Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Omg tys odepsala jako kdy? :D Proč neřveš! Já si toho všimla až teď!

Ani nevím, jak bych přesně popsal pocity, které jsem měl díky Paryse. Bylo fajn vědět, že je má sestra živá a schopná. Až jí uvidí Neyteri, zblázní se radostí, že má sestra žije. Nebo ne? Hm, to by bylo na dlouho a já se nechtěl dohadovat sám se sebou. Já bych hrozně rád poznal jejího bratra. Vím jen, že žije a je alfou smečky. To je vše.
Jenže dřív než jsem si stihl všechno promyslet a domyslet, Neyteri se přihnala jako velká voda. Zareagovala na mé zavytí a přiřítila se. Nadskočil jsem leknutím, když spustila a její hněv v hlase mluvil asi za vše. Otočil jsem hlavu její směrem a uskočil od Parysy dobré dva metry. "Co - co je? Co jsem udělal?" Vyblekotal jsem ze sebe a civěl na ní jako na blázna, který zde dělá tantrické tance. "Kde jsem tě nechal?" Matně jsem pátral v hlavě, co jsem zase udělal. Tohle nevypadalo na běžný a poklidný den a vůbec né na super seznamovací párty.
Tak trošku jsem se obával, aby mi zlostí nepukla jako malá vodní bublinka. Udělal jsem odvážný krok blíže, ale dál jsem se neodvážil jít, jelikož byla celá naježená a nasupěná. Za to Parysa přišla až k ní a začala mluvit. Parysa se na mě otočila a mrkla mým směrem. Usmál jsem se na ní svým dravčím úsměvem. Rozešel jsem se k ní a postavil se k jejímu boku. Teď si mohla Neyteri všimnout nepatrných náznaků, že jsme sourozenci. Občasně jsme měli podobná gesta.
"A jak se mám teda chovat?" Vážně jsem si nebyl jistý, co po mě teď přesně chce. Jak bych se měl chovat, aby se jí to konečně zamlouvalo?
"Neyteri klid." Zahřměl můj hlas, když si zrovna vylívala srdíčko. Nechtěl jsem jí přimět k tomu, aby si myslela, že tady snad nabaluji nějakou vlčici. To vůbec né. No tak kopretinko. Přešel jsem k ní a natlačil se na ní. Otřel jsem se o ní celým svým tělem, aby věděla, že je všechno v pořádku. Parysa mezitím vysvětlila, jak to mezi námi je a proč jsem se k ní vlastně tulil. "Neyteri, je to moje sestra…“ Opakoval jsem klidným hlasem. Nebo jí snad vadí, že jsem se přitulil i k vlastní sestře? Jak dlouho jsme se neviděli? Už je to nějaký ten rok nazpět. Povzdechl jsem si a postavil se k jejímu boku. "Kontroloval jsem území, tak jak jsem ti říkal. Geib jí sem přivedl." A to mi znovu připomnělo to, že jsem mu nepoděkoval.
"Chápeš?" Popravdě jsem netušil, koho bych si měl vybrat, kdyby se naštvala a odkráčela. Samotnou sestru bych zde nemohl nechat. A Neyteri bych taky nemohl nechat odejít. Byla to jo hodně zapeklitá situace. "Já no… jestli ti tady tak vadí, doprovodím jí k hranicím…“ Podíval jsem se po Paryse. Jí bych si našel později, jak bych si to šmaroval na návštěvu ke Smrti nebo Životu. Ovládala myšlenky stejně jako já. Jen jsem si nebyl jist, na jaké úrovni je ona. Každopádně zde byla možnost si nechat vzkaz v podobě myšlenky v hlavě. Doufám, že taková situace nenastane.
A abych byl tedy přesný, přestavil jsem je sobě navzájem. "Neyteri, to je tedy má sestra Parysa. A Paryso… tohle je Neyteri. Má nynější partnerka." Dost ostrá co? Poznamenal jsem si pro sebe a usmál se na ní v omluvném gestu.

Perfektní slátanina vlků! :)

Uvelebil jsem se na zadnici. Byl jsem spokojený a nic víc, jsem si v tento moment asi nemohl přát. Musím se zeptat, jestli má nějakého nabíječe. Ale to má čas. Prvně musí nabýt dojem, že jsem v tomhle směru zcela v pohodě. Nahodil jsem letmý úsměv. Zprvu mě tedy zaskočila, že po těch letech nemá o čem vyprávět. Um. Zaraženě jsem jí pozoroval. Vždycky mi tak trošku připomínala matku, takže jsem začínal tak trochu nabývat onoho pocitu, že je zde se mnou matka a né sestra. Zatřásl jsem hlavou, abych se toho zbavit. Ještě to tak, připomínat si mámu. Protestoval jsem si pro sebe a začal naslouchat.
"Hm, takže každá svou cestou…“ Zazněl můj chraplavý hlas, když jsem znovu opakoval to, co řekla. Nebylo to zrovna to, co jsem chtěl slyšet. Myslel jsem, že jako sestry "vlčice" spolu více drží. Já jsem byl takový chudák utlačovaný samýma babama. Hrůza. Protočil jsem oči. "Hrozně rád tě vidím." Poznamenal jsem a pozoroval přitroublým výrazem Geiba. Vůbec mi nedošlo, co mi tím vlastně chtěla říct. Můj mozek byl natolik zabrán jinou činností, že absolutně vypustil to, že mám Geibovi poděkovat. Jenom jsem hlasitě mlaskl a dál se jen přitrouble tvářil. Co? Měl jsem pocit, že mi něco uniklo a já nemohl za nic na světě přijít, co to bylo.
Naštěstí navázala další otázkou. "Já?" Překvapeně jsem zamřikal. Né, asi ten za tebou. Napomenulo mě mé podvědomí a já se nechtěně jemně ohlédl. Jo tak. "Sám už pořádně nevím. Jsem tu docela dlouho…“ Odkašlal jsem si, jelikož jediný důvod, který mě zde držel, byla Neyteri. Jinak bych byl dávno fuč a možná sežrán nějakým mutantem. "Toulky, však to znáš." Dodal jsem nakonec na vysvětlenou. Ani nevím proč, možná to bylo způsobenou mou přítomností se Geib zvedl a dočista vypařil jako pára nad hrnec. A přesně v tu chvíli, mi to docvaklo. Sakra! Zapomněl jsem mu za tu malou mršku poděkovat. Tak teď si musí myslet, že jsem fakt totální blbec, který se zaobírá sám sebou. Přišlo mi blbé mu posílat děkovný dopis do jeho hlavy. Budu ho muset najít a poděkovat mu osobně. Olízl jsem si čenich. Zamyšleně jsem hleděl před sebe někam do dáli. Když jsem zase opustil svůj myšlenkový svět, viděl jsem, jak se Parysa vrací. Co? Kde byla? Bylo zbytečné se ptát. Upřeně jsem jí pozoroval, dokud nepřišla ke mně a nezačala vrtat do vosího hnízda.
"Neřekl bych, že se vyloženě známe… ale potkali jsme se už." Koutkem oka jsem se díval na místo, kde předtím stál. Ale vlk už byl dávno za humny. "Jak jsi na to přišla?" Zamračil jsem se, když začala rozebírat asi viditelnou reakci především mě. Možná i ho. Reagoval na mě vůbec nějak? Možná jsem fakt jen paranoidní a chovám se jako absolutní hňup.
Abych odlehčil situaci, přičichl jsem k ní tak, aby to bylo viditelné. Musel jsem k vůli tomu natáhnout krk. "A co ty? Sama, sama?" Zazubil jsem se na ní a v očích se mi zajiskřilo. Naštěstí nebyla cítit žádným parazitem. Tedy jako cizím vlkem. Postavil jsem se a drcl do ní. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu a rozhlédl se po tůni, která patřila smečce. Kde je ta Neyteri? Koutkem oka jsem hleděl zpět k lesu. Nechápu, proč nešla se mnou. Jako by jí to snad vadilo, že musí obejít les a ještě k tomu se mnou. A vůbec, měl bych o ní Paryse říct…? Zavrtěl jsem se. Já nevím… raději asi ne.
Jenže než jsem si to stačil urovnat v hlavě, automaticky jsem to na Parysu vychrlil. "Hrozně rád bych ti někoho představil. Snad přijde." Usmál jsem se na ní vřele. Přeci jen Neyteri byla můj života budič.
Odstoupil jsem kousek od ní a hrubým hrdelním hlasem, jsem hlasitě a procítěně zavyl. Když jsem skončil, přitulil jsem se zpět k Paryse. Hlavu jsem si položil mezi její lopatky. "Jsem zvědavý, co na ní řekneš." Pronesl jsem trošku zasněně.

No tak to mě podrž. Já je hledám celou věčnost a jedna z nich mi pak přijde přímo pod nos do naší smečky? Tázavě jsem se na ní podíval, jako by za to mohla, že jsem jí nemohl dříve najít. Není to tak trošku náhoda, že se ocitla tak daleko od domova… původního domova… hm, když nad tím přemýšlím, tak se nemám co divit.
Samotná Parysa měla nejspíše problém mě vůbec poznat. Prohlížela si mě a nejspíše váhala. No jsem to já. Protočil jsem na ní oči a zamračeně jí pozoroval. Nebo úplně zapomněla, že má bratra? Možná jí jen někoho vzdáleně připomínám, ale její hlava si mě nemůže s nikým spojit.
Ale dočkal jsem se. Oči mi zajiskřily nadějí, když vyslovila moje jméno. No konečně, a že to trvalo. Povzdechl jsem si anebo spíše úlevně odfrkl. Výraz se mi celý uvolnil, ale jen do jisté míry, jelikož tu zde s námi pořád byl ten šedivý smraďoch. Udělal jsem ještě několik kroků směrem k ní a věnoval jí úsměv. Chtěl jsem se zeptat na tolik otázek, ale přerušila mě, když udělala nějaký ten svůj prapodivný zvuk. Zavřel jsem proto tlamu a začal naslouchat. Hned co jsem si vyslechl její prvotní otázečku, začal jsem mírně vrtět ocasem a usmívat se. "No to bych řekl, nebo připadám ti, že nepatřím mezi vás smrtelníky?" Lišácky jsem se na ní zazubil. Mohl bych jí postrašit díky magii neviditelnosti… ale je to moje sestra a po dlouhé sobě jí vidím. Navíc je tu ten smradlavec. Tomu jsem nevěnoval žádný jiný oční či slovní kontakt, ale všechny moje smysly byly připravené, kdyby náhodou chtěl na mě něco zkusit.
"Jo to má pravdu. My se s Geibem trošku známe." Procedil jsem o něco tišeji. Mezitím ke mě Parysa přistoupila blíže. Zamžikal jsem víčky a narovnal se tak jako ona. Oproti mě byla stále menší. Jsi pořád prcina. Uchechtl jsem se v duchu a pozoroval jí, co má v plánu udělat teď. Já měl sto chutí ji obejmout nebo alespoň povalit na zem.
Chraplavě jsem se zasmál a přitakal. "No to bych řekl. Po těch letech… jsem dokonce i dospěl." Tím jsem si nebyl vůbec jistý, ale v mnoha věcech jsem byl jiný, dle mého dospělý.
Ani nevím jak, ale najednou jsem ležel na zádech s Parysou přilepenou na břiše. Ty vlčice jsou jako osiny. Na nanosekundu zavřeš oči a najednou jsem u tebe anebo naopak, ani se nenadáš a jsou pryč. Zamručel jsem spokojeně a tlapkami si jí na sebe pořádně namáčkl. Vyklouzla mi ze sevření a postavila se s omluvným kukučem. Nechápavě jsem se na ní podíval a přetočil se na břicho. Cítil jsem stále ty žebra, která se pořád hlásila o svůj klid, ale na ten už nebyl žádný čas.
Vyškrábal jsem se na tlapky a postavil se naproti ní. Udělal jsem přesně to samé co ona mě, jednoduše jsem po ní skočil a povalil jí k zemi. Přidržoval jsem jí tlapkami a čenichem jí lechtal na břiše. Přitom to bylo jenom moje zjišťovací gesto, jestli nesmrdí cizím vlkem. Vypadá to, že ne. Poznal bych to podle pachu na bříšku. Pach jiného vlka by mohla mít kdekoliv na těle, ale bříško si převážně odhalovali jen partneři, když spolu někde zašití leželi. To je dobře. Usmál jsem se ješitnicky, jelikož ve mně byl pořád ten obranář mých malých sestřiček.
"No tak povídej, přeháněj. Jak se máš? Jak se ti daří a co tady vůbec děláš?" Přestal jsem jí lechtat a pustil jí i tlapky. Usadil jsem se vedle ní a prohlížel si jí. Je to divné, ale je už taky dospělá… Ušklíbl jsem se. Moje hlava si nově spojovala dospělý obličej s mou sestrou. Přitom kdybych zavřel oči a někdo řekl její jméno, stále bych viděl obličej malého vlčete.
Rozhlédl jsem se kolem nás. "A zbytek?" Zeptal jsem se tázavě. Těžko by asi držely po spolu tolik let, ty troubo.

// Když koleda tak pořádná ne? :D Btw - Žeru její obrázek! Má ho skvělý.

Ještě nějakou tu dobu jsem se převaloval neklidnými sny. Byly praštěné a absolutně bez jakéhokoliv smyslu. Pootevřel jsem oči. Zrychlený dech mi naznačoval, že ani tentokrát to nebyl vůbec klidný spánek. Rouzkoukával jsem se kolem sebe. Barvy barvy, všude barvy! Kam jsem se podíval, viděl jsem pořád to samé. Barvy duhy, kromě té jedné. Oranžová byla určitě východiskem! Problesklo mi hlavou, jelikož ona jako jediná chyběla a aby mé sny byly dokonale nenormální, přesně tohle do toho zapadalo. Žádné východisko. Zamručel jsem hlasitě, když jsem se protahoval. Měl bych se dát do práce a pokračovat dál. Mlaskl jsem si, ale nechtělo se mi vstávat. Možná si prostě ještě chvíli poležím no.
Převalil jsem se na záda a rozvalil se celou svou krásnou na svět. Jen se kochej, světe. Moc často jsem takhle nelehával, i když jsem ležení na zádech miloval. Prostě byly pádné důvody, proč se takhle nerozvalit. Buďto byla společnost, anebo jsem nechtěl pobuřovat okolí. Jenže tady to bylo jiné. Tohle okolí bylo uzavřené. Skaliska mě obklopovaly ze všech stran a já viděl maximálně špičky stromů a pak samotné nebe. Třeba se na mě někdo tam ze shora kouká…. Převalil jsem se zpět na bříško. Najednou jsem měl pocit, že se na mě upírá tisíce očí. Hm. Jenže široko daleko nikdo nebyl.
Nakonec jsem se tedy rozhodl, že se vydám dál po hranicích. Potřeboval jsem dokončit obchůzku a taky jsem docela odbyl Neyteri. Hm, ta asi budě pěkně nakvašená. Potřeboval jsem být ale na chvíli sám a opravdu si odpočinout pořádným spánkem, který se mi nedostal už nějakou řádku měsíců. A když už jsem spal, byly to převážně divné a hrůzou budící noční můry.
Postavil jsem se velice pomalu na tlapky. Jako obvykle jsem netušil, jak dlouho trval můj spánek, ale soudě podle miniaturní bolesti žeber nejspíše déle. Stihly si nejspíše odpočinout a usadit se na jednom místě. Bez váhání jsem se dal do pohybu. Prvně jsem se musel totiž dostat ze své prohlubně. Tohle bude moje fajn místečko na relax a hlavně místečko, kde se můžu schovat před světem a stále budu na území smečky. Vlastně za tu dobu, co jsme s Neyteri ve smečce, se nám daří báječně. Máme dostatek potravy a to díky schopným lovcům. Myslím si, že máme i dobrou obranu v naší podobě a rovněž zde máme super rodinku, co sice žije sice tak trošku možná svým rodinným životem, ale co naplat. Rodina je rodina. Jediná věc co mě tedy docela mrzí je, že jsem stále neměl příležitost poznat druhou alfu. Možná na nás nemá čas, ale abych pravdu řekl, zdá se mi to nějaké divné. Ale když tak nad tím uvažuji… zbytek smečky je fajn. Sice mi někteří přijdou trošku odtažití a okamžitě utíkají, jen co se jim naskytne příležitost. Možná je to jen proto, že s námi nechtějí trávit čas. S námi novými. Baví se s členy, kteří zde jsou déle anebo je považují za dobré přátelé, co já vím.
Vyskočil jsem na skaliska a vytáhl se nahoru. Naskytl se mi docela slušný výhled. Okamžitě jsem ale s větrem ucítil docela čerstvé pachy Naomi a toho nováčka. Jediné co mě znepokojilo, byl pach divného tvora. To si to tu štrádoval nějaký vlk sám? Seskočil jsem ze skalisek a rozklusal se za pachem. Ten mě ale dovedl na hranice smečky. Pach sice pokračoval dál, ale já ne. Tohle bude stát za zmínku, až se budu bavit se Stormem.
Ještě nějakou hodnou dobu jsem civěl směrem, kterým pach směřoval. Pro mě to byl neznámý pach. Zamračený jsem se otočil zády a pokračoval dál. Tůň nebyla nijak velká, a proto mi to netrvalo tak dlouho, jako Borůvkový les.
Mé oči a zároveň i čenich zaznamenaly dva pachy a dva vlky. Na okamžik jsem se zarazil na místě. Byli dosti daleko, takže mě nejspíše stále neviděli. Měl jsem výhodu stínů a můj kožich s nimi docela splýval. Jeden pach mi nepřipomínal zrovna radostnou chvíli, ale stále jsem si ho nemohl s nikým spojit. Rozklusal jsem se tedy k nim. Dostal jsem se až na nějakých dvacet metrů, aniž by mě mohli vidět či cítit. Vítr neustále vanul na mou stranu. Dva šedivé kožichy. Nahodil jsem ladný klus a se zdviženou hlavou a pozvedlým ocasem jsem se k nim ještě přiblížil. Poté jsem přešel do kroku a nakonec se zcela zastavil v patřičné vzdálenosti. V takové, jakou jsem uznal za vhodné.
"Procházíte?" Zeptal jsem se zprvu nenuceně. Zadíval jsem se na vlky. Vždyť to je Geib? Přimhouřil jsem na něho oči a chvíli si ho prohlížel. Co tu chce? Za mnou určitě nepřišel. A to druhé… vlčice, to je jeho buchta? Pohledem jsem se vrátil k vlčici, které jsem předtím nevěnoval tolik pozornosti. Zadíval jsem se do toho ksichtíku, který vypadal jako od neviňátka. Ale vždyť to je… Sice jsem si z prvu nemohl vzpomenout na to, která sestra to přede mnou stojí. To ale nebylo tak důležité. Udělal jsem nepatrný krůček dozadu, oči se mi otevřely, div mi nevypadly z důlků. Tlama se mi otevřela dokořán a následně po chvíli zase přivřela.
Tělem mi projelo snad tisíce různých pocitů. Parysa! Ozval se můj hlas v mé hlavě. Byla to krásná a hlavně dospělá vlčice. Ten nepatrný krůček, co jsem udělal vzad, jsem tentokrát udělal vpřed. "Paryso?" Raději jsem se zeptal, jelikož moje hlava byla snad odmalička děravá a já měl před očima převážně jenom její vlčecí ksichtík.
Pohledem jsem těkl na Geiba. Co se to tady děje?

Děkuji za akci a odměny jsou super. Sláva tomu, kdo mi přidělil hvězdičky právě do síly, která se zdála snad nepřekonatelná :D :)

// <--- Borůvkový les

Tiše jsem se dostal až na území tůně. Zalehl jsem do nějakého křoviska, které tady bylo a poskytovalo mi lepší úkryt. Vykukovala mi jenom hlava. Tohle území se bude hlídat jedna radost! Mlaskl jsem si pro sebe a rozhlížel se po nepříteli. Dobře, asi jsem vypadal jako blázen, který se ukrývá v křoví. Možná i spíše jako nějaký úchyl. To mi ale teď bylo popravdě jedno. Líbila se mi hra na lovce a kořist. Já byl přitom lovec, ale kořist jsem vlastně žádnou neměl. A to mi bylo taky jedno. Byl jsem ve svém zápalu hry a hodlal jsem v tom pokračovat.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde ani tlapka. Vyskočil jsem z křoví a téměř přilepený jsem se rychle přeplazil k jedné menší skále. Vykoukl jsem z poza ní, ale zase nikoho neviděl. Popravdě kromě dvou pachů jsem tu necítil vůbec nikoho. Možná bych si měl přestat hrát a konečně něco dělat. Vyskočil jsem na skalisko a uviděl zcela dokonalé místečko. Skály mely mezi sebou prohlubeň a mé místo úkrytu bylo zcela jasné. Seskočil jsem do prohlubně, která byla posetá celá mechem. Bylo to krásně měkké a já se do toho uvelebil. Schoulil jsem se do klubíčka a hlavu si položil na zem. Konečně jednou zase sám! Přesně takovéto chvíle jsem potřeboval k tomu, aby mohly myšlenky volně plout mou hlavou a já mohl o všem popřemýšlet. Čím tedy začnu dnes? Zhluboka jsem se nadechl a uvolnil své tělo. Žebra byla téměř v pořádku. Sice bolely, ale to bylo vše, na co se zmohly. Zavřel jsem oči a se zátiší a úkrytu ze skalisek, jsem si mohl odpočinout. Netrvalo to tak dlouho a já se začínal ocitat v říši snů.
Kolem mě bylo spousty barev. Červená, sytě žlutá, modrá, zelená, fialová a černá. Všechny tyhle barvy se točily kolem mě. Vypadaly, jako barvy duhy, ale chyběla tam oranžová. Najednou jsem se ocitl na nějakém bílém písku. Barvy přede mnou se rozprostřely vedle sebe a já si měl vybrat, na kterou barvu šlápnu. Každá barva měla nějaký význam. Ale to, kde se jaký význam nachází, nebylo předem známo a tak černá mohla znamenat smrt, ale zároveň i radost a život. Rozhlížel jsem se po všech těch barvách. Čas utíkal a přesýpací hodiny z písku mi hlásily, že se blíží vypršení. Skočil jsem tedy na zelenou barvu. Ta se pode mnou začala kroutit a prohýbat, jako by snad byla z nějaké tenké gumy, která se pod tíhou těla natáhne. Přeskočil jsem na sytě žlutou. Ta mě neudržela a já propadl skrz ní. "Sakra co to je!" Vyjekl jsem, jelikož jsem se ocitl na přesně tom samém místě, kde jsem před chvílí byl. Bílý písek mi značil start a já musel zase znovu skočit na nějakou barvu. Tentokrát jsem si vybral modrou. Ta mě zcela pohltila. Viděl jsem před sebou živé obrazy a útržky z vlčecích let. Bylo to, jako bych to znovu prožíval. Ta úzkost a stres spojený se strachem. Snažil jsem se vymanit z modré barvy, jenže ta mě tak silně držela, že to vůbec nešlo. "Ne, prosím ne!" Křičel jsem, jakmile jsem viděl znovu odchod Orphee. Tehdy mě ale modrá barva pustila a vrátila zpět na bílý písek. Stále jsem nevydral ten správný vchod do barvy radosti a klidu.
Rozvážně jsem vstoupil na černou. Ta mě vtáhla do dalších vzpomínek, tyhle aby byly radostné. Všechny byly radostné. Viděl jsem svou matku a otce. Byl jsem ještě malý prcek. Zrovna jsem objevoval svět okolo sebe a zjišťoval, na co mám to vzadu. Ocas mi nikdy nepřišel až tak potřebný, ale měl ho každý.
Další obrazec byly malé sestry. Obrazy jich jako vlčat se mi v hlavě dochovaly nejdéle. Všechny se na mě usmívaly a koukaly jejich obrovskýma očima. Jedna po druhé se přestaly smát a jejich výraz se měnil. Byly jiné, jako by to snad nebyly ony. Některé z nich dokonce zcela vymizely. Jejich obraz se prostě vypařil. Vztáhl jsem za nimi svou prťavou tlapku. Nebylo to ale k ničemu. Chtěl jsem pryč z černé barvy. Nebyla až tak radostná, jak jsem si původně myslel. Měnila radostné okamžiky podle toho, jak se jí to hodilo. Na rozdíl od předchozí barvy, mě černá pustila okamžitě, jakmile jsem ukázal odpor.
Hned, jakmile mě vrátila na bílý písek, skočil jsem do červené. Všude byla rudá, sytě rudá barva. Řinula se kolem mě něčí krev. Nechápavě jsem se rozhlížel kolem sebe. Všude byla spousta krve, jako by byla povražděná celá smečka. Když jsem se chtěl rozejít, uviděl jsem přímo u svých tlap mrtvé tělo nějakého vlka. Přitáhl jsem se k němu blíže. Teprve až pak jsem poznal podle pachu kdo to je. Měl tak zničený obličej, že to nešlo poznat. Celé tělo bylo dotrhané. "Otče." Pronesl jsem s přeskakujícím hlasem. Všude kolem mě se najednou objevovala mrtvá těla. Jen v koutě u skály seděla nějaká vlčice celá vystrašená, vyklepaná a věkově snad ještě vlče. "Vrahu! Vrahu!" Křičela, když jsem se na ní podíval. Netušil jsem, o čem to mluví. Vlčice vzala nohy na ramena a utekla někam do temnoty.
Procházel jsem se mezi těly a postupně poznával jednotlivce. Byli to členové z mé rodné smečky.
Jemně jsem procitl a silně sebou škubl. Sny byly ale natolik silné, že mě nechtěly pustit a vtáhly mě k sobě do svého dění znovu.

// Nepřišla jsem vás otravovat :D jen ho tu nechávám přespat

Postupoval jsem tedy dál lesem. Páni, zajímalo by mě, jak se má taková Wolfgan. Hrozně dlouho jsem jí neviděl. Naposledy je tomu tak rok zpátky? Smutně jsem zakňučel, jelikož jsem věděl, že tu jsem sám. Jsem tu už pěkně dlouho, ale nemám téměř žádné přátelé. Pozvedl jsem zrak a zavětřil. Musela se přede mnou mihnout nějaká zvěř, jelikož jsem zachytil její pach. Zastavil jsem se a tiše naslouchal Borůvkovému lesu. Klid a prazvláštní ticho se neslo lesem. "Hm…“ Zabručel jsem hlasitě a rozešel se dál. Koho můžu vlastně považovat za svého přítele? Meinereho a Wolfgan? Možná ti dva a to je vše? I Meinere se mi zdál poslední dobou, co jsem ho potkal trošku jiný. Byl odměřenější a nebyl to takový mamlas, jako když jsem ho potkal poprvé. Každopádně jsem neměl nikoho, s kým bych se častěji stýkal a mohl ho tak považovat za opravdu dobrého přítele a to mi asi chybělo.
Probrat s někým své potíže a problémy či jen nějaké hlouposti. Na to byla Wolfgan dobrá. S ní jsem mohl probrat cokoliv. Ohlédl jsem se za sebe a pokračoval dál. Přidal jsem do kroku a rozklusal se. V tomhle je můj život vážně divný.
Zachytil jsem další dva pachy. To je Naomi… a ten nový. Aston? Jo Aston. Mám pocit, že se jmenoval. Naomi ho nejspíše provádí. Né že bych je chtěl vyrušovat, ale když už jsem tu byl, rozhodl jsem se, že prohlídnu i tůňku. A třeba tam rovnou zůstanu. Je to fajn místečko. Dostal jsem ho na hlídání a ještě k tomu je tam jak voda tak někdy z tůňky vyplave i ovoce. Né že bych ho nějak musel, ale jako dobrota je to fajn. Třeba takový meloun. Rovněž jsem si tam mohl na chvíli i schrupnout. Ale jenom na chvíli.
Vydal jsem se tedy tím směrem a nijak už nespěchal. Hlavně se vyhnout těm dvěma. Nebylo to z důvodu, že bych je snad nechtěl více poznat, ale celou dobu jsem pořád s někým, kdo mi přijde, že ani o tu mou přítomnost nestojí. A taky, ho tu Naomi provází, proč bych měl otravovat zrovna je. Tiše tiše, hlavně tiše. Zakřupala mi pod tlapami nějaká větvička. Strnul jsem a rozhlédl se kolem sebe. Nikde jsem ale nikoho neviděl a tak jsem se přikrčil a kradmým krokem se proplétal mezi stromy.

// ---> Ovocná tůň

Pozvedl jsem hlavu, když jsem ve svém zorném poli uviděl vzdalující ho vlka. Otočil jsem hlavu tím směrem. Byl to Coff, který se právě vzdaloval někam do neznáma. Zabručel jsem a pozoroval ho, dokud mi nezmizel zcela z dohledu a že to netrvalo dlouho. Hned na to se odporoučel i Storm. Nejspíše potřeboval odpočinek. Ty by ses ale flákat neměl. Hryzalo mě svědomí, že jsem vlastně téměř nic neudělal. Asi bychom to měli projít, jestli je les v pořádku. Zavrtěl jsem hlavou. Neyteri dostala jinou funkci než já. Takže to obejdu sám, pokud zrovna nebude chtít trávit čas se mnou. Na to se jí zeptám za chvíli.
O chvíli později se do mého zorného pole dostala i Vločka. Cupitala si to rovnou za Stormem. Někdy mám pocit, že někteří spolu tráví všechen čas a nám se snad vyhýbají? Byli s námi jen po tu dobu, co byl lov a teď, jak se každý nažral, vezmou nohy na ramena a rychle pryč, aby s námi nemuseli trávit více času. Byl to nejspíše můj zkreslený pohled, ale kamkoliv jsme došli my nebo tedy alespoň já, všichni hned nohy na ramena, aby se mnou neprohodili o jedno slovo navíc. “No jo, mám rád věci pod kontrolou.“ Povzdechl jsem si a vymanil se ze sevření hlavy Neyteri. Žebra už byla docela v pohodě, každopádně jsem přesně věděl, které místečko to je. Měl jsem opravdu hlad a tím, že se ostatní najedli, jsem měl lepší pocit, že neužírám z jejich porce.
Došel jsem velmi ležérním krokem ke zbytku toho losa, pokud se to tak dalo ještě nazvat. Hodně masa byla teda sežraného, hlavně ty nejlepší kousky. Sklonil jsem se k zadní noze a začal z ní okusovat poslední zbytečky masa a šlach a toho všechno, co nikdo nechtěl, ale většinou tohle právě zbylo. Ani jsem si nevšiml, že zde je ještě jedna vlčice, Lexiett. Zvedl jsem pohled a chvíli jí pozoroval. Pousmál jsem se na ní a dal, pokračoval a zaobíral se šlachami, které se natahovaly a praskaly docela hlasitě. Na žvýkání byly teda nic moc a proto, jen co jsem nějaký kus urval, okamžitě jsem to polykal. Maso nechám vlčatům. Koukl jsem na břicho a přední nohy zvířete. Ještě něco dobrého se tam najde.
Když jsem zrovna zápasil s jednou šlachou, která byla neskutečně hrubá a dlouhá, nějakým zázrakem se mi podařilo hnout celou zadní nohou. Nejspíše jsem mu jí omylem vykloubil. Omluvně jsem se podíval po svém okolí a v rychlosti blesku jsem začal okousávat tu spodní nohy.
Žral jsem, dokud se mi z toho všeho neudělalo zle od žaludku. Pak jsem se tedy odtáhl a celý zašpiněný se vrátil k Neyteri. Nesedal jsem si, jen jsem spokojeně stál a rozhlížel se po vodě. Dlouho jsem jí hledat nemusel, jelikož jsme byli přeci jen u tůňky, která byla poblíž úkrytu. Přesunul jsem se tedy k ní a spláchl tu divnou pachuť v tlamě. Následně jsem se tedy zase vrátil zpět ke kopretině. "Myslím si, že ne." Odpověděl jsem suše, jelikož jsem byl zamyšlený. "Neznáme, nebo já neznám naší druhou alfu. A kdoví, kolik vlků tu vlastně je." Zamračil jsem se a přešlápl si.
Teprve teď jsem si začal uvědomovat, že je má hlava o něco lehčí. Koruna! Je pryč! Blbé počasí! Naštvaně jsem dupl tlapkou do země. Rozhlédl jsem se kolem nás. Měl jsem nutkání projít les a přesvědčit se, že zde není nikdo cizí. Tahle část lesa je Coffova, každopádně ten šel pryč. Myslím si, že se svět nezboří, když to tu jednou projdu za něj. Budu hlavně klidnější.
"Chtěl bych projít les… jestli chceš přidej se." Poznamenal jsem a můj hlas zněl docela nevrle. Najednou jsem se necítil ve své kůži. Klidný budu až potom, co zjistím, že je les čistý.
Zvedl jsem zadnici a tichým krokem se vzdálil. To už se zapnuly všechny mé smysly. Hlavu jsem sklonil k zemi a začal čenichat a hledat cizí pachy. Prvních několik metrů to šlo fajn, byl jsem docela soustředěný, jenže ty další mě začínala pohlcovat menší úzkost. Musím se co nejdříve dostat na hranice a pak už půjdu podél nich. Rozmýšlel jsem a následně tak vykonal. Našel jsem naše hranice a pomalým krokem jsem se rozešel podél nich. pak pročešu les skrz na skrz. Poznamenal jsem si, snad abych na to nezapomenul.
Pozvedl jsem hlavu a otočil se za sebe. Neviděl jsem Neyteri a tak jsem to bral tak, že tohle jí nejspíše prostě nebaví anebo je jen líná jako vždy a prostě se jí nechtělo. Sakra ty šlachy byly docela hnusné. Při vzpomínce na tu divnou pachuť mě natáhlo. Rozešel jsem se dál, abych na to nemyslel a měl co nejdříve klidné svědomí.
Přidal jsem do kroku a klusal se svěřenou hlavou, abych byl už alespoň v polovině. Jedna tlapka střídala tu druhou a šlo to docela dobře. Na hranicích jsem necítil vůbec žádné cizí pachy. Jediné co mě zastavilo, byl pach Haru. Zastavil jsem se téměř na místě. Takže nejsou v jeskyni? Pokrčil jsem rameny a rozběhl jsem se dál. Mají rodinu. Mají neskutečně krásná vlčata, je asi jasné co budou upřednostňovat.
To už jsem ale musel být opravdu nejméně v polovině lesa. Zrychloval jsem, jelikož mě po celou dobu nezastavily už žádné jiné pachy ani zvuky.

Jak já se těším, až dostanu svůj příděl… Teda dostanu ho ne? Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli nebude jíst nakonec jenom alfa, vlčata a lovci. Doprčic. Ale to by nám určitě alfa řekl ne? Že z toho nic nebudeme mít… alespoň nožičku na okusování! Měl jsem neskutečný hlad, který se snad zvětšoval tím, když jsem se díval na to padlé zvíře.
Odlepil jsem od losa pohled a ohlížel se za sebe, kde jsem očekával, že je zhruba Borůvkový les. No to si teda asi máknem. Jelikož jsme byli opravdu docela daleko, nebo mě to tak alespoň přišlo. Na druhou stranu nás zde bylo dostatek na to, aby se síly rozložily na více těl, které budou tahat. Předpokládal jsem, že vlčice budou trošku slabší, ale určitě jsou velkým přínosem. Zrovna v tomhle stavu, ve kterém jsem. Absolutně jsem se necítil na to, abych ještě tahal cizí váhu, docela mi stačila ta moje. Byl bys srabák. Poznamenal jsem si pro sebe a to už mě zpět do reality přivedl Storm. Dovolil mi tahat vedle něj. Docela se mi ulevilo. Stejně si určitě myslí, že jsem podvraťák. Ušklíbl jsem se a sklonil hlavu ke zvířeti.
Storm se už zakousl do jedné ze zadních noh. Automaticky jsem se zakousl do té druhé. Ucítil jsem ještě stále teplé maso a čerstvou krev, která teprve začínala velice pomaličkou houstnout. Sakra jak já bych ho sežral. Celého bych ho sežral! Pevně jsem do něj zaryl své tesáky a všechny zubiska co se nacházely v tlamě a byly potřebné. Někteří už začali tahat přední část těla.
Jakmile jsem to ucítil, zaťal jsem zubiska ještě hlouběji, zapřel se zadními tlapami do země, pořádně se nadechl, abych to všechno vydržel a zatáhl rovněž, tak jako oni. Tak tohle ještě bude mazec. Žebra si dělala, co chtěla. Jejich divný, až nepřirozený pohyb přehlušovala bolest. Snažil jsem se to nevnímat. Na mysli jsem měl jenom to, že se co nejdříve snad nažeru a jakmile budeme v lese, budu si moct i odpočinout. Né jen já, ale všichni.
Zatáhl jsem zase a pořádně se zapřel do země, tak jsme chytli jakýsi pravidelný rytmus tahu a tělo se blížilo každičkým krokem blíže k našemu domu. Předpokládal jsem, že každý teď uvažuje jenom nad tím, kdy že se konečně nažere. Občasně jsem zaslechl jenom nějaký ten zhrublý oddech od tahání, ale jinak jsme byli dokonce i tiší. Určitě je to už jenom kousek. Nechtěl jsem pouštět maso ze zubů, abych se otočil za sebe a podíval se, kolik nám toho ještě zbývá. Ale tu cestičku co jsme nechávali za sebou, jsem pozoroval celou cestu.

// ---> Borůvkový les

Jakmile lov skončil, vše zase utichlo a v okolí se proháněl pouze vítr, který na své intenzitě docela sílil. Měli to fakt skvělé načasované. Kdyby začali později, zvěř by nás mohla cítit a my bychom byli pěkně nahraní. Pohled jsem zabodl do onoho úlovku. V hlavě jsem se musel trošku krotit, abych se do něj nepustil hned, jelikož čím déle zde ležel, více mi voněl. A stejně nemůžeš začít žrát jako první, ty tlamo nenažraná! Okřikl jsem se a tím odlepil pohled od losa. Vlčata. Nezapomeň, že ve smečce jsou hladová a malá vlčata. Škubl jsem rameny. Hladová být nemusí, za to tam jsou prostě VLČATA!
Nervózně jsem sebou škubl podruhé, právě tehdy, když jsem uslyšel hlas Neyteri. Protočil jsem na ní oči a dal si chvíli načas s odpovědí. Manželská hádka tady nebyla tím pravým řešením, ale já byl pořád zastáncem své teorie. "Lepší jedna ztráta pro smečku, než vícenásobná." Hravě jsem na ní vyplázl jazyk, i když jsem takové emoce nesdílel. Menší divadílko o tom jak moc dobře se cítím, mi možná nikdo nechtěl sežrat, každopádně jsem si to sám nechtěl přiznat, že by mi něco bylo. Není, co by taky? Zamračil jsem se. Ba naopak, všichni by si mysleli, jaká je z tebe vlčice. Nic nevydržíš! Sklopil jsem uši k hlavě, když mi hlavou plynuly tyhle myšlenky. Jo přesně tak!
Spolkl jsem poslední sliny s příchutí mé vlastní krve, jelikož ranka na jazyku se jako vždy stihla rychle sama zahojit. V kousání si do vlastního jazyka jsem mistr. Věnoval jsem svému okolí úšklebek, aniž bych si to uvědomoval. Všechno to ale byly reakce na mé podvědomí.
"Šmankote co blázníš!" Div jsem nevyletěl z kůže, když se šedo bílý kožich rozhodl mě trápit. V mžiku jsem vyskočil na tlapy a udělal pořádný úskok do strany. S vyjeveným výrazem jsem na ní hleděl jako na největšího zloducha. Ona musí vždycky všechno prozkoumat, aby zjistila, že má pravdu! Mrskl jsem ocasem a pohledem kontroloval okolí. Jelikož jsme zde nebyli sami a já zde poklidně seděl do doby, než se paní tyranka rozhodla mě nadále trápit. Každý si musel všimnout mé reakce a hlavně toho, jak jsem vyjekl. Nejraději bych jí…
"Musíš mi věřit, když ti něco řeknu." Snažil jsem se o chabý pokus urovnání. Hlavně aby se toho boku nedotýkala. Co jí to zase napadlo? Někdo jí určitě nasadil brouka do hlavy. Pozvedl jsem obočí a udělal k ní dva kroky, které nás od sebe dělily. "Odpočineme si. Pokud Storm nebude potřebovat s něčím pomoct." Šeptl jsem jí do ouška a hravě jí do něj kousl a zatáhl. Kopretino moje. Pomyslel jsem si, právě když jsem měl v tlamě její ouško, začal Storm mluvit o tom, co s úlovkem. Všichni se k němu nahrnuli a chtěli pomoci s odtáhnutím. Hej a co já?! Křičel jsem na ně ve svých myšlenkách. Nálada se mi rázem změnila na mírně nabručenou. Hravost byla někde v zapomnění. Sakra oni lovili a my se postaráme o to, abychom to zvíře dostali domů! Postřehl jsem Coffinovou poznámku o tom, že Haru a její rodina nejsou právě v lese. No to nevadí, ale alespoň nebudeme tak na očích. Pohled jsem zabodl do jednoho místa. Měl jsem pocit, že jsem právě zahlédl jeden ze vzácných drahokamů. Ale kdyby to byl opál, ostatní by si ho určitě všimli a proto jsem to nechal bát.
Postavil jsem se znovu na tlapy. "Lovci by si měli odpočinout. Pusťte mě mezi sebe." Poznamenal jsem a cpal se mezi vlky, abych si našel nějakou tu část na tahání. Potřeboval bych tu nejhorší, abych si připadal alespoň trošku užitečný. Vždyť vy jste toho udělali dost! Křičel jsem na ně, když jsem se proplétal mezi nimi a hledal své místo. No ták! Přeci to nepotáhnou oni do Borůvkového lesa sami. Připadal jsem si docela zoufale.
Docpal jsem se až ke Stormovi, který stál u zadních noh losa. "Storme… můžu?" Zněl jsem docela i prosebně, jelikož jsem opravdu potřeboval alespoň něco udělat. Raději jsem se zeptal, jestli můžu mít zakousnutou tlamu poblíž té jeho. Přeci jen byl alfa, a kdo by stál o to mít vedle sebe zakousnutou tlamu nějakého podvraťáka.

// Oslovení Kopretiny používá pro Ney už delší dobu :)

Konečně jsem se dobelhal zpět ke své skupině. Konečně. Protočil jsem oči v sloup, jelikož jsem si připadal opravdu jako blbec, který neumí odehnat ani pár nervózních zvířat. Snad je to všechno v pohodě. Docela mě překvapila Lexiett, která mi připadala velice tichá a uzavřená. "Jo-jo jasně. Jsem v pořádku." Věnoval jsem jí jeden velice přesvědčivý úsměv. Podíval jsem se na Storma a jenom pokrčil rameny. No co, prostě se stane. Takových podobných potyček už bylo, že se nedaly ni spočítat. Na tohle jsem měl téměř vždy štěstí.
Zařadil jsem se tedy k nim a pokračoval s nimi. To už jsem svůj zrak upíral před sebe na lovce. Těm se na rozdíl oproti mně dařilo opravdu výborně. Ten hnědý, rovněž docela tichý vlk se vlk na kořist. Tichá voda břehy mele, je dobrý. Poznamenal jsem si, jelikož třeba díky němu se zase jednou zažeru. Teda doufám. Mlsně jsem si olízl čenich.
Téměř při každém kroku jsem cítil bolest žeber. Snažil jsem se jí nevnímat a potlačit jí natolik, abych dokázal o tom přesvědčit i okolí. Teprve tehdy až když jsme se přiblížili natolik, že jsem viděl rány zvířete, věděl jsem, že je s ním ámen. No páni. Nohy a bok byly hodně roztrhané a ten hnědý byl stále u jeho hrdla.
Dorazili jsme až k nim, když už byl úlovek mrtvý. Hm. Trošku mě mrzelo, že jsem se nemohl lépe zapojit. Oni odvedli neskutečně dobrou práci, ale mě to vnitřně hryzalo, že jsem nijak nemohl pomoci. Au! Vzpomenul jsem si na svá žebra. Dobře, nějaká malá pomoc možná ale zbytečná. Ani nevím, kdy mě to bolelo více. Jestli když jsem stál anebo kráčel. Jenže to už se ke mně blížila Neyteri s poměrně starostlivým výrazem, který se ale změnil, když k nám dorazila. Byl jsem celý špinavý, zablácený a potlučený. No super.
Hned jakmile dorazila, zeptala se nás, zdali jsme v pohodě. Podíval jsem se na Lexiett, jestli nechce promluvit první."Já ano." Až potom jsem ze sebe vymáčkl tiše pár slov. Snaž se, aby to nepoznala. To poslední co jsem chtěl bylo, aby se o mě strachovala tahle kopretina.
Protočil jsem oči a vynutil si na své tváři úsměv. "Chtěl jsem vám pomoct. Víš, jaký masakr by mohl nastat, kdyby se na vás vrhli?" Jasně, místo toho mohli převálcovat mě, ale vždyť já nejsem tak důležitým členem, jako vy. Jste dobří lovci a smečka vás bude vždy potřebovat. "Nemohl jsem dopustit, aby někoho z vás zranili." Pousmál jsem se na ní a olízl jí přes tvář. Naklonil jsem se sice s bolestí k ní a zašeptal. "A hlavně tebe." Šťouchl jsem do ní hlavou.
Myšlenkami jsem se nechal trošku unést a přemýšlel nad spoustou míst, kde bych teď zrovna teď s ní chtěl být. Sám, jen my dva. Jenže hluk okolí mě vrátil zpět do reality.
"Skvělá práce. Byli jste fakt skvělí." Poznamenal jsem ke všem. Bez vás by se smečka nenažrala. Posadil jsem se vedle Neyteri a pozoroval alfu, u které byla právě Vločka. Tak co teď? On jakožto nadřazený vlk by stejně žral jako první. Nebo máte někdo lepší plán? Něco by se mělo nechat i vlčatům ne? O tom jsem už ale já nerozhodoval.
"Hrozně ti to sluší i s blátem." Zašeptal jsem k Ney, ale tentokrát jsem o ní pohledem ani nezavadil. Pouze jsem k ní naklonil hlavu a zazubil se od ucha k uchu. Konečně jsem taky cítil nějaké uvolnění na hrudi.

Nastalo hrobové ticho. Někde za sebou jsem slyšel poslední členy smečky, jak se rozdělují a tvoří si vlastní cestu porostem. Konečně můžeme začít. Docela nám to trvalo, než jsme se vůbec vybrali na lov. Koutkem oka jsem pozoroval počasí. Slunce bylo na obloze, ale prostranstvím se proháněl ohromně silný vítr. Mohl nám nahrát, ale zároveň nemusil. Na srsti jsem cítil, že se neustále točí a každou vteřinu fouká zcela jiným směrem. Najednou jsem se začínal cítit na své pozici nepříjemně. Plazivým pohybem jsem se přemístil více do levé strany. Kromě větru a pár těl, které občasně vykoukly, jsem vůbec nic neviděl.
Zalehl jsem v novém prostoru a kontroloval situaci. Uslyšel jsem jakýsi řev, což by se dalo brát za zahájení lovu. Vykoukl jsem, abych viděl co se děje a zdali jsem lovci v pohybu. Neviděl jsem ani tak lovce, jako stádo, které se prvně jen motalo mezi sebou a nevědělo kudy vlastně běžet. Panika byla vyvolána dokonale. Někteří jedinci do sebe naráželi a jejich těžká těla se od sebe odrážela. Ve velmi pomalém tempu se dali do pohybu jakým si směrem.
Ostražitě jsem hledal ostatní, kteří byli stále někde schovaní. Magie myšlenek fungovala báječně. Informace o slabším kusu museli dostat všichni. Uviděl jsem bílé tělo, které se dalo do pohybu. Hned za ním šedé tělo s černými flíčky. A hned za nimi vystartovalo hodně rychlým tempem šedo bílé tělo. Perfektní! Všichni se dali do pohybu a tak i já se mohl konečně vynořit.
Lovci byli jako neřízené střely, které se mi hodně rychle vzdalovaly. Zvedl jsem svůj lenivý zadek a dal se rovněž do pohybu, kdyby náhodou někdo potřeboval pomoct. I tak jsem dosti silně pochyboval o tom, že by mě tam bylo nějak zvlášť zapotřebí.
Mohl jsem jenom pozorovat, jak se naší aktivní členi snaží oddělit toho vybraného jedince od ostatních. Řekl bych, že se jim to docela dařilo. Stádo měnilo pomalu směr běhu a jedinec byl držený v kleci našich lovců. Jsou fakt dobří! Musel jsem uznat ve své mysli. Uviděl jsem klusající hnědé tělo. Koutkem oka jsem ho zaměřil. Storm? Byl to on. Dával prostor těm, kteří by měli být v lovu přeborníky. Pousmál jsem se jeho směrem a udělal to samé jako on. Ubral jsem na síle běhu.
Pár zmatených jedinců se otočilo proti nám a razili si cestu stůj co stůj mezi námi. Tak tak, že jsem stihl uskočit, aby mě to masité tělo nepřeválcovalo a nezadupalo do země. Sakra!
Když se mi konečně podařilo se vymotat z malé skupiny zbloudilců, lovci zase byli o nějaký ten kus dál. Odkašlal jsem si a přidal pořádně do kroku. Přitom jsem stále sledoval každičkého člena, který se pohyboval u vybraného jedince, zdali nejeví nějaké známky únavy, vyčerpání nebo zranění.
Vše se zdálo být v pořádku. Nikdo ani nekřičel o pomoc v myšlenkách. Možná je to proto, že mám hlavu zase zabedněnou a né zcela otevřenou pro myšlenky ostatních. Zavrtěl jsem hlavou a zase přešel do pomalejšího běhu.
Při štvanici měli dosti velké tempo. Dokonce jsem dosti často zaslechl vrčení nebo nějaký náznak štěkání. A tohle bylo co? Snad nějaká cvakání zubisek o sebe naprázdno. Aby si je nevybili.
Ohlédl jsem se za sebe a hledal některé zbývající členy. Mohli být ale klidně přede mnou a já si toho jako obvykle nevšiml.