Příspěvky uživatele

Lebedil jsem si ve vodě, která byla velmi příjemná. Proud mi pod vodou neustále čechral srst, takže musela být čistá se vším všudy. Koutky mi cukaly do úsměvu, protože mi bylo skvěle.
Tedy do doby, než mě nějaký blázen neponořil pod hladinu. Nestihl jsem se nadechnout a tak jsem jen pod vodou otevřel oči dokořán a snažil se co nejdříve nad hladinu. Začal jsem sebou házet, až jsem to co po mě skočilo, setřásl. Když jsem se vynořil a začal kašlat jako maniak, zjistil jsem, kdo za tím vším stojí. Přimhouřil jsem oči. To ti nedaruji.
"Děkuji, že jsi mi bahno smyla." Řekl jsem lehce provokativně. Sice jsem měl v sobě záškuby se na ní vrhnout, ponořit jí a udělat jí to samé, nebo ještě horší. Ale byla to přeci princezna a tak jsem jen zamračeně na ní hleděl.
Zatím se ale začaly stahovat mračna. Bylo mi jasné, že to nevěstí nic dobrého. Byli jsme ve vodě jako hroši, přitom jsme si měli hledat někde přístřeší. S tázavým pohledem jsem se otočil k Ney. Kdyby bylo na mě, lehl bych si do trávy a přečkal noc venku. Kožich by stejně zmokl. Ale jelikož jsme byli dva a rozhodně jsem nechtěl řešit, že někdo z nás nastydne, pomalu jsem se přesouval k břehu.
"Asi se spustí pěkná mela." Přitakal jsem. Chvíli jsem stál a nechal cancoury vody stékat. Až voda začala ze mě kapat, teprve jsem se pořádně oklepal a to důkladně. Srst nabyla na objemu a já vypadal jako lví král.
Další co bylo na řadě a já to vůbec nečekal byl připravený nejspíše důmyslně závod. "ale já..." Já to tu vůbec neznám! Zamračil jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že ten kdo prohraje, čili nejspíše na velmi velké procento já, bude v bouři zpívat. "Já ani neumím zpívat!" Vykřikl jsem spíše pobaveně ale mírně bručounsky jak jsem měl ve zvyku. Na takový závod nemám náladu! Nebylo to o náladě ale o tom, že jsem věděl, že je to opravdu prohrané. Neumím zpívat, pomalu nevím co to je, dělal jsem to někdy? Zamyšleně jsem pozoroval ptáčka, jak se drží nad námi, jako by snad chtěl odstartovat závod. No nic, budu podvádět. Zašklebil jsem se směrem k Ney a připravil se na pomyslnou čáru.
Bedlivě jsem sledoval ptáčka. Ten se jenom vznesl, velkou rychlostí proletěl a my se dali do pohybu. Prvních pár skoků jsem byl nemotornější, protože trvá, než se hrouda masa rozpohybuje. Jsi lehčí, to není fér. Na druhou stranu, když už jsem rozpohyboval všechny svaly, hnal jsem se jako slon, co ho nic nezastaví.
Abych si už od startu pomohl, zacvakal jsem zuby za Ney. Nepodařilo se mi jí chytit za ocas. Teprve až po třetím zacvakání, jsem se konečně jemně zachytil. Přitáhl jsem jí k sobě a hlavou jí stáhl do boku. Otevřelo mi to cestu a já se dostal na její úroveň.
"Co jsi mi to říkala? Že mi zazpíváš milostnou píseň?" Zacvakal jsem zuby a nahodil šílený úsměv. Ušklíbl jsem se a dál jsem se snažil zrychlit, ale bylo to opravdu těžký boj.

// Sarumenský hvozd

// Kopretinová louka

Tak nějak jsem vycítil, že téma jejího bratra není to pravé ořechové. Takže jsem sklapl tlamu a pokračoval v cestě. Naznačila mi, že tohle opravdu ne. Tak ne, budu si podívat sám ze sebou. Když už mi nic jiného nezbývalo. Takže...kde máš sestry?...Nevím...Jasně, tak si asi sám nepokecám. Vlastně jsem byl rád, že myšlenky jsou tiché a nikdo neslyší co si to brblám.
Začal jsem uvažovat, a promítat si jak mé sestry vypadaly. Měl jsem jen matné útržky.
Zazubil jsem se pod představou, že by nás někdo potkal. "Bylo by to fajn!" Vyštěkl jsem vesele, protože moc vlků by asi nepochopilo proč se promenádujeme jako čuňata.
Dostali jsme se až k vodě, Neyteri na nic nečekala a vrhla se do vody, já jí ale jenom pozoroval. Podíval jsem se na tlapy, které měly poprvé v životě jinou barvu než černou a bílou. Chci být barevný. Posadil jsem se na břehu a ještě si chtěl užít jinou barvu. Moje bahínko! Choval jsem se jako pošuk, co si myslí, že bahno mu obarvilo tlapky. Zamračeně jsem se postavil a rozhodl se, že se navždy rozloučím s mým bahínkem. Ano, moje bahínko! S váháním jsem položil jednu tlapku do vody. Bahno se okamžitě začalo rozpouštět a barvit vodu, takže z krásně čisté a průhledné vody se místy stala bahnitá. Dal jsem do vody i druhou tlapku a dělo se to samé. Mmm.
Nakonec jsem se rozhodl se zachovat jako dospělý a vlezl jsem do vody celý. Došel jsem až po část, dokud jsem dosáhl tlapkami na dno Proud se mi zdál taktéž silný, nebyl ale natolik silný, aby nás odnesl někam do neznáma. Ale rozhodl jsem se i ponořil a zaplavat si do větší hloubky.
Ponořil jsem se a začal pořádně plácat tlapkami, abych se udržel na místě. Chvíli jsem se nechal unášet, pak jsem se vynořil a připlaval blíž k princezně. Zazubil jsem se, když jsem byl u ní a vlastně jsem byl rád, že se zase dotýkám pevné půdy.
Nasadil jsem překvapený spíše nejistý pohled. Rodina...smečková...nebo vlas...tní? Rozpačitě jsem se ohlédl. Znepokojeně jsem ztěžka polkl. Ale snažil jsem se, aby to na mě nešlo znát. "Může se stát ale tolik věcí...co by mohlo...rozvrátit rodinou jakoukoliv." Vzpomenul jsem si na rozpad mé rodné smečky, a zase se mi skládaly střípky obrazců do sebe. Zatřepal jsem hlavou, protože tohle jsem si do hlavy pouštět nechtěl, vlastně jsem na to vždy chtěl zapomenout.
"Nevím, co by si mysleli vlci teď, kdyby nás někdo potkal. Jsme jako hroši ponoření po krk ve vodě." Usmál jsem se, protože i tahle naše koupel, musela vypadat zajímavě. Dva blázni, co se bez hnutí rochní ve vodě.

// řeka Tanebrae

Pozoroval jsem partnerku, jak ladně našlapuje, přitom mě fascinovala, protože já jsem se oproti ní valil jako malé slůně, co za nim zůstane poničená příroda.
Zakroutila hlavou na nesouhlas. Nechceš vidět svého bratra? Udiveně jsem se zamračil. "Já si myslím, že i při té kupě práce, by si na svou sestru čas našel." Šťouchl jsem do ní čenichem, protože co já bych dal za to, kdybych mohl vidět Survi. Hm, ale asi jenom Survi, jak sobecké...já vím. Nepřipadala mi, že ale zrovna na téma bratra se chce bavit. "Mmm." Hlasitě jsem si zabručel.
Poslední hukot řeky za námi dozníval a pomalu se ztrácel v dáli. Ney se z ničeho nic zastavila a posadila, já jsem ještě chvíli pokračoval v stereotypním běhu, když mi došlo, že zůstala zamnou. Zastavil jsem se a otočil se. Pomalu jsem se vracel zpět. Něco mě začalo lechtat v čenichu."Pšík." Ozvalo se nahlas mé kýchnutí. Pyly! Nos byl důkladně očištěn, takže jsem se také posadil.
Jen co jsem se posadil, Ney vyrazila dál. Nechápavě jsem se otočil ale poslušně jsem se zvedl také. Sám jsem musel uznat, že krajina je nádherná. Jak řekla, jako z obrázku.
Přiblížili jsme se k nějakým skaliskům. Pokynul jsem hlavou. "Cítím." Znepokojeně jsem odpověděl. Půda pod tlapkami jako by pulzovala, jako by se chvěla...
"Já jsem tady asi snad podruhé? Tahle louka je mi hrozně povědomá. Ale máš pravdu, je tu fajn." Klid a mír jak okolo tak i v duši.
Marně jsem se snažil vybavit obraz, kdy jsem tu byl naposledy, co jsem tu dělal, jak vypadá další okolní svět. Možná si vzpomenu časem. Jako by se mi z hlavy všechno vytratilo. Držel jsem se jen po boku šedo bílého těla, jako by to byla má vlastní úschovna pro životní energii, jako by v ní byl uschován celý můj život.
Konečně... S blahobytem na srdci mi konečně došlo, že mým pravým zdrojem života je vlastně Neyteri. Konečně mi došlo, proč se mi zrovna na Gallireře tolik líbí. Ty jsi mým zdrojem života. Podíval jsem se na ní pohledem vděku, že mi do života přivedla mír na duši. Na duši, která nebyla nikdy poklidná a nikdy tak čistá, jak se mohlo zdát.
"To bláto ti sluší." Koutky mi zacukaly do úsměvu.

//Ronhreský potok

// Ježčí Nížina

Poklusem jsme se vzdalovali, protože ani jeden z nás nevěděl, co se to k nám za zvíře blížilo. Třeba nás šly špehovat ty srny! Usmál jsem se, protože jsem si byl jist, že jsem vyřešil záhadu.
Ohnivé jezero? "To jako z něho šlehají plameny?" Zeptal jsem sic možná přihlouple. Jak by z jezera mohly šlehat plameny? Jsi hlupák...Přestaň mě už buzerovat! Nepochopitelné spory malých ďáblíků v mé mysli jsem zase zažehnal.
Zaraženě jsem se na ní otočil, když mi řekla, kde přibližně má smečku její bratr. "A chtěla bys ho navštívit?" Mám takový pocit, nebo mi o něm nikdy nic moc neřekla?
Dorazili jsme k řece, ale jak nám nejspíše naznačoval její šum už z dáli, mohli jsme to poznat už předtím. Proud byl velmi silný. Sám jsem o sobě pochyboval, jestli bych se udržel. Neyteri mi sice něco říkala, já jsem jen viděl otevírání tlamy, ale nic jsem neslyšel, ruch byl natolik silný. Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou, že jí nerozumím. Co mi ale došlo, že tady se koupat nebudeme. Odtažitý přístup Ney mi to dal jasně najevo a popravdě nevím, jestli bych do té vody vlezl, protože nevím jestli bych ještě někdy vylezl.
Dal jsem se do pohybu a dál od břehu jsem poklusával za Neyteri znepokojován hlasitým duněním vody. Až poté jsem spatřil spadlé stromy přes řeku, které dělaly dokonalý most, no dobře spíše lávku přes řeku. V tu chvíli mě napadlo, jak je má partnerka hbitá, ostražitá a myslí vlastně za dva. Já bych totiž nejméně hodinu seděl na jednom místě, sledoval vodu a pak do ní skočil. Sice by mě voda odplavila a možná zabila, byl bych ale líný to obíhat.
Ney mě nechala jít prvního, což jsem očekával a kdyby to neudělala vyžádal bych si to. Přeci jen, když smete voda mě nebude to tolik škody. Dostal jsem se tedy před ní. Skočil jsem na popadané stromy a s poklusem jsem hledal nejlepší cestu. Sem tam jsem se zastavil a více dorážel na stromy, abych si byl jist, že nás opravdu udrží. Ale stromy nezklamaly a držely jako přibité. Dostal jsem se na druhou stranu a pozoroval Neyteri, jak jde jako robot přes padlé stromy. Když seskočila a dostala se ke mě, něco slabounce pípla o adrenalinu. "Mě to nevadí, mám adrenalin rád." Usmál jsem se a dali jsme se znovu do pohybu.
Tyto místa jsem již neznal, vůbec jsem nevěděl, kde se nacházíme, takže jsem jen oddaně poklusával po boku Ney.

//Kopretinová louka

//Močály

Těžké kusy bahna mi opadaly při klusu a zbytek bahna začínal zasychat na kožichu. Nijak mě to nevzrušovalo, protože by stačila kapka vody a kožich bude čistý. Ale ten puch. Pohodil jsem hlavou, vlastně mi už nepřišel tak hrozný jako předtím, možná to bylo tím, že jsme se vzdalovali, nebo taky tím, že když už jsem ho měl na sobě, prostě si můj čenich začal zvykat. Takže když smrdím normálně...necítím to? Myšlenka mě rozhodila a donutila mě přemýšlet nad častější koupelí, zvláště, když bych měl být v přítomnosti princezny.
Sklopil jsem uši k hlavě a přemítal si, jak mám vlastně poznat, že smrdím, když se sám necítím. Mírně rozhozen jsem si všiml, že jsme se nadobro dostali z míst, která nás tak potrápila. Nás...?... No dobře. Já jsem si bahna užíval, krom toho puchu teda. Ale už jsem tam byl.
Zpozorněl jsem, když jsem si všiml stáda srn. Masooo. Ale tak jak jsem na ně hleděl já, tak se na mě hleděly ony. Proč tak tlemí. Umanutě jsem se zamračil. Asi nás poznaly po smradu. Podíval jsem se na tlapky, které měly na sobě téměř zaschlou hnědou barvu.
Na otázku kde se nacházíme, jsem jen pokrčil rameny a broukl něco ve smyslu, že nevím. Zíral jsem totiž stále na srny, které nás udiveně pozorovaly.
Rozpačitě jsem se však vrátil do přítomnosti, když jsem ucítil kontakt našich těl. Jemně jsem zavrtěl oháňkou. "Jo to bychom teda měli." Se smíchem v hlase jsem ale pohodil hlavou ze strany na stranu. Poté jsem se hbitě vymrštil na nohy. Když jsem se podíval na Ney, sama se dívala směrem, odkud jsem slyšel ruch. "Slyšela jsi to?" Udiveně jsem se zeptal, protože jaké zvíře by se dobrovolně přibližovalo k páru dvou vlků. Vše rázem utichlo a tak jsme se vydali dál, hledat teď už vlastně vodu. Z prvotní chuti po ovoci, je chuť na vodu.
Přidal jsem se do kroku. "je tu krásně, ale zvířata se na nás dívají jako na nějaké lenochodní stvoření." Usmál jsem se a poté přidal do kroku, když jsem uslyšel hukot vody. "Voda." Bezmyšlenkovitě jsem plácl, i když mi bylo jasné, že o ní princezna už dávno ví.
"Co myslíš, bude tady někde smečka? Přeci jen, vem si, jak je tu krásně." Pokynul jsem hlavou a sám jsem se rozhlédl po okolí.

// řeka Tanebrae

// Řeka Kiërb

Zprvu jsem uvažoval, co měla znamenat od Ney věta "zatím nikde nic nevidím". Zamračil jsem se. Proč neotevřeš oči? Ale jako rána z nebe se mi rozjasnilo před očima. My hledáme to ovoce!...Boží vlku, na co nosíš tu hlavu na krku?...Sklapni! Zavrtěl jsem hlavou abych se zbavil vrtochů. "Jestli nic nenajdeme, nevadí." Usmál jsem se a pohodil hravě hlavou. Začala mě chytat "blbá". Tedy stav, kdy si chci hrát za jakýchkoliv okolností. Snažil jsem se v sobě hravou stránku umlčet a jít dál.
Netrvalo dlouho a já měl pocit, že "něco smrdí". Zkrabatil jsem nos a snažil se do něj moc puchu nepouštět. Ohlédl jsem se na Neyteri, která dělala snad to samé. Co to sakra je. Ten puch mi ale něco připomínal. Jako bych... Přerušil jsem své myšlenky, když se mi tlapky zabořovaly do země.
No jasně, já tady už byl! Vítězně jsem se usmál, i když situace nejspíše k smíchu nebyla.
"Tobě se tu nelíbí? A co ta vůně?" Slastně jsem mlaskl, přitom jsem se snažil moc nedýchat odporný a vlezlý puch.
Leč se Neyteri snažila najít tu správnou cestu, já jsem si razil svou. Byl jsem mnohem těžší než ona a tak pro mě bylo složitější své tělo nadzvedávat tak, aby se neponořil úplně.
Začal jsem se hlasitě smát, když jsem viděl, jak princezna chvátá na břeh, ale co jsem čekal, hlína se pod tlapkami rozpadla a ona se mi ztratila z dohledu. Zpozorněl jsem a přestal se smát. Chvíli jsem váhal, protože jsem viděl, jak svádí boj s močálem, ale mé pomoci nebylo zapotřebí. Mohl jsem si tedy dál razit svou cestu.
Má cesta vypadala nebezpečně, ale byla mnohem lepší než tu co zvolila princezna. Chci si hrát. Ozvalo se štěněcí já a tak jsem začal packami pukat velké bubliny, které při prasknutí vydaly ze sebe ještě hroznější puch, než jsem doposud cítil. Po chvíli mého rejdění, jsem byl stejně špinavý jako Neyteri a tak jsem se konečně uklidnil. Miloval jsem čistotu, ale pořádné hře v bahně a špíně jsem nikdy neodolal.
Když jsem uslyšel hlasitě dvou část jména, otočil jsem hlavu směrem k ní. Vypadala, že se na mě nejspíše dívá nechápavě a tak jsem se rozklusal k ní.
"Občas mě to přemůže...je to silnější než já." Zazubil jsem se a z čenichu mi spadl kus bahna. Ozval se legrační zvuk a tak jsem se přeci jen ještě pousmál. "Co naplat, nedávná koupel nám asi byla k ničemu."
Kdybys měl říct pravdu, hrál bych si s bublinami ještě pár hodin, ale teď jsem byl považován za dospělého a schopného vlka a tak jsem se musel uspokojit jen s částečným rejděním.
Vykročili jsme dál a smrad se né a né vzdát. Smrděli jsme to my, protože jsme na sobě nesli vrstvu smradlavého bahna.

// Ježčí nížina