Gallirea - Příspěvky uživatele

Morf

1x lístek = 18.12.2014 post
3x lístek = 19.12.2014 posty
1x lístek = 20.12.2014 post
1x lístek = 21.12.2014 post

Celkem 6 lístků

Lucy

1x lístek = 17.12.2014 post
1x lístek = 18.12.2014 post
1x lístek = 20.12.2014 post

celkem 3 lístky

:)

Jelikož jsem měl chvíli času, mohl jsem si naší snad budoucí alfu prohlédnout. Pěkně urostlý, statný vlk s hnědým zbarveném. Takové jsem snad ještě neviděl. Přes přední tlapku se mu táhl větší klikyhák, který tvořil hodně pěkný obrazec. Odznaky byly docela důležité, už jen pro samotné zapamatování vlka. Jasně že bych na svou alfu nezapomněl, ale je to myšleno obrazně.
Pousmál jsem se na alfu, když mě vyslechl a zhodnotil to docela kladně. Každopádně jsem si byl jistý, že o naších funkcích a umístění či postavení rozhodne čas a naše snaha. I šikovnost. Takže je klidně možné, že nás využije zcela jinde, než bychom si mohli myslet. Ale s jednou věcí měl pravdu. Nikdy vlk neví, co se může stát. Sice jsem z toho života ve smečce neměl tolik prožitého, ale oddanost byla samozřejmostí.
Docela mě zarazilo, když Neyteri spustila o sobě. Padla slova pečovatelky, lovce, učitele. Počkej, počkej, ty jsi byla beta?! Mám partnerku bývalou betu?! Žádný vlk by nemohl být pyšnější na svou partnerku, než já v tuto chvíli. Pootočil jsem hlavu směrem k ní a s úžasem jí sledoval. Hrdě jsem vypnul hrudník a s úžasem jí sledoval.
Vrátili jsme se zpět k vlčatům. Větší vlčata? Tak to nebude problém. Vnitřně jsem se uklidnil. "Vyčerpáni? My jsme plní elánu, o vlčata se jim na dočasnou dobu postaráme, aby si ten pár mohl s poklidem odpočinout." Jednu jsem se té fobie zbavit musel a jak jinak se jí zbavit, než v přítomnosti vlčat. Ono možná mě neděsilo to, že jsou tak malá. Ale spíše to, že bych jim mohl nechtěně ublížit. To by mě bolelo u srdce, kdybych věděl, že se někomu tak malému něco stalo. Podíval jsem se na Neyteri, jestli souhlasí. Snad ano. Tuláky jsme byli neskutečně dlouho a já byl napružený, natěšený a celý plný energie. Těšil jsem se, až svou energii vynaložím pro smečku. Ocení to tak více vlků a né jenom já.
Hned na to nás vyrušila vlčice. Oslovila mě a já se na ní překvapivě podíval. Chtěl jsem jí odpovědět, ale asi by nebylo vhodné odcházet od našeho tématu a to ještě k tomu s alfou, když se snažíme o přijetí. Proto jsem se pousmál a pokynul hlavou na pozdrav. Alfa jí hned zarazila, aby počkala.
Pootevřel jsem tlamu a můj úsměv se rozrostl do ohromných velikostí. Nejraději bych mu skočil kolem krku a děkoval mu do skonání. To bylo nevhodné, a proto jsem sebou jenom vrtěl, ocásek mi pleskal ze strany na stranu a já ze sebe dostal pár slov. "Jsem ti nesmírně vděčný, děkuji." Oči mi zářily, jako bych se právě dostal do euforie.
Rovněž nás vybídl, abychom si to tu prošli. Souhlasně jsem přikývl. "Těší mě, Storme." Odvětil jsem nadšeně. "Když bychom si to tu chtěli projít, nevrhnou se na nás ostatní členi smečky?" Bylo to takové zvláštní. Určitě o nás nevěděli a než pak ze sebe seškrabávat vlky, bych se tomu rád vyvaroval. Další věc byla, že Storm měl určitě dost práce a hlavně se teď věnoval Vločce.
Podíval jsem se na Neyteri. "Projdeme si to a najdeme ten pár, který má ty vlčata? Na chvíli bychom je mohli pohlídat a ty bys mi ukázala jak se vůbec k vlčeti chovat abych mu neublížil, co říkáš?" Zašeptal jsem k ní, když už se Storm věnoval Vločce.
Storm na mě působil jako opravdu příjemný vlk. Sic ze začátku musel být odměřený, jelikož nevěděl, jestli nás příjme a nebo nás odežene.

Neposedně jsem sebou vrtěl ze strany na stranu. Bylo to jako výběrové řízení. Prostě ukaž co umíš, předveď se a jestli nic neumíš vypadni. Trochu nesměle jsem si odkašlal. Tohle mi bylo dosti nepříjemné. Tedy konkrétně to předvádění. Hm.
Nechápal jsem proč, ale ti dva po sobě pokukovali, jako by se chtěli nějak oťukat, ale ani jeden nevěděl kdy přesně začít a jak. Pche, ještě tu budu navíc ne? Protočil jsem oči a chvíli věnoval pohled, upřený pohled na nějaký strom.
Chvíli na to promluvila Ney. Jasně že zde nejsou dlouho, nedávno jsem tudy šel a nikdo mi nechtěl ukousnout ocásek za to, že jsem vešel a překročil pomyslné hranice. Pohledem jsem se tedy vrátil zpět k nim. Jemně jsem našpulil rty a poslouchal vlka, jak jen souhlasně odpovídal ohledně nějaké bývalé smečky. Snažil jsem se vypadat pozorně, ale vůbec jsem netušil oč se jedná. O jakou smečku, nebo o jaké vlky.
Docela se mi odlehčilo hrdlo, které bylo jako v jednom uzlíku. Jeho úsměv trošku odlehčil situaci. Měl pravdu, místa jsme si určitě museli nějak zasloužit. Nikdo nechtěl do smečky darmožrouty. Úsměv jsem mu oplatil, ale né takový jako měl on. Můj byl vřelý. Takže místo by bylo. Nadechl jsem se. "Nejspíše nás budeš zkoušet?" Zeptal jsem se s pozvednutým obočím. Nechci se tu natřásat. "Každopádně bychom chtěli přispět do chodu smečky. Nebyli bychom jenom darmožrouti, ty nikdo nechce, je mi to jasné." Uznal jsem a pousmál se. "Asi si to budeš muset rozmyslet sám. V budoucnu by se ti mohla hodit má síla." Né že bych se vychloubal, ale dovolil jsem si tvrdit, že v síle nejvíce vynikám. "Takže taková obrana území pro vaší smečku by pro mě nebyl žádný problém." Koutky se mi zkroutily do jemného úsměvu.
Vlastně kdyby chtěl, mohl si mě vyzkoušet rovnou a to menší výzvou. Pro mě by to byla čest si nechat nakopat zadek od alfy. A nebo taky né a skončilo by to jako kdysi. Ta představa se mi dosti nelíbila. Třeba mou sílu nepotřebuje. Může mít smečku poskládanou z téměř samých silných vlků.
Podíval jsem se na Neyteri. Nechtěl jsem mluvit za ní. Sama musela vědět, jak by přispěla do smečky ona. Ať se rozhodne jak chce, ale mám pocit, že další dvě hlavy a jedna horda masa by se mu mohla hodit. Povzbudivě jsem se usmál na princeznu.
Hned na to došlo k tématu vlčata. Prvně jsem na něho vykulil oči. Vy máte hned tři?! Zděšený výraz jsem se snažil skrýt i když mi to nejspíše moc nešlo. "Vlčata jo? To jsi mě překvapil." Nakonec když se to tak vezme, jaká smečka by neměla vlčata. Můj výraz se uvolnil. Možná mi pomohla zkušenost s Mortem, kterého jsem hlídal, ale byl jsem ochoten do toho jít i s vlčaty, tedy cizími. "To bude fajn." Uznale jsem prohlásil. Nemohl jsem mu říct, že mi nahání strach a panickou hrůzu.
"Nedávno jsem jedno vlče hlídal." Né že bych se tím chvástal, ale chtěl jsem tím říct, že bych to mohl zvládnout nějaké i pohlídat. Ale jenom jedno. "Když tedy máte vlčata, nehodila by se vám tedy lovecká, obranářská, prostě jakákoliv výpomoc?" Zeptal jsem se zvědavě. Stále jsem se snažil najít ten bod, kde si sám uvědomí a my ho přesvědčíme, že jsme ti praví pro jeho smečku.
Postavil jsem se a jemně se protáhl. Rovněž si mě mohl s poklidem prohlédnout.

Na to vlče jsem jenom mávl tlapkou do vzduchu. Prostě není mé tečka, čárka, vykřičník. Ujistil jsem se pěkně v duchu. "Vážně? To vypadám tak mladě? Teď jsi mě ale dost potěšila." Vypadat mladě jako vlče není k zahození. Můžu balit i mladé vlčí slečny ou je! Zavrtěl jsem se a pohledem se rozhlédl. Neyteri si rovněž kecla na zadek a oba dva jsme byli chvíli z ticha. Napětí a nedočkavost, jestli někdo přijde ve mě vřely.
"Ale vždyť já nezlobím." Ohradil jsem se a zatvářil se uraženě a dotčeně. "Zkus se na nějakého vlka jenom usmát a já mu udělám, ujmu na zdraví." Jelikož jsem věděl, jak dobře umí provokovat, rozhodně jsem nechtěl, aby to na někom zkoušela. Na někom jiném, že jo.
O něco jsem zvážněl, když se mě zeptala na to, jestli to fakt chci zkusit. "No, byl bych mnohem radši, kdybychom byli, nebo alespoň ty, kdybys měla zázemí." Pousmál jsem se na ní, jelikož nemohla ani tušit, jak mě zrovna tahle věc trápí.
Vlci si dávali docela načas. Žádné odpovědi se na mé zavytí nedostalo a hlavně nikde nikdo nebyl. To tu všichni vymřeli nebo co? Zavrtěl jsem zadkem na zemi. Bylo to jako celé věčnost. Divné pocity se mi draly na mysl. Nadšení, agrese, pocit, jako bych šel právě na popravu a mnoho dalších a dalších nepopsatelných pocitů. Povzdechl jsem si hlasitě a podíval se na Neyteri. "Není všem dům konec, když nikdo nepřijde anebo si nesedneme, prostře, odejdeme ano?" Pousmál jsem se na ní. Popravdě ve smečce jsem nebyl hodně dlouho, takže jsem netušil, do čeho bychom se zase řítili.
"Kdyby se ti kdokoliv nelíbil, řekni mi to a půjdeme, nebo mi dej znamení jo?" Snažil jsem se působit jistě, ale nervózní jsem byl jako před prvním lovem.
Jen co jsem to dořekl, přisvištěl k nám dosti nabroušený vlk. Zaraženě jsem se na něho podíval. Vypadal, jako by mu právě někdo přebral jeho buchtu. To jsem tu pár minut a už jsme něco provedli? Znepokojeně jsem se ohlédl na Neyteri. Pokrčil jsem rameny jejím směrem.
Při jeho příchodu až k nám jsem se postavil a mlčky na něho hleděl. Docela dlouho si prohlížel Neyteri a mě se automaticky na zádech zježila srst. "Em." Vydal jsem ze sebe. Když jsem viděl, jak neustále prochází mezi naším prostorem, rychle jsem se postavil tělo na tělo k Neyteri. "Cítíme. No popravdě to šlo cítit, až když jsme sem vešli." Nemyslel jsem to zle, jen jsem mu to chtěl objasnit.
Jakmile jsem věděl, že stojím při své princezně, srst mi okamžitě slehla. Byla naježená spíše ze strachu o ní.
Zvedl jsem od ní pohled a podíval se na vlka, který byl alfou nebo betou ve smečce. Spíše jsem ho typoval na alfu. Dosti svérázné jednání o tom vypovídalo. Hlavně se drž. Uklidnil jsem se vnitřně. "Nechtěli jsme vám nějak narušovat soukromí." Začal jsem trošku odměřeně. Nakonec můj hlas nabral spíše přátelštější tón. "Jmenuji se Morfeus. Tohle je moje partnerka Neyteri." Představil jsem i svou drahou polovičku.
Prohlédl jsem si vlka a nenuceně pokračoval dál. Docela jsem se uklidnil. "Když jsi mluvil o smečce, předpokládám, že jsi alfou. Neměli byste místo pro dvě zbloudilé duše?" Přeci jen jsem mu určitě nemusel vysvětlovat, proč hledáme domov. Jen se na ní podívej, samá kost a kůže. Prohodil jsem jen tak v mysli. Věkově jsem vlka typoval tak nějak můj ročník, možná mladší. To by bylo divné ne? Nakonec jsem svůj proslov ukončil jemným úsměvem a vyčkával. Přešlápl jsem si.

// <--- Zelené nory

Potichoučku jsem našlapoval, aby mi neuniklo její jediné slůvko. Její hlas byl pro mě vzácný, proto jsem chtěl slyšet zcela vše. Pomalými krůčky jsme postupovali dál. "Tak dobře, obejdeme to. Máš pravdu, že ty místa byla holá bez stromů a počasí není nic moc." Jen co jsem to dořekl, mi hlavou proběhla vzpomínka na místo, které se nacházelo kousek od nás. Přesněji tam kam jsme směřovali. No jo, jednou jsem tama procházel ne? Mělo by to tam být dobře kryté, s vodou a snad i nějaké zásoby jídla. Tedy masa." To bylo nejdůležitější, nic jiného nebylo tak výživné jako maso.
Letmo jsem uslyšel myšlenky Neyteri. Byly docela silné, jelikož se mi prodraly přes mou hlavu, která se snažila cizí myšlenky zachytávat hned na okraji. Tak borůvek by se ti zachtělo, nebo jahůdek jo? Prdlas, budu do tebe cpát jenom samé maso, abych si tě pořádně vykrmil. Podívej se na mě, jak jsem krásné připraven na zimu. Pochválil jsem svou roční práci.
"Ale, ale to není pravda! Kdyby bylo moje, musel bych o tom vědět ne?" A vůbec, moc jsem netušil, jak přesně na to. Záleží, jak to vlče vznikne. Ale tu vlčici jsem viděl poprvé. Jo poprvé. Možná kdybych se jí postavil na záda, něco by vzniklo. Pohledem jsem si prohlédl Ney. Její záda vypadala, že by mou váhu neudržela. Spíše by prostě praskla. A pak mi říkej, že ty víš jak na to. Ušklíbl jsem se na ní. "Víš že mě vlčata děsí, těžko bych si nějaké pořizoval." Pousmál jsem se. Těžko, těžko bych se o něho mohl starat. "Jsou jako malí satani. sou všude. Jsou rychlá a divně malá." Vlčata prostě byla zmenšenina vlka a to mě dosti děsilo. Proč nevzniknout prostě hned velcí vlci?
Dostali jsme se někam do půli cesty, když princezna našla téma smečka. "Cože dohled?" Byl jsem zvyklý na svou svobodnou tlapku, než na to, aby mě někdo kontroloval. Crhm, vypadá to, že mé toulky a poznávání světa skončí? Neee. Pousmál jsem se. "Vlčice jak vlčice, ty by mi nevadily, ale co vlci? Asi bych jim musel oči vyškrábat, kdyby se na tebe dívali. Víš že v tomhle jsem nervní." Bylo to dosti tenký led, tohle téma Ani jeden jsme totiž nechtěli, aby se kolem druhého motalo opačné pohlaví.
"Když říkáš doma, kde to vlastně je?" To byla otázka za všechny drahokamy světa. Kde je náš domov, kde? Tázavě jsem se na ní podíval. Rovněž mi došlo, že je tu další zima, ona je podvyživená a my zase nemáme kam složit hlavu. Tohle mě vážně štve. "Já teda na žádnou ještě nenarazil, ale myslím si, že by to mohlo být pro nás výhodné."
Dostali jsme se do Borůvkového lesa. Přivítala nás krásná vůně, která byla obohacena o něco více. Co to je? Byly to pachy vlků, větší skupiny vlků. "Cítíš to?" Zeptal jsem se jí. Nevím, co mě to popadlo, ale vnitřně jsem cítil potřebu zavýt. Nadechl jsem se tedy a z plných plic procítěně a hrdelně zavyl. Jo to je ono. Jakmile jsem skončil, pousmál jsem se na Neyteri. "Je to super."

Švihl jsem, tlapko do vzduchu. Kdybych se měl bát v každém lese, asi bych strachem umřel no ne? Vlčice na tom možná byly jinak. Třeba věci více procítily. A nebo taky né a jenom se prostě bojí o vlastní zadek.
"Já za to nemůžu, že jsem tak dokonalý a pěkný a dobrý, že mě chce každá šťabajzna." Zatvářil jsem se, jakože mě to už vážně otravuje. Na každém kroku někdo. "Zamknout? Nechci do podzemí, je tam smrad a tma a vlhko a zima.“ Procedil jsem přes zuby docela zhnuseně, když jsem nad tím uvažoval. Mezitím pleskla ocáskem o zem. Jak roztomilé. Pro jistotu jsem se ale stáhl a hlídal si své přednosti. Obličej už zjizvený byl. Huh, málem bych zapomněl na svou malou kamarádku jizvu. A taky náramek jsem si dosti střežil.
A vůbec. Ani jsem nevěděl, co přesně jsem chtěl říct. "K Vodě? Je zima, raději tě očistím sám, než aby ses musela namáčet do studené vody." Jemné mrholení neznačilo vůbec žádné oteplení. Spíše naopak. Kdyby měla teď mokrou srst, špatně by to schlo. "Žádné drhnutí zas nebude." Zazubil jsem se a obešel jí. Tak se na to podíváme. Zatvářil jsem se znepokojeně, ale jinak se tahle situace nedala vyřešit. Ani já bych nechtěl mít mokrý kožich. Nezbývalo mi nic jiného, než všechno pracně obrat, vytahat a vyškubat. Ne škubat ne, to by jí mohlo bolet. Připravil jsem si jazyk a přibližně studoval nejvíce zašpiněná místa. Hm. Povzdechl jsem si, jelikož jsem si možná nabral velké sousto.
Začal jsem tedy na zádech. Prvně jsem se binec snažil vybral tlapkami a to tak, že jsem čeřil srst. Nic moc tomu ale tlapky nepomohly. Proto jsem musel použít opravdu zuby a jazyk. Nejprve jsem zuby vytáhl větší větvičky a kusy hlíny. Pečlivě jsem je vždy vyplivl mimo nás. No tomu říkám sajrajt. Letmo jsem si prohlédl Neyteri a poté pokračoval dál. Jemné chrastí nechtělo ven ani zubama a tak přišel na řadu můj jazyk. Vše jsem pečlivě dočistil a srst uhladil. Jakmile jsem byl spokojen, letmo jsem si jí prohlédl ze všech možných úhlů. Jako bych pracoval na nějakém díle a sem tam opravil drobné nedostatky.
Nakonec jsem se postavil před ní. Vyplivl poslední chomáče chlupů, které se při mé precizní práci uvolnily. "Tak a teď to nejdůležitější." Pousmál jsem se. Ovonět tě mým pachem. Udělal jsem to jednoduše. Jak dostat svou vůni na někoho jiného. Prostě jsem k ní přišel, a medvědím objetím jsem si jí přitiskl na sebe. Chvíli jsem si třel její tělíčko o té mé, dokud jsem si nebyl jist, že se srst a pachy promísily. Zazubil jsem se na ní, jelikož tohle asi nečekala. "Hotovo." Prohlásil jsem po delší době mé neúprosné práce.
Hned na to broukla něco, co jsem od ní snad ještě neslyšel. "Vždyť já tebe taky." Pousmál jsem se. Ani nevíš jak.
Docela dost se mi zamlouvala její reakce na ono vlče. Ops. Udělal jsem pár kroků zpět a posadil se. "Né neblázni, moje vlče to není!" Prohlásil jsem zděšeně. "Dobře, sice vypadalo jako já, chovalo se jako já, jmenovalo se podobně, ale vážně není moje. Viděl jsem pak jeho otce, a tomu bylo mnohem více podobné." Prohlásil jsem pak na vysvětlenou. A jo, ještě říct proč jsem ho hlídal. "Požádala nás o to jedna vlčice, která se pak…“ Nedořekl jsem, jelikož jsem jí nechtěl spojovat smrt s hlídáním vlčat. "Bylo to vážně hodně stresující." Řekl jsem uznale. Jelikož spojovat mě a vlčata bylo fakt moc přes mou čáru.
"Jestli chceš někam jít, tak se projít můžeme, nahoře jsou nějaké skaliska, bude tam dobrý výhled." Raději bych ale zůstal stále v lese. Už jen proto, že počasí bylo na draka.
Pomalým krokem jsem se rozešel nějakým neurčitým směrem.

// ---> Borůvkový les

Když mě Neyteri prohledávala, kde mám zajíce, zatvářil jsem se omluvně. Jejímu výrazu jsem se chtěl zasmát, ale nemohl jsem, jelikož právě dělala uraženou. Kusy bláta mi dopadly na tvář. Tlapkou jsem je setřel a nechápavě se po ní podíval. "Kdybys byla tam kde jsem tě nechal, dostala bys zajíce." Jak jinak z toho krásně vybruslit no ne? Ale prosím tě, čeho ses tam jako bála? Mechu? Stromů? Zatvářil jsem se znuděně, když mi povídala o svém strachu.
Jak jsem čekal, zmínka o mé ctitelce rozdmýchá malinký a nevinný ohníček. Jo! Zazubil jsem se na ní, jak nejvíce to šlo. "Já jí řeknu, aby mě už nechala na pokoji, ale znáš to. Neustále mě sleduje a stopuje." Sic zcela naštvanou Neyteri jsem mít taky nechtěl. "Klid, byl jsem jenom u Smrti." Dodal jsem, jako by se nic nedělo. Jako by to byla prostě běžná věc. Jo jsem velký kluk. Pochválil jsem sám sebe.
Když jsem oznámil, že smrdí, trošku se toho chytla. Zatvářil jsem se jako ďábel. "Jasně že mi voníš, jen trošku jinak, než obvykle." No popravdě je to puch jak z ropuch. Uculil jsem se na ní a zamrkal víčky. To je snad nějaké pižmo zajíce. Pročichávala si svůj vlastní kožich.
"Ale no tak, co je v mojí hlavě je v mojí." Zamračil jsem se na ní. Přeci jen jsou věci, které se neříkají. Ona je má určitě taky. "Hlídal jsem… jedno vlče." Procedil jsem skrz zuby tak tiše, jak jen to šlo. Říkám pravdu fakt. Pohledem jsem brouzdal po okolí, jako bych chtěla nějaký záchytný bod, který mě má vysvobodit. Mlaskl jsem na hlas a vyskočil na tlapky. "Máš pravdu, sníh pomalu mizí. Ale neviděl bych to na nějaké velké oteplení." Nevěděl jsem o zimě, která by byla nějak zázračně teplá. Ať jsem v hlavě pátral, jak jsem chtěl, nic takového mě prostě nenapadalo. Žádná zima není teplá. Přesvědčil jsem se.
"Jo a taky jsem se zdokonalil v magii neviditelnosti." Pousmál jsem se a odstoupil od ní pár kroků. Zavřel jsem oči a ani né s velkou námahou jsem jí začal poblikávat před očima, jako rozbitý obraz. O chvíli na to jsem zmizel s hlasitým lupnutím. Tiše jsem jí obešel a postavil se za ní. Další hlasité lupnutí a jí se zase objevil. "Tak co?" Zašeptal jsem. Možná mě celou dobu viděla, nebyl jsem si jist. A mám pro tebe ještě jedno překvápko.

Nejspíše to nevypadalo jako každé jiné naše setkání. Vždycky byla Neyteri sama od sebe, že mě zase vidí. Zatím co teď se věnovala hlavně zajíci, nebo spíše tomu co z něj zbylo. Um.Uvolnil jsem při tom tělo, které bylo doposud napnuté jako luk. Z ucha jsem vyklepal ještě nějaké bláto. To obletělo kousek od nás. Vypadal jsem, jako bych se právě okoupal a vítr mě akorát vyfénoval. Občas s kousky bláta v uších.
"No to je dobře." Broukl jsem. Spíše potichu. Měl jsem divný pocit napětí, takže to vypadalo snad poprvé na tichou domácnost. "Co? Jaké výlety? Chtěl jsem ti ulovit zajíce." Ošil jsem se přitom a pomalu si u toho sedal. "A vůbec, co děláš tady, měla jsi být v Neprobáném lese." Snažil jsem se vinu hodit na ní, aby mi nebylo tak těžko.
Nakonec jsem se rozhodl situaci trošku podpořit jedním z mých fórků. "Potřebovala mě jedna má ctitelka a obdivovatelka." Dořekl jsem s úsměvem na tváři. Tlapku, na které se nesl můj náramek jsem mírně posunul za druhou tlapku, aby nebyl tak vidět. Všiml jsem si totiž, že ho pohledem kontrolovala. Je můj! Řekl jsem pyšně a nehodlal se s ním vůbec dělat. A to s nikým.
Neyteri právě dojedla a rozvalila se na záda. Jakmile udělala tento pohyb, vzduch se kolem ní zvedl a její novou vůni mi donesl do čenichu. "Propána, to ty tak smrdíš?" Vyjelo ze mě ještě dříve, než jsem nad tím vůbec zauvažoval. Byl to spíše smrad nějaké staré rašeliny, smíchaná s pachem zajíců. Rychle jsem nahodil úsměv a snažil se to nějak zaonačit, jako bych právě vůbec nic neřekl.
Podrbal jsem se za uchem zadní tlapkou. Juj, další bláto. Ošil jsem se. Snad ze mě neucítí pach vlčete, o které jsem se staral. Zrovna tohle bych jí nerad vysvětloval. Co bych jí řekl? Vlče černé s místy bílými znaky. Jménem Morty… no vážně to není divné. Spíše by měla jen další podmět k tomu, aby mě mohla podezřívat. Šilo to semnou, jako bych seděl na vosím úle.
Letmo jsem si prohlédl její hubené tělíčko. Jediné co bylo větší, bylo bříško, které bylo akorát plné. Hm, proč to vypadá jako… Ani jsem nedořekl a zaraženě se podíval jinam. Nakonec jsem se zvedl, velmi opatrně a potichu jsem přistoupil k ní a ulehl k jejímu levému boku. Nijak jsem se jí nedotýkal, ale ležel jsem od ní snad jen pár milimetrů. Mé oči se upřeně dívaly na její obličej a čekaly, kdy se zelené smaragdy podívají do těch mých nijak nezajímavých očí. Asi bych měl vážně přestat chodit na toulky. Možná se pak cítí moc sama. Nechci jí ale omezovat, aby se cítila stísněně. Takhle má přeci volnost, může si dělat, co chce až na pár věci.
Chtěl jsem si přehodit tlapku přes její bříško. Nakonec jsem to neudělal a nechal tikavou tlapku na pokoji. Možná chce pravý opak, abych byl pořád s ní, to by mi ale určitě řekla.

// <--- Východní Galtavar

Stále jsem běžel s hlavou nízko u země, abych šel po správném pachu Neyteri. Jenže do cesty se mi připojily další ťápoty a tím mi komplikovaly stopování. Nakonec jsem se v tom ztratil. Zvedl jsem hlavu a podíval se před sebe. V dáli šla vidět Vyhlídka. Že by tam směřovaly její kroky? No nevím. Dále byl přede mnou hustý les, který jsem chtěl projít. Než se škrábat přes vyhlídku a pak hledat někde dál. Musel bych nahoru a pak zase dolů. Na to jak znám vyhlídku, bude celá ledová a kluzká. To raději ne.
Své kroky jsem nesměřoval směrem k lesu. Les byl sice hustý, ale byla to určitě rychlejší cesta, než se plahočit přes kluzkou Vyhlídku.
Bylo akorát ráno, začínalo svítat. O něco málo se oteplilo, jelikož sněhu pod tlapkami nepatrně ubylo. Na některých místech doslova zmizel a prokoukla stará a slehlá tráva. Na těch místech se vytvářelo blátíčko a docela slušně to i čvachtalo. Hmm, bláto. Jelikož jsem patřil mezi ty vlky prasátka, měl jsem chuť se v něm vyválet. No ani jsem to nemusel udělat naschvál, jelikož o několik kroků dále mi podjela tlapka a já spadl přímo čenichem do bahna. Vytáhl jsem hlavu z bláta a utřel si tlapkou oči. Vypadal jsem jako nějaká panda.
Rychle jsem se postavil na tlapky a pokračoval čvachtavou cestou dál. Tentokrát konečně přes hustý les. V něm ani moc sněhu nebylo. A bláto už vůbec né. I tak jsem byl dosti špinavý.
To už jsem se ale prodral skrz les a vyběhl na menší vyvýšeninu. Z ní jsem měl docela slušný výhled a to jsem nemusel být na Vyhlídce. Přede mnou byly Zelené nory. Pamatoval jsem si je, jelikož jsem zde potkal Amelis. Jo Šťovík, kdo ví, jak ona bojuje. Vykročil jsem směrem dolů z vyvýšeniny. Jelikož jsem věděl, že půda je v norách opravdu zrádná, dával jsem si bacha na to, kam šlapu. Hm. Broukl jsem si pro sebe, když se mi tlapka zaryla do země. Téměř celá bílá část nebyla vidět. Neochotně jsem tlapku vytáhl a hlasitě zafuněl. Dobrá. O pár metrů dál, jsem uviděl šedo bílou vlčici, jak se láduje zajícem. To je Neyteri? Pousmál jsem se, že si má slova vzala k srdci. Špinavá byla jako prasátko. Asi tak jako já. Rychle jsem se snažil si tlapkou urovnat srst ve tváři a odstranit bahno.
Rozklusal jsem se jejím směrem. "Krvavá princezna pokračuje v plnění bojového úkolu?" Prohlásil jsem, když jsem doklusal k ní a viděl, jak má plnou tlamu zaječího masa. Rovněž jsem čenichem zavětřil, jelikož jsem ucítil divný smrad ve vzduchu. Fuj, co to je?

//<--- Západní Galtavar (přes VVJ)

S lehkostí pírka jsem se prohnal kolem jezera. Nijak jsem se tam nezdržoval a prosvištěl kolem dokola. Možná jsem po cestě minul několik vlků, to jsem měl ale tak někde. Ti mě teď nijak nezajímali. Chtěl jsem Neyteri ukázat co už teď zvládnu. Byla jediným vlkem, který mi byl tak blízký. Žádné jiné pořádné přátele jsem neměl. Leda provizorní, na kterých mi stejně něco málo vadilo. Kdybych jim ukázal co umím, ještě by to použili proti mě. Tím jsem si byl jist. Možná mi tak trošku chyběl nějaký pořádný parťák nebo parťačka, která by mi byla další oporou. Hm… Broukl jsem si pro sebe a pokračoval dál již pomalejším krokem.
V tom jsem ucítil pach Neyteri, který nebyl zas tak starý. Snad den, maximálně dva dny starý pach. Já se tak těším, určitě se jí to bude líbit. Pousmál jsem se. Možná byla škoda, že jsem neměl více kamínků, abych ze Smrti vymáčkl ještě nějakou tu magii. Hm, budu muset pohledat kamínky. Možná někoho okrást co? To by ale nebyla má parketa.
Další pach se mi dostal do čenichu. Rovněž tak maximálně den starý. No, snad to není zase nějaký vlk, který se mi snaží sbalit Neyteri. No, a jestli jo, rozcupuji mu jeho kožich. Další mé kroky byly mnohem rychlejší. Snažil jsem se dohnat svou milou, abych s ní mohl být co nejdříve.

// ---> Zelené nory

// <--- Jedlový pás

Chrm, těším se, až mi Smrt splní mé požadavky. A jestli ne, tak si ty drahokamy vydobyji. Pousmál jsem se, za to krok jsem měl jistý a těžkopádný. Připadá mi to, nebo jsem snad přibral? Neměl jsem z čeho. Hýbal jsem se pořád, každý den jsem se někde trmácel a procházel území. Spíše jsem mohl nabrat svalovinu, né tuky. To je divné, cítím se docela těžký. Ani maso jsem neměl zas tak často, abych se cítil natolik těžký. Žral jsem poslední dobou leda tak zajíce a ti nebyli zas tak tuční, abych se cítil o tolik těžší. Dokonce se mi nějak prapodivně zatočila hlava. Ou co to bylo! Málem jsem upadl k zemi. Nohy se mi podlamovaly pod vlastní tíhou těla.
Další kroky byly dosti malátné a já se potácel z jedné strany na druhou, kam mě to zrovna převažovalo. Zvedl se mi žaludek z toho věčného a nekončícího točení hlavy. V tom jsem přestal cítit zadní tlapy. Upadl jsem na zem a opíral se jen o přední. Božeee, Smrt mě zase dohnala! I přední tlapy mi povolily a já dopadl tvrdě na zem. Ještě chvíli jsem viděl hvězdičky před očima. Hned na to jsem ucítil palčivou bolest na těle. Byly to odznaky, které mě neuvěřitelně pálily. Proboha… Schoulil jsem se do klubka.
Pootevřel jsem oči a podíval se na své odznaky. Co se děje? Bolelo to tak, jako by mi je právě někdo vyrýval do masa. Ohromně zářily jako nikdy předtím. "Hah, cos čekal? Že tu magii budeš mít jen tak?!" Ozvalo se mi v hlavě a hned na to následoval hlasitý smích. Smrt! Křikl jsem ve svých myšlenkách a hned na do usnul? Nebo se dostal do komatu.

O deset minut později.

Otevřel jsem oči. Uch, to byl zase sen? Cítil jsem se neuvěřitelně lehký. Pohledem jsem zkontrolovat odznaky. Ty ještě maličko svítily. Hm... nebyl. Postavil jsem se a cítil se zase o něco lépe. Za všechno může Smrt. Procedil jsem skrz zuby. Věděl jsem ale, že svůj úkol splnila a já byl o něco zkušenější. Postavil jsem se na tlapky a vyrazil opatrně dál směrem k jezeru, které bylo dosti daleko, ale né tak daleko, abych si na něj netroufl. Ještě k tomu jsem věděl, že u Jezera dnes nezůstanu.

// ---> Východní Galtavar (přes VVJ)

Morf

1x lístek = 11.12. post
3x lístek = 14.12. posty
2x lístek = 15.12 posty
5x lístek = 16.12 post

Celkem 11 lístků

Lucy

1x lístek = 14.12. post
2x lístek = 15.12. posty
2x lístek = 16.12 posty

Celkem 5 lístků

// Dobře tak já tam s ní naklušu a nějak to zaobalím! Chviličku strpení.

// Má se přidat? Nerada by zdržovala nebo snad narušovala nějaké hrátky :D

//<--- Stará zřícenina

Své rychlé tempo jsem zpomalil teprve teď. Tak, to by bylo. Oddechl jsem si, když se mé tlapky bořily do jemného sněhu. Dokonce jsem se i pořádně zahřál, svým smrtelným útěkem. Jasně, byl jsem rád, že jsem si to se Smrtí mohl vyříkat, jestli by se to tak vůbec dalo nazvat. Ale tlapky se mi neustále mírně třásly pod náporem adrenalinu. Jednou se snad i porveme, jestli mi nepřestane chodit do mých snů. Zacvakal jsem zuby a rychle oddechoval. Naposledy jsem se ohlédl na pekelnou bránu. Byl jsem někde v severní části lesa. To bude ještě teda pořádná štreka zpět. Jo a hlavně nesmím zapomenout ulovit toho zajíce, nebo nějaké to masíčko pro Neyteri. jestli pak ještě bude spinkat v Neprobádaném lese? hm? Jenže když jsem si letmo vzpomenul, že má návštěva no spíše hlídání vlčete ve Sněžných horách trvalo nějakou dobu. Pak Smrt... no uvidíme. Ještě mě napadlo, že by mohla jít lovit sama, ale bylo by to asi málo pravděpodobné, když si sama nechce lovit. Povzdechl jsem si a proplétal se mezi stromy. No páni, druhá zima zde. Mohl bych to nazvat vlčím rájem, ale po mé návštěvě Smrti jsem to říkat nechtěl. Suka, ještě se tu někde objeví. Otočil jsem se, abych zkontroloval prostor za sebou. Nikde nebylo ani živáčka, jako předtím, když jsem zde šel. Fuj.
Přidal jsem do kroku a rozběhl jsem se. Doufal jsem, že co nejdříve narazím na východ z lesa. Mezitím se mi do čenichu dostaly nějaké pachy. Chytl jsem jejich směr a držel se jich. Byly staré snad den? Nebyl jsem si jist. určitě zde byli více než dva vlci. Míchaly se přes sebe. kašlu na ně. Zpomalil jsem a vydal se směrem ke Galtavaru. Ani nevím, proč jsem nešel na druhou stranu, když jsem věděl, že jsem tam ještě nebyl. Musím přeci k mé princezně. Ujistil jsem se. Možná bychom se měli už někde opravdu usadit. Někde, kde bude spousta žrádla. Abych mohl krmit jak jí tak hlavně sebe že. Usmál jsem se.

// ---> Západní Galtavar