Gallirea - Příspěvky uživatele

Ani jsem si to neuvědomoval, ale po delší době jsem byl zase sám. Zvláštní, konečně mám chvilku pro sebe a já toho ani nevyužiji. Hlasitě jsem si povzdechl. Poslední dobou jsem si hodně zvykl na to, že jsem někde mezi vlky. Neustálá společnost, která mi právě teď chyběla. Vždycky jsem byl spíše proto, abych byl někde zalezený a sám. Možná jsme se opravdu rozhodli dobře. Podrbal jsem se přední tlapkou na bříšku. Neznám všechny, ale alespoň nějaká část smečky mi doposud vyhovovala.
Protáhl jsem se a s hlasitým zívnutím se schoulil do klubíčka. Měl jsem pocit, jako bych snad věčnost nespal. Měl bych jít najít ten úkryt. Pohledem jsem zkontroloval zajíce, kteří poslušně leželi vedle mě. Překulil jsem se na bok a chvíli je pozoroval. Nakonec jsem se rozhodl, že je oba dva vezmu sebou a půjdu hledat smečkový úkryt. Nemůže to být těžké. Určitě jej půjde pěkně vidět. Stěží jsem se postavil na tlapky, které byly dosti unavené a dávaly mi to jasně najevo pálením polštářků a jemným brněním svalů. Ten kousek ještě zvládneme. Švihl jsem ocasem a chytil zajíce za uši. Oba jsem zase vláčel sebou. Ovšem jak najít úkryt? V tlamě jsem měl dva zajíce, takže jsem hlavu k zemi nemohl sklonit natolik, abych mohl jít podle pachu. Takže mi zbylo jenom pohledem hledat jeskyni, temnější a vyvýšené místo s vchodem. Naštěstí byl den a tak jsem docela slušně viděl.
Rozklusal jsem se přes tichý les a vlastně se i podivoval, kde je zbytek smečky. Inay, Art, Haru a Say zde jsou. Pak jsem cítil Vločku a dva neznámé pachy. Odfrkl jsem si při dalších krocích. Možná patří dalším členům smečky, jenom jsem je ještě doposud nepoznal. Kolik členů tak může takhle smečka vlastně mít? Rozhlížel jsem se přitom kolem sebe a hledal něco, co by mi připomínalo úkryt. Když ho i Inay našla, najdu ho i já. Zavadil jsem tlapkou o jeden z mála kořenů, co zde stromy měly. Mírně jsem klopýtl, ale okamžitě nabral balanc do svých tlapek. Stačil jsem se ohlédnout, zdali mě nikdo neviděl a poklidně pokračoval dál. Safra mě ale ty tlapky fakt slušně bolí. Potřeboval jsem si co nejdříve odpočinout. Hrozně moc jsem se těšil na jeskyni, která bude snad mírně chladná. Chlad jsem potřeboval na tlapky jako sůl.
Nemotorně jsem pokračoval dál a s hlasitým dupotem se vlastně i k jeskyni blížil. Sám jsem si jí ale ještě nevšiml a mírně vybočoval z jejího kurzu. A vůbec, zajímalo by mě, jak takové jeskyně vzniknou. V lese, jen tak? A jen tak náhodou sem přijdou dva vlci a řeknou si, budeme mít smečku? Zavrtěl jsem hlavou a snažil se neřešit blbosti. Chtěl bych nějakou společnost. Jak zvláštní, že mi samota začíná vadit. Vždycky jsem vyhledával samotu, pro své myšlenkové pochody. Teď jsem spíše konal pochody, než abych nad tím přemýšlel.
Od Smrti jsem se vrátil hodně rychle, takže Say ani alfě nic nemusel, říkal. A tak mě napadá, kde vlastně Storm je? Necítím zde jeho čerstvý pach. Takže zde nebyl ani po dobu, co jsme byli s Inay pryč. Možná něco řeší. Matně si vybavuje, že když jsme s ním jednali my, přiběhla Vločka a něco mu chtěla nutně říct. To už jsem ale uviděl vyšlapanou stezku a držel se jí. Zavedeme určitě až do úkrytu smečky.
Ohromně jsem se na to těšil. Tak trošku mi chybí nějaký pořádný zápřah do práce. Snad se Storm co nejdříve ukáže a pořádně nás zabaví. Rovněž bych si s ním mohl na chvíli popovídat, kdyby měl čas. Doklusával jsem k úkrytu.

//---> Jeskyně Burūberī

// <--- Z. G přes řeku Mahtaë

Vyplazil jsem se na břeh a zajíci byli dosti slušně promočení. Těm to bylo ale určitě zcela úplně jedno, jestli je jejich kožich mokrý nebo suchý. Popravdě, kdybych byl v jejich stavu, měl bych to tak asi v paži. Na břehu jsem se oklepal. Chňapl jsem po zajících a mazal si to zpět k hranicím Borůvkové smečky. S tradičním klusem jsem se dostal velmi blízko k hranicím. Vůně borůvek a smečky mě vítala už několik metrů před samotným lesem. Jsem zase doma, rodino. Zastavil jsem se na okraji hranic a tiše pozoroval okolí. Vypadalo to tu klidně, jako by zde snad nikdo nebyl. A přeci jen někde v jádru lesa život byl.
Ze zajíců kapala voda. Měl jsem dva navíc a vůbec jsem nevěděl, komu je vlastně nesu. Say přinesl své rodině losí mládě. To máme čtyři najezené vlky. Přijde ještě Litai. Toho losíka mají akorát. Problesklo mi hlavou. Neyteri, ta by mohla být hladová. A jeden zůstane pro někoho, kdo si řekne, že má taky hlad. Popravdě zajíc nebyl nic moc. Taková menší svačinka. A já měl jenom dva. I přesto by to někdo mohl ocenit.
Rozklusal jsem se tedy dál do středu borůvek. A vůbec, stihl jsem to docela rychle ne? Na otočku ke Smrti, to není špatný výlet. A kdyby si někdo stěžoval, zajíci to napraví.
Hlavu jsem nesl vysoko vztyčenou. Mezi pachy nebyl stále cítit ten od Neyteri. Ještě se nevrátila. Zastavil jsem se a tiše se usadil. No co, ostatní neutečou a do úkrytu stejně netrefím. Položil jsem zajíce na zem a opřel se zády o strom. Chvíli jsem si je prohlížel. Oba dva měli uši prokouslé z mých zubů, jak jsem se je snažil udržet. Oba dva v tlamě.
Tlapy mě ze zpod pálily. Já vím, dostaly jste zabrat. Usmál jsem se a uvolnil své tělo.
Podrbal jsem se na břiše a rozvalený ležel někde v Borůvkovém lese, který jsem pokládal za svůj nový domov a taky nový začátek. Možná.

// <--- Jedlový pás

Vyběhl jsem z pásu a přešel do kroku. Klidným krokem jsem si vykračoval přes Galtavar a rozhlížel se kolem sebe. Ulovím si zajíce a jednoho do zálohy pro Ney. Určitě se vrátí hladová. Jenže by se mi muselo, podařit ulovit dva kusy. Většinou mám štěstí víc, než rozumu. Jen co jsem si to dořekl ve své mysli, jsem v dáli uviděl poskakující a vyvádějící zajíce. Proč mě doposud nenapadlo použit magii neviditelnosti? Pozvedl jsem obočí, jelikož tohle mi mohlo teda lecos ulehčit. Kořist by mi padla přímo do tlamy a já bych mohl jenom stát nehnutě a pozorovat ji.
A hned jsem musel svůj nápad využít. Na povel jsem zmizel a nešel ani slyšet. Začal jsem vyklusávat směrem k ušákům. Tiše jsem přemýšlel a prohlížel si je, které kusy jsou statnější a masitější. Teď v zimě to teda nebylo nijaké terno. Ušáci byli většinou pohublí a sami měli co dělat, aby se udrželi při životě.
Doklusal jsem až k nim. Zastavil jsem se asi dva metry od nich. Jako by něco tušili. Přestaly se nahánět a zůstali stát jako strnulí. Odrazil jsem se od země a během skoku se zviditelnil. Jejich reakce byla velmi opožděná, ale přeci jen nějaká byla. Hlasité kvílení a uprk. Jen jeden to nějak nezvládl. Dopadl jsem tak, že se mi ocitl mezi předními tlapami. Chytil jsem ho za hlavu a škubl s ní. Rázem bylo po kvílení a vše utichlo. Na nic jsem nečekal a hned se pustil do jídla. Oškubal jsem chlupy, které mi bránily v pojídání, a pak se do něho s chutí zakousl. Netrvalo to snad ani pět minut a celý zajíc byl ve mně.
Mlsně jsem se olízl a hledal ve zbytcích srsti ještě kousíčky masa. No nic se nedá dělat, je zapotřebí chytit ještě jednoho, abych domů nešel s prázdnou. Očistil jsem si přední tlapky a díky neviditelnosti zase zmizel. Postavil jsem se a chvíli kráčel po Galtavaru. Musel jsem počkat, až se zajíci zase objeví. A hle, přišli hledat toho, který byl teď v mém břiše. Přikradl jsem se k ním a zopakoval předchozí útok. Zajíce jsem si ale pečlivě ukryl a čekal na dalšího. Mám dva! Pronesl jsem z vesela a oba dva si chytl do tlamy za uši. Rozešel jsem se směrem k řece. Stačilo přebrodit řeku a budu zase doma.
Doklusal jsem k řece a snažil se jí poklidně přejít. Voda sice dosti studila, ale nic jiného se nedalo dělat.

// ---> Borůvky přes řeku Mahtaë

// <--- Zřícenina

Doklusal jsem zpět do Jedlového pásu. Konečně jsem mohl jít klidnějším krokem. Tak a teď se musím vrátit zpět domů. Počkat na Neyteri. Hm, počkám na ní v úkrytu smečky, pokud ho najdu. Vím, že mi Inay slíbila, že mě tam dovede a trošku jsem na to zapomněl. Byla ale unavená, určitě jí najdu v úkrytu, pokud ho najdu. V hlavě mi to šrotovalo. Na druhou stranu bylo asi fajn a slušné, že jsem nechal rodinu pěkně pospolu, aby si zase jednou užili své chvilky. A já si protáhnu kosti. Zabručel jsem si pro sebe a poslušně klusem se oddaně proplétal mezi stromy. Vůbec, jsem zvědav, až se vrátí naše alfa, tedy Storm. Kdy poznáme i jeho partnerku, která je také alfou. Iny mi o ní něco málo řekla. Snad jen to, že je to alfa a že se jmenuje… jak říkala to jméno? Bylo to něco na T. Pohodil jsem hlavou a pokračoval dál.
Blížil jsem se k okraji Jedlového pásu. Za ním byl Galtavar, kde jsem si chtěl ulovit zajíce a pak přes řeku domů. Vypadalo to jako fajn procházka a dosti rychlá. Jenže každé území bylo docela dlouhé krom teda řeky. Tu stačilo přebrodit.
Měl bych si dát konečně pohov a začít se trošku věnovat Neyteri. Slíbil jsem jí, že si jí vykrmím. Doufám, že to teď zvládá sama. Mlsně jsem si olízl čenich, když jsem míjel jedny z posledních stromů. A taky se více zabydlet v lese. Těšil jsem se, až zase ucítím vůni borůvek v našem lese.

//---> Z. Glatavar

// <--- Jedlový pás

Už jsem tu, přijdu zas, tvůj oblíbený Fantomas. Napadala mě slova, která řeknu Smrti na pozdrav. Vůbec, kdy jsem zde byl? Je tomu tak maximálně měsíc. Zazubil jsem se nad tou představou. Jen co přijdu, určitě mě bude vyhazovat, že jsem zde byl nedávno. To už jsem se ale jistým krokem blížil zase k té temnější stránce Jedlového pásu. Atmosféra se začínala pomalu měnit. Tušil jsem, že jdu tím správným směrem. Ono něco jiného bylo si v hlavě promítat to co Smrti řeknu. A něco jiného bylo k ní přijít a opravdu jí o svá přání požádat. Nikdy bych jí nejspíše neřekl ty svoje machrovinky, které se mi celou dobu honily hlavou. Byly to blbosti a prkotiny, které mi na druhou stranu dodávaly odvahu k ní vůbec jít.
Začal jsem se cítit dosti nepříjemně. Měl jsem pocit, jako by mě snad už sledovala na každém mém kroku. Otočil jsem se za sebe, abych se ujistil, že za mnou nikdo není. Není, proč by taky měl být! Štěkl jsem na sebe a rozklusal se přes les.
Hned na to jsem v dáli uviděl pro mě už známé obrovské vzpřímené balvany. Balvany nebo kameny, sám jsem nevěděl přesně ten rozdíl. Kámen je kámen. Je menší a balvan bude větší ne? Snažil jsem se skrýt své rozpaky. Jenže onoho pocitu, že mě někdo pozoruje, jsem se vůbec nezbavil.
S tichým našlapováním, jsem klusal směrem ke starým balvanům. Je to brána do pekel. Taková brána by se nám hodila v lese. Každý by už z dálky viděl, že právě tam je Borůvkáč.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se dostal až k obrovským balvanům. U těch jsem se na chvíli zastavil. Únavu, kterou jsem nepociťoval od doby, co jsem vyběhl z Borůvkového lesa, jsem začínal pociťovat teď. To přejde. Rovněž i hlad se začínal ozývat ve větších a větších intervalech. To taky musí počkat. Odkašlal jsem si a pohledem se podíval na vysoký val. Ten byl kolem celé zříceniny. Tohle by se taky hodilo. Takový pořádný val kolem lesa. Pak by se Borůvkový les stal nejlépe obrněným lesem ze všech, které vlastní smečky.
Rozhodl jsem se na chvíli posadit. Ne to je špatný nápad. Smrt by na mě shodila balvany a bylo by po mě. To mě povzbudilo a já vykročil dál. Zřícenina vypadala jako vždy z venku krásně. Z venku obehnána mramorem, který je propletený zelenými žilkami uvnitř. To bude její zelená krev. Vsadím se, že uvnitř zříceniny má někde ukryté své zelené srdce. Někde v kameni, aby jej nikdo nenašel. Doklusal jsem ke zřícenině. Už minule jsem si všiml, jak moc opotřebovaný mramor z venčí je.
Rovněž jsem si všiml věží, které začínaly být dosti solidně prorostlé mechem. Jedna se tyčila několik metrů do nebe. A abych nezapomněl, druhá věž by měla být rozpadlá. A tak tomu i bylo. Mírně jsem se zašklebil a pokračoval v prohlídce dál.
To už jsem byl u vchodu do zříceniny. Jde se na to! Několikrát jsem se nadechl a vklouzl dovnitř. Pro mě známý zelený oheň mě přivítal hned při příchodu. Je báječné, jak může takhle plápolat bez jakéhokoliv pohonu. Mrskl jsem ocasem a čekal na příchod paní domácí. Vždy jí chvílí trvá, než se objeví. Proto jsem si dovolil se podívat, jestli nezměnila vzhled svého příbytku. A abych řekl pravdu, bylo to tu vše při starém. Hladké kameny pod tlapkami, které měla pro nás nachystané jako nějakou past. Nemůžu jí udělat tu radost. Proto jsem se snažil našlapovat velmi opatrně.
Bylo zde několik průchodů a místností. Ohromné klenby zdobené drahokamy. Měl jsem pocit, že jí zde zase pár kamínků přibylo. Možná, že kdybych si vzal, než přijde, ani by to nepoznala. Natáhl jsem se pro drahokam a v tom jsem jí uslyšel.
"Ty jsi tady zase?! A ještě k tomu mi kradeš drahokamy?" Otočil jsem se za sebe. Mocná Smrt tam stála ve své kráse a za zády jí plápolal zelený oheň, který sílil. "Ne, jasně že ne. Jen jsem se díval." Odpověděl jsem jí slušně a stáhl tlapku k sobě. Zavrtěl jsem se a pozvedl obočí. "Přesně tak, zase já." Zazubil jsem se na temnou vlčici. Jenže úsměv mi spíše zamrzl na tváři, když mě propalovala svýma očima. "No dobře, nebudu to protahovat." Dodal jsem a poklidně se posadil na zadek. Jenže ona se s hlasitým smíchem rozeběhla a zmizela v nějaké z místností.
Postavil jsem se a tiše přistoupil k místnosti, kde zmizela. "Tak ty to nebudeš protahovat." Ozval se hlas za mnou a já sebou škubl. Sakra tohle mi nedělej. Otočil jsem hlavu jejím směrem. "Přišel jsem tě poprosit…“ Ale dneska s ní nebylo k vydržení. Zase mi zmizela do nějaké místnosti. Protočil jsem oči a vrátil se zpět k zelenému ohni. Smrt se objevila na druhé straně ohně. "Nemám na tebe náladu ani čas!" Pronesla dosti nepříjemným tonem. "Já vím, ty jí nemáš nikdy. Ale nechci to zadarmo." Odkašlal jsem si a na zemi posunul jejím směrem hromádku drahokamů. "Dejte mi už pokoj! Stále zde někdo chodí, stále něco chcete!" Hned co to dořekla, přistoupila blíže. Zadívala se na drahokamy a pak mě zpražila tupým a zaslepeným pohledem. Tlapkou jsem drahokamy přisunul zase k sobě. "Ale jestli nechceš, můžu jít." Zvedl jsem se a v tom jsem ucítil její tlapu na rameni. Jako by měla snad metrák. "Počkej přeci." Zazubil jsem se na ní, když tohle prohlásila. Bylo mi jasné, že můžeme vyjednávat.
"Takže, slyšel jsem o magii elektřiny a příkazu." Pronesl jsem a ona se jenom hlasitě zasmála. "Ty hloupý červe! Tyhle dvě magie už máš!" Zůstal jsem sedět jako opařený. Věděl jsem totiž, že tyhle magie jsem si ještě u ní neobjednal. "O to líp." Pronesl jsem a část oblázků si odsunul zpět k sobě a přitom pozoroval Smrt, jak u toho téměř bolestně skuhrá.
"Tak potom chci být mnohem lepší v těch dvou magiích. A co bys mi ještě doporučila?" Připadal jsem si, jako bych si objednával maso. Smrt naklonila hlavu na stranu a pohledem se zadívala do ohně. "Je toho spousty." Pronesla. Pokynul jsem jenom hlavou. Něco mi vyber. Problesklo mi v hlavě a já přesunul kamínky k ní. "Bude to stačit?" Chvíli si mě prohlížela a pak její pohled skončil na drahokamech. Pokynula hlavou, ve znamení ano.
Mlaskl jsem si a postavil se. Má práce byla u konce a já se mohl vrátit domů. "Díky." Pronesl jsem tiše a rozklusal se ven ze zříceniny. Chvíli jsem poslouchal její smích, který po chvíli utichl. Vyběhl jsem ven a pelášil kolem zříceniny. Míjel jsem velké balvany, které tvořily bránu, a spokojeně si oddechl.

//<--- Z. Galtavar

S vypláznutým jazykem jsem doklusal do Jedlového pásu. Dobře, zmírním tempo, abych měl dostatek energie pro Smrt. Přešel jsem spíše do kroku a poklidně si vykračoval. Další pachy mě udeřily do čenichu. Byly i nebyly čerstvé. Něco mezi tím. Nějací vlci zde přešli.
Pohledem jsem zabrouzdal k nebi. Samé jedle mě obklopovaly. Zajímavé. Takový Třešňák má zase jenom listnaté stromy. Přišlo mi a asi to bylo i pravidlem, že na jihu jsou převážně listnaté stromy, tedy stromy co mají plody. A naopak na severu zase stromy, které jsou jen samé jehličí a vysoké až do nebe. Jeden strom mě zaujal více. To není jedle. Přistoupil jsem blíže ke stromu. Otočil jsem se k němu zadkem a začal se řádně drbat na zádech. "Jeee." Prohlásil jsem hrdelním hlasem při drbání. Bylo to něco božského. Na záda jsem si tak dobře nedosáhl a tohle bylo něco, co nahrazovalo sebe menší či větší pomůcky.
Jakmile jsem byl s drbáním hotov, rozešel jsem se dál klidným krokem a hledal to správné místo, které mě zavede až ke Smrti domů. Budeš čumět, že jdu zase k tobě. Zašklebil jsem se a vesele si poskočil.
Ticho se neslo přes celý les. Procházel jsem se poklidným tempem. Terén zde totiž nebyl vůbec špatný. Byl pěkně rovinatý a já si mohl poklidně kráčet a míjet stromy. Hlasitě jsem si mlaskl při pomyšlení na ty zajíce, které jsem před chvílí potkal u Gatavaru.
Letmo jsem pohledem zkontroloval, jestli někdo za mnou nejde. Kdo a proč by za tebou měli jít? Zavrtěl jsem hlavou a snažil se soustředit. Mám takový pocit, že by to mělo být tamhle.

// ---> Zřícenina

// <--- Borůvky přes řeku Mahtaë

Vyletěl jsem z lesa jako namydlený blesk. Bylo dosti zvláštní, že má únava byla ta tam a já byl najednou čilý a plný elánu. Fajn, hlavně klid. Snad se vrátím tak, že budu dříve doma, než naše alfa. Pelášil jsem, co mi tlapky stačily. Já se tak těším na Smrt! Doslova mi chybí ty její kecy. Pomyslel jsem si a v hlavě si promítal své kamínky, které u sebe mám. Jo to bude stačit na vylepšení magie. Možná bych jí mohl poprosit i o novou. Hm, uvidíme, jak naše setkání dopadne.
Chvíli jsem se přestal soustředit. Ucítil jsem jakýsi pach vlků. Byly to cizí pachy, ale né zas až tak staré. Měl jsem pocit, jako by snad některé kroky směřovaly právě do Jedlového pásu. Ale, tak ona bude u Smrti fronta? Problesklo mi hlavou. V tom mě napadlo, že by Smrt mohla vědět, kde je Neyteri. Jak jí znám, stejně mi to neřekne. Vždycky je tak hrozně přísná a odměřená. Nahání jenom strach. A o to i nejspíše šlo. Donutit nás, abychom se báli a co nejméně jí obtěžovali.
V dáli se mihlo pár zajíců. Mlsně jsem se olízl. Takovou dobrotu bych si nechal líbit. Zajíc by mě zaplnil alespoň na nějakou tu chvíli. Možná na dobu, než bych se zase vracel zpět. To bych si pak mohl ulovit dalšího. A dalšího pro někoho do smečky. Problesklo mi hlavou a já musel zmírnit tempo. Neúprosné a vraždící tempo mě doslova ničilo. Odpočinu si v Jedláku. Ujistil jsem sám sebe a snažil se mít stejný a jistý krok.

// ---> Jedlový pás

Bezmyšlenkovitě jsem se zahleděl před sebe. Byl jsem nesmírně rád, že Inay byla šťastná a celá rozjařená. Rovněž mě těšilo, že se jí výlet líbil. I její nápad, který jsme vlastně zrealizovali a přidali pár efektů, díky magii. Vždycky jsem si myslel, že magie jsou spíše pro obranu nebo útok. Ale tohle mě přesvědčilo o opaku. S magií se dal pěkně vyhrát a to myslím doslova.
Prostorově si všimnu menšího tělíčka, které se krade po zemi. Podívám se na Inay. Plíží se ke svému bratrovi, který jí snad musí vidět. Ocásek má vysoko posazený, jako by přijímala nějaké hlasové záznamy či ho měla jako hromosvod. Hned na to skočí po svém bratrovi a svalí ho na zem. Chvíli se na ně se zájem dívám. V hlavě se mi objevila vzpomínka, jak přesně něco takového dělaly mé sestry mě. Jenže těch potvor bylo pět. Zamračil jsem se a pohledem uhnul do strany.
"Donesl jsi jídlo? My se s Inay pokoušeli o lov rybky. Byli jsme v Kaskádách, takže jsem lovil já. Ale rybku si už pak zabila sama." Dodal jsem, aby byl na ní její táta právem hrdý. To že jsem jí u povzbuzování doprovázel smíchem, neznamenalo, že jsem se jí smál.
Hned na to mi Say odpověděl přesně to, co jsem nechtěl slyšet. Neviděl jí. Skvělé, kde se s vlčetem teda toulá? Vůbec mě to neuklidnilo. "Určitě dorazí co nejdříve. Její pach jsem cítil u kaskád, když jsme odcházeli a byl čerstvý." Dodal jsem, abych Sayho jako otce uklidnil. Nejspíše už obě dvě nemůžou anebo to vzaly zase pořádnou oklikou. "S Neyteri se jí nemůže nic stát." Snažil jsem se přitom působit hodně klidně a přesvědčivě. V čem jsem si nebyl jist, jestli ta má mánička neublíží sama sobě.
V tom jsem uslyšel kroky dalšího vlka. Otočil jsem se za sebe a uviděl Haru. Zazubil jsem se na ní. Vypadala skvěle. "Chvíle odpočinku a vypadáš zase pěkně energická." Dodal jsem k její pokloně a zavrtěl se na zadku. I ona se ptala na poslední vlče. "Je stále s Ney. Co nevidět se vrátí." Řekl jsem tak sebejistě, že mi to musel věřit úplně každý. Určitě, snad.
Pohledem jsem se podíval na Sayho, který poslal Haru, aby se najedla. Můj žaludek se ozval na protest, že chce taky. Bože sklapni! Alespoň jednou nebuď nenažraný. Vlastně bych si ani nevzal. Maso bylo pro rodinku a přednější bylo, aby se nažrala vlčata, která maso potřebují jako sůl. Pak jejich rodiče, už jen proto, že tohle maso bylo jejich zásluhou a další poslední věc byla, že i oni se museli přeci najíst, aby měli zase na mladé sílu. No a ty jsi tu tak trošku nepotřebný a sedíš tu jako ten největší křen, co jsem kdy v životě viděl. Teprve až teď mi došlo, že tak trošku narušuji rodinou idylku. Chvíli jsem těkal pohledem kolem sebe. Rozmýšlel jsem se, co budu dělat. "Nevím jak vy, ale já jsem pro značný odpočinek." Dodal jsem a nechápal, jak vlčata bez spánku mohou rovněž vydržet tak dlouho.
"Kdyby se Ney vrátila a vy se rozhodli jít na lov, dejte mi vědět. Pokusím se najít úkryt smečky a tam si na chvíli odpočinout." Dodal jsem k těm dvoum dospělým, kteří zde se mnou byli.
Podíval jsem se na malého vlčka. Uvědomil jsem si, že on mě vlastně ještě nezná. Přistoupil jsem blíže a sklonil se k němu. "Ještě jsem se ti nepředstavil, jmenuji se Morfeus." Šťouchl jsem do malého rošťáka tlapkou a s úsměvem se narovnal. "Pokud mě omluvíte, nebudu kazit rodinou idylku a odporoučím se do úkrytu." Pohledem jsem hleděl do všech stran a snažil se najít ten správný směr. Kdyby chtěl jít někdo se mnou, tak zvedněte kotvy. Už ale bylo na čase, abych odplul já. Rodinná sešlost byla posvátná a já ji nechtěl kazit. Ti dva si měli jistě co říct a Inay bude určitě machrovat na svého bratra, kde všude byla. Byl bych taky zbytečný. Udělal jsem několik kroků zpět ve znamení couvání. Nakonec jsem se zastavil, mírně poklonil a otočil se k nim zády. Dobře, kde je úkryt! Rozhlédl jsem se kolem sebe a rozešel se nějakým směrem. Ten jsem párkrát změnil a snažil se hledat pořádnou jeskyni, kterou určitě nepřehlédnu.
Nakonec jsem přiběhl zpět a podíval se Sayapovi do ohnivých očí. "Say, možná si odskočím za Smrtí do Jedláku. Řekni to prosím alfě, kdyby se náhodou ptal." Zašeptal jsem k němu a znovu se poklonil směrem k vlčicím. Tedy k Haru a Inay. Mrkl jsem na něho a pak se rozběhl napříč lesem.

// ---> Z. Galtavar (přes řeku Mahtaë)

Teď už nebyl čas nic Inay vysvětlovat. Chvíli jsem hluboce vrčel a poté pronesl pár slov. Rovněž i Inay se přidala a začala hulákat o naších temných silách. Na nás nikdo nepřijde, dokud nepromluvím. Byl jsem si tím více než jist. Say nám odvětil něco ve smyslu, že si máme vzít jeho. Měl jsem pocit, že tuší boudu. On, on se chce smát! Frkl jsem si a tím se vlastně zase trošku prozradil. Sežerou nám to i s navijákem! Hlasitě jsem hrdelně zavyl. Hihi. Uculil jsem se a podíval se na malého, který žadonil o to, abychom si vzali jak otce tak jeho.
S hlasitým smíchem a úsměvem od ucha k uchu jsem se zjevil všem přítomným. Už dávalo smysl, proč se Inay vznáší. Pod jejím tělem se objevilo to mé. Snažil jsem se krotit hlasitý smích a přitom si odkašlával. Po očku jsem se otočil na Inay. "Omlouváme se." Pronesl jsem jako první s kašláním. Smích mě doslova dusil. Do očí se mi vhrkly slzičky dušení a štěstí. Ty ale co nevidět zmizely a oči se mi jenom zaleskly. "Inay je hrozný pirát a tak jsme si pro vás připravili menší překvapení." Řekl jsem už docela klidným hlasem, ale na tváři mi pohrával pořád ten samý úsměv, až mě bolely tváře z neustálého usmívání.
Pootočil jsem hlavu na Inay. "Tak co, myslíš, že se nám to povedlo? Docela slušně ukončená vycházka ne?" Zeptal jsem se. Kdyby chtěla, mohl bych jí zase někdy vzít a tu rybku, by si mohla ulovit sama. Dobře by se lovilo u řeky. Problesklo mi hlavou. Pohledem jsem se vrátil zpět k těm dvoum statečným ochráncům. Je zvláštní, že Neyteri se ještě nevrátila. Docela mešká, pochybuji, že by brala vlče někam moc daleko. Chvíli jsem byl na vážkách. Snad se jim nic nestalo. Možná jsem je neměl pustit samotné. Ale takhle si Inaya užila vlastní procházku s doprovodem a dokonce i se sváčou. Na obloze se objevily nějaké mračna a já si uvědomil, že je zase den. Sakra, další den na nohou. Uvažoval jsem, jestli je malá vůbec unavená.
"Co vy tu děláte tak sami?" Zeptal jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Pomalu jsem sunul zadek k zemi, aniž bych si uvědomil, že mi na zádech sedí Inay. Ou. Ohlédl jsem se za sebe, ale ona mi sjela po srsti a posadila se na zadek za mnou. Můžeme dělat vláček. Vláček z vlků.
"Plánujete nějakou bojovou hru?" Dodal jsem bezmyšlenkovitě. Možná bych se zase mohl ukázat u Života. Docela mi chybí jeho společnost a nějaká ta magie a vlastnosti by se od něho hodily. Problesklo mi hlavou. Zdálo se mi, že Život není od nás vůbec daleko. Ale mám pro něho vůbec nějaké květiny a všechno co on požaduje? Sklonil jsem hlavu ke svým tlapám. Um, možná by se něco malého našlo. Ale aby mě nevyhodil a aby to vůbec stačilo. A kde sakra je ta Neyteri! Ozval se můj vnitřní hlas. "Say, neviděl jsi náhodou Ney?" Zeptal jsem se tiše, jako bych se snad ani na to ptát nahlas nechtěl. Třeba to bude vědět on. Dělala mi docela starosti. Tohle jsem vždycky měl na starost já. Zmizet, chvíli se neozvat a pak se znenadání objevit. Tohle ona dělat nemůže! Zamračil jsem se a přitom našpulil tvář.

Zamyšleně jsem přemýšlel, na její otázku. Kde se nachází Borůvkový les. Nejlépe by se to určovalo z nějakého vyššího místa, abych dobře viděl kde co je. Těžké určování. Sále jsme ale blízko severu a možná východní blok. No vážně si nejsem jistý."Hm, těžká otázka. Snad severo-východně? Velmi těžké si to takhle představit." Broukl jsem a naslouchal dalším slovům. "V noci se místo slunce orientuješ třeba podle měsíce. Problém nastává, když je slunce za mraky anebo sněží." Dodal jsem rychle na vysvětlenou a kráčel lesem. Tentokrát jsem se nerozhlížel ani na jednu stranu, jenom jsem hleděl před sebe do země. "Místo orientace díky přírodě ti možná pomůže tvůj instinkt." S úsměvem jsem prohlásil a naklonil hlavu na stranu. A teď přijde otázka, co je to instinkt že? Dodal jsem sám pro sebe.
Na chvíli jsem se objevil, abych jí mohl názorně něco ukázat. "A taky máš tohle." Zaťukal jsem na svůj čenich. "Ten ti vždycky pomůže, když chytíš stopu známých vlků a mnohdy tě k nim může dovést." Zakopl jsem na nějaký kořen a tak jsme se oba dva na chvíli převážili dopředu. Zastavil jsem se a rychle srovnal záda, aby nebyla malá v nepříjemné poloze.
Soustředěně jsem upřel oči před sebe a po chvíli zase zmizel. Jako bych se rozplynul a nikdy neexistoval. Nebo jsem snad jenom pára, obraz či mámení smyslů? Zavrtěl jsem hlavou.
"Tvého tátu můžu najít po čichu, jestli už se vrátil. Tvého bratra, to je pro mě těžší, nevím, jaký z těch mnoha pro mě neznámých pachů mu patří." Sklonil jsem tedy hlavu k zemi, abych mohl nasát několik pachu a podle nich najít Sayho. Těžké. Čí jsou tyhle pachy? Nějaké dva cizí pachy. Hm, vypadá to na vlčice. Hned na to o pár metrů dál, jsem ucítil Sayho. "Mám ho." Prohlásil jsem a rozklusal jsem se za pachem, který sílil s každým krokem.
Pokynul jsem hlavou. Do úkrytu mě zavede později a já nechám malou, aby si odpočinula. A pokud najdeme Sayho, třeba si jí vezme na starost už on. Hm. Uvidíme. Rovněž se mi do čenichu dostal ještě jeden pach. Vlče. Zvedl jsem hlavu a nedaleko od nás byli oba dva. Say a vedle něco menší stvoření s šedým kožíškem, s místy bílými místy a hnědými nepatrnými znaky. To jsou oni. "Připravená?" Ujistil jsem se, že nejdu vidět. "Soustřeď se na výraz tváře, aby to vypadalo tak, že vrčíš." Dodal jsem velmi tiše a bez sebemenšího ruchu jsme se dostali velmi blízko k nim. Automaticky jsem začal hlasitě vrčet a zastavil se několik metrů od nich. "Jsi na řadě!" Vštěpil jsem malé myšlenku a po chvíli vrčení jsem se rozešel k nim. Prošel jsem mezi prostorem mezi vlkem a vlčetem. Tak tiše, že mě ani jeden nemohl slyšet a už vůbec vidět. Neviditelnost mi hrála do karet. A ani cítit. Měl jsem co dělat, abych svůj smích udržet za zuby. Po chvíli poletování mezi nimi, jsem poodešel stranou a postavil se k nim čelem. "Vzdejte se! Přišly mocnosti pekelné." Zahřměl můj hlas o několik tónin níže, než na který jsou vlci zvyklí. Přitom jsem se ale usmíval od ucha k uchu, ale ani jeden mě stále nemohl vidět.

Dorazili jsme až na hranice Borůvkového lesa. Prvně jsem rozmýšlel, jak nejlépe pirátsky zaútočit. Pokud tam vůbec někdo nebude. Abychom nedělali povyk a přitom bychom byli v lese sami. Hm, ta samota asi ani tak nehrozí. Les smečky téměř vždy překypoval vlky. Pokaždé se někdo staral o to, aby někdo les nezbořil. Hm a alfy? Pokud jsou v lese, co nám na to řeknou? Měl jsem tu čest potkat jenom Storma. Inay říkala, že má partnerku. Jak že se to jmenovala? Safra už nevím, ale to nevadí. Problesklo mi hlavou, když jsem vyklusával po lese.
"Světové strany, jsou strany, podle kterých se orientuješ. Když bude někdy sama a víš, že třeba tvůj les je západním směrem, půjdeš tam. Základní jsou čtyři. Tedy sever, jih, východ a západ. Východ je vždy tam, odkud slunce vychází a západ tam, kam slunce zapadá a ukládá se ke spánku." Začal jsem vysvětlovat světové strany, podle kterých by se měl řídit asi každý, když se nechce ztratit. Horší je to v zimě, když jsou oblaka hustá a ty nevidíš kde to slunce vlastně je. To uznávám, to je opravdu obtížné. "Na jihu bývá větší teplo, než na severu. Vlci narozeni v severních částech, mívají dosti často více huňatý kožíšek." Zamyšleně jsem pokračoval dál ve vysvětlování. Nejspíše tohle byly informace, které jí asi moc smyslu nedávaly. Ale podle mě, jsem je vysvětlil docela obstojně.
S Inay na zádech jsme se dostali docela daleko. Byli jsme asi někde téměř uprostřed lesa, protože z prvu jsme běželi jako o život. Teď jsem spíše vyklusával a občas přešel do kroku, než někoho najdeme a vymyslíme na něho lest. Slyším, jak mi Inay zkušebně vrčí do uší. Tohle mě vždycky pobaví. S úsměvem na tváři jsem pokračoval dál. Pohledem jsem zatím nikoho nenašel. "Navodit iluzi všem vlkům by bylo asi moc těžké. Rovněž, kdybychom zmizeli oba dva. Co takhle udělat jednoduše tohle." Na chvíli jsem se odmlčel a hned poté začal vysvětlovat. "Zmizím já. Ty ale půjdeš vidět a o to to bude pro ostatní divnější, když uvidí poletující vlče." Zazubil jsem se nad představou. Mě totiž nepůjdeš slyšet, ani cítit. Leda kdybych promluvit, mohl by mě někdo uslyšet. "U toho bychom mohli hned využít to vrčení. Vrčel bych já, ale ty by ses tvářila, že to děláš ty." Dodal jsem na vysvětlenou. Tohle byl absolutně nejlepší plán, který jsme mohli vymyslet. Jen musíme najít někoho, koho bychom mohli vylekat. Má zde už nějaký vlk vyšší postavení než ostatní kromě alf? Na takového vlka bych si něco takového nerad dovoloval. Uvědomoval jsem si některé věci, které by nebyly vhodné.
Zatím co mi malá vříská na zádech, já se pomalu prodírám lesem a soustředím se na to, abych už zmizel. "Vidíš někoho, na koho by se dal spáchat atentát?" Hlasitě se zasměji a soustředím se na své zmizení. Docela jsem se v tomhle zlepšil, jelikož jsem bez sebemenšího problému zmizel pod Inay. "Teď mě nikdo neuslyší ani neucítí." Dodal jsem na vysvětlenou a pokračoval dále. Praskání větviček pod sněhem a občasné kroky ve sněhu opravdu zmizely. Nastalo ticho a občas pronikl můj smích. Nemohl jsem se dočkat, až někdo uvidí zázračné vlče, které se vznáší. "Tak co vidíš někoho?" Zeptal jsem se své společnice. Hele a nepotřebuješ si odpočinout? Zavezl bych tě do úkrytu, alespoň bys mi ukázala kde je. Pronesl jsem nakonec k malé. Byla tma a my byli několik nocí pryč bez odpočinku či spánku. Pokud by se jednalo o mě, já bych vyrazil šmejdit po lese.

// <--- Východní Galtavar

Pomalu ale jistě jsme se přibližovali k Borůvkovému lesu. Mlsně jsem si olízl čenich. Byl jsem velmi natěšený se zase vrátit někam, kde nám nabídli místo a zázemí. Měli jsme to přesně naopak. Malá chtěla prošmejdit celý svět, zatím co já se těšil domů. Domů. Znovu jsem si olízl čenich.
"To bych teda prosil, jsem talent už od přírody." Při chůzi jsem hrdě vypjal hruď a s úsměvem na tváři pokračoval dále. "A nebo je to tím, že jsi větší a rozumná." Ono, neměl jsem s ní sebemenší problém. Nevěděl jsem, jestli je vážně tak moc slušně vychovaná, nebo se jen snaží, abych si u rodičů nestěžoval. Hm, anebo má prostě svůj rozum, který jí vede k tomu, aby nedělala problémy, čímž docílí toho, že příště můžeme jít zase na procházku. Zvesela jsem pohodil hlavou. Nebyl jsem zde jediný, kdo chválil její vzorné chování, bystré postřehy a mnoho dalšího. Vlastně jsem neviděl důvod proč jí to neříct. Já sám jsem vždy chválu velmi rád slyšel, je to něco, co tě posune dál a tebe ujistí, že to děláš správně. Přesně tak. Otec mě jí také občas zahrnul.
Uslyšel jsem pro mě velmi lichotivé oslovení. Strýček Morfeus, tak přeci jen. Vřele jsem se na ní usmál. "To je to nejhezčí, cos mi mohla říci." Hlavou jsem se sklonil k ní a děkovně jí pro změnu na tváři olízl já. Ohromně to zahřálo u srdíčka. Pro někoho by to bylo jen oslovení, pro mě projev důvěry. Nebylo nad to, si vytvořit dobré vztahy s kýmkoliv ve smečce. Takže jsem mohl být jen rád, že mi Say a Haru svěřili vlče.
Ještě k tomu vlče, s kterým je sranda a je dosti statečné. A vůbec, na vlčici ohromně. Když jsem udělal pár pokusů se svým zmizením v lese, reagovala jen, že do mě šťouchla a zvláštně se zatvářila. Možná trošku naštvaně, abych tohle nedělal. Hra na schovávanou je super, ale asi bychom jí měli hrát u nás v lese.
Zařadím se k jejímu boku a naslouchám otázkám. "Zima je náročná. Zvláštně pro vlky, kteří nemají dostatečné množství tukových zásob." Pronesu zprvu zamyšleně a přemýšlím, jak asi zrovna teď vypadá Ney. Naposledy co jsme byli spolu, měla v sobě nějaké to menší sousto masa, ale nic zázračného se s ní nestalo. "Pro tmavé vlky to může být zase nevýhoda v lovu. Jdeme docela vidět, takže se musíme snažit se více skrýt." Dodal jsem s menším úsměvem. Ona byla převážně sněhově bílá s červeným ouškem, proužkem přes záda a krk až na ocásek. Stále byla dosti světlá na to, aby mohla ve sněhu využít své přednosti.
"Ano jsou dva Galtavary. Východní a západní. K západnímu bychom se dostali přes obrovské jezero. Jmenují se tak proto, že jsou orientovány podle světových stran." Ono se to těžko vysvětlovalo. Doufal jsem, že jí takové vysvětlení bude stačit. Sám jsem se v tom zamotával. Musel bych jí vzít nejspíše do sněžných hor, aby viděla obě dvě části Galtavaru.
Všiml jsem si, že noc padla na naše hlavy. Nejvyšší čas si odpočinout, naštěstí jsme na cestě domů. To už byl ale Borůvkový les na dosah. Poklidně jsem pokynul hlavou směrem k malé. Přesně tak, dva statečné vlky. Opakoval jsem po ní.
Zvesela jsem zavrtěl ocasem. "Myslíš takový menší pirátský nájezd jo?" Zablýsklo se mi v očích. Skrčil jsem se, aby malá mohla naskočit na má záda. Byla lehoučká jako pírko, jen jsem si jí na zádech usadil. "Uveleb se a tlapkami se chyť kolem krku. Když budeš chtít zatočit, kousni mě to toho ucha, do kterého směru chceš jít." Zavelel jsem a jemně se vzepjal. Ale málo, abych jí neshodil. "Útok!" Pronesl jsem s hlasitým a hrubým křikem a rozběhl se do lesa.

//<--- Kaskády

Tiše jsem nakračoval a pohledem hledal šedě bílý kožíšek. Cítím tě tu, tak kde jsi? Zeptal jsem se sám sebe, když jsem pokračoval dál. Pohledem jsem jí neustále hledal. Čekal jsem na zářivý úsměv někde v dáli, ale nit takového se nekonalo. Přeskočil jsem z jednoho balvanu na druhý. Žádná propast pod ním nebyla, ale nechtělo se mi ho scházet. Zamyslel jsem se nad otázkou, kterou mi dala. Bylo mi jasné, že budu muset svá slova objasnit. Hm, těžce se odpovídá, těžce. Zahleděl jsem se před sebe, když jsme konečně sešli z kaskád. Přidal jsem do kroku a začal se tělem pohybovat do ladného poklusu. Nijak rychlého, spíše uvolněného a ležérního klusu. "No já vlastně nevím. Nikdy jsem o vlčata nijak nejevil zájem až do nedávna. Musel jsem jedné vlčici pohlídat vlče a teď nemyslím tebe." Usmál jsem se, aby to nebrala nijak osobně. Ale pravdou bylo, že jsem hlídal Mortyho. "Když jsem to vlče dostal na starost, vlastně jsem nevěděl, jak se k němu chovat, jak s ním zacházet." Dodal jsem na vysvětlenou a letmo se ohlédl za sebe na ní. Zpomalil jsem krok, aby se nemusela za mnou hnát. "Spíše bych řekl, že jsem se vlčat bál, než abych je neměl rád." Pousmál jsem se. Když jsem si zprvu představoval, jak se budeme starat o vlčata Haru a Sayho, doufal jsem, že se mnou bude Ney, která mě bude instruktovat, jak a co mám dělat. Ale takhle vlčata byla už opravdu velká, měla svůj rozum a hlavně byla poslušná. Nebo teda Inay ano. "Vlčata jsou maličká a drobná. Podívej se na moje tlapy, jsou velké a nemotorné, hrozně nerad bych tak malému tvoru ublížil." Vyplázl jsem na ní jazyk, jako kůň vyhodil zadkem do vzduchu a rozběhl jsem se po lese s kličkováním mezi stromy. Na chvíli jsem se jí ztratil z dohledu. Vracel jsem se jakoby za ní, abych jí pak mohl překvapit. Uviděl jsem jí před sebou a tak jsem se tiše plížil k ní přikrčený k zemi, aby mě ani neviděla. Přikradl jsem se až k ní, narovnal se a tak si mohla všimnout mého stínu. Odrazil jsem se a jedním mocným skokem jí přeskočil. Když jsem dopadl, rychle jsem se otočil čelem k ní. "Baf!" Houkl jsem na ní s úsměvem od ucha k uchu.
Hned na to jsem se oklepal, jako by se nic nedělo a rozešel se klidným krokem dál.
To už jsme vyklouzli z lesa a dostali se na obrovskou a rozlehlou louku. "Tak taky je Glatavar. Abych byl přesný, jmenuje se Východní Galtavar. Místo, kde je dosti života a dobře se zde loví." Koutkem oka jsem jí pozoroval.
Dal jsem se do pohybu a narazil na krtinec. Ten byl pod pokrývkou sněhu. Alespoň teď byly zmrzlé a tlapka se do nich nemohla zabořit, tak jak jsem vždy očekával s mým příchodem na Galtavar. "Taky zde žije hodně zajíců, ale v takové kose budou nejspíše zalezeni někde ve svém pelechu. Ani se jim nedivím, sám bych někam rád zalezl a přespal celou zimu." Zazubil jsem se na ní. Sněhové vločky se snášely na naše kožichy. Ono nejlepší by bylo někam zalézt a prostě nevylízat, dokud neustoupí alespoň vánice, které se teď tvoří. Zamyšleně jsem pozoroval krajinu.
"Snad to stihneme domů, než padne další noc." Byl jsem o něco klidnější, když jsem věděl, že budeme někde, kde bude mít malá větší ochranu. Tím se ale nepodceňuji. Zazubil jsem se nad vlastní myšlenkou a pokračoval dál. "Vidíš? Ani příšery si na nás netroufly, když vidí jak jsi statečná." Dodal jsem, abych jí zase polichotil.

// ---> Borůvky

Zableskne se mi v očích, když se zmíní o mých sestrách, ale dospělých. Pokud žijí, tak si myslím, že by se to stejně nezměnilo. Vlčice, jsou prostě vlčice. Uštěkané, hádavé a ničím se jim nezavděčíš. Proběhlo mi hlavou a já jenom pokynul. Ale někde vnitřně cítím, že alespoň některé žijí. Zamyslel jsem se nad nimi. Má malá Survi určitě, je to bojovnice s velkým srdcem. Zavrtěl jsem hlavou, abych ze sebe dostal nějaké pochmurné myšlenky, které by mě o něco později mohly klidně děsit.
"Já nevím, vlčatům jsem se vždy převážně vyhýbal a tak si nejsem jist, co a kdy můžete a nemůžete papat." Pokrčil jsem rameny. Tak tys už měla zajíce? No ono je fakt, že je už asi dost velká na maso, těžko by se pořád živila mlékem, nebo co to vždycky od matek sají. Pohledem jsem si jí změřil. Přišla mi opravdu o dost větší, než takový Morty, kterého jsem poznal ve Sněžných horách. On byl úplný prcek, oproti Inay.
To už se ale malá rozhodla přijít ke mně a ke svému alespoň z části svému úlovku. Pozoroval jsem jí a viděl, že se do zabíjení zrovna dvakrát nehrne. No naučit se to stejně musíš, pokud budeš mít hlad. Pousmál jsem se na ní povzbudivě, když zvedla hlavu s ohrnutým čumáčkem. Nevoní, ale to nevoní žádné maso nebo ryba. Časem si na ten pach neboli smrad zvykneš a bude ti připadat zcela normální. Ono ještě k tomu byla rybka celá slizká od nějakého svého mazu.
Po kaskádách se rozezněl můj upřímný, za to hlasitý smích, jak malá plácá do rybky. Možná jí tímhle omráčíš, ale ty tvé jehličku budou lepší. Snažil jsem se uklidnit svůj smích, který se ale znovu rozezněl, když podruhé do rybky plácla. Nakonec ho však useknu zakašláním. A to tehdy, až vykulím oči, jak bravurně se do ryby zakousla a vytrhla tak kus jejího masa. Uvolnil jsem tlapku, jelikož bylo po rybě. Ta se už ani necukala ani nevrtěla. V očích jí pomalu uhasínal život a její výraz se blížil k onomu známému tupému výrazu mrtvého zvířete. "Vidím, že si umíš poradit." Pochválil jsem ji a na tváři mi zůstal úsměv. Sice si malá stěžuje, že to není nic moc, ale i přesto poděkuje. No jo, život tuláka není nic moc. A tohle ti musí častokrát stačit. "Nemáš zač, ale jako jednohubka dobré ne?" Mrkl jsem na ní a čekal co zase vyvede, když se vzpínala na zadní. Její malý ale za to jemný jazýček mě olízl po tváři. Rozrušeně jsem sebou zavrtěl a rozpačitě se na ní podíval. No páni. Dostal jsem pusu od malé! Hned na to jsem se rozhlédl kolem nás. Přeci jenom Neyteri uměla vždy přijít v tu nejméně očekávanou chvíli a ještě by mě obviňovala, že svádím vlče.
Jednoduše jsem se na malou zazubil. No jo, myšlenky. Byla to magie, které nevyužívala nic od země, přes oheň a vodu, až po vzduch. Snad jediná taková magie, která byla soustředěna vyloženě na mysl. Je to fajn, v souboji mohu vyčíst silné myšlenky soupeře. Dalo by mi to totiž jistou nadvládu. I na magii neviditelnosti reaguje překvapeně. Popravdě i já jsem byl dost překvapen sám ze sebe. Do nedávna jsem nic takového téměř neovládal. Od mého pobytu zde v Gallirei, jsem se v tomhle hrozně zlepšil a se sílou a rychlostí, jsem byl na tom taky hodně dobře.
Přikývnu malé. Haru znám a tak se mi v hlavě zobrazil obraz její hlavy a to především očí. Mám pocit, že Say by měl mít oheň. Zamyšleně jsem brouzdal v paměti a přiřadil si i jeho obraz. Ano, rudé oči. Jak fascinující.
Poté jsem svůj zrak sklopil k Inay. "No hm. Těžko se to určuje. Ono záleží, jaké magie ovládají tví rodiče a nemusí se jednat jenom o jejich vrozenou. A já osobně si myslím, že se to trošku řídí i povahou vlka." Dodal jsem na vysvětlenou. "Uvidíš, určitě dostaneš zajímavou magii. Takovou, aby ti seděla." Povzbudivě jsem se pousmál.
Přičemž jsem si všiml, že je zase a opětovně noc. Starostlivě jsem si prohlížel nebe. "Možná bychom se už měli vrátit domů, co říkáš?" Pousmál jsem se na ní. Pro její temperamentní duši tenhle výlet určitě nestačil. "A abys neřekla, že jsem tě snad nějak ošidil, můžeme jít přes Galtavar." Šťouchl jsem do ní. Ale kdybys moc protestovala, mohli bychom zajít ještě někam. Jen bychom se doma mohli opravdu mihnout. Aby rodiče věděli, že jsi v pořádku. Postavil jsem se a pomalými krůčky se vydal směrem ke Galtavaru.
Ve vzduchu jsem ucítil velmi příjemný pach. Ney? Zvědavě jsem se rozhlížel kolem nás, jestli na ní náhodou nenarazíme.

// ---> Východní Galtavar

Přetočil jsem na malou oči. Pět sester, byly na zabití věř mi. Takový babinec, ne ne počkej, slepičinec, jsem v životě nezažil. Sice jsem svou rodinu neznal nikterak dlouho, ale mohl bych o ní vyprávět opravdu hodně dlouho. Každičkého člena bych jí popsal do posledního chloupku, co měl a neměl rád. Ale koho by to zajímalo? Vždyť ani neví, o kom to vlastně mluvím, jen si v hlavě představuje nepatrné podobizny mých příbuzných a vlků ze smečky. "Vidíš a já to měl rovnou pětkrát. Nic horšího, než takový babinec, jsem asi ještě nezažil." Chraptivě jsem se rozesmál a nakonec nechal smích utichnout. Hluk vody jej stejně přehlušoval.
"Jak si přejete, princezno, vozit vás nebudu. Ale to vám říkám, takový servis neposkytuji každému a měla byste si toho vážit." Dodal jsem vážně. Naposledy jsem na svých zádech vezl snad jen mého hadíka. Sakra můj hadík! Můj věrný a oddaný přítel. Našel jsem ho při putování s Neyteri v Sarumenském hvozdu. Dodneška si pamatuji, jak se mi choulil do teplé srsti mezi lopatkami do doby, než Neyteri po delší době negativních názorů, malého odehnala. Pche, přitom mohl být pořád se mnou. Hlavou mi probleskla další nepatrná vzpomínka. Na nedávný lov, kdy jsem si hrál se zajícem a házel si ho rovnou na záda. Tak rád bych někoho vozil a dělal mu tím radost. Já sám jsem to vždy chtěl zkusit. Vyšplhat se vlkovi na záda a ten by se mnou prošel kus světa.
Posadil jsem se k okraji vody. V žaludku jsem cítil nepatrný chlad. Voda byla skvělá, ba výtečná. "Nepochybuji o tvém loveckém umu." Dodal jsem tiše a přejel si jazykem zuby. Ono takový kamzík dal zabrat mě a Neyteri. Nakonec jsme ho ani nevím, jak skolili, ale hlavní je, že jsme byli dva. Stejně to jsou mrchy, co smrdí a řvou jenom. Ohrnul jsem na chvíli nevědomky čenich.
Všiml jsem si, jak malá nad mými slovy přemýšlí. Její silné myšlenky se dostaly i ke mně. Pousmál jsem se nad její úvahou. To víš, že je. Je ta nejkrásnější vlčice na světě. Zadíval jsem se do vody zasněně a mlaskl. Chybíš mi. Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že mi vštěpila myšlenku. Ale od té doby se mi nijak neozvala. Snad už jste doma. V našem novém domově. Byla se sestrou do Inay a proto mě to moc nedalo.
"Ou, ty máš hlad?" Vyskočil jsem na tlapy a zamyšleně se na ní podíval. Je malá, musí pořád papat. "Ryby jsou výtečné, ale není to druh jídla, který by tě na dlouho zasytil. Jestli se mi to podaří, ulovím ti nějakou. Můžeš vůbec rybky?" Šťouchl jsem do ní tlapkou a zasmál se. Byla už dosti velká na to, aby se pořád a neustále živila jenom mlékem od maminky. Je to mléko od mámy ne? na chvíli jsem se zamyslel. "Tak počkej tady." Dodal jsem a otočil se k ní zády a ocáskem jí zašimral na čenichu.
Udělal jsem asi dva nebo tři větší kroky a stál jsem znovu u vody. No jestli se mi podaří něco ulovit, asi to bude zázrak. Neyteri je mnohem lepší lovec, ale pravda je, že já mám zase mnohem více štěstí na lov. Pod tlapy se mi připletou dva zajíci najednou. Tak co rybky, kde jste? Zahleděně jsem se díval do vody. Pomalu jsem vkročil předníma tlapkami do vody. Kamínky byly kluzké a dosti nestabilní. Koutkem oka jsem zkontroloval Inay. Ta poslušně seděla u břehu a čekala. Sakra ty vlčata jsou sladké, proč jsem se jich předtím tolik bál! Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dále. Teď jsem měl ve vodě i zadní tlapky. Hlavu jsem sklonil až nad samotnou vodu a pozoroval jedno a to samé místo. Proplétaly se tam totiž ryby a zvesela mi proplouvaly mezi tlapkami. Soustředil jsem se na výpad a stále vyčkával. Pak jsem ale rychle ponořil hlavu pod hladinu, až voda vystříkla vysoko nade mě. Zacvakal jsem zuby pod vodou a ucítil, jak jsem se do něčeho zakousl. Snad to není moje tlapa. Otevřel jsem oči a spokojeně se vynořil. Podařilo se mi chytit pěkného macka. Ryba se mi v tlamě neustále kroutila a plácala mě do obličeje. Nechtěl jsem jí hned zabít. Mohla by to zkusit ona. Pomalu a opatrně jsem šel ke břehu. Když jsem vylezl, pečlivě jsem se oklepal a posadil se zády k vodě, kdyby nám rybka chtěla pláchnout, abych jí stihl chytit znovu.
Položil jsem rybu před ní a povzbudivě se na ní usmál. "Jsi silná a statečná. Zkus jí zabít sama. Uvidíš, jaká odměna to pak pro tebe bude." Pousmál jsem se a drápem přišpendlil rybí ocas ke kameni, aby neodhopsala.
Tématem se vrátila k magii. Zrovna jsem úsměvem neoplýval, ale snažil jsem se tvářit normálně. "Myšlenky jsou mocná zbraň. Ale někdy více uškodí právě tomu, kdo tuhle magii má. Dost vlků takovou magii odsuzuje. Donedávna jsem i věřil, že je to špatné, dokud mě má partnerka nepodpořila." Vyplázl jsem na malou jazyk. "Slušné, neslušné. Ovládám ji a využívám ji jenom zřídka, než abych se někomu vrtal v hlavě." Dodal jsem na vysvětlenou. Můj názor byl, že aby mohl mít vlk magii myšlenek, musel by mít na to povahu. Někdo kdo je zvědavý a vlezlý jak osiny na zadku, by jí neměl mít. Nakonec jsem se rozhodl jí jednu myšlenku vštěpit. "Tak dávej bacha." Zavrtěl jsem se na zadku, přičemž jsem pořád držel rybu. "Jsi velká, silná a statečná princeznička." Zazubil jsem se na ní, když jsem jí poslal do hlavy myšlenku.
"Ano, neviditelnost. Popravdě se musíš cvičit, abys dokázala zmizet úplně celá. Jen malá ukázka." Sklopil jsem hlavu a soustředil se jenom na jednu věc, zmizet z povrchu. Jemné lupnutí a poblikávající obraz mého těla a malá vlčice tu byla sama. "A iluze." Dodal jsem za stavu neviditelnosti a zase se s blikajícím se obrazem a lupnutím objevil. "To víš, není to ještě zcela vypilované." Dodal jsem k magii neviditelnosti a zazubil se.
"Iluze znamenají, že dokážu jinému vlkovi navodit zcela jiné pocity. Ať se jedná o horko či chlad, nebo o to kde se nacházíš. To na tobě ale zkoušet nebudu, jelikož jí neovládám nikterak dlouho a na nikom jsem to ještě nezkoušel." Dodal jsem pro vysvětlenou, aby nebyla zklamaná.
"Pusť se do té rybky." Povzbudil jsem jí a čekal, kdy se do ní zakousne, vytrhne jí hrdlo a ochutná tuhle baštu.