Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní Galtavar

Čím blíže jsem byl řece, tím ticho ustupovalo a přecházelo v jemný šum. Docela mi vadila jedna tónina zvuku. Naštěstí se voda přes sebe občasně přelila více a tak docházelo k výkyvům, které mě uklidnily. Mlaskl jsem si a scházel jsem k vodě. Měl jsem docela žízeň a po tom Králikovi, jsem alespoň mohl spláchnout pachuť.
Sklonil jsem se nad vodu a uviděl svůj odraz. Zdálo se mi, že po tváři vypadám zase o něco starší. Chrm. To mě vždy dokázalo naštvat. Mračil jsem se na sebe v odrazu vody. Proč? Nechápal jsem, proč se to děje. Nakonec jsem se zaměřil více na své odznaky na hlavě. Ty mi alespoň dodávaly zase mladistvější vzhled, ale táhlá jizva přes pravé oko nebyla nic moc.
Byl jsem dost blízko kaskádám a tak jsem se rozhodl se k nim zase vrátit. Třeba tam najdu ztracený poklad. Rozvířil jsem vodu pod skalisky a můj odraz se rozvlnil do obrazců. Následně jsem se začal drápat do skalisek.
Jakmile jsem se ocitl nahoře, okamžitě jsem ulehl a stočil se do klubíčka. Den se chystal ke svému konci a já si zase neuvědomoval, kolik dní přešlo, nebo týdnů? Kdo ví. Pozoroval jsem krajinu, tichou krajinu z velmi vysokého místa a tak se mi naskytl nádherný rozhled. To ticho mi tak chybělo! Zívl jsem si a položil hlavu tak, aby zapadala do dokonalého klubíčka. Mé tělo bylo ale dosti mohutné a tak z něj nebylo klubíčko, ale pořádné klubko. Zavřel jsem oči a nechal se unášet blahoslaveným tichem, případným zpěvem posledních ptáků.

Aniž bych se nadál, Meinere se opravdu rozhodl odejít. Chvíli jsem ho pozoroval, jak se rozhoduje, kam vlastně jít. Chtěl jsem vědět, kterým směrem jde, abych nešel v jeho šlépějích a šel si vlastní cestou. Rozhodl se tedy vydat směrem někam, kde jsem věděl, že bude poblíž nějaká řeka. Pozvedl jsem obočí, jelikož náš rozhovor a naší společnost ukončil beze slov. Prostě se sebral a šel. Nakonec se po pár metrech otočil a na znamení pozdravu kývl. Měj se Meinere. To gesto jsem mu oplatil a vzápětí, kdy se ke mě otáčel zase zády, jsem udělal totéž. Tak jo. Nadechl jsem se a hlasitě nechal vzduch projít zase ven.
Byl jsem docela rád, že se Meinere rozhodl odejít. Udělal bych to totiž dříve nebo později já sám. Potřeboval jsem být zase chvíli sám, jelikož jsem byl dlouho ve společnosti. Nemyslím přímo jeho společnost, ale celkově, jsem si potřeboval odpočinout od vlků. Od všeho. Protože jsem sám byl dost samotářský, chápal jsem částečně Meinereho. Ale nikdy bych ho asi nedokázal pochopit v tom, že by chtěl být na celém světě sám.
Pomalu jsem se rozešel a mířil někam, odkud jsem vlastně předtím přišel. Nechtěl jsem se vracet přímo do Třešňového háje, kde by Neyteri stejně nebyla, ale tak nějak mi tam čenich směřoval a v danou chvíli jsem vždy dostatečně zatočil. Prošel jsem celý Gatavar až k vyhlídce. Tu jsem docela rychle zdolal, aniž bych to čekal. Přede mnou se dále rozevírala řeka, která mi připomněla až tak nedávné dění tady. Hm. Kolem mě se rozléhalo ohromné ticho, až jsem sám nemohl uvěřit, že takové ticho existuje. Byl jsem za něco neskutečně vděčný. Dlouho jsem takový klid neslyšel.

// Kaskády

Mé představy o mém hadíkovi se rozplývaly jako pára nad hrncem. Za tu dobu dospěje a nebude chtít, aby se o něj někdo staral. Ale vždyť má srst by mu měla být dobrým obydlením ne? Zamračeně jsem pozoroval okolí. Podíval jsem se na Meinereho, který v tu chvíli začal mluvit. Dobře jsem to vystihl. Pousmál jsem se a konečně zase zapojil sluch. Vždyť má pravdu. Okamžitě jsem potvrdil jeho slova. Byli jsme jako dva hlupáci, co se snaží vypadat moudře a tak každá věta musí dávat smysl, každé věta musí něco znamenat a být velmi zajímavá. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem pomalu co. "To je chytré." Poznamenal jsem, protože nic jiného mě prostě v tu chvíli nenapadlo.
Už jsem si myslel, že se opravdu rozhodl odejít do ústraní a tam prožít další dlouhou dobu samoty. Postavil se, oklepal, ale zase ulehl. Hm. Bedlivě jsem ho při tom pozoroval a nespouštěl z něho oči. To jeho zbarvení bylo prostě parádní, ale stále mi připadalo, že chvíli mluvím s jiným vlkem tedy tím bílým a za chvíli zase s tou černou stranou. Ulehl na zem a začal si něco mluvit sám pro sebe. Co povídáš? Mé uši směřovaly dopředu a snažil jsem se zachytit všechna slova. Ale připadalo mi, že to dělá schválně a huhňá. Slyšel jsem jen dva roky… pocitem, že jsem zlý… jsem nijaký.Aha. Broukl jsem si v hlavě a zamračeně se na něho podíval. "Pocit že jsi zlý? Co je to za blbost? To ti někdo řekl?" Zeptal jsem se, protože na mě tenhle vlk nikdy nepůsobil zlý.
Odvrátil jsem hlavu, protože to co řekl, byl prostě holý nesmysl. Až bude ohlodávat mé mrtvolné tělo, možná uvěřím. Chtěl jsem se zasmát nad mou úvahou, ale asi bych to musel vysvětlovat a to se mi jednoduše nechtělo. Nakonec jsem se pohledem zase vrátil zpět k němu. "Jsi líný odejít, mám tedy odejít já a nechat tě?" Určitě jsem nechtěl nijak prodlužovat chvíli, kterou měl vyhrazenou pro společnost. Určitě chce být sám, ale neví jak ti to říct. Jemně jsem zvlnil tlamu do divného tvaru a hlasitě zabručel. Asi… asi bych měl najít Neyteri. Zkontrolovat, zdali je opravdu v pořádku a nic se jí nestalo. Asi mě zabije za to, že jsem jí tam nechal na pospas takovým zaostalým vlkům. Ta představa, jak se mě snaží roztrhat, ve mě vyvolávala podivné pocity.
Nakonec jsem se sám postavil a vlastně čekal, co Meiny řekne.

Otočil jsem uši jeho směrem. Zabručel jsem něco v nesouhlas. "Něco jiného je si to představovat a něco jiného je žít celý život sám." Na to jsme měli asi rozdílné názory. Já sám jsem nepatřil k vlkům, co by se hnali za společností, ale i takové období mě někdy přepadne a já nějakou společnost musím najít. Prostě musím poznat nebo potkat někoho, jinak bych nemohl žít stále sám ze sebou. Jak se znám, neustále by mě přepadaly divné myšlenky, špatné vzpomínky a paranoie, kterých nikdy nebylo dost.
Ale nikomu jsem nebral jeho názor. Prostě ať si myslí, co chce, třeba je fakt tak prolezlý znechucením, že vydrží žít do konce života sám někde na větvi a dávat se na svůj odraz ve vodě jak pomalu, ale jistě stárne. O to hůř, pokud si tu samotu uvědomí až tehdy, když už bude pozdě.
Vyrušil mě z mé úvahy jeho hlas a již po pár slovech mi bylo jasné, kam tím míří. Otevřel jsem oči dokořán a vzepřel jsem se a přední tlapky. "Nechci spát." Dodal jsem rychle, protože můj odpočívací a trávicí proces pochopil jinak, než jsem chtěl. On sám ležel a tak jsem ulehl taky, ale on to možná pochopil tak, že nemám zájem se nadále bavit, což pravda nebyla. Špatné gesto ve špatnou chvíli. Uvědomil jsem si.
"Držet tě nebudu, jestli chceš jít anebo jestli potřebuješ samotu, klidně jdi." Pousmál jsem se na něho a posadil jsem se. Možná mi jen chtěl naznačit, že by byl zase rád sám, ale u něho nikdy vlk neví, co si myslí. No mohl bych vědět… ale nechci. Přesvědčil jsem se vnitřně.
Chceš být tedy sám?" Zeptal jsem se tázavě a pozvedl obočí. Nejspíše mu byla má přítomnost už moc dlouhá a potřeboval se zase někde uvelebit v samotě. Matně mi hlavou prolétl obrazec Neyteri. Doufám, že tam s těmi blázny nezůstala. Ošil jsem se pod tou představou. Byl to nepříjemný pocit, si uvědomit, že jsem jí tam nechal na pospas mladému úchylovi a staršímu slepoňovi. Slepoňovi uteče… Se sleponěm se mi spojil další obrazec a málem bych na to zapomněl. Hadík! Můj malý had, kterého jsem našel v jednom lese a nosil jsem si ho na zádech. Byl bych s ním strávil celý život, kdyby mi neutekl. Byl jsem mírně naštvaný, že se prostě sebral a šel. No šel… spíše se plazil. Ale byl ohromně roztomilý a choulil se mi na zádech v srsti. Měl bych malé hadí miminko, byli bychom nerozlučná dvojka. Všude by chodil se mnou! Byl jsem rozhodnut se pro něho jednou vrátit a už ho neopustit.

Zatřepal jsem hlavou. Nebylo to proto, že bych v něčem nesouhlasil, ba jen obyčejné pokynutí. Čekal jsem na odpověď, ohledně počtu vlků. Hm, co já vím, koho jsem to všechno potkal? Sám jsem začal přemýšlet, nade mnou položenou otázkou. Nějak se mi nechtělo přemýšlet a bádat v tom. Spíše jsem se sám sebe ptal, proč se na to vlastně ptám, když se ani mi na to nechce odpovědět? Pozvedl jsem zrak, který byl zapíchnutý v nějakém bodu země. Vážně odpověděl. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Vlků není nikdy dost ne? A taky kdo má vědět, jaký vkus je ten jeho. Třeba chtěl nebo potkal jen dva vlky, možná potkal čtyři a i tak je to pro něho hodně. Připadalo mi, že se spíše straní společnosti, což nebylo vůbec nic špatného. Jen to mohlo být někdy nevyhovující, ale to byla každého věc. Každopádně mi neutekl jeho zklamaný hlas. Nejspíše potkal tolik pro něj nevhodných vlků, že ho to jednoduše zklamalo.
Meinere sice říkal dosti neutrálně, jak to s vlky má. Jednou potká blbce, jednou někoho báječného. Cos čekal. "Byla by to nuda, kdybychom byli všichni stejní nemyslíš?" Dodal jsem s pobaveným, i když on se u toho nejspíše nebavil. A tady byl už jistý náznak toho, že by byla velká nuda, kdybychom byli všichni povahově stejní i v chování.
"Chtěl bys být zcela sám?" Zvědavě jsem naklonil hlavu do strany. Nedokázal jsem si představit, že jsem na celé zemi sám a nemám možnost, se s někým podělit o radost ze života, či o zklamání. Vždyť takový vlk by se zbláznil. Ono bylo vždy fajn být chvíli sám, ale né celý život. Nevydržel by to ani ten nejvíce flegmatický vlk. To prostě nejde. Čas od času se musíte svěřit.
Sice mé tělo protestovalo, že by si dalo klidně další chod, ale má hlava byla proti. Zrovna jsem byl ve fázi, kdy jsem nechával svalstvo a všechno okolo odpočívat. A tak představa dalšího běhu a lovu se mi moc nezamlouvala. "Zrovna odpočívám, ani lovit se mi nechce." Pousmál jsem se a nechal oči sklouznout do stejného bodu, kde jsem se díval předtím, tedy někam před sebe do země. Uvolnil jsem se celý a nechal hlavu sklouznout na zem. Takže jsem vypadal jako nějaká mrtvola. Čert to vem. Zavřel jsem oči a poslouchal jsem, co pěkného či špatného mi Meinere sdělí. Jemný vítr si pohrával v okolní krajině a samo sebou přišel i k nám. Jelikož jsem ležel úplně natažený, tvořil jsem jen malou část, do které se vítr mohl opřít. hlasitě jsem si zívl, ale oči jsem nadále měl zavřené, proč je taky teď namáhat a otevírat. Nikde žádný nepřítel nebyl a kdyby, Meinere mě upozorní. Nebo můj čich či sluch. Vždycky se dalo spoléhat i na jiné smysly než jenom na oči.

// Opožděně, ale přeci! :D

Budu se snažit aby to tu večer bylo, ale počítej kdyžtak pozdější hodinu, jdu večer ven :)

Vyhloubil jsem docela slušnou jámu, do které by se vlezlo i něco navíc a né jenom zbytky zajíce.
Pohledem jsem se vrátil zase zpět, protože jsem docela dlouho mlčel. Vlastně mlčeli jsme oba dva od doby, co jsme se oddělili na lov. Bylo to zvláštní, ale při jídle budeme těžko mluvit. Čenichem jsem schoval zbytky a pečlivě jsem zeminu udusal. Pohledem jsem se letmo podíval na Meinereho a pak jsem dál hleděl do dáli směrem na jezero. Bylo stále ticho a mě se hlavou honilo mnoho myšlenek, vzpomínek a nevím čeho všeho. Měl jsem v hlavě hrozný chaos, jako by mi někdo otevřel nějaká vrátka, která držela tohle všechno na uzdě.
Pohledem jsem se podíval na Meinereho, který se mě zrovna zeptal, na to o v dáli hledám. Pousmál jsem se a chvíli přemýšlel, jak mu vlastně vysvětlit to, pro tam tlemím někam do prčič.
"Zamyslel jsem se. Občas mám v hlavě hrozný chaos, takže prostě strnu a jenom zírám."Snažil jsem se mu objasnit mé chování. No, kdo ví, jestli to pochopí. Možná jsem už prostě stárnul a měl nějaké divné stavy, co on třeba neznal. "Potkal jsi už hodně vlků nebo vlčic? Občas, když chci být ve společnosti, nemohu nikoho najít. A naopak, když chci být sám, vlci se vyrojí jako vosy." No teď jsem se zase rozmluvil zase moc, na to jak moc jsem potichu byl. Protáhl jsem se a tiše jsem ulehl. Ono se to nezdálo, ale zajíc bez vnitřností a srsti a nevím, co všechno nemám rád, je jako nic. Sice jsem něco málo v břiše měl, ale měl jsem pocit, že se mi za chvíli žaludek ozve s kručením. Divné. "Zajíc byl docela malý, nemyslíš?" Otočil jsem pohled směrem k mému společníkovi. Dal bych si ještě jednoho, nebo ještě něco dalšího k tomu. Je pravda, že jsem dlouho nejedl, ale právě proto, by mohl být žaludek scvrklý, místo toho vypadalo, že se snad ještě zvětšil. Popravdě bych možná snesl i tu rybu, i když jsem na ní původně neměl chuť. Ale ta chuť rybiny… Hlasitě jsem si povzdechl. Nevěděl jsem, pro co se rozhodnout. Na druhou stranu se mi nechtělo vstát a jít zase něco hledat k jídlu. Celkem dobře jsem se uvelebil a dobře se mi leželo. Pohled jsem zabodl někam před sebe do země a sledoval jedno místo, kam mi směřovaly oči.

// kratší, teprve jsem dorazila :/

Netrvalo dlouho a našel jsem čerstvý pach. Nevnímal jsem, kam přesně jdu, nebo jestli se vzdaluji nebo oddaluji od Meinera, každopádně jsem to neřešil a hledal si své.
Pozvedl jsem oči. Automaticky jsem se přikrčil k zemi. Doslova jsem ulehl na zem s hlavou jemně vztyčenou. Opravdu zde byl zajíc. Cpal se snad poslední dobrou zelení, co zde mohla být. Tiše jsem se sunul kupředu, aby mi neutekl. Když jsem se k němu dostal na deset metrů, vyskočil jsem na nohy a sprintem jsem se rozběhl k němu. Neutekl mi zděšený pohled zajíce, chvilka čekání, co se vlastně děje a pak následný útěk. Než se vlastně vzpamatoval, dokázal jsem se k němu neuvěřitelně velkými skoky přiblížit. Automaticky jsem sklonil hlavu, chytil jej za krk a jedním škubnutím jsem ho zabil. Nestačil vydat ani žádnou hlásku, postě nic.
Chvíli jsem stál na jednom místě a nehýbal jsem se. Jenom jsem tiše oddychoval. Hleděl jsem někam před sebe. Jako by mi v hlavě proudily myšlenky všech, nebo obrazce něčeho, co jsem nikdy vidět nechtěl. Upustil jsem zajíce na zem.
Když jsem se konečně vzpamatoval, podíval jsem se na mrtvé tělíčko zajíce. Chňapl jsem ho do tlamy a velmi pomalým krokem, jsem se rozešel zpět k nově vypadajícímu Meinerému, na které jsem si stále nemohl tak nějak zvyknout. Zastavil jsem se od něj v určité vzdálenosti a tiše ulehl na zem. Dobrou chuť. Popřál jsem sám sobě a Meineremu nevěnoval jediný pohled. Prostorově jsem viděl, že sám se cpe, na co ho rušit. Jemně jsem chytil zajíce do tlamy a chvíli mu žužlal tlapky a pak zase uši. Nakonec jsem přestal zajíce ožužlávat a pustil jsem se do jídla. Vnitřnosti jsem pěkně oddělil, jelikož ty mi snad nikdy moc nechutnaly. Pustil jsem se do zadních nohou a postupně pokračoval dál přes hrudník, kde byly spíše jenom kosti, které nehorázně křupaly, když jsem je drtil čelistí. Zastavil jsem se někde u hlavy, které byla tvořena snad jenom kostmi a mozkem. Ten mi sám o sobě vadil, takže jsem se snažil zbytek zajíce, co zbyl zahrabat. Potichu jsem se posadil a pohledem jsem sledoval Meinereho, pak můj pohled skončil někde směrem k velkému vlčímu.

// Zítra odepíšu

Uslyšel jsem jemný smích toho pardála. Pousmál jsem se, jelikož mě těšilo, že se umí i uvolnit a né se jenom tvářit, že je z kamene. To umím taky, je to na nic! Pozvedl jsem váhavě obočí. Nějak mi nelichotila představa, že máme s Neyteri vlčata a podle slov Meinereho bych vzal nohy na ramena. Někde v hloubi duše jsem věřil, že bych nebyl takovým zbabělcem. Co bych to byl za otce? Raději bych skočil z útesu a špičaté ostny, než abych chodil po světě s tím, že mám někde vlčata a stará se o ně má "MÁ" Neyteri… Ta představa mě doslova zabolela u srdce. Dlouho jsem bez ní nedokázal být. Už tehdá… promítlo se mi hlavou, jak jsem jí poznal. Už tehna mi ukradla mou polovinu duše. Takže jsem tvořil jen s poloviční duší. Tu druhou si sprostě a bez optání prostě vzala ona a chodila s ní po světě. Proto jsem se vždycky cítil celistvý, když jsem byl s ní, protože má byla i má duše celá. Zvláštní. Hlasitě jsem si povzdechl.
Sice jsem doufal, že má neuhlídanost mé magie zůstane bez povšimnutí, bohužel pro mě nezůstala. Jeho reakce mluvila za vše. Proto jsem se snažil jakkoliv rozptýlit, abych neměl takovou možnost, zase jeho myšlenky uslyšet. "Musím se hodně soustředit, abych je nevnímal." Dodal jsem, ale co mu mám vysvětlovat? On s magií země mě chápat nemůže. Nemůže vědět, jaké to je, když kolem vás proudí neuvěřitelně mnoho myšlenek a vy se snažíte svou hlavu ubránit tomu, aby do ní pronikly. Jenže i ten nejodolnější štít jednou povolí. Zamračil jsem se na něho, protože jsem to neudělal schválně. "Některé myšlenky jsou mnohdy silnější, než si myslíš. Proto je pak mnohem snazší je zachytit." Dodal jsem s povzdechem, protože myšlenky byly právě ta magie, kterou si vlci spojovali s proklatým úmyslem. Nikdo se s vlky s magií myšlenek nebaví, protože se prostě bojí, že vyzradí na sebe něco, co nechtěli. Běžně se bodnout, já se s tím prostě narodil! Zatím co Meinere vypadal naštvaně, já dělal, že se nic neděje. Zvedl se tak jako já již před nějakou dobou. Vydal se po svém si hledat jídlo a tak jsem na nic nečekal ani já a se skloněnou hlavou u země, jsem hledal stopy zajíců nebo té verbeše, co zde žila. Nějaké stopy jsem našel, ale vše vypadalo staře. Proto jsem pokračoval pomalu dál.

// Zítra nenapíšu vůbec, doma budu až kolem 9-váté, ale budu mít dost učení. :(

Znepokojeně jsem se zašklebil. S hlupáky se nedomluvíš a to můžeš být chytrý, jak chceš. "Nechce to plavat." Dodal jsem na vysvětlenou. On mezitím pozvedl hlavu a zíral na mě, jako bych právě řekl něco, co nikdy v životě neslyšel a bylo to pro něho natolik zničující, že nebyl schopný odpovědi. Fajn. Nebyl jsem si jist, jestli jsem řekl něco nevhodného, každopádně jsem to jako vždy zapomněl dřív, než jsem nad tím mohl popřemýšlet. Nevadí. Pohledem jsem se vrátil zpět k Meineremu, ale on sám byl myšlenkami zcela jinde. Jeho pohled byl tupý a nepřítomný. Já počkám. Dodal jsem si sám pro sebe a pohledem jsem se poohlížel po okolí. Byl den, což jsem ani nějak nepostřehl, teprve až teď.
"jo to máš pravdu." Dodal jsem tiše a odkašlal si. "Asi jsem ještě nedospěl do stádia… kdy bych si řekl, že je chci. Je to hrozně velká zodpovědnost… nemůžeš se pak tolik toulat a hlavně si musíš být jistý…“ Nedořekl jsem a spíše se jen zarazil, protože jsem nevěděl, jak to přesně všechno nazvat. Co když se něco stane, partnerka se pak na mě vykašle a já se budu starat o hladové krky?! Znepokojeně jsem si přešlápl, jelikož něco takového vypadalo na další noční můru mého života. Měl bych si jí lépe hlídat. O tom jsem se vlastně už přesvědčil. Dvakrát. Poprvé, jak mi vyprávěla příběh se Santiagem a podruhé, když jsem to viděl na vlastní oči. Pche!
Nevím ani jak, ale nijak jsem se nesoustředit na myšlenky Meinereho, přeci jen jsem je uslyšel. Překvapeně jsem se na něho podíval. Nevím, co mě překvapilo více, jestli to co si myslí, nebo jestli to, že jsem je uslyšel bez sebemenší námahy. "To ne, ale byl jsem nucen již odmala se o sebe starat sám. Kdybych to nedokázal, nepřežil bych." Doslova jsem mu vštěpil myšlenku. A to jsem zase udělal jak? Měl jsem velmi zvláštní pocit. Jako by mé schopnosti nabíraly opravdu nějaký směr.
"Od mala jsem musel být průbojný." Dodal jsem a snažil se zamaskovat to, že jsem mu právě vštěpil mou myšlenku. Třeba to ani nepostřehne.
"Nemyslím si. Raději zdechnu hlady, než jíst staré, napůl oslintané, nebo snad již jednou strávené maso." Důrazně jsem dodal, na jeho poznámku. Mohl jsem vypadat jako fajnovka, ale měl jsem svoje zásady, které jsem nikdy neporušil, i kdyby mě měly stát život. Raději budu ohlodávat klacky.
Postavil jsem se a věnoval jsem čas krátkému protáhnutí. "Tak pojďme, určitě nebudou daleko." Myslel jsem samozřejmě ty králíky. "Nevíš, co jsou třešně? Buď rád." S náznakem smíchu jsem dodal.

// Jo jasně v pohodě :)

Jelikož ze mě otázka nevypadla, Meinere udělal ten samý obličej jako já. Prostě se na mě tázavě podíval. Pousmál jsem se a oddechl si. Asi není dobré vědět úplně všechno. Jak se říká, některé věci je lepší nevědět. Meinere nakonec uvolnil tvář a já hned po něm. Asi vypadáme dost vtipně. Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu, když mi vysvětloval, jak to asi Život má s rozdělováním rovnováhy v životě. "Jo, nebo jsou obě strany pro hlupáky. O to hůř pro nás, nemyslíš?" Dodal jsem a posměvačně se smál. Můžu jen děkovat za dobu mého mládí… Zamračil jsem se. Vždyť jsem mladý ještě… no ne? To mě docela znepokojovalo. Cítil jsem se silnější a hbitější než kdykoliv jindy, ale přeci jen každým dnem stárneme. No do pytle. Smích se pomalu ale jistě ztrácel z mé tváře, když se na mě Meinere tázavě podíval. Sakra, co jsem řekl špatně? Tak nějak podvědomě jsem si myslel, na co se chce zeptat. Přeci jen byl mladší než já a mohl si myslet, že ho považuji rovněž za jednoho z těch nevychovanců a hulvátů. Okamžitě jsem na znamení nesouhlasu zavrtěl hlavou. "S tupci se nebavím…“ Dodal jsem tiše, z čehož mohl poznat, že kdybych ho za tupce měl, těžko bych tu s ním seděl a podíval si o tom.
Pokrčil jsem rameny. Plány jsou na nic. Mě prostě nikdy nevycházely a asi se to ani nezmění. Mohl bych tomuto vlkovi jen závidět, že mu jeho plány vychází do puntíku. Ale byl v tom háček. Má povaha nebyla nijak závistivá, ale spíše přející. Takže mě to nijak nerozhodilo, prostě jsem to bral, tak jak to je.
Pohledem jsem pozoroval Meinereho, jak se sklání ke svým tlapám. "Vypadáš fakt dobře." Dodal jsem. Stále jsem nevěřil totiž tomu, že by ho vlčice odmítaly. Spíše jsem věřil tomu, že on odmítá je. Proč? Protože takový je. Zvedl hlavu a odlepil zrak od země s otázkou. "Všichni jsme blázni. Jen někteří jsou pro společnost většími blázny, než společnost dovoluje. Kdo je tedy větší blázen, ten kdo jím je, nebo společnost, která by se chtěla chovat jako on, ale jejich pravidla to zakazují?" Pozvedl jsem významně obočí. Na otázku jsem odpověděl otázkou. Na řečnické otázky bychom mohli diskutovat hodiny a hodiny a hodiny. Strávily bychom u toho zbytek mládí, které nám, nebo tedy mě zbývá. Pomalu jsme se dopracovali zpět k vlčatům. Stručně a jasně mi odpověděl, že prostě vlčata neplánuje. Pokynul jsem chápavě hlavou. "Možná mi to nebudeš věřit, ale to jediné co mě v životě děsí, jsou vlčata." Zašeptal jsem směrem k němu s vážným výrazem. "Myslím jako mít vlastní vlčata…“ Dodal jsem na upřesnění. Narovnal jsem se a po očku kontroloval okolí, jestli tady někde není Neyteri, která by to slyšela. Vlastně nikdy jsme se na tohle téma spolu nebavili, takže jsem nevěděl, jaký názor na to má ona. Jak se to vlastně vůbec…. Začal jsem přemýšlet nad samotným zrozením a početím vlčat.
Znechuceně jsem se po něm podíval. "Fuj, dej pokoj žrát zdechliny." Zatvářil jsem se fakt znechuceně a zděšeně, jak ho to mohlo vůbec napadnout. "Nemýlím li se, měli by zde žít králici. Ale pokud máš zájem o něco jiného, můžeme najít i větší zvěř, třeba kamzíky. Na ty ale musíme být nejméně dva. Jsou ohromně hbití." Vysvětloval jsem mu situaci, ale asi sám měl tu čest se s kamzíky poznat. "Nebo víš o něčem lepším? Dlouho jsem nežral, naposledy to byly třešně, které jsem vyzvracel zpět." Pobaveně jsem se na něho usmál, jako nějaký starý lišák, který neumí žrát do polo syta.

// Divím se, že jsi to nakonec fakt dopsala. Mě by asi trefilo. :D

Paráda. Meinere řekl, že je hladový. Za ten rok budeme mít oba dva v lovu více zkušeností, takže no… co si zalovit? Zeptal jsem se nejprve v hlavě a hodil po něm tázavý pohled. Ale jsme dva... buď dvě porce, nebo něco velkého, hm. Začal jsem spíše přemýšlet nad jídlem. Kdy jsem vlastně naposledy žral? V hlavě se mi promítly třešně. Jo už vím! Fuj, třešně. Pěkně jsem se jich přežral. A vlastně v důsledku přežrání, je zase vrátil zpět přírodě. Sám jsem se divil, že jsem od té doby hlad nepocítil. Zajímavá odpověď. Štěstí v neštěstí. Opakoval jsem si po něm. Nejspíše k tomu patřil nějaký příběh, který nejspíše nechtěl říct. Kdyby chtěl, už mi ho vypráví, no ne? Přesvědčil jsem sám sebe a taky že jsem nejspíše dobře udělal.
Dále dodal, že jsem měl štěstí, že jsem žádnou takovou jeskyni nikde neviděl. Přikývl jsem, jelikož mladých a hloupých vlků bylo kolem dostatek. "Jak je možné, že se najednou rodí samí tupci?" Řečnicky jsem se zeptal a vlastně jsem ani odpověď nečekal. Prostě byla taková doba. My byli vychovávaní zcela jinou výchovou, než jakou jsou teď nynější vlci. Vsadím se, že ani bojovat to není schopné. Lépe řečeno, ani neví co to boj je. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, když jsem si vzpomenul na Santiaga.
Zasmál jsem se, když Meinere zdůraznil slovo "svině", které jsem nechtěl před ním vyslovit tak nahlas. "Přesně to jsem myslel." Dodal jsem a můj hlas stále kolísal v jemném chvění hlubokého smíchu.
Naslouchal jsem jeho slovům, ale tak nějak jsem vnitřně nesouhlasil. "Já ti nevím. Asi jsem špatný typ na plánování. Mám určité cíle, ale když si řeknu, dnes udělám tohle, just se něco zvrtne. Čím to je?" Špatné plánování? Já nevím. Raději to nechávám plynout, čas si s tím pohraje sám.
Možná jsem bral Meinereho jako sobě rovného, nebo přibližně typově podobného mě. Rozhodně, i kdyby byl mladý, no byl určitě mladší než já, ale neřadil jsem ho k těm pomateným mladých ztřeštidlům. Tělem mi projel podivný pocit. "Ono idiotů bylo vždy na zemi hodně… jen mi přijde, že se to poslední dobou jen rozrůstá." Dodal jsem s vážným výrazem. Byl jsem nesmírně rád, že zrovna já jsem vyrůstal, tak jak jsem vyrůstal. I přes nepřízeň osudu a všeho možného.
Pohodil jsem hlavou směrem k němu, když jsem se zeptal, jaké plány má on. Toulat se, no jo. Asi z něj bude věčný tulák, ale sám jsem si ho nedovedl představit někde ve smečce. Všechny by je pozabíjel. Pousmál jsem se nad svou myšlenkou. Vlastně, byl bych jiný? A tato otázka, má vlastní otázka mě zarazila.
Byl jsem překvapený, jak si představuje zbytek života. "Vlčata neplánuješ?" Zeptal jsem se a potichu se zasmál. Přitom jsem zavlnil obočím. Moment, ty neplánuji ani já… Dodal jsem si pro vysvětlenou. Proč se tedy na to ptám ho? Ale on chce být nejspíše do konce života vážně sám. A to mě děsilo. Raději starý a s vlčicí, než starý a sám. Vyvracet jsem mu ale nic nechtěl, přeci jen, ať si každý žije po svém.
"Jestli máš hlad, něco si můžeme ulovit. Jen na ryby moc nemám chuť." Dodal jsem, když jsem si vzpomenul na jeho první slova.

Zvedl jsem pohled, když se postavil a udělal pár kroků vzad. Jsi na odchodu? Nedivím se ti, kdo ty tady chtěl sedět s vlkem, co se jen vyptává co? Mlčky jsem ho pozoroval, jak se protahuje. Ale vzápětí udělal zase pár kroků zpět dopředu. Asi se nemůže rozhodnout.
Myslel jsem si, že ho chtěli zabít vlci a to z jakéhokoliv důvodu. Místo toho mi chtěl namluvit, že ho chtěla zabít lépe řečeno udupat banda králíků. Králíků?! Za to bych je všechny sežral. V hlase se mi promítala místa, kde se ušáci vyskytují. Ale žádné místo, kde by byli králici natolik chytří, a agresivní jsem nepřišel. Začal jsem v sobě zadržovat smích, abych se tady smíchy nepoložil k zemi. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou. Ty máš teda zajímavý život. Své poznámky jsem si nechal pro sebe, jelikož by mu to možná mohlo ublížit a to jsem rozhodně nechtěl. Vypadal jako drsňák, už tehdy jak jsem ho poprvé potkal, ale stále se jen přesvědčuji v tom, že si myslím, že uvnitř je neskutečně citlivý, i když se navenek tváří jako ledový král.
Přitakal jsem hlavou. Asi má pravdu., ale co kdyby ho zkusil zahřívat? Třeba by z toho něco bylo. Mini drak. Vajíčko se zhouplo na řetízku a vrátilo se zase zpět na své místo. Choulilo se do srsti, jako by se snažilo být nespatřeno. "Líbilo by se mi mít takové vajíčko. Máš ohromné štěstí, že jsi ho našel." Asi budu muset taky hledat. Neyteri ho má taky a určitě ho našla tady někde. I Scarita, kterou jsem potkal, měla přívěsek a světe div se, dokonce jsme se za jedním přívěskem hnali, protože ho jeden vlk ztratil. Mohl jsem ho vzít a nechat si ho! Nemusel bych hledat… Ale chodit po světě s cizím přívěskem by asi nebylo žádné terno.
Meinere mi začal lépe vysvětlovat plovoucí jeskyni, jelikož si určitě všiml mého nevěřícného pohledu. Byla ze dřeva… páni, asi nic moc na bydlení. "Zvláštní, ještě jsem nic takového neviděl." Dodal jsem, přičemž jsem začínal chápat, jak asi tak jeho jeskyně na vodě přibližně vypadá. No dej pokoj, mít jeskyni na vodě, někam mě to odnese a pak budu trávit život jako poustevník sám ne?
"Smrt je svi... ně." Dodal jsem a snažil být se slušný. "Ten její smích je tak odporný, že už jen při vzpomínce na ní, se mi dělá zle. Nechápu, jak taková vlčice může mít za bratra Života. Nebo spíše, jak Život může mít takovou sestru." Ono se to nezdálo, ale po očku jsem se rozhlížel, jestli tady někde ta pekelnice černá není. Určitě měla uši všude, tak aby se mi nesnažila nějak pořádně zavařit. Už se těším na další návštěvu…
Nakonec došlo i na otázku, co plánuji teď. Hlasitě jsem zabručel u přemýšlení. "Sám nevím. I kdybych něco plánoval, just se to nestane anebo stane, ale úplně jinak, než jak bych chtěl. Znáš to, zákon schválnosti." Neodpustil jsem si úšklebek. "Ale jsem spokojený s tím, co mám." V hlavě mi prolétla myšlenky na ty vlky v Třešňáku. "Zrovna jsem tu přišel od bandy dvou tupců, co se nachází doufám stále někde v Třešňovém lese. Jeden se mi válel po partnerce, takže jsem ho slušně obeznámil, že tohle nebude dělat…“ Pozvedl jsem obočí a doufal, že to slušně pochopí jako slušně. Nic jsem mu neudělal, jenom jsem ho svalil na zem a chvíli ho dusil… a co!
"Takže jančel jako malá vlčice. Ten druhý bastard se ho zastával... co chceš byl napůl slepý." Dodal jsem na vysvětlenou a zavrtěl hlavou. "Mladí vlci, jsou nevycválaní a neví jak se chovat."Neyteri určitě odešla od nich taky. "A ty?" Dodal jsem hned vzápětí, aby se mi i on svěřil co plánuje.