Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dobre, upravila jsem to, jdeme tam! :D

Neznámý cizinec, který tráví čas s mou družkou, mi pochválil jméno. Bych řek! Zavlnil jsem obočím. Takové jméno nikdo nemá, jenom drsňák jako já. Zarazil jsem se nad vlastní myšlenkou a rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle bych nikdy neřekl, někdo se mi dostal do hlavy a podsunuje mi myšlenky. Pohledem jsem se podíval na Neyteri, o které jsem věděl, že to určitě umí. Tvářila se ale nevinně.
"Jsi Geib.... říkají ti Geib… a já ti mohu říkat Geibe…“ Neznělo to moc logicky fakt ne, ale vypadal jako docela dobrý blázen. Zazubil jsem se na něho. Mě říkej, jak chceš. Hodně vlků mě oslovovalo jednoduše Morfe. Morfe, ti co mě neznají nebo jsou na mě naštvaní Morfeusi a Neyteri jako jediní Feusi. Zase musí být výjimečná tím, že nezkrátí začátek jména ale konec. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. "Jasně kámo." Broukl jsem jeho stylem mluvy, když řekl, že půjde. Mohou začít orgie!!! Zazubil jsem se směrem na Neyteri a scvakl zubiska k sobě s úsměvem totálního magora.
Když jsem ale uslyšel zase jeho hlas, otočil jsem jeho směrem velmi pomalu hlavu s našpulenými rty a pohledem vraha s jedním tikem v oku. Já… já…!!! Z hluboka jsem se nadechl a pomalu vypouštěl vzduch. Nepoznávám se… Semknutou tlamu jsem povolil a podíval jsem se na Neyteri s velmi zkroušeným pohledem, že se žádné orgie nemohou konat. Za co mě trestáš! Podíval jsem se směrem nahoru k nebi, pak se můj pohled zaměřil spíše do země. To ty, ty prašivče!
Neuška pronesla něco ve stylu, že si mě přiváže ke stromu. Asi to myslela jinak, než jsem to pochopil já, ale začal jsem se nad jejími slovy usmívat a usmívat… Ano. A můj nepřítomný výraz pokračoval do doby, než se někdo ozval, na co máme chuť. Hlasitě jsem mlaskl. "Kamzík, muflon, něco co je velké a hnusné." Zazubil jsem se, protože jsem měl plné zuby králičího a rybího masa. To je pro chcípáky! Já chci pořádné maso!
Když jsem se podíval na Neyteri, na tváři ji pohrával divný, doslova prapodivný výraz. "Na co myslíš?" Né že bych si to nemohl zjistit, ale přišlo by mi to netaktní. Ale ona na tebe používá takovou tu věc, že pozná, když tě něco sere. To sice byla pravda, ale já bych proti ní nebyl schopen použít sebemenší magii. Leda kdyby byla v ohrožení. A s čím bych jí tak pomohl? Neviditelnost je pasé, to mi zmizne část těla a ani o tom nevím. Pokrčil jsem rameny.
Udělal jsem pár kroků a přitiskl jsem se na tělo mé partnerky. Sklonil jsem hlavu k jejímu oušku. "A já se tak těšil, že budeme spolu… sami." Špitl jsem a jemně jí stiskl ouško.
Pohledem jsem se podíval na Geiba. Ta je moje kámo... Takový nějaký pohled jsem na něho hodil i když jsem tak nějak tušil, že to moc dobře chápe.
Nakonec jsem pohodil hlavou a vydal jsem se dopředu jako by mě vyslali jako zvěda na průzkum nepřátelského území.

// Zrcadlové jeskyně přes Řeka Midiam - utíkám na akci s osudem! :D

// Děkuji, děkuji! :D Snažila jsem se :D

Jo, jo, jo! To je paráda! Pochvaloval jsem si náramek na tlapě. Prohlížel jsem si ho fakt dlouho. Seděl jsem shrbený do malého klubka a prohlížel si každičký jeho kousíček. Proto jsem si ani nevšiml dalšího příchozího vlka a už vůbec jsem nevnímal, když na mě mluvit. Je to skvělé, Meinere měl dračí vajíčko, třeba mám zkamenělinu jeho matky! Uvažoval jsem nad původem a vůbec, kde setu ta věcička vzala. Natáhl jsem tlapu před sebe a zatřepal jí. Náramek na tlapce seděl jako bych se s ní už narodil. To je ještě lepší! Kroužek byl jako na míru dělaný, protože nebyl ani upnutý ani volný. Byl prostě tak akorát. Na tohle bych nabalil spoustu vlčic! Určitě! Vlčice jdou po lesklých věcích, co vypadají, že jsou cenné. A v tu chvíli mi začala docházet myšlenka. Moment… nemůžu balit vlčice. S hrozným zjištěním jsem se otočil na Neyteri, vedle které stál nějaký vlk. Překvapeně se mi otevřela čelist. Uslyšel jsem jenom, jak se mě ptá, co to tam mám. Zamračil jsem se a rychle se otočil zpět k náramku. Chce mi ho ukrást! Začal jsem zmatkovat a tak jsem se jen rychle vyšvihl na nohy a nevěděl co dělat. Uteč než tě okrade, tohle je zlatý důl. Otočil jsem se k ním čelem a tvářil jsem se jako malé vlče, které si našlo hračku a dospěláci mu jí chtějí vzít.
Udělal jsem pár kroků k nim. Cítil jsem jemné pohoupnutí náramku. Konečně jsem se začal věnovat realitě. Kdo sakra jsi? Prohlédl jsem si ho s přimhouřenýma očima. Teď mi Neyteri řekne, že je to její další partner... Nadechoval jsem se pro otázku, když jsem se musel zastavit a počkat na to, co řekne Neyteri.
"Tak kamarád." Konstatoval jsem se zájmem v hlase a stroze se podíval po Neyteri. Cože? Já ti nevěnuji pozornost? No dovol! Cvakl jsem zuby do prázdna a věnoval vlkovi jeden z prapodivných úsměvů, které jsem občas dokázal na tváři vyloudit. "Morfeus jméno mé." Opakoval jsem po Neyteri. "Jak se jmenuješ ty, drahý příteli mé partnerky?" Našpulil jsem u toho rty, protože jsem byl vážně zvědavý na přátelé Neyteri. Měl jsem pocit, že mi doposud nikoho nepředstavila a tak jsem měl za to, že tento vlk musí stát za to, když s ním tráví čas a dokonce mi ho představí jako svého kámoše. Proč mi nikdy nepředstavila své přátelé? Byla to divná otázka a asi by se mi na ní dostala divná odpověď.
Med? Ohrnul jsem nad tou představou nos. Vlastně teprve teď, když jsem se podíval na Neušu a všiml si, jak hubená zase je. "Ty jsi zase nic nejedla!" Sprdl jsem jí jako malého haranta. Obešel jsem jí a čenichem do ní šťouchal. "Jsi samá kost!" Pro pána, nechám jí chvíli samotnou a ona se ani nenají! Čenichem jsem zrovna vrtl do vyčnívajícího žebra. Protočil jsem oči a podíval se na ní hodně přísně, aby věděla, že se mi to nelíbí. Odvrátil jsem hlavu směrem k vlkovi a přísně jsem se na něho podíval, jako bych čekal na odpověď, proč mi jí nenakrmil.

Zvedl jsem hlavu a protočil oči, když jsem uslyšel Neyteri. Sakra a má mě! Škubal jsem tlapou do všech směrů, ale ani za boha mi prostě nešla vytáhnout. "Joo, jsem to já." Nebo říká drahý i jiným?!Dodal jsem, aby se nebála, že se blíží k někomu úplně cizímu. Tu tlapu mi tam něco drží! Cítím to! Zbrkle jsem se snažil svou tlapu vydolovat. Docela to bolí. Konstatoval jsem s jemným náznakem smíchu. "Žádný problém, chytám tady lelky a nechce se jim ven." Slušně jsem odpověděl na provokativní otázku Neušky a pomalu jsem začínal chytat nervy.
"Zvládnu to sám." Podíval jsem se na ní přísně, jako by právě řekla něco, co se zásadně nedělá a je to proti všem společenským pravidlům. Jak asi? Odnesla bys strom na zádech? Hm. Uklidnil jsem se a přestal škubat za tlapu. "Vlastně, zrovna jsem se tu chtěl uložit ke spánku.“ Ulehl jsem a začal jsem okousávat strom na jednom místě, kam jsem dosáhl. Hlavně se nenakláněj! Asi by se dost pobavila nad tím, jak okusuji strom. Nakonec jsem ale i od toho upustil a prostě ležel a přemýšlel.
Přeskočila strom a já se musel částečně narovnat. Prostě mě to nutilo se narovnat, ale byl jsem stále mírně skrčený. Jemně mi čenichem brouzdala kožichem a mě se z hrdla vydral smích. "Lechtá to!" To není fér, ty jsi ve výhodě! Chtěl jsem jí to samo sebou oplatit, ale jaksi jsem nemohl. Takže když jsem dostal její něžný polibek, má reakce byla jen ta, že jsem zaškubal za tlapku, ale dál jsem se nedostal, abych jej mohl oplatit. Posadila se kousek ode mě a tlapky jí zářily krásnou zelenou barvou. "Ty jsi natolik hodná, že jsi mi na tu tlapku chtěla posvítit?" Asi to znělo tak, že si z ní utahuji. Ono totiž tomu tak i bylo.
Pohledem jsem se ale vrátil zpět k tlapce. Tak jo přemýšlej, musíš se vysvobodit sám. Hlasitě jsem si povzdechl a pak mě napadla jedna úžasná věc. Neviditelnost! Problém byl v tom, že jsem absolutně neměl zdání, jak to funguje a jak se to ovládá. Určitě se musím soustředit… možná říct zaklínadlo. S vážným výrazem jsem se podíval na Neyteri a pak se dál soustředěně díval na tlapu. Zmizni… zmizni… zmizni. Ale vůbec to nepomohlo. "Proč to nefunguje!"
Odvrátil jsem zrak a podíval se za sebe. Aha. Když jsem se totiž otočil, část mého ocasu byla pryč. Prostě celá bílá část zmizela. Podíval jsem se na Neyteri s pobaveným výrazem a jenom jsem si odkašlal. "Já to zvládnu." Ujistil jsem jí a dál se soustředil. Tlapu! Né ocas! A znovu jsem se soustředil a soustředil. Při soustředění jsem za tlapku i jemně a systematicky tahal. Když v tom… jsem se opravdu dostal ze spárů stromu. Síla s jakou jsem tahal tlapu, se do mě odrazila a já udělal jeden né-li dva kotrmelce vzad. Nevím, jestli mi pomohla opravdu neviditelnost, nebo systematické tahání. Každopádně byla tlapka venku.
Vyhoupl jsem se na tlapy a udělal pár kroků vpřed. Hned na to jsem se ale zastavil, protože jsem cítil jemné tření na levé tlapě. Nějaká breberka? To co mé oči uviděly, by se dalo popsat jako láska na první pohled. "Týýýjooo." Nenabaženě jsem se schoulil do klubíčka a prohlížel si to, co jsem nalezl na své tlapě. Byl to náramek zdobený drakem. No tak to je hustý! Přes rameno jsem se podíval, kde Neyteri je, abych to před ní dobře uschoval.

// <--- Středozemní pláň

Nakonec jsem byl rád, že jsem se rozhodl vrátit se zpět do Třešňáku a zkontrolovat, zdali ti dva mamlasové nesežrali mou Neušku. Šel jsem zde s tím, že jsem věděl, že má výmluva bude chabá a tak budu muset nejspíše říct pravdu s tím, že jsem prostě hrozný nervák, když mi k tomu někdo dá popud. Od té doby mě neviděla, docela jsem se uklidnil. Chyběla mi sice samota, ale přesvědčit se o tak důležité osobě bylo přednější. To už jsem se ale proplétal mezi stromy háje a hledal jak očima, tak sluchem a čichem mou drahou polovičku.
Ucítil jsem jemný závan její svěží vůně. Zastavil jsem se na místě a poslouchal. Asi se mi to jen zdálo. Vítr mi přinášel pachy z mé levé strany. Dal jsem se ale dál do kroku. Netrvalo dlouho a vítr mi do čenichu dovál další, mnohem silnější a čerstvější pach. Byla to ona, Neyteri. Tak, kde tě mám. Pokud nebyla vysloveně blízko, nemohla mě ucítit. Vítr vanul v můj prospěch a mně se v hlavě rodily báječné scénky na moment překvapení.
Vydal jsem se tedy po pachu. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem si myslel a v dáli jsem viděl mrňavou bílo šedou vlčici. Poznal jsem jí podle pohybů, které ovládala jenom ona.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvažoval, kde se nejlépe schovat. Pro jistotu jsem se přikrčil k zemi, aby mě nemohla zahlédnout. Nedaleko mě byl spadlý obrovský strom. Plížil jsem se tedy k němu a snažil se dostat ještě více pod něj. Sakra! Asi jsem se tu šprajcnul! Mezi zeminou a stromem se mi zasekla přední pravá tlapa a já jí ani za nic na světě nemohl vytáhnout. Zvedl jsem pohled, kde se nachází Neyteri teď. Byla už hodně blizoučko mě, takže si mě co nevidět musela všimnout, jak zápasím se svou vlastní tlapou, zaseklou pod stromem. Super, žádný moment překvapení nebude! tahal jsem tlapu, co nejvíce to šlo, ale připadalo mi, že mi jí ten strom snad drží a zároveň drtí. Když jsem se totiž soukal ke stromu, nevšiml jsem si skuliny, která tam byla a má tlapa se do ní dostala, ale zpět nechtěla za nic na světě. To abych si tlapu ukousl u loktu…

// <--- Kaskády

Byl jsem neskutečně natěšený, až se zase ocitnu sám. Né že by mi společnost vlčice vadila, ale byl jsem až moc dlouho ve společnosti a to buď vlčic, nebo vlků, než jsem se neskutečně těšil, až si odpočinu od toho všeho a nechám si vše projít hlavou. Samotná! Křičela má hlava a já pelášil z mírného kopce směrem dolů na Středozemní pláň. Viděl jsem z dáli rýsující se obzor tohoto území a nemohl jsem se ho dočkat. Awr!
Překročil jsem pomyslné hranice území a automaticky jsem začal zpomalovat. Přešel jsem do pomalého klusu až do úplně šnečího tempa kroku. Nakonec jsem se zastavil úplně a otáčel hlavu ze strany na stranu, jako bych hledal něco, co jsem ztratil. Pokrčil jsem rameny a pomaloučku se rozešel. Opravdu tu nikde nikdo nebyl. Pláň byla celé rovinatá, občasně se vyskytl nějaký šutřík či balvan, za který by se dalo schovat a to bylo vše. Sám jsem v dáli uviděl jeden velký balvan a tak jsem si to štrádoval směrem k němu.
Jakmile jsem se ocitl u něho, opřel jsem se o něj zády. Výhled jsem měl na Třešňový háj a má hlava mi to pořád nebrala, proč jsem tam vlastně Neyteri nechal sám. Měl jsem si jí přehodit přes záda a jít. Vždyť váží tak pět kilo. No i to jsem popravdě pochyboval. Zavřel jsem oči a v hlavě si promítal, co jí řeknu jako omluvu. Hm, co říct, prostě jsem se nasral? Asi trošku chabé. Položil jsem si hlavu na tlapy a můj pohled stále směřoval směrem k háji. Asi bych se tam měl vrátit, ale bude tam ještě? Zavrtěl jsem se a otevřel oči. Měl bych to zjistit. Postavil jsem se, ale něco mě pořád chtělo držet zpátky, jako bych tam snad neměl chodit.
Nakonec jsem se velmi pomalu rozešel tím směrem a doufal, že jí tam někde najdu.

// ---> Třešňový háj

// Atray: Asi mě osvítilo jako tebe, protože jsem na to nejspíše kápl a už to smysl dává. :)

// Atray: Hm, někde u mě tedy nastala chyba, mám to jako totální nesmysl. :D

//Ta první šla, ale ta druhá? Dává mi to nějaký nesmysl :/

//PS: Nechcete říct, alespoň jestli ta druhá má být smyslná, nebo je to jen nějaké přehození písmen jak se vám chtělo? :D

Pousmál jsem se na vlčici, která mě bedlivě poslouchala slovo od slova. Je fajn vědět něco o zdejších místech a kde přibližně se nachází. Připadal jsem si totiž užitečný a né jenom bezděčný žrout vzduchu. Velice vychovaná. Slušně mi poděkovala a já se vřele usmál. "Není zač, co bych neudělal pro tak vychovanou slečnu." Byla úplným opakem vlčic a vlků, co jsem doposud poznal nebo potkal. Scvakl jsem zuby k sobě a mlčel. Nejspíše přemýšlela a ukládala si cestu a trasu, co jsem jí přibližně vytyčil.
Přitakal jsem velmi pomalu na to, na co se zeptala. "Přesně tak, můžu ti přesně odvykládat, co sis právě myslela… kdybych teda dal prostor své hlavě a tvé myšlenky přijal." Zvláštní, že by jí to nevadilo? Jedna z mála? Pozvedl jsem obočí a chvíli na ní zíral. Nejspíše jí to vážně nepřišlo divné. Nejspíše si neuvědomuje, jak moc o ní mohu pouhou jednou její myšlenkou zjistit. Mě samotného to mírně děsilo a tak jsem se tomu snažil vyvarovat a nechal cizí myšlenky na pokoji. "Pokud víš jak na to, nemusíš je slyšet, je pravda, že mi nějaká ta myšlenka do hlavy vnikne, ale jsem asi více zaražený, než dotyčný, který o tom neví." Šibalsky jsem se usmál a jemně hrábl tlapkou do země.
Všiml jsem si, že bílá vlčice je už nedočkavá. No utíkej už. V hlavě jsem se na ní usmíval jako měsíček. Vstala a já věděl, že chce odejít a tak jsem ze slušnosti vstal taky.
"Ale kde že, mě nikdo jako ty nemůže zdržovat." Mrkl jsem na ní. "Tobě taky, opatruj se!" Dodal jsem, protože jsem věděl, že hory jsou zrádné. Pohledem jsem jí vyprovodil až do doby, dokud jsem na ní viděl.
Sám jsem se pak nadechl a uvažoval, co budu dělat dál. Na pláň, miluji to tam a není daleko!
Rozhodl jsem se. Na pláň jsem měl velmi dobré vzpomínky. Neuško. Broukl jsem si v hlavě. Nakonec jsem hlavu sklonil k zemi a velmi se soustředil. “Chybíš mi!" Narovnal jsem se a rozběhl jsem se na pláň.

//Středozemní pláň

Hlasitě jsem mlaskl, když jsem si v hlavě promítal, jak nejlépe vlčici navést do hor. Chtěla do Sněžných, které byly až na samotném severu. Jakmile se dostane k jezeru, měla by je snad vidět z dáli. "Musíš se dostat k jezeru. Půjdeš tudy…“ Čenichem jsem mířil na Galtavar. "Jestli narazíš na místo, kde je spousta krtinců, víš, že jdeš dobře." Pousmál jsem se, protože jsem ty krtky nenáviděl a proklínal pokaždé, co jsem snad na Galtavaru byl. "Půjdeš prostě pořád rovnou za nosem. Dovede tě to k obrovskému jezeru. Jmenuje se Velké vlčí." Na chvíli jsem se odmlčel, abych se nadechl a mohl pokračovat dále. "Mám pocit, že bys už odtamtud mohla hory vidět. Jsou to snad ty největší hory, co jsem kdy viděl." Určitě uvidí ty hory. "Pak už tě to povede samo." Dodal jsem s úsměvem a doufal, že mě pochopila a nepůjde úplně někam jinam, než jsem jí právě řekl.
Ohledně smeček jsem pokrčil rameny. "Neměl jsem to štěstí na nějakou natrefit. A že už jsem tu toho jó prozkoumal." Přešlápl jsem si a zahleděl se směrem na východ.
Vrátil jsem se pohledem zpět k ní a dívala se mi přímo do očí. Pozvedl jsem obočí, jako bych čekal významnou otázku. Otázka z ní vypadla, ale zrovna tuhle jsem nečekal. "Em." Žblebtnul jsem a zamračil se. Jak to stručně a jasně, ve vší slušnosti říci. No. Opravdu jsem přemýšlel, jak si tohle vysvětlit, když se s tím ještě nesetkala.
"Magie myšlenek." Dodal jsem tiše a opatrně, kdyby se lekla, ať to pro ní není takový šok. Téměř nikdo tuhle magii neměl rád a mě konečně docházelo, proč se mnou baví normálně a né jako většina vlků. Ošil jsem se, protože mi byly tyhle úvahy nepříjemné.No co, jen bude další, kdo si bude dávat bacha na to, co říká a na to co si myslí. Pravda byla ale taková, že jsem tuhle magii nijak nikdy nezneužil ve svůj prospěch. Co bylo opravdu těžké, bylo vždy to, ignorovat cizí myšlenky a nedovolit jim prostoupit do mé hlavy. Natož velice intenzivní myšlenky se do hlavy vkradly ani nevím jak. Podíval jsem se na ní a pokrčil rameny.

Tiše jsem stál a pozoroval sněhově bílou vlčici. Vypadala již od pohledu hodná a skromná. Ten typ, co se moc často nevidí a někdy mám pocit, že takový typ vlčic vymřel. Potvrzovala, že výjimka potvrzuje pravidlo a takové vlčice stále ještě běhají po světě. Po té bandě idiotů je rozumná vlčice celkem dost velký rozdíl. Usuzoval jsem už jen proto, jak mi vysvětlovala to vykání. "Nejsem zas tak starý, aby se mi muselo vykat." Dodal jsem s pobaveným úsměvem. Necítím se tak, ale vypadám tak? Ta myšlenka mě trošku děsila. Každopádně jsem se cítil dobře v mladší společnosti. Hlavou mi prolétla vzpomínka na Amelis, která byla snad ještě nedospělé vlče. A taky mi tykala. Každopádně každý je vychováván jinak.
Sám jsem už konečně přešel k tomu tykání, abych si nepřipadal tak formálně. Jako bych měl nějaké vyřizování ohledně smečky a mluvil s nějakou alfou. Pokynul jsem hlavou, když mi řekla, že jí je jedno, jak vysoko bude muset šplhat a zdali tam bude či nebude zima. Ke konci dodala, že má zimu ráda. Co je na ní dobrého? V zimě je zima logicky. Na sněhu jdu vidět jako černá tuha na bílém papíru. No jasně moment, ona je bílá! Nejde jí vidět, musí být v zimě královnou lovů. To abych si dával bacha, kam šlapu. Usmál jsem se a dával dohromady v hlavě pohoří, které sám znám. "Jasně sníh." Hlavou mi bleskly Sněžné hory, v kterých je sníh snad celoročně. "Sněžné hory." Dodal jsem, jen co se mi obraz před očima rozplynul. "Jsou obrovské, nebezpečné a na samotném severu." Ukázal jsem čenichem jejich směrem. Nebo jsem si alespoň myslel, že ukazuji tím směrem. "Je to daleko, ale můžu vás… teda tebe nasměrovat." Asi by bylo mnohem jednodušší ji tam dovést, ale nebyl jsem si jistý, jestli by něco takového chtěla a sám jsem se chtěl porozhlédnout po Neyteri, kterou jsem dočasně nechal v Třešňáku. Tam už určitě nebude.
Pokynul jsem hlavou na srozumění, že mě také těší. "Yakira…“ Fakt zajímavé jméno. Obdařila mě svým upřímným úsměvem, který jsem jí opětoval. Ty se nezdáš, ale určitě si vědomě omotáváš vlky kolem tlapky co? Začal jsem si uvědomovat, kolik zbraní mohou vlčice použít proti vlkům. Co mohou použít vlci proti vlčicím? Leda sílu a zdatnost, možná chrabrost. No to není nic moc. Podíval jsem se na vlčici před sebou. Vlčice jsou samé oko, samá tlapka a samá ladná křivka. A to nemluvím o úsměvu. Měli byste být někde zavřené a zahalené! Hlavou mi prolétl živý obraz Neyteri, jak si vyklusává trávou a přitom se její tělo vlní do rytmu přírody. Ou…. Hlesl jsem vnitřně a ztěžka polkl. Jemně mě u toho pošimrávalo v podbřišku.
Letmo jsem se na ní podíval, jestli si nevšimla mého prapodivného výrazu, když se mi před očima zjevila Neyteri. Mohla by mě považovat na úchyla, co slintá nad nevím čím.
Asi má otázka na to jak dlouho tu je, byla zbytečná. Buď zde byla dlouho, ale žila na jihu, nebo logicky přišla před nedávnem. Sklopila oči směrem dolů k zemi a přestala mluvit. Začal jsem se usmívat od ucha k uchu. Snad by ses nestyděla."Hlavu vzhůru." Dodal jsem s úsměvem, abych jí povzbudil. To jsou celé ony! Prvně na nás cení zuby a obdarovávají úsměvem a nakonec se stydí. "Sám si nepamatuji, jak dlouho tu jsem. Ale nedávno jsem potkal vlka, kterého jsem potkal na samotném začátku mého příchodu." Odkašlal jsem si a pokračoval dál. "Není přeci podstatné, jak dlouho tu žijeme, ale proč tu žijeme." Protože vlk nebude žít někde, kde se mu nelíbí, nebo tam není spokojen. "Asi nemám takové štěstí, ale já téměř na žádné vlky nemohu narazit. A Smečky? Ty už vůbec né. Absolutně netuším, kde nějaká je, jestli tu nějaká je." Dodal jsem s pokrčením ramen. Mě osobně mluvení či vyprávění nevadilo. Byla to přirozená věc, díky které se prostě musí komunikovat. Jak jinak se dorozumět? Šlo by to myšlenkami, to je pravda.

Hlasitě jsem se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval vzduch, jak jsem často dělával. Docela mě to uklidňovalo a já tím získával čas na přemýšlení. Mrzuté že. Je sice pravda, že jsem chtěl být nějakou dobu sám, ale další společnost jsem si zapříčinil sám, tím, že běžím hned za bílým kožichem v domnění, že se jedná o Neyteri.
Vlčice mi zdvořile odpověděla a já pokynul hlavou, protože jsem jí už pozdravil, ale aby to zase nevypadalo, že neposlouchám. Pohledem jsem si jí změnil a byla oproti mně malá, tak jako snad každá vlčice. A vlci… Když mě oslovila, jestli nevím, kde by mohla najít nějaké pohoří, první co mě na tom celém zarazilo, bylo to, že mi vykala. Fakt jsem tak starej? Ohrnul jsem čenich, když jsem nad tím tak uvažoval. "Vy, teda ty mi vykáš?" Pobaveně jsem se upřímně zasmál. Samozřejmě jsem měl výrazný hlas a tak smích byl rovněž výraznější. Mě samotného tím vykáním zblbla, ale možná jsem to zapříčinil já sám, protože jsem jí pozdravil jako vždy svým "Zdravím". Je to nejspíše neurčitý pozdrav. Takové Ahoj, by poznala hned. Ale to téměř neříkám.
Uvolnil jsem tváře a podíval jsem se jí do očí, které byly zelené. Pozvedl jsem obočí na pravé straně a tak se má jizva o něco protáhla.
"Pohoří říkáte…“ Zamyslel jsem se a vlastně jsem pokračoval ve vykání místo tykání aniž bych si to uvědomil. "O co přesně by se mělo jednat? Něco znám, ale nevím, jak moc vysoko jste ochotná vyšplhat, nebo jak moc strpíte zimu." Tou zimou jsem měl, namysli Sněžné hory, v kterých by určitě nic moc velké teplo nebylo. Nebo Arménské hory? Ty jsou zase kamenité ne? Přemýšlel jsem a přemýšlel. Jako vždy jsem se u toho mračil a pohled jsem měl zapíchnutý někam do neznáma. Už Kaskády byly o něco vyvýšené a já potřeboval opravdu vědět, kam přesně to chce jít, nebo jak by to pohoří mělo vypadat.
Pohledem jsem se zpět vrátil k ní a povolil jsem obličejové svaly. "Omlouvám se, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Morfeus." Morfeus znělo více disciplinovaně než Morf, na které jsem byl ve většině případů zvyklý. Jediný kdo mi řekl jinak než Morfe byla Ney...Feusi. Přehrál jsem si její hlas v hlavě a mou koncovku jména. Feus. Znělo mi hlavou a já se přitom nad tím usmíval. Pohledem jsem zabrouzdal do jejich očí a čekal, jestli mi řekne své jméno, nebo bude velká tajnůstkářka a neprozradí mi ani písmenko. Stejně si polovinu jmen nepamatuji a tu druhou zapomenu, tak o co jde?
V hlavě mi zněl smích, ale na venek jsem se nesmál, bylo by to asi nevhodné. Každopádně vlčice vypadala mladě. Ještě nějaké mládě snad ne? Pobaveně jsem se zatvářil a čekal, co z ní nakonec vypadne. "Asi tu nejsi moc dlouho viď?" Dodal jsem ještě rychle.

Stál jsem v nějakém temném lese. Nemohl jsem se ani pohnout. Tlapy jsem měl snad přikované. Všude bylo dost velké přítmí a ani svit měsíce se zde nedostal přes hustotu koruny stromů. Zkoušel jsem odejít, ale když jsem sklonil hlavu k předním tlapám byly zamotané do nějakých liján a já se z toho pevného sevření nemohl dostat. "Ale ale, koho to tu máme.“ Ozval se číši hlas. Byl vlčí, vlčice neměly hrubší hlasy, ale stále nebyl natolik hrubý jako ten můj. Zamrkal jsem a civěl do prázdné tmy přede mnou. Slyšel jsem praskání větviček, takže jsem si byl jist, že se někdo ke mně blíží. Snažil jsem se vyprostit z liján, ale vůbec to nešlo. "Tak povídej, jak se daří." Znovu se ozval čísi hlas a má hlava si to s nikým nemohla spojit. Prostě jsem ho neznal, nevěděl jsem kdo to je. Ze tmy se vynořil, celo černě pokrytý vlk. Rudé oči zářily ve tmě. Nechápavě jsem se na něho podíval. "Pořád nevíš co.“ Dodal vlk s divným úsměvem od ucha k uchu. Zamračeně jsem ho pozoroval. Sklonil jsem se znovu, abych se podíval, co mi to ty tlapy drží, v tom jsem ale ucítil palčivou bolest na zádech. Ten zpropadený bastard, mi skočil na záda, zaryl do mě své odporné drápy a zakousl se mi do krku. Nemohl jsem se nijak bránit a tak ze mě vysával zbytky života. Spadl jsem na předloktí a z posledních sil se na něm držel. Když v tom jsem uslyšel tak známý hlas, že se mi celé tělo zachvělo nadšením."Feusi!" Usmál jsem se za směrem hlasu a následně jsem tvrdě upadl na zem a zároveň do bezvědomí.

Vytřeštil jsem oči dokořán. Plytce a rychle jsem dýchal. Trvalo mi chviličku, než jsem se zorientoval, kde jsem a co se vlastně děje. Byl den a já se zahleděl na oblohu a snažil jsem se pochopit význam snů, které se mi zdají a proč tomu tak je. Zrak jsem nabodl někam dolů do země, když jsem uviděl sněhově bílou vlčici. Byla dostatečně daleko a jediné co mě napadlo při prvním pohledu, byla Neyteri. Neuš! Zrovna tu bych teď potřeboval. Potřeboval jsem se schoulit k jejímu drobnému tělu a cítit tu úlevu, že jsme oba dva v pořádku. Potřeboval jsem cítit její vůni, která mě vždycky ohromně uklidňovala, a zároveň jsem potřeboval slyšet její sametový hlas. Automaticky jsem se zvedl a rozběhl jsem se k ní v domnění, že jí svalím na zem, přikurtuji mým tělem k zemi a nikdy jí nepustím.
Hnal jsem se jako blázen a nemohl jsem se dočkat její přítomnosti. Čím blíže jsem byl, tím více mi ta vlčice nepřipadala jako Neyteri. Zpomalil jsem krok a dokonce jsem téměř zastavil. To… to není ona. Slepě jsem věřil vidině bílého kožichu, který na sobě neměl jemný nádech šedi. Byl jsem už dost blízko, takže by vypadalo asi blbě, kdybych se najednou otočil a odešel po tom, co jsem k ní běžel.
Vnitřně jsem cítil stále tu prázdnotu, kterou mohla vyplnit pouze její přítomnost, a já si uvědomil, že teď to prázdné místo zase nemohu zaplnit. Svěsil jsem hlavu a kráčel dál.
Zastavil jsem se pár metrů od vlčice. Pozvedl jsem hlavu a narovnal jsem se, abych mohl zapůsobit svým prvním dojmem. "Zdravím slečno." Řekl jsem a letmo se usmál. Byla úplně dočista bílá, jako sníh v zimě.