Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naše pohledy se do sebe zaklesly. V ten moment jsem ucítil, jak mé srdce jako kdyby poskočilo. Udělalo několik silnějších úderů. Nechtěl jsem pohledem uhýbat. Její oči mi připadaly zvláštní a nějakou silnou mocí mě přitahovaly a snad i vtahovaly do sebe. Sice naše oči měly téměř totožnou barvu, nikdy mě něčí oči s touto barvou tolik nepohlcovaly. Zároveň se v nich odrážel strach a bezmoc. Nejspíše to, co vlčici celý život doprovázelo.
Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vzduch vydechoval. Bylo mi jí vážně líto. Bylo mi líto každého tvora, který musel trpět. Jenže né všichni, jsme se mohli mít dobře a né všichni jsme se měli vždy dobře. Někdy je třeba si to místo jednoduše vybojovat. Její oči mi vyprávěly jakýsi příběh. Nerozuměl jsem všemu, co se mi snažily sdělit. Ale možná tomu jednou porozumím.
Usmál jsem se při její poznámce. "To bylo dávno před tím, než jsem se alfou stal. Ve smečkách jsem měl problém snést se s výše postavenými vlky. Řešení je pak tedy tuláctví nebo se stát alfou." Popravdě alfou bych nejspíše nikdy nebyl. Nikdy jsem po tom úplně tolik netoužil. Ale chtěl jsem splnit sen mé princezně, která se díky tomu stala královnou Sarumenu. A že jí ta funkce sedla přesně na míru. Byla... dokonalá. Na okamžik jsem se uzavřel do sebe a nechal plynout veškeré ty myšlenky. Někdy mi přišlo, že nedělám nic jiného, než že se v hlavě koukám na vzpomínky, které byly s ní spojené.
Vrátil jsem se ze vzdušného zámku až s otázkou od Shadow.
Netušil jsem na co konkrétně se mě ptá. Chce vědět jací jsou povahově? Nebo chce vědět, kolik členů máme a na jakém postavení? "Členů je tady hodně... máme bety, gammy, ale také delty a kappy. Každý kdo k nám přišel, musel padnout do oka nám, ale taky lesu. Někteří sice přišli se zájmem, ale odradil je les, který může působit zprvu krkolomně. Ale to už jsem ti říkal... já svojí smečku beru spíše jako rodinu, kterou jsem nikdy moc neměl, než abych si bazíroval na podřízenosti a nadřazenosti členů." A to byl holý fakt. Já je bral všechny stejně. A všichni bylo spojení se Sarumenem. Podle mě jsme to tady mezi sebou měli poklidné. Les byl velký a tak bylo dost prostoru se zašít, když chtěl být vlk sám.
Pohledem jsem zůstal pořád zaklesnut v tom jejím. Začal jsem přemýšlet, kolik z magie toho bude umět. Přimhouřil jsem oči. Přemýšlel jsem, jestli se jí ptát, nebo ji nechat být. Ale na magii jsem nic špatného neviděl. Přinejhorším mi to jednoduše nesdělí. "Jak dobře ovládáš svou vrozenou magii?" Zeptal jsem se. Byl jsem zvědavý, ale taky nemusela odpovědět popravdě. Mohla si cokoliv vymyslet. Třeba že je na tom špatně, ale přitom se mi v hlavě rýpe už od prvního setkání. Bylo zvláštní, jak na mě působili vlci s magií myšlenek. A přitom já sám jí měl a musel jsem na ostatní působit úplně stejně. Nervózní z toho, jestli budu natolik drzý, abych se jim ponimral v makovici a nebo budu natolik slušný, že to neudělám. Bylo to vážně zvláštní. Na druhou stranu jsem věřil, že Život věděl komu danou magii přidělit. A že by ničiteli světa nesvěřil takový oheň. A tak to nejspíše bylo se vším.

Koukal jsem na tu veverku. Přilepila se na mízu z toho stromu. A začal takový zvláštní boj. V jejím případě nejspíše o život, ale pro mě to byla podívaná. Jak tohle dopadne? Veverka sebou chvíli mrskala. Ocitla se v poloze takové, že jí hlava visela směrem dolů. A pak z ničeho nic spadla na zem. Párkrát jsem zamrkal. Veverka vyskočila znovu na strom a utekla zpět do koruny stromu. Můžu už znovu nejspíše nepokoušela. "Hm.." Krátce jsem zabručel.
Pak otočil hlavu na Shadow. "Mám tenhle les rád. Lépe jsme si nemohli vybrat." Ale nemohl jsem říct, že jsem spokojený. To byla věc, která se nadala úplně odsouhlasit. Ano s lesem a místem, kde byl les umístěný ano. Les měl svoje kouzlo.
Shadow se mýtina líbila. Byl jsem rád. I když mýtina vypadala spíše jako strašidelné místo. Porostlé houbičkami a jedním obřím stromem. Zhluboka jsem se nadechl. To, jestli strom krvácí, jelikož ho něco bolí jsem netušil. "Možná..." Možná si prožil nějaký ošklivý osud. Třeba tady stála javornice a tu pak někdo zničil. A on tady zůstal sám... a tak krvácí. Ušklíbl jsem se. "Nějaké historky se o tomhle stromu šíří. Co je ale pravdou nikdo neví. Každopádně je kouzelný a pěkně nám v lese už zavařil. Jen teď nejspíše odpočívá a nabírá poslední síly, než přijde zima." Vzpomenul jsem si na děsivou jízdu, která tady kdysi vznikla. Vzpomenul jsem si akorát tak na nějakou bublinu, v které jsem byl uvězněn a ostatní vlci ze smečky se mě snažili vysvobodit.
Pousmál jsem se na vlčici. Jop, je to tady fajn. Matka příroda se tady vyřádila. Zamrkal jsem překvapeně víčky, když Shadow ukápla slina na zem. Nechceš mi říct, že vlčata požíráš že ne? A že jsi rodina s tou šedou... divnou vlčicí? Zavrtěl jsem hlavou. Snad né. Všiml jsem si, jak se ohlédla přes rameno. Svou nervozitu přenesla i na mě. Cítil jsem to z ní. "To bude práce Javoru... navozuje zvláštní pocity. Chceš se vrátit zpět do lesa?" Zeptal jsem se. Já už si na to trošku zvykl. Věděl jsem, že když mám nutkavý pocit, že mě někdo sleduje... v podstatě tam nikdy nikdo nebyl. A jen javor popichoval mé svědomí. Přesto jsem prostor za Shadow proskenoval.
Shadow se postavila na zadní tlapky a zkoumala mízu stromu. Pozoroval jsem jí. Byla vážně, ale vážně až moc hubená. Vůbec to už nevypadalo zdravě. A když se takhle natáhla, visela na ní jen kůže. Až mě zamrazilo. Ale zároveň mi jí bylo líto. Padla otázka na Darkii. Hm. Kdo ví, třeba po světě pobíhá spousta mých potomků a já o nich ani nevím. Což nebylo vážně moc pravděpodobné. "Ještě mám syna. Rannatha. Ale ten nejspíše zdědil toulavé tlapky po mě... odešel." Vlastně jsem ho neviděl už opravdu dlouho. Veděl jsem, že i Darkie se jednoho dne může zvednout a jednoduše odejít. Byla to jejich volba. Byli svobodní. Já ušel světa kraj od své rodiny. A jsem ve skutečnosti vlastně rád, že už je nejspíše nikdy neuvidím. Kdo ví, rodiče už třeba ani nežijí.

// Sarumen

Tak nějak jsem jí rozuměl. Mí rodiče byli taky alfy. Taky na mě neměli čas. A otec byl prostě otec. Praštěný a pomatený. Nerad jsem na to vzpomínal. A doufal jsem, že já se ke svým potomkům nechovám stejně. A i přesto, že jsem byl alfou a měl jsem povinnosti, jsem se vždy snažil si udělat čas na svoje potomky. Zvláštní, že ani můj ani tvůj otec ne. Možná to nebylo v povinnostech, ale jednoduše nechtěli.
Shadow pocházela ze severu. A když padla otázka na mě, zamyslel jsem se. "Víš, že si už ani nepamatuji, odkud vlastně pocházím? Prošel jsem toho tolik... a nakonec se usadil tady." Někdy je lepší si nepamatovat cestu domů. Stejně, tam už domov není a kdo ví, jestli to vůbec někdy pro mě domovem bylo. Leda Orphe se pokusila mi něco takového vytvořit. Ale ani tam to nedopadlo dobře a to co vypadalo jako rodící se domov skončilo pohromou. Jak zvláštní, že s takovým osudem, jsem dokázal byl tak vyrovnaný teď. A to kdo ví, co si osud ještě pro mě chystá.
Všiml jsem si, že Shadow několikrát uklouzla tlapka. "Dáven pozor. A více roztahuj tlapky při chůzi. Tlapka se lépe zaboří a budeš si jistější." Mohlo se to zdát sebe víc divné, ale byl to fakt. Vlk se v našem lese musel naučit chodit. Náš les byl pro cizince zrádný. Ale vlk se s ním žije a po čase se v něm může prohánět bezhlavě. Úplně bez hlavě ne...
Ale to už les řídl a my se objevili na mýtině. Půda zde byla mnohem pevnější. Za to tady byla tráva malá a spíše žádná. Za to divných hub, těch tady bylo mraky. Na okamžik jsem se zastavil a pak mlčky šel směrem ke starém javoru. Zastavil jsem se asi dva metry před ním a zíral na jeho korunu. Listy začínaly mít krvavou barvu. Podzim byl tady a s ním i to, že se listy tohoto stromu změní. "A tohle je ještě stále naše území... mýtina. Vypadá zvláštně... ale tak nějak k nám patří a javor tvoří v podstatě srdce Sarumenu." Koukal jsem ještě chvíli do koruny. Spatřil jsem tam veverku. Ta se hopskala jako kdyby k nám. Pak se ale zastavila v dvoumetrové výšce a začala si pochutnávat na míze stromu. Ještě chvíli jsem byl zamyšlený. A bezmyšlenkovitě si sedl. Zrovna tedy na jednu houbu, která tady vyrostla. Automaticky jsem se postavil a ohlédl se. Byla na maděru. Ops. Menší pobavení pro Shadow. "Tak co, líbí se ti u nás? Nebo to bylo na severu lepší?" Zeptal jsem se a zvídavě naklonil hlavu na stranu. A opětovně jsem se pomaloučku posadil. Tentokrát vedle houby. Nechtěl jsem je zbytečně ničit, bylo mi jich líto a veverky si na nich nejspíše pochutnávaly a pěkně na nich ujížděly. "Ty asi nemáš potomky co?" Zeptal jsem se na další osobní otázku. A že takhle otázka mohla být pro vlčici více než osobní. Možná už nějakou dobu potomky chtěla, jen neměla s kým a nebo se jí nedařilo. A taky možná ani pomalu nevěděla, co by s nimi dělala... vypadala hodně mladě.

// Úkryt

Trošku mě zamrzelo, když mi Shadow řekla, že jí matka umřela již při jejím porodu. Podíval jsem se na ní a sklopil uši k hlavě. "To mě mrzí... a táta?" Vyzvídal jsem dál. Někdo se o ní přeci starat musel nebo ne? Vyrůstala jako samorost někde v lese? A proto žere klacky a kamení a podobné věci? Zamračil jsem se. Neznělo to lákavě. Jíst celý život klacky, no pěkně děkuji, nechci.
Vyšel jsem ven z úkrytu. Náš les byl skvělý. Nádherně voněl. Miloval jsem ho. Rozešel jsem se automaticky někam. A až pak si uvědomil, že bych jí měl brát cestou, která je pro ní schůdná. Leckdy i mě tento les překvapil něčím. Klacíky pod tlapkami. Nové obnažené kořeny a podobně. Bylo toho dost a les se v podstatě neustále měnil. Bylo to zvláštní, ale taky kouzelné. Někde strom ztrouchnivěl, jinde ho zlomil vítr a někde rostl nový, maličkatý strom. Usmíval jsem se nad tou představou.
Mlha se mihla mezi stromy. Nejspíše nás chtěla jen zkontrolovat, jelikož nedorazila až k nám, ale odplula zase po svém. "Hm..." Zamručel jsem hlasitě, když se mě zeptala na postavení ve smečce. Lhát jsem nechtěl. "No já jsem vlastně taková... malá... alfa?" Dodal jsem s absolutně debilním úsměvem. Měl jsem jí to nejspíše říct rovnou už v Smrčinách. Ale co už.
"Už je to nějaký rok, co jsem tady se svou partnerkou založil smečku..." Řekl jsem spíše do větru, než abych to říkal vyloženě jí.
"Povídej, odkud pocházíš? Sever? Jih?" Ptal jsem se a přitom jsme došli k malým tůňkám. Automaticky jsem se napil. A až pak mi došlo, že může mít tak žízeň. "Klidně se napij. Voda je dobrá... čerstvá. Neustále přitéká čerstvá a očištěná od nečistot. Ale vodu u nás na jihu nepij... není vhodná na pití." Vzpomenul jsem si, jak se kdysi Neyteri napila a pak z toho měla halušky. Byl jsem pěkně podělaný, abych o ní nepřišel. Zamračil jsem se a na okamžik počkal. Pak už jsem mlčky pokračoval líným tempem dál po lese. Mířil jsem bezmyšlenkovitě na mýtinu. Nebyl to cíl, ale vlastně mě tam tlapky vedly samy. Tak když už tam směřuji, můžu jí to ukázat.

// Mýtina

Koukal jsem na spící Shadow. Nejspíše se jí zdálo něco nepříjemného. Škubala sebou a házela... a já vlastně ani netušil, jestli jí budit, nebo jí raději nechat spát. Co jí způsobí menší šok? Povzdechl jsem si. Až při jejím kňučení jsem nadzvedl hlavu a sklopil uši k hlavě. Tak ale teď už jí musím probudit. Zaznělo mi v hlavě. Jenže jsem si všiml, že se její blyštivé oči probírají k životu. Zíral jsem na ní upřeně a ani se nehnul. Nechtěl jsem jí vyděsit. Jenže... ještě napůl rozespalá se pokoušela vstát. Šlápla na mě, ode mě vystřelila rychlostí světla proti zdi a hlasité ťuknutí oznámilo, že byla její akce u konce. "Ops..." Vydal jsem ze sebe a koukal na ní. "Jsi v pořádku?" Zašeptal jsem. Trošku blbá otázka, ale... tenhle karambol nevypadal moc hezky. Prostor v jeskyni byl menší obzvláště tady v této místnosti. Byla vážně malá. Ale pro alfy jako stvořená.
Když se vlčice začala omlouvat, kýval jsem jenom hlavou. "Nic se nestalo já jen že... tohle je... tohle je místnost." nevěděl jsem co jí říct vlastně. A tak jsem si jenom hlasitě povzdechl. Vysvětlování by bylo zdlouhavé. A vzpomínky na tohle místo bolestivé. Když se chtěla podívat ještě do lesa, pousmál jsem se. "No jasně že jo." Chtěl jsem vyskočit na tlapky a rozběhnout se ven, aby mohla vidět celý les. A že byl velký. Navíc jsem jí mohl vzít i na mýtinu. Ale jelikož jsem si uvědomil, jaký je to posera, raději jsem pomalu a opatrně vstal. A ještě pomaleji vyšel ven z místnosti. "Tak pojď, les je velký." S úsměvem jsem jí vybídl. Tiše jsem prošel kolem Neyteri a přes velkou místnost, která byla pro všechny. Snad jí odpustíš i ty. Ale jak jsem tě znal.. sama bys jí tam pustila. Měla dobré srdce. Ale to už jsem šel malou chodbičkou. "Co tvoje rodina Shadow? Máš nějakou? Sourozenci... rodiče...?" Začal jsem nenápadně a pomaloučku, polehoučku vyzvídat okolnosti. Chtěl jsem vědět, proč je vlastně takový připosránek ve svém jádru. Třeba by se na tom dalo pracovat a mohla se mohla v mnoha věcech zlepšit.

// Sarumen

// Sarumen

Zamyšleně jsem kráčel dál lesem. Došel jsem až k úkrytu. Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem se divně. Pach Shadow nebyl čerstvý, takže buď opustila úkryt už dávno a nebo v něm ještě byla. Jako by mě snad polapila malá nervozita. Co blbneš? Zamračil jsem se. Zbytečně jsem byl rozhozený a to já nejsem nikdy. Tenhle pocit jsem neznal. Zažil jsem ho kdysi dávno, ale teď?...
Pomalu jsem vkročil do smečkového úkrytu. Srdce jsem měl až někde v krku. Ztěžka jsem polkl, aby sklouzlo zpět na místo kam patří. Mé žíly byly naběhlé, jako kdybych právě běžel.
S úšklebkem jsem přestal hodnotit svůj vzhled a už se opravdu rozešel tiše do úkrytu. "Shadow?" Zašeptal jsem, aby věděla, že jsem tady. A aby se nebála, že se k ní hrne někdo cizí. Vtipné, vždyť ty jsi cizí. Nechal jsem to být. Ale v jeskyni bylo ticho. Každopádně její pach byl tady o dost více cítit. Byl sice jemný, ale byl tady. Přišel jsem do místnosti, kde jsem jí zanechal. Ale tady nebyla. Hm. Tak musela odejít. Ani ten čenich mi už neslouží. Sklopil jsem zrak k zemi. A nakonec pohledem sklouzl k Neyteri. Nejsem já blázen? Vrať se mi prosím. Potřebuji tě tady. Chybíš mi. Vážně moc. Srdce se mi šlo rozkočit. Když jsem s ní byl sám, bylo to šílené. Jako bych jí tady cítil. Jako by tady stála naproti mě a snažila se mě dotknout, jen... já cítil chlad a ona pusto a prázdno. Tohle se nemělo stát. Sklopil jsem hlavu a nechal jí bezmocně viset. Přál jsem si, aby mi jí někdo usekl a já tam mohl být s ní.
Když v tom jsem uslyšel nějaký pohyb. Hlavu jsem prudce zvedl. Šlo to z místnosti alf. Čelo se mi zvráščilo. Neyteri? Jak bláhový jsem byl. Tiše jsem přišel ke vchodu do místnosti a nakoukl. Srdíčko se mi šlo opravdu rozkočit. Byla to Shadow. "Shadow! Tady nemůžeš.... to je..." Zastavil jsem svá slova. Ona spala. Já v té místnosti nebyl... nejspíše od doby, co jsem v ní byl naposledy s Neyteri.
Opatrně jsem vkročil. Nechtěl jsem jí budit. Povzdechl jsem si a schoulil se do klubíčka tak, aby měla prostor pro pohodlný spánek a já se jí zbytečně nedotýkal. Ještě by to pochopila špatně. Koukal jsem na ní. A přitom mnou proudily zvláštní pocity z této místnosti a z toho, co se tady kdysi odehrávalo s Neyteri. Jako by by vzpomínky byly živé a jako by se staly včera.

Nepatřil jsem k těm, kteří by dokázali nějak suprovně vtipkovat. A tak moje pokusy o vtípky nebyly nic moc. "To byl vtip..." A možná taky ne. Přimhouřil jsem na něho oči. A svůj pohled přesunul na dceru. Naštěstí byla jiná. Trošku se i vlastně ulevilo, že i kdyby se na ní lepil každý blbec, kterého potká, tak bude mít prostě smůlu. Heh. Ta představa mě bavila. Ty jejich naštvané ksychtíky. Ale musel jsem se vrátit zpět na zem. "Když ti to dovolí ona..." Dodal jsem s úsměvem a významně pozvedl obočí. Nikomu jsem nemohl zakazovat kamarádství. Všechno to bylo pouze na nich. Leda že by mi dcerka přišla říct, že jí někdo obtěžuje, vyhodil bych ho a třeba že by doletěl až na měsíc.
Jeho otázku jsem nechal otevřenou. Naopak jsem se otočil ke své dceři a zamyšleně se na ní podíval. "Darkie u tebe by možná nebylo špatné... kdyby ses spíše starala o vlčata, než byla naším lovcem... učila je..." Dokončil jsem své myšlenkové pochody. A na reakci od Duncana na počasí jsem pozvedl hlavu směrem k nebi. "Mě vyhovuje. Ani horko, ani zima. Jo a tu deltu... tu ti vysvětlí Darkie. Tak se tu hezky sbližujte, ale né až moc..." Mrkl jsem na ty dva a pomalu se vydal k úkrytu. Chtěl jsem zkontrolovat Shadow, jak na tom je. Jestli už se probudila. Třebaže chtěla odejít, jen se bála přes smečkový les projít. Byla vážně velký posera. To i naše Amnesia byla oproti né ještě velký hrdina. Fůha.
Drze jsem opustil Duncana a Darkii. Věděl jsem, že se to nejspíše bude muset ještě nějak dořešit. Ale přišlo mi, že Darkie se lépe hodí na funkci učitele, než aby se mordovala u lovu. Uvidíme, pokud by moc chtěla lovce, nechám jí ho. Odkašlal jsem si a pomalu mizel z dohledu těch dvou.

// Pardon odpojuji se -> Úkryt

// + 7 oblázků + 3 křišťály

// + 7 drahokamů + 2 křišťály

// Maple promiň. Vždy na někoho zapomenu, ale většinou to schytá Noktisiel (ten tady teď asi nebyl) A druhá otázka vůbec nevadí, sečtu to :)

Na jednu stranu jsem si oddechl, že se Shadow ještě zdržela. Na druhou stranu jsem chápal, že mohla být pro ostatní přítěží, když nebyla členkou a byla tulákem spícím v našem úkrytu. Povzdechl jsem si. Duncana jsem si prohlédl nedůvěřivě od hlavy až k patě. S otazníkem ve tváři jsem stočil pohled na Darkii. Jsi pořád s Maple že jo? Maple mi přišla jako schůdnější partner, lépe řečeno partnerka pro mou dcerku, než Casanova Duncan. "Já vím, a proto tlapky pryč." Poznamenal jsem a snažil jsem se to zahrát do vtipu, ale byl to vážně vtip? Chrm! Zvláštní, že ti dva se ještě nepotkali.
Na okamžik jsem hlavu zabořil do srsti Darkie. Nasál jsem tu vůni, která byla tak božsky sladká. Následně jsem se pomalu posadil. Snad neobtěžuji? Určitě si mělo co říct. Zvláštně Duncan mé dcerce. Začal jsem nad ním trošku více přemýšlet. Teď byl vážně dlouho pryč. Ale to nevadí... my tě přinutíme mít nějaké povinnosti. Usmál jsem se na něho takovým maličkatým ďábelským úsměvem. "Výborně... tak když už jsi přišel a byl jsi tak dlouho pryč... mohl by ses stát oficiálně naší Deltou. Ono tě to přinutí se tady ukázat častěji, než jednou za uherský rok." Usmíval jsem se přitom na něj. Pro něho to byla vlastně dobrá zpráva. Pro mě trošku sázka do loterie, jestli se tenhle podivín hodí vůbec na takovou pozici. Úplně jsem ho neznal, věřil jsem tomu, že vlci ze smečky ho znají mnohem lépe než já. Ale pomáhal u toho obřího hada... byl vynalézavý a tak. Zkusit se má všechno no ne?
Zvažoval jsem, jestli se vydat za Shadow do úkrytu. Na druhou stranu, nechtěl jsem jí budit. A ani vyhazovat. Byla tak vyděšená a droboulinká a vyhladovělá, že teď bude po takovém žrádle spát přinejmenším rok. Néli déle. Tak uvidíme. Při její nátuře bych se nedivil, kdyby potichoučku opustila les. Je vážně zvláštní jak moc se bojí úplně všeho. Chudák, asi si taky musela zkusit. Bylo mi těch vlčic líto. Byly už od přírody slabší a v mnoha věcech horší. Myšleno jako lov a podobné.

// Řeka Tenebrae

Konečně jsem ucítil chlad na svých zádech. Páni, nemít svůj vlastní les, asi bych se usmažil. Zastavil jsem se na hranicích a jen tak poklidně stál. Užíval jsem si ten pocit. Hauuu. Krátce jsem hrdelně zavyl, abych oznámil betám svůj návrat. A vlastně všem tady v lese. Krátce jsem se protáhl a rozklusal se napříč do středu lesa. Neměl jsem cíl, kam jsem se chtěl dostat. To se změnilo, když mi do čumáčku přistál pach Darkie. Mohl bych se za ní zastavit. Nechal jsem jí totiž v úkrytu se Shadow. A tak trošku jí nechal na holičkách. Že by Shadow opustila les?
Chtěl jsem to zjistit a tak se můj krok stočil za Darkii. Navíc mě do čenichu praštil další pach. Byl to Duncan. Nějakou dobu jsem ho neviděl. Dobře že ses ukázal. Jen doufám, že mi neoblbuješ dcerku. A taky že jo. Když jsem se dostal asi na dvacet metrů od Darkie, měla u sebe Duncana. Zamračil jsem se. Vlastně, ona je jiná. V jeden velký úsměv se změnila má tvář. A nálada se už taky zlepšila. Bleh, jak může být Meinere tak depresivní. Zavrtěl jsem hlavou. A to jsem si myslel já, že jsem depresivní.
Rozešel jsem se k nim. "Zdravím, máte se?" Pozdravil jsem se. Chtěl jsem chvíli počkat, až si řeknou vše co potřebují. A není to takovéto, že tam vtrhnu a nastane trapné ticho, jelikož si něco nestihli říct před mým příchodem.
Pohled jsem hned stočil k Darkii. "Shadow už opustila les?" Možná jsem doufal v opak. Možná jsem chtěl, aby mi řekla že ne... že je pořád tady někde poblíž. Ale její pach jsem necítil. Pravděpodobnost tedy byla velmi malá.
Na vteřinku jsem se podíval na Duncana a usmál se na něho. "Delší dobu jsem tě neviděl." Rýpnutí? Možná. Možná jsem chtěl jen slyšet, že si potřeboval něco ujasnit, nebo vyřešit. Ale už je vše v pořádku. Kdo ví.

Účastníci: Wolfganie, Darkie, Newlin, Marion, Pippa, Amnesia, Baghy

Nevím jak... ale Pippa je absolutní vítěz, který vás všechny převálcoval. Nahrála 600 tisíc bodů! Viz link https://i.ibb.co/gJD4nt9/image.png

Všichni získáte 15 oblázků + 5 šutříků a Pippa + 1 křišťál za výkon, který popírá snad i fyzika!

Ještě se podívám a pokud najdu někoho, kdo se účastnil všech Summer akcí, dostane něco malého navíc. :)

Otočil jsem hlavu na vycházející slunce. Opřelo své paprsky do mých zad. Pěkně dlouho jsem necítil paprsky slunce na svém kožichu. A o nich jsem nepřišel. V celo černém kožichu je vlkovi těžko v létě. Takové malé utrpení, ale díky našemu lesu jsem od toho poměrně vykoupen. Díky bohu. V lese je vždy chladněji a já tam jsem zalezený, jako krtek ve svém krtinci. A když náhodou vykouknu na denní světlo, jdu se raději hned schovat.
Přišlo mi zvláštní, že odmítl moje pozvání k nám do smečky. Hlavu jsem otočil zpět k němu. Pokrčil jsem rameny. Nechceš? Nechoď. Nutit a přemlouvat tě vážně nebudu. Trošku na mě přenesl tu jeho divnou náladu, kdy se na oko tváří, jak mu je celý svět ukradený. Ale popravdě? Nevěřil jsem, že by byl takový i uvnitř. A nejspíše mě ani nikdo nepřesvědčí.
"Jak pro koho. U nás se pořád něco děje. Když vypadnu jednou za čas z lesa, je to pro mě spíše dovolená. Pořád tam někdo chodí a někdy je toho vážně na vlka hodně." Dodal jsem se zasněným pohledem na les. "Spíš tvůj život musí být nuda... toulat se a nemít cíl. Nemít rodinu, nemít smečku. Nemít nikoho... brr." Oklepal jsem se nad tou představou. Já nemít Darkii, nevím co bych dělal. Nemít smečku? ležel bych někde chcíplej. Smečna mě nutí se pořád dívat dopředu. Není čas se otáčet. A když to udělám a chci se vrátit do doby, kdy se mnou byla Neyteri, přijde někdo, kdo mě čapne za ouško a táhne mě dál. Byl jsem za ně fakt rád.
Chystal jsem se odejít. Postavil jsem se. Slunce mi až moc pražilo na kožich a já na to nebyl zvyklý. Byl jsem zvyklý na svůj luxus v lese, kde byl chlad.
"Ne Meinere." Zavrtěl jsem hlavou. "Nevypadáš na to. Ono víš... zapšklé vlky stejně nikde ve smečce nechtějí." Dodal jsem s úsměvem ve tváři. "Rád jsem tě viděl." Dodal jsem a pomalu svým líným tempem jsem se rozešel. Je ještě více zapšklý, než jak jsem ho poznal. Br. Je až děsivé, jak jsou vlci nesnesitelní, když jsou sami. Stanou se z nich takové trosky. Ohlédl jsem se ještě krátce na něho a pomalu mizel v dáli. Těšil jsem se, až se můj kožich zchladí ve stínu stromů. Navíc jsem vážně neměl rád, když na mě někdo přenášel svou celoživotní depresi a nenávist vůči světu.

// Sarumen

Zavrtěl jsem hlavou a chvíli na něho koukal jako na svatý obrázek. Vážně to byl on! Po všech těch letech. Páni! Kde ses schovával? Nemohl jsem tomu pořád věřit. Ten vzhled mě neustále matl. To že jedna strana byla bílá a druhá černá. To že neměl oko a tak nějak i ucho. Všechno to bylo dost divné. Jenom já pořád vypadám tak neskutečně dobře! Udržovaný no páni!
Naslouchal jsem mu a zároveň kýval hlavou na srozuměnou. Stejně se ho zeptám na to oko a ucho. Jen chvilku počkám. A když prohodil pár slov o tom, jak takhle spojenice dvou barev vznikla, chvíli jsem na něho dumavě koukal a pak se začal smát. Asi to měl být vtip. Jen jsem tomu na okamžik uvěřil. U něho bych se tomu vážně nedivil. A když jsem se dosmál, pokračoval další větou. "Eh ano. S Neyteri jsme založili smečku tady v Sarumenu... tak když budeš chtít, kdykoliv se můžeš zastavit. Budeš vítán." Kývl jsem hlavou směrem, k mému domovu. Avšak, nebyl jsem jeho jediný obyvatel a s tím taky musel počítat, že kdyby někdy k nám přišel, nejspíše by se ho prvně někdo chopil, než bych přicupital. "Veškerý svůj čas vlastně trávím tam..." Poznamenal jsem a zamyšleně sledoval les. Jako by něco neustále šeptal. Ale nerozuměl jsem tomu, co se mi snaží říct. Třeba mě volal domů. Jenže já teprve teď odešel a byl jsem mimo něj velmi krátkou dobu.
Otočil jsem hlavu zpět k Meineremu. "Jak se ti to stalo." Dodal jsem a myslím, že bylo více než jasné, co jsem myslel. Oko a ucho! Pral ses? Nepřipadáš mi jako typ, co by se hrnul do boje. Přimotal ses k něčemu a dostal jsi po čuni? Poměrně dost zvláštních scén se mi v hlavě odehrávalo. Chtěl jsem to ale vědět a na druhou stranu, proč se nezeptat? Třeba si bude chtít postěžovat na svůj život. Kdo ví.
"Ty jsi se někde usadil? S partnerkou? Partnerem?" Při slově partner jsem na něho mrkl a trošku se šibalsky usmál. Vlastně by mě to ani nepřekvapilo, kdyby řekl ano, mám partnera. Byl už kdysi takový jiný... a vlk nikdy neví. Když přišla má dcerka za mnou s tím, že má partnerku... proč bys ty nemohl mít partnera. A že má dcera byla normální, zdravá a krásná vlčice, která měla v hlavě vše srovnáno.