Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// <--Vyhlídka

To co jsem měl v plánu, jsem chtěl rovněž i dodržet. Hlady jsem málem šilhal a nezbývalo mi nic jiného, než si chytit zajíce. Na zimu by mohli být slušně vyžraní ne? Diskutoval jsem sám se sebou. Mám absolutně skvělý plán, který mi nic nepokazí. Seženu zajíce, sežeru ho, zajdu k jezeru, napiji se a půjdu chrnět! S úsměvem na tváři jsem postupoval dál. Málem bych zapomněl na mou věcičku, kterou jsem nedávno našel. Letmo jsem si zkontroloval přední tlapku a oddechl si. Nikdo mě naštěstí neokradl.
Mezitím, co jsem kontroloval jednu tlapku, ta druhá se propadla do nějakého krtince, nebo co to vlastně bylo. Zastavil jsem se a naštvaně se zadíval do díry. Vytáhl jsem tlapku a strčil jsem do díry čenich. Ti krtci nejen že jsou otravní, ale ještě k tomu smrdí! Vytáhl jsem čenich ven a dál se věnoval svému hladu. Chtělo by to něco většího no… jenže naposledy jsem plánoval jít s Neyteri a tím vlkem na lov… místo toho jsem zase sešel z cesty a dopadl jsem tak, jak jsem dopadl. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou.
V tom se přede mnou pohyboval nějaký malý bílý zadek. Hej zajíc! Sic jsem je s bílým zadkem nikdy neviděl, ale hlad jsem měl jako… Vlk? To je trošku divné ne? Rychle jsem zahodil myšlenku a vydal se po stopě.
Zajíce jsem našel hned a dokonce nějakého zmateného. Nejspíše se neuměl zorientovat, ale pro mě to byla jednoduchá kořist. Skočil jsem na něj a hned mu zpřelámal vaz. Sklonil jsem se pro něj, vzal si ho do tlamy a vítězně si ho odnášel k jezeru. Měl bych si pohnout, dokud je maso teplé a chutné. Přidal jsem do kroku a Galtavarem jsem doslova prosvištěl.
Jenže jsem se masa nemohl dočkat a můj žaludek dost hlasitě protestoval. Musel jsem tedy zastavil a začít s jídlem hned na místě. Ulehl jsem tedy k zajíci a pečlivě jej začal porcovat. Snažil jsem se co nejpřesněji oddělovat kůži se srstí, abych pak dalších několik dní nevykašlával jeho srst. Když jsem se dostal k libovému masu a že ho moc nebylo, měl jsem ho za chvíli v sobě. Na vnitřnosti či mozeček jsem vážně chuť neměl a tak jsem se snažil zbytky zahrabat. Naposledy jsem se podíval do malého vypouleného oka a hned na to jsem začal zahrabávat díru pro zajíce.
Jakmile jsem byl hotov, má chuť na vodu byla ještě větší. Chlupy… I když jsem si dával pozor, přeci jen se mi do tlamy dostaly.
Rozhlédl jsem se na všechny strany. Nikde nikdo a já mohl pokračovat dál. Takže k vodě. Napít se a spát… Pak hledat Neyteri. Ujasnil jsem si sám pro sebe a vyrazil dál. Bylo mnohem horší a těžší, pro mě běžet s plným břichem, proto jsem se spíše plahočil, než abych běžel.
V dáli jsem viděl obří vodní hladinu, která mě vítala mini odlesky. Spíše jsem viděl, jak se její vodní hladina víří pod nápory větru. Snažil jsem se přidat do kroku, ale nic moc jsem tomu nedal.

//--> VVJ

// Zrcadlové jeskyně

Nebyl jsem zas tak extra odpočatý, jak bych si myslel. Ba naopak, byl jsem spíše unavený. Vždyť jsem spal, jak je to možné? Zpomalil jsem krok, když jsem se dostal pod Vyhlídku. Čekalo mě stoupání do strmějšího kopce a tak jsem si potřeboval oddechnout. Proč to bylo všechno tak živé! Už tam ani nepáchnu. Hudba… pak divný sen, pokud to byl sen a nakonec zjistím, že vlastně stále žiji.
Začal jsem pomalu stoupat a hlavou mi doznívala ta divná melodie. Je to jako noční můra. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Ucítil jsem totiž pach Neyteri. Nebyl nijak čerstvý, za to jsem si byl jist, že patří jí. Počkat, ještě je tu jeden pach, křižuje Neyterininému stopu. Znepokojeně jsem zvedl hlavu. Tak trošku jsem tušil, že tady už nebudou, ale podpořilo mě to, abych se na vyhlídku dostal rychleji, než jsem chtěl.
Doslova jsem doběhl na vrcholek vyhlídky. Ale pach se tratil někam dál. Není tu. Znepokojeně jsem si zabručel. Rozhodně jsem potřeboval cítit její teplo těla a vidět její nevinnou tvářičku. Mohla být kdekoliv. A jestli je stále s tím vlkem… Zhrozil jsem se. Chci vědět, jak dlouho jsem tam ležel, a sniž živé sny! Přišel jsem snad o něco? Ztratil jsem něco? Zacvakal jsem zuby. Chtěl bych spát… Postěžoval jsem si a hlasitě si zívl. Nejspíše to byly nějaké omamné látky, nebo že by to opravdu způsobila ta divná melodie? To se asi nedozví nikdo z nás. Zatím co já už byl na Vyhlídce, ostatní tam spali jako zabití. A proč rušit cizí vlky ze spaní, když já sám bych byl za spánek vděčný?
Začal jsem uvažovat, zdali se neschoulím do klubíčka a prostě nebudu pokračovat ve své nečinnosti, ale co mě více táhlo bylo najít tu, která mi ukradla půlku mého já.
Rozešel jsem se a pomalu sestupoval směrem dolů z Vyhlídky. Docela dost foukalo, natož na otevřené vyhlídce, takže jsem byl nakonec rád, že jsem se rozhodl sejít z Vyhlídky a stát pěkně pevně nohama na zemi. hm? Snažil jsem se zahnat divné myšlenky, které mi chtěly přijít na mysl a schválně mě provokovat. Hlasitě jsem si zívl a za pochodu se jemně protáhl. Asi bych měl zajít k Velkému vlčímu. Mám i žízeň a na Galtavaru by mohla být potrava. Což znělo jako skvělý plán. Prohnat se přes Galtavar rychlostí blesku, po cestě si vyzvednout zajíce a dorazit až k jezeru, kde si můžu udělat hody.

// Východní galtavar

Ztěžka jsem otevíral oči. Měl jsem pocit, jako bych právě vstal z mrtvých. Neuvěřitelně mě bolela hlava a všude kolem mě bylo nesnesitelné ticho. Proboha, už jsem v nebi… nebo peklo? Ticho jako trest? Snažil jsem se rozlepit oči, ale obraz, který se mi naskytl, byl prazvláštní. Viděl jsem dosti mlhavě a spousta barev se mi míchala do sebe. "Miláčku, na poslední věci je ještě brzo a věř mi, že já si tě najdu všude! I z pekla bych tě vytáhla, mám tam kamarády. Moc mi chybíš a vrať se mi, co nejdřív, jinak ty sexy křivky už nikdy neuvidíš." Odezněla mi něčí myšlenka v hlavě a já tak nějak tušil od koho je. Podepřel jsem se na předloktí a promnul si oči. Konečně jsem uviděl, co byly ty smíchané barvy. Byla to vlčí těla. Ani né tak těla, jako spící vlci. Co si to všichni váli šunky, to jsme všichni mrtví? Naposledy si vybavuji… vodu… Protáhl jsem se a tiše se postavil. Ztuhlé tělo mi naznačovalo, že ve vlčím ráji rozhodně nejsem. Překročil jsem spáče a tiše se vydal pryč odsud. Dovedla mě sem přeci divná melodie… co se vlastně stalo? Uspala nás? Na jak dlouho? Letmo jsem si zkontroloval pohledem tělo. Nevypadalo nijak staře, takže jsem zde nemohl spát staletí, za to jsem měl docela hlad. Teprve teď jsem si vlastně uvědomoval, že jsem byl přeci bílý, ale najednou jsem zase černý. Byl to nejspíše asi sen. Snažil jsem se ujistit. Jediná věc co mě znepokojovala, bylo to, že jsem byl docela mokrý. Od vody, od čeho jiného. Ale poslední kapky co stékaly z mé srsti, měly načervenalou barvu, snad ve znamení krve. Asi bych se neměl vyptávat co se dělo, prostě zmizím. Přidal jsem do kroku a snažil se zahřát ztuhlé tělo, které bylo mírně promočeno.
Mířil jsem někam a popravdě jsem nevěděl kam. Byl jsem docela zmatený. Vracely se mi jednotlivé obrazy, které byly tak živé, až mě z toho mrazilo.
To už jsem byl ale někde v polovině cesty a vykukovala na mě zpovzdálí Vyhlídka. Jasně, vezmu to k ní! Pohodil jsem hlavou a proplétal se mezi stromy a malými keříky.

// Děkuji moc za akci, perfektní konec!
// Vyhlídka

Ještě chvíli jsem lapal po dechu, když se u mě objevila i bílá vlčice, která byla stále černá. Nadosmrti budu bílým mrzákem! Bože můj! Bědoval jsem opravdu hodně. Vlčice se mi mezitím představila. "Těšíme Klif. Teda můžu ti tak říkat Niklifo?" Klif znělo jako pěkná zkratka. Klif… leželi jsme na zemi jako vyvržení vorvani a lapali po dechu, jako bychom měli žábry a těm žábrám chyběla voda.
Nestačil jsem se ani porozhlédnout kolem sebe, abych našel východ, a už jsem cítil, jak voda stoupá. Co se to zase děje? Ucítil jsem chlad u nohou, hned na to na břiše, přední tlapky a hlava. Byl jsem hrozně vyčerpaný na to abych se zvedl. Jenom jsem vypoulil oči na Niklifu a zmizel pod vodou, která mě okamžitě pohltila a jí musela hned po mně.
Silný proud mě hnal nějakým směrem. Poslední věc co jsem si všiml, bylo to, že voda změnila barvu a tmavě rudou. Proud vody mě silně odhodil do skály a já dostal ohromnou ránu do hlavy. Nejspíše nějaký skalní převis. Vypustil jsem velké množství vzduchu z plic a dobrovolně bez sebemenší bitky, jsem se oddal do stavu bezvědomí.
Bílá, šedá, černá, zelená. Tyhle barvy se míchaly dohromady. Vytvářeli divné kruhy. Bylo mi z nich pěkně na nich a chtělo se mi zvracet. Kruhy se přestaly vlnit a vytvářeli malou hmotu. Černá barva se od nich odpojila a zmizela. Hmota se přetvářela a já ji se zaujetím pozoroval. Vytvořili se nádherní křivky, pro mě tak známé vlčice. Olízl jsem si čenich a následoval šedou zadnici. Vyklusávala přede mnou a já se k ní stále přibližoval. Pocítil jsem ten divný pocit v podbřišku. Klusal jsem o něco rychleji, až jsem ucítil její zadek na mé hrudi. Okamžitě se zastavila a já se dostal nad ní... "Jáu!" Zařval jsem pod vodou, de mě nikdo nemohl slyšet. Dostal jsem další pecku do hlavy, tentokrát mě to ale probudilo k životu. Jediné co jsem viděl kolem sebe, byla rudá barva. Dech jsem nijak neřešil, vzduch jsem vůbec neměl, takže jsem počítal s tím, že stejně za chvíli budu v komatu.
Hlavou mi probleskl obličej Neyteri. Ou! Proč já blbec nezůstal s ní! Teď tu jsem sám, ve vodě, kde se utopím! A ještě k tomu bych si rád vyzkoušel to, co se mi právě honilo hlavou. Hmm, Vylézt jí na záda… jasně a co jako pak? Vždyť jsem těžší, co tam jako budu dělat? Leda že… jasně, lepší rozhled a uvidím dál! Zatvářil jsem se velmi vážně, protože jsem na to kápl. Přitom mě do hlavy neustále ťukala jedna myšlenka, kterou jsem tam nechtěl pustit. Nebo počkat, neměly by tak vzniknout vlčata? No jasně, postavím se na Neyteri a vzniknout vlčata! Panicky jsem začal kolem sebe kopat. Chtěl jsem se dostat ven, pryč odtud. Chtěl jsem za Neyteri a postavit se jí na záda. Ale všechno to bylo marné. poslední možnost, vštěpit mou poslední myšlenku, kterou uslyší jen ona. Máchl jsem tlapou do prázdna. "Neyteri, plavu v pěkném sajrajtu a to doslovně. Asi je to poslední věc, kterou ti sdělím…“ Odmlčel jsem se a snažil se nabrat sílu, abych se soustředil na vštěpení. "Nezapomeň, že s tebou budu, vždycky. Nosíš mě přeci v srdci ne?" Jako bych se jí snad ještě ptal a čekal odpověď. "Broučku, jediné co mě teď sere je to, že mi budou chybět tvé ladné a sexy křivky. Tvá dokonalá prdelka.... ani jsem nevyzkoušel ti vylézt na záda… Miluji tě." A bum. Totální černota před očima. Úplně mě to vyplo, protože jsem byl unavený k Smrti, natož vštěpovat myšlenku. Tma… bum, ratata bum. Zněly prázdnou hlavou nesmyslné tóny.

Ztěžka jsem oddechoval a snažil se uklidnit svoje srdce, které bilo jako na poplach. Když se neutopím, klepne mě z toho! Vůbec bych se nedivil, kdyby se to opravdu stalo. Ale pomalé systematické nádechy srdce uklidňovaly do původního pomalejšího rytmu. Měl jsem nepříjemný pocit, že se malá komůrka se vzduchem naplňuje vodou. Voda stoupala k mým tlapám. Udiveně jsem se podíval na Bílou vlčici a věděl jsem, že jsme v háji. Sama sotva dýchala a byl jsem přesvědčen, že jí zpět dolů, do komůrek plných vody nedostanu. Jak se odsud ale dostat? Těžký to úkol pro vlka myslícího za dva.
Její slova mi jen potvrdily, že jí opravdu do vody nedostanu. Ušklíbl jsem se na ní a v hlavě mi hrála pořád ta samá věc. Kdy jí řekneš, že hladina vody stoupá? Tu myšlenku jsem se snažil rozehnat do všech stran, ale vůbec to nešlo. Vlčice byla dosti vyděšená, protože z jejího kvalitně bílého kožichu, byl kvalitně černý. "Podívej se na mě a pak něco říkej." Pro mě byla Bílá barva tak nepřerozená, že jsem si připadal jako nahý, bez srsti. Uvažoval jsem nad tím, že než být celý bílý, raději bych se utopil. Jo, teď mám příležitost. Ale to už mi voda sahala po bříško, když jsem stál. Tak jo, nádech výdech, za chvíli se to zaplní a my musíme plavat dál.
"Jmenuji se Morf. Tedy Morfeus." Opravil jsem se. Byl jsem až moc zvyklý na zkratu svého jména. "A ty spanilá černá krásko?" Na oplátku jsem se zeptal já jí. Snažil jsem se připojit i nějaká ta lichotivá slova, aby se uklidnila a já ji mohl říct, že musíme plavat dál.
"Nechci rušit naše rozjímání… ale určitě sis všimla, že voda stoupá. Tohle je malá komůrka s malým obsahem vzduchu… musíme pokračovat." Čekal jsem, kdy na mě vlčice skočí a vyškrábe mi oči za to, co to podívám. Pak si z mého těla udělá kolem hlavu vakuum a poplave pryč, z tohohle odporného místa.
"Poslouchej mě." Mluvil jsem klidně, abych jí neděsil ještě více. "Jestli chceme žít oba dva, musíme co? Spolupracovat." Usmál jsem se na ní, protože to mohl být klidně poslední úsměv, co jsem mohl udělat. "Tak pojď, jdeme na to." Udělal jsem pár kroků a protože jsem neviděl kde ta díra je přes zatopené místo, žuchl jsem do ní až po hlavu. Celý jsem se v té díře ztratil. Po chvíli jsem se vynořil se znechuceným výrazem. Odkašlal jsem si a ještě jednou se usmál. "Kdybys nemohla, zakousni se mi do ocasu, potáhnu tě pod vodou." Bylo to sice bolestivý krok, ale rozhodně bych jí tu nenechal umřít. Nadechl jsem se a vydal se do spodiny vody.
Pokračoval jsem dalšími tunýlky. Jeden byl úzký, druhý zase široký, třetí divně klikatý a já si měl vybírat, kterým směrem poplaveme.
Docela dlouho jsem vydržel pod vodou, až se mi nad hlavou rozevřela hladina. Tentokrát to netrvalo nijak dlouho a my zase měli vzduch. Podíval jsem se na okrajový břeh. Vypadalo to, že jsme zase v nějaké jeskyni. (// Na břehu stálo U! Morfa div neklepla: D pardon nechala jsem se unést, tohle sem nepatří. Jen Niklifa a osud pochopí:D)
Vyškrábal jsem se na břeh a tam se svalil vyčerpáním na zem. Stihl jsem elegantně vyplivnout vodu z tlamy a užívat si života.

Ještě kousek! No tak, vydrž! Snažil jsem se povzbudit sám sebe. Někde tady prostě musí být skulinka. Panicky jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se přes ten nechutný sajrajt něco uvidět. Hlavou mi však proběhlo, že by byl nejvyšší čas se vrátit. Vrátit? Bude tam bílá vlčice, která tě zakousne za to, že jsi nenašel východ. Otočil jsem se směrem zpět za sebe, kde jsem si myslel, že je původní tůňka. Uviděl jsem za sebou černou vlčici. Ty blázne! Smrtka! Vykulil jsem očiska a plaval jako o život. Teď mi bylo úplně jedno, kolik vzduchu mám, hlavní pro mě bylo, aby mě nedostihla. Mě fakt klepne. Zabědoval jsem a podíval se na své přední tlapky. Byly zcela bílé. Zpomalil jsem a otočil se na své tělo. Svítilo bílou barvou, jen mé odznaky zčernaly. Proboha ta voda mi vyžrala barvu! Představa, že chodím po světě najednou jako bílý jedinec, mě hrozně děsila. A co Ney? Asi by mi těžko věřila, že to jsem já… Rovněž mi začalo docházet, že ta černá vlčice zamnou, není Smrtka, nýbrž nový vzhled té bílé vlčice. Haha.
Oba dva jsme byli pod vodou opravdu dlouho a mě docházely i síly. Měl jsem pocit, že vidím nějaké malilinkaté světýlko a tak jsem se pár tempy dostal nad hladinu vody. Lapal jsem po dechu a před očima se mi dělaly hvězdičky. Měl jsem pocit, že omdlím z toho přísunu vzduchu, který se mi najednou dostal. Hrozně mě pálily oči z té brečky. Když jsem konečně mohl normálně a spořádaně dýchat, uvědomil jsem si, že bílá teď tedy černá vlčice, je stále pod vodou. Na nic jsem nečekal, nadechl se a zmizel znovu pod hladinou. Chvíli mi trvalo, než jsem jí našel, ale její temný kožich nešel přehlédnout. Vypadala dosti malátně, něco jako já před chvílí, takže jsem jí popadl do zubisek za kůži na krku ze strany zad a vlekl jí směrem k vodní hladině.
Pobízel jsem jí čenichem směrem k hladině a pak jí jemně vyšťouchl z vody na břeh u tůňky. Bylo to jako nějaké propojené cesty. Snad už nebudeme muset plavat pod vodou. Vyskočil jsem za ní a omluvně se na ní podíval. "Asi to nebyl nejlepší nápad, plavat někam do neznáma. Měli jsme štěstí, že tu je tahle skulinka pro vzduch." Ano Morfe, mohl ses utopit a společně s tebou takhle mladá a bláznivá vlčice, která se bála být chvíli sama. Na druhou stranu mi ulehčila práci. Tím že plavala za mnou, jsem se nemusel pro ní vracet a konat tak cestu znova a znova. "Jsi v pořádku?"

1. balónek - Neyteri
2. balónek - Meinere
3. Balónek - Amelis

1. toaletní papír - Geib
2. toaletní papír - Nox

1. vejce - Radnayden
2. vejce - Coffin

Mé nové kámošce, tedy kámošce, do doby, než tady spolu umřeme, se vůbec nelíbily moje vtípky.
Zahleděl jsem se do té divné vody. Tlapku mi to nijak nerozežralo a ani se mi na ní nic nepřisálo. Vytáhl jsem jí a pozoroval jí. No fůj. "Když tam skočíš, vytáhnu tě." Vypadala nějak podrážděně, asi se opravdu bála. Já z toho měl spíše pobavení. "Kdybych tam vlezl já, byl bych celý bílý, a to bych teda fakt nechtěl." Znechuceně jsem oklepal tlapu a podíval se na vlčici. Sakra… co jsem to zase řekl. "Tedy nic proti tobě." Dodal jsem na vysvětlenou. Raději jsem mlčel, jelikož bych se do toho ještě více zamotal, než bych chtěl. "Myslíš, že to někam povede?" Začal jsem uvažovat nad tím, že bych se do vody opravdu ponořil. Ale kdo ví, kam to vede. Může mě to dostat někam, kde se nevynořím a utopím se.
Vlčice mě povzbuzovala. "Ale když se bude něco dít, vytáhneš mě!" Hlavou mi prolétla představa, jak tahle drobná vlčice tahá s mým těžkým tělem. To je ale fakt sprosté, že všechno musí dělat vlci!
Podíval jsem se na ní a chtěl jsem jí poprosit o jednu věc. Jestli chcípnu, najdi Neyteri a dej jí můj náramek. Ale to by jí ještě více vyděsilo a tak mi nezbývalo nic jiného, než do té nechutně bílé vody vlézt. Lehl jsem si na okraj a smočil si prvně tlapy. Nakonec jsem do tůňky sklouzl celým tělem. Vynořil jsem se a podíval se na vlčici. Voda byla nepříjemná. Byla o něco hustší než obyčejná voda. Bylo to divné a nechutné. "Tak já jdu na to! Nechceš jít se mnou?" Doufal jsem, že odpoví ano, abych na to nebyl sám. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil se. Stůjte při mě všichni svatí! A s tou myšlenkou jsem zmizel pod vodou. Fakt skvělé, vidím na míle daleko. Ironie mě neopouštěla. Nešlo vůbec nic vidět, všude bylo jenom bílo. Soustřeď se. Snažil jsem se plavat někam rovně, nebo jsem si myslel, že plavu rovně. Tlapkami jsem máchal před sebe a doufal, že narazím na nějaký otvor, abych se dostal ven a mohl se nadechnout, jelikož mi pomalu, ale jistě docházel dech. Klid klid, hlavně se uklidni. Z tlamy mi unikly jedny v posledních bublin vzduchu.

Bílá vlčice se mě ptala, zdali je to cesta ven, ale já vůbec nevěděl, kam to vede. "Myslím si, že ne, zemřeme tady!" Odpověděl jsem, abych jí trošku postrašil. Přitom jsem se neustále usmíval a pokračoval dál. "Neboj, někam to vést musí." Otočil jsem se na ní s omluvným pohledem, že ta věta předtím byl jen vtípek. Prostor tunelu se zase pěkně rozšiřoval a tak jsme mohli přidat do kroku. No nevím nevím, v té tmě? Pokládal jsem tlapky tak nějak naslepo před sebe a doufal, že tam nebude někde propast. Měl jsem pocit, že se před námi tunel rozevírá a přichází k nim maličké tlumené světýlko. Přišli jsme až do nějaké další místnosti. No páni. Místnost byla celá z mramoru a bílá, takže zde bylo mnohem lépe vidět. Otočil jsem se za sebe, kde je bílá vlčice. Byla mi v patách. Přišel jsem až do pomyslného středu místnosti. Byla zde menší tůň, v které byla voda. "Super voda, můžeme se napít!" Přiskočil jsem k tůni, ale ta obsahovala čistě bílou vodu. Fůj, co to je? Znechuceně jsem se podíval na bílou vlčici. "Je nějaká divná." Neviděl jsem zde ale pokračování tunelu. Možná jsem se jen špatné díval a tak jsem se rozešel po místnosti a obcházel jí. Podíval jsem se na bílou vlčici a vybídl jí. "Skus tu vodu, když nebude pitná, alespoň budu vědět, že ji nemám pít." Jasně že jsem nechtěl, aby to opravdu udělala, protože by se jí mohlo něco stát. Ale někdo z nás tu prostě musel prubnout. Proč bych to měl být zase já! Jsem jenom vlk… né obětní beránek. Přišel jsem zpět k tůňce a posadil se vedle ní a čekal, kdo to z nás nevydrží a prostě to okusí. C když tak je nějaká vodní hyena a čeká právě na to, až tam strčíme hlavu!
Zajímalo mě, jak je na tom druhá skupina. Kdyby našli východ, přišli by pro nás? Asi těžko, ta hnědo polo-vlčice by utekla a ten černo-šedo nevím co všechno na sobě má za barvy by odešel, protože by mu to bylo jedno. Pohledem jsem se podíval na bílou vlčici a bylo mi jasné, že se o ní musím postarat a dostat jí odsud ven. Bezmyšlenkovitě jsem položil tlapu do vody a čekal, zdali mi jí něco ukousne, nebo mi prostě upadne. Jestli přežiji tohle, tak přežiji všechno.

Koukal jsem před sebe do tmy. Že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo, se říct nedalo. Chrom, co teď? Pošlu tam toho druhého, aby šel dopředu? Uvažoval jsem raději v myšlenkách než nahlas. To už ale vlk (Naxther) něco zkoušel s větrem a já jen protočil či. Vítr? Jak nám může pomoci? Nevím, co měl zalubem, ale nejspíše ten jeho pokus nijak zvláště nedopadl. Uslyšel jsem vlčici, která volala, abychom na ní počkali. "Tady, tady jsme." Zavolal jsem zpět a pomaloučku couval. Musíme přemýšlet. "Co se prostě rozdělit. Dva půjdou jedním tunelem a další dva druhým. Když jedna skupina najde východ, vrátí se pro tu druhou… pokud přežije." Poslední slova jsem dodal velmi humorně a podíval se na bílou vlčici. No co, třeba budeme hledat východ několik let, do té doby umřeme všichni nebo jedna skupina co půjde špatným tunelem. "Nebo zůstat spolu?" Zeptal jsem se jen tak do větru a rozhodl jsem se, že zde v takové díře určitě zůstat nechci. Jdem! Zavelel jsem a podíval jsem se na bílou vlčici. Byla zde sice tma a tam kam nás to směřovalo lepší světlo nebylo, řekl bych, že nám ani nic jiného nezůstalo. Rozešel jsem se tedy dál divnou, chladnou a tmavou uličkou. "Jdeš?" Špitl jsem směrem k vlčici a čekal, kdy ucítím, jak se mě zuby chytá za ocas. Měl jsem pocit, že se prostor a strop zmenšují, jelikož jsem třel zády o vrchní stranu stěny jeskyně. No sakra, to by nám tak scházelo, aby zde byla slepá ulička. Po chvíli jsem musel jít přikrčený, ba dokonce jsem se chvíli musel plížit po zemi. Jakmile jsem ale překonal prostor, který se tak moc zužoval, následně se zase rozšiřoval. No skvělé!

// napíšu jak budu doma, kolem 6

Dlouze jsem zíral do tmy a byl jsem zaposlouchaný v melodii hudby, když jsem ucítil jemný tlak někde zezadu. S vykulenýma očima jsem pomalu otáčel hlavu. Jsem mrtvej! V hlavě jsem si představoval prapodivné příšery, které mě teď zezadu drží. Když jsem se pohledem dostal až na ono místo, úlevně jsem si oddychl. Vlčice. Zíraly na mě ze tmy dvě obrovské hnědé kukadla. Sakra, když tu jsou vlčice, nemůžu se bát. Vřele jsem se na ní usmál, protože jsem nevěděl kdo z nás je více vystrašený. Já se nebojím jo?! Takže klídek. Prohodila větu něco jako že odteď na dobu určitou jsem její přítel. Dokud se nepřestaneš bát je mi to jasné. Bojící se vlčice mi vždy přišly roztomilé. Kdo by je odmítl? "Rozkaz kapitánko!" Řekl jsem šeptem ale důrazně a věnoval jí oslnivý úsměv. Bohužel to bylo to poslední, co jsem si pamatoval.
Pootevřel jsem oči a uši mi pomalu odléhaly. Nějaký mamlas tady něco pokřikoval a já neměl náladu poslouchat něčí jankot. "Uklidni se ty poloviční vlčice." Řekl jsem dost naštvaně a konečně se rozhlédl kolem sebe. Byl tu ještě jeden vlk, který si mluvil něco sám pro sebe a pak bílá vlčice, nejspíše ta co mi stála za zadkem. Byla rozvalená taktéž na zemi. Někdo nás uspal nebo co, že se tu všichni válíme po zemi? Stěží jsem se postavil. Byli jsme v nějaké síni a všude okolo bylo plno kamínků.
Šel jsem blíže k vlkovi (Naxther), jelikož vypadal jako dosti rozumný a při smyslech. "Nevím sice, jak jsme se zde dostali, ale nějak musíme ven." Pohodil jsem hlavou směrem ke dvoum pofidorným tunelům, zdali se to tak dalo nazvat. Super, jsem někde v p.... s vlkem, vlčicí a polovlčicí. Odvážně jsem se vydal blíže ke dvoum otvorům. Zastavil jsem se před nimi. "Tak který?" Zeptal jsem se vlkouše. En ten týky, dva špalíky… Nakonec jsem se rozhodl a do jednoho z otvorů nejprve strčil hlavu. Pomalu jsem vešel nejistým krokem dovnitř a po pár metrech se zastavil a čekal, jestli mě něco nesežere, nebo jestli se přidají i ostatní. Někam to vést musí… musí vést ven. Udělal jsem dalších pár nejistých kroků. Tma jako v pytli. Doléhal zde ale svit kamínků, které ale v tunelech nebyly.

// Osud používá krásná a jemná slůvka

// Třešňový háj přes Řeka Midiam

Přidával jsem do kroku a snažil se dostat co nejvíce dopředu. Hlavu jsem měl neustále skloněnou u země a snažil jsem se zachytit pachy zvířat. Nejspíše jsem zapomněl někde odbočit, jelikož jsem se ocitl úplně někde jinde, než jsem původně chtěl. No tak moment. Zastavil jsem se. Už dávno jsem se měl dostat přes řeku, kterou jsem teprve teď přebrodil. Dal jsem se do pomalého a zmateného běhu. Je tma jak v pytli, nic nevidím. Aniž bych chtěl, vzdaloval jsem se od vyhlídky.
Dostal jsem se k nějakým jeskyním a zaraženě se zastavil. Vzduchem se nesla prapodivná melodie, která způsobovala, že se mi na zádech ježila srst. Fůj no co to zase je. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kamzík mě už nezajímal, za to ta melodie ano. Byla divně odporná a pro mé uši nepříjemná. Musel jsem zjistit, co jí způsobuje. Rozklusal jsem se za zvukem. Byl jsem překvapený, jak se ve tmě dalo dobře spoléhat na sluch.
S každým krokem se melodie přibližovala a má srst byla jako rovné hřebíky. Zastavil jsem se těsně před nějakou jeskyní, nebo kutlochem, nešlo to moc dobře poznat. K mému překvapení tady byli nějací vlci. "Ou, zdravím." Žbleptl jsem a snažil se zklidnit spouštěč, který ovládal mou srst. "Co… co to je?" Zeptal jsem se neznámých, ale ani oni nevypadali nadšeně z melodie, která mě nutila být neustále ve střehu. Nejraději bych si zacpal tlapkami uši. Ať už to přestane… Prosil jsem v duchu a uvažoval, zdali by nebylo dobré se podívat do jeskyně, co ten zvyk vydává. Podíval se tam už někdo? Podle jejich výrazů to vypadalo, že asi ano a viděli něco divného. Sklopil jsem uši k hlavě, protože mi to ohromně lezlo na nervy. V jeskyni byla ale neskutečná tma a rozhodně jsem nechtěl přijít o krk jen tím, že tam zvědavě strčím hlavu.

// Beru! :D