Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// <--- Jeskyně Burüberi

Hned poté co jsem se dostal ven, že mi trošku odlehčilo. Tělo nebylo tak těžké a čerstvý vzduch mě doslova podpořil v tom, abych se udržel na tlapkách. Jaké šlechetné gesto. Čenich jsem měl celý suchý a má tlama byla rovněž jako bych byl na vyprahlé poušti. Takže byly docela marné pokusy, si svůj čenich namočil slinami.
Automaticky jsem hned zamířil k vodě, která zde byla. Menší tůňka, jejíž voda vypadala pěkně a čerstvě. Začal jsem pít a tím se mi znovu udělalo o něco lépe. Perfektní voda. Po chvíli za mnou vyklusala ven i má partnerka. Spokojeně jsem si konečně mohl olíznout čenich. I když jsem se snažil sebe více, divná náladička mě nechtěla ani za mák opustit.
Kolem nás se proháněl vítr, který mi příjemně čechral srst.
"Zvláštní že?" Dodal jsem jejím směrem a následně se odlepil od země. Při pití jsem byl skloněný až k hladině vody celým tělem. "Věděla jsi, že ten vlk, Coffin se jmenuje. No, že je to syn alfy?" Zeptal jsem se zvědavě. Mě tohle totiž Coffin sdělil v myšlenkách, které jsme si navzájem vyměnili, během toho všeho a já tak alespoň věděl, jestli je na tom dobře, nebo ne. Si to představ, alfa má syna a my ho poznáme takto. Tedy já ho znal, ale Neyteri třeba.
Vyhoupl jsem se na tlapky a rozešel se zpět k ní. Byla docela klidná a tichá noc, kromě toho větru, který se zde proháněl. "Asi to tu omrkneme, co říkáš?" Zeptal jsem se jí a vlastně ani na nic nečekal a rozešel se napříč stromům, které mě po chvíli pohltily ve své tmě.
Kráčel jsem s čenichem u země, občasně jsem zvedl hlavu a zavětřil, jestli mi vítr nedonese nějakou čerstvou stopu. Nebo taky stopu cizince, který by zde neměl co dělat.
Jenže jediné co se mi do čenichu dostalo, byly právě pachy naší menší vlčí rodiny, tedy Haruhi, Sayho a jejich vlčat. Nejsou tu, pachy nejsou zcela čerstvé. Pronesl jsem a dodal pro sebe. Rozklusal jsem se za pachem té vlčice, která s námi trávila všechen ten čas v jeskyni. To určitě nebyla alfa, nebo si to myslím. Otočil jsem se k Neyteri a zvídavě pozvedl obočí. "Ty jsi říkala, že znáš Taillu?" Zeptal jsem se znovu, jelikož doposud k tomu nebyl čas a prostor se na cokoliv ptát. Když jí zná, určitě jí pozná. Což vyplývá, že ta vlčice alfou určitě nebyla. Pokrčil jsem rameny a čekal na svou odpověď. Odkud jí znáš? Chtěl jsem se zeptat, ale nechtěla se mi otevírat znovu tlama a tak jsem jenom mlčky kráčel dál. Ve vzduchu už nebyl cítit žádný jiný pach. Fajn, alespoň tohle je v pořádku. Nejspíše. Oddychl jsem si a spokojeně přešel spíše do kroku. Z tohohle jsme si totiž mohli udělat pěknou procházku po okolí a mít zase chvíli jenom pro sebe.
Jenže má vnitřní energie mi nedovolovala, abych myslel na něco pěkného. Stále se to ve mně hemžilo divnými pocity, kterých se né a né zbavit.
Les příjemně voněl. Vůně borůvek se nesla celým lesem a to i v zimě. Bylo to docela překvapující, ale přeci jen keříky borůvčí zde byly a nejspíše měly silné aroma. Uši se mi točily za směry, odkud vycházelo občasné skřípání větví nebo stromů. V tanci s větrem se do hodně často stávalo a tak se ozývalo velmi nepříjemné skřípání dřeva. To aby se toho jeden bál. Pohledem jsem se ohlédl za sebe, abych vše zkontroloval a ujistil se, že je všechno v naprostém pořádku. "V jeskyni jsi mi něco o Taille říkala, jenom jsem přeslechl, co to bylo." Připomněl jsem znovu ono téma a čekal, jestli se jí to bude chtít opakovat.

Naštěstí bylo všechno hotovo a vypadalo to, že je to i v pořádku. Určitě je. Neyteri nabídla naší pomoc i nadále. Mně osobně by to vůbec nevadilo, jelikož jsem nějakou dobu strávil s Coffem, když jsem ho vytáhl z řeky a nikdo kolem nás nebyl. V té době byly mé magie téměř na nule anebo pro něho nepotřebné. Olízl jsem si čenich a odfrkl si.
Jenže Storm chtěl u něho zůstat a asi se mu nebylo co divit. Jeho syn, přičemž, bych to do Coffa neřekl. Jak překvapivé. Ošil jsem svým zadkem a neposedně se snažil uklidnit.
Podíval jsem se na Neyteri a tak trošku se tu cítil nesvůj. Ona se mnou tento pocit už určitě sdílela, jelikož téměř vždy věděla, že se něco děje, aniž bych jí něco řekl nebo naznačil. Tak co, my to obhlídneme z venčí? Sklopil jsem zrak na chvíli k zemi a hlavou se mi honilo pár myšlenek.
"No tak my vás tu nebudeme zdržovat a omrkneme to z venčí. Jestli je tam všechno v pořádku." Dodal jsem s odkašláním a postavil se, přičemž jsem se ještě jednou ohlédl na mou princeznu. Vnitřně jsem se cítil celý naplý, jako bych měl právě explodovat. Nevím, kde se ve mě bralo tolik energie a přitom mi přišlo, že to byla spíše negativní energie. Možná se má dobrá energie přeměnila na takovou divnou, negativní díky tomu, že jí v sobě stále zadržuji. Nejlepší by bylo si trošku upustit parou a jít se pěkně vyblbnout ven.
"Tak zatím." Pokynul jsem prvně k alfě a hned poté k té cizí vlčici. Musí být určitě členkou, jinak by tu nebyla. Ujistil jsem své svědomí ještě jednou, jelikož mi na ní chtě nechtě něco nesedělo. Krátce jsem na ní nechal spočinout svůj zrak a hned poté se bez řečí rozklusal směrem ven.
Uši jsem stále otáčel za sebe, jestli uslyším kroky Neyteri. Nejspíše bylo více než jasné, že půjde ven se mnou. Dál jsem tedy pokračoval směrem ven a s jistotou trošku zpomalil krok. Zhluboka jsem se nadechl, jako by se mi snad dělalo zle. Je to v pořádku, určitě. Přesvědčoval jsem sám sebe a vůbec jsem netušil proč. Tělem mi projela další vlna divného pocitu a držela se mě jako klíště. Zatřepal jsem hlavou a s dalšími kroky se otočil za sebe. Neyteri byla někde v nedohlednu, takže jsem ještě zpomalil krok.
Cítil jsem prapodivný tlak na hrudi, který mě natlačil na stěnu jeskyně. Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se udržet se na tlapkách. Ty se mi jako na povel celé začaly třást. Ten pocit jsem moc dobře znal, stalo se mi to nedávno, ohromná tíha, která mě donutila si lehnout. Poté následovala menší ztráta vědomí, po které jsem se cítil znovu jako právě pořádně oživlý.
Uslyšel jsem za sebou kroky, a proto jsem se rychle postavil na tlapy a vyběhl ven z úkrytu. Vzduch! Křiklo mé podvědomí, když jsem se konečně mohl venku nadechnout.

// Borůvky

// 50 Ametystů, 40 Vlčích máků _ (Sic jsem to nečekala o to více - děkuji a ostatním gratuluji :))

Měl jsem pocit, že vše probíhá zatím dobře. Vlk sebou nešil, mé příjemné pocity se přenášely do jeho mysli a Strom s Neyteri pracovali na očistě rány. V hlavě jsem si ale uvědomoval, že většinou na plážích a hlavně v létě bývá velice velké teplo. Jelikož jsem si to uvědomoval, přenášel jsem teplo i na něho a proto jsem se rozhodl pro změnu místa. Přemístili jsme se v jezeru. Hm, takové Velké vlčí jezero je fajn. Znovu jsem začal navozovat velmi příjemné pocity spojené s jezerem. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel.
Pohledem jsem si všiml, že Neyteri perfektně spolupracuje se Stormem. Vypadalo to na docela slušnou spolupráci. Skvělé, téměř to mají hotové. Rána se určitě bude hojit mnohem lépe, když bude pěkně vyčištěná a nakonec by jí Storm vysušil, aby nehnisala či nemokvala.
Občasně jsem zaslechl hlas cizí vlčice, což bylo moc dobře. Určitě ho její hlas uklidnil mnohem více, než mé myšlenky.
Zpočátku jsem mohl působit roztěkaně, ale když jde do tuhého, vždy nakonec zůstanu klidný. Hm, to se celkem hodí. Olízl jsem si spokojeně čenich a ještě jednou pohledem kontroloval, jak to všechno probíhá.
V tom jsem uslyšel myšlenky, které mi byly vštěpeny. Pohledem jsem se podíval po Stormovi, ale okamžitě mi došlo, že to on určitě nebyl. Nakonec jsem pohled sklopil ke Coffinovi a pokynul hlavou ve znamení souhlasu. "Ano já." Pousmál jsem se, i když jsem věděl, že se teď na mě rozhodně nedívá. Na další mou otázku mi vlastně taky odpověděl. Udiveně jsem pozvedl obočí. "Takže ty jsi Stormův syn?" Což vlastně velmi mnoho vysvětlovalo. Prohlédl jsem si Stroma. Má už dospělého syna, no páni. Hned na to jsem se podíval na Neyteri.
To už byla ale práce skoro u konce. Uvědomil jsem si, že je na čase, aby Coffinova mysl byla zase jenom jeho. Nechával jsem postupně odeznít iluze a Coffin si musel co nevidět začít zvykat na to, že je stále v jeskyni. Tak uvidíme, jak se vám to povedlo. Mrkl jsem povzbudivě na zbylé vlky a poodstoupil od vlčka. Byl jsem celý zvědavý a v očekávání a zároveň připravený v případě bolesti znovu zasáhnout a prostě mu to trošku odlehčit. "Tak jak Coffe?" Zeptal jsem se tázavě.
Když jsem ho viděl ležet, v hlavě se mi znovu přehrál obraz, když jsem ho potkal u řeky, kde se na jeho mase pochutnávaly piraně. V tu chvíli, kdy jsem potřeboval jakoukoliv pomoc, tam nikdo nebyl. Takže jsem věděl, že tento vlk je dostatečně silný i s naší pomocí, aby vše zvládl a byl zase v pořádku. Snad mu bude lépe. Koutkem oka jsem se podíval na Storma. Takže Coff je jeho syn, no páni. To je vážně překvápko. Hm, asi by nám t sám neřekl. V tichosti jsem se posadil a mrskl ocasem ze strany na stranu a poté jej nechal, aby se mi ovinul kolem zadní nohy.
Nezbývalo nic jiného, než počkat, co z vlčka vyleze a jak naše snaha vyšla. Možná vyšla anebo vyšla vniveč? Zabodl jsem pohled na vlčka a čekal, nic jiného se teď vlastně ani nedalo dělat.

// Snad to trošku dává smysl, není mi moc dobře...

V hlavě mi to více než šrotovalo. Bylo zajímavé se soustředit na jednu věc a snažit se jí co nejlépe vyřešit. Fajn, klid. Potřebujeme vodu, tu tady těžko přineseme, takže někdo musí mít magii vody. Našpulil jsem tlamu u přemýšlení. Naštěstí se ozvala Neyteri. Ty víš kdy se ozvat! "Perfektní." Pousmál jsem se na ní. Ale my se musela soustředit dál. "Tak fajn, zkusíme to." Přešel jsem ke Coffinově hlavě, abych mohl díky svým iluzím přenášet obrazce do jeho hlavy a on díky tomu nemusel nic cítit. Jenže u jeho hlavy stála vlčice, kterou jsem neznal. Bylo mi hodně blbé jí odhánět a podobně, takže jsem se vecpal k Neyteri, kterou jsem tak trošku odšťouchl na bok. Omluvně jsem se na ní podíval a ukázal čenichem směrem ke Coffinově noze. Stejně musíš být tam a né tady. "Fajn, Neyteri, soustřeď se na vodu a Storm ti pomůže s ohlazením. Sama víš jak ránu vyčistit." Pousmál jsem se na ní, jelikož to bylo především na jejich bedrech, aby to dobře zvládla. Nadechl jsem se a vydechl. Každý měl nějakou roli, jen vlčice, kterou jsem neznal, vlastně neměla žádnou. Chvíli jsem se na ní díval a pak mě napadla další skvělá věc. Při mé iluzi, může slyšet její uklidňující hlas. Jo to by šlo, pokud na to přistoupí, bude to skvělé. Vlčice u něho ležela a tak jsem jí překročil a skrčil se ke Coffinově hlavě. Na moment jsem se naklonil k vlčici. "Mohla bys na něho mluvit? Víš jak, klidným hlasem… ale do ničeho tě nenutím." Dodal jsem s úsměvem a pak pokynul hlavou ke své alfě a partnerce, že můžeme začít.
Tak jo Coffe, alespoň zjistíme, jak se tyhle věci dělají. Zavrtěl jsem se a zavřel oči, abych se mohl co nejlépe koncentrovat. Dobře Coffe, jsme spolu někde… hm no kde. Musel jsem vymyslet nějaké příjemné prostředí. Tak jo mám to Coffe, jsi na velmi příjemném prostředí. Je to něco jako pláž a v okolí je mořská voda. Otevřel jsem oči a soustředěně se díval na Coffina. Do hlavy jsem mu začal, přenášel obrazce ze své hlavy do té jeho. Donutil jsem ho, aby si myslel, že právě vešel do velmi chladné vody. Ve vodě máš jenom zadní nohy. Poznamenal jsem. Soustředil jsem se na to, aby pociťoval hlavně chlad vody na zadních nohách. Jednalo se ale o příjemný chlad, jelikož pokud Storm a Neyteri vytvoří něco jako kousíčky ledu, mohlo by ho to až moc studit, proto jsem se snažil udržovat v jeho hlavě tyto obrazce. Aby necítil na zadní tlapě vůbec nic, jen příjemný chlad.
"Tak co Coffe, parádní osvěžení, co říkáš?" Během procesu se mi podařilo mu vštěpit myšlenku. Byla to alespoň nějaká komunikace. Potřeboval jsem vědět, jestli to funguje a dostává se mu nějaké úlevy, nebo nikoli. Ty máš fakt štěstí brachu. Za to Storm mi přišel docela dost vylekaný. To se bojí o každého člena smečky? A takovým způsobem? Bylo to sice zvláštní, ale hlava mi to moc nebrala. Soustřeď se! Okřikl jsem sám sebe a pokračoval v soustředěnosti.

Prohlížel jsem si zmožené tělíčko vlka, který před námi ležel. Dostalo se mi odpovědi, že teď už potřební nejsme. Trošku zklamaně jsem odvrátil zrak. Byla by to fajn příležitost někomu pomoci a udělat tak něco pro dobro i někoho jiného. Nakonec jsem jenom pokynul hlavou, že chápu. Pohledem jsem se koukl na vlčici, která zde byla. Oba dva musí patřit k smečce, těžko by si Storm vzal Coffina a tuhle vlčici do smečkového úkrytu. Pohled jsem otočil na Neyteri. Neměl jsem čas, nebo jsem spíše nestihl odpovědět na její otázky a komentáře. Jelikož sem přišli tři další vlci. Vlastně jsem teď na to ani nějak nechtěl myslet, pro sebe jsme mohli mít vždy dostatek času, ale tady ležel zraněný vlk. Přeci jen jsem si nemohl odpustit jednu poznámku. "Neprodírej se mi hlavou." Šeptl jsem k ní a velmi vážným pohledem. Zhluboka jsem se nadechl a otočil hlavu zpět. Když jsem znovu otevřel oči, můj výraz se změnil v nepoznání. Na přemýšlení byla nejlepší chladná hlava.
Storm pronesl, že je raněný jenom Coffin. Alespoň jedno pozitivum, že se nic nestalo celé smečce. Dalo by se to chápat i jako napadení. Mezitím mě Storm obeznámil o tom, jak to s vlkem vypadá. Zamračil jsem se. On sám se zmínil o spálenině na noze. Coffin se snažil o nějaký záhadný pokus se posadit, hned na to si ale ulehl zase zpět. Prohlédl si všechny okolo. Asi do toho nemám co kafrat, ale voda by na spálené místo pomohla ne? Chlad je příjemný, když tě něco ožehne.Chvíli jsem uvažoval, jestli vůbec svůj návrh nebo nápad říct, přeci jen jsem u toho všeho nebyl a třeba to už zkoušeli.
Naklonil jsem se ke Coffinovi a prohlédl si ono zraněné místo. Spálenina, která docela slušně smrděla byla opravdu nepříjemná už od pohledu. Se stále zamračeným pohledem jsem se narovnal a podíval se Stormovi do očí. "Nechci se do toho vměšovat, ale nepomohla by taková voda?" Vrátil jsem se zpět pohledem k němu, tedy ke Coffinovi. Tak ti nevím co je horší, okousaný od piraní nebo tohle.
Mezitím jsem si všiml, že si mě Storm nechápavě prohlíží. Pokynul jsem hlavou a rychle vysvětlil. "Potkal jsem ho u jedné řeky, kde si na něm holdovaly piraně." Pohodil jsem hlavou, na znamení nepodstatné věci. O tom jsme si mohli povídat někdy jindy a stejně bych pochyboval, že by ho zajímalo, jak nějaký vlk tahá ven z vody okousaného druhého vlka.
Vrátil jsem se ale k té vodě. "Voda by mu to mohla ránu vyčistit od nečistot a taky dopřát i úlevu." Prohodil jsem jenom jako nápad a podíval se po všech přítomných, jestli někdo z nich nemá magii vody, abychom ho nemuseli nikam vláčet. Kdo se hlásí dobrovolně s magií vody? Ta rána jednoznačně vodu potřebovala.
Fajn, přemýšlej, jak bys mohl být užitečný ty. Přešlápl jsem si a chvíli nehybně stál a pozoroval Coffina. Pak mě ale napadla alespoň jedna věc. Mám přeci iluze, ale s těmi asi moc nezmohu. Co s takovou iluzí? Hm, jedině, že bych mu do hlavy nasadil brouka, aby si myslel, že ho něco chladí na tlapě. Nezdálo se mi to jako nějaké super řešení, ale za zkoušku by to mohlo stát. "Mám magii iluzí… možná bych mu mohl navodit do mysli, že právě na noze má kousíčky ledu, aby to teplo nepociťoval." Pokrčil jsem rameny. Na tohle by se hodila nejspíše jiná magie, ale já s těmi svými nemohl už nijak pomoci.
Třeba bych to mohl zkusit. Co já vím. Povzdechl jsem si a podíval se na ustaraného Storma.

// Nevím jak Ney, ta asi odepíše až zítra, tak případně kdo by byl hyperaktivní tak jí prý můžete přeskočit.

// :P

Rozvaloval jsem se s poklidem na Neyteri. Proč a kam taky spěchat že. "Jistě že každou vlčici." Pronesl jsem hrdelním a hlubokým hlasem. Prosím tě, jaké vlčice bych asi budil? Jenom tebe, když chrápeš na celou jeskyni. Zabručel jsem ve znamení spokojení. Hm, chtěl bych vidět, jak mě budíš. Ve spánku jsem ještě více neodolatelný, než takhle. Určitě by sis jen ke mně lehla a spokojeně vrněla u mě. Vyplázl jsem na ní z vesela jazyk.
Pokynul jsem spokojeně hlavou. "To ano, jsem mu neskutečně zavázán. Poskytl nám to nejlepší, co mohl, svou vlastní smečku." Dodal jsem tiše, když jsem právě před chvíli nad těmito slovy přemýšlel. Jen díky němu si můžu dovolit říct, že vypadá konečně mnohem lépe. Jako tuláci bychom se jenom potáceli od jedné strany k druhé a sem a tam. Bože to byl ale zvláštní život. Rok potulování a nic nedělání. Jak jsem to mohl vydržet? Asi bych u toho i zůstal, kdybych neměl jí. Pohledem jsem se vrátil k Neyteri. Ale protože musím myslet za dva… vlčice vůbec neuvažují, je dobře, že jsme ve smečce.
"Myslíš, že bys mohla znát jeho partnerku?" Zeptal jsem se s podivem. Nebyl jsem si jist, jestli by mohla znát takovou vlčici. "Taky jsem na ní zvědavý. Mě se o ní zmínili Inay. Řekla mi jen její jméno a to bylo všechno.“ Dodal jsem s poklidem na duši. Jak to bylo? Tailla? Tak nějak. Každopádně, jestli bude taková jako Strom, máme opravdu vyhráno. Takovou pohodovou smečku jsme snad ani nemohli dostat. Olízl jsem si tlamu.
"Jo, přesně tohle." Položil jsem si hlavu na její hruď. Byla měkoučká a voňavá. Vdechl jsem její vůni a přivřel přitom oči. Jenže mé oči se velmi rychle otevřely hned po té, co řekla, že stárnu. Cože? Musím najít studánku mládí. "Jak to myslíš?" Zeptal jsem se a sklopil uši dozadu. Nebylo mi to nikterak příjemné poslouchat, že jsem starý. Cítil jsem se velmi mladě a v dobré kondici. Vždyť jsem mladík! "Nemysli si, že stárnu jenom já." Poznamenal jsem. Ty taky stárneš. Pche, stárneme oba dva. Každý stárne. Bylo to velmi nepříjemné téma. Trošku mě děsila představa, že jsme oba dva staří a šediví. Ona už šedivá je! Zvedl jsem pohled a zabodl ho do zelených očí. "No vidíš a Inay vás taky ne." Vyplázl jsem jazyk. Dvě malé princezny, co byly na sebe trošku naštvané, nebylo dobré dráždit. Ta představa, jak se tam hašteří, není zrovna nic moc.
Zaposlouchal jsem se do jejího vyprávění. Znělo to fantasticky jako nějaká pohádka. Takže se jí vedlo s vlčetem báječně. Vlastně mě taky. Nemám žádnou výtku k Inay, bože to je ale skvělé vlče.
"Musím říct, že nám se taky dařilo. Inay je hrozně fajn. Příjemná, statečná a krásná vlčice." Mlaskl jsem si zasněně a pak se pohledem vrátil k ní. To jsem asi říkat neměl. Je to ale přeci jen vlče a jako vlče je hrozně rozkošná. "Myslím tím, že je prostě skvělá. Navštívili jsme vyhlídku a kaskády. Domů jsme se pak vrátili přes Galtavar a udělali tady menší rozruch." Usmál jsem se spokojeně.
Hned na to jsem se zamračil, jelikož začala mít řeči, kterým jsem moc nerozuměl. "Počkej, počkej, počkej. O čem to tu mluvíš?" Zeptal jsem se, se zájmem v hlase. "My vlci se neustále snažíme, abyste byly spokojené, a vy pak máte takovéhle řeči?!" Trošku mě to napružilo. Nebyl jsem si jist, o čem to tu mluvila anebo na co narážela. V tom jsem uslyšel za sebou nějaké kroky. Že by se vracela Inay? Ale to jsou docela těžkopádně kroky, pro vlče by se vůbec nehodily. Pootočil jsem hlavu a spatřil tmavě hnědý hřbet vlka. Storm? Uslyšel jsem hned na to jeho hlas, jak někomu děkoval. Ležel jsem na Neyteri jako přikovaný. Zrovna tohle nebyla nejlepší pozice, v které by nás asi někdo chtěl vidět.
Za ním jsem zahlédl další kožich, který jsem ale neznal. Asi členka smečky. Tázavě jsem se podíval na Neyteri a pak hned zpět na ně. Něco sebou táhli a to něco byl Coffin. Šmarja, co se mu zase stalo? Neohrabaně jsem se postavil na tlapy a uskočil kousek stranou od Neyteri. Zazubil jsem se směrem ke Stormovi a chvíli tiše seděl, jako bych právě něco špatného provedl.
Storm se odebral ven a po chvíli dokráčel zase zpátky.
Zvedl jsem svůj zadek od země, popadl kožešinu, která zde ležela, jelikož jsem jí nedal Neyteri a táhl jí směrem k nim. Zastavil jsem se kousíček od těch tří vlků. "Nerad vás ruším, ale nepotřebujete pomoct?" Zeptal jsem se a pohlédl na Coffina. Měl jsem pocit, že je to vážně nešťastník. Už u řeky ho napadly piraně a dalo to docela práci ho vůbec udržet na živu. "Co se mu stalo tentokrát?" Zvědavě jsem se zeptal a pošoupl onu kožešinu směrem k němu.

Provokace mě přestávala bavit a tak jsem si položil hlavu zpět na její malé nebo spíše drobné tělo. Spí jako zabitá. Nezbývalo nic jiného, než prostě čekat, kdy se vlastně probudí. Možná ji to bude trvat déle anebo bych jí mohl kousat. Frkl jsem vzduch ven z plic. V tom se začala vrtět a pomalu probouzet. Uslyšel jsem své jméno, které se neslo přes celou jeskyni, a vsadil bych se, že to šlo slyšet až ven. Otočil jsem hlavu směrem ke vchodu. Určitě jí šlo slyšet až ven. Proběhlo mi v hlavě. Jestli jsou někde poblíž alfy, přiběhnout tu na nás, co se zde děje. Nějaké orgie či co. Olízl jsem si čumák a pohledem jsem se vrátil zpět k ní. Usmál jsem se od ucha k uchu. "Taky tě rád vidím." Dodal jsem tiše a uši stále natáčel za sebe, jestli náhodou neuslyším kroky. Kroky alfy. Povzdechl jsem si.
"Spící vlci ne, ale spící vlčice ano." Zazubil jsem se na ní, ale úsměv mi rychle zmizel z tváře. Prostě a jednoduše vyprchal. Postavila se na tlapky a mě napadla jen jedna jediná věc. Že se sebere a odejde anebo se přemístí do jiné skuliny v jeskyni. Snad už neodcházíš? Tázavě jsem se na ní podíval. Zatím co se protahovala a poté hned nehybně stála, jsem měl čas si jí prohlédnout. Tělíčko se začalo pomalu formovat zase do nějakého pěknějšího tvaru. Toho jsem si všiml už při popichování, že jsem cítil i více hmoty, než jen kosti. "Něco málo jsi konečně přibrala." Konstatoval jsem a dál si prohlížel její tělo. Bylo to opravdu velmi dobré rozhodnutí, že jsme se přidali do smečky. Vlastně jsme měli nejspíše i štěstí, že jsme na smečku konečně narazili. Po tak dlouhé době samoty anebo to, že jsme byli jen spolu, jsme i my jednou někam patřili.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že Neyteri už nestojí, za to si dělá postel ze mě. Neležela na té kožešině, kterou jsem pohodil kousek od ní, ale na mě. Měl bych Stormovi jednou poděkovat, až bude čas. Vděčím vlastně mu, že nás sem vzal. Taky jsem ho viděl jenom jednou a to při příjmu do smečky. Mlaskl jsem a pokračoval v myšlenkách dále. Neyteri jsem jenom pokynul hlavou. Jasně že mě to baví, koho by to nebavilo. Snažil jsem se nějak vyprostit z jejich spárů, ale bylo to zcela zbytečné. Pootočil jsem hlavu jejím směrem a její oči zářily jako dva drahokamy.
A druhou alfu jsem ještě ani neviděl, možná je ještě moc brzo no. Uvidíme. Olízl jsem si čenich. "Sluší ti to." Konstatoval jsem uznale. Konečně totiž zase vypadala dobře. Možná by to chtělo ještě nějaké to kilo nahoru, ale to už nebylo tak podstatné. Jak dlouho jsme spolu nebyli? No hodně dlouho. A jak dlouho jsme spolu nebyli někde zalezení pěkně v teple a jenom spolu? Taky je to pěkně dlouho.
"Hm." Zabručel jsem a chvíli uvažoval. "Byl jsem tam s Inay. Jenže ona byla na Litai docela naštvaná a taky jsme už byli na odchodu. Mohl bych se tě zeptat na to samé, proč jste nás nehledaly vy." Olízl jsem si přední tlapku a vítězně se zatvářil. Hlasitě jsem zabručel a snažil se jí co nejšetrněji shodit ze svého těla. Jakmile se mi to povedlo, stoupl jsem si nad ní, tlapkou jí roztáhl její tlapky, abych se na ní mohl namáčknout. Ležela na zádech a tak jsem namáčkl svoje bříško na to její a uvelebil se. "Je čas na něco mnohem příjemnějšího." Usmál jsem se a zabořil hlavu do srsti na jejím krku. Chvíli jsem si se srstí hrál. "A jak vám to šlo?" Zeptal jsem se bezmyšlenkovitě a pokračoval dál v trápení a lechtání. Čenichem jsem si tvořil vlastní cestičky v srsti. Její kožich měl vždycky specifickou vůni, která byla přímo vzrušující. Moje, moje, moje. A tohle je taky moje. Olízl jsem jí po tváři a nakonec si hlavu s hlasitým bručením sklonil a zabořil do její srsti. Nejlepší bude, když sem někdo přijde. Vypadalo by to asi divně.

// <--- Borůvky

Postupoval jsem dál jeskyní. Její pach byl opravdu velmi čerstvý. Provoněl celou jeskyni a doslova zahlušil pachy vlčat. Silné aroma. Zasmál jsem se sám pro sebe. Noc nikterak nepřispívala k tomu, abych si dobře viděl pod tlapky a tak jsem spíše namátkově stoupal. Co se to nese jeskyní, že by její chrápání? Přičemž to byly vlastně mé tlapy a drápy, které občasně zavadili o kameny. Hm, ale říct jí že chrápe, můžu taky. Zazubil jsem se a doklusal ke kožešinám. Určitě si žádnou nevzala. Pokrčil jsem rameny a jednu rafl do tlamy. Určitě bude ráda. Rozklusal jsem se dál a tiše se snažil našlapovat, abych jí případně neprobudil. Byla by leda protivná. Cítil jsem její pach, který byl opravdu blízko. Měl jsem jí doslova před čenichem. Odložil jsem kožešinu na bok a tiše dokráčel k ní. Jak sladce spí. Usmál jsem se nad tou myšlenkou. Olízl jsem jí po tváři, a co nejopatrnější si lehl za ní. Na co kožešinu, když tu má mě. Přitiskl jsem k ní své tělo. Naštěstí jsem měl kožich mokrý jenom na hřbetě, takže jí to nemohlo nijak studit. Hlavu jsem jí položil na krk a poslouchal klidný dech. Určitě se jí dobře spí, jenže já chci vědět, jak si vedla s Litai. Co jednoduššího může být, než svou partnerku šetrně probudit. Začnu jí otravovat. Prvně jsem jí začal olizovat čenich a celou tvář.
Postavil jsem se, obešel jí. Můj postoj zaujímal své postavení nad ní. Čenichem jsem jí začal rejdit v srsti, aby jí to bylo buď nepříjemné anebo jí to lechtalo. Jakmile jsem zahlédl sebemenší pohyb, raději jsem ustoupil a uložil se zase zpět vedle ní. "Ney." Promluvil jsem polohlasem a zuby jí jemně kousal do ouška, které se mi neustále snažilo bránit. "Neyteri, chrápeš!" Řekl jsem dosti hlasitě. To jí probere jak nic. Mlaskl jsem u toho a pohodil hlavou. Stačilo si jen počkat, kdy na to zareaguje její mysl.

Ještě chvíli jsem se snažil dělat, že tyhle dvě neposlouchám. Možná bych je mohl nechat si v klidu popovídat. Se mnou byla Inay po celou dobu za hranicemi smečky. Ty dvě se určitě neviděly déle. Usmál jsem se na obě dvě a zavrtěl sebou. Olízl jsem si čenich a hlavu pootočil mírně do prava. Čerstvý vánek mi do čenichu přinesl pach Neyteri. Čerstvý pach Neyteri. Krev mi v žilách znovu ožila a začala se drát každou tepnou a cévkou. Krev s příměsí adrenalinu mi kolovala celým tělem.
Nadzvedl jsem své tělo a rozhlížel se kolem nás. Jenže nikde jsem jí neviděl. Určitě šla do úkrytu. Ze stromů na mě dopadaly kapky deště. Určitě se šla schovat a odpočinout si. Hm, možná bych tam za ní nemusel hned chodit. Ulehl jsem zpět a pohledem zkontrolovat dvě vlčice, které byly zažrané do svého rozhovoru. Ale neviděl jsem jí tak dlouho, je jako droga, potřebuji doplnit svou dávku. Odhodlaně jsem se postavil na tlapy, udělal asi dva kroky stranou a pořádně se oklepal. To abych byl fešák. Očistil jsem si přední tlapky, aby byly pěkně uhlazené a zároveň srst na zádech a hlavě spíše rozčepýřená. "Dámy, jestli mě omluvíte, vrátila se mi partnerka." Oči se mi jenom zaleskly a na tváři se mi vyloudil úsměv. "Nechal bych vás, abyste pokračovaly v rozhovoru a já se odeberu za ní. Pokud dobře předpokládám, šla do úkrytu." Položil jsem tlapku Inay na hlavu a pocuchal jí srst. "Nezlob." Sklonil jsem se k ní a zatahal jí za ouško. Udělal jsem něco jako menší úklonu a pak ležérním krokem, který vypadal, že nikam nespěchám, jsem odcházel. Snad na mě bude mít náladu. Dal jsem se do klusu a napojil se na cestičku, která vedla až k jeskyni. Natěšené jsem doklusal až ke vchodům, u kterých jsem se zastavil. Nadechl jsem se a vydechl. Hned poté jsem se ztratil v jeskyni pro ostatní členy smečky.

// --->jeskyně Burüberi

Vločka koutkem oka zavadila o můj náramek. Chvíli jsem jí pozoroval a poté tlapku stáhl blíže k tělu, když odvrátila svůj pohled. Je to jasné, chce mi ho čmajznout. Když budu spát, musím si dávat většího bacha. Přičemž je to nejspíše úplná blbost, jelikož by se dalo velmi silně pochybovat o tom, že by něco takového ukradla. Kdyby náhodou. Na svůj nárameček jsem byl moc pyšný a určitě bych se o něho s nikým nedělil. To by ale musel jít sundat. A popravdě si myslím, že ani sundat nejde. Jak jsem ho na tu tlapu dostal? To mi nejspíše zůstane utajeno do smrti. Neviděl jsem totiž tlapku, který byla zaklíněná v díře od stromu.
Storm. Opakoval jsem po Vločce a pozoroval její pohybující se tlamu. Paráda, taky bych chtěl mít takový dar na lov. Jen tak si ulovit laň a o metr dál další. Možná by se to dalo vyjednat s Životem. U něho jsem dlouho nebyl, ale téměř nic pro něho nemám. Nic moc zajímavého, co by ho mohlo zajímat natolik, aby mi nějak moc pomohl. "Jo to máš asi pravdu, budu si muset zvyknout, že jídlo dostanu, i když jsem zrovna nebyl na lovu." Zazubil jsem se a v hlavě se mi utvořil líbezný obraz Neyteri. Jí to bude hodně svědčit. Vlastně, jestli se už vrátila, mohla by se najíst taky ne? Tázavě jsem se ohlédl někam za sebe. Zavětřil jsem, ale vítr mi její pach do čenichu nepřinesl. Jsou už docela dlouho pryč. Snad jsou v pořádku. Nahodil jsem ustaraný výraz, který se během chvíle změnil zase v neutrální. Výraz k nepoznání. Ani by nikdo neřekl, že jsem před chvíli trápil svou hlavu.
Letmo jsem se usmál na Vločku. Hlavou mi pronikla nepatrná poznámka, kterou vyslovila v hlavě. Snad to nepozná. Ne, bude si myslet, že ses jen tak pro nic za nic usmál, udělej to zase. Poradila mi má hlava a asi to nebylo zrovna nejlepší. Ošil jsem se a koutky se mi zvlnily do úsměvu. Olízl jsem si čumák a vydechl zadržovaný vzduch.
"He?" Opakoval jsem po ní, jelikož jsem něco takového nečekal. Čekal jsem, že z ní vyleze nějaká věta, ale místo toho to byl jenom nějaký legrační zvuk. "Hm, zajíci. No tak to jsme na tom asi stejně." Prohodil jsem, když jsem se přestal usmívat jako idiot a tvářil se zase jednou tak trošku normálně. "Ono se dá i větší zvěř, ale na to bych potřeboval Neyteri, která je v lovu mnohem ale mnohem lepší než já." Dodal jsem tiše, možná i bezmyšlenkovitě. Vzpomenul jsem si na náš lov kamzíka. Hm, je vážně dobrá. Mít mojí sílu, je z ní monstrum.
To už jsme se ale konečně dostali k těm horám, na které jsem byl dosti zvědavý. Vločka mi jen řekla, že jí našla mrtvou. Chvíli jsem měl zaražený výraz, ten se po chvíli vytratil a já si zase začal olizovat tlapku. Sakra a zase bláto. "Aha." Dodal jsem po chvíli, jsem dokončil poslední úpravy a čištění přední tlapky. Škoda té vlčice, vypadala fajn. Hlavně ty vlčata. No alespoň mají otce. Viděl jsem, že zrovna tohle téma není Vločce dvakrát příjemné a proto jsem do toho nijak nevrtal a nechal ho prostě uzavřené s tím, že je mrtvá.
Odkašlal jsem si a sám začal přemýšlet nad jejími slovy. "Nejsem si jist, jestli by byl Život až tak štědrý. Každopádně se mi to nezdá normální, aby mi Smrt oznámila, že magii mám a já o tom nevěděl." Pokrčil jsem rameny. Možná ale měla pravdu, třeba se Smrt vážně sekla. "Třeba taky jo. Možná provozovala nějaké tance u svého zeleného ohně a přitom svrhla kotlík s magiemi." Zasmál jsem se docela hlasitě, jelikož to bylo dosti nepravděpodobné. "Jak na tebe vlastně Smrt působí? Se mnou vždycky jedná jako s kusem hadru." Ohrnul jsem tlamu. Příště jí vypráším kožich, a nebo ona mě, jak to vlastně udělá pokaždé.
Tak trošku mi zamrzl úsměv na tváři. Myšlenky? Zeptal jsem tázavě a zahleděl se do modrých hlubokých očí. Do prkené ohrady, takže to neslyším jen já, ale i ona slyší ty mé. Snažil jsem se působit přirozeně. Vůbec mě to nerozhodilo. Prohodil jsem jenom tak pro sebe. Vlastně jsem na její osobu ve svých myšlenkách neřekl nic špatného. "Takže slyšíš jen útržky myšlenek? Našpulil jsem tlamu zvědavostí.
Jenže z tohohle našeho klebetění mě vytrhlo hlasité zapištění. Nebylo to tak pištění, jako veselé zvolání našich jmen. Morfeus a Vločka, kdo co zase potřebuje. S nevrlým pohledem jsem se ohlédl za hlasem. Malá princeznička si to šinula rovnu k nám. Automaticky jsem změnil výraz. Řítila se k nám jako menší neřízená střela, která naštěstí stihla ubrzdit lehké tělíčko. "Ahoj princezno." Zazubil jsem se na ní svým nejlepším úsměvem, který jsem mohl mít. "Jasně že jsem ho našel. Šel jsem přímo za čenichem a ten mě sem dovedl. Jak ses prospala?" Zeptal jsem se a prohlédl si jí. Připadala mi zase o něco větší, i když to asi nebylo možné. Rostou hrozně rychle, jako by je někdo zaléval vodou. Pohledem jsem se podíval po Vločce. Malá mi totiž něco o ní zmiňovala. Snad jí něco ulovila? Už si nejsem jist.
"Zajíce jsem ti tam nechal já a kožešinou jsem tě přikryl taky já." Sice se to nezdálo a my se znali jenom krátce, ale docela dost mi přirostla jako vlče k srdci. Byla poslušná a nedělala žádné problémy. Zábavu si dokázala parádně užít a mě tak vracela do mladších let.
Další její otázky byly pro Vločku. Protáhl jsem si tlapy a schoulil je zpět pod sebe. Snažil jsem se dělat, že je nějak zvlášť neposlouchám, přeci jen si třeba chtěly něco říct.

Vločka se mě sice lekla, za to mě rovněž pozdravila se zubatým úsměvem. Fajn, tohle vypadá dobře. Nevypadala nijak naštvaně, takže jsem nemusel hned odcházet a hledat si někoho jiného, koho bych obšťastnil svou společností.
Zvedl jsem přední levou tlapku směrem k tlamě. Náramek mi sklouzl výše na tlapku a já si začal čistit jednotlivé články tlapy. Kde jsem si to tak zasvinil. Proběhlo mi hlavou, když jsem se snažil zbavit nějakého bláta na bílé části tlapky. Pochybuji, že by byla jeskyně špinavá.
V tom se Vločka začala smát a já se na ní tázavě podíval. Položil jsem tlapku na zem a čekal, co z ní vypadne. Pokynul jsem hlavou na souhlas, že jsem myslel přesně jí. Když jsem šel do úkrytu, neviděl jsem je tu. Vylezu ven a jsou tu dvě laně a s nimi i ty. Takže abych to shrnul, ulovila jsi je ty. "Tak Storm." Pousmál jsem se, jelikož jsem pochopil, čemu se tak smála. Morfeusi, někdy bys měl asi více přemýšlet, než něco řekneš. Pohledem jsem se jí koukl do očí. Krásně modré očka s dosti velkou jiskrou života. Hm. "Jíst jeho úlovek?" Nevím proč mi to přišlo divné. Neřeknu, kdybychom se na tom podíleli všichni, nebo alespoň více vlků. Ale takhle? "Raději ne." Nemyslel jsem to nikterak špatně vůči Stormovi, to v žádném případě. Ale přišlo mi vážně dosti zvláštní, si přijít k jeho úlovku. O těch zajících se raději nebudu zmiňovat. Ještě by se mi vysmála. Ale pro vlčata by mohli být fajn.
"Ale věřím, že ty jsi dobrá lovkyně. Určitě bys dokázala ulovit alespoň jednu." Dodal jsem nenuceným hlasem a znovu si jí prohlédl. Vypadala docela slušně. Bude ve smečce delší dobu. Podle těla to tak totiž vypadalo. Dobře živená.
Zazubil jsem se na ní a přisedl si o něco blíže, aby mezi námi nebyla taková mezera. Raději budu slušný. Olízl jsem si čenich a nasál krásnou vůni lesa. Borůvky jdou cítit i v zimě, to je prostě slast. Snad žádná jiná smečka se něčím takovým nemohla vůbec pyšnit.
"Jak to vůbec dopadlo v těch horách? Já vlče odevzdal jeho otci, který pak s nimi odešel. Ale co se stalo s tou vlčicí? Ani nevím, jestli jsem si seděl na uších, nebo jsem byl už pryč. Proč si pro ně nepřišla ona?" Zeptal jsem se tázavě. Docela mě to i zajímalo. A jestli to tak bylo řečeno ještě během mé přítomnosti, tak mám opravdu velmi špatnou paměť. Pomalu jsem sunul přední tlapy k zemi, abych se i já ještě na chvíli uvelebil. Nač sedět, když zde Vločka ležela rozvalená. No dobře, zas tak moc rozvalená není.
"Povídej, nad čím jsi přemýšlela?" Zvědavě jsem pozvedl obočí. Tvé myšlenky jsem slyšel až do jeskyně. Máš ale štěstí, že si skoro nic nepamatuji. A tak je tomu i teď, vlastně vůbec nevím, co se mi do hlavy dostalo. Zaposlouchal jsem se do jejích slov. Doslova z ní sršely spíše její myšlenky, které spíše řekla nahlas. Na chvíli jsem se s bručením zamyslel a položil si hlavu na tlapky. Po chvíli jsem jí zvedl a zavrtěl hlavou. "Ne, to se mi ještě nestalo. I když…“ Odmlčel jsem se na chvíli a pohlédl do modrých očí. Přeci Smrt! "Když jsem byl teď u Smrti, je tomu asi den dva? Sám nevím. Chtěl jsem po Smrti magii elektřiny. A víš, co mi řekla? Že jí už mám. Doposud mi to nepřišlo divné, každopádně vím, že magii elektřiny jsem ještě po nikom nechtěl, zvláště po ní." Velice zajímavé téma přišlo mezi nás. Smrt a Život. Ani nevím, jestli jsem se o nich někdy s někým takhle bavil. A taky že nejspíše opravdu ne.
Koutkem oka jsem jí pozoroval. V obličeji vypadala hodně, ale opravdu hodně mladě. Dorostlé vlče? To asi ne. Je blbé se ptát vlčice na věk, když ho určitě ani sama neví. Zašklebil jsem se a po chvíli nahodil normální výraz. "O jakou magii se vlastně jedná? Jestli to smím vědět." Zazubil jsem se a zacvakl zubiska. Očiska má modré, takže vrozenou má určitě vodu. Hm, to abych jí asi moc neštval, nebo na mě pošle pořádnou spršku vody z nedaleké tůňky. Nadzvedl jsem se a pohledem jsem jí hledal, až jsem jí uviděl. Jo je tamhle. S poklidem jsem se vrátil do lehu, uvolnil tělo a uvelebil se na boku a po chvíli se přetočil na záda. Protáhl jsem si přední a zadní tlapy a přitom hlasitě bručel. To je parádička, si takhle protáhnout svaly. Po chvíli ležení na zádech jsem se překulil zpět na bok, přitáhl tlapy k tělu a ocas si přehodil přes zadní tlapky. Mlaskl jsem si a spokojeně pozoroval společnici.

// <--- Úkryt

Snažil jsem se být co nejtišší, abych nevzbudil spící Inay. Vypadala tak sladce, když spala a byl by doslova hřích, kdybych jí probudil z jejího kouzelného spánku. Tlama se mi otevřela ve znamení zívnutí. Byl jsem docela slušně odpočatý. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale nepotřeboval jsem spánku tolik jako vlčata.
Z venčí se ke mě nesly silné myšlenky někoho ze smečky. Snažil jsem se zabránit proniknutí do mé hlavy, ale i přesto jsem uslyšel pár útržků z myšlenek. Sakra Inay měla pravdu, s touhle magií nemáš špetku soukromí. Poklidně jsem pokračoval v cestě ven z úkrytu. Mimo to se jeskyně fakt povedla. Až na to, že jednotlivé části mohly být lépe rozpoznatelné, abych nevlezl do části od výše postavených. Jinak to tu objevili bezvadnou věc. Zamračil jsem se.
Hlavou jsem vykoukl z jeskyně. Ucítil jsem Vločku. Takže myšlenky patřili jí? Olízl jsem si čenich a rozklusal se za pachem. Nebyla daleko, jen pár kroků poblíž jeskyně. Což mě dost překvapilo, jelikož ležela u laní? Nejspíše to tak vypadalo. Zvláštní, že když jsem šel do jeskyně, vůbec jsem si jich nevšiml. Možná i proto, že jsem byl fakt unavený a pak jsem v tlamě sám nesl dva zajíce. Možná přehlušili pach.
Dokonce padla na les noc a přinesla sebou mlhu. Zamračil jsem se a tichým krokem se blížil k Vločce, která zde byla sama, nebo tedy já viděl jenom jí. Narychlo jsem si olízl čenich, narovnal se, vypnul hruď a nahodil ležérní krok. Moment, proč to dělám? Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval směrem k ní. "Ahoj Vločko." Pozdravil jsem jí s nadšením v hlase a obešel jí. Zastavil jsem se u těch laní a chvíli si je prohlížel. "Ulovila jsi je sama?" Pozvedl jsem zvědavě obočí. Konečně jsem měl možnost se spřátelit i s jinými vlky ze smečky, než s Neyteri či pro mě už známým párem Haru a Sayho. Bylo fajn, což o to, ale Vločku jsem potkat ve Sněžných horách a tam moc času na popovídání nebylo. Rovněž při našel přijetí do smečky, jenom přiběhla a zase někam zmizela.
Odkašlal jsem si. "Můžu si přisednout?" Zeptal jsem se zdvořile, jelikož to byla přeci jen dáma. Jestli to bude nafintěná panička, tak to bude teprve něco. Každopádně vypadala normálně už ve Sněžných horách. Tlapou jsem vrtl do jedné z laní. Ona přinese dvě laně, zatím co ty jen dva zajíce. To není moc efektivní, nemyslíš? Mírně mě to znepokojilo. Proto jsem se raději odvrátil k ní. Přes tvář se jí táhla jizva, docela podobné té mé. Jen jí měla na jiné straně tváře a rovněž s jiným úhlem. Rovněž čistě bílá až sněhově bílá barva srsti. Někoho mi připomíná. Jo jak se jmenovala, Yakira? Tak nějak. Měla čistě bílý kožich, velice zajímavé. Na Vločce se ale vyjímala krásně černá a to podotýkám uhlově černá špička ocásku. Mírně jsem sebou ošil a pomalu sunul zadek k zemi. Tak trošku jsem si s ní chtěl popovídat a doufal jsem, že jí nějak nevyrušuji. Proto jsem se raději doptal. "Doufám, že tě neruším, při nějakém rozjímaní." Dodal jsem tiše jejím směrem.

Spousta písku se mě snažila pohltit. Hordy nechutného a vlezlého písku, který se v srsti držel jako ten největší nepřítel. Sotva jsem se udržel na nohou. Tělo mi připadalo těžší a těžší. Každičký krok byl velice namáhavý. Když jsem se konečně zastavil a doufal v odpočinek, začal jsem se do písku propadat. Možná to byl pohyblivý písek, každopádně jsem v něm byl až po krk. Čím víc jsem se snažil bránit, tím víc jsem se zabořoval, až mě písek zcela pohltil. Zasypal mi uši, vecpal se mi do tlapy a celého mě prošpikoval.
Chvíle ticha vyplnil neustálý pískot. Jedna tónina, která se držela dosti dlouho.

Převaloval jsem se z jedné strany na druhou. Vůbec to nevypadalo na poklidný a mírumilovný spánek. Občasně jsem vykopl nějakou tou tlapkou do vzduchu či stěny jeskyně. Na chvíli jsem se probudil a zmateně pootevřel oči. Co to zase sakra bylo. Protáhl jsem se a hlasitě si zabručel. Když jsem se pohledem rozhlédl po jeskyni, Inaya stále spala. Sám jsem netušil, jak dlouho jsem spal. Ale podle tlapek asi dlouho. Byly krásně odpočaté a spodní strana tlapek mě vůbec nepálila.
Schoulil jsem se do klubíčka, abych si ještě na chvíli mohl odpočinout a zkusit si vzpomenout na sen. Nevím, proč se zrovna mě musí zdát vždycky takové blbosti. Jako bych toho v realitě neměl dost. Odfrkl jsem si a prohlížel si stěny jeskyně. Měl jsem pocit, že některé stíny na nich tvoří záhyby. Nebo tam opravdu jsou? Natáhl jsem tlapku směrem ke stropu. Nebylo možné se ho dotknout, zvláště v leže.
Přetočil jsem se na bok a rozhodl se vyjít zase jednou na světlo světa. Tedy ven. Popadl jsem kožešinu a vrátil jí na původní místo, odkud jsem jí vzal. Hned na to jsem se rozklusal k Inay a zkontroloval jí. Poupravil jsem kožešinu a po tváři jí jemně olízl.
Tiše jsem ustoupil a rozklusal se směrem ven. Ven z jeskyně, přičemž jsem v ní nechal dva mrtvé zajíce. Když jsem si na ně vzpomenul, otočil jsem se a utíkal zase zpět do jeskyně. Jednoho ušáka jsem chytil do tlamy a dotáhl ho k Inay. Položil jsem ho vedle Inay a poté se už opravdu vydal ven. Rozklusal jsem se a jeskyní se ozývalo tiché zvuky, které vydávaly mé drápky pokaždé, co se dotkly podlahy jeskyně. Ta byla převážně z kamene.

// ---> Borůvkový les

// <--- Borůvkový les

Poklusem klus. Ve vzduchu jsem kromě zajíců ucítil i Inay. Jednalo se o velmi čerstvou stopu, takže jsem se snažil držet jí. Určitě byla unavená a šla přímo do úkrytu. Pomyslel jsem si, když jsem uviděl menší vyšlapanou cestičku. Bylo mi jasné, kam asi tak směřuje. Ach jo, tak hrozně rád bych zase viděl Neyteri. Přijde mi, že se moc nevídáme. A když už, tak jen na chvíli, jelikož nás zase něco rozdělí. Třeba je to tak schválně anebo si někdo zahrává s našimi osudy. Zamračil jsem se nad tou představou. Vůbec se mi nezamlouvala.
Mé tlapky už ale kráčely po stezce, která se svažovala. Připadal jsem si nejméně jako blb s těmi zajíci v tlamě. Uviděl jsem tůň. Voda. Sklonil jsem se k ní, vyplivl zajíce z tlamy a spláchl chlupy, které se mi lepily na patro huby. Chladná voda stékala až do žaludku, odkud mi do hlavy vyslala signál "spokojen". Narovnal jsem se a chvíli si olizoval tlamu.
Hned na to jsem popadl ty dva zajíce a pokračoval dál. Konečně jsem uviděl skálu a tak jsem se radostně zatvářil. Byla to docela velká úleva, že si konečně odpočinu. Přistoupil jsem ke skále. Ta byla tvořena třemi jeskyněmi. Tak jo, která je ta pravá? Chvíli jsem si prohlížel vchody a poté do jednoho strčil hlavu. Do čenichu se mi dostal okamžitě pach Storma, takže jsem udělal několik kroků vzad. Tahle určitě ne. Zkusil jsem tedy druhý vchod. Že by?
Tiše jsem vešel dovnitř a doslova zatajoval dech. Trefil jsem se do toho správného otvoru. Konečně jsem našel tu pravou jeskyni pro nás. Nesl se zde čerstvý pach Inay. Rozklusal jsem se směrem dovnitř a rozhlížel se kolem sebe.
Doklusal jsem do větší místnosti, kde byla schoulená Inay a nejspíše si podřimovala. Proto jsem se doslova zastavil na místě a tiše pokračoval dál. Položil jsem zajíce doprostřed jeskyně. Kousek ode mě byly nějaké kožešiny. Snad jsou pro nás a nebude vadit, když si jednu půjčím. No dobře dvě. Podíval jsem se na malé tělíčko Inay. Vzal jsem do tlamy jednu z kožešin a tuše překráčel k ní. Co nejopatrněji, jsem se snažil přikrýt malou vlčici, abych jí neprobudit.
Následně jsem tichým krokem došel pro ještě jednu kožešinu pro sebe. Odešel jsem na druhou stranu jeskyně, aby vlčice měla soukromí a s tichým zabručením se na kožešině uvelebil. Jsou parádní, alespoň mě nic netlačí. Schoulil jsem se do klubíčka a tiše oddechoval.
Kdo by to čekal, že usnu jako špalek dříve, než někdo napočítá do tří.

Ocitl jsem se na nějaké louce. Byla plná květů, keříků a mnoha barev. Tráva byla vysoká a sahala mi téměř k bradě. Rozešel jsem se tedy nějakým neurčitým směrem, jelikož jsem netušil, kde to vlastně jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a přišel na název onoho místa. Byla to Středozemní pláň, jenže na to vůbec nevypadala. Pláň byla vždy holá, s kameny či balvany. Nikdy nepřekypovala tolika barvami a už vůbec né tak vysokou trávou.
Rozklusal jsem se po pláni a nechápavě se rozhlížel. V dáli jsem uviděl nějakou siluetu. Snad vlčice či vlky. Opravdu to nešlo moc dobře poznat, o co se vlastně jedná. V tom se zvedl vítr. Začal se prohánět trávou a prapodivně hučet v některých skulinách skal. "Skály? A ty se tu vzaly kde?" Udivil jsem se, jelikož se krajina měnila. S každičkým krokem, pláň vysýchala a měnila se v poušť obklopenou samými skálami.
Slunce nesmírně a neuvěřitelně nepříjemně pražilo. Skály najednou ustoupily. Byla zde pouhá poušť. Písek a občasně ztvrdlá zem. Ta se tvořila z extrémně suché půdy. Zavrtěl jsem hlavou. Moc jsem to tedy nechápal, kdo taky jo. Ale silueta v dáli stále zůstala. Přiblížila se asi o píď. Zamručel jsem si naštvaně a zpomalil tempo.
Krajina se snad už potřetí měnila. Tentokrát jsem cítil chlad u tlapek. Když jsem sklonil hlavu, téměř k bříšku mi sahala voda. Ledová voda, která stoupala neuvěřitelným tempem. Byla všude okolo mě, až do doby, než mě zcela pohltila. Panicky jsem kopal kolem sebe a snažil se nějak zachránit. Poté nastalo ticho a tma. Když jsem po delší době otevřel oči, ocitl jsem se na nějaké vyvýšené hoře. Nebylo možné se z ní dostat, jelikož byla tak neuvěřitelné vysoko a hrany skály byly tak neuvěřitelně ostré, že kdybych se jen pokusil jít na kraj, zabil bych se někde dole v rokli. Posadil jsem se a rozhlížel se kolem sebe. To ticho, které začínalo být nesnesitelné, přehlušoval panický křik. Nejspíše vlků, nebo nějakých tvorů, kterým bylo ubližováno. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nikde jsem nikoho neviděl. Za to ten hluk se neustále přibližoval.
Když už to bylo opravdu neúnosné, ocitl jsem se na dalším místě. Tentokrát to byla pro změnu zase poušť. Nezbylo mi nic jiného, než se sebrat a hledat nějakou společnost.