Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Klasická vlčice. Čert aby si jí vzal! Neyteri odmítla mou, opakuji mou neboli mnou ulovenou vydru. Protočil jsem oči. Já byl tedy jako bezedná jamka, do které když něco vhodíte, ztratí se to a nikdy nevrátí. Byl bych schopný žrát od rána do večera a opačně. Prostě jsem rád jedl a hlavně jsem miloval maso. Vydra jej měla velice jemné, až mě to samotného překvapilo. "Když nechceš." Mírně jsem sebou v tiku škubl a natáhl se pro ni. Přeci tady nenechám tak libové maso sežrat červům. Hloupoučká.
Nevěděl jsem čím to je, ale vlčice dokázaly měnit náladu z vteřiny na vteřinu. Prostě neuvěřitelně rychle. Ještě před spánkem to byl neškodný malý unavený uzlíček nervů. A teď? Po probuzení je ještě horší, než když nespala. Byla mnohem více protivná. Zakousl jsem se do druhé nohy vydry. Ožral jsem maso a vše co se dá pozřít a to v jednom malém okamžiku. Znovu jsem oddělil zadní nohu a teď již jenom pouhou kost jsem hodil po Neyteri. Přistálo jí to nejspíše někde na hlavě či zádech, kdo ví, já se nedíval. Pustil jsem se dál do vydry a celou jí rozkuchal na cucky, až z ní zbyla jen holá kůže. Mlsně jsem si olízl jazyk a hledal, zdali nezbyl někde ještě nějaký malý kousíček. Nezbyl.
Možná jsem si neměl vymýšlet tak dokonalou odpověď a to v podobě naší budoucnosti. Nejspíše jsem pěkně přiložil polínko do ohýnku. Převalil jsem se na záda a než bys řekl švec, stála nade mnou má partnerka. Přikrčila se tak, aby se mě nedotkla, přitom jsem cítil, jak je její tělo teplé a celé rozehřáté. Bylo to dobře, nebyl jsem v tom sám, koho tyhle manéry nenechaly chladným. Snažil jsem se ošít, ale moc to nešlo. Abych pokračoval v naší hře, nesměl jsem se moc hýbat. Prohrál bych, kdybych se jí dotkl jediným chloupkem.
Chňapl jsem po ní a tím si jí na své břicho přitiskl. Div že jsme si nevryli čenichy jeden do druhého. A aby to nebyla ona, začala se vyptávat. Jako vždy, snažila se využít situace, tedy mě nahnat do úzkých, kdy mám co dělat s vlastními pocity a pak na mě vybalit nějakou otázku, pěkně na tělo. Ale nezmohl jsem se na nic světoborného. Nechtěl jsem si dál vymýšlet, protože kdybych to udělal, ptala by se dál a dál. A proto jsem se stroze nadechl a s jedním výdechem odpověděl. "To je to co nevím. A zároveň to, co mě docela děsí." Zabodl jsem pohled do smaragdových očí, které na mě úpěnlivě hleděly. Čekaly, co světoborného ze mě nevyleze. Otoč to proti ní. V rychlosti mě tohle napadlo. Vlastně super věc. "A jak si představuješ ty naší budoucnost? Máš nějaké sny? Cíle? Něco co jsi doposud nezažila, ale chceš to?" Při těch slovech mě mírně začalo šimrat v podbřišku. Hm, to by mi teď tak chybělo. Zároveň mě ale zajímalo, jestli existuje něco, co bych jí mohl splnit. Něco jako, chci vidět západ slunce. Splnitelné, lehké jako facka. Ušklíbl jsem se.
Rozesmál jsem se a celou jeskyní se nesl můj smích. Newlin měl pravdu, ozvěna zde opravdu byla a právě teď se vracel v její podobě můj smích. Bylo mi jasné, že na mě přinejmenším protočí oči, když se budu vychvalovat. Jenže já to nemyslel smrtelně vážně. Sám jsem tímto stylem žertoval.
"Blízká budoucnost? Hm, viděl bych to tak na den dva, možná i tři dny mazlení." Usmál jsem se na ní vřele. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsme spolu leželi. Maximálně se mě dotkla zadnicí, když mě chtěla na něco upozornit. To bylo asi tak vše za poslední dny, či týdny.
Jenže, co to nakonec řekla, nebyl vůbec dobrý nápad. Ani nevím, jak rychle se mi podařilo jí ze sebe tak rychle skopnout. Vyšvihl jsem se zlostně na tlapky a přitom se k ní otočil zády. Hleděl jsem s tupým pohledem někam před sebe, jako bych právě byl v afektu. Takový ten stav, kdy o sobě vlastně nevíš, ale chováš se jako blázen. "Mám na sobě bílé znaky a ty to moc dobře víš." Začal jsem zhrublým hlasem a přitom ztěžka oddechoval. Stáří pro mě nebylo přijatelné. Nikdy bych si nepřipustil, že stárnu. A kdyby ano? Raději bych se zabil, než se vidět starého, bez kondice, bez zubů, bez chlupů a bez partnerky. Mírně jsem natočil hlavu jejím směrem, jestli je vůbec v pořádku. "Ty jsi taky bílá, možná dokonce víc šedá než bílá a neříkám ti to." Odsekl jsem. Bylo zvláštní, že i já jsem dokázal neuvěřitelně rychle měnit nálady. I když, teď jsem měl tedy spíše po náladě. Udělal jsem pár malých krůčků a sesunul se k zemi do nejtmavší části naší jeskyně. Mlčky jsem se schoulil do klubíčka a přitom stále zíral před sebe s tupým a neurčitým výrazem. Jako by se ve mě něco změnilo. Možná bych si to měl přiznat. Jsem starý? Jsem vážně tak moc starý? To všechno okolo byla nejspíše celou dobu jen přetvářka. Snažil jsem se být mladším a lepším, než jsem ve skutečnosti byl?

Zajímalo by mě, jak vlastně vypadá celková kostra zvířat. Právě když jsem si žužlal jednu kostičku, nějak se musela od té druhé odpojit. Nebyla nijak porušená, spíše to vypadalo, že jsem jí vytrhl z kloubu. Tohle by mě fakt zajímalo. Jak to tak u sebe drží.
Všiml jsem si, že se Neyteri podvědomě vrtí. Hm, co se jí zdá? Obličej jí tikal v jednotlivých sekvencích a tak to vypadalo, že dělá velice vtipné grimasy. Zatím co já jsem se bavil na tomto jejím ksichtění, ona z nenadání vymrštila na tlapky. Leknutím jsem celý strnul na místě a zůstal nehybně ležet. Kost, která mi trčela z tlamy, teď asi nevypadala zrovna vhodně. Pomalu jsem se jí snažil nacpat do tlamy, protože vím, jak jí vadí, když si hraji s něčím co je mrtvé. Tak jako když jsem si házel se zajícem. Nechal jsem si ho na zádech a následně ho vyhazoval. To se jí asi taky líbit nebude. Hlavou mi projela vzpomínka na malé broučky, kterým občas oddělím nožičky. S vykulenýma očima jsem byl donucen odpovědět. Jenže tlama byla nacpána nožičkou a já neměl prostor mluvit. "Ništ." Zašeptal jsem a přitom mi z tlamy ta tlapička vyjela ven. Zachytil jsem jí za konec a sklopil uši. Sakra. Pomalu jsem otočil hlavu k vydře a položil k mrtvému tělu i oddělenou tlapičku. Hlavu jsem vrátil zpět a tvářil se, že o ničem nevím a že je to všechno v pořádku.
"Ta vydra je pro tebe." Dodal jsem, protože tvrdá a nafouklá vydra nebude dobrá. Je ještě čerstvá a tak nějak svým způsobem i voní. Spíše bylo cítit syrové maso, po oddělení tlapičky. To je vše? To je všechen její spánek? Myslel jsem si, že bude spát tak tři dny a já se unudím samotou k smrti. To asi ne, samota mi nevadí. Trošku jsem to přeháněl, ale myslet jsem si to mohl.
Posadil jsem se tak jako ona. Nejspíše jí ve snu něco natolik vyděsilo, že se jí už spát nechtělo. "O čem se ti zdálo?" Zeptal jsem se zvědavě a přitom jí nemohl říct, jak moc jsem se bavil na jejím výrazu ve tváři. A všechny ty tiky svalů a nervů, bylo to až moc komické, než abych jí to řekl. Stejně by se urazila, že si z toho dělám legraci. Takže by to vlastně k ničemu nebylo.
Na co myslím? Zadíval jsem se na ní zprvu tázavě. V hlavě jsem měl prázdno, doslova vymeteno. A to je co říct, většinou se mi tam honí různé ptákoviny. Ale teď? Opravdu nic, pusto a prázdno. Takový ten závan chuchvalce prachu taky chyběl. Mysli, mysli, mysli. Něco si vymysli! "No… na to co budeme dělat. Teď, za pár dní, za pár let." Dobře! Jsi pašák! Pochválil jsem se, protože nic lepšího by nikdo nikdy nevymyslel. Jakmile jsem dořekl větu, nahodil jsem již sebejistější výraz, jelikož se mi odpověď povedla.
Jenže já musel vymýšlet další. Tentokrát se ale ptala všeobecně. Na něco, na co jsem mohl odpovědět a udělat si ještě z toho srandu. Né jako otázka typu, na co myslíš, když mám hlavu prázdnou. "Hm, možná se doslechli, že v naší smečce je alfou statný, urostlý, pohledný vlk." Myslel jsem tím sebe. Postavil jsem se a sic jsem měl menší problém se stropem, narovnal jsem se a snažil se hlavu držet co nejvíce majestátně. Ještě k tomu jsem nahodil bezstarostný pohled a úsměv dravce. Tohle jsem nebyl já, ale rád jsem si na to hrál, že takový jsem.
"A vůbec." Přestal jsem se předvádět. "To není pravda. Je to vyrovnané pokud vím. Setia, Amnesie a ty, jakožto vlčice jste tři. Já Newlin, Nate, jakožto vlci jsme tři." Řekl jsem odměřeně, protože jsem neměl rád, když někdo uváděl věci na nesprávnou míru nebo snad přemršťoval.
Udělal jsem několik kroků stranou a pohledem se zadíval ven směrem do chodbičky.
"Měla bys spát." Řekl jsem a přitom jsem zase působil jako její otec, a né jako partner. Koutkem oka jsem si jí změřil. Byla zase pohublejší a vydra stále ležela vedle ní. Nacpu jí to do krku.

Neyteri již běžela, přede mou do úkrytu. Vlastně v něm zmizela a to doslova. Naposledy jsem se ohlédl, abych letmo zkontroloval les. Byl zde klid a mír. Doufal jsem, že tohle všechno proběhne v pořádku a my nebudeme nuceni opustit úkryt dříve, než bude zapotřebí.
Měl jsem z toho ale dobrý pocit. S vydrou v zubech jsem se tedy otočil zády k lesu a pomalu vstoupil do chodbičky našeho úkrytu. Přivítal mě příjemný chlad. Na to, že náš les byl velice hustě zalesněn, v něm v těchto horkých letních dnech bylo stejně docela teplo. A to nemluvím o územích, kde stromy nebyly. Přesto všechno skalisko přineslo další úlevu v podobě vlažného a velice příjemného vzduchu. Parádní. Společně se mnou se uzavírala tma. Panovalo zde menší šero, ale vidět se zde dalo krásně. Pomalu jsem vstoupil do naší místnosti, kde už ležela Neyteri opřená o jednu stěnu místnosti. A co teprve ty stěny. Musí dostatečně chladit! Poprvé za celou tu dobu jsem ale ucítil jakýsi teplý proud vzduchu. A tohle bylo co? Se zaujetím jsem se sklonil k zemi. Byly zde ve stěnách malé průduchy a nejspíše tudy koloval teplý vzduch. Hm, to by vysvětlovalo, proč zde není v létě až takové vlhko. Na druhou stranu v zimě budou průduchy ucpané sněhem a tak poslouží jako izolace. Bude se zde držet teplo. Jenže vchod bude stále dokořán a tím bude to teplo zase unikat. To budeme řešit v zimě.
Pomalu jsem se posadil na zadnici, dívajíc se na svou partnerku. Usmál jsem se. Jestli Newlin myslí svůj úkol vážně a opravdu všechny ožužlá, řekl bych, že v lese nikdo nebude. "A k tomu budou mít ohořelé konce ocasů, jak se je bude snažit Set vyhnat." To už jsem se usmíval od ucha k uchu. Ta představa byla super. Jen aby to nepodpálila. Setia nahánějící vlky a přitom jim hoří konce ocásků. Newlin, jako správný maník, to hasí svými slinami.
Než jsem cokoliv stačil dalšího říct, Neyteri již mumlala něco spíše už asi ze spaní. Oživit? Oživit čím? M? Jakým M? Co chtěla říct?! Protočil jsem oči a přitom se mírně uculoval. Chtěl jsem vědět, co měla na mysli, ale vzbudit jí? To by teď nedokázal nikdo. Za prvé bude mít tvrdý spánek a zadruhé bych byl na místě mrtev.
S vydrou v tlamě jsem se postavil a přistoupil tiše k ní. Položil jsem vydru bokem, ale tak, abych na ní dosáhl. Bude tvrdá, než se probudí. Mohla se najíst a poté spát, jenže spánek byl pro ní přednější. Ulehl jsem kousek od ní, takže jsem ležel naproti ní. Dával jsem si ale bedlivý pozor, abych se jí nedotkl. Přehodil jsem si přes sebe přední tlapky a na ně položil hlavu. A abych se nenudil, snažil jsem se tiše vydře oddělit zadní nohu. Chtěl jsem to jako hračku.
Sice s hlasitým křupáním, ale přeci jen se mi to podařilo. Začal jsem v tlamě převalovat zadní tlapku a přitom jí jemně kousat a oždibávat. Našel jsem na ní něco zajímavého a tak jsem si jí chytil jako kořist mezi přední tlapky a přitom okusovat kost. Tak tohle mě zabaví na velice dlouho. Neyteri spala velice tvrdě, takže jemné křupání jí nemohlo probudit. Snad.

Oba dva vlci náš návrh přijali velice kladně. No sláva. V lese byli jediní, na koho se dalo spolehnout. Nate byl v čudu a Am je kdo ví kde. Ta by se ale takového úkolu nejspíše nezhostila. Byla až moc vyklepaná na to, aby někoho na hranicích zastavila a ještě se ho snažila zdržet. V hlavě jsem měl maličkou vlezlou představu, jak někdo vklouzne do lesa. Am se ho ujme a dřív než cokoliv vlk řekne, chudák malá uteče sama. Je jako malé vlče. Ještě nedospělé, které se zalekne i šustění listí. Listí tento les naštěstí neposkytoval a jehličí nikdy o sebe nešustilo. Vlastně když opadá je měkké a pod tlapkami tvoří fajn podklad. Spokojeně jsem se vrátil myšlenkami zpět.
"O vodě či potravě jim nemusíš říkat. Žužlat či kousat můžeš, pokud ti to dovolí a nesežerou tě za to." Představa jak se ke mě Newlin přilepí a začne mě ožužlávat, by mě asi odradila od dané smečky. Vážně zajímavá představa.
Navíc Neyteri mu dovolila úplně vše. Takže má představa se zvětšovala a zvětšovala a společně s ní v hlavní roli Newlin. No tak moment, to už je moc. V tu chvíli se má představa rozplynula jako naše mlha v lese, který byl mimochodem během těchto teplých dní čistý, bez mlhy. Kam se poděla? Nejspíše sucho zapříčinilo, že i v našem lese se mlha uskromnila a čekala za keříky, dokud nebude zase počasí, v kterém může působit.
"Dělá si srandu, vždyť on sám v životě medvěda neviděl." Ušklíbl jsem se na svou partnerku. A medvěd na louce? Tomu bych nevěřil, ani kdybych ho tam sám viděl. Říkal jeskynní medvěd, to znamená, že žije v jeskyních. Na louce by nebyl. A vůbec celkově. Oni sami byli taková plachá komunita, takže by se asi takhle viditelně po louce jako my neprocházeli. A k čertu s medvědem.
Konverzace se mezitím ubírala trošku jiným směrem. Nate a Am, nevěděl jsem o nich už pár dní. Amnésii jsem vlastně viděl při přijetí. Její pach jsem ale cítil ještě ve skalisku, když jsem z něj odcházel. To bylo ale asi tak vše. A Nate je na toulkách, to vím zase jen od Neyteri. Tohoto tématu jsem se tedy zdržel. Tiše a hlavně nehnutě jsem stál na svém místě. Přičemž jsem pohledem občas koukl na tmavě rudou srst Setie. Rudá nebo tmavě hnědá? Toť otázka. Kdyby na ní svítilo slunce, srst by měla zase o trošku jiný nádech. Jenže teď jsem si vážně nebyl jist. Od začátku jsem si myslel, že je její srst hlavně na zádech tmavě rudá. Těžko říct.
Jejich štěbetání pokračovalo. Newline, co ty vlastně jsi? Nejsi náhodou napůl vlčice? Tak ukecaného vlka jsem snad nepotkal. Jeho tlamička opravdu chrlila jedno slovo za druhým.
"Jo vyrazíme." Dodal jsem, když jsem uslyšel poslední slova své partnerky. Spíše jsem reagoval na její pohled, který jsem viděl v prostorovém vidění. Snad nepodpálíte les. Ještě jsem se nadechl, jako bych chtěl něco říct. Nakonec jsem nechal ale vzduch zase plynule projít mými plícemi ven. Vždyť to není zas tak těžký úkol. "Doufám, že až se vrátíme, bude to stále "ten" les, který jsme vám předali." Usmál jsem se na oba dva, přičemž jsem na Setii nechal o něco déle svůj pohled. Opovaž se si zakládat ohínek.
Následně jsem se ale dal do pohybu. Velice pomalého, aby měla Neyteri čas na to zareagovat. Pár metrů jsem takto šel a následně se rozklusal směrem k jižní části. Tam byl totiž položený nás úkryt. Zajímalo by mě, jestli má les více než jednu takovou pořádnou skálu. Ale to už byly jen domněnky a na prozkoumání nebyl čas. Nám se spustil pomyslný časovač. Nebylo čas vyhrazený jenom pro nás dva. To jsem zvědav, co z toho vlastně bude. Olízl jsem si tlamu a přitom se ohlédl za sebe, kde vězí má partnerka. Jelikož jsem šel o něco více vepředu, dával jsem bedlivý pozor, zdali se v jižní části neobjeví před námi něco na zub. Vydry byly sice pěkné stvoření, ale poskytly nám taky maso, které bylo více než zapotřebí.
Cesta nebyla znovu vůbec dlouhá. Možná jsem jenom běžel moc rychle, ale měl jsem pořád ten samý styl klusu, jako vždy. Zastavil jsem se kousíček od skály. V této části bylo neuvěřitelné ticho. Až na jemné praskání miniaturních větviček. Zaznamenal jsem tento zvuk. To vypadá dobře. Jsou to černí pasažéři.
Ohlédl jsem se za sebe. Neyteri se pomalu blížila. "Počkej na mě." Usmál jsem se na ní a tiše vyrazil kupředu. Takže kde jsi? Zastavil jsem se a přitom zavřel oči. Nechal jsem pracovat dobře vyvinutý sluch. Zaznamenal další maličký pohyb zvířete. Otočil jsem hlavu daným směrem a zároveň otevřel oči. Tiše našlapujíc jsem se vydal vpřed. Dokud jsem si nevšiml tmavě šedého kožichu, krčícího se za jedním z mohutných stromů. Pojď ke mně. Nespouštěl jsem z ní oči. Kdyby věděla, jaký konec jí tady čeká, určitě by nikdy do tohohle lesa nepřišla. Ulehl jsem k zemi a ještě nějakou chvíli jí pozoroval. Následně jsem vystartoval vpřed. Samo sebou si mě okamžitě všimla, protože by musela být asi úplně hluchá a necítit vibrace, když proti ní běží takový malý mamut. Vzala tlapky na ramena a začala kličkovat mezi stromy. Je fakt, že v tomhle měla velkou výhodu a já sebou často mlátil o strom. Jenže občas mě to vymrštilo více dopředu a já se tak k ní přiblížil.
Ulovit něco takového nebylo vůbec jednoduché. Ale po docela dlouhé dávce štvaní začala i ona zpomalovat, dokud jsem po ní necvakl zuby. Společně jsme v danou chvíli zakopli a tak jsme udělali nějaký ten kotrmelec navíc. Jenže to už jsem jí pevně držel v tlamě. Škubala sebou ohromným způsobem, ale já jí měl pro Ney, takže musela přinést oběť.
Jakmile se přestala cukat, začal jsem se vracet k Neyteri. Cesta mi sic trošku trvala, protože mě zatáhla zase zpět k severu, ale to bylo vedlejší. Jakmile jsem jí uviděl, vydal jsem se přímo do skaliska. "Můžeme." Dodal jsem.

// Sarumenské skalisko

Se slastným pohledem jsem pozoroval svou partnerku. Opravila mě, že tato voda je výtečná. Já vím, našel jsem jí sám a neumřel po tom. Navíc, vím, jakou vodu mohu ochutnat. Zatím co Neyteri asi ráda pila vodu z žabinců, která měla na povrchu mastný zelený flek a podobné věci, bez toho, aby jí to přišlo divné. A úsměvem na tváři jsem odvrátil zrak. Hltala vodu, jako by v životě nepila a tohle byla první ochutnávka. jen si dej.
Po krátké odmlce se nám dostalo okamžité odpovědi. Otočil jsem hlavu daným směrem. Hm, Setie naštěstí vždy ve střehu. Byl jsem více než rád, že nám odpověděla. Teď bude totiž mnohem snazší najít jí, pokud se nevydá ona hned k nám.
"Máš pravdu, tento les je plný tajemství. Kdo ví, na co ještě narazíme." Odpověděl jsem na otázku a přitom se pohledem vrátil ke své partnerce. Měla pravdu. Severní část by nám možná i stačila. Ale proč se dělit o les, mohly by vznikat zbytečné nešvary. Měli jsme obě dvě části, neboli celičký les. A že to dá práci.
Takže Nate někam pláchl. Jaká škoda, možná šel hledat dobrodružství. Neyteri sama netušila, kam pelášil. Ale bylo fajn, že jí o tom vůbec řekl. Teď bychom ho hledali po celém lese a on by byl, kdo ví kde. To je dobře. "V pořádku." Usmál jsem se od ucha k uchu. Nemusela mi to až tak vysvětlovat. Připadalo mi to, jako by byla zájemce o místo a tak povídala a povídala a snažila se mě nasytit informacemi. To je v pohodě Ney. Asi jsem mohl odtušit, že bude někde pryč a to, že si nevšimne, kam jde, bylo tak trošku logické. Měla tam další dva malé parazity, kteří neuměli mluvit a když začali, byl to děs.
Na okamžik jsem pohled stočil do země. Ale tento okamžik netrval dlouho. Ucítil jsem pach vlků, kteří se k nám jako na zavolanou přibližovali. Pohled jsem tady zabodl do rudého kožichu. Byl jsem velice rád, že přišla a opravdu velice rychle. Pokynul jsem hlavou na pozdrav a s úsměvem jí pozoroval, dokud nepřicupitala až k nám. A ono ejhle, další pak patřil Newlinovi. Teď už od začátku, co nás jen uviděl, spustil. "Newline…“ Promluvil jsem na něho a následně dodal. "Klid." Snažil jsem se to říct co nejvíce klidně, aby se rovněž sám uklidnil a na okamžik zavřel tu tlamičku. Stihl říct něco o jeskynním medvědovi. To jsem přeskočil a na vybídku od Ney jsem reagoval jenom kladně. Bylo mi jasné, že namáčknutý zadek na tom mém bude znamenat něco ve stylu, že na tohle už opravdu moc unavená. Takže jsem si Newovy otázky vzal na starost já.
"Jo máš pravdu, našli jsme vodu a je pitná. Kdo by měl žízeň, určitě se nemusíme bát pít. Je odzkoušená na nás." Otočil jsem hlavu směrem k tůňce, která zde byla. A navíc, nebyla tady jedna. Každý si mohl zabrat svou a přitom by byli všichni spokojení. Jediný kdo ještě nepřišel, byla Am. Možná někde zůstala sama.
Neyteri přešla rovnou k věci, co přesně po nich vlastně potřebujeme. U Setie jsem neměl strach, že by tohle nezvládla. U Newlina jsem se trošku obával, že by se mohl úkolu zaleknout, ale jestli u sebe bude mít tmavě rudou vlčici, měl by to zvládnout taky. Doufal jsem, že nechtějí právě teď někam za hranice a ještě k tomu na delší dobu. Snad to zvládnou a přijmou výzvu.
"Prostě jen vlky zdržet, aby si po lese nepochodovali, jak se jim zachce." Dodal jsem ještě krátce a přitom pohled stočil na zvědavého Newlina, který pokračoval ve vyptávání. "Určitě to nevadí. Odpověděla alespoň Setia." Dodal jsem pro vysvětlenou. Přitom jsem se divil. Téměř každý vlk se nechal strhnout vytím, i když pro to neměl důvod. Když začal jeden, přidal se druhý a už to jelo. Ale možná to tak nemá. Kde je vlastně ta Am?

Všiml jsem si, jak se na mě Neyteri překvapeně dívala. No co, já za to nemůžu. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu. Neměla mě štvát a to, že jsem ovládal elektřinu až tak dobře, jsem sám netušil. Doufám, že to trefí ten její zadek a nezasáhne to někoho jiného. Představa jak si to šlapu po lese nebo po louce a sejme mě k zemi taková koule energie, by nebyla určitě příjemná. Jenže já byl spokojen. Vlčice jsme se konečně zbavili a mohli jsme mít taky chvíli klidu. Příště bych je mohl hnát hned takovými výboji a nikdo by nás neotravoval.
Zvedl jsem na okamžik pohled vzhůru. Obloha byla potemnělá, tak jako moje vnitřní nálada a rovnováha. Alespoň i ten šedivý odešel. Promarnili jsme tolik času a přitom jsme ho mohli věnovat smečce a práci v ní. Je tolik věcí, co by se mohly podniknout. A co nejdřív najít území, kde se dá sehnat velká zvěř.
Neyteri se rozhodla hledat se mnou. Dokonce by se ráda podívala na vodu, kterou jsem našel. Jsi ty ale hlupák! Tůňky! Protočil jsem oči. Úplně jsem na to zapomněl. "Nuže dobrá, půjdeme do severní části." Oznámil jsem jí s úsměvem a ještě tak trošku nabroušený, jsem se rozklusal daným směrem.
Netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem předpokládal. V severní části jsme byli coby dup. Sice mlčky, ale za to rychle jsme se přemístili. Pátral jsem hlavně zrakem. Věděl jsem, že tady někde musí být, ale nebyl jsem si jist, kde přesně se nachází. Možná více doprava. Nebo doleva? Uvažoval jsem. Můj instinkt byl ale správný a jakousi střední cestou mě vedl daným směrem. A ejhle. Před námi se objevila první tůňka, div jsem do ní hned nevkročil. Zastavil jsem se na místě a pozoroval okolí. Hned asi dalších dvacet metrů byla další a další od ní. "Jsme tu." Zhodnotil jsem situaci. Pro jistotu jsem sklonil hlavu a přičichl k vodě. Voněla krásně po jehličí. A abych si byl opravdu jist, ochutnal jsem. Byla to ona. Zvedl jsem hlavu a přitom se podíval na Neyteri.
"Tak ochutnej, je dobrá." Co dobrá, výtečná. Byla opravdu vynikající a jí byl neskutečně rád, že je právě v našem lese. Na Neyteri jsem viděl únavu. Za těch několik dní či týdnů toho musela mít dost. Půjdeme co nejdříve. Bylo mi jasné, že stejně většinu času jen prospí.
Ustoupil jsem kousek stranou, když Neyteri začala výt. Přidal jsem se automaticky s vytím. Takže se naše hlasy vzájemně překrývaly a doplňovaly. Její vysoký hlas musel být slyšet na území daleko. Zatím co můj byl hluboký a spíše doplňující.
"Ty si musíš hlavně odpočinout." Zkonstatoval jsem, když se mi snažila namluvit, že potřebuje pouze odreagovat. Budeš spát tři dny v kuse, to je povinnost. Posadil jsem se poblíž, abych počkal, až se napije. Stejně jsme ještě museli najít někoho schopného a tak jsem doufal, že někdo na vytí zareaguje.
"Kam vlastně šel, Nate?" Zeptal jsem se, jelikož jsem měl podivné tušení, že mířil najít mou sestru.

Ani nevím, na co přesně vlčice reagovala. Já jsem tedy nerozuměl tomu jejímu proslovu, který byl dlouhý a pro mě nepochopitelný, protože to nemělo hlavu ani patu. Švihl jsem ocasem. To má z toho svého transu. Tohle mě vážně nebaví. "No tak k věci." Řekl jsem už podrážděně, Protože tohle mě nebavilo. Neřekla nic užitečného, neřekla nic, co by nám nějak pomohlo a my jí mohli přijat. Neřekla vůbec nic. Tohle byly slova po velice dlouhé době a ještě k tomu takové, které nás nezajímaly anebo jsme je nechtěli ani slyšet. Měla by raději mlčet, než mluvit takové žvásty. Protočil jsem oči. Ani Neyteri nerozuměla, co přesně nám chce říct.
Změnil jsem taktiku. Vlčice začala být více než arogantní. Napřímil jsem se a svou spíše ležérně umístěnou hlavu jsem teď majestátně držel ve výstavní pozici. Jak ty ke mně, tak já k tobě. "Tvá neznalost tě neomlouvá. Ještě před chvíli jsi mi tvrdila, že úkol smečky nebude těžký. Aha, dobře. Ale zásadní neznalost je, že toto je smečka, né parta kamarádů, co se sešli na pokec.“ Řekl jsem, co nejdůrazněji to šlo a můj hlas přitom jenom hřměl. Bylo to varování. Varování, že arogantní snoby tady nikdo nechce a nikdo o ně nestojí. Když si vzpomenu, jak se k nám choval Storm, když jsme žádali o místo… Byl přesně takový jako my. Odměřený, neurčitý a my jen tiše stáli a necekli. Proto mi vadila její drzost, kterou nevím, kde v sobě brala.
Přimhouřil jsem oči a přitom sledoval svou partnerku. Měla pravdu. Každičké slovo, které řekla, byla pravda. Pohled jsem znovu přesunul na držkatou vlčici. To byla poslední tečka a věta, kterou řekla. Nervy jsem měl na pochodu a měl jsem co dělat, abych jí neprohnal ten její hnědý kožich a neudusil na tom řetazu, který jí visel na krku. Udělal jsem jeden rázný krok vpřed a přitom do země udeřil tlapou tak, že se malé jehličí tlakem vzduchu rozneslo někam do prčic. Naštěstí ale sama uznala, že odejde. "Nazdar a už se nevracej." Křikl jsem za ní, abych alespoň trošku ulevil své zlobě, které se hnala krví jako šílená. Všechno to ve mně bublalo a vřelo. Sám jsem se divil, že jsem jí ještě nezakroutil krkem. Konečně, díky vlčí Bože, vypadla i ona a my máme zase jednou klid.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem ani nevím jak, vyslal za vlčicí jeden velice silný výbor elektřiny. A to jestli jí to zasáhne mě už nezajímalo. Následně jsem se otočil zády k hranicím. "A jde se odpočívat." Usmál jsem se na svou partnerku a byl rozhodnut, že naše malá dovolená může začít. Hranice jsou tímto uzavřené. Nikdo nepáchne sem a ani ven. Rozešel jsem se směrem do středu lesa. Někde tady pobíhala Setia a my na ní měli jednu velikou prosbu. Snad nám pomůže.
Hnědou jsem okamžitě vymazal z hlavy. Nezabýval bych se takovou banální věcí. Navíc, je až vtipné, jak se vlci chovají, když žádají o místo. A jak následně obrátí, když zjistí, že jejich naděje je opravdu nulová. Takové snobské vlky ve smečce nechci ano vidět. Přidal jsem do kroku a rozklusal se společně vedle Neyteri.
"Pokud chceš, jdi rovnou do úkrytu. Pohledám Setii sám." Usmál jsem se na svou milou a přitom do ní drcl. Věděl jsem, že je až moc unavená na to, aby se ještě trmácela po cele a hledala tak hyperaktivní vlčici s červeným kožíškem.
"Příště, jestli ještě bude příště", začal jsem větu významně. "Nebudeme čekat tak dlouho, abychom se nic nedozvěděli. Prostě je vyhodíme hned." Podíval jsem se na svou partnerku, zdali souhlasí. Protože já neměl nervy z ocele jako ona. Byl jsem rváč, který je schopný ublížit. Kromě Neyteri všemu. Jenže to ona nevěděla. Byl jsem i kliďas, ale hrozný nervák zároveň. Nervák jsem strašný, měl bych s tím něco dělat.

Po krátké vybídce se Linzire zvedl a mlčky odešel. Vážně? Pozoroval jsem ho, kdyby si to náhodou rozmyslel a otočil se u hranic. Nechtělo se mi věřit, že by konečně opustil území po tak dlouhé době, když tu jen seděl a mlčky koukal. Odfrkl jsem si a pohled stočil na Neyteri. K tomu se nebudu ani vyjadřovat. Jsem rád, že si to rozmyslel a konečně odešel. Zbytečně jsme zde trávili tolik času.
Neyteri mi nejspíše odpověděla na nepoloženou otázku. Jenže to byl její výběr. Ona asi o tom ani neví, ale tento les vybrala opravdu ona. Kdybychom tu díky ní nebyli před nějakou dobou a kdybych neviděl, jak moc se jí tohle místo zamlouvá… asi bychom byli stále na postech delty v Borůvkové smečce. To tys vybrala místo, né já. Tohle jsem jí ještě musel vysvětlit, jenže nebyl čas. Den se krátil a noc už byla za dveřmi. Sliboval jsem jí jeden celý den a teď jsem začínal pochybovat o tom, zdali to vůbec zvládnu dodržet. Musím, uvidíme co takhle vlčice a pak se podíváme po někom v lese, aby to tu na jeden jediný den po očku pohlídal. Měl jsem takové tušení, že z toho dne stejně nic moc nebude. Já byl až moc dobře odpočatý na to, abych šel znovu spát a Neyteri byla až moc unavená na to, aby byla celý den vzhůru. Budu jí dělat společnost, když bude snít. Mrkl jsem na svou partnerku povzbudivě. Ještě chvíli vydrž.
V rychlosti mi odpověděla na další otázku. Jemně jsem se nadechl a náznakem udělal nevyslovené "aha". Nate je za hranicemi. Jaká škoda. Hodil by se právě teď pro menší úkol. Tak jako Setie, mohli být na to dva. Nedalo se nic dělat. Am byla až moc plachá na to, aby pohlídala celičký les. Nejspíše by se zhroutila, kdyby měla pohlídat jeden strom. A New? Ten by po lese jenom pokřikoval. Byl až moc zaujatý do detailů, natož aby si všiml, že někdo prochází.
Otočil jsem hlavu k vlčici. Konečně se vrátila mezi živé. Ať už je to za námi. Než jsem stačil cokoliv dál říct, promluvila Neyteri. Zavřel jsem pootevřenou tlamu a poslouchal, jestli hnědá odpoví. Ani nevím proč, ale obával jsem se, aby se třeba znovu nezalekla a nestrnula.
Bez pohnutí jakéhokoliv obličejového svalu jsem jí nehnutě pozoroval a přemýšlel, co to právě řekla. Moment, moment. Takže tahle vlčice mi tvrdí, že nemá žádné zkušenosti. Na druhou stranu mi tady tvrdí, že není vůbec těžké pochopit smysl práce. No to vážně nebyl, ale já si zase nebyl jist, zdali je na to vhodná. "No." Mírně jsem si u toho odkašlal. Tak nějak jsem tuhle větu či proslov přeskočil a chtěl ho přenechat Neyteri, protože pro mě ta věta nedávala téměř žádný smysl nebo význam.
Cože, co to říkala? "Bebíčko?" Vykulil jsem na ní oči a koutky mi zacukaly do úsměvu. Tohle jsem snad nikdy neslyšel, i když jsem měl tak trošku tušení o co tady jde. Vezmeme jí a společně s Newem nám budou dělat šašky. Nevím, jestli se nás snažila rozesmát, ale její bebíčko mě pobavilo samo o sobě. To snad… sakra kde na ty slova chodí? Kdyby řekla zranění, ránu, cokoliv jiného. Připomněla mi mou sestru, která chtěla používat zdrobněliny. Já teda na tohle moc nebyl, ale budiž.
Když se vlčice zmiňovala o výšce. Schválně jsem se jí poměřil s Neyteri. Připadaly mi tak nějak stejné. Natož když jsem viděl Setii, ta mi sahala někam po konec předních tlapek. To přeháním. I když možné ne, ta byla prostě úplný malý prcek. "Výška není všechno." Mě se to asi kecalo, protože jsem měl problém potkat vyšší vlky, ale co když opravdu nešlo jenom o výšku. "Co třeba moment překvapení? Nebo mít za ušima a trošku popřemýšlet jak a čeho využít?" Třeba magie, kamení a podobné vyvýšené místa. Snažil jsem se jí nějak povzbudit. I když na ochranu lesa by nebyla asi ta pravá. "Lov a takové věci pro tebe nejsou problém?" Dodal jsem, abych ještě něco vypáčil z její tlamičky.
Jenže to co vyšlo z její tlamy, nebylo vůbec k tématu. Proč to tu motáš? Zamračil jsem se na ní. "Minulost je tvoje věc, ta nás tak nějak nezajímá, pokud se netýká předešlé smečky. Takže k věci. Tohle si můžu vyložit i tak, že nám zakousneš v spánku všechny členy?" Dodal jsem s neurčitým výrazem. Její odpověď mě vážně zajímala, jelikož mi nepřišlo vhodné, zmiňovat se o minulosti, když řešíme přijetí.

Můj návrh se jí nejspíše zamlouval. To jsem velice rád. Zhluboka jsem se nadechl a pozoroval její usmívající se tvář. Bylo to mnohem lepší, než co jsem kdy doposud poznal. Její úsměv a hlavně to, že jsem věděl, že je vnitřně radostná mě velice těšilo. přitom je to jen banální věc. Den, snad se mi to povede a opravdu jí budu moct věnovat celý den o samotě. Uvažoval jsem, že kdyby někdo přišel, nejspíše by si ho musel přebrat někdo z členů a prostě by si musel počkat. Tohle bylo důležitější. Kdykoliv by byl tento úkol tak lehký, že bych se tomu ještě smál, ale teď? Na krku jsme měli dva nemluvící vlky. A pokud si dobře pamatuji, dal jsem jim poslední hodinu času. Čas běží, tik, ťak. Měl jsem za to, že se musel čas posunout o víc, než o pouhou hodinu. Už jen podle slunce, které se pěkně překlenulo.
Přikývl jsem hlavou s úsměvem. přesně tak. Nádherná voda. Opravdu jsem asi neviděl čistší tůň a to si dovolím poznamenat, že v Borůvkovém lese byly krásné a čisté. Byl jsem neskutečně rád, že nám les ukázal toto tajemství.
"Máme vodu, máme kde spát a dokonce, když by měl někdo hlad, něco malého i tak les nabídne!" Řekl jsem nadšeně, ale stáje trošku odměřeně, aby mě vlci tak dobře neslyšeli. Tohle byl ten vysněný les, o kterém musí snít hodně vlků, kteří se rozhodli trhnout od dosavadního života a zkusit si život smečky, ale společně s nimi ve vedení.Až budeme sami a pokud budeme sami, musím se jí zeptat na tolik otázek. Neyteri dokázala odhadnout mé pocity. I když jsem byl často mistr v "převleku, ona mě stejně a to nevím, jak odhalila. Jenže já byl vlk a takové schopnosti jsem neměl. Dokázal jsem vyčíst pocity z tváře, ale když byl vlk kamenný, nedokázal jsem odhadnout, jak přesně se cítí. A přesně pro tento důvod, jsem si s ní musel prostě povídat, abych zjistil její pocity.
Hned jakmile mi Neyteri připomněla onu hodinku, už už jsem se nadechoval, když mě přerušila proudem dalších slov. Zarazil jsem se a pomalu zavřel tlamu. Vlastně byl to fajn nápad. Pokud byl někdo v lese a byl by ochoten to na jeden den pohlídat, byl bych mu sám vděčný. I když, nebude to blbé? Mírně jsem svraštil obočí a přitom si vybavil malou a drobnou Setii. Hm, Setie? Co Nate? No uvidíme, jestli někoho v lese potkáme.
"Tak dobře. Pokud na někoho narazíme v lese, podáme mu jednodenní žádost." Pousmál jsem se, ale přitom jsem měl stále starostlivý výraz.
Jenže v tom se ozval tenký hlásek. Co to bylo? Na chvíli jsem si neuvědomoval, čí hlas přesně to byl. Až po chvíli mi došlo, že nejspíše hnědá vlčice promluvila. Jo ták. Otočil jsem na ní hlavu. Než jsem se k ní vydal, dodal jsem k Neyteri. "Čas vypršel." A vlčice začala zpívat právě v čas. Šedého jsem už opravdu ignoroval, nedalo se na něj už ani dívat. Rozešel jsem se k vlčici zpět. Právě v čas. Podotkl jsem jízlivě v mé mysli. Měla poslední šanci mluvit a vysypat ze sebe něco kloudného. Omluvu jsem přeletěl, ta mě teď až tak nezajímala. Zastavil jsem se pár metrů od ní. Zmiňovala se o tom, že by nám mohla být nápomocná. Přimhouřil jsem na ní oči a přitom si jí celou prohlédl. Teď nám chceš pomoci? Jak víš, že se to teď hodí? Ale přesto všechno, by jí musel někdo zasvětit a novou členku, až takhle novou, bychom určitě nenechali na hranicích.
"Měl jsem pocit, že jsi se zmiňovala o tom, že se smečkou nemáš žádné zkušenosti." Dodal jsem podezřívavě a přitom se jí zadíval do očí. Jak by pak mohla vědět, co dělat, kdyby se náhodou něco pokazilo? "Jedna zájemkyně odešla s prázdnou, když nám toto řekla." Měl jsem neblahé tušení, že nám v tomhle lhala. Nebo, že by měla znalosti?
Nakonec jsem otočil hlavu na šedého. Jestli nechceš, abych tě musel nést v zubech, odejdi sám, nemám náladu. Chvíli jsem ho pozoroval. Následně jsem mu jasně a stručně sdělil, co po něm chci.
"Linzire, pokud nemáš zájem a nic víc nám říct nechceš, buď tak hodný, zvedni svůj zadek a posaď si ho až za hranice smečky. Jinak ti pomůžu velice rád." To už jsem byl na něho opravdu velice protivný. Hnědá má poslední šanci. Hodlal jsem počkat ještě nějakou malou minutku, dokud ho opravdu neodnesu v zubech. Tak? Stočil jsem pohled na hnědou vlčici.

// Ale Linzire vážně :D pokud chceš odejít, tak prosím co nejrychleji, abychom se taky mohli pohnout z místa.

Kdyby jenom několik dní. Matně jsem se snažil si v hlavě přehrát jejich příchody. Šedivý tady byl pěkně dlouho a ve dnech to snad ani nebylo. A ta hnědá? Přišla později, ale bylo taky na čase se buď rozloučit, nebo konečně začít mluvit. Příště takové vyhodíme hned. Asi jsem byl až moc v dobré náladě, takže bych to udělal ještě i s úsměvem. Tak trošku jsem tušil, že jsem možná neměl odcházet. Byla zde s nimi sama a přeci jenom, když už z nich něco vypadlo, kdo ví, co to bylo. Letmo jsem si je prohlédl. Neřešme je teď. Zastřihal jsem ušima a každému z nich věnoval jeden velice nepříjemný pohled. Takhle by to nešlo. Nebudeme do nekonečna dělat ústupky a čekat.
"Až s jich zbavíme, uděláme si na chvíli… alespoň den volna, jen pro sebe." Usmál jsem se na ní vřele. Moc času jsme spolu netrávili. A když už jsme spolu byli, byl u toho někdo, kdo žádal o místo anebo má sestra. Ta naštěstí odešla. Ale to bylo tak vše. Neměli jsme čas sami na sebe, i když s tímto se muselo počítat, alespoň jeden den by to opravdu chtělo. Klidný den, bez nikoho cizího. Bylo by to perfektní.
Přeskočil jsem tohle myšlenkové cosi a věnoval se své partnerce, když už jsem si jí na pár okamžiků ukradl jenom pro sebe a to jen proto, že jsem jí chtěl sdělit můj objev v podobně vody. Doufal jsem, že bude ráda, jinak by mě to asi hodně zklamalo, kdyby nad tím mávla pouze tlapkou.
Zpočátku jsem viděl a hlavně poznal i na hlase, že je opravdu ráda. Usmíval jsem se jako malý vlček, který udělal první krůčky a někdo ho za to pochválil! Nakonec ale přišly pochyby. Zdali je voda opravdu, ale opravdu pitná. Na okamžik jsem se zarazil a zamyslel. "Tak dobrou vodu jsi ještě nepila. Je určitě pitná. Nic se mi nestalo, naopak se cítím skvěle." Ještě lépe, než když jsem vstal. Usmál jsem se na ní a začal poskakovat na místě jako hopsinková šťáva. Jemná chuť jehličí a něčeho nasládlého, no prostě bomba. Cítil jsem jí stále na jazyku.
Jelikož bylo na čase buď odejít, nebo mluvit, navrhl jsem Neyteri další řešení. "Dobrá, takto uděláme jinak. Ještě hodinku budu ten hodný černý vlk. Pokud z ní nevypadne něco užitečného, chytím jí za ten její řetěz a odvleču za hranice. Šedému pomůžu taky." Znělo to sice hnusně, ale co jsme měli dělat? Sedět s nimi další dny a to jen tak pro zábavu? To tedy ne. My měli dost práce už tak. Natož s nimi vysedávat a dávat jim neustále nějaké šance nebo naděje. Nevypadali jsme podle mě až tak zle a nijak jsme vlky nedrtili, tak nevím, proč byli tak z ticha.
Vždyť jsem si dělal srandu. Udělal jsem na obličeji grimasu bezstarostného mladíka, kterého nic netrápí a se vším jen laškuje. Newlin byl někde v lese a né že bych se obával toho, že by přišel, ale spíše toho, že zase nebudeme na okamžik sami. Tohle mě drásá. Na to jsem vůbec nepomyslel, ale co bylo mnohem lepší, je představa, že právě u nás našli někteří zbloudilí jedinci místo a začnou ho někdy nazývat domovem. Kéž by. Ta představa mě hřála u srdce.
Přerušil jsem tok myšlenek. Amnesie? Pokynul jsem hlavou, když mi to došlo. Vlastně jsem sám nevěděl. Musela být asi taky hodně unavená, protože jsem jí dlouho neviděl. Přitom naposledy jsem jí viděl, jak odchází do úkrytu.
"Když jsem odcházel, nikdo v úkrytu nebyl. Ale čerstvé pachy Setii a Am jsem tam cítil." A další pach byl nejspíše od Nateho, kdo ví, nebyl jsem si tím tak zcela jist. Znovu jsem si prohlédl svou partnerku. Sic mi tvrdila, že to tady ještě zvládne, ale její oči byly moc unavené a celé se leskly. To není moc dobré.Poznamenal jsem si. "Dávám jim hodinu." Poslal jsem jí myšlenku do hlavy, protože potřebovala odpočinek jako sůl. Hm, mohli bychom její odpočinek spojit s námi. Ona bude spát a já se budu dívat, jak spí. Nabažím se tak pohledu na ní, i když jsem se nenabažil doteď. Ale když spí, je prostě k sežrání.

Letmo jsem zkontroloval a snažil se odhadnout situaci. Vlci stáli naproti sobě. Šedý vlk i hnědá dělali společnost Neyteri. Na rozdíl od toho, že šedý konečně nespal a byl zase pro jednou komunikativní, nebo ani né tak komunikativní, jakožto že stál na tlapkách. No to je mi ale doba. Klidně si tu pochrupuje a nakonec nás obviní, že za to můžeme my, jak znám vlky. Té hnědé jsem se nevěnoval vůbec. Přišel jsem za Neyteri, aby na ně nebyla sama. Sic pravda, odešel jsem v nevhodnou chvíli, ale já alespoň někam zalezl, kdy už se mi chtělo tak moc spát. A to že nás zde vlci uhání a my nemáme čas na nic, nebyla až tak moje chyba. Nebo ano? Je? Asi nemělo cenu tohle řešit.
Zaslechl jsem své jméno. "No kdo jiný." Vyplázl jsem přitom na ní hravě jazyk. Bylo znát, že spát bych měl každý den, abych měl takto dobrou náladu. Hlavně mi neskutečně prospívá, protože nevyspalý a nenažraný Morfeus je pěkně protivný Morfeus. Zhluboka jsem se nadechl a ještě jednou zkontroloval okolí. Krásně vonělo, kromě dvou pachů, které toto skvostné něco přebíjelo. Tak co bude. Bude něco? Budeš mluvit, nebo zde budeš tiše jako šedivý?
I z názoru Neyteri bylo zjevné, že jsou možná vlci pod velkým tlakem a tak je těžké s nimi mluvit. “Tak je vyhodíme, jestli nezačnou sypat informace." Dodal jsem káravě a přitom se po přítomných podíval. Teď jsem je ale nechtěl řešit. Měl jsem na mysli něco jiného a snad i lepšího. Byl by to totiž přínos pro smečku.
"Pojďme kousek stranou." Řekl jsem tajuplně. No co, nemuseli vědět, jaké objevy jsem udělal. Kdyby se od nás oddělili s tím, že nejsou schopni snést život smečky, bylo by jim to k ničemu. A tak jsem udělal nějaký ten krok navíc od nich. Zastavil jsem se a počkal na Neyteri. Tajuplně jsem se na ní usmál. Doufám, že bude ráda.
Mohl jsem použít myšlenky, ale takhle alespoň uvidím její reakci. "Takže, při obchůzce, která směřovala nakonec sem, jsem v severní části lesa… objevil několik tůni. Voda je v nich krásně čistá a co víc, chutná výborně." Začal jsem vrtět ocasem, jako malé vlče. Čekal jsem na velkou pochvalu, jak moc jsem šikovný, že jsem něco takového našel. Znamenalo to pro nás velice hodně. Nemuseli jsme navštěvovat jiné území k vůli vody. Dokonce se zde dal ulovit malá dlabanec v podobě vydry, ale to bych nechal jako vyloženě nouzovky."Tak co říkáš? Až tady skončíme, vezmu tě tam." Dodal jsem nadšeně a nemohl se dočkat, až vyrazíme.
Najednou jsme oba dva na okamžik strnuli. Lesem se nesl hlas Newlina. No to snad ne. Nejspíše nás ještě nenašel. A tak jsem se rozhodl pro jinou strategii. Kde vlastně byl? V úkrytu jsem ho nepotkal. Ale to teď bylo asi jedno. "Když budeme potichu, možná ho nenapadne nás hledat podle čichu. A vůbec, nechceš si jít taky odpočinout?" Zeptal jsem se nakonec, protože taky nevypadala zrovna odpočatě a celé tělo musela mít přesezené a ztuhlé.

//<--- Skalisko

Seskočil jsem ze skalních převisů a dopadl tvrdě na zem. Ještě jsem neměl pořádně koordinované pohyby a mé tělo bylo ještě v režimu spánku a tak každičký dopad bolel o něco více. Otřesy a nárazy se mému tělu nelíbily, ale bohužel, musel jsem se vrátit zase zpět do lesa. Označkovat znovu místa, která jsem dlouho neoznačkoval a tak podobně. Hlavně by mě zajímalo, jak to všechno vyřešila Neyteri. Byli tam dva vlci. Měl jsem za to, že po tak dlouhé době mého spánku už budou mít všechno vyřešené a jelikož mě ještě nepřivolala, nejspíše jí ani nepřesvědčili a tak je poslala pryč.
Chvíli jsem tupě stál pod skálou a zíral před sebe. Tak nějak mi nedocházelo, že jsem už opravdu vzhůru, a když jsem si uvědomil, že zde stojím jako socha, rozešel jsem se pomalým krokem nějakým směrem. Mám žízeň. Jenže v lese jsme objevili jenom jednu vodu a ta byla špatná. Na jihu. Ale co sever? Byl jsem od severní části lesa velice daleko. To ale neznamenalo, že bych se nemohl přemístit zvláště teď, když jsem měl dobitou energii. Mám hlad. Poznamenal ještě mozek. Jenže žaludek dostal malou kalorickou bombu před spánkem a na hledání potravy nebyl čas. Rozešel jsem se tedy směrem na sever a přitom se snažil jít co nejblíže k hranicím, abych je mohl znovu označkovat. Jedna strana tak bude alespoň z poloviny označkována a třeba najdu něco, co potřebujeme.
Proplétal jsem se mezi stromy a leč jsem měl časté zastávky, na severní část jsem se dostal velice rychle. Tato část byla hezčí a dokonce plodnější, než ta jižní a přitom jsem si vždy myslel, že je to přesně naopak. Zaslechl jsem jakési přemílání vody. Voda? Nejsem až moc blízko řece? Jenže tohle nebylo tak hlasité jako řeka. Bylo to jemné a jen ojedinělé. Šel jsem potichu za zvukem. Přede mnou se objevily dvě nebo tři od sebe vzdálené asi deset či dvacet metrů, křišťálově čisté tůňky. No to snad ne! Náš les má další tajemství. Na to že voda na jihu byla nepoživatelná, tahle vypadala moc chutně. Přiběhl jsem k jedné z tůní a sklonil nad ní hlavu. Voda krásně zavoněla jehličím, a jelikož jsem v tůni dokonce uviděl i odkud voda vyvěrá, bylo mi více než jasné, že bude poživatelná. S chutí jsem se pustil do ochutnávky. Můj jazyk byl v sedmém nebi. Voda byla více než vynikající a tak dobrou vodu jsem široko daleko ještě nepil. Měla převážně sladší chuť a na patře zanechala pachuť jehličí. Bodejť, protéká kolem kořenu stromů. Vesele jsem si poskočil, když jsem dopil. Okamžitě jsem musel najít Neyteri a taky členy, abych jim obeznámil, že je zde voda a nemusí jít někam mimo les. Ale kde jí hledat? Rozběhl jsem se k místu, kde jsem jí viděl naposledy, tedy k hranicím.
Netrvalo to dlouho a natrefil jsem na krásný šedo bílý kožíšek. "Neyteri." Zvolal jsem vesele a přitom si všiml, že je zde ještě stále s tím šedým a zkamenělou hnědou vlčicí. Přehlídl jsem se a jen se v rychlosti zeptal. "Všechno v pořádku?" Zavrtěl jsem ocasem a už se nemohl dočkat, až jí to povím. Voda mi dokonce ještě stékala po srsti. "Hádej, co jsem objevil!"

Barvy. Všude byly zase barvy. Tento sen se mi již jednou zdál. Stál jsem na neutrální bílé podstavě. Přede mnou byly všechny různé barvy. Červená, černá, žlutá, modrá, zelená a spousta dalších. Jako obvykle jsem si musel vybrat jednu z nich. Jakmile jsem skočil do barvy, vždy se odehrával jistý děj. A tak tomu bylo i teď. Vybral jsem si jako první barvu černou. Jak co jsem do ní skočil, barva mě pohltila a na chvíli byla všude tma. Po chvíli mě barva ale vrátila zpět na bílý podstavec. Nebyla to ta správná cesta. Následovně jsem si vybral žlutou…
Spal jsem jako zabitý. Rozhovory vlků či jakýkoliv ruch jsem potlačil do zapomnění a nadále stále spal. Během spánku se mi zdálo hrozně moc snů a všechny byly tak chaotické nebo krátké, že jsem si je vůbec nepamatoval.
Otevřel jsem pomalu oči. Spal jsem velice dlouho a tak tělo mělo jakýsi úsporný režim spánku. Zívl jsem si a začal si uvědomovat, kde že to vlastně jsem. V úkrytu už nejspíše nikdo nebyl. Po chvíli kdy jsem se protáhl, jsem se rozhodl jít zase ven. Nejprve jsem chtěl zkontrolovat místnosti. V naší spižírně jak jsem předpokládal, nikdo nebyl. Rozhodl jsem se jít do společenské. A ani tam dokonce nikdo nebyl. Měl jsem čas a nikam jsem stejně nepospíchal a tak jsem se na okamžik posadil. Přímo doprostřed místnosti. Pachy se zde docela držely a to bylo jen dobře. I les musel být cítit více pachy a to pro další příchozí bude jen znamení o tom, aby zůstali pěkně u hranic lesa.
Nakonec jsem se ale rozhodl, že to všechno zajdu zkontrolovat i já. Takže jsem se rozešel směrem k východu. Cestou jsem vše ještě jednou zkontroloval a pak už vyklouzl z úkrytu.

// Sarumenský hvozd

// Sarumenský hvozd

Sotva jsem se udržel na tlapkách. Ani nevím, kam se poděla má věčná energie. Nabručeně jsem se připlížil k úkrytu. Sotva jsem držel víčka, ale přeci jen jsem se na okamžik zastavil. Je tak krásný z venku a ještě hezčí zevnitř. Náš úkryt se mi moc zamlouval a i když mohl mít více místností, i toto množství stačilo.
Přistoupil jsem tedy blíže a vyskočil vždy na jednotlivou skalní římsu. Cítil jsem u toho, jak mi brní celé tělo. Jako by snad chtělo protestovat, že tyto otřesy a namáhání už opravdu přeháním. Jak je možné, že Neyteri nevypadá jako já? Jako troska? Určitě našla květinu, která jí drží na nohou. Tu květinu, kterou jsme my zavrhli k vůli kusu žvance.
Konečně jsem stál v malé chodbičce. Úlevně jsem si odfrkl a zamířil rovnou do naší místnosti. Né do společenské, ale do místnosti, která je určena pro alfy. Věděl jsem, že tam budu mít klid a nikdo se neopováží vzbudit spícího Morfeuse, protože nevyspalý a probuzený Morfeus je velice zlá partie. Konečně. Vkročil jsem do naší místnosti a udělal snad jeden či dva kroky, abych byl v rohu. Okamžitě se mé tlapky pode mnou povolily a já se sesunul k zemi. Vítězství. Snad nestárnu. To bych si asi nikdy nepřiznal. A když už, tak né veřejně.
Schoulil jsem se do klubíčka a ocas si přehodil přes hlavu, aby mi zakrývaly oči. Okamžitě jsem usnul a to jsem nestačil ani říct jedna.

Naštěstí mě Nate, utěšil tím, že v lese těchto potvor je dostatek. Narušují náš les a proto je budeme žrát. To bylo fér a mě se líbilo, že když už nic, tak alespoň vydra. Měla opravdu dobré maso. Nebylo nijak tuhé a chuťově, sám jsem netušil, k čemu bych to přirovnal. Prostě takové maso, jsem ještě nežral. "Děkuji, opravdu bodla." Snažil jsem se o úsměv, ale moc se mi do něj nechtělo. Nechtělo se mi do ničeho. Prostě nic bych nedělal a jenom si lehl zde na zem. Spal a spal několik dní v kuse. Spánek mi hodně chyběl, bohužel jsem neměl možnost to dohnat. Teď jsem jen unavený. Vydra není moc velká, ale po dlouhé době nežrání je výbornou bombou pro mé tělo, aby zůstalo nastartováno ještě nějakou tu hodinku navíc. Vděčně jsem se podíval na naše dva členy. Ani jsem neočekával, že by něco takového jako ulovení vydry jen pro mě mohlo přijít. Tady se potvrzuje to, že jsme udělali dobře s výběrem těchto dvou. Zatím co Amnesie už snad celé dny vyspávala v úkrytu a Newlin si někde válel šunky. Newlin je stejně hrozný šašek. Je to přesně ten typ vlka, co se hodí jen jako pomocná tlapka při lovu anebo během klidu smečky, jako místní šašek pro zábavu. Měl jsem za to, že by dokázal rozesmát i mrtvého a jestli ne, tak by ten mrtvý alespoň vstal a šel někam jinam, jen aby jej nemusel poslouchat.
Pohled jsem zabodl do zelených očí mé partnerky. Jako by nevěděla, že mé hlava a vše co je spojené se mnou patří pouze jen jí. Neměl jsem sílu odpovídat v myšlenkách a tak jsem jí jasným a pěkně otráveným výrazem naznačil, že tohle opravdu nemám zapotřebí. A jestli nás někdo z dotyčných sledoval, možná si myslel, jak dokonalá komunikace beze slov mezi námi probíhá. Za vším hledej myšlenky.
"Jo to bych vážně rád." Konstatoval jsem a souhlasil s jejím návrhem. Těšil jsem se, až si zalezu nejspíše do úkrytu. Zabodl jsem pohled někam mezi oči Nateho. Hele, moje sestra je… jo je divná a opovaž se jí sem dotáhnout. Nesnesl bych člena rodiny ve smečce. Byla to hrozně divná představa, a kdyby na to došlo, doufal jsem, že by byla Neyteri na mé straně. Jako malý jsem si s nimi užil dost. Věř mi. Bylo to úplné šílenství. Nate se Setií se rozloučili a já měl tady volný prostor k tomu, abych se také odebral. Nechtěl jsem, aby viděli svou alfu jako chodící mumii. Pohled jsem stočil zpět ke své partnerce. Měla pravdu, více jak vhodné by byli vlci, kteří by se starali o tohle. Nováčci a dostat z nich co nejvíce to jen jde. Postavil jsem se, a jelikož jsem viděl její souboj nejspíše s bleškou, přistoupil jsem k ní. Zoubky jsem jí začal mírně uždibovat celé ouško a doufal, že jsem jí tu potvůrku vykousal. Lepší? Zkontroloval jsem jí pohledem. Snad ano.
"Ne spí jako zabitý." Což je zavádějící otázka. Hel já mu vážně nic neudělal. Zavrtěl jsem se a snažil si protáhnout ztuhlé tlapy. "Půjdu do úkrytu. Necítím se vůbec dobře. Kdyby něco, víš jak mě přivolat." Švihl jsem ocasem a přitom jí olízl přes obličej. Rozešel jsem se směrem, kudy jsem si myslel, že je nejkratší cesta do úkrytu. Nijak jsem nespěchal, neměl jsem ani na to náladu. Ale těšil jsem se na odpočinek.

//---> Skalisko