Gallirea - Příspěvky uživatele

Nejspíše jsem na okamžik usnul. Jelikož když jsem otevřel oči, žádná bouře tady neřádila. A možná se mi to jen zdálo, kdo ví. Ale ve vzduchu šel cítit čerstvý déšť. Ale když jsem stočil pohled směrem k nebi, prosvítalo přes stromy slunce.
Postavil jsem se na tlapky a protáhl si svou kostru. Pěkně páteř pokřupala. A s hlasitým zívnutím jsem se rozešel přes les. Zaznamenal jsem opětovně nějaký pohyb přes les. Vlci se tady pěkně střídali. Ale mě to nevadilo. Jen ať si jdou i mimo les.
Já tam měl vlastně tak nějak taky namířeno. Něco mě táhlo ven, pryč z lesa. Divná magická síla snad. Kdo ví. To jsem se ale rozhodl zjistit. Přidal jsem do kroku a rozklusal se napříč lesem. Na hranicích jsem ještě krátce zavyl.

// Tmavé smrčiny

// + 7 drahokamů + 2 křišťály Omylem posláno pod předchozí příspěvek, odměna přičtena již 13.8 xD

// + 7 kytiček + 2 křišťály

// Ježčí mýtina

Do smečkového lesa jsem přiběhl promočený. Nestihl jsem se schovat. Bouřka mě dohnala dřív. Naštěstí jsem už byl pod stromy a tak jsem se vyhl kroupám. Přesto... les nevypadal zcela bezpečně. Stromy praskaly a lesem se neslo kvílení stromů, které se snažily vydržet nápory větru. Přesto jim to dalo velkou práci.
Krátce jsem zavyl. Oznamoval jsem, že jsem doma. Ohlédl jsem se přes rameno za sebe. Nikoho z lovu jsem neviděl. Přesto jsem doufal, že se někde schovali. Třeba našli útočiště někde poblíž místa,kde jsme lovili. Povzdechl jsem si a nasál vůni lesa.
Cítil jsem, že jsou hranice čerstvě označkované. Skvělé, alespoň jedna starost je z krku. Pousmál jsem se a líně se vydal do středu lesa. Měl jsem trošičku strach, aby na mě nespadl nějaký starší strom, jelikož ty zvuky, které vydával les byly občas až děs nahánějící.
Zároveň se mi do čenichu dostal pach Darkie a Kasiusse. A pak spleť cizích pachů. Páni, vlk vyrazí na pár chvil mimo les a tady se to hemží cizinci. Zamračil jsem se. Moc se mi nelíbila ta představa, ale doufal jsem, že to Darkie zvládla.
Nakonec jsem se utábořil u jednoho malého skalního převisu. Zalezl jsem si pod něj a schoulil se, dokud se počasí neumoudří. Koukal jsem na stromy a na to, jak moc se vychylují ze svých standardních poloh. Snad to les zvládne a nepřijde nic horšího. Položil jsem si hlavu na tlapy.

// + 7 kytiček + 2 křišťály (těším se jak bude příště děj pokračovat:) )

// 5 mušliček + 2 křišťály

// Zubří vysočina

Opustil jsem naší skupinu vlků. Však oni si beze mně poradí. Lépe než se mnou. Ušklíbl jsem se a přidal trošku do kroku. V dáli jsem slyšel hromobití. Doufal jsem, že se vlci z naší smečky stihnou schovat. Bouřky jsem neměl rád. byly moc hlučné. Moc hromů, moc blesků, moc deště. Moc všeho. Tiše jsem zavrčel a pokračoval v cestě, abych dlouho nezůstával na otevřeném prostranství.
V dáli jsem zahlédl blesky. A obloha byla černá, jako kdyby se blížila tma. Sakra. To není dobré. Začal se i pomalu zvedat vítr. Cítil jsem, jak jsem vnitřně nervózní. První dešťové kapky mi dopadly na tvář. Jak já nesnáším bouřky! Švihl jsem ocasem a z poklidného klusu přešel spíše do sprintu o to, kdo bude dřív v našem lese. Já a nebo bouře? Nechci mít promočený kožich od dešťové vody. Jinak na to jak bylo parno, by se déšť i hodil. Ale raději bych se shladil v jezeře nebo v řece. Voda byla mnohem studenější.

// Sarumen

Vlčata a cestují bez rodičů? Nakrčil jsem čelo. Nějak se mi to nezdálo. Ale byly dost oprsklá. "No..." Vydal jsem ze sebe. Už už jsem chtěl říct, ať je tedy sebou vezme do smečky, ale vlčata se netvářila, že by s náma chtěla trávit čas. Švihl jsem ocasem a postavil se.
Na území dorazila i Marion. Usmál jsem se. Smečka se mohla najíst zde. A kdyby náhodou něco zbylo, mohlo by se to dotáhnout do lesa. Já už tedy začínal být nervózní. Les byl opuštěný a většina byla zde se mnou na lovu.
"Tak je nenuť. Když nechtějí, tak ať se starají o sebe sami." Dodal jsem k Newlinovi. Ale on měl tu dušičku víc pro vlčata a celkově měl větší slabost než já pro cokoliv. Já tady ale nehodlal přesvědčovat vlčata, ještě k tomu cizí, aby šla k nám do smečky.
Udělal jsem pár krůčků a pak se ještě zastavil. "Raději se vrátím." Dodal jsem k Newlinovi a nechal tady tu drobotinu. Však on už je Newlin nějak zpacifikuje. Rozběhl jsem se k ostatním. Pro mě to znamenalo další krky navíc. A když sama vlčata nechtěla... nač je nutit.
Zastavil jsem se u skupiny Wolfi, Marion a Noktisiela. "Vracím se do lesa. Kdyby něco zbylo, prosím, vezměte to do našeho lesa." Usmál jsem se a než se kdokoliv nadál, jedním skokem jsem se přemístil poměrně daleko od vlků. Běžel jsem zpět k Neyteri. Už na mě určitě čekala. Musela totiž hlídat les sama. Ona a mlha. A já nechtěl, aby tam byly dlouho takhle samotné.

// Ježčí mýtina přes říční eso

Kam jdeš? Zeptal jsem se svým pohledem, když se Newlin otočil na tlapce a odcházel. Mluvil něco o vlčatech. To je blázen! Vždyť lovíme! Naštvaně jsem zafuněl.
Vše se ale rázem dalo do pohybu. Stádo se přemístilo spíše na stranu Noktisiela. Přikrčený jsem klusal k němu. Avšak i on už vyrazil. Nebylo zbytí. Wolfganie udělala velké gesto, avšak tohle její velké gesto skončilo krkolomně a zůstala na zemi.
Na okamžik jsem se zastavil. Maple byla hned za ní. Pohled jsem přesunul na Noktisiela. Ten zvíře také poranil. Musel jsem se dát do pohybu. Chvíli trvá, než se moje těžké tělo rozpohybuje. Ale když už, je jako neřízená střela. Rychlé a robusnní, co zničí vše, co mu vleze do cesty.
Nabral jsem patřičnou rychlost a dohnat již poraněné zvíře nebylo nic, co bych nezvládl. Skočil jsem mu na hřbet. Což se pod mou váhou rozhodila jeho rovnováha a upadl na zadní nohy. V mžiku jsem se pustil a odskočil.
Energii jsem využil do mrštnosti a dostal se před zvíře. A během pár vteřin mu visel na krku. Porušil jsem tepnu a zvíře se složilo k zemi. Pro jistotu jsem ho ještě chvíli dusil.
Pak jsem jej pustil a zvedl pohled. Všichni byli snad v pořádku. "Wolfganie, jak jsi na tom?" Zvolal jsem zadýchaně na vlčici.
Až teď jsem zjistil, že se odpojil i Kenai. Viděl jsem ho s Newlinem. "Pojďte si vzít." Vyzval jsem ostatní a urval si kus masa. Který jsem do sebe dostal během pár vteřin. Další dvě flákoty jsem urval pro Kenai a Newlina. Rozešel jsem se jejich směrem.
Až teď mi došlo, o čem to ten Newli mluvil. Dvě vlčata tady stála. Sama. To snad né. Doufám, že někde máte rodiče. Hodil jsem kus masa přes Newlina a Kenai. "Dejte si." Povzbudil jsem se k žrádlu a posadil se. Byl jsem zadýchaný. A jemně se mi klepaly přední tlapy. Z toho, jak adrenalin opouštěl tělo a začalo mi docházet co se vlastně stalo. "Kde mají rodiče." Rozhlédl jsem se po planině.

// + 7 kytiček + 3 křišťály jeden za odvážný krok, zdevastovat vlastní vlče o skálu :D

// + 7 drahokamů + 3 křišťály konečně je zoubková víla vylíčená i v "dobrém světle" né jako tyran

// + 7 kytiček + 2 křišťály

Rozvrhli jsme si role. Maple chtěla raději nahánět. A aniž by mi to dříve došlo, teď už mi to opravdu docvaklo, že bude lepší, když se finiše ujme spíše vlk, než křehká vlčice. Kývl jsem hlavou na srozuměnou. "Tak já si budu válet šunky a pak s pomocí ostatních ho doděláme." Kývl jsem hlavou. Nakonec jsme se rozhodli pro jeden úlovek. Společná práce na zubrovi. Bylo jí však potřeba. Zubr bylo velké zvíře, plné síly a odhodlání. Nepovažoval jsem ho za úplného hlupáka. Nebylo sice tak chytré jako vlk, ale rozhodně nepatřilo k tupým zvířatům. Dokázalo přemýšlet a cokoliv mu přišlo divné, vzalo nohy na ramena.
Společně s ostatními jsem se dal do pohybu. Akorát já ulehl o něco dříve než ostatní. Koukal jsem na ostatní, jak se rozvětvují a člení na skupinky. Avšak než obejdou stádo, času dost. Můžu přemýšlet. O čem tak budu přemýšlet? Můžu parádně rozjímat... ale o čem. Mohl jsem využít čas pro své myšlenky a místo toho jsem chytal lelky. Jak říká Newlin.
První vlci se uvelebili na svých místech. Vše jsem bedlivě sledoval. Někteří pokračovali dál za stádo. Olízl jsem si tlamu a ulehl zpět do trávy. Teď by nám ten déšť možná i pomohl v tom, že by nešly slyšet naše kroky. Podíval jsem se směrem k nebi. A v ten moment si uvědomil, že kousíček ode mě čeká Noktisiel, který mi bude pomáhat s finišem. Málem jsem se ho lekl. Vyhlížejíc kořist vypadal... ve tváři jinak. Hodně soustředně, odhodlaně.
Schoval jsem se zpět do své malé provizorní nory. Cítil jsem to napětí. Zvěř začínala být neklidná. Začaly se ozýval čím dál tím hlasitější projevy zubrů. Neděli o nás, ale nevěděli kde jsme. Zatím. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle jsem neměl rád. To napětí, které se hromadilo a kumulovalo v těle. Bylo to jako nějaký nekonečný příběh čekání. Přitom to vše trvalo pouze zlomky minut.
Cítil jsem, jak se začíná jemně chvět země. Zavřel jsem oči a soustředil se hlavně na zvuky. To bylo důležitější, než oči. Potřeboval jsem se plně soustředit a nabrat vnitřní sílu a odhodlání. Aby vše dopadlo tak jak má a my tady s Noktisielem nebyli rozneseni na kopytech. Doslova...

// Post o ničem, začněte lov :)