Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Posadil jsem se na okamžik na zadek. Hlava si jela ve svém limbu, ale jinak jsem byl zcela v pořádku. Podobní nálety jsem již zažil, takže mě vůbec nepřekvapuje, že jsem si neublížil. Nebyl bych to já, abych někam nešel a přitom si minimálně nezvrtnul tlapku. A když už jsem byl u toho, téměř vždy jsem měl prokousnutý jazyk. Vyplázl jsem ho ven, jenže co to? Jazyk byl zcela v pořádku. Není možné! Naštěstí jsem mělkosti dosti odolné proti podobným nehodám, takže bylo vážně minimální riziko, že bych si snad něco zlomil.
Zběsile jsem zavrtěl hlavou ve znamení ano, když se mě partnerka ptala, zdali jsem v pořádku. Přesně ten pohyb má hlava potřebovala. Začalo se to všechno točit naopak, dokud to všechno neustálo a nesladilo se to do jedné roviny. Tak tomu říkám odvaz! Kebuli jsem měl snad z oceli, ta přežije snad všechno.
Chytil jsem její zběsilé tlapky, které přede mnou poletovaly v divných tvarech a nechávaly v mém zorném poli čmouhy. "Vidím jeden velký, protože s nimi máváš moc rychle. Jsem v pohodě." Mrknul jsem na ní a postavil se. Moje čistá srst dostala teda hodně zabrat. Byla špinavá od bláta a hlavně v ní byly malinké větvičky, které byly napadané zde v lese. A pak plno maličkých trní, snad od nějakých keříků, přes které jsem se prohnal. A náramek?! Vyděšeně jsem se ohlédl na tlapku. Naštěstí seděl na svém místě v celé své kráse. Oddechl jsem si a pozvedl pohled. Přes křoviny jsem udělal pěknou neplechu. Um... snad to nějak přežijí.
"Pokračujeme?" Vydal jsem ze sebe a podíval se na svou partnerku. Začal jsem kolem ní hopsat a vydávat různé zvuky. Převážně to znělo něco jako kvílení. Po dlouhé době jsem se cítil zase odvázaný a bezstarostný. Jako bych to všechno zapomenul tím menším nárazem do stromu.
Když už jsem se unavil, přestal jsem poskakovat a zastavil se, abych mohl popadnout dech. Stál jsem naproti ní a usmíval se, jako bychom byli nesmrtelní a já to právě teď zjistil.
"A nebo se projdeme dál a něco vymyslíme po cestě?" Zeptal jsem se nakonec nenuceně a vyčkal, až se přidá. Hned poté jsem vyrazil a naslouchal zvědavých slovům, která její hlava vysílala ven přes jazyk.
"Já nebyl řízený." Zasmál jsem se hlasitě. Nechal jsem se jim strhnout, ale kdybych to opravdu nechtěl, nedělal bych to. Vždyť nebylo ani co dělat. Než trávit čas se sestrami, jsem byl raději venku a řádil jako malý pirát.
Jenže jak už jsem začal obracet svou pozornost k ní, šlo vidět a hlavně mi to dávala dosti najevo, že jí to vůbec netěší. Přišel čas se mi konečně svěřit! Usmál jsem se vítězně a rychle nechal svůj úsměv vymizet z hlavy a nahodil starostlivou tvář, která u mě převažovala.
"Proč jsi vyrůstala ve smečce jen chvíli? Kde byli tví rodiče a tvůj bratr?" Začal jsem vyzvídat, jelikož mi toho řekla asi tolik co já jí. Vždycky jen pidi ústřižek toho, co patřilo do velkého celku. "Byla jsi jako malá krve chtivá a v noci vraždila vlky?" Rozesmál jsem se, i když to asi nebylo zrovna vhodné.
V hlavě mi proplula představa malé šedo bílé vlčice, která má celou tlamu od krve. Její rodiče a vlci ze smečky jí vyhostí a ona jako malý kulíšek se bloumá světem, cestou necestou. Polem nepolem. "Kdo se tedy o tebe staral?" Jestli ve smečce žila jenom chvíli, musel se o ní někdo starat. Jako vlče by sama určitě nepřežila. Leda na těch bobulích a salátech co jí. Škubl jsem sebou pod tou představou. Proč tedy neměla klidné mládí? Proč alespoň někdo ho nemohl mít? Naštvaně jsem se na ní podíval a čekal vysvětlení.

Dalo se čekat, že Neyteri bude zase zvědavě do všeho dloubat a já si na to pomalu zvykal. Zvláštně na svého nejlepšího přítele jsem mohl být právem pyšný a o něm bych dokázal vyprávět hodiny a hodiny a popisovat ho a neustále jenom vzpomínat. Začal jsem se usmívat, pod představou, jak by asi vypadal jako dospělý vlk. To nejde! Prostě to nešlo, ale vůbec to nešlo. On a dospělý? On by nemohl nikdy dospět. Ale abych se vrátil k věci, uspořádal jsem si myšlenky a slova, která jsem měl na jazyku a všechna chtěla ven. Hezky popořadě. Ozval jsem se hrubým hlasem po svém jazyku. Jak chytré mluvit se svým jazykem…
"Byl a asi vždy bude mít v mém srdci velký kus prostoru, které si zabírá on." Podíval jsem se na ní a zakřenil se. Přitom mé srdce už hodně dlouho patřilo jí a tak si s ním mohla dělat, co chtěla. Šlapat po něm, skákat či ho roztrhat na kusy. Ale na druhou stranu se o něj mohla starat a hýčkat ho. Jo to by mohla.
"Od narození to byl hrozný dacan. Neposlušný, ale za to svůj. Všechno co jsem provedl já, bylo vedeno z jeho hlavy." Zasmál jsem se a chtěl přejít k tomu, jak si ho pamatuji. Prostě jeho vzhled. Měl jsem za to, že se musel malým vlčicím vždy líbit a jestli přežil, určitě jich měl kolem sebe spousty. "Byl tmavě hnědý. Záda měl téměř do černé barvy. Za to konec ocasu a tlapky byly do šedivé až bílé. Hlava rovněž temná. A na ní dvoje uhrančivě rudé oči." Ty oči měl fakt docela strašidelné. "Vždycky jsem mu říkal, že je vlče satana." Rozesmál jsem se opravdu hlasitě, ale co když na tom bylo opravdu něco pravdy?
Nakonec jsem se ale přeci jen uklidnil a snažil se dostat taky něco z její minulosti. "Jak to myslíš? Tys nevyrůstala ve své smečce?" Já tam byl maximálně tak rok, byli jsme i přesto všechno malé vlčata. Roční prcci.
Začala se kroutit a obhajovat tím, že je snad silnější? Udělal jsem posměšné gesto, jelikož kdybych chtěl, zlomil bych takové pírko ve dví. Raději jsem to nechal být, aby si myslela, že je snad silnější.
Docela dlouho jsem čekal na odpověď a už jsem si myslel, že je jí snad ani nedočkám. Tak jaký by měla život? Možná lepší, možná horší, kdo ví. Jen mi ta její odpověď neseděla. Celou dobu do mě rýpala a nakonec řekne, že beze mne by byla troska? Podezřele jsem si jí prohlédl tak, aby si toho všimla.
Jenže to už mě chytla hravá a po mém krátkém výstupu a ukázce, jak moc rychle umím máchat tlapami a běhat, vydal jsem se svou cestou a razil si to lesem. Do doby, než jsem ucítil její tlapu na svém ocasu. Není možné, aby byla rychlejší než já. Prudce jsem zabrzdil a zastavil se téměř na místě. Mrštně jsem sebou švihl a tím se otočil o celou osu. Rychle jsem se dal do pohybu a držel se svého cíle, tedy vlající bílé špičky ocasu své partnerky. V několika vteřinách jsem nabral rychlost a vydal se jejím směrem. Přes různé keříky jsem téměř celou cestu proskákal. Vypadal jsem jako srna nebo něco podobného. Do doby, než jsem zakopl a začal se kutálet jako neřízená střela. Ve svém schouleném klubíčku jsem se prohnal kolem Neyteri a na konci své cesty se rozplácl o strom. Lesem se nesla dunivá rána.
Když jsem otevřel oči, viděl jsem vše dvakrát a vše se točilo. Vyškrábal jsem se na tlapky a štrádoval si to k partnerce, která zde byla ale dvakrát. Která je ta pravá? Pomalu se mi zrak vracel k normálu a tak jsem skočil snad po té pravé verzi.

Byl jsem nesmírně rád, že jsem jí položil přesně ty samé otázky jako ona mě. Protože, proč bych se měl zpovídat jenom já, když může i ona? A ještě k tomu u mě nebylo o čem mluvit a přeci jen se snažila něco zjistit. Dávno zakopané kosti není dobré vyhrabávat. Rovněž jsem měl ten pocit, že mi říkala něco málo o jejím bratrovi. Ale co to bylo? Nemůžu si už vzpomenout. Každopádně bych ho jednou rád poznal. Jak by asi vypadal? Neyteri v těle vlka? No do háje tak to je mazec. Představa svalnatého obra s její podobiznou mi nepřišla dvakrát přitažlivá. Možná je zcela úplně jiný. Třeba je tichý, nebo naopak ukecaný? Ne to je ona, to by nemohl být i on. Mě stačí mé sestry a jediné na co si s nimi pamatuji je, jak jenom mluvily a mluvily a mluvily. Hah, ty žvásty mi v hlavě uvíznou snad do smrti.
"Už jsem ti to říkal, s Grokem jsme objevovali svět. Chtěli jsme ho dobýt a všem vládnout." Zasmál jsem se při vzpomínce na něho. Byla to střela, vražedná střela. Neustále vymýšlel lumpárny a já se prostě k němu přidal, proč taky ne že? Stejně jsem neměl co na práci. "A taky si představ, že máš pět sester a k tomu ještě matka. Sakra víš jak je to těžké?" Rozesmál jsem se, jelikož jsem byl vážně rád, že jsem tam měl svého přítele. V rodném lese je určitě ještě strom, do kterého jsme vždy ryli svými drápky a okusovali kůru. Chudák strom. Vždy pouštěl mízu, kterou jsme my jako smetánku olizovali. Ten vlk mi hodně chyběl a popravdě asi dodnes nejsem srovnaný s tím, že jsem o něho přišel. Možná žije… ale kdo ví kde je. Mohl skončit zcela na druhé straně světa.
Po celou dobu co jsem na něho myslel, jsem se usmíval jako měsíček. Vzpomínky na něho byly prostě příjemné. "Ale vůbec ne." Poznamenal jsem, když jsem přerušil své myšlenky a zaslechl její připomínky. Jak typické, o mě aby věděla všechno, zatím co já nesmím nic vědět. "Chci vědět, jaká jsi byla, jako malá. Tak jací byli tví rodiče?" Opakoval jsem znovu. "Pokud mi to nechceš říct, tuto debatu můžeme konečně uzavřít a nechci slyšet ani písmenko ohledně mě." Tohle nebylo téma, na které by chtěl někdo z nás mluvit. Já to zavrhoval od začátku, co se začala tak zvědavě vyptávat.
Raději jsem nekomentoval to, že je chudákem ona. Mohl jsem být rád, že jsem jí potkal. "Kdyby jsi mě nepotkala, jak by vypadal tvůj život, co myslíš?" Zeptal jsem se zamyšleně. Třeba by si našla nějakého alfáka a měla vlastní smečku, kde bych já sloužil jako její sluha. Nosil jí klacíčky, kožešinu či maso. Nebo naopak, co kdyby dopadla ještě hůř, než je na tom se mnou? Co kdyby potkala nějakého vazouna, co by jí jenom ubližoval. Hm, fakt zajímavé.
Neyteri se pomalu přeměňovala zpět. Rovněž se mi teda vůbec nelíbilo to, že by mě chtěla nějak předělat. Postavil jsem se na zadní a předními tlapkami máchal ve vzduchu jako divoký oř. "Mě nezměníš! Nechci se měnit." Zaječel jsem, jelikož jsem měl docela rád svůj život, který jsem si řídil podle sebe. Jakmile mě rovnováha zklamala a já zase dopadl na všechny čtyři, jako blesk jsem vystřelil vpřed. Úskoky jsem se proplétal mezi stromy a s jekotem utíkal pryč. Vypadal jsem jako neřízená střela. Následně jsem se obrátil a s další dávkou jekotu běžel směrem zpět, dokud jsem prudce nezabrzdil těsně před ní. Celý zadýchaný jsem vyplázl jazyk ven a snažil se hltat každé kousíček vzduchu. To nejde! Nemohla mě změnit.
"Dobře, zůstaneme v lese. Chtěla bys něco neobvyklého… dobře, zahrajeme si na hoňku." Zazubil jsem se, skousl jí jemně do ocasu a vyběhl směrem do lesa. Rychle jsem se proplétal mezi stromy a snažil se jí setřást.

Zavrtěl jsem provokativně hlavou. Pche, vždyť není o čem mluvit, jsem zvědavý, jak dlouho jí tohle bude bavit. Proplétal jsem se mezi stromy a dělal tak úhybné manévry. Pěkně jsem si u toho protáhl tělo a té malé potvůrce na mých zádech, by to nemělo dělat problém se udržet. Ale mohla by jít vedle mě, procházím se pouze sám.
"Dobře, dobře. Budeme se o tom bavit. Určitě ano." Dodal jsem s úsměvem na tváři. "Ale není o čem mluvit." Poskočil jsem a cítil, jak se celá zavrtěla. Dávej pozor. Až moc se věnovala mě, přitom se měla věnovat spíše sobě. A v tom mě to napadlo. Mohl jsem to krásně obrátit proti ní a ptát se vlastně na její léta, kdy byla malým vlčetem a proháněla se po smečkové půdě. Kdo ví jak dlouho tam zůstala? Těžko říct, a proto bylo načase, abych to zjistil.
"Matka?" Ptala se na věci, které jsem si až tak moc nepamatoval, každopádně ona stála vždy na straně otce. Což asi bylo dobře, jelikož jako pár spolu vydrželi nejspíše do skonání. Pokud neskonali hned při tom útoku. Teď už mi to bylo jedno, já je potřeboval jako malý, né teď. Teď jsem byl dostatečně soběstačný. "Byla krásná, milá, no prostě jako každá máma." Ono nebylo ani o čem mluvit, vždyť já byl věčně v tahu. "Více by ti o ní řekly mé sestry. Trávily s rodiči více času." Já byl převážně takový samorost, prostě jsem se o ně nezajímal."Ale nebavme se jenom o mě. Co ty? Jaká byla tvoje rodná smečka, co tvůj bratr? Vždyť jsem ho ještě taky ani neviděl… a co tví rodiče?" Zahrnul jsem jí otázkami a doufal, že jí to na chvíli zabaví. Prostě aby mi taky něco o sobě řekla, když to tu ze mě doluje vším možným.
"No jistě po mně. Snad nechceš, aby jednou po světě běhala tvoje mladá verze. No promiň, ale to nemůžu dovolit, jelikož vlk, který by s mladou slečnou byl, by byl teda pěkný chudák!" Ohradil jsem se, ale spíše jsem to bral jako popíchnutí, než abych to myslel vážně. No i když, dává mi řádně zabrat. Blesklo mi v hlavě. Každopádně řešit vlčata bylo vážně divné. Tak nějak jsem si to nedokázal představit. Musel bych se o to starat a na to jsem nebyl připravený a hlavně, musel bych se dělit o Ney! A na to nejsem vůbec připravený! Píchlo mě v zátylku, jako by tam sídlil nějaký sysel, který chce všechno pro sebe.
"No tak počkat! Jak předěláváš?" To já přeci měnil jí ke svému obrazu. Nebo ne? Zpětně jsem si přehrával veškeré věci a hodně často jsem musel dělat ústupky právě já. No to snad ne. Šéfem jsem tu já!
Do mého zorného pole se dostala malá hlavička. Právě tohle mě popíchlo k tomu, abych jí z těch zad dostal. Zastavil jsem se a jedním okem jí pozoroval. Obraz byl rozmazaný, jelikož byla až moc blízko. Já ti ukážu! "Mohla bys slézt a protáhnout si taky to svoje tělo. Nabrat trošku svaloviny." Kdyby trajdala po lese tak jako já, divila by se, jak by mohla na svalech nabrat především na tlapkách. Pro ni to možná nebylo až tak důležité, jenže pro mě nesmírně. Být dostatečně silný, pro mě bylo hodně důležité.
Sklonil jsem hlavu a částečně i záda. Její tělo sklouzlo po krku, a jakmile jsem jí uviděl v zorném poli, chytil jsem jí za kůži na krku, jak se nosí vlčata. Přitom jsem se začal smát, jelikož jestli tohle někdo viděl, asi by to nepochopil. Položil jsem jí na zem. "Půjdeme tam, kam ukážeš." Broukl jsem a šoupl jí před sebe, aby šla o nějaký ten krok přede mnou. "Co kdybys teď pro změnu nesla ty?" Nahodil jsem velice vážný výraz a přitom se postavil nad ní. Teď bych jí maximálně tak rozmáčkl, takže jsem musel počkat, než se vrátí do původní podobizny, což je i pro mě příjemnější.

Za krátkého pochodu jsem dělal občasné přestávky to v ten moment, když mě něčím zarazila. Co nesedí? Co jí zase nesedí?! Ještě že neviděla mé výrazy, které se měnily z vteřiny na vteřinu. "Ale nimráš, zase se v tom nimráš." Dodal jsem ale už opravdu podrážděně. Pff. Zabručel jsem a rozešel se dál. Říkala, že chce med, kde ten med seženu? Nebo něco lepkavého.
Zasmál jsem se, když jsem si představil, kutálejícího Morfa číslo dvě. Vlastně to byla hodně divná představa. Hodně divná. Zarazilo mě to a smích rázem zmizel a stala se z něho uzká linka, kterou vytvořila semknutá tlama. Ale, vždyť to by nemuselo být vůbec špatné. Vidina malého vlčete, které vypadá jako já, chová se jako já, jen oči smaragdově zelené. Srst se mi pod tím mírně ježila. Jenže se nemohla naježit celý, z velké části má záda okupovala Ney.
"Představ si to!" Vyjekl jsem nadšením po chvíli ticha. "Malý, téměř černý vlk, s místy světlou srstí a povahově celý po mně! Oči by měl tvé… tmavě smaragdové. No vždyť to je bájo!" Křičel jsem téměř na celý les a ta vidina se mě držela hodně dlouho, dokud jsem si neuvědomil, že bych nevěděl, jak s tím zacházet. No tak nic no. Uklidnil jsem se. "Veverce jsem neubližoval. Maximálně jsem jí v krutých chvílích snědl. Hlad se musí něčím zahnat." A zrovna v mém případě mi bylo téměř jedno, co do té tlamy dávám. Hlavně že to není jedovaté. Olízl jsem si mlsně tlamu. Něco malého by se i hodilo. I když jsme žrali nedávno, něco lehčího by vážně bodlo.
"Jsem rád, že si to uvědomuješ." Rozzářil jsem se v úsměvu a koukal si pod tlapky, abych nezakopl. V tomhle jsem byl tak trošku puntičkář. Všechno divné či hlučné muselo být zkontrolováno, zdali to není nebezpečí. Nejspíše reflex od napadení naší smečky. Prostě to byly rušivé elementy, které se musely prověřit a v horším případě i zničit. Nechtěl jsem totiž dopustit, aby se stalo něco obdobného. Prostě něco, co by jí nebo smečku mohlo ohrozit.
"Co to tam děláš?" Snažil jsem se marně ohlédnout na svá záda. Neviděl jsem část jejího těla, která byla ještě před chvílí vidět. Následně jsem jí ucítil na hlavě. Na hlavě?! "Je ti něco?" Bylo to tu zase. Už jednou to udělala a vystrašila mě k smrti. Stala se z ní pidi vlčice. Prosím, že to není pravda… prosím, že to není pravda. Prosil jsem vlčího boha a zavřel nakrátko oči. Budu považovaný za úchyla, že hodím s vlčetem!
"Co to tam děláš?!" Teď jsem byl ale opravdu vyděšený. Viděl jsem dvě malé tlapky bubnující na mou hlavu. Zvedl jsem oči směrem nahoru a snažil se vidět zbytek tělíčka. "Děsíš mě…“ Dodal jsem hodně nejistě, jelikož tohle bylo vážně divné. "Opláchl jsem si kožich těsně předtím, než jsi přišla." V tůni v lese, z které pijeme. Tak trošku jsem se cítil provinile, ale co, ostatní by měli maximálně můj chlup na jazyku.
"P-proč jsi tak malá. Znervózňuje mě to. To jsi něco snědla?" Byl to hodně zvláštní pocit, jako by byla opravdovým vlčetem. Aby jí to nezůstalo. Její tělo bylo tedy celé na mé hlavě. Ještě aby ne, když se z nějakého důvodu zmenšila na pidi vlče.

Um, to je každá vlčice tak moc zvědavá? Všechny byly stejné. Tlamu nezavřely a pořád se jen ptaly a ptaly. Ale na ní je přeci jen něco lepšího. Má sexy zadek! Mmm. Zamručel jsem zároveň i hlasitě spokojeností. Jakmile jsem si to ale uvědomil, zavrtěl jsem se a přetočil na bok. Tak jsem se k ní otočil zády a získal další čas na úhybný manévr. "Protože se ve všem hrozně moc nimráš." Pořád hledala nějakou složitost nebo něco, co by jí asi vyděsilo a utekla někam za humna. Nic takového neexistovalo, a i kdyby, těžko bych to říkal jen tak. "Ty si myslíš, že jsem jako malé vlče zabíjel veverky pro radost co." Naklonil jsem hlavu přes rameno. Moc to řešila. "Byl jsem zcela normální a jakš takš zdravé vlče." Zahrabal jsem tlapkou do země. Byl jsem zdravý jako řípa. Proč se musí řešit zrovna tohle! Co si myslí, že jsem byl masový vrah jako vlče? Ježkovy oči, dříve by mě zabili ježci. Zafuněl jsem podrážděně.
"Viděl bych to na deset metrů." Dodal jsem s úsměvem na tváři a pro jistotu se překulil o nějaký ten metr či dva dál od ní. Nechtěl jsem schytat nějakou tu facku. Co to má o mě za mínění? Docela by mě zajímalo, co si vlastně o mě myslí. Zatím to vypadalo tak, že mi vůbec nedůvěřuje a jenom podezírá ze všeho možného.
Mě žádná jiná vlčice nezajímá a nikdy zajímat nebude. Podotkl jsem pro sebe. No vážně, potkal jsem jich spousty, jenže spousta je jich tuctových. Jen Neyteri měla nějaký ten dar, který mě celého pohltil. Možná na ten dar naletí více vlků a pak si nás opeče na rožni. Popravdě bych se tomu vůbec nedivil.
"Ty si nedáš pokoj." Protočil jsem na ní oči a postavil se. Byl to dobrý čas pro společnou procházku. "Jsem klidnější, když jsou věci pod kontrolou. Né jen nečinně ležet a čekat, kdy mě sežere medvěd." Ohradil jsem se naštvaně a udělal pár kroků stranou a pro jistotu, jsem pohledem ještě jednou projel les kolem nás. Hm…
"Zvedni svůj líný zadek. Půjdeme na procházku." Usmál jsem se. Neměl jsem na mysli kontrolu území, pouze se proplétat mezi stromy lesa a najít třeba nějaké poklady, které zdejší les nabízí.
Popravdě jsem si neuvědomoval, kolik vůbec vlčatům je. Inay byla hodně malá, tedy pro mě, když jsme byli za hranicemi. Pche, kdo ví. Třeba se lovit teprve učí! Ohradilo se mé podvědomí. To už jsem ale čenichem šťouchal to ležící placky v podobě Ney. "No tak pojď, třeba najdeme poklad." Donutil jsem jí převalit se na bok a dál jsem pokračoval s neodbytných šťouchání.
"Nech vlčata vlčaty. Tráví čas se svými rodiči a to je to nejlepší, co se jim teď může dostat." Ozval jsem se o něco protivněji a hlavou se dostal pod její žebra, takže celá její váha byla na mém krku. Zavrtěl jsem se jako nějaká kořist lapená lovcem. Pár rychlých škubnutí a její tělo se dostalo dál na mé lopatky. To byl, bylo mnohem příjemnější. Odkašlal jsem si, jelikož zdolat takovou překážku dá vždycky zabrat. Nakonec jsem se i s ní na zádech postavil. "Vydržím všechno i přehnanou péči." Zasmál jsem se a váhavě udělal pár krůčků. Následně jsem se zastavil, aby se lépe uvelebila. "Vyrážíme… držte se.“ Zahlásil jsem hrubým hlasem a následně se rozešel. Cítil jsem její křečovité tělo, které bylo v jednom sevření, jako by snad mělo spadnout ze strmého svahu, vysokého několik metrů. Jo, jako je plné života. Rozešel jsem se dál. "Kam to bude milostivá?" Zeptal jsem se a natočil hlavu do strany. Viděl jsem jen část jejího těla. Byla hrozně lehounká, takže mně se šlo vlastně dobře. Jako by mi na zádech ležela liška či něco opravdu malého.

"Zasloužil?" Přimhouřil jsem na ní oči. To bych teda netvrdil. Nic nedělám, jsem neškodný, občas nabručený. Maximálně žárlivý a to je všechno co dělám. Po zbytek dne jsem klidný, mírumilovný a dokonce lásky plný. Hah, to je teda pěkná blbost. Zavrtěl jsem hlavou nad tím, co mi právě problesklo hlavou. Vše kromě posledního. Musel jsem se opravit.
Sic se mě snažila přesvědčit, že jsem důležitější než nejlepší přítel, ale já o tom velice, ale velice pochyboval. Věděl jsem, jaké jsem měl pouto mezi svým nejlepším přítelem. Jako mladí jsme kašlali na vlčice. Co taky z toho že. Mladí a blbí. Hm, co by na to řekl teď? Matně jsem si vybavil jeho obraz v hlavě. Malé vlče, které bylo pro lumpárny jako stvořené. Za veškeré problémy, co kdy v naší rodné smečce vznikly, mohl jedině on. Ale chybí mi. Dokázal mě podržet a navést mě na ten správný směr pro rozhodnutí.
Bezmyšlenkovitě jsem sesunul své tělo směrem k zemi a tím svou drahou polovičku zcela bez nějakých ohledů přimáčkl na zem. Zamyšlený a věčně ve vzpomínkách, jsem se nacházel každou chvíli. Co by bylo kdyby… Zavrtěl jsem se a uvědomil si, že mám pod sebou to křehoučké tělíčko. Nadzvedl jsem svůj těžký zadek, abych jí nerozdrtil nějakou tu křehkou kůstku.
Vylekaně jsem sebou škubl, když se mě zeptala, jestli jsem to neměl jednoduché já anebo mé okolí. Zarazilo mě to. Né že né. Já se měl povětšinou za toho menšího zloducha, který otci ublížil a nikdy nevěděl jak. Hm? Stejně už bude mrtvý. Nejraději bych nad tím prostě mávl tlapkou a nechal to všechno být. Jenže dvě smaragdové oči mě pozorovaly a to si vyžadovalo nějakou manévrovací odpověď. A protože jsem si na rodiče nikdy nestěžoval, udělal jsem oboustranný úkrok. "Nevím, asi obojí. Přičemž to druhé možná převažovalo?" Zavrtěl jsem hlavou, že opravdu netuším, jak mě okolí bralo. Definitivně uzavírám historii. Ta je dávno v zapomnění. Pousmál jsem se. "Ale podle mé sestry… jsem zcela jiný." Zazubil jsem se a těšil se, až tu potvoru zakousnu.
Uvolnil jsem její tlapky a nadzvedl se. Tak trošku jsem se chtěl cítit opečovávaný já, takže jsem udělal krok stranou a znovu ulehl v těsné blízkosti jejího drobného tělíčka. Jak může vlčice vůbec něco zvládnout? Lov… a co teprve souboj? Ty jejich kosti jsou až směšně tenké. Položil jsem si hlavu na její hrudník, do kterého poplašeně bušilo srdce. Copak? Zaposlouchal jsem se do rytmu zběsilého tlukotu.
Nakonec se mi kopretina svěřila s tím, že jí vadí mé odchody. Fajn no… vlastně nevím proč, jsem měl, nebo mám prostě tendenci se sebral a jít pryč. Protože jsem chtěl být nějakou chvíli sám, abych si všechno urovnal v hlavě?
Nezaujatě jsem nadzvedl hlavu a začal jí čistit chloupky na hrudi. Jako obvykle, čuník. Když už jsem delší dobu mlčel, koutkem oka jsem jí zkontroloval. Ale její ostříží zrak mě pozoroval, takže opravdu nezapomněla na to, že jsem ještě neodpověděl. "Ehm, já nevím… asi tím získávám čas pro sebe… pro to, aby si všechno srovnal. Nikdy jsem nebyl vázaný zůstat na jednom místě a tam strávit celý život." Nemyslel jsem ale smečku, to bylo zcela něco jiného. Můžeš mě přivázat ke skále… ale stejně budu mít tu snahu prostě utéct. Zazubil jsem se a nakonec zatvářil omluvně.
Přehodil jsem si přes ní tlapu a tím si jí zase tak trošku přivlastnil. "Prostě více..." Uvelebil jsem se a našel perfektní místo pro odpočinek. Alias Neyteri jako polštářek. Jenže mě pořád něco rušilo. Prapodivné praskání a podobné zvuky. "Slyšíš to?" Vyplašeně jsem nadzvedl hlavu a rozhlížel se po okolí. Bylo to jako nějaká noční můra. Zloduch si pro tebe přišel, ale ty ho nevidíš, zatím co on moc dobře ví, kde jsi.

Srst usychala docela rychle. Pozoroval jsem nedalekou skupinu vlků. Hranice byly zkontrolované a tak jsem vlastně neměl co na práci. I přesto je tu nemusím očumovat. Vzdálím se. Co taky s nimi, když mají vlastní vybranou společnost. Zvedl jsem svůj velectěný zadek a rozešel se po lese. Popravdě jsem nevěděl, do čeho píchnout. Nikde nikdo nebyl volný, abych s ním prohodil pár slov a do skupinky vlků se mi přidávat nechtělo. Les byl zkontrolovaný a nebylo co podniknout. Proto jsem se rozhodl se prostě jenom projít a pročistit si hlavu.
Pozvedl jsem svou kebuli směrem nahoru k nebesům. Za co ty mě celý život trestáš, to fakt nechápu. Ozval jsem se, jelikož ten nahoře mě pěkně štval. Házel mi klacky pod tlapky. A kdyby to byly jenom klacky, tak neřeknu půl slova, ale ta polena a ohromné zdi, které přede mě vždy postavil…
V tom mi do cesty skočila má partnerka. Leknutím jsem nadskočil a vydal ze sebe nějakým zhrublým hlasem jemné zavrčení. Ovšem že jsem netušil, že je to ona. To mi došlo až následně, co jsem jí zpozoroval. A je to tu zase. Protočil jsem na ní oči, když na mě vyštěkla. Tlapou jsem jí odsunul na bok a rozešel se poklidným krokem dál. Jen pykej! "Nečekám. Dal jsem ti prostor. Já dokončil obchůzku, kterou jsem měl rozdělanou." Žbleptnul jsem naštvaně a otočil se jejím směrem. "A co ty tady vlastně děláš?" Zeptal jsem se na oplátku já s dosti velkým zájmem. Geib na tebe neměl čas? Naklonil jsem hlavu na stranu a zastavil se, přičemž jsem se otočil na ní. Měla by se mi omluvit. A to bylo přinejmenším na místě, aby se mi omluvila, jelikož takové scény mi nedělala ani matka.
Napřímil jsem se, když se zmínila, že se něco dozvěděla. Ségra si pustila tlamu na špacír. Jsi mrtvá! Snažil jsem se vypadat klidně. "A co ti vlastně má… milovaná… sestra řekla?" Ona sama o mě věděla jen to, že se jmenuji Morfeus a jsem černý s bílými znaky na těle. Mohla by o mě něco více vědět? To těžko, kdyby nebyly společně se sestrami zažrané do těch svých blbostí, které měly jako vlčice na starost, možná by se něco dozvěděla. Ale to byla minimální šance, jelikož jsem téměř všechen čas jako mladý trávil se svým nejlepším přítelem.
Posadil jsem se naproti ní, jelikož to tady zavánělo vysvětlováním a vším možným. "Ona ti vůbec něco řekla? Po tom co jsi nás tam tak zpražila?" Pozvedl jsem nechápavě obočí a tlamu mírně našpulil, jelikož tohle mi hlava nebrala. Fakt ne.
"Nechceš se mi omluvit?" Nahodil jsem jen tak, aby řeč nestála a s mírným úsměvem pozoroval reakci. Poslední dobou byla docela podrážděná… jo podrážděná. Taková výbušná. Co můj krok, to její oko vidí všechno možné, jen né realitu.

// Teda segra, tebe přes koleno ohnout! :D Takové nepravdivé informace o něm podávat :D - už v povaze má, že je agresivnějšího rázu - cituji "Snadno vyvolá souboj" :D :D ňach

Hrozně pěkné a hlavně vtipné výtvory! Fakt jsem se u toho pobavila :D Gratuluji všech (výhercům) a všem zúčastněným.
Drahokamy (jedno jaké třeba opály) - poprosím vše jako obvykle na Morfa.

Nakonec jsem se rozhodl, že se přeci jen zajdu napít k tůni, která je hned vedle smečkového úkrytu. Nechtělo se mi vracet do Ovocné tůně, která byla dosti daleko, zatím co tahle tůň mi byla na dosah tlapky. Tak jo, oheň jsem uhasil. Heh, to je paradox. Založil jsem si vlastní mini oheň a konec ho i sám uhasil. Ještě mě z toho mírně pálily tlapky, jelikož jsem nevěděl jak ho uhasit, udělal jsem to tlapkami. Bílé chloupky na mých tlapkách byly trošku poznamenané, ale to nevadilo. No nic. Podíval jsem se na skupinku, která se zmenšila o přítomnost Storma. Takže měl asi zase nějaké povinnosti.
Abych se dostal k vodě, musel jsem kolem nich. Načež jsem nahodil vřelý úsměv a tím zahladil veškeré starosti a problémy, které byly doposud na mé tváři dosti znatelné. Jo to půjde. Otočil jsem se k nim čelem a rozešel se, dalo by se říct, že i jejich směrem, přeci jen mé kroky směřovaly více k tůni. Bylo by asi dost nezdvořilé kolem nich prostě projít a nepozdravit je, či dělat ze sebe jenom stín.
Ale koho pozdravit jako první? V tomhle ohledu jsem se už moc neorientoval. Popravdě jsem si nebyl jist, a proto jsem se rozhodl jako první oslovit Vločku, jakožto naší nadřazenou gammu.
"Ahoj Vločko… Naomi." Pokynul jsem k nim ze zdvořilosti. "Zdravím Astone." Usmál jsem se na něho od ucha o uchu a rychle kolem nic prosvištěl, aby si snad nemysleli, že je jdu právě otravovat. Stejně by každý hned utekl, protože Zlobr Morfeus se přihnal ke společnosti. Možná jsem měl prašivinu, co já vím.
Přidal jsem tedy do kroku a svižným tempem se kolem nich mihl. Dalších pět metrů od nich jsem zvolnil tempo a uvolnil svůj krok. Docela mi vyschlo v tlamě. Vodu jsem měl už na dosah, takže jsem se před ní zastavil a chvíli do ní civěl. Malé jezírko odráželo mou tvář. Zašklebil jsem se na sebe, čímž jsem se začal opět náramně bavit. Musel jsem se začít smát sám sobě. Nakonec jsem tlapkou plácl do vody a tím se celá rozvířila.
Sklonil jsem hlavu a začal pít. Ta voda byla opravdu výtečná. Takže jsem do sebe nalil další a další doušky vody. Na patře příjemně chladila a ukojila i mou žízeň.
Jezírko bylo malé pro koupel, ale i tak jsem se rozhodl se v něm trošku vyčváchat. A pak z toho budeme pít? Tuto otázku jsem si položil po tom, co jsem v něm už celý ležel. Udělal jsem v něm několik sudů a následně se postavil. Voda si hledala v mé srsti cestičky a tak jsem poodešel kousíček dál. To je parádní pocit. Lebedil jsem si, zatím co jsem se posadil do vody, která ze mě stále stékala. Nechtěl jsem se hned oklepávat, takhle mi to vyhovovalo a bylo to dosti příjemné. Měl bych si naposledy užít svůj kožíšek, jelikož až se vrátí Ney, určitě o něj přijdu. Koutkem oka jsem se podíval k úkrytu. Ještě se mi do něj nechtělo. A zrovna tak jsem tam nechtěl jít celý mokrý. Zbytečně bych tam mohl nasvinit a kdo by to po mě uklízel, to teda nevím. A né každý by pak rád spal v mokrém pelechu.
Takže jsem se jenom protáhl a zůstal "dřepět" tedy sedět na tom samém místě, než ze mě voda zcela zteče. No a pak už jenom počkám, než mi uschne kožich.

Jakožto její určitě né první partner, jsem se začínal obávat toho nejhoršího. Jo určitě to tak je, nejsem jí dostatečně dobrý. Prostě jí nestačím. Kdoví na jaké partnery byla předtím zvyklá… určitě by byly vyšší levely než já. A co jsem vůbec já? Pouhá černa skvrna v bílých tlapkách ve vesmíru. Byl jsem tak nepříjemně napjatý, že by se ta nervozita ve mě dala krájet. Všechny ty divné pocity a všechno to co řekla, na mě neskutečně dolehlo. Jenže má hlava si začala spojovat jednotlivé části k sobě. Když nebyla se mnou… a byla s Geibem nebo Ghostem? Tak nějak se jmenoval… co když… Potlačoval jsem v sobě nevybitou zlost.
"Jsem vážně vyvrhelec společnosti, tak jak tomu bylo vždycky. Otec mě nesnášel už od mého narození. Za to matka mi pořád tvrdila, že tohle je jeho projev lásky. No to určitě! Zakřičel jsem ve své hlavě a do plic si nabral další doušek vzduchu. Neměl jsem se vůbec narodit. Určitě bych tím ulehčil spoustě vlků trable, které díky mě musí prožívat anebo si je prožili.
Posmutněle jsem se podíval před sebe a ulehl k zemi. Přední tlapky jsem si přes sebe překřížil a hlavu si položil na ně. Možná… možná bych měl zmizet z povrchu zemského. Prostě se zahrabat do hlíny a udusit se jí. Nikdo by pak neřešil, kde jsem anebo proč mu neznepříjemňuji život. Zavřel jsem oči a naslouchal lesu, který jemně šustěl lístky o sebe. Bylo to skvělé pro uklidnění. Vědět, že jsem někde, kde to mohu nazvat svým novým domovem a taky se tak i cítit.
Zabručel jsem si pro sebe a zavřel na několik chvil oči. Na nanosekundu jsem se asi uklidnil. Jenže veškeré pocity se pak okamžitě vrátily zpět. Měl bych zalézt do toho úkrytu. Poznamenal jsem si pro sebe a ohlédl se. Jenže stále tam byli ti samí vlci. Né že bych se jim vyhýbal to ne, ale nechtěl jsem je vyrušovat tím, že jim budu na očích. A abych se prozatím nějak zabavil, rozhodl jsem se, si vyzkoušet své vlastní magie, které bych měl ovládat. Abych pravdu řekl, sám nevím, co přesně za magie mám kromě myšlenek a iluzí… a neviditelnosti. Abych se ujistil, na jaké úrovni jsou moje magie, dal jsem se tedy do práce. Myšlenky nemusím zkoušet, ty prostě ovládám. Iluze by byly dobré vyzkoušet na někom, než na sobě. K čemu by mi bylo si vyzkoušet iluze na sobě? Takže iluze byly taky tabu. Ty jsem si mohl vyzkoušet leda na Coffovi a i to mi přišlo, že to nebylo stoprocentní. Zavrtěl jsem se a zpátky se posadil na zadek. Tak neviditelnost. Začal jsem pozvolna, jelikož ví, že s Inay na zádech jsem dokázal zmizet celý. To taky zvládnu. Takže dál.
Další magie, která se mi vybavila, byl příkaz. Popravdě bych potřeboval dobrovolníka na to, abych si to mohl vyzkoušet. K čemu mi jsou tyhle magie, když se s nimi nemůžu zabavit po dobu, kdy jsem sám. Švihl jsem ocasem a praštil s ním naštvaně o zem.
A přesně to byl ten moment, kdy jsem ze své zlosti vyčaroval maličké elektrické výboje. Co to bylo?! O elektřině jsem ani nevěděl. A abych se opravdu zabavil, nechal jsem před sebou vytvořit pidi blesk. Záblesk to byl i tak docela slušný. Hou opatrně! Abych to tu nepodpálil celé jenom bleskem. Pochyboval jsem, že jsem někdy od Života dostal magii vody a proto by bylo pro mě hodně těžké se zbavit hořícího lesu.
Proto jsem raději nechal být elektřinu elektřinou a soustředil se na další magii. Snad poslední, o které jsem věděl. Oheň! Zprvu jsem cítil jenom ohřátý vzduch, jenže pořádné plameny nebyly nikde vidět. Což mi bylo okamžitě jasné, že zrovna v tomhle ohledu nejsem ještě zcela na dobré úrovni. Po chvíli ale přeci jen maličko zaplály maličké plamínky. Jo! Zaradoval jsem se, přičemž jsem začal uvažovat, jak ho mám nechat vlastně zase zaniknout. Maličká plamínky se sice zmenšily, ale neuhasily. Vyskočil jsem na tlapy a začal po plamíncích šlapat. Au! Au! Au! Opakoval jsem si v myšlenkách, načež se mi ale povedlo vše uhasit. Hlasitě jsem si oddychl.

// Ovocná tůň

Naposledy jsem se podíval na ty dvě a moc dobře jsem věděl, že teprve teď nastane to pravé peklo. A až teď mi bude moct říct něco v tom smyslu, že jsem jí někde nechal. S pocitem rebela jsem se rozcválal kolem tůně a zmizel mezi skaliska, které zde dělaly menší hradbu. Nedám se podvolit vlčici! Křičel jsem podvědomě a hnal se směrem k lesu. Nakonec jsem musel ubrat na rychlosti, jelikož jsem měl přeci les kontrolovat a né se jím jen prohnat. Neyteri bude pěkně zuřit. Mám pocit, že teprve teď má ale právo na to, aby byla naštvaná. Musí tam s ní počkat, dokud se Parysa nerozhodne odejít.
Sice jsem byl rád, že jsem jí mohl vidět, ale jak se říká, všeho s mírou. Je živá, zdravá, tak co víc si přát. Mě tu čekají povinnosti.
Proklouzl jsem z Ovocné tůně do lesa. Krásná vůně mě ihned přivítala. Spokojeně jsem pohodil hlavou a otočil se za sebe, zdali tam bude rozzuřená Neyteri s mečem v tlapkách. A dobře jsi udělal. Pochválil jsem se. Když chtěla žárlit a neměla důvod, neměl jsem jiné východisko, než jí tam nechat aby si to pěkně vyžrala. Jenže mi byl jasné, co nastane poté, až se vrátí i ona zpět do lesa. Co to říkala? Rozdělené lože? Doprčic… Poznamenal jsem si pro sebe.
S čenichem nízko u země jsem se proplétal lesem. Polovina lesa ještě potřebovala kontrolu a Coffa jsem tu necítil, aby to zvládl sám. Snad se nebude zlobit, že procházím jeho území. Přeci jen už byl v žebříčku hierarchie o něco výše než já a ostatní členové smečky. Kromě Vločky. Ta měla stejné postavení jako Coff a tak jsem nechtěl dělat zbytečné rozbroje.
Měl bych si to shrnout. Jeden cizí pach, který šel z území našeho přes tůň a pryč. Čí to mohlo být? Pochybuji, že by to byl někdo cizí. Možná nějaký člen? Netuším, ale bylo by to dobré říct. Pak má sestra na hranicích společně s Neyteri, která se o ni postará. Okamžitě se mi vybavilo, jak si ty dvě vjedou do kožichu a perou se hlava nehlava. A Geib, který zmizel dříve, než se vůbec objevil.
Zatím co Borůvkový les vypadal v pořádku a poklidně, tůň nějak překypovala životem. Naštěstí to bylo vše pod kontrolou. Na okamžik jsem zavětřil, abych zjistil, kdo všechno vlastně v lese je. Storm, Vločka, Naomi a ten nový. To byly pachy, která jsem zde cítil. Poslední mé kroky byly provedeny a celý les i tůň byly zkontrolované.
Proto jsem se vydal do středu lesa, abych zjistil, zdali je zde nějaké dění, nebo je zde mrtvo. Popravdě bych se někam nejraději zašil a tam i zhynul, jelikož hněv Neyteri by si nepřál nikdo. Zvláště po tak odvážném kroku. Oklepal jsem se pod tou představou a bylo mi jasné, že se jí teď budu muset vyhýbat obrovským obloukem.
Přicupital jsem tak nějak do středu lesa. Bude těžké se jí tady vyhýbat anebo vůbec, se tady před ní ukrýt.
Uviděl jsem hlouček vlků. Storm samozřejmě s nikým jiným, než s Vločkou a s Astonem. Nikdy nebudu mít příležitost poznat naší alfu lépe. Možná to tak chce osud a možná to tak prostě má být. Proč by se měl zahazovat s vlkem kategorie delty, když on sám je alfa a může se obklopit výše postavenými. Tahle myšlenka by zamrzela né jednoho vlka. Proto jsem jenom kývl jejich směrem, kdyby se na mě už někdo podíval a posadil se ke stromu, který jsem měl hned za sebou. Otočil jsem se k nim zády, aby si nemysleli, že jsem je přišel pozorovat nebo poslouchat. Sakra to jsem asi zase něco pofrflal. Proč si Neyteri myslí, že se neumím chovat? Jak se mám tedy chovat, aby to bylo pro ni vyhovující? Bylo mi jasné, že tím, když jsem jí tam nechal se sestrou, dost riskuji, jenže já to prostě musel udělat. Nedala mi jinou možnost a popravdě, chtěl jsem být chvíli sám. Já že se lepím po cizích vlčicích! Taková sprostost! Pohodil jsem hlavou a uraženě se díval před sebe. Možná bych měl přeci jen zalézt do úkrytu. Tam bych mohl přemýšlet o čemkoli a vybít si i zlost. No jo, jenže… co když tam někdo je a odpočívá. Povzdechl jsem a rozhodl jsem se, že ještě chvíli tedy zůstanu zde v lese. I přesto, že zde byli vlci, panoval klid a přesně to jsem teď potřeboval. Klid pro svou hlavu a klid pro své nervy. Tohle nebude nikdy dobré. určitě pro ní nejsem dostatečně dobrým. Proč jinak by zmiňovala mé chování? A to už mě popadla opravdu deprese.

// Děkuji, gratuluji ostatním a doufáme, že se to alespoň trošku líbilo :)

Může to být ještě horší?! Partnerka mě obviňuje snad z nevěry s mou vlastní sestrou! Fujtajksl! Odplivl jsem si tak, aby to vlčice neviděly. Celý jsem se musel pod tou představou oklepat.
Protočil jsem na Neyteri oči. Jak jsem mohl vědět, která z nich žije a která je mrtvá. Možná jsem to neměl vůbec říkat. To že, jsem je neviděl tolik let, neznamená, že jsou mrtvé. Možná jsem to tak trošku sám podělal. Povzdechl jsem si a zadíval se na Parysu. Nebylo to podle mě nic příjemného, bavit se o tom, zdali žijí nebo ne takhle před ní. "Neviděl jsem je několik let… jak jsem měl vědět, že po světě pobíhá moje verze v ženském vydání." Ohradil jsem se nasupěně. Vždyť je to hloupost!
Rovněž nám Neyteri oponovala, že si nejsme vůbec podobní. Jak jinak. Jenže Parysa se ohradila tím, že nám smrdí stejně zadky. Vyvalil jsem na ní oči, zatím co ona strčila ten svůj k čumáku Ney. Jo, tohle je moje sestra. Plácl jsem se tlapkou do čela. "Par, to nebylo nutné…“ Poznamenal jsem tiše. No vážně, kdo strká zadek někomu k hlavě? Jedině moje sestra.
Napětí by se dalo docela krájet a já se tu necítil vůbec dobře. Možná by bylo mnohem lepší, kdybych se sebral a odešel prostě pryč. A ty dvě, ať si klidně vyškubou chlupy z těla.
Odstoupil jsem od Neyteri, která mi začala vyčítat to, že jsem jí nezavolal dříve. Geib sem, Geib tam. Geib všude kam se podívám. Musíme ho řešit zrovna tady? Pořád samý Geib! Sklopil jsem zlostí uši k hlavě a snažil se vnitřně uklidnit. Jenže vlna adrenalinu a zlosti se mi už jako ohromná vlna tsunami hnala krví do všech koutů mého těla. I ta nejmenší cévka teď burácela v ohnivém žáru mé bublající krve.
"Přišel, odevzdal mi sestru a zmizel." Zasyčel jsem na ní. Bylo to všechno tak rychlé, že jsem mu nestačil ani poděkovat. O tom jsem se pro jistotu nezmínil. "Jo, a když ti na něm tak záleží, odešel tímto směrem." Zakýval jsem hlavou směrem, kterým se Geib vydal. "Tak můžeš vyrazit." Dodal jsem naštvaně a udělal ještě několik kroků dozadu. Vypadalo to na další bouřlivou hádku. Zase? Byla by to druhá hádka, která by se odehrála od té doby, co jsme ve smečce.
Nepřipadalo mi to dobré, abych zde s Parysou zůstal. Neyteri se chtěla okamžitě vracet do lesa a já přesně tušil, co ode mě čeká. Abych šel okamžitě za ní. Tam mě seřve jako malé vlče, následně se do sebe pustíme zuby drápy a budeme všem okolo dělat představení.
Naštvaně jsem hrábl do země. Byla vždycky tak hrozně komplikovaná. Měl jsem pocit, že to co udělám, není nikdy správně. Pořád hledat něco, čím bych se jí mohl konečně zavděčit, bylo hodně náročné.
Zvedl jsem pohled od země a zabodl jej do Parysiných očí. "No já… říkal jsem. Toulkami jsem se dostal na tohle území. Vlastně hned na začátku, jen co jsem zde přišel jsem... jsem jí potkal." Nazlobeně a zamračeně jsem se podíval po Neyteri. Ta měla myšlenku tak silnou, že se mi vetřela do hlavy. A hned za ní další! Nijak jsem na to nereagoval, prostě jsem na ní civěl a oči mi doslova hořely v plamenech zloby. Se mnou je těžký život?! Zavřel jsem oči, abych se na okamžik uklidnil. Když jsem je následně otevřel, díval jsem se znovu na Parysu.
Odkašlal jsem si a pokračoval dál. "Ale jo, docela dobře. Nejsem si ale jistý, zdali jsem prošel veškeré území. To asi ne. A smečka? Ta je bezvadná. Máme skvělého alfu… a taky fajn členy, s kterými se dá dobře vyjít. Tedy až na některé tichošlápky, kteří se nám nebo teda mi vyhýbají snad obloukem…“ Cukl jsem rameny. Možná měla Neyteri pravdu. Možná je se mnou opravdu těžké vyjít.
"A co ty? Co smečka… nová na obzoru?… Co partner?" Zamračil jsem se při tom pomyšlení, že se někdo válí po mé sestře. Raději si ani nikoho nehledej, pokud nemáš. Dopadneš jako já. A jestli tohle slyšela Neyteri, která by se mi v hlavě neměla dloubat, tak jsem mrtvý vlk.
I přesto všechno jsem měl rozdělanou obchůzku po okolí. o neměnilo nic na tom, že se musím vrátit ještě zpět do Borůvkového lesa a obejít poslední půlku pro kontrolu.
"Par, máme ještě pár věcí, co musíme dokončit, nebo tedy já... Hrozně rád jsem tě viděl, každopádně se budeme muset vrátit. Nebo tedy já." Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri. Ta tu nejspíše zůstane a bude trucovat. "Já si tě najdu ségra!" Vštěpil jsem jí myšlenku do hlavy a pousmál se na ní.
"A teď když mě omluvíte, rád bych si dodělal rozdělanou obchůzku, docela meškám." Dodal jsem s úšklebkem a dosti dotčený od Neyterininého obvinění jsem svou sestru olízl přes tvář a vydal se směrem zpět do lesa. Možná i tak trošku z trucu, aby si Parysu vyžrala sama jsem jí tam nechal.

// Borůvkový les - sorka, ale mě se prostě chce psát! :D sólo hra může začít. Par jsem psala, že se o ní Ney postará :D