Gallirea - Příspěvky uživatele

Říct,že jsem byl překvapený bylo vlastně dost slabé slovo. Byl jsem v šoku, když jsem uslyšel sarkastickou poznámku na můj účet. Jeho hlas zněl přesně, jako hlas Meinereho. I ten tón, kterým to řekl. Zastavil jsem se na místě. Vždyť Meinere byl ale celo černý. Jako havran. Pootočil jsem hlavu jeho směrem. Váhal jsem. Nebyl jsem si jist. Ale sám naznačil, že se známe. Nebo lépe řečeno, že jsme se kdysi dávno potkali. Nakonec jsem celé své tělo otočil zpět k němu. "Meinere?" Zeptal jsem se ho váhavě. Zvláštní. Veškeré mé smysly napovídaly a doslova křičely "JE TO ON! " Zatím co moje oči se vrtěly v důlcích v jasné "NE."
Značnou dobu jsem stál na místě a prohlížel si ho. Celé jeho tělo. Až mi pohled skončil zaklesnut v těch jeho očích. "Vážně? Jsi to ty?" Řekl jsem už o něco přesvědčivěji. Všechno to tomu napovídalo. Nejvíce ho prozrazoval hlas. Proč jsi takhle zubožený? "Srazil ses s býlím vlkem?" Na trapné vtípky jsem byl fakt machr. A zase jsem perlil. Avšak tuhle větu jsem dodal už mnohem uvolněněji a veseleji. Očekával jsem, že ona bude tak jako kdysi dávno zase černou duší. Ale nevadilo mi to. Velice rád jsem ho viděl. No páni! Tebe bych tu nečekal.
Myslel jsem, že odcestoval někam daleko. Bylo zvláštní, že naše kroky se opět setkaly až po takové době. Asi proto, že nikam nechodíš. Někdy měla má mysl opravdu trefné poznámky. To jsem musel uznat. "Máš se?" Zeptal jsem se a můj zadek se šinul poměrně pomalu směrem dolů. Což znamenalo jediné. Hodlal jsem se uvelebit a nějakou tu chvíli tady strávit. Pokud nebude chtít, ať si klidně jde. Ale mě by celkem zajímalo, jak se mu daří. Odkašlal jsem si krátce. Byl jsem zvědavý, jestli se bude chtít se mnou vůbec bavit. Možná ne. Nezměnila se mu barva očí? Teda spíše oka. A kde jsi přišel o to druhé? Zamyšleně jsem se na něj koukal. Měl jsem v hlavě poměrně dost otázek. Jen, nejspíše zůstanou nevyřknuté.

// Sarumen

Opouštěl jsem les opět s těžkostí na duši. Měl jsem výčitky, že tam nechávám vlky. Vždyť tam teď stejně nikdo nebyl. A budou tam bety. Tak o co jde? Přestaň být tak hrozně upjatý a závislý na tom lese. Jsi fakt magor! Promlouval jsem si do svého svědomí. Nebylo to nějak moc utěšující. Možná na chvíli to pomohlo, ale pak se ten pocit zase vracel.
Z toho všeho blouznění a vyčítání si všechno možné mě vytrhl až velmi známý pach. Který byl čerstvý. Vlk tudy musel projít těsně přede mnou. Počkat, počkat, počkat. Koho mi to připomíná? Já ho znám! Vím! Vlastně nevím! Ale vím, že jsem věděl! Mé myšlenky začaly být poměrně dost chaotické. Zmatek ovládl mou hlavu. Nebude daleko!
Konstatoval jsem, zatím co hlava měla svůj chaos. A tak jsem se pomalu a obezřetně rozešel za pachem. Nebyl jsem si jist, jestli pach spojit s někým, kdo byl pro mě pozitivní, nebo naopak negativní. A nebo jsem na něho neměl žádný názor. Bádal jsem ve své mysli a přemýšlel. Nějak jsem ale nemohl přijít na nic. Jen na to, že to patří do dávné minulosti.
Avšak, nedaleko jsem zahlédl siluetu. To bude on! Šel jsem blíže. Viděl jsem vlka převážně z levé strany. Tedy černé. Počkat počkat. Ten pach... a ten kožich... černá! Černo černě černá. Jak se jmenoval ten blázen, který měl deprese a jeho pohled na svět byl v podstatě černý, jako jeho kožich?
Moje paměť si začínala pomalu spojovat věci. Vzpomenul jsem si na lov a matně na vzhled vlka, ale jméno. To jméno sakra! "Čáu." Řekl jsem dost hlasitě, aby mě slyšel a zůstal stát kousíček dál. Pomalu jsem se přemístil před něho. Hm, tak ne. To není on. Jeho tělo bylo černo bílé. Jako kdyby se dvě poloviny dvou vlků spojily přesně v polovině. Dokonce se ta srst do sebe tak zaklesávala, že to vypadalo, jako by se ty dvě půlky držely navzájem. Pach mi přišel stejný, ale každý se jednou může zmýlit. "Ouč... promiň, spletl jsem si tě." Konstatoval jsem a pomalu se k němu otáčel zády. Zvláštní. Možná byl jeho pach jen velmi podobný a ve mě to vyvolalo vzpomínky. Ba co víc, tenhle vlk byl nějaký pochroumaný. A to Meinere nebyl. Jasně! Meinere! Meinere se jmenoval. Jsem dobrý! Alespoň nějaké vítězství jsem vyhrál.

Kývl jsem pouze hlavou. Neměl jsem co říct. Vůbec jsem netušil, kde syn od Ganie je. A jestli je v pořádku? Tak to už vůbec ne. Mohl jsem doufat a uklidňovat jí. Tak jako Darkii, která ztratila Yalin. No co už. Tak nahodím alespoň úsměv. Usmál jsem se od ucha k uchu a jemně kývl hlavou.
"Potřebovat? Vy jste přišli za mnou." Řekl jsem s lehkým smíchem v hlase. Vlastně jsem netušil, jak tohle myslela. Dorazili oni za mnou a já měl pocit, že něco budou potřebovat oni. "I když... alespoň si odskočím za hranice." Zazubil jsem se na ně. Švihl ocasem na rozloučenou a pomalým tempem jsem se vydal pryč. "Tak se tu mějte."Špitl jsem. Netušil jsem, co mě táhlo vyrazit za hranice. Možná jsem potřeboval omrknout okolí. A na chvíli být taky mimo smečkový les.
Neměl jsem moc příležitostí, abych se dostal za hranice. A když ti dva byli ve smečkovém lese, hodlal jsem toho využít. Kdo ví, kdy zase zvednou kotvy a vyrazí někam pryč.

// Řeka Tenebrae

// Víla dostává zabrat xD + 7 oblázků + 3 křišťály

// Pěkná úvaha že v zoubcích jsou vzpomínky

+7 mušliček + 2 křišťály

Wolfi nebrala moje zranění moc vážně. Přimhouřil jsem na ní oči. Hmm. Snad jako by se mi smála. Jenže moje zranění bylo vážné! A nebo se jen zhoršuje můj psychický stav. Ušklíbl jsem se, jelikož tohle bylo mnohem více pravděpodobné.
Zastříhal jsem oušky. "Beru tě za slovo." Dodal jsem, když jsem slyšel, že si to příště vezmou na starost oni dva. Byl bych i celkem rád. Další puchýř jsem vážně nechtěl. Možná jsem byl velmi horlivý a chtěl jsem to mít rychle z krku. Kdo ví. Puchýř byl ale na světě.
Pohled jsem z tlapy přesunul zpět na Wolfganii. Ta zrovna zmiňovala Cassiana. "Delší dobu jsem o něm nic neslyšel ani ho neviděl... možná se vydal na toulky. Můj syn v jeho věku taky vyrazil." A doteď se nevrátil. Ale to asi nechceš slyšet Wolfganie. Ztěžka jsem polknul. Jenže vlčata dospěla. Nebo dospívala. Duchem byli ještě možná pořád malí, ale tělem již dospěli.
"Styx?" Řekl jsem zděšeně. "Té se raději vyhni obloukem. Je vyšinutá." Zašklebil jsem se u toho, jelikož ten její patolízal nebyl o nic lepší. Přesto jsem vážně doufal, že se Wolfganie té vlčici vyhne. Né že bych jí nevěřil, ale Ganie byla hodná vlčice a Styx ta proradná mrcha byla... prostě mrcha vypočíctavá.
Hlavu jsem stočil směrem k Noktisielovi. Bohužel, i on Cassiana neviděl. A tak jsem se obával, že je potkal stejný osud jako mě s mým synem. Prostě vyletěl z hnízda. Chápavě jsem pokynul hlavou. "Člena ne. Je to návštěva. Potkal jsem vyzáblou vlčici kousíček od našeho lesa. Nabídl jsem jí zbytek masa co zbylo z lovu a místo k odpočinku..." Vysvětlil jsem Noktovi. Bylo těžké popsat celou situaci a proč jsem to vlastně udělal ale... na to se nikdo neptal. A tak jsem s tichou duší seděl a koukal na ty dvě hrdličky.
Wolfganie se zmínila o kytičkách. Do háje ty kytky! "Eh..." Odkašlal jsem si a ošil zadkem. Sakra kde jsem nechal ty kytky? Až teď jsem si vzpomněl, že mi Marion dávala kytičky pro maminku. Ale to bylo hodně dávno.. opravdu hodně. "Kytky jsou..." Snažil jsem se něco vymyslet, nebo si alespoň vzpomenout. Kam jsem je dal? Někam určitě, ale kam? Moje hlava měla několik děr a jednou vypadlo přesně tohle. "V lese...? V lese." Zakýval jsem hlavou, abych potvrdil svou myšlenku. Možná... možná jsem je nechal u úkrytu. Když mi je dávala, byli jsme u úkrytu. "Myslím, že jsem je nechal tady někde." Zvedl jsem se a šel je hledat ke vchodu do úkrytu. Jak si může tohle pamatovat. Matka... ty si pamatují všechno. To je až děsivé. Přehrabával jsem houštinu u úkrytu. Ale nic jsem tam nenašel. Zazubil jsem se na Wolfganii a šel hledat do dalšího křoviska. Jenže ani tam nebyly. Tak kam jsem je dal? Nakonec jsem je našel u samotného vchodu položené za houštinou a kamením. "Tadáá." Zvolal jsem nadšeně a až teď si všiml, že jsou vlastně pořád... v květu? Můj pohled se změnil v zamračený. Jak je tohle možné? No hlavně, že jsem je našel.

// Tady je to bez komentáře + 6 opálů

// Za rozesmutnění i mě a nostalgické vzpomínky + 6 opálů

// Za katastrofické scénáře o těhuli Elise + 6 opálů

Zrovna jsem dokončil svou velmi důležitou úlohu. Občůrat všechny stromy u hranic. Vyvalil jsem se na zadek a opřel se zády o strom. Takhle jsem velmi rád sedával. Zvedl jsem tlapku. Dělal se mi na jedné z předních tlapek puchýř. Něco na ten způsob. Asi jsem se dost nachodil a pravda byla, že jsem poslední dobou byl spíše líný, než abych tomu pohybu něco dal.
Uslyšel jsem v dáli Wolfganii. Zvedl jsem svůj pohled směrem k ní a začal se usmívat. Posadil jsem se tak, abych neměl vyvalený pupek a ona se nemusela hnusit při pohledu na mě. "Ahoj Wolfi." Wolfganie byla jedna z mála, která ode mě slyšela zkráceninu svého jména. V podstatě jsem tohle nepoužíval.
Při poznámce o počasí jsem zvedl hlavu směrem vzhůru k nebi. Obloha sice byla pod mraky ale... noc se překlenula poměrně rychle v ráno. "Snad né. Poslední vichr napáchal nějaké ty škody. Bohužel." Rozhlédl jsem se kolem sebe. Několik stromů bylo polámalo a určitě byly i vyvráceny. Ale s tím jsme nemohli nic dělat.
Mezi stromy se objevil i Noktisiel. Nejspíše se řítili spolu. Ale Wolfganie byla napřed. Kývl jsem mu hlavou na pozdrav. V podstatě se oba ptali na to samé. Nebo lépe řečeno... měli stejné myšlenky jako já ohledně hranic. "Prošel jsem to. V lese moc vlků nebylo... a uchodil jsem si puchýřek." Zvedl jsem tlapku, aby se na to podívali. Ani zdrobněliny nebyly můj šálek kávy, přesto jsem teď jednu použil. Co to se mnou je?
Tlapku jsem položil zpět na zem. Pohledem jsem se podíval z jednoho na druhého. "Jak se máte vy dva?" Zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět, jestli jsou spokojení. I když jako bety, byste mohli více pomáhat heh. Ještě vás zapřáhnu a příště si rozmyslíte, jestli přijít nebo ne. Odkašlal jsem si. Snad nikdo z nich nečetl myšlenky. Nebo mi jdou oznámit delší výpravu?
Pohled jsem směřoval k úkrytu. Obešel jsem to vážně přesně a došel jsem až k úkrytu, ale z druhé strany. Měla by tam být ještě s největší pravděpodobností Shadow.

// Úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu. Potřeboval jsem si sám vyčistit hlavu. Shadow mi jí trošičku zamotala a zkomplikovala tak mnohé, aniž by to tušila. Povzdechl jsem si. Alespoň u toho obejdu hranice. Řekl jsem si sám pro sebe a pomalu se odebral k hranicím. Hranice byly dlouhé a tak mě čekala opravdu velmi dlouhé procházka, kde budu mít dostatek času sám pro sebe. Mlha mi už byla v patách. Pousmál jsem se na ní a začal rovnou očůrávat první strom, který mi přišel do cesty. Tak jdeme na to mlhy. My dva, jak skvělá dvojka! Škoda že ty nemůžeš značkovat taky. Ale to bych po ní chtěl asi moc. A tak jsem to nechal být a s mlhou v zádech vyrazil dál.
Cítil jsem pach od Maple. Byl pořád dostatečně silný. Avšak, já neměl co na práci. A tak jsem značkoval další stromek. Pár kapek ucrdnlo i na kameny. Fuh, vůbec se mi to nechce celé obcházet. Jenže co jiného jsem měl dělat.
Zastavoval jsem se poměrně často. Až jsem začal uvažovat, jestli mám v sobě dostatek tekutin k tomu, abych vážně reálně mohl úbčůrat skoro každý strom u hranic. Měl bych šetřit municí. A nebo... hodím na stromky nějakou tu kapičku malou. To by snad taky mohlo stačit. Stejně šel cítit ve vzduchu pořád pach Maple. Kde jsem to přestal? Jo Shadow. Hm... nechám jí odpočinout v jeskyni a pak... a pak určitě odejde. Jo. Tím se všechno vyřeší. Až bude pryč, bude vše v normálu a ve starých kolejích. Odkašlal jsem si a otočil se. Mlha snad jako by mi naznačovala opak. le taky možná ukazovala na stromek, který jsem neobčůral. A tak jsem se vrátil o nějaký ten stromeček zpět. Zvedl tlapku a... a mlha spokojeně plula dál se mnou. Mlha je určitě ženská. Protočil jsem oči.
Byl jsem asi v polovině. Musel jsem si ale odpočinout a doplnit zásoby. A tak jsem se napil ze studánky. Ta byla plná čisté vody, která nádherně chladila hrdlo. Jakmile jsem skončil s pitím, zchladil jsem si i tlapky. Voda naštěstí protékala a tak se určitě od mých tlapek vyčistí velmi rychle. Cítil jsem chuť jehličí. Vodu jsme měli vážně luxusní. Ale já potřeboval pokračovat. A tak jsem vyrazil raději dál. Čekalo mě ještě několik stromů. Né že by mě to tolik bavilo. Když jsem byl mladší, byla to asi větší zábava. A nebo když jsme měli čerstvě smečku. Jenže vlk musí obnovovat hranice a pak se stane značkování nakonec vlastně nudné. Avšak já se zdárně blížil ke konci. Zabralo mi to snad půl dne a to jsem se vážně snažil jít rychle a nezdržovat se více, než bylo nutné.

Snad jsem alespoň trošku svou dcerku uklidnil. Vypadala sice rozrušeně, ale neměla důvod. Kdo ví, třeba se tady opravdu objevila rodila malého vlčete a beze slov jí odvedla. Určitě si mysleli, že bychom mohli dělat problémy a vlče jím nechtít dát zpět. Malá je určitě v pořádku. A má se dobře. Věřím tomu, že je u rodiny.
Švihl jsem ocasem. "Popovídejte si. Já zatím obkouknu hranice." Pousmál jsem se na obě dvě. Hlavně jsem potřeboval být alespoň na okamžik sám. Nějak vstřebat přítomnost Shadow. A to všechno okolo, co bylo tak velmi zvláštní.
V rychlosti jsem se rozloučil s dcerkou a otřel se o ní. Však ona věděla, kde mě najít, kdyby mě potřebovala. A Shadow? Tu bych klidně nechal odpočinout si u nás v jeskyni. Byla to vlčice a ještě k tomu byla slabá jako pírko. Co by tady mohla tak napáchat? Nic. Prošel jsem místnostmi a vyskočil ven.

// Sarumen

Arcanus je nej

// + 7 drahokamů + 3 křišťály