Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pardon že přeskakuji, ale Morf se chystá na randíčko za svou milou :D


Nijak jsme nemohli zabránit tomu, aby se ryba zastavila. Hrom aby do ní uhodil! Rozběhl jsem se dál po proudu a doufal, že rybu dohoníme. Jaká smůla to pro nás byla, že byla plující s proudem nabírala větší a větší rychlost.
Ani jsem si nevšiml ležící vlčice u břehu. Vlna vymrštila rybu vlčici rovnou do tlamy. Zastavil jsem se a s otevřenou tlamou zíral. No paráda. Zadýchaně jsem se podíval na Scaritu, ta běžela kousek ode mě. Protože jsem neviděl jiné vlky, nebo byli nejspíše někde za námi, i ten kropenatý, rozhodl jsem se, že je nejspíše nejvyšší čas se dát na ústup a zase nejméně na pár dní zalézt a být někde sám. Pozoroval jsem jak Scarita mizí v dáli. Naposledy jsem se kolem sebe rozhlédl a dal jsem se úplně jiným směrem, než byla vlčice s rybou. Nejvyšší čas odejít. Bylo mi jasné, že si na černého pošuka nikdo nevzpomene, tak proč zdržovat sebe i ostatní cizí vlky.
Vydal jsem se od řeky, taky už bylo na čase nechat tu vody poklidně téct dál. Nepřemýšlel jsem, kam běžím, ale všiml jsem si, že mířím tam, odkud jsem zde k řece přišel. Tam, kde jsem se vyzvracel a šel na pomoc. Ušklíbl jsem se. Protože jakmile jsem si vzpomenul na třešně, udělalo se mi zle.
Na jednu a to tu nejdůležitější věc pro mě, jsem málem zapomněl. Neyteri! V tom zmatku a shonu, jsem si nevšiml, jak dlouho jsme od sebe odloučeni. Matně jsem pátral v mysli, kdy a kde jsem jí přesně viděl. Moment, to byla Středozemní pláň, jak se mi ztratila! Při vzpomínce na ní, se mi zachvělo celé tělo. Uuu.

// Třešňový háj

// Děkujeme :) Já osobně jsem s akcí velice spokojená

// Sama jsem teď neměla moc čas v pohodě :)

// Omlouvám se za krátkost a miliony chyb, mám tu návštěvu, takže je to na rychlo

Pozoroval jsem Coffa, jak se snaží zvítězit v boji s tou rybou. Sám bych nevěděl jak na ní. K tomu se k nám připojila Scar. Odvrátil jsem se na ní se zděšeným pohledem. Tohle nedopadne dobře. Z ničeho nic se rybka snažila zase pořádně bojovat o svůj život a poskakovala směrem k vodě. Ne! Snažil jsem se jí zkřížit cestu, ale bylo to marné, nevěděl jsem, jak přesně rybu chytit. A taky už bylo pozdě, ryba byla ve vodě dřív, než kdokoliv z nás čekal.
S otevřenou tlamou dokořán, jsem civěl na rybu, která nám bravurně utekla a utíkala dál ve vodě. "No… sakra." Hm, co teď? Pozoroval jsem vlky, co byli se mnou.
Scar se rozběhla za rybou a já ji chvíli sledoval, protože jsem měl nohy jako ze dřeva.
Když jsem viděl, jak se vlčice potýká s nebezpečnou rybou, nohy se mi konečně uvolnily a já mohl doběhnout k ní. Když jsem se dostal až k ní, cvakala zuby a ve mě znovu tuhla krev. "Počkej, pomůžu…“ Ani jsem nedořekl, protože se vlčice dál rozeběhla.
Ohlédl jsem se za sebe a viděl, jak kropenatý vlk je někde za námi. "Musíme jí dostat!" Zabiju jí, jestli se mi dostane pod tlapky! Naštvaně jsem hodil hlavou a rozběhl jsem se za vlčicí. Netrvalo dlouho a vlčici jsem doběhl. "Jak jí ale vytáhneme ven?" Začal jsem přemýšlet. Jenže do hlavy se mi vnukla další myšlenka. Jak jí zastavit? Zděšeně jsem se podíval na Scar. Přinejhorším udělám obětního beránka.
"Co to zkusit takhle, předběhnout jí a udělat si náskok, naválet několik kamenů do vody, aby udělali něco jako hráz, voda by přes ní tekla, ale ryba by se ven z ní nedostala." Podíval jsem se na Scar. "Kdyby se mi podařilo nějak donutit mou tlapu k neviditelnosti, možná bych měl štěstí. Tím bych jí mohl dostat zpět na břeh, co říkáš?" Podíval jsem se před sebe. Měli jsme docela náskok a štěstí nám snad konečně přálo? Bylo zde tolik kamení a řeka zde byla i užší. Zastavil jsem. Snažil jsem se jakkoliv dostat do vody kamení. Hlavou, tlapkami, prostě vším.

Stáli jsme ve vodě a každý hleděl někam jinam, přitom se mezi námi proplétaly nebezpečně dravé ryby. Modro bílá vlčice mi popsala, co vlastně mám hledat. Coffin? Udiveně jsem se na ní podíval, přitom jsem se měl více divit přívěsku. Kess? Jména vlků co jsem neznal. Coffin, to bude ten mladý blázen, co má ohlodané snad všechno maso a stejně stojí ve vodě a láká ryby. Zašklebil jsem se na něho. Jenže ten mladý blázen, co se ještě před chvíli chvěl na zemi, chtěl postupovat dál. Ale ryby nám to v žádném případě nechtěly dovolit, okamžitě začaly na nás dělat větší a větší nájezdy. Nakonec ta bílá s modrými znaky odtáhla toho mladého blázna z vody na břeh. Na nic jsem nečekal, a jakmile byli z vody oni, vystartoval jsem z ní taky.
Nakonec se modro bílá zeptala jak dostat onu věc ven. Kdybychom alespoň věděli kde je, ale moment… to mě nikdo neposlouchá? Podíval jsem se na ní. "No navrhoval jsem najít větev a pokud ho najdeme, pokusit se ho pomocí ní vytáhnout, nebo alespoň dostat blíže ke břehu." Do vody by už neměl nikdo jít, zvlášť ten mladý ohlodaný, co je láká na svou krev.
Znovu jsem se podíval na vlčici. Magii… mé jsou poměrně k ničemu… neviditelnost mi těžko pomůže, když mi zmizne jen jedna tlapka. Iluze… pché v těch jsem dost chabý a myšlenky? Co zmůžu s myšlenkami, leda by byl přívěsek živý, aby mě slyšel. Delší dobu jsem mlčel a uvědomil jsem si to až teď. "Nevím jaké ovládáš, ale má není ani jedna k použití." Omluvně jsem pokrčil rameny, jako bych za to mohl já.
Tlapkou jsem se praštil do hlavy, jak jsem uviděl mladého piškota, jak rychle se brodí vodou. "Co to děláš…“ Protočil jsem oči, protože ryby se na něho mohly vrhnout, stačilo jedno zaváhání nebo škobrtnutí a bylo by po něm. Úlevně jsem cekl na zadek, když jsem ho uviděl na druhé straně břehu. "Tohle nebylo zrovna dvakrát chytré rozhodnutí." Podíval jsem se na vlčici, která stála vedle mě. "Mohli bychom jít mírně po proudu, a třeba někdo z nás ten přívěsek uvidí. Pak budeme řešit, jak ho dostat ven." Zeptal jsem se spíše tázavě. Přeci jen, my jsme byli na jedné straně, piškot, tedy ohlodaný vlk na druhé straně. Byla to tedy větší pravděpodobnost, že ho uvidíme. Po proudu, těžko by ho voda nesla proti proudu. Zavrtěl jsem hlavou.
Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že ti vlci se vlastně znají. Na to jsi přišel brzo… nebyl čas na to myslet. Váhavě jsem se podíval na vlčici a čekal, zdali půjde semnou po proudu.

Probudilo mě sluníčko, které se mi opřelo do tváře. Otevřel jsem oči. Já usnul? To snad ne! Pohledem jsem se podíval kde vlastně jsem. Ach ano, už vím kde jsem. V tom jsem uslyšel cizí hlas. Škubl jsem sebou za hlasem. "Popravdě nevím, našel jsem ho tu." Odpověděl jsem se starostí v hlase. Podíval jsem se za hlasem, přede mnou stála modro bílá vlčice s jemnou černou náprsenkou. "Pod lopuchy?" Udiveně jsem se zeptal. Ale hned jsem zavrtěl hlavou. "Ne, nevyznám se v rostlinách." Pokrčil jsem rameny a podíval jsem se na mladého vlka, ten se zrovna probouzel.
Z ničeho nic bylo vše postavené na hlavu. Jaký přívěsek? Udiveně jsem se postavil, když mladý vlk vstal a odběhl někam k vodě, jakoby mu nic nebylo. Pootevřela se mi tlama.
Proč, proč jde sakra zase do vody? Chce se nechat úplně sežrat? Přiběhl jsem k němu blíž a nechápavě se po něm ohlídl. Pak jsem se podíval do vody. On celou dobu odháněl ty divné ryby, co ho žraly. Tím že některé nakousl, se vlastně tak nějak asi požíraly navzájem. Vešel jsem za ním do vody. "Co hledáš?" No jasně ten přívěsek, na který se ptala ta vlčice. Ohlédl jsem se její směrem. "Jak to má vypadat?" Rozhodně bych byl raději, kdyby ryby sežraly nás, než vlčice.
Postavil jsem se k pravému boku vlka a sledoval ryby. Lákala je jeho krev, která stékala do vody z jeho ran. Nedovolil jsem ale, aby se k němu nějaká přiblížila a tím i ke mně.
Popravdě ryby byly dotěrnější a dotěrnější. "Takhle nic nenajdeme." Zamumlal jsem, protože ryby se shlukovaly k jeho ranám a né jenom k němu, dokonce i ke mně doplavaly a pozorovaly tlapy ve vodě. Skus a jsi mrtvá. "Chtělo by to něco lepšího, najít nějakou pěknou větev, díky které můžeme najít a vytáhnout to co hledáš." Pronesl jsem k němu, ale mladý vlk byl hodně zabraný do své práce. Mě začaly dotěrné ryby vadit, takže jsem spíše přemýšlel o jiném řešení, než stát ve vodě a nechat se ohlodat.

// Coruška je Bůh, děkujeme!

//* nenápadně podává několik tabulek různých druhů Milky a dělá že o ničem neví.

//Pardon, nějak jsme se do toho ponořili ale moc se toho nestalo...

Podle reakce jsem viděl, že nic v ráně nestrpí. Pro pána, co mu tam mám dát.
Nahánělo mi strach, když jsem slyšel, jak vlk sípe. Ježkovy oči, jeho poslední hodinka?! To nedovolím, vždyť je to vlče! Smrtko ty zproradný pse, jak se opovažuješ vzít si tak mladou duši! Nech ho ty zpropadené psisko! Nedovolil bych, aby Smrtka sebrala tak mladý život. Teprve teď jsem se díval na kožich chlupatého stvoření. Tlapky černé, zbytek našedlý s puntíky. Že on taky něco sežral a z toho má ty puntíky!
Ohlédl jsem se na svůj kožich, ten byl ale stále stejný… černý.
No nic, musím konat. Postavil jsem se a běžel natrhat velké listí nebo snad lopuchy? Něco co bylo vlastně u vody. Přiložil jsem je vlkovi na rány. "Hele kamaráde, já tě nenechám odejít tak jednoduše jak si myslíš jasné?!" Mluvil jsem na vlka, přitom mi bylo jasné, že mě nejspíše neslyší. Ale dýchá. Nic víc jsem pro něj nemohl udělat, dal jsem na rány nějaké listí a doufal, že zázračné a pokryl ho vrstvou velkých lopuchů nebo co to tu rostlo. Pak jsem si k němu znovu lehl a udělal zase tepelnou zábranu. Listí mi alespoň napomohlo k tomu, aby drželo teplo. "Prober se slyšíš? Chci ti pomoct." Ale vlk nijak moc nereagoval a tak jsem se pomalu začínal smiřovat s tím, že jsem jeho poslední vlk, kterého na své životní cestě potkal. Kdyby byl alespoň den. Bylo by teplo a lépe by šlo vidět. Vítr by snad nebyl tak velký a někdo by mě možná uslyšel.
"To je v pořádku malý, lež a odpočívej, neboj se." Chlácholil jsem vlka svým klidným hlasem. To jediné mi šlo.
Koukl jsem se na svůj kožich, který byl celý od krve vlčete.

No to jsem tomu dal. Vlk byl pěkně otrhaný a neustále z něho tekla krev. "J-jak to…“ Ani jsem nedokázal říct otázku. Chtěl jsem se zeptat, jak to krvácení zastavit, ale nebyl jsem schopný slova. Před chvílí jsem zvracel z bobulí, pak jsem spadl ze stromů… a teď tu najdu polo sežraného vlka? Spíše vlče. Vlk vypadal drobounce, no určitě se jednalo o vlče, protože kdyby se postavil, byl by menší a nebyl by tak mohutný jako já. Mé tlapy byly oproti jeho jako sloní tlapy. Uklidni se a soustřeď se, co mám dělat? Neovládal jsem žádnou magii, která by mi teď mohla pomoct.
V tom jsem měl pocit, že se mi očima tvoří kousíčky ledu. Byla to ale jen pouhá mýlka mé mysli. Tolik jsem si přál na něco přijít, že se u mě objevila magie iluzí a já si vnukl obraz kostek ledu. Já-já mám iluze? To bylo ale vedlejší. Zatřepal jsem hlavou a vrátil se k vlkovi. "Ššš, chci ti pomoct." Vážně jsem nevěděl, co mám dělat a tak jsem vlkovi strčil čenich do jedné z největších ran. Asi jsem si naivně myslel, že se to zahojí a krvácení přestane.
"Héj, je tu někdo?! Slyšíte? Potřebujeme pomoct!!!" Zařval jsem tak mohutným a hlubokým hlasem, že to muselo jít slyšet na míle daleko.
Vlk ale začínal ztrácet vědomí. "Hej, hej, nesmíš spát, slyšíš?" Přiskočil jsem k němu. Celý se klepal a ztrácel vědomí. Bezva, na tohle nejsem připravený. Schoulil jsem se k vlkovi a udělal kolem něj teplou zábranu z mého těla. Snad se alespoň zahřeje. Jestli nás tu někdo uvidí, první co ho napadne je, že jsme… Raději jsem nechtěl domýšlet, co si o nás kdo pomyslí, stále jsem nevěděl jak zastavit krvácení. "No ták prober se." Mluvil jsem na snad spícího vlka.

//Třešňový háj

Přidal jsem řádně do kroku, protože hukot vody se zesiloval. Konečně, konečně voda. Běžel jsem, co mi nohy stačily. Už jsem vodu dokonce cítil ve vzduchu. Žaludek už mě tak nebolel, ale břicho stále.
Zastavil jsem se těsně u vody a sklonil se, abych se napil. Dychtivě jsem začal pít a s tím jsem odplavil divnou pachuť po zvracení. Za to se mi snad v břiše honili čerti. Neustále nějak bručelo a bolelo a voda to jen zhoršila. V tom ke mně vítr donesl hlasité volání o pomoc. Napřímil jsem se a třemi obrovskými skoky jsem zdolal řeku a tím jsem se dostal na druhou stranu. Co se děje? Vydal jsem se po hlase křiku. Musel to být vlk, i když jsem občas pochyboval, hlas přecházel do vyšší tóniny. Bude to vlk. Rozběhl jsem se za hlasem a kašlal na to, že jsem nejspíše přiotrávený z těch bobulí, důležité bylo najít vlka. "Pomoc!" Ozvalo se pár metrů ode mě. "Kde - kde jsi?!" Vykřikl jsem do tmy, nešlo téměř na krok vidět. Pak jsem ale narazil na malé tělo, které se kroutilo na břehu. "Co tu řveš, co se stalo?" Vyštěkl jsem na to malé klubíčko, které tak bolestně křičelo. Pořádně jsem se na to schoulené klubíčko podíval. "Vždyť ony tě žerou!" Křikl jsem na vlka, který o tom určitě dávno věděl. Vytáhl jsem ho v zubech na břeh a přitom ucítil malé štípnutí do tlapky, které se opakovalo.
Když jsem ho konečně vytáhl, byly na něm doslova přisáté ryby. Tak vy takhle! Začal jsem jednu po druhé odtrhávat z vlka a vždy než jsem je odtrhl jsem jim prokousl břicho, aby povolily. Pak jsem jejich bezvládné těla odhodil dál od nás.
Několik ryb jsem takto odhodil, až jsem žádnou nenašel. Přitom jsem si sám všiml, že se jedna zakousla do mé přední tlapky. Vzal jsem jí do tlamy, zatřepal s ní a zahodil.
Naklonil jsem se k vlkovi. "Jsi v pořádku?" No asi moc nebyl, protože krvácel a měl více ran. Snad na sobě už nic nemá. Ale nevěděl jsem co s ranami. Ony ho... ožraly.

Probudil jsem se tvrdým dopadem na zem. Ozvala se hrozná rána. "Au!!!" Zakřičel jsem velmi hlasitě, jelikož jsem málem dopadl na hlavu, tu jsem ale stihl nějak schovat. Postavil jsem se a díval se kolem sebe. Co se to sakra děje, je mi špatně hrozně špatně. Ale byl jsem odhodlaný opustit tohle divné místo. Naštěstí jsem přežil. Jo přežil jsem ale tak tak. Málem jsem se přiotrávil, naštěstí jsem to vyzvracel a pak jsem ještě spadl ze stromu. Moc jsem toho nenaspal, toho jsem si byl jist, ale vydal jsem se dál.
Slyšel jsem někde v dáli vodu a tak jsem se rozhodl, že se napiju a spláchnu tu nechuť v tlamě. Odporné. Vydal jsem se pomalým krokem, jelikož jsem neměl kam spěchat. Vlastně měl jsem, v tlamě jsem měl neuvěřitelnou pachuť a břicho mě hrozně bolelo. Přidal jsem do kroku a snažil jsem se na všechno to zapomenout. Snad už budu v pořádku.

//Řeka Midiam

//Jsem hlava děravá, ještě prosím toto přidat do objednávky:

Směnárna: 10 drahokamů => 1 křišťál
Prosím o výměnu 20 - ti drahokamů = 2 křišťály
3 květiny => 1 drahokam
3 poměnky = 1 drahokam (jedno jaký)

//Středozemní pláň

Hned co jsem vklouzl do lesa, ucítil jsem krásnou vůni. Tady jsem byl!Poklusával jsem lesem a zároveň jsem měl hlavu velice vysoko postavenou. Byla to krásná vůně, nešlo toho tolik vidět, jelikož byla tma a na intenzitě dodaly stromy, které nepropustily sebemenší paprsek měsíce, ale stálo to za to, se zde objevit.
Čím více jsem šel hlouběji, tím vůně přibývalo. Měl jsem pocit, že šlapu o velmi jemné trávě, nebo mechu. Co to jen je. Sklonil jsem se k zemi a světě div se, na zemi bylo spousty sedmikrásek. Zastavil jsem se a chvíli k ním čichal čenichem. Měly svou specifickou vůni. Posadil jsem se, to mi ale dlouho nevydrželo a hned chvíli na to jsem se v květinách válel. Byly sice malé, ale krásně voněly, což se o mé srsti nedalo říct. Tím, že mi částečně zmokla, začala smrdět dešťovou vodou. Ale za pomocí větrů mi zase kožich uschl. Je třeba si ho nechat ovonět. Převaloval jsem se z jedné na druhou stranu a stále dokola. Snažil jsem se, aby vůně květin se takto vetřela do mého kožichu. Nebude to moc chlapácká vůně, ale bude to vůně jako taková. Na chvíli jsem se přestal převalovat a v květech jsem jenom ležel. Bylo zde ticho, nic občasně nějaký hmyz se ozval. Jsem tu sám, je to skvělé. "He-pčík!" Hlasitě jsem si pšikl. Pyl z květin mi vlezl do čenichu a pěkně mi protáhl dýchací cesty. No nic. Posadil jsem se, aby mě pyl dále nedráždil, ale leželo se tu báječně. Možná bych zde mohl přespat hm? Ale je tu spousta květů… pyl mě dráždí, moc se tu nevyspím. Ale to ticho. Dedukovalo několik hlasů v mé hlavě. Ticho. Řekl jsem důrazně svým hlasem, kterému jsem mohl věřit.
Postavil jsem se a začal se bedlivě rozhlížet. Co takhle zkusit stromy? Mohla by zde být nějaká kotlina. Popravdě mi bylo jedno kde zakotvím, oči jsem měl napůl zavřené od únavy a tlama se mi začínala každou chvíli otevírat, protože si chtěla zívnout. Dal jsem se do velmi pomalého kroku. S takovou nic nenajdu. Bylo mi jasné, že mým tempem sotva něco najdu, ale v květech bych e nevyspal vůbec. Chci spát. Nohy sotva nesly mé těžké tělo. Svaly jsem musel zapojovat při každém kroku víc a víc.
zastavil jsem se někde uprostřed lesa. Nic tu není. Naštvaně jsem praštil do země. Přede mnou byl ale strom, co sice nebyl vykotlaný, na to měl nízké a vodorovné větve. Přiskočil jsem blíž. To by mě mohlo udržet. Větev dokonce vypadala i široce na to, abych se na ní vlezl a v pohodlí mohl usnout. Přistoupil jsem blíže ke kmeni a začal vyskakovat nahoru. Sice jsem musel vynaložit dost síly na to, abych se dostal na tu větev, na kterou jsem chtěl, ale byl jsem na ní. Znovu jsem si hlasitě zívl a konečně ulehl. Dobrou noc Morfe… Dobrou. Jenže tím svým prokrvením svalů jsem se spíše probudil. Otevřel jsem oči a koukal se kolem sebe. Přede mnou byl trs něčeho červeného a viselo to z druhé větve. Co to je? Zvědavě jsem se pro to natáhl. Pěkně to vonělo a tam jsem si celý trs nacpal do pusy. Měl jsem poměrně hlad. Propáníčka! Tohle je nějaké ovoce! Ney by měla radost, že jsem našel ovoce, které zapříčinilo naší cestu na jih! Vyskočil jsem na nohy a hledal další a další trsy. Šplhal jsem po větvích a cpal se něčím červeným, dokud mě nerozbolelo břicho od přežrání. Poslední sousto mi nějak zaskočilo a já se začal dávit. Dávení mě dokonce donutilo vyzvracet ovoce zpět. Byla to poměrně velká porce, jelikož jsem se opravdu nacpal k prasknutí. Když jsem byl hotový se zvracením, bolest břicha sice mírně ustoupila, ale nebylo mi vůbec dobře. Že jsou to nějaké jedovaté bobule! Stěží jsem se vrátil na původní větev, na které jsem se rozhodl spát. Položil jsem se a snažil se usnout. To je můj konec, umřu na přežrání jedovatými bobulemi. Znovu mě bralo na zvracení a tak jsem se posadil. Ještě další várka přibyla k té první a mě nebylo vůbec dobře. Nechci umřít sám! Vyčerpaný jsem se položil zpět na větev a zavřel oči.
Ještě dlouho trvalo, že jsem usnul, ale podařilo se mi to. Bylo těžké udržet rovnováhu na stromě a zároveň ležet tak, abych se znovu nepozvracel. Co to bylo sakra za bobule… Byla poslední myšlenka předtím, než jsem se vydal do říše snů.

// Omlouvám se, ale nedalo mi to už prostě :D

Byl jsem připravený na odchod, když Neyteri vyskočila a začala jako splašená pobíhat. Nevnímal jsem jí, jelikož se takové chování u ní občasně projevilo. Věnoval jsem pozornost Haru a SAymu, když mi přišlo divné ticho. Něco je špatně. Odvrátil jsem pohled a bylo mi to hned jasné. Kde je? Neyteri se mi úplně ztratila z dohledu. Taky byla tma, takže jsem pořádně nic neviděl. “Ney?" Zavolal jsem do prázdna, ale vítr tlumil můj hlas. No skvělé, ještě abych jí hledat. Ani jsem nevěděl, kterým směrem mohla jít, takže jsem se jen zoufale rozhlížel.
Pohledem jsem se vrátil k páru, s kterým jsme tu byli celou dobu. "Kdybyste mě omluvili, někde se mi ztratila partnerka." Znělo to nejspíše poměrně směšně, mě to smíchu zas tak nebylo. Toulat se sám a v noci bylo jen pro vlka, né pro vlčici. Všude je mnoho nástrah.
Nervózně jsem se po obou podíval. "Pokud by vám to nevadilo, odebral bych se jí hledat, víte jaké to je být v noci sám." Zazubil jsem se na ně. "A taky bych vám tu sám jen dělal křena." Pohodil jsem hlavou na souhlas. Pak jsem se k nim otočil zády a nějak snad intuitivně jsem se odebral do tmavého prostoru. Na chvíli jsem se ale zastavil a otočil jsem se k nim. "Abych nezapomněl, doufám, že vás zase jednou potkáme, jste fakt skvělý pár!" Vyštěkl jsem na ně, protože vítr byl poměrně silný. Pak jsem se ale otočil a jedním skokem se vydal do tmy a tak splynul s okolím. Měl bych žít jenom ve tmě, nikdy by mě nikdo nespatřil. Škoda, že nemám oči celé černé. Rozběhl jsem se nějakým směrem, ve tmě jsem nepoznal, kam běžím, jestli se náhodou nevracím k jezeru. Kdo ví, snad né. Vítr mi poměrně pocuchal srst a hlavně mi jí usušil. Kapky deště, které mě předtím namočily, byly ty tam.
"Ney, pokud se mi schováváš, vylez, tohle už není sranda." Starostlivě jsem vyštěkl někam do tmy, ale odpověď jsem nedostal. Zastavil jsem se a silně jsem zavyl, ale ani na tohle jsem žádnou odpověď nedostal. Doufám, že to není zase nějaká vykutálená hra. Nemám rád takové hry. Naštvaně jsem přidal do kroku. Měl jsem pocit, že se přede mnou ve tmě rýsuje les. Kterýpak to bude… Křišťálový? Co já vím, vůbec netuším, kde jsem. Je příšerné tma a jsem unavený. Bylo znát na mě, že mi chybí spánek, byl jsem nevrlý a začínal jsem být pěkně nervózní a s tím i mírně agresivní. Nesnáším to, když se nemůžu vyspat. A ta moje malá princezna si tu někde pobíhá sama a asi si chce hrát na schovávanou, co já vím, ale mám toho plné zuby. Smetl jsem nějaké listí ze země, kterého se ujal vítr a odnášel do dál do neznáma. Jdu vůbec dobrým směrem? Třeba šla na druhou stranu, třeba šla více jižně… Umíněně jsem se zastavil na kraji lesa. Tak to tu prohledám, když už mi nic jiného nezbývá. Vklouznul jsem do lesa.

//Třešňový háj