Gallirea - Příspěvky uživatele

Některým se zdá reálný život asi málo "ošklivý" a tak chtějí kazit i virtuální :) Nejsem si jistá jak "kolik" vlků si to uvědomí, ale snad dostatek pochopí to co je tu napsáno.

Like

Vymanil jsem se z husté srsti Neyteri, přičemž jsem jen pokyvoval hlavou. "Musíme k tomu dospět." Zazubil jsem se. K takové zodpovědnosti nedospěju nikdy! I když pravdou bylo, že jsem někde v hloubi duši a to vám říkam, že to je opravdu hluboko věřil, že toho jednou schopný budu. Ale kdy? Nechci být aby mě považovali za dědečka než tatínka. Ha! To slovo zní dobře...taťka, taťulda. No možná spíše trošku... přišláple.
Všichni vlci mi potrvdili, že toho vlka co jsem viděl, byl jen pouhý výplod fantazie Haru s pomocí iluzí. "Tak tohle jsou iluze!" S úlevou v hlase ale zároveň mírným napětím jsem odpověděl. Přeči jen jsem uvažoval, co je vlastně zákeřnější magie. Myšlenky jsou oproti tomu to nic? Nevím. S pomocí iluzí dokáže vytvořit živý obraz skutečnosti.
Hodil jsem se tedy do klidu a našpicoval uši dopředu. Nadšeně jsem zavrtěl oháňkou, když Haru řekla, že jsme fajn. Perfektní! To vy jste super! Podíval jsem se na princeznu, která se tvářila velmi nadšeně. Oba dva jsme v jednu chvíli řekli tu samou větu. "To vy jste fajn." vštěkli jsme naráz přičemž jsme se začali sobě smát navzájem. Poté náš smích utichl a já dál pokračoval. "Jste poměrně otevření a přátelští, takoví... jste super." Neyteri pokývala souhlasně hlavou a mírně zavrávorala. Uvědomil jsem si, že se o ní neustále opírám jen proto, abych cítil její přítomnost. "Promiň." Omluvně jsem se zašklebil a mírně se odtáhl. "Jsem závislý na kontaktu s jejím tělem." Zazubil jsem se. Mezitím se Ney protáhla a znovu usadila.
Bylo pomrně velké teplo a dusno, proto byl pro nás oba návrh od Haru přínosný. "To bychom tedy mohli. Byli jsme u Ohnivého jezera, ale tam se schladit nedá." Odvětila Neyteri a pousmála se. "To je pravda, je to hrozně horké, je to snad dáblova koupel. Dokonce je i divné barvou." Zašklebil jsem se, když jsem si vzpomněl, jak jsem si namočil tlapky do teplé vody. Místo ochlazení se mi dostaví teplá koupel, děs. Zavrtěl jsem znechuceně hlavou, ale zároveň jsem věděl, kam se půjdeme v zimě ohřát.
Nakonec jsme se přeci jen vrátili s malým drobečkům. "No pokud někdy nějaké budeme nít, tak vtom nevidím problém." S pochybovačným pohledem se na mě podívala Neyteri. Usmál jsem se a nervózně si přešlápl. Oba dva musíme k tomu dospět... říkala. Potvrdil jsem si její slova pozoroval Haru, jak se převaluje v trávě. S letmým úsměvem jsem odvrátil hlavu k Sayapovi.

// No téda, mám dovolenou manipulaci s Ney tak se nedivte že tam někde píšu i za ní. Děs, děs! Snad už nikdy více. :D A asi jí rovnou přeskočte, možná se dnes vrátí, ale asi až někdy k večeru. :)

Poslouchal jsem, jak Ney vypráví o svém postavení ve smečce a přitom se zaraženě na ní otočil. Nerssie? No to snad né. To je ta protivná vlčice od Vlčího jezera, která si myslela, jak mi nedá za vyučenou. Pche! Zavrtěl jsem hlavou, jak ona mohla být Alfou. To snad ne a Ney byla v její smečce.
Doslova mě to posadilo na zadek, takže jsem si konečně sedl a poslouchal dál. Say mi po mé otázce začal vyprávět jak se seznámili a mě to poměrně utěšilo. Když jsem viděl, že se i vlk více zapojuje do konverzace, zamával jsem no spíše zametal po zemi oháňkou. Páni.Otočil jsem se na Ney, protože zrovna my dva jsme měli poměrně netradiční seznámení. A já tě viděl první! Spokojeně jsem si mlasknul.
Pak jsem ale dál věnoval pozornost, když Haru říkala, kde mají svůj úkryt. Hm Vrbový lesík, tam je pěkně. Ale stále jsem nějak nechápal, proč nešli do smečky. No jo, ale do jaké...? Nikde není žádný vlk, na tož smečka... pravda.
Přikývl jsem, že také oheň nepovažuji za něco obyčejného. S tím se dá dělat věcí! Střeba podpálit jinému vlkovi ocas! Zacukaly mi koutky pod představou zděšeného vlka s hořícím ocasem.
Když Haru začala jmenovat své magie, jenom jsem sklopil uši. Pro pána, ta by nás dobře prohnala! "N - neviditelnost?" Sakra, že to bude to moje mizení pcasu nebo tlapky! Byl jsem zvdavý co dokáže e svou neviditelností, ale bylo mi blbé ji říct aby nám udělala názornou ukázku. Zmizí celá? Zvědavě jsem si poposedl.
Musel jsem se začít smát, když jsem viděl jak Haru vyhání nezvané návštěvníky z kožichu. Jo to jsou ale potvory. Doufám jsem, že mi nic v kožichu nezůstalo, protože teď jsme se poměrně často s Ney koupali nebo brodili.
Pochybovačně jsem se na Haru podíval. Co by zamnou mělo být? Věděl jsem, že na pláni není nic, leda nějaký kámen, ale co jiného by zde mohlo být? Otočil jsem se jak mě vybídla. Přitiskl jsem uši k hlavě , jedním skokem jsem se otočil zády k Ney a vycenil tesáky. Předemnou stál velký černý vlk, který pěkně zuřil. Samosebou jsem si to nenechal líbit a tak jsem se přikrčil, že po něm skočím. Když jsem se al chystal odrazit vlk zmizel. Napřímil jsem se a zděšeně se díval kolem sebe. "Kde je?" Zvolal jsem poměrně nervózně. Když jsem se ale podíval zpět na ostatní byli poměrně klidní. Co se to tu děje? Nechápavě jsem se k nim otočil. "Viděli jste ho?" Zeptal jsem se, protože mi přišlo divné, jak by se vlk dostal k nám tak blízko bez toho aby ho někdo z nás slyšel, viděl nebo cítil.
Znovu jsem se posadil na zadek a nechápavě zíral.
Ney se poté zeptala, co je přimnělo k životu někde v úkrytu a být pěkně usazeni. Haru se okamžitě otevřely oči dokořán. Překvapeně jsem zamžikal. Pak z ní vypadla ta věta. Chceme vlčata! Čelist mi div nespadla až na zem. Po chvíli mé překvapenosti jsem si uvědomil, že asi vypadám divně s otevřenou tlamou, vyplázlým jazykem a očiskama vykulenýma že mi div nevypadly. Rychle jsem zavřel tlamu a vrhl na Ney zděšený pohled.
Poté se haru zeptala na vlčata Ney. Se zaujetím jsem se k ní obrátil a bedlivě poslouhal co vysloví. Připadal jsem si jako obětní beránek, který je zahnán do kouta, takže jsem se k ní blíž přisunul. Vlastně jsem byl na ní nalepený jako žvýkačka na botě. Tohle téma mě nějak desilo. Nedávno jsem měl divné myšlenky, když jsem potkal Amelis. Ty však vymizely a já byl tam kde jsem byl. Téma vlčata = cože? "Nejsi nejmladší? Ale vypadáš dobře." Vyblekoval jsem ze sebe, abych tomu trošku odlehčil. "Budete je tedy mít? Tak to vám gratu... lujeme." Řekla budeme je mít nebo je chceme? Sakra teď nevím. Nahodil jsem poplašený úsměv a jako sardinka jsem byl přitisknutý. Sklonil jsem hlavu k Ney a zabořil jsem čenich do její srsti jakobych se tam chtěl před tím to tématem schovat.

// Už na to jdu, byla jsem za babi v nemocnici :)

Ohlédl jsem se na Ney, když mi Say řekl, jak dlouho jsou vlci spolu. No páni. Pro mě to byla nepředstavitelná doba, ale vždyť i my jsme spolu nebyli zas tak krátce. Odvrátil jsem hlavu zpět k vlkům. "Zařizovali domov?" Tázavě jsem se zeptal, protože mi přišlo zvláštní, aby se někde usadili pokud byli tuláci. Já bych prošel další kus světa, abych poznal další kraje. Zavrtěl jsem se. Ohledně malého počtu vlků jsem mohl jen přikývnout. Na jihu jsme nepotkali žádnou živou duši. Divné. Vlastně tohli byli vlci , které jsme po dlouhé době viděli. A první pár, co jsme potkali. Na pár jsme ještě nikdy neměli štěstí. A to nemluvím o smečkách. Kde se ti vlci schovávají? Zavrtěl jsem hlavou.
Pěkně jsem se uvolnil, takže jsem měl za to, že jsem překonal svůj strach z poznávání vlků. Jsem dobrý! Za to Ney se na vlky koukala spíše skrz mou srst. Sám bych udělal to samé, ale nic jiného mi nezbývalo, než se tvářit jako drsňák, co to všechno zvládně, když jsem nechtěl aby mě považovala nza zbabělce. Jo bude mě mít za borce. Olízl jsem si čenich.
Zazubil jsem se na oba dva, když Haruhi řekla, jak moc jsou spokojení. To je tak... hezké! Nikdy jsem nebyl z ničeho dojat, ale tentokrát mi přišlo, že jsem polevoval.
"Já teda nevím kde přesně by se měla smečka nacházet, ale tady potkat vlka je opravdu štěstí." A že my ho konečně měli, když jsme na vás narazili.
"Iluze." Opakoval jsem po Haruhi. Ne nevím. "Neviděl jsem vlka s fialovou barvou očí, fakt že ne." omluvně jsem se zatvářil, protože jsem si nebyl jist, jestli to vlčici nevadilo, že se zrovna zaobírám její barvou očí. Tajemná, jako ten oheň... a taky jako země. Podíval jsem se princezně do očí. Byly plné naděje ale i mírné úzkosti. Miluji zelené oči! Usmál jsem se na ní.
"To máš rpavdu, oheň je takový tajemný." Pokynul jsem hlavou k Sayapovi.
"Ano ano, myšlenky." přitakal jsem možná až moc rychle, protože mi luplo v krku. Sakra, au. "No víš, ani nevím jesti mám tuhle magii rád. Zas tak často ji nepoužívám. Byla mi sice dána do vínku, ale někdy to považuji za zbabělé se jen tak někomu vrtat v hlavě. Udělal bych to hlavně při situaci, kdy si nejsem jistý, jestli na mě chce vlk zaútočit nebo ne, tak v tom případě se hodí." Pokrčil jsem rameny. Ale to že ti občas zmizí ocas nebo kus tlapy, to neřekneš co?... Sklapni. Umlčel jsem jeden otravný hlas, který mě poslední dobou neustále otravoval svými blbými připomínkami.
"Co všechno ovládáš s iluzí?" Zeptal jsem se Haru, protože jsem to snad ani neslyšel. Iluze, co to může být? Teprve teď jsem si všiml, že má vlčice na čele fialovou barvu. Z povzdálí jsem to študoval. Nakonec jsem dospěl k tomu, že má něco jako já. Odznakyy no jasně.
Co mi ale celou dobu přišlo, že Sayap nebyl tal uvolněný, jako Haru. Pro vlčího Boha, on je jako já, no to snad né. Ale tentokrát jsem byl opravdu klidný, protože jsem věděl, že jak my tak ani oni si nechceme navzájem ublížit. Pochyboval jsem i o tom, že by z ničeho nic Say zaútočil, protože by to nedávalo smysl. "A co ty Say? Smím li ti tak říkat." Směle jsem se zeptal. "Jak jste se seznámili?" Směřoval jsem převážně jeho směrem, protože jsem chtěl, aby se více zapojil do naší konverzace. A pokud to nebude chtít říct, Haru mi to jistě prozradí. Pohodil jsem hlavou ve svůj souhlas. Vlastě i haru byla něčím roztomilá. Neustále ze sebe chrlila informace a vždy při tom vypadala tak zajímavě. Jo zajímavě.

Zavrtěl jsem oháňkou, když Ney přišla až ke mě. Přitiskla se ke mě a mě to vnitřně zahřálo u srdce. Moje. Ten pocit a dotek byl k nezaplacení. Poté jsem pohlédl zpět na vlky. O něco menší vlčice byla schovaná na vlkem, který měl přesně můj typ chování. Vlk byl pestře zbarvený. Hnědá, bílá, tmavě... rudá? Nevím. Když vlk zjistil kdo jsme, poměrně se uvolnil. Sayap, Haruhi. Dobře. Pokynul jsem hlavou.
Po chvíli se šedo bílá vlčice odhodlala nás prozkoumat. Na to jsem nebyl nijak zvyklý, takže jsem jen překvapeně s pootevřenou tlamou pozoroval, jak očichává a šťouchá do Neyteri. V jednom ale měla pravdu. Neyteri byla rozhodně roztomilá. K sežrání já vím.
Poté vlčice přiskočila ke mě. Překvapeně jsem zamrkal, jak blízko byla. Strnule jsem se nechal okukovat a čekal na její vedrikt. Nakonec jí ale zaujala jizva. "No to je dlouhý příběh." Pousmál jsem se a otočil se s vypůlenými očmi k princezně. Oba dva vypadali jako skvělý pár, jen jsem nečekal, že by si nás vlčice takhle z blízka prohlížela.
Hlasitě jsem se zasmál, když vlčice pokračovala. Párečky s hořčicí. Blo pěkné pozorovat, že jsou šťastný pár. Haruhi se vrátila s Sayapovi a pěkně se přitulila. Rozpačitě jsem se podíval po Ney, protože jsme stáli na místě jako přikovaní. "Děkujeme, vy také vypadáte jako velmi spokojený pár." Zazubil jsem se na oba dva. Díky vlčí Bože, žes mi pomohl navázat kontakt i s jinými vlky! Spokojeně jsem zamával oháňkou. Najednou ale nastalo ticho. Napřímil jsem se, protože jsem si nebyl jist proč nastalo. Haruhi se někam dívala a mě nenapadlo nic jiného, než že vidí nebezpečí. Znepokojeně jsem se rozhlédl okolo, ale pláň byla holá, jen my jsme se zde necházeli. Takže jsem se zase hodil dopohody.
Zarazila mě otázka jak dlouho spolu jsme. Přešlápl jsem si a poplašeně se pootočil k Ney. "Mm." Hlasitě jsem zabručel a pak se pořádně nadechl. "Řekl bych tak... půl roku? Vlastně tady na tomhle území jsme dali dohromady, viď?" Šťouchl jsem do Neyteri čenichem a chvíli si hrál s její srstí. Před očima se mi odehrávaly živé kusy obrazů co se tady odehrávalo před určitou dobou. "Nom... a vy?" Dostal jsem ze sebe a přitom jsem se vrátil pohledem i myšlenkami k nim. Oba vlci na mě působili jako fajn vlci s perfektní povahou. Ještě že máme štěstí na vlky.
Podíval jsem se na vlčici. Chvíli jsem váhal, ale nedalo mi to. "Ty, ty máš fialové oči?" Se zájmem v hlase jsem se zeptal a přistoupil blíž. Podíval se na jejího partnera, ten měl pro změnu rudé oči. "Páni, ohnivá!" Zavrtěl jsem oháňkou a zvědavě jsem se vrátil k fialovým očím. Ty jsem ještě nikdy určitě neviděl. Pokynul jsem hlavou, jako bych si i odpověděl a udělal zase krok zpět.

// Ohnivé jezero

Od jezera jsem se klidil poměrně rychle, neměl jsem chuť se válet v červené vodě, které mě uvaří a pak si na mě smlsne kde jaká havět. A vypadly by mi chlupy. Nervózně jsem se ohlédl na jezero. Ze mě nikdo nebude dělat vařené maso, ani ďábel! Naštvaně jsem přidal do kroku.
Před námi se rozevřela krajina. Tak krásná krajina, kterou jsem v srdci považoval za druhý domov. Muhehe a taky jsme se tady s Ney dali dokupy. otočil jsem se za ní, byla zamnou. "Víš co se tady odehrálo?" Tehdy jsem by plný rozpaku a všech možných pocitů. Nevěděl jsem co říct, co udělat. A přeci mi to vyšlo. Od té doby se honosím tou nejlepší vlčicí, co jsem kdy mohl potkat. "Vzpomínáš, jak jsem byl... nervózní?" Usmál jsem se na ní plaše, protože jsem si uvědomil, že to jsem pořád.
Pokračoval jsem dál v cestě a chtěl najít kámen, na kterém jsme tehdy leželi. Přitom jsem zahlédl dva vlky. "Ney podívej." Čenichem jsem ukázal směrem k nim. Jdeme k nim? Nemusel jsem se ani ptát na hlas, kupodivu mi připadalo že souhlasí a tak jsem vykročil k nim. Pořádně jsem se narovnal a pěkně hlasitě je pozdravil. "Zdravím!" Chvíli jsem hrdě stál, ale to ze mě po chvíli vyprchalo, když se na nís vlci dívali. No tak asi nic. Letmo jsem se ohlédl na Neyteri, co mám vlastně dělat. Ale byl jsem velice rád, že po dlouhé době zase vidím i jiné vlky.

// Narrské kopce

Nedokázal jsem si vzpomenout na to, na co jsem vlastně zapomněl. Něco jsem chtěl udělat, ale nevím co. Vrtalo mi to hlavou a to mě pěkně štvalo. Tlapky jsem pokládal velmi blázko sebe, až jsem si ani nevím jak jednu přední přišlápl a okusil zdejší hlínu. Co to semnou je! Druhý pád za den?
Nemotorně jsem se zvedl a posadil. K čertu s tím vším! V dáli se mi lesklo něco červeného. Nemotorně mě to popichovalo do očí, takže jsem musel přimhouřit oči. Hm... co to je? Zvědavě jsem se zvedl a dal se do pohybu.
Snad mi to připadalo, ale ako bych slyšel si někoho zpívat. Našpicoval jsem uši a šel za hlasem. To by mě zajímalo, co si tu za blázna zpívá. přidal jsem do kroku a dával pozor na to, abych zase znovu neryl čenichem v hlíně. Zpěv náhle utichl a já se zastavil. Doufám jsem, že se mi to zdálo, protože mě to znepokojilo. Otočil jsem se za sebe, jestli někdo nejde zamnou, ale ne. Nikdo nikde. Porčil jsem tedy rameny a vydal se dál k té červené věci.
Byl jsem poměrně blízko a tak jsem mohl rozpoznat, že ta červená věc je nejspíše jezero. Jezezo?! Jezero červené!? Podivil jsem se a zpomalil. Když jsem by dostatečně blízko, uviděl jsem, jak při jeho okraji sedí tak známý kožich, že bych ho poznal i po slepu. Zamžikal jsem očima a přidal řádně do kroku. Když jsem byl pár metrů od ní, přikrčil jsem se a plíživě se k ní dral. "Baf!" Vyjekl jsem hrubým hlasem a pak se silně zasmál.
"Hele, to jsi zpívala ty? Protože jsem slyšel nějaký zpěv, ale nikoho jsem neviděl." Zazubil jsem se a uvědomil si, že vlastně svůj úkol splnila. "Hm, voda."
Přistoupil jsem blíže. "Proč je červená? Je to snad koupel samotného ďábla?" Ušklíbl jsem se a vlezl tlapkama do vody. Zorničky se mi rozšířily a já jedním uskokem vyskočil z vody. "K čertu co to je?" Znechuceně jem se na horkou vodu podíval. "Pojďme raději dál."

//Středozemní pláň

// Vrchol Narrských kopců

Uvědomoval jsem si, že jsem se celou dobu z kopců hnal. Proč ten spěch? Zpomalil jsem a přešel do klidnejší a příjemnější chůze. To je ono. Dostal jsem se až pod samotný kopec. Kudy jsem to jen přišel. Sice sjem z kopců sešel, ale někde jsem musel špatně zahnout, protože jsem se dostal úplně nějak jinak, než tam kam jsem potřeboval. Kde je ten hvozd. Les jsem nakonec uviděl úplně v dáli po mé pravici. Zavrtěl jsem ale hlavou. Tam ne. Odvrátil jsem hlavu zpět a díval se přímo před sebe. Tam. Tam jsem ještě nebyl. přidal jsem do kroku a pomalu opouštěl sídlo Života. Písek vymizel a já se ocitl opět na pevné a travnaté půdě. Né že bych písek neměl rád, to naopak, ale pevná zem bylo něco, co každého ujistilo, že je vše v pořádku. Co jsem to jen chtěl. zadunamě jsem si vyšlapoval krajinou, která byla nádherná. Divil jsem se, že zrovna tady ne nezdržují nějací vlci. Mohli by Život navštěvovat neustále. Přidal jsem do svižnějšího kroku a proplétal se tak trávou.

// Ohnivé jezero

// Narrské kopce

Byl jsem celý natěšený, až se mi chvěly tlapky. Uklidni se. Věděl jsem, že pokud ho opravdu najdu, bude to pro mě čest. Hlavně se chovej normálně. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval dál v cestě. Země se začala různě kroutit a měnit. Již nebyla tak rovná jako předtím. Nacházel jsem se pod samotným kopcem.
Vykročil jsem a začal stoupat po menších převisech. Na zemi se začaly objevovat pro mě známé paprsky rudé barvy. Tak přeci! I tohle si pamatuji. Zastavil jsem se, abych se mohl i pořádně nadechnout a také proto, abych si paprsky pořádně z blízka prohlédl. Sklonil jsem se a prohlížel si jednotlivé paprsky. Ty se postupně po cestě směrem nahoru do kopce rozrůstaly a tvořily ohromné obrazy, které si jen tak někdo nedokáže představit.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Začínal jsem se ocitat na výše položených místech, takže jsem měl poměrně pěkný rozhled, ale chtělo to se dostat ještě výš, abych viděl do všech koutů. Vydal jsem se tedy dál, abych mohl prozkoumávat. Před sebou jsem uviděl ten samý keřík, který jsem tu viděl kdysi. Vypadal pořád stejně. Ani uschlý ani přelitý. Prostě tak zvláštně. Hm… Když jsem odvrátil zrak od keříku, přivítal mě miniaturní potůček. Přistoupil jsem blíž k němu. "Tys ještě nevyschl?" Sklonil jsem se nad něj a jemně jazykem okusil jeho chuť. Byla vítečná. Ta je! Ale je jí málo. Potůček se snažil si razit cestu pískem a skalisky. Na mnoha místech se mu to ale nepodařilo a tak se voda vracela nebo hledala jiné místo. Důležité je, že stále napájí ten nebohý keřík.Mnoho tady k vidění nebylo. Celá cesta byla prašná a suchá.
Mě osobně voda velice prospěla a tak jsem byl odhodlaný pokračovat dál. Cesta byla čím dál tím víc náročnější. Konečně jsem dorazil k vyšlapané pěšině. I tu si pamatuji! Existuje! Zaradoval jsem se a hned jsem se po ní vydal. Rudé paprsky přibývaly na síle a tak jsem stále věděl, že jsem čím dál tím blíž k cíli. Tady to znám. Vyskakoval jsem po cestě kupředu a snažil se dostat co nejvýš. Ještě abych měl štěstí a potkal ho. Viděl jsem konec cesty a tak jsem věděl, že jsem již opravdu blízko. Doběhl jsem na konec pěšiny a začal se kolem sebe rozhlížet. Kde jsi? V tom se do mě opřel silný boční vítr. Začalo tak silně foukat, že jsem si musel přikrýt oči tlapkou, aby se mi do nich nedostal písek.
Z ničeho nic vše utichlo. Odkryl jsem si oči a rozhlížel se kolem sebe. Paprsky na zemi byly tak výrazné a silné, že jsem očekával příchod Života. Ale něco tomu chybí, potkal jsem ho jinde než tady.
Po pravé straně se objevil pískovcový most. To je ono! Tam! Rozběhl jsem se k mostu. Pomalu jsem na něj našlapoval a přibližně v půli cesty jsem se zastavil. To je ale hrozná výška. přidal jsem do kroku, abych byl z toho místa pryč.
Do srdíčka se mi vléval klid a mír. Cítil jsem se báječně. Byl jsem odpočatý, smířený se vším. Je tu božsky. Protáhl jsem se. No tak, kde jsi? Div jsem si dořekl svou myšlenku a najednou byl přede mnou vlk. "Morfeusi…“ Zvolal vlk mocným hlasem. Omámeně jsem seděl a hleděl na něj. Krásný bílý vlk se sytě modrýma očima se na mě díval. Mírně se mi pootevřela tlama. Bílá srst přecházela na končetinách na šedou až do úplně černé. Jen náprsenka byla modrá sytě modrá. Jsi to ty Živote? "Ano Morfe, kdo jiný by to byl." Stále jsem mlčel a hleděl na něj. Ty se mi vážně nezdáš, ty jsi opravdový. Posadil jsem se na zadek. "Z - zdravím." Koktavě jsem ze sebe dostal. "Nejsi první a určitě ani poslední, kdo za mnou přišel, tak co si přeješ." Vlk pokynul hlavou a vydal se k okraji skalisek. Následoval jsem ho. "Víš Živote, minule, když jsem tady byl, nevěřil jsem, že jsi opravdový." Odmlčel jsem se, ale Život mě nepustil ke slovu. "Ale uvěřil jsi, když jsi viděl své odznaky." Překvapeně jsem jen pokynul hlavou. Jak to ví? Podíval jsem se tím směrem, kam mi Život pokynul. Oba dva jsme se dívali na Sarumenský hvozd. "Jsi šťastný." Řekl nadšeným hlasem a já jen přikývl. V Sarumenském hvozdu by totiž měla být Ney, pokud nepřešla na tu louku, kam chtěla jít. Dlouze se tím směrem Život díval. Přešlápl jsem si. "Živote, přišel jsem protože…“ Ale i tentokrát mě přerušil. "Já vím, já vím." Takže to ty ve mě vyvoláš ten pocit, že se zde mám ukázat? To co mě zde tak táhne? Vlk jen mírně pokrčil rameny.
"Živote, mám při sobě nějaké květiny. Takové květiny, které ty sbíráš." Vlk se na mě se zájmem otočil. "Květiny, díky kterým vdechnu malým vlčatům do života jiskřičku naděje na to, aby mohli najít cestu ke své magie?" Přikývl jsem. "Přesně ty Živote. Ale na oplátku za květiny, bych zase něco chtěl já." Vlk přimhouřil oči a zadíval se na mě. Pokračoval jsem dál. "Chci být silnější a rychlejší. Chci mít lepší vytrvalost a chci…“ Odmlčel jsem se. Udiveně jsem se podíval na Života, který mě poprvé nepřerušil a nedoplnil. "Chci být lepší pro Neyteri. Víš Živote ona je…“ Ale dlouho to netrvalo a Život mě znovu zarazil. "Je pro tebe vším." Ztěžka jsem vydechl. Ano. A proto chci, aby měla vlka, který k ní bude hoden. Život se usmál a odvrátil hlavu směrem zpět k Sarumenu. Měl jsem pocit, jako by byl Život mým nejlepším přítelem. Jako by ten vlk byl vším, co mám a věděl o každém mém kroku a pocitu.
Vítr si pohrával s naší srstí. "Víš Morfeusi, mnoho vlků za mnou chodí a hodně po mě žádá." Sklopil jsem hlavu, protože jsem tak nějak tušil, že mi Život nevyjde vstříc. "Ale tvá přání nejsou tak těžkým úkolem." Nasměroval jsem uši jeho směrem. "Nech mi zde květiny a já své slovo dodržím." Zvedl jsem hlavu a upřímně se usmál. Měl jsem chuť skočit vlkovi kolem krku. "Díky Živote." Radostně jsem povyskočil.
Vlk se postavil a poodešel stranou. "Odcházíš?" Zeptal jsem se zmateně. Život pokynul hlavou. "Počkej ještě přeci." Dodal jsem a přišel k němu blíž. Krajinu doplňovala harmonie klidu a tak jsem si dal načas. "Řekni mi Živote, bude jednou má krev proudit z části v těle jiného vlka?" Třeba potomka? Život se pousmál. "Morfeusi, ty moc dobře víš, že takové věci nemohu říct. Ale každý vlk takovou šanci má, jen ji musí využít." Otočil se ke mně zády, mávl oháňkou a pomalu mi mizel před očima. "Děkuji ti Živote, měj se." Dodal jsem. A přišla mi odpověď, ale tak tichá, jako by mi jí šeptal samotný vítr. "Nemáš zač Morfe a nezapomeň, miluj a budeš milován." A s dozněním hlasu se rozpoutal silný vítr. Okamžitě jsem běžel k mostu, abych se dostal na druhou stranu. Přeběhl jsem most a dál pelášil k pěšině, kterou jsem zde přišel. Když já mám tady takový mír na duši. Běžel jsem, co mi nohy stačily. Vítr postupně ustupoval a já sestupoval pěšinou dolu.

// Narrské kopce

Objednávka:
ID - V01/Síla /20* (100 květin) - 75 vlčích máků + 25 poměnek
ID - V01/Rychlost/10* (50 květin) - 40 Kopretin + 10 poměnek
ID - V01/Vytrvalost/7* (35květin) - 3Kopretiny + 32 poměnek

Celkem: 67 Poměnek, 43 Kopretin, 75 Vlčích máků

// Sarumenský hvozd

Neustále mě bolel zadek, ale nic jiného mi nezbývalo, než jednoduše šlapat a rozhýbat to. Vyšel jsem z lesa a začal poznávat tak známý a vyjímečný kopec pro mě. To je ono! Přidal jsem do kroku a co nejrychleji jsem se snažil dostat alespoň ke kopci, abych mohl konečně začít šplhat do výšin.
Půda se začala měnit na písek. Jo! To je ono, jsem blízko, cítím to. Písem se krásně zarýval do tlapek a pak mi to bylo příjemné, protože byl poměrně krásně nahřátý. Jo,to je blaho. Už jsem se těšil, až zase půjdu po krásné krajině, která bude plná míru a klidu.
Dokonce i bolest z posledního pádu, který byl poměrně čerstvý odeznívala. Dával jsem to za to tomu, že takhle krajina je prostě zázračná. Živote Živote, už se řítím! konečně jsem věřil, že opravdu existuje. Po tom prvním setkání jsem tomu nedával moc zapravdu. Když se již objevil ve snu bylo to pro mě zase o krůček blíž k tomu abych uvěřil. Teď jsem si byl jistý, že opravdu existuje a těšil jsem se na jeho společnost.

// Vrchol Narrských kopců

Měl jsem svůj názor na hada a kdybych tu byl sám, jsem si jist, že odsud bych sám neodešel. Ten had mě miloval, asi se mu líbilo teplo kožichu. Byl jsem tím prostě přesvědčen, žeby z nám byli nejlepší kámoši. Já bych ho hládal a zahříval, zatím co on by spal a naopak. Měl jsem mu hned dát jméno. To vlastně můžu i teď. Tak jo, bude to... Malway. Vnitřně jsem se zaradoval, přičemž mi mohlo být zprvu jasné, že toho hada už asi nikdy v životě neuvidím.
Vykročili jsme a dali se do pomalé chůze. Levé ucho mi mířilo k princezně. Připadalo mi, že se ji hůře dýchá. Mě však bylo dobře, ba i bych přidal klidně do kroku. Kdybych začal zase ty řeči, že je stařenka, prohnala by mi kožich jako minule. Takže jsem se uchýlil k tomu, že jsem jednoduše byl potichu.
"Mě se tady líbí, je tu hezky." Řekl jsem spíše polohlasem, celou cestu mi připadalo, že nás doprovází krásné ticho, které ruší pouze naše kroky. Vlastně všude kde jsem byl, se mi líbilo. I ty močály měly něco do sebe. Bahno.
Čím výš jsme se ocitali v lese, tím se i můj dech prohluboval. Sám jsem pak začal dýchat více hlasitěji. Teprve když jsme vyšli na menší pahorek, udělalo se mi zase lépe. Vypadalo to, že jsme cestovali mlhou, nebo oparem, který dělal vzduch tak "těžký".
Zarazil jsem se, když mi Ney řekla, že ono místo, které mi přibližovala pohledem nezná. Cože, ty neznáš... to místo? Já sice taky ne, ale ty? Usmál jsem se, protože jsem věděl že se řítíme do míst, kde bude zase vzduch vzduchem a půda půdou.
Co čert ale nechtěl, zakopl jsem o poslední větev, která mi mohla stát v cestě. Obratně mě to převážilo dozadu a já se kutálel z kopce. "Au!" Když jsem se konečně přestal kutálet, byl jsem mimo. Něvěděl jsem pomalu kdo jsem a kde jsem. No fajn. To pěkně bolí. Pořádně jsem si narazil zadek. Protože poslední co jsem viděl, bylo jak Ney běží z kopce, vracet se mi nechtělo. nechci do kopce.
začínal jsem mít divný pocit. Jakoby mě to zase táhlo ven z lesa. Tenhle pocit jsem již jednou měl a dovedlo mě to...kam?...Mám pocit že k Životu! Jde se! Doufam jsem, že Neyteri pochopí můj divně kutálející odchod. Vysvětlím jí to potom, jak se vrátím.
Dal jsem se do pajdavého kroku.

//Narrské kopce

Poklidně jsem si prohlížel noru, nebo kotlinu. Co já vím co to je. Had mi nejspíše spal mezi lopatkami, přitom se Neyteri netvářila moc nadšeně. Nadšeně jsem se usmál, když mi dovolila si hada nechat, ale úsměv se mi hned vypařil z tváře. Sto metrů od nás? Zamračil jsem se. Proč, my budeme spát a hadím bude hlídat! Frkl jsem.
Nevadí hadíku, budeme spát spolu.
Zamračil jsem se a naštvaně po ní hodil pohledem. "Nebere." Odsekl jsem. Žádný pud nechci, už jsem ho zahnal! Nafučeně jsem si cekl na zadek, přičemž mi had sklouzl ze zad na zem. Ani jsem si toho nevšiml, ale odplazil se pryč. "Jen ho tady určitě zapomněli jeho rodiče!" Štěkl jsem naštvaně a ohlédl jsem se na záda, která se mi zdála nějak divně lehká. Sakra on utekl.
Nazlobeně jsem se ohlédl zpět. "Jsi spokojená?" Chci svojeho hadíka. Mrzutě jsem se rozhlédl.
Znovu jsem začal prohlížet kotlinu. Vylízalo z ní několik brouků, jako by se šli podívat, "co se to tu děje."
"Půjdeme dál, tady je to nějaké...přeplněné." Samé breberky fuj.
V mžiku jako bych zapomenul na hada a na mou umíněnost. Zvedl jsem se a vydal se kupředu prohledávat okolí. "Tak pojď, prozkoumáme to tu...i když, ty to tu vlastně znáš." Rozhlédl jsem se okolo sebe a čekal, než se Ney přidá, abychom mohli bok po boku cestovat hovzdem a hledat to správné místo na přenocování.
"Jo abych nezapomenul, ty jsi říkala, že ten, kdo prohraje, musí zpívat viď?" Nahlas jsem zamlaskal. "Už se těším, až mi bude zpívat." Začal jsem se hlasitě smát a přitom jsou pošťuchoval Ney do boku.
"Zpívat musíš, já nepodváděl. Jen jsem tě v zápalu hry chytil za oháňku. Neměla jsi s ní tak mávat, lákalo mě to." Zazubil jsem se a ještě jednou zacvakal zuby o sebe. Div jsem se nekoul do jazyka.
Došlo mi, že jsem se vlastně nikdy neptal, jakou spojitost a zážitky v určitých místech měla. Ale bylo mi blbé se na to ptát, mohlo to vyvolat i špatné zážitky, takže jsem držel tlamu a krok.

Na chvíli jsem pustil hada z tlamy. "Nepodváděl!" Vykřikl jsem s nadšením. Vlastně mi to udělalo radost, že jsem se dostal do hvozdu první. "A jsem tu taky poprvé!" Znovu jsem nadšeně zvolal.
Pak jsem ho znovu začal hledat a přitáhl si ho k sobě. Mohli bychom ho klidně sníst! Jenže jen co jsem ho chytil podruhé, Ney se mi zakousla do ucha a začala mě tahat, abych ho pustil. Nechci ho pustit! Ještě chvíli jsem ho držel, než jsem ho pustil ze svých spárů a v tom mi bleskla hlavou parádní myšlenka.
nechával jsem si myšlenku pro sebe, protože jsem jí to chtěl říct později. Hada jsem si nenápadně přidržoval tlapkou, co jsem ho pustil.
"Jo jo, najdeme si něco na přenocování." Usmál jsem se, aby byla spokojená. Hadíka si beru sebou muhaha.
"Ale mám jedno přání...vezmeme si hadíka sebou?" Nadšeně jsem povyskočil a tím i hada pustil. "Prosím, budu se o něho starat, budu ho krmit a bude to náš mazel, tak můžu?" Vesele a s nadšením jsem vrtěl oháňkou ze strany na stranu, v očích mi svítily jiskřičky naděje.
Sklonil jsem se pro hada a vyšvihl jsem si ho na záda. Přistál mi mezi lopatkami a hned se stočil do klubíčka, aby mohl odpočívat. Budu jeho druhý táta! Ten jeho ho určitě nechal samotného tady.
Vesele jsem vykročil kupředu hledat úkryt. Snažil jsem se jít tak, aby se měl můj kamarád pohodlně.
"Můžeme jít." S kouzelným úsměvem jsem dodal.
Měli jsme poměrně štěstí, protože nedaleko od nás byl vykotlaný strom. Velký vykotlaný strom. "Co tamhle?" Došel jsem až ke stromu a začal nakukovat dovnitř. Pod kotlinou bylo spousta místa, nejspíše tam nějakou dobu žilo zvíře, protože prostor byl i vyhrabán. I po čichu bylo znát, že zde něco kdysi bylo. Ale už není! Ohlídl jsem se po Ney, jestli jí tohle bude vyhovovat. "Může být? Nebo se můžeme podívat po něčem lepším." Mrkl jsem na ní a čekal, jak se rozhodně.

//Ronherský potok

Začal jem pořádně makat, aby mi nepronala kožich vlčice, i když to byla moje partnerka, alespoň bych měl ukázat, jsem se rychlý a stále obratný. Zatnul jsem svaly a zvětšil cvalové skoky, takže jsem se začal sunout dopředu. Héj, jooo, dokážu to! Ale kam běžet? Pátral jsem očima a hledal cestu před sedou, abych neudělal chybu.
Vběhl jsem do lesa, který byl posetý samým jehličím. Okamžitě mě přivátala vůně jehličí, která byla slastná.
Právě vycházelo luníčko, které se mi opíralo dozad. Přes mohutné stromy prošlo jen pár paprsků.
Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že jsou stromy blíž poseté. Jako by se shlukovaly k sobě. Bylo pro mě obížné hledat cestu mezi stromy, ale byl jsem v pozoru. No tak počkat! Teprve teď jsem si uvědomil, že už v lese sme. Otočil jsem se a prudce začal brzdit. Vyhrál jsem?
Závod měl být do hvozdu, kde jsme jak jsem předpokládal už byl.
Zatím mou nepozorností, co jsem se ohlížel po Ney, kterou jsem neviděl za sebou se mi zvrtla noha na nerovném terénu. Švihlo to semnou dopředu a já udělal pořádné a krásní dva kotouly za sebou. Jako bych je nacvičoval, aby vypadaly tak perfektně. Nakonec jsem se rozpácl o zem a zůsal ležet. Začal jsem se hlasitě smát, ale žádný jiný hlas jsem neslyšel. V povzdálí jsem viběl běžící princeznu. Jelikož jsem neměl čas vstát, zůstal jsem ležet, jen jsem se urovnal tak, aby to nevypadalo, že jsem tu před chvíli zamětal zem. Řeknu, že jsem si chtěl odpočinout...jasněěě....sklpani!
Začal jsem se protahovat a pomalu vstávat, když se princezna přiblížila až ke mě. Začal jsem se na ní zubit. "Co jsi říkala o tom zpěvu?" Se širokým úsměvem blázna jsem jí začal pošťuchovat.
Při mé práci šťouchání, jsem uviděl za princeznou malé klubíčko na zemi. Co to je? Obošel jsem jí a se zájmem se sklonil nad klubíčko, které bylo pečlivě smotané. Strčil jsem do něj čumákem a ejhle. Z klubíčka se stal had. "Hele, hadík." Řekl jem nadšeně, jelikož se jednalo o mládě hada. Začal jsem ho tahat za ocas, aby se nikam neodplazil. "Pojď se podívat." Procedil jsem přes zuby, zatím co jsem se ho snažil udržet. Byl krásně zbarvený a byla by škoda si ho neprohlédnout. Snad tu někde nemá mámu.