Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morghana měla radost jako malé štěně. Což se moc neslučovalo s vzezřením a výškou gazely a sílou slona. Naštěstí Ivar byl odolný, takže ho to sejmutí do vody nemohlo rozhodit, natož zabít. Ale pravda že po ní vrhl značně rozladěný pohled. Jeho otázka byla pro vlčici trochu zvláštní. "A kvůli sobě taky, mám nového sourozence." zazubila se. Jasně, kdokoliv jiný by pochopil, že na takhle emotivní otázku se odpovídá jedině "ano, mám radost pro tebe a jenom pro tebe, celá patří tobě". Zrzka ale byla z jiného těsta a vždy má tendenci vypálit pravdivou odpověď bez ohledu na potřeby jiných. Konečně přestala postupně jančit, energie se jí snížila na průměrnou hodnotu normálních vlků a dokonce začala mluvit i jako rozumná dospělá vlčice. "Víš, mí sourozenci jsou pro mě hodně důležití. Každý jeden. I ti, které neznám osobně. A s tebou jsem navíc smíchala svou krev já. Právě já. Asi ti to přijde nepochopitelné a vzdálené, ale je to pro mě ohromná čest a štěstí." zavrtěla spokojeně ocasem. Vidíte bohové? I tady jsou vlci, kteří sdílí Pravdu. Pomyslela si hrdě. Přesně po tomhle prahla. Tohle celou dobu chtěla.
Zapálila dvě ohnivé koule a s jednou se začala sušit. Druhá koule se přiblížila k Ivarovi přibližně na metr. Nabízela mu sucho a teplo.
"Mimochodem, tvá jména. Nemusíš používat své krevní jméno. Můžeš! Ale povinností je to jenom u rituálů. Jinak je to na tobě. Jo a mně můžeš říkat jakkoliv chceš, ale asi sis už zvykl na Morghanu." usmála se. Krátce se zahleděla na krvavé nebe plné večerních červánků. "Tvůj rituál Bohové sledovali opravdu z blízka. Takhle krvavé nebe se vždy nepoštěstí." řekla zasněně s pohledem na rudou barvu. Pro tuhle chvíli jí svět přišel opravdu krásný.

12. Přivést jednoho nového následovníka ke kultu Krve.

Byl připraven. Vypadal nejistě, ale z jeho postoje věděla, že to zvládne. Vyčkala, než k ní sám přijde a dá jí znamení, že už je čas. Povzbudivě se na něj usmála, zvedla přední tlapku a špičákem si roztrhla polštářek. Ty byly pro rituál zasvěcení nejlepší, hodně krvácely i z velmi malé rány. Pokynula mu, aby udělal totéž.
Bohové krve, hleďte! Volám vás, abych vám představila dalšího bratra. Je jím Ivar, statečný vlk, který se nebojí odmítnout standarty nepřejícného světa. Ví, co znamená zrada a stejně jako vy, drazí Bohové, ji nestrpí. Jsme tu, abychom spojili jeho krev s tou naší. Jsme tu, aby se stal jedním z nás a na znak loajality přináší svou krev."
Otočila se a rozešla se směrem k vodě. Očekávala, že půjde za ní. Zanechávala za sebou krvavé stopy ve vypálené hlíně. Ponořila přední tlapy do tůňky a sledovala svou krev, jak putuje pod hladinou. Otočila se na Ivara a vyčkala, než se k ní připojí. Jejich krev se nejdřív separátně vznášela, proudila vodou a tvořila obrazce. Začala se mísit, spojovat, až se prolnula zcela. V vodě byl jasně vidět krevní opar, ve kterém už nejde vidět, co z toho je Morghanina krev a co Ivarova. "Jaké bude tvé druhé jméno?" zeptala se vlka, zatímco sledovala jejich krev, jak se mísí. "Každý v bratrstvu má své krevní jméno." pousmála se a vyčkala na odpověď.
Vlčice pokračovala. "Krev cizince se stala krví bratra. Dříve Ivar, nyní Vulturo, je připraven chránit a být chráněn. Já, Higanbana, jsem svědkem jeho zrození. Ručím za něj svou krví, tak jako Vulturo nyní ručí svou krví za mě." Krev se rozpustila zcela a zbyly jen náhodilé provázky, které občas vyvázly z jejich otevřených ran. Důležitost okamžiku opadla a Morghana šťastně zavrtěla ocasem. "Vítej mezi námi, bráško." zazubila se a v náhlém výbuchu nadšení na Ivara skočila. Povalila ho do vody, ale sama tam nezůstala. Poskakovala kolem jako střelený kamzík, než konečně vylezla na břeh a oklepala se.

Vlídná slova na svou osobu ji zastihla nepřipravenou. Chvíli na něj překvapeně koukala, než se jí zas rozvázal jazyk. "Oh... teda jo, vlastně jsou. Jsme vedení k bezpodmínečné toleranci. Každý má právo být takový, jaký chce. Jen... se nesmí prolít krev sourozence." Posledních pár slov jako kdyby zmizela v propasti. Nemůže lhát, domov jí chyběl. Bylo jí jasné, že tady takový luxus jako doma nezažije. Uchechtla se, když ji označil za otravnou. "Já vím." odpověděla skoro až hrdě.
Nechala mu si to všechno přebrat a nepřerušovala ho, i když měla chuť vykřičet do světa všechny své názory na každou myšlenku. Ale netaktní může být jindy. "Nemám důvod se urážet ani se zlobit. Vím své a je v pořádku informace zpochybňovat. Dělám to pořád." poukázala na fakt, že místní alfě řekla, že na něm není nic extra. Vysloveně se tam šla podívat, aby si potvrdila nebo vyvrátila myšlenku. On ale opravdu neměl co nabídnout, naproti tomu ona... "Na to si zvykneš. Na otevřenost a toleranci se zvyká snadno." mrkla na něj.
Dlouhá úvaha, spousta mikrozměn v obličeji, nejistý pohled kamsi dolů a nakonec jasný záblesk pevných očí. Rozhodl se. Morghaně se prudce zrychlil tep, začala dýchat rychleji a to ještě dřív, než své rozhodnutí vyslovil nahlas. Opětovala mu pohled, který se ze zkoumavého plynule měnil na úlevný, nadšený až po čisté štěstí. "Nebudeš litovat." slíbila mu. A byla si jistá tím, že své slovo dokáže dodržet.
Musela vstřebat veškeré emoce. Fakt, že právě získává nového bratra, ji naplnil energií a speciálním druhem radosti. Takovou vlk cítí jen párkrát za život. "Asi tě nepřekvapí, že rituál zasvěcení obsahuje krev stávajícího a nového sourozence." prohlásila s úšklebkem. Opět a znovu po něm chce jeho krev. Vstala, oklepala se a zhodnotila jejich okolí. Jeskyně, úpatí hory, perfektně čistá studená voda a překrásná scenérie při tmavém večeru. Perfektní místo, jakoby sem přišli cíleně. Podvědomí je sem vedlo. Vyvolala poměrně silný oheň a vypálila na uhel kruhovou plochu, do které vstoupila. Oheň se rozšířil a vytvořil holou cestu, která končila ve vodě. Pokynula mu hlavou, aby šel za ní.

Useklá věta donutila Morghanu zpozornit. "...tak?" pobídla ho schválně trochu rejpavě. Nebrala si servítky. Neměla ve zvyku s nikým zacházet v rukavičkách, ale zároveň nesoudila. Přijímala informace a očekávala, že ostatní budou činit stejně. Vlastně to vyžadovala. "Hluční, vlezlí a věčně v maléru? Ne, kdepak. Každý je úplně jiný, jako všichni vlci." zasmála se. Nevěděla, co chtěl říct. Ale rozhodně měla představu o tom, co si o ní musí myslet on. Nebo jakýkoliv jiný vlk. Někdo to miloval, jiný to nedával. Harmonie.
Naprostý šok ve tváři šedého donutil Ghanu hned zareagovat. "Whoa, klid! Není to rozsudek smrti nebo tak něco." zbrzdila ho a uchechtla se. "Jen mírová nabídka." Poznámka o nedůvěře k existenci Bohů byla naprosto pochopitelná a vlčice nyní ani neměla nic, čím by ho přesvědčila o opaku. Neměla co hmatatelného nabídnout. "Jo, to je vlastně dost fér. Od chvíle, co jsem odešla, přišla jsem o schopnosti darované Božstvem. Přestali mi na moment věřit." přiznala s nelibostí. "Nejsem odříznutá. Stále na mě dohlížejí, ale musím jim dokázat, že jsem věrná Pravdě. Bohužel kvůli tomu ti nemohu dát nic, co by ti ukázalo jejich moc." Trochu se na ně za to zlobila. Nikdy neudělala nic, čím by narušila jejich důvěru. A její odchod je dočasný, stále je věrná Bratrstvu. To dala najevo víc než dost a dává stále. Ivar na ní mohl vidět, že je z něčeho nespokojená, byla jako otevřená kniha.
"Až moc dobře?" naklonila hlavu na stranu. "Jak to myslíš? Dobré věci jsou přece... no... dobré." Trochu ji tenhle slovní obrat mátl. "Každý cizinec má právo stát se bratrem. A každý bratr má právo chtít být opět cizincem. Ale pouze bratr bratra chrání." vysvětlila jejich postoj. Nebylo to až tak dokonalé, ne pro svět. Cizinec neměl práva a jeho krev byla hodnotná jen pro rituály a obětiny. Život nemá hodnotu, pokud nepatří Pravdě. "Cizincům nejde věřit." zašeptala do ticha chladného večera.

//Galtavar přes Mathae

Trochu zpomalila, aby byla schopná vnímat vše, co jí Ivar říká. A že to nebylo nic příjemnýho. Něco mezi? Zopakovala v duchu a snažila se představit si něco mezi. "Takže jeden poroučel, ale nezajímal se?" snažila se to pochopit. Ivar ale nevypadal, že by se chystal o tom mluvit. Taky se mu značně zhoršila nálada. "Sice mě to zajímá, ale mluvit o tom nemusíme." podotkla, aby vlk pochopil že nechce vyzvídat za každou cenu. Tak necitlivá zase nebyla. "Ale abys věděl, když od nás z Bratrstva někdo odejde, všichni do jednoho o tom ví." podotkla nápadně nenápadně. "Všichni jsou důležití." Došli do hor, které vypadaly jako ze snového kraje. Spousta jeskyň, úkrytů, voda byla tak čistá, že se v ní dokonale viděli. "Nafrněný? Vůbec ne." odpověděla aniž by nad tím přemýšlela. "Protivný, náladový, odtažitý ano. Ale ne nafrněný. A taky nejsi blbec." ušklíbla se a dlouze se zadívala na odraz ve vodě. "Jsi správný vlk. Vlastně... byla bych ráda, kdyby ses stal mým bratrem." kápla konečně božskou. "Kdyby nás spojovala krev, bohové by ti byli nakloněni." Lehla si k jedné z tůněk a namočila si přední packy. Voda byla úžasná.
Chovala se trochu melancholicky. Sama nevěděla co to způsobilo, asi únava a mnoho emocí naráz. I ona se dokázala vyčerpat, i když to znělo dost nepravděpodobně. "Pořád ti přijde bratrstvo absurdní?" zeptala se s úsměvem a zahýbala tlapkami. V tůňce bylo mnoho droboučkých rybek, které se zvědavě přibližovaly a zdrhaly pokaždé, když se Morghana hnula, nebo promluvila.

//Ageron přes Arménské hory

Připojila se hned k Ivarovi lehkým popoběhnutím. Ten se totiž pakoval hned, jak černý naznačil žádost k jejich odchodu. Celé tohle setkání bylo fiasko a Morghana z toho byla krapet špatná. Neměla v plánu předstírat, že ji to neštve. Štvalo! Jen ať to svět vidí! Šedý k ní necitlivě houknul. "Jo, to teda nestálo." souhlasila s odfrknutím. Jeho snaha ji povzbudit vyšla až překvapivě dobře. Pousmála a máchla ocasem. Nebylo to tak veselé jako obvykle, ale bylo to aspoň něco. "Jo! Hloupý alfa, hloupý les. Pár vlků co se nechávají komandovat? Tomu říkají smečka?" ulevila si. Ještě chvíli šli v tichosti, ale Morghaně to nedalo. Potřebovala to pustit ven. Zastavila se a zničeho nic zavrčela do vzduchu.
"Ale vážně, co to mělo být? Tohle je ten alfa, co má právo poroučet celé smečce? Vždyť to byl nějaký načesaný panák se špatnou náladou!" vřískla až se jí hlas rozpůlil v polyfonii. "Tomuhle místní říkají smečka? Taková blbost! neříkej mi, že i ty ses narodil do podobnýho nesmyslu?" zavrtěla nechápavě hlavou. "Přesně jak říkáš. Bratrstvo je mnohem lepší! Nikdo nikomu neporoučí, nikdo nemá právo se povyšovat. Máme jen pár pravidel daných božstvem a basta! Vlci u nás měli pravdu. Smečky jsou zlo. Jsou to zlé existence, které drží vlky pod zámkem jako vězně. Achjooo!" práskla naštvaně tlapičkou o zem až se roztancovaly jiskry, které omylem aktivovala svou magií. Štvalo ji to. Tak strašně moc ji to štvalo! Chtěla doma všem ukázat, že cizinci se mohou stát bratry a sestrami, když jim Pravdu přivede až k čumáku. Zatím to ale vypadalo, jakoby snad ani nechtěli být šťastní.
Když konečně vypustila všechnu tu podivnou frustraci a kapku zlosti, spokojeně si vydechla. "Ufff, hned je mi líp." libovala si a popošla k Ivarovi, aby se mohli vydat dál. "Aspoň že ty jsi normální. Jsem ráda, že jsem potkala tebe a ne někoho jiného. Třeba někoho nafrněného jako byl tamten." uvolnila poslední kapku jedu, než definitivně zapomněla, že se tu vůbec něco událo.
"Tak! Co teď, co teď... šli jsme na sever, ale úspěch teda nic moc. Navíc je večer." rozhlédla se kolem dokola. Její hlas byl už normální, hladký a hluboký bez naštvaného přeskakování. "Omrknem hory. Kdyžtak se tam půjde dát schovat." navrhla a bez ostychu vykročila směrem přes řeku.

//Zrcadlové hory přes Mathae sever

Alfák ji absolutně nezaujal. Tak nějak tam stál, čučel na ně a vlastně se ani moc neměl k odpovědím. Morghana poměrně ochladla a veškeré nadšení bylo to tam. Navíc vlk prohlásil, že nikoho jejich popisu v lese nemá. "To je smůla." povzdechla si vlčice. Přitakání na fakt, že je alfou, ji navíc uvedl tím spíš do hlubokého zklamání. "Vážně? Ah tak." odpověděla a nijak se nesnažila skrýt své pocity. Byla skoro až smutná, tak nějak doufala, že se odnikud vynoří někdo další. Říkal to tak nějak nezaujatě. Je tahle smečka nějak vysloveně uzavřená všem v okolí? Jsou odříznutí od zbytku světa? Proč by to ale dělali? Jak tak čmuchala, moc vlků tu nenapočítala. Vlastně to byla spíš taková grupa, než vysloveně smečka. Ona z místa, kde žilo tisíce vlků, se nějak nemohla přinutit tak mrňavou tlupu brát vážně. Navíc je popoháněl směrem ven.
"Ach, zacházka k ničemu." posmutněla a otočila se směrem ke svému společníkovi, který se snažil dělat, že tu snad ani není. "Tak půjdem. Příště budeme mít snad víc štěstí."
Mávla maskovanému ocasem na rozloučenou. "Měj se." rozloučila se a vydala se podobným směrem, z jakého sem přišli. Nedávalo by smysl jít na stejné místo, když tam očividně nenatrefili na nic kloudného. Po celou dobu jí samozřejmě nedocházelo, že se vlk může kdykoliv rozhodnout je vypakovat osobně. A že měli štěstí, že to neudělal rovnou co je uviděl.

//J. Galtavar přes Armanské hory

Ivar samozřejmě celou dobu mručel jak nejnespokojeněji to šlo. Jak tam tak čekali, docela začínala chápat proč. "Takže nebudou přátelští?" nasucho polkla. Bohové ji chránili, to bylo jisté. Ale co Ivar? Nebyl bratrem, byl pouhým cizincem. Buď ho kdyžtak ochrání ona, nebo nikdo. A představa že ona někoho ochraňuje byla více než legrační. Spíš ho omylem v tom stresu zapálí. To by jí těžko odpouštěl. Ale aspoň se jí od něj dočkalo pochvaly. Tebe si nevšimnout nejde. "Fakt? Díky!" zamávala nadšeně ocasem. Její švitoření přerušily blízké kroky a silný pach.
"Jé, to bylo rychlý!" poposkočila si radostně. Vypadal přesně jako někdo, kdo to tu vede. Srst měl sice takovou divnou, ale asi to bylo přípravou na zimu. Ale koho zajímá srst, když má cizinec tak famózní masku! Zatřpytila se jí očka. Úplně kvůli nadšení přeslechla nespokojené poznámky místní alfy. "Týjo, to je parádní věc co máš na obličeji! To sis vyrobil?" dychtivě si kousek prohlížela. "Hustý." zaměřila se na fialová pírka. Měla strašnou chuť si ji vzít, ale to asi úplně nepůjde, když má vlk masku přímo na xichtě. Vlk se však celkem rázně připomněl. "Oh! Jo jasně, málem bych zapomněla. Támhle Ivar hledá šedého vlka s tmavou masku a zlatýma očima. A... má hodně jizev?" otočila se na společníka, aby potvrdil nebo upravil její slova. Nebyla si jistá, jestli si vše pamatovala správně. "Jo a má hustý kožich. Neznáš někoho takového?" ptala se a u toho si prohlížela les. "Hezký les. Málo jehličnanů." zhodnotila sama pro sebe, ale jak měla ve zvyku, řekla to nahlas. Taky dost okatě ignorovala viditelně špatnou náladu vlka. Měla moc práce se zkoumáním, obdivováním a hodnocením všeho kolem. Na moment vypadala, že zas přecvakla do normální konverzace. "Jo a já jsem Morghana. Támhle ten morous je Ivar. Ty jsi zdejší... alfa? Žejo?" zeptala se zvědavě a neskrytě si ho prohlížela. Vlk jako každý jiný. Nechápala. Jistě, byl celkem mohutný a měl tu pěknou cetku na ňufáku, ale jí přišel úplně normální. Co z něj dělalo tu alfu?

13. Navštívit vnitřní území nějaké smečky (a neumřít u toho).

//VVJ přes Galtavar

Táhla Ivara územími hlava nehlava. Chudák ji s velikou nelibostí následoval a dával jí jasně najevo, že se mu to nelíbí a považuje to za nanejvýš blbej nápad. Nemohla nesouhlasit, ale taky nehodlala sejít z cesty. Příliš se nadchla. Najít jeho vlka a nakouknout do zdejší smečky? Kdo by odmítl! No... asi každý normálně smýšlející vlk. Morghana rozhodně ne.
"Klíííd, to bude dobrý. Nebudem tu dlouho, jen se zeptáme a vypadneme. Slibuju!" A občíhneme a kouknem jak to tu vypadá, kdo to tu vede a tak vůbec. Dodala v duchu. Předchozí otázky na téma Bratrstva zatím nechala viset ve vzduchu. Jediné co ještě zmínila, byla důležitost rituálů. "Mimochodem rituály děláme pro sounáležitost, spojení s Božstvem a prokázání našeho vděku. Navíc to utužuje vztahy. Krev nás pojí dohromady, díky ní někteří z nás mohou dojít k Prozření. Je to úžasný zážitek, všichni Pravdy znalí co znám jsou neskutečně moudří a silní." básnila o vlcích, kteří před dlouhou dobou prozřeli a stali se tak blízkými Božstvu. Záviděla jim, taky tím chtěla projít! "Není ale potřeba speciálně zabíjet pro rituál. Zkrátka když se naskytne krev... provede se rituál." zazubila se. To už ale přicházeli na cizí území. Páchlo to tady cizinci a to tak silně, až se z toho Morghaně zamotala lehce hlava. Většinou je sebevědomá a pevná, ale nyní pocítila zvláštní nervozitu. Její podvědomí jí říkalo, že se možná nerozhodla úplně správně.
"Halo?" zavolala opatrně do dáli. "Um, Ivare? Nevíš jak to tady funguje?" zeptala se svého společníka. "Jakože... má nás tu čekat uvítací výbor? Zavede nás někdo pověřený k alfě? Nebo si ji máme najít?" Nějak nevěděla co má dělat. Tak se rozhodla, že nejlepší možností je být upřímný a okázalý. Dát najevo své úmysly. Zvrátila proto hlavu a táhle zavyla, aby upozornila na jejich přítomnost. Hlas měla velmi hluboký a zvučný, takže dlouze vibroval a táhl se úspěšně daleko mezi stromy. "Tak... to by bylo. Myslíš, že si nás všimli?" otočila se na šedého s otázkou v očích. Doufala, že má větší zkušenost s chováním ve smečkách.

Neuspěla. Ne že by po tom netoužil. On tomu nevěřil! Morghana se pobaveně ušklíbla. "Inu, narodila jsem se tam, neznám nic jiného. Nicméně bylo mi řečeno, že zdejší smečky mají alfy. To je pro mě novinkou." máchla ocasem a pořádně se protáhla. Cesta byla dlouhá a trochu jí ztuhly svaly. "Já si naopak neumím představit místo, kde vládne jeden. Proč by to dělal? Kdo ho tam dosadil? Proč ho dávno ostatní nesejmuli?" Měla na místní poměry tolik otázek, ale odpověď žádnou. Bylo to frustrující. Zvlášť, když se Ivar rozhodl, že ho jen chce zatáhnout do Bratrstva. Zmýlila jsem se, když jsem o tom začala mluvit? Napadlo ji hned. Ale asi nebylo potřeba to řešit. Přece kdyby o tom mlčela, dopadlo by to stejně, ne? Žádný rozdíl. "Do Bratrstva smí vlci přicházet i odcházet. Mohou být součástí, nebo se opět stát cizinci. Je na každém jak se rozhodne. Ale zradu netrpíme." podotkla celkem tvrdě. Zřejmě aby vlk pochopil, že na sourozence se zkrátka nesahá. "Vlastně... ráda bych někdy navštívila nějakou prostou smečku. Staří vlci o nich nikdy nemluvili hezky, ale... zajímá mě to. Co je tak lákavého na tom nechat si od někoho poroučet." zavrtěla hlavou. Byla otevřená zkušenosti, ale moc tomu nedávala. Představa něčích rozkazů byla... děsivá? Ne, to není to slovo. "Je to absurdní." zašeptala sama pro sebe. A v tu ji napadl geniálně debilní plán.
"Ivare!" vyjekla najednou. "To je ono! Ve smečkách jsou vlci, ne? Hodně vlků. Místní by mohli vědět, kde se ten tvůj šedák nachází! Někdo ho přece musel někdy potkat, ne?" udeřila s naprostou přesvědčeností. Natáhla okolní vzduch do čenichu a pídila se po pachu velké skupiny vlků. Byla překvapivě rychle úspěšná. "Mám to! kousek odsud, cítím vlky. Pojď, ať je zastihneme." šťouchla do něj čumákem a svižným krokem se rozešla kamsi. Téma Bratrstvo bylo v tu ráno zapomenuto. Možná si vzpomene později. A možná se zeptá sám Ivar.

//Ageron přes S. Galtavar

Nepochopení blýskavého kamínku nechala Morghana bez povšimnutí. Především proto, že kapacita její pozornosti šla velmi rychle do háje a potřebovala se soustředit víc na vážnější notu. Poslouchala jeho vysvětlení, které se perfektně shodovalo s tím, co si myslela. Pokud dá někomu svou loajalitu, dotyčný neprohloupí. A ona o to víc zatoužila po vlastnění takové loajality. Ivar by byl perfektní Krevní bratr. Pomyslela si zasněně. Nicméně měla nárok na to mu něco takového vůbec nabízet. Bratrstvo by řeklo že ano, ale cožpak ona pozná kdo je skutečně vhodný? Je mladá, neznalá a upřímně... její odhad nebyl nic moc. Pokud zájem projeví on sám, tak je to jasné. Doplnila sama sebe.
"Opustí nebo zemřou... Takže potřebuješ jistotu, že?" zeptala se na oplátku. "Tomu rozumím. Nejistota je příšerná, naše Bratrstvo má legendu. Kdysi žili tři bratři, kteří museli skrývat sami sebe. Ostatní by je nepřijali takové, jaké jsou a tak jednou ze své smečky utekli. Cesta byla těžká, málem při ní přišli o život. Ale promluvili k nim Bohové a nabídli jim Pravdu. Za krev jednoho z bratrů zbylí dva dosáhli osvícení a založili Bratrstvo. Místo, kde je si každý roven. Nikdo nikoho nemá právo soudit, všichni jsou přijímání bez výjimek." zahleděla se vlkovi zpříma do očí. Hledala v nich náznak zájmu. Něco, co by jí prozradilo, že chránit a být chráněn je to, co jeho ztracená duše potřebuje.
Bratrstvo nemá alfy, nemá vedení. Všichni vlci žijí spolu a dodržují prostá pravidla - neproliješ krev sourozence, ochráníš každého bratra či sestru před jakýmkoliv nebezpečím a budeš přinášet Bohům krevní obětiny vždy, když.k tomu bude příležitost." zamávala hrdě ocasem. Velmi si považovala poměry, ve kterých se narodila. Přijetím Pravdy získala dokonalou ochranu, prostor i svobodu.

Ivarova snaha přerušit její povyk přišel vniveč. Zastavit dramatizující Morghanu v akci bylo skoro nemožné. Aby přestala bláznit, musela situace přijít o její plachou pozornost, tudíž se nedalo dělat nic, vyjma jediné plně funkční věci. Šedý musel prostě počkat. "Bohové, čím mě to tu zase zkoušíte. Vždyť jsem vám přinesla vzácnou krev cizince a svoji oblíbenou lebku a- jé hele, kamínek." Sklonila čenich ke břehu, kde se třpytil rozpůlený křemen. Koukala na hezký efekt slunce odrážejícího se v kameni, než se vrátila ke konverzaci. Samozřejmě už dávno zapomněla na to, že měla málem infarkt. A Ivar taky.
Překvapivý projev veselí Morghanu prazvláštně zahřál u srdce. Měla ráda smích ostatních, zvlášť když ona byla zdrojem. Sice neměla páru, čemu se ten protivný cizák tlemí, ale budiž, pátrat po tom nepotřebuje. Stížnost na svou magii tak tak zaregistrovala. "Ah, pravda. Ale co, malý plamen na ocase umí napáchat škody až až." podotkla a znělo to úplně, jakoby mluvila z vlastní zkušenosti. Zatvářila se totiž dost provinile a podivně se zasmála. Ještě štěstí, že se Ivar rozmluvil. Zrovna na pravidelné podpalování ocasů bratrů a sester je něco, na co opravdu není hrdá. Raději si vyslechla zřejmě vrchol schopnosti komplimentů, jakého byl její společník schopný. "Jsem ta nejlepší společnost." pochválila se také sama se smíchem.
Krátké odpočinkové ticho pro Morghanu nebylo ničím vysloveně příjemným, ale šedý nejspíš potřeboval chvíli mlčení. Což také sám přerušil. "Hmmmmm." protáhla dlouze. Inu, povrchní důvody už slyšel. Takže to asi nebude to, na co se ptá. "Inu, že jsi fyzicky přitažlivý už víš. Ale..." nechala si zas chvilku na rozmyšlenou. Důvodů by bylo spoustu, ale on nejspíš hledal jeden, maximálně dva pádné. "...jsi vzácný." zakončila nakonec asi nejdivnějším vysvětlením, jaké z ní mohlo vypadnout. "Zdáš se jako někdo, kdo ze sebe jen tak nevydá ani ten nejmenší kousek, ale když už... mám pocit, že jsi schopný odevzdat celé srdce." vysvětlila. Vzpomněla si při tom na Morgotha. "Neber to nějak špatně, nejlépe se cítím s více partnery a partnerkami. Ale vidina někoho, kdo je nedostižný pro svou vzácnost? Voní to jako Zlaté jablko. Každý ho chce, ale nikdo ho nikdy nenašel." mávla ocasem pro potvrzení svých slov. "A je sranda tě škádlit." doplnila samu sebe s obličejem velmi blízko toho jeho. Vzápětí se vzdálila, ani nedostala po tlamě.

//Ragarské pohoří přes S. Galtavar

Musela uznat, že jeho argumenty byly více než pádné. Chápavě pokyvovala hlavou, než se zarazila a prudce na něj otočila. "Počkej, po tobě někdo jde?" vytřeštila oči a věnovala mu dlouhý, zkoumavý pohled. "Hrozí... tomu vlkovi něco? Hrozí něco tobě?" Přepočítávala všechny možnosti. "Panebože... hrozí něco mně?!" prudce se otočila. "Oh né, sotva jsme se poznali! Takové to mohlo být dobré přátelství, mohli jsme toho tolik zažít!" Morghana si dramaticky zakrývala oči tlapičkou. Jako vždy a všude, přeháněla. "Ale nic se neboj, to vyřešíme. Brácha Mordecai vždycky říkal, že útok je nejlepší obrana. Co když je odhalíme a... a podpálíme!" zazářily jí očka. Přestože byla mírumilovnou něžnou bytostí, ti nebezpeční vlci byli jen pouhými cizinci. Kdyby nebylo zbytí, holt by museli přijít o život.
Cynismus Ivara Morghanu nechal opět kdesi v pozadí. Jak na to reagovat? Upřímnost měla zjevně krátké ruce, protože k němu ještě nedosáhla. "No a proč ne? Změnilo to snad něco?" zeptala se narovinu. Byla si jistá odpovědí. Nezměnilo to vůbec nic. Pořád byli cizinci, co spolu cestují zdejší zemí, poznávají se a nemají v plánu se k sobě nijak vázat.
Přišla k velkému nápaditému jezeru a zhluboka se napila. Pokynula Ivarovi, že by měl udělat totéž. "Navíc... kdyby se to kdykoliv mělo změnit, máš jistotu, že o tebe mám minimálně zájem a nemusíš se tudíž ostýchat." dodala. Její důvody byly stejně rozumné, jako ty Ivarovy. Jen byly kompletně jiné.

//Papouščí ostrov přes Úkryt

Vedla vlka dál, i když vlastně vůbec nevěděla, jestli o to stojí. Ale pokud by o to nestál... přece by odešel, ne? Ano, jistě to tak bude. Odešel by. Ale on se drží dál, takže to nebude s tím odmítáním tak horké. Vlastně nyní to vypadalo, že než odmítavý je... zmatený. A to ne jen tak zmatený z jejího divného chování. Ale hluboce zmaten životem. Dokonce chtěl, aby na něm nebyly poznat emoce. Kdo by o něco takového stál?! "Máš divný požadavky." utrousila se zavrtěním hlavy. "Co je na tom špatnýho? Sluší ti to. Navíc se toho ani asi zbavit nejde." poznamenala tvrdě. Nikdy neřešila jak zamaskovat emoce, tak nemohla vědět zda to jde potlačit. Ale byla přesvědčená o tom, že úplně vymazat to nepůjde. Vždyť to nemá logiku, ne?
Navíc rýpnul do Morghany ohledně její otevřenosti. "Neboj, nic po tobě nechci. Jen věčnou lásku a nekonečno pozornosti." popíchla ho a provokativně se ušklíbla. V očích se jí zaleskla škodolibost. "Buď v klidu, skoro se neznáme. A i kdybychom se znali věky, nikdy bych tě do ničeho netlačila." Nicméně otočila se svůdně přes rameno. "To mi ale nebrání v tom se na tebe dívat." mrkla na něj. Bavilo ji ho štvát. Bylo to pro něj naprosto nepřirozené a viditelně se ošíval protichůdnými emocemi. Hladila mu ego, ale zároveň ubíjela veškeré principy, které měl. "Když se mi někdo líbí, řeknu mu to. Když mám někoho ráda, řeknu mu to. A když je mi někdo protivný, taky mu to řeknu." zazubila se. Sice se ještě nestalo, aby se někomu vyloženě chtěla vyhnout. Ale co není může být. "Navíc je to zábava." prohlásila s úsměvem a pokračovala širokou plání. Ani v horách nebylo po nikom ani vidu ani slechu.

//VVJ přes S. Galtavar

Awww Siku naminovany na miss sereda je topka dekuju za Yggiho
Gratuluju vitezum, zvlast Tase, ktera si to pravem zaslouzila :D