Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// <--- Vyhlídka

Natočil jsem uši směrem k Iny. No heh, náhradní maminka. To zase doslova ne. "Postarala se o mě do jisté doby." Dodal jsem pro ujasnění. Vlastně ono nebýt jí, těžko bych se tu procházel. "Byla ale hodně stará na maminku." Dodal jsem s úsměvem. Prostě jsem jí bral jako tetu, která se mě ujala a byla natolik šlechetná, že mě nenechala umřít.
Jenže její srdíčko trápilo ještě něco. Tlapkou hrabala s minimální vrstvičce sněhu. No tak co z tebe vyleze, schválně. Pozorně jsem si jí prohlížel. Její slova byla jasná. Zamyslel jsem se a zahleděl se do dálky. Popravdě ne. "Vrátit bych se tam nechtěl. Teď žiji tady a mně se zde moc líbí. A taky, než se tam vrátit a vidět nějakou hrůzu, či po nějaké době docupkat do rodné země a vidět slabé a zestárlé vlky, kteří kdysi byli mladí a plní elánu." Odmlčel jsem se. Nejspíše bych je prostě litoval. Kdybych se tam vrátil hned, mohl bych vidět jenom zkázu. Raději budu žít s tím, že jsou v pořádku nebo v to doufat. "To opravdu ne. Jsem z šesti vlčat, přitom mám pět sester." Přetočil jsem oči ve znamení výsměchu a zasmál se. Ach jo, pět mých sester. Každodenní štěbetání, chichotání a provokace. Dejte mi svatý pokoj děvčata. Každým dnem jsem se od vás oddaloval čím dál víc. Posmutněle jsem sklonil hlavu. Rád bych zase viděl svou nejmilejší sestru. Ta jediná se nechovala jako vlčice, spíše jako vlk. Seděla mi, protože mi nahrazovala z části bráchu, kterého jsem nikdy neměl.
V tom jsem ucítil na zádech nepatrnou tíhu. Jemně jsem ze sebe dostal nějaký povzdech a usmál se. "Jestli chceš, abych tě vozil na zádech, stačí říct." Podíval jsem se přes rameno za sebe a pozoroval malou koutkem oka.
Menší práce s kamzíkem, který se nám vzdaloval ze zorného pole a malá se hned ptala. "No to si piš, že by to bolelo." Zakřenil jsem se na ní a na oplátku jí já zatahal za ouško, tak jako ona mě před chvílí. "Bude z tebe dobrá lovkyně." Pronesl jsem hrdě, když se mi zmínila, co všechno by provedla kamzíkovi, kdyby si na ní něco dovolil. A tak mě v hlavě napadá, jestli už vlčata lovila.
Vydali jsme se tedy ke kaskádám. Věnoval jsem jí jeden velmi příjemný a vřelý pohled. Jo holka, uvidíš jaký je život tuláka. Nic moc ti povím. Do doby, když jsem se toulal sám, nepostrádal jsem po smečce tolik, tak jako teď. Ani nevíš, jak moc je pro mě takhle smečka důležitá. Zajistí mi, že bude mít má partnerka mnohem větší ochranu, než když jsme spali pod širákem. Rovněž bych mohl vyprávět o přísunu jídla a co je důležité, teplý nocleh a pocit, že někam patříš. Na chvíli jsem se zasnil a tiše pokračoval dále.
Oušky jenom zastřihám a nasměruji je jejím směrem. Otočím hlavu k ní a usměji se na ní od ucha k uchu. "Kdysi... jednu. Ale ta pro mě neměla vůbec žádný význam. Za to Neyteri je jiná. Má jiskru, má elán, je chytrá a je prostě…“ Odmlčel jsem se a zahleděl se jí do očí. Nehorázně sexy a ty její křivky! Mlsně jsem se olízl. Ale tohle není pro tvá ouška, pak by řekli, že tě učím špatným směrem. Takže jsem to ukončil milým úsměvem.
Nechápavě jsem se zatvářil. Co jaké oplatky? Mezitím pode mnou malá proběhla a já ucítil její hřbet na mém bříšku. Vydal jsem ze sebe smích, jelikož mě to lechtalo. To je ale docela velká… hm, rostou jako z vody. Na oplátku se malá rozdovádí a prohlašuje, že je nejrychlejší vlče. "Jsi nejrychlejší, nejhezčí a největší vlče!" Štěknu po ní se smíchem v hrdle a doháním její kroky.
Oba dva se zklidníme a můžeme se vrátit k tématu magie. Překvapeně si jí prohlídnu. Tak magii ještě nevíš. Hm, takový rošťák jako ty, by klidně mohl mít oheň. Přemýšlím a přitom si prohlížím její oči. Jsou stále zlaté, bez sebemenší známky změny, nebo snad proměny do jiné barvy. "Určitě se ti brzy ohlásí." Broukl jsem povzbudivě a pokračoval dál v cestě. Dali jsme se do dalšího stoupání a šplhali nahoru. Chtěl jsem jí vzít na místo, kde jsem byl. Na samotný vrchol, abychom se mohli dívat na vodu ze shora. Jenže to by bylo nejspíše opravdu hodně nebezpečné. Už tak tu bylo dost hladkých kamenů. "Koukej rybka." Ukázal jsem směrem do vody. Ale rybka zmizela pod hladinou.
Mé magie? "Já mám magii myšlenek. To znamená, že konkrétně teď mohu slyšet veškeré tvé myšlenky, na co jen pomyslíš. Rovnou ti mohu do hlavy myšlenku vštěpit a ty jí uslyšíš." Usmál jsem se na ní s zamrkal víčky. "Pak vím, že ovládám neviditelnost, snad iluze a... no možná něco málo by se našlo." Svou zvláštní magii ti neřeknu, jelikož bys to chtěla určitě zkoušet. A taky abych pravdu řekl, jsem v sobě cítil jistá napětí poslední dobou. Napětí před výbojem, ale to je docela hloupost ne? Pokrčil jsem rameny a sklonil se k vodě, abych se napil.

// Jo jo Neonek mi to rovnou převedl, děkuji :)

Zahleděně jsem se díval do dáli. Myšlenkami jsem byl někde u své rodiny a v hlavě se mi přehrávala tak hrozně stará scénka boje, útěku a paniky. "No víš, my jsme už tehdy porušili pravidla a šli sami, dám od dospělých." Podíval jsem se na ní. "Možná to byl osudový krok." Tak trošku jsem odpovídal na nezodpovězené otázky, které jsem někde v hlavě uslyšel. "Jo malá, taky mě to mrzí. Statečností bych to nenazval, ale přežil jsem díky jedné starší vlčici, která se mě po nějaké době mého bloudění ujala." Mrkl jsem na ní povzbudivě a vrátil se zpět do svých myšlenek. Ze svého sedu jsem ulehl a zrakem mířil někam před sebe. Tohle jsou fakt skvělá místa. Vzal bych tě i do Sněžných hor, ale tam by na tebe byla velká zima a cesta je tam docela dlouhá. Povzdechl jsem si a přehodil ocásek přes čenich. Všiml jsem si konce bílé špičky, jak je mírně oslintaná. V očích se mi zajiskřilo radostí. Ani nevím, proč mě to tam těšilo, že se malá chytla do hry. Mám vlka, já vím.
Nepatrně šramocení mě vytrhlo z přemýšlení. Škubl jsem sebou a otočil se za sebe. Drzý kamzík se přišel na nás podívat. Nejspíše to byl samec, který zde měl pár svých holek na hlídání. Hlasitě jsem se ohradil vrčením a celá srst se mi zježila na zádech. Vycenil jsem své tesáky a zacvakal zuby ve znamení znepokojení. Kamzík se na mě nechápavě podíval a vydal ze sebe nějaké zvuky. Táhni ty bestie, nebo tě zabiji rovnou! Nepříčetně jsem udělal dva úskoky jeho směrem a ohnal se po něm tlapou. Naštěstí měl tolik rozumu, že se rozběhl směrem dolů ze skalisek. Ještě chvíli jsem vítězně vrčel a pak jako bys bičem práskl, se změnil v toho hodného strýčka a kámoše. Srst mi jako na povel slehla a já se vrátil na své původní místo s jemným úsměvem. "Jo myslíš rohy? Jsou to mocné nástroje takových zvířat. Jelikož nemají drápy a ostré zuby jako my, používají právě tohle na svou obranu. Dokáží ti s nimi udělat hodně velkou bolavou ránu a přinejhorším tě i zabít." To už jsem řekl s trošku významným pohledem, jelikož to byly věci, které potřebovala do budoucna vědět. Živě jsem si dokázal představit, jak e snaží s takovým kamzíkem spřátelit a ten jí v sebeobraně nabere na rohy.
Zatřepal jsem hlavou, jako bych se snažil zbavit oné myšlenky. Opravdu upřímně mě zahřeje, že se jí zde líbí. To je dobře. Ono takový špatný výběr místa, by mě dosti mrzel. Malé se však asi nejvíce zalíbí kaskády. Jsou hlavně nedaleko a tak mě napadne další skvělá myšlenka. Vezmu tě tam. Při jejím neodolatelném kukuči, se ani nedalo říct ne. Pouze jsem se pousmál a vychutnával si poslední krásy tohohle výhledu. "Dalo by se říct, že ano, byl. Gallirea je obrovská zem. V mnohých jejich částech jsem ještě doposud nebyl a to jsem se do nedávna dosti toulal." Zavrtěl jsem se na zadku. Hned na to jsem se ale zvedl. Rozhodl jsem se jít na ty kaskády, jak jsem jí i možná úplně prvně sliboval, nebo o nich mluvil. "Pojď, omrkneme ty kaskády. Snad to stihneme, než padne noc." Udělal jsem pár krůčků a čekal, až se malá postaví a půjde se mnou. Pomalými kroky jsem scházel prvotní velké klesání. Šel jsem o pár metrů napřed, abych jí při kutálení dolů chytil dříve, než se mi rozplácne o nějaký kámen. "Pláň je holé místo, kde nic tu nic. Je vzácné tam potkat něco živého. Pro mě to je hlavně zvláštní místo, jelikož právě tam jsem se dal dohromady s mou nynější partnerkou." Dodal jsem zamyšleně. Pro mě měla pláň leč je holá téměř bez života velký význam. "Hlavně je tam téměř pořád klid." Zazubil jsem se na svou spolucestovatelku. Konečně jsem se dostal na lepší povrch a ucítil trávu pod tlapkami. Zazubil jsem se na ní, když jsem si byl jistý, že jsme na místě, kde nám nic nehrozí a vesele kolem ní začal poskakovat. S každým poskočením směrem k ní, jsem do ní jemně drcnul a okamžitě uskočil. Přední tlapky jsem měl skoro v poloze jako při ležení, za to zadek jsem měl vysoko a na něm neustále se vrtící ocas. "Kdo má vlka no? Kdo." Tiše jsem se u toho chichotal a pošťuchoval jí do stran tělíčka. Chytla mě hravá nálada. Tímto způsobem jsme se pomalu dostávali ke kaskádám. Zamyšleně jsem se zarazil a přestal poskakovat. "Uvažuji, máš už objevenou svou magii?" Zamyšleně jsem se na ní podíval. Oči měla zlaté, takže jestli jí už měla, musela pak vlastnit buďto magii myšlenek anebo předmětů. Anebo taky o magii slyší poprvé a já se horlivě těšil, až jí budu tuhle část vysvětlovat a názorně ukazovat své magie.

// ---> Kaskády

// Sakra já si nevšimla, že jsi odepsala!

Dala mi zabrat směnárna, těžko se rozhodovat. :D
Rovněž, chci poděkovat za akci. Pobavila a krásné odměny dostaneme. :)

PRKNA - 62
6 × 15 safiru a 2 safiry (62 prken - 92 drahokamů-safírů)

Hřebíky (39)
3x 10 hřebíků - 3* do síly
9x 1 hřebík = 9 květin - pomněnky

Trubky (29)
20 trubek = 40 drahokamů - ametysty
2x trubka = darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Meinere vytrvalost)
1x trubka = darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Meinere rychlost)
1x trbuka = darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Inaya - síla)
2x trubka = darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Bellray - síly)
3x trubka = darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Bellray - taktika lovu)

Instantní sníh (21)
21x 5 drahokamů = 105 Opálů

Šrouby a matice (11)
10 šroubů a matic = magie z výběru (s 1*) - Příkaz
1x 1 šroubu a matic = 1* do vlastností - Síla

Mléko (8l)
8l = magie z výběru (s 5*) - Elektřina

Vše převést a provést Morfeusovi, mockrát děkuji.

// Jo klidně až zítra :)

Okeeey, tak aj ja to nechám na dnes tak, ved poobede tu budem nonstop. ~S

// Jakože nechápe, ale i chápe. :D Chce to spíše slyšet od něho, než aby si domýšlela. Nemusíš spěchat, jsem už stejně docela unavená. :D

//<--- Borůvkový les

Netrpělivě jsem si přešlápl na místě. S pohledem upřeným na mladou vlčici. Pak jsem se zase odvrátil a zadíval se napříč lesem. Mezitím se rozednilo. Celá noc přešla a my tu společně seděli a zkoušeli vrčení, bavili se o příšerách a různých věcech. Jak pěkně investovaný čas. proběhlo mi hlavou. Byl jsem trošku nesvůj, když jsem si představil, že se nebudu starat pouze o sebe, ale budu muset hlídat nás oba. Vybírat cestu tak, aby se šlo malé dobře a pohodlně. Znovu jsem si přešlápl a věnoval jí jeden zkoumavý pohled. Byla dosti zvědavá, no asi tak jak se na vlče prostě patří. Povzdychl jsem si. V životě jsem s nikým na tohle téma nemluvil. Rodiče… proč by se mě na ně někdo taky ptal, prostě jsem dospělý, kdo by se o ně zajímal. Problesklo mi hlavou. Nahodil jsem letmý úsměv a snažil se to podat tak, aby to nebrala jako vážnou věc. Sklonil jsem se k ní a začal vyprávět. "To víš, já byl ve smečce mých rodičů logicky že." Tlama se mi zvlnila do úsměvu, který hned ale opadl s posledními slovy. "Napadli nás cizí vlci, kteří byli mnohem silnější než my. Jako malé vlče se nemůžeš a ani neumíš pořádně bránit. Rozehnali nás do všech koutů a já utíkal, co mi jen tlapky stačily." Rovněž jsem přišel k jizvě, ale pro tebe jí mám od příšery, abych mi je alespoň trošku věřila. "Ztratil jsem se a od té doby jsem je už v životě neviděl malá." Dodal jsem s malinkatou hořkostí v hlase. Bylo to jen proto, že jsem si pamatoval uhlově černého vlka, který tohle všechno udělal a vedl své kumpány. "Ale tím si nelam hlavu, je to hrozně dávno a já mám již svůj život někde jinde." Tlapou jsem jí pohladil po tváři a narovnal se. Um, no kdo ví, kde bych byl. Můj otec byl alfou a já mohl převzít jeho post. Rovněž jsem ale mohl být ze smečky vyhnán a někde jako mladý a nevychovaný rozcupán. A to hlavní, vůbec bych nemusel potkat Neyteri, nemuseli bychom narazit na tuhle smečku a neseděl bych ti s tebou malá. Mrkl jsem na ní z vesela, i když vnitřně jsem cítil menší nepokoj.
"Tak pojď, vyrazíme." Pobídl jsem malou. Ta totiž kolem mě nedočkavostí poskakovala a já tušil, že její malé srdíčko prahne po malém dobrodružství. Vyhlídka je docela vysoko, adrenalin by ti měl stoupnout. Vykročil jsem rovnou za čenichem. Ten nás totiž dovede až na samotnou vyhlídku. "A víš co? Máš vlka!" Co nejjemněji jsem se jí dotkl mezi lopatky a rozklusal se před ní. Tak pojď, jen mě chyť. Záměrně jsem klusal o něco pomaleji. Už jen při samotné chůzi jsem musel jít ledabyle, aby mi malá stačila. Vrtěl jsem ocáskem v jemném rytmu klusu a čekal, kdy se mi do něho zakousne se slovy "máš vlka ty".
Jistým krokem jsme se blížili k vyhlídce. Zpomalil jsem krok a počkal na svou malou společnici. Čím více jsme se blížili k vyhlídce, tím les více ustupoval a my se dostávali na slunný den. Bylo opravdu teplo, nezvyklé pro tohle roční období. Vyplázl jsem jazyk a hlavou pokynul tak, že mi jazyk přistál na čenichu. Po chvíli jsem ho vrátil zpět do tlamy. A tohle je jako zima? Měl jsem hustou zimní srst, která čekala a byla připravená na kruté mrazy, aby mě chránila. Rovněž svalovina na mém těle byla více než dostatečná.
Pomalu jsme začali stoupat do jemného svahu. "Kdyby ses náhodou bála výšky, nebo čehokoli, stačí říct." Tím jsem chtěl říct, aby si nehrála na hrdinku a prostě mi to oznámila. Mohlo se tak zabránit mnohým špatným závěrům.
Při postupu do strmějšího svahu jsem zahlédl kamzíky. Přikrčil jsem se automaticky a ohlédl se na Inay. "Iny, pojď ke mně." Zašeptal jsem a vybídl jí k sobě. Tlapou jsem jí jemně zatlačil na zadeček, aby ho tak nedávala vysoko. "Pst, divíš je?" Čenichem jsem pokynul ke kamzíkům, kteří se právě otočili naším směrem. "Tohle jsou kamzíci. Mají docela dobré maso, ale mě smrdí. A hlavně, vidíš jejich nohy? Umí se perfektně pohybovat po skalách a je velmi těžké je vůbec ulovit." Šeptal jsem směrem k ní. Nakonec jsem se narovnal a kamzíci prchli až na jednoho. Ten se neustále díval naším směrem a pozoroval nás. "Pojď." Broukl jsem a rozešel se do strmého svahu. Zařadil jsem se za ní, abych jí pro jistotu jistil, kdyby chtěla, spadnou dozadu. Občasně jsem jí šťouchl, abych jí pomohl vylézt strmý svah. Byla to docela slušná makačka.
To už naše svaly ale ucítily uvolnění. Po delší době stoupání, jsme se dostali na samotný vrcholek. "Buď opatrná, kraje mohou ujíždět." Upozornil jsem jí a posadil se někam doprostřed vrcholku.
"Koukni tamhle, to jsou Kaskády." Ukázal jsem tlapkou tím směrem. Skaliska a voda, která se skrz ně valila, dělala dobrý dojem, alespoň pro mě. Ucítil jsem jemný boční vítr, který mi přinášel úlevu. Byl o něco chladnější než okolní vzduch. "A támhle, to je Východní hvozd. Pod ním jsou pak močály, ty nejsou ale moc dobře vidět." V cestě nám totiž překážely Kaskády. "A podívej, tamhle je Středozemní pláň. To je moje velmi oblíbené místo, leč tam téměř nic není." Zachichotal jsem se a spokojeně se uvelebil. "Líbí?" Zeptal jsem se s troškou obavy v hlase. To co se líbilo mě, neznamenalo, že se bude líbit druhým.

// perfektní, mockrát děkuji. :) Pokud nevadí, hvězdičku si vyzvednu později, jak budu mít volné hvězdičky u nové magie. :)

// Klíd, jen zpestření hry :D Ona se už uklidní, když dostala spršku :D

// A to jsou chvíle, kdy třískám na kompu :D buď v klidu, jedu k babči, takže času máš habaděj.

Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. Sám jsem byl zvědavý, kam spolu zajdeme. Malá si hrála v té největší bahnité kaluži, která zde asi mohla být. Její kožíšek se mírně ušpinil, hlavně tedy tlapky a spodní část bříška.
"Bát se?" Zaklepal jsem si do hrudi tlapkou a hrdě jí vypjal. "Ne." Dodal jsem se statečným a oddaným, no možná spíše odhodlaným pohledem. Sloužím vlasti! Co to melu? Zamyslel jsem se nad vlastními slovy. "No to víš, procházel jsem se kolem močálů, když v tom mě vyrušil nějaký hluk. Chtěla po mě můj život a já se musel bránit, přeci se nenechám zabí…“ Zamyslel jsem se, jestli vůbec tohle slovo vyslovit. Strašil jsem jí, ale o smrti nebylo vhodné mluvit. Tu by měla poznat, až bude starší a psychicky silnější. "Spapat." Dodal jsem tiše. "Proto není dobré chodit sám." Pousmál jsem se na ní. Snad si pro příště rozmyslí, kam až sama půjde, jelikož jí neublíží příšera, ale právě nějaký vlk, který nesnáší vlčata. Já se jich jenom bojím. Zamračil jsem se. Představa, jak někdo morduje vlče. S nepřítomným pohledem jsem se zahleděl někam do dáli. Právě nám jako malým vlčatům bylo ohromně ublíženo od cizích vlků. Možná proto jsem měl strach se vlčete dotknout, nebo být v jeho blízkosti. Nám dospělí vlci rozvrátili cenou smečku. Se zkroušeným pohledem jsem se vrátil do přítomnosti. To se už nikdy nesmí opakovat… nikdy. Prohlédl jsem si malé tělíčko. Nemohl jsem jí říct pravý původ mé jizvy. Bála by se vlků a to jsem nechtěl.
"Buď ráda, že máš tak báječné rodiče, já ty své viděl a znal velmi krátce." Pousmál jsem se na ní. Vlastně by mě zajímalo, jak to všechno tenkrát skončilo. Viděl jsem a jenom jsem si pamatoval paniku, křik a útěk. Hm.
Malá se mi zmínila o Taille a vysvětlila mi kdo to je. "Tak alfa se Stormem. Aha, já poznal jenom Storma, tvé rodiče a Vločku. To jsem potkal ve Sněžných horách." Konstatoval jsem a přemýšlel, kde je druhá alfa. Už předtím mě napadlo, že by zde byl Storm sám.
"No víš co, vybereme nějaké místo na procházku a zkoumání a i během toho můžeme stihnout i nějakou menší hru, co ty na to?" Hravě jsem se sklonil k zemi a zadek nechal nahoře s vrtěním ocásku.
Hlasitě jsem se rozesmál, když se malá snažila napodobit hrdelní vrčení. I ona se začala smát, takže se náš smích prolínal a možná nesl lesem. "Skvělí! Chce to jen cvičit." Dodal jsem s posledními zbytky smíchu. Malá se však nevzdává a snaží se trénovat. S dusivým smíchem jsem jí pozoroval. Nakonec poslední pokus byl ten pravý a ozvalo se hrdelní zavrčení, až jsem se mírně zaklonil. "Přesně tohle je ono!" Vyjekl jsem nadšeně. Zalíbilo se mi si s ní podívat. Byla otevřená, nebojácná a velmi snaživá. Stvořili dokonalé vlčata! Povzdechl jsem si při té myšlence. Věděl jsem, že z ní jednou vyroste perfektní a krásná vlčice.
Pokynul jsem hlavou. Tak Art nepotřebuje jít mimo les. Dobře. No když oni byli a ty né, měli bychom to nejspíše napravit. Ale kam jít aby se ti tam líbilo? Bylo to hodně těžké. Z vyhlídky a kaskád byl krásný výhled na Gallireu. Řeka měla taky své kouzlo, tak samo moře, ale ani jedno nebylo bezpečné. Vlčata určitě neuměla plavat a vzít si něco takového na krk jsem vážně nechtěl. Z vyhlídky se mi zase může skutálet někam do rokliny.
"Tak víš co? Vrazíme. Půjdeme na Vyhlídku. Bude tam krásný výhled na velkou část Gallirei, tedy místo kde žijeme. A jestli nám zbudou síly, můžeme kouknout i na jiná místa." Povzbudivě jsem se usmál a protáhl. Potřeboval jsem si protáhnout tlapy.
"Moře je velká slaná kaluž. Řeka je obrovské množství vody, které se dravě dere skrz své koryto. Louka, je planina bez stromů. Často se na ní chodí pást velká stáda zvířat, která pak lovíme. No a kaskády, jsou vyvýšená místa, skaliska, mezi nimiž se dere voda." vysvětloval jsem místa, na která se ptala, a doufal, že na nic nezapomenul. "Možná bych volil Vyhlídku či louku. Voda je ve velkém množství opravdu nebezpečná a byl bych vážně nerad, kdyby se ti něco stalo. Možná to nepochopí, ale kdyby e cokoliv stalo, bylo by to na můj kožich.
Udělal jsem pár kroků a překročil tak hranici smečky. "Pojď, vyrazíme na vyhlídku, bude se ti tam líbit, uvidíš hodně daleko a můžeš se pak před sourozenci chlubit. Jenom prosím tě, buď opatrná a nikam mi neutíkej." Poprosil jsem jí. Byl jsem ochoten s ní kamkoliv jít, ale jen aby někam nešla sama.

//---> Vyhlídka? Klidně upravím podle toho kam chceš :)

// Odepíšu zítra jestli nevadí. Teď jsem dopsala za Morfa a musím fičet na Silvestrovskou... *party*.

Přiblížil jsem se k ní a tlapkou jí zavřel tlamičku, která byla dokořán otevřená. Ještě neslyšela o strašidlech a příšerách. Jo na tohle budu expert, i Morty se bál, jsem fakt dobrý. Pousmál jsem se. "No dovol? Dělat si srandu? Chtěl jsem tě jenom varovat." Pokynul jsem hlavou a tvářil se strašně uraženě. Nafoukl jsem si tváře a přimhouřil oči. Vypadal jsem asi dosti divně. Nakonec jsem vzduch z tlamy vyfoukl.
Změřil jsem si malou pohledem. "Podle mě jsi dost velká." Řekl jsem uznale. Oklepal jsem si srst a podrbal se za uchem. "Čím starší budeš, tím větší budeš." Vyplázl jsem na ní jazyk a zavrtěl hlavou do stran a pak nahoru a dolů. Jazyk mi plácal o čenich. Nakonec jsem si ho vrátil do tlamy a začal přemýšlet, jestli si vymýšlet další historky o příšerách a hlavně jak dobře bych je mohl popsat. S čím bych mohl spojit setkání se strašidly? Našpulil jsem tlamu při přemýšlení a v tu chvíli mě to napadlo. Má jizva přes téměř celou pravou tvář. Byla dokonale tvarovaná a pro tuhle chvíli se více než hodila.
Sklonil jsem se níže k ní. "Vidíš tuhle jizvu?" Zvedl jsem tlapku a ukázal na svou tvář. "Je to z boje…“ S vážným výrazem jsem pokynul hlavou. To že jizva byla z boje mezi mnou a jiným vlkem jsem říct nechtěl. "Dopadlo to nerozhodně. Příšeru něco vyrušilo." Zavrtěl jsem se celý. Sakra aby mi ty moje báchorky nahnaly taky strach. Rozhlédl jsem se po okolí a analyzoval každé divné křoví. Je docela tma.
Když jsem do malé šťouchl, ozvalo se velmi jemní zavrčení a měl jsem co dělat, abych stihl s tlapou uhnout. Ohnala se po mě zuby. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se smát hlasitě, nebo jen v duchu. "Páni, máš mocný hlas. Tohle vrčení jednou někomu nažene strach." Pousmál jsem se na ní. Kdybych udělal to samé, asi by se jí to nelíbilo. Přeci jen měl jsem o hodně hrubší hlas a mé zuby byly o hodně větší. Udělám gesto s výrazem strachu. Bojim, bojim tvých zubů.
Nakonec jsme tématem zase zpět u jejich rodičů. Ono je samozřejmostí, že jí nikam nepustí. Být to má dcera, nehne se ani na metr ode mě, jaký bych měl o ní strach. Ještě k tomu vlčice. Zatvářil jsem se kysele. "Rodiče dost často prudí co? Je to otrava." Ušklíbl jsem se a převrátil oči v sloup. A vlastně od toho jsme tady pro ně byli my. S námi mohli dělat to, co jim rodiče po většinu času zakazují.
Její nadšení pro menší procházku bylo více než jasné. Úsměv a radostné vrtění ocáskem mi jasně značilo, že si vybrala. Kdo by si taky s tebou hrál ty starý brachu. Asi jsem byl na to už dost velký, ale přátelské pošťuchování mě vždy bavilo, především s vlčicemi. Olízl jsem si čenich. V malé nepozornosti přišla princeznička ke mně a položila si tlapku na náramek. Pohledem jsem se podíval směrem dolů. Její tlapička byla tam malinká. Ani se nehni! Ještě jí ublížíš! Okřikl jsem sám sebe. Tlama se mi zavlnila do letmého plachého úsměvu. "Tohle?" Čenichem jsem ukazoval na náramek. "Našel jsem to v jedné skulině stromu, kde mi uvízla tlapka. Od té doby to nosím." Zmínila se o nějaké Taille a já absolutně netušil, kdo to je. "Nevím kdo je Tailla ani co nosí… ale myslím si, že každý si jednou najde svůj originál." Pousmál jsem se. I Neyteri měla náhrdelník, který byl velice originální.
Malá začne neskutečně vyvádět, jakmile se zmíním o její sestře. Tiše jsem seděl a pozoroval jsem se vzteká. Zase jemné vrčení a troška vzteku. "Víc hrdelně musíš, takhle." Hlasitě a hrubě jsem zavrčel, až se mi samotnému na zádech zježila srst. "Chápeš? Více hrdelně." nahodil jsem ten samý výraz jako předtím, než jsem začal vrčet, tedy přátelský a přívětivý.
Sama se nazvala blumou. Co to vlastně je? netuším. Jejich bratr za nimi nepřišel, to znamenalo, že se nejspíše pohyboval někde v lese a nebo potkal někoho ze smečky a byl tedy s ním. "Ty malá blumo, nestresuj se už tak mladá. Pojď, nabídl jsem ti procházku. Jestli chceš, můžeme po cestě najít tvého bratra a vzít ho sebou." Zvedl jsem se a oklepal si celý kožich. Její smutná kukadla se dívala za hranice smečky. "Kam se chceš podívat? K řece či ke Galtavaru, což je obrovská louka plná hojnosti? nebo snad až k samotnému moři? To je ale daleko, abys nebyla unavená." Prohlédl jsem si jí zkoumavě. "A nebo je zde vyhlídka či kaskády. Jsou to výše položená místa, šli bychom do kopce.