Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju za akci :3

Drahokamy a mušličky prosím na Ghanu :3
Zapsáno.

Podivil se nade mnou a mně až zpětně došlo, že vlci obecně jsou v lásce opravdu hodně omezení. Velmi trpělivě jsem mu tedy se jala vysvětlit, jak se skutečně věci mají. "Ano, mám více otců. Když jsem odcházela, měla maminka devět partnerů. Nemyslím si že by se to číslo mezitím změnilo, ale kdo ví." Usmála jsem se shovívavě, jako kdybych vysvětlovala malému vlčeti fungování vesmíru. Je přeci jen možné, že je to pro něj úplně nový koncept.
Nicméně mé nadšení z konverzace i z nově objeveného místa Finnick nesdílel. Dokonce to tu nazval peklem. "Vidím, že se tváříš kysele." Ušklíbla jsem se. Potěšilo mě však, že ačkoliv se mu tu viditelně nelíbilo, byl otevřen čemukoliv, co jsem nám přichystala. A co víc, úspěšně se mnou drží krok. Přikráčela jsem k němu a bez okolků se k němu přivinula. Bylo mi příjemně, hezky teplo. "Copak? Tvému kožichu se něco nezdá?" Zeptala jsem se kousavě, přitisknutá k jeho boku. "Na mém seznamu? Určitě něco šokujícího." Prohlásila jsem pobaveně a popošla k jednomu ze vzrostlých stromů. Naštěstí pro něj mám po jídle plno energie a mé toulavé tlapky se hlásí o pozornost. Ale i tak jsem se zdráhala se vrátit do té zimy na druhé straně tunelu. Tohle místo bylo pro mě jako stvořené. Je tu teplo, je tu živo, vše je barevné a tak zvláštní! Skvělé místo na přečkání zimy. Škoda že má společnost s tímto nesouhlasí. Ne že bych se tím nechala omezovat, kdybych sama nechtěla, klidně bych tu zůstala a jeho nechala jít kam se mu zlíbí. Pro teď mi však stačí se prohřát. Určitě tu nejsem naposledy.
"Ale nejdřív bych se potřebovala pořádně zahřát. Když mi s tím pomůžeš-" Ukázala jsem čumákem na místečko vedle mě. "-budeme moci pokračovat o to dřív." Nikdy jsem na náznaky moc nebyla, ani na chození kolem horké kaše. Můj hluboký výrazný hlas teď zněl vysloveně svůdně. Kdyby se hlas dal ochutnat, chutnal by jako sladký lesní med.

//Západní úkryt

Jídlo přišlo opravdu vhod a já si libovala v pocitu plného bříška, dobře odvedeného rituálu a krví nasáklé srsti. Má společnost se vydala za mnou hned vzápětí, což jsem považovala za vyřešenou věc - asi si už zvykl, že dělám co chci a kdy chci. Rychle se přizpůsobil, šikula. Ono asi mu nic jiného nezbylo, když už se rozhodl se mnou strávit nějaký ten čas.
Procházela jsem chodbou, která zdánlivě nikde nekončila. Zvláštní místo, vůbec nechápu kde se to tu bere, zvenčí to tak obrovsky nevypadalo. Postřehla jsem světlý kožich po svém boku, ve kterém se lesklo trochu čerstvé krve, která se na něj dostala z mých chlupů. Dle mého názoru mu to náramně slušelo, ale těžko říct zda si to bude myslet i on.
"Ano." Odpověděla jsem. "Jmenuji se tak, je to moje krevní jméno." Prohlásila jsem jako kdyby snad měl vědět naprosto přesně o čem mluvím. "Získala jsem ho jako malé vlče při zasvěcovacím rituálu. Vymysleli mi ho otcové s matkou. Prý jsem jako malá byla rudá jako květina higanbana." Dovysvětlila jsem s rozněžnělým výrazem ve tváři. Na malý moment mě zachvátila úzkost a stesk. Podvolila jsem se tomu pocitu a procítěně si povzdechla. "Chybí mi." Zašeptala jsem se smutným úsměvem.
Začalo se jako kdyby rozednívat. Že bychom dorazili na konec jeskyně? Teda... asi spíš tunelu, podle toho že jsme se nejspíš blížili k východu. "Vidíš to taky?" Zeptala jsem se užasle, neboť na druhé straně nás čekala nevšední podívaná. Přímo před námi se objevil úplně jiný svět. Vysoké podivné stromy, barevní ptáci, zvuky známé i neznámé, švitoření zvířat a listí jako kdyby bylo léto. A hlavně teplo! Bylo tu krásné teplo, ani náznak mrazu. Panečku tady by se mi líbilo strávit zdejší zimu! Celé dny bych se slunila, válela bych se v horkém písku a jedla divné živočichy. Musím Bohům nějakého obětovat!
Nadšeně jsem se otočila na Finnicka a samou radostí ho předními zuby lehce štípla do plece. "Je tu krásně! A teplo, je tohle nějaký kousek ráje?" Otáčela jsem se kolem dokola a nemohla uvěřit svým očím. Zdejší kraj opravdu skrývá spoustu zvláštních překvapení.

Hovořit s Finnickem bylo překvapivě snadné. Sice jsem nikdy neměla problém zatlačit někoho do sociálních situací, ale u něj jsem to prostě... dělat nemusela. Mluvili jsme spolu jako letití známí a vzájemné pošťuchování tomu dodávalo příjemný svěží říz. "Pravda, co bych dělala teď s tolika masem." Uznala jsem s hranou vážností. Musím uznat, smysl pro humor mu nechybí. A nejen to, navíc se ukázal být i vlkem činu, neb v rychlosti ulovil zajíce, který měl to "štěstí", že hledal úkryt zrovna poblíž nás. "Jsi rychlý." Pokývala jsem uznale hlavou. Čím mi ale doslova vyrazil dech, bylo to jak beze slov následoval mého příkladu a zbavil zajíce krve.
Netajila jsem se s tím, že mě to potěšilo. Hleděla jsem teď na něj s úctou, jako kdybych ho až do teď považovala jen za nějakou levnou společnost. A vlastně to tak i bylo, přeci jen je Finn cizinec. K těm já příliš netíhnu, není důvod. Nemůžu ale popřít, že ve mně vzbuzuje zájem, a tímhle si šplhl ještě o řádný kus výš.
Vrtím hlavou v odpověď. "Není to povinnost, ale já to dělám. Bohové si žádají především krev, a tu jim mohu dát při každém jídle." Vysvětlila jsem s úsměvem a namočila přední tlapky až po zápěstí do rudé, ještě teplé tekutiny. Slavnostní oheň už tu je, zbývá jen předat zprávu v symbolech. Tenký pramínek krve se vznesl do vzduchu a dopadl do mé srsti, kde vytvořil několik ornamentů. Byly dost lajdácké, rozhodně jsem to neuměla s takovou elegancí jako Morticia, ale stačilo to. A já mohla konečně zase na sobě nosit znaky Bohů.
"Drazí Bohové, přijměte tuto oběť na vaši počest. Já, Higanbana, vám přináším horkou krev z míst, kde Bratrstvo nemá svou moc. Sta iuxta me." S tímto jsem nechala krev se pomaličku vsáknout. Mimoděk jsem zaregistrovala, že mi Finn dává přednost v jídle a přirozeně si nemohl odpustit vtipnou vsuvku. Pozvedla jsem pobaveně koutek a nalepila se na něj bokem. "Zachránce má pod čepicí, to se musí nechat." Popíchla jsem ho a sklonila se k zajíci, kterého se pokusil odkrvit. Vlastně udělal dobrou práci, bylo to sice kostrbaté a požvejkané, ale když vezmu v potaz že to asi dělal poprvé... slušné! Odtrhla jsem si zadní nohu a schroustala ji jako máslovou sušenku. Zvedla jsem zbytek zajíce a pohledem ho pobídla, aby ho chytil za druhý konec a roztrhl napůl.
A zrovna když jsem hleděla jeho směrem, všimla jsem si světel. dlouhé chodbě jeskyně. Co tam asi je? Zvědavost mě přemohla, hned jak jsem spořádala svůj díl oběda, bez ohlášení jsem šla na průzkum.

//Papouščí ostrov

Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Finnick vypadal že měl se svými bohy vskutku závažnou rozepři. A není se čemu divit, pokud to, co říkal, je pravda. A proč by mi o tom lhal, že. "Věřím." Uznala jsem. "Špatní Bohové, stejně jako špatná přesvědčení." Oproti mé rozhořčené společnosti, já byla naprosto klidná a mluvila jsem o tom jako o počasí. Cizí názor mě nikdy nezajímal natolik, aby se mě to nějak dotýkalo. Zároveň jsem byla dost zvědavá abych byla dobrým posluchačem. Nebo jsem si to o sobě myslela.
Krátká melodická vsuvka byla příjemným zpestřením, ačkoliv Finn vypadal že si vstupem do jeskyně není zcela jistý. Kdo ví proč. Ušklíbla jsem se nad jeho poznámkou. "To by bylo ode mě hloupé, že?" Poznamenala jsem bez špetky zdrženlivosti, jen čistá upřímnost. Sledovala jsem jak se přidává ke mně a nikterak nedbá na koncept osobního prostoru. S tím jsem souznila. A obzvlášt zadobře jsem byla s teplem, které z jeho těla sálalo. "Jsem to ale šťastná bytost. Zachránils mě nejen před umrznutím, ale i před hloupostí." Možná trochu stiplavá poznámka, ale především v ní byla cítit hravost.
Na zmínku o vidině jídla jsem zareagovala opravdu pozitivně. Finnick se jeví jako vnímavý vlk, impozantní. Přikývla jsem. "Máš pravdu, mám hrozný hlad. Ještě chvíli a sním tebe." Povzdechla jsem si. Dobírala jsem si ho, má role šílené kanibalky byla dost zábavná na to, abych si ji ještě chvíli ponechala. Vstala jsem, oklepala se a protáhla se jako kočka. Dlouhé nohy se natáhly jako kdyby byly z gumy.
Popošla jsem k východu a nelíbě pražila sníh pohledem. A pak... se tam něco hnulo. Vystřelila jsem bezmyšlenkovitě vpřed a zaryla celou hlavu do bílé nadílky. Úspěch! Vytáhla jsem kedlubnu a v zubech držela kolčavu. Nic extra, ale na takovou hurá akci to není špatné.
U ohně jsem vyhloubila menší prohlubeň a nechala do ní odtéct tu trochu krve z oběti. Odkrvenou jsem ji položila před Finnicka. "Jedna slavnostní lasička pro zachránce vlčic v nesnázi." Uculila jsem se nevinně, zatímco v očích mi běhali snad všichni čerti.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Trpělivě kývu. "Vzít, otravovat, omezovat... cokoliv co si pod tím představíš." Bylo znát, že oba pocházíme z jiných světů. Ale já měla plnou důvěru v Bohy a vlastně jsem Finnicka považovala za... smolaře? Nešťastného? Ale... vypadal docela šťastně, nebo ne? Jenže pak přišla chvíle velkého pochopení. Naprázdno jsem otevřela tlamu, chvíli přemýšlela a pak ji zase zavřela. On vyměnil svou víru za svobodu. Je snad možné že by zvolil "špatné" božstvo? Jde to vůbec?
Odvrátila jsem hlavu bokem, vrtalo mi to hlavou. "Tví... bohové. Zradili tě." Vypadlo ze mě nakonec přiškrceně. Ta představa ve mně zvedala vlnu bolestivých emocí. Jak strašné musí být žít ve vůli Bohů, kteří ti berou svobodu pro vlastní užitek? Muset je zapudit, odejít od nich, aby bylo možné žít jako svobodný vlk. "Není možné že... si někdo jen špatně vyložil vůli Bohů?" Zeptala jsem se opatrně, jako bych nevěděla na co se vlastně ptám. "Chápeš co tím myslím? Vlci nejsou vždycky chytří. Stačí nechat se vést hlupákem a máš na problémy zaděláno. Jako třeba... smečky." Ušklíbla jsem se. Už jsem se tu přesvědčila o tom, že alfou klidně může být idiot. Přesně jako v pověstech.
Jeskyně byla velkou spásou. Byla mi kosa, vlhko se mi lepilo na kožich a u nosu mi pomalu rostl rampouch. U ohně jsem konečně pookřála, i když mě to stálo dost sil. Ze stropu jeskyně viselo několik dlouhých rampouchů, které vypadaly, že opírající se oheň dlouho nevydrží. Vyslala jsem k nim maličký hravý plamínek, který se jeden po druhém svým teplem shodil. Při dopadu se roztříštily o tvrdou zem a vytvořily záhadnou melodii. Jeden náraz jedna nota a k tomu ozvěna vycházející z útrob tohohle místa.
Pousmála jsem se. Dívala jsem se na skelné střípky na zemi jak tají a mizí v kaluži vody. Po krajích vchodu ještě zbylo rampouchů víc než dost, ale já už neměla sílu dál blbnout. V tu se přede mnou cosi pohlo a v mém ohni skončily klacky, které jsme sem s Finnem natahali. Překvapeně jsem zastřihala ušima a otočila se na něj. Má pravdu. Dobře živený oheň je živ i bez magie. Jak to že mě to nenapadlo? Všechnu svou magii jsem stáhla a nechala plamen žít vlastním životem. Nebudu lhát, ulevilo se mi.
S povzdechem jsem si přisedla ještě o kousek blíž k ohni, a jen co jsem se zbavila lezavého pocity přicházející zimnice, otočila jsem na něj hlavu. "Ale s takovou bys mě nemohl zahřát." Podotkla jsem a laškovně se usmála. Ale je pravda že mě to vyčerpalo. A co víc, dostala jsem hlad.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

//Vodopády přes dlouhou řeku

Těšilo mě, že Finnicka zajímá krevní bratrstvo. Velmi ráda o své rodině a svých přesvědčeních mluvím. "Kromě obětin? Nic než lásku a loajalitu." Prohlásila jsem rádoby tajemně. Ale hned jsem kápla božskou, prodlužování nemělo smysl. "Jsme zavázáni krví. Nesmíme prolít krev bratra či sestry. Ale jinak? Jsme svobodní." Usmála jsem se. To byla ta nejlepší část. To, proč svůj život tak miluji. "Ale ne svobodní ve svém nevolnictví. Omezováni nesmyslnými pravidly a omezeními. Můžeme se chovat jak chceme, žít jak chceme, milovat koho chceme a kolik chceme. Naše svoboda tkví v projevení vlastní vůle. Všechna naše rozhodnutí pramení z nás samotných. A nikdo nemá právo kohokoliv soudit. Pokud by někdo chtěl tuto svobodu narušit, setká se s krutým trestem." Můj hlas se dostal do svých nejnižších tónů a oči mi potemněly. Připomínka toho, jak moc myslím každé své slovo vážně. Jak věrná jsem svým přesvědčením a jak přísně střežím svoji svobodu.
"Pokud by chtěl někdo z nás porušit přísahu... trestat se dá i jinak než smrtí a krveprolitím." Ano, trest může být skutečně strašlivý, strašnější než smrt samotná. Nestává se často aby někdo sešel z cesty, ale v životě jsem se už setkala s trestanými vlky. A bylo na nich znát, že za svou chybu draze zaplatili. "A ty?" Otočila jsem na něj hlavu. "Co chtějí Bohové od tebe? A co ti tví Bozi dávají na oplátku?" Ano, věčná otázka každého, kdo drží svou víru.
Kousavá poznámka byla dobře mířená a neminula se účinkem. "V žáru taky ne." Nadhodila jsem s drzým úsměvem a otřela jsem se u toho o Finnickův bok. Tohle pošťuchování bylo přesně to pravé. Žádné chození kolem horké kaše a opatrné oťukávání. Chci se bavit. A má zábava tkví v akci a chaosu. A v teple, ale to bych asi chtěla v tomhle počasí moc.
Zábly mě packy, cítila jsem jak mi zkřehly a při pohybu začínají trochu bolet z té ztuhlosti. Kdybych se jen mohla na něco postavit, abych se pořád nebořila do té bílé studené věci! Byla jsem tak zoufalá, že jsem byla schopná zkusit cokoliv. Klidně i smotat povalující se klestí magií k sobě. Propletla jsem je tak napevno, že jsem byla schopná si je dokonce "obout". V tomhle mým "vynálezu" byla chůze sice nepohodlná, ale velká plocha zajistila, že jsem se nebořila do sněhu. A to byla sakra výhra. "Chceš taky? Nevím jak jsi na tom se zimou, ale jistě sis všiml, že nejsme zrovna kamarádky." Zašklebila jsem se a čumákem naznačila hromádku spletených klacíků a proutků, které se dají použít.
Naštěstí to dlouho nebylo potřeba, brzy jsme dorazili k vymodlenému suchému, klidnému a do jisté míry i teplému úkrytu, kam se můžeme schovat. Zahodila jsem sněžnice kamsi do pryč a nadšeně zahučela do jeskynního komplexu. AAAAHHHH konečně sucho! Oklepala jsem se od sněhu a zapálila před sebou plamen. Bylo mi fuk že jsem unavená, teď jsem chtěla teplo.

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

Finnickova poznámka o mrtvých vítězích byla až moc trefná. Já a voda v téhle zimě jsme vážně nebyli kamarádi. Vlastně jsem měla štěstí, že jsem se vyškrábala ven než jsem stačila zkřehnout a utopit se. "Já také ne." Podotkla jsem s kyselým výrazem a snažila se z chladu necvakat zuby.
A jako na zavolanou mě ovanul příjemně teplý vánek. Hřál a čechral mi srst a bylo to dost na to, abych začala pomalu schnout. Abych se tolik nevyčerpávala, nechala jsem plamínek na mém těle zhasnout. Bylo mi jasné, odkud vítr vane. Vděčně jsem se na Finna usmála a nechala se opečovávat laskavou magií. Ušklíbla jsem se jeho popichování. "O čem to mluvíš? Bylo to osvěžující, nechceš to taky zkusit?" Ach ta sladká ironie, nasadila jsem tomu korunu tichým smíchem. Věděla jsem že je voda blízko, ale nečekala jsem že TAKHLE blízko."
Ještě jednou či dvakrát jsem se oklepala, abych dovolila teplému vzduchu se mi dostat až na kůži a pořádně mě prohřát. Jen co jsem se přestala klepat a došla k názoru, že jsem již úplně suchá, lísavě jsem se na Finnicka natiskla. "Děkuji, můj spasiteli." Protáhla jsem a prokázala mu svůj vděk drobným pročísnutím jeho srsti na tváři svým čumákem. Malá hubička na poděkování musí být. Hned nato jsem se rozešla kolem vodopádů dál, ale než jsem tak zcela učinila, ještě jsem se na svou milou společnost otočila. "A co se týče tvé otázky - u nás se porušení krevní přísahy trestá vyhnantvím, ba dokonce smrtí. Bohové nám dali jasné instrukce, a kdyby bratrstvo sešlo z cesty... nechám se raději zabít než abych šla proti Bohům." Mé prohlášení bylo tvrdě, bez slitování. Jsem věrná Bohům, ne společenství. To jsme měli naštěstí všichni společné, a proto vše funguje jak má.
Kam teď? Rozhodně za novými místy! Opravdu mě zajímá co se skrývá za touto řekou. Ale nejdřív to chce najít úkryt. Sněží čím dál tím víc, už je to vážně nepříjemné. "Víš o nějakém místě kde se dá na čas schovat před počasím?" Ptala jsem se hned jak jsme vyšli dál. Opravdu ocením krátkou přestávku.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Běž se podívat na zamrzlé vodopády.

//Arménské hory

Krutost Finnickovy smečky byla něco, co se mi těžce poslouchalo. Zas a znovu jsem narážela na to, že smečky jsou čisté zlo vedené žalostně zlými vlky. Zeptal se na poměrně choulostivou otázku, nad kterou jsem se potřebovala trochu zamyslet. Bylo na mně vidět, že mu nehodlám dát plytkou odpověď. Vsuvka o strašidelnosti Bohů mě pobavila a na moment přerušila tok myšlenek. Krátce jsem se zasmála. "Vlastně ano. Pouze bratr či sestra je chráněn Boží vůlí. Naše krev nesmí být prolita." Nechala jsem vysvětlení nedokončené, ale bylo nad slunce jasné co jsem tím chtěla říct. Krev cizinců patří Bohům.
Má skákající pozornost zapříčinila, že se semlelo hned několik věcí naráz. Východ slunce, sjezd na saních z kůry stromu a pěkně tvrdý náraz dole pod kopci. A pád do ledové vody. "Do pérčic, to je kosa." Zanadávala jsem, když jsem se hrabala z řeky tvořící se pod překrásnými vodopády. Jejich kouzlo bych obdivovala mnohem víc kdybych se netřásla zimou. Pořádně jsem se oklepala, ale ze zmáčené srsti stále tekly pramínky vody. Jemná jižanská srst mě ani trochu neuchránila. Teď, když jsem stála celá promočená, bylo vidět jak vytáhlou, štíhlou a osvalenou postavu mám. Chlupy mi nepřidávaly na hmotnosti ani trošek, narozdíl od chlupatých huňatých vlků. A taky narozdíl od nich se mi voda skoro okamžitě dostává až na kůži. Zmuchlaně jsem kolem sebe omotala mokrý ocas a třásla se jak osika. Plamínek, který celou dobu tancoval kolem mně, se na mě přisál a dělal co mohl aby mě usušil, avšak jeho snaha nebyla dost. V téhle zimě, mokru a s vydatným sněžením jsem se nebyla schopná řádně zahřát. "B-b-b-blbá z-zima." Naštvaně jsem drkotala zuby. Jistěl, mohla jsem si za to sama, měla jsem dávat pozor. Ale to mi nebránilo v tom, abych na zimu řádně nadávala.

Dej si s někým závod na sáňkách *

//Řeka přes Galtavar

Přirozeně někdo kdo obětovával hlavně ty slabé, nechápal proč by Krevní Bohové chtěli ty silné. "Je to důkaz naší loajality a hodnoty. Pravidelná oběť bývá spíš něco menšího, ale jednou za čas chceme Božstvu přinést něco výjimečného a ukázat jim jak silné a neohrožené následovníky mají. Ale co s nimi dělají, to netuším." Už dlouho jsem jim oběť nepřinesla... měla bych to napravit. Možná jsem jim měla u jezera obětovat Finnicka. Ale pro jednou jsem zvolila sobecké přání nebýt sama. "Škoda? Proč by měla být škoda cizinců? Jsou zbyteční. Krevním bohům neslouží. Mohou být poctěni že poslouží vyšším cílům." Celkem tvrdá a nekompromisní slova. A myslela jsem vážně každičké z nich.
Vlčimla jsem si vlkových pohledů. Obdivné, ale taky nejisté a podezíravé. Dělal dobře že si držel ode mě odstup, obzvlášť od mého ohně. Svou nerozvážností jsem podpálila až moc kožichů. Protože mě můj oheň nepálí, zapomínám, že je jiným tvorům nebezpečný. Určitě by mi nepoděkoval kdybych mu udělala díru v kožichu.
Popis jeho bratrstva, tedy smečky, byl pro mě tak vzdálený jak to jen šlo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. "To nezní jako příjemné místo k bytí. Kdo takovou věc přikázal? Nebyla škoda odstraňovat vlky bez magie? Však víš... pořád to mohou být zdatní lovci nebo léčitelé." Přestože jeho slova mi svíralo srdce, zajímalo mě to. Chtěla jsem vědět víc. Celý život jsem strávila v Bratrstvu, v obklopení vlků, kteří nikoho nesoudili, podporovali se a sloužili stejné věci. A upřímně... to v čem někteří museli žít mě děsilo víc a víc. "Je to přesně jak praví legenda. Vlci odvrácení od Krevního Božstva žijí v nepřijetí a strachu." Povzdechla jsem si. Morgoth by mi už vyčetl že jsme neměli domov nikdy opouštět. Ale já stále věřím, že tu jsme z nějakého důvodu.
Po krátké svačince jsme pokračovali dlouhou pustou plání než se objevily další hory. Povzdechla jsem si. Na obzoru svítalo a já zadoufala že nás budou provázet aspoň paprsky slunce.
Jen co se cesta začala svažovat, odkryl se nám krásný pohled na východ slunce. Ranní slunce bojovalo s těžkými mračny a těch pár paprsků vytvořilo tučné rudé červánky. Ten výhled mi učaroval. Posadila jsem se chladnou zem a zasněně sledovala scenérii. Libovala jsem si v kráse přírody, zvlášť když hrála všemi barvami rudé, tak jako můj kožich. Připadala jsem si v takových chvílích jako kdybych s tou krásou splývala a stávala se její součástí.
Jen co byl sluneční oblouk mračny, všimla jsem si vydatné sněhové nadílky, která se z nich valila. Překvapeně jsem vzhlédla k obloze. Sněžilo už nějakou chvíli, okolí zdobil hutný poprašek a vypadalo to, že sněhu přibývá. Byla to sice krása, ale byla bych radši kdyby tak nestudila. Ale díky tomu aspoň cesta dolů bude o to rychlejší - to jsem si už minulou zimu otestovala. Jaké to štěstí, že hned vedle nás ležel seschlý mohutný strom, ze kterého se oloupala těžká kůra. "Naskoč, budeš tam rychleji." Hupsla jsem do jedné korové lodičky a odstrčila se zadní tlapkou. "Ale ne rychleji než já." Vyplázla jsem na něj jazyk a v mžiku byla pryč.

//Vodopády

Už je to tady. Zima, hnus a kosa. Bylo to taky tak protivné a lezavé jako vloni? Uh, já si teda myslim že ne. Nebo jo? Kde jsem vůbec přečkala zimu? To bylo tehdy jak se ztratil Mordecai. Přejel mi mráz po zádech. Brácha... kde je mu jen konec. Je ještě stále tady? Nebo se vrátil domů? Ale to by mi řekl, ne? Nebo mě jen nemohl najít a už tu děsnou zimu nezvládl... Ale žije, určitě jo. Musí! Bohové nad námi drží ochrannou tlapu, nenechali by ho odejít na onen svět. Je skvělým služebníkem, stejně jako já a Morgoth. Ano, nebudu myslet na nesmysly. Raději... raději co? Už vím! Schovám se.
A jako na zavolanou se přede mnou objevil starý strom s vykousanou dutinou. Perfektní útočiště. Vlezla jsem dovnitř. Byla tu větší tma než jsem čekala. No ale tma taky znamenala skoro žádný přístup chladu a deště a to se vyplatí. Navíc já mám svůj vlastní zdroj světla a tepla stále s sebou. Můj milovaný oheň mi je skvělým služebníkem ve dne v noci, v létě i v zimě. Zapálila jsem před sebou vcelku velký oheň, možná až moc velký. Ale když já se opravdu potřebovala zahřát! Plameny sálaly a zářily a mně se naskytl krásný pohled na vnitřek starého stromu. Byl poničený, ale stabilní, hodně prostorný, ale bylo tu něco... velkého. "Co to sakra je?" Pohnula jsem plamenem abych lépe viděla . Bylo to černé a... hýbalo se to? To něco navíc vydávalo zvuky. Hluboké, táhlé, vrčivé... u všech bohů to je - "Medvěd!" Vřískla jsem a zvíře tak probudila. Navíc v úleku jsem škubla plamenem, který narazil do medvědí srsti a zapálil ji. Medvěd z řevem vyběhl ven a srazil mě při tom k zemi. Vše potemnělo.
"Auuuu sakra blbej tank. Nevíc sice co je tank, ale ten medvěd tak vypadal." Mrmlala jsem potlučeně a pomalu se zvedla. Byla jsem otlučená, ale vesměs mě nic nebolelo. Stočila jsem se do klubíčka a rozhodla se z toho šoku vyspat.

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

//esíčka přes zrcadlové hory

Zábavná etapa utichla v poslední kouli, která mě sice minula, ale smetla plamínek, který se jí nešťastně vpletl do cesty. Naštěstí neuhasl, na to by byla potřeba mnohem větší síla než byla tahle sněhová chudinka. Zaplápolal, skoro jakoby se čertil, a vrátil se zpět na svou trajektorii. Tohle blbnutí se sněhem bylo sice na jednu stranu dost mrazivé, ale na tu druhou jsem se pobíháním zahřála, a to bylo fajn. Finnick měl řádný náskok, který jsem nijak aktivně nezkracovala. Cosi dělal u vody, vedle které jsme se drželi, ale nevypadalo to jako nic zajímavého. Nejspíš beztak jen pil. Řádně jsem se oklepala, abych shodila zbytky sněhu a lezavý pocit zimy, a maličko jsem zvětšila plamen. Neměla bych to přehánět, mám dost hlad, s používáním magie se určitě zhorší, když si nedám pozor.
Připojila jsem se k Finnovi, který vypadal že je připraven jít dál. Dal si pár doušků studené vody ne se dal zpět na cestu. Já si vodu odpustila, byla na mě moc ledová a nepotřebovala jsem si ubírat teplotu tím, že se nerozvážně napiju něčeho tak studeného. Ne, počkám si na nějaký mělký zdroj vody, který si ohřeju. Spokojeně jsem si uhladila čenichem srst na hrudi, má vlastní magie mě krásně zahřála. "Ach, hned je to lepší. Chceš taky?" Zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, že jeho severský kožich ho hřeje o mnoho lépe než moje hladká jemná srst s kratičkou podsadou. Ale co já vím, třeba ho zebou packy?
Má otázka nezůstala nezodpovězená. Tak slabé kusy? "A to se tvá Bohové neurazí když jim dáš slabou oběť?" Zvláštní, jeho Bohové budou očividně z jiného soudku. Nicméně začínalo mi to trochu dávat smysl když mi vysvětlil jejich nelibost ve vlcích bez magie. "Ach tak, rozumím. U nás je každý bratr i sestra cenným členem bratrstva, nehledě na to zda jim bylo naděleno či nikoliv." Vysvětlila jsem. Mnoho mých sourozenců neměli magické nadání. Jeho pochvala byla zcela očividně nejen obecným prohlášením, ale i osobním názorem. "Ano, jsem v magii zdatná." Přitakala jsem se samolibým úsměvem. "Ale názor tvých Bohů na mou osobu mě nezajímá." Odpověděla jsem zcela neutrálně. Holt jsem měla v povaze prásknout svůj názor bez obalu tak jak je. "Proč bys ale neobětoval někoho cizího a silného? Stejně tvým Bohům neslouží, tak co na tom záleží? Lepší než hrabat do vlastních řad. Chápu dobře že vaše obětiny jsou slabí vlci z vašeho... ehm... smečky? Společenství?" Pravda, vlastně vůbec nevím čeho je součástí.
Konečně jsme vylezli ven z hor. Před námi se rozprostřela vodnatá řeka, která po svých krajích přecházela v led. Byla noc a teplota klesla nepříjemně pod nulu. Dívala jsem se na zmrzlý povrch a zkoumala hladinu. V tu můj plamínek ozářil led a odhalil malý poklad. Ryby! Těsně pod hladinou se nacházelo několik rybek chycených v ledu. "Sváča." Prohlásila jsem zvesela a přiskákala k objevené pochoutce. Doslova jsem urvala pořádný kus ledu a hodila ho na zem, kde se roztříštil. "Pojď si dát taky!" Zvala jsem svého společníka s vrtícím ocasem. Vzala jsem do tlamy pár kousků na cucání a žvýkání a pokračovala v cestě.

//Arménské hory přes galtavar

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Přednáška o cizích Bozích mě přirozeně zaujala. Má svou víru? Jaké jim teda skládá obětiny? Chtějí jeho Bohové oběť jednou za čas, ne? Takhle to s Bohy funguje. Ale cožpak jim stačí nějaká chcíplotinka? To bych si nedovolila, mohli by se na mě hněvat že se pro ně dostatečně nesnažím. Než však došlo k výslechu, rozhodl se na mě hodit sněhovou rozbředlou kouli. Jako na povel jsem se zastavila. Nechtěl být shozen z vodopádů? "Tak to abys sis udržel svou cenu, fešáku. Jinak si rozmyslím kdo půjde na obětní oltář." Můj hlas byl hravý, pobavený, tentokrát zcela zbaven výhružky. Imponoval mi, měl pro strach uděláno. Ani v mých čelistech nedal najevo strach, tvrdě mi hleděl přímo do očí a vyzýval mě. Přímo mě zval k vykonání rozsudku smrti. Nebylo to však odevzdaná prosba o rychlý konec. Kdeže, já to viděla. Zahlédla jsem v jeho světlých očích sebevědomí a tichou hrozbu. Jakoby mi tím pohledem říkal zkus to, ale později budeš litovat. Dobře věděl co dělá. A bylo to sakra přitažlivé.
Otočená k němu zády jsem hrábla do nejbližší sněhové kupky a oplatila mu sněhovou palbu. Nedávala jsem pozor zda jsem se trefila nebo ne. Nejspíš většina sněhu padla vedle, zábly mě packy a nebyli mi příjemné je držet v té ledové břečce, takže o nějakém míření nemohla být ani řeč. Ale i tak to byla zábava, i když štěněčího rázu. Dobrá nálada převládla nad vším ostatním a já se v zápalu hry zvonivě zasmála. Byl to ale dost mocný a silný zvon, na vlčici překvapivě hluboký, navíc mi hlas poposkočil a udělal to, co vždy když jsem se smála, křičela, nebo se prostě jen nehlídala - rozpůlil se a vyloudil dva různé tóny naráz. Není to nepříjemné, uchu to mohlo i celkem lahodit, ale rozhodně to bylo překvapivé pro vlky, kteří se s tím ještě nesetkali.
Inu, bylo dost zábavy, teď je čas se trochu zahřát chůzí a plamínkem, který se objevil přímo přede mnou a začal hravě lézt po mých nohách, břichu a hřbetě. "Říkáš že bys Bohům silněho statného vlka neobětoval. Co tedy ti tví bohové žádají?" Zeptala jsem se, neb mi zrovna tohle utkvělo v paměti. A to znamená že mě to skutečně hodně zajímá.

//Mathae sever přes Zrcadlové hory

Nechce Thea little crush na Ezekiela? :D Ten by velice rád měl obdivovatelku :D :D :D

Zima. Strašná, lezavá, mokrá, zpropadená zima. Místní teplotní rozdíly byly na moje jemné jižanské chlupy prostě moc. Už vloni jsem to sotva dávala a letos to není o nic lepší. Kráčela jsem promrzlou krajinou, přestože napadaný sníh už stihl skoro celý roztát, cesta pro moje zmrzlý tlapičky nebyla žádná slast. Uh, co bych teď dala za tátův horký nápoj na zahřátí a na dobrou náladu. Plašič nočních můr, tak tomu říkal. Mě, Morgotha, Mordecaie a Morticiu se dokonce pokoušel naučit jak ten odvar připravit, prý abychom mohli plašit noční můry našim dětem, až je jednou budeme mít. Hořká to vzpomínka, a to nejen kvůli mým mrtvým vlčatům, ale taky protože mi táta moc chyběl. Všichni mi moc chyběli. Ale tak můžu si je aspoň připomenout! Co že to táta říkal že tam je? Nějaký kozel nebo co. A heřman, ať už to bylo cokoliv. No, názvy si sice nepamatuju, ale třeba ty kytky poznám podle vzhledu. blbý bylo, že oboje mělo hezké květy, které, teď na začátku zimy, jaksi nebyly. A podle listu se kytka poznávala vážně blbě, zvlášť když ji hledal někdo tak neznalý, jako jsem já.
Ale já se nevzdávám! Kdepak, já si tátův odvar prostě udělám. "Jo, tohle bude určitě ono." Utrhla jsem něco u cesty. Mělo to hodně roztřepené listíky a kousky stonku nebo co. Lechtalo mě to na nose a intenzivně vonělo, tak to určitě bude bylinka. O kus dál dlouhé proschlé zahnědlé stonky. Tátova kytka měla dlouhý stonek! Šup s tím k té druhé kytce. Pokousala jsem rostliny, vyplivla je do prohlubně v kameni a magií přenesla vodu z potůčku hned vedle. Jen tak tak se voda vešla, ale zalila byliny po okraj, takže asi to tak má být. Zaměřila jsem svou pozornost na vodu a přivedla ji ohněm k varu. Jak dlouho že se to má vařit? Nestačilo by už? No, jde se koštovat! Pamatuju si, že měl odvar příjemně zemitou chuť s jemným dozvukem. Už jen přivonět si k tomu bylo uklidňující a hned se nám pak chtělo spát. No... můj odvar by sice taky uspal kohokoliv, ale spíš v tom negativním slova smyslu. Páchlo to tak moc, že by to dokázalo zabít vlka jen svou vůní. Neochotně a nedůvěřivě jsem se k tomu pochybnému lektvaru sklonila a smočila jazyk. Nic odpornějšího jsem nikdy neměla. "Fuj proboha, proč je to... hořký?" Odplivla jsem si, naštvaně plácla tlapkou do odvaru, takže jsem se trochu opařila, a nasupeně jsem šla tou hnusnou zimou dál. Ani zahřát se odvarem nemůžu, achjo.