Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Navštívit Gallirejské ostrovy (Papouščí i Palmový) a sepsat celý post v rýmech. (2 body)

//Dlouhá řeka přes Úkryt

Mrzout mrzutý, nedá si říct. Avšak Morghanu to neodradilo o nic víc. Zavrčel na ni zlou poznámku vile. "Více než příjemnej." protáhla mile. Hluboký hlas svůdně hladil, na čistý úmysl by si málokdo vsadil. Překvapivě mu selhala zlobná fasáda. Potřeboval vědět, zda jeho duše dokáže mít ráda. "Samozřejmě, už jsi se viděl?" usmála se přidrzle, když stále se s realitou míjel. "Když o něm mluvíš, září ti oči." poukázala na třpytky, co se mu v očích točí. Každá zmínka o tajemném cizinci vyvolávala nevídanou reakci. Sama se divila, že se Ivarovi ještě z toho nohy nekácí. Bylo to milé, možná trochu záviděla. Po partnerech se jí stýskalo, nejbvíc na Morghota si myslela. Ale co, však se s nimi uvidí. Bohové to dozajista zařídí.
Uvedla vlka do rozpaků, ale znatelně mu to zlepšilo náladu. Mrzké "Ujdeš." z něj vypadlo, ale musel se pořádně chytnout za bradu. "Já vím." odvětila mírně, však pravdu znaje. Vlkům brala dech a kdejaké vlčici z ní srdce taje. Na nohu odpověděla pragmaticky, leč údernou poznámku neodpustila si. "V pořádku, vlčata po tobě nechci." Kdepak, je moc brzo na takové věci. "Ale i tak ti to přidalo na atraktivitě." Čekala, zda se zatváří, nechápavě, potěšeně, či rozpačitě.
Vylezli z jeskyně, Morghana se rozhlédla. Kde se to ocitla? Do čeho nalétla? Všude trópy, barevní papoušci. Tohle není sever! Nahodila výraz, jaký nemají ani svatoušci. "Jsme asi moc daleko." pronesla provinile. Asi je čas najít vlka, co by jim zkrátil prochozené míle.

//Ragarské pohoří přes Západní úkryt

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Kráčeli podél dlouhé řeky, která se klikatila kolem blízkého pohoří. Prošli vznešené vodopády, míjeli okolní lesy a Morghana se kochala krásným podzimním okolím. Jen by nemusela být taková kosa. No a její parťák by mohl mít trochu víc víry v ostatní. "To jo, ne každý s tebou musí souhlasit." přitakala. Na to nemohla nic říct, byla to pravda. Pobaveně loupla po Ivarovi pohledem. "Však mně taky do hlavy nevidíš." poznamenala kousavě. "Zajímavé je všechno. Ráda zkouším a testuju. Ale vždycky se vracím k vjemům, které byly nejpříjemnější." nadhodila. Jistě, byl to mrzout, ale taky milá společnost. Bavilo ji, jak jiný byl. Že měl jiný pohled prakticky na všechno. Bylo zábavné to poslouchat a uvažovat nad tím, i když nemusela vždy souhlasit. Vlk to ale viděl docela jinak. Navíc ho nejspíš postrašila její otevřeností ohledně faktu, že je líbivý jejímu oku. Musela se ale rozesmát, ne však proto, že projevil viditelné znechucení. Ne ne, smála se jeho snaze ignorovat tu část, která obsahovala jeho věčné básnění o hledaném cizinci.
"Hlavně tím chci říct, že máš teď očividně srdce u jiného vlka." přestala ho trápit a vyklopila celou myšlenku. "No a samozřejmě se mi líbíš. Jsi vysoký, svalnatý. Máš na tuláka celkem pěknou srst a vůbec splňuješ moji představu o kráse." vysvětlila bez špetky studu či zdrženlivosti. Přeskočila droboučký mokřad, který se vytvořil nedávným vylitím jedné z větví řeky. "Nelíbím se ti snad?" otočila se na něj s údernou otázkou. "Nemyslím tím pro partnerství nebo podobné věci. Čistě ze základního pudu, který máme." dodala a bezostyšně zahrabala zadníma packama, až se kolem ní rozvířily spadané žluté listy. Pokračovala dál k nedaleké jeskyni s touhou do ní nakouknout.
"Ale ta tvá noha mě štve. Funguješ bez problémů, ale pokud ses s ní narodil, nic moc genetický materiál."

//Ostrov přes Úkryt

//Jezírka přes řeku Mathae

Pravda, nevidí nikomu do hlavy. "No a proč teda předpokládáš, že jsi ho začal nudit?" nechápala. "Páč mě nenudíš vůbec." Krátce se nad tou větou zamyslela, zhodnotila jejich cestu, setkání, konverzaci. "Vlastně mám radost, jsi perfektní parťák. Navíc se na tebe i pěkně kouká, dobrý bonus k dobru." ušklíbla se. Bylo vidět, že ho rozčiluje a z nějakého důvodu se jí to líbilo. Byla zábava ho prudit. Zvlášť proto, že se nechal vyprovokovat tak lehce. "Ach, taková škoda, že máš slabost pro zlaté oči. Inu co naplat, nemůžu mít všechno." popíchla ho. Bylo legrační jak nemá páru, že je do toho vlka blázen. Inu, každý zjevně nemá dáno do vínku. "Každopádně by to chtělo někoho potkat a zeptat se, zda ho neviděl. Nějak nevěřím, že ho sami najdeme." poznamenala mimoděk.

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Ivara nechala hanebně za sebou. Nojo, dělala to často. Pozornost s kvalitou té co má akvarijní rybička. Na nic a těkavá. Navíc se zdálo, že zas vystrašila cizí vlče. Naštěstí tahle nebyla tak plachá a nezdrhla. To Morghanu potěšilo. Jen teda byla trošičku divná. Nebylo na tom vůbec nic špatného, ale nikdo nemohl říct, že by to bylo běžné chování. Ale konec konců, to nebylo ani to Morghany.
Ta se chvíli snažila vyvolat hru na honěnou, ale nebohá vlčice váhavě přešlapovala na místě. To hnědku vrátilo zpátky na zem. "Ty jsi tak trochu hloupá Hanka, viď? Přikráčela k ní a smířlivě se usmála. "Promiň, nechtěla jsem tě uvést do rozpaků. Začnem znovu? Jsem Morghana." představila se. "A támhleten šedý bručoun je Ivar." kývla směrem ke společníkovi, který se držel pořádně daleko. Došlo jí, že spolu mluvili o docela vážném tématu, než sebou zas mrskla k další cizince. "Měla bych se za ním vrátit. Zahrajem si někdy příště?" mrkla na cizinku a raději nabrala toho introvertního brůču k další cestě.
"Tak pojď, už jsme ušli celkem kus." lehce do něj drcla bokem.
"Měj se hezky!" zavolala na vlčici, než zmizeli v dáli.
"No a... proč odešel? Přece vlci neodcházejí jen tak." navázala na předchozí konverzaci, jakoby se nechumelilo. Bylo vidět, že poslouchá a vnímá. Jen... asi občas potřebuje chaotickou pauzu.

//Rozkvetlé louky přes řeku Mathae

6. Vyděsit alespoň jedno vlče a jednoho adolescenta tím, že mu někdo ukradl nos. (2 body) - adolescent

No... jak to tak bývá, její pozornost se odklonila tak rychle, jako se objevovala. Zahlédla totiž velmi mladou černobílou vlčici, která ještě měla pach mláděte. Ne moc, ale bylo to tam. "Hele hele koukej! Támhle je vlče, ale starší vlče. Zkusím to znovu." Jedině oni dva mohli vědět, co "to" znamená a co se chystá udělat. Nebyl tudíž nikdo, kdo by jí tenhle hloupý nápad mohl zatrhnout.
"Dneska mám štěstí." pronesla potěšeně. Vlčice si je naštěstí vyhlídla sama a sama je i pozdravila. "Ahoj." pozdravila zpět a zamávala ocasem. Milá pochvala od neznámé zasadila semínko očekávání. "Děkuju. A ty máš pěkný čumáček." Jasně že rozjetá Morghana v zoomies módu nebyla k zastavení. Přiťapkala k malé vlčici a sklonila se k ní. Už to nebylo maličké vlče, dospívala. Ale Ghana věřila, že má stále spoustu vlčecí energie. Ťukla jí do čenichu tím svým, tak jako to vlče na louce. Jen tentokrát jak byla nadšená, omylem jí u tlamy cvakla zubama. Nedbala na to. "A teď ho mám já!" prohlásila hrdě. Tentokrát to vyjde! Tuhle hru přece zná každý, ne? Ale jak se říká, cesta do pekla je dlážděné dobrými skutky. V tomto případě dobrými úmysly. A tenhle úmysl rozhodně dobrý byl, jen... nebyl úplně dobře proveden.

//Školka přes Středozem

Chvíli uvažovala, zda ji to vlastně mrzí, nebo ne. "Asi ani ne." přiznala nevýrazně. Chtěla se bavit, ale to může jakkoliv. Nebylo to tak, že miluje všechna vlčata a chce, aby se s ní všechna kamarádila. Vlčata cizinců jí vesměs byla ukradená. Byla cizí. Vlk zastával mnohem silnější, ale zato poměrně podobný názor. Na cizích vlčatech nezáleželo.
Jak tak šli, procházeli velkou širou pláň a Morghana si random mluvila pro sebe, pobrukovala si, nebo se ptala na divné filozofické otázky do vzduchu, aniž by zmiňovala cokoliv konkrétního. Ivar to nejspíš ignoroval, že by se mu povedlo odfiltrovat Morghaniny nesmysly? Nakonec se ale přidal do konverzace. Bylo to tak náhlé a úderné, že se Ghana ihned zastavila. "Hm. Nad tím jsem nepřemýšlela." otočila se na něj. "A je to důležité? Já jenom, že i kdyby teď nechtěl, pravděpodobně změní názor až tě uvidí." uvažovala. Byla to myšlenka na základě vlastních zkušeností, vlci v soukromí dělají běžně zagorku, ale pak mají radost, že druhý vlk udělal první krok. "Neudělali jste si něco, že ne?" napadlo ji. Stáhla uši a věnovala mu ostrý zkoumavý pohled, který říkal "vyklop co víš".

//Kopretinová louka přes Plamínek

Pošklebování Ivara si nijak nebrala. Vlastně naopak, měl pravdu - vyděsila úplně náhodné vlče tím nejblbějším možným způsobem. Vyzvala ji ke hře. Asi na tom musí do příště zapracovat. "Nojo, když já myslela, že nebude tak plachá." odpověděla na svou obranu, ale spíš to vyznělo jako postesknutí si. Následoval ji. Tak nějak ji to překvapilo, ale zároveň vůbec ne. Nicméně se zdálo, že spolu vytvořili jakýsi podivný pakt. Ani přátelé, ale cizinci. Vlastně to byla taková změna, až to bylo fajn. Nebo byla prostě jen tak osamělá, že přítomnost zpruzelého nevrlého vlka byla víc, než v co mohla doufat.
"Říkala jsem sice, že by to chtělo hledat v lesích, ale tohle je sotva lesík." poznamenala při pohled na legračně malinkaté stromky. Tady se rozhodně žádný vlk schovávat nemohl. Ne pokud byl normální velikosti a ne nějaký trpasličí vlček.
"Říkals, že má hustou srst, žejo? Možná hledáme moc nízko." nadhodila. Seveřani teplo snáší velmi špatně, pár jich mají v Bratrstvu. Každé léto tráví hluboko v jeskyni a vždy, když se blíží zima, nakládají se do vodních zdrojů, aby se ještě doochladili, než přijde správné počasí pro ně. V každém případě zamířila severněji.

//Medvědí jezírka přes Středozemní pláň

Jak má vědět, že ho má rád? Toť otázka, Morghana se nad tím nikdy nezamýšlela. Mohla mít ráda kohokoliv chtěla, takže pro ni tato emoce byla naprosto přirozená. Tak přirozená, že ji nedokázala vysvětlit. "Já nevím, no prostě... máš." Odpověď naprosto nicneříkající a vlastně úplně k ničemu. Bohužel jim do rozjímání vstoupila velká spousta situací, včetně zmateného vlčete, které s křikem uteklo.
"Počkej! Kam běžíš?" zavolala za mládětem, ale to už bylo fuč. "Škoda, máme po zábavě." Svěsila uši nešťastně. Ale to neznamenalo, že se vidiny zábavy vzdá jen tak! Navíc si její chaotický mozek vzpomněl, že hledají nějakého vlka jménem Siku. "Tady nikdo stejně není. Měli bychom hledat víc v lesích. Jdem, už se rozednilo." popohnala Ivara jakoby se nikdy od původního plánu ani neodklonili. "A neříkal něco o tom, kam rád chodí? Můžeme tam začít." navrhla, zatímco se vydala směrem k blízkému potoku lákavě červené barvy.

//Borovicová školka přes Plamínek

6. Vyděsit alespoň jedno vlče a jednoho adolescenta tím, že mu někdo ukradl nos. (2 body) - vlče

Pomalu přicházela na to, že Ivar žil hodně odlišný život. Už jen to, že neměl ke svým matkám žádný vztah, jí utvrzovalo v tom, že pochopit jeden druhého bude velmi náročné. "Stroje na vlčata..." zopakovala, jakoby tím snad mohla dát téhle větě smysl. Nedala. "Páry nemusí být spolu pro vlčata." namítla mimochodem. "Když máš někoho rád, jednoduše s ním buď." mávla ocasem. Jí se to říkalo, ona vyrůstala v prostředí plném lásky a pochopení. Nemohla vědět, jak těžké to pro Ivara je. Navíc se mu vrátila jeho bručivost.
"Cože? Vždyť kulháš." ušklíbla se. Je hezký že se snaží být tvrďák, ale lhát může jen když zvládne lhát i tělo. No... to jeho ho zradilo na plné čáře. Byla by rýpala dál, kdyby nepotkali malé hnědé vlče uprostřed louky. Kdoví, kdo z nich měl větší štěstí, zda Ivarova příčetnost, nebo Morghanin krk. Jenže vlče nebylo takové, jaká si vlčata pamatovala.
Máme být pozdraveni? "Ah, děkujeme?" Trochu ji to zmátlo, navíc malá byla na odchodu. Fuuu. Nuda. Tak když už jde tak brzo pryč, aspoň si s malou pohraje, ne? Jak by mohla nebohá Morghana vědět, že obtěžování vlčat není úplně ok. "A kde máš matku?" rozhlédla se, ale nějak nezaznamenala, že tu ještě někdo je. Asi se od sebe odpojily. Malá ale vypadala, že ví kudy kam. "Týjo, máš super čumák. Takový malý, heboučký a tmavý." zavrtěla hravě ocasem. "To by byla škoda kdyby ti ho někdo sebral."
Sklonila se k hnědé kuličce a dotkla se svým čumákem toho jejího. "Ha! A teď je můj!" prohlásila. Hloupá verze dětské hry na honěnou. Nebrala v potaz, že ne všichni to znají, ne všichni mají chuť si kdykoliv zaběhat a už vůbec nebrala na vědomí fakt, že divní cizinci, co jí kradou čumák, zatímco matka zmizela někde za humny, jsou děsiví a silně nežádoucí.

//Ohnivé jezero přes Liliový palouk

Zmatení bylo oboustranné. "Stroje na vlčata? Proč bys takhle tituloval své matky?" zamrkala překvapeně. Upřímně nevěděla, jak tyhle informace uchopit. Jediné, co měli ti dva společné, byla přirozená polyamorie. Ale to je tak všechno. "Já mám... teda měla jsem taky více partnerů a partnerek. Byli jsme spolu pro lásku, náklonnost, příjemně strávený čas, která patří jen nám." vyprávěla zasněně. Chyběli jí. Moc. Sice si vždy říkala, že nedělá rozdíly, ale stejně si nejvíc myslela na Ambrosii a Morghota. "Jo a mám mnoho otců." zazubila se. "Všichni mě vychovali, všichni jsou pro mě důležití. Matku mám jenom jednu, ale zato skvělou." zavrtěla ocasem. "Jací jsou tví rodiče?" poposkočila si decentně. Její chování a pohyby byly tolik odlišné od těch Ivarových. Ten pokulhhával a dával pozor na viditelně bolavou zadní packu. "Co máš s tlapou?" naklonila hlavu na stranu.
Pozornost se jí vzdálila, neboť v blízkosti zahlédla malé hnědé vlče. "Jé, mrňous." ukázala na drobečka a štrádovala si to rovnou k ní. Byla tu sama. Asi jsou zdejší končiny perfektně bezpečné. Pomyslela si. Nikterak si nevšimla, že by tu někdo další byl a pokud ano, tak ho nezahlédla. "Ahoj drobku, kam si to štráduješ?" zeptala se malého stvoření. Nijak nepřemýšlela nad tím, zda je Ivar té malé nějakým nebezpečím.

Vlk se Morghaně zamlouval. I přes jeho bručivou náturu, dokázala s ním navázat kontakt a bylo více než zjevné, že není z těch, co ostatní soudí. Viditelně prosazoval moudro, že co se ho netýká ho netrápí. Dobrý přístup, i když v některých oblastech krapet omezený. Třeba v oblasti lásky, o které nejspíš neměl ani páru. "No a?" odpověděla vzápětí. "Není nutné hned plodit vlčata." zamračila se, jak se soustředila na pochopení problému, který dle ní vůbec neexistoval. "A ty nechceš být v partnerství?" Opravdu se moc snažila, ale zatím jí to nedoteklo. "Však můžeš mít partnera i partnerku." nadhodila mimoděk. Vždyť to bylo přece jasné. Tak jasné, jako jemu bylo jasné, že partnerství je jen pro vlčata. Jejich světy se střetly a vytvořily chaos. "Jo, s tím souhlasím, že nikdo nenavazuje vztahy jen tak. Ale... co je špatného na tom, že si někoho chceme k sobě připoutat? Je to fajn." zavrtěla ocasem. Jeho otázka do prázdna byla roztomilá a úsměvná. K čemu z toho ten vlk měl? Heh, štěňátko nebohý." Pomyslela si. "Hádám, že za to můžou tvoje hezký oči." nadhodila vševědoucně. A v tu ji napadl geniálně stupidní nápad. "No a co takhle se ho na to zeptat?" zvedla se a pobízela cizince pohledem. "Jak těžký může být najít vlka ve zdejších končinách? Určitě moc ne!" A je to, dobrodružství. To je něco, co ani nevěděla že potřebuje. Na nebi svítil měsíc a hvězdy, zatímco okolí bylo tiché a ospalé pod rouškou noci.
"Tak jdeme, není čas ztrácet čas. Jo a já jsem Morghana. Můžeš mi říkat jakkoliv chceš. Jak se jmenuješ? Je divný ti furt říkat cizinče." zeptala se na oplátku, zatímco směřovala kamsi za humny.

//Kopretinová louka

Samozřejmě celou dobu vnímala vlkovu náladu, to jak reaguje na zmínku o partnerství i způsob, jakým mluvil o daném vlkovi. Nicméně byla příliš zaujatá rituálem, takže celá konverzace se náhle přervala v půli. Jakmile bylo provedeno a vlk si dal svého zajíce, Morghana se jala nejen odpovědět, ale taky znova šťournout do předchozího tématu. Milostná dramata? O ano, to byla její parketa.
"V první řadě, ano. Obětovávám všechnu krev, která se mi dostane do tlapek. V řadě druhé, násilím krev cizincům neberu. Samozřejmě můžu, ale... nah. Většinou nemusím, líbí se mi to takhle víc." zhodnotila pevně. "Ale kdyby si božstvo žádalo obětinu a cizinec odmítl... no, asi bych s tím musela něco udělat." zamyslela se. Ale to bude řešit až to přijde. Otázku ohledně zabití přešla. Buďto ji nepovažovala za důležitou, nebo ji přeslechla. Kdoví.
Loupla po šedém očko a podivně se usmála. "Poslyš, Romeo. Ten tvůj vlk zní jako někdo skvělý. Očividně jste si blízcí. Proč máš ale problém s tím, že jste oba samci?" zeptala se narovinu. Z celého toho výčtu fiktivních problémů jí tahle vrtala hlavou asi nejvíc. Považovala za větší překážku spíš to, že ho nemůže najít. Je blbý mít partnera, o kterém nemá páru kde se nachází ani jak ho najít. "Šedá srst, jizvy, žluté oči, černá maska... hmmm, potkala jsem a znám mnoho šedých vlků, i takových co mají tmavou masku kolem očí. Ale žádný nezní jako ten tvůj." přiznala poněkud nelibě. Trochu doufala, že alespoň bude tušit. Ale ne, nikoho takového nezná a pokud ano, nezahlédla ho na dost dlouhou dobu na to, aby si jej vybavila. Po notné úvaze a snaze přijít na neřešitelné, škubla uchem. "Počkej, jaks to myslel s tím využíváním?" zamračila se nechápavě. Tenhle vlk byl jedno velké překvapení. Sypal na ni věty, které spolu zdánlivě nesouvisely a tvářil se, že je to přece úplně jasný. Jenže nebylo. Ani trochu. A Morghanu to dopalovalo. Probodávala cizince ostrým pohledem očí stejné barvy, jaké jsou i ty jeho. Vybízela ho neverbálně k pokračování. Protože jestli jí to nevysvětlí, tak vybuchne!

4. Přinést Bohům obětinu o půlnoci u Krv- teda u Ohnivého jezera. Obětina se musí skládat z jednoho zvířete/vlka, jedné věci a něčí krve.

//Uhelný hvozd

Střihla ušima. Jí, jakožto bytosti zcela otevřené všemu, co celičký svět nabízel, bylo naprosto jasné, co tím chce vlk říct. Nevěděla o koho jde, nicméně byl to někdo důležitý. Někoho potkal, teď je pryč. Takže nikdo z rodiny. "Pfffartner?" odfoukla chlupy. "Chčeš ho najít?" Začala přicházet na způsob, jakým mluvit s hlodavcem v tlamě, bylo jí dokonce rozumět. Hej ale co když ho opustil? Hups, snad jsem neťala do živého. Napadlo ji znenadání. "Jste se rozešli? Jak vypadá? Třeba jsem ho potkala." navrhla zúčastněně. Pokud by se jednalo o někoho jemu souzeného, určitě se zase shledají. To ale Morghana nemohla vědět, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Zvlášť pro ty, jejichž kroky nevede Pravda.
Jak tak šli cestou necestou, dostali se na nejmagičtější místo, jaké kdy Morghana viděla. Rozprostřelo se před nimi zářivě rudé jezero, které vypadalo jako zdroj krve pro celičký svět. V úžasu otevřela tlamu a upustila zajíce na zem. "No páni." vydechla. "To je... naprosto perfektní!" Začala okamžitě povykovat, běhat okolo a posouvat větší kameny k sobě. "To by mohlo stačit." Zakousla zajíce, ze kterého se vyřinula obrovská spousta teplé krve. Položila zvíře na kameny, aby veškerý obsah obětiny se vylil na ně a vytvořil dokonalý oltář. Celá zakrvácená se otočila na cizince. "S dovolením." prohlásila a donesla k němu hrst listí. Na nic nečekala a poměrně neobratně jej otřela o vlka. Žluté listí se zabarvilo tmavou krví, která už nebyla nejčerstvější, ale ještě trochu tekla a lepila se. Bylo to jen tak tak, ještě chvíli a musela by mu udělat novou ránu. A to moc nechtěla. Inu, vyšlo to, takže netřeba přemýšlet co by kdyby.
Celá nadšená listí naskládala na oltář a prohlédla si ho. "Něco mi tu chybí." prohlásila a zašátrala v srsti. Kdesi v náprsence našla zamotanou drobnou kavčí lebku, která si tam hověla už pořádně dlouho. "Tvůj čas přišel, prcku. Musíme se rozloučit." položila rozněžněle lebčičku na vrch celého uměleckého díla a posadila se před něj. Byla to zajímavá změť krve, chlupů, zakrváceného listí, kamení a jedné lebky s prasklým zobákem. Nádhera.
Zaklonila hlavu a pohlédla k nebesům. "Bohové prosím, přijměte můj dar z nové země. Jsem vám věrná, jsem věrná Pravdě a Pravda mi ukazuje správný směr. Přijměte mé dary a sledujte mé činy. Sledujte jak přináším vaši moudrost do této země. Sledujte jak přináším Pravdu našim novým sourozencům, hleďte na nové bratry a sestry. Sledujte mé kroky a pomozte mi dovolit jim vidět."
S těmito slovy těsné okolí oltáře vzplálo a odpařilo veškerou vláhu obětované krve. Okolí se provonilo krví, ohněm a spáleninou. Jakmile plamen pohasl, zůstal pouze zajíc s ohořelou srstí, kameny a spálenina. Bohové si vzali krev a lebku. Morghana se potěšeně usmála. "Ach, konečně jsem mohla provést rituál obětin. Už je to dlouho." Otočila se na cizince. "Dobrou chuť, zajíc je tvůj." zamávala ocasem a ukázala čenichem na odkrvené zvíře.

//Konec světa přes Savanu

Šla svižným, ale přiměřeným krokem. Všimla si, že vlk napadá na zadní nohu. Je zraněný? Ale nevidím krev. Byla to první věc, co ji napadla. Kdyby se se zajícem v tlamě dalo mluvit lépe, zeptala by se ho na to. Ale snad bude mít příležitost později. Procházeli Savanou, viděli širé pláně až zahučeli do podivného tmavého lesa, kde to páchlo ohněm a uhelným prachem. Téda, tady je to parádní! Zašvitořila v mysli. Navenek byly slyšet jen obdivné zvuky a vidět nadšené oči a lítající ocas. Vlk nakonec prořízl ticho. "Fo ě thá-í?" zafučela do košešiny. Trochu si ho poupravila, aby uvolnila kus tlamy. "Co tě trá-í?" zkusila o poznání lépe. "Žíkal ši že tě něco štue." Máchla ocasem na znak že ho plně vnímá, zatímco procházeli hvozd plný sežehlých stromů. Cítila se tu dobře, připomínalo jí to její magii ohně. Měla ji hluboko ve svém srdci.

//Ohnivé jezero

Urputnost, asertivita a schopnost být osina v prdeli přinesly své plody úspěchu. Vlk pookřál a svolil. Jistě, šlo jen o výměnný obchod, ale pro ni to bylo významné vítězství. Zakručení vlkova žaludku bylo jako pečeť jejich prazvláštního paktu. "Platí!" odpověděla tak rychle, že ho prakticky nenechala domluvit. Rychle jako namydlenej blesk vyvolala menší ohnivou kuličku, aby vlka nevyplašila, a poslala ji k šedému cizinci. Nechala ji kolem něj několikrát obtočit a příjemným sálajícím teplem mu postupně srst vysušila. U toho samozřejmě mluvila dál. "To je jednoduchý, chci ji dát jako speciální obětinu našim bohům. Vlčí krev je vzácná, my svou prolévat nesmíme, ale krev cizinců je nadevše. A když mohu obětovat krev, která není sebrána násilím, tak bych si neodpustila, kdybych toho nevyužila." zazubila se. "Navíc chci poprosit Božstvo o dobré vztahy s místními cizinci. nikdy jsem mimo bratrstvo nebyla, tak potřebuju vedení." přiznala. cizí obyčeje jí byly, no... prostě cizí.Mrkla po vlkovi potutelně. "A kdybys chtěl, můžeš se při rituálu přidat. Bohové jsou vlídní, mohli by ti pomoct. Je to tvá krev, budou potěšeni." nabídla. Ale teď byl čas na lov. Počkej tu na mě, nikam nechoď. Jdu ulovit nějakou obětinu." zavelela a zmizela v houštině.
V hornatých oblastech jako je právě tadyten Konec světa se vyskytuje naštěstí docela dost hlodavců, včetně pěkných macatých zajíců. Vcelku rychle zvládla jednoho vystopovat. Měl už pěknou hustou srst, připravenou na zimu. Ta ti bude k ničemu. Pomyslela si kousavě a vylezla zpoza svého skalnatého úkrytu. Zajíc ji okamžitě zaznamenal. Začala se pohybovat dopředu a dozadu v pravidelných hypnotických pohybech. Krok dopředu, zhoupnout, krok dopředu, zhoupnout, půlkrok dozadu, zhoupnout. A takhle pořád dokola. Zajíc se napřed zdál být vyděšený, pak zmatený, nakonec chtěl utéct, ale nevěděl pořádně kam. Nejen že zpanikařil, on přímo zamrzl. Když už se rozhodl pro nějaký směr, bylo pozdě. Morghana jedním skokem na zajíce skočila a srazila mu vaz. Chytla svou kořist do tlamy a vrátila se zpět za neznámým, který by měl být stále na místě.
"Deme." zahuhlala do zajícova kožichu a rozešla se kamsi s cílem najít perfektní místo pro rituál.

//Uhelný hvozd přes Savanu