Příspěvky uživatele

// +7 mušliček, + 2 křišťály

Darkie měla pár věcí na srdíčku. Ale... já ji chápal. Pocit zklamání? Že něco nezvládla jako matka? Mávl bych nad tím tlapkou. Nikdo nedokázal být perfektní rodič. A co vlastně stanovovalo perfektního rodiče? Hm. Přimhouřil jsem oči. Nedokázal jsem to definovat.
"Darkie věř mi, že se takhle cítí každý rodič. Snažíš se předat to nejlepší jen někdy..." Odmlčel jsem se. Prostě to někdy nevyjde. Osud to chce jinak. Povaha vlčete je zcela jiná, než očekáváš a pak... to dopadne tak jak to dopadne. Sám jsem se mohl tlouct do hlavy, že Rannath odešel a já ho nezastavil. Ale to byl se v tom případě už vážně utrápil.
Úsměv mi pohrával na tváři. Bylo to zvláštní. Takové nové. Kéž by ses toho dožila. Pohled jsem přesunul na Neyteri. Hlasitě jsem si povzdechl. Z naší dcery vyrostl dobrý vlk. Starostlivý a pečující o druhé. "Strach máme všichni." Řekl jsem velmi odlehčeně. Možná se mohlo zdát, že to beru až moc na lehnou váhu. Ale spíše jsem věděl o čem mluvím. "Nesmíš se jim nechat polapit." Dodal jsem ale o dost vážněji. Jako by se ve mě něco přeplo.
Shadow se zatím pěkně nadlábla. Vrátila se k nám a já ji jenom pokynul hlavou. Nedošlo mi, že se ptá na to, jestli se k nám může připojit. Spíše jsem myslel, že chce něco vložit do debaty. Ale asi nechtěla, protože se ptala na něco jiného.
Pohled jsem přesunul k ní. Její oči zářily jako dvě žárovky. A oči Darkie... byly přesně jako oči její matky. Tolik bolesti v jeden okamžik. Přesto jsem se snažil tvářit se, že se vlastně vůbec nic neděje. "Jistě že máme. Jinak bychom nejspíše nefungovali. Máme alfy, bety, gammy, delty a kappy. " Zavrtěl jsem hlavou. "Silní a slabí. Hm zvláštní rozdělení. My tady máme spíše funkce... že?" Podíval jsem se na Darkii, jelikož jí klidně mohla objasnit více. Mohla jí sdělit co jako gamma dělá a zároveň byla učitelem. Nevím, odkud Shadow spadla, ale nejspíše to k nám přišla z úplně jiné země, než v které jsme žili.

// + 6 mušliček + 2 křišťály

// Těsně vedle. Akce po celou dobu vedla Baghy a Nori

// Těsně vedle. Akce po celou dobu vedla Baghy a Nori

Darkie nezačala úplně pozitivně. Její první slova zněla, dost zvláštně. Ale co jsem jí na to měl říct? Já ztratil jejího bratra. Pousmál jsem se na ní. "Však ona se najde. Vlčata jsou neposedná." Dodal jsem, aby hned nevěšela hlavu. Navíc, nechtěl jsem být zlý, ale bylo to vlče, které bylo cizí. "Možná jí našla rodina a beze slov odvedla." Těch pozitivních možností bylo hodně. Navíc ona nebyla první ani poslední vlče, které by zůstalo malé a zcela samo. A přesto se ho dokáže někdo ujmout a pomoci mu.
Nebral jsem to nijak vážně. Nadělalo mi to vrásky. Možná to bylo špatně ale... vůbec mě to nerozhodilo. Pohledem jsem si zkontroloval drápy. Byly v pořádně a dostatečně zabroušené. A hezky se leskly. Shadow se pomalu přemístila opětovně zpět k nám. Ono, kdo by tady nechal ležet kus masa že jo. Byla by hloupá, kdyby opravdu hned utekla. Navíc možná o něco lépe reagovala na Darkii. Nejspíše proto, že to byla rovněž vlčice.
Pohled jsem přesunul zpět na dceru. Delší dobu jsem jí neviděl. přišla mi taková jiná. "Děje se ještě něco jiného?" Nechceš mi něco říct? Jsi v pořádku? Přišla mi snad hubenější, než co jsem jí viděl posledně. A že by jí tolik vzalo to vlče? Vlčata se ztrácí a zase nachází... A když to nebylo přímo její, zase taková tragédie to nebyla.

// Dnes kratší nějak není nálada

"Hezké? Spíše přirozené..." Dodal jsem na vysvětlenou. Kde jsi doteď žila? To jste si tam skákali po hlavě a mlátili se palicemi do hlavy? Co to bylo za smečku? Měla zvláštní úvahy o smečce a nejspíše měla takové mínění i o životě. Jako zbloudilá duše. Hm, divné. Přimhouřil jsem na ní oči. Tohle nedávalo smysl. Nic mi ohledně ní nedávalo smysl.
Alfa? Ach ano alfa. Hm, co jí mám říct? Další drobný vtípek neuškodí ne? Zamyslel jsem se ve své hlavě. Říct ji, že jsem alfou já... třeba by hned utekla. A říct ji, že je alfa úžasná... to znělo jako lepší nápad. Svůj pohled jsem přesunul na Neyteri. Jen řekni, nejsem to ale hlupák?
Jenže já musel vlčici odpovědět. Snad mi to nebude mít za zlé. Ale já chtěl vlky poznat i z té jejich přirozené stránky. Než aby se tady přede mnou klepala strachy. "Hm... no víš. Je dost svérázný. Paličák... ale pro smečku by udělal vše. Záleží mu na pocitech a názorech ostatních členů smečky. Vlastně... ta smečka je od začátku vedena jako taková jedna velká náhradní rodina." Řekl jsem zamyšleně.
Povzdechl jsem si. Socha Neyteri mě ničila. A další otázka padla přímo na ní. Věděl jsem, že by mě podpořila. Cítil jsem její přítomnost. Měl jsem pocit, jako kdyby byla na dotek. Zasněně jsem se na ní díval. Vlastně se mi hlavou odehrávala velká část vzpomínek. Všechny na mě působily jako střepy, které na mě srší z nebe a zabodávají se mi do zad, hlavy a tlap. Jedna vzpomínka překryla druhou. Jako bych se díval na film. Vše se o odehrálo během pár vteřin, já měl však pocit, že to trvá věčnost. "To je Neyteri..." Vydechl jsem tiše s tou největší bolestí, která se mohla přenést do mého hlasu.
Ale to do místnosti vstoupila Darkie. Mé oči se rozzářily. Já věděl, že kus Neyteri je na dosah. A byla to právě ona. Měla ze své matky strašně moc. A to byla další věc, která byla pro mě více než bolestivá. Ani nevím proč, ale Shadow se vylekala a utekla někam do chodbičky. Zamračil jsem se a postavil se na tlapky. Omluvně jsem se podíval na Darkii, ale doufal jsem, že tu vteřinku, než se vrátím vydrží.
"Pojď zpátky Shadow. Ona ti neublíží." Řekl jsem skrčené vlčici v chodbičce. Moc bolesti pro mě během krátké chvíle. Vidět takhle vystresovanou vlčici mi rvalo srdce. Otočil jsem se k ní zády a opravdu čekal, že se vrátí. Přistoupil jsem k Darkii a položil si hlavu na její krk. Zabořil jsem do její srsti celý obličej a opětovně nasával t nádhernou vůni, kterou měla po matce. Jako by do mě vlila čerstvou pozitivní energii. Pozvedl jsem hlavu a usmál se na ní. "Ahoj dcerko." Něžně jsem jí oblízl přes tvář. "Máš se dobře?" Mé myšlenky však byly trošku černé. Doufal jsem, že se má dobře a že jí nic netrápí. Avšak hluboko kdesi... mě popichoval malý ďáblík, který ve mě vzbuzoval divné tušení.
Otočil jsem hlavu směrem k Shasow, která byla zalezená kdesi v chodbě. "Shadow tohle je moje dcera Darkie. A tohle je Shadow... našel jsem jí za hranicemi lesa. Nabídl jsem jí, aby si vzala kus žvance protože..." Ne vážně jsem nemusel říkat proč. Stačilo se na tu vlčici podívat. Doufal jsem, že přijde k nám a konečně si vezme kus pořádného žrádla. Trošku mě štvala tím, jak moc plachá byla. Ale kdo ví, odkud pocházela a jak s ní vlastně bylo zacházeno.
Tvář Darkie mi připadala smutná. Co se děje? S otázkou ve tváři jsem se na ní podíval.

// Sarumen

Zamyslel jsem se. Co já vlastně na tu mlhu říct? Ono se to těžce vysvětlovalo. Nebyla to klasická mlha. Byla tady pořád. "Dalo by se to tak říct." Konstatoval jsem nakonec. Mlha byla naší součástí už hrozně dlouho. Nejspíše tady hlídala ještě před tím, než smečka vůbec vznikla. "Je možné, že jí tady ještě několikrát potkáš... neustále křižuje les a tak vlastně dohlíží na vše tady v lese... a když se vrací někdo ze smečky, nebo přichází někdo nový... většinou už na hranicích je. Cizincům znepříjemňuje a spíše znemožňuje neoprávněnému průchodu lesem." Pokrčil jsem rameny. Byla fakt skvělá. Během pár vteřin zase tiše odplula, jako kdyby tady nikdy nebyla. Nejspíše tmavou vlčici pěkně prošpikovala.
"Shadow... to na tebe vážně sedí." Tajemné jméno pro tajemnou vlčici. Usmál jsem se na ní. Úkrytu se nijak nebránila. Což bylo fajn. Stáli jsme před úkrytem. A přišlo mi zbytečné jí ho popisovat když... jsme se chystali právě do něho. "Řekl bych tak akorát. Ani malý, ani velký." Místa tam bylo podle mě dost. A kdyby náhodou začínal být těsný, můžeme zkusit vykopat větší. Ale to asi s těží. A stejně tam nechodíme všichni najednou. Spíše se to prostříhává a v úkrytu je vždy maximálně pár vlků.
Ale její otázka mi vyrazila dech. "Cože co?" Vyprskl jsem a podíval jsem se na ní. Dost mě její otázka překvapila. Chvíli jsem uvažoval, proč se zrovna na tohle ptá. Znělo to divně. Proč by vlci byli ve smečce, když by na sebe měli útočit? Ano nějaká ta občasná šarvátka se asi stala, ale u nás byl snad od založení smečky klid. Nejspíše jsme měli štěstí na vlky. Tady chodili jen normální. A když přišel nějaký vochmelka, do smečky se nedostal. "Ne... proč bychom měli být vůči sobě útoční? Naopak. Snažíme si pomáhat." Nemohl jsem si odpustit zvláštní pohled, kterým jsem jí prošpikoval. V jaké smečce jsi to jako byla? Se nedivím, že jsi tam nechtěla být, jestli jste na sebe jenom útočili."
Ale přestal jsem kvákat a dal se do pohybu. Vyskočil jsem na skalní římsu a zmizel v temnotě jeskyně. Černá srst lehce splyne. Věřil jsem, že je mi v patách. Přišel jsem do naší společné místnosti, kde zůstaly zbytky zubra. Pěkně v chládečku, aby se nezkazily. Šikulky. Byl jsem moc rád, že zbytek zubra dotáhli ostatní vlci ze smečky až sem. "Posluž si a klidně to zbagruj celé." Věřil jsem, že bude mít takový hlad, že nám z toho už moc nezůstane a taky to bylo k jídlu. Smečka nasycená byla, tak proč se zdráhat. Navíc, kdyby byla nouze, kdyby tady ještě vydry, které se daly lovit.
Já si lehl na druhou stranu místnosti, aby měla alespoň nějaký pocit prostoru a rádoby bezpečí.

// Tmavé smrčiny přes řeku

Mluvila o nebezpečí. Takže jsem alespoň měl jistotu, že jde se mnou. Neohlížel jsem se. Díval jsem se před sebe a akorát mírně sklopil hlavu. Přemýšlel jsem. Vždyť smečka je více než jeden vlk. "Ale smečka ti přeci určité bezpečí poskytne... nebo jsi spokojená jako tulačka?" Dost blbá otázka. Ale nerozuměl jsem vlastně tomu, proč takhle na kost vyhublá vlčice není ve smečce. Smečka by jí poskytla žrádlo a ochranu. Jasně, že by jí nehlídali na každém kroku, ale byla to mnohem větší ochrana, než se toulat z území na území a potkávat různé a někdy až divné vlky.
Došli jsme k hranicím. Zastavil jsem se a otočil se na vlčici. "Tak, vítej v Sarumenském hvozdu. Les je to zakletý a dosti záhadný. Dávej pozor, kam pokládáš tlapku. Mohla by ses zranit... obzvlášť, když to tady vůbec neznáš." Dodal jsem a pohled přesunul na les. Mlha si to zrovna mířila k nám. Jako na zavolanou. Usmál jsem se a vkročil do lesa.
"Tohle je naše mlha... hlídá les." Jen si tě oťukne. A pak zase nejspíše zmizí. Usmál jsem se na vlčici, ale tak nějak jsem tušil, že tohle bude věc, která jí totálně znervózní. "Kdybys náhodou odtud utíkala... prosím tě pomalu a opatrně." Dodal jsem s úsměvem ve tváři. Působil jsem velmi bezstarostně. Jako bych... prožíval snad nejlepší chvíle svého života. Ale ono to tak vážně jen působilo. Uměl jsem se tvářit.
Taková malá vsuvka byla ta, že jsme museli vlastně dojít až do úkrytu. Tam totiž byl schovaný zubr. Hezky v chladu. A tak jsem to chtěl nějak zamluvit. Aby jí to nepřišlo... takové, že ji táhnu do úkrytu a tam jí zabiju. Nebo kdo ví, co za scénáře se jí honily hlavou.
"Budeme muset do úkrytu... Jo už jsem ti říkal jak se jmenuji? Jsem Morfeus... Morf. A ty?" Odkašlal jsem si a nenápadně jí táhl ke vchodu do úkrytu. Hlavně ať nezačne panikařit. Snažil jsem se působit uvolněně. Ale pravda byla ta, že mě samotná vlčice znervózňovala asi více, než já jí. Bylo na ní něco... co mi vracelo vzpomínky.
Ohlédl jsem se na vlčici a zastavil se před vchodem do úkrytu. "Tadá, tohle je místo, o kterém nemá nikdo vědět... no tak ty už víš. Pokud nechceš dovnitř... přinesu ti to ven." Dodal jsem pro vysvětlenou. Nechtěl jsem jí nutit. Zvláštní, že mi to teď poměrně dost mlelo pantem.

// Úkryt

Její myšlenkové pochody mi nebyly známy. I když jsem to mohl velmi jednoduše zjistit... vlastně jsem nechtěl. Nechával jsem soukromí vlků v jejích hlavách a myšlenky používal velmi vzácně a to v situacích, kdy nebylo nazbyt. A já mohl využít tuhle mou zbraň proti někomu.
Takže jsem na ní pouze dlouze koukal a přemýšlel a odhadoval, na co tak myslí. Asi to pro ní bylo víc informací, než by sama chtěla. Ale pokud chtěla přežít, vlastně měla štěstí, že jsem na ní narazil. Sem tam jsem zahlédl její pohled a oči měla velmi pronikavé. Je tam hodně vlků? Zeptal jsem se sám sebe. Podle mě to bylo akorát, ale pro ní je hodně dva. I jeden by byl pro ní hodně. Zdráhavě jsem začal odpovídat. "Myslím... že tak akorát. Pár jich tam je. Ale většina je stejně mimo les." Dodal jsem rychle na vysvětlenou, aby si nemyslela, že všichni dřepí v lese a čekají, až jí přivedu k nám, aby se na ní vrhli. Stejně, co bychom z ní měli, když byla pouhou kostrou. Ono to vážně vypadalo... dost děsivě.
K mému překvapení souhlasila. A překvapení jsem neskrýval. Avšak ani jsem na nic nečekal. Tohle mohly být její poslední hodinky. A jestli do sebe nedostane něco lepšího než klacek... tak tedy nevím nevím, jaké šance bude mít. A to že jí dáme jídlo ji sice prodlouží život o pár dnů, ale co bude dělat potom? Zase klacky? Postavil jsem se na tlapy a zavelel. "Jdeme." Švihl jsem ocasem a dal se do pohybu.
Nechal jsem jen na ní, jak daleko se bude ode mě držet. Jestli půjde dva metry ode mě, nebo dvacet byla její volba. "Předpokládám že ve smečce jsi nebyla pěkně dlouho... odkud pocházíš? A kam máš vlastně namířeno? Co je tvým cílem?" Životním? Co vlastně chceš? Jen přežívat na klaccích? Nešel jsem nijak rychle. Mě vlastně i to slimáčí tempo vyhovovalo. Neohlížel jsem se, jestli jde za mnou. Přišlo mi, že každý můj pohled jí dost stresuje a já na ní nechtěl tlačit. Je jako Amnesie. Jen vypadá mnohem hůř. Ale taky pěkný strašpytlík. Povzdechl jsem si. Kožich se mi volně pohyboval v rytmu chůze. Jako vždy mi byl trošku volnější přes léto. A na zimu jsem se doobalil tukem. Jen můj zadek byl dvakrát tak širší, jak ta její vyzáblá prdelka. A to jsem se nebavil o hrudníku. Ten jsem měl snad třikrát tak větší.

// Sarumen přes řeku

Její argumenty byly... ne spíše nebyly dost dobré. Přimhouřil jsem oči. "No a?" Co na tom, že jsem byl mohutný a ona maličká? Mohutnost vlka vůbec nic nedokazovala. Jen to opticky mohlo působit děsivě. Protočil jsem na ní oči. Ale ona to nejspíše stejně neviděla, protože se pořád vrtala pohledem v zemi. "I malý a drobný vlk může vyprášit kožich většímu." Odkašlal jsem si. Dost velkou roli hrála mrštnost a přeměna síly. Všechno to bylo moc složité. Ale šlo to. Tomu jsem se ale nechtěl více věnovat.
Ta šedá vlčice navíc mlčky odešla. Pokrčil jsem rameny. Vlci mimo les jsou strašně divní. Ale mou pozornost opět získala vlčice. Tedy obě byly vlčice, ale tentokrát ta černá. Černo bílá. Vylezla z toho svého provizorního úkrytu. Vypadala ještě hůře, než to, co jsem doposud viděl. Malé, tedy spíše velké... zděšení mohla vidět ona sama v mých očích. Neměla na sobě snad žádný slav. Pouhá kostra obalena kůží. Vypadala šíleně. "Ops..." Vypadlo ze mě. Tohle nebylo nic pro mé dobrácké srdce. A že donedávna zas tak dobrácké nebylo. Povzdechl jsem si.
"Vypadáš vážně strašně..." Díval jsem se na ní takovým zvláštním pohledem. Oči prošpikovaly každičký záhyb jejího těla. Moc se na ní dívat nedalo. Bylo více než jasné, že je to tulačka. My měli potravy dost a teď jsem si před ní připadal, jako vyžrané prase. Stále jsem měl plné břicho od lovu.
Zatím co byla opětovně ve svém provizorním úkrytu... rozhodl jsem se jí učinit nabídku. "Nechtěla bys... nechtěla bys se mnou k nám do smečkového lesa? Alfák je můj dobrý kámoš, myslím že to pochopí. A nám z lovu zůstal kus zubra... tak jestli se nebojíš..." Mluvil jsem pomalu a poměrně tiše. Nechtěl jsem na ní tlačit. Spíše jsem jí nabízel takový malý dobrý skutek. Mohla se nažrat zadarmo. Pozvedl jsem obočí a upřeně jsem na ní visel pohledem. Narovnal jsem se a čekal, jak se rozhodne. Příjme nebo nepřijme pozvání? Troufne si jít do smečkového lesa? Hmm.

// + 7 kytiček + 3 křišťály

Reakce vlčice byla možná pro mě přehnaná. Ale já vlastně netušil, jak působím na vlky. Byla vyděšená. A tak jsem pro jistotu udělal krok zpátky. Aby se necítila utlačována. A musel jsem se začít smát. Myslela si, že jí chci sníst. "Já vlky nejím... Jen když je nouze." Smál jsem se, ale pak mi došlo, že ona ten vtip nemusela pochopit. Byla docela vážná. Odkašlal jsem si a přestal se smát vlastním vtipům. Udělal jsem ještě jeden krok zpět. Aby měla vážně dost prostoru a nemyslela si, že tady na ní nějak tlačím.
Zatím co ona pohledem neustále něco hledala na zemi, já ji uvolněně pozoroval a snažil se navázat kontakt. Ale marně. Pohled byl pořád někde v zemi. "Ty máš na oběd... klacek? Chutnají ti klacky?" Zděsil jsem se. Neyteri byla vždy pro přírodu a tak pojídala různě bobule a takové ty ovocné blbosti. To nebylo nic pro mě. Ale klacky? Klacky jsem ještě neviděl jíst nikoho.
Zrovna jsem se zhluboka nadechoval, když nás oslovil další vlk. Chvíli jsem si myslel, že patří k té vystrašené vlčici, co požírá klacky.
"Zdravím." Odpověděl jsem mu. Ale jeho huba mlela teda slušně pantem. Byla to vlčice. A poměrně přátelská a otevřená vlčice. Opak tady té černé. Koukal jsem na ní chvíli vyjeveně, jestli je to vtípek. Ale asi nebyl. A tak jsem krátce zavrtěl hlavou. "Omluv mou nepřítomnost. Ale hned tady vedle na mě čeká smečka..." Ukázal jsem tlapkou. Sice bych si rád vyrazil, ale když nikdo nevěděl o tom, že si chci vyrazit na delší dobu... přišlo mi blbé opustit les jen tak. Ale třeba by se ta černá k ní přidala. Podívala jsem se na ní a čekal na její odpověď. K ničemu se zatím moc neměla. A pohledem pořád něco hledala na zemi. Začala jsem se na tu zem taky koukat, třeba zahlédnu to, co hledá.

// Sarumen přes říčku

Opustil jsem smečkový les. A jen co jsem přebrodil řeku, jsem se dostal do tmavých smrčin. Už jsem tady určitě někdy byl. Tohle místo bylo samo o sobě takové tajemné. Nadechl jsem se zhluboka. Ta vůně lesa byla tak... okouzlující. Ale byla to vážně vůně čistě jen lesa?
Zaznamenal jsem krásnou vůni. Musela ale patřit někomu jinému, než stromům a půdě. Přimhouřil jsem oči a cuknutím sebou škubl. Za zády mi přiběhl poměrně velký srnec. My měli čerstvě po lovu, takže jsem o něho pohledem pouze zavadil a dál se mu nevěnoval i když...
Když srnec utekl, uviděl jsem dvě blýštivé oči, které jej pozorovaly. Přimhouřil jsem zrak a tiše se vydal směrem k pozorovateli. S každým krokem, co jsem se blížil, jsem cítil, jak vůně sílí. Olízl jsem si čumák.
Avšak blýštivé očiska někam zmizela. Tiše jsem se kradl blíž a blíž. Až jsem byl pár metrů od poměrně velmi vyhublé vlčice, která se svalila na zem. "Ahoj." Snažil jsem se tiše zašeptat, aby se mě nelekla. Ale řekněme si to na rovinu. Kdo by se nelekl, když na vás z ničeho nic někdo promluví.
Odkašlal jsem si a krátce si jí pohledem prohlédl. Kožich měla převážně tmavý ale prolínaly ho i světlejší znaky. "Nepokazil jsem ti lov?" Zeptal jsem se, protože až teď mi došlo, že ta vlčice mohla klidně lovit... a přitom já si nakráčel do lesa jako král a vyplašil třeba její úlovek.
Vůně která z ní sálala mi byla velmi povědomá, ale nechtěl jsem si to připustit či nějak spojovat.