Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jsem překvapená, že to bylo opravdu dobře :D tohle jsem dělala snad podruhé (nikdy jsem to pořádně nedokončila). Děkuji za odměnu a všem gratuluji :)

Konečně. Tenhle les je vážně obrovský, a jestli jí budu muset pokaždé takto nahánět, měl bych si co nejdříve zajít k Životovi, aby mě obdařil extra výdrží.Zhluboka jsem se nadechl. Šlo vidět, že je celá zabrána do vlastních úvah a nejspíše mé myšlenky zcela vypudila či jim vůbec nedala přístup. To je tedy sprosté. Nejspíše mě zcela ignorovala do doby, dokud jsem nepromluvil a ona si nás konečně všimla. Omluvně ke mně něco špitla, až mě to zarazilo. Ona se omlouvá? Přimhouřil jsem oči a prohlédl si jí, zdali je vůbec v pořádku. Nic zvláštního jsem si na ní nevšiml. Jediné co mě napadlo, byly pozdní projevy špatné vody, kterou vypila. o snad ne. Mírně jsem uvolnil tvář a ustaraný výraz polevil. Pokynul jsem k ní hlavou, že je vše v pořádku a dal prostor k tomu, aby se zde vyjasnilo tohle přijetí či nepřijetí do smečky. Scatnach na mě nepůsobila vůbec zle. Jediné čeho bychom se mohli jednou bát je, že nám podpálí oheň. To bylo ale tak vše. Při komunikaci neměla problém odpovědět na cokoliv, jenže kdo ví jaká doopravdy je. Postavil jsem se tak nějak doprostřed, mezi vlčice, abych na obě dvě viděl.
Neyteri mi přišla hodně zaskočená vlčicí. Jako by snad viděla ducha nebo co. Odkašlal jsem si. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se tázavě a prohlídl si jí znovu. Něco mi zde nehrálo a já nemohl přijít co. Že by se snad znaly? Dávné přítelkyně nebo naopak nepřítelkyně? Zkoumavě jsem sledoval její tvář, jak se mění. její úsměvy nebyly pravé a laik, který jí nezná by jim snad i věřil. Mě ale neoblafne. Mě ne. S přimhouřenýma očima jsem se odtáhl zpět, abych na ní tak necivěl.
Než jsem se stihl nadechnout a podívat se, uslyšel jsem za sebou další kroky. Newlina budeme muset nějak zaměstnat. Je to tak živý tvor, že se neustále chodí ptát, co má dělat. Protočil jsem oči a už jsem se otáčel s tím, že mu řeknu, aby šel hledat opravdu lelky. Jenže jsem se zarazil při samotném otáčení. Pach nebyl vůbec jeho. Škubl jsem hlavou směrem, odkud vlk přicházel. Jasný a pronikavý pach vlka byl nezaměnitelný. "Zdravím." Dodal jsem a zkoumavě si vlka prohlížel. Nedal nám ani čas, abychom to vůbec vstřebali, že je zde cizí vlk a rovnou se pustil do mluvení. Tak jako každý, kdo zde doposud přišel, kromě mé sestry se chtěl přidat ke smečce. Nějak se nám to rozrůstá. Podíval jsem se po Neyteri, která ho zde přivítala. Rovněž byl obeznámen s tím, že si místečko musí zasloužit. Hned ze startu mě mírně naštval velkým zájmem o tlapky mé partnerky. Tak na to si dávej bacha příteli, nebo ti zlámu ty tvoje. Odfrkl jsem si, abych bublající krev uklidnil. Jestli zde chtěl totiž být, nesměl by se jí dotknout, jako každý, kdo zde je. Možná vlčice by se jí mohly dotknout. Ne to ne, ani ty ne. Zavrtěl jsem hlavou, abych se dostal zpět do reality. Vlček byl celý odvařený z našich znaků, které jsem bral jako součást sebe a né jako něco výstředního. Zamrkal jsem a následně se pustil do mluvení.
"Tak nám povězte oba dva. Čím si myslíte, že jsme pro smečku prospěšní. Nějaké členy už přeci jen máme, takže bychom rádi věděli, jak byste nám mohli pomoci, abychom vás jen neživili." Otázka trošku na tělo, ale byla zapotřebí. Tři hladové krky už zde měly domov a mít další dva, no kdo ví. Kdyby byli trošku schopní, dalo by se s tím něco dělat. Byla to sice možná podobná otázka, jakou položila Neyteri, ale ona se ptala přeci jen na něco trošku jiného než já. Celkově mě zajímalo, co vlastně řeknou, jelikož kdyby se v dané věci prosadili, mohli by jí následně plnit. Lovci? Ochránci? Nebyl jsem si jist, jakou sílu mají. Vlčice jsem celkově pokládal za slabší, ale vlci, ti mohli leckdy překvapit.
"Byli jste už vůbec někdy ve smečce?" Zeptal jsem se a stále zůstal ostražitě stát, zatím co Neyteri si dělala pohodlí. Neměl jsem špatný pocit z vlčice, ale vlk, to už bylo něco jiného. Sic se snažil působit mile, raději jsem si dával pozor. "Jestli je vám znám řád a postavení, které je zapotřebí dodržovat." Přimhouřil jsem na ně oči. Rodiče mohli mít tuláky a smečku třeba vidí poprvé. A hlavně, oba dva vypadali hodně mladě.

Hned po příchodu se New chytl toho, že to opravdu musí sníst Nemysleljsem to až tak vážně, ale než jsem se nadál, byl do toho zakousnutý. Nemusíš to… Zarazil jsem se. On si to totiž dokonce začal pochvalovat. Udiveně jsem pozvedl obočí. V tom se přidal do vysvětlování Nate. Prý že je to nějaká vydra. Za výkřiku Newlina jsem se přeci jen doslechl, to co jsem chtěl. Maso ze zvířete nebylo jedované či nějak ohrožující. "Vydra? To slyším a vidím poprvé." Podíval jsem se uznale na Nateho, jelikož musel být mladší o dost mladší než já a přeci jen měl v tomhle ohledu více zkušeností. "Koukám, že zde máme odborníka přes zvířata." Usmál jsem se na něho a po očku zkontroloval Newlina, zdali mu to opravdu ještě něco neudělalo. Tak vydry si chodí do našeho lesa. Co zde pohledávají? Koupou se v té jedovaté vodě? Jak to že nechcíply? Do hlavy se mi nahrnulo spousty otázek.
Doteď jsem nedostal odezvu od Neyteri. Poslal jsem jí do hlavy myšlenku hned, jak přišla ta nová vlčice, ucházející se o místo. Ale důvod proč se mi nedostala ještě odpověď, jsem opravdu netušil. Dokonce ani nikdo z těchto dvou členů netušil, kde vůbec má partnerka je. Protočil jsem oči a nechápavě zavrtěl hlavou. Nakonec jsem děkovně pokynul hlavou a přemýšlel, kde jí hledat. No nic, my se asi vydáme dál a budeme jí hledat u té rostliny. Jestli je v tranzu jendíky květině, tak to ať si mě vážně nepřeje. Švihl jsem ocasem a v mé tváři šla vidět podrážděnost. Ohlédl jsem se na vlčici. Je tak nezodpovědná anebo jen líná? Povzdechl jsem si. "Budeme pokračovat. Pánové, zatím se rozlučte." Podíval jsem se na newlina, který právě zásoboval vlčici otázkami, kterého zajímaly. Barva a podobné věci. Čím bychom chtěli být, kdybychom nebyli vlci. Nevím, čím to bylo, že měl tento vlk takovou fantazii. Nikdy se nikdo neptal na takové věci jako on. Pokynul jsem k vlkům a otočil se k nim zády. Rozešel jsem se tedy směrem, kde jsme jí naposledy nechali. "Ney?" Zavolal jsem polohlasem, když jsme dorazili na místo. Nikde zde nebyla. Pokrčil jsem jenom rameny a vydal se za jejím pachem. Netrvalo to zase tak dlouho a já ji uviděl, jak jde podél hranic. Se Scatnach za zády jsem doběhl až k ní. "Vážně hrozně nerad tě vyrušuji z tvé činnosti." Začal jsem trošku naštvaně, protože zatím co ona se procházela, nebyla schopná mi jakkoliv odpovědět přes myšlenky. Snažil jsem se trošku uklidnit, což se mi povedlo. "Máme tady zájemkyni." Pousmál jsem se na ní a hlavou kývl ke Scatnach. "Jmenuje se Scatnach a ráda by se usadila u nás." Podíval jsem se na svou partnerku, která mi přišla dosti zasněná. "Co myslíš, mohla by se k nám přidat?" Poslal jsem jí myšlenku. Mně zatím nijak nevadila, ale co kdyby se přeci jen něco Neyteri nelíbilo. Mohla jí položit jakoukoliv otázku.

Vlčice nějak přestala mluvit. Možná nechtěla odpovídat, možná neměla na co. Každopádně se jí Newlin ujal s tím, že se jí okamžitě ptal na náš úlovek. Nesouhlasně odpověděla, že stejně neví, o co tady vlastně jde. Podíval jsem se na ní a začal se usmívat. "Škoda, jestli tady budeš chtít být, tohle tady s námi nejspíše žije." Dodal jsem a usmál jsem se od ucha k uchu. Kde je ta Ney? Jak jí vlk potřebuje, vymetá po lese a není schopná přijít. Zavrtěl jsem hlavou. Jakmile jsem navrhl, že jí půjdeme najít, Scatnach souhlasila. Dokonce i Newlin se slovy, že mi zde nechá tu potvoru mrtvou a mám to vzít Neyteri. "Newline." Než jsem stačil zaprotestovat a okřiknout ho, aby si tu zdechlinu co celou ožužlal, odnesl sebou, byl fuč. Safra, co já teď s tím? Tázavě jsem se podíval na Scatnach, kterou bych mohl hned zaúkolovat a mohla by tu ožužlanou věc od Newline nést ona. Ale když jsem si jí tak prohlížel, bylo by jí škoda, aby musela něco takového vůbec dělat. Protočil jsem oči a zlostně se podíval směrem, kam odběhl Newlin.
"Měl za úkol to zkusit, jestli je to vůbec k jídlu." Vysvětloval jsem vlčici a přitom se na ní krátce podíval. No nic, budu to muset vzít po něm do tlamy a odnést mu to. Nebylo vůbec těžké ho najít, ječel přes celý les, takže jsem moc dobře věděl, kde se nachází. "Nuže pojďme." Vybídl jsem vlčici a vydal se směrem za Newlinem. Tu oslintanou věc jsem s velikou nechutí chytil za ocas a nesl to s hlavou nataženou před sebe, aby se mě to vůbec nedotklo.
O nedlouho jsem uviděl Newlina, jak zírá do koruny stromů a plácá něco o smrti. Zastavil jsem se těsně za ním a tvora vyplivl před něj. Nechápu, jak to mohl stihnout tak rychle ožužlat. Mé místo vypadalo téměř suché. "Umřeš, jestli to nesníš Newe." Dodal jsem k němu a naklonil se na stranu. Kousek odsud byl totiž Nate. Chvíli jsem ho nezaujatě pozoroval a snažil se vydedukovat, o co tady jde. Následně jsem hlavou mírně pokynul k vlčici a na Nateho se zakřenil. "A tohle je náš další člen." Ve vteřině se mi změnil výraz zase na nezaujatý, jako by se nic nestalo. Udělal jsem několik kroků směrem k němu. "Tohle je Nate. Nate, tohle je Scatnach." Dal jsem jim chvíli na oťukání a nakonec se ho ještě přeci jen zeptal. "Náhodou jsi neviděl Ney?" Nevím proč meškala, když jsem jí poslal jasnou zprávu do hlavy a sama musela cítit cizí pach.

// Potřebuji natáhnout hru, Ney bude schopná napsat prej nejdříve v pondělí nebo co :D

// Napíšu zítra, po dnešní práci venku toho mám plné kecky

Měl jsem chviličku čas si vlčici alespoň prohlédnout. Měla poměrně hustou srst, což bych bral jako nevýhodu v letních obdobích. Naštěstí v lese je chládek a jestli se k nám přidáš, bude ti zde dobře. To bylo první, co mě napadlo. Srst byla za zádech černá, která se přerývala s tmavě hnědou až do světlejší hnědé. Tlapky a čenich měla obalené černou srstí. Zkoumavě jsem se jí podíval do tváře. Na okamžik jsem se zarazil a zahleděl se do rudých, tmavě rudých, snad rubínově rudých očí. Oheň. Aby nám to tu nepodpálila, když se naštve.
Nemohl jsem přehlédnout drobnější postavu. Ono celkově vlčice bývaly téměř vždy drobnější, než vlci. I tintítko vlk byl pořád mohutnější, než vlčice. Ale to vůbec nevadilo. Mohla vynikat v mnoha věcech, o kterých jsem ani nevěděl. Zkoumavým pohledem jsem na okamžik ucukl. "Neyteri, neohlížej květina. Na hranicích tě čeká práce." Poslal jsem myšlenku do hlavy své partnerce. Nikdy bych neřekl, že budu takto myšlenky využívat a opravdu se hodí.
Milá neznámá začala mluvit. Koutkem oka jsem se na ní znovu podíval. Měla o mnohem vyšší hlas a s mým to dělalo neuvěřitelný kontrast. Já měl na rozdíl od ostatních vlků hlas o něco nižší a často zněl doslova jako hrom. A právě z toho důvodu raději moc nekřičím. Nejspíše bych vyvolal zemětřesení. Ne dělám si srandu. Pousmál jsem se na ní, jelikož jsem měl pocit, jako by snad mluvilo samotné vlče. No může být, vypadá hodně mladě. Přimhouřil jsem na ní oči a smích byl ten tam. Nelíbilo se mi její oslovení. Jakoby alfa znamenalo něco více, než jiné postavení. To sice ano, ale neznamenalo to, že se ke mně musí automaticky chovat jako k nějakému Bohu. V tom jsem už za sebou slyšel cupitat Newlina. Když jsem se po něm ohlédl, doklusal i s naším úlovkem. Nám jen zbývalo prozkoumat, co to vlastně je.
Sice mě Nelwin stihl představit, musel jsem to udělat i sám. "Prosím…“ Zavřel jsem na okamžik oči. "Říkej mi Morfeusi nebo Morfe." Otevřel jsem je. Byly najednou plné zloby, či jakého si zvláštního lesku. Rozhodně mi bylo mnohem příjemnější, aby mě oslovovala jménem, než alfou natož veleváženou. V jejím proslovu jsem zaslechl její jméno. Přišla nás poprosit o místo ve smečce, což by bylo fajn, mít dalšího člena.
Můj výraz na tváři se znovu změnil v přátelský. "Těší mě Scatnach. Máš pravdu, každá tlapka se hodí a my máme dosti míst volných." Začal jsem pozvolna. Ale to jestli jí přijmeme, musíme rozhodnout oba dva. Neyteri se zaobírá květinou, nevím co ti na to říct. Nemohl jsem jí říct, že druhá alfa sbírá bylinky.
Pokračovala dál. Nebyla si pořádně jistá, jak moc by byla pro nás užitečná svými dovednosti. A právě s těmi slovy se zmínila i o vlčatech. Cože, co prosím co?! Vyděšeně jsem se na ní ohlédl, jako by snad prováděla nějaké prapodivné zařikavací tance. "Děkujeme." Dodal jsem o trošku uvolněněji, ale takhle mě strašit nemůže.
Já sám bych jí klidně přijal, ale potřeboval jsem znát i názor mé drahé polovičky. A proto jsem se musel pustit do onoho sdělení, ohledně rozhodnutí. "No věci se mají takhle. Nejsem zde sám alfou. Ale jsem zde s partnerkou. A jak už asi tušíš, o rozhodnutí se domlouváme společně." Odmlčel jsem se na okamžik, zdali pochopila to, co jsem jí právě chtěl říct. "A ta právě teď je… někde v lese. Jestli bys měla zájem, museli bychom se po ní podívat." Dodal jsem na vysvětlenou. Já moc dobře věděl kde zhruba je. Bude lepší, abychom dalšího člena přijali zase společně, protože i ona dovedla Nateho ke mně. Rozhodně jsem neviděl problém v přijetí. Ale kdyby náhodou Neyteri měla jiný názor. Čekal jsem, jak se rozhodne.
Jenže Newlin neměl dost a chudáka malou popichoval v tom, zdali neví co to je za zvíře. Když jsem se na to zvíře podíval znovu, bylo celé oslintané a vypadalo ještě hůř, než když jsme ho chytali. Znechuceně jsem se podíval po Newlinovi, jestli tohle myslí opravdu vážně.

// Přeskočila jsem Natíka, tak jestli bude chtít k nám, tak se přidej :) Měla jsem to rozepsané a hupsnul mi tam už Newlin :D

Během běhu, jsem si všiml, že Newlin je v pohybu. No nekecej a moc u toho neremcá. Snažil se na mě zavolat, zdali vím, co to vlastně je. Neměl jsem absolutně páru, protože jsem tohle viděl poprvé. Opravdu jsem toto zvíře neznal. Žil jsem zcela jinde, než se vyskytovaly. Ani nevím, kudy běžel, Nate, ale zjevil se před námi a tím pádem tomu tvoru zkřížil cestu. Ten se v úleku snažil o další záchranné cesty, ale moc možností neměl. Dostal se až ke mně a já konečně mohl posoudit, co to vlastně je. Vypadá to jako zmenšený vlk co smrdí. Problesklo mi hlavou. Pud chtíče po jeho smrti byl silnější a tak nebohý tvoreček musel položit vlastní život za můj od přírody daný půd lovce. Jedním úderem jsem to rozplácl o strom. Přiskočil jsem k tomu a jednoduše zatřásl hlavou, takže se nebožátku polámala celá páteř.
Vyplivl jsem to na zem a čekal, až přijdou i mí dva pomocníci. Až tohohle tvora uvidí Neyteri, nebude z něj nadšená. Odechujíc jsem se postavil kousek opodál. "Ví někdo co to safra je?" Dloubl jsem do toho tlapkou. "Dá se to vůbec jíst? Jeden z vás to bude muset zkusit." Podíval jsem se na Nata, ale hned na to sklouzl pohledem na Newlina. Newlin to zkusí jako první. Pořád mluví, tak aby se měl čím zabavit. Otočil jsem to tlapkou tak, aby šlo zvířeti vidět do obličeje. Což o to, zvíře to bylo pěkné, ale mokré. To co jsme cítili, byl mokrý kožich a sám jsem moc dobře věděl, jak smrdím já, když zmoknu. Nic co by stálo za zmínku. Ušklíbl jsem se. Možná bylo zbytečné to zabít, přeci jen takhle zjistíme, jestli je to alespoň jedlé.
V tom všem zmatku jsem uslyšel zavytí. Krátké, jasné a výstižné. Podíval jsem se krátce po přítomných. "No pánové, máme další práci." Ohlédl jsem se směrem, odkud přicházelo zavytí. Nechtěl jsem je tu nechávat samotné s tímto tvorem, když jsme ještě nezjistili, zdali se to dá pozřít.
"Jdete se mnou?" Zeptal jsem se těch dvou a na okamžik počkal, jak se rozhodnou. "Jestli ano, vezměte toho tvora, vyzkoušíme ho za chvíli. Anebo se do něj pusťte hned." Vybídl jsem je s úšklebkem. Následně jsem se otočil a pomalým krokem cupital po lese rovnou za zvukem. No to se podívejme, že by někdo další? Bylo by to fajn, měli bychom dalšího nováčka a zase by zde bylo o něco veseleji. Proplétal jsem se hravě mezi stromy, dokud jsem se neocitl tak blízko, že můj čenich zaznamenal cizí pach. Vlčice? Přimhouřil jsem oči a tak nějak ji trošku oddechl. O nedlouho jsem se vymotal z lesa. Uviděl jsem vlčici sedící poblíž hranic. Přiklusal jsem až k ní a prohlížel si jí jen krátce. "Zdravím, přeješ si?" Dodal jsem s úsměvem. To že je poblíž území smečky sama určitě moc dobře cítí, takže takovouhle otázkou jsem jí vůbec nechtěl zatěžovat. Přišlo mi to zbytečné. Musela by být bez čenichu. Mohla chtít jenom projít a ze slušnosti se chtěla zeptat. Zastavil jsem se kousek od ní, aby měla dostatečný prostor. Kde jsou ti dva s tou mrtvolou? Že by se dali na hokusy pokusy?

// Myslím že bude lepší počkat :) mě to nevadí

Koutkem oka jsem se podíval na Newlina. Nejspíše reagoval na Neyteri, která se šla zaobírat přírodou. "Vlčice." Škubl jsem rameny a usmál se na něho. Měla přírodu ráda a chtěla nejspíše prozkoumat další přírodní úkaz. Já byl tedy na jiné úkazy než květiny, ale každý má něco. Po očku jsem ho pozoroval. Nejspíše nad lelky dosti přemýšlel. Možná nechtěl uvěřit, ale přeci jen se toho chytil.
Sice se zmínil o lilku a tohle byli lelci, ale nechal jsem ho na chvíli v tom. Začal jsem se jenom smát a úplně zapomněl na to zvíře, které mě ještě před chvíli vyděsilo. "Ne ne Newline. Žádný Lilek." Podíval jsem se pobaveně na Nateho, které to možná schválně opakoval po něm špatně. "Ale lelci. A nežijí jen tak někde. Mají vybraná místa a právě tyhle lesy nejsou pro ně vhodné." Pokračoval jsem dál a snažil se u toho vypadat nejvíce důvěřivě, jak jenom šlo. Uklidnil jsem ho, aby nám to zvíře nevyděsil. Zasyčel jsem na něj, aby se trošičku uklidnil. Začal tady totiž hulákat, co všechno by to mohlo být. Podíval jsem sena Nateho, který byl určitě dospělejší než Newlin. Vděčně jsem se na něho zatvářit, protože se mu snažil vysvětlit, že tohle není ani jeden z lelků a ani vlče. Safra to vlče by tedy pořádně páchlo. Kdyby se někomu narodilo tak smradlavé, nedivil bych se, že by ho vyhnali. "Vlče by samo dlouho nepřežilo." A popravdě to co jsem viděl, bylo dosti malé. Vlastně jsem to ani pořádně neviděl. Jenom se to v rychlosti mihlo. Medvěd. Malý medvěd Newline, safra myslíš to vážně? Podíval jsem se po něm otráveně a přetočil oči. Měli jsme se soustředit na to, aby nám to neuteklo.
Oba dva se na mě otočili a nejspíše čekali, že rozhodnu co teď. Cože, já? Nakonec jsem si uvědomil, že bych měl být jejich alfa. Místo toho si spíše připadám jako mezi svými. "Nedívejte se tak na mě." Ošil jsem se. Poutali ke mně až moc pozornosti a já se musel nějak rozhodnout. Čas běžel a to zvíře už nám mohlo dávno utéct. "Rozdělíme se a... Támhle to je!" Zaječel jsem hrubým hlasem, když jsem se podíval přesně mezi ně. Srst se mi celá zježila od hlavy až po ocas. Zíralo to na mě zpoza spadlého stromu. "Chytit!" Zavelel jsem a úskokem jsem se dostal kolem Nateho. Rozběhl jsem se přímo za tím zvířetem. Samo sebou to zvíře na nic nečekalo a dalo se na útěk. Zmírnil jsem tempo a ohlédl se na ty dva. "Rychle rozdělte se a pokusíme se to chytit. Živé nebo mrtvé, je to nějaká malý divné a smradlavý vetřelec." Než jsem tuhle větu ze sebe dostal, měl jsem pocit, že uběhla minimálně hodina. Pohodil jsem hlavou a mezi stromy jsem se řadil spíše na levou stranu od zvířete. Utíkalo to poměrně rychle, ale nebyl pochyb, že to dohoníme. Doufal jsem, že se opravdu rozdělí a nebudou tam jenom stát. Jeden mohl běžet buď napřed a překvapit to zvíře zepředu anebo běžet středem. Druhý zase na pravoboku. Nějak to už chytíme.

// Kdo by nevěděl, chytáme vydru :D

Nijak jsme nespěchali, jelikož byl čas a bylo by zbytečné se hnát. Ten zvláštní pach nám neuteče, a i kdyby utekl, bude od něj alespoň klid. Drželi jsme se docela dlouho za Neyteri. Šla vepředu jako naše šéfka a my tři za ní v řadě. Bylo asi více než jasné, že se někdo na myšlenky ozve. Neyteri měla výhodu, že měla vrozenou magii země a přitom ovládala myšlenky také. Jenže k ní vlci měli větší důvěru, než ve mě. Fakt super. Pohodil jsem hlavou. "Abych řekl pravdu tak nic moc." Začal jsem nad tím přemýšlet. Myšlenky samy o sobě nejsou zlé, ale mít je jako vrozené, to už dělá samo o sobě menší zlo. Ale mně to nikdy nevadilo. Sám jsem se stranil společnosti a bavil se jen s těmi, kteří mi opravdu věřili. "Spíše se tě vlci zaleknout, než aby s tebou trávili více času. Někteří vlci jsou jako posedlí a když vidí někoho s myšlenkami, automaticky si tě zařadí do určité škatulky a dávají si na tebe pozor." Hm, takže nakonec jsem byl spíše pozornost všech, než abych byl ten, co se musí vzdálit. Ale nikdy jsem to nijak moc neřešil. Nate se přidal, že ovládá zatím nejspíše jenom vodu. Klidně mohl ovládat ještě něco, aniž by o tom sám věděl. Mě se to také tak stalo. Mám pocit, že s elektřinou. Na okamžik jsem se zamyslel. Neyteri stále kráčejíc před námi byla tak trošku z naší konverzace diskvalifikována. Kráčela až moc napřed, aby slyšela naše slova. "Myslím si, že vrozenou magii dostaneš podle toho, jakou povahu zhruba budeš mít." Dodal jsem zamyšleně a pozoroval přitom zadek Neyteri, která cupitala před námi. Musím jí říct, aby změnila chůzi. Tahle je moc vyzývaná a už zde nejsme sami. Mlsně jsem si olízl čenich a raději začal uvažovat zase nad magií. Přišlo by mi zvláštní, kdyby agresivní vlk měl třeba modrou barvu očí. Vůbec by to nedávalo smysl. Agresivní měli převážně rudé oči. Nebo naopak. Prostě to nejde.
Uslyšel myšlenku Ney, kterou mi vštěpila. Myslel jsem si, že mluví pořád o tom samém a tak jsem tomu nevěnoval vůbec pozornost. Spíše naopak, ona se zastavila u nějaké rostliny. Vlčice. Odhopskala od nás za rostlinou, kterou nejspíše viděla poprvé a my bychom jí taky viděli poprvé, jenže já teď nechtěl hledat rostliny. V řadě jsme pokračovali dál a pomalu se od ní odpojili, aniž bych si toho pořádně všiml.
"To je to Newline." Začal jsem pomalu, abych mu všechno ohledně lelcích řekl. Protože jsem cítil, že o nich tak trošku pochybuje, musel jsem přidat na věrohodnosti. Ani Nate je nezná, což bylo super. "Pták, nepták. Těžko říct, kam to zařadit. Ale jak jsem říkal, je skoro nemožné je chytit. Létají převážně v noci, přes den jsou zalezlí. A jsou neuvěřitelně rychlí a plaší. Všechno slyší a vidí." Jsem fakt dobrý, tohle mi už věřit prostě musí. Newlin je nikdy neuvidí, nevydrží minutu bez povídání. Dokonce i New konečně ucítil to, za čím jdeme. Popravdě, jak jsme se přibližovali, šlo to cítit více a více. Zastavil jsem se na místě a celý zdřevěněl. Safra co to bylo?! Cosi malého, divně hnědého nebo šedého se mihlo mezi stromy. Když se mi jazyk konečně rozvázal, mohl jsem zase uvažovat a mluvit. "Viděli jste to? Tam mezi stromy. Malé, hnědé či šedé. Neviděl jsem to celé jen část, co to bylo?" Podíval jsem se po těch dvou tázavě. Ale Newlin se věnoval svému čenichu a Nate nejspíše přemýšlel, jak se nás zbaví. Nebyl jsem si jist, jestli to někdo z nich zahlédl také. Bylo by ale dobré se zde rozmístit a uzavřít tvoru cestu. Jestli to je tvor. Každopádně to byl určitě původce onoho zvláštního pachu.

Z Newlinového výrazu mi přišlo, že ho něco co jsem řekl, zarazilo. Na okamžik tiše seděl a pozoroval mě. Co, co je? Nehnul jsem ani brvou, když jsem mu pohled opětoval. V hlavě jsem se snažil si vzpomenout, co jsem ještě před chvílí říkal. Jenže jako by to někdo vymazal ze všech úložišť v mé hlavě. Prostě prázdno. Asi to nebylo důležité, že si to vůbec nepamatuji. Určitě bych ho neurážel nějak vědomě. Možná se zaměřil na něco zcela jiného a jen nad něčím přemýšlel. Což by bylo divné, protože zatím co tady ten vlk je, tak jenom mluví, nepřemýšlí a koná. A pak možná zpětně dosti hlasitě přemýšlí.Potvrdil jsem si a pohled stočil zpět ke vchodu do jeskyně. Naše malá společnice stále nikde. Z toho jsem usoudil, že si šla opravdu odpočinout. Snad jí nebude vadit, když půjdeme hledat zdroj smradu sami. Nebyl to až takový specifický smrad, jako spíše závan něčeho prapodivného, co jsem ještě nikdy necítil.
Ono Newlinovo ticho netrvalo dlouho. Okamžitě se dal do řeči s Neyteri a já jen zoufale koukl na Nateho. Ten malý chudák se nedostane ani ke slovu. A právě na něm potřebujeme zapracovat. Nějak slušně se mu dostat pod kůží, aby s námi jednou komunikovat prostě podobně jako Newlin. A možná to tak ani nejde. Já se taky za ty roky nerozmluvit až do takové výřečnosti. Tak alespoň něco o něm zjistit. Napadla mě další otázka, na co bych se ho mohl zeptat. Ale zatím byla v řešení naše Gallirea.
Tentokrát jsem pro změnu přimhouřil oči na Newlina já. Počkat jak to myslí? Není tady tak dlouho, aby si připadal staře? To chce říct, že my jsme staří jen proto, že zde jsme dlouho? Já zde nebyl tak moc dlouho, ale nějaký ten rok tomu bude. Dál jsem nad tím ani nepřemýšlel, jelikož Newlin začal se svým dvouměsíčním příběhem. Nezbývalo nic jiného, než seděl a poslouchat. Zmínil se o Astonovi a Coffinovi. Zvláštně na Coffina jsem měl opravdu zajímavé vzpomínky. Ani jsem si nebyl jist, zdali Neyteri ví, že jsem mu zachraňoval život u řeky. A sám jsem byl málem sežrán. Mírně jsem sebou škubl. Tak jako když vás vyděsí minulost. Jenže ono se to podařilo a všechno přežil. Popravdě nevím kdy vypadal hůř. Jestli když jsem ho našel skoro sežraného od ryb, nebo když dorazil do Borůvek od Smrti. Obě dvě setkání jsem bedlivě v hlavě porovnával, ale takhle to posoudit prostě nešlo.
Další téma magie. Na tohle se mi zrovna povídat nechtělo. Neyteri se do toho pustila s vervou. Pohledem jsem po ní těkl. Dobrovolně vám do hlavy nevleze. Ale nedobrovolně ano. Pak se vám stane, že slyšíte, jak vám odpovídá a v tu chvíli si uvědomíte, že ta otázka nepadla nahlas. Zavrtěl jsem se na zadnici. Čekalo se nejspíše i na mou odpověď. Mně se do toho moc nechtělo, protože to jsou mé zbraně a o nich smí vědět jen ta zákeřnice zákeřná vedle mě. "Vrozenou mám myšlenky jak je vidět." Pousmál jsem se, jelikož právě tahle barva očí byla příčinou časté nedůvěry vůči mé osobě. "Ale že bych se vyžíval v přehrabávání myšlenek, to mě nějak nebere. Sám jsem dosti zaměstnán svými." Mrkl jsem po ostatních. Doufal jsem, že právě má barva očí nebude další příčina, další nedůvěry. "No a pak ještě nějaké drobnosti taky zvládám." Dodal jsem, aby nestála řeč a já to nějak pěkně zahrál do outu.
Jelikož Newlin se zmínil o vodě, podíval jsem se na Nateho. "Taky voda? A Ještě něco?" Měl jsem za to, že vlci s magií vody byli převážně klidní. Znal jsem takovou Wolfganii, která mi to jen potvrzovala. S ní jsem vycházel moc dobře. A jako snad jediná, koho jsem mohl pokládat za přítele, kromě Neyteri se už pěkně dlouho neukázala. Občas jsem si na ni vzpomněl a dost se mi po ní i zastesklo. Kdo ví kde je jí konec.
Konečně se ke slovu dostal, Nate. Pokynul jsem hlavou. Jeskyně byla dosti velká a tak bylo jedno, kde si vlci složí hlavu. Hlavně že byli spokojeni.
S velitelem Neyteri jsme se vydali za prapodivným zdrojem pachu. New jako jediný nic necítil. Bylo však pravdou, že to byly spíše závany než stálý pach. Nějaký ten směr jsme drželi a já měl čas vysvětlit Newovi lelky. Na okamžik jsem se zamyslel, abych mohl vymyslet dobrou story. Naklonil jsem se a podíval se na Nateho. "Ty víš, co to jsou lelci?" Zeptal jsem se ho s úsměvem dravce. Na okamžik jsem počkal a pak se pustil do výkladu. "Kdysi jsem to často chytal. Je to velice obtížné ulovit, ale dá se to sníst. Jsou velká a výživní. Malí spoustu noh a křídla." Snažil jsem se je nějak zakecat, aby se nenudili po cestě a dál to nechal na jejich fantazii. Třeba se i Nate připojí a zeptá se na nějaké informace ohledně tohoto zvířete. Pokud by se to dalo brát jako zvíře.

Její odpověď se mi nezdála dosti přesvědčivá. Jako by snad musela být spokojená, když jsem já a naopak. Váhavě jsem se na ní podíval. Vždyť se to přeci nemůže vázat na mě, sama by měla vědět, jestli se zde spokojená a hlavně s nováčky. Naklonil jsem mírně hlavu na stranu. Pokračovala. Chtěla mě přesvědčit, že jsme ještě neprošli zcela vše, což byla pravda. Neprošli jsme z celé ani snad tři čtvrtinu lesa natož celý les. Zhluboka jsem se nadechl a poté pomalu vzduch vydechoval. No když jsi toho názoru, že zde najdeme nějaké norníky či jakousi havěť na jídlo tak dobře. Znovu projdeme les. Chtělo to projít tam, kde jsme ještě pomalu ani nebyli. Byla by to fajn výprava a dobrodružství hlavně pro Newlina, který neustále potřebuje nějakou práci. To už jsem měl Newlina za zády a slyšel jeho tichý krok. Natočil jsem jeho směrem prvně jenom uši. Přišel totiž zpět k nám a s odkašláním, se pustil do povídání. Nechtěl jsem, aby se na nás díval, když tu sedíme na sobě nalepení, jako dvě různé smůly ze stromů, které se setkají v jednom bodě. Vstal jsem a udělal pár jednoduchých krůčků, jakože se protahuji. Přeci jen mu to mohlo být nepříjemné zde s námi být, když jsme jako dvě žvýkačky. Plaše jsem se na něho usmál a posadil se tak, abychom tvořili menší trojúhelník.
"Jasně že je to v pohodě. Řídíme se pouze pravidly smečky, né kruté domácnosti." Když si chtěl běhat, ať si běhá třeba i po stromech. Nebo ať skáče ze stromu na strom. Když nikomu neublíží, vůbec mi to nevadí. Byla by to výhoda mít vlka lozícího po stromech. Takový ten moment překvapení. Se zvědavostí se pustil do dalších otázek. Po očku jsem ještě kontroloval východ, kdy přijde i Nate a Amnésie. Ještě nejspíše procházeli v poklidu jeskyni. Tak to totiž mohli udělat všichni.
Ano téma ozvěna. Přikývl jsem. Špatná ozvěna? To existuje? Přimhouřil jsem oči a přitom ho pozoroval a čekal, kdy ta jeho tlamička zacvakne do čelistí a zůstane nehybná. A dočkal jsem se. "To máš pravdu, ozvěna se nese celým úkrytem. Možná je to proto, že místnosti jsou prázdné. Kdyby byla plná vlků, tlumila by se o jejich těla." Pokrčil jsem rameny. Asi nebylo jak vyřešit tuto záležitost a ozvěna se s námi sžije. Možná, dokud nebude jeskyně plná. "Tak ono je jedno kam si lehnete. Je to převážně společná místnost. Řekl bych, že vlci když ucítí na určitém místě tvůj pach, nebudou si tam moc lehat." Usmál jsem se, ale nemyslel jsem to nijak zle. Spíše tak, že budou jeho vybrané místo respektovat.
Chtěl dokonce nějaký úkol. Na okamžik jsem se zamyslel. "Budeš chytat lelky." Nedávno jsem si dělala srandu z Neyteri, takže jsem mohl pokračovat u Newlina. Lelci bylo něco smyšleného, ale on to vědět nemusí. V tom se k nám přidal i Nate. "Tak co říkáš Nate, líbí? Vybral sis taky nějaké místečko?" Prohodil jsem, aby mohl mluvit i on. Jenže v tom se mi do čenichu dostal jakýsi puch. "Sakra co to smrdí?" Připomínalo mi to snad něco divného. Sakra že v té vodě leží mrtvej vlk. Neslo se to lesem. Jenom jemný závan větru. Na Neyteri jsem viděl, že už o tom dávno ví. Se zájmem se někam koukala.
"Amnésie asi odpočívá že?" Pohlédl jsem na ty dva, protože jako jediná nevyšla ven. "V tom případě bychom se mohli vydat za tímhle pachem a zjistit, o co se vlastně jedná." Nabídl jsem vlkům, kteří zde byli. Newlin se zabaví a my se třeba trošku více seznámíme s Natem.

Jen co jsem domluvil o jeskyni, Newlina už nebylo vidět. Za ním se vydali i další. Spokojeně jsem se za nimi podíval, protože jsem měl z nich zatím dobrý pocit. Newlin neměl žádné zábrany, Amnesie se sice ještě trošku bála nebo byla převážně tichá, ale to nebylo na škodu. Newlin toho místo ní napovídal až až. A Nate, ten byl převážně taky tišší. Ono se to časem samo rozmluví.
Jakožto ani né k mému překvapení, jsem uslyšel Newlina. Zkouška ozvěny? Popravdě hlasy či dech vlků se skaliskem dosti nesly. Když jsem spal ve společenské místnosti a Neyteri v naší, slyšel jsem každý její nádech i výdech. To je super, uslyšíme jednotlivé členy, jak nás pomlouvají. Švihl jsem ocasem za strany na stranu. Tak nějak zamyšlený jsem tiše stál vedle Neyteri. Najednou se neslo lesem ticho. Né úplné, protože nám jeskyně poskytovala jistý zdroj hlasů našich členů, ale přeci jenom to bylo tlumené. Tedy to doby, dokud Newlin nepřišel blíže ke vchodu a nezaječel mé jméno. Trhnutím těla jsem se zase vrátil myšlenkami zpět. Rozesmál jsem se, a když jsem se trošku uklidnil, mohl jsem konečně odpovědět. "Ne Newline, takové pravidlo není, nebo jsem o něm neslyšel. Jen si dávej příště pozor, abys někoho nesrazil." Měl jsem prostě svou představu. Turbo v zadnici a náš turbo Newlin letí do skály. Tam někde se snaží najít východ Amnesie, turbo Newlin jí povalí celou svojí váhou a s Amnésii jakožto drobnou vlčicí je ámen. Hm, není to až tak úsměvná představa.
Pohled jsem stočil k Neyteri, která se mě právě ptala na spokojenost. Posadil jsem se k ní, jelikož jsme pro sebe měli jen pár minutek, dokud turbo Newlin a jeho banda žížal nepřijde zase ven. "Nad míru. A ty?" Opravdu jsem si neměl na co stěžovat. Ani jeden člen mi nijak nevadil, ba naopak díky nim tady bude veseleji, přesně tak jak jsem si to představoval.
Neyteri pokračovala v jejím nápadu. Chtěla sehnat potravu pro nás všechny. Nejspíš. Ale pokud si dobře pamatuji, řekl jsem, že minimálně měsíc držím hladovku. A měsíc ještě určitě neuběhl. "Asi máš pravdu. Kdoví odkud přišli a kdy naposledy vůbec něco měli mezi zoubky. Jenže pro potravu bychom museli nejspíše za hranici." Poznamenal jsem, protože tady jsem ještě nic kloudného k jídlu nenašel. Jedině hada, pavouka, mravence a takové ty malé ploštice nebo co to je. A zase nejsem krtek, abych žral tyhle broučky a vlkům bych to už vůbec nenabízel.
Pozoroval jsem celou dobu její výraz. Měla hlavu opřenou o můj krk. Tady šel vidět dosti značný výškový rozdíl. Je fakt malá. Pousmál jsem se, jelikož mít větší partnerku by mi vůbec nelichotilo. Vždycky jsem byl spíše zastáncem toho, že by vlčice měla mít ve vlkovi pořádnou oporu a to jakoukoliv, než žádnou.
Tak nějak jsem tušil, že se Newlin šine ze skaliska zpět ven. "Krátký oddych a hurá zpět do svých rolí." Usmál jsem se na ní a čekal, až nás turbo Newlin zahltí dalšími otázkami.

Stáli jsme tedy ještě stále před skaliskem. Nastalo jakési menší objasňování, jak správně vyslovovat Nateho jméno. Jako by to nebylo… Než jsem stačil říct jedno, uvědomil jsem si, že mě by to taky jedno nebylo. Třeba kdyby mě někdo místo Morfeuse oslovil Morfius. Navíc bych i řekl, že Newlin stále jeho jméno vyslovoval tak trošku jinak než my. Newlin se rovněž pustil do spekulace, jestli není, Nate kanibal. Vykulil jsem mírně oči, protože tohle mě vážně překvapilo. Zdálo se, že ten vlk má spoustu otázek a neuvěřitelnou a nekonečnou fantazii.
Amnesia mi přišla stále dosti vystrašená, jako by její strach neměl konce. To my měli být vystrašení, že nám po lese pobíhají tři zcela cizí vlci. Nate, si vzal slovo a jednoduše jí vysvětlil, že vlčice si nedává jen tak na zub. Přišlo mi to dosti vtipné, takže jsem se jenom usmíval a věnoval se naší konverzaci. "Nevadí, když zmrzačíš les, hlavně nezmrzač sebe." Dodal jsem k němu ještě stále s úsměvem, protože chudák Amnesie z toho musela mít šoky.
Zatím co Neyteri byla pro jednou trošku potichu, otočil jsem se i k ní, zdali je všechno v pořádku. Vypadala spokojeně, takže jsem se raději ani na nic nevyptával. Možná taky proto, že Newlin přišel s další horkou otázkou ohledně názvu úkrytu. Co to, on je snad bezedná jamka pro otázky. Pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem vůbec nevěděl, kdo tomu řekl první skalisko. Bylo to jedno ne? Hlavně že byl nějaký úkryt. "Možná Neyteri, vážně nevím." Dodal jsem, abych jenom nekroutil hlavou, kterou bych si po chvíli asi ukroutil. Jenže to už se mluvka věnoval mechu na skále. Ano mech, říkali jsme, že je posetá mechem a díky tomu nejde tak moc vidět. Právě se věnoval slovním hrátkám a mě přišlo, že ten vlk nebude asi nikdy unavený. Měl tolik energie vymýšlet a stále přemýšlet nad novými věcmi, které se mu připletly pod tlapky.
Neyteri spokojeně odpočívala vedle mě. Fajn, alespoň pro jednou si tě pořádně ohlídám. Nadechl jsem se, že se zeptám Amnesii, zdali se už cítí lépe, jenomže panoch mluvka mluv dál. Usmál jsem se na něj a stočil k němu pohled. "No jen běž." Vybídl jsem ho, aby vešel do skály jako první. Bylo to jedno, v jakém pořadí přeci půjdeme. Jakmile zmizel z dohledu, podíval jsem se po dvou zbylých vlcích. "Kdo bude další?" Zvědavě jsem se podíval na Amnesii, která jak se zdálo na Newlinovi docela visí. "Dávej si pozor na hlavu." Tajemně jsem se usmál a zároveň jí vybídl, aby jej následovala. Hodlal jsem jít zhruba poslední anebo na ně počkat venku. To se ještě uvidí. Otočil jsem hlavu na Nateho a zazubil se na něj.

// Nedělám to ráda, ale musela jsem. "Manipulace" s Neyteri, Přes víkend nemá dobrej pc pro psaní, takže jí zase přeskočit :)

Partička se začala bavit o tom, do které smečky jsme patřili původně. Nevěděl jsem, kde to vonělo více. Prostě jsem se nemohl rozhodnout. Zde se neslo lesem jehličí a v Borůvkové zase vůni borůvčí. Opravdu těžké si vybrat, co vám voní více. Možná se to časem poddá a já budu schopen toto určit, ale zatím jsem byl dosti bezradný v tomto ohledu.
Ještě před chvíli jsem hulákal na Nateho. Ten se jako na povel zastavil a čekal, až přijdeme k němu. Usmál jsem se na něho, když chudák sám stál a čekal, dokud se k němu nepřiplazíme šnečí rychlostí. "Tak, tohle jsou naší noví členi. Amnesia a Newlin. A tohle je, jak jsem se zmiňovat, Nate." I když se ti dva už dávno představili, udělal jsem to ještě za ně. Pro jistotu a sám jsem si osvěžil jejich jména. Nate, byl oproti Newlinovi tichý vlk. Newlin bude naše mluvka. Povýším ho na tento titul. Ale alespoň zde bude veselo a nebude zde ticho.
Jakmile jsem vzpomenul onu špatnou vodu, Oba dva se zapřísahali, že vodu nikdy nebudou zkoušet. Heh, mám dobré působení na jejich psychiku. I když menší postrašení mělo být opravdu jen spíše řečnické, protože rozhodně jsem nechtěl, aby to nějaký člen pil. A kdyby se napil, nevynesl bych ho za hranice. To zase ne. Jen bychom se o něj museli starat a to by byla jenom přítěž pro smečku. Nastalo vyptávání a Neyteri byla zahalena do spousty otázek. Proto jsem se rozhodl využít čas a zeptat se taky na něco prvotního člena. "A co ty Nate, stihl jsi projít alespoň nějakou část lesa?" Nebyl zrovna daleko od místa, kde jsme ho zanechali, takže jsem předpokládal, že asi ne.
"Chtěli jsme vás tu alespoň orientačně provést. Ukážeme vám i úkryt." Pokračoval jsem dál a mluvil převážně k němu, abych ho seznámil s plánem cesty. Nebo si to chceš všechno objevit sám? Pozvedl jsem tázavě obočí, jako bych otázku vyslovil nahlas.
Newlin se obrátil s otázkou i na mě. Byla celá zelená, posetá mechem a zvracela lelky. "Teď už né Newline." Usmál jsem se na něj. Ale on jí neviděl, jak vypadala, když jí bolest sužovala. Bylo to pro mě velice nepříjemné. "Tak jdeme." Špitl jsem, až to bylo nepřirozené a vydal se směrem k úkrytu. Byl tak trošku zastřený a popravdě dosti špatně k nalezení. My v něm byli snad dvakrát a tak jsem si cestu zhruba pamatoval. Rozešel jsem se tedy zhruba patřičným směrem. Netrvalo to asi tak dlouho a my přišli dosti velký kus lesa docela v poklidném tempu až ke vchodu úkrytu. Neyteri se dala do popisu. Skála stále porostlá mechem ze severní strany byla prostě dobrý maskot.
"Skála se pak dělá na tři části." Pokračoval jsem dál s Neyterininém výkladu. Byli jsme jako průvodci spíše. "Úplně nalevo je naše místnost. Když půjdete chodbou rovně, dorazíte do malé místnosti, co bude asi spižírna. A od ní napravo je větší místnost. Tak si můžete společně odpočinout." Švihl jsem ocasem a čekal, zdali někdo půjde zkoumat příbytek. "Prohlídněte si zevnitř klidně celou skálu. Podotkl jsem, protože když je tma, špatně se v ní orientuje a já věčně narážel do stěn.