Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udiveně jsem zvedl obočí. Vlčice tebou opovrhují? Spíše mě to překvapilo. Čekal jsem, že mi bude vyprávět o tom, kolik jich měl a jaké byly povahově a podobně, ale nic takového neřekl. Že ty je od sebe odháníš! Asi jako správný vlk, jsem nemohl pochopit ten druh vlků, co ani po dlouhé době prostě vlčici nechtěli. Já bych se mohl hodiny a hodiny rozplývat jedním pohledem klidně i na spící Neyteri. Slastně jsem si mlaskl nad vzpomínkou. Chvíli jsem tupě zíral před sebe a nechal, plynou obrazce v mé hlavě. Zachvěl jsem se, jelikož mě začalo šimrat v podbřišku. Zatřepal jsem hlavou a vše se sesypalo někam do neznáma. Zase jsem mu věnoval pozornost. Pousmál jsem se a přitakal. Za to já bych si to rád vyzkoušel. Každopádně jsem si připadal mnohem silnější než kdykoliv jindy. Což bylo moc dobře.
Meinere mě mírně poopravil. Zazubil jsem se na něho. Ty puntičkáři! Nechal jsem tvář uvolnit do jemného úsměvu. Nevadilo mi, že mě poopravil, klidně mohl říct přesně kolik měsíců to přesně je, ale pochybuji, že by si to pamatoval. Sám si to nepamatuji.
Zvědavě jsem naslouchal dál, jelikož mi prozradil, že ho chtěli zabít. "Kdo tě chtěl zabít? Vlci?" Znepokojeně jsem se zeptal. Představa, že někde potkám bandu takových vlků… o co hůř, že je potká Neyteri. V tu chvíli jsem zkoprněl. Sakra. Ale to už se dál zmiňoval o nějakém vajíčku. Přimhouřil jsem nechápavě oči. Pohledem jsem si ho znovu prohlédl a světe div se, na krku se mu choulilo do srsti opravdu nejspíš dračí vajíčko. "Senzace! Můžeš mít draka." Vydal jsem ze sebe, aniž bych přemýšlel nad tím, co říkám. Paráda mít svého draka no ne? Ale i další jeho slova mě jen udivovala. Nevěřícně jsem se na něho podíval. "Plující jeskyně?" Opakoval jsem s přimhouřenýma očima a tak trošku jsem tomu nevěřil. To je nereálné. Jeskyně nemůže plavat. O tom jsem byl vážně dost přesvědčen.
Nakonec se ale zeptal kupodivu, že ano, na můj rok. No. Nadechl jsem se ale zároveň i hned vzduch vydechl. Asi bych to měl vzít zkrátka. "Taky jsem navštívil Život a Smrt." Což nebylo asi nijak pro něho zajímavé. Spíše jsem hlavou bloudil, co je vůbec pro něho zajímavé. "Našel jsem si partnerku…“ Se širokým úsměvem jsem se na něho podíval. "No je prostě senzační, doporučoval bych si ti najít partnerku." Mlasknutím jsem dodal. "Dost jsem se potuloval po okolí. Jo jinak si dávej bacha, jsou tu i pyraně, jednoho vlka málem sežraly." Dodal jsem s vážným výrazem. Neměl jsem asi tak zajímavý rok jako on, když ho chtěl někdo zabít, ale alespoň něco jsem mu řekl.

// Ale pravdivé! :D Ne tak trošku jsem do toho vdechla dramatičnost. :D

Všiml jsem si, jak se Meinere na chvíli zastavil. A teprve teď mi to došlo. Kdybych nestál, praštil bych se tlapou po hlavě. No jasně, já odznaky… on polovinu těla bílou. Život. Pousmál jsem se, že tohle si má hlava nedokázala spojit. Nedopověděl mi, jestli je to on, jenom mi přikývl. Kdo jiný by smrděl přesně jako ty viď?! V očích se mi zajiskřilo. Promluvil, že se změnil. Pozvedl jsem obočí. No jak vidím, tak jsi se leda tak více uzavřel. Ale jeho srst vypadala fakt dobře. Napůl bílý působil jako anděl, ale druhá strana vypadala jako ďábel. Pro vlčího Boha, ty jsi jako dobro a zlo! Mohl bych jeho kožich obdivovat hodně dlouho, ale nechal jsem si všechno pro sebe. Hopskat kolem něho a okukovat ho by se mu asi nelíbilo, takže jsem jen ledabyle vrtěl ocasem.
"Vypadáš fakt dobře. Vlčice na tebe musí letět co?" zavlnil jsem obočím a zakřenil jsem se. Spousty vlčic na každém kroku a bát se toho, aby mě ta první neviděla s tou druhou… Tak nějak jsem si představoval jeho život.
Když si mě prohlížel, zpozorněl jsem. "Ou, no jasně Život." Z hrdla se mi vydralo zachechtání. "Díky němu jsem silnější, rychlejší a ty věci kolem." Narovnal jsem se a na moment zatnul všecičky svaly, jako by to snad v té tmě bylo natolik vidět. Proč to dělám? není to vlčice, aby mě okukoval. Uvolnil jsem se a podíval se mu do očí. "Ano, řekl bych že to bude rok. No Gallirea je vážně obrovské místo, že jsme se doposud nesetkali podruhé." udělal jsem to samé co on, jen jsem udělal pár kroků směrem k němu, abych od něho nebyl tak daleko a posadil jsem se. "Tak povídej, přeháněj, co všechno jsi za ten "rok" zažil?" Zeptal jsem se zvědavě, protože jsem byl zvědavý jak se mu daří. S tímhle kožichem tě typuji na 3 vlčice a teď máš rozdělanou čtvrtou. Ta srst byla fakt zvláštní, v noci to vypadalo, že jde jenom polovina těla, což by někomu mohlo nahánět strach. Mě ne samozřejmě. "U Smrti jsi už byl?" Dodal jsem ještě na rychlo. Chtěl jsem vědět snad úplně vše, což ho mohlo asi trošku otravovat, každopádně mohl kdykoliv odejít beze slov.
Připadalo mi, že je to stále on jen dospělejší. Možná se mi to zdálo, možná ne, každopádně mi přišel docela nabručený.

Pár obrazců mi blesklo hlavou. Byly to spíše nepříjemné vzpomínky, které se vždy vynořili v tu nejméně vhodnou dobu. Zabručel jsem v náznaku nespokojenosti, jaké obrazce mi má hlava naskytla. Jednotlivé útržky a střípky toho nejhoršího se vždy uměly poskládat v jeden celistvý obrazec, který mi pak nedal pokoje. Pohodil jsem hlavou a otevřel oči. Měl jsem pocit, že jsem slyšel někde za sebou ruch. Otočil jsem tím směrem uši, ale nijak tomu nevěnoval pozornost. Krtci, jsou tak otravní! Mrzutě jsem protočil oči. Protáhl jsem si přední tlapy, ale mé uši zase směřovaly někam za mě. Byl to pochod většího zvířete. Vlk. Znepokojeně jsem se ohlédl za sebe. Byla tma, takže jsem spíše viděl jen bílou část těla, zatím co ta druhá se ztrácela ve tmě. Popravdě mě to docela znepokojovalo. Vypadalo to jako polovina těla, nebo ducha? Hm. Vítr vanul ode mě, takže jsem nemohl zachytit pach.
pozorně jsem pozoroval vlka, který si to štrádoval mým směrem. Postavil jsem se a pořádně si vyklepal kožich. Mazej. Ozval se mi v hlavě otrávený hlas. Rozhodně jsem nestál o přítomnost nějakého puberťáka, který mi tu zase bude jančet, že ho chci zabít. Proto jsem se postavil, aby mě zaregistroval dříve, než mi stoupne na hlavu. Ale nevypadalo by to, že by o mně nevěděl. Spíše, jako by šel opravdu ke mně, pozvolným tempem.
Konečně se vítr obrátil a tentokrát vanul mým směrem, takže se ke mně donesl pach vlka.
Hlavou mi to začalo pořádně šrotovat. Okamžitě jsem věděl, že už jsem ho někde musel potkat nebo cítit. Ale kde?! Bezvýznamně jsem se zeptal sám sebe a pozoroval jeho chůzi. Zelené pronikavé oči se upřeně dívaly nejspíše na mě. Chyběl mu kousek ucha a tvář bez jediné známky chtíče žít. Vždyť takhle vypadal… ne to není on. Meinere byl celý černý. Jenže mé smysly si prostě spojily obraz černého vlka a pachem toho to vlka. Byl jsem docela zmatený. Je to on. Nakonec mě přesvědčil jeho výraz tváře, který měl snad stejný, jak jsem ho už tehdá potkal.
Naklonil jsem hlavu na stranu. "Meinere?" Tázavě jsem se ho zeptal, jestli je to opravdu on. Co se ti stalo? Spadl jsi do vody, co obsahuje peroxid? Po tváři se mi rozlil docela široký a spokojený úsměv. Konečně někdo normální. "Jsi to ty?" Zvědavě jsem se ho zeptal a čekal, co mi odpoví. Musím se ho zeptat, co se mu přihodilo.

// Kaskády

Jemným poklusem jsem se dostal z lesů, které mě neustále obklopovaly ze všech stran. Fajn, Galtavar. Zamračil jsem se, jelikož se mi do hlavy vnukla jedna nepříjemná vzpomínka s krtky, kteří si tady dělají své. Tak jako králici v… kde jsem to vlastně byl? Má hlava si né a né vzpomenout na to jedno místo, plné hojnosti. Povzdechl jsem si a tiše našlapoval dál. Tady už nebyla taková zima jako na Kaskádách, ale rozhodně nestále foukal docela nepříjemný vítr, který mi čechral srst. Ale vítr mi žádný pach do čenichu nepřinesl. Jak zajímavé. Byl jsem na tohle území nejspíše sám a tak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. A co třeba? Zabručel jsem hlasitě v nesouhlas. Alespoň chviličku zase sám. To mě poněkud uklidnilo a já pomalu zastavoval. No spíše jsem kráčel pomaleji a pomaleji, až jsem dočista zastavil. Letmo jsem se otočil a rozhlédl se kolem sebe. Vážně tu bylo ticho a klid. A tak jsem se rozhodl, že si na chvíli odpočinu. Posadil jsem se do trávy a hlasitě si povzdechl. Ten čas ale letí. Proběhlo mi hlavou, když jsem si uvědomil, že se opětovně začíná ohlazovat. Což znamenalo jediné. Zima za chvíli bude klepat na dveře. Budu zde již druhým rokem. Našel jsem si partnerku… prošel několik území… ale stále mám co objevovat! Spokojeně jsem ulehl do trávy, která byla poněkud zválená nejspíše od větru. Hlavu jsem si položil na přední tlapky a pozoroval oblohu, jestli se na ní něco nezmění. Připadal jsem si neskutečně spokojený s tím, co mám. S tím pocitem blaha a spokojenosti jsem chtěl zůstat navěky.
Na okamžik jsem zavřel oči a nechal volně vzpomínky plout v hlavě.

// Nechtělo se mi čekat, takže bych s ním ráda pohla, tak se odpojím. :)


Byla to vážně vybraná společnost. Blázen, co pokřikoval něco nesmyslného a vůbec jsem nerozuměl, co to vlastně plácá a ještě k tomu druhý chytrolín, co se zastává blázna. Proboha, kde nechal rozum? Jen si ho odveď, jak jsi tak chytrý a věříš jeho blbostem. Protočil jsem naštvaně oči a postavil jsem se. "Jste oba dva blázni. Ty věříš tomu, co to mele?" Zamračil jsem se na Thaehyuka. Současně jsem nechápavě zavrtěl hlavou. Přišel jsem blíže k Neyteri. "Já jdu pryč, nemám na to nervy, musel bych to z obou dvou vymlátit, to nesmyslné chování." Jo byl jsem dost naštvaný, jak si určitě všimla. Vlastně poslední dobou jsem se choval nějak divně, agresivněji a výbušněji, ale stále soustředěně. Pohodil jsem hlavou a otočil se s nezájmem k oboum vlkům. Mějte se vy paka. "Sleduju tě Santiago." Pohrozil jsem mu výsměšně. Švihl jsem ocasem a dal se do velmi pomalého, spíše ležérního kroku. Tu zlost jsem ze sebe nějak potřeboval dostat, takže jsem si to na těch dvou nechtěl nijak vybíjet. Naposledy jsem se ohlédl po Neyteri a pak jsem se začal proplétat mezi stromy, tak aby mě neviděli a já se mohl ztratit z tak pro mě nevýznamné společnosti. Samozřejmě krom Neyteri, která pro mě byla vždy významná.
přidal jsem do kroku a měl namířeno někam do neznáma, tak jako vždy. Ani jsem moc nepočítal s tím, že by se Neyteri přidala. Přeci jen jsem moc dobře viděl, jak jí mrzí chování toho bláznivého vlka, na kterého jsem já nervy neměl. Třeba jí to teď půjde lépe, když tak nebudu. Možná se ta panická vlčice, co si říká vlk, konečně vzchopí.
Přidal jsem do kroku a bořil vše, co mi stálo v cestě. To už jsem se ale dostal konečně ven z lesa. Mistrovské dílo. Pousmál jsem se a na chvíli se zastavil. Tak fajn, kam se podíváme teď? Můj čenich se otáčel všemi směry. Zase na sever… jako vždy? Pomalým tempem jsem se vydal severně a zároveň mírně na východ. Konečně zase sám bez bláznů.

// ->Kaskády

Přikývl jsem, když nám nově příchozí řekl, že se mu zde líbí. Jo Gallirea je super místo. Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu. Je to tu jako vlčí ráj. Pozoroval jsem spíše Neyteri, než Taehyuka, ale rovněž jsem se mu představil s jemným pokynutím hlavy. "Morfeus." Naznačil jsem něco ve stylu, že mě těší. Nevypadáš hloupě, tak pochop, že to vlče se neumí chovat. Odvrátil jsem na okamžik hlavu, abych si to v ní všechno urovnal. Rovněž jsem si i pomalu sedl s hlasitým mlasknutím. Jenže do reality mě zpět přivedl další paviání jekot Santiaga. Protočil jsem oči a věnoval mu jeden naštvaný pohled. To já bych měl jančet. Odvrátil jsem zrak znovu k mé partnerce a sledoval každičký její krok. Měla volnou tlapku, mohla si dělat, co chce, třeba i utéct, nikdy mě nenapadlo jí omezovat. Nevěděl jsem, jak mu říct, že to je prostě normální reakce vlka, kdy se někdo cizí válí po jeho partnerce. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Cože? Koho to máme zabíjet? Zvědavě jsem se ohlížel po všech přítomných. "To není pravda." oponoval jsem tomu chytrému mladíkovi.
Jediné co se mi nelíbilo, Neyterina skleslost. A to jen k vůli tomu blázínkovi, co neustále pokřikoval něco o zabíjení a mířil to na nás. Viděl jsem, jak udělala pár kroků, ale nakonec se zastavila. Postavil jsem se a přemístil jsem se zpět k ní. Otřel jsem se jí o bok a pousmál jsem se ve znamení povzbuzení. Běž za ním. Šťouchl jsem do ní.
Jenom jsem přitakal na to, aby se Santiago uklidnil. "Ale no ták." Promluvil jsem hrubým hlasem a zavrtěl hlavou v nesouhlas, co neustále opakoval. A samo sebou mě napadla jedna super zábava. Je načase cvičit magii… Zahleděl jsem se na Taehyuka. Fajn, nenápadně a soustředěně. A doopravdy. Jeho myšlenky jsem slyšel ve své hlavě. Pousmál jsem se a odvrátil zrak. To co mu právě probíhalo hlavou, mě nutilo si domýšlet, že je buďto taktéž mladý, leč se mi nezdál, nebo velmi nezkušený co se týče vlčic. To bude dobré kámo. Vrátil jsem se pohledem zpět k návštěvníkovi.

// Sorka, byla jsem dlouho ve škole

Ten úchyla válející se po mé partnerce, dokonce nepochopil, že vše bylo myšleno na něj. Myslel jsem, že vyskočím z kůže. Zakousl jsem se do srsti na krku a začal cukat, aby alespoň vypadal vypelichaně, když už nic. Ono je to dokonce i hloupé. V tom jsem uslyšel jemný sametový hlásek. Jinak? Jak jinak? Rozhodilo mě to a nemohl jsem se pořádně soustředit nad strategií vypráskaní vlka cizince. Naslouchal jsem dál jejímu štěbetání. Santiago? Vykulil jsem na něj oči. "Santiago je poměrně mladý vlk." Zněl mi hlavou její hlas. Jasně je to její přítel. Je to jen Vlče Morfe, VLČE! Automaticky jsem uvolnil jeho krk a pustil i srst. "Santy si myslí, že mu chce jen nahradit vlastního otce a že ho jeho vlastní matka nechce, že jí prostě nestačí on, ale že musí mít jiného vlka. Je to pro Santyho složité." Jako přes kopírák mi hlavou proletěly veškerá její slova. Slova mi probleskla hlavou ohromnou rychlostí, takže má reakce netrvala tak dlouho. Pohlédl jsem do mladého obličeje. Pousmál jsem se na něho a odtáhl se. "Zdravím tě Santiago."Překročil jsem jej a pomalým krokem jsem se šinul k Neyteri. No to jsem podělal co? Na Neyteri jsem udělal pobavený výraz. Obcházel jsem jí z levé strany, takže jsem se tělem o ní otřel a došel jsem až k její pravici. Cítil jsem se jako fakt žárlivý pako, který strhne i vlče,jen proto že si myslí…Ne, ne nic si nemyslím!
Přimhouřil jsem oči. "Válej se po kom chceš, ale po Neyteri se budu válet jenom já. Jestli chceš, můžeme si dát klání. Ten kdo vyhraje, vyhraje právo se po ní válet." Významně jsem se na něho podíval. Naznačoval jsem tím něco jako opovaž - se - to - zkusit, - jinak - jsi - mrtvý.
Tak trošku jsem doufal, že se vlče vzpamatuje z mého přivítání a nebude mít žádné následky do života, ale možná udělení lekce by mu neuškodilo. Ale natřískat vlčeti, které není pro mě rovnocenným soupeřem bylo pro mě barbarské. No hlavně že sis toho všiml fakt brzo… že je to vlče. Posměvačně pravil jeden z těch hlasů, co v hlavě nikdo nechce. Sklapni konečně.
Naklonil jsem se k Neyteri. "To čištění…“ Pohrál jsem si s tím slovem. "Musíme nechat na jindy. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí." Zašeptal jsem jí do ucha, následně jsem se kousíček odtáhl a ďábelsky se usmál. Čištění… jasně že jenom čištění…
Zpozorněl jsem, protože se k nim z druhé strany blížil další vlk. Ale né! Proč to není vlčice, odvedla by to mrně pryč a my bychom měli čas jen pro sebe! Naštvaně jsem se na něj podíval. Jednom za uherský rok jsme sami a hned nás najde banda prašivců. "Zdravím…“ Dodal jsem, abych nebyl neslušný a napřímil jsem se.
Měl jsem přimhouřené oči, když jsem ho pozoroval. Usmíval se a vypadal přátelsky. Ale mohl klamat tělem. "To nebyla hra, jen nedorozumění." Podíval jsem se na Santiaga, jak se vlastně rozmyslel o tom, kdo má tedy právo se povaloval po mé princezně. Naštěstí jsem stál tak, že při nejhorším bych jí od obou ubránil tělem.

// 'Morfe, sedni!' Jsi mě rozsekala :D

// Je nás tu jak malých blech. :D

Vydal jsem se směrem k vodě, přičemž jsem se těšil, až budu prozkoumávat zákoutí Neyterininého kožichu. Mmmm. Mlsně jsem se olízl a celý natěšený jsem pokračoval dál. Měl jsem pocit, že za sebou neslyším vůbec žádné kroky. Chodí fakt potichu! Otočil jsem se a ani jsem jí neviděl. Zase na mě něco chystá. Přikrčil jsem se a čekal vpád z jakékoliv strany. U ní totiž vlk nikdy neví, co se stane. Ale ono se nic nestalo. Jak to? Sklesle jsem se narovnal a uvažoval, kde to vázne. Kdyby byl zase nějaký závod, musela by mi o něm říct. Nebo se zase někam zamotala a mě ztratila z dohledu? Naštvaně jsem si odfrkl. Tak moc jsem se těšil na čištění její srsti, že jsem tím byl nejspíše zaslepen. Uslyšel jsem někoho zvolat. Znělo to jako Santi… Zpozorněl jsem. Co tam k sakru dělá? Teď jsem vážně nic nechápal. Otočil jsem se směrem zpět a potichu cupital. Když jsem se prodral zpět přes stromy a nevím co všechno co tu bylo, jsem zahlédl jak Neyteri leží na zemi a nad ní se tyčí nějaký vlk.
To co mé oči právě viděly, nechtěly vidět ničí oči. No do…(//Velký křížek přes pusu aby jeho slova nešly ani přečíst ze rtů: D) Srst se mi naježila jako nikdy. Pohodil jsem ocasem a vysoko jej vstyčil. S vražedným pohledem jsem z něj nespustil oči a né rychlým ani pomalým krokem jsem se k nim blížil. Zaregistroval jsem, že se Neyteri na mě otáčí, ale tentokrát jsem jí pohled neopětoval. Jsi mrtvý! Asi dva metry od nich jsem se zastavil. Vycenil jsem zubiska a s výhružným zavrčením jsem se na něho bez váhání vrhl. Jedním velkým skokem jsem se dostal k jeho boku a vší silou jsem ho odrazil do strany.
Oba dva jsme tvrdě dopadli na zem, ale já měl to štěstí, že jsem měl v sobě tolik adrenalinu, že jsem se okamžitě vyšvihl na nohy a postavil se nad něj. Pravou tlapu jsem mu přitiskl k hrdlu a přiměřeně jej dusil. Chvíli jsem dost nahlas hrdelně vrčel, nakonec jsem ale přestal. "Co si to dovoluješ?! Nebudeš se mi po ní válet jasné?! Je-li ti život milý, dáš mi slib, že to nikdy neuděláš a já tě možná nechám žít." Vyjel jsem dost ostře po vlkovi. Civěl jsem mu zaslepeně nenávistí do očí a čekal na odpověď. Nevšiml jsem si, jak mladý vlk je. "Tak co?!" Vyštěkl jsem přes zaťatou čelist a tlapu jsem ještě více přitlačil na hrdlo. Srst byla naježená jako rovné hřebíky.
Možná jsem měl přehnanou reakci, možná byla má reakce správná. Ale takhle agresivního mě mohla Neyteri poznat teprve teď. Teprve teď mě mohla poznat i z té druhé stránky, která nebyla možná až tak dobrá.
Uši jsem měl přitisklé u hlavy a čekal, co ze sebe tento opovážlivec dostane. Mírně jsem povolil hrdlo, aby mohl lépe mluvit. Bože můj! Na pár vteřin je sama a hned se po ní válí nějaký blázen! Polilo mě horko. Představa, jak mi vyprávěla o Velkém vlčím, když tak byla s nějakým vlkem. Velmi ztěžka jsem polkl. To snad ne… Před očima jsem měl neustále obraz nevinné a bezbranné vlčice, kterou takhle či jakkoli napadají cizí nadržení vlci. Tělem mi proudila vášeň, agrese a dalším snad milion pocitů. Na druhou stranu jsem měl pocit, že mi tohle upuštění páry přišlo docela vhod. Tak dlouho jsem jí dusil v sobě, až prostě jednou přetéct znova musela. Připadal jsem si více dominantně a zase ve svém živlu.

Vlk pověstný svou neutrální povahou. Dokáže jak dávat, tak také brát. Prolínající černá, šedá a bílá barva srsti se spojuje do dokonalých obrazců, tvořící různá znamení. Barva očí je ocelově šedá, tak jako houpající se kámen na krku, který připomíná vlčí drápek. Někdo tvrdí, že viděl vlka poblíž Kaskád. Má honosné jméno tedy Messe, které znamená spravedlivý.

// Cernun, děkuji, je to pro mě čest.

Zvedl jsem pohled a díval jsem se upřeně do hlubokých zelených očí. Různé pocity se mi draly tělem a proudily a pulzovaly. Mé tělo reagovalo na sebemenší dotek téhle vlčice. Zamračeně jsem odvrátil zrak. Pff já a žárlit? Pché, asi mě neznáš, holčičko! "To není pravda!" Vyhrkl jsem ze sebe rychle ven. Moc dobře víš, že to pravda je, tak proč se snažíš obalamutit její smysly? Zvedl jsem zadumaný pohled někam do koruny stromů. "Nejsem žárlivý." Málem jsem u toho vzplanul, když jsem to vyslovil. Měl jsem možná štěstí, že jsem se narodil s magií myšlenek, jinak by má horká hlava zapálila všechny vlčí kožichy a nechala by jen vlčice.
Převalil jsem se na záda, abych zase mohl poklidně zírat na oblohu. Už by mohly jít vidět konečně hvězdy. Povzdechl jsem si hlasitě, protože představa, jak je někde Neyteri sama, hází své bezpochyby sváděcí pohledy a přitom je v přítomnosti jiný vlk a ještě k tomu tam nejsem já… cítil jsem, jak se mi chce na zádech naježit srst, ale nemohla. Ležel jsem na ní a tak to byly jen marné pokusy. "Jsem ti vždycky na blízku." Zvedl jsem tlapku a přiložil jí na její hruď. "Tady." Pousmál jsem se a sklopil jsem pohled k tlapce, která ukazovala na srdíčko. Ztěžka jsem polkl a otočil se do původní polohy. Být na mě, držel bych jí někde v podzemí, abych jí měl stále pod kontrolou.
Zvedl jsem hlavu a zatvářil jsem se jako pravý nadrženec. Přemístil jsem se k špinavým místům a snažil jsem se jazykem dostat binec pryč. Po delší odmlce a zbytečného snažení jsem se vrátil pohledem zpět k její hlavě. S vypláznutým jazykem jsem začal něco povídat. "Moš to nejde…“ Schoval jsem jazyk a větu opakoval. "Je to zaschlé, musíme k vodě, aby se to odmočilo."
Postavil jsem se, ale Ney mi ještě začala vysvětlovat toho Santu, jak jsem si ho pojmenoval po svém. Málem se mi podlomily nohy, když jsem slyšel první větu, že Santa je mladý vlk. Vlčí Bože, drž mě! Snažil jsem se vypadat rozumně a naslouchat. "To máš teda pěkné kamarádky, když přeskakují z vlka na vlka." Nenechal jsem si svou poznámku pro sebe. Ještě mi tě zkazí! "Nedivím se. Sám si musel prožít své." Hm, ještě budu Santu litovat ne? Pousmál jsem se a hbitě sebou mrkl. "Tak jdeme, abychom ten kožich pořádně vymyli."

//Kaskády

Upřeně jsem zíral nahoru na nebe. Hvězdy sice nebyly vidět, obloha byla posetá temnými mraky. Chtěl bych vidět do budoucnosti. Hlasitě jsem si povzdechl. Vážně mě zajímalo, jak jednou dopadnu a jak budu vypadat. Hm. na tváři mi pohrával upřímný úsměv. Ten vzápětí zmizel, když jsem uslyšel jméno Santiago. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na ní s nevraživým pohledem. Kdo je sakra Santiago? Dupl tlapkou jeden z hlasů. Počkej, počkej, né tak hr. Uvolnil jsem tvář a usmál jsem se. To je lepší. Nemůže si myslet, že jsi pako. "Počkej." Snažil jsem se získat více času pro to, abych si pořádně promyslel otázku, aby nevypadala, jako že mi to vadí. Přetočil jsem se na bok a tak Ney sklouzla z mého těla. Ležel jsem k ní zády a očima jsem panicky těkal. Už to mám. Usmál jsem se vítězně. Pootočil jsem hlavu jejím směrem. "Takže já si můžu strhat tlapky hledáním, zatím co ty si vegetíš u jezera s nějakým vlčiskem?" Na tváři mi pohrával pobavený výraz. "A až pak jsi mě šla hledat?" Cože?… Uklidníme se že, sám jsi někde naháněl rybu s přívěskem. Přetočil jsem se zpět na břicho. Tlapky jsem nechal sklouznout k tělu.
Podívala se na mě nějak podezřele, když jsem mluvil o pyraních. "No vážně, jednoho vlka tam div nesežraly." Vzpomenul jsem si na kropenatého vlka, který ležel ve vodě a silně krvácel. Hned na to mi bleskla hlavou další scéna, jak jsem ho svým tělem zahříval. No… tak o tom taky nebudeme mluvit. Viděla mě tam leda tak Scarita a tak nějak jsem doufal, že se tyhle dvě neznají, aby si to pak neřekly. Přestavoval jsem si jejich pošklebky.
Měla pravdu, že je těžké najít jednoho vlka na tak velkém území. "Musíš chtít a věřit. Pak najdeš." Usmál jsem se a přetočil jsem se na levý bok, takže jsem byl k ní tváří.
"Špinavá? Kde?" Řekl jsem s nadšením v hlase. Nemohl jsem si odpustit jeden zadržovaný potulný úsměv. "Rád se o to postarám." Velmi pomalu jsem si olízl čenich. Zavlnil jsem obočím, až jsem si sám připadal úchylně. "Co je zač ten Santi… Santa… no víš." Zeptal jsem se a přimhouřil oči. Nenápadně, fakt velmi nenápadně jsem sebou cukal, abych se k ní přiblížil. Byl jsem moc lenivý vstát. Vzdal jsem to a natáhl jsem k ní tlapu. Přitáhl jsem si jí k sobě. Tou tlapkou jsem si jí pro jistotu přidržoval, kdyby mi chtěla utéct.

// Jasné v pohodě :)

Dál jsem se věnoval Neyteri a nenechal jsem si ujít ani jeden z jejich pohledů. Nikdy bych ti nekecal. "Hm, ty snad pochybuješ?" Zajiskřilo se mi v očích. Jsi lechtivá? Napadla mě bezvadná hra, kdo více vydrží s lechtání. Sklouzl jsem o něco níže, takže má hlava byla u jejího břicha. Začal jsem jemně čenichem dělat v srsti cestičky. První cesta vedla níže k zadním tlapkám. Včas jsem se zastavil. Tady jsem ještě žádný průzkum nepodnikal. Zvedl jsem hlavu a znovu jsem se zeptal. "Vážně mi nevěříš?" Potulně jsem se usmál a dál jsem čenichem dělal cestičky. Tentokrát má hlava směřovala zpět k hrudi. Zastavil jsem se pod krkem a na chvíli jsem k němu přiložil hlavu. Zarazil jsem se, když řekla, že byla celou dobu tady. Pootevřel jsem tlamu. Ne nemohla tě vidět zvracet. Jinak by se ti už dávno vysmála, nemyslíš? Upřeně jsem zíral na její spodní čelist. Měla dokonalý tvar. A asi bych jí to ani neměl říkat. Přežral jsem se, pozvracel jsem se. Paráda.
"Já jsem si všiml. Na chvíli tě spustím z očí a hned jsi pryč." Pousmál jsem se a rozhodl jsem se udělat další výpravnou cestu svého čenichu. Ztichl jsem a pomalu jsem čenichem kopíroval předešlou cestičku. U zadních nohou jsem se zastavil a postavil jsem se. Chvíli jsem jí zíral do očí a nehybně stál.
Pomalu jsem se přemístil nad ní a znovu ulehl. Tlapy jsem přemístil na její ramena a celý i s ní jsem se přetočil. Tentokrát jsem ležel já na zádech a Neyteri jsem si přidržoval nad sebou. "Víš o tom, že tady odsud je řeka, v které jsou pyraně?" Tázavě jsem se zeptal a nechal své tlapky sklouznout vedle těla. Celý jsem se uvolnil. "Chyběla jsi mi." Dodal jsem a zíral jsem na noční oblohu, i když přes větvě stromů toho moc nešlo vidět. Ale když u sebe nemám ten slastný kožich, nejsem to já. Ztěžka jsem polkl.

Čekal jsem, jakou reakci bude mít. Hned mě poznat nemohla, protože jsem se snažil mít svůj hlas ještě více hrubší. Pozoroval jsem její každičký pohyb těla, tlapek, očí, uší, prostě všeho. Tak rád bych chtěl vědět, co si právě myslí, když jsem na ní promluvil. Ale vrtat se v hlavě mé milé mi přišlo natolik barbarské, že bych se sám musel potupou udusit.
"Zbraň? jedna by se našla." Uculil jsem se. Kdyby mě někdo viděl, mohl by si vsadit na to, zdali si oháňku ukroutím. Když mě oslovila, projela mnou další vlna adrenalinu a různých pocitů. Konečně jsem spatřil její zářivě zelené oči, které bych poznal i na dálku. Zpomalil jsem švihání ocasem a strnule jí pozoroval. Přistoupila ke mě a začala kolem mě pobíhat. Neustále mi do srsti zarývala čenich. Raději přestaň. Začínal jsem mít vážně divný, prapodivný pocit. Zastavila se přede mnou. Nemohl jsem si to odpustit, ale udělat jsem to musel.
Ze strnulostí jsem udělal jeden výpad, díky kterému jsme oba dva leželi na zemi. Předními tlapkami jsem chytil ty její a přitlačil jsem je na zem u její hlavy. Břicho jsem tiskl k jejímu břichu. Chvíli jsem plytce a rychle dýchal, ale snažil jsem se uklidnit tep a dech. Díky tomu, že se naše bříška dotýkala, jsem pociťoval zvláštní pocit v podbřišku. Jemné šimrání a zároveň tlak. Celou dobu co jsem jí držel, jsem se jí neústupně díval do očí. Teprve teď jsem sklonil hlavu a zabořil jí do srsti na krku. Veškeré pocity se zdvojnásobily, jen co jsem ucítil její nádhernou vůni.
Když se mě zeptala, jestli jsem se bavil, přestal jsem se vrtět. Zvedl jsem hlavu a čenichem jsem se téměř dotýkal jejího. "Bez tebe? Nikdy." Zašeptal jsem a vrátil hlavu na místo na jejím krku. Nevím, jestli to tak měli všichni vlci, ale naše těla jako by do sebe přesně zapadala. Konečně jsem povolil sevření předních tlapek. Automaticky jsem je vsunul pod její hlavu a tím vytvářela polštářek. Protože jsem měl dost svalnaté tlapy, byl to měkký a pohodlný polštář.
Zvedl jsem hlavu, jazykem jsem upravil rozcuchanou srst na krku a dotkl jsem se svým čenichem jejího. "A ty ses bavila?" Potulně jsem se usmál a zvedl jsem hlavu. Měl jsem pocit, že jsem slyšel šramocení. Možná šramotí v mé mysli hm? S tím, že bych ji pustil jsem nikterak nespěchal. Já měl času dost a kdyby jí to bylo nepříjemná, sama se vymaní.
Stárneš chlape. Dodal jeden z těch proradných hlasů, které jsem v hlavě nikdy nepřivítal, ale přeci tam byly. Co tu zase chceš ty otrapo? Zeptal se můj pravý hlas. Stárneš... Tenhle hlas byl jako virus. Snažíte se ho zbavit, ale ta potvora se stejně někde uchytí. Vysmahni! Možná jsem stárnul, stárnul každý, ale v její přítomnosti jsem naopak mládl.
Pff, to určitě... sakra zmizni už! Zamračil jsem se, protože hádka vnitřních hlasů byla vždy otravná.

// Řeka Midiam

Oddechl jsem si, když jsem viděl, jak se vzdaluji od řeky. Bylo tam pro mě moc cizích vlků a tak jsem se rozhodl pro to nejlepší řešení. Začal jsem zpomalovat a šel jsem spíše krokem, než abych běžel. K třešním se mi moc nechtělo, přeci jen mi vadilo pomyšlení na ně. Při vzpomínce na třešně mi zabručelo břicho. Bylo ještě podrážděné a jisto jistě protestovalo. Já vím, já vím. Třešně ne. Chlácholil jsem vlastní břicho. I kdybych byl nenažraný což občas jsem a nacpal se znovu, věděl jsem, že bych zase zvracel.
Nejistě jsem vyšel a můj krok směřoval spíše ke Středozemní pláni. Gallirea byla vážně obrovská a rozsáhlá plocha. Věděl jsem, že hledat Neyteri je jako hledat kostičku v kupce sena. Ale my na sebe měli tak nějak štěstí. Většinou jsme se našli. Ježila se mi vzrušením srst, když jsem si představoval šedě-bílou vlčici. Její krásné a jemné křivky. Její eleganci a ladnost při každém kroku. Já byl oproti ní malamut, co se žene jako buldozer přes vše co mu stojí v cestě. Zrychloval se mi tep a vzrušení mi proudilo každičkou žilkou.
Rychle jsem se otřepal a vydal jsem se dál směrem k pláni. Přibližně v polovině cesty jsem se zastavil. Jemný vánek ke mně přivanul krásnou vůni třešní. Tak jenom kousíček? Ale břicho opětovně protestovalo. Protočil jsem oči. Třeba si to rozmyslíš. Upřeně jsem pozoroval Třešňový háj. O nedlouho jsem se rozešel jeho směrem. Těsně před hájem jsem se zastavil. Pomalu jsem do něj vklouzl. Hned mě do nosu trefila tak známá a překrásná vůně. Nebyl jsem si jist, jestli zde ještě je, nebo tudy jen procházela, každopádně mi udělalo dobře, že tudy šla. Tak kde tě mám? Rozhlížel jsem se kolem sebe. Díval jsem se i do korun stromů, kdyby náhodou měla nápad jako já a šla se přejíst třešní. Nebo už taky někde zvrací.
Měl jsem ale štěstí. Mé oči spatřily rozený poklad na stromě. Tady. Potichu jsem se kradl blíže. Krví se mi prolévala pořádná dávka adrenalinu a vzrušení. Ježila se mi srst na zádech a ocas jsem měl vysoko posazený. Snažil jsem se s ním moc nevrtět, ale byl jsem tak hrozně rád, že ji vidím, že jsem se nemohl dočkat, až zabořím hlavu do její srsti na krku a až jí pořádně umačkám.
Postavil jsem se tak, aby mě hned neviděla. "Zdravím dámo, po cestě jsem našel jednu zbloudilou dušičku, nevíte, čí by mohla být?" Začal jsem opravdu hrubým hlasem, aby mě hned nepoznala. Oháňkou jsem vrtěl jak smyslů zbavený.