Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nezaujatě jsem zůstal pohledem viset na řetízku od vlčice. Ten kov, nebo z čeho to vlastně bylo, se mi dosti líbil. Jeho odlesky zaujaly mé oči. Mohl bych jí to čmajznout. Náramně by se mi to hodila na Neyteri. Ta její prořízla tlama, by potřebovala něčím tlumit. Představil jsem si malou scénku u nepitné vody tady v lese. Mít toto co má hnědá vlčice, roztrhl bych to v jeden dlouhý řetízek a následně Neyteri tak nabančil na prdel, že by si rok nesedla. Hele ale ono to není špatné. Všichni se chtějí starat o vlčata. Vždyť ona sama je jedno nedorostlé vlče, které mě kárá, ale sama to zkusí. Pohled jsem tedy stočil k ní. Ani jsem nezaregistroval, že vlčice pouze mlčí. Mně to ticho vyhovovalo, jako by se vše kolem utlumilo pouze na zvuky ohromného ražení. Únava, kterou jsem ještě před chvíli potlačil, byla ta tam. Musel jsem vypadat jako by mě převálcovalo celé stádo muflonů či losů. Takové to stádo, které se pak vrátí a převálcuje mě pro jistotu ještě jednou. A znovu a znovu. Popravdě jsem se ani moc dobře necítil. A ještě k tomu všemu jsem byl hladový, a když jsem tak moc hladový, bývám hrozně protivný.
Čas plynul pro mě velice pomalu a vše se rázem zpomalilo. Ani jsem neslyšel přicházející vlky a to je co říct. Zaregistroval jsem je, až když byli opravdu téměř vedle mě. Otočil jsem hlavu a s vyděšeným výrazem notorického nespáče je pozoroval, jako by to byli duchové. Tak tohle je fakt psycho. I oči mě celé řezaly, no prostě jsem se necítil ve své kůži. Nate se Setii mi nejspíše přinesli něco za zub. Z počátku jsem na ně civěl, jako na opravdová zjevení. Už jen to, že by někdo lovil jenom pro mě, bylo velice zvláštní, nebo mi snad dal svůj úlovek. Teprve až když mě Nate ujišťoval, že je to opravdu nezávadné, mé mozkové a ospalé buňky si teprve spojily tu první větu. "To - to je pro mě?" Zeptal jsem se znovu pro jistotu a když jsem viděl, jak čenichem posunuje vydru ke mě, neváhal jsem a velice rychle se pro ní natáhl, div že jsem nekousl vedle než do vydry. Ulehl jsem k tomu prapodivnému tvoru a začal jej kuchat. Snažil jsem se moc nepoznamenat její srst, jelikož má ouška moc dobře zaznamenala Neyterininu poznámku. Ale než by se kdokoliv nadechl, bylo to všechno ve mě, kromě její hlavy a kožíšku. Narovnal jsem se a s tlamou od krve se usmál na Nateho. "Perfektní. Chutná výborně." Na to jak tohle zvíře dokázalo zamořit celý les, chutnalo vážně výtečně. Dal bych si dalších deset. Přimhouřil jsem oči při přemýšlení. Něco jsem měl Natemu říct, jenže má hlava natolik stávkovala, že jsem si nemohl prostě vzpomenout. A tak jsem se na něho díval a přemýšlel a přemýšlel. Štěbetání vlčic mě krapet rozptylovalo.
"Jo už vím!" Vyřkl jsem vítězoslavně. "Byla tady má sestra. Ale už nevím, jestli jsem tě měl od ní pozdravovat anebo jestli jsem ti měl jen říct, že zde byla." Mírně jsem sebou škubl. To už bylo asi jedno, hlavně že jsem se mu o ní zmínil, tak jak chtěla.
"Možná že jo. Měla bych je políbit, aby se probrali k životu." Zakřenil jsem se, když jsem jí posílal odpověď zpět. Vypadalo to, že zde s námi moc dlouho nepobudou naši malí přátelé a tak jsem zůstal mlčky sedět na zadnici a pozorovat Setii a pak Nateho.

Otočil jsem hlavu směrem k Neyteri, abych jí mohl alespoň tak nějak slušně přivítat. Kývl jsem na ní s úsměvem. Docela mě zajímalo, co se členy prováděla a kde byli. Jenže teď se to nehodilo probírat. Uslyšel jsem nějaké jméno, které vlčice vyslovila. Stočil jsem tedy tázavý pohled k ní. Vůbec jsem toho vlka neznal a tak bylo asi zbytečné mi vysvětlovat, kdo to je. Jen dodala, že tento vlk získal odznaky u Smrti. Zavrtěl jsem se a nakonec jen zavrtěl hlavou ve znamení, že jsem to opravdu ještě neslyšel. Tak proč nejdeš ke Smrti, když jsi o tom tak přesvědčená? Projela mi hned myšlenka hlavou. Když nevěřila tomu, že odznaky magie dává spíše Život, než Smrt, měla to vyzkoušet sama.
"Vlčata ne." Dodal jsem už trošku podrážděně. Žádná zde nebyla a nejspíš pěkně dlouho nebudou. Ani členové nevypadali na to, že by měli partnera a sami by se do toho těžko pouštěli. Všichni nabízí pomoc s něčím, co zde vlastně ani není. Nemohou to tušit. Ale i tak, mohli by předvídat! Zabodl jsem pohled do země. "Vlastně… všichni mají něco s vlčaty. Ale jinak zmiňovala lov." Poslal jsem jí obratem odpověď. Nikdy bych nevěřil, že svou magii budu opravdu nějak více využívat. Docela se mi to líbilo, o tom žádná. Vlčice dále navrhovala i pomoc při ochraně lesa. To už bylo o něco lepší, i když menší podceňování z její strany nebylo zrovna vhodné. Měla prodat své kvality a né si házet klacky pod tlapky. Překvapeně jsem zamžikal. Zkušenosti žádné? Ohlédl jsem se na Neyteri. Scatnach odcházela přesně s podobným problémem. Netušila co smečka obnáší a snad ani nevěděla nic moc o hierarchii? Zhluboka jsem se nadechl. No co s tebou?
Načež se obratem přesně na tohle má partnerka zeptala. Jsem zvědav, co z ní vlastně vyleze. Jestli to bude další neandrtálec, který neví, co je to hierarchie a matně si vybaví, co slovo smečka znamená, nemělo by to vůbec cenu. Jak vidím, tohle je více než důležitá otázka. Bylo jasné, že bude patřit do našich vlezlých otázek. Jedna na této otázce vyhořela a kdo ví, jak to dopadne s touto vlčicí.
Neyteri se začala přibližovat k nám. Už bylo na čase. Koutkem oka jsem ještě zkontroloval šedého vlka, který poslušně čekal. Jakmile přišla, ucítil jsem její dotek na svém těle. Usmál jsem se a oplácel jí vše tím, že jsem se na ní více tiskl, aby věděla, že je to oboustranné. Mám takový pocit, že se jde mazlit, jen když o místo žádá nějaká vlčice. Začínal jsem jí tak trošku podezřívat.
"Neměla by ses tak podceňovat. Co ty víš, třeba bys byla dobrá pro ochranu lesa." Přimhouřil jsem oči. Síla přeci nebyla všechno, když vlk neměl za ušima.

Zamrkal jsem překvapeně na vlčici. Jaké kožichy? Čí? Moc jsem nechápal, co tím vlastně myslí. Myslí kožich od alfy nebo kožešinu od alfy. Zamyšleně jsem našpulil tlamu, jelikož tohle bylo vážné dilema, které by se mělo vyřešit. Ale abych zde jen nečinně seděl a nepozoroval vlčici, jak na mě kouká a já tápu v její otázce, snažil jsem se odpovědět. "Nejsem až tak vysoko, abych mohl šahat na jejich kožich." Škubl jsem sebou mírně. Představa jak mi někdo z členů čistí kožich se mi nelíbila. Jedině pěkná vlčice a nebo Neyteri, nikdo jiný. Zasmušile jsem se pootočil na stranu.
Název, pche. máme honosné jméno podle názvu lesa. Není to nic originálního, ale kdo zná les, lehce si to pak zapamatuje a nedělá mu to pak žádný problém. "Sarumenská smečka." Řekl jsem víc hrdě, než jsem vlastně chtěl. Bylo to všechno v rozkvětu, ale jistou představu jsem měl. Hlavně jsem se těšil na příští rok jaro. Kdy tato smečka bude určitě již plná a všechno se tu bude po lese prohánět.
Snažil jsem se působit více uvolněně, abych jí připadal jako jen vlezlý a zvědavý vlk. Nikoli otravná alfa, co se na všechno ptá a vlk se při ní musí potit až někde u zadečku. Byla až moc roztomilá, než abych jí trápil.
Pokynul jsem jenom hlavou. Ještě jsem neslyšel, že by někdo někdy dostal odznaky od Smrti. Věděl jsem o Životu, který byl mnohem příjemnější společník než Smrt. Naše poslední setkání nebylo jako obvykle nic moc. Velice nerada mě vidí. Určitě se jí líbím. Zavlnil jsem obočím a následně si uvědomil, že to mohlo vypadat trošku divně. Zatřásl jsem hlavou. "Zkus to u Života. Já s ním nemám problém, ale se Smrtí jo. Vždycky mi chce čmajznout ocas." Naklonil jsem se k ní a poslední slova spíše zašeptal, abych navázal fajn atmosféru.
Nebylo těžké poznat, že vlčice bude fajn, jenže to mohla být i Scatnach a přeci jen jsme se s ní rozloučili. Poukázala na svou jizvu. Se zájmem jsem si jí začal prohlížet. Možná na to reagovala k vůli toho, že jsem si před chvíli drbat celý obličej. "Pěkná a decentní." Jako by to bylo něco, čím by se mohla chlubit. Mě spíše ale zaujal její řetízek na krku. Ten byl decentní a převážně jej ukrývala srst. Koutkem oka jsem ho pozoroval a přitom jí naslouchal. Okamžitě jsem vykulil oči, když dokončila svůj proslov. "Jen to ne! Vlčata ne, nejsou a nebudou! Nikdo by se o to nestaral!" Začal jsem ze sebe v panice vyštěkávat nějaké věty, jen aby to dávalo smysl. Vlčata, sakra nestrašte mě tím, když sami moc dobře víte, no dobře asi nevíte. Vždycky mi ty malé koule naháněly prapodivnou hrůzu. Představa, že jim ublížím, mě děsila. Tak jsem to měl i s Inayou. "Jinou práci…“ Špitl jsem a přitom si uvědomoval, že zmiňovala lov. Na to už tu taky někdo je, ale uvidíme.
Vzápětí se objevila Neyteri. Na okamžik jsem si oddechl a zároveň se mi ulevilo. "No a máš zkušenosti se smečkou?" To byla taky důležitá otázka. Zároveň u toho jsem si její jméno ukládal někam do hloubi hlavy.

Ošil jsem se. Jako bych měl snad neuhlazenou srst na zádech. Co to? Nejspíše se mi o strom přeházely chloupky a já měl pocit nepřirozeného směru. Teď ale nebyla vhodná doba řešit, zdali je srst rovně nebo nakřivo. Mlaskl jsem a přitom mírně pootočil hlavu, jestli neuvidím zbloudilé chloupky. Ale neměl jsem tak dobrý dohled na své záda.
Švihl jsem hlavou, když se mě vlčice zeptala, zdali jsem alfou smečky. Nadechl jsem se pro odpověď, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Měl jsem mnohem lepší plán, který se mi právě zrodil v hlavě. Udělám si z ní srandu a odlehčím tak tomuhle parnému dni. I já jsem si potřeboval vylepšit náladu.
"Um, no vlastně ne." Oponoval jsem vlčici. I když jí nejspíše bylo jasné, že bych mohl být alfou už jen samotnou stavbou těla, kdyby mě viděla v Borůvkové smečce, taky by se přeci mýlila. "Jsem pouhým členem." Usmál jsem se na vlčici, která vypadala ani né tak ustrašeně jako překvapeně. Bez Ney stejně nic nesvedu a tak se na ní bude muset čekat.
Vlčice se rozpovídala a mě bylo jasné, že zde nejspíše přišla žádat o místo. Ještě jsem zde neviděl někoho, kdo by chtěl jenom projít a takových vlků je nejspíše opravdu málo. Posadil jsem se, jelikož tohle vypadalo na delší debatu. Koutkem oka jsem kontroloval šedého vlka. Jak on tak i tady vlčice musela čekat na druhou alfu.
"Máš zájem o místo?" Zopakoval jsem to, co řekla, jen jinými slovy. "Alfa je zrovna někde v lese, ale určitě přijde hned, jak to půjde." Dodal jsem. Mezitím jsem totiž mohl z ní tahat rozumy, aniž by se obávala toho, že jsem alfou a ona se mohla uvolnit.
Ocas jsem si přehodil kolem tlapek. "Jo odznaky? No vlastně ne. Ty mám od Života." Dodal jsem na vysvětlenou a netušil, že si jich vlci až tak všímají. Já to bral jako svou součást a né jako něco, na co by každý koukal s otevřenou tlamou. Asi jen síla zvyku. Začal mě svědit celý obličej. Po chvíli prazvláštních gest, jen abych ulevil svědění, jsem musel, sklonil hlavu a tlapkou se pořádně podrbat. Celá pravá strana tváře dosáhla úlevy a tak i jizva mohla poklidně odpočívat na mé tváři. Jak zvláštní. Když jsem přišel na Gallireu, vadila mi. Teď? Málem bych zapomněl, že jí vůbec mám.
"Proč by ses k nám chtěla přidat?" Zeptal jsem se a přitom si drbal i levou stranu tváře. Jakmile jsem byl hotov, narovnal jsem se a mírně se na vlčici usmál. "Málem bych zapomněl, jmenuji se Morfeus."
Na okamžik jsem se zarazil. Neyteri si nejspíše všimla pachu a tak mi hned poslala myšlenku. "Jsem v pořádku. Jen je zde další zájemce. Měla bys přijít hned, jak budeš mít na chvíli čas."

Vážně by mě zajímalo, co Neyteri provádí s našimi mladými. Měl jsem na mysli nováčky. Setia byla ještě neostřílený nováček a Nate, ten tu již sice nějaký ten den byl, ale to neznamenalo, že je musela hned usmrtit. Určitě jí něco řekli a ona je zabila. Teď jim kope společný hrob, aby se nemazala se dvěma. To znamená, že přijde za hodně dlouho.
Kdybych se zde o ten strom opíral delší dobu, nejspíše bych usnul. Převalil jsem se na bok a položil se. Bylo to mnohem pohodlnější a zároveň bych usnul ještě rychleji.
Zároveň jsem nemohl nějak vypustit svou sestru z hlavy. Bylo těžké jí po tak dlouhé době uvidět. A ještě k tomu zcela jinou, než jaká kdysi byla. To bylo na tom to nejtěžší, co by si kdo mohl představit. Bylo fajn, že jsem věděl, že je v pořádku, ale co jí tak moc změnilo? Já ti nevím, kdo ví co ty roky rokoucí dělala. Nemohl jsem to vypustit z hlavy. Naštěstí se lesem nesl příjemný vzduch. Přes to všechno parno, které se objevilo hned z rána, les udržoval jakousi příjemnou teplotu a bylo zde docela dychatelno. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na Borůvky. Ještě když jsme tam byli, počasí bylo dosti nepřínosné a hlavně neúnosné. Chladili jsme se v malé tůňce. To tady se nám to snad nikdy nestane. Vzduch byl vždy více vlhký a díky tomu se zde dal přežít i jeden obyčejný den.
Víčka mi padala níž a níž, dokud jsem neměl opravdu pocit, že snad už spím. Škubl jsem hlavou směrem nahoru a otevřel oči dokořán. Únava těch všech dnů bez spánku byla tady. Potřeboval jsem si odpočinout alespoň jeden den a opravdu jej celý prospat. Jenže jsem uslyšel vytí. Instinktivně jsem zavrčel. Bylo to až moc blízko a já to vážně nečekal. Cožpak vážně nedostaneme jeden den klidu? Naštvaně jsem se postavil na tlapky. Necítil jsem se v té nejlepší formě. Necelý měsíc možná i celý měsíc bez žrádla, voda zde nebyla a neustále přicházeli noví vlci. Ohlédl jsem se na své slabiny, které byly pěkně propadlé a břicho hlásilo ukrutný hlad. Přeci se mi to podařilo. Neyteri na mě bude pyšná. Koutkem oka jsem sledoval šedého vlka. Nakonec jsem se rozhodl pro krátké a stručné zavytí, aby vůbec tušila, jak blízko jí mám.
Pomalým krokem jsem se rozešel směrem, odkud přišlo vytí. A ejhle, vlčice byla na světě. Zkontroloval jsem si znovu šedého vlka. Měl jsem ho na dohled, což bylo v pořádku. Zůstal jsem stát od vlčice několik metrů. Dál jsem se nemohl přiblížit, protože bych ztratil šedého z dohledu.
"Přeješ si?" Vyslovil jsem mírně podrážděným hlasem. Co se mi chce, spát se mi chce. Co se mi chce, spát se mi chce. Doufal jsem, že tohle rychle vyřešíme a já budu zase volný.

Všechno to bylo až moc zvláštní a vlastně se nebylo čemu divit. Každý jsme se změnili a do jisté míry odcizili. Když jsem jí viděl, myslel jsem, že to bude má stará sestra. Její výraz malého bezstarostného vlčete jsem měl stále před očima. Jenže co z ní bylo teď? Já byl bručoun vždy. Ale leckdy jsem se s ní dokázal pořádně uvolnit. Jenže teď to byl opravdu někdo jiný. Do značné míry mě to mrzelo, protože byla jiná. Zdrcená a tichá. Nebyla to ona. Děsivé. Věděl jsem, že jestli si někdy najde pořádného partnera, určitě ji pomůže a bude to zase ona, ale teď prostě byla uzavřená. Často nereagovala na mé otázky, jako bych je snad ani neřekl.
Mírně jsem pokrčil rameny. Přišla za Natem do lesa, musela očekávat něco, co se jí zde nedostavilo. Prostě teď neměl čas a měla by chápat, že ho smečka potřebuje, i když je to jen malá smečka. A právě proto ho potřebujeme ještě více. Nevěděl jsem co jí na to říct. Sama nejspíše nevěděla, co přesně po něm chtěla. Možná si to představovala tak, že přijde, sebere Nateho a zmizí někde v dáli.
A než jsem se nadál, sestra se loučila. Postavil jsem se, abych jí mohl alespoň na okamžik přitisknout na svou hruď, ale ona jen prohodila něco o Natem a rozešla se někam pryč. "Vyřídím. Pokud bude chtít, určitě si tě najde." Dodal jsem pár povzbudivých slov, i když jak se to vezme. Pozoroval jsem její světlý kožich mizející mezi stromy. Co bych za to dal, aby byla stejné povahy jako malé vlče. Se steskem jsem pozoroval malou bílou kouli chlupů. Zmizela mi z dohledu. No, tak teď mám vážně čas na odpočinek. Věděl jsem ještě o šedém vlkovi, ale ten prostě musel počkat.
Posadil jsem se k nejbližšímu stromu a opřel se o něj zády. Bylo těžké zjišťovat, že sestry jsou zcela jiné. Parysa byla snad úplně popletená, už jen podle toho, co mluvila o mě Neyteri. Další Survaki, se chovala úplně jinak, než bych čekal. No a další sestry snad ani nechci vidět. Co by následovalo? Úplný vyšinutý jedinec? Vypadalo to, že z naší rodiny jsem snad jediný normální a byl jsem za to docela rád.

Měl jsem pocit, že Nate svým osobním šarmem pobláznil hlavu mé sestře. Vymlouvala se sice na to, že na vedlejší území dorazily nějaké vlčice, které začaly plácat všechno možné a dokonce, že jedna přišla od nás. Okamžitě mě napadla Scatnach. Chudák malá, musela odejít z lesa, ale nedělala u toho žádné problémy, což bylo fajn. Musela potkat nějakou známou, s kterou o tom drbe a kdo ví, co všechno jí neřekne. Hm, mohla by nám trošku uškodit, ale co. Jestli má někdo zájem a smečku hledá, stejně přijde. Takže Nate jí natolik oslovit, že za ním musela přijít k nám. Našpulil jsem u toho mírně tlamu, protože tohle mi přišlo opravdu zajímavé. Nechal mou sestru nejspíše na pospas osudu, jen aby byl co nejrychleji v lese, a ona si kliďánko přijde sem pro něj. Kdyby jí odchytl někdo jiný, mohlo by být zle. Představa, jak jí Newlin zachytí na hranici a láme z ní rozumy, byla více než zajímavá.
Nakonec tedy nejspíše zůstanu u Survaki. Shodl se můj rozum. Říkat jim sestřičko, sluníčko a podobné zdrobnělé věci nebyly vůbec pro mě. I Neyteri byla často no často, vlastně vždycky nazývána jejím jménem a hlavně celým. Měla nádherné jméno, a když jsem byl na ní naštvaný, vždy to vyznělo tak krásně z mé tlamy, že jsem nebyl ochoten jí ani jinak nazývat. "Nerad a snad nikdy nepoužívám zdrobněliny. Jako třeba sestřička, sluníčko či broučínku." Doslova se mi to příčilo v hrdle a mé hlasivky samy stávkovaly, jen aby tohle nemusely vyslovit. Proto jsem se opravdu rozhodl pouze k Survaki.
Nate byl v čudu a s ním i nová členka smečky a v čele této malé skupinky byla má partnerka. Jiná společnost zde bude vždy, když je doma. Pomyslel jsem si a mírně se ušklíbl. "Cos čekala, že přijdeš do lesa a on zde bude čekat? Je teď pod vedením mé partnerky a ta jim dá co proto." Myslel jsem to tak, že vymyslí nějaký úkol, který určitě rádi splní. Zapomněl jsem ji říct, že Nate poznal to zvíře, které Newlin sežral. Pokud ho sežral. Ale jo, mám pocit, že jsem ho viděl, jak se láduje. Naštěstí se nejednalo o nic špatného, tedy podle Nata. Byl jsem určitě starší než on a přeci jen mě dokázal v jedné věci poučit. Bylo to více než úsměvné, ale já tuhle zvěř nikdy nežral a nikdy neviděl.
"Hm, a i kdyby nestál, svět se přeci nezhroutí ne?" Dodal jsem a musel si přitom do ní vrtnout. Nejspíše zde chtěla počkat, až bude mít Nate čas. Ale kdo ví, kdy to bude? Je to vlk, ten má vždycky něco na práci a zvláště jestli je i s Neyteri, určitě zkoumají les. Vsadila jsem nejspíše na špatného vlka, sestro. Popravdě mě i děsila představa, že se líbí mé sestře a to jí donutilo ho znovu vyhledat. Ale doufal jsem, že jestli někdy mezi nimi něco bude, bude to jen přátelství, jelikož představa, že by byli pár mě dosti děsila. To by znamenalo, že by se chtěla přidat. A to by znamenalo, že bych mohl mít ve smečce sestru. Pohled jsem vytřeštil a doufal, že takhle to opravdu nemyslí. To by znamenalo, že by to takhle nemohl být! Nevydržel bych život s jakoukoliv sestrou. Osud mi nahrál do karet a já se jich docela slušně zbavil. Stačilo mi je vidět jednou za šest let, dobře tak teď jestli tady budou obě dvě tak jednou za rok. To bylo ale vše. Žádný jiný kontakt bych s nimi nevyhledával. Ne to by prostě nešlo. Přes to nejede vlak. Umanul jsem si, jelikož tohle bylo více než divné a děsivé.
Z toho všeho mě vytrhl její hlas. Vodu? Sklopil jsem k ní zrak. Popravdě zde nebyla pitná voda. "Voda zde je, ale není pitná. Bylo by ti po ní hrozně špatně." Možná by tě to skolilo. Neyteri to zkoušela a nedopadlo to nijak dobře. Prohlédl jsem si jí a nevypadala, že by jí bylo špatně. Proto jsem jen usoudil, že má žízeň. Budeš to muset vydržet až k nejbližší protékající řece. Věděl jsem, že za lesem jedna řeka je a za loukou z druhé strany druhá. Nebo je to jedna a tá samá?

Nejraději bych jí vzal buď na procházku po lese anebo úplně mimo les. Nemohl jsem s ní ale odejít, byl zde ještě šedivý vlk, který čekal na to, až se vrátí Neyteri s novou členkou, nebo tedy alespoň Neyteri a my tuto záležitost nějak dořešili. Bylo by to fajn. Takhle tu musí chudák čekat. Ale ani u jeho jsme si nebyli až tak jistí, takže zdali zde chtěl být, měl by na sobě pořádně zamakat. Procházka nebude žádná a spánek taky žádný, co já jsem komu udělal. Byl jsem zralý na spánek, který by trval alespoň jeden celý den. Rovněž se ozýval můj nahněvaný žaludek, který minimálně už opravdu měsíc nebo necelý měsíc nežral. Tak jak jsem slíbil Neyteri v Borůvkovém lese. Bylo to fajn, že jsem slib dodržel, každopádně se s tím něco musí udělat, abych neubral na síle. Je možné, že jsem za ten měsíc něco málo zhubl, kožich mi přišel volnější a mé tělo lehčí. To je dobře. Bylo léto a tak nebylo zapotřebí mít nějaké ohromné zásoby tuku. I přes to všechno jsme zimu zvládli a to možná díky smečce, které nás přijala. Někdy v polovině zimy jsme se totiž přidali k Borůvkové.
Ucítil jsem jemný závan borůvčí. Ta krásná vůně mě doprovázela při každé vzpomínce na ten es a hlavně na tu smečku.
Zaslechl jsem její vysvětlení. Pozvedl jsem hlavu a přitom pohled zabodl do tmavě modrých očí, které byly plné tajemna. Tak Nate plete vlčicím hlavy. A to dokonce mé sestře! Přitom vypadá na tichou vodu, ale jak vidím, tak ta jeho tichá voda asi břehy mele. "Ale ale." Začal jsem se na ní usmívat, jako měsíček na hnoji. "Snad ti náš Nate nepopletl hlavinku." To už jsem se na ní zubil od ucha k uchu. Vykastruji ho! Než jsem si ale stihl uvědomit fakt, že je má sestra dospělá a stejně stará jako já, napadaly mě tyto divné myšlenky. Měla právo již dávno na pořádný život s partnerem či dokonce už i s mladými. Jenže ve mně bude nejspíše nadosmrti ten malý zloduch, který chce bránit svou vlastní sestru před právě vlky, už jen proto, že on sám jím je a ví, jací zhruba jsou. A to já jsem ještě velice velice jiný než ty ohavy.
Její poznámku ohledně dobrého života jsem úplně vynechal. Když nic nebudu komentovat, na nic víc se ptát nebude a vyvracet bych jí to nevyvrátil. Něco na něm bylo fajn, něco zase né. Upozornila mě dokonce, abych jí říkal jménem a né abych jí oslovoval sestro. Přimhouřil jsem na ní oči. Jako by snad ani nechtěla přiznat, že je má sestra. Kousl jsem se do jazyka a přijal její žádost, i když jsem měl k tomu plno výtek a poznámek.
"Na tom není nic těžkého ses… Survaki." Opravil jsem se. Přitom slovo sestra bych použil mnohem raději. "Jako malou si tě pamatuji jako sluníčko, které při mě stálo." Snad jen dospěla. Možná se u ní taky lecco změnilo. Na okamžik jsem se zamyšleně postavil. "Ale teď, nevím, jsi tichá ne-usměvavá taková bez života." Škubl jsem sebou mírně a do hlavy se mi vrátila myšlenka na Nateho. Ten malý prevít byl v lese, moc dobře jsem o něm věděl. Přesto ale k nám nepřišel a přitom mou sestru nejspíše cítit musel.
"Když jsi přišla za Natem, proč jsi nakonec skončila u mě." Dodal jsem tiše.

Prohlížel jsem si svou sestru. Čekal jsem, že mi vysvětlí tento návrat. Možná na mě chtěla počkat, jelikož jsem předtím neměl tolik času. Vlastně vůbec a teď jsem ho neměl taky, jen jsem chtěl využít pár minut či hodin, než se Neyteri vrátí se Setií. Zatím totiž hlídám šedého vlka a pak se bude rozhodovat u něj. Docela mě mrzí, že na ní nemam více času. Jak je ale možné, že se objevily? Jen tak z čista jasna a Survaki dokonce podruhé? Trošku mě u toho zamrazilo.
Nechápavě jsem se na ní podíval, jelikož mi řekla větu, které jsem vůbec nerozuměl. Nechtěl jsem teď ale rozebírat jiné sestry, které byly, kdo ví kde. O čem to mluví? Mírně jsem sebou škubl do strany, jako by se snad tělo chtělo rozskočit na dvě poloviny. Jedna by utekla někam daleko a ta druhá by zde zůstala a vyslechla si od každého jeho potíže. Hned jakmile jsem se vzpamatoval a byl zase všemi smysly přítomný, ucítil jsem čerstvý pach Nateho. Hm, jejich návštěva mimo les je nejspíše u konce. Newlin se nejspíše ještě nevrátil, ale to teď nebylo důležité, určitě byli spolu s Natem a ten mu nejspíše nakousl jeho zadnici a tak někde bručí na louce.
"Vrátila jsi se sem s nějakým cílem nebo účelem?" Začal jsem pomalu vyzvídat. Protože mi přišlo podezřelé, že se ke mě vracela podruhé. Kdo ví, třeba odejde a pak se zase vrátí znovu. Mírně mě u toho trnuly tlapky, které chtěly prostě utéct a nechat to všechno za sebou.
Když jsem se zmiňoval o členech, padlo i jméno Setie, tedy naší nové malé červené či nazrzlé členky. Survaki její jméno po mě překvapeně zopakovala, jako bych vyřkl jméno samotného satana. Pokynul jsem hlavou ve znamení souhlasu a dál to nerozebíral. Jestli se znaly a měly mezi sebou rozbroje, to byla jen a jen jejich věc. Mě do toho nic nebylo.
Zavrtěl jsem se, jelikož přišlo pro mě nepříjemné téma. Chtěl jsem se ho jako vždy co nejrychleji zbavit. Jen co umlčím Neyteri, přiklusá si sestra a vesele se zeptá na to samé. Jestli se v tom bude šťourat jako ona, asi jí urvu hlavu. Povzdech jsem si. "Není důležité co bylo, hlavní je, že jsem přežil." Mrkl jsem na ní a jelikož jsem tušil, že jí to nebude stačit, snažil jsem se to více zaobalit. "Toulal jsem se po světě." Odkašlal jsem si a pohled směřoval někam jinam, jen abych se na ní nemusel dívat a ona aby nechtěla vědět více. Stejně bych jí nic neřekl.
"Sestro stalo se něco? Připadáš mi zcela jiná." Zeptal jsem se zvědavě, jelikož za nějakým účelem sem musela přijít a určitě to nebylo jen proto, že jsem zde byl já.

Upřeně jsem pozoroval partnerku a novou členku, jak se vzdalují. Povzdechl jsem si a mlčky seděl poblíž šedého vlka. Byl tak potichu, že jsem ho téměř vůbec nevnímal. Protáhl jsem se a posadil se na to samé místo, na kterém jsem seděl. Na jaře to bu bude opravdu plné. Mám pocit, že přes zimu se to naplní a to kdoví jestli do zimy nebudeme hlásit plné stavy. Jelikož se to tu už teď hemžilo spoustou vlků. Ale teď byl ten pravý okamžik, abych taky chvíli věnoval sobě a zcela jiným myšlenkám, než smečka. Jenže toto téma jsem nemohl vypudit z hlavy a místo toho se mi do hlavy dostal Storm, Vločka a další členové Borůvkové smečky. S povzdechnutím jsem si přehrával čas, který jsme v této smečce strávili. Možná jsme měli zůstat deltami v jejich smečce. Nenastal by tento chaos. Doufám, že se to všechno uklidní a my vynikneme. Storm byl hrozně fajn alfa. Byl sebejistý a rozhodný. Jen jsem neměl žádnou šanci toho vlka poznat více, i když jsem chtěl. Neustále se kolem něj někdo motal a tak nebyla šance se k němu jakkoliv dostat.
Lesem se nesla značná mlha. Klid se nesl lesem, dokud z mlhy nevyskočila moje sestra. Leknutím jsem sebou škubl, když na mě promluvila a okamžitě vyskočil na tlapy. První pohled byl velice zděšený, jelikož mě opravdu dosti vyděsila. Proboha Survaki. "Fuj to jsem se lekl. Co… co potřebuješ?" Zeptal jsem se a snažil se uklidnit tep, který pulzoval a krev se řinula celým tělem jako pominutá. Vyhrkla ze sebe otázku, kterou mě dosti překvapila. Prvně jsem jenom mlčky stál a pozoroval jí a následně se nadechl. Vrátila se, aby se zeptala na sestry? Survaki mi přišla jako vyměněná, jako bych jí snad nepoznával.
"Survi… je to hrozně dlouho, co jsem je viděl naposledy. Nepamatuji si jejich vzhledy. Tedy pamatuji si jejich tváře a výrazy, podle toho vás dokážu poznat." Snažil jsem se jí to vysvětlit. Jediné sestry, které bych teď dokázal poznat, jsou tyto dvě. Survi a Parysa.
"Parysu najdeš na tomto území, pokud neodešla někam za hranice Gallirey. Je téměř celá po matce. Celá šedá a její srst přechází do černé." Dodal jsem už klidněji, jelikož jsem se stihl dostatečně uklidnit.
Následně se zeptala, jak se vlastně mám. Od našeho prvního setkání se docela rozpovídala. Myslím, že sama věděla, jak se zhruba mám anebo to alespoň tušila. Posadil jsem se zpět na své místo a pomalu si to v hlavě srovnal.
"Mám se… no víš, určitě se mi daří více, než když jsem žil mimo Gallireu a hlavně bez Neyteri. Teď máme sice hodně naspěch, jelikož máme dost zařizování a hlavně se neustále ukazují noví vlci." Dodal jsem a přitom si to všechno v hlavě přemítal. Nikdy bych nemohl najít lepší vlčici, než je ona. "No a členové, proč tě to vlastně zajímá? Jinak Nate, Newlin, Amnesie a nová členka Setia." Koutkem oka jsem se podíval na šedého vlka, který seděl poblíž nás. O něm jsme se ještě s Neyteri museli dohodnout. "A ty?" Zeptal jsem se nakonec sestry.

Setia měla pravdu, né s každým si padne do noty. Uznale jsem pokynul hlavou. "Pravda, ale i přesto, se snažte nějak vycházet." Bylo mi jasné, že né všichni si budou rozumět a hned kdo mě napadl, byl Newlin."Mám takový pocit, že Newlin bude v ohrožení. Setie se s ním asi nějak moc párat nebude. Představa, jak s ní New navazuje kontakt a přitom se jí ptá na různé otázky, které ho napadnou za pochodu. Možná by on sám si měl pořídit osobního ochránce. Zamyšleně jsem pozoroval výraz své partnerky. Co jí zase vadí. Zamračil jsem se na ní jako největší bručoun.
Setie tak nějak nejspíše poznala, kam těmi otázkami míříme. Vše uvedla na pravou míru a mě se tak nějak ulevilo. Dobře, už to chápu. Pohledem jsem na okamžik zamířil někam mezi stromy. Vážně bych se už rád vrátil do lesa a podíval se, kde je zbytek těch malých chlupatých potvor. "Nate? Hm, Newlin se mi nezdá jako střízlík." Oba dva nebyli vyloženě tintítka a jako vlci měli danou výšku. Vlčice byly téměř vždy menší, takže to jsem nějak neřešil. A hlavně, každý měl tu stavbu těla trošku jinou. Někdo byl vysoký a mohutný, někdo menší a mohutný a někdo hubený jako žoužve. Hm.
Následně si vlčice začaly něco klábosit. Takové ty věci ohledně úkrytu či celkově, kterého počtu vlastně vlčice je ve smečce. Přeskočil jsem jejich klábosení a tak nějak se věnoval sám sobě a své mysli. Jsem zvědav, jestli je to prozatím vše a můžu si jít konečně někam lehnout, kde budu sám anebo přicestuje ještě někdo? Možná jsem se mohl vlčice rovnou zeptat, zdali někoho nepotkala, kdo by si to štrádoval taky k nám a jestli to má cenu jít do hloubi lesa.
"Tak tedy vítej u nás." Zazubil jsem se na vlčici. "Klidně spolu běžte a prozkoumejte les. Zůstanu zde s Linzire." Tak nějak jsem tedy plánoval, že se těch dvou zbavím a budu mít chvíli klid. Tedy maximálně že by se ještě šedý vlk rozpovídal, ale to jsem nějak nepočítal a tak jsem se posadil na zadnici a čekal, jak se rozhodnou. Běžte, jen běžte." Usmíval jsem se na ně a doufal, že se na okamžik ocitnu "sám". Přeci jen setu teď dost vlků přihnalo. Nate, Scatnach, Newlin, Amnesie, Linzire. Scatnach jsme sice nepřijali, ale určitě jsme udělali dobře.

Nechtěl jsem odpovídat Neyteri na její otázky ohledně Amnesie. Byla zde cizí vlčice a teď se to prostě nehodilo. Popravdě nevím. Vlkům zatím poskytujeme jen útočiště, ale ještě jsem neviděl v naší smečce vlka, který by byl opravdu schopný něco udělat. Newlin byl sice na práci celý natěšený, ale taková zodpovědnější práce nebyla vůbec pro něj. Vlčice mě usvědčila o její přítomnosti. Představila se jako Setia. Uznale jsem pokynul hlavou. Bylo až zvláštní, kolik jmen se dalo vymyslet a vždy byla originální. Ještě jsem nepotkal vlka, který by měl s někým stejné jméno. Bude těžké si je všechny pamatovat. Představa plné smečky a ta spousta jmen, nevěštila nic dobrého.
"Jmenuji se Morfeus. Tohle" Odmlčel jsem se a mírně si odkašlal, jelikož mi poslední dobou docela blbnul hlas a neustále se mi vracel chraplavý tón, jako bych snad celé dny křičel či zvracel a hlasivky byly tak namožené, že neustále jenom chraplaly. Podíval jsem se na Neyteri a již svým hlasem dodal. "Tohle je moje partnerka Neyteri." Představil jsem nás oba dva. No co, mám být na co hrdý a tak se s ní rád chlubím ne? Olízl jsem si mlsně jazyk a přitom se pohledem vrátil zpět k vlčici. Velice dobře argumentovala svou výšku a celkový vzhled postavy. Mně tak nějak nevadilo, že je drobná, Neyteri byla taky vždy střízlík a jak sama řekla, v lese může být mnohem více mrštná, než mamut mého typu. Přimhouřil jsem na ní oči. Zmiňovala se o lovu a také o tom, že byla dlouho tulákem. Rovněž i to, že by se nejspíše držela co nejvíce u lesa. Na okamžik jsem se zamyslel. Možná by nevynikla vyloženě silou, ale už jen tím, že je to střízlík, mohla by se k vlkům dostat lépe a třeba je i nečekaně kousnout. "Hm, to by nemusela být vyloženě nevýhoda." Dodal jsem uznale a přitom se podíval na Neyteri, která se mnou začala komunikovat pomocí myšlenek. "Bude nejspíše dosti mrštná. Představ si jí při lovu. Nenápadná a ve vysoké trávě by snad ani nešla vidět." Mohla by opravdu bravurně ovládat moment překvapení a to se mi začalo velice zamlouvat. A navíc, smečka se pomalu rozrůstala, ale my neměli ještě nic pořádného na zub. Možná si je všechny co nejdříve otestujeme. Neyteri rovněž nahodila ono téma, které mi stejně kdesi v hlavě uvízlo. Byl jsem moc zvědavý, co na to vlastně odpoví. Řád smečky byl prioritní, a pokud není schopna se jim řídit, těžko by zde mohla zůstat. Nechtěli jsme nepokoj ve smečce, natož aby se vlci vzájemně prali či z nich byli ryvalové. Dodala, že byla dcerou alfy. Po velice dlouhé době jsem si vzpomenul na otce. Břídil. Zkřivila se mi tlama jen při té vzpomínce na něj.
"Velice nerad bych řešil konflikty. Pokud by sis ale snad dovolovala na výše postaveného, určitě víš, že trest by tě neminul." Řekl jsem dosti přísným a káravým tónem, aby si uvědomila, jestli zde chce opravdu být. Natož kdyby snad měla problém s námi, nejspíše bychom jí urvali ocas, nacpali ho do tlamy a pak jí vynesli za hranici. Tak jak to tedy s tebou bude? Všiml jsem si Neyteri a jejího pohledu. Pokynul jsem hlavou k jejím slovům. Jestli by vlčice neměla už žádné výhrady a zodpoví poslední otázky v náš prospěch, nejspíše se stane další členkou.

Pozoroval jsem mizející Scatnach. Bylo mi jí tak nějak líto, jako asi každého, kdo nebyl přijat. Zmizela mezi stromy a opustila náš les. Mohla být dobrá, ale měla být více přesvědčivá. Nejspíše i Neyteri se vlčice zželelo. Ušklíbl jsem se na ní. Tos mohla říct dřív, než jsi mi poslala pochybovačné myšlenky do hlavy. Já se s ní totiž již rozloučil a utíkat za ní, aby se vrátila, to se mi zase nechtělo a hlavně by to bylo dosti netaktní. Mlaskl jsem a pohodil hlavou. Vlčice to vzala moc dobře anebo se jen před námi tvářila, že to nevadí. Doufal jsem, že je opravdu tak optimistická a všechno to zvládne a nezhroutí se za hranicemi. Ale to mě jen utvrdilo v tom, že nejspíše zde šla jen opravdu na zkoušku. Na naší smečku narazila náhodou a tak si řekla, jestli jí bude štěstí přát, možná to vyjde. A jednou jí to určitě vyjde, ale někde jinde, kde bude více užitečná a více oceněná. Představil jsem si, jak by zde musela žít s Newlinem. "Měli bychom brát hlavně psychicky silné jedince. Už jen proto, že se po lese prohání Newlin." Dodal jsem s malým úšklebkem a mírně se usmál.
Podíval jsem se na Neyteri. Nesouhlasil jsem s tím, že by se někdy chtěla vrátit. Proč by to taky dělala? Já bych se nevrátil na místo, kde mě odmítli, jen proto, že bych to chtěl zkusit znovu. To je hloupost. "To si nemyslím." Škubl jsem sebou v malém tiku. Ještě jsme potřebovali vyřídit tohohle šedého vlka a měli bychom zase jednou klid. Ale né na dlouho a mé mínění a plány se měnily ve vteřině. Další pach přicházející od hranic, které byly kousíček od nás. To není možné, že by se už opravdu rozkřiklo, že zde máme smečku? Postavil jsem se a celý zkoprnělý pozoroval, odkud se někdo vynoří. Jakmile jsem spatřil drobnější vlčici, mírně se mi ulevilo. Uvolnil jsem svůj postoj a pokynul k ní na pozdrav. Nestačil jsem se pořádně nadechnout a to drobné stvoření se pustilo do řeči. Působila tak roztomile, jelikož se chudák nejspíše ze stresu mírně krčila. Naklonil jsem hlavu ke straně a pozoroval jí zaujatě. Páni, další rudé oči! Jestli dobře ovládala oheň, mohli jsme se obávat podpálení lesa. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Ucítil jsem Neyteri, která se ke mě přiblížila na tak miniaturní vzdálenost, že se naše srst začala do sebe proplétat. Jednotlivé chloupky se na sebe lepily, jako by snad ony samy toužili se navzájem dotýkat. Koutkem oka jsem se na ní podíval, zdali je vše v pořádku. Měl jsem takový zvláštní pocit, že dělá přesně to co já ve chvílích, kdy se na ní kouká cizí vlk.
Vrátil jsem se zpět k vlčici, která žádala o místečko. "Buď vítaná. Jsme alfy Sarumenské smečky, což jsi určitě sama poznala." Dodal jsem s mírným úšklebkem v úsměvu. Neyteri jí okamžitě zahrnula otázkami. Nakrčil jsem čelo a pootočil hlavu jejím směrem. Dosti mě to udivovalo. Možná se nechtěla zdržovat a prostě to co nejrychleji vyřešit. Vlčice se zmiňovala o pomocné tlapce. "V čem myslíš, že bys nám mohla být nápomocná?" Zeptal jsem se jí rovnou. Nejlepší totiž bylo, když si vlci sami zhruba určili, co by nejraději chtěli do budoucna dělat.

Zadíval jsem se na okamžik kamsi do lesa. Nesl se jim až divný klid. Jako by snad Newlin odešel za hranice, jelikož kdyby zůstal v lese, šlo by ho slyšet přes celý les. Že by opravdu tak brzo šel z lesa? Teprve se přidal a už trajdá mimo les? A ani se o tom nikomu z nás nezmínil, tím jsem si byl více než jistý. Neyteri to říct nemohl, tu jsme hledali my sami a on sám mi nic neříkal. Zvláštní, nebo že by taky jednou usnul? Bylo až neuvěřitelné něčemu takovému uvěřit, že by tento vlk mohl někdy spát.
Pohledem jsem se vrátil k přítomným, když Neyteri zmiňovala právě maličký problém smečky. Na jednu stranu by bylo moc fajn vyzkoušet jí a dát ji šanci, na druhou se to mohlo pěkně zvrtnout. Pokynul jsem hlavou v souhlase a zadíval se na Scatnach, které jsme právě teď vzali nejspíše veškeré naděje. Jenže my potřebovali i silnější a zkušenější osobnost, která by byla vhodných kandidátem. Zatím jsme měli ve smečce mladé nevycválané vlky. Jsou vůbec oni ostřílení smečkou? Na myšlenku Neyteri jsem nereagoval. Museli jsme se nějak rozhodnout a bylo by to dobré udělat co nejdříve, abychom se mohli vrátit zpět do jádra lesa.
Všechno utla Neyteri, která jí vybídla, že by možná měla pokračovat v cestě. Po delší době jsem se chystal taky něco říct, jenže jsem si to chtěl z prvu trošku srovnat v hlavě. Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "Určitě najdeš lepší domov v jiné smečce." Snažil jsem se o povzbudivá slova a přitom se jí díval do ohnivých očí. Snad to tu nepodpálí a odejde v přijatelné náladě. "Rád jsem tě poznal Scatnach." Dodal jsem nakonec tiše, jelikož už od prvního pohledu takhle vlčice nevypadala nijak nepřátelsky.
Stočil jsem zrak na svou partnerku a počítal s tím, že Scatnach odejde hned, jakmile vše vstřebá. Snad děláme dobře. Přimhouřil jsem na Neyteri oči. "Je v lese podezřelé ticho." Dodal jsem k ní a pohledem přitom zabrouzdal kamsi do hlubi lesa. Bylo by fajn zjistit, zdali tu vůbec někdo zůstal. Věděl jsem, že Amnesie si šla odpočinout do skaliska, jenže za tu dobu jej mohla opustit a být někde v lese. Nateho by nebylo slyšet, i kdybychom stáli vedle něj, ale Newlin byl dosti hlasitý vlk. Je až zvláštní, že se k nám nepřiřítil s otázkami, jak to má ve zvyku. Otázky, otázky a otázky. Pořád mluví.

Pofidérně jsem si prohlížel Neyteri. Sice mě ujišťovala, že je všechno v pořádku, kdysi hluboko uvnitř mě, blikala červen kontrolka, že není.
Šedý vlk se nám představil jako Linzire. Pokynul jsem k němu hlavou a mírně se uvolnil. Nebyl jsem v téhle pozici ještě tak ostřílený jako třeba Storm, který dokázal být z počátku dosti nepříjemný, ale následně se z něho vyklubal super vlk. "Těší mě, jmenuji se Morfeus." Odvětil jsem mu. Jelikož jsem měl několik otázek a Neyteri taky, vlci se pustili do debaty. Slova se ujal šedivý vlk, tedy Linzire. Pohled jsem tedy stočil k němu a zaposlouchal se do jeho slov. Zmiňoval se o tom, že mu žádná práce nevadí. Ale nevypadáš na to. Spíše jsem měl z něj pocit, že má tlapky levé a nechce nic dělat. Možná to byl pouze dojem, jelikož mohl být velice šikovný. Jsou hrozně mladí. Všichni, kteří k nám přicházeli, byli opravdu mlaďouncí. Měli bychom se zaměřit spíše na zkušené vlky a starší vlky. Jelikož potřebujeme taky někoho schopného. Zatím to vypadá na vlky takového toho typu: naučte mě to. Mírně jsem se ušklíbl.
Jeho otázka mě trošku překvapila. Jako by tento les snad ani nebyl lesem. Jako bychom si založili smečku na poušti, kde není ani strom, ani kámen a ani ten písek. Proboha co je zde tak děsivého? Přišlo mi, jako by se snad bál zde vůbec být a uvědomoval si to až teď. Byla noc a les poskytl spoustu různých stínů, některé strašidelné a některé ne. Každopádně mě tohle velice nemile překvapilo. Je to normální les. "Ty se snad bojíš lesů?" Zeptal jsem se zamyšleně. Tohle byl více než nádherný les a jeho pochyby se mi moc nezamlouvaly. Nemohl by zde totiž soužít s námi, jelikož strach by ho vyháněl pryč odsud. Zamyšleně jsem se odvrátil na okamžik a přemýšlel o tom. Jenže to se dala do řeči Scatnach, takže jsem neměl více času přemýšlet o šedém vlkovi. Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu. Mluvila o dost déle než takový Linzire. Začal jsem být z nich nejistý. Linzire se vyptává na bezpečnost lesa, jako by ho snad měl samotný les pohltit a Scatnach je ochotná se bít do morku kostí. A přitom snad nebyla v jiné smečce než v rodné. A to už bude nějakou tu dobu že, Přimhouřil jsem oči. Linzire mi připadal takový spíše zkušební. Jako by jen chtěl zkusit a když nevyjde, půjde dál a nebude to řešit. Neviděl jsem na něm takovou tu vervu být právě v této smečce. Sice jsme malá smečka zatím, ale nějaké to kouzlo už máme.
Scatnach netušila, jakým řádem se smečka řídí. Neměla potuchy, jaká postavení ve smečce jsou. Bude schopna tolerovat výše postavené? Do budoucna by to mohl být velký problém. Kdyby se nechtěla podvolit hlavně v krizové situaci či při lovu, nastal by ve smečce zbytečný rozruch a my bychom jí stejně museli vyhnat. A to nemluvím o šedém vlkovi. Ten se k mé otázce o smečce ani nevyjádřil. Spíše ho zajímal jen les a jak na tom je.
Zaslechl jsem hlas své partnerky ve své hlavě. Pootočil jsem na ní hlavu, jelikož možná sama viděla, jaké pochyby o těch dvou mám. "Nejsem si jist ani jedním. Netušil jsem, že Scatnach nebyla dříve ve smečce. Mohlo by to později dělat problémy. Rozhodni se, koho chceš mít ve smečce." Poslal jsem jí myšlenku do hlavy a byl z toho všeho spíše tumpachový, než aby mě jeden z nich více přesvědčil. Proto jsem se rozhodl, že to nechám na Neyteri, která rozhodne, zdali přijmeme oba dva, nebo je pošleme dál, aby zkusili své zkušenosti získat jinde.