Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně jsem se ohlédl na hnědého vlka, který za námi nejspíše tiše kráčel. Jak říkali, že se jmenuje? To teď bylo ale vedlejší. Měl dobrou poznámku, s kterou jsme museli počítat. Nakonec vše dořešila Vločka, která pro vysvětlenou navrhla nápad, jak se s námi spojit díky myšlenkám. Přesně tak, vlk nemusí ovládat myšlenky, stačí, jen když na dané věci bude myslet. To ale znamenalo, že by každý s myšlenkami měl být hodně ostražitý. Nebo se jim rovnou hrabat v hlavě? Ne, počkám, až někdo bude mít silnější myšlenku, to bude ono. Olízl jsem si čenich.
Neyterinin hlas v mé hlavě mě jen přesvědčil, že mě potřebuje tak jako já jí. Letmo jsem jí olízl přes tvář a nechal vše už na tom, kdo se vybere jako první. To už se k nám přidala dokonce ztracená Lexiett. Vydechl jsem zadržovaný dech, který jsem nechtěl ze sebe vypustit dříve, než k nám dojde úplně. Omluvila se za zdržení, což asi ani nebyla tak její chyba.
Prohlédl jsem si vlky, kteří půjdou do první linie. "Dávejte na sebe pozor." Poznamenal jsem a pohledem spočinul na Neyteri, která mezi nimi na mě působila droboučká, bezmocná a ve mě to probouzelo další ochranářské smysly. Kopretino moje. Broukl jsem si v hlavě, když se semnou na miniaturní chviličku rozloučila.
"Jasně že to zvládneme." Pokynul jsem hlavou v souhlasu a věnoval Stormovi vřelý úsměv. Teď je ti do smíchu, počkej za chvíli. Byl jsem ale stále docela uvolněný, což bylo velice zvláštní. Asi to bude vážně tím, že nejdu v první linii. Což pro mě taky bylo něco nového.
Pohledem jsem vyprovázel vzdalující se Neyteri. Ostatní zaujímali svá postavení. Viděl jsem šedo bílý kožich, který se zrovna ukrýval za větší houštím. A teprve teď to začalo. Nebyl to strach, ale divné tušení a proto jsem potřeboval být jí více nablízku.
Podíval jsem se po Stormovi a Lexiett. Nejspíše nechápali, co se mi zrovna honí hlavou.
"Já… potřebuji být blíž.“ Vydobyl jsem ze sebe a tiše se rozklusal do záložní pozice tak, abych nevyrušil lovce ani zvěř, která o nás ještě nejspíše nevěděla.
Coffina jsem ani neviděl, od Vločky jsem zahlédl jen velmi málo a pak zde byla vykukující šedo bílá hlava.
Tiskl jsem se k zemi, co nejvíce to šlo. Nastalo hrobové ticho. Slyšel jsem jenom tlukot svého srdce a přerývavý nervózní dech. Věděl jsem, že až to vypukne, uklidním se. Vždy jsem dokázal zachovat dostatečně klidnou hlavu, ale nervozitu před tím, jsem nikdy nedokázal ovlivnit. Kdo vlastně začne?
Kousl jsem se do vlastní tlapy, abych přestal přemýšlet nad nepotřebnými myšlenkami. Teď potřebuji mít hlavu otevřenou. Chvíle soustředění dělá divy. Koncentrace… někdo tě může potřebovat. Jako záložák jsem nemusel ale i mohl mít nějakou práci. Oni to zvládnou. Přehnaně ochranářský pocit jsem setřásl a s čistou myslí čekal na útok.

// <--- Borůvkový les


Nějak jsem neřešil co se děje za mými zády. Byli tam přeci jen členové naší smečky a ti by nám těžko skočili po krku. Hm, a jestli jo? Zavrtěl jsem hlavou. Pomalu jsme se přemísťovali na Galtavar. Má poměrně klidná hlava se začala plnit informacemi a mnoha nápady. Doufám, že něco ulovíme. Zavrtěl jsem se při své chůzi.
Vyklouzli jsme z lesa a před námi se rozevřel krásný výhled na Galtavar. Mlaskl jsem si a vtom dostal ránu do spodní čelisti. Zamračil jsem se, ale mladá dáma se tvářila, jako by se mě nikdy nedotkla.
Našpicoval jsem uši směrem dopředu a okamžitě jako lusknutím oříšku, jsem změnil výraz v příjemný. Díval jsem se totiž na Storma, který právě tak nějak nejspíše mluvil se mnou. Ohlédl jsem se za sebe, ale tu drobnou vlčici neviděl. "Asi si dává na čas." Pokrčil jsem rameny a otočil hlavu zpět dopředu. Možná prostě potřebovala čas na to, aby se vyhecovala, a časem se přižene jako velká voda. Neznal jsem jí téměř vůbec, jenom z vidění a to že jsem občas zaslechl její jméno.
Na okamžik jsem se zamyslel, takže když se skupina před námi zastavila, div jsem nenarazil do zadnice, která se přede mnou po celou cestu natřásala. V rychlosti jsem se zastavil na místě a koutkem oka zkontroloval, zdali si toho nikdo nevšiml. Pomalu jsem ustoupil alespoň dva kroky zpět.
Zaposlouchal jsem se do hlasu alfy. Byl jsem přeci jen záloha a tohle byl úkol především pro hlavní lovce. I přesto jsem pokynul, že rozumím. Alespoň uvidíme, kdo je vážně schopným lovcem. První skupina si začala rozdělovat části onoho budoucího úlovku. Nezaujatě jsem sledoval vždy toho, kdo právě mluvil. Možná právě proto jsem dokázal být tak klidný, i když se chystalo k většímu společnému masakru. Nepočítal jsem s tím, že bych já měl nějaký hlavní úkol.
"Myšlenky jsou fajn nápad." Pokynul jsem spokojeně hlavou a byl neskutečně rád, že zrovna tahle magie se mi dostala do vínku odmalička a já jí mohl bravurně ovládat. I když pro mě byla především stále v spánkovém režimu, zrovna teď se vážně hodila. A ostatní? Věděl jsem, že Neyteri se mi taky občas do hlavy koukne. No uvidíme, ještě to bude zábava.
Lexiett zde stále ještě nebyla. "Myslím, že to zvládneme i tak. Kdo bude potřebovat vyměnit nebo pomoct, musí na sebe upozornit." Buď myšlenkou, nebo hlasem. Dodal jsem pro sebe tiše a začínal se těšit na to, co má nastat. To bude parádní honička!
Teď už se nejspíše čekalo na to, až se dají lovci do pohybu a my jim budeme v patách jako pomocná síla. Jelikož jsem neměl možnost nijak více komunikovat s Neyteri, nebo to bylo ovlivněno tou skupinkou ostatních. Proto jsem se rozhodl spíše pro myšlenky, než mluvit před ostatníma. "Budu ti nablízku." Usmál jsem se a mrkl na ní. Ustoupil jsem několik kroků do strany, abych měl přehled kde, kdo bude a hlavně aby ti co tvoří první skupinu, mohli být seřazení u sebe.
Loudavým krokem jsem obešel skupinu a zařadil se k boku Storma. Čekal jsem na to, až se bojovníci vypraví do boje a my hned za nimi.

Jsem zvědavý, co vlastně ulovíme. Je nás tu dostatek. Někteří slabší, někteří silnější jedinci na lov. Hm, pokud tu slabší jsou kromě mě. Né že bych byl úplné pako, ale v lovu jsem měl především štěstí, než aby to byla má dovednost, a moc dobře jsem si to uvědomoval. Třeba se nám podaří skolit více kousků. Dva? Tři? To by bylo moc a museli bychom být fakt v dobré formě. Koutkem oka jsem si prohlédl ostatní. Ani nevím na o se čekalo, ale já čekal s nimi. Nejspíše na nějaký ten povel "jdeme".
Zhluboka jsem nabral vzduch do plic a velice pomalu jej vypouštěl ven. Tak nějak jsem byl zabrán ve svých myšlenkách, jako ostatní. Nebo mě to tak přišlo.
Doufám, že ti co tu zbudou, ochrání území v případě katastrofy. Hlavou se mi honily různé scénáře, jak obrovský a neexistující stvoření drancá na padrť celou smečku a my přijdeme na holé, opuštěné místo. Bez nikoho a ničeho. Drsné.
V tom alfa oznámila náš odchod. Než jsem se stihl postavit na tlapky, rozklusal se napříč k hranicím a Coff s Vločkou hned za ním.
S neurčitým výrazem jsem se ohlédl na zbylé členy a následoval Neyteri, která se už dala do pohybu. Vlastně to bylo zcela jedno, kdo půjde vzadu a kdo vepředu. Stejně první skupina bude startovat jako první až na místě. Rozklusal jsem se za Neyteri a zařadil se k jejímu boku. Přišlo mi, že mezi touhle skupinou nastalo docela ticho. Ani nevím, jestli to bylo tím, že se všichni soustředili na lov, jelikož má hlava dělala všechno možné, ale lov tam právě v ní neprobíhal. Atmosféra by se dala krájet a nikdo ani necekne. Vsadil bych se, že zrovna v hlavě mají nějaké své plány a představy, jak kořist a to všechno okolo zabijí, rozdrápou na cucky.
Ohlédl jsem se na Neyteri, která byla ponořena zase ve svých myšlenkách. "Nepokaz jim to." Zašeptal jsem k ní tiše, jelikož právě ona byla vyvolenou první skupiny a právě ona do mě před chvíli ryla a tak bylo na čase to zase obrátit.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se před sebe. S dalšími tichými kroky jsme opouštěli území naší smečky. Byl jsem až prapodivně klidný, což jsem vůbec nečekal. Nejspíše to na mě přijde později. Až budeme na místě.
Pohled jsem upíral na Coffinova záda, po chvíli zase na záda od Vločky. Běželi před námi a já neměl pořádný výhled před sebe. A tak jsem se začal rozhlížet kolem sebe, jestli nenajdu něco, co by zaujalo mou pozornost a potěšilo mé oko.
Nic takového zde kromě Neyteri nebylo. A proto jsem zůstal dál civět těm dvoum na záda a občasně počítal kroky. Vždy do doby, než jsem zapomenul, u jakého čísla jsem byl.

// V. Galtavar :)

Bedlivě jsem našpicoval uši a poslouchal rozdělení. První skupina… dobře. Tvořím zálohu s tím zbytkem. Myslím si, že je to velmi rozumné rozmístění sil. Proběhlo mi hlavou a spokojeně jsem přikývl na souhlas. Alespoň můžu, pozoroval Neyteri v akci a ona o tom nebude mít oni tušení, že bedlivě střežím její pozadí. Zatřepal jsem mírně hlavou, abych se té myšlenky zbavil. Musíš myslet na lov, né na její zadnici! Okřiklo mě podvědomí, jenže jejímu zadku se nedalo odolat.
Mlsně jsem si jí prohlédl a s hladovým pohledem se jí na krátký moment zadíval upřeně do očí. Koutky i zacukaly do letmého vyzývavého úsměvu. Soustřeď se! Odvrátil jsem hlavu ke zbytku. Bylo tady na mě moc vlků a já se necítil zrovna ve své kůži.
Zadíval jsem se na Coffina a nemohl jsem si pomoct, ale říct jsem to musel. "Coffe, hlavně ty si dávej na sebe maximální pozor. Myslím, že i tak tě bude bedlivě sledovat vícero očí." Zasmál jsem se a uvědomil si, jaké štěstí nebo spíše neštěstí tento vlk má. Neskutečně mnohokrát zraněn a to né jen tak ledabyle či jen povrchově, jako byla většina vlků, kterým zůstaly po těle jizvy. Doslova ho ohlodaly pyraně a pak ta spálenina. Sakra jak je na tom vlastně? Vypadá docela klidně. Změřil jsem si ho pohledem a snažil se naklonit hlavu tak, abych viděl jeho zadní tlapu, jenže můj zrak tam prostě neviděl. Nechal jsem to být a raději se vrátil myšlenkami k řece, kde jsem ho tahal jako velkou řepu. Z vody. Chudák. Mě samotného ty potvory pokousaly, jenže oproti němu to nebylo nic. Kdybych se podíval na své tlapky teď, neměl bych tam snad ani jednu jizvu.
S kým že to vlastně budu ve skupině záložáků? Zděšeně jsem se podíval po cizí vlčici, která nám pomáhala s Coffem v jeskyni. No to bude ještě hodně práce. Pohledem jsem přeskočil ke Stormovi. On jde s námi taky jako druhá skupina že? Chápu to dobře.
Mé oušku zaslechlo připomínku od Ney. Zamračil jsem se a na chvíli sklopil uši k hlavě. Musel jsem si promyslet, co na tohle odpovědět, ale podařilo se jí to, aby mě mírně rozhodila. V tomhle jsem si nebyl tak zcela jistý, jako ve všem ostatním co dělám. To bylo schválně?! Ostražitým pohledem jsem si jí změřil a dopřál jí jeden úšklebek. "Pokusím se." Odsekl jsem suše zpět do jejího ouška a má hravost byla pryč. Byl jsem teď pro změnu nabručený, zamračený a čekal na další pokyny.
"Tak co můžeme vyrazit? Pokud všichni všechno ví…“ Pohledem jsem kontroloval každého vlka, zdali jsou připravení. Nemuseli bychom zbytečně mrhat časem a rovnou vyrazit na věc. Role byly rozdány, tak nač se zdržovat.

Ani jsem se nenadál a už nás tu zase bylo dost. Páni, je to jako přívalové vlny. Chvíli nával, poté útlum a ani se neotočíš a zase nával. To je fakt super. Pousmál jsem se nad svými myšlenkami, jak tohle všechno dokáže být proměnlivé.
Zahlédl jsem, jak se k nám blíží další dva vlci. Vlčici jsem znal z jeskyně, ale vlk mi nebyl povědomý. Nebo jsem ho někdy viděl? Ne, spíše ne. Když nás Neyteri představila s neutrálním výrazem jsem oboum pokynul hlavou na pozdrav. Však oni mé posunkové gesta určitě chápou.
Zatím co jsme proplouvali dalšími informacemi a snažili se nějak dohodnout na provedení lovu, zaslechl jsem, jak Coff chválí Ney. Otočil jsem jeho směrem hlavu a vesele se zatvářil od ucha k uchu. Je dokonalá ve všech směrech. Mohl bych na ní civět celý den a nenašel bych chybu. No dobře, možná nějakou jo, ale to bych musel velice dlouze přemýšlet.
Úsměv se vytratil někam do zapomnění a na tváři mi převládal převážně neutrální výraz. Kdo je Helena? To je další nový člen? Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslel Ney. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Tak Helena jo. Ostýchavě jsem se na ní podíval. Takové jméno by ti nesedělo.
Vrátili jsme se tedy k tématu rozmístění vlků a jejich úlohy. Nechal jsem aktivní jedince promluvit jako první a chvíli na to uvažoval. "Nejsem zrovna nejlepší lovec... za to vydržím dlouho zvěř hnát. Budu tam, kde mě uznáte za potřebného." Dodal jsem po chvíli úpěnlivého přemýšlení. Věděl jsem, že Neyteri je na tom zcela jinak. Je v lovu mnohem lepší a téměř vždy to šlo znát. Kromě mých zásahů, které dopadnou vždy velice zajímavě. Ale co, zvěř byla skolená ne? No tak.
Po očku jsem se podíval po ostatních. Mezi námi mohli být mnohem lepší lovci a byla by škoda, kdyby nedostali příležitost jen proto, že se mistr Morf někam vecpal, kde neměl. Raději jsem si chtěl počkat na přidělení místa a dát tak prostor lovu schopnějším vlkům.
Já měl své přednosti zase v něčem zcela jiném.
Otázky? Podíval jsem se po ostatních. "Nejspíše ne." Pokrčil jsem rameny, ale mě zrovna taky nic nenapadalo. Tělem se mi spíše dral chtíč už jít a pořádně se vyblbnout, než na to, abych uvažoval, co je ještě zapotřebí. Hm, ale je nás opravdu dost. Není možné, aby se nám to nepovedlo. Skolíme jakoukoliv zvěř i se zálohou. Chvíli jsem si to myslel, jenže mě pak přepadla mírná panika, že se může něco zvrtnout. Podle toho, jaké zvíře budeme hnát. Hm, uvidíme.

Zazubil jsem se na své okolí, jelikož jsem si všiml, jak je Vločka mírně zaskočená. Chvíli cukruji a poté se hned automaticky bavím s každým, kdo je kolem mě. Vlk mnoha tváří, jo. Neunikl mi hraný úsměv Neyteri. Ale no tak, přeci se tady nebudeme dohadovat. Já mám poslední slovo a tak to bude vždy. Se svatozáří nad čelem jsem se snažil působit tím nejmilejším dojmem jako ona. Tuhle hru můžeme hrát oba dva, nezapomínej.
Narovnal jsem se v zádech a ty s jemným křapotem povolily a mě se dostalo krásného uvolnění. Nahodil jsem výraz, jak mě vše okolo Tailly zajímá. Přimhouřil jsem oči a jemně našpulil tlamu, když jsem nad těmi slovy přemýšlel.
Po Ney jsem hodil jeden nezaujatý výraz. Ale no ták, snažím se z Vločky dostat informace a ty mi to zase kazíš! Povzdechl jsem si a na chvíli nechal oči zavřené. Vlčice, pořád melou a melou a nikdo je nikdy nezastaví.
V hlavě se mi formovaly různé scénáře, jak by moha naše druhá alfa vypadat. Vždycky jsem ale skončil už jen u barvy srsti. Zatřepal jsem hlavou a vše se rázem smetlo někam daleko z mé mysli a nejspíše se i vykutálelo ven z hlavy.
Lesem se neslo hlasité a důležité vytí. Na chvíli jsem zcepeněl a po krátké pauze pochopil. Podíval jsem se po obou vlčicích. Nestačil jsem se ani pořádně dát do pohybu, když už byli oba dva vlci u nás. Obou dvoum jsem pokynul na pozdrav a se zářícím úsměvem naslouchal, jejich plánu. No paráda, lov! Jo, jo, jo! Mé nadšení nebylo vidět jenom v mé tváři, ale celou dobu jsem švihal ocasem o zem jako poslušně vychovaný pejsek.
Když už Neyteri promluvila, myslel jsem si, že mluví za nás za oba. Jenže její slova mě trošku překvapila tím, že se rozhodovala jen za sebe. No co to? Zamračil jsem se na pár sekund a poté mi výraz zase oživl.
"Bude mi potěšením vám dělat společnost." Více nedočkavý jako jsem byl teď, jsem v životě snad nebyl. Uklidni se! Uklidni se nebo tě nikam nevezmou. Jenže má slova v hlavě byla zcela marná. Výraz blázna mluvil asi za vše.
Když už jsem nedočkavostí málem puknul, dorazil zpět Say i jeho syn. Jsou v pořádku oba dva. Pousmál jsem se na Sayho, který to teď nejspíše neměl vůbec jednoduché. "Vítejte zpět." Věnoval jsem oboum dvoum vřelý úsměv. Ti se ale odebrali dál k úkrytu a mě na mysl zase přišel lov. V lovu nejsem zas tak dobrý. Hm, snad je nezklamu. No uvidíme, jestli proto udělám vše, mohlo by to dopadnout tak jako náš hon s Neyteri na nějakou tu zvěř. Kdy jsem se společně s kořistí vrhl někam do propadliny divné. Odkašlal jsem si a vyskočil na tlapky.
"Kde a co jdeme lovit?" Mlsně jsem si olízl čenich, ale bylo to spíše všechno to vzrušení ohledně lovu, co mi dodávalo energii, než pomyšlení na maso.

Pořád se řeší vlčata, páni. Kolik rozruchu mohou ta malá stvoření udělat. Popravdě už nejsou zas tak malá. A to mě přivádí na myšlenku, že bychom mohli zase někdy s Inay na průzkum. Určitě ještě neviděla vše a nějaké bezpečné místo i pro ni se určitě najde. Zabručel jsem spokojeně, nad svou úvahou. Pokud by ale chtěla. Mlaskl jsem si a pro jistotu si olízl čenich.
Rodina. Opakoval jsem si v hlavě po Neyteri. Zježily se mi chloupky na celém těle, jak moc mě tohle téma děsilo. To teda ne, vůbec! Vrhl jsem na ní vystrašený pohled. Opovaž se na to někdy jen pomyslet! Nejsem připravený se o tebe dělit… Celý zachmuřený jsem otočil hlavu zpět. V tomhle jsem byl nejspíše ten největší sobec, který by mohl kdy chodit po světě. Nejsem sobec, jen vím, co mám rád a chci to jen pro sebe. No hm… možná jsem sobec, ale jen trošku. Podotkl jsem si ve své mysli.
Otočil jsem hlavu směrem k Neyteri. Chvíli jsem na ní překvapeně zíral a tlama se mi otevřela dokořán, jako bych chtěl něco začít hulákat. Jenže se mi hned automaticky zavřela, sklopil jsem uši k hlavě a věnoval jí jeden velmi otravný a pohoršený pohled. Ona na mě použila nový úsměv?! Jak je možné, že tenhle neznám?? Chvíli jsem na ní jenom civěl a tupě přemýšlel, proč ho nepoužila nikdy dříve.
Chloupky a srst na celém těle se mi zježily, jak moc to na mě zapůsobilo. Krví se mi hnal adrenalin společně s velkým očekáváním, které její pohled přisliboval. Všechno to ve mně bublalo a já si uvědomil, že zde nejsme sami.
Má zorná bublina se zvětšila, takže jsem zaznamenal Vločku. Jasně ještě je zde Vločka. Potřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval a vzchopil. "Už jsem řekl, sama trajdat nebudeš." Zněl jsem odhodlaně a s přísným káravým pohledem jsem si jí změřil. Nechtěl mě naštvat Neyteri. Přimhouřil jsem na ní oči a následně, jako by někdo rozlouskl oříšky, jsem změnil pohled i náladu. Atmosféra se jemně odlehčila a mě konečně opustilo to nepříjemné Nepříjemné? mravenčení v podbřišku. Spíše příjemné, než nepříjemné. Jenže to zvláštní mravenčení ve mě vždy vyvolávalo mnoho divným pocitů.
Naklonil jsem se k ní blíže, abych jí mohl zašeptat pár slov do ouška. "Můj zadek může přijmout bojové ztráty. Za to ten tvůj zůstane nedotčený. Ten je jenom můj." S hladovým, možná až trošku chlípným úsměvem a pohledem, jsem se od ní odtáhl. Provokativně jsem se přitom o ní jemně otřel.
"Tak… Vločko…“ Začal jsem z nenadání mluvit. "Nevíš, kde je naše druhá alfa? Viděla jsi jí vůbec ty?" Mohla by přinést nějaké nové informace a třeba by pomohly i Stormovi. "Já teda neměl tu čest jí ještě ani spatřit, takže nevím o koho přesně se to jedná." Dodal jsem na objasněnou a věnoval jí úsměv od ucha k uchu. Přitom jsem se postavil na tlapky a udělal několik kroků stranou, abych se alespoň trošku protáhl a nechal si tak prokrvit krásně celé tělo.
Zajímavé, ještě před chvílí to tu překypovalo životem. Nevěděl jsem komu jako první věnovat svůj pohled. A teď? Naomi a ten nový šli na průzkum. Say přišel a hned odešel. Ta bílá se taky někam vytratila a s ní jakbysmet i Storm. Takže jsme zde zůstali jenom my tři. Pořád se to mění. Už alespoň známe další členy smečky. Nováčka Astona a již dlouhodobou členku Naomi. Ještě to chvíli potrvá, ale určitě je co nevidět poznáme všechny. Potřeboval jsem vědět, kdo všechno tu je, alespoň pro svůj vnitřní klid.

S dravčím úsměvem jsem vyprovodil Naomi a Astona. "Jen běžte." Dodal jsem a následně je vyprovázel. Jakmile byli dostatečně daleko, mohl jsem se pohledem vrátit zpět.
Nadechl jsem se a poslouchal, vysvětlení Neyteri. Bylo více než dostačující. "Jen si nejsem jistý, jestli jsme ho měli nechat odejít samotného." Dodal jsem se zamyšleným a nepřítomným pohledem. Právě se mi v hlavě rodily různé scénáře, jak mohl Say najít Arta. Jo určitě ho našel v pořádku. Snažil jsem se přesvědčit svou hlavu a jemně s ní zatřásl, jako bych se chtěl divných myšlenek zbavit.
Přišlo odlišnější téma. Zavrtěl jsem se na zadnici a zaposlouchal se do hlasu Vločky. Jasně, takže Anney přišla, Anney odešla. Faelnir přišel a nejspíše se zase někde ztratil jako Anney. A pak tu máme mladou Naomi. Pohled se mi zarazil do místa, kde jsem je naposledy viděl. Nevlastní dcera alfy, wau.
Konečně i mě zapojily více do svého hovoru. Má letmo a na oko nahozená otázka se alespoň na chviličku ujala. Paráda a pak se můžu jít schovat. Zahrabu se někam ke kořenům stromu. Pohledem jsem těkl zpět k Vločce.
"Hm, tak to jsme dva. Když jsem u ní byl, překvapila mě tím, že mi oznámila, že daná magie je již má." Snažil jsem se dát dokupy nějakou normální odpověď. Určitě se mi povedla. Podotkl jsem si sám pro sebe. A teď už chybí jen zahrabání se pod zem. Ohlížel jsem půdu kolem nás. Ale neviděl jsem žádné narušené místo, kde bych mohl pokračovat s hloubením své osobní jámy. Jen si dámy povídejte. Podotkl jsem, když jsem se na chvíli vrátil zase myšlenkami zpět a oběma věnoval úsměv.
"Smrt a příjemná? No to bych si nebyl tak jist." Dodal jsem s menším odporem v hlase. Vždycky se mi zdála tak divná a odpudivá. Nebyla by odpudivá, kdyby se tak hnusně a divně nesmála. Ujasnil jsem si pro sebe. Jinak měla nádherné smaragdové oči jako Neyteri. Jen ten její palác je velký a nikdy mě nenechala si ho projít celý. Je tak háklivá, asi jí vadí návštěvy. Pche, měla by být vůbec ráda, že jsem se u ní ukázal. Pohodil jsem hlavou, jak moc mě to naštvalo.
"Samotnou tě tam nenechám jít." Odsekl jsem, nebo jí to spíše oznámil. "Nechci, aby mi pak Smrt poslala leteckou poštou tvůj ocas." Dodal jsem pro vyjasněnou. Tebe by zcela roztrhala. Jo určitě jo.
Vlastně jsem asi neznal všechny Neyterininé magie. Za to já se jí s tím chlubím jako nějaký vocas fakt. Ale mám pocit, že jsem jí neřekl zcela všechny… ne neřekl, to je dobře, moc dobře. Věděla o mě to, co o mě nevěděl téměř nikdo. I přesto všechno jsem měl několik věcí, které jsem jí nechtěl říct. Ani nemůžu. Byly součástí minulostí a do té jsem se nehodlal vracet. A magie by mohly zůstat tak samo. Tázavým pohledem jsem se na ní podíval a doufal, že si nevšimla a hlavně nepocítila ten nárůst nervozity a prapodivných pocitů na mé straně.
Švihl jsem hlavou a díval se zase jenom před sebe. Určitě si toho nevšimla. Ale někdy mám pocit, jako by snad měla šestý smysl a přímo cítila, co přesně cítím. Fakt divné. Mírně jsem si odkašlal.

Chvíli jsem si přehrával jeho jméno v hlavě. Moje paměť byla více než děravá a proto jsem si to raději chtěl pamatovat, kdybych po něm někdy něco chtěl.
Zamyšleně jsem se podíval po Vločce, Ney a nakonec i na Naomi. Vůbec mě nenapadlo, že někdo z nich by měl vyšší postavení. Čekal jsem, co z nich vlastně vyjde. Nakonec to všechno utla Vločka, která mu to všechno objasnila. Docela se mi i ulevilo. Takže zde jsou jenom alfy a pak my kappy. Vypustil jsem vzduch z plic a uvolnil své napjaté tělo.
Nabídka Vločky nebyla nejspíše pro nás. S průvodem po lese Astona začala ona a tak mě docela překvapilo, že se toho tak ochotně vzdává. Hm. Mě osobně by to nevadilo, ale raději jsem se chtěl někam zašít, než někomu ukazovat co kde přesně je. My si to tu taky museli projít sami.
Nakonec se toho ujala Naomi a dalo by se říct, že s nadšením. Věnoval jsem jim jeden z chabých úsměvů. "Tak si to užijte." Dodal jsem tiše a nepřítomně. V tom jsem ucítil jemné olíznutí přes tvář. To mě vrátilo zpět do reality a já jenom překvapeně zamžikal řasy. Trošku jsem se ošil a pousmál se na ní.
Pohled jsem zvedl směrem k Vločce. Neuša se zajímala o její pobyt ve smečce. No to bude ještě zajímavé. Odkašlal jsem si, co nejtišeji to šlo a poté sunul velmi pomalu zadek k zemi. Ani jsem si to neuvědomoval, ale celou dobu jsem stál.
Měl jsem chuť se už opravdu vypařit. Najednou les překypoval životem a já nevěděl kam se dřív dívat nebo co vlastně dělat. Koutkem oka jsem hledal jeskyni. Neměla by být daleko a začal jsem vážně uvažovat o tom, že bych se do ní odebral a dopřál si chvíli klidu. Pokud v ní někdo není. I tak bych si určitě našel kousek místa pro svůj prostor. Olízl jsem si čenich a nevnímal konverzaci mezi vlčicemi, které zde se mnou byly.
Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že se stále nejspíše hledá Art. Ta vzpomínka mi byla docela nepříjemná. Snad už ho Say našel. Nejspíše byl opravdu hodně vykolejený, už jen podle toho jak se choval. Ale proč odmítl pomoc, to vážně nechápu. Když má o něho takový strach, o to víc by měl chtít, aby se co nejdříve našel. Poposedl jsem si a uvažoval nad tím, co se tu během krátké chvíle odehrálo. Příchod vlčice, následně její odchod. Příchod Sayho a následně jeho odchod. A nakonec příchod Astona…
Když jsem se vrátil myšlenkami zase do reality, neuběhlo tolik času, jak jsem si myslel. V hlavě mi prolétla menší vzpomínka na poslední setkání s Vločkou. "Vyřešila jsi nakonec tu magii se Smrtí? Byla jsi u ní?" Nebyl jsem si jist, jestli mě chápe dobře a vzpomene si. Bavili jsme se o tom, jak u nás byla Inay. Tedy než přišla Inay. No uvidíme, jestli si vzpomene, jestli ne, tak jí to více přiblížím. Letmo jsem se pousmál.

// Absolutní chaos v tom mám... tak pomalu nevím na co přesně reagovat :D

Pokynul jsem hlavou na souhlas. I přesto, že nás Storm požádal o to, abych se k němu přidali, byli jsme odmítnuti a tak bylo asi nejlepší se do toho asi neplést. Hlasitě jsem si povzdechl.
"Tak nový člen." Pousmál jsem se. Neznám zcela všechny a budou tu další. S tím seznámením bych si měl pohnout. Bylo to zvláštní, že jsme v jednom lese a neznáme se zcela všichni. "To nepochybně." Konstatoval jsem, když se Neyteri zmínila o tom, že toho má Storm až po uši. Zrovna v těchhle cvhílích by zde uvítal svou partnerku, nepochybuji o tom. Olízl jsem si čenich a dál ležérně a uvolněně postával vedle Neyteri společně s Naomi.
Uslyšel jsem přicházející kroky a pootočil hlavou do strany. "Ahoj Vločko." Pozdravil jsem ji s nadšením. Vypadala totiž jako fajn vlčice, tedy zatím jsem s ní mluvil převážně vždy jen krátce, ale působila tak na mě. Tak nový člen. Pokynul jsem hlavou k nováčkovi. "Zdravím." To už můj hlas zněl zase o něco formálněji bez jakéhokoliv náznaku.
Zaposlouchal jsem se do slov Naomi. Nevlastní dcer, říkal jsem si, že se mi Coffin nezmínil o sestře. Zvláště o pěkné sestře. Možná právě proto. Pousmál jsem se, a když už jsme byli u představování, pootočil jsem hlavu k novému členovi. Jeho tělo pokrývala snad jenom šedá barva v mnoha různých odstínech. Oči byly tmavé do jantarové barvy. "Když už jsme u toho, jmenuji se Morfeus." Pokynul jsem hlavou k němu.
Jasně že se mu zde bude líbit. Teda doufám. Sklopil jsem na chvíli zrak k Ney. Mě se tu líbí. Poznamenal jsem si sám pro sebe. Lesem se nesl další pach, tentokrát mi přišel o něco povědomější. Nechal jsem to tedy být a mohl jsem se dál věnovat zdejším vlkům, kteří zde byli s námi. Mám takový pocit, že to zde najednou žije životem. Jak jsme procházeli hranice, nenatrefili jsme na živáčka. Jen co se vrátíme, hned je tu nějaká uchazečka, dožene se několik vlků najednou a já se cítím docela nesvůj. Mírně jsem se u toho ošil. A pak nový člen. Věnoval jsem mu letmý pohled. Vypadá docela schopně. Určitě bude, když ho alfa přijala. Ta vlčice co tu byla si to u něho určitě slušně pokazila. Pohodil jsem mírně hlavou a nakonec jí jemně naklonil ke straně.
Rovněž jsem znovu ucítil Coffa. To je ale neuvěřitelný vlk. Chvílí se svíjí se spáleninou na noze a pak zase někde trajdá. Kdo ví, snad tentokrát dorazil v pořádku. Musím uznat, že jsem chvíli trnul, zdali nepříjde Storm s Coffinem na zádech.

Ani jsem se nenadál a Naomi byla zase zpět u nás. Překvapeně jsem zamžikal víčky. Co se to tu děje? Najednou je tu nějaký rozruch a pořádné vzrůšo ohledně vlčete. S nepřítomným pohledem jsem otočil hlavu směrem s Sayapovi, který zde postával a čekal, co z nás vlastně vypadne.
Absolutně se mi nelíbil tón, s kterým odpovídal Neyteri. Všechno se to ve mě naplo a varovné kontrolky vřískaly a blikaly červeně na poplach. I přesto všechno jsem stále držel jazyk za zuby a snažil se pochopit jeho rozpoložení. To ale neznamená, že se k ní bude chovat takhle. Přešlápl jsem si a cítil, jak se mi krví žene adrenalin a razí si cestičku každičkou žilkou a cévkou, jen aby se v nějaké části mého těla ochladila.
Narovnal jsem se a zhluboka se nadechl. Sykavě jsem pak vydechl všechen vzduch přes zaťaté zuby. Sám jsem potřeboval uklidnit svou rozlícenou krev.
Slova, které jsem následně uslyšel od Neyteri, ho mohla naštvat ještě více. To máš ale nejspíše pravdu. Jenže já s Inay žádný problém neměl. Byla tak vzorná a slušná, i když jsem viděl, jak jí koutky očí cukají a těkají, že chce jít i svým směrem. Art vypadal tedy na pěkné kvítko.
Atmosféra docela houstla, až v ní šlo cítit napětí. Znervózňovalo mě Sayapovo chování. A tím znervózňoval i mě. Ostře jsem ho zpražil ledovým pohledem. "Jak myslíš…“ Procedil jsem a viděl, jak nám mizí z dohledu.
Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Nejspíše je strachy bez sebe. A je to spojeno se zlostí, že ho neposlechl." Mírně jsem zaklonil hlavu a zavřel přitom oči. Snažil jsem se, si tak urovnat mysl a uklidnit bublající krev. Chvíli jsem tak strnul a po nějaké době oči otevřel. Vypadaly mnohem klidnějším dojmem a já se už konečně mohl zase soustředit. Tělem mi doznívaly zbytky adrenalinu. "Nelam si s tím hlavu, princezno." Špitl jsem směrem k Neyteri, která byla rovněž zaskočená jeho chováním. Takhle se k ní můžu chovat jenom já! Upozorňoval jsem své okolí v hlavě a jemně jí olízl přes tvář.
Uvědomil jsem si, že je tady s námi celou dobu Naomi. Zatěkal jsem jejím směrem a mírně se ošil. Šmankote, ještě se zde bude k vůli mě cítit blbě. Udělal jsem úkrok stranou od Neyteri, abychom nevypadali, že jsme na sobě pořád jenom přilepení, i když je pravda, že jsem si to poslední dobou hodně užíval.
"Já nevím. Vážně nevím, jestli bychom ho měli jít hledat taky… Say… si ho chce určitě najít sám, jen doufám, že ho najde včas, aby nebylo vlče vystavené zbytečnému nebezpečí." Dodal jsem suše a zamyšleně přitom pozoroval stromy v našem lese, jestli se zde ten prcek třeba čirou náhodou neobjeví.
Nao? Neyteri jí řekla Nao? Na svém výrazu jsem ale nedal nic znát. Fakt zajímavá zkratka pro její jméno. Odkašlal jsem si a zase jsem si připadal chvíli jako menší křen či kůl nebo ještě lépe, jako velký strom, který stojí sám na louce a široko daleko nikdo takhle neční.
Pohled jsem sklopil ke svému náramku. Sakra, jestli někdy budeme mít vlčata a to nebudeme… ne nebudeme. Ale i kdyby… uvážu je nějakou liánou společně s Neyteri v jeskyni, odkud se už nikdy ani nepohnou. Byly to pro oba dva rodiče určitě dosti velké stresy. Pohledem jsem se na chvíli podíval směrem, kam odcházel Say a pak se hned pohledem vrátil zpět ke svému náramku. Možná bychom přeci jen měli… Nebyl jsem si jist, co přesně udělat.

Překvapeně jsem zamžikal očima na Naomi. Nebyl jsem si jist, jestli zrovna vytvořila novou zkratku mého jména, nebo jenom nevěděla, jak přesně ho vyskloňovat. Hm, nejspíše jen další nové zkrácení jména. Potřásl jsem hlavou ve znamení, že potěšení je na mé straně.
Jak se dalo čekat, jejich konverzace byla plynulejší a já se tolik nezapojoval. Spíše jsem jenom postával a koukal kolem sebe všemi možnými směry. Chvíli se díval na toho vlka, za chvíli na tamtu vlčici. Pohledem jsem těkal do všech stran. Při jejich rozhovoru jsem zaslechl, jak se Neyteri zmiňuje o tom padouchovi nevycválaném. Zbystřil jsem všechny smysly. Na moment se mi tlama mírně pootevřela, ale jen co jsem si to uvědomil, rychle jsem jí zavřel zpět. Hlídala oba dva… jsou to sourozenci? Znovu jsem střelil pohledem po Naomi. Nevěřícně jsem jí zíral do očí. To snad ne. Snad nemáš za bratra toho blázna, co se valí po mé partnerce.
Naštvaně jsem švihl ocasem ze strany na stranu. Při vzpomínce na něho se mi ježila srst a při vzpomínce na tu událost, mi krev přímo bublá zlostí v žilách. Snažil jsem se své pocity potlačit a působit klidně a vyrovnaně.
Zaposlouchal jsem se do jemného hlasu vlčice. Vřele jsem se usmál."To rozhodně nepochybuji. Vypadáš hodně mladě." Dodal jsem s jemným úsměvem na tváři. Ale říkal jsem pravdu. Musel jsem si přitom dávat bacha na pusu, abych neřekl něco, co by mohlo nasupět Ney. I když zrovna ona… není schopná žárlit. Ale to už se mi do hlavy dostávaly jemné střípky vzpomínek.
Přitakal jsem k Neyterininým slovům, že je to krásná vlčí slečna. Jenže naše konverzace utichla a vlčice se vypařila. No, tak tomu říkám rychlost. Uculil jsem se na Ney.
V tom se k nám přidal Say. Překvapeně jsem pozvedl obočí. Opětoval jsem mu kývnutí na pozdrav a zaposlouchal se do jeho hlasu. Byl jsem překvapen, že hledá Arta. Jako by to tady nebylo před chvíli zmiňováno. Jenže to můj mozek nejspíše nebyl na příjmu anebo byl zaneprázdněný něčím nebo někým jiným.
"Art… právě jsme přišli z obchůzky hranic a jeho pach jsme, mám pocit, nikde nezachytili." Pokrčil jsem omluvně rameny, jelikož byl docela nervózní. Šlo to na něm docela dost poznat.
Podíval jsem se na Storma. "Můžeš se spolehnout." Můj hlas byl přitom přesvědčivý, jako by to už byla hotová věc. Oplatil jsem mu letmý úsměv. Snad to zvládneme.
Pohledem jsem se vrátil k Sayapovi. "Kde jsi ho viděl naposledy?" Zeptal jsem se s menším podrážděním v hlase a hlavou mi to šrotovalo, kam by mohlo takové vlčice jít samo. "Budeme muset vyslat nějaké pátrací embargo." Zněl jsem jako nějaký blázen, co vlastní několik podřízených vlků a ti pro něho pracují. Zadarmo. Sayap byl dosti vystresovaný, takže se mu pomoc určitě hodila. Jenomže kam jít? Kam by šlo vlče… Tázavě jsem se podíval na Neyteri a čekal, jestli to nebude vědět ona.
"Pomůžeme ti ho najít, určitě bude v pořádku." Snažil jsem se ho uklidnit a vrátil se pohledem k němu.

Udiveně jsem se podíval na vlčici, která začala ze sebe sypat informace ohledně naší smečky. Né tak ohledně smečky, ale ohledně jednoho vlčete. Jak to sakra víš? Zamračil jsem se na ní a velmi přísně si jí změřil. Mluvila o Sayapovi a Haruhi. Že by oni? Pochybuji, že by jí vykládali o smečce. Takže ten prcek. Na okamžik jsem zavřel oči.
Udělal jsem krok zpět, jelikož Storm odmítl naší pomoc. Chtěl jsem jenom dohlédnout na to, aby vlčice opravdu opustila smečkové území a zapamatovala si, kde přesně ty hranice jsou.
Z toho mě vyrušil další hlas. Zvědavě jsem se napřímil a uviděl drobnější docela příjemnou vlčici. Chvíli jsem jí skenoval nevěřícným pohledem a uvažoval, zdali sem patří nebo ne. To byla totiž nevýhoda toho, že jsme se zde všichni ještě neznali. Odebrala se k nám a mě bylo jasné, už podle Stormova chování, že sem zapadá a patří.
Naslouchal jsem jejímu hlasu, který právě promlouval na Neyteri. Tak vy se znáte? Odkud? Jak dlouho? Zamžikal jsem víčky a překvapeně na ní hleděl. Čekal jsem co ze sebe Neyteri vydá. Tak přeci jen má nějaké přátelé… Vlastně mě málo kdy poctila tím, že by mě představila někomu, koho považuje za svého dobrého přítele. A když jo, nenávistí a žárlivostí ho téměř sežeru. Zabručel jsem si nepřítomně.
Ozvalo se zavytí a asi každý z nás, kdo tu byl, že ta bílá nás opustí, aniž bychom museli použít sílu.
"Těšilo nás." Pokynul jsem k ní hlavou a stále jí, i když těkavě pozoroval a čekal, kdy se otočí a půjde pryč. I přesto bych jí nejraději vyprovodil, abych měl klid na duši.
Zdvořile jsem pokynul hlavou k mladé a neznámé vlčici. Naomi. Opakoval jsem po ní. Pěkné jméno. Opětoval jsem jí jeden vřelý úsměv. "Morfeus." Dostal jsem ze sebe hrubým hlasem a snažil jsem se přitom neznít tolik formálně. Pro někoho Morf, pro Neyteri Feus. Feus mi nikdo jiný v životě neřekl. Nikdy mě takhle nikdo neoslovil a mně se líbilo, že to používá právě ona. Jenom ona.
Přišpendlil jsem se k jejímu tělu a snažil se, si vlčici prohlédnout tak, aby jí to nebylo příliš nepříjemné.
V hlavě se mi vrátil jeden obraz myšlenky. Ona Storma olízla po tváři…? Zamračil jsem se. Coffin se nezmínil o sestře. Mluvil jen o sobě a ještě jednom synovi naší alfy.
Odlepil jsem od ní pohled a hledal svým zrakem Winter. Mohla být nevyzpytatelná, ale určitě by si na nás nic nedovolila. Pohled jsem zabodl do šedo bílé srsti vedle mě. "Kdy mi ukážeš ten kořínek?" Mátu jsem si představoval jako kořen něčeho hodně nechutného a divného s velmi nepříjemnou pachutí. Kde na to ty vlčice chodí, to vážně netuším. A tak trošku jsem odběhl od tématu a našeho seznamování. A aby nám řeč nestála, nahodil jsem to co mě jako první napadlo. "Jak dlouho jsi ve smečce?" Na tváři mi pohrával úsměv.

Zcela jsem vypustil přítomnost cizinky. Jak jinak nazvat chuděru v bílém kožichu, která se krčila a bála se každého našeho slova nebo pohybu. Následně chvíli přišlo téma ohledně Stormovy partnerky. Neměl jsem vůbec páru, o koho se jedná. Tihle dva jí znali a nejspíše oba dva velmi důvěrně. Připadal jsem si chvíli jako kůl v plotě a tak jsem si jen zdráhavě odkašlal a snažil se nedělat velký křen, jak to občas bývá.
Naštěstí vše ohledně tohoto tématu utichlo, Storm se mohl věnovat vlčici a my dva měli zase jednu chviličku pro sebe. Neyteri mi oplácela pohledy, které mluvily za vše. Máme jít pryč? Nebo čekat? Co máme dělat? Bylo to zvláštní, jenom stát a pozorovat.
Protočil jsem oči a na chvíli je nechal zabodnuté na nebi. Jaký vlk by přišel o čenich. Prošel by celé území smečky a pak se probral k životu? Je pravdou, že když se zamyslím, jsem ochotný jít i přes mrtvoly, ale čich stále funguje. To právě on mě většinou vrátí zpět do reality a vím, že se něco děje.
Protože jsme nebyli v jejich středu rozhovoru, mohl jsem se na chvíli věnovat Neyteri. Zazubil jsem se na ní. "Docela prekérní situace co?" Připadal jsem si po většinu času hloupě a nečinně. Zaslechl jsem část rozhovoru, který mezi nimi stále byl. Storm byl prostě odměřený, jako by byla asi každá alfa, která nestojí o dalšího člena. Zvláště takového, který se opravdu bojí a sprostě si vleze do středu lesa, kde se vyptává na vlčata či název smečky. Název by ještě šel, ale vlčata ne. Zavrtěl jsem nepatrně hlavou.
Vrátil jsem svou pozornost zpět k Neyteri. Měli jsme moře času. "Když jsi Stormovi navrhovala nějaký kořínek nebo co jsi to říkala… máta, jo máta. Co to vlastně je?" Zvědavě jsem se ošil. Sice jsem slyšel od Neyteri, že se jedná o něco zeleného, každopádně jsem byl i tak zvědavý, co to přesně je. V životě jsem slovo máta neslyšel. Nebo ano? Ne. Ujasnil jsem si v hlavě a šťouchal svým bokem do Neyteri. Jemně jsem se pohupoval a pokaždé co jsem do ní narazil, musela se zhoupnout v tom samém směru jako já. Pousmál jsem se na ní a hlasitě si povzdychl.
Znovu mě přerušil hlas Storma, který byl prostě jistý a sebevědomý. Být tebou, raději se stáhnu a moc bych si s ním nehrála na přetahovanou. Podotkl jsem ve své hlavě. Storma znám velice krátce, vždy mi přišel jako klidný a velice rozumný vlk. Absolutně se na alfu hodil. Já byl taky po většinu času kliďas, ale moc dobře jsem znal svou druhou stránku. Tu agresivní a zaslepenou. Určitě to taky někde v něm dřímá. Jen se umí nejspíše mnohem lépe ovládat.
Je fakt, že kdo by pustil cizího vlka k vlčatům. U nás to bylo zcela něco jiného. My jsme znali Sayho i Haru. Potkali jsme, se jak teprve vlčata čekala, o to hezčí bylo je pak poznat znovu, když se to všechno prodralo na svět.
To už jsem ale nevydržel, podíval se zlověstně na Neyteri a pohledem jí mírně vybídl. Přistoupil jsem se Stormovi zboku, tak aby o mně věděl, že stojím poblíž něho. Zároveň jsem se úmyslně nestavěl až k jeho boku, nebo dokonce před něj.
"Storme… jestli je zapotřebí vyprovodit tuhle vlčí slečnu za hranice smečky, jsme ti oba dva k dispozici." Byla to informace převážně jenom pro něho. Nemluvil jsem hlasitě a tím, že jsem stál poblíž něho, by to neměla slyšet ani vlčice. Narovnal jsem se a pozvedl hlavu výš.
Pokud se mu nelíbila, nebylo nic jednoduššího, než jí ukázat, kde tedy naše hranice začínají. Aby si to zapamatoval čenich, oči i ostatní vjemy. Bedlivě jsem naslouchal, zdali nám nedá pokyn. Třeba si jí nechá, ale jen jí zkouší. U toho jsem si nebyl vůbec jistý.

Potřásl jsem nepřítomně hlavou. Když jsem si představil obhlídku území, naše cesta byla fajn. Trávil jsem čas s Neyteri, sice jsme měli menší rozepři, ale byl jsem neskutečně rád, že trávíme spolu více času. Než jsme se zde přidali, trávili jsme hodně času odděleně. Já se trmácel po některých územích, kde jsem většinou narazil na nějakou větší skupinu vlků, kde se děla vždycky nějaká prapodivná věc. Hm.
Mírně jsem natočil hlavu do strany. Storm zněl docela zklamaně. Tak přeci jen na někoho čekal. Sám pak pokračoval a já jen tiše poslouchal. Tailla, tak přeci jen se tak opravdu jmenuje. Takže je to jeho partnerka… naše druhá alfa. Tázavě jsem se podíval na něho. Měl další starost navíc. Starost o svou partnerku. To nebylo zrovna nejlepší.
Významně až varovně jsem se podíval na Neyteri, která stála hned vedle mě. Ty se trajdat nebudeš! Představa, že bych byl bez ní, byla docela depresivní. "Určitě se vrátí co nejdříve." Dodal jsem tichým hlubokým hlasem, abych mu dodal nějakou naději.
Jenže naše konverzace pomalu utichala, když k nám přišla nová příchozí slečna. Zavřel jsem tedy tlamu a jenom si ji tiše prohlížel. Chuděrka z nás byla nejspíše dost vyděšená, jelikož se mírně sklonila, aby ukázala, že Storma respektuje. Pozvedl jsem obočí a dál jen tiše postával. Neustále se mu omlouvala. Hodně štěstí, ale měla bys více zabojovat. Olízl jsem si čenich a věnoval jeden letmý pohled Neyteri. Ty by ses takhle nechovala jak tě znám. Zakřenil jsem se na ní a dál pokračoval v analýze vlčice.
Hlavou mi proletěly jeho slova. Hladové krky. To slovo bylo velmi zneklidňující. Takhle vlčice vypadala dosti vystrašeně, takže nebylo třeba na ní pouštět hrůzu. Možná kdyby více zabojovala, třeba by se Stormovi i zalíbila.
Stormův hlas by velice ostrý a rozhodně bych nechtěl být v kůži té vlčice. Docela mě potěšilo, když se na nás podíval a zmínil se o schopných vlcích. Byla to obrovská čest, něco takového slyšet. Nepřipadal jsem si pak tak bezvýznamný. Vděčně jsem se na něho pousmál a dál se jenom tiskl ke své partnerce. "Ještě že už to máme za sebou." Špitl jsem jí do ouška a olízl jí po tváři. Čenich jsem na chvíli zabořil do jejího krku a užíval si tak její krásnou vůni. Sladká jako vždy. Pousmál jsem se na ní.