Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nepříjemná poloha nadále setrvávala. Za tohle bych měl mít srdce ze zlata! Doufám, že si to uvědomuje.Zvedl jsem se, když mi dovolila své staré kosti vrátit do původní polohy pro ně přirozenou. Protáhl jsem si pár svalů a zkontroloval zajíce. Proč si vzala menšího! Chce nechtě jsem vzal toho svého do tlamy a chvíli sis ním hrál. Hodil jsem si ho na záda a chodil tak pomalu, aby mi nespadl. Alespoň naposledy si užije. Zastavil jsem se před ní. "Jo Geib, no to víš, musíme si promluvit jako vlci, nic pro vlčice." Zazubil jsem se na ní a vyhodil zadkem. Zajíc mi odletěl ze zad přede mě na zem.
"Říkal jsem ti, že po mě vlčice jedou… i zajíci se na mě lepí. Všichni milují můj kožich a nemohou se nabažit pohledem." Usmál jsem se od ucha k uchu na vysvětlenou. Přitom jsem měl jen obrovskou dávku štěstí nic víc. Kdyby tady nebyl mladý zajíc, měl bych jen jednoho.
Dal jsem se do pohybu a rozklusal se k mrtvému zajíci. Opětně jsem si ho hodil na záda, tentokrát mi přistál rovnou za krkem. Přední tlapky a hlava byla na jedné straně a zadní tlapky na druhé. "Koukej na to!" Houkl jsem na ní, zatím co ona se cpala tím svým. Rozklusal jsem se a vysoko zvedal tlapky pro efekt. Hlavu jsem měl vysoko postavenou, jako ten nejvíce nafintěný vlk. "Mám svůj vlastní ohřívací kožich!" Barva zajíce se mi na krku vyjímala, jelikož byla o dost světlejší než ta má.
Ještě chvíli jsem poklusával kolem ní, dokud mě to nepřestalo bavit. Sklonil jsem hlavu, aby sklouzl zpět na zem. Chytl jsem ho za kůže na zádech, ale tak opatrně abych jí neprokousl. Zvedl jsem ho do určité výšky, takže by i vypadalo, že je živý, jen jeho hlava ležela na boku, díky zlomenému vazu. Hm, škoda. Doufám, že budeš tak dobrý, jak dobře se s tebou hraje. Kousíček od něj jsem vyhrabal malou jámu. Hrabalo se dosti špatně, protože zem byla poněkud tvrdá či zmrzlá.
Ulehl jsem k němu tedy na zem. Opatrně jsem jej otevřel a snažil se vybrat vnitřnosti. Zrovna vnitřnosti zajíce mi jinak moc nechutnaly. Tak samo mozek nebo co to tak vůbec má v té lebce. Opatrně jsem ho kuchal a odděloval si jednotlivé části masíčka. To nejlepší jsem si nechal nakonec. S plnou pusou jsem se podíval na Ney. "Chcef efte?" Procedil jsem přes plnou tlamu a ukázal jí kus libového, snad nejlepšího masíčka. Obral jsem každičkou kost a pár si jich pokřupal jako bonus k tomu. Dobrota! Zbytek kůže, hlavy a vnitřností, jsem přesunul k jámě a tlapkou to tam šoupl. Vstal jsem a pořádně zajíce zahrabal. Pak jsem si na to místo lehl a spokojeně vyvalil své břicho. Bylo božské ticho a tak jsem si mohl s poklidem zavřít oči. V tom jsem uslyšel jasné "sněží". Když jsem otevřel oči, kolem mě poskakovala Ney. "Co, co je?" Přetočil jsem se na bok. Měla pravdu, jemné vločky mi dopadaly na čenich. "Tak vidíš, zima je tady a ty nejsi vykrmená. A to jsi mi slibovala, že do zimy budeš v pořádku." Nemusel bych jí tolik kárat, ale na zimu bylo hrozně důležité, aby měla alespoň normální váhu, nejlépe mírně přes ní. Potom může bez problémů čerpat energii, zatím co takhle má podváhu a ještě k tomu nemá z čeho energii čerpat. O další starost navíc. "Není ti zima?" Starostlivě jsem k ní zvedl pohled. "Mohli bychom zalézt do nejbližšího lesa a najít tam něco teplého."

// <--- Cedrový háj

Pokračovali jsme dál a já jsem nadále odmítal se klanět. Pro to by musela být zvláštní příležitost! Takže jsem jenom hlasitě frkl, pohodil hlavou a vydal se napříč Cedráku ven. Potřeboval jsem najít nějakou potravu nejlépe pro oba dva. Prvotní bylo ale něco ulovit Ney, která vypadala jako chodící kostra. Povzdechl jsem si, jelikož jsem to dával za vinu všem kolem mě, jenom né sobě.
Myšlenkou jsem se vrátil zpět k Ykaiře a otočil se na Neyteri. Celou dobu jsem šel nějaký ten krok před ní. Měla zvláštní pohled a můj pocit byl na místě. Jako by do mě bodala miliony ostrých oštěpů. Zamračil jsem se na ní. Snad to nebere opravdu vážně.... ale srandu bych si z ní mohl dělat. Přeci jen jsem vážně fešák, o tom žádná! Chlácholil jsem se. Neměl bych se tak moc vychvalovat, jelikož si to pak budu vážně myslet. Usmál jsem se a kráčel již po Galtavaru. "Aha." Prohlásil jsem. Moc jsem jí neposlouchal, ale věděl jsem, že se stále baví o Ykaiře.
Když však prohlásila nějakou tu ošemetnou odpověď, co se týkala Geiba, zastavil jsem se a přísně si jí prohlédl. Docela často jsem poslední dobou používal přísný pohled. "Asi si s ním budu muset promluvit." Řekl jsem nepřítomně a rozešel se dál. Spíše jsem se dal do klusu. A to jen proto, že jsem slyšel hlasité kručení a prosbu jejího žaludku.
"Co bys chtěla slyšet, princezno?" Zazubil jsem se na ní a zpozorněl. Co se to tam mihlo?! Jídlo? Měl jsem docela silné myšlenky, takže jsem jen doufal, že je neuslyší zajíci.
"Tak co, jdeme na to?" Scvakl jsem zuby a zaměřil se na pohybující se zadečky v dáli. Asi bych měl udělat to šlechetné a gentlemanské gesto. Protočil jsem oči a vydal se sám naproti masíčku. Hlavně pomalu… Prodíral jsem se vyšší trávou, co ještě nestihla slehnout.
Byl jsem docela blizoučko, ale skákající zadečky pokračovaly pomalu dále pryč ode mě, naštěstí bez povšimnutí.
Vystartoval jsem a doufal v štěstí. Potřeboval bych dva… To jsem věděl, že je docela nemožné. Netrvalo mi dlouho doběhnout ty dvě prdelky a jednu z nich chňapnout, zakousnout a spokojeně klusat zpět. Co jsem ale nečekal, bylo to, že při cestě zpátky, se objevil ještě jeden zajíc. Šlo vidět, že se jedná o mladého jedince. Byl menší a dosti zmatený. Pojď k tatínkovi, pojď! Vyplivl jsem zajíce na zem a snad dvěma velkými skoky se dostal k němu. Chudák byl natolik zmatený, že udělal panické kolečko a pak už skončil v mé tlamě. Silně jsem škubl a tím mu jednoduše zlomil vaz. Čerstvé maso! Usmál jsem se a vrátil se pro původní kus masa. Oba dva jsem jemně chytil do tlamy a nesl je za uši.
Pár metrů před Neyteri, jsem se zastavil a udělal její vysněný úklon. Poklekl jsem na přední tlapky, vyplivl zajíce na zem a pokorně prohlásil. "Tady máš, má krvavá princezno, své objednané masíčko. Doufám, že budeš natolik dobrosrdečná a necháš mi alespoň menší kousek." Po celou dobu, co jsem mluvil, jsem se jí díval na tlapky. Zůstal jsem nadále v úkloně s hlavou skloněnou dolů a čekal na výzvu, kdy uslyším něco jako "pohov." Pak se změním zase v nezkrotné zvíře!

Zavrtěl jsem hlavou. "Svou práci bych musel konat tak jak jsem byl vychován, tedy na pořád a co nejlépe umím." Dodal jsem s vážným spíše podmračeným výrazem. Jako bych snad už trénoval. Nakonec jsem ale zavrtěl hlavou a dosti nelichotivě se na ní podíval. Poklekni? Co jsem otrok? To asi ne, zatím jsem jen sluha. "Mám staré kosti…“ Odvětil jsem spíše do větru, než aby to byla konkrétní odpověď.
Jaká krásná reakce. Pochválil jsem sám sebe, když vyštěkla na reakci onoho jména. Všechno jsem si to vymyslel, takže kdyby se mě zpětně zeptala na její jméno, nevěděl bych ho. "No to víš, docela jsem si zvykl, že mám v patách pořád nějakou vlčici." zazubil jsem se a na chvíli odvrátil pohled do strany. Nejspíše jsem hledal nějaký úkryt, kde bychom si mohli odpočinout a zároveň se nadlábnout. Chce to najít doupě plné jídla… takové neexistuje.
Vrátil jsem se zpět k ní a zaslechl jenom jméno Ykairy. Její tón hlasu zněl dosti škodolibě, možná se špetkou povýšenosti. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si jí. "Ta po mě taky jela jako blázen! Málem jsem jí… počkat. Jak ty víš, že znám Ykairu a jak to že jí znáš i ty?" Dost mě to zaskočilo. Prvně jsem si neuvědomil, že jsme jí společně nepoznali.
Čekání na odpověď co by si dala, bylo fakt dlouhé. Když jsem se na ní podíval, měla přimhouřené oči, zahleděná někam do pryč. Tak to máme vážně spousty času. odkašlal jsem si na náznak, že stále čekám a pomalu sunul zadek k zemi. Uvelebil jsem se a pozoroval stromy přede mnou. Nebyla to žádná zábava. Stromy jenom nehnutě stály.
V tom jsem uslyšel její hlas a můj pohled se k ní okamžitě odvrátil. Překvapeně jsem se na ní díval, když mluvila o nějakém praseti. Jenom zajíce? Opakoval jsem si. Sám bych si dal s radostí něco většího. Opravdu něco většího, než napůl zmrzlého králíka. Postavil jsem se tak jako ona. "No dobře, když nic jiného nechceš, tak vzhůru na ušáky."
Udělal jsem několik kroků vpřed. Jedna věc mi stejně vrtala hlavou. "A co Geib?" S jemným náznakem žárlivosti jsem se na ní podíval. I přesto jsem se snažil vypadat neškodně.

// Západní Galvatar

// Krom její rodiny nemám tušení, koho zná :D takže se omlouvám, netušila jsem to.
// Asi by to bylo fajn ;) :D

// Mám ten samý problém :D (Prostě neumím kreslit) Ale snaha se cení! (Doufám) :D

No to bych si teda vyprošoval! Broukl jsem si sám pro sebe. Nebyl jsem si jist, kdo z nás na toho druhého vice žárlí a přitom se to snaží zakrýt. Hm zábava? Tak bych to nepopsal… Potkáš starého známého, který už není tvůj starý známý, potkáš nějakého blázna a pak… vlčici, co je tu nová. Přehrál jsem si pár posledních událostí. Zábava nic moc.
Zakřenil jsem se."Lovec? Ten bude věčně v tahu, takže jim nesmíš být. A ochránce?" Zvedl jsem hlavu a udělal velmi důležitý výraz. Chvíli jsem hleděl před sebe a pak jsem rychle zatěkal očima. "S ochráncem je nuda, musí být pořád vážný." Broukl jsem. A co ty víš, třeba tě nechají na nejnižším postu, abys jim dělal poskoka a šaška. To byla asi ta nejméně lákavá věc, co zde byla vyslovena. Jak bych mohl chránit celou smečku, když nedokážu ochránit ani stádo ježků? Nebo… dokázal bych to? Přitom jsem našpulil tlamu.
Poslední kapička se z mého čenichu vydrala ven a stěží stékala po její srsti. "Pasuji tě na krvavou princeznu!" Zasmál jsem se a odtáhl hlavu. Stále mi tu ale neseděla jedna věc. Někdo mě tu napadal a já to nebyl, Ney to nebyla, kdo to teda byl?
Princezna mi chytla tlapku a já stál a čekal, kdy mi zlomí vaz, jak to měla určitě nařízeno od vyšších. "Máš pravdu, málem bych zapomenul na Lailu!" Když mě ona mohla bít, já jsem si z ní mohl dělat alespoň srandu. Když vlčice, tak vlčice. Hned na to jsem udělal výraz, jakože jsem prozradil něco, co mělo zůstat navěky tajné a pro ní nikdy neobjevené. "Tedy chtěl jsem říct… že žádné vlčice neproháním." Rošťácky jsem se usmál a věnoval ji jeden z ďábelským pohledů. Tak co, chytneš se? Spíše jsem jí ale typoval, že to nechá plavat a pozná, že si dělám srandu.
Znepokojeně jsem se ošil, když si mě prohlížela. "Já nejsem na hraní, ani k jídlu." Broukl jsem tiše, když jsem viděl její hladové oči. Odstoupil jsem bokem a zadíval se na strom. "Máš hlad?" Zeptal jsem se a zaujatě sledoval něco, co se pohybovalo na stromě. Byl jsem si jist, že to není žádná větev. Ta věcička přeskočila na další strom, blíže k nám. Zamračil jsem se, jelikož jsem zjistil, odkud ta bolest pochází. Na stromě seděla veverka a v tlapičkách držela šišku. "Už vím, co si dáme." Zacvakal jsem na veverku zuby. Ta se jen písklavě zasmála a zmizela. "Zpropadené veverky, nejraději bych jím zakroutil krkem!" Ale jí po stromech neuměl lozit, takže jsem se na to vykašlal. Jak se jim ale pomstít? "Chtěl jsem tu veverku, ale to nejspíše nechytneme… na co bys měla chuť hm?" Otočil jsem se k ní a přitáhl se blíže. Šťouchl jsem jí do hubeného tělíčka a čekal na rozkazy svého generála. "Jste mnohem lepším lovcem generále, ale najíst se sám neumíte." Dal jsem se do pozoru, jako bych čekal na nějaký rozkaz.

"Jo, raději kus ledu, který si pak rozmrazím sám, než cítit cizí pach na tvém kožichu! A pach jak pach, ale ta představa... ta mi trhá žíly!" Zlomyslně jsem se na ní podíval. "Jen si představ, jak si v hlavě klidně promítám pobyt někde s vlčicí a připomíná si to, jak se k sobě tulíme." A ty se to pak dozvíš tímto způsobem, že se mi podíváš jen tak ze srandy do hlavy. Věnoval jsem jí přísný pohled, jako správný rodič. Nakonec se mi po tváři rozlil úsměv. "Jakou zábavu myslíš?" Nechápavě jsem pozvedl obočí. Jestli myslí to, jak jsem někde spal, na úkor uspání ukolébavky a zdály se mi fakt senza sny… byly to sny? O tom bych mohl fakt dlouho polemizovat.
"Vždyť já vím, ale představa je to skvělá." Broukl jsem ohledně smečky. Přeci jen by to bylo pro nás výhodnější, nebo jsem si to teď myslel. Po tváři se mi zase rozlil úsměv, když se bavila o tom, co by… kdyby. "Myslíš si, že bych mohl být někdy lovcem? Vždyť víš, jaké mám lovecké schopnosti." Nebyly až tak zlé, ale Neyteri na tom byla určitě o mnoho lépe. V Lovu jsem horší… ale co síla? Je k něčemu vůbec síla? Krom rvaček a potyček…? Docela jsem pochyboval, jaké místo bych vlastně ve smečce mohl zaujmout. Zděšeně jsem se podíval očkem po mé drahé polovičce. Co?! Co bych mohl dělat já?! Jako bych doufal, že mi právě ona odpoví.
Dokonce i bití zapírala. To je vrchol, ona mě bít může, ale já jí ne! Ona to zapírat může…?! To není fér. Asi byla víc překvapená než já, ale považoval jsem to jen za maskovací manévr. Protočil jsem oči, jako bych právě jednal s malým vlčetem. Další atentát na mou hlavu vysvětlovala zase tím, že ona za nic nemůže. Ale tohle už není hra! Zaraženě jsem pozoroval její tlapky, které se rozzářily. V tom okamžiku se ze země dostaly dva mohutné, co mohutné, obří kořeny stromu. Automaticky jsem udělal pár kroků vzad. Kořeny se napřáhly a udeřily do země. Cítil jsem jejich ohromnou sílu a vibrace. Dokázal bych i tvrdit, že jsem mírně poskočil, jak se země zachvěla. Rázem ale vše utichlo.
Podíval jsem se pohledem za strany na stranu, aniž bych otáčel hlavou. Nakonec jsem zůstal stát s pohledem zapíchnutým do zelených očí mé partnerky. "To mě chceš zabít?" Špitl jsem a ani se nehnul. Mohl jsem mít sice sílu, ale její síla spočívala zcela v něčem úplně jiném.
Ney se otočila a pokračovala narušeně dál, jako by se právě nic nestalo a já stál od ní několik metrů jen tak. Je nájemným vrahem… určitě si jí na mě někdo najal už od začátku, co jsem zde přišel... Škubl jsem hlavou ze strany na stranu, kde uvidím nějaké oči, co mě pozorují a mnou si tlapky, že to skoro vyšlo. Nakonec jsem se pomalu rozešel za ní a bedlivě sledoval okolí.
Uslyšel jsem nějaký pískot a hned na to, jsem cítil ohromně palčivou bolest na čenichu. Začal jsem hned vyvádět. "Au! Au!" Křikl jsem hlasitě a svalil se na zem. Čenich byl tak hrozně citlivé místo, že bych na něm měl nosit nějaký ochranný štít. Tlapkami jsem si ho chytl a držel, aby mi neupadl z bolesti. Teď to ale vážně nebyla ona… je přede mnou. Nebo to udělala tak jako s těmi stromy… nebo tu má ty vrahy! Choulil jsem se od bolesti na zemi.
Když mě bolest začala opouštět, postavil jsem se zpět na nohy. Popotáhl jsem tekutinu, co mi vytékala z čenichu. Nejen že mi tekla krev z jazyka, tekla mi teď už i z čenichu.
Dobelhal jsem se k ní a zastavil se pár metrů od ní. "Rvačka by měla být spravedlivá, né že na mě použiješ své nájemné…“ Nedořekl jsem. Ani jsem si nedokázal představit, jak se s Neyteri pereme agresivně. Takové to, oko za oko, zub za zub. To nejde.
Pomaloučku jsem se rozešel k ní. Ležela s tlapkami směrem nahoru, takže jsem si nad ní stoupl a s každým krokem, co jsem se blížil k její tváři, zanechával můj čenich krvavé kapičky na jejím kožichu.
Přiložil jsem čenich na ten její, takže ji krev stékala směrem mezi oči. Vytvořilo to tak pěknou cestičku a ona vypadala, jako opravdová princezna.

// Východní Galtavar

Ghost se k ničemu neměl a já zůstal stále zavěšený s hlavou pokorně skloněnou, jako ta nejposlušnější ovečka na světě. Ale za jakou cenu! Nechci přijít o ušisko. Ani mé naléhání tomu nijak nepomohlo a ta proradnice mě držela dále.
Druhým uchem, jsem uslyšel hlas vlka, co zde s námi byl celou dobu. Byl tak tichý, že jsem se sám divil, co tu vlastně zase ještě dělá. Žádná válka se ale mezi námi nekonala. Jednoduše se rozloučil, a já viděl jen světlé tlapky, jak dělají krok stranou, pak se otáčí a mizí. Nakonec se i mě dostalo zadosti učinění a mé ouško bylo volné. Zvedl jsem vítězně hlavu a pohledem ho vyprovázel dál. Ha… ha. A kdo je tady králem výzev? No přeci já! Já! Já! Pohodlně jsem se oklepal a ještě více se napřímil. Byl už totiž dosti daleko.
otočil jsem se k ní nazpět, když už jsem viděl jen malou šedou tečičku v dálce. "Jo vyrazíme, smrdí jako stará koza a jeho pach tu zůstane snad na věky! Čichat ho nebudu." Ohrnul jsem nos a tlapkou si zkontroloval ouško, zdali je celé a v pořádku. Určitě mi ho vytáhla a teď je v něho lopuch a né ucho! Zavrtěl jsem hlavou.
"Zima se blíží, já ti to říkám pořád… tedy skoro pořád, ale ty mě neposloucháš." zatvářil jsem se velmi nespokojeně, když se mi do hlavy dostala její myšlenka o tom, jak se s Geibem někde tulili k sobě. Aha… dobře, tomu prevítovi vypráším kožich. Neměl bych si tě očůrat, aby ostatní věděli, že jsi prostě moje? Co je moje, po tom se nikdo válet nebude! Nahodil jsem velmi otrávený pohled, který určitě nepřehlídla.
To už jsme ale byli na cestě do neznáma. Hlavou mi prolétla malá vzpomínka na smečku. "Víš, kdybychom byli v smečce, bylo by jednodušší schánět jídlo. Někdo by nám ho ulovil a my ho prostě sežrali!" Zadumaně jsem se díval nahoru na oblohu, která značila dosti blízký příchod zimy. Zima… zase! Nic se nedá lovit, nebo v mém převtělení ne.
Netrvalo dlouho a my docupkali k Cedrovému háji. Jelikož kroky Neyteri směřovaly trošku jiným směrem, chňapl jsem já za ocas a stáhl směrem k lesu. "Jdeme tady, tam bude teplo.... tepleji." Opravil jsem se. Určitě jí byla větší zima. Už jen proto, že její tělíško bylo potaženo převážně jemnou kůžičkou a nějakou tou srstí, zatím co mé mělo navíc svaly. Jsem správný geroj! Pousmál jsem se. Naše kroky se dostaly až do Cedrového háje. Spokojeně jsem se rozhlížel po nějakém alespoň malinkém úkrytu, který by nás na chvíli ochránil, před vlezlou zimou. Chce to pelíšek, který se rychle zahřeje a bude držet teplo. Mé myšlenky byly dobré, s čím jsem ale nepočítal, byly agresivní veverky. Ucítil jsem, jak mě něco praštilo přes záda. Otráveně jsem se podíval na Neyteri, že tohle mě fakt nebolelo. "Ty se chceš snad rvát?" Podával jsem se na ní, ale nevypadala nijak agresivně. Tak co mě tu mlátíš! Spíše mě napadalo to, že je to asi nějaká odplata za mé chování.
Další ráda byla ale mířená do hlavy. Scvakl jsem leknutím zuby a skousl si jazyk. Přičemž se mi z huby hned drala krev ven. Tak tohle docela bolí… Vyplázl jsem jazyk ven, abych se na něj podíval, ale neviděl jsem si na něho. "Pofívej fe fo děláf." Snažil jsem se mluvit s vypláznutým jazykem, přičemž to znělo spíše komicky, než výhružně. Pár kapek krve spadlo na zem a než bych ji nechával drahocenně kapat, schoval jsem ho zpět a s radostí jí se slinami polykal.

Pochybovačně jsem si prohlížel Neyteri, která měla vítězný úsměv na tváři. Pché, to tak. "Beze mě jste nic ulovit nemohli." Rýpl jsem si a věnoval jí rošťácký úsměv. Ale že by to šlo nějak poznat, že něco pojedla, se říct nedá. Pokrčil jsem rameny. Teprve když Neyteri mlčela, nebo spíše rozjímala, můj pohled se odvrátil k vlkoušovi poblíž nás. Málem jsem se lekl, protože jsem si neuvědomil, že zde stále je. Tak Ghosťando, co máš za lubem hm? V jeho hlavě byly pro mě nezajímavé informace. Nic z čeho by se dalo těžit a ještě k tomu získat něco navrch. Pro božího vlka, proč uvažuje nad takovými blbostmi.Zavrtěl jsem nechápavě hlavou a odvrátil svůj zrak na druhou stranu od těch dvou. Hm, zajímavé, že řeším jeho hlavu, když v té mé je mnohdy větší zmatek… A jo abych nezapomněl… Ale bohužel jsem zapomněl, co jsem vlastně chtěl. Jak snadné číst někomu myšlenky, když vás dotyčný štve… proč to nejde i za normálního stavu? Začal jsem pochybovat o své magii. Možná by se ke mně hodila zcela jiná. Ale magie si vybírá tebe… né ty jí. Něco v tom bude… proč mám zrovna tuhle vrozenou.
Odkašlal jsem si a vrátil se pohledem zpět. Možná jsme oba dva vypadali komicky. Ani jeden na druhého nepromluví. A to jen proto, že jsme si oba dva nejspíše uvědomovali to, že když jeden začne, druhý se do něj pustí a to s chutí. Nebylo by na škodu zase upustit trošku agrese co? Podvědomě jsem se usmíval sám na sebe. Vlastně ani jsem nevěděl, jak na tom Ghost je po fyzické stránce. Očima jsem sjel po jeho těle a snažil se tak analyzovat jeho svalstvo, jeho slabiny… a celkově, kam bude dobré mířit, kdyby náhodou.
Už jen při pomyšlení na rvačku se mi sbíhaly sliny. Nedávno jsem sice měl možnost, ale bylo by to moc zbabělé pokračovat dál, když jsem si poté všiml mladistvého snad ještě nedospělého kukuče. Dobře, dobře, ale tohle je něco jiného, tohle je větší hrouda masa… stará na rvaní až až. Tělem mi proudila dostatečná dávka adrenalinu. Ani jsem si nesedl, raději jsem stál připravený. No ták… začni! Byl bych poté ve výhodě, kdybych Neyteri vysvětloval, že já za to nemohl.
Místo toho se ale do ticha složil její hlas. Významně jsem zvedl hlavu a odlepil oči od nějakých mini křovisek v dáli. Ale né… proč musíme jít s ním! Sic jsem chtěl odejít, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Hrozně dlouho se pak hledáme a naháníme po územích. Už teď mi trvalo docela dlouho, než jsem jí zase našel. S tímhle obejdou… Povzdechl jsem si, jelikož jsem tušil, že tahle cesta bude dlouhá a náročná.
Nakonec se na něco zeptala ho a mě chytla za ucho a přitáhla si mojí hlavu k její hrudi. Začal jsem sebou škubat proti pohybu. Ne ne! Prosím, jsem v nevýhodě! Řvaly mé myšlenky natolik, že se dostaly i do její hlavy. Jenže při každém vzdoru proti tahu to docela bolelo. A než mít uši vytahané jako nějaký netopýr a mít pak pořádné plácačky, raději jsem přestal. Jako obětní beránek jsem stál se skloněnou hlavou u její hrudi a čekal, kdy ten prevít na mě skočí. Vr! A když jsem tu byl, tedy u té hrudi, začal jsem čenichem rejdit v její srsti. Doufám, že tě to bude alespoň lechtat ty jedna proradnice! Snažil jsem se podívat na Ghosta, ale jaksi to moc nešlo. Tak co bude ty srabábo?

// Někam kam oni :D
// Ghost: V pořádku, rovněž to tak beru. Alespoň máme okořeněnou hru! :)

// Snad Ghost odpustí :D

Přivítání bylo kupodivu v pořádku. Ano, skvělé. Můj nevinný výraz určitě zabral, to bude ono. Zavrtěl jsem spokojeně ocasem. Oddechl jsem si. V hlavě mi zaznělo jméno onoho vlka, který zde stál před námi. Sakra Ghost? Děláš si srandu? Nevraživě jsem se na ní podíval. Myslíš toho, co po tobě kdysi vyjel?" Znělo mi hlavou tak intenzivně, že se má myšlenka dostala do její. Propaloval jsem znepokojeně jedno místo na její hlavě. Čelist jsem měl silně s cvaklou k sobě a drtil si vlastní zuby. Musel jsem se hodně ovládat, abych po něm nevystartoval hned. Nacpal bych ti ocas do tlamy! Hlavou se mi honily nechutné myšlenky s tím, že mě nemile překvapila Ney. Poklidně se s ním baví, jakoby nic… jí je to možná jedno, ale mě ne. Mě ne! Nikdo se mi po ní nebude válet a už vůbec si na ní nebude nikdo nic dovolovat. Vnitřně jsem sice sváděl boj, ale navenek jsem působil klidně.
Vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když mě olízla po tváři. Prohodila něco o tom, že nestihla vyžrat Galtavar. Našpulil jsem tlamu, pozvedl obočí a v hlavě na ní křičel páte přes deváté. Myšlenky nedávaly vůbec smysl, jelikož se předháněly, která zazní dříve.
Nakonec vše utichlo a můj výraz se změnil na hodně nevěřícný a podezřívavý. "Pochybuji, že jsi jedla po dobu, co jsi byla s Geibem." Procedil jsem a sklonil hlavu o něco níže. Doposud jsem stál jako jedinečný a originální majestátný vlk. Byl jsem sice horším lovcem než ona, za to jsem se prostě a jednoduše nažral, když jsem měl hlad. Proto jsem se téměř pořád udržoval ve stejné formě. Jen svaly mi rostou. Zazubil jsem se. Díky Smrti! Hlasitě jsem mlaskl. Kdybych byl ve smečce, mohl bych mít ještě lepší formu, někdo by se o nás staral a nosil by mi žrádlo až pod čenich. Byla to překrásná představa. Ale já se musel vrátit k realitě.
Neyteri mě chtěla uklidnit tím, že se do zimy vykrmí. "Jsem opravdu zvědav." Naklonil jsem se k ní a zašeptal jí do ucha. "A jestli ne, nepřej si mě. Budu ti cpát zajíce a muflony a nevím, co všechno najdu horem či spodem, bude mi to jedno." Odtáhl jsem se s úsměvem na tváři od ucha k uchu. Ucítil jsem, jak mě provokativně kousla do ucha. Podíval jsem se na ní takovým tím pohledem, aby neprovokovala a raději mě nechala být. Jinak ve mě probudí to zvíře, co si chce hrát. A né jenom hrát. Zaznělo mi hlavou a já doufal, že se zrovna nesoustředila na mé myšlenky.
Nakonec z ní vypadlo to, že chtějí jít někam do lesa. Vy dva… sami… do lesa?! Hm to tak. Nevím proč, ale spíše mi to znělo tak, že mi oznamuje, že tam jdou oni dva a já abych si šel svou cestou. Zamračil jsem se, než jsem ze sebe dostal odpověď. Potřeboval jsem čas na to, abych si to ještě jednou pobral. "Nejspíše nepůjdu… nebudu vás rušit." Oči jsem odlepil od země a zabodl je to zelených očí Neyteri. "Ještě bych se dozvěděl něco co nechci..." Ušklíbl jsem se na ní a uvědomoval si své vlastní chyby. Nechal jsem jí dlouho samotnou. Hned má náhradu. Prvně Geib a nakonec Ghost. Fajn fajn. Udělal jsem krok vzad, jako bych se chtěl vzdálit a nepřekážet nikomu v cestě. Hele kamaráde, ale tobě to pořád jistí náramek!

// <--- Neprobádaný les přes řeku Kiërb

Mé rozhodnutí bylo jednoznačné a nic pro mě teď nebylo přednější, než najít svou drahou polovičku. Naposledy jsme šli na lov… s Geibem, nebo jak se ten rošťák jmenoval. Snad někam došli a něco si ulovili, jelikož byla dost vyzáblá. Tak trošku jsem doufal, že se mi o ní postaral, jelikož jsem to po něm vlastně vyžadoval, aniž bych mu to řekl.
Pokračoval jsem tedy dále a přebrodil rychle řeku. Obrovskými skoky jsem se dostal přes řeku. Zima, zima, zima! Oklepal jsem se a pokračoval dále.
Dostal jsem se zpět na Východní Galtavar. Fajn… Pokynul jsem hlavou a letmo zahlédl v dáli dva vlky. Ooo! Společnost?! Chvíli jsem váhal, jestli za nimi jít nebo ne, ale nakonec ve mě zvítězil chtíč mít společnost. Zase.
Rozklusal jsem se nejistým krokem k nim. Vítr mi ale do čenichu dovanul jejich pachy a mě došlo, o koho jde. Jeden velmi, ale opravdu velmi známý pach. Neyteri! Znělo mi hlavou a já se napřímil. Byl jsem jako napřímený luk. Druhý pach mi už nebyl natolik známý. Přeci jen mi něco připomínal. Moment… já na to příjdu. Stejně jsem neměl tušení o koho jde,jen jsem věděl, že se mi s tím pojí něco né zas příjemného.
Zvolnil jsem krok a spíše se k nim doplížil. Tak trošku mě hryzalo svědomí, aniž bych tušil proč. Nejspíše proto, že jsem nechal Neyteri samotou už v tom lese s pošuky a pak s tím Geibwolfem.
Omluvně jsem se zatvářil a snažil jsem se vypadat jako neviňátko, co nikdy nic neudělalo a vlastně ono samotné je chuděrka. Já si myslím, že to určitě zabere. Mlčky jsem kolem ní prošel a otřel se jí o bok těla. Huuu… tohle mi chybělo. Postavil jsem se k jejímu boku a letmo zkontroloval její výraz. Nijak zvlášť se mi sic nepozdával, ale i tak jsem začal první. "Ahoj broučku." Zazubil jsem se na ní.
Odvrátil jsem pohled na toho druhého vlka. Úsměv mi tak nějak pomalu zmizel z tváře. A ty jsi jako kdo. Pozvedl jsem obočí. "Zdravím." Dodal jsem, aby si nepřipadal nějak disponovaně.
Pořád jsem přemýšlel a přemýšlel, koho ti ten vlkouš připomíná. Vrátil jsem se zpět k Neyteri. Letmo jsem jí zkontroloval a přísně se na ní podíval. Proboha ty se vážně nemůžeš ani najíst sama?! Byla rozhodně lepší lovkyně než já a ani si nic neulovila. Čenichem jsem jí šťouchl do těla. Jediné na co můj čenich narazil, bylo nejspíše nějaké žebro a další kosti, které jsou normálně někde pod svaly, nebo alespoň jemným potahem tuku. "Brzy bude zima, proč jsi tak hubená." Dodal jsem přísně. Připadal jsem si spíše jako její otec, než její partner, to mě teď ale nezajímalo.
A popravdě se mi až tak moc nelíbila, když byla kost a kůže. Byl jsem zvyklý, že měla vždy krásný a plný zadeček, zatím co takhle vlčice, co tu u mě byla, měla no spíše neměla zadek žádný. Spíše dvě propadlé místečka, kde chyběla pořádná zásoba tuku. Ach jo. Teď s ní budu muset být den co den, než jí zase vykrmím do zimy. zavrtěl jsem hlavou. Zima za dveřmi a ona vypadá, jak by roky nejedla.

// <--- VVJ

Tlapka tlapku mine a já byl zase sám, uprostřed nějakého lesíka. Nebo lesa? To je jedno, hlavní bylo to, že jsem byl zase sám. Vždycky jsem byl pro samotu, ale poslední dobou, jsem se nějak nemohl nabažit společnosti. A to ať již známé, nebo neznámé. Je to divné co? Divil jsem se sám pro sebe.
Byla docela zima, snad ještě větší zima, než byla přes den. Jako by měla přijít zima. problesklo mi hlavou. S tímhle obdobím se mi hlavou točila jedna velmi příjemná vzpomínka. Byla to právě Neyteri, která mi ten můj hořký a bídný život osladila svou přítomností. To bude druhá zima, co budeme spolu. No docela to letí… někdy ke konci roku, to bude rok, co budeme spolu… Povzdechl jsem si, jelikož mi její přítomnost hodně chyběla a moc dobře jsem si uvědomoval, že s ní poslední dobou moc času netrávím.
Mezitím mlha ustoupila a já viděl, kde se konečně nacházím. Les… les poblíž Galtavaru by měl být Neprobádaný, pokud jsem šel směrem na Severo-východ? To je jedno, vylezu z lesa a uvidím, kde vlastně jsem. To mě ale přerušilo v mých myšlenkách o Neyteri. No zpět k ní. Ohlédl jsem se za sebe, ale bylo tu docela mrtvo. No ani né tak docela, jako určitě mrtvo. Žádné čerstvé pachy, jen staré a neznámé. Snad nebude chtít mé toulky vysvětlovat… Pokrčil jsem rameny, ale dalo by se to předpokládat.
Na moment jsem se zastavil a podíval se na náramek, který mi při chůzi plynule brouzdal po tlapce. Zvykl jsem si na něj a pyšně si ho prohlížel. Na tohle sbalím tisíce… co tisíce, milióny vlčic! Budu králem všech králů! Budou mi sloužit… No ta poslední myšlenka nebyla myšlenka tak vážně, jelikož bych nenechal vlčici, aby sloužila mě. Jasně, vždycky tě nějaká očaruje a pak sloužíš ty ji! Ohrnul jsem tlamu a vyrazil dál.
Zvedl se vítr a jemný deštík se cedil přes koruny stromů. To znamenalo, že mimo les bude slušně pršet. Musím ji najít…

// --->Východní Galtavar přes Řeka Kiërb

Začínal jsem se docela nudit. Rozednilo se, ale vůbec to nešlo poznat. Byla obrovská mlha a já viděl jen na pár metrů před sebe. Paráda fakt skvělé. Zatvářil jsem se mrzutě. Nakonec jsem se rozhodl, že nejspíše budu pokračovat dál v cestě a možná někde natrefím na svou drahou polovičku, která tráví čas někde s cizím vlkem. A to kdo ví, jestli jenom s jedním. Kdyby někdo viděl můj výraz, nejspíše by se dobře pobavil.
Matně se mi vybavila Wolfganie ze snu. Kde té je jenom konec? Považoval jsem jí a docela dobrou kámošku, jelikož mi přišla vstřícná a rozuměla mým potížím. Vlastně ona sama mi aniž by chtěla problémy přivolala. Jelikož jsme spolu strávili nějakou tu noc kožich mi načichl i jejím pachem. Pak stačilo potkat Neyteri v nepravou chvíli a problém byl na světě. Hm, jak bych to popsal, první předmanželská hádka… Takže ta se nepočítá, jelikož jsme spolu ještě nebyli. Zazubil jsem se a vydal se podél jezera. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho necítil ani od Wolfgan pach. Že by opustila Gallireu? Hm. Nevěděl jsem, proč by to dělala. Přeci život zde se nedal srovnat s životem za hranicemi. Bylo to tu natolik velké, že jsem doposud neprošel ještě některá území. Byl jsem ale rád, že se už orientuji, kde co je.
Přidal jsem do kroku a rozběhl se podél břehu. Už jsem se nemohl dočkat, až uvidím ten veselý ksichtík Neyteri.
Mlha by se vážně dala krájet. Sám jsem byl zvědavý, kde vlastně doběhnu, jelikož se nedalo vůbec ničím řídit či orientovat se.

// Neprobádaný les

Nejspíše jsem nespal dlouho, nebo né tak tvrdě jak jsem si myslel. Po chvíli jsem procitl. Pootevřel jsem oči a všude kolem mě byla tma. To nemá cenu nikam vyrážet. Prostě budu spát dál. Přetočil jsem se na druhý bok a zase se věnoval svému snění a spánku.
"Prober se. Morfe, prober se, slyšíš?" Cítil jsem jemné pohyby mého těla. Někdo semnou nejspíše třásl. Pootevřel jsem oči. Stála přede mnou Wolfganie. "Wolfgan, tak rád tě vidím, co tu děláš?" Dostal jsem ze sebe rychle a snažil se postavit. Nebyla nijak výmluvná. Místo toho mi jen ukazovala jedním směrem. "Běž! Honem!" Pokrčil jsem rameny, protože jsem nechápal, proč bych měl jít nějak do lesa, když je tu teď semnou. Na nic nečekala a rozběhla se taky. "Potřebuje tě! Pohni si." Hlavou mi zněla otázka kdo mě vlastně potřebuje. "Sakra co se děje!" Odpověď se mi nedostavila. Místo toho se mi Wolfganie vypařila jako pára nad vodu. Nezbývalo mi nic jiného, než se prostě tím směrem vydat. Cítil jsem v sobě docela nepříjemný pocit a tak jsem uháněl, co to šlo.
Doběhl jsem do lesa. Na zemi ležela stará zmožená vlčice. Byla celá od krve a zbídačení. "Co se ti stalo?!" Vykřikl jsem na ní. Vlčice otevřela oči a podívala se na mě kalným pohledem. "Morfe…“ Vydechla. V jejím hlase šla slyšet úleva. Ulehl jsem k ní a díval se jí přímo do očí. "Proč jsem jen s tebou nezůstal, ochránil bych tě." Vyčetl jsem sám sobě. Ona však zavrtěla hlavou v nesouhlas. "Musel jsi jít." Pohladila mě po tváři. Na chvíli jsem zavřel oči. Když jsem je otevřel, její úsměv jí zamrzl na tváři a oči ztratily poslední špetku života. Opustila mě a nechala mě na světě samotného, tak jak jsem to udělal kdysi já jí.
"Cos to provedl?!" Křikla na mě nějaké vlčice. Zvedl jsem hlavu a uviděl Neyteri. Nejspíše si to všechno co viděla, spojila s tím, že jsem se popral se starou vlčicí a zabil jí já. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu vstal. Byl jsem od její krve, protože na mě šáhla, ale jak jí to mám vysvětlit. "To já ne." Vyhrkl jsem a rozešel se k ní. Místo toho se ke mě otočila zády a prchla do lesa.
Probudil jsem se a otevřel oči. Docela zvláštní to sen. Protáhl jsem se a díval se do dáli. Do temné noci, která nevypadala nijak zvláštně ničím zajímavá.

// <-- Východní Galtavar

Vodní hladina se mi čím dál tím více přibližovala. No spíše já jí. Voda již z dálky nevypadala nijak moc čistě, nejspíše za to mohl právě vítr, který vířil vodu a tím rozháněl různé smetíčka a písek ve vodě. Docupital jsem až k vodě a konečně mohl uhasit svou žízeň, která mě pronásledovala od probuzení v Zrcadlových jeskyních. A tak si vlastně říkám, ta bílá vlčice tam… Niklifa… známe se nebo ne? Já její jméno znám, ale je to pravé jméno? Není to jen domněnka mé mysli? Třeba si ho mé podvědomí prostě jednoduše vymyslelo, aby se mělo o co zachytit. Bylo to vážně prapodivné.
Sklonil jsem hlavu k vodě a bezmyšlenkovitě jí začal hltat. Ten konec snu… měl jsem pocit, že jsi pro mě jde Smrt. Asi bych jí měl navštívit a požádat jí o to, aby nenavštěvovala ona mě, ale jenom já jí. Co by na to Neuška asi řekla.Vnitřně jsem se zasmál svým hloupým úvahám a přestal pít. Očistil jsem si ve vodě tlapky od zajíce a odkráčel bokem. Byl zde menší skalnatý převis, pod který jsem se krásně vlezl. Vítr zde tolik nefoukal a tak mi zde bylo mnohem příjemněji, než kdybych spal někde na otevřeném prostranství, nebo přímo u vody. Sice jsem si myslel, že mi zde bude od vody zima, ale opak byl pravdou.
Vsoukal jsem se pod převis a schoulil se do klubka. Všechno je to tak zvláštní, až mi z toho jde hlava kolem. A co ta myšlenky od Neyteri? Ta věc mě taky nijak nenechávala chladným. Byl jsem docela vyčerpaný a tak jsem chtěl spíše spát, než jí těžce odpovídat.
Zavřel jsem oči a snažil se na nic nemyslet. Je to těžší, než se to někomu řekne. Apropo, všiml sis, že jsi konečně po hodně, hodně dlouhé době zase sám? Až mi tahle myšlenka přišla divná. Tolik jsem chtěl být chvíli o samotě, že mi osud přihrával neustále společnost. Došlo mi to až teď, když jsem byl opravdu sám. Nějak jsem si na to zvykl, že jsem obklopen vlky. Je to docela dobrý pocit. Povzdechl jsem si. Uslyšel jsem vzdálený zpěv posledních ptáků, kteří nejspíše zapomněli odletět do teplých krajin. Jo, taky bych šel za teploučkem. Hlavu jsem zaryl do srsti a definitivně usnul.