Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem se konečně dostal na samotný okraj římsy vchodu, neskutečně se mi ulevilo, že jsem jí nikde nevysypal. Chviličku jsem zůstal stát v malé uvítací chodbě. Jestli mám tohle zapotřebí, to vážně pochybuji. Sice se Neyteri snažila vymlouvat, že měla jen malý ždibíček vody, tohle bylo vážně na facku. Rozešel jsem se do naší menší místnosti a tam i s ní jsem ulehl na zem. Bylo by zbytečné, kdyby ze mě musela seskakovat. Počkal jsem, až se jenom převalí na bok a zůstane tak na zemi bez sebemenšího velkého záchvěvu.
"Neyteri mě peskuješ, že je to divná voda, ale ty se jí napiješ. Sakra máš mozek?" Byl jsem vážně naštvaný, protože tohle bylo horší, než hlídat malé vlče. Ani to by si nedovolilo neuposlechnout. "Kdybys byla vlče, napráskal bych ti na zadek." Odsekl jsem a převalil se na druhý bok, abych jí viděl do tváře. Má tvář byla totiž zdobená zlobou a tak mohla jenom děkovat vlčímu Bohu, že je zde přítmí a mou tvář tak moc nevidí.
Přitom uvnitř hlavy jsem si dělal neskutečné starosti, co s ní může být.
"S bádáním máš utrum. Budeš do konce svého života v jeskyni a běda, jak i tady něco olízneš." Štěkl jsem naštvaně. Sám jsem se rozhodně do lesa vracet nechtěl. Co bych z toho měl, kdybych musel sám chodit po lese a vše značkovat a přitom hledat jámy, vodu či něco na zub. Nedával bych pozor a byl bych jenom rozrušený, jestli nepotřebuje mojí pomoc. To nepřichází v úvahu, abych jí zde nechal.
Začala mě lanařit, abych šel zpět sám do lesa a hledal dál vodu či potravu. Vnitřně mě to sevřelo. Nedalo by mi to jí tu nechat. "Nikam nepůjdu, co kdyby se ti udělalo hůř?" Měl jsem o ní opravdu velký strach, který ona sice neviděla, protože jsem se pořád mračil a má slova zněla jako zloba. Jenže krve by se ve mně nedořezal, jak moc jsem se o ní bál. Byla mým světlem. Takové to záchranné lanko, které ti někdo na poslední chvíli hodí a ty stejně váháš, zdali se chytit nebo je. Když to ale uděláš, zjistíš, jak moc ti to pomohlo. Nechci tady zůstat sám, doufám, že tě to přejde. Postavil jsem se na tlapky a přešel k malé klenbě, která ohraničovala naší část pro spaní.
"Vím, že nechceš, abych se na tebe teď díval." Tohle mi bylo více než jasné. I já jsem se chtěl se svými žebry schovat a počkat, až to přejde, než aby se dívala, jak moc mě to bolí. "Půjdu jen do vedlejší místnosti. Kdybys cokoliv potřebovala anebo se ti udělalo hůře, stačí zavolat." Nejraději bych zde s ní ale zůstal, o tom žádná. Nechtěl jsem jít pryč. Potřeboval jsem vědět, jak se cítí a co všechno jí bolí. Udělal jsem prvních pár kroků a zastavil se až u velké místnosti. Vešel jsem tiše dovnitř a ulehl do jejího středu. Ať je v pořádku. Položil jsem si hlavu na tlapky a zíral do chodby.

Neustále jsem pozoroval Neyteri a bylo mi docela jedno, zdali jí to je nepříjemné nebo naopak. Prostě jsem chtěl vědět, co jí přesně trápí, jelikož jen tak z ničeho nic si chtěla, odpočinou a byla pěkně protivná. Nechtěla mi vůbec říct co se děje. Protočil jsem na ní oči. Jediné čeho jsem si mohl všimnout, byl její prosebný pohled. Jo jasně, neřekneš mi co ti je, ale chceš ode mě pomoct. A jak ti mám pomoct, to mi neřekneš že? Tohle mě trošku naštvalo, jelikož v takových chvílích by měla komunikovat.
Nakonec z ní vylezlo něco, jako že mi říkala, že ta voda není dobrá. Chvíli jsem nechápal, co mi tím jako chtěla sdělit. Co? A to ti je špatně z těch výparů? Jenže pak mi to došlo. Nebyly to výpary, ale má drahá polovička to určitě s velkou vervou okoštovala. "No tak moment, po mě jsi štěkala, že je ta voda špatná a sama ses poté napila?" Vydal jsem ze sebe přísným tónem, zatím co se zase převalila na druhou stranu. No to si ze mě dělá srandu! Naštvaně jsem se postavil a zvonu jí překročil. Už jsem si k ní nelehal, ale stál jsem nad ní jako její otčím a probodával jí zlostným pohledem. Byla dospělá, ale její nápady někdy stály opravdu za to.
"Nejraději bych tě…“ Ohnul přes tenhle strom a tak ti zpráskal prdel, že by sis na ní nejméně rok nesedla! Krev mi doslova bublala v žilách. Zlostně narážela do stěn žil a cévek. Jako by ona sama chtěla Neyteri naplácat. Má ta vlčice nějaký rozum?
Nakonec sama zjistila, že úkryt bude lepší. Je v něm přítmí, a kdyby se jí podařilo usnout a všechno to zaspat, bylo by to nejlepší řešení. Snažila se postavit, ale spíše vypadala jako stařena, která nemůže ani chodit, natož se postavit. Jak jsem jí viděl, s velkým remcáním pod vousy jsem se pod ní přikrčil. Zkoušel jsem, jestli mi na zádech leží dobře. Jakmile jsem si byl jistý, vyrazil jsem nejkratší možnou cestou zpět k úkrytu.
Bylo mi jasné, že jí břicho bude bolest ještě více, protože její celá váha se opírala právě břichem do mých zad. "Buď tak hodná a alespoň se drž." Zaštěkal jsem na ní a bylo mi jedno, jestli se mi zakousne do srsti, nebo vymyslí něco jiného.
Každičký krok jsem si rozmýšlel a snažil se s ní moc nehoupat a zbytečně jí nenaklánět. Jakmile jsme byli poblíž úkrytu, znovu jsem se jí musel zeptat. "Proč jsi tu vodu zkoušela? Co teď budu dělat, když je ti špatně?" Doufám, že ti to nic neudělalo s vnitřkem těla, jelikož bych se mohl vrátit k vodě a napít se taky.
Pomalu jsem se snažil ani né tak skokem, jako spíše tahem těla dostat na skalní římsy. Docela se mi to povedlo, ale žádný čajíček to nebyl. Všechno to odtahaly moje přední tlapy. Svaly se na nich šponovaly a tvarovaly do všech různých poloh.

// Sarumenské skalisko

Pokračovali jsme dál a procházeli další část území. Neyteri mi od té doby, co jsme opustili jezero, přišla jako vyměněná. Byla divná a na nic mi neodpovídala, a když už tak velice naštvaně a jenom odsekávala. No tak promiň, že jsem jezero našel já a né ty. Naštvaně jsem zafuněl a věnoval se raději okolí, než abych se musel dívat na její naštvaný a podrážděný obličej. Sakra vlčice jsou tak divné! Nic se jim neudělá a okamžitě vypění. Švihl jsem ocasem pro změnu já a mlčky tedy pokračoval dál. Stále jsem se ale držel u Ney, kdyby si to náhodou rozmyslela.
Jenže ona najednou promluvila. Prolomila to ticho, které díky ní nastalo. Pochybovačně jsem se na ní podíval. Posílala mě sama od sebe šmejdit a potřebuje si sama dát pauzu? "Co se děje?" Zeptal jsem se se zájmem a zastavil se na místě. Vypadala pořád stejně jako předtím. Otočila se ke mě zády a přitom si okamžitě lehla na zem. "Co se děje!" Vyzval jsem jí znovu a dost důrazně jsem žádal to, aby mi vysvětlila, co to s ní je. Položila si hlavu na jeden menší spadlý strom, nebo spíše to byla taková haluz. Ale pěkně silná.
Zůstal jsem stát na místě jako přikovaný. Nevěděl jsem, jestli se jedná jenom o její nějakou náladu a popravdě, jestli takovéhle její nálady jsou, to se raději odstěhuji. Překročil jsem jí a podíval se jí do očí. Pouze mě okřikla a přetočila se na druhou stranu s tím, že si myslela, že nevidím, jak kouše do haluze. Znovu jsem jí překročil a se zájmem jí pozoroval. Na venek jsem sice působil klidně, uvnitř jsem byl vystrašený až do morku kosti.
"Můžeš mi říct co ti je? Bolí tě něco?" Nejspíše jo, když ještě k tomu si tlačila na hruď a kousala haluze. Zavrčel jsem ve znamení znepokojení a položil jsem se k ní. Co se jí mohlo stát, to jsem netušil. Vodu jsme měli naposledy tak v Borůvkové smečce a jídlo tak samo. Měla borůvčí. To by se jí udělalo špatně už dříve.
"Mluv se mnou, co tě bojí? Je ti špatně?" Hleděl jsem do zelených očí a čekal na její odezvu. Pohled měla zabodlý někam do prčic, takže se na mě nebyla schopná ani podívat. Sakra proč já mám takové trable, to by mě vážně zajímalo. Nechtěl jsem jí tu nechat samotnou. Napadlo mě, že bych jí mohl odnést do úkrytu, aby si tam lehla a odpočinula. Nebylo to nejlepší místo pro spánek, takhle venku v lese, který právě poznáváme.
"Odnesu tě do úkrytu, chceš?" Nabídl jsem jí a přitom jí jemně olízl přes tvář. A pak znovu a znovu, abych jí donutil se mnou komunikovat. Vážně by mě zajímalo, co takhle z ničeho nic jí popadne. Pozoroval jsem jí, jak se kroutí. Vypadala jako žížala, jenže jí nejspíše bolelo břicho. Mohl bych jí alespoň trošku pomoci iluzí. Jenže na jak dlouho? Navodil bych jí pocit, který dobře zná. No jo, ale co pak? Potřeboval jsem znát příčinu toho, proč jí to takhle najednou skolilo.

Vzdálený odlesk vodní hladiny se přibližoval. Pelášil jsem k němu jako o život. Voda! Našel jsem vodu! Jsem fakt dobrý! Znamenalo to, že máme co pít a dokonce kde se i čvachtat. Zpomalil jsem do klusu a začal hopskat skoro na místě. Užíval jsem si ten pocit, že jsem něco objevil i já.
Neyteri mě okřikla, abych na ní počkat. Jo jasně a všechnu vodu mi vypiješ. Zavrtěl jsem na ní hlavou a dál hopskal k vodě. Co to říkala? Že tu něco smrdí? Já vůbec nic necítím. Asi jsem si právě tím smradem vypálil všechny senzory v čenichu. Doklusal jsem až k vodě. "Našel jsem vodu, haleluja!" Obskakoval jsem břeh vody a snažil se jí ještě nedotýkat, dokud zde není Neyteri. No tak pohni tím lenivým zadkem. Pozoroval jsem jí, jak nikterak nespěchá a jde si klidným krokem. Ach jo, co jsem komu co udělal.
"No tak co říkají tvé senzory?" Popíchl jsem jí, když se skláněla nad vodní hladinu a čuchala k ní. Tak se napij a uvidíme, jestli je špatná. Popravdě jsem necítil nic co by nám mohlo uškodit. Voda byla sice trošku zvláštně zabarvená, ale to neznamená, že musela být hned hnusná. Děláš z toho velkou vědu. "Ještě jsem neviděl špatnou vodu kromě Ohnivého jezera." A popravdě, Ohnivé jezero nebylo vůbec daleko. Hm, že by to bylo podzemní voda z něj?
"I když, co když je tohle podzemní pramen právě z toho jezera?" Barva vody tomu neodpovídala, ale všechno by mohlo být možné.
Měl jsem pocit, jako bych viděl nějaký pohyb na stromě. Co to bylo? Škubl jsem hlavou a celý se ke stromu vytočil. Něco temného se na něm mihlo a mě to velice zaujalo. Přiklusal jsem k němu blíže a pozoroval jej ze spod. "Hej!" Křikl jsem směrem do koruny stromů a čekal odpověď. Ta však nepřicházela. V tom se ozvala Neyteri, že tady není nic k vidění a jdeme dál. Cože a co moje voda? Zamračil jsem se na ní. Mě se nechtělo jít dál. To já našel zdroj vody a ona ho okamžitě odsoudila. Jsi tak zlá! Naštvaně jsem se připojil k ní. "Vždyť jsem našel vodu, proč hned musíme jít dál." Zabručel jsem naštvaně a cupital hned vedle ní. Kašlu na to, vykopu si jámu, tak si budu chytat dešťovou vodu a to bude má vlastní voda.
Zrovna dnes bych toho moc nenachytal, protože jenom sychralo. A hlavně bylo o dost chladněji, než kterékoliv dny. Takže mě bylo v mém stále hrubém kožichu dosti teploučko.
"Kam nebo kterým směrem jdeme teď?" Dodatečně jsem se zeptal, abych alespoň věděl, kterým směrem se mám držet, kdybych náhodou kličkoval mezi stromy. Ona neví, co to dá práci všechno označkovat, ale jsem si jist, že v její hlavě mě za to už teď przní.

// Sarumenské skalisko

Doskákal jsem až ven před jeskyni. Upravil jsem si trošku rozcuchanou srst a nahodil úsměv. Byl před námi celý den, který jsme mohli využít, jak jen jsme chtěli. Neyteri začala okamžitě rozdělovat jednotlivé body. Voda či tůň, potrava, o které jsem v tomto lese dosti pochyboval. Sakra žije zde vůbec něco, co by se dalo zblazjnout? Jedině tak hadi. A zrovna hada jsem chytat nechtěl, na to byli moc mrštní, než abych se nechal jimi pokousat a pak umřel na následky jedu.
"To je pravda, nebezpečné úseky. Jestli zde jsou, je velice dobré vědět kde." Poznamenal jsem a už už se chtěl vydat na cestu. Neyteri se dala do pohybu. Budu se držet trošku zpátky. Je zde hodně stromů a les je obrovský. Než to všechno označkuji, potrvá to snad několik měsíců než dnů. Jasně že jsem nemusel značkovat každý strom, jenže já chtěl. Každičký strom by nám měl patřit a měl by být řádně podepsán. A abych neotálel, jen co Neyteri vyběhla a byla několik kroků napřed, vzal jsem to hezky od kraje a strom či kámen po kameni značkoval. Byl to více než výborný pocit.
Doběhl jsem jí, když se mě ptala, zdali na něco nezapomněla. "Asi ne. Voda je pro nás zásadní. Jídlo rovněž, takže tyto priority musíme hledat. Já se během putování zabavím značkováním." Dořekl jsem bezmyšlenkovitě a hned se hnal k dalším a dalším stromům. Pach by zde měl jít pěkně cítit, aby když tak vlky procházející okolo zaujal. Přesně tak zaujal, že zde je smečka. No smečka se tomu ještě ani moc nedalo říkat, protože jsme zde byli zatím dva a kdoví jak dlouho nám tenhle elán vydrží. Jestli zde budeme měsíc bez povšimnutí, pochybuji, že by zde Ney chtěla zůstávat nadále.
Proplétal jsem se mezi stromy a pobíhal sem a tam a pak zase obráceně tam a sem. Prostě neustále jsem se mihal mezi stromy a kameny. Ney jsem si stále držel na očích a pozoroval, jak se její ladné křivky vlní do rytmu přírody, který udávala ona sama.
Zaslechl jsem, že na mě mluví. Přiběhl jsem o něco blíže. Směje se mi snad? Zašklebil jsem se na ní. Jestli najdu poklad, tobě nedám vůbec nic. Umanul jsem si ve své mysli. Posmívala se mi. "Vlastně ano. Co když je zde někde zapomenutý poklad a my o něm ani nevíme? Možná právě teď po něm šlapeme. Budu to tu muset celé rozvrtat a obrátit naruby." Poznamenal jsem důležitě a přitom odklusal někam před ní. Se vztyčenou hlavou jsem viděl v dáli něco jako odlesk vody. Doslova mě to zaujalo. Voda? Vodní plocha? Nebyli jsme tak daleko od úkrytu a hned jsem něco zahlédl. Měli bychom to řádně prozkoumat. "Co to je? Je to voda?" Zeptal jsem se Ney, jako bych snad sám nikdy vodu neviděl.

Hrozně rád bych chtěl vidět do budoucnosti a zjistit, co s námi bude. Bylo by to něco, co by mě ulehčilo život. Vědět, co bude a na co se připravit. Uslyšel jsem tiché krůčky. Pozvedl jsem hlavu a pootočil jí směrem k jednomu výklenku úkrytu. Vykoukla na mě usmívající se hlavička. Krásná jako obvykle. "Dobré." Opětoval jsem jí úsměv a počkal, než přijde až ke mně.
Zkoumavě jsem si jí prohlédl. Vypadala spíše starostlivě, než vyloženě odpočinutě. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se zvědavě a přitom naklonil hlavu mírně na stranu. Něco tě trápí? To by mi udělalo další vrásky, které stejně pod srstí nešly vidět, ale i přesto by tam byly.
"Docela dobře." Konstatoval jsem a nezmiňoval jsem o trošku divném snu. Byl nejspíše zapříčiněný mlhou, která nás předešlý den pořád obklopovala. Jako by mi snad ten sen chtěl něco naznačit. Ale co? Že Neyteri bude mít rudé oči a prožene mě medvěd? Ušklíbl jsem se. Pohled jsem měl zabodnutý někam do dáli.
Jemně do mě drcla a vyzvala mě, zdali tedy jdeme prozkoumat les. Tlapky mi jakoby najednou zdřevěněly a mě se přestalo chtít jít. Podíval jsem se na ní letmo. "Běž napřed, hned přijdu." Špitl jsem a ještě chvíli seděl na římse a koukal po lese. Byl to velice zvláštní pocit, zde sedět a doufat, že zde někdo jednoho dne přijde. Snad to bude brzy.
Povzdechl jsem si přitom a podíval se směrem dolů k Neyteri. Myslím si, že děláme dobře. Usmál jsem se.
"Co vlastně budeme hledat? Vodu… kamení či drahokamy?" Konečně mi tlapky povolily tlak a já s nimi mohl konečně trošku hýbat. Mohl by zde být zlatý důl. Hned bych šel k Smrti a všechno u ní utratil.
Což mi připomnělo to, že kousíček odsud by měl být Život. Když jsme zde byli naposledy, byl jsem u něj. Mohl bych k němu zase zajít. Nějaké ty cetky co on chce, pro něj mám a myslím si, že by nebylo na škodu, aby mi to proměnil za užitečné věci.
Tedy lepší vlastnosti. Sílu jsem cítil snad maximální. Ale v takovém lovu jsem se měl pořád co učit. Ten mi až tak nešel a jako šéfik bych možná měl.
Zvedl jsem svůj zadek a začal seskakovat z římsy na římsu."Vyrážíme."

// Sarumenský hvozd

Kdo by to čekal, že vytuhnu jako poleno, jen co položím hlavu na zem. Byl jsem schopný usnout kdekoliv a kdykoliv. I když se mi nechtělo tolik spát, přeci jen jsem usnul. Jako by tělo dopředu vědělo, že se to jednou bude hodit a ušetřená energie či nově nabytá byla vždy výhodou.
Trmácel jsem se po lese, který byl převážně plný jehličnatých stromů. Občas jsem narazil i na listnaté, ale ty byly vždy malé. Narostly maximálně do výšky metru a půl. Z toho všeho jsem měl dosti nepříjemný pocit. Ještě k tomu všemu byla tma a všude kolem mě byla mlha. Ta mě celého pohlcovala a já nevěděl, kde je sever, východ či západ. Prostě nic. Míjel jsem malé nepatrné kamení, které bylo celé od mechu. Na okamžik jsem se u něj zastavil, jelikož na něm byly čerstvé stopy. Byly to vlčí stopy. Otisk na kamení byl dosti znatelný. Pozvedl jsem proto hlavu a bedlivě sledoval okolí. V mlze jsem ale neviděl na dva metry, natož vidět někoho, kdo je zde se mnou. Pocity jsem měl smíšené. Stále jsem cítil, že mě někdo pozoruje. Byl jsem z toho nervózní. Přidal jsem do kroku, jelikož na mě měla čekat Neyteri. Jenže hledej nějaké místo určení v mlze.
Docela dlouho jsem bloudil, dokud jsem nenarazil na malou jeskyni. Měli jsme se sejít u jeskyně, ale jestli to byla ta pravá, to nikdo nevěděl. Nakoukl jsem dovnitř. První co mě zarazilo bych silný pach snad medvěda. A ono opravdu. Právě probouzející medvěd na mě koukal, co dělám v jeho útočišti. Zmateně jsem zamrkal a co nejrychleji brloh opustil. Jenže má návštěva nebyla bez povšimnutí a mohutné zvíře se vydalo, zamnou. Ztratil jsem se v mlze a pobíhal z jednoho místa na druhé. Neustále jsem slyšel funění medvěda někde za sebou.
Rozběhl jsem se tedy napříč lesem, snažíc se vyhnout stromům. V tom se mi ale v cestě objevila Neyteri. Leknutím jsem nadskočil a prudce zabrzdil. Byla jiná, jako vyměněná a její oči zářily rudou barvou.
Trhnutím jsem se probudil. Hm, sen. Muselo být už ráno, jelikož se nám do jeskyně dralo světlo. Neyteri ještě vedle mě poklidně spala a proto jsem se rozhodl na ní počkat u vchodu. Tiše jsem se od ní odlepil a odešel do malé chodby. Na samotném okraji chodby jsem si lehl a koukal ven ze skaliska. Ptáci všude švitořili a popravdě jsem měl velký elán na bádání po něčem, co tenhle les nabízí. Jednou to bude kouzelné místo. Těšil jsem se, až zde někdo bude a taky jsem doufal, že někdo přijde. Snad brzy. Opřel jsem si hlavu o tlapky a pozoroval stíny, které les nabízel.

Pootevřel jsem znovu víčka, když jsem jí uslyšel mluvit. Byl jak nezastavitelná střela, která když chtěla mluvit, tak prostě mluvila. A přitom to byla ona, kdo furt remcal, že se jí už chodit nechce. Díval jsem se na ní jedním okem, jestli to myslí vážně a zrovna teď si musíme povídat. Měl jsem totiž pocit, že co nevidět usnu a proto stačilo oko zpětně zavřít a nerušeně spát. Ach jo.
"Nejraději bych vylezl na nějaké vyšší místo a odtamtud sledoval svět." Zablekotal jsem a přitom musel pozvednout hlavu, špatně se mi mluvilo, takže jsem se zapřel o předloktí a hlavu nechal svěřenou. Neopíral jsem se o přední tlapky to ne, jenom jsem jí nechal uvolněně. Chtěla bádat po okolí a zjišťovat co nám les nabízí. To je dobrý nápad. Zjistit, zdali není voda i v lese. Možná zde žije i něco, co by se dalo ulovit. Ale kromě hadů a takové té verbeše zde asi nic jiného nebude. Neyteri začala přemýšlet o tom, kde by se dalo nejlépe lovit. V hlavě jsem si přehrával, kde zhruba daná místa jsou.
"Kopretinová louka je přeci hned za lesem." Podotkl jsem a vybavoval si řeky, které zde byly. Měl jsem za to, že jsme se přes řeku brodili směrem ke Kopretinové louce a né až za ní. Ježčí nížina byla až za řekou pokud si dobře pamatuji, ale louka by měla být hned vedle lesa.
"A vůbec, je něco k lovení na Kopretinové louce?" Zeptal jsem se tázavě a mírně naklonil hlavu do strany. No co, když tak budeme jíst hady. Bylo jasné, co nás ráno čeká. Pořádný průzkum okolí byl prioritní. Voda sice byla nedaleko, zároveň by se ale hodila i zde v lese.
"Cizince bude mást, ale ze začátku bychom si měli dávat pozor, abychom se sami neztratili." Mlha byla vždycky zrádná. Natož pořádná mlha, kde jde vidět jenom na krok a ani to né. Byla nebezpečná pro všechny a ztratit se v takové mlze, nemuseli bychom se už pak nikdy vrátit zpět.
"Vyrazíme ráno." Ujistil jsem jí, když jsem viděl, jak se zasněně kouká ven z úkrytu. "V noci toho moc neuvidíme a přes hustou mlhu už vůbec né." Poznamenal jsem a zpět se položil na podlahu. Konečně jsem mohl zase odpočívat. Zavřel jsem oči, jelikož doposud tmou svítily jako dvě světlušky. Odpočiň si taky. Máme na to spoustu času. Než se k nám vůbec doráčí přijít, budeme mít všechno zjištěné a pod tlapkou.
To už jsem ale vážně začínal pomalu usínat.

Tiše a bez hnutí jsem ležel na podlaze. Hodily by se nějaké kožešiny na zimu, ale tohle všechno má čas. Zatím teprve začínalo léto a tak byla podlaha spíše k ochlazení, než abychom se hřáli na kožešině.
Neyteri se po chvíli přidala ke mně, takže jsme leželi spíše na proti sobě a dotýkali se nepatrně tlapkami. Díval jsem se do smaragdových očí a chtěl z nich vyčíst, na co přesně teď myslí a jak je s tímhle vším spokojená. Její oči byly vždy velice magické a plné různých odstínů, které se vždy naskytly. Doufám, že jsme se rozhodli správně. Mírně jsem se pousmál.
Neměl jsem tušení, co bych chtěl dělat. Všechno označkovat! Křičelo mé podvědomí, ale chtělo to najít nějakou společnou práci. "Asi se budeme poflakovat, nebo je něco co bys vyloženě chtěla dělat?" Já osobně bych nejraději počkal, až zde zavítá nějaký vlk či vlčice a nový pach smečky je zaujme natolik, že budou chtít zůstat. Bylo by fajn, kdyby někdo přišel. Ale zatím je na to asi moc brzo. Než se vůbec někdo dozví, že je na jihu nová smečka. Přeci jen hodně vlků žije a zdržuje se převážně na severu. Na jih zavítají málokdy. Pomalu jsem přivíral oči. Její smaragdové oči a vůně jehličí mě uklidňovaly. Měl jsem na pár vteřin zavřené oči, když se Ney zmínil o tom, že je mlha poněkud zvláštní.
Otevřel jsem oči znovu dokořán a až teprve si všiml, že se mlha snaží procpat i do nového úkrytu. Chtělo by to něco, co by zakrylo vchod, aby sem neprošla." Švihl jsem ocasem a zastřihal oušky. "Hm, máš pravdu. Ale už když jsme šli po lese, díval jsem se po záchytných bodech, abych věděl, kde se nacházíme. Neviděl bych to jako nevýhodu. Vem si, až si na tento les zvykneme, budeme moc dobře vědět, kde se nacházíme, ale cizí vlci to vědět nebudou." Koutky mi zacukaly do úsměvu. Znovu jsem položil hlavu na tlapky a přivíral oči, dokud se víčka nesemkla. Neusnul jsem hned, ale užíval jsem si ten klid, který zde nastal. Skála byla dobré útočiště a vážně se divím, že jsme nemuseli vyhánět nějaké potvůrky ven.
Nespal jsem, za to jsem ale v tom tichu pochrupoval. Zvládli jsme toho hrozně moc. Dokonce jsem slyšel v uších vlastní tlukot srdce a zároveň mi jemně brněly tlapky. Položil jsem se na bok a přesunul tlapky do natažené polohy. Přitom mi o zem zacinkal náramek. To byl jediný rušivý zvuk, který zde byl slyšet. A taky to, že jsem hlasitě a spokojeně zamručel.

Uvelebil jsem se na zemi. Dokonce i na podlaze byl mech. Celé je to prorostlé mechem, je tohle vůbec možné? Vůbec mě netlačila podlaha do kloubků či žeber. Byla velice pohodlná. Neyteri souhlasně přitakala, že tato místnost vypadá opravdu dobře. Je vážně prostorná. A kupodivu zde nespal ještě žádný medvěd. Což mě dosti překvapilo. Rozhodl jsem se, si na chvíli lehnout a nechat vše plynout tak jak má a do ničeho se nehnat. Dvě místnosti byly super. V té menší bychom se mohli bát třeba úkryt pro zbytek masa, které si ulovíme. Které uloví Neyteri. Pousmál jsem se a položil si hlavu na přední tlapky.
Uslyšel jsem ale Neyteri. Vlastně ještě před chvílí jsem pozoroval zelené světlo, které se vynořilo z vedlejší místnosti a zaparkovalo zase někde jinde, jelikož se mi ztratilo. Že by našla něco dalšího? Pozvedl jsem zvědavě hlavu a postavil se. Nejraději bych si teď na pár chvil odpočinul, ale byl jsem až moc zvědavý co našla. Vydal jsem se tedy poslepu z místnosti a vrátil se zpět do malé chodby. Teprve až teď jsem si všiml, že Neyteri není v jeskyni jakožto spíži, ale v dalším otvoru.
Rozešel jsem se rovnou za ní. Když jsem vešel dovnitř, připomínalo mi to místnost vedle, ale byla trošku větší a hlavně strop zde byl o mnohem výš. Páni a je zde mnohem větší sucho. Šlo to cítit už při pouhém nádechu.
Neyteri navrhla, že tohle by mohla být naše místnost. "To máš pravdu, máme právo pro vlastní místnost, a když už tu je, proč jí nevyužít. Ta menší místnost vedle by mohla zatím sloužit jako nějaká spižírna." Na nic jsem nečekal a znovu si ulehl. Místnost to nebyla obrovská maximálně pro tři vlky, ale navzájem by si ti vlci asi okusovali tlapky. Pro nás dva jako odpočinková zóna to bylo super.
Rozvalil jsem se na podlaze jeskyně. Je neuvěřitelné jaké prostory nabízí. Nečekal jsem, že najdeme něco takového. Spíše jsem předpokládal, že narazíme na nějakou noru či vykotlaný strom. Ale tohle bylo mnohem lepší. Navíc zvenku vypadala, že je posetá mechem. No jo, je na severní stranu.
"Vypadá to hodně dobře." Konstatoval jsem rozvalený na podlaze. No vážně co nám ještě chybělo? Našli jsme les, našli jsme dokonce i úkryt a né jen pro dva či tři vlky. Byl pro armádu vlků.
"Teď bychom si mohli i my odpočinout." Sice se mi moc spát nechtělo, ale prostě si alespoň na chvíli srovnat všechno v hlavě a pořádně si to ještě jednou promyslet.

// <--- Sarumenský hvozd

Hned jakmile jsem udělal první krok do skály, zjistil jsem, že je zde opravdu tma jako v pytli. Jo to byl asi taky ten důvod, proč to Ney chtěla nechat na ráno.
Zasmál jsem sen na její poznámku. "Přesně tak jsem to myslel." Toho hada si najdu. To takhle nejde, abych se já o něj postaral a on si na mě pak klidně syčel. Co to jako mělo znamenat? Jsem skoro jako jeho otec. Cítil jsem uražen, jelikož si mě had nejspíše nepamatuje a já pro něj udělal tak moc, když byl malinký.
Jen doufám, že k nám nezavítají jen podivíni. Tento les je sám o sobě dosti tajemný a být zde s podivíny nebylo nic extra. Ale člen jako člen.
Nebylo zde vidět na krok, za to vůně se zde nesla převážně po jehličí. No nic, je na čase objevovat krásy skaliska. Vydal jsem se dál a přitom vůbec nic neviděl. Občasně jsem narazil hlavou do skály, ale to nebylo pro mě nic neobvyklého.
Z prvu jsem si myslel, že je to jen slepá ulička. Jenže na konci jsem našel další otvor. Kam to vede? To že zde byly další dva průduchy, jsem neviděl. Strom zde byl menší a já se musel přikrčit. Pro spánek je akorát. Kdo by se šel do jeskyně postavit no ne? Jenže to chtělo další místnosti, jelikož tato byla hodně malá. "Našel jsem malý prostor, tak pro dva tři vlky. Ale je zde nižší stop." Zavolal jsem na Neyteri a vyškrábal se z něj ven. Někde tu určitě bude něco, co bude jako další prostor. Zkoušel jsem to tedy dál.
Uslyšel jsem Neyteri, jak na mě volá že máme alespoň nějaké světlo. "Tak s tím pojď ke mě." Chytráku jsi v jeskyni kde nejde nic vidět a určitě tě najde.
Počkal jsem, až ke mně dokráčí a všiml si, že jí září tlapky. Hm. Vypadalo to dobře a hlavně v té tmě to bylo krásný kontrast.
Právě jsme stáli v další místnosti. Vypadalo to jako velká místnost. "No páni." Bylo to perfektní. Pro spousty vlků jako dělané. Postavil jsem se zhruba doprostřed místnosti. Na to že je ta místnost vedle tak malá, takhle je perfektní. "Mám takový pocit, že problém s noclehem je vyřešený. Jsou zde dvě místnosti, jedna malá a druhé tato. Je obrovská." Strop byl vysoko a vůbec jsem se nemusel krčit. Vypadalo to na společnou místnost. Na chvíli si můžeme odpočinout. Položil jsem se na zem a pozoroval Neyteri, které neustále svítily tlapky.

Obskakoval jsem strom za stromem. Tohle bylo něco, co už teď vím, že mi bude Neyteri vyčítat. Kde jsi byl? Proč jsi zase značkoval stromy! Jako bych ten její hlas v mé mysli prostě slyšel. A proto jsem si to musel teď užít, dokud můžu.
Chvíli jsem běžel s hlavou skloněnou a šmejdil po pachu, který zde někdo zanechal, za okamžik jsem zase běžel naopak s hlavou vysoce vztyčenou a rozhlížel se po okolí. Hledal jsem záchytné body, které budou pro mě výhodou v této mlze. Tak nějak jsem prostě opouštěl téma, které jsme řešili. Nechtěl jsem to ani dále rozebírat, jelikož bylo velice těžké něco takového řešit. A proč to řešit teď? Švihl jsem ocasem a zastavil se. Jediná věc co mě na tom těšila, byla ta, že díky mé přítomnosti jí minulost tak moc netrápí, jako když je sama. Já vím, dávám ti pořádně zabrat. Nestále ve střehu nezapomeň. Mrkl jsem na ní.
"Možná zde nenajdeme nic vhodného. Ale už samotný les bude pro smečku útočiště. V zimě se k sobě přitiskneme a zatneme zuby." Představil jsem si, jak je kolem mě spousta vlků. Všude zima a mě zahřívají teplí tělíčka, kterým je zima. Jen mě jakožto šéfovi uprostřed je teplo. No to není zase tak špatný nápad. Usmál jsem se pod tou představou, ale na druhou stranu, moc vlků by zde asi nezůstalo. Možná jsem měl les projít dříve, než jsem se jí zeptal. Co když opravdu nenajdeme? To byl náš další úkol.
"Vsaď se, že minimálně další léto či jaro, bude, teto les žít životem. Zpěv ptáků, křik vlků, samozřejmě nemyslím křik jako takový, ale spíše smích vlků." Má představa byla jasná, prostě tady bude rušno a já na to budu dohlížet z nějakého poklidného místa. Zasněně jsem se dal do kroku.
Vidění se sice díky tmě o něco zhoršilo, každopádně jsme museli něco najít. I kdyby to byl vykotlaný strom a my si pod ním měli vyhrabat díry pro přenocování.
Zrovna jsem stál u dalšího stromu, se zvedlou zadní tlapkou, když na mě volala má královna. Hm, má už titul královny? Jakmile jsem dokončil svou záležitost, rozběhl jsem se za ní. "Co jsi našla?" Volal jsem již při běhu a doufal jsem, že našla něco pro nocleh. Zastavil jsem se až u ní. No super! Bylo před námi velké skalisko s jedním vchodem. Neyteri navrhovala prozkoumat vše až ráno. Já byl ale opačného názoru. "Prozkoumáme to teď." Zazubil jsem se na ní a po skalních římsách vyskákal jako veverka. Na okraji před vchodem jsem se zastavil. "Doufám, že tam nespí medvěd." Špitl jsem směrem k ní a pak zmizel ve tmě obří skály, která mě okamžitě pohltila.

//---> Sarumenské skalisko

Do jejích nádherných smaragdových očí se pomalu ale jistě hrnuly slzičky. Usmál jsem se na ní vřele. Vždyť mi to nemusela říkat. A popravdě, teď když mi to řekla, mě to akorát tak bolelo za ní. "Udělala jsi správnou věc." Jo přesně tohle znělo tak trošku sobecky, jelikož co kdybych o ni přišel už dříve? Nepoznal bych jí a můj život by se ubíral třeba úplně jiným směrem. Skončil bych jako vyvrhel, to ti garantuji. Ona si ani neuvědomovala, jak moc jsem se kvůli ní změnil. Ani si to uvědomovat nemohla, protože mě předtím neznala a to je moc dobře. Nezavadila by o mě ani pohledem.
Snažil jsem se o povzbudivá slova. "Věř tomu, že je hodně věcí, které bych změnil. Nebo udělal jinak, ale už to nejde." Poznamenal jsem a přitom cítil její náhrdelník, který mě tlačil do hrudi. Povolil jsem sevření.
"Já vím." Nahodil jsem zcela bezstarostný úsměv mlaďocha, který právě vylítl z hnízda a absolutně netuší co to život je, ale pronáší o něm moudra. Jsem skvělý, ale nebyl jsem.
Vydali jsme se tedy dál na průzkum okolí. Už jsme tu byli kdysi a tento les docela prošmejdili. Jenže v té době jsem neměl na něco takového vůbec pomyšlení. Teď mi to ale přišlo jako vhodná doba pro další krok. Rozešel jsem se tedy dál a pozoroval i spadlé stromy, které se zde válely. Hm, je jich tu docela dost.
Pootočil jsem na ní hlavu, když se snažila nějak tento rozhovor uzavřít. "To ne, jen mě mrzí, že sis musela jako vlče něčím takovým projít." Dodal jsem zamyšleně a přitom si v hlavě představoval malé šedo bílé vlče, které bezradně kouká na hotový masakr dvou smeček.
Načasování jsme měli docela slušné. Stihli jsme se zde dostat do západu slunce a přitom teprve až teď padla noc. Bude to vlastně naše první noc, v novém domově. Nevím, jestli jsem na ní neušil moc velké sousto. Bude si muset zase zvykat na něco nového a přitom v Borůvkové smečce jsme měli už jisté zázemí.
Noc pohltila celý les a společně s ní se zvedla mlha, která les doprovázela snad od našeho příchodu a stále se zde držela. Divný pocit? Tázavě jsem se na ní podíval. Spíše jsem měl pocit, že nás les pohltí do mlhy. Rovněž mi to připadalo tak trošku jako nevýhodné, jelikož co když nás někdo odněkud sleduje? Hm, nebo my můžeme sledovat je a to už je výhodné pro nás!
"Jestli chceme smečku, měli bychom se podívat po úkrytu, kam můžeme složit hlavu. " Což byl vlastně další úkol pro nás dva. A abych nezapomněl, měli bychom si území označkovat." Zastavil jsem se na místě a s velkou radostí se do toho pustil. Co strom to označkování.
"Tohle mě bude bavit." Dodal jsem a běhal od stromu ke stromu.

Chtěl jsem vyskočit až do nebe, tam zamávat všem, kteří tam jsou a vrátit se zpět na zem. Cítil jsem se plný energie. Potřeboval jsem jí ze sebe zase nějak dostat a nic lepšího než procházka se zatím nenabízelo. Poskočil jsem na místě a udělal několik kroků dopředu. Zastavil jsem se, až když mi řekla, že mi musí něco říct. Co je zase tak tajného, že mi to musíš teď říct? Čekal jsem, že mi řekne, že je zde nějaký zakopaný poklad nebo něco takového a že ví, kde ho najdeme. Jako budoucí smečka jsme v tomhle mohli mít výhodu. Celý rozjařený jsem se zastavil na místě a ohlédl se na ní. Zůstala stát u spadlého stromu. Co se to s ní děje? Proč se neraduje se mnou? Otočil jsem se celým tělem směrem k ní a pomalu se přiblížil. Jaksi jsem byl celý v očekávání, co mi vlastně chce říct.
Začala mluvit a mě to doslova zarazilo. Chce se mi svěřit? Teď se mi chce svěřit se svou minulostí? Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechoval vzduch. Zatím jsem stačil pochytit jméno jejího bratra. Neon, proč mi ho sakra nikdy nepředstavila? Mám pocit, že se zmiňovala, že žije někde zde na území. Tohle mě docela zarazilo. Vždyť já jí svou sestru taky představil a to jsem ani nevěděl, že zavítala ak nám. Nechtěl jsem jí tímto přerušovat a raději naslouchal dál.
O čem to mluví? Jaké krev? Tak trošku mi to připomínalo mou minulost. Chaos, zmatek a hrozný, ale hrozný bolestný křik členů smečky. Ještě dnes se mi ježila srst. "Šššš." Zašeptal jsem směrem k ní, když jsem viděl, jaký zmatek v tom sama má a jak moc jí tohle téma bolí. Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, abys mi to řekla, když tě to tak moc bolí. Pousmál jsem se na ní a přiložil čenich na ten její. "Neyteri, byla jsi moc malá na to, abys někomu pomáhala a taky jsi vlčice. Možná bylo dobře, že jsi utekla. Možná díky tomu tě teď mám." Olízl jsem jí přes čenich a jednou tlapkou se jí snažil tak nějak obejmout a přitisknout si jí na svou hruď. Vždyť neudělala nic špatného, jenom byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Ach ty moje malá princezno, ani nevíš, jak moc mě mrzí, že sis musela zrovna tímhle projít. Podíval jsem se jí do očí. "Nezapomeň, že je to jenom minulost. Něco co se stalo. Sice to nejde změnit, ale je to už za námi." Povzbudivě jsem se na ní usmál. Teď ve mě potřebovala oporu a popravdě to co mi řekla, pro ní muselo být velice těžké. Představa malého vlčete, které vidí, něco takového mě trýznila. Kdyby se to týkalo mě, bylo by mi to jedno, ale že si tím musela projít ona, taková křehká bytost, mě ničilo.
Když mě ještě jednou vybídla k tomu, abych si to promyslel, dělal jsem, že uvažuji. "Nevěřím tomu, že by ses za mě nepostavila. Kdyby mi někdo chtěl prokousnout hrdlo, vím, že bys prokousla dříve ty hrdlo toho druhého." Mrkl jsem na ní povzbudivě. Postavil jsem se a rozhodl se dál pokračovat v cestě. "Nezapomeň, že tohle je náš domov. Vím, že nejsi zbabělec Neyteri." Teď jsem zněl jako její otec. Ale já ji důvěřoval tak, jako nikomu. Možná Grokovi. Ale na toho jsem teď nechtěl myslet. Možná očekávala, že se rozmluvím i já a řeknu jí, co se odehrálo v mém životě. Ale já na to nebyl připravený a už dávno jsem svou minulost zahrabal někde daleko odsud. Pojď, projdeme si les. Švihl jsem ocasem a povzbudivě se na ní usmál.

Pokračoval jsem tedy v cestě chvíli sám. Nechal jsem jí prostor, který chtěla a hlavně který potřebovala. Když jsem uslyšel další dotaz ohledně toho, zdali to mám opravdu dobře promyšlené, zastavil jsem se a na okamžik zůstal hledět před sebe. Ona jí určitě nechce. Nechce mít smečku se mnou. Možná jsem pro ni opravdu málo a nenabízím jí tolik, co by očekávala. Na okamžik jsem zase o sobě zapochyboval. Neyteri mi již několikrát řekla, jak vysoké ego mám. Jenže to byla má minulost. Byl jsem mladší a dychtivější po všem, co jsem ještě neokusil. Kdyby jen věděla, jak moc jsem si před ní nebyl jistý. Vůbec ničím si u tebe nemůžu být jistý.
"Nedělám nic bez rozmyšlení." Proto mi všechno tak moc trvá.
Pokračovala dál a já si tak nějak uvědomoval, kam tím asi míří. Myslíš si, že si s tebou chci založit smečku jen proto, abych pak odešel a užíval si někde jinde?
Pootočil jsem hlavu jejím směrem. "V životě jsem si užil srandu, až nad hlavu věř mi." Koutek tlamy mi zacukal do úsměvu, i když to co jsem o sobě věděl já, moc úsměvné nebylo. "Pokud vím, nebyla jsi se mnou každý den. Jako tuláci jsme byli často od sebe." Tím jsem jí chtěl naznačit, že od té doby co jsem přišel, jsem si užil taky dost toho, co mi tahle země mohla nabídnout.
Vlastně mi vsadila brouka do hlavy. Okusit něco jiného? "Asi tomu nebudeš věřit, ale tohle všechno co prožívám, je pro mě právě "něco" jiného." Kdybys jen věděla, kopretinko, jaký já byl. Ztěžka jsem se nadechl. Tohle nebylo moc dobré téma, ale doufal jsem, že jí tato odpověď bude dostačující.
Když se na mě podívala tím zvláštně sebejistým pohledem a prohlásila, že to bude problém, myslel jsem si, že můj návrh opravdu zavrhla. "Já…“ Než jsem stačil říct, že se za svůj hloupý nápad omlouvám, dodala, že přeci už doma je. Zarazil jsem se a překvapeně na ní pohlédl. Myslíš to vážně? Až mě zamrazilo, když mi čenichem přejela až ke krku. Zůstal jsem na okamžik strnulý. "Takže to znamená, že jsme doma?" Usmál jsem se. Znamenalo to mnoho. Všechno se může rázem změnit a můj život dostane další směr, kterým se může ubírat.
Jak se dalo čekat, já se těšil z toho, že přijala můj návrh, zatím co ona si poklidně přemýšlela, zdali zabereme celý hvozd, nebo snad i dokonce mýtinu. "Pomalu princezno. Myslím si, že hvozd je hodně velký. Měli bychom zůstat zatím u lesa a časem uvidíme. Třeba k nám ani nikdo nepřijde a budeme zde sami dva." Ujistil jsem jí s úsměvem na tváři. Popravdě jsem ani moc netušil, jestli vlci přímo hledají smečku jako my, nebo jdou jen okolo a prostě tam už zůstanou. To všechno zjistíme až časem, zdali se u nás někdo vůbec zastaví. "Takže, jak se cítíte, královno Sarumenského hvozdu?" Byl to přesně titul pro ni.