Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu, když jsem uslyšel Stormovu poznámku. To teda není. Vlastně moc smeček jsem nepotkal. No vlastně žádnou, kromě téhle. Trošku jsem se ošil, pod tou představou, že bychom mohli skončit někde zcela jinde. Někde, kde by nebyli tak příjemní vlci a příjemná vlčata. Pod tou představou se mi mírně naježila srst za krkem a postupovala na záda. Když jsem si uvědomil realitu, jednotlivé chloupky okamžitě slehly zpět na své místo a já pozvedl svůj zapíchnutý pohled od země.
Hlavu jsem pootočil k Neyteri. Zaslechl jsem její hlas, který mě vytrhl z myšlenek. Jemně jsem ohrnul nos. Nabízela mu nějakou mátu. Už jen po dokončení jejích slov, že se jedná o něco zeleného, věděl jsem, že bych to asi nikdy nedal do tlamy. Koutkem tlamy jsem se usmál jejím směrem a dále se věnoval Stormovi.
Vůbec jsem se nedivil tomu, že její zeleň odmítl. Zakřenil jsem se na něho, jelikož jsem to velmi dobře chápal. Vlčice byly schopné se cpát takovými věcmi místo toho, aby si něco ulovily. To jsou celé ony. Mě převážně užije na maso, koho taky ne.
Na druhou stranu jsem byl ohromně rád, že byl Storm spokojen. "Dalo to práci." Pousmál jsem se na něho. Tím jsem chtěl říct, že má opravdu velké území. Ale jako zábava to bylo fajn. Klidně bych si to zopakoval. Jemně jsem si olízl čenich.
Mírně jsem pohodil hlavou. Stormův hlas zněl, jako by byl mírně zklamaný. Čeká snad nové členy? Páni, ještě jsem se nestihl… nestihli seznámit s těmi ostatními.
Pomalu a rozvážně jsem zakroutil hlavou, ve znamení ne. Uvažoval jsem, jestli je to vůbec správná odpověď. Měli jsme říct ano? Ví o nějakém vetřelci? "Jen staré pachy." Dodal jsem tiše, jako bych se snad styděl mu tohle říct. Nejspíše očekával někoho a my mu přinesli takovéto správy.
Takže tůňka je taky vaše. No páni, tohle je mega území. Potěšeně jsem se pousmál a podíval se na Neyteri, kterou jsem pohledem kontroloval. Pokrčil jsem na ní rameny, jako bych čekal, že ona mu řekne lepší správu. Určitě jsi necítila nikoho navíc? Doslova jsem si to přál.
Nakonec se nám zmínil o Coffinovi. Překvapeně jsem vykulil oči. On už šel někam pryč? To je senzace, že je mu zase dobře. Byl jsem rád, jelikož se na jeho uzdravení podíleli čtyři vlci. Nakonec to tedy asi dopadlo dobře, když je schopný chůze.
Když jsem uslyšel slova Neyteri, překvapeně jsem se na ní ohlédl. Přitiskla se blíže ke mně, čemuž jsem se vůbec nebránil. Ba naopak, vyšel jsem jí vstříc, až jsme se jemně dotýkali boky našich těl.
Hlavu jsem otočil do směru, kterým se jí upíral zrak. Zahlédl jsem bílou vlčici. "Musela proklouznout po naší kontrole…“ Snažil jsem se říct, na naší obranu, jelikož hranice smečky jsme opravdu pečlivě zkontrolovali.
Když nás pozdravila, strnul jsem a v těle se mi vařila krev. Pokynul jsem hlavou, ve znamení pozdravu a velmi nedůvěřivě jsem si jí prohlédl. Kde jsou vlčata?! Snad jsou někde zlezená nebo s jejich rodiči. Kdyby je potkala v lese, mohla by jim klidně ublížit.
Storm se musel vrátit zpět do své funkce hlavního šéfa smečky. Udělal jsem menší krok dopředu a tím se o Neyteri otřel. Zadkem jsem k ní provokativně více natlačil.
Poslouchal jsem rozhovor mezi těma dvěma. Storm byl docela neodbytý a dokonce mi připadalo, že si toho všeho užívá. Naštěstí když jsme přišli my, měl asi lepší náladu. Sice to taky bylo docela ostré přivítání, ale né tak napjaté jako tohle. Nebo nechce dalšího člena? Proč se pak tolik vyptával na tůň?
Mlčky jsem postával s Neyteri na tom samém místě, kde nás Storm zanechal při rozhovoru. Určitě nebylo dobré se mu do toho nějak míchat a už vůbec by ani nebylo jak.
Jelikož jsme měli čas, než si to ti dva vyřídí, prohlížel jsem si vlčici. Byla čistě bílá jako sníh. Prohlížel jsem si jí velmi dlouho a docela pomalu. Hledal jsem nějaký bod, který přeruší a přehluší nával bílé srsti. Jenže mé oči nic takového nespatřily. Mírně jsem se ošil a tím i drcal do Neyteri. Nezbývalo nám nic jiného, než mlčky čekat. Nebo se máme vytratit a jít si po svém?


// Tento týden mám odpolední, můžu odepisovat převážně jen ráno, tak se předem omlouvám, že mi to trošku trvá. :)

Zatím co Storm si užíval svého snění a mě se ho nedařilo probudit, mohl jsem se ještě věnovat Neyteri. "Má paměť? To ty jsi ta, která si nepamatuje ztrátu přívěsku." Štěkl jsem na ní naštvaně a odvrátil od ní hlavu. Tohle bylo téma, které mě dokázalo slušně vytočit. Tak ona neví, že jsem nějakou dobu nosil její cetku a pak mě tu obviní, že to já mám špatnou paměť. Můj ty vlčí světe, tohle je ale život. Odfrknu si naštvaně a nemůžu si pomoct, ale naštvanost se odráží i v mém obličeji.
Převrátil jsem na ní oči v sloup. Jednou dostaneš takový výprask, že si týden nesedneš, a že by ti to prospělo! Spokojeně jsem si zavrněl a hlavě se mi zrodily nové myšlenky a nápady.
Neyteri přešla k našemu alfáckému klubíčku a začala do něho šťouchat. Zamračil jsem se na ní a chvíli jí pozoroval. Překvapeně jsem vykulil oči, když jsem uslyšel z hrdla naší alfy nějaké klení a výhrůžky. Vytřeštil jsem oči a úskokem se postavil před Neyteri. Jako vždy pohotový a jako vždy připravený bránit si své masíčko.
Storm se vymotal z krásného a bezbranného klubíčka, přičemž se vyšvihl na tlapky a s jistou dávkou odstupu se na nás koukal.
Neudržel jsem svou tlamu a ta mi mírně klesla, takže jsem na něho zíral s tlamou dokořán otevřenou.
V tom se naše alfa uklidnila a posadila se. Nepřestával jsem být překvapený a jediné co mě napadlo, bylo to, že jsme ho vůbec neměli budit. Špatný nápad, příště si na to dám pozor. Zavřel jsem konečně tlamu. Storm ze sebe vyloudil nějakou omluvu a já se mohl konečně uvolnit. Doposud jsem měl tělo strnulé a napružené. Udělal jsem krůček stranou.
"Omlouváme se, nechtěli jsme tě takhle probudit." Zabodl jsem ostrý pohled do očí Neyteri, která tomu taky přispěla svou vřelou pobídkou. "Chtěli jsme ti jen říct, že jsme obešli celé hranice smečky." Dodal jsem znovu na vysvětlenou a vrátil se pohledem k němu. Mohl si všimnout, že stojím stále v pozoru, zatím co podávám své hlášení. "Nepotkali jsme žádného vetřelce a nic zvláštního se zde neodehrálo." Hlásil jsem dál a mírně se u toho uvolnil.
Chvíli jsem přemýšlel, zdali se ho na to zeptat. Možná by to bylo dobré vědět.
"Jen… byli jsme u tůňky. Cítili jsme tam tvůj pach. Patří i tohle území ke smečce?" Zvědavě jsem pozvedl obočí a zadíval se přímým pohledem do jeho očí. To už jsem byl ale zcela klidný a uvolněný. Ležérně jsem si uvolnil jednu tlapku a nechal hlavu klesnout níže, aby nebyla tolik napjatá. Ale i tam jsme vše zkontrolovali. Dodal jsem pro sebe tiše.
Letmo jsem si vzpomenul na Coffina. Zůstal v jeskyni? Podíval jsem se směrem, kde byla naše jeskyně. Nejspíše tam s ním zůstala ta vlčice. Usoudil jsem a pomalu se vracel pohledem zpátky. Nikde jsme ale nepotkali jeho partnerku. Neyteri jí prý zná, takže by jí poznala. Zvláštní, možná není vůbec na území.

// Ovocná tůň

Tichým klusem jsem se pomalu vymotával z tohoto velmi příjemného místa. Jestli to patřilo k území smečky, o to líp. Vypadalo to jako velice klidné místo, kam si může vlk zajít popřemýšlet a být taky chvíli sám.
Naklonil jsem hlavu na stranu a spíše rozmrzele dodal. "Přežil bych, vždycky jsem si musel poradit." Odsekl jsem suše, ale hned na to jsem ještě dodal. "A taky jsi zde ty. Zahřál bych se u tebe." Koutky tlamy se mi zvlnily do vřelého úsměvu a v očích se mi mírně zajiskřilo. Po chvíli jsem se vrátil pohledem zpět před sebe, abych nezakopl a pěkným poklusem, jsem pokračoval dál. Nebyli jsme téměř slyšet, ale i tak jsem vnímal každičký krok.
Dostali jsme se zase zpět do Borůvkového lesa. Pousmál jsem se, jelikož jsme měli celé hranice zkontrolované. Stačila poslední věc a to najít Storma a podat hlášení. Docela jsem se na to těšil, jelikož během naší služby se nic podivného nepřihodilo. Jenom jedno zavytí, ale předpokládám, že to byl člen smečky. Cizinec by ohlašoval svůj příchod. Povzdechl jsem si a zmírnil tempo, abych se natolik nehnal. Měli jsme spoustu času jak pro sebe, pak pro práci v tomto lese.
Mírně jsem natočil hlavu do strany, abych se na ní podíval. Byla menší a tak jsem jí musel i mírně sklopit. Hm, víš, že si to ani nepamatuji? Ale moc dobře si pamatuji na to, že jsi ho na sobě neměla ale já ano. "Dalo by se číst, že téměř za všechno můžu já." Dodal jsem stejně vážným tónem jako ona. Nejspíše byla velmi překvapená, že jsem s ní vlastně souhlasil a vůbec jí v tomto tématu neoponoval. Dostal jsem tě? Hlavu jsem mírně pootočil a díval se zase nezaujatě před sebe.
Po chvíli pokračovala. Překvapovalo mě to, že si na tohle vůbec nepamatuji. "Ano, nosil jsem ho. Mám pocit, že jsem ti ho vracel snad v Neprobádaném lese, ale to už bych si nebyl tolik jistý." Odkašlal jsem si a dál pokračoval s tím, že tohle je prostě uzavřené. Nic takového se mi nezdálo a to že ona měla děravou pomět, za to jsem už já nemohl.
"Bát se tebe?" Zeptal jsem se a smích šel poznat v mém hlase. Švihl jsem ocasem a s pobavením ve tváři jsem se na ní zahleděl. "Byl by to skvělý pocit, se tě bát." Zacvakal jsem na chvíli zuby a pohledem se rozhlížel kolem sebe. Měli bychom totiž najít Storma a podat své hlášení, aby věděl, že vše kolem hranic proběhlo dobře.
Zavětřil jsem pach Storma. "Tudy." Pronesl jsem a mírně jí nasměroval. Naše kroky se stočily více do středu lesa a za chvíli bychom se měli octnout u jeskyně. Ale vypadá to, že je venku.
"A jak jsi spokojená?" Prohodil jsem jen tak do větru a zaměřil se na její výraz. Potřeboval jsem vědět, jestli je zde šťastná a spokojená se vším. Já ano. Pokud ale ty ne, přizpůsobím se tobě. Chvíli mým tělem proudil napjatý pocit.
Netrvalo to dlouho a já uviděl Storma. Zamračil jsem se, jelikož ležel na zemi. Snad je v pořádku. Další nepříjemný pocit mnou projel. Pohledem jsem se rozhlédl po okolí a následně velmi tichými kroky, jsem se přiblížil až k němu.
Chvíli jsem váhal, jestli ho vůbec budit. "Storme?" Můžu ho tak oslovovat ne? Jenže jsem měl pocit, že nejspíše vůbec nevnímá. Podíval jsem se na Neyteri a pokrčil rameny. Snad mě nesežere, když ho probudíme. "Storme?" Opakoval jsem mnohem hlasitěji, s hrubým hlasem a kousek odstoupil.

Ve vzduchu jsem ucítil nějaký pach. Nejistě jsem se rozhlédl kolem sebe. Zamračil jsem se, až se mi na čele udělaly rýhy, jak se kůže nakrabatila. Znovu jsem zavětřil a tentokrát si byl jistý, že se nejedná o žádnou čerstvou stopu. Olízl jsem si čenich a dopřál si další čas pro svou tlapku. Konečně se mi podařilo z ní vytáhnout ten divný pichlavý předmět. Vyplivl jsem ho a podrbal se za uchem. "Když budeš chtít, můžeš mi nosit i něco na zub." Přestal jsem s drbáním a věnoval jsem jí jeden velmi vážný pohled. Jako bych svá slova myslel vážně. Přitom jsem si s ní jenom hrál. Samotného by mě to v horách nebavilo. Hlavně by mi tam byla zima. Těžko bych sháněl něco k snědku. Pootevřel jsem tlamu a celou si jí jazykem pečlivě očistil.
"Stačí mě zavolat, ty to víš a objevím se tak rychle, že se budeš sama divit." Při dokončení věty jsem přimhouřil oči a chvíli si jí prohlížel. Moc dobře věděla jak ovládat magii myšlenek, proč toho kdykoliv předtím nevyužila? Zavrtěl jsem hlavou, jako bych se chtěl těchto myšlenek zbavit. Nejspíše byly i zbytečné.
Posadil jsem se zpět, abych neustále neležel na zemi. Prazvláštně mi křuplo v bedrech, až mi záda vyslala bolestivý pocit do hlavy. Znepokojeně jsem se ohlédl, ale těžko poznat, co se odehrává uvnitř mých kostí. "Vážně ne?" Broukl jsem tiše, když jsem otáčel hlavu zpět. "Byli jsme ve sněžných horách, ani nevím, jak ti sklouzl z krku a já ho našel, s tím že jsem ho i nějakou dobu nosil." Ušklíbl jsem se, co nejvíce to šlo. Tohle by si měla pamatovat. Já bych ti moc dobře pamatoval to, kdo a kdy si půjčil můj náramek. A to nemluvím o tom, že tys ho tam ztratila.
Kopretina dychtivě hltala vodu, jakoby snad sama nepila nejméně měsíc. Na tváři mi pohrával jemný úsměv. Nakonec to ticho, které na chvíli nastalo, přerušila svým hlasem, který se zase rozezněl tůní. Mírně jsem se zamračil a postavil se na tlapy. "Kdybych tě udeřil do hlavy, nebyl bych tady já, nebo ty?" Chvíli jsem strnul v nehybné póze a nakonec se uvolnil a s úsměvem odvrátil, tvářil do strany. Hledal jsem něco, co by mi zde nesedělo a nezapadalo do terénu.
Jenže u tůňky to vypadalo, jakoby zde bylo vše dokonalé. Vše má svoje místo. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a bedlivě si prohlížel dál tůň. Jemně jsem pokynul hlavou, ve znamení, že sám netuším. Po chvíli jsem k ní hlavu otočil čelem. "Popravdě nevím. Tohle území je mimo les. Na druhou stranu zde cítím Stormův silný pach." Což bylo překvapující, ale zároveň mě to i uklidňovalo. Měli bychom se stále pohybovat po území smečky.
Když jsem zkontroloval i ten poslední kamínek, bedlivě jsem si prohlédl svou princeznu. "Řekl bych, že to máme téměř za sebou. Můžeme se vrátit zpět do lesa a ohlásit dění kolem hranic smečky." Znělo to tak formálně, až jsem si připadal, jako bychom byli v nějakém obléhání cizí smečky. Boj. Celý jsem se zachvěl, jelikož mým tělem se linul prapodivný pocit. Byla to vzpomínka, která mi tento pocit navodila. Hořká vzpomínka na své mládí.
Snažil jsem se uvolnit napjaté tělo a navodit na tváři úsměv. "Pojď." Zavelel jsem a jemně do ní strkal čenichem, aby se pohla směrem k lesu. Ještě chvíli jsem jí šťouchal, dokud jsem toho nenechal, neodpojil se a nerozklusal se směrem k borůvkám. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsou hranice v pořádku, na druhou stranu bych je kontroloval klidně znovu, jenom abych mohl trávit čas s Neyteri. V poslední době, kromě menší hádky, jsem si s ní užíval každičkou sekundu.

// Borůvkový les

// Moc si tohoto vážím, děkuji! A všem ostatním gratuluji :)

// Borůvkový les

Olízl jsem si čenich, když jsme se drali mezi menšími skalisky. Navazovalo to zvláštní atmosféru, až mě to samotného překvapilo. Uviděl jsem blýskající se hladinu vody. Tím pádem mi bylo jasné, kam jsme to vlastně došli. Mám pocit, že jsem tu už byl. Snažil jsem si vybavit onen okamžik, ale atmosféra a některé okolní krásy mi neustále něco připomínaly.
Švihl jsem ocasem a pozvedl hlavu. Zhluboka jsem se nadechl a chvíli v sobě vzduch zadržel. Mělo mě to uklidnit. "Můj led to vydrží. Zalezu do Sněžných hor a v životě mě od tama nikdo už nedostane živého." To byl můj argument k mé koruně a dál jsem se k tomu nevyjadřoval. Možná jsem si to vůbec nechtěl připustit, že bych mohl o něco tak krásného přijít. Na hlavě se mi uvelebila z čista jasna a asi i tímto způsobem jednou zmizí. Ale né když budu v horách, kde je sníh, bude i ledová koruna. Frkl jsem do vzduchu a nasál čerstvý svěží vánek.
Jakmile jsem skončil s dechovým cvičením, otočil jsem se na svou kopretinu. Ta na mě upírala zrak. Nechápavě jsem pozvedl obočí a raději se rozešel dál. Když jsem se otočil podruhé, její pohled zůstal u jejího náhrdelníku. Ten ti taky jednou vezmu. "Vzpomínáš, jak jsi ho ztratila?" Byly to právě Sněžné hory, kde ani nevím jak, ztratila svou houpající se věc z krku. To mě by se stát nemohlo, ne nemohlo. Asi bych se zbláznil, jelikož jsem si na svůj náramek natolik zvykl, že nebylo možné ho nemít. A to nejen náramek. Poznamenal jsem pro svou hlavu.
Uši jsem otočil její směrem a hlavu nechal s pohledem upřeným před sebe. Přišli jsme totiž přímo k tůňce. Její slova mě potěšila, zároveň si ze mě ale mohla dělat srandu. Usmál jsem se od ucha k uchu a tuše přistoupil k tůni, abych se z ní mohl napít. Jsem velice rád, že sis všimla změn mého těla. Taky to dělám pro tebe. Začal jsem pomalu a uváženě s elegancí pít. Ani kapička nepřišla na zmar.
Znovu jsem zaslechl její hlas a tak jsem se otočil celý čelem k ní a poslouchat. Jaký miniaturní nepřítel? Zamračil jsem se, jelikož jsem moc nechápal, co tím vlastně chce říct. Uchechtl jsem se, když skončila se svou teorií velkého napadení termity. "Termity vypálíme, vyplavíme, sežereme sami. Les je obrovský a stromy zdravé. Potravy je zde zatím dost, tak nesýčkuj." Vyplázl jsem na ní jazyk a poodešel kousek stranou, kde jsem si chtěl na chvíli lehnout. Bolel mě polštářek tlapky a tak jsem se chtěl podívat, co je tomu příčinou. Termit. Zavtipkoval jsem si pro sebe. "I kdyby nás tohle všechno sežralo, ty máš přeci magii země ne? Věřím tomu, že bys dokázala zázraky." Dodal jsem, abych jí uklidnil a přitom si prohlížel polštářek. V jednom né zrovna přístupném místě totiž byl zabodlý nějaký trn, nebo co to bylo. Proto mě polštářek bolel a tlačil. Zuby jsem se snažil onu věcičku vyndat, abych měl od ní pokoj, jenže jsem si jí spíše zaryl ještě hlouběji, než vlastně byla.
Naštvaně jsem zabručel a snažil se dál. Jenže i další pokusy byly marné a proto jsem to raději nakonec vzdal. "Neudeřil jsem tě i do hlavy?" Dodal jsem se smíchem v hlase. Netušil jsem, proč měla takový strach o les. Termiti. Zavrtěl jsem hlavou a mé tělo se cukalo v rytmu zadržovaného smíchu.
Zavětřil jsem a zároveň ucítil další starší cizí pach. Pro mě cizích pachů se po území potulovalo docela dost. Nejspíše to byli všichni členové smečky, ale doposud jsem je nestihl všechny poznat.

Má hlava začínala pomalu ale jistě zapomínat menší extempore. Ani nevím proč, ale možná jsem už opravdu stárnul anebo jsem si nechtěl kazit den myšlenkami na něco tak zvláštního. Byla to naše druhá hádka. Poprvé jsme se pohádali, když jsem byl s Wolfganií. A v tom mě to ťuklo jako bych narazil do stromu. Vždyť ona mě už tehdy podezřívala z něčeho, co nebyla pravda. Ona žárlila a to jsme spolu nic neměli. Zamračeně jsem se podíval jejím směrem. Povzdechl jsem si. Už to v ní mohlo vyvolat nějaké znepokojení.
Uslyšel jsem další snad novou zdrobnělinu svého jména. Snažil jsem se pousmát, abych situaci odlehčil, ale asi to moc nepomohlo. Nebo jsem vážně už tak zapomnětlivý? Máchl jsem tlapkou do vzduchu a přitom se zamyšleně díval na nebe skrz větve stromů.
Na chvíli mnou převládl nepříjemný pocit. Nebyl jsem si jist, který z nás na toho druhého více žárlí. Otočil jsem hlavu jejím směrem a prohlížel si jí. Nad něčím přemýšlela a rozhodně nebylo vhodné se jí přehrabovat v hlavě. Jestli bylo něco, co jí vadilo, měla mi to říct. A nebo to už řekla. Otočil jsem se zpět, když se mi podruhé omlouvala. Jsme fakt dva blázni. Hlavně že ještě před chvílí jsme se mohli zabít. Odkašlal jsem si a pokynul hlavou, že je vše přijato.
Překvapeně jsem zamrkal víčky a našpulil uraženě tlamu. Sakra co? Moje koruna se mnou nebude napořád? "Proč to říkáš! To není pravda, určitě se mnou bude napořád!" Zvedl jsem hlavu výš a zavřel přitom oči a tvářil se velice dotčeně. Nemůže mě opustit, je to moje chlouba. Už jednou mě donutila si sebou nevzít jednu jedinou věc, o kterou jsem stál. Můj hadík. Dodnes jsem byl za toto na ní trošku naštvaný. Mohl jsem s ním projít celý svět. Byli bychom jako nerozlučná dvojka. Vždyť on se mi v tom kožichu i zabydlel. Posteskl jsem si za ním.
Hrábl jsem tlapkou do země. Byla tvrdá a stále nepoddajná. Těšil jsem se na jaro nebo léto, kdy půda bude krásně měkká. "Jako pírko asi ne, ale to jsi přehnala." Odsekl jsem se špetkou zlosti. Ona si totiž moc dobře uvědomovala, že mě za tohle bude využívat snad do smrti. Sklopil jsem uši ke své hlavě a tiskl si je k ní, abych nemusel poslouchat další své chyby. A že jich bylo. To bych tady dříve pošel, než by je stačila vyjmenovat. Na druhou stranu jsem to bral jako zkušenost. Zkušenost pro náš vztah. Vlčicím se nedá věřit, jsou protivné snad každý den v roce, a aby toho nebylo málo, tak všechno svedou na vlka. Olízl jsem si čenich, jelikož tohle prostě bylo dané.
Na její povel jsem se dal do pohybu a rozklusal se. Už nám toho moc nezbývalo a tak jsem to chtěl mít za sebou. Navíc, měl jsem energii na rozdávání. Ono adrenalin a zlost mi vždy otevřela buňky se skrytými zásobami energie a já z nich pak čerpal ještě hodně dlouho.
Uši jsem natočil jejím směrem a musel se pousmát. "Nevěřím tomu, že by si něco nebo někdo dovolil ohrozit smečku. A i kdyby, vem si, kolik je zde boje schopných vlků." Narážel jsem na to, že bychom území určitě ubránili. Přitom i některé vlčice jsou ochotné a schopné bránit sebe samou a hlavně smečku. Každý by se rval za svůj domov. Rovněž jsem jí chtěl utěšit, aby neměla takové pochybovačné myšlenky.
To už jsme se dostávali dál, kde končil náš les. Jenže pach naší alfy pokračoval dál a tak jsem jej následoval, dál po hranicích.
Mlaskl jsem, jelikož tohle se zdálo mnohem větší, než jsem si zprvu myslel. Mají fakt obrovské území. Kdo ví kam až se táhne. Ale to určitě zjistíme. Naše kroky totiž směřovaly dál po hranicích.

// Ovocná tůň

Ani jsem si neuvědomil, že jsem jí neopětoval objetí. Rychle jsem se to snažil napravit. Její přítomnost a doteky mě nutily zapomenout na veškeré špatné pocity. Uvolnil jsem se a tím jsem bral veškeré chmury za zničené. Stejně nechápu, jak právě mě mohla z něčeho takového obvinit. Zavrtěl jsem nechápavě hlavou, zatím co ona se na mě dívala a mračila se na mě, co nejvíce to šlo.
Snažil jsem se porozhlédnout kolem sebe, ale nikterak moc jsem se nemohl hýbat. Zajímalo mě, ale jestli někdo pozoroval tohle dění. Tenhle vtipný výstup tvou žárlivých hlav. Paradox je ten, že na sebe navzájem žárlíme, přičemž alespoň Neyteri k tomu neměla nikdy důvod. Nikdy. K žádné vlčici jsem se nechoval tak jako k ní. Má veškerou mou náklonnost, tak co po mě zase chce! Vlčice chtějí víc a víc. Vždyť se v tom musí samy ztrácet.
Za co jsem se ale velice styděl, že má nepříčetná palice. Vysoukal jsem tlapky zpod jejího těla a přikryl si tvář. Nechtěl jsem, aby se na mě dívala. Měla velice nevinný pohled a mě to jenom utvrzovalo v tom, že jsem špatný převážně já. Neumím se chovat. Vůbec si jí nezasloužím. Zvláště po tom, co jsem zase předvedl. Ono, když jsem se naštval, málo kdy jsem se dokázal uklidnit natolik, abych věděl, co právě dělám a nenechal se vytočit víc. Fakt se stydím. Přimáčkl jsem tlapy více na oči, až to začalo bolet.
"To teda jsem." Tiše jsem sykl a souhlasil tak s jejím názorem. "Co tě to vůbec popadlo? Nebo co tě to vůbec napadlo?" Narážel jsem na to, proč s tímto tématem vlastně začala. Jo začala s tím ona. Vyjela po mně, co si to dovoluji. Vždyť jsem nevěděl ani o čem to mluví. Ona to tak nejspíše nevnímala, ale kdokoliv cizí si musel všimnout rozdílných pohledů. Na Neyteri jsem se vždy díval jinak, než na jakoukoliv sebe hezčí vlčici. Ona to asi ani vidět nemůže. Poznamenal jsem si pro sebe a konečně si odkryl oči. Za své chování jsem se stále ale pořád styděl. Pozvedl jsem hlavu, abych jí to mohl vysvětlit. Moc dobře jsem věděl, že takového mě nezná a nejspíše ani nechce znát. Byla to jen malinkatá část, malinkatý úkaz toho, jaký dokážu ve skutečnosti být. Pěkně hnusný. Nechtěl jsem, aby mě takového znala. Určitě bych se jí takový nelíbil a co víc, určitě bych se jí zhnusil.
Uvolnila mé tělo a převalila se na bok. Udělal jsem to samé a rychle jí chytl kolem hrudi tlapou. Hlavu jsem zaklesl k její a díval se někam dolů k naším zadním tlapkám. "Jasný… já jen… občas se neovládnu." Lezlo to ze mě jako z chlupaté kožešiny. Hodně chlupaté kožešiny. "Ale vážně jenom když se hodně naštvu… tak to ve mě vře." Připadalo mi to, jako při našem seznámení. Nebo při našem prvním náznaku lásky. Byl jsem z toho nesvůj a neuměl jsem se dosti přesně vyjádřit. Nakonec jsem zvedl svůj pohled, abych zkontroloval přísné smaragdové oči. Ty se upíraly někam za mě. Zvědavě jsem pozvedl obočí a otočil hlavu tím směrem, kam se dívala. Sakra. Přesně o téhle vlčici jsme se bavili. Otočil jsem hlavu zpět a nevinně se usmál.
Přitáhl jsem si jí k sobě blíže, takže se naše těla krásně propletly mezi sebou, když hledaly pro sebe prostor. "Nechtěl jsem ti ublížit." Šeptal jsem, sotva jsem to sám slyšel. Měl jsem na mysli to, jak jsem se přes ni přehnal jako uragán utržený ze řetězu. Tlapkou jsem hledal její ocásek, jenže ten byl moc daleko. Proto jsem se opřel o tlapky, postavil se a přešel k němu. Starostlivě jsem si ho prohlédl. "Nebolí tě?" Zeptal jsem se a přitom si jí prohlédl.
Byl to přesně ten Morf, kterého znala. Změnil jsem se, o svých sto osmdesát stupňů.
"Nejraději bych se tu s tebou válel… ale asi by bylo nejlepší dokončit kontrolu území." Pokrčil jsem rameny. A pak se můžeme věnovat sami sobě. Podotkl jsem. Já už na tlapách vlastně stál, takže jsem čekal jenom na ni. Tomu místu, kde jsme se "pohádali" jsem se vyhnul obloukem a rozešel se dál tím směrem, kam jsme měli původně namířeno. Hlavu jsem otočil za sebe a čekal, kdy se mně přicupitá má kopretina.


// A tímto děkujeme osudovi a taky všem divákům, kteří svou zábavu přiživili na našem manželském extempore :D

Máchl jsem tlapkou do vzduchu. Řešit naše rozdíly nebylo taky vhodné téma. Vlci jsou, byli a budou lepší, o tom žádná. Musíme se o ně starat, protože nejsou schopné se samy nakrmit. Musíme je chránit, jelikož jsou jako stébla. A pak obviní ony tebe. Mlaskl jsem si hlasitě. A pak ti řekne, že můžeš za to, že jsi tak okouzlující. Pche, můj šarm nemám jak ovládnout! Jsem prostě kus. Zvedl jsem tlapku se svým náramkem a začal si ho pečlivě prohlížet.
"Alespoň někdo se mnou je, když ty se válíš po cizích vlcích." Křikl jsem směrem k ní. Hm, své ego. Jak ho vlastně změřila? Podle čeho ho takto ohodnotila? Bylo to více než zvláštní. Možná jsem působil více sebevědomě, ale to jenom díky ní. Protože to ona mi dodávala mé sebevědomí. Musel jsem ho mít, aby si připadala v bezpečí. Copak by se mnou byla, kdybych se bál více než ona? To tak, nevděčnice. Položil jsem tlapku na zem.
Uslyšel jsem další nadávky a utvrdil se v tom, abych zůstal sedět k ní zády. Zrovna teď jsem se na ní dávat nechtěl a ani to nehodlal dělat. Změkl bych. "A nekřič na celý les! Všichni nemusí vědět, že máš více partnerů." Ze mě by se totiž stal paroháč a všichni vlci a i vlčice by se mi posmívaly. A pak nastane den, kdy přijde s tím, že čeká vlčata. Narodí se to a mě to nebude ani kapku podobné ne? Velmi depresivní představa.
Vždyť já vím co je pro mě důležité. Tlapkou jsem si přejel po náramku a tvrdošíncky na toto neodpovídal.
Mávl jsem tlapkou do vzduchu. A pak je unavená a chce pořád spát. Jasně a kdo jiný jí má ve spánku hlídat než ty. Tupoun, který jí má rád a věří ji. Nebo věřil? Popotáhl jsem a následně vyfrkl z čenichu vodu. Ani nevím, jak se tam vlastně dostala. Z koruny? Těžko.
Jenže to už v lese nastalo ticho. Páni. Neuvěřitelný klid se linul celým lesem. Doposud zde byly slyšet jenom naše hlasy, které se snažily přeřvat.

Po 30-ti minutách

Nenastala žádná změna. Já se nehodlal otočit a podívat se jak na tom je ona, a ona to měla nejspíše stejně jako já. Pro někoho nejspíše komické, pozorovat dva vlky k sobě zády. Čekající jeden na druhého s omluvou. Blbá vůně růží.
Frkl jsem hlasitě a jenom si přešlápl. Hlasitě jsem si povzdechl a čekal tiše dál. Bylo to jako hra o nervy. Ten kdo to nevydrží, prohraje. Prohraje všechno. Všechno! Věděl jsem, že musím vydržet. Jak mi tohle mohla udělat. A pak mi řekne, že je v tom nevině. Fakt bych jí chtěl vidět, jak by se válely vlčice po mně. Hm, to není špatný nápad. Zavrtěl jsem se na zadku. Jsem strašný vůl, že to zjišťuji až teď.

Po 45-ti minutách

Doslova mě to ubíjelo. To nechutné ticho. Vždyť já jí měl vždycky tak rád. Musel jsem se alespoň přes rameno podívat jejím směrem. Stále ležela. Udělal jsem v obličeji zvláštní grimasu a nakonec našpulil tlamu.
V tom jsem uslyšel svoje jméno. Škubl jsem sebou, jak jsem se lekl. V tom divném tichu se lesem rozeznělo mé jméno. Pootevřel jsem tlamu a otočil hlavu směrem, odkud zvuk přicházel. Uviděl jsem brečící Neyteri, která si to štrádovala ke mně. Otočil jsem hlavu zpět a díval se před sebe. Tys to zase pokazil. To k vůli tobě brečí! Zvláštní, že vůně růží zcela pominula a mně se konečně vracela má mysl. Ucítil jsem, jak se přeze mě převalila jako velká voda. Nejspíše se vůbec nesnažila zabrzdit a prostě mě srazila k zemi. Asi odplata. Konstatoval jsem pro sebe.
Nestačil jsem se zvednout, když mi zalehla hlavu. Uslyšel jsem něco jako omluvu. Těžko jsem mohl otevřít tlamu, jelikož byla uvězněná pod ní. Ucítil jsem jemný jazýček na svém břiše. Neskutečně to lechtalo a tak jsem se začal dusivě smát. Předními tlapkami jsem se snažil vyprostit alespoň hlavu, abych se mohl nadechnout. Dost, dost, prosím dost! Bylo to k zbláznění.
Podařilo se mi jí trošku odtáhnout. Lesem se ozval můj hlasitý smích. Smích štěstí, řekl by nejeden vlk. Přestal jsem se vrtět, jakmile mě přestala olizovat. Zůstal jsem ležet na zádech se svým vyvaleným břichem, které se ukazovalo celému světu. Často jsem takto neležel, jelikož jsem světu neukazoval jenom břicho, ale něco pro mě mnohem cennějšího.
Po chvíli jsem se uklidnil a mého těla se zmocnil spokojený pocit. "Já no, jak bych to řekl." Začal jsem opatrně. Na řadě jsem byl s omluvou já. "Promiň mi to obviňování. Vždycky jsem ti věřil, nevím co to do mě vjelo." Bylo to pro mě ponižující říct, ale nic jiného mi nezbylo.

Protočil jsem oči. Vlk a vlčice. Vždyť je to jedno a to samé jen s jedním rozdílem. Vlk je vždycky lepší! Taková slova ale nemohla být řečena nahlas, protože bych byl zadupán do země, pak ještě jednou zadupán do jádra země a pak by bylo na mě plivnuto. "Minimální rozdíl." Dodal jsem a své myšlenky si nechal tedy pro sebe. Ošil jsem se a nepokojně doufal, že mi to konečně vysvětlí. Ono né jedna vzpomínka zapadala do tohohle podezření. Vlastně kdyby nezačala ona, asi by mi to nikdy tahle nedocvaklo. Fakt zajímavé, jak se prokecla a teď se to snaží svést na mou osobu. Možná se chtěla schválně pohádat, aby měla důvod mě poslat k vodě. Hm, to by bylo pro ní velmi praktické. Obvinit mě, poslat mě do háje a ještě bude vítězem. Zamračil jsem se nad takovouto myšlenkou. Byla velmi frustrující a pro mě neuvěřitelná. Jenže vlčice jsou toho schopné! Uvěřil jsem svému vnitřnímu hlasu. Po více jak roce společného soužití mě začala obviňovat z takových malicherností, které nejsou ani pravdivé.
Další její slova byla pro mě spíše lichotivá. Usmál jsem se oslnivým úsměvem. "Vždyť já za to nemůžu, že jsem pro ostatní tak atraktivní!" Ironický úsměv zmizel a já měl sto chutí si odplivnout. Takovéto debaty nikam nevedly. Spíše byla otázka času, kdy se navzájem zabijeme. Nikdy jsem nevěřil tomu, že bych se líbil vlčicím. Vlastně jsem byl spíše více než překvapený, že se mě ujala právě taková krasavice. Jo to bude tím. Ze začátku věděla, že jsem chudáčisko sám. Byli jí mě líto, a proto se chtěla obětovat. "Jak šlechetné." Řekl jsem nahlas svou myšlenku, kterou jsem chtěl spíše dokončit v hlavě a tak to nedávalo moc smysl. Postavil jsem se zpět na tlapy a dostalo se mi pěkně slušné facky. Chvíli jsem stál jako omráčený. Další její slova jsem neslyšel. Viděl jsem pohybující se čelist, ale to bylo všechno. Nejspíše jsem je nechtěl slyšet a tak se mi v hlavě vypnuly senzory sluchu. Couvl jsem několik kroků zpět. Pohledem jsem hledal svou korunu, která se odtrhla i s mými chlupy. Nebylo jich moc, každopádně jsem cítil, jak se s velkým odporem odtrhla.
Neyteri měla štěstí, že jsem jí pohledem našel. Když jsem se rozešel jejím směrem, pošlapal jsem jí ocas a možná i zadní nohy. V tu chvíli mi to bylo jedno, chtěl jsem svou zimní korunu zpět. Byla důkazem toho, že se o mě nestará. Nechává mě spát samotného v mrazech, až mi na hlavě vyrašilo tohle.
Konečně jsem byl zase u ní, u své koruny. Problém byl, jí dostat na hlavu. Posadil jsem se a snažil se jí předními tlapkami dostat zpět na hlavu, ale bez úspěchu. Několikrát mi spadla a já měl spíše obavy o to, aby se nerozbila. Byla velice křehká. Nakonec jsem tedy sklonil hlavu, přidržel si korunu předními tlapkami, a jakmile se koruna dotkla hlavy, automaticky k ní přilnula. Jako by k ní patřila odjakživa. Bylo to pro mě překvapující. Uchytila se na mých chlupech. Tentokrát mnohem pevněji, že jsem cítil, jak mě mírně tahá.
Otočil jsem se a konečně pocítil hněv, zase. Překvapivé. Hněv se automaticky spustil tím, když jsem uviděl Neyteri. Sklopil jsem uši a rozešel se jejím směrem, přičemž jsem u toho dupal jako slon. Těsně před ní jsem se zastavil. Vychrlila další slova. "Tak si za ním běž! Běž si za svým drahocenným přítelem! Jak bys asi reagovala ty, kdyby se po mě jen tak válela vlčice? Uvažuj trošku." Procedil jsem s hřmotným hlasem.
Má kopretina se ale rozbrečela a já nad ní stál jako nějaký tyran. Protočil jsem oči. Vlčice. Vyřkla slova, abych vypadl. A jelikož jsem byl natolik naštvaný, rozhodl jsem se jí udělat tuto radost. "Fajn, táhni si za svýma chlupatýma kamarádama. Válej se po nich a dělej jím nevím co. Kdybys hledala věrného hlupáka, který tě má rád, najdeš ho asi dvacet metrů odsud." Otočil jsem se na místě a s hrdě vztyčenou hlavou jsem se rozešel od ní. Odpočítal jsem si svých dvacet kroků, zastavil se a cekl si na prdel.

Na chvíli u mě převládal pocit, že jí snad ani nechci raději vidět. To je tím, že jsi jí nechal občas samotnou. Nevěděla co roupami dělat. Jo to je určitě tím! Ošil jsem se, jelikož jsem se necítil vůbec dobře. Podrbal jsem se za uchem a pootočil hlavu do strany, aby lépe slyšela má slova. Nevěřícně jsem prvně zavrtěl hlavou. Co to sakra mele. Ve mě to akorát vyvolalo další várku zlosti. Sakra co jí je? V životě jsem se neotočil za jinou vlčicí kromě ní, myslím… né to vím. Bylo to totiž znamení, že mi nedůvěřuje. Ani nevím, proč jí na mysl přišla zrovna tahle myšlenka. Že bych já koukal po jiných. "A co je sprostého, že se tě zeptám na cizího vlka?" Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Sice to byla vlčice, ale to bylo jedno. Další její slova mi vyrazila dech. Tu vlčici jsem viděl poprvé v životě. Má hlava si tím byla více než jistá. Co se s ní zase děje. Je jako nafouklý pavouk, který v sobě zadržuje jedovaté plyny a pak bouchne. Vydechl jsem vzduch, který jsem nějakou tu chvíli v sobě zadržoval. Možná to znělo i jako jemné zavrčení, každopádně nebylo úmyslné. Spíše jsem si ho ani neuvědomil. Mělo ho na starosti mé podvědomí, které se chtělo zuby drápy bránit.
"Jak jako klofl?" Byl jsem z toho velice udivený. Jí dočista přeskočilo. Ona mě může podvádět s jiným, ale že mě obviňuje, to jí přijde normální. Jediné co se mi v tuhle chvíli líbilo, bylo to, že se nebojí mi oponovat. Když jsem byl naštvané, byl jsem často agresivní, ale tuhle mou stránku naštěstí ještě tak dobře neznala. Naštěstí. Na milisekundu mě to uklidnilo, jenže hněv zase převládl mé tělo a mysl. Prohodila pár sarkastických slov a po chvíli mě kousla do ocasu. To už jsem se ale neudržel, zbrkle jsem sebou škubl, abych se otočil k ní čelem. A protože jsem byl ješitný mužský, potřeboval jsem si dokázat svou nadvládu nad vlčicí. Surově jsem jí strhl k zemi. Postavil jsem se nad ní s hněvem v každém koutku svého těla. Svaly mi cukaly v neuvěřitelných rytmech a měl jsem co dělat, abych nevybouchl úplně a tím se stal neovladatelným.
Hrubým a velmi hlubokým hlasem jsem spustil přes zubiska. "Zaprvé jsi s tímto nesmyslem začala ty. Neoňufávám nikoho jiného, kromě tebe. A jako poslední věc, asi jsem tě neměl nechávat samotnou. Nikdy." Poslední slova byla řečena spíše lítostně. Mohl jsem litovat leda svých činů. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, co se semnou děje a můj pohled se z tupého změnil na velmi překvapený. Rychle jsem ucukl, narovnal se a udělal několik kroků od ní. Co děláš! Mohl jsem jí ublížit a ani jsem si to neuvědomil. Tahle myšlenka mě dosti zabolela u srdce. Byla přeci jen velmi drobná a křehká vlčice. Je to vlčice ty pako! Vlčice! Opakoval jsem si pro sebe. "On to nebyl jenom Coffin co? Když si vzpomenu na Třešňový háj, jak se po tobě válel ten zablešenec!" Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechoval. Jednomu by to přišlo uvolňující, pro mě to bylo snad přitížením. Otočil jsem se čelem k ní, aby mě nemusela zase kousat do ocasu. Prohlédl jsem si jí a přistoupil blíže. Sklopil jsem hlavu ve znamení lítosti, a aby mi odpustila. Lehl jsem si k ní a hlavu si položil na přední tlapky. Pohled jsem zabodl do šedého kožichu. Nechtěl jsem vidět její znechucený výraz. Toho zablešence zabiju. Najdu si ho a zabiju ho na místě. V hlavě jsem si střádal plány, které budu chtít v budoucnu vykonat.
Doposud jsme si vždy důvěřovali a vlastně netuším proč na mě vyjela s tou vlčicí.

Z menšího zamyšlení mě vyrušilo zavytí. Pozvedl jsem hlavu a na místě se zastavil. Přicházelo z našeho území. Ale cizinec to nebude. Chvíli jsem váhal a díval se směrem, odkud přicházel zvuk. Po chvíli uvažování jsem odpověděl kratším zavytím, ve znamení mé, nebo tady naší přítomnosti. Přišlo mi to zvláštní, ale budiž. Odkašlal jsem si a uši pootočil jejím směrem. Její hlas mi připadal naštvaný. Jenom jsem se zamračil. "Nebuď hned protivná." Konstatoval jsem a tělem mi projel nepříjemný pocit.
Nerušeně jsem otočil uši směrem dopředu a rozešel se dál. Jenže zbývalo obejít pár stromů a stromků.
Lesem se prohnala krásná vůně růží. Omámený vůni jsem se začal usmívat jako měsíček. To ale okamžitě pominulo. Tělem se mi dral velmi nepříjemný pocit nejistoty. Zastavil jsem se a otočil se čelem k ní. Chvíli jsem tápal v jejím výrazu. Byl neurčitý a nic moc se z něj nedalo vyčíst. Chtěl jsem vědět, jestli má ten samý pocit jako já. Ale proč se u mě objevil takový divný pocit? "A co si myslíš i té vlčici ty? Jak na tebe působila?" Olízl jsem si čenich a čekal na její odpověď. Popravdě mi přišlo, že se k ní vůbec nevyjádřila. Jako by tam snad s námi vůbec nebyla. Ale byla! Nebo jí snad natolik ignorovala?
Místo odpovědi se mi dostali nevděčného výrazu. Nechápavě jsem pozvedl obočí a nepříjemný pocit převládal čím dál tím víc. Její pohled mi břemeno na zádech vůbec neulehčil. Přešlápl jsem si a plný obav se jí chtěl zeptat, co se děje. Jenže mě předběhla a vyhrkla ze sebe nějaké nesmysly. Naštvaně jsem se zamračil a chvíli na ní tupě civěl. "S kým? O čem to mluvíš?" Odpověděl jsem zuřivě, až se mi u huby tvořila pěna zlosti. Udělala pár kroků zpět a mě se v hlavě začínaly spojovat určité části dění. "No tak počkat!" Vyštěkl jsem pro změnu zase já. Tep se mi zvýšil a neurčité množství tepů, zlost, žárlivost a nevděk se mi honily hlavou a celým tělem mi poletoval adrenalin.
"Takže takhle to je!" Podíval jsem se směrem k jeskyni. "Ty ho znáš! Ty s ním určitě něco máš." Zuřivě jsem tlapou švihl do spleti nečistot, které zde zůstaly od stromů. Ty po-odletěly o pár metrů dál. Nevěřícně jsem si jí prohlédl a přistoupil k ní. "Celou dobu tady ze mě děláš osla a přitom Coffina moc dobře znáš. A aby toho nebylo málo, vybalíš tady na mě nějakou vlčici, kterou vůbec neznám." Konstatoval jsem svůj pohled na věc. V očích mi plápolala zlost. Měl jsem chuť vlítnout do jeskyně, zardousit toho prevíta, který mi svedl mou partnerku a vrátit se pak s jeho hlavou k ní. To by sis teprve mohla užívat. Hlasitě jsem si odfrkl a otočil se k ní zády. Zrovna v tuto chvíli jsem byl přesvědčený, že mě s ním podvádí. Musím počkat, až bude sám, abych si to s ním vyřídil. Konstatoval jsem.
"Proč nejdeš za ním?" Vyhrkl jsem naštvaně ze sebe se špetkou zlosti.

// Muhaa

1 ks červená růže = Neyteri
1 ks bílá růže = Coffin
1 ks balení pralinek z bílé čokolády = Meinere
1 ks balení pralinek z bílé čokolády = Vločka
1 ks balení pralinek z bílé čokolády = Winter
1 ks balení pralinek z hořké čokolády = Fanny
1 ks balení pralinek z hořké čokolády = Radnayden
1 ks balení pralinek z hořké čokolády = Bellray
1 ks plyšový vlk = Inaya
1 ks plyšový vlk = Storm

Tak já bych ráda přihlásila Morfa s Neyteri. Pokud by mohli oba dva teda... a požadavky asi nějak nemáme, rádi se nechápe překvapit... :D klidně nějaké drama...
Neyteri souhlasí :D

Můj údiv z toho, že má Storm tak odrostlé vlče, asi nikdy nepřestane. Ani nevím proč, ale přijde mi to přinejmenším zvláštní. Hodně věcí to na druhou stranu vysvětluje. To proč se až tak moc o něho bál a proč tam s ním chtěl zůstat. To pouto, které mezi sebou měli, jsem neznal. Stejné pouto má Sayap se svými mrňousky. Povzdechl jsem si. Bylo to zvláštní, nevědět nebo spíše neznát některé pocity a přitom být už docela starý.
"Coffin, nebo tak mi to bylo řečeno." Pronesl jsem a chvíli se bezmyšlenkovitě díval před sebe. Nemohl jsem si vybavit vlčici, která mi to jeho jméno řekla. Taky byla u řeky, volala na něho Coffe, ale jak se jmenovala ona? No tak mysli, představovala se ti. Přemýšlel jsem nad tím. Ve chvíli, kdy jsem to chtěl vzdát, se mi do hlavy nacpala vzpomínka. Scarita no jasně. Nebo tak nějak. Koutky se mi zvlnily do úsměvu a já se konečně mohl věnovat své princezně. "Řekl mi to, když jsem s ním komunikoval přes myšlenky." Dodal jsem na vysvětlenou. Třeba jí to ani nepřišlo divné, že to najednou vím a předtím jsem se tvářil, jako bych to bral za normální věc.
Poslušně jsem se rozešel tím směrem, který Neyteri určila. Chtěla zkontrolovat hranice a postupně se dopracovat zpět k jeskyni. Tak trošku jsem tušil i proč. Kdyby náhodou potřeboval Storm nebo spíše Coffin něco. Což bylo vlastně dosti důležité. Člen smečky musí být v pořádku. Pronesl jsem zase o něco zamyšleněji a postupně jsme pročesávali další a další části teď už našeho lesa. Naší smečky. Dodal jsem, jako bych snad někomu musel vysvětlovat, jak některé věci myslím a přitom jsem je ani nevyslovil nahlas.
Zvídavým pohledem jsem se podíval na Neyteri. Tak podle tebe je ta vlčice skvělá. Přimhouřil jsem oči. Přišlo mi dosti zvláštní, že by právě takhle vlčice měla znát mou Neyteri a ještě k tomu být naší alfou. Až jí uvidíme, jsem zvědavý, jestli to bude opravdu ona. Neyteri začala vyprávět o Taille. Vlastně jsem ani nijak moc nečekal, že by se nějak extra rozpovídala, ale stalo se a tak jsem chvíli jenom tiše kráčel a poslouchal cizí příběh o neznámých vlcích. Až do doby, dokud nezmínila Santiaga. Zamračeně jsem se ohlédl jejím směrem. Došlo mi, kterého vlka myslela. Moc dobře jsem věděl, s kým jsem měl tu čest v Třešňáku. Ten mladý a nevychovaný má být syn alfy? No skvělé, jestli bude i v téhle smečce, nikdo mě asi za to nepochválí. Leda pochopení by se mi mohlo dostat z některých stran. Dodal jsem si sám pro sebe a dál mlčky poslouchal příběh.
Až když domluvila, nadechl jsem se já. Jenže ono, slova a otázky mi někde uvízly a tak bylo chvíli ticho. Hm, aha. Myšlenkové pochody a nakonec zapomenu mluvit. "Polovinu jmen neznám, nebo spíše většinu. Takže předpokládám, že tohle brzy zapomenu." Dodal jsem na vysvětlenou a snažil jsem se na sílu usmát a navodit tak lepší pocit.
Tak trošku jsem si myslel, že na tu otázku narazí. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě kráčel dál. Tak nějak jsem se necítil ve své kůži. "No popravdě jsem si myslel, že Coffin je normální člen smečky jako my. Přišlo mi to až zvláštní, že se o něho Storm natolik bojí." Začal jsem se svým vyprávěním a tak se na chvíli mohla stát posluchačem zase ona. "Právě když má mysl tohle rozebírala, vnukl mi myšlenku o tom, že je jeho synem. Zmiňoval se ještě o jednom, ale tomu jsem moc nerozuměl." Odkašlal jsem si a zavětřil poblíž hranic, které jsme právě obcházeli. "Ale tu vlčici, co tam byla s námi neznám." Dodal jsem a jemně sebou zavrtěl. Necítil jsem z ní ani pach smečky, fakt je to divné. Znepokojeně jsem se ohlédl zpět směrem k jeskyni. Možná, že je akorát přijatá. Docela mi to vrtalo hlavou, jelikož mi tam pořád něco nesedělo.
Ušli jsme docela slušný kus i při našem šnečím tempu. Naprázdno jsem si zívl a hlasitě u toho i zamlaskal ve znamení spokojenosti.