Gallirea - Příspěvky uživatele

Ani nevím, kde se to v té vlčici vzalo, protože vypadala opravdu jako malý hříbeček, ale začala na nás chrlit její radost. Potěšilo mě to, že se vzdala onoho prapodivného strachu, který jsem možná spouštěl já či mlha. No to se ještě uvidí. Ale doufám, že litovat nebudeme. Věnoval jsem jí jeden z vřelých úsměvů, který po chviličce vymizel. Přesně ta samá reakce přišla i od Newlina. Neblázněte, ještě se z toho celý rozteču. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a i jemu věnoval úsměv.
Zvědavý a mnou nově přezdívaný mluvka Newlin na nic nečekal a pustil se do prvních zvědavých otázek. Po oblíbené barvě přišla další otázka na symboly našich znaků. Až teď jsem si uvědomil, že máme oba dva s Neyteri nějakou tu cetku a oba dva máme znaky po celém těle. Ty mé se objevily docela nedávno. No nedávno, už jsem byl nějakou dobu s Neyteri, takže mě znala i bez nich. To já jí znal celou dobu takto. Cetka u krku a znaky magie na nohou.
Neyteri si vzala slovo a horlivě vysvětlovala, co jak funguje na jejím těle a co barvy znamenají. Hej. To bych měl vědět maximálně jenom já.Má odpověď byla velice stručná, protože já nepřišel na funkci těchto klikiháků. "Popravdě netuším, co přesně symbolizují a jestli mají nějakou moc. Dost silně o tom pochybuji." Zamyslel jsem se nad tím. "Ale těm kdo mě neznají, mohu tvrdit, že jsou třeba jedovaté." Rozesmál jsem se snad poprvé. Ta představa mluvila za vše. Jedovaté! No to určitě.
Náš nový členský páreček se vyptával dál. Tentokrát na úkoly. Neyteri mě sice okamžitě předběhla v odpovědi, ale já měl na ten úkol jiný názor. "Přežít." Zazubil jsem se na oba dva ve svém malém ďábelském úsměvu. "A taky prozkoumat domov. Časem se určitě něco najde." Mrkl jsem na Amnesii pro případ, že by se zalehla mého úsměvu
A krasojízda pokračovala! Newline, Newline. Pro tebe najdu smůlu na stromě a přilepím ti tlamu. No dobře nabídli jsme prostor pro otázky a tak bylo vhodné na ně i odpovědět. On byl ale vážně mluvka už jen podle toho, že jsem slyšel jenom jeho, občas hlas Neyteri, občas můj a když promluvila Amnesia bylo to jako slovo boží, které mě vždy zaskočilo. Oproti němu byla méně výřečná.
No vznik smečky. A mlha ještě k tomu? To by bylo asi na dlouhé lokty a proto jsem se snažil to zkrátit, co to šlo. Vůbec jsem netušil, čím pořádně začít a tak jsem to vzal od vzniku.
"Vlastně to vzniklo z mé hlavy. My totiž ještě před pár dny byli členové jiné smečky. Ale protože takhle princezna musí dostat to nejlepší, co jí život může nabídnout, rozhodl jsem se pro tento razantní krok." A přitom jsem nenápadně čenichem ukazoval směrem na Neyteri. Myslím si, že by bylo škoda nevyužít jejího talentu. Jen ta představa, že jsem to neudělal již dříve, mě děsila. Koukej na to Newline. Prvně převzala Nata. Pak převzala vás dva. Je na to jako stvořená. A pozvolna jsem se chystal přejít na otázku číslo dvě - mlha. Dal jsem si chvíli čas.
"Sami ještě nevíme co přesně jí spouští a naopak co jí stahuje zpět do koutů lesa." Tak jako teď. Mlha zde nebyla téměř žádná. "Ale když potřebujeme být krytí, dokáže plynout několik kroků napřed před námi. A jak jsem říkal, pokud se dostanete do mlhy, snažte se jí využít. Není třeba se jí bát. Zmapujte si terén lesa a pak se v mlze držet určitých bodů." Ty vám totiž vždy napomohou k přesunu anebo si alespoň uvědomit, kde v lese se nacházíte. Možná by nebylo na škodu jim říct, že pokud ovládají magii myšlenek, mohou nás v případě ztracení přivolat. Ale to až jindy. Naštěstí další otázky znovu převzala Neyteri. Ale no ták! Úkryt voní po jehličí, pokud si dobře pamatuji. Ale raději jsem nic neříkal. Už tak jsem toho namluvil až moc. "Je to převážně jehličnatý les. Nejspíše ti voní jehličí. A prvotní člen? Heh, maximálně necelý den? Přišel chvíli před vámi." Vlastně by bylo vhodné jej najít a seznámit s novými členy. "To máš pravdu. Nebude daleko." Odpověděl jsem myšlenkou Neyteri.
A snad poslední zvědavá otázka Newlina byla ohledně toho, co se stane, když se vody na jihu napije. Neyteri se ujala odpovědi a leč to sama na sobě vyzkoušela, nezmínila se o tom.
"Přesně tak, Ney to má na sobě vyzkoušené. Kdo z členů se mi té vody na jihu napije, může les rovnou opustit." Dodal jsem trošku výhružně, protože takový Newlin vypadal na to, že by to i vyzkoušel, co to s ním udělá.
Udělal jsem malé gesto ve znamení, že vyrážíme. Ještě jsme potřebovali někde odchytit Nata a pak se společně vydat na průzkum po okolí. Neběžel jsem smrtícím tempem, spíše naopak jsem šel jenom svižnějším krokem. Úkryt nebyl zrovna blízko a ještě bylo zapotřebí vyzvednout našeho prvního člena. Netrvalo to ani tak dlouho, protože od hranic se dál ani moc nedostal a já viděl malou hroudu hnědých chlupů. "Nate." Zavolal jsem na něho, aby se alespoň zastavil a počkal na nás. Bylo zapotřebí je seznámit a pak ho vezmeme sebou, aby zde nechodil sám.

//No ale teď vážně, skloňuje se to? A jestli jo jak :D

Chviličku jsem chytal lelky, takže jsem moc nevnímal, kdo co říká a jestli vůbec někdo mluví. Začal jsem znovu poslouchat, když se představovala vlčice. Amnesia. Dobře a ten druhý se jmenoval jak? Nějak Newlin ne? Měl jsem na jména hroznou paměť a to, že mi to jméno řekli před vteřinou, neznamená, že si ho pamatuji. Jelikož ještě v té samé vteřině ho zapomenu. Každopádně jsem věděl, že jména členů jsou velice důležitá. Neyteri mi poslala do hlavy myšlenku. Nad tou jsem se na okamžik zamyslel. "Každý má právo se nějak prokázat. Ona sice vypadá jako uzlíček nervů, ale to neznamená, že nemůže vynikat v něčem jiném." Všiml jsem ocasem a mrkl na Ney. Kdyby mělo být po mém, asi bych vzal všechno, co by přišli se zájmem. Nepotřeboval jsem žádné pořádné důvody, jen taková prostě klasická otázka, na kterou se ptá každá alfa.
Na poznámku vlka jsem se na něj jenom vřele usmál. Jméno. Nebude pro tebe podstatné, když se Ney rozhodne jinak než pro přijetí. Nechal jsem si tedy ještě čas na to, abych mu jej sdělil. Koutkem oka jsem pozoroval Newlina. Vypadalo to na pořádného mluvku, což nebylo vůbec na škodu. Se zájmem jsem ho poslouchal, když z něho vyšla otázka na to, jakou barvu máme rádi. Popravdě takhle otázka mě dosti zaskočila. Možná se s námi chtěl dát pouze do řeči, ale nad tímhle jsem ani moc uvažovat nemusel. Když Neyteri sdělila, že má ráda zelenou, což se dalo čekat, přidal se Newlin se svou oblíbenou barvou a to zelenou a modrou. Tiše jsem na něho zíral, jestli to myslí vážně tuhle otázku. No dobře. "Černá." Odpověděl jsem zhrublým a chraplavým hlasem. Ani nevím, kde se zase ten chraplák vzal. Ale černá mi připomínala, jakou barvu má tento svět. Je černý a šeredný. Kromě světla na jeho konci. To světlo symbolizovalo Neyteri.
Otočil jsem hlavu s neurčitým výrazem na Amnesii. "Doufám, že svůj šťastný domov najdeš právě u nás." Švihl jsem ocasem v náznaku radosti. Neyteri se pustila do přivítacího sloganu, který určitě trénovala. Následně dodala zmínku o Natym. (Sorry kámo nevím, jak se skloňuješ: D)
"Někde v lese bude ještě jedna vlčice. Je převážně bílá. Nepatří do smečky, ale je to má sestra. Možná už odešla." Připomenul jsem vlkům ještě tuto možnost. Rozhodně by jí neměli tahat za uši z našeho území.
Neyteri nejspíše řekla vše. Zmínila se o úkrytu i o nepitné vodě na jihu lesa. "Takže to by bylo z naší strany ohledně přijetí vše. Jestli jsou dotazy sem s nimi. Pokud chcete po lese provést, není problém, ale sami jsme tu jen krátce." Podíval jsem se na Neyteri. Věděl jsem kde zhruba hledat smečkový úkryt, takže kdyby si chtěli odpočinout, odvedl bych je tam.
"Pokud narazíte na opar mlhy, využijte jí. Není zákeřná, spíše naopak." Představoval jsem si Amnesii v mlze. V mé představě se celá zhroutila. Pousmál jsem se.
"A abych nezapomněl. Jmenuji se Morfeus. Pokynul jsem hlavou a podíval se na Newlina.

// Omlouvám se, trošku zdržení. Solila jsem slimáčky :D

Zdálo se to, jako bychom to ovlivnili my, ale přitom to tak vůbec nebylo. Mlha začala postupně ustupovat a nevím jak je možné, že s naším příchodem zaplňovala skoro celý les. Poklidně jsem tedy zůstal stát a koumat, co tu mlhu vlastně spouští a naopak, co jí zase utlumí. Jako by byla něčím ovládána.
Vlci neztráceli čas a leč přes to všechno čekání, kdo začne či nezačne mluvit a koukání po sobě se dali do mluvení. Jako první začala malá a drobná vlčice. Dalo se předpokládat, že budou pouze procházet, jelikož jak sama zmínila, narazili na nás čirou náhodou. Dalo se to předpokládat. Les je prostorný a tak si přes něj vlci krátí cestu. Takže jsem to odhadoval na velice krátké shledání. My je v poklidu pustíme dál a ještě možná prohodíme nějaký ten vtípek. Oni na oplátku nebudou dělat problémy. Nate by nám pomohl v bránění. A sic jsme teprve tři a z toho dvě alfy, proti těm dvěma bychom měli značnou přesilu.
Přesto všechno ale vlčice pokračovala dál. Chtěla by zůstat? Možná síla pachu a hlavně to že to Neyteri hned řekla, jí přesvědčilo o tom, že zde opravdu maličká smečka je. Taková pidi smečka. Bylo to úsměvné, ale mě zatím do smíchu nebylo. S neutrálním výrazem jsem jí pozoroval.
Nakonec to z ní tak nějak vypadlo. Á, takže zájemce. Pokynul jsem hlavou. Míst tu bylo na rozdávání a nemusela se na ně stát fronta. No co říkáš Ney? Vlčice byla celá vyklepaná a měl jsem pocit, že se každou chvíli zhroutí do malého uzlíčku třesoucích se nervů. Proč tolik strachu? Snad né proto, že mluví s námi? Naklonil jsem mírně hlavu na stranu, když jsem jí pozoroval. "Není třeba se nás bát, zatím." Dodal jsem s letmým úsměvem. Chtěl jsem jí tu situaci trošku odlehčit, přeci jen není zdravé mít tolik stresu a ještě k tomu zbytečného.
O nedlouho po vlčici se dal do řeči i vlk. Se zájmem jsem svůj pohled stočil k němu. Dva vlci, jedna vlčice. No dobře, ale příště upřednostním vlčice. Tento plán jsem Neyteri nemohl říct, ale byl jednoznačný. Sice jsem ho neposlouchal tak jak bych měl, za to má tvář vykazovala výraz, že rozumím jeho slovům. Byl jsem na okamžik zamyšlený a tak jsem nevnímal tak jeho hlas. Až tedy na větu, že by se také rád přidal do smečky. Myslím si, že by to neměl být problém. Působil na mě mnohem klidnějším a vyrovnanějším dojmem, než ten malý uzlík nervů vedle něj.
Teď už se ale čekalo jen na naše rozhodnutí. Pohlédl jsem tázavě na Neyteri. Nuže má paní?
Ta se ale na mě obrátila s otázkou, jak správně se skloňuje hvozd. "Myslím si, že tohle není až tak podstatné." Švihl jsem ocasem a zastříhal oušky. Zrovna název a správné skloňování se mi nechtělo řešit.
Newlin se zmiňoval o nějaké toulavé smečce. A to je co? Asi jsem tento nový druh smečky neznal. "Míst máme opravdu dost." Konstatoval jsem s menším úsměvem. "Neviděl bych žádný velký problém, abyste se stali součástí nás." Ale ještě zde Byla Neyteri a ta bedlivě čekala na odpověď Amnesii, zdali má stejné důvody pro smečku jako Newlin. "Co myslíš Ney?"

Nate mi oznámil, že mu Neyteri vše řekla. No jen aby. Jak to že jí je najednou dobře? Jen tak z ničeho nic? Ney ho rovněž přivítala, což mě dosti potěšilo. Nepřijala ho sama a nechala rozhodnout nás oba. Byli jsme přeci na to dva a tak se mi zdálo rozumné, že bychom členy přijali vždy spolu. Co kdybych přijal někoho, kdo jí nebude sedět nebo se jí bude zdát líný? Tak samo by to mohla udělat ona. Naštěstí oba dva jsme ovládali magii myšlenek, takže případné neshody či neliby jsme si mohli vyřídit hlavou a tak se zároveň i domluvit na tom, koho přijmeme a koho ne. Pozvedl jsem hlavu a mírně s ní zavrtěl v souhlasném gestu.
"Les je velký a určitě najdeš nějakou skulinku, kde by sis mohl odpočinout. Smečkový úkryt určitě najdeš, i když je dost porostlý mechem." Zamyslel jsem se nad tím, zdali by nebylo lepší mu ho ukázat. Možná přišel z dálky a byl dost unavený a na druhou stranu mohl nějakou dobu být vedle lesa a přijít až teď. Asi by si řekl, abychom mu ho ukázali. První pokus bych ale nechal na něm.
Jak Nate tak Neyteri upozornila na další pachy vlků. Možná jsou to jenom vlci, co chtějí projít.
Podíval jsem se na sestru, která ani nevěděla, že jsem novopečený alfa. No to ti vysvětlím jindy. Zatvářil jsem se na ní v omluvném gestu. "Nechám ti tady i mou sestru. Nemusíš zde s ní být, přišla jen na návštěvu. Jediné na co bych tě chtěl upozornit, je voda na jihu. Není pitná." Jestli najdeš jiný zdroj vody, tak to klidně vyzkoušej, ale na jihu opravdu ne. Neyteri se z toho div celá nesesypala.
Švihl jsem ocasem a abych neměl zpoždění udělal jsem první kroky směrem za Ney. "Kdybys něco potřeboval, za chvíli jsme zpět." Dodal jsem pro jistotu a pak pravdu vyrazil.
Neyteri měla značný náskok, takže jsem využil menší stín mlhy a bral to tím nejkratším krokem směrem za pachy. Určitě tam už bude. Jsou to ale dva pachy. Což mě mírně znervózňovalo. Survaki asi mezitím odejde, pochybuji, že by na mě čekala. V tom jsem ale uslyšel hlas Ney. Nemohla být daleko. Prudce jsem zastavil a naslouchal, odkud mi mlha přinese její hlas. Začala znovu mluvit, takže jsem se vynořil pár kroků od ní. Skupinka to byla docela veselá. Neyteri právě dokončovala svůj proslov, když jsem se přiřadil k jejímu boku.
Vlci zde byli jen malou chvíli a já si nebyl jist, zdali je vhodné za nimi hned chodit. Přeci jen mohou pouze procházet a i když není vhodné projít přes smečkové území bez ohlášení, asi bych to nějak zkousl. Na rozdíl od zájemců. Počkal bych, až se na hranici ohlásí, jenže my už zde stáli před nimi.
Měl jsem za to, že je to buď začínající pár, nebo velice dobří přátelé. Oba dva zbarvením na mě dosti pestrém. Vlčice mi trošku připomínala Coffina. Ten měl celé tělo poseté velkými černými fleky. Ona měla na rozdíl od něj flíčky na zádech. Zatím co vlk byl převážně mírně žíhavý v koncích srsti.
Myslím si, že zatím nebylo potřeba více otázek, než co položila Neyteri, takže jsem jenom mlčky naslouchal.

// Přeskakuji tedy Survi...

Pokračovali jsme dál lesem. Na okamžik jsem se pozastavil, protože mi do hlavy přisvištěla myšlenka Neyteri. Sakra co to zase má znamenat. Neměla náhodou na mě počkat v úkrytu? Nebylo jí jen tak náhodou zle? Co zase objevila, vodu? Něco na zub? Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a přitom se podíval po své sestře, která stála doslova vedle mě. Zavrtěl jsem hlavou. Na zadek jsem jí měl naplácat hned, jak se té vody napila. Ta vlčice není normální. Ještě teď ležela a skuhrala. To vytáhla paty z úkrytu hned po tom, co jsem odešel? Asi ano, odpovídalo by to tomu. Nebylo jinak možné, aby se jí takovým zázrakem udělalo dobře. A já ještě pro ni neměl žádného skunka či tchoře na jídlo.
Než jsem se ale nadál, stáli mi za zadkem dva vlci. Otočil jsem se tedy na Neyteri, která vedla pro mě zcela cizího vlka. No to je ještě lepší. Na chvíli jí nechám samotnou a ona si přivede dalšího štramáka. A to mi vůbec nedošlo, že by to mohl být zájemce o místečko. Narovnal jsem se a přísně si vlka změřil. Nepůsobil na mě žádným agresivním dojmem, spíše naopak. Vypadal na pořádného pohodáře. Ale i tak. Neyteri na nic nečekala a začala nás seznamovat. Pokynul jsem na pozdrav cizinci. Nate. Hm, zajímavé. Stačila jsi ho proklepnout? Zkoumavě jsem se podíval na Neyteri. "Než sežereš tuhle vlčici, dopředu tě upozorňuji, že se jedná o jednu z mých sester." Pro jistotu jsem jí poslal myšlenku do hlavy, aby jí nevyškubala všechny chlupy, co měla.
"Takže Nate." Konstatoval jsem a přitom jsem pohled stočil k němu. Tvářil jsem se zamyšleně, jako bych právě přemýšlel nad nějakou extrémní strategií. Jako lusknutím oříšků jsem ale změnil výraz na přívětivý a mírně usměvavý. "Vítej, Nate." Když mi všechno docvaklo, mohl jsem se zase chovat přirozeně. Pokračoval jsem tedy dál. "Stihla ti Neyteri všechno říct a na vše se tě zeptat?" Zadíval jsem se na něj, protože Neyteri určitě nemrhala časem, aby vedle něj šla v tichosti ducha a nic mu nesdělila. "A ohledně toho místa. Vlastně nemáme pořádně ještě žádného člena, takže s tím by neměl být problém." Znovu jsem se na něho usmál a letmo zkontroloval Neyteri, jestli je vše v pořádku. Má sestra zůstala tiše stát kousek ode mě.

// Já si to prostuduji abych věděla o čem je řeč a napíšu :D

Mám takový pocit, že zde není vůbec nic k jídlu. Pohledem jsem stále hledal něco, co bych přinesl Neyteri na zub. Popravdě jsem neviděl nic moc živého kromě ptáků a nějakých broučků. Ptáčka nechytím a brouka by těžko sežrala.
Survaki mi po těch letech přišla v jenom jiná. Když jsem narazil na Parysu, šla mě celou láskou sežrat. V tomhle byla zcela jiná, jako by jí ani nepřekvapilo, že ještě vůbec žiju. Možná nepotřebuje fyzický kontakt a stačí jí jen to, že mě vidí. Nevím, neviděl jsem jí do hlavy a popravdě jsem ani nechtěl vědět, co se jí honí hlavou. Na co právě myslí či jestli svádí jakési vnitřní boje.
Rovněž jsem jí nejspíše i dosti zaskočil, protože její hlas byl v záchvěvu, když promlouvala. Nemá partnera a ni smečku. A na co čekáš krasavice? Až ti z nebe spadne princ? Zamračil jsem se. Na jednu stranu bych nejspíše chtěl poznat vetřelce, který by si bral nárok na mou sestru, na druhou jsem věděl, že je už dospělá a žije si po svém. Každý má nárok na to své, tak jako jsem měl já.
Přišla mi i hodně nemluvná, jako by se uzavřela, a kdybych se jí na něco nezeptal, mlčky vy seděla a koukala na mě. Pak by se nejspíše zvedla a odešla bez jediného slova pryč. Co se to s ní stalo? Byla vždy veselá a hravá.
"Děje se něco?" Zeptal jsem se jí, protože jsem to tak nějak vycítil, že s ní není zcela vše v pořádku. Byl jsem z toho celý upjatý a samotného mě to znervózňovalo. Nakonec jsem i já umlkl a tiše kráčel lesem. Popravdě jsem nevěděl na co navázat. Koukal jsem po lelcích a snažil se přijít na to, co s ní vlastně provedu. O smečce by bylo asi zbytečné jí něco říkat, a kdybych už řekl, nejspíše by jí to nezajímalo. A vlastně je to jen taková polovičatá smečka. Teprve v rozkvětu.

Stále jsem čekal, kdy si má sestra uvědomí, že jsem to opravdu já. Když si odmyslí jizvu a znaky po těle, možná bych se svému obrazu mohl blížit. Dobře, ubrat několik kilo a vypadat jako to nejsladší vlče na světě.
Survaki nakonec konstatovala, že jsem se změnil. Pousmál jsem se na ní. "Pár nepatrných změn. Už nejsem vlče, to máš pravdu." Bylo velice zajímavé, jak se celková stavba vlk měnila s každým rokem jeho růstu. Byl jsem i o něco větší a snad i rozumnější. U toho druhého jsem si nebyl jist, ale snažil jsem se tak působit.
Na okamžik, jsem měl pocit, že se jí snad v očích zaleskly slzy. Možná jen nával emocí, které se snažila potlačit. Její modré oči mě vždy dosti fascinovaly, protože při jejím pohledu byly hluboké a plné všech různých smyslů. Přitom Survi pochopila, že zde nechci jenom nečinně sedět, ale přidala se a my společně vyrazili velice šouravým krokem přes les. Zatím co jsme spolu debatovali, rozhlížel jsem se po lese a stále po očku hledat něco, co by se dalo ulovit.
Sestra mi vysvětlovala, jak se sem dostala. Práda tě přivedla? Kde je ta hubatá tlama? Ohlédl jsem se automaticky za sebe, jako bych snad čekal přepadovku od další sestry. Najednou se vyrojily a popravdě já ani nevěděl co s nimi. Jsem rád, že i ona je v pořádku. Pokynul jsem k ní hlavou. "Dovedla tě sem a pak dál pokračovala sama?" Sice mi to přišlo zvláštní, že se sestry rozdělily, ale to byla nejspíše jejich věc. Možná si každá chtěla jít a žít po svém, což jim v tom nikdo nebrání. Následně mi bylo ale objasněno, že Práda s ní nepřišla. Takže pokračovala dál ve svém houževnatém životu. No to jsem zvědav, kde skončí i ona. Jestli skončí zde, tak mě fakt picne a já se přestěhuji.
Sice mě zajímalo, co sestry dělají, ale to bylo asi vše. Když jsem věděl, že žijí, bohatě mi to stačilo. A pak vidět Parysu a dokonce Survi, které patřil velký kus mých vzpomínek. Při chůzi se prostor mezi námi dosti prolomil. Nebyli jsme si tak cizí a nestáli od sebe s minimální vzdáleností 2 metry. Šli jsme dosti blízko sebe. Přesto všechno jsem si jí mohl pěkně prohlédnout. Vypadala docela spokojeně a i její tělo nevykazovalo žádné jiné známky neúspěchu.
Mezi řečí se mě ani né tak zeptala, jako spíše poznala, že mám partnerku. Usmál jsem se na ní, protože právě má druhá sestra poznala její hněv a zlobu. A to mi připomíná, že bychom se měli od sebe držet dál. Protože jestli nás zase uvidí, sežere nás oba dva. "Máš pravdu. Mám partnerku zhruba dva roky. V zimě tomu budou dva roky." Pousmál jsem se na ní. Ta teď ale leží v jeskyni celá zelená a odpočívá. "Ale ty nejsi cítit žádným jiným pachem. Nikoho sis ještě nenašla?" Měl jsem na mysli obojí, partnera či smečku. Dlouho jsem se tomu bránil, dokud jsem nezjistil, že obojí je fajn. Nejspíše jsem Neyteri cítit na sto honů. Sakra to jsem vždycky byl cítit po ní? To si o mně museli myslet, že jsem vlk s pachem vlčice. Mírně jsem se ušklíbl.

Nečinně jsem seděl na zadnici a pozoroval vlastní sestru, zdali si na mě ještě vůbec vzpomene, nebo vymazala své vzpomínky tak hluboko, že ani netuší, kdo jsem. Chtěl jsem jí dát prostor, aby si vše urovnala a udělala si v hlavě pořádek. Pokud jí něco mé jméno řekne, bude to jen dobře.
Po chvíli z ní vypadla tři slova. Mé jméno, jméno sestry a matky. Tu ani nebylo zapotřebí zmiňovat, ale dobře, třeba ti to pomůže. Po chvíli ticha znovu řekla mé jméno. Morf, jak lahodně zní zkratka jména. Přikývl jsem.
"Vím, že je to dávno, ale nějaké rysy se ve mě možná zachovaly." Pousmál jsem se. Ona se skoro vůbec nezměnila. Stále jsem měl její tvářičku před obličejem a přesně tak vypadá i teď. Jen ve větším těle. Nemohl bych se v ní minout. Co tu vlastně dělá? Jak se sem dostala? Bylo spousta otázek, které nebyly zodpovězené a přitom bylo až skoro hřích přerušovat ticho.
"Jak se ti daří Survi? Jak ses vlastně sem dostala?" Zeptal jsem se a přitom se postavil. Přeci jen potřebovala prostor to všechno vstřebat, jelikož od doby, co jsem se před ní zjevil je tichá a převážně vystrašená.
Její pach byl čistě její, z toho jsem usuzoval, že nikam do smečky nepatří a nejspíše se toulá od kamene ke kameni. Tak jako tys to dělal donedávna. Vlastně do zimy. V zimě jsme se přidali do smečky. Prohlédl jsem si jí znovu. Až tak tichou jsem jí zase neznal. Udělal jsem jednoduché gesto ve znamení, zdali se nechce projít. A přitom bych jí mohl ukázat les. Který vlastně bude nebo možná už patří nám. Jakožto smečka čítající dva členy. U té myšlenky jsem se musel mírně usmát, protože více než úsměvné to nebylo. Kdo ví, jestli někdy někdo přijde se zájmem o členství. Věděl jsem, že tomu musíme dát čas, ale už jen pomyšlení, že tohle byl špatný krok mě děsil. Zbytečně bych tak Neyteri vystavil ryziku, což už jsem vlastně udělal. Neohlídal jsem jí u vody a ona teď leží v jeskyni.

Reakce mé sestry jaksi nebyla taková, jakou jsem čekal. Stáhla se a udělala několik kroků zpět. Dokonce se přikrčila a ocas mezi zadními nohami mluvil za vše. Bála, bála se vlastní krve. Takovou reakci jsem opravdu nečekal a zůstal jsem na okamžik jako přikovaný k půdě. Jako bych byl socha, co nikdy neobživne. Bez mrknutí jsem se díval na malé vyděšené cosi. Vteřiny a možná i minuty plynuly. Bez hnutí jsme na sebe zírali jako dva blázni. Asi mě nepoznala. Není se čemu divit. Asi jsem se docela změnit od doby, co mě viděla naposledy. Z malého hromotluka byl už dospělý hromotluk.
Když se malinko pomohla, dovolil jsem si i já se mírně uvolnit. "Neboj se." Promluvil jsem na ní tiše a přitom jsem se snažil působit míru milovně. No to mi je gól. Měl jsem štěstí, že jsem jí poznal dříve než ona mě. Kdyby to bylo naopak, asi bych na ní nebyl moc příjemný a takové strašpytlíka vynesl v zubech.
Survaki vypadala pořád stejně. Krásná postava s malými doplňky černé na těle. Modré oči, které stále vykazovaly menší známky strachu, ale zároveň i zvědavosti.
"Ty nevíš, kdo jsem že." Konstatoval jsem za ní a přitom chtěl prolomit tu nepatrnou hradbu mezi námi. Udělal jsem nepatrně krůčky do strany a pak směrem k ní. Postavil jsem se k ní spíše bokem, než abych před ní stál čelem. Ani jsem si nebyl jist, jestli mě zná s jizvou a se znaky mě už vůbec nemůže znát.
"Říká ti ještě něco jméno Morfeus?" Zeptal jsem se tázavě, jelikož jestli to jméno nezná, bylo by asi zbytečné se zde snažit jí namluvit, že jsem její ztracený bratr, který kupodivu žije. Zcela zbytečné. Ztráta času. Kdyby nevěděla, raději bych se na něco vymluvil. Třeba mohla ztratit paměť a vůbec, jak to že je ještě na živu? Hm, takže dvě sestry žijí a přišly na tohle území, aby mi znepříjemnily život. Posadil jsem se na zadek a čekal, jestli zareaguje přívětivěji.

// Sarumenské skalisko

Pomalu a rozvážně jsem seskakoval po skalních římsách. Co jí jen najdu? Tady asi žádné maso nebude v podobě zajíce nebo něčeho většího. Ježek není moc dobrý a veverka je pro změnu malá. Promýšlel jsem si, co vlastně mám přinést, aby si pochutnala a její napůl otrávené tělo to zvládlo.
Venku byla jako obvykle menší mlha. Spíše takový opar, který se v lese ještě držel. Nebylo se čemu divit, byla noc a mlha se tu držela převážně přes noc. Zavětřil jsem jakýsi pach. Byl mi cizí, ale zároveň mi něco připomínal. Pochybuji, že by se už někdo dozvěděl o smečce. Bude to tulák, co nemá čich, zrak a ani sluch. Přesně tohle mě napadlo, když jsem kráčel lesem za pachem. Sice jsem polovinu lesa označkoval, ale v celém lese nebyl nejspíše dostatečně cítit. Byl by, kdyby Ney nepila tu břečku.
Doklusal jsem až k onomu pachu. Ten byl sice silnější ale stále v pohybu. Sakra čí to je pach. Vybavovaly se mi především vzpomínky z mých let malého vlčete. Snad ještě rodná smečka. Je to ale hrozně dávno na to, abych si byl jistý, komu patří.
Mlha byla místy dosti hustá a místy zase skoro vůbec. Držel jsem se převážně v mlze, jelikož mi poskytovala jaké si útočiště.
V mlze tedy přede mnou jsem uviděl houpající se bílý zadek. Zastavil jsem se a bedlivě jej pozoroval, dokud mi nezmizel v dalším oparu. Hm. Přidal jsem do kroku a nadběhl nejspíše vlčici, podle jemného pachu. Dostal jsem se před ní a vystoupil proti ní z mlhy. "Přeješ si?" Zeptal jsem se nezaujatě a přitom pomalu vycházel z oparu. Neviděl jsem jí pořádně do tváře, ale když jsem jí opravdu spatřil, na chvíli jsem se zarazil. No to snad ne! Vypadalo to na mojí sestru, páchlo to po mé sestře a dokonce to nejspíše i byla ona. "Survi?" Zeptal jsem se tiše. Kde se tu berete? Nejdříve si přicupitá Parysa. Jako by se nic nedělo, prostě se jen tak zjeví a teď ty? Začínal jsem mít paranoiu, že mě pronásledují a chtějí, abych zešílel. Stačilo mi s nimi vyrůstat. Žít s nimi by bylo nad rámec. I když zrovna ona měla jako malá k mému srdíčku nejblíže.

Sice jsem ležel v oddělené místnosti, ale i přesto jsem slyšel v úplném tichu její dech a občasné stény. Ty mi šly rovnou uši urvat. Měl jsem v sobě tendenci tam za ní prostě přijít, sednout si tam a pozorovat jí po celou dobu, dokud jí nebude lépe. Po několika hodinách se její dech uklidnil. Přišlo mi to podezřelé, jelikož nebyl až tak moc slyšet a proto jsem se rozhodl jí zkontrolovat. Vyšel jsem do malé chodby. Vchodem se sem dostávala větší tma a přítmí. Nebylo skoro nic vidět, takže jsem měl co dělat, abych se trefil do správné místnosti.
Naštěstí jsem jí ale našel. Ležela schoulená v malém klubíčku. Viděl jsem jí dosti špatně, ale podle toho všeho spala. No díky vlčímu Bohu. Úlevně jsem si oddechl a vrátil se zpět do vedlejší místnosti. Jeskyně mi nijak nepomáhala a já při cestě zpět několikrát narazil hlavou přímo do zdi.
Když jsem se vrátil do velké místnosti, dovolil jsem si i jí zavřít oči. Třeba usnu, třeba taky ne. Na nějaký ten menší okamžik jsem ale přeci jen zaspal. Spánek mi šel docela dobře. Ležel jsem na břiše a přitom měl tlapky natažené před sebou. Hlava vybočovala a byla položená stranou.
Probudil mě až hlas Neyteri. Škubnutím jsem zvedl hlavu a pozoroval jí. "Celou noc, možná i celý den." Ani nevím, jak rychle se den překlopil. V jeskyni to bylo dosti špatně poznat. "Jsi v pořádku? Jak se cítíš?" Zeptal jsem se jí a přitom si položila hlavu na mé tlapky. Jelikož byla schopná přijít až sem, tak nějak jsem tušil, že se jejímu drobnému tělu ulevilo. Asi né moc, ale trošku přeci.
"Usnula jsi. Spala jsi dlouho? Byl jsem tě zkontrolovat." Řekl jsem jí, jelikož když spí, dýchá velice potichu a krátce. Bylo by fajn, kdyby se jí už udělalo lépe. Další den či dva budeme muset strávit v jeskyni, ale bylo by to všechno na dobré cestě.
"Pojď ke mě." Vybídl jsem jí a přitom hlavou kývl vedle sebe. Tak trochu mě mrzelo, že jsem byl na ní takový přísný, ale když ona se chová jako mamlas. Mě něco zakazuje, protože ví, že jsem pokusný králík, ale sama to pak udělá. Tím mě ohromně vytočila, protože ohrozila hlavně sebe. Švihl jsem ocasem a přitom zastřihal nenuceně oušky.
"Nechceš něco přinést? Vodu asi nepřinesu, ale ty máš magii vody ne? Možná by ti pomohlo pár doušků. Ale maso bych ti mohl obstarat." Nebyl jsem zdárným lovcem, ale lec co jsem díky štěstěně dokázal ulovit.
"A víš co? Půjdu něco najít na zub." Usmál jsem se na ní a zvedl se. Rozešel jsem se směrem ven.

// Sarumenský hvozd

Božíčku tak to je kouzelný "míšánek". Moc se vám (ti) povedl!