud rozpačitě, ale kladně. Zavlnila hřbetem jak změnila pozici lehu a pohodila u toho teatrálně ocasem. Dobře věděla, že její vytáhlá štíhlá postava vzbuzovala zájem. Ne že by cíleně flirtovala, ale obdivné pohledy jí rozhodně dělaly dobře. Skoro stejně dobře jako uvádění cizinců do rozpaků. "Myslíš?" zeptala se, aby znovu najela na toto téma. "To mě těší, mrzelo mě, když mi déšť většinu smysl." povzdechla si. Neubránila se emocím, v tu chvíli, kdy začalo pršet, byla i trochu naštvaná. Naštěstí ji to většinou velice rychle přejde. Lupla po hnědém očkem a všimla si, že ačkoliv se tvářil naprosto nezúčastněně, otáčel k ní ucho. Oh, takže vnímá? A ani se to moc nezastírá. Tajnůstkář jeden. Pomyslela si pobaveně, ale na sobě nenechala nic znát. Měla za to, že u tohohle vlka všeho moc škodí. Ale cožpak ona sama nebyla... moc? Ne, kdepak, nic takového.
Otázka na ornamenty ji zastihla trochu nepřipravenou. Zda ji to baví? "Vůbec ne!" zasmála se upřímně. "Nebaví mě to ani trochu. Nikdy mi to moc nejde, vždycky mi to musela sestra opravovat, protože na to nemám trpělivost." přiznala se bez okolků. Ale usmívala se. Nebylo to řečeno s odporem. "Ale... je to projev mé náklonnosti k Bohům. Mé důvěry v jejich vůli. Každý ornament něco znamená. Tady na boku..." ukázala čumákem pod ptačí kost. "...byl znak pro krev. Znamení Pravdy. A tadyhle na náprsence ráda nosím znamení Prozření. I když jsem ho ještě nezažila. Je to pro mě důležité." Pokorně sklonila hlavu a velmi rychle si v duchu odříkala jedno z pravidel Krevní smečky. Ukazuj svým Bohům, že jsi jim nakloněna.
Tato vzácná, ale velmi krátká chvilka ticha byla nejspíš lahodným zpěvem pro cizince, který toho obecně moc nenamluvil. Nezdálo se však, že by mu Morghana překážela. Ba co víc, chvílemi projevil zájem a dokonce přijal její lichotku velmi vřelým způsobem. Srdéčko jí zaplesalo blahem. Ráda dělala vlkům radost. "To jistě máš." přitakala vlídně. "Teprve s odchodem z rodné smečky jsem začala objevovat svět. Ani zdaleka nejsem zkušená, jak by vlk mého věku mohl být." přiznala, nikoliv však zahanbeně. Vlastně to bylo jen prosté konstatování, dalo by se říci. Vlk odvrátil pohled. Jasné znamení diskomfortu, ale to že prodloužil konverzaci... Líbím se ti snad? Oslovila ho v duchu, ale nic neřekla. Mohla být nezkušená jak jen svět chtěl, ale v oblasti sociálních dovedností toho znala víc než dost. Nikdy si nemohla být jistá. Ale tušila, vždy měla jistou představu. "Kdo ví, kam mě cesty Bohů zavedou. Prozatím ale chci ponechat svou duši volnou. Jsem vázaná slibem své rodné smečce. Chtějí abych se jednou vrátila." Neměla důvod to skrývat. Proč by mu měla lhát? Pro hrdost? Pro informace? Pro možnost najít zde lepší uplatnění? Kde pak, na to nevěřila. Mohla mít vše i bez hloupých lží. "A co ty, tajemný cizinče?" oplatila mu osobní otázku. "Patříš k některé zdejší smečce? Nebo jsi tulák tělem i duší?" Nesundavala z tváře intenzivní pohled. Hustá atmosféra byla něco, v čem si přímo libovala. Byla vždy plná emocí a očekávání - to bylo skvělé prostředí! Ale informace o existenci zdejších bohů ji přiměla trochu zvolnit.
"Máte své bohy?" zeptala se dychtivě. Oh a sbírali hmotné předměty? Takže přinášejí oběť, stejně jako my. Úžasné! Fascinující! Muselo na ní být vidět, že je nadšená. Tohle prostě neuměla skrýt. "Takže... jim nosíte obětiny? V podobě květin a drahokamů? Páni! A co vám za to slibují?" Hlavu připlácla k zemi, aby se trochu uklidnila. Nechtěla hned poskakovat všude okolo, i když její tělo přímo toužilo po pohybu. "A máte tu i mořskou příšeru? A co dál? Co dál?" podvědomě se přitahovala předníma packama blíž k vlkovi. Jen kousek po kousku, s každým slovem. Oči jí zářily touhou po odpovědích.