Gallirea - Příspěvky uživatele

//Hvozd přes hadí ocas

Běžela a běžela a furt se jí mlžil zrak. Bylo to legrační. Zapomněla na moment co dělala, proč to dělala a s kým to dělala. Tahle vlčice by vááážně neměla být vystavována efektu zkvašených hrušek bez dozoru. I když... vlastně teď dozor měla a ne malý. A přece to nestačilo. Zamotala je, uvedla do neplechy a pak je tam nechala, aby se s tím vypořádali. Sami. Bez ní. A ona bez nich. Beztak se Goth mračil, Ivar s neznámou řešili nějaké příliš vážné téma a jednooký byl rád, že je rád. Jasně, udělala dobře, že je tam nechala si to vyřešit. A ona jde vyřešit... bůh ví co.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Směsice hlasů a zvuků Morghaně, asi jako jediné, ani trochu nevadila. I když... i jednooký se zdál být celkem spokojený. Začal se ke všem tulit a tak legračně se vlnit. Zrzka se tomu musela uchechtnout, hrušky na něj měly vskutku blahodárný účinek. Zaslechla úpění Morgotha. Rychle se k němu otočila s provinilým výrazem. "Chtěl jsi hrušku? Jéje promiň, měla jsem ti kus nechat. A co takhle... najít ten sad a dát si ty nejlepší, co najdeme?" nabídla mu jako omluvu. Vypadal totiž opravdu nakvašeně. Asi jako ta hruška, kterou zblajzla a která na ni začala taky působit.
Byla příliš zaneprázdněná svým stavem a Morgothem, takže nevnímala konverzaci Ivara a té šedé slečny. Vypadali dost zabraně. Neříkal Ivar že má oči jen pro toho Sikua? Hmmm, ale je pravda že tahle je taky šedivá, žlutooká a chlupatá. Možná má nějaký kink na tenhle druh vlků a nemůže si pomoct? Inu, rozhodně se ho na to pak musí zeptat. Ne že by to bylo důležité, je jen zvědavá.
Nějakým zázrakem se jí podařilo uvolnit končetiny a vypadnout z kupky listí. Její pozornost byla roztříštěna zkvašenou hruškou, takže ji hned zaujal vlnící se obzor. "Jů, vlnky." zavrtěla ocasem a šla přeeesně tím směrem. Chtěla vědět, co tam je a proč ji hlava tudy vede. Nějak zpomněla, že za sebou nechává chaos, který ona způsobila.

//esíčka přes hadí ocas

11. Vykoledovat si něco dobrého od někoho cizího (jedno jestli vlk nebo místní božstvo). Min. 2 posty. 2/2

Bručení svého drahého bratra kompletně vypustila. Filtrace podnětů, které zrovna teď nechce řešit, byla její specialita snad od narození. Byla si jistá, že tím dohání všechny k šílenství, ale to ji moc nezajímalo. Hlavně, že je spokojená ona a vůbec - nikomu tím neubližuje. Fyzicky. Právě teď ji zajímal zblbnutý vlk s lákavou hruškou. A překvapivě rychle se jí taky vzdal! Morghana čapla hrušku a pozřela ji i se stopkou. Byla lahodná, štipkavá a zároveň pěkně sladká. "Děkuji cizinče, byla vynikající!" pochválila vlka. "Kde jsi ji vůbec našel? A koukám, že jich tam je víc než dost." loudila informaci. Nebyla si však jistá, jestli ji vůbec dostane, protože se hnědý skácel na nebohou šedou vlčici. Morgoth se je snažil od sebe odtlačit a Ivar nejspíš dostal informaci, kterou žádal. Vypadal totiž hodně zaraženě. "Co je? Co řekla?" ptala se hned zvědavě, jenže... zakopla. Klasická Morghanovská věc, zakopla, upadla, srazila oba vlky a spolu s nimi zahučela do listí. Nemluvili jsme nedávno o tom, že se snaží nebýt nemotorná? Jo, tak určitě.
Vykoukla z kupky a střetla se s pohledem jednookého a odvrácenou hlavou šedé. Stejně jako hnědý vlk, rozesmála se. Váleli se tu všichni v pěti a nemohli se dostat ven, protože kde jeden ležel druhému na nohách, třetí špendlil druhého celým tělem, případně mu šlapal na ocas. Bylo to komické klubko. "Jste všichni ok? Gothe?" chňapla po nějaké hroudě chlupů a vytáhla... ocas šedé žlutooké cizinky. Hned ho zase pustila. "Hups, pardon." usmála se provinile a ještě ho tlapičkou uhladila, jakoby se vůbec nic nestalo. Z jedné strany se tiskla na jednookého neznámého, z druhé ležela na Gothovi a tlačila nohama Ivara k zemi. Řekněme, že v tuto chvíli byla strůjcem všeho zla ona. Jenže jí někdo zablokoval přední nohy, takže se nemohla svévolně zvednout. A popravdě... ani nechtěla. Tohle decentní klubko vlků, kdy se všichni na sebe navzájem tiskli a váleli se... připomínalo jí to domov. V obložení hřejivých těl, ve velké společnosti a za přítomnosti smíchu a slov. Bylo to moc fajn.

11. Vykoledovat si něco dobrého od někoho cizího (jedno jestli vlk nebo místní božstvo). Min. 2 posty. 1/2

Protivné handrkování Ivara a Morgotha Morghanu dopalovalo. "Jako děti." ucedila směrem k nim oběma. Goth podotkl, že jeho pach ani nezkoumal. Protočila očima. Bylo jí jasné, proč je tak zpruzelý. Dělal to často, když chtěl, aby se zrovinka věnovala jen jemu. Pobaveně ho ťukla čenichem do brady zespod. Malé konejšivé gesto. Přece nebude prskat na jejich nového sourozence jenom proto, že se rozhodl žárlit. "Ivar." opravila ho důrazně a šťouchla do něj bokem. Zhrozeně se otočila na šedého, když se provokativně ozval. A vlastně... proč ne? Sama tenhle druh zábavy aplikovala na kdekom, proč by měla Ivarovi bránit si tropit šašky u Morgotha? "To je pravda." přitakala bezostyšně a věnovala svému milému všeříkající pohled. Muselo mu být jasné, že dvojsmysl byl skutečně jen legrací. Pokud teda neviděl rudě, v takových chvílích moc nevnímal.
Otočila se na Ivara, aby utnula případné další rozbroje, ale ten byl zcela zaujat šedou vlčicí. "Ivare?" oslovila ho nechápavě. "Vulturo." zkusila to znovu, ale zdálo se, že jeho pozornost byla už jinde. Byla by zkoumala více, kdyby i ji nezaujal někdo další. Někdo nově příchozí.
Jednooký hnědý vlk s plnou tlamou a blaženým úsměvem. Vypadal... neskutečně zvláštně! A to Ghanu zaujalo. Odignorovala vlčici, bratry a vůbec všechny přítomné. Všimla si totiž lákavě vonící hrušky, kterou vlk měl. To chci. Pomyslela si. Hned k němu přikročila a s nadšeným máváním ocasu ze srandy spustila: "Koledu koledu! Nebo ti něco provedu!" ušklíbla se vesele a očima co chvíli uhýbala k hrušce. Vlk jich měl očividně plnou tlamu.

//VVJ

Chlapci se celkem uklidnili. Nebo tedy alespoň navenek to tak vypadalo. Sice na sebe furt vrhali otrávené a nevraživé pohledy, ale aspoň se zdálo, že se nechystají zabít. Ne hned. naštěstí se oba nechali popostrčit a odvést někam dál. Ghana měla za to, že je tím přivede na jiné myšlenky a donutí je se normálně seznámit. No, zatím nenabírala dojmu, že by jí to vycházelo. Morgoth jí neoponoval. Naopak jí přitakal, ale upřímně... nebylo to úplně to, co chtěla. Goth jí totiž moc nevěřil, že je Ivar jejich novým bratrem. Zamračila se a sjela bratra pohledem. "Počkej, to mi chceš říct, že to necítíš?" zeptala se podezíravě. Bylo snad možné, že i on ztratil spojení s Krví? To snad ne! To by znamenalo, že odchodem ze smečky se vytratila vůle bohů. Byli tedy bohové vázaní na místo? Blbost! Vždyť je to proti všem učením! Takovou pravdu nemohla přijmout, její snaha totiž nebyla zbytečná. Nemohla být.
Už už chtěla panikařit, ale Morhoth se na ni natisknul a svět se hned stal bezstarostnějším. Spokojeně se na něj natiskla pohledem zkontrolovala, že je jejich nový bratr také poblíž. Zavrtěla ocasem. Znepokojovat se bude někdy jindy. Všimla si, že poblíž nich se nachází droboučká šedá vlčice. Vypadala dost znaveně, jakoby obouchaně, ale nezdála se být zraněná. "Hele, koukejte. Není jí nic?" poukázala směrem k ní. Byla šedivá s tmavou maskou kolem očí a s pronikavýma žlutýma očima. Takové mají vlčata, bylo to roztomilé. Vlastně ona celá byla taková roztomilá. Maličká a hrozně moc chlupatá, jako lední medvěd. Určitě seveřanka. Vlastně... kdyby byla samec, měla jizvy a byla o hodně větší, odpovídala by Ivarovu popisu toho jeho milého.

Ivar se zdál být jejím zděšením naprosto nedotčen. Naopak mu bylo jasné, že jančí zbytečně. Ghana uraženě nafoukla tváře kvůli jeho značné ironii, ale zas se rychle vyfoukla. Přece si tu nebude hrát na žábu. Bylo to překvapivé, ale šedý se poměrně rychle chopil řešit celou tuhle situaci. Zvedl se a jako velký hrdina a ochránce prohlásil, že je jediný, kdo ji smí fackovat. Morghaně se zaleskly oči a obdivně vzdychla. "Ach Iva- cože hej!" došlo jí, že jí vlastně tak trochu vyhrožoval. Máchla ocasem popuzeně, ale tvář měla zjihlou. Bránil ji. Její nový bratr ji bránil. Taky seřval, ale hlavně bránil - nebo spíš to bylo to jediné, co vnímala. Nakonec se k ní otočil a zcela oprávněně ji sjel. Sedla si z toho na zadek a provinile se zasmála. "Jasně, promiň." zatvářila se jako neviňátko. V očích se jí zračilo jasné "I am just a baby" a doufala, že to přejde. Vážně se snažila svou zbrklost krotit, ale kdo ji znal dlouho ví, že tenhle boj je vždy předem prohraný.
Do jejich výchovného kroužku se přiřítil vlk, kterého by Ghana ani ve snu nečekala. "Gothe!" vyjekla šokovaně. Jeho známá světlá srst a pronikavý medový hlas byl tady a teď skoro až nelogický. Snový. Jakoby to sem nezapadalo. Ječel na Ivara a Morghaně docela trvalo, než si uvědomila, že nemá halucinace. "Morgothe!" zvolala znovu.
Doslova bratrům skočila do řeči právě ve chvíli, kdy na něj vrčel a chtěl vědět, kdo si myslí, že je. "Náš bratr." odpověděla pohotově a zabarikádovala svému milému cestu i výhled na Ivara. "Lásko." udeřila na něj tvrdým hlasem aby na sebe upoutala celou jeho pozornost. "To je náš bratr." v hlase byla slyšet potlačená radost, která se snažila ustoupit naléhavosti. Neúspěšně samozřejmě. "Vulturo." usmála se a otočila se na rudookého. "Vlastním jménem Ivar." ustoupila o malý kousek, ale stále dělala jakousi hradbu mezi vlky.
"Myslím, že by to chtělo změnu prostředí." namítla a nervozně se otočila směrem, odkud utíkala před naštvaným velkým vlkem, co ji profackoval. Zvedla se a oba vlky popohnala směrem pryč.

//Východní hvozd

Bonus počasííí

Řvala a řvala a... dostala facku. Pod náporem cizincovy tlapy a převalila čelem vzad, udělala kotrmelec a zmateně zavřela hubu. Při tom pádu a kotrmelci se jí nohy rozutekly do všech stran. Vypadala jako zmatený kolouch, padající na vratkých, dlouhých nohách. Vlk byl... vzteklý? Otočil se na ni a shlížel na vlčici jako samo slunce. Morghana nasucho polkla a podvědomě ucouvla. Seřvání očividně zapůsobilo. "Pardon, to jsem ne-" ani to nepověděla a vlk se na ni hned kompletně sesypal. Hej, vždyť jsem nic tak strašného neudělala. Pomyslela si, ale myšlenka zmizela stejně rychle, jako přišla. Nečekala na nic. Věděla že naštvaný vlk jeho velikosti je pořádná hrozba. Nebyla hloupá přece! Zacouvala a stáhla uši. Tlamu měla protaženou v nervnozním úsměvu a škubala ocasem. "Nééé to já né, kdepak! Nic tu nechci, to byl... eeerm... to byl omyl!" Vyžblemtla chaoticky a hodně rychle odcouvala pryč. Zapomeň, nenechám se sežrat. Jakmile byla dostatečně daleko, otočil se a pelášila pryč.
"Ivareeeee!" zaječela na něj když obíhala jezero a viděla ho se přibližovat. "Pryyyyč! Je tu vzteklý vlk! A dal mi facku!" Když to takhle podala, znělo to legračně, ale ona se vážně bála. Však jí šlo o život!
Pokusila se před Ivarem zabrzdit, ale jaksi jí to nevyšlo. Sejmula ho a srazila k zemi - opět. Pomateně se zvedla a rozhlédla se. "Už je pryč?" Uši přilepené k hlavě, vytřeštěný výraz. Jakmile však zjistila, že jí nic nehrozí, oddychla se. "Ufff, je pryč. Hej, proč se válíš?" zeptala se svého společníka. Zjevně si ani nevšimla, že ho pokosila jako staré rákosí.

10. Vyděsit jednu Alfu/Betu a nést za to následky.

//Zrcadlové hory přes Mathae

Ivarova změna nálady k horšímu nezůstala nepovšimnuta. Ghana z počátku nevěděla čím to bylo způsobené, ale pak jí to došlo. On se neptal jen tak. Chtěl vědět, jestli je pro ni někým výjimečným. Nicméně ona nebyla zrovna vhodným vlkem pro mazání medu kolem tlamy. "Věřím tomu z hloubi své duše. Nejen proto, že jsem se do toho narodila. Přichází k nám noví bratři i sestry a hledají domov, přijímají moudrost krve. Viděla jsem mnoho, viděla jsem výsledky rituálů. Viděla jsem zázračnou moc Osvícených, viděla jsem propojení Krevní magie. Než jsem odešla, bohové mi dávali svou sílu. Cítila jsem spojení, poznala jsem bratra či sestru a bezpečně je odlišila od cizinců. Dokázala jsem úžasné věci, ale ta moc mi byla odebrána. Chybí mi to, cítila jsem se s ní mocná." přiznala. Ještě chvíli dávala Ivarovi čas, než se rozhodla ho konfrontovat. "Jsi pro mě stejně důležitý, jako každý bratr a sestra. Cizinci pro mě jsou spíše... podřadní vlci s chabým důvodem pro život. Jsou postradatelní. Ty nejsi postradatelný, budu se za tebe rvát co posledního dechu. Budu se rvát za každého sourozence, dokud budu schopná dýchat." Trochu ho tím uzemnila. Neměla v plánu mu nic nalhávat, je to jak to je. Nikdy neměla potřebu brát ohled na emoce ostatních, věří v Pravdu a aby mohla ji následovat, musí taky přijímat svět takový, jakým je. A neohlížet se na nevyzrálost ostatních. Pokud vlk touží po lži, u Ghany nepochodí. Nenechá Pravdu ušpinit zbytečnou snahou se všem zavděčit.
Jak tak kráčeli a věnovali se těžkému tématu, Morghana sešla z cesty a omylem je zavedla zpět k velkému jezeru. Svítalo, ale ještě stále byla hluboká tma. Vzdálené slunce, kterým byl zatím jen ostře červený kotouč paprsků, ji lehce oslepoval, když se podívala jeho směrem. Šla a rozjímala, nekoukala na cestu. Nevědomky šlápla pod kořen, zakopla a svalila se z malého kopečka přes křoviny, roští, bodláky až se objevila přímo u vody. Jak se to stalo? Auuuuu, všechno mě bolí. Zakňourala v mysli, zvedla hlavu a zjistila, že zabořila čumák přímo do něčí srsti. První reakce byl úlek. "AAAAAAAAAAA!" Morghana zaječela jak kdyby jí šlo o život. Překvapení bylo tak velké, až se z toho stal děs. Zaječela prudce do tváře úplně neznámému vlkovi tak hlasitě, že se jí hlas rozpůlil a vyloudil divný zvuk. Byl slyšet jak velmi vysoký, tak velmi nízký tón dohromady.

Ivar se zeptal na, pro Morghanu, úplně jednoduchou a jasnou otázku. Nechápavě střihla ušima. "Jistě, s každým, kdo touží být bratrem či sestrou Baratrstva." odpověděla prostě. "Ale rituál by vypadal trochu... jinak. Personalizovaně. Mám ráda, když vlci dostávají svůj jedinečný díl zasvěcení." mrkla na něj. Ona sama dostala zasvěcení od jednoho z otců a bylo to fenomenální. Otočila hlavu směrem k obloze a došla k názoru, že je čas popojít. Noc byla krásná, čistá a chladná.
"Pojďme, musíme se dostat dál." pronesla a rovnou vyrazila. Oba již byli suší a zahřátí.
"Znamená to, že tě Bohové vítají s otevřenou náručí." zamávala ocasem. Trochu mu zazáviděla, její den byl úplně normální zimní ráno. Bylo to krásné, ale ne tahle krásné. Otázka na speciální rituál ji donutila se řádně zamyslet. A to moc často nedělala.
"Teoreticky ano. Můžeme skrze obětinu požádat Bohy o jejich vedení. Zda to přijmou, to už je na nich." odpověděla jak nejlépe dovedla.

//VVJ přes Mathae

Morghana měla radost jako malé štěně. Což se moc neslučovalo s vzezřením a výškou gazely a sílou slona. Naštěstí Ivar byl odolný, takže ho to sejmutí do vody nemohlo rozhodit, natož zabít. Ale pravda že po ní vrhl značně rozladěný pohled. Jeho otázka byla pro vlčici trochu zvláštní. "A kvůli sobě taky, mám nového sourozence." zazubila se. Jasně, kdokoliv jiný by pochopil, že na takhle emotivní otázku se odpovídá jedině "ano, mám radost pro tebe a jenom pro tebe, celá patří tobě". Zrzka ale byla z jiného těsta a vždy má tendenci vypálit pravdivou odpověď bez ohledu na potřeby jiných. Konečně přestala postupně jančit, energie se jí snížila na průměrnou hodnotu normálních vlků a dokonce začala mluvit i jako rozumná dospělá vlčice. "Víš, mí sourozenci jsou pro mě hodně důležití. Každý jeden. I ti, které neznám osobně. A s tebou jsem navíc smíchala svou krev já. Právě já. Asi ti to přijde nepochopitelné a vzdálené, ale je to pro mě ohromná čest a štěstí." zavrtěla spokojeně ocasem. Vidíte bohové? I tady jsou vlci, kteří sdílí Pravdu. Pomyslela si hrdě. Přesně po tomhle prahla. Tohle celou dobu chtěla.
Zapálila dvě ohnivé koule a s jednou se začala sušit. Druhá koule se přiblížila k Ivarovi přibližně na metr. Nabízela mu sucho a teplo.
"Mimochodem, tvá jména. Nemusíš používat své krevní jméno. Můžeš! Ale povinností je to jenom u rituálů. Jinak je to na tobě. Jo a mně můžeš říkat jakkoliv chceš, ale asi sis už zvykl na Morghanu." usmála se. Krátce se zahleděla na krvavé nebe plné večerních červánků. "Tvůj rituál Bohové sledovali opravdu z blízka. Takhle krvavé nebe se vždy nepoštěstí." řekla zasněně s pohledem na rudou barvu. Pro tuhle chvíli jí svět přišel opravdu krásný.

12. Přivést jednoho nového následovníka ke kultu Krve.

Byl připraven. Vypadal nejistě, ale z jeho postoje věděla, že to zvládne. Vyčkala, než k ní sám přijde a dá jí znamení, že už je čas. Povzbudivě se na něj usmála, zvedla přední tlapku a špičákem si roztrhla polštářek. Ty byly pro rituál zasvěcení nejlepší, hodně krvácely i z velmi malé rány. Pokynula mu, aby udělal totéž.
Bohové krve, hleďte! Volám vás, abych vám představila dalšího bratra. Je jím Ivar, statečný vlk, který se nebojí odmítnout standarty nepřejícného světa. Ví, co znamená zrada a stejně jako vy, drazí Bohové, ji nestrpí. Jsme tu, abychom spojili jeho krev s tou naší. Jsme tu, aby se stal jedním z nás a na znak loajality přináší svou krev."
Otočila se a rozešla se směrem k vodě. Očekávala, že půjde za ní. Zanechávala za sebou krvavé stopy ve vypálené hlíně. Ponořila přední tlapy do tůňky a sledovala svou krev, jak putuje pod hladinou. Otočila se na Ivara a vyčkala, než se k ní připojí. Jejich krev se nejdřív separátně vznášela, proudila vodou a tvořila obrazce. Začala se mísit, spojovat, až se prolnula zcela. V vodě byl jasně vidět krevní opar, ve kterém už nejde vidět, co z toho je Morghanina krev a co Ivarova. "Jaké bude tvé druhé jméno?" zeptala se vlka, zatímco sledovala jejich krev, jak se mísí. "Každý v bratrstvu má své krevní jméno." pousmála se a vyčkala na odpověď.
Vlčice pokračovala. "Krev cizince se stala krví bratra. Dříve Ivar, nyní Vulturo, je připraven chránit a být chráněn. Já, Higanbana, jsem svědkem jeho zrození. Ručím za něj svou krví, tak jako Vulturo nyní ručí svou krví za mě." Krev se rozpustila zcela a zbyly jen náhodilé provázky, které občas vyvázly z jejich otevřených ran. Důležitost okamžiku opadla a Morghana šťastně zavrtěla ocasem. "Vítej mezi námi, bráško." zazubila se a v náhlém výbuchu nadšení na Ivara skočila. Povalila ho do vody, ale sama tam nezůstala. Poskakovala kolem jako střelený kamzík, než konečně vylezla na břeh a oklepala se.

Vlídná slova na svou osobu ji zastihla nepřipravenou. Chvíli na něj překvapeně koukala, než se jí zas rozvázal jazyk. "Oh... teda jo, vlastně jsou. Jsme vedení k bezpodmínečné toleranci. Každý má právo být takový, jaký chce. Jen... se nesmí prolít krev sourozence." Posledních pár slov jako kdyby zmizela v propasti. Nemůže lhát, domov jí chyběl. Bylo jí jasné, že tady takový luxus jako doma nezažije. Uchechtla se, když ji označil za otravnou. "Já vím." odpověděla skoro až hrdě.
Nechala mu si to všechno přebrat a nepřerušovala ho, i když měla chuť vykřičet do světa všechny své názory na každou myšlenku. Ale netaktní může být jindy. "Nemám důvod se urážet ani se zlobit. Vím své a je v pořádku informace zpochybňovat. Dělám to pořád." poukázala na fakt, že místní alfě řekla, že na něm není nic extra. Vysloveně se tam šla podívat, aby si potvrdila nebo vyvrátila myšlenku. On ale opravdu neměl co nabídnout, naproti tomu ona... "Na to si zvykneš. Na otevřenost a toleranci se zvyká snadno." mrkla na něj.
Dlouhá úvaha, spousta mikrozměn v obličeji, nejistý pohled kamsi dolů a nakonec jasný záblesk pevných očí. Rozhodl se. Morghaně se prudce zrychlil tep, začala dýchat rychleji a to ještě dřív, než své rozhodnutí vyslovil nahlas. Opětovala mu pohled, který se ze zkoumavého plynule měnil na úlevný, nadšený až po čisté štěstí. "Nebudeš litovat." slíbila mu. A byla si jistá tím, že své slovo dokáže dodržet.
Musela vstřebat veškeré emoce. Fakt, že právě získává nového bratra, ji naplnil energií a speciálním druhem radosti. Takovou vlk cítí jen párkrát za život. "Asi tě nepřekvapí, že rituál zasvěcení obsahuje krev stávajícího a nového sourozence." prohlásila s úšklebkem. Opět a znovu po něm chce jeho krev. Vstala, oklepala se a zhodnotila jejich okolí. Jeskyně, úpatí hory, perfektně čistá studená voda a překrásná scenérie při tmavém večeru. Perfektní místo, jakoby sem přišli cíleně. Podvědomí je sem vedlo. Vyvolala poměrně silný oheň a vypálila na uhel kruhovou plochu, do které vstoupila. Oheň se rozšířil a vytvořil holou cestu, která končila ve vodě. Pokynula mu hlavou, aby šel za ní.

Useklá věta donutila Morghanu zpozornit. "...tak?" pobídla ho schválně trochu rejpavě. Nebrala si servítky. Neměla ve zvyku s nikým zacházet v rukavičkách, ale zároveň nesoudila. Přijímala informace a očekávala, že ostatní budou činit stejně. Vlastně to vyžadovala. "Hluční, vlezlí a věčně v maléru? Ne, kdepak. Každý je úplně jiný, jako všichni vlci." zasmála se. Nevěděla, co chtěl říct. Ale rozhodně měla představu o tom, co si o ní musí myslet on. Nebo jakýkoliv jiný vlk. Někdo to miloval, jiný to nedával. Harmonie.
Naprostý šok ve tváři šedého donutil Ghanu hned zareagovat. "Whoa, klid! Není to rozsudek smrti nebo tak něco." zbrzdila ho a uchechtla se. "Jen mírová nabídka." Poznámka o nedůvěře k existenci Bohů byla naprosto pochopitelná a vlčice nyní ani neměla nic, čím by ho přesvědčila o opaku. Neměla co hmatatelného nabídnout. "Jo, to je vlastně dost fér. Od chvíle, co jsem odešla, přišla jsem o schopnosti darované Božstvem. Přestali mi na moment věřit." přiznala s nelibostí. "Nejsem odříznutá. Stále na mě dohlížejí, ale musím jim dokázat, že jsem věrná Pravdě. Bohužel kvůli tomu ti nemohu dát nic, co by ti ukázalo jejich moc." Trochu se na ně za to zlobila. Nikdy neudělala nic, čím by narušila jejich důvěru. A její odchod je dočasný, stále je věrná Bratrstvu. To dala najevo víc než dost a dává stále. Ivar na ní mohl vidět, že je z něčeho nespokojená, byla jako otevřená kniha.
"Až moc dobře?" naklonila hlavu na stranu. "Jak to myslíš? Dobré věci jsou přece... no... dobré." Trochu ji tenhle slovní obrat mátl. "Každý cizinec má právo stát se bratrem. A každý bratr má právo chtít být opět cizincem. Ale pouze bratr bratra chrání." vysvětlila jejich postoj. Nebylo to až tak dokonalé, ne pro svět. Cizinec neměl práva a jeho krev byla hodnotná jen pro rituály a obětiny. Život nemá hodnotu, pokud nepatří Pravdě. "Cizincům nejde věřit." zašeptala do ticha chladného večera.

//Galtavar přes Mathae

Trochu zpomalila, aby byla schopná vnímat vše, co jí Ivar říká. A že to nebylo nic příjemnýho. Něco mezi? Zopakovala v duchu a snažila se představit si něco mezi. "Takže jeden poroučel, ale nezajímal se?" snažila se to pochopit. Ivar ale nevypadal, že by se chystal o tom mluvit. Taky se mu značně zhoršila nálada. "Sice mě to zajímá, ale mluvit o tom nemusíme." podotkla, aby vlk pochopil že nechce vyzvídat za každou cenu. Tak necitlivá zase nebyla. "Ale abys věděl, když od nás z Bratrstva někdo odejde, všichni do jednoho o tom ví." podotkla nápadně nenápadně. "Všichni jsou důležití." Došli do hor, které vypadaly jako ze snového kraje. Spousta jeskyň, úkrytů, voda byla tak čistá, že se v ní dokonale viděli. "Nafrněný? Vůbec ne." odpověděla aniž by nad tím přemýšlela. "Protivný, náladový, odtažitý ano. Ale ne nafrněný. A taky nejsi blbec." ušklíbla se a dlouze se zadívala na odraz ve vodě. "Jsi správný vlk. Vlastně... byla bych ráda, kdyby ses stal mým bratrem." kápla konečně božskou. "Kdyby nás spojovala krev, bohové by ti byli nakloněni." Lehla si k jedné z tůněk a namočila si přední packy. Voda byla úžasná.
Chovala se trochu melancholicky. Sama nevěděla co to způsobilo, asi únava a mnoho emocí naráz. I ona se dokázala vyčerpat, i když to znělo dost nepravděpodobně. "Pořád ti přijde bratrstvo absurdní?" zeptala se s úsměvem a zahýbala tlapkami. V tůňce bylo mnoho droboučkých rybek, které se zvědavě přibližovaly a zdrhaly pokaždé, když se Morghana hnula, nebo promluvila.

//Ageron přes Arménské hory

Připojila se hned k Ivarovi lehkým popoběhnutím. Ten se totiž pakoval hned, jak černý naznačil žádost k jejich odchodu. Celé tohle setkání bylo fiasko a Morghana z toho byla krapet špatná. Neměla v plánu předstírat, že ji to neštve. Štvalo! Jen ať to svět vidí! Šedý k ní necitlivě houknul. "Jo, to teda nestálo." souhlasila s odfrknutím. Jeho snaha ji povzbudit vyšla až překvapivě dobře. Pousmála a máchla ocasem. Nebylo to tak veselé jako obvykle, ale bylo to aspoň něco. "Jo! Hloupý alfa, hloupý les. Pár vlků co se nechávají komandovat? Tomu říkají smečka?" ulevila si. Ještě chvíli šli v tichosti, ale Morghaně to nedalo. Potřebovala to pustit ven. Zastavila se a zničeho nic zavrčela do vzduchu.
"Ale vážně, co to mělo být? Tohle je ten alfa, co má právo poroučet celé smečce? Vždyť to byl nějaký načesaný panák se špatnou náladou!" vřískla až se jí hlas rozpůlil v polyfonii. "Tomuhle místní říkají smečka? Taková blbost! neříkej mi, že i ty ses narodil do podobnýho nesmyslu?" zavrtěla nechápavě hlavou. "Přesně jak říkáš. Bratrstvo je mnohem lepší! Nikdo nikomu neporoučí, nikdo nemá právo se povyšovat. Máme jen pár pravidel daných božstvem a basta! Vlci u nás měli pravdu. Smečky jsou zlo. Jsou to zlé existence, které drží vlky pod zámkem jako vězně. Achjooo!" práskla naštvaně tlapičkou o zem až se roztancovaly jiskry, které omylem aktivovala svou magií. Štvalo ji to. Tak strašně moc ji to štvalo! Chtěla doma všem ukázat, že cizinci se mohou stát bratry a sestrami, když jim Pravdu přivede až k čumáku. Zatím to ale vypadalo, jakoby snad ani nechtěli být šťastní.
Když konečně vypustila všechnu tu podivnou frustraci a kapku zlosti, spokojeně si vydechla. "Ufff, hned je mi líp." libovala si a popošla k Ivarovi, aby se mohli vydat dál. "Aspoň že ty jsi normální. Jsem ráda, že jsem potkala tebe a ne někoho jiného. Třeba někoho nafrněného jako byl tamten." uvolnila poslední kapku jedu, než definitivně zapomněla, že se tu vůbec něco událo.
"Tak! Co teď, co teď... šli jsme na sever, ale úspěch teda nic moc. Navíc je večer." rozhlédla se kolem dokola. Její hlas byl už normální, hladký a hluboký bez naštvaného přeskakování. "Omrknem hory. Kdyžtak se tam půjde dát schovat." navrhla a bez ostychu vykročila směrem přes řeku.

//Zrcadlové hory přes Mathae sever