Gallirea - Příspěvky uživatele

//<--- Jedový pás

Tiše jsem našlapoval, aby mě bylo opravdu minimálně slyšet. Už se na tebe těším! Zarazil jsem se, jelikož mě napadlo, že by mohla slyšet mé myšlenky. Tak fajn, budu myslet na nějaké blbosti, aby jí to zmátlo, pokud na mě čeká a čte mi myšlenky. zazubil jsem se nad svým geniálním nápadem. Slunce… žár… Život! Poslední slovo jsem dosti zdůraznil.
V dáli se tyčily obrovské balvany, které mi připomínaly pomyslnou bránu, které vede až ke Smrti. Tak přeci jen jsem to nezapomněl. Pochválil jsem se a pro jistotu se rozhlédl kolem sebe. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Poklidně jsem tedy vykračoval co nejtišeji dál.
Netrvalo to tak dlouho a já procházel kolem obrovským balvanů. Brána, brána do pekel. Neodpustil jsem si menší úšklebek. Pohledem jsem se zadíval před sebe. Větší i menší kameny tvořily krásné seskupení a táhly se až k místu, kam jsem byl odhodlaný jít. Tedy až k samotné zřícenině. Snad bude paní domu doma. Jak komicky to zní. Proč někdy nevyleze? A jo, vím. Jen by každého děsila. Zřícenina vypadala opravdu jako velký hrad, v kterém muselo být skvělé bydlení. A já si živořím a spím někde na mechu. Rozešel jsem se tedy tím směrem a ještě chvíli se kochal pohledem na dobré umístění zříceniny. Umístění dobré, ale přijde mi, že dosti chátrá. Pomalými kroky jsem se dostal až k Zřícenině. To už jsem začínal ale pociťovat mírnou nervozitu a jemný tlak v břiše.Ještě že jsem nežral, pozvracel bych jí to tady. Zastavil jsem se u mramorových desek, které byly obrostlé mechem. Tlapkou jsem odstranil menší část mechu, abych se pokochal pohledem na mramor. Chladný mramor. Pousmál jsem se. Byl žíhaný zelenými žilkami. Snad i její krev je zelená? Pokrčil jsem rameny.
O něco dál stála stará věž, která se tyčila snad až k nebesům. Byla o něco větší než zřícenina. Druhá věž zde už ani nebyla. Zbyla jen masa kamení. Hm, z toho bych si postavil provizorní doupě. Sníh přikryl porosty, které zde rostly. Už abych byl vevnitř, určitě tam bude mít teploučko. Vlastně, už je na čase se podívat dovnitř. Uznale jsem se podíval do temného a chladného vchodu, který byl opodál. Působí tak odtažitě, že by tam ani tlapka nepáchla.
Ještě chvíli jsem stál před zříceninou a doufal, že nepřijdu o krk. A i kdyby tak co, ani vlk po tobě neštěkne. To mi tak nějak dodalo odvahu a já se dopotácel k temnému vchodu. Kdybych patřil mezi tvory, co se potí, byl bych orosený až na zadku. Tiché našlapování a hrubý dech oznamoval můj příchod. Ve tmě jsem niv neviděl. Spíše jsem jen cítil, jak hladké jsou kameny pod mými tlapami. Uviděl jsem zelené světlo. Rychlejším krokem jsem se dostal až k němu. Paráda! Zelený plamen plápolal a udržoval se sám mezi dvěma podlouhlými kameny. Tohle by mě nikdy neomrzelo. Mít takový plamen, by bylo vážně skvělé. Chodil by semnou všude.
Se škubnutím jsem se lekl. Nepříjemné zaskřípání se ozvalo v nějaké další místnosti a rozléhalo se po celé zřícenině. Fuj to jsem se lekl. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byly zde další dvě místnosti. Jedna napravo, druhá nalevo. Jedna místnost byla prosvětlená světlem, které se dralo skrz malé skuliny. Ta druhá pro mě více zajímavá místnost, byla temná. Obě dvě místnosti měly vchod tvořený klenbami. Rozešel jsem se tedy do temné místnosti. S hlavou zvedlou směrem vzhůru, jsem procházel vchodem. Co to je za krásné kamínky? Rozhodl jsem ale nakonec do místnosti nejít. Zaujalo mě schodiště, které vedlo někam nejspíše do horních pater. Že by do ložnice Smrtky? Zazubil jsem se, kdybych jí tam mohl překvapit. Několik kroků směrem vzhůru jsem udělal, nakonec jsem se ale zastavil. "Kam jdeš!" Poplašeně jsem se otočil za hlasem, který přicházel od zeleného ohně. Co? "No zrovna tebe hledám." Zazubil jsem se na ní. Ona ale měla ledově chladný výraz. "No dobře." Odkašlal jsem si. Podíval jsem se na černou vlčici. Oči jí zářily tmavě zelenou barvou. "Vypadni!" Ozvala se a já udělal krok vzad. "Vypadnu, jen co si s tebou něco vyřídím." Vlčice se ke mně otočila zády a zmizela. No to teda ne! Kde jsi? Rozešel jsem se zpět k plameni. Ten těsně přede mnou vyšlehl do obřích rozměrů a zříceninou se nesl nepříjemný smích. "Ty si chceš vyřídit účty semnou?!" Ozval se mocný hlas, který se ozýval v několika ozvěnách. No sakra. Ustoupil jsem od ohně. Jeho plameny se vrátili do původního plápolání. Čekal jsem, odkud přijde, ale zlověstné ticho se rozléhalo a já slyšel jen svůj dech. "Tak mluv!" Zašeptal mi hlas k uchu. Zavrtěl jsem hlavou. "No dobře." Přitom mi mírně přeskočil hlas. Odkašlal jsem si znovu a nadechl se pro svůj proslov.
"No takže. Co to mělo znamenat?!" Ozval jsem se ostře, jak jen to šlo. Ale ticho bylo nadále. "Nedávno jsem byl v Zrcadlových jeskyních. Ten sen, kterým jsi nás všechny obdarovala mě dosti naštval." Otočil jsem se, jelikož jsem cítil jemný vítr za zády. Stála tam Smrt a zírala na mě. "Nevím o čem mluvíš. Do snů ti mohu zasahovat, ale nemohu tě přes sen zabít." Protáhla se v mé blízkosti. "No dobře, ale byla jsi to ty že? Nepřeji si, abys tohle dělala, abys mi vstupovala do snů." A přitom jsem dupl tlapkou o zem. "Vypadni ty červe!" Našpulil jsem rty a stáhl uši k hlavě. Chvíli jsem uvažoval, zdali jsem to nepřehnal. Tak jinak. "Mám pro tebe vzácné kamení." Smrt se na mě otočila a se zájmem si mě prohlédla. "Měl jsi to říct rovnou!" Uhnul jsem pohledem. "Ale chci za to něco." Hlasitý a zlověstný smích se rozezněl po celé zřícenině. Když utichl, pokračoval jsem. "Neviditelnost sic mám, ale neumím jí ovládat. Tak samo to mám s magií iluzí." Vlčice se na mě podívala a zacvakala zuby. "A ty jako všichni ostatní, chceš být v těchto magiích lepší." Přitakal jsem hlavou."Dej sem kameny a zmiz!" Procedila skrz zuby. "To není všechno." Dodal jsem. "Rovněž po tobě chci, abys mi udělali pro mě specifickou magii. Takovou, kterou nikdo nebude mít!" Chci, aby souvisela s mými odznaky a hlavně, aby sloužila pro mou obranu." Podíval jsem se na ní. Měla neurčitý výraz. Jako by snad čekala. "To bude velmi drahé! Jen tak ti magii nevytvořím!" Pousmál jsem se na ní. "Zde jsou veškeré kamínky, co pro tebe mám." Hromadu kamínků jsem přisunul jejím směrem. Smrt se okamžitě zvedla a přispěchala si pro ně. Hamižně si je probírala a snad se s nimi i mazlila. "Splň má přání, prosím." Měl jsem pocit, že mě už neposlouchá. "Teď už ale vypadni! Nebo na tebe pošlu kletbu!" Zavrtěl jsem svým tělem a rozklusal se k východu. Adios má tajná ctitelko. Nejspíše slyšela mé myšlenky, jelikož se na mě podívala dosti nevraživě. To už jsem ale obrovským skokem vyskočil ven a pelášil si to zpět za Neyteri. Proběhl jsem pomyslnou bránou a spěchal za svou milou.

// <--- Sněžné hory

Tlapka tlapku minula a já se dostal do nižší části hor. Otočil jsem se, jestli už na mě neuvidí vlci. Paráda, snad jako vždy jsem se zase vypařil jako první z nějaké větší sešlosti, jsem dobrý! Pochválil jsem se. Dalších několik velkých kroků a já ucítil, jak sníh chřadne a rozpadá se mi pod tlapkami. Netrvalo to moc dlouho, jelikož jsem sešel z hor a na území Jedláku sníh stejně byl, jako v dalších krajinách, co zde byly.
Hlasitě jsem si povzdechl a zpomalil krok. A teď to hlavní. Chtěl jsem doklusat k Smrti. Tam jí narovinu řeknu, že se mi nelíbí, jak si zahrává s mými sny a životem. Byl jsem přesvědčen, že to byla právě ona, která zapříčinila ono divné snění. Kde jsme s vlky upadli do komatu nebo spánku, nebyl jsem si jist. Snažila se nás dostat přes spánek. Naštěstí jsem měl tolik síly, abych se dostal zpět mezi živé. Nebo ne? Pomohl mi Život? Někdy za ním budu muset zajít a poděkovat mu.
Přitom uvažování jsem pohledem hledal nějaké místečko, co mi připomene cestu ke Smrti. Spíše jsem ale bloumal po okolí a hledal jakýkoliv kamínek, který by mi připomněl cestu. No jo, nikdy jsem zde nešel ze strany severu. Ušklíbl jsem se. Přičemž jsem měl pocit, že jsem vždy prošel téměř celý les až k severní straně. Pokrčil jsem rameny a zastavil se. Chvilka spánku by možná neuškodila. Ulehl jsem na zem a na chvíli zavřel oči. I přesto, že jsem byl mírně unavený, jsem stejně nemohl usnout. To že jsem Smrti tak nablízku bylo pro mě mnohem důležitější, než nějaké spaní.
Proto jsem se nakonec zvedl a s jistým krokem se rozešel k zřícenině.

//---> Stará zřícenina

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Meinere nejspíše na mě něco promluvil, ale já nějak nevnímal. Zvedl jsem tázavě obočí, ale znovu otázky jsem se nedopátral. Odfrkl jsem si a poslouchal tedy slova toho vlka. Moc mi to neřeklo, jelikož jsem mu moc nerozuměl. Nejspíše slova nebyla pro má ouška. Uznale jsem se na něho koukl. Ty jsi prostě kádr. Věděl jsem to už od začátku, co nám ta vlčice řekla. Udělal bych přesně to samé. Porval bych se s alfou, ať jsem na jakémkoliv postavení, do vlčice se mi nikdo s prominutím srát nebude.
Kdybych mohl, obejmul bych ho s pochopením. Používal dosti drsná slova, která hraničila se smrtí a životem. Jen tak brachu. Podíval jsem se na Meinereho, jelikož jsem nevěděl, co se odehrávala mimo dobu, co jsem byl s malým Mortym bokem. Zamával jsem vlčatům tedy hlavně Mortovi na rozloučenou. Tak se držte chlapi. Věděl jsem, že teď budou mít dosti krutý život bez matky, jenom s otcem. Ale on jim je hodně dobrým otcem. Usmál jsem se na ně v dáli.
Nakonec jsem se podíval na ostatní, co zde byli semnou. "No nic, starý brach půjde dál." Usmál jsem se na vlky a směrem k Vločce se mírně uklonil. Vykročil jsem směrem dolů z kopců. Je načase se vrátit domů… ale kde to je? Pohodil jsem nervózně hlavou a rozklusal se dolů ze svahu.
Teď si musím vyřídit staré účty se Smrtí!

// Jedlový pás

Zdálo se, že můj plán selhává. Proto jsem přihodil pár nesmyslných a strašících povídek o tom, jak příšerky požírají vlčata. A hle? Viděl jsem, že se Morty zastavil. Zhluboka jsem se nadechl a spokojeně vzduch pomalu vypustil ven. Věděl jsem, že něco zabrat musí. Zpomalil jsem téměř do šnečího tempa, jelikož jsem věděl, že do toho lesa určitě nevkročí. Jo deset hlav dělá divy. Usmál jsem se nad svou vlastní výhrou. "Morty pojď zpátky, maminka by se zlobila." Prohodil jsem mezitím, co jsem se k němu blížil. Nereagoval na můj hlas. Přišel jsem až k němu a málem se začal řehotat smíchy. Mé báchorky zabraly až moc. Vlče bylo ztuhlé, hledělo tupě před sebe a celé se třáslo. Položil jsem tlapu na jeho malinkatá zádička.
"Morty prosím tě, snad bys mi to nevěřil. Hele mám jít do toho lesa, abys viděl, že tam nic takového nežije? Tyhle příšery vymřely už hodně dávno. Vlastně já, když jsem byl malý asi v tvém věku, jsem jednu poslední žijící přepral." Chlubil jsem se něčím, co jsem si zase vymyslel, jak abych vlče obměkčil. Sklonil jsem se k němu a usmál se na něho. "pojď, vrátíme se k ostatním jo? Určitě tam na tebe bude čekat mamča." Ale vlče nic. Stálo jako tvrdé Y. No super, to jsem zase jednu měl hlídat vlče… Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme daleko od ostatních. Nebyl jsem si jist, jestli v tom sněhu zvládne ujít zase tu cestu zpět do kopce.
Nebyl jsem si jist, jestli mé nošení vlčat bylo zrovna to správné. Proto jsem se rozhodl pro mnohem lepší variantu. “Ty Morte, naložím si tě na krk jo? Budeš se mě držet zuby drápy na zádech dobře?" Oznámil jsem mu, jelikož jsem absolutně netušil, jak takové vlče nosit. Předním mi málem zůstala jeho hlava v tlamě.
Doslova jsem si k vlčeti lehl, hlavu prostrčil malým prostorem mezi předními a zadními tlapkami a snažil se ho dostat na krk, nebo na lopatky. Cítil jsem, jak se troškučku pohnul a pomohl mi tak. Skvělé. Měli jsme před sebou pomalou jízdu králů. Opatrně jsem vykročil a snažil se sebou moc necukat, aby se mu na mém krku pohodlně leželo.
Po nějaké době, jsme došli až na samotný vrcholek k ostatním. "Tak jsme tady." Zazubil jsem se na všechny, co tu byli. Uviděl jsem ale dalšího tmavého vlka. Jakoby vypadl z oka Mortovi. Jen mi seskočil z krku a jako by právě ožil, utíkal ke svému otci. Morte hlavně mu neříkej, co jsme spolu vyváděli jo? Prosil jsem ho ve své hlavě.
Pokrčil jsem rameny, když se nás vlk ptal na jejich matku. Já ji naposledy viděl tady nahoře s námi a to bylo tak vše. Pohledem jsem brouzdal od vlka k vlkovi, zdali oni něco neví.
Docela se mě dotklo, že se Morty bez váhání vrátil k otci. Já mu byl náhradním otcem! Posmutněle jsem se posadil stranou a pozoroval dění. Jo moment, tohle by měl být ten vlk, který si dovolil na alfu. S úžasem jsem si ho prohlédl. Ty jsi můj kluk! Kdybych mohl, dal bych se s ním hned do řeči, ale on hledal svou partnerku? Nejspíše. Cože odměna? Hm, mě by se hodily oblázky, abych konečně mohl nakopat smrti zadnici. Zazubil jsem se.

Chvíli jsem pozoroval toho malého nezbedu a myslel jsem si, že mám vyhráno. Začínal jsem být i dosti unavený aniž jsem neměl být z čeho. Pomalu ale jistě se mi zavíraly očiska. Hlasitě jsem si zívl a podíval se na Meinereho, který si přinesl zajíce. "Skvělé Meiny, můžeme je nakrmit a třeba se zklidní." Usmál jsem se jeho směrem. Do hlavy se mi vnukla maličká myšlenka, že mám rovněž hlad. Zase? Hm, ale něco málo by ze zajíce mohlo zbýt ne? Nebo ho rovnou ukradnu? Pohledem jsem se otočil na Vločku. Ona sama chudák bojovala snad s tím největším otravou, co zde mohl být. Neustále se po ní sápal. Pche, to můj svěřenec, je slušně vychován, taky ho vychovávám já.
Další vlk, tedy ten hnědý se zelenými znaky, se zase zabýval otázkami vlčete. To mé bylo téměř nemluvné a ani se nechtělo rvát. Spokojeně jsem se vrátil pohledem k němu, ale on zde jaksi nebyl. Vystrašeně jsem vykulil oči. Byli jako osy na zadku. Chvíli tě otravují a pak zmizí.
Zvedl jsem se z lehu, jelikož jsem si myslel, že mu můj kožich poskytne pěkné hřejivé klubko. Místo toho, se na tohle klubko zcela vykašlal a šel si svou cestou. "Morty?" Nebo Monty? Sakra teď nevím. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli se někam neschoval, jelikož vlčata bývala dosti hravá. Nikde jsem neviděl ani čnící malý černý ocásek. Fakt skvělé. O jednu starost méně. Podíval jsem se po ostatních. Ti měli svoji zábavu a mě nezbylo nic jiného, než se vydat toho nezbedníka hledat. Nechal zde jasné a zřetelné stopy. V jemném sněhu se otiskly jeho tlapičky. Mé byly asi tak desetkrát větší než ty jeho. A už je tak odvážný. Chytl jsem jeho stopu a s menším váháním jsem se vydal směrem po ní. Po několika metrech, jsem zvedl hlavu od země. Uviděl jsem toho nezbedu, jak se řítí do vzdálenějšího lesa. Proboha, tam ho už vůbec nenajdu. Vystartoval jsem jako namydlený blesk za ním. Snažil jsem ze sebe vydat i nějaké ty slova, ale nešlo to. Musel jsem zpomalit, abych na něho mohl zavolat. "Monty nebo Morty... Prosím tě stůj." Křikl jsem tak aby mě slyšel. Docela důrazně jsem ho žádal. "Tvoje maminka by neměla radost, že mě takhle zlobíš!" Pochybovačně jsem pozvedl obočí. Spíše by tě zabila, kdyby viděla, jak se chováš k vlčeti. "Prcku když se ztratíš, už tě nikdo nenajde, a velké obludy s deseti hlavami, co žijí v lese tě sežerou." Když už nic, mohlo zabrat alespoň tohle. Poklusával jsem jeho směrem, abych ho měl neustále na očích. Problém by byl, kdyby do lesa opravdu vlezl. "Ty obludy se žijí výhradně jen krví a masem od vlčat." Odkašlal jsem si a snažil jsem se na něho zapůsobit svými pohádkami. Třeba ho zaujmou a vrátí se ke mně. A když ne, zabije tě jeho máma.
To už jsem byl ale docela blízko u něj. Měl jsem ho na dosah. Stačilo po něm skočit. Nebyla to ale kořist, abych se po něm mohl válet. Ještě mu něco zlomím, divím se, že přežil můj styl nesení v tlamě.

// Osudíkovi - své kolečko máme odehrané

Tak trošku jsem čekal, že mě z toho Meiny nevyseká. Nevěděl jsem co udělat dříve. Nemohl jsem se ho jakkoliv zbavit, abych mu neublížil. Fajn, co teda s nim? Meiny si začal bránit svou bílou vlčici. "Ale tak se hned nečerti, já ti jí neberu." Zacvakal jsem zuby a zavlnil obočím. Ty pardále a prý že vlčice nemáš rád. "No dovol, adoptovat si ho?" Vyhrkl jsem ze sebe. A vůbec! Nejsme si podobní! Když jsem si ho letmo prohlédl, možná by se tam nějaká ta podoba našla a to mě děsilo ještě více. Není moje… Ujišťoval jsem se. Nikdo mi nechce pomoci… ani vlčice, co by měla mít v sobě takový ten pud na vlčata. Ta mě totiž odmítla dosti jasně. Jednoduše se na mě ostatní vykašlali a Meinere to vyhrál. On jako jediný nedostal vlče, nebo si ho nevybralo. Chová se k nim ještě hůře než já, já jen panicky křičím, ale stojím jako přikovaný, on je překračuje. Pobaveně jsem se otočil na posledního příchozího vlka. "Tak ty máš svoje vlčata? Přiber si i moje, něco ti za něj dám." Snažil jsem se navázat kontakt a udělat tak obchod. Donesl bych mu třeba celého muflona, jen aby mi pomohl.
Začínal jsem se uvolňovat a tak jsem si poklidně sedl. Bílá vlčice se nám představila a já k ní galantně pokynul hlavou. "Tak Vločka, jak výstižné. Mé jméno je Morfeus." Zazubil jsem se na ní a pohledem hledal Meinereho, který se neustále snažil někde uschovat.
Škubl jsem sebou, když jsem uslyšel hlas vlčete. "Tak tohle mi nedělej, vylekal jsi mě." Přísně jsem se na něj podíval, ale můj přísný pohled se obměkčil podle jeho výrazu. "Tak Morty povídáš. Hm, to zní vážně dobře. Mě říkají Morf." Máme toho čím dál tím víc společného, teď mi Neyteri neuvěří, že není moje…
Nadechl jsem se, že jsem prvotní okamžiky seznámení zvládl. Jako bych si myslel, že je to už všechno za mnou. Ale nebylo. Vlče do mě začalo strkat, a když jsem ho ignoroval, zavěsilo se mi na ocas. Švihl jsem ocasem nahoru a dolů a ucítil, že se mě pustilo. Znovu jsem se poklidně posadil. Zrovna když jsem chtěl začít mluvit s tím nejméně upovídaným vlkem, co zde mezi námi byl, znepokojeně jsem se ohlédl, kde to vlče vlastně je. Necítil jsem nějakou dobu jeho dotek. Hm? Otočil jsem nejprve hlavu. Ale žádná malá huňatá kulička u mě neseděla. Vyskočil jsem na nohy a zběsile pohledem hledal toho nezbedníka. "Monty nebo Morty, nebo jak se jmenuješ ty pidi vlku!" Okřikl jsem ho, když jsem ho uviděl a rychlým krokem, jsem se vydal k němu. Jak ho mám vzít, aby šel semnou zpět? "Běž zpátky." Ale místo toho se posadil na zadek a seděl. Protočil jsem oči, vzal toho drobka do tlapy za hlavu a vláčel ho takovýmto způsobem zpět. Co já vím, jak se to nosí? Položil jsem ho na zem a lehl si k němu. Chvíli jsme na sebe zírali. Ani jeden nechtěl toho druhého, ale přitom jsme si byli dosti podobní. "Zůstaň u mě ano?" Zašeptal jsem k němu. Byl u mého boku a já uzavřel kruh kolem něho svým tělem. Proč zrovna já se mám starat o vlče. Díval jsem se na toho vychrtlého a zbídačeného vlčka.

// Fretký :D

Morf

1 los = Koulovačka
1 los = Bellatrix akce
5 losů = Mikuláš
4 losy = příspěvky (9.12.)

celkem = 11 losů

Lucy

1 los = vánoční akce s Bellatrix
5 losů = Mikuláš
1 los = příspěvek

Poplašeně jsem se usmál na vlčici, která mi má slova potvrdila. Dobře… dobře... a o co jde?! Chtěla moje hlava hned chrlit. Zastavil jsem své myšlenky. Zavrtěl jsem sebou, když jsem uviděl další příchozí. Byla to čistě bílá vlčice, tedy až na část ocásku, která byla černá. Můj pohled ale zaujal spíše vlk, který byl slepený za dvou půlek těla, tedy bílé a černé. Meiny? Tázavě jsem zvedl obočí. Hned na to jsem zavrtěl hlavou a oba dva příchozí pozdravil. "Zdravím." Přátelsky jsem se usmál na Meinereho. Tak přeci jen jsi nějakou buchtu klofnul. Pousmál jsem se nad myšlenkou a vrátil se zpět k vlčici. S tím souvisel totiž příchod dalšího vlka. No páni… Vlčice nás utišila a já se zachmuřeně na ní podíval.
Tlapkou jsem vrtal ve sněhu a díval se nezaujatě na vlčici. Tak tvůj parťák se popral s alfou? To je mj kluk! Kde je? Jak se jmenuje?! Ale další slova už nebyla tak mému uchu lichotivá. Opustil jí a nechal s vlčaty samotnou. Pokynul jsem hlavou a podíval se na Meinereho. Ten stál poblíž bílé vlčice. Vy jste mi ale páreček! Zazubil jsem se na oba dva. Nejspíše jim moc dobře došlo, co se mi honí hlavou.
Jenže když vlčice řekla, že nás žádá o pohlídání vlčat, málem mi spadla čelist. "Cože?! To teda né!!" Vyhrkl jsem ze sebe jak nejrychleji to šlo, ale to vlčici nejspíše vůbec nezajímalo. Ta jen vlčatům něco broukla. "No tak počkej." Řekl jsem důrazně. Jenže ona mě vážně neposlouchala. Vlčice se k nám otočila s vděkem a utekla pryč. "Hej! Vrať se, to nemůžeš!" Zběsile jsem křičel, jelikož jsem se toho opravdu bál. Vlčata seděla při sobě a tiskla se na svá drobná tělíčka.
Otočil jsem se na ostatní vlky. "Hele tohle není nic pro mě. Meinere, ty víš, jak to s vlčaty mám." Měli jsme na to téměř stejný názor. "A protože je tu jediná vlčice... jsem pro, aby sis je vzala ty." Usmál jsem se od ucha k uchu na bílou vlčici. V tom jsem ucítil jemný tlak u tlapky. Zděšeně jsem se podíval směrem dolů. "Proboha!" Vykřikl jsem a panicky jsem se podíval na ostatní vlky. "Meinere pomož mi!" Zoufale jsem se na něj díval. Černé vlče, to nejdrobnější s bílými proužky se mi tulilo k tlapce a předními tlapkami jí obejmulo. "Dávej na to bacha, je to vzácné." Řekl jsem mu důrazně, když se tiskl k náramku. Jemně jsem zacukal tlapkou, jestli se náhodou nechce pustit. Bože jak se mám starat o tohle, když se nedokážu postarat skoro sám o sebe! Snažil jsem se ho setřást a nenápadně se zdejchnout, ale nějak to nešlo. "Vezmeš si ho?" Zeptal jsem se prosebně bílé vlčice s černou špičkou ocásku. Prosím. Opravdu jsem měl z toho nepříjemný pocit, že zrovna já bych se měl o něco takového starat. Ježiš maria, snad nepříjde Neyteri...

// <--- Neprobádaný les

Hnal jsem se za představou pořádně tučného kamzíka. Úplně jsem ho viděl před očima, jak skáče po sněhu a někde uvízne. To bude příležitost pro mě! Ale v tom mě vyrušilo hlasité a naléhavé zavytí. Znělo to tak prosebně, že mě vidina neexistujícího kamzíka opustila. Hm? Zvedl jsem hlavu od země a ještě chvíli poslouchal. Nadále však bylo ticho. Nebyl jsem si tedy jist, jestli to bylo tak naléhavé, jak to znělo. Možná bych se měl přesvědčit, třeba… třeba už zavýt nemůže. Otočil jsem se zpět a pohledem se díval na Neprobádaný les. Ach jo kopretinko, musím vydržet. Pomalu a nejistým krokem jsem se tedy vydal výše do hor, abych zjistil, co se děje. Možná tam nějaký vlk zapadl do nějaké rokliny, má polámané všechny tlapy a jsou teď už i v bezvědomí. To mě hnalo výše a výše do hor.
Netrvalo to dlouho a do čenichu se mi dostaly pachy více vlků, nebo spíše vlčice a vlčat? Bylo to divné, jejich pachy mi připadaly zvláštní. Po dalších několika metrech, jsem si všiml stop ve sněhu. Zastavil jsem se a váhavě se rozhlédl. Tak kde jste? Byly zde větší ťápoty a vedle nich maličké. Vlčata. Měl jsem z nich panickou hrůzu a proto jsem se chtěl otočit a rychle utéct co nejdále to jen půjde. Ale! Naštvaně a mrzutě jsem se zatvářil. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Přestaň už. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak naléhavé to vytí bylo.
Možná se jí jedno ztratila… nebo někam zapadlo. To mě tak nějak přesvědčilo, že bych měl jít opravdu dál a nečekat na to, až se opravdu zcela zaseknu a uteču. Musíš to jednou překonat!
Povzdechl jsem si a nejistě se rozešel dál. Pach mě dovedl až k majitelům těch to pachů. Zastavil jsem se opodál, když jsem je viděl v dáli. Tak tady jste! Rozešel jsem se k ním. Vlčice ke mně stála zády, takže jsem si jí mohl dobře prohlédnout. Byla na hlavě světlehnědá, tělo přecházelo do tmavší a za zádi snad do černé. Než na ní jsem se dával na ty drobné kuličky, které u ní byly. Jedno drobnější než to druhé.
"Zdravím." Pronesl jsem nejistě a držel si odstup, aby se mě nebála. "Slyšel jsem zavytí… tvoje?" Zeptal jsem se, protože zde mohlo být klidně více vlků a já bych mohl obtěžovat někoho jiného.
Mezitím, než odpověděla, jsem si prohlédl ty vlčata. Jedno bylo tmavě hnědé, druhé světlejší ale zase záď tmavá, do černé po matce. A poslední, které se mi zalíbilo nejvíce, bylo téměř celé černé až na proužky světlé na těle. Bylo i nejdrobnější. Proboha, ty jsi ale… Nedořekl jsem, když jsem se vrátil pohledem k jeho matce. Ta měla tyrkysové oči. No tak?

Chvíli jsem se zběsile převaloval. Ležela přede mnou kostra vlka. "Proboha, co se to stalo! Křičel jsem jako na lesy. Nakonec jsem se otočil ke kostře zády a rozběhl jsem se pryč nějakým směrem. Vůbec jsem nevěděl kde jsem, nebo kam vlastně běžím, ale doufal jsem, že běžím někam do bezpečí. Místo toho jsem se ocitl na nějaké obrovské hoře, snad sopce. Neustále se ozývaly výbuchy a otřesy. Pomalu jsem stoupal směrem vzhůru a doufal, že se mi to všechno jen zdá.
Došel jsem na okraj vrcholu a udělal krok do prázdna. S křikem a rychlým pádem, jsem se hroutil do žhnoucí lávy.
Škubl jsem sebou a zrychleně dýchal. Ach bože, zase sny. Protáhl jsem se a podíval se kolem sebe. Vedle mě ležela Neyteri, která usnula nejspíše jako já. Povzdechl jsem si. Její tělíčko bylo moc vyzáblé a mě napadla dokonalá myšlenka. Mohl bych jí ještě něco málo ulovit. Něco malého ale tučného což? Pousmál jsem se a opatrně se postavil, tak abych jí neprobudil.
Vydal jsem se tichými kroky přes les. Do čenichu se mi ale nedostala žádná pořádná čerstvá vůně zvěře. Ušklíbl jsem se a vydal se směrem ven z lesa. Tam určitě něco bude. Nadšeně jsem přidal do kroku a vyběhl z lesa. Vydal jsem se zpět směrem na Galtavar, ale zajíce jsem zrovna nechtěl. Byly zde ještě Sněžné hory. Tak jo, co by mohlo být tam? S úšklebkem jsem stočil kroky směrem do hor a doufal, že potkám nějakého sněžného či horského kamzíka, který žije v zimě na sněhu.

// ---> Hopem skokem do Sněžných hor

// Já taky!

//<--- Západní Galtavar

Hlasitě jsem si zívl, když jsme se dostali na druhou stranu a mířili si to mým šnečím tempem k lesu. Už abychom tam byli. Zajíc mě spíše ještě více unavil, než nakopl svou energií. Vlastně mi teď bylo jedno, co kulíšek znamená. Snažila se přijít na to, jak by mi to popsala. "No to bych si teda prosil." Vydal jsem ze sebe a odlepil oči od země. Málem jsem se zhrozil, když jsem uviděl kolik toho máme před sebou. Nebylo to tak daleko, ale v mém nynějším rozpoložení ano.
Bucneš? A tohle je zase co? Raději jsem se neptal, co mě více zajímalo bylo to odkud opravdu pochází. Jelikož její výrazy jsem moc dobře neznal. Protočil jsem oči, když jsem viděl, jak lehce si kolem mě poskakuje a já se sotva plahočím. To už jsme ale byli oba dva v Neprobádaném lese. Konečně. Odvětil jsem úlevně sám pro sebe.
"Dobře, najdeme nějaký pelech a tam si na chvíli odpočineme." Usmál jsem se vítězně. Les byl poněkud tmavý, ale to mi vůbec nevadilo. Popravdě bych měl asi pelech hledat já, ale to bychom zůstali tady kde jsme a já bych usnul na místě.
V tom se Neyteri rozběhla kousek od nás. Pofidorně jsem si místo prohlédl. Nebylo to zrovna to, co jsem si pro ní představoval. Z jejího hlasu jsem poznal nadšení, ale jestli tomu tak opravdu bylo se říct nedalo. "Já ti nevím, přijde mi to né dosti zateplené." Pokrčil jsem rameny, když jsem přišel za ní. Byla před námi skála a nic víc nic miň.
Ještě k tomu byla na mechu jemná podestýlka ze sněhu. Bude to zebat. Začal jsem tlapkou odhrabovat sníh, abych se dostal k mechu. Místečko bylo tak akorát pro moje velké tělo. Kdybych si lehl do klubka, bylo by místo i pro Neyteri, která by musela buď sedět, nebo ležet částečně na mě.
Uculil jsem se na ní, aby si dala taky tu práci jako já, jestli chce mít teplo od mechu. Ulehl jsem s hlasitým bručením na zem. Snad nenastydne. Chvíli jsem se na ní upřeně díval. Jako bych čekal, že mi odpoví na ty nejtěžší otázky života. Nakonec jsem si povzdechl. Další zima. Už druhá? Stále spolu… jak rád bych ti našel ten pravý domov princezno. Teplý domov pro tvou krásnou prdelku. Vůbec, divím se, že jsi ještě semnou. Znal jsem svou povahu, ale nikdy jsem se k ní nechoval zle, nebo jsem si to alespoň myslel. Jako každý partner jsem chtěl, aby byla šťastná. Nebyl jsem si jist, jestli jí tenhle styl života vyhovuje. Toulání od kamene ke kameni, od řeky k řece. Sklonil jsem hlavu a odvrátil zrak a zabodl ho do země. "Kdyby ti byla zima, klidně se přitul, mě tím nevzbudíš. Nebo si lehni na mě, to je jedno, mám tvrdý spánek." Broukl jsem a poklidně zavřel oči. Jeden zajíc.... druhý zajíc… Třetího jsem ani nedopočítal, jelikož jsem spal.

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Chlapské věci jsou chlapské. To bylo jednoznačné. Mě by vlčice nepustily mezi sebe, kdyby se bavily o svým věcech. Nebo jo? Hm? Představil jsem si hlouček vlčic. O čem se mohou bavit vlčice, když jsou jenom spolu? Jediné co mě napadalo, bylo pomlouvání svých partnerů. Jak moc jsme neschopní. Ale co ty vlčice, které nikoho nemají? To byla mnohem záludnější otázka. Hm. Zadumaným pohledem jsem se vrátil zpět k ní. Věděl jsem, že se jí mé "hraní" se zajícem moc líbit nebude. Proto jsem si v hlavě vymyslel dokonalou odpověď. "Já si s sním nehrál, ale chtěl jsem mu dopřát poslední radost v jeho… životě." Byl už vlastně mrtvý, ale to nemění nic na tom, že jsem vymyslel dokonalou odpověď, na kterou nemohla nic říct. No dobře mohla, ale věděla by, že je to zbytečné se semnou dohadovat.
Načež to co štvalo mě, tedy to že není vykrmená, měla ona někde na ocásku. To je mi trápení pro trochu žvance, který jsi si líná ulovit že?! Než abych trpěl hlady, nejspíše bych ohlodával o stromky a žral jejich kůru, jen aby mělo mé břicho něco v sobě. Nesnášel jsem pocit dlouhodobého hladu.
Tak nějak jsem předpokládal, že les bude nejlepší řešení v takovém né zrovna příjemném počasí. Nuž tak vzhůru. Lenivě jsem se postavil. Mezitím se Neyteri dala do pohybu a poklusávala kupředu. Proboha jen né běh. To by ten zajíc přišel nazmar. Nadechl jsem se a těžkopádným krokem jsem se šinul k ní. Naštěstí pro mě na mě počkala a já jí spokojeně, sic trošku jako valibuk došel. Zastavil jsem se přesně tam kde ona. Zrovna teď bych neudělal ani o krok navíc. Kulíšku? "Co to je? Kulíšek... doufám že to není nějaká nadávka." Zazubil jsem se na ní. Znělo to moc pěkně na nadávku. "Nejraději bych se zakopal už tady, ale dojdeme alespoň do lesa." Přeci jen jsem jí to navrhl sám. Rozešli jsme se dál směrem k nějaké řece. O nedlouho jsme byli u ní.
Krvavá princezna byla o něco napřed a chtěla se rozhodnout přebrodit řeku. Pché to tak. Zrovna se mi nijak nezamlouvalo to, že bychom v takové zimě šli do vody. Natáhl jsem se po ní a zatáhl jí zpět k sobě za ocásek. Možná to bylo trošku surové, ale nic lepšího mě nenapadlo. Hlavou jsem ukázal na větší kameny, které byly nedaleko. Místo nadávky se mi dostalo olíznutí na tváři. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a div nezačal jančet. Připadal jsem si jako vzorný a spolehlivý vlk, který je v nějaké zkoušce a obstál.
Přeskákali jsme řeku díky kamenům a pomalejším krokem si to šinuli k lesu. "Ten zajíc mě docela zmohl." Prohlásil jsem a nesmírně jsem se těšil, až ulehnu.

// ---> Neprobádaný les

1. Neyteri
2. Coffin
3. Meinere
4. Ghost
5. Takki
6. Takeru
7. Fanny
8. Lennie
9. Amelis
10. Litai