Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dej si s někým závod na sáňkách *

//Řeka přes Galtavar

Přirozeně někdo kdo obětovával hlavně ty slabé, nechápal proč by Krevní Bohové chtěli ty silné. "Je to důkaz naší loajality a hodnoty. Pravidelná oběť bývá spíš něco menšího, ale jednou za čas chceme Božstvu přinést něco výjimečného a ukázat jim jak silné a neohrožené následovníky mají. Ale co s nimi dělají, to netuším." Už dlouho jsem jim oběť nepřinesla... měla bych to napravit. Možná jsem jim měla u jezera obětovat Finnicka. Ale pro jednou jsem zvolila sobecké přání nebýt sama. "Škoda? Proč by měla být škoda cizinců? Jsou zbyteční. Krevním bohům neslouží. Mohou být poctěni že poslouží vyšším cílům." Celkem tvrdá a nekompromisní slova. A myslela jsem vážně každičké z nich.
Vlčimla jsem si vlkových pohledů. Obdivné, ale taky nejisté a podezíravé. Dělal dobře že si držel ode mě odstup, obzvlášť od mého ohně. Svou nerozvážností jsem podpálila až moc kožichů. Protože mě můj oheň nepálí, zapomínám, že je jiným tvorům nebezpečný. Určitě by mi nepoděkoval kdybych mu udělala díru v kožichu.
Popis jeho bratrstva, tedy smečky, byl pro mě tak vzdálený jak to jen šlo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. "To nezní jako příjemné místo k bytí. Kdo takovou věc přikázal? Nebyla škoda odstraňovat vlky bez magie? Však víš... pořád to mohou být zdatní lovci nebo léčitelé." Přestože jeho slova mi svíralo srdce, zajímalo mě to. Chtěla jsem vědět víc. Celý život jsem strávila v Bratrstvu, v obklopení vlků, kteří nikoho nesoudili, podporovali se a sloužili stejné věci. A upřímně... to v čem někteří museli žít mě děsilo víc a víc. "Je to přesně jak praví legenda. Vlci odvrácení od Krevního Božstva žijí v nepřijetí a strachu." Povzdechla jsem si. Morgoth by mi už vyčetl že jsme neměli domov nikdy opouštět. Ale já stále věřím, že tu jsme z nějakého důvodu.
Po krátké svačince jsme pokračovali dlouhou pustou plání než se objevily další hory. Povzdechla jsem si. Na obzoru svítalo a já zadoufala že nás budou provázet aspoň paprsky slunce.
Jen co se cesta začala svažovat, odkryl se nám krásný pohled na východ slunce. Ranní slunce bojovalo s těžkými mračny a těch pár paprsků vytvořilo tučné rudé červánky. Ten výhled mi učaroval. Posadila jsem se chladnou zem a zasněně sledovala scenérii. Libovala jsem si v kráse přírody, zvlášť když hrála všemi barvami rudé, tak jako můj kožich. Připadala jsem si v takových chvílích jako kdybych s tou krásou splývala a stávala se její součástí.
Jen co byl sluneční oblouk mračny, všimla jsem si vydatné sněhové nadílky, která se z nich valila. Překvapeně jsem vzhlédla k obloze. Sněžilo už nějakou chvíli, okolí zdobil hutný poprašek a vypadalo to, že sněhu přibývá. Byla to sice krása, ale byla bych radši kdyby tak nestudila. Ale díky tomu aspoň cesta dolů bude o to rychlejší - to jsem si už minulou zimu otestovala. Jaké to štěstí, že hned vedle nás ležel seschlý mohutný strom, ze kterého se oloupala těžká kůra. "Naskoč, budeš tam rychleji." Hupsla jsem do jedné korové lodičky a odstrčila se zadní tlapkou. "Ale ne rychleji než já." Vyplázla jsem na něj jazyk a v mžiku byla pryč.

//Vodopády

Už je to tady. Zima, hnus a kosa. Bylo to taky tak protivné a lezavé jako vloni? Uh, já si teda myslim že ne. Nebo jo? Kde jsem vůbec přečkala zimu? To bylo tehdy jak se ztratil Mordecai. Přejel mi mráz po zádech. Brácha... kde je mu jen konec. Je ještě stále tady? Nebo se vrátil domů? Ale to by mi řekl, ne? Nebo mě jen nemohl najít a už tu děsnou zimu nezvládl... Ale žije, určitě jo. Musí! Bohové nad námi drží ochrannou tlapu, nenechali by ho odejít na onen svět. Je skvělým služebníkem, stejně jako já a Morgoth. Ano, nebudu myslet na nesmysly. Raději... raději co? Už vím! Schovám se.
A jako na zavolanou se přede mnou objevil starý strom s vykousanou dutinou. Perfektní útočiště. Vlezla jsem dovnitř. Byla tu větší tma než jsem čekala. No ale tma taky znamenala skoro žádný přístup chladu a deště a to se vyplatí. Navíc já mám svůj vlastní zdroj světla a tepla stále s sebou. Můj milovaný oheň mi je skvělým služebníkem ve dne v noci, v létě i v zimě. Zapálila jsem před sebou vcelku velký oheň, možná až moc velký. Ale když já se opravdu potřebovala zahřát! Plameny sálaly a zářily a mně se naskytl krásný pohled na vnitřek starého stromu. Byl poničený, ale stabilní, hodně prostorný, ale bylo tu něco... velkého. "Co to sakra je?" Pohnula jsem plamenem abych lépe viděla . Bylo to černé a... hýbalo se to? To něco navíc vydávalo zvuky. Hluboké, táhlé, vrčivé... u všech bohů to je - "Medvěd!" Vřískla jsem a zvíře tak probudila. Navíc v úleku jsem škubla plamenem, který narazil do medvědí srsti a zapálil ji. Medvěd z řevem vyběhl ven a srazil mě při tom k zemi. Vše potemnělo.
"Auuuu sakra blbej tank. Nevíc sice co je tank, ale ten medvěd tak vypadal." Mrmlala jsem potlučeně a pomalu se zvedla. Byla jsem otlučená, ale vesměs mě nic nebolelo. Stočila jsem se do klubíčka a rozhodla se z toho šoku vyspat.

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

//esíčka přes zrcadlové hory

Zábavná etapa utichla v poslední kouli, která mě sice minula, ale smetla plamínek, který se jí nešťastně vpletl do cesty. Naštěstí neuhasl, na to by byla potřeba mnohem větší síla než byla tahle sněhová chudinka. Zaplápolal, skoro jakoby se čertil, a vrátil se zpět na svou trajektorii. Tohle blbnutí se sněhem bylo sice na jednu stranu dost mrazivé, ale na tu druhou jsem se pobíháním zahřála, a to bylo fajn. Finnick měl řádný náskok, který jsem nijak aktivně nezkracovala. Cosi dělal u vody, vedle které jsme se drželi, ale nevypadalo to jako nic zajímavého. Nejspíš beztak jen pil. Řádně jsem se oklepala, abych shodila zbytky sněhu a lezavý pocit zimy, a maličko jsem zvětšila plamen. Neměla bych to přehánět, mám dost hlad, s používáním magie se určitě zhorší, když si nedám pozor.
Připojila jsem se k Finnovi, který vypadal že je připraven jít dál. Dal si pár doušků studené vody ne se dal zpět na cestu. Já si vodu odpustila, byla na mě moc ledová a nepotřebovala jsem si ubírat teplotu tím, že se nerozvážně napiju něčeho tak studeného. Ne, počkám si na nějaký mělký zdroj vody, který si ohřeju. Spokojeně jsem si uhladila čenichem srst na hrudi, má vlastní magie mě krásně zahřála. "Ach, hned je to lepší. Chceš taky?" Zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, že jeho severský kožich ho hřeje o mnoho lépe než moje hladká jemná srst s kratičkou podsadou. Ale co já vím, třeba ho zebou packy?
Má otázka nezůstala nezodpovězená. Tak slabé kusy? "A to se tvá Bohové neurazí když jim dáš slabou oběť?" Zvláštní, jeho Bohové budou očividně z jiného soudku. Nicméně začínalo mi to trochu dávat smysl když mi vysvětlil jejich nelibost ve vlcích bez magie. "Ach tak, rozumím. U nás je každý bratr i sestra cenným členem bratrstva, nehledě na to zda jim bylo naděleno či nikoliv." Vysvětlila jsem. Mnoho mých sourozenců neměli magické nadání. Jeho pochvala byla zcela očividně nejen obecným prohlášením, ale i osobním názorem. "Ano, jsem v magii zdatná." Přitakala jsem se samolibým úsměvem. "Ale názor tvých Bohů na mou osobu mě nezajímá." Odpověděla jsem zcela neutrálně. Holt jsem měla v povaze prásknout svůj názor bez obalu tak jak je. "Proč bys ale neobětoval někoho cizího a silného? Stejně tvým Bohům neslouží, tak co na tom záleží? Lepší než hrabat do vlastních řad. Chápu dobře že vaše obětiny jsou slabí vlci z vašeho... ehm... smečky? Společenství?" Pravda, vlastně vůbec nevím čeho je součástí.
Konečně jsme vylezli ven z hor. Před námi se rozprostřela vodnatá řeka, která po svých krajích přecházela v led. Byla noc a teplota klesla nepříjemně pod nulu. Dívala jsem se na zmrzlý povrch a zkoumala hladinu. V tu můj plamínek ozářil led a odhalil malý poklad. Ryby! Těsně pod hladinou se nacházelo několik rybek chycených v ledu. "Sváča." Prohlásila jsem zvesela a přiskákala k objevené pochoutce. Doslova jsem urvala pořádný kus ledu a hodila ho na zem, kde se roztříštil. "Pojď si dát taky!" Zvala jsem svého společníka s vrtícím ocasem. Vzala jsem do tlamy pár kousků na cucání a žvýkání a pokračovala v cestě.

//Arménské hory přes galtavar

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Přednáška o cizích Bozích mě přirozeně zaujala. Má svou víru? Jaké jim teda skládá obětiny? Chtějí jeho Bohové oběť jednou za čas, ne? Takhle to s Bohy funguje. Ale cožpak jim stačí nějaká chcíplotinka? To bych si nedovolila, mohli by se na mě hněvat že se pro ně dostatečně nesnažím. Než však došlo k výslechu, rozhodl se na mě hodit sněhovou rozbředlou kouli. Jako na povel jsem se zastavila. Nechtěl být shozen z vodopádů? "Tak to abys sis udržel svou cenu, fešáku. Jinak si rozmyslím kdo půjde na obětní oltář." Můj hlas byl hravý, pobavený, tentokrát zcela zbaven výhružky. Imponoval mi, měl pro strach uděláno. Ani v mých čelistech nedal najevo strach, tvrdě mi hleděl přímo do očí a vyzýval mě. Přímo mě zval k vykonání rozsudku smrti. Nebylo to však odevzdaná prosba o rychlý konec. Kdeže, já to viděla. Zahlédla jsem v jeho světlých očích sebevědomí a tichou hrozbu. Jakoby mi tím pohledem říkal zkus to, ale později budeš litovat. Dobře věděl co dělá. A bylo to sakra přitažlivé.
Otočená k němu zády jsem hrábla do nejbližší sněhové kupky a oplatila mu sněhovou palbu. Nedávala jsem pozor zda jsem se trefila nebo ne. Nejspíš většina sněhu padla vedle, zábly mě packy a nebyli mi příjemné je držet v té ledové břečce, takže o nějakém míření nemohla být ani řeč. Ale i tak to byla zábava, i když štěněčího rázu. Dobrá nálada převládla nad vším ostatním a já se v zápalu hry zvonivě zasmála. Byl to ale dost mocný a silný zvon, na vlčici překvapivě hluboký, navíc mi hlas poposkočil a udělal to, co vždy když jsem se smála, křičela, nebo se prostě jen nehlídala - rozpůlil se a vyloudil dva různé tóny naráz. Není to nepříjemné, uchu to mohlo i celkem lahodit, ale rozhodně to bylo překvapivé pro vlky, kteří se s tím ještě nesetkali.
Inu, bylo dost zábavy, teď je čas se trochu zahřát chůzí a plamínkem, který se objevil přímo přede mnou a začal hravě lézt po mých nohách, břichu a hřbetě. "Říkáš že bys Bohům silněho statného vlka neobětoval. Co tedy ti tví bohové žádají?" Zeptala jsem se, neb mi zrovna tohle utkvělo v paměti. A to znamená že mě to skutečně hodně zajímá.

//Mathae sever přes Zrcadlové hory

Nechce Thea little crush na Ezekiela? :D Ten by velice rád měl obdivovatelku :D :D :D

Zima. Strašná, lezavá, mokrá, zpropadená zima. Místní teplotní rozdíly byly na moje jemné jižanské chlupy prostě moc. Už vloni jsem to sotva dávala a letos to není o nic lepší. Kráčela jsem promrzlou krajinou, přestože napadaný sníh už stihl skoro celý roztát, cesta pro moje zmrzlý tlapičky nebyla žádná slast. Uh, co bych teď dala za tátův horký nápoj na zahřátí a na dobrou náladu. Plašič nočních můr, tak tomu říkal. Mě, Morgotha, Mordecaie a Morticiu se dokonce pokoušel naučit jak ten odvar připravit, prý abychom mohli plašit noční můry našim dětem, až je jednou budeme mít. Hořká to vzpomínka, a to nejen kvůli mým mrtvým vlčatům, ale taky protože mi táta moc chyběl. Všichni mi moc chyběli. Ale tak můžu si je aspoň připomenout! Co že to táta říkal že tam je? Nějaký kozel nebo co. A heřman, ať už to bylo cokoliv. No, názvy si sice nepamatuju, ale třeba ty kytky poznám podle vzhledu. blbý bylo, že oboje mělo hezké květy, které, teď na začátku zimy, jaksi nebyly. A podle listu se kytka poznávala vážně blbě, zvlášť když ji hledal někdo tak neznalý, jako jsem já.
Ale já se nevzdávám! Kdepak, já si tátův odvar prostě udělám. "Jo, tohle bude určitě ono." Utrhla jsem něco u cesty. Mělo to hodně roztřepené listíky a kousky stonku nebo co. Lechtalo mě to na nose a intenzivně vonělo, tak to určitě bude bylinka. O kus dál dlouhé proschlé zahnědlé stonky. Tátova kytka měla dlouhý stonek! Šup s tím k té druhé kytce. Pokousala jsem rostliny, vyplivla je do prohlubně v kameni a magií přenesla vodu z potůčku hned vedle. Jen tak tak se voda vešla, ale zalila byliny po okraj, takže asi to tak má být. Zaměřila jsem svou pozornost na vodu a přivedla ji ohněm k varu. Jak dlouho že se to má vařit? Nestačilo by už? No, jde se koštovat! Pamatuju si, že měl odvar příjemně zemitou chuť s jemným dozvukem. Už jen přivonět si k tomu bylo uklidňující a hned se nám pak chtělo spát. No... můj odvar by sice taky uspal kohokoliv, ale spíš v tom negativním slova smyslu. Páchlo to tak moc, že by to dokázalo zabít vlka jen svou vůní. Neochotně a nedůvěřivě jsem se k tomu pochybnému lektvaru sklonila a smočila jazyk. Nic odpornějšího jsem nikdy neměla. "Fuj proboha, proč je to... hořký?" Odplivla jsem si, naštvaně plácla tlapkou do odvaru, takže jsem se trochu opařila, a nasupeně jsem šla tou hnusnou zimou dál. Ani zahřát se odvarem nemůžu, achjo.

Prosím oblázky a křišťály :3 Děkuju za akci! Bylo to fun, ale teda mac mě při tom málem přivedl k šílenství :D

Vyválej někoho ve sněhu *

Otázka do pranice, o co tedy mám zájem? No páni, takhle mi nabít munici. Moje zvědavost se přihlásila o pozornost ještě dřív než Finnick dopověděl větu. "Všechno, samozřejmě." Pronesla jsem jakoby to bylo přeci jasné. "Odkud jsi, co nejraději lovíš, kam chceš směřovat, čemu věříš, kolik masa spořádáš za jednu minutu, jaký máš vztah s rodiči, máš sourozence, co je pro tebe skutečně důležité, kolik vajec se ti vejde do tlamy...?" Inu, bylo možná chybou se mě ptát na něco tak obsáhlého. Zavřít mi hubu není nic snadného, ale což o to - množství je jedna věc, ale obsah? Pfuuu, to je teprve něco. Střídala jsem běžné zdvořilostní otázky s těžkými filozofickými tématy, otázkami na tělo i na duši a prokládala to absurdnostmi a nedůležitými dotazy, na které většina vlků běžně odpověď nemá, protože by je nenapadlo se na to ptát.
Ještě že mi učarovalo krvavé jezero, protože kdyby ne, nebohý Finn by měl brzy uvařený mozek. Ach ano, krev. Ta mi vždycky dokázala zavřít chlebárnu. Ať už to bylo něco, co krev jen připomínalo, nebo skutečná vazká tekutina života, byla jsem vždy jako očarovaná. Ve chvíli, kdy mé červené zamyšlené oči doputovaly k šedému vlku po mém boku, bylo na něm hned poznat, že si všiml změny v mém chování. Hned mě varoval, že jeho smrt by mi přinesla méně než jeho život. A skutečně tomu bylo tak? Popošla jsem přímo k němu a nasadila sladký úsměv. "Ach Finnicku, máš opravdu dobrou intuici." Pochválila jsem ho za jeho prozíravost a bylo na mně vidět, že ta pochvala je upřímná. Vlastně vše co mi vyjde z úst je upřímná, tvrdá pravda bez obalu. Natiskla jsem se na něj bokem a zlehka se otřela. Jakmile jsem však v pohybu míjela jeho krk, bez varování jsem ho chytila zuby za kožich a strhla ho k zemi. Stála jsem nad ním v podivné pozici, na jednu stranu hravé a lísavé, na stranu druhou to působilo nebezpečně a výhružně. Válel se pode mnou v zbytcích sněhu, který se jen tak tak držel v osamělých kupkách.
"Jsi statný, dobře rostlý a dle lesklé srsti i naprosto zdravý. Byl bys perfektní obětina, nejlepší jakou bych dokázala Bohům přinést. Tvá krev by je jistě potěšila." Mluvila jsem, zatím co mé oči zkoumaly vlka pode mnou. Nebylo jednoznačně poznat zda se ho opravdu pokusím zabít a obětovat Božstvu, nebo si s ním jen hraju. Vlastně ani já to nevěděla, nicméně jeho chytrá hlava mi dala dost pádný argument na rozuzlení situace. "Ale jak říkáš. Byla by tě škoda." Slezla jsem z něj a rázem se mé chování opět změnilo na čistou radost ze společnosti na cestách. "Chci vidět vodopády." Vyřkla jsem svou žádost, která přišla z čista jasna. Jestli si dobře vzpomínám, stačí jít podél řeky.

//Esíčka přes plamínek

//Ježčí plácek

Finnick, jak se záhy vlk přestavil, vypadal trochu úskočně a nejistě když se k němu nebezpečně blížil plamínek. Nebudu mu samozřejmě říkat, že ta obava byla oprávněná. Morgoth už mě nenechává blízko něho blbnou s ohněm a upřímně... má k tomu dost dobrý důvod. Ale nu což, neštěstí se nekonalo a já měla pro jednou situaci plně pod kontrolou. Ostrý pohled mě pobavil, bylo to přesně to, co jsem chtěla. Správně, dívej se na mě.
Jeho obratná slova se neminula účinkem, otočila jsem se na něj s potěšeným úsměvem. "Pravda, gentleman by se takového prohřešku nikdy nedopustil." Mrkla jsem na něj. "Těší mě, Finnicku. A o přednášku o okolí stejně nemám zájem." Prohlásila jsem s očima přilepenýma na něm. Bylo naprosto jasné co tím myslím. Nechci plané informace o nuzném okolí. Chci aby vysolil něco zajímavého o sobě, takové věci já opravdu ráda. Navíc... tady jsem to znala. Známé rudé jezero se rozprostřelo před námi jako lákavá krvavá pokrývka. Ihned jsem k němu zamířila, mám na tohle hezké vzpomínky plné setkání a radosti. A lásky Bohů.
Přikráčela jsem až k němu a pohlédla na lákavou hladinu. Můj odraz byl lehce zvlněný chladným větříkem. Tolik jsem si přála, aby mi hladina pověděla co mě čeká. Aby ke mně Bohové promluvili skrz můj rozmazaný odraz. Co mě čeká? Věřím na opětovná setkání, takže dozajista mě tam čeká Morgoth s Mordecaiem. A možná... možná někdo další? Ach ta bláhová přání. Možná kdybych provedla obětní rituál, Bohové mě vyslyší a dají mi znamení? Nojo, ale teď zrovna žádnou obětinu u sebe nemám. Ledaže...
Můj pohled doputoval k Finnickovi, který mi byl společníkem na téhle cestě. Tentokrát to však nebyl ten škádlivý vyzývavý pohled, kterým jsem ho častovala snad od první chvíle našeho setkání. V tomhle bylo něco... nebezpečného. Snad jen obyčejná divokost ohnivých očí, snad živá myšlenka na možnost bohaté obětiny pro Bohy. Byli by potěšeni. Napadlo mě. A byla bych se této myšlenky držela, kdybych tolik nelačnila po společnosti a pozornosti zábavného vlka. Dalo by se říci, že má štěstí, že má šmrnc a šarm. Být jen o fousek obyčejnější, mé úmysly by mu tak milé nebyly.

Vlk se hned chytil příležitosti navázat na moji troufalou myšlenku. A že mě skutečně donutila se zamyslet! "Neměla. Ale upřímně nemám zrovna chuť to zkoušet." Zakřenila jsem se. Ježčí bodliny vypadaly jako skutečně mocná a nepříjemná zbraň. Ale už dost o nesmrtelnosti ježka, teď mě zaujalo něco docela jiného. A to překvapivě odvážná nátura cizince. Oho? Takže můj odhad byl správný. Pomyslela jsem si s jistou dávkou pýchy. Inu já se málo kdy mýlila, alespoň v tomto. Sebevědomí a svobodný duch přímo křičely každým coulem tohohle vlka a já to prakticky okamžitě vzala jako výzvu. Společnost bych nyní opravdu uvítala, už jsem měla po krk toho osamělého cestování. Nechtěla jsem být sama, chtěla jsem se nacházet ve společnosti příjemných vlků, kteří by mě dokázali bavit dostatečně dlouho na to, abych se zbavila tíživého stesku, co mě sužoval.
Mrskla jsem ocasem až se zvedl lehoučký sněhový poprašek. Jeho otázka byla tak troufalá, až se mi zachtělo provést nějakou neplechu. "Ano." Odpověděla jsem bez zaváhání se samolibým úsměvem a popošla jsem kolem něj ze strany. Na mém hřbetě se objevil hravý plamínek, který přeběhl po celé mé páteři a usídlil se na špučce ocasu. Jak jsem kolem cizince procházela, zvedla jsem ocas a přejela s ním vlkovi pod bradou. Jen tak tak se o něj otřel plamen, ale na poslední chvíli zmizel v drobných neškodných jiskřičkách. "Také k nim patříš?" Zeptala jsem se s provokací v hlubokém hladkém hlase.
Částečně mi odpovědělo i jeho prohlášení o mé samotě a nabídce společnosti. Ach kdyby tak věděl jak velkou a hořkou pravdu má. Opravdu jsem byla osamělá a toužila jsem po pozornosti. A tu mi tenhle fešák zjevně chce dát. "Kurážní vlci jsou vskutku žádanou společností. Má chuť tenhle vlk se projít a povědět i o sobě víc?" Zeptala jsem se stylem, který vlastně neočekával negativní odpověď. "Morghana." Představila jsem se nakonec a máchnutím ocasu ho pobídla k tomu, aby se přidal ke mně na menší procházku.

//Ohnivé jezero

Cizinec neuhnul, neodsunul se, ani se nepokusil mě odsunout když jsem mu narušila osobní prostor. Mou invazi zjevně bral jako výzvu, čehož jsem si všimla až později. Zpočátku mi na jeho chování nepřišlo nic zvláštního, ale pak... Tak počkat, jemu to nevadí? Ah ano, došlo mi to. Není jako ostatní místní vlci, není opatrný, plachý, ani si nic nedělá z mé invaze ani z ostrých slov. Ba naopak, choval se zcela přirozeně. Zajimavé. Napadlo mě potěšeně. Posadila jsem se, obtočila kolem sebe dlouhý, úzký, jižanský ocas s dlouhými chlupy, a uvelebila se.
"No a proč ne?" Ježčí život mi byl stejně vzdálený jako jemu, ale proč se nepokusit do těch chodících kaktusů trochu vžít? "Jsou sice malí, ale obrnění. Představ si mít na sobě bodliny díky kterým si na tebe nikdo normální netroufne. A pokud ano, aspoň bys umíral s vědomím, že se dotyčný už nikdy nenažere." Zakřenila jsem se zlomyslně. Asi jsem se do té situace až moc vžila.
Vlk poděkoval za můj postřeh a ani na malou chvíli neuhnul pohledem. Obešel mě kolem dokola, neopomenul okomentovat má hladká záda bez bodlin, a vrátil se zpět na stejnou pozici. Opět malý kousek ode mě. Což jsem samozřejmě vzala jako pozvánku.
Neodpověděla jsem mu, zato jsem pro něj měla zcela jiná slova. "Líbíš se mi." Poznamenala jsem bez okolků. Zdrženlivost? Na co? A stud, ten jsem neměla ve slovníku. "Máš kuráž a nejsi z cukru. Mám takové vlky ráda." Sdělila jsem mu s hlavou hrdě vztyčenou.

Vlk se hned začal slovně bránit. Bylo to stejně legrační jako ta scenérie před chvilkou a já... já si z toho nic nedělala. Vlastně mě začal skutečně zajímat - je protivný? Popudlivý? Nebo se jen stydí? Nebo vše naráz? Ať to bylo jakkoliv, kdo jiný by do toho měl rýpat než právě já, že? "Jak to víš?" Oponovala jsem a šoupla čumák úplně k němu, dělilo nás s bídou pár centimetrů. Osobní prostor? Co to je?
"Ha, já a čarodějnice? No, možná." Bavila jsem se nad tím, jak se snaží dělat jakoby nic. Jako kdybych snad díky tomu měla zapomenout, že se jednoho takového ježka lekl. "Pofidérní nebo ne, copak ty víš jaké to je přeměňovat se na ježka?" Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. "Hmmm, zato ty jsi celkem uhlazený." Pronesla jsem nevýrazně. Ani nevím proč mě to napadlo, asi kvůli jeho barvě a čistému kožichu. Nebo těm světlým očím? Co je to? Voda... ne, je to až moc světlá modrá. Že by led? Je možné aby se narodil s něčím tak vzácným? Otevřeně jsem si ho prohlížela, nepřišlo mi důležité něco takového skrývat. Okukovala jsem mu tvář a barvu očí a hledala... co že jsem to hledala? Odpovědi? Ale na jaké otázky? Kdybych znala otázky, tak se na ně zeptám zpříma, ale takhle jsem jen pozorovala a čekala, až se nějaká objeví. A taky že objevila - až teď ke mně dolehla jeho slova. Pichlavá? Mysl mi automaticky vygenerovala obraz mně samotné s chlupama do všech stran trčícími jako ostny. Sama jsem se té myšlence bez vysvětlení zasmála. "A jak vypadá takový pichlavý vlk bez bodlin? Zrovna tu není žádná louže abych se podívala." Popichovala jsem ho a chytala se slovíček. Proč? Pro zábavu. Byla jsem teď dlouho sama, a tak jsem společnost vítala, ať už byla jakákoliv. Navíc tahle společnost nabízela nejen srandu, ale i příjemné pokoukání.

//Uhelný hvozd

Šla jsem stejnou cestou, jakou jsem se vydala při hledání teplejšího místečka. Inu, dlouho jsem se neohřála, ale ani tak ne protože stále hledám bratry - což hledám - ani protože mi byla zima - což byla - ale spíš jsem se příšerně nudila. Potřebuju se zabavit, najít něco nebo někoho zajímavého, co by zaměstnalo moji znuděnou mysl. A jako na zavolanou se přede mnou objevil vlk a ježek, kterému jsem věnovala svůj věnec z listí, větviček a kostí. Asi bych se měla čertit že pichlavý tvor pohrdnul mým darem a šel si hledat jiný úkryt, ale právě teď jsem se na to až příliš dobře bavila. Vlk se totiž ježka lekl.
Seděla jsem opodál a pozorovala ty dvě paka a jejich interakci. Neměla jsem v plánu jim jejich zábavu nijak narušovat, tak jsem jen seděla a koukala. Nicméně vlkův naštvaně úlevný křik a nadávky na malého tvora mě upřímně rozesmály. Vduchem se nesl můj zvučný smích, na vlčici až podivně hluboký, chvilkama neskutečně znělý. Hlas mi párkrát poposkočil a vytvořil dva tóny najednou. "Haha, duchové se dneska činí. Věděl jsi, že se čarodějnice rády přeměňují na ježky? Třeba jsi jednu potkal a postrašila tě záměrně." Ušklíbla jsem se pobaveně a vylezla ze svého úkrytu mezi listím. Moje dlouhé nohy a štíhlé vysoké tělo se zvlnilo v krátkém protažení, než jsem přikráčela k cizinci.

//Ježčí plácek

Nebylo to ani tak daleko, co jsem musela ujít, a jako náhle se přede mnou objevil velice známý les. Hurá! Tady jsem už byla! A bylo to jedno z mála míst, kde bylo i v zimě teplo. "No paráda, tak tady se usídlím!" Ano ano, les plný šedých stromů, tepla a popela. Tak nějak jsem se tu cítila jako doma, asi za to mohl pach ohně, který se v srdci lesa skrývá. Kráčela jsem kolem stromů a schválně do popela kopala. Nohy jsem měla celé zšedlé a do čenichu mě štipkaly jiskry a popílek. Ano, sem zase přijdu. Otočila jsem se k masivníku stromu a prohlédla si ho. Tenhle by mohl být dutý rostou na něm choroši. Ohněm jsem vytvořila na kůže plameny, které slízaly stěnu stromu. Smozřejmě že se uvnitř nacházela výduť, na to já mám čuch. Pěkně jsem se uvelebila, párkrát se otočila, abych se ujistila, že je tam pro mě dost místa a spokojeně vydechla. To je ono. Tady se budu schovávat před mrazy a vánicí. Ale teď byly mé tlapky toulavé, tak jsem tohle místo zase opustila. Ale zato s dobrým pocitem, že vím co dělám.

//Ježčí plácek

Najdi místo, kde přečkáš zimu

//Liščí nory přes Červenou řeku

S překrásným věncem jsem se nesla okolím jako královna. Kéž by mě teď viděla Morticia! Určitě by mi ho náležitě pochválila, třeba by mi jej i upravila a vytvořila si svůj vlastní, abychom k sobě ladily. Ach jak moc mi sestřička scházela. Ta její elegance a vkus! A hlavně jemné slovo a ještě jemnější dotek, kterým uměla léčit duši. Zapudila jsem smutné myšlenky a raději se pokusila zorientovat. Kde že to jsem? Myslím, že to tu znám, nebyla jsem tu náhodou s bratry? Z přemýšlení mě vytrhlo naštvané fučení a dupání. Padal pomalu večer a já potkala místního obyvatele - ježka. Neměli by být už ježci zalezlí a připravovat se ke spánku? Tenhle vypadal že je pořádně naprdnutý, ale taky promrzlý a zoufalý. Navíc jsem na něj málem šlápla. "Jéje, to jsem nechtěla. Uh... jsi v pořádku?" Šťouchla jsem do něj čumákem, ale odpovědí mi bylo jen fučení a praskání vzteklého zvířátka. Otevřela jsem tlamu, připravená ho zamordovat, ale pak... jsem si to rozmyslela. Tenhle prcek tu nejspíš takhle leží už jakou dobu a není schopný si sám pomoct. Nejsem žádný samaritán, ale pro tentokrát jsem se rozhodla mu pomoct. Stejně jsem se najedla kaštanů dosyta.
Shodila jsem ze sebe věnec, otrhala slámu, hodila ji na něj a tímhle vším jsem ježka přikryla. "Na, ať na tebe nefouká." Řekla jsem mu a popravdě to vypadalo, že je ježek spokojený. Nebo v šoku, těžko říct. Já se ale taky už potřebovala ohřát a nabrat síly, navíc oproti minulé zimě chci být připravená. Je na čase si najít místo, kde přečkám mrazy.

//Uhelný hvozd

Najdi úkryt ježkovi