Gallirea - Příspěvky uživatele

Měl jsem za to, že povídačky mi docela šly. Vždycky jsem měl dobrou fantazii pro to, abych vymyslel něco, co neexistuje a perfektně to do detailů popsal. Kde jsem tyto nápady bral, to opravdu nechápu. "Rád vyprávím příběhy, které se staly." Tímhle jsem jí snad ještě více popíchl k tomu, že tyhle bytosti tedy lelci existují.
Nechal bytosti být. Přeci jen bylo to jen tak pro zábavu vymyšlená konverzace, abych jí donutil přemýšlet nad něčím jiným, než nad tím, co jsem vlastně po ní chtěl. Vše jsem udržel v tajnosti, přesně tak jak jsem si to naplánoval. Další věc byla, zdali se Neyteri bude chtít jít do toho se mnou. Byl jsem připravený i na odpověď, že toho má ta akorát plné kecky a chce jít zpět domů, tedy do Borůvkového lesa.
Netrpělivě jsem si přešlápl, zatím co Ney měla čas si prohlížet vlastní drápky na tlapkách, já jí bedlivě sledovat. Všiml bych si i sebemenšího pohnutí či cuknutí svalů. Tohle byla vážná debata a taková těžší atmosféra byla cítit ve vzduchu. Vznášela se nám nad hlavami. Tiše jsem si odkašlal a čekal na verdikt, který z ní vyleze. Potřeboval jsem se několikrát ujistit, že se jí zde líbí proto, abych se jí na tuto věc zeptal.
Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec hlavu zvedla a podívala se na mě. Strnule a pořád stejným nečitelným výrazem jsem jí pozoroval. Nuže?
Když promluvila, mírně jsem uvolnil své napnuté tělo, které chtělo každou chvíli explodovat. "Já… nenutím tě do toho. Jen mě to prostě napadlo." Dodal jsem tiše. Ještě mi neřekla, zdali to bere nebo ne.
Udělal jsem několik kroků směrem k ní. "Ty jsi prostě princezna a jako princezna bys měla dostat to, co ti náleží." Řekl jsem tak vážně, jak nejvíce to šlo. Tohle by bylo pro ní jako dělané. "Myslím si, že bychom to mohli zvládnout. Tys mě ujistila, že tento les se ti líbí, což je pro začátek to hlavní. Já měl to štěstí, že je ještě volný." Snažil jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. Nucený úsměv mi snad nikdy nešel.
Přišla otázka, jak jsem vlastně na tohle přišel. Pokrčil jsem rameny. Vždyť ti to říkám. "Tenhle nápad se mi v hlavě zrodil nedávno." Pousmál jsem se a naznačil, že můžeme jít dál po lese. Udělal jsem několik krůčků.
"Vím, že jsem ti to řekl narychlo a dlouho tě napínal, ale jen si to představ. Mít vlastní smečku. Vlky, kteří by se starali o tento krásný les. Vždyť je ho škoda, aby zde byl tak osamocený." Dodal jsem a přitom se rozplýval nad lesem. Zamiloval jsem si ho už tehdy, když jsme zde spolu byli. Je ohromný a rozsáhlý. Jako útočiště by byl opravdu výborný.
"Stále je zde možnost říct, že chceš jít domů Ney." Naším domovem byla stále Borůvková smečka. Teď jsem se ale chtěl zkusit postavit na vlastní tlapky a prostě to taky vyzkoušet, tak jako to udělali ostatní. Prostě takový jakýsi další krok, který může partnerství více posílit. Tak jak se rozhodneš, kopretinko? Vytáhl jsem jí malou kopretinku zpoza ouška. Začínala pomalu uvadat a tak jsem jí položil na zem. Následně jsem se narovnal, podíval se Ney a šel o pár kroků napřed, aby měla čas si to promyslet.

// Kopretinová louka

Další řeka byla za námi a já už viděl les, který se k nám přibližoval. Nebo tedy naopak, my k němu. Mohl bych jí navodit pocit temna před očima a neviděla by vůbec nic! V rychlosti jsem uškubl tlamou kvítek kopretiny a jemně jí ho vsunul do srsti za ouško. Vypadala jako dokonalá princezna. Sice mi tvrdila, že nemá ráda překvapení, nehodlal jsem jí nic říkat. Chtěl jsem vidět její výraz, až budeme na místě a začneme znovu vzpomínat na ty krásné chvíle, které mi zůstanou v hlavě nadosmrti.
Začala mi vysvětlovat, jak se to tehdy všechno stalo. Vždyť já vím, že jsi spadla. Vždyť jsi mi málem přistála na hlavě! Zlomyslně jsem se zatvářil.
Zarazila mě otázkou, co jsem tam vlastně dělal. Hm, dobrá otázka. Vlastně jsem se tam schoval, aby mě ty zelené no spíše smaragdové oči nenašly?
"Vlastně jsem tam chytal lelky." Super odpověď, lepší jsi vymyslet nemohl. Zrovna s tímhle jsem se nechtěl přiznat. "Víš, co to jsou lelci?" Právě se mi v hlavě rodil nápad, jak si vymyslím super story o tom, co to vlastně je a jak těžce se to chytá. Hm, jak by to mohlo vypadat, okřídlené, chlupaté a bez noh? Nebo naopak miliony noh a zuby jako kly? Ostré drápy? A velikost této bytosti?
Raději jsem nad tím dál nepřemýšlel.
"Tak a jsme zde." Dodal jsem tiše a zastavil se na hranicích lesa. Byl krásný a přivítal nás docela bez žádné stopy mlhy. Asi na něj bylo až moc dobré počasí. Když jsem se párkrát nadechl, vůně jehličí byla nádherná, ale tak samo byla nádherná i vůně borůvčí.
"Vím, jak moc se ti tento les líbí a jak moc ho máš ráda." Dodal jsem tiše a pokračoval v cestě. Chtěl jsem si ho prohlédnout a zjistit, zdali jsme tu sami, nebo jestli zde někdo už nesídlí. "Chtěl jsem tě tu zase vzít." Usmál jsem se na ní. Kopretina jí stále zůstala za uchem. Konečně jsem se mohl uvolnit. Otřel jsem se o pár stromů.
"Tak mě napadlo… a vlastně proto jsem i Stormovi řekl, že nevím, kdy se vrátíme… že bychom mohli třeba…“ Začal jsem se zamotávat. Nakonec jsem ztichl a posadil se na zem. Bylo tu krásně, takže jsem se rozhodl na okamžik ulehnout do jehličí a pořádně se v něm vyválet.

// Středozemní pláň - přes Řeka Kiërb

Do cesty se nám dostala další řeka. Ty řeky jsou snad všude, vážně. Kdykoliv jsem chtěl někam jít, byla tam řeka, přes kterou jsem se musel brodit. "Za chvíli si odpočineme." Dodal jsem s úsměvem. Jelikož se blížila i naše konečná stanice, byl jsem z toho více nervózní. Snad bude ještě les volný, abychom se do něj mohli znovu podívat.
V tom na mě ale Neyteri vychrlila, že mám prý bokovku. Tohle mě docela zarazilo. Na každém rohu čtyři. Zrovna jsme jednu míjeli, nevšimla sis jí?
"Přesně tak, a právě teď ti jí jdu ukázat, abyste si na sebe zvykly." Převrátil jsem na ní oči, tohle nemohla snad myslet vážně.
"Sám jsem vždycky miloval překvapení a nesnášel, když mi ho někdo pokazil." Ohradil jsem se, aby mě vážně nechala být, protože ze mě nic nedostane.
V rychlosti jsem přebrodil přes další řeku a uháněl si to dál směrem k louce. Mezitím mi Neyteri začínala popisovat to, jaký jsem vlastně byl. Hloupý, naivní a nesvéprávný! Křiklo po ní mé podvědomí, ale navenek jsem působil stále klidně. Začal jsem se usmívat pod tou představou. Samá noha? Sakra kolik jsem měl těch tlapek?
"Co prosím?" Zarazil jsem se, když na mě houkla něco ve stylu, že jsem jí chtěl ulovit já. "Pokud si dobře pamatuji, to ty sis mě spletla se zajícem." Zazubil jsem se na ní. Takže já jsem tě chtěl ulovit jako zajíce. Zavrtěl jsem hlavou. Možná to tak mohlo působit, jelikož jsem si vážně moc nevěděl rady a držel se hodně zkrátka, abych na ní nevybafl s tím, s čím jsem do té doby žil. Jako by se svět stal rázem hezčím, když jsem jí poznal. Začínal nabývat barev, už nebyl tak ošklivě černo bílým.
"Ty ani nevíš, že mi tě poslal samotný vlčí Bůh." Švihl jsem ocasem a pokračoval v cestě.
Zvědavá žábo. Nemohl jsem si odpustit menší poznámku ve své mysli. Pořád se jen vyptávala, kam jdeme a teď dokonce jak dlouho. "Dlouho kopretino, dlouho. Dokud nedojdeme na samotný konec světa." Řekl jsem vážně, ale mé oči jiskřily napětím a vzrušením. My se totiž blížili k cíli. Byl jako na dosah tlapky. Stačilo jí jen natáhnout a dotknout se jí.

// Sarumenský hvozd

// Vyhlídka - podél řeky Midiam

Pozvedl jsem obočí. Už už jsem to málem řekl, kam jí vlastně vláčím, když jsem se včas zarazil. "To pochopíš, až budeme na místě." Doufal, jsem, že mé překvapení jí příjemně překvapí a nevyděsí či nezklame. Krev se mi v žilách vařila a to mě pohánělo dál a dál rychlejším tempem.
Neyteri začínala bazírovat o tom, co vlastně chci udělat. Rozejít se, i když to by nebylo vůbec špatné. Pak bych byl ale odsouzený ke smrti. Co bych zde asi dělal sám? "I na rozchodu musí být to správné místo a atmosféra." Dodal jsem nezaujatě, jako bych to ani nebyl já. Všechno musí být přeci naplánované a tak jsem to měl rád. Všechno muselo mít svůj řád.
"A i k zabití je dobré si počkat. Přeci tě nezabiji před tolika očima." Těch svědků a pak bych tě musel odklidit, protože by asi mrtvolu nechtěli v lese mít.
Zastavil jsem se až u řeky. "Až po tobě." Zazubil jsem se na ní a počkal, že se pustí do vody, která je v místech plná pyraní a takových těch rybek, co rády okusují tlapky. Následně jsem do vody skočil za ní a přebrodil se na druhý břeh. Voda nebyla vůbec studená, naopak byla hodně příjemná. Kývl jsem hlavou směrem, kam jsem chtěl jít a dal se zase do klusu v daném rytmu.
Přitakal jsem jí. "Tak nějak by to mělo být." Druhá zima před námi. Pamatuji si jak jsem jí potkal. Dodnes mám ty její oči a výraz před očima. Podíval jsem se na ní, když měla nějakou nemístní poznámku. "Co že jsem byl?" Zasmál jsem se, jelikož tohle jsem vydržet bez smíchu nemohl. Ňuňatý? Co to vlastně je?
Zavrtěl jsem hlavou. "Náhodou si pamatuji na to, jak ses ke mně přikutálela. Byla jsi taková…“ Na okamžik jsem se odmlčel. "Taková roztomilá. Nevím kdo se v tu chvíli bál více, jestli ty, nebo já." Rozesmál jsem se znovu. Při té vzpomínce mi srdíčko snad i poskočilo a udělalo pár nepatrných bouchnutí navíc.
"Viděl jsem tě už nahoře na tom kopci." Přiznal jsem se. To že jsem se po mém prozrazení zdejchnul a zahučel dolů ze srázu byla už věc druhá. Byl jsem hodně jiný v té době a přesně tomu odpovídalo mé chování. Doslova mě zaskočila tím, jak krásná byla a vlastně pořád je.
Středozemní pláň nás přivítala. Jako obvykle, nikde nic nebylo. Což se vlastně dalo čekat, asi bych byl vyjevený, kdyby se zde snad objevil nějaký strom nebo tak něco.

// Kopretinová louka - přes Řeka Kiërb

// <--- Borůvkový les

Mé tlapky překročily území Borůvkové smečky. Byl jsem celý natěšený, ale ve tváři jsem nedal nic znát. Chtěl jsem alespoň nějakou dobu hrát na netykavku, aby nepřišla na to, co mám zalubem.
S kamennou tváří, na které mi mírně pohrávaly známky hněvu, jsme se posouvali dál. Vyhlídka byla před námi a než jí vylezeme, nějakou tu dobu to potrvá. Na nic jsem nečekal a trošku přidal do kroku. Budeme si muset trošku máknout. Za chvíli bude tma a já chci tmu, nebo alespoň západ slunce. Mrskl sem ocasem ze strany na stranu. Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri. "Tohle jsem měl udělat už dávno." Broukl jsem k ní a pokračoval v cestě. Moc dobře jsem si všiml onoho zděšení, které její tvář má. Tohle mě nikdy nepřestane bavit. Mírně jsem se pousmál, ale ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, jsem okamžitě změnil výraz. "Kam myslíš, že jdeme?" Tázavě jsem se na ní otočil. Chci vědět, jestli to alespoň tušíš."
Vyhlídka se přibližovala a naše tlapky onedlouho narazily na její pevný podklad. Nahoru a pak zase dolů. Zpomalil jsem krok, jelikož svah byl dosti příkrý a já se chtě nechtě zadýchal. I přesto jsem se snažil vyšplhat nahoru s veškerou grácií a mimo to ještě pomáhat Neyteri, aby nezpomalovala.
"Nemáme moc času, pojď." Vybídl jsem jí, když jsme dorazili na vrcholek Vyhlídky. Výhled zde byl libový a doslova královský. Mé oko se dívalo jen jedním směrem. Vůbec jsem z toho místa nespustil oči.
Podíval jsem se na ní. Sice vnitřně taji pod lichotkami, ale teď to musím vydržet. Plaše jsem se na ní usmál. "Brzy to budeš mít za sebou." Zastříhal jsem ušima a vydal se dolů směrem k řece, která byla nedaleko. Kousek odkud je i středozemní pláň, mohl bych to vzít přes ní. Tam jsme se dali dohromady. Hrozně rád bych věděl, jestli má nějaký zmatek v hlavě, nebo mi jen slepě věří.
Rozklusal jsem se ze svahu, div jsem ze sebe neudělal zase jednu obrovskou neřízenou kouli. Svah jsem zvládl bez sebemenší újmy a to je co říct. Řeka se nám přibližovala a byla téměř na dosah. Malé občerstvení a ochlazení v podobě vody. Docela mě bavilo být takhle tajemný.
"Víš jak dlouho to je, co jsme se dali tady nedaleko na středozemní pláni dohromady?" Snažil jsem se jí tuhle situaci ulehčit. Přeci jen jsem viděl, jak je celá nesvá. Tímhle bych jí mohl zabavit a přitom jí dostat tam kam potřebuji.

//---> Středozemní pláň, přes řeku

Jak jsem předpokládal, Neyteri byla více vyjevená než Storm. Koutkem oka jsem se na ní přísně podíval. Děsila se, jako by snad byl konec světa a přitom neměla šajnu, co mám vlastně v plánu. A že byl můj plán dokonalý.
Storm mě vyslechl bez sebemenšího záškubu svalů. Jeho klid a vyrovnanost bych chtěl opravdu mít. Všechno to pobral prostě tak, že je to naše rozhodnutí a jestli uvízneme někde v močálu a už se nevrátíme, prost to bude respektovat. Vzpomenu si na to, co jsem říkal, až tam budu viset po bradu v močůvce.
Storm se s námi rozloučil a já mu opětoval úsměv. "Děkujeme za vše Storme." Koukl jsem na něho a následně na tu malou žabku, co stála vedle mě. Rozešel jsem se a na pozdrav kývl Vločce a Stormovi. Jdeme. Poslal jsem myšlenku Ney do hlavy a ležérním krokem jsem se vydal směrem k hranicím lesa.
"Musím si s tebou promluvit mladá dámo." Dodal jsem schválně protivným hlasem. Proč bych jí měl říkat kam jí beru? I když popravdě cesta byla dlouhá a nevím, jak dlouho na ní dokážu být takhle neutrální a nezaujatý. Troška dobrodružství nám ale neuškodí. Popravdě jsem se na to i těšil. Uděláme si cestu dlouhého putování. Na Neyteri jsem moc nemluvil, zbytečně by mě rušila při mém orientačním smyslu, který právě byl zapnutý a snažil se si vzpomenout, kudy cesta vedla právě na ono místo, kam jsem jí chtěl dovést. Řekl bych, že musíme směrem k vyhlídce. Bylo zvláštní zde necítit pach po tak dlouhé době žádného z vlčat a vůbec Sayapa a Haruhi. Ale co se dalo dělat.
Blížil jsem se mlčky k hranicím. Občasně jsem se podíval po Neyteri, která poslušně kráčela po mém boku. Kde my dva jednou skončíme, to by mě vážně zajímalo. Švihl jsem ocasem a přidal do kroku. V dáli jsem už viděl hranice, kde končí les. Směřovali jsme zatím k vyhlídce. Pokud by to bylo možné nebo nutné, mohli bychom tam přenocovat. Jenže já nechtěl moc ztrácet čas. Měl jsem vše dosti naplánované a zbytky plánů, se mi právě rodiny v hlavě. Třeba ten, kudy správně jít, tam kam chci. Jenže co když jsme zde vážně naposledy? Na hranicích jsem se na okamžik zastavil a vnímal energii lesa. Následně jsem jej opustil a snažil si jej vůni zapamatovat navždy.

// --->Vyhlídka

Prohlédl jsem si nově příchozího. Byl velice zajímavě zbarven o tom žádná. Něco mě ale na něm znepokojovalo. Přešlápl jsem si a poohlédl jsem se na Neyteri. Ta se právě ke mně přišpendlila a mé koutky zacukaly do jemného úsměvu. Otočil jsem hlavu zpět a koukl se na Storma, který na nás téměř nereagoval. Tedy reagoval pouhým dovětkem. Udělal jsem krok blíže k němu.
"Mohli… mohli bychom s tebou na chvíli mluvit?" Má otázka směřovala na Storma. Pousmál jsem se na něj a udělal pár kroků zpět. Nakonec jsem se rozhodl udělat ještě pár kroků stranou od nově příchozího a Vločky. Poslední dobou se mnou dosti mlátily hormony a já si připadal jako právě dospělý jedinec.
Počkal jsem si, až naše alfa přijde blíže a postavil se vedle Neyteri. Měli bychom nějaký ten čas spolu strávit i mimo území. Popravdě mi přijde, že mi rozumí mnohem více než kdykoliv jindy.
Nevěděl jsem jak to přesně Stormovi říct a doufal jsem, že se neurazí. Byl jsem přeci jen ochránce lesa a sic Coffin nebyl ještě zpět, byli zde členové, kteří by les obhájili.
Když Storm přišel, mírně mě to znervóznělo.
"Storme, hrozně rádi bychom šli zase jednou mimo území. Tak nějak nás nutí i jedná nepatrná věc, která se moc důležitá." Tím jsem vlastně chtěl říct, že nevím kdy a jestli vůbec se vrátíme. Podíval jsem se na něho jako vlk na vlka.
"Vlastně… ani nevím kdy a jestli se vrátíme." Podíval jsem se na něho úzkostným pohledem. Ale vnitřně jsem cítil, že opravdu musíme alespoň na nějakou dobu jít mimo les. Měl jsem ho hrozně rád, ale připadal jsem si svázaný, když jsem nebyl tak dlouhou dobu mimo něj.
Koutkem oka jsem se podíval na Vločku, která byla stále u toho nováčka. Pořád mě na něm něco dráždilo a právě proto jsem opravdu váhal, zdali máme les opustit a vydat se na menší dobrodružnou výpravu, nebo raději zůstat zde a pohlídat si ho.
"Pokud by ti to tedy nevadilo, vydali bychom se hned." Pousmál jsem se a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Cítil jsem se díky tomu totiž dosti provinile. Podíval jsem se na Neyteri. Připravená na dobrodružství? Jako tuláci jsme byli velice často na výpravách.

Naklonil jsem hlavu na stranu, jelikož mě zaujala jedna věc. Manželství? A tohle je zase co? "Takže ty tomu říkáš manželství?" Dodal jsem pobaveně. Vlčice měly nejspíše stále takové to nutkání, tomu dávat velice honosné názvosloví. Jsem volný jako pták a můžu si dělat, co chci! I když jsem moc dobře věděl, že ta volnost je mi tak trošku omezena. A vůbec, řekla, že se nesou značné oběti, jakou oběť nese ona? To by bylo na dlouhé filozofování a mě se popravdě teď moc přemýšlet nechtělo. Jsou to vždycky zbytečné dohady co a jak a proč.
Pohodil jsem hlavou a vyskočil na tlapky. Začal jsem něco jako klusat na místě a přitom prudce zvedat jednotlivé páry tlapek do rytmu klusu. "Vidíš?" Chtěl jsem tím poukázat, že to a mě nemá žádný vliv. Nakonec jsem ukončil svou seanci a taneční kreaci. "Síly mám na rozdávání." Schválně jsem tam jako ona udeřil tlapkou do země, která mi mou energii zpětně předala. Byla moc suchá a tvrdá na to, aby pohltila mou energii vydanou z tlapy. Zazubil jsem se přitom na Neyteri. "Jsem téměř nesmrtelný!" Zahalekal jsem vítězoslavně, přitom mě mohlo skolit cokoliv. Padlý strom, uvolněný kámen, který by mě rozmáčkl jako štěnici či blechu. A nebo už jen zranění při lovech a podobné věci. Já jsem si však nic z toho nikdy nechtěl připustit. Podle toho jsem se taky choval.
Nabručená Neyteri se ke mně otočila zády se slovy, že pro mě odmítá cokoliv dělat. No tak dobře. Otočil jsem se k ní zády taky a posadil se na zadnici. V tom jsem ucítil pach nesoucí se lesem. Jakýsi cizinec byl nejspíše na hranicích, nebo přímo v lese. Automaticky jsem se postavil a zadíval se směrem, odkud pach přicházel. Mírně se mi naježila srst na zádech. Normálně bych se tam hned rozešel, ale byl jsem zde s Neyteri, tedy s největším lenochodem na světě, který neudělá navíc ani krok.
Když jsem se na ní podíval, zrovna mě pozorovala. Nejspíše čekala, kdy si pachu všimnu i já.
Tak trošku mě zakecala její další otázkou. Cožpak tě vůbec nezajímá, kdo se to tu poflakuje po lese? "Jelikož podzim bude co nevidět, myslím si, že budu stále tady a stále s tebou." Pohled jsem měl zase nepřítomný, jelikož mě dosti lákalo, zkontrolovat situaci. Někdy jsem si sám uvědomoval, že jsem možná až moc vážný v těchto věcech, jenže nutkání je nutkání.
Celý jsem se zavrtěl. "Víš, že mi to nedá. Nezajdeme se jenom podívat, jestli u toho vetřelce někdo je? Pro jistotu a můj vnitřní klid." Popravdě jsem tak trošku tušil, že u něj už bude Vločka, tedy naše gamma. A jelikož se před chvílí vrátil i Storm, určitě už u něj byl. Ale co kdyby náhodou…
Udělal jsem malý krůček vpřed, ale hned jsem se zastavil. Ohlédl jsem se na svou partnerku a pousmál se. Určitě chápe mé prapodivné chování a nutnost, abych měl přehled.
Rozešel jsem se tedy přes les a nijak nespěchal. A netrvalo to tak dlouho. Mezi stromy se zjevily tři postavy. Jemně jsem drcl do Ney. Vločka to má asi pod palcem. Nejspíše jsem byl vážně pomalý, jelikož nováčky vždycky přebírala ona a já než přišel za cizím pachem, už o ně bylo postaráno.
Zastavil jsem se s patřičným rozestupem od skupinky vlků. Ta se skládala ze Storma, Vločky a neznámého. "Zdravím… Všechno v pořádku Storme?" Zeptal jsem se ho s nezaujatým a nečitelným či bezvýznamným výrazem. Následně jsem se podíval na Vločku a mírně pokynul hlavou i jí na pozdrav. Ale vypadalo to jako obvykle. Vše pod tlapkou měli naši výše postavení. Takže to bylo nejspíše opravdu zbytečné sem jít. Každopádně jsme si protáhli alespoň kosti a až nás odpálkují, zalezeme zase někam do nory, kde nebudeme na očích.

Možná kdybych se vždycky tak necpal, vypadal bych zcela jinak. Moc se mi totiž nechtělo věřit, že to břicho není tlusté. Možná na mě někdo ze srandy použil magii iluzí a já ho teď vidím zcela jinak? To bylo velice nepravděpodobné.
Pootevřel jsem tlamu v překvapení. "Tyyy." Vydal jsem ze sebe, když jsem právě zjistil, že mi nahlédla do mé mysli. Tak to nebylo vůbec pěkné! Slyšíš?! Mě se to nelíbí. Špikoval jsem jí přitom pohledem. "To je teda drzost!" Sykl jsem na ní uraženě a mírně odklonil naštvaně hlavu. "Nepojdu, mám dostatečné zásoby tuku." Protestoval jsem. Na svých zásobách bych nejspíše přežil i celou zimu bez jediného sousta. No celou zimu asi né, ale nejméně polovinu nebo tři čtvrtinu určitě ano.
Ještě stále mírně dotčený, že se mi koukla do hlavy, jsem se podíval zpět na ní. Zrovna zvedla tlapku, pod kterou byl rozmáčknutý brouček.
Tentokrát jsem tlamu otevřel a tvaroval jí do Ó. Chtělo se mi hrozně smát, jelikož není to tak dlouho, co mě hubovala za pavoučka, kterého jsem pouze topil ve vodě a následně si ho položil na tlapku, aby to všechno zkontroloval. A ona sama tady zašlápne broučka, který kdyby byl vcelku, tak by nemusel vypadat vůbec zle. Zaškubal jsem sebou v dušeném smíchu a musel si jednou tlapkou zakrýt tlamu.
"To jsem tedy viděl, až moc dobře. Jsem zvědavý, co ti na to řekne jeho rodina." Znovu se mi chtělo smát a já se musel držet na uzdě, jelikož kdybych propukl v smích, asi by mě umlátila tlapkami.
Tentokrát jsem ale pro změnu přidupl tlapkou do země já a bylo to kupodivu bez zakřupání. "A já jsem se rozhodl, že teď nechci." Přesně teď jsem se choval jako malý nevycválaný capart, který si ze všech dělá jen dobrý den. Mírně jsem se u toho zamračil. I kdybys mi tu větvičku nacpala do zadnice! Osočil jsem se na ní ve své mysli.
Znovu jsem zpozorněl, když jsem uslyšel další hromy. Tak nějak spíše doznívaly, ale za to se snesl déšť, který jsme potřebovali. Konečně. Doufal jsem v lepší a hlavně dýchatelnější vzduch, který prozatím nebyl nic moc. "No konečně." Poznamenal jsem a podíval se znovu směrem do korun. Léto bylo fajn, ale né nepříjemné dusno, které mě škvařilo jak zevnitř, tak z venčí a nedalo se prostě nic dělat. Leda sedět celý jen v jezírku, jako nějaká žába. Ještě bych zezelenal.
"Ty se chceš schovat?" Zeptal jsem se s obavami, jelikož se mi zrovna nikam nechtělo. Tedy myslím do úkrytu. Sice by tam bylo asi lépe, jelikož je tam chlad, každopádně jsem byl rád za minimum kapek, které se prodraly přes koruny stromů, až na mou srst. Ta totiž v dusnu uschnula neuvěřitelně rychle. "Raději bych zůstal na dešti." Dodal jsem a doufal, že se nechce pouštět do velkých akcí a to ve znamení přesunu do úkrytu.
Zastřihal jsem ušima. Alfa je doma. Při té myšlence mě mírně zašimralo v břiše, jako bych snad jemně znervózněl. Ale důvod? Ten mi nebyl znám. Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri.
"Umíš si chytit ocas?" Zeptal jsem se jí a bedlivě si jí změřil. Měl jsem totiž nový nápad pro hru. Ten kdo si chytne dříve svůj vlastní ocas, vyhrává a ten kdo prohraje, bude tomu druhému sloužit. Ani nevím, co se mi to v hlavě pořád pletlo o sloužení, ale nemuselo by to být vůbec špatné. Možná taky proto, že Ney měla roli pečovatele a vlčata stále nikde. No vlčata, už budou pěkně velké! Rád bych je zase viděl, ale naše rodinka se ještě nevrátila a nejspíše mají spoustu práce s výukou vlčat. Je sice fakt, že já se učil téměř všechno sám, ale každý to má tak nějak jinak. Hlavně když je rodina celá. Ušklíbl jsem se nad tou poznámkou.

Sic jsem se snažil, ze sebe dostal slova, která mě právě trápila, ale neodolala menšímu úšklebku. Zamračil jsem se na ní. Asi to bylo vtipné a normálně bych se tomu smál či jí oponoval, ale když to vzešlo z mé hlavy, bylo to důležité a né pro smích. Jak jsem na to přišel? Dobrá otázka. Mírně jsem se zaklonil, ale jen tak, abych nepřepadl dozadu. Tlapkou jsem si poplácal po břiše. "Přijde mi velké a to jsem ani nežral." Posadil jsem se zase normálně, abych jej zase tak nějak zakryl za monstrózní množství chlupů. Určitě se mi v hlavě směje. Naklonil jsem svou hlavu mírně na stranu.
Mlaskl jsem dosti hlasitě, aby to slyšela i ona. Nejsem tlustý jen? Jen co? Nakonec dodala slovo mohutný. No popravdě to mi moc nepomohlo. V jiném překladu je to přeci jen tlustý no ne? I přesto, že se mě snažila uklidnit, se jí to docela dařilo. Každopádně jsem byl ale rozhodnut, že další sousto jídla jakéhokoliv si vezmu maximálně tak za měsíc či při dalším smečkovém lovu. Hm, to sice asi chcípnu hlady, ale alespoň budu hubenější a s mojí mrtvolou nebudou mít tolik práce. To bylo jedna pozitivní věc na tom všem.
Začala mě nutit do borůvek. Udělal jsem velice zkroušený výraz, jako by mi tím hrozně ubližovala jak psychicky tak fyzicky. Takový ten nevinný pohled malého vlčete, které za nic nemůže a přeci jen se po něm štěká. "Opravdu musím?" Zeptal jsem se a hlas mi přitom několikrát přeskočil na chraplavý. Takového Morfa ještě nezná. Okamžitě mě to napadlo a pomalu jsem si přitom lehl k ní.
Schoulil se do miniaturního klubíčka, co mi jen tělo a kosti dovolily. Snažil jsem se tak působit malý a neviditelný. Ocas jsem si přehodil přes čenich, takže na ní koukaly jen mé oči. Uši jsem rovněž přiklopil k hlavě. Já teď borůvčí nechci, jenže jak jí to mám vysvětlit, když jsem jí před chvílí vyhnal, že mám velký hlad a chci žrát? V tomhle byly vlčice jiné, více starostlivé a převážně vždy uražené, když někdo odmítl jejich dobroty. A já ňouma jsem si je ještě vyžádal.
Když se začala bavit o lese, nastražil jsem uši jejím směrem. "Je to pravda, mám pocit, jako by zde nikdo nebyl. A jestli je, musí být někde pěkně schovaný, aby jej nikdo jiný neotravoval." Zachraptěl jsem a stále mumlal pod svým ocáskem, který schovával mojí tlamu a čenich. Jen občas jsem mírně pohnul samotnou špičkou ocasu. Fakt úžasný kontrast. Tělo černé, bez přechodu a na konci bílé. Měl jsem chuť si tu špičku od mala ukousnout.
Bylo to až k nevíře, ale den, který byl neuvěřitelně dusný a nesnesitelný byl za námi a společně s nocí přišel větřík. No konečně. Úlevně jsem se zavrtěl. Už jen samotná noc doprovázela téměř vždy úlevu od parných dní. Uši jsem pootočil někam za sebe. Jako bych snad slyšel hromy? Přišlo mi to až neuvěřitelně rychlé, jak se roční období střídají. "Čas hrozně letí." Poznamenal jsem a vykoukl ze svého provizorního úkrytu. Postavil jsem se a hleděl směrem, odkud přicházelo jemné rámusení. Nejspíše přijde bouře.
Ale teď vážně, vždyť jsme sotva přišli a už je zase léto. Nikdy mi ten čas neletěl tak rychle jako tady. To by byl vhodný čas pro další paranoie, ale na to jsem teď nechtěl myslet. "No vážně, teď byla zima. Ani nevím, kdy bylo jaro a už se o slovo hlásí léto?" Po létě je podzim a hned za ním zase ta zima. Jenže tentokrát se nebudu muset obávat o nás dva, jelikož máme smečku a jestli nic neprovedeme tak by nás neměli vyhostit. Což by znamenalo teplý domov a dostatek jídla. Což je parádní. Ohlédl jsem se na to drobné tělíčko, které zde se mnou bylo.

Jazyk se mi lepil v tlamě, jako kdyby to byla vyprahlá pustina. Bylo nepříjemné dusno a všechno bylo prapodivně klidné. Až podezřele klidné. Pohledem jsem kontroloval nebe, jenže přes lístky stromů toho moc k vidění není, jen že je docela průzračně modré. Sakra kdyby alespoň foukal větřík, vždyť takhle se upečeme. A to jsem nemyslel na to, jak musí být na přímém slunci. Tam by byl ze mě do chviličky škvarek, ještě s tou černou srstí. Jediné co by zbylo, by byly dvě mé bílé tlapky a špička ocasu. Ty jako jediné by přežily.
Neyteri mě ujistila, že zde budou nějaké bobulky. Věděl jsem, že to nakonec řekneš. Pousmál jsem se. Vždyť je dokázala vykouzlit i v zimě a to byly kořeny a všechno zmrzlé. Teď mají keře našlápnuto k dozrání a to už pro ni přeci nemůže být tak těžké. Mlsně jsem si olízl čenich. Zavrtěl jsem se celý na zadnici. Kdybych mohl, nejspíše bych se potil jako prasátko. Jenže naše potní žlázy neexistovaly, a když už tam někde u polštářků a tam mi byly popravdě k ničemu. Vyplázl jsem na okamžik jazyk ven, abych se tak nějak zkusil ochladit. Vzduch nebyl vůbec příjemný ba naopak, sám byl velice horký a spíše to zhoršil, než aby tomu pomohl. Zavřel jsem tlamu zpět a zoufale se podíval po okolí.
"Tak už běž, moje bříško by chtělo papat." Zazubil jsem se na ní. Přistoupila ke mně a namáčkla se mi na krk, jako by se mnou jednou pro vždy loučila. Projel mnou prazvláštní pocit. Nakonec se rozhodla tedy jít, jako by šla na samotný kraj světa. Pozoroval jsem jí, jak se nepatrně vzdaluje. Povzdechl jsem si, a abych nějak zkrátil čas, který jsem měl zde trávit sám, praštil jsem sebou o zem. Ano přesně tak, zrovna jsem měl krásně vydrbaný kožich a já se zase válel na zemi. Ta byla totiž o něco chladnější, takže jsem se převalil na záda. Pohledem jsem zkoumal své bříško, které mi přišlo nějaké větší. Že bych taky přibral? Zděšeně jsem se posadil zpět a snažil se něco vykoumat. Začínaly mě přepadat paranoie. Rozhlédl jsem se kolem a Ney neviděl. Potřeboval jsem vědět její názor. Snad nejsem příliš tlustý. Což o to, vždycky jsem se uměl dobře nažrat, ale smečka dopřává mnohem více jídla, a kdo by ho odmítl no ne? Asi bych se měl trošku omezit v jídle. Proto bych měl najít Neyteri, aby nic nehledala.
Rozhodl jsem se držet hladovku do doby, dokud si nebudu připadat zase zcela v pořádku. Postavil jsem se a nervózně se porozhlédl. Kam šla.
Na nic jsem nečekal a rozklusal se po pachu. Ten mě zavedl přímo k ní a to dokonce na místo, kde jsem se ještě před několika hodinami prohnal keříky. Byly to nejspíše keříky s borůvkami, které zde držely po celou dobu krásnou vůni. Zastavil jsem se na místě. Neyteri právě prováděla něco s keříky, jejichž plody dozrály o něco rychleji. Následně si lehla a do tlamičky si nasypala pár borůvčí. No to je mi život. Ušklíbl jsem se. Jakmile jí to prošlo hrdlem, snažila se o zavití. Tiše jsem k ní přistoupil a postavil se nad ní. Pozoroval jsem její reakci a jenom civěl. "Já… jsem si to rozmyslel." Dodal jsem vážným hlasem a obešel jí. Posadil jsem se k ní a tlapkou sklonil další větvičku s borůvkami k její tlamě, aby si vzala další.
Na tváři mi pohrával starostlivý výraz. "Ty Ney." Oslovil jsem jí. Bude lepší, když mi to řekne ona. "Připadám… připadám ti… no tlustý?" Podíval jsem se na ní koutkem oka a větvičku mírně oddálil. Nervózně jsem se na ní koukl.

Hopskal jsem si vlastní cestu v lese a uvědomoval si, jak je tento les obdařený na všechnu krásu přírody. Docela mě překvapilo, že mi partnerka nijak neoponovala a jednoduše se nabídla, že pro něco opravdu skočí. Je to vážně tak jednoduché? Řeknu jí běž a ona poběží? Řeknu stůj a ona bude stát? Kdesi v hlavě se rodila další malá ješitná věcička, které se to začínalo moc zamlouvat. Ovládat někoho, aniž by cokoliv namítl.
"Já a nudit?" Podíval jsem se, jestli to myslí vážně. Najdu si toho pavouka a budu ho tu celou dobu trýznit. Jakmile přijdeš, ukončím jeho trable smrtí. Povyskočil jsem si a na okamžik se zastavil. "Nějakou zábavu si tu najdu." Dodal jsem neškodně, aby to neznělo tak, že hodlám tyranizovat malé stvoření. "Jenže ty je umíš dobře najít i v roční dobu, kdy prostě nerostou." Zamračil jsem se a koutkem oka se po ní podíval. Dokázala to v jakém kolik ročním období, tak proč né teď?
Umanutě jsem se posadil na zadek. "Přesně tak, zůstávám a čekám na svého sluhu, až mi přinese jídlo." Zazubil jsem se a ještě k tomu dodal. "Najdeš mě přesně tady. Nikam jinak nepůjdu." I když zrovna tohle nebylo vůbec jisté, převážně jsem počítal s tím, že půjdu hledat nějaké malé chrobáčky a podobnou havěť.
Zavrtěl jsem se na zadnici a rozhlédl se okolo nás. Přepadl mě nepříjemný pocit, že nás někdo pozoruje. Zkontroloval jsem koutkem oka téměř každičký strom, ale nic podezřelého jsem neviděl.
"Ale jestli nechceš, nenutím tě." Odkašlal jsem si u toho a začal si uvědomovat, že to nejspíše myslí opravdu vážně. Hm, že by opravdu odešla z lesa jen proto, aby mi přinesla něco na zub? To se jí moc nepodobá. Na jednu stranu jsem nechtěl, aby odešla a nechala mě samotného. Měla pravdu, co tu vlastně budu dělat sám? Jenže jestli mi tam moc chtěla něco ulovit, proč ji v tom bránit no ne? Tak co tedy?
Zvedl jsem k ní pohled a pozoroval, jak se tedy rozhodne.

Neovládal jsem nejspíše tolik magií jako ona. Bylo úchvatné vědět, co všechno se svými magiemi svede. Už jen to že má zemi a vodu je něco. Měla jich určitě mnohem víc a já věděl hned další a to myšlenky. Neměl jsem tolik vytříbený vkus jako ostatní vlci, nebo mi jen nebylo souzeno mít takové krásné magie. Které se především pojily s přírodou. Žádná má magie se nepojila s přírodou kromě teda elektřiny, ale i ta byla uměle vyvolaná a pak oheň, který jsem neovládal skoro vůbec. Taky jsem na to málem doplatil a musel malý oheň hasit tlapkami. Ještě teď mě pálí polštářky!
Chtěl jsem jí při tom dění a kouzlení s vodou pozorovat, ale to nebylo možné. Jestli jsem chtěl mít čistá záda, musel jsem k ní sedět zády, což dává logiku a tak jsem o tyhle čáry přišel. Musela to být pěkná podívaná. Ve spojení s jejími něžnými tlapkami, je to dokonalost sama.
Ušklíbl jsem se, jelikož to právě ona vypustila toho pavouka z mých spárů. To je drzost. Tak těžce jsem ho chytal a ochočoval! No dobře, prostě jsem ho hodil tlapou do vody, ale to na tom nic nemění. Je to jako s tím hadem! Chtěl jsem ho tak moc, neměl nikde nikoho a byl tak maličký. Při té vzpomínce jsem byl prostě rozhodnut, že se jednou pro něj vrátím a odnesu si ho. Neyteri to řeknu až poté, co bude had s námi v pelíšku. Vycenil jsem zubiska v úsměvu. "Množit?" Nasadila mi do hlavy nového brouka. Hm, co bych chtěl vidět. Kolik může mít takový pavouk malých pavoučat? Představa, jak na mě vyšle svou rodinku, která mě bude chtít zneškodnit, nebyla nijak příjemná, ale taky né reálná. Množit, to slovo se mi líbí!
Když jsem konečně zanechal myšlenky být myšlenkami, měl jsem pocit, že uběhla věčnost. Ani jsem si neuvědomil, že stále ležíme ve vodě. Opřel jsem jí hlavu o malý kousek hlíny, která tady dělala menší břeh či ohrazení oné tůně. Sám jsem se pak přemístil o něco níže, aby mí hlava a tlapy byly zhruba na úrovni bříška. Posadil jsem se a následně začal jemně pod vodou její bříško masírovat, tak jak to dělala s mými zády. Vidíš? Nezapomínám! Začala se soukat ven z vody s tím, že má nějaký báječný nápad. Chytil jsem jí za zadní tlapky a přitáhl jí zpět. "Nikam mladá dámo, já ještě neskončil." Tentokrát ležela na břiše, a abych na ní nemusel sedět, posadil jsem se vedle ní a pokračoval dál v masáži zad. Můj úmysl je dobrý! Musíš se poddat. To že si ten kožich vyklepala od vody, jí bylo k ničemu. Znovu byl celý mokrý. Tak já jsem čuně, ale co ona to nosí na zádech? byla to snad nějaká housenka či co. Tlapou jsem to odmrštil někam do pryč. To jí raději nebudu říkat. Ještě by šla hledat tu housenku, jestli se jí náhodou něco nestalo.
"Tak co je ten úžasný nápad?" Dodal jsem a zrovna se věnoval očistě její hlavy.
Jakmile jsem dokončil i já její očistu, pomocí hlavy jsem jí vyšťouchal ven z vody. A teď se půjdeme někam pěkně ušpinit! Až mi to přišlo nepřirozené, být tak moc čistý.
Začal jsem se pomalu oklepávat, až se ze mě stala rotující koule chlupů. Voda stříkala na všechny strany. Ukončil jsem svou imaginární sušičku a ohlédl se po Ney.
"Kožešiny? Je ti snad zima?" Zažertoval jsem. "Mám ten dojem, že hodně vlků ocení spíše chlad úkrytu, nemyslíš?" Zeptal jsem se a udělal pár kroků směrem k ní. Ale když jinak nedáš a moc to chceš… Naklonil jsem hlavu ke straně. Já tam tedy už nějakou tu dobu nebyl v jeskyni. Ale co jsem si pamatoval, kožešin tam bylo dost. Možná jí jen nevoní. I přesto by bylo ale možná lepší měnit kožešiny před zimou, aby byly pěkně nové.
"Já mám lepší nápad." Odmlčel jsem se na okamžik. Jelikož v lese bylo vážně ohromné ticho, nejspíše jsme zde byli sami. Nebo je taky možné, že někde v rohu lesa byl někdo schovaný. "Já tady počkám a ty mi něco ulovíš. A můžeš přinést i nějaké ty tvé bobulky. Pak mě nakrmíš a já si schrupnu." Zazubil jsem se na ní a čekal, že mě vynese v zubech za okraj lesa.

Jelikož čištění pro tentokrát nebyla má práce, mohl jsem zkoumat okolní svět. Ponořil jsem přední tlapky do vody, která byla vážně příjemná a vlažná. Docela mě zajímalo, z čeho to vlastně je, abych neseděl v dalším bahně. Jak se tam ta voda bere, že nepřeteče? Bylo to prapodivné. Vypadalo to, že ve spodu jsou snad kameny a někde mezi nimi vytéká voda. Proč ale nepřeteče? To mi byla záhada. Možná že někam pokračovala dál. Třeba tam byla další neviditelná a nepatrná dírka, kde ta voda dál pokračovala. Ještě jednou jsem udeřil tlapou o hladinu vody. Jenže nic nenaznačovalo tomu, abych tuto záhadu vyřešil. Kašlu na to. Zamručel jsem u toho a všiml si, že Ney ještě nezačala. Otočil jsem hlavu do strany a periferně jí viděl, jak se přibližuje. Do práce princezno do práce. Stěžovala si, že se nemá o koho starat, protože tu nejsou vlčata. Myslím si, že nahradím tak deset vlčat. Už jen velikostí a tím, že se mi vážně daří přitahovat vše, co je špinavé. Uvelebil jsem se ještě pohodlněji. Neyteri se pustila do práce.
Vodu jsem cítil stékat po srsti. Chvíli trvalo, než se voda dostala až na kůži. Jakmile se voda dotkla kůže, mírně mě zamrazilo. Byl to zajímavý pocit. Následně se voda dostávala přes srst na další a další místa. Jak by vlk vypadal bez srsti? Zaklonil jsem hlavu směrem dozadu. Asi bychom byli pěkně hnusní. A byla by nám zima. Ale stejně. Do kožichu se zase chytalo hodně věcí a špatně se čistil.
Teprve až teď mi došlo, jak dostává vodu výše na mé tělo, které ční z vody? "Ney?" Sklopil jsem uši k hlavě. Do prkené ohrady co je tohle zase za čáry. Neslyšel jsem vodu ani šplíchat, prostě nic. "Jak… jak zase děláš tohle?" Byla více strašidelná, než se vůbec zdálo. Co všechno ovládá? Nejvíce mě ale děsila její podobizna malého vlčete. Sice ten hlas byl velice vtipný, ale ta velikost. Nic pro mě. Už přes to všechno byla menší a drobnější. Pche, jenže aby to bylo naopak. Něco jsem si zamrmlal pod vousy a hlavu vrátil zpět ze záklonu.
Naštěstí jsem pro kontrolu toho dění vyslal pavouka. Ten se ale nevrátil jako správný vojín a nenahlásil, co se děje na bojišti. To je ale zrádce. "Já je netrápím. Jen zjišťuji, co jsou schopni přežít." Zasmál jsem se a ohlédl se po rameni, ale vojín stále nepřišel. "kde vlastně je? Čekám jeho návrat s hlášením." Za to ho ale vážně utopím. Kam jako šel? Určitě přešel na ní a hledá si skrýš v její srsti, kde ho nenajdu.
Rovněž i má koupel byla u konce. Otočil jsem se jejím směrem. Bylo to příjemné a já chtěl pokračovat. Naštěstí jsem hned na to ucítil znovu její drobné tlapky na zádech. Slastně jsem si zamručel a přivřel oči. Zcela jsem z hlavy vypustil malého vojína pavouka. Masáž byla úchvatná a v hlavě se mi ozýval maličký hlásek, který mi stále tvrdil, abych jí to nějak oplatil. To teda ne! Musí se starat ona o mě. Uzemnil jsem ho.
"Co nevidět tu bude léto. Zas a opět." Dodal jsem, když se zmiňovala o tom, že bude krásně. Otevřel jsem oči a pohledem jsem směřoval k nebi. Obloha prostupovala mezi stromy a vypadala opravdu krásně čistá. A my jsme v lese. Škoda, že tu není mýtina. Mohli bychom se vyvalit na mýtinu a pozorovat krásný slunný den.
Asi jsem prospal dobu, ale jaro bylo v plném proudu už nějakou tu dobu. No vždyť jsme taky od svého příchodu téměř pořád tady. Jednou jsem byl mimo les za Smrtí a jednou, jak jsem byl s Iny. Kde ti prcci tak dlouho vězí? Docela rád bych si zase zahrál nějakou tu fajn hru s Iny anebo jí i někam vzal. Jenže teď už bude dostatečně velká na to, aby chodila mimo les i sama. Hm.
Vynořil jsem špičku ocasu z vody. Byla ohnutá směrem dolů, jelikož jí tíha vody stahovala tímto směrem. Vypadá, jako by právě umřela. Nemotorně jsem se postavil a čelem se otočil k Neyteri. Když už se nemůžeme válet v lese, abychom nenachytali další smetí, rozhodl jsem se, že se budeme válet ve vodě.
"Co to tu máš?" Dělala jsem, že se zajímám o její záda. Přitom jsem přešel kousek stranou a následně jí napadl svým dravčím stylem. Oba dva jsme spadli zpět do malé tůně. Tak trošku jsem jí zalehl, takže jsem se rychle odlehčil, abych jí neutopil. Vsunul jsem své přední tlapky pod její hlavu, abych jí mohl podepřít.
"Už jsi přemýšlela, jakou zábavu pro nás dva zvolíš, když to vypadá na krásný den?" Zeptal jsem se jí, jako by se nic nestalo.

Vydali jsme se tedy dál napříč lesem. Sám jsem si nebyl jistý, v které části přesně teď jsme, každopádně to byla nějaká odlehlejší část, jelikož tu bylo neskutečně mrtvo. Nikde nebyla ani nějaká malá stopa po vlkovi. Prostě nic, jako by v lese nikdy nikdo nebyl a my byli jeho objevitelé.
Snažil jsem se ze sebe vyklepat nečistoty, které se mi velice chtivě hrnuly do mé srsti. Asi je přitahovala či co, jelikož se v srsti pořád nějaké ty větvičky či chamrať držela. A to jsem se koupal hodně často. Minimálně pětkrát ročně! A to do toho nepočítám jemné očisty srsti či letní radovánky u vody.
V hlavě se mi né a né zrodit geniální plán na nějakou super hru pro dva. Les byl pro mě z části nebezpečný, ale já bych se dokázal zranit i na louce, kde se povrch rovný. Určitě bych šlápl na ježka. Neyteri se ale nejspíše ke hře nechtěla připojit. Jenže já měl pořád moc energie a chtěl jsem jí ze sebe dostat. Přebytečná energie nebyla nikdy k užitku, spíše ke škodě. Jak jí ze sebe dostat?
Zatím co má drahá kopretina si razila cestu napříč lesem, začal jsem kolem ní hopsat, takže jsem dělal pokaždé několik kroků navíc i s menšími poskoky mezi klusem. Huuu. Zahučel jsem pro sebe a chtěl si prostě hrát. Dlouho jsme nebyli spolu vyloženě sami, tak, že nás neměl nikdo na očích. To se musí využít pro super čuper zábavu! Hlava ale pořád stagnovala a žádný nápad nepřicházel.
No dobře. Uklidnil jsem se a připojil se k jejímu boku, když po mě vyžadovala klidnější tempo. Krev mi sice vřela a dychtila po adrenalinu z her, jenže se sucharem se nedá nic dělat.
Začala mě lanařit tím, že kdyby mi řekla její minulost, musela by mě zabít. Hm. Na okamžik jsem se zarazil. Co pro vlčího boha prováděla? Hustý… určitě byla "lehkou" vlčicí! Podezřívavě jsem si jí prohlédl. Udělal jsem několik rychlých kroků navíc a pak se svalil na zem. Přetočil jsem se na záda a vylepil na ní svůj pupek se vším, co jsem měl. "Jsem připraven zemřít." Dodal jsem s vážným výrazem a přitom jsem měl co dělat abych se nezačal smát. Nastavil jsem hrdlo a celý se u toho vrtěl a plácal sebou jako ryba na suchu. "Ale popořadě. Prvně mi to řekni a pak až zabij." Upozornil jsem jí a dál sebou nedočkavě plácal.
Místo toho mě obešla s tím, že mě musí umýt. Přetočil jsem se na bok a pozoroval, jak se vlní do rytmu přírody. A pak že já jsem suchar. Zamlaskal jsem a na okamžik si prohlédl znaky, které lemovaly mou levou tlapku. Táhly se někam na záda, kam jsem tak dobře neviděl. Je to fakt zajímavé. Koutkem oka jsem nakonec sklouzl k náramku. Byl nablýskaný a nedotčený sebemenším škrábancem. Což mě udivovalo. Na tlapce se mi stále volně pohyboval vždycky jen ke kloubu a směrem nahoru kam ho svalstvo pustilo. Několikrát jsem někam zahučel a on byl bez sebemenšího náznaku poničení.
Postavil jsem se neochotně na tlapy a rozešel se směrem, kam utíkala Neyteri. Nakonec jsem přidal do kroku, až se ze mě zase stala mírně neřízená střela.
Ney seděla u malé tůně, takže jsem zabrzdil až ve vodě. Ta vystříkla a ošplíchla vše, co bylo kolem mě v dosahu metru, metru a půl.
Uvelebil jsem se ve vodě. "Můžeme začít. Poprosil bych umýt celé tělo, a když říkám celé, tak myslím celé." Podíval jsem se na ní s lišáckým úsměvem. "Dále si přeji pořádně vydrbat záda jo. A pak ještě hlavu." To byly části těla, kam jsem si nedosáhl a já měl moc rád drbání hlavně na zádech.
Pootočil jsem se zády k ní, aby mohla začít, a tlapkami jsem si začal hrát ve vodě. Prvotně jsem s nimi jen čvachtal, dokud jsem neuviděl nějakou příšerku, jdoucí kolem nás. Vypadalo to jako pavouk, takže jsem si ho přitáhl a hodil ho do vody. Vůbec se mu to nelíbilo a snažil se čehokoliv zachytit. Tlapou jsem ho ponořil pod vodu. Vypadal hrozně divně s těmi všemi nožkami. On se ale zachytil mé tlapy a začal po srsti šplhat směrem nahoru nad hladinu. Dále pak pokračoval na rameno směrem dozadu k Ney. "Posílám ti tam kontrolu." Zasmál jsem se a očekával spíše klidnou reakci, než nějaký jekot. Byl to jenom pavouk.