Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

Právě jsem opouštěl Narrské kopce. Loučil jsem se s tak krásným místem a pomalým krokem přecházel k Ohnivému jezeru. Je to už nějaká dob, co jsem naposledy navštívil právě ohniváka.
Byl začátek dne a tak bylo velice příjemné být u jezera právě v tuhle dobu. Sic jezero nebylo vhodné pro koupání, ale i přesto zde bylo docela krásně. Nechtěl jsem se u něj zdržovat, cesta byla dlouhá a já se chtěl co nejdříve vrátit zpět do lesa.
Jezero bylo celé narudlé, což mi připomínalo krev. Rozlitá snad z milionu vlků. Jako by tohle místo neslo takovou zrádnou minulost. Rozešel jsem se dál, abych se opravdu nezdržoval a vyrazil tak k pláni.
Středozemní pláň mě přivítala jako obvykle svou samotou a jistou její nahotou. Nebylo zde vlastně kol a kolem nic. Rozešel jsem se po pláni. Chtěl jsem najít místo, kde jsme si poprvé s Neyteri vyznali, co k sobě vlastně cítíme. Když si na to vzpomenu, byl jsem z toho vážně vykolejený. Všechny ty pocity se mi pomalu vracely. Cítil jsem jemný tlak v podbřišku. Jako bych se vrátil v čase a čekal, kdy přijde i ona. Měl jsem před očima její krásnou a usmívající se tvář. Mám takový pocit nebo to bylo na začátku přeci jen trošku jiné? Zamyšleně jsem pokračoval dál a hledal snad jediný pořádný kámen, u kterého jsme vlastně leželi. Chtěl jsem si zase zavzpomínat.
Už na mě padal pocit té nostalgie. Zahleděl jsem se do dáli. A ejhle, onen kámen byl na světě a já vyrazil přímo k němu. Jakmile jsem s němu dorazil, ulezl jsem na něj tak, jak tomu bylo kdysi. Kdysi, když zde se mnou byla Neyteri.
Zavřel jsem oči a vše si znovu a znovu přehrával. Nechal jsem pocitům volný průběh. Všechny se mi vracela a já si je až moc dobře pamatoval. S jemným vánkem jsem jako by snad i slyšel její hlas. Otevřel jsem oči a srdce se mi rozbušilo ohromnou rychlostí. Šla za mnou? Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nikde nebyla.

// Vrchol Narrských kopců

Život byl neuvěřitelně přívětivý. Asi tak jako vždy. Nebylo pochyb, že návštěva u něj, byla prostě příjemná a dokázal bych u něj vydržet nad celé dny. Možná bych tady mohl přijít častěji. Na takový relaxační den dva. Asi bych si na tohle lehce zvykl. Načež jsem doufal, že mě jednou opravdu provede jeho jeskyní. Nevím, proč mě odmítl teď, ale slíbil mi, že mě tam jednou vezme. Hm, vezme. Jen aby. Možná až bude má duše trošku někde jinde. Tohle mě trošku děsilo, ale jestli tomu tak mělo být, tak ať. Neměli bychom se obávat budoucnosti a já byl teď v postavení, kdy to bylo nepřijatelné. Hlavně už jen z toho důvod, jakou jsem měl za sebou minulost a z čeho jsem se dokázal dostat. Jediné co jsem nedokázal, bylo to, abych o tom s někým mluvit. Dodnes jsem si o tom s nikým nepopovídal a to byla možná ta chyba. Tak rád bych Neyteri jednou všechno řekl. Jenže jak? Vždyť by utekla a už se nikdy nevrátila. Nevěděla, jaký jsem byl. Ví jen to, jaký jsem teď. A to pro mě bylo velice výhodné postavení. Jenže nejsem vůči ní tak nějak netaktní?
Zamyslel jsem se a přitom se znovu ocitl v Narrských kopcích. Asi to bylo opravdu vůči ní sprosté. Ale mí zarputilost mě jen usvědčovala v tom, že jí to říct prostě nemůžu, pokud si jí chci udržet. Co bych dělal, kdyby mě opustila? Byla první vlčicí, s kterou jsem měl vážnější vztah. Nemohl jsem počítat předešlé, protože to nebyly opravdové vztahy, založené na lásce a důvěře. Už teď se mi po ní stýskalo a chtěl jsem jí mít u sebe. Jenže jsem musel vydržet. Tohle nám jen prospěje a nebudeme na sebe takoví ostří. Vždy tyhle chvíle oddělenosti nám jen prospěly. Můžu být vděčný, za to že jí mám. Byl jsem od ní odloučený pouhých pár hodin a už jsem se chtěl vrátit k ní. Snad jí to jednou dokážu říct. Doufal jsem, že ano. Hrozně by mi pomohlo, kdybych věděl i názor někoho jiného, než jenom své přesvědčení.

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

// <--- Narrské kopce

Postupoval jsem dál a pomalu se vymotával z menších kopců. Bylo těžké tyto kopce vždy zdolat, ale jakmile jsem našel to správné místo pro cestu, byla cesta dosti rychlá. Moc dobře jsem si pamatoval na cestičku, která vedla tím snad nejvíce příkrým svahem, ale za to rovnou až na vrchol. Mám na něho spoustu otázek. Doufám, že mě Život příjme. Potřeboval bych si s ním promluvit. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se najít přesně tu cestu, kterou jsem měl někde v mysli uloženou. Moc dobře jsem věděl, že tohle bude zdlouhavá cesta.
Pod tlapkami se mi začaly objevovat i různé obrazce, které měly různé barvy. Od rudé až po nějakou světlejší oranžovou. Kameny byly tímto celé poseté, jako by právě těmito kameny proudil již samotný život. Vypadalo to jako malé a nepatrné cévky, které se táhly dál do vrcholu tím směrem zesilovaly. Tohle mě vždy uchvátí. Pozoroval jsem samotný vrchol. Jako by se mi snad sám od sebe vzdaloval. Byl tak daleko, ale zároveň tak blízko. Všechno to okolí to vše moc zkreslovalo. Zvedl se dokonce menší vítr, který mi do očí chrstl jemný písek. Okamžitě jsem oči zavřel a snažil se jej dostat ven. Dalo to dost práce, ale po nějaké době mi všechen písek z očí vyplavily malé slzičky, které se automaticky spustí, když se do oka něco dostane. Co se to děje? Že by mě Život nechtěl k sobě přijmout a proto mě varuje už teď? Nikdy předtím jsem si totiž písku nevšiml a rozhodně se mi nedostal do očí tak jako teď. Vítr náhle ustál a zavládlo ticho. Prapodivné ticho. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat dál a zkoušet to znovu. Ta cestička tu někde musí být. Zopakoval jsem si v mysli.
Vůbec mě nepřekvapilo, že tyto kopce jsou stále holé. Vegetace byla ta tam a nic nového zde za tu dobu nevyrostlo. V dáli jsem uviděl malý keřík, který mi byl více než povědomý. Je to totiž jeden z mála keřů, který dokáže v tomhle nehostinném prostředí přežít. Rozešel jsem se tedy tím směrem. Věděl jsem, že poblíž něj už bude nějaká ta stezka.
Dorazil jsem až ke keříku. Vyvěrala u něj voda. Nebylo jí moc, ale takové minimum, aby si keř vzal pro svou potřebu. Jestli je zde vody tak málo, divím se, že je zde vůbec tento keř. Ale byl pro vlky jako menší záchytný bod. Vlastně jakýkoliv keřík zde byly záchytné body. Obešel jsem jej a uviděl již vyšlapanou a pro mě známou cestu vlků. Pousmál jsem se a následoval směr stezky. Žilky v kamenech hrály různými barvami a bylo až neskutečné, jak krásný úkaz tohle byl. Byly širší, než ty, na které jsem narazil pod kopci.
Srdce mi začalo bušit ještě rychleji, než jsem byl zvyklý. Začínal jsem být mírně nervózní z našeho setkání. Přeci jen to byl někdo, kdo věděl téměř vše. A nebo ví opravdu úplně všechno? Těžko říct, ale věděl o mě hodně věcí.
To už jsem byl na samotném vrcholu. Jako na zavolání se objevil nádherný klenoucí se most. Musím se rychle dostat na druhou stranu. Vím, že tam má sídlo, ale nikdy mě nepustil až k němu. Rozklusal jsem se k mostu. Přes něj jsem šel ale raději opatrně, jelikož se znovu zvedl silný vítr, který mi šlehal do těla velkými nápory a všude vířil písek. Jen co jsem položil tlapku na protější stranu mostu a měl zase pevnou půdu pod tlapkami, Život sám stál přede mnou. Zůstal jsem oněměle stát. Veškeré pochybnosti a prapodivné pocity byly pryč. Cítil jsem se klidný a plný míru, jako by to všechno způsoboval právě samotný Život. Bude to jeho přítomností. Všechno bylo pryč a já se po velice dlouhé době cítil zase jednou svůj a milován. Jako by má duše zapomněla na to všechno, co bylo součástí mé minulosti. Zde se má duše vznášela a byla v rozkoši. Chci tu zůstat! Navždy zde chci zůstat. Tyto pocity jsem cítil jenom zde. Vše jsem viděl v jasném světle a vše nabývalo nových hodnot. Nebylo pochyb, že zdali zde vládne taková pohoda, určitě zde zůstalo více vlků.
Usmál jsem se na Života. Byl pořád stejný. Ten vlk se snad nikdy nezmění. Jeho bílá srst působila velice čistým a mladistvým dojmem. Zatím co tlapky ukončovaly jeho tělo černou barvou spodní část těla, tedy břicho a hruď byla celá do modré barvy.
Pohledem jsem sklouzl ještě níže. Jeho drápy jsem vždy obdivoval. Jelikož vypadaly, jako by to byly průhledné a nabroušené žiletky. Zvedl jsem pohled a zadíval se do průzračných tmavě modrých očí. Znovu mě to na okamžik zarazilo. "Vítej příteli."
Začal Život sám. Pokynul jsem hlavou na pozdrav a mírně se mu uklonil ve znamení, že jej plně respektuji. "Moc rád tě zase vidím, Živote." Začal jsem v hlavě přemýšlet, jak dlouho jsme se zhruba neviděli. Ale u něj bylo tak dobře, že bych zde zůstal na věky a klidně mu zde sloužil. Mám pocit, že jsem zde byl, když jsme ještě nebyli v Borůvkové smečce. Život jenom pokynul hlavou, jako by snad tušil, o čem jsem právě přemýšlel. A asi by to nebylo nic zvláštního. Vždyť on sám naděluje magie, proč by je nemohl i ovládat?
Abych ho zde nenatahoval nějak dlouho, rozhodl jsem se mluvit dál. Taky totiž čekal, až se vlastně vymáčknu. "Živote, vím, že jsi mi už několikrát pomohl. Jsem ti za to moc vděčný. Díky tobě jsem rychlejší a dokonce silnější. Má fyzická kondice se zlepšila, že tomu sám nevěřím." Na okamžik jsem zmlkl, abych mu dal čas a hlavně i sobě. Musel jsem si vše promyslet. Bylo mi to sice hloupé jej znovu prosit o to, aby mi pomohl ohledně fyzičky. Sílu jsem měl snad na svém samotném imaginárním maximu. Přeci jen si myslím, že je ještě stále co zlepšovat. "Přesto všechno, bych tě moc rád poprosil, zdali bych přeci jen nemohl být rychlejší." Vždyť on určitě věděl, co přesně chci a co potřebuji. Mé tělo prošlo velkou změnou od té doby, co jsem dorazil na Gallireu a setkal se s ním. "Nevidím v tom problém Morfeusi. Ty sám moc dobře víš, co za to chci." Kývl jsem souhlasně hlavou. Bylo mi jasné, že za darmo nic z toho nebude. Tlapkou jsem směrem k němu přisunul plno květů. Byly to různé květy, od vlčích maků, po pomněnky. To všechno Život sbíral a já mu to s radostí dal. Sám mi kdysi vysvětloval, na co tohle potřebuje. "Snad to bude stačit na pár dovedností. A magie, neporadil bys mi?" Zauvažoval jsem, jaká by byla pro mě vhodná. Měl jsem jich už dostatek, přeci jen by se mi možná ještě nějaká hodila. Život se na mě krátce podíval. Přimhouřil oči a následně se hluboce nadechl. Než vůbec něco stačil říct, přisunul jsem k hromádce květů další pořádnou náruč květin a k tomu několik mušliček. S úsměvem vydechl a začal mluvit. "Ty víš jak na mě Morfeusi. Když nad tím přemýšlím, dle mého uvážení a dle tvé povahy, by se ti mohla hodit magie předmětů."
Jenže já o takové magii téměř nic nevěděl. To vlastně o všech, které jsem měl, ale časem jsem zjistil, na co jsou. Přikývl jsem tedy Životovi. "Dobře, souhlasím." Jednou bych chtěl vidět, jak čaruje a kouzlí s květinami, které mu zde nosíme. Život jenom zavrtěl hlavou, jako by zase věděl, nad čím přemýšlím. Možná to i odtušil z toho, že jsem se na okamžik zasněně díval na jeho jeskyni. "Na to je příliš brzo. Ale jednou ti to ukážu." Odpověděl mi Život a postavil se ve znamení odchodu. Jen abych nebyl dříve mrtvý. Pousmál jsem se na něj. "Děkuji." "Pozdravuj ode mě Smrt." Pokynul jsem k němu hlavou a opatrně přecházel pískovcový most. Jenže já měl opravdu pocit, že k němu se dostanu leda tak mrtvý. Možná to tak i myslel. „Ještě je čas.“ Tak zněly jeho slova. Zamyšlen jsem se vracel, abych mohl navštívit Smrt.

// ---> Narrské kopce

// <--- Sarumenský hvozd

Hranice našeho lesa jsem opustil. Ještě jsem se ohlížel za sebe. Vůbec jsem nevěděl, jestli jsem udělal dobře. Každopádně si ale od sebe s Neyteri musím odpočinout, to bylo jednoznačné. Vždyť jsme po sobě jenom štěkali. Buď jsem byl naštvaný já, proto co řekla. Anebo se naštvala ona, pro to, co jsem řekl já. Bude to tak nejlepší. Jako vždy nám toto krátké rozloučení určitě pomůže.
Rozklusal jsem se směrem ke kopcům. Už z dálky vypadaly krásně. Den byl zase u konce a noc padla na celé území Gallirey. Byla to tak krásná zem. Kopce. Poznamenal jsem si pro sebe a přitom pomalu postupoval dál. Bylo až neuvěřitelné, že právě Život máme na souseda. A docela dobrého. Ještě si na nic nepřišel stěžovat. Neměl taky na co, byli jsme spořádaní a nedělali nikde binec.
Kopce byly jako vždy, prostě holé. Nikde nic moc nebylo. Skály a skalní přesily, které byly ošlehané od větru, který zde často panoval. Byl docela silný, leč teď nejspíše někde odpočíval. Mírné stoupání mi téměř nevadilo. Bylo možná dobře, že jsem vyrazil právě v noci. Nebylo takové nepříjemné horko. Slunce mi nemohlo vypálit srst, tak jako se o to vždy pokoušelo a já mohl poklidně cestovat. Sice vzduch nebyl o moc chladný. Přišel mi snad až nepříjemně teplý. V lese jsem ani nezaznamenal, jak moc teplý vzduch kolem nás je. Přes den tady muselo být neuvěřitelné horko. A jelikož jsem vyrazil těsně po západu slunce, kameny byly ještě vyhřáté a nepříjemně mě pálily do tlapek.

// ---> Vrchol Narrských kopců

Obě dvě vlčice se velice rychle vytratily. Tak nějak jsem to i chápal, možná nechtěl vyloženě poslouchat nás rozhovor a hlavně Sheila si chtěla určitě projít les. Jakožto její nový domov. Snad se jí tady bude líbit. Ale myslím si, že náš les je opravdu pěkný a navíc velice rozlehlý. Vlci se zde nemusí až tak potkávat, jako v malých lesích.
Otočil jsem hlavu zpět na svou partnerku. Vůbec nepochopila, jak jsem uvažoval já. A vůbec jsem se neměl čemu divit. Prostě jejich uvažování nebylo normální. Na okamžik jsem se odmlčel. "Vůbec jsi mě nepochopila." Poznamenal jsem. Nechtělo se mi to znovu vysvětlovat. Vždyť jsem to právě teď řekl a měl jsem za to, že i dostatečně vysvětlil.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Když obě dvě vlčice zmizely, nastalo v lese zase ticho. Což bylo na jednu stranu fajn, protože stačí opravdu málo a les vypadá prázdně, i když v něm rejdí vlci.
Nakonec mě přeci jenom vybídla, abych tedy vyrazil a stihl se vrátit do zimy. Ušklíbl jsem se na ní. "Budu se snažit se co nejdříve vrátit. Smrt je ale až na severu. Nějakou tu chvíli mi to potrvá." Postavil jsem se a přitom jsem moc dobře věděl, že mi to potrvá pěkně dlouho. Přistoupil jsem blíže a olízl jí přes tvář. "Opatruj se. Kdyby byl problém, víš jak mě přivolat." Zabořil jsem na okamžik hlavu do její srsti. Následně jsem se odtáhl a s úsměvem se s ní rozloučil.
Pomalu jsem se rozešel směrem ke hranicím. Nebyly daleko, takže jsem nemusel vůbec spěchat. Nabýval jsem dojmu, že to možná není až tak dobré rozhodnutí. Snad dělám dobře. Ale já sám bych své partnerce nebránil, kdyby chtěla zlepšit své dovednosti a vůbec celkové schopnosti. Když jsem si pomalu vracel čas zpět, na začátku jsem byl opravdu oproti ní velice nulový. Teď bychom se mohli rovnat, né-li že jsem na tom lépe. Pro mě toto bylo směrodatné. Vlčice přeci nemůže být na tom lépe, než její partner. I přesto všechno, bude lepší, když je zase navštívím. Celkově jsem u nich nebyl docela dlouho a mě to už chybělo.
Rovněž jsem to bral jako menší odpočinek. Otočil jsem hlavu. Les se za mnou uzavíral a já poprvé od doby, co jsme založili smečku, opouštěl náš les. S nervozitou až někde v krku, jsem jej opouštěl.

// ---> Narrské kopce

Set měl převážně pohled neustále zabodlý v zemi. Ale vnímala mě a to bylo hlavní. Bez jediného zaváhání mi potvrdila, že všechno platí. Popravdě se mi dost ulevilo. Kdyby Neyteri potřebovala, Set jí byla plně k dispozici. Ale to určitě každý vlk v naší smečce. Pro jistotu jsem se chtěl ujistit, že by jí alespoň jeden pomohl, když už jsem se nechtěl vracet do středu lesa a nahánět naše členy po lese a každého se ptát zvlášť. Setia byla po ruce, takže jsem to vzal tímto směrem.
Neyteri se vzápětí ozvala, že všechno zvládne sama, a kdyby potřebovala, řekla by si sama. Nedovolil jsem si alespoň úšklebek. Nelíbilo se mi, že poslouchá náš tichý rozhovor a ještě tak, že na něj odpovídá. Bylo to nedůstojné a mně to dost vadilo. Celkově poslouchání cizích hovorů jsem neměl rád.
Setia se na mě podívala za celičký rozhovor poprvé. Přetočil jsem oči v sloup, aby to viděla klidně i má partnerka. Měl jsem to řešit myšlenkami. Set by mi sice asi neodpověděla, ale mohla by přikývnout. "Prvně jsem se chtěl zeptat někoho, kdo je trošičku schopný. Kdyby Set řekla, že by ti nepomohla, neodcházel bych." Dodal jsem zhrublým až trošku uraženě znějíc hlasem. S vlčicemi to bylo vážně těžké. Nic jsem jim nelíbilo, všechno co vlk udělal, bylo špatně. Tak pak se nemají čemu divit, že reagujeme tak jak reagujeme.
Postavil jsem se a krátce se podíval na vlčici. "Vítej. Les nabízí mnoho překvapení, a pokud půjdeš tady se Setii, určitě ti mnohé z nich ukáže." Kývl jsem již velice formálně hlavou a věnoval spíše pohled své partnerce. Jak by mi bylo dobře, kdybych byl sám. Povzdechl jsem si a přitom k ní přišel o něco blíže. Chvíli jsem počkal a následně se pustil do rozhovoru. "Chtěl jsem ti to říct. Ale nebyl prostor k tomu, abych ti to mohl vůbec nějak naznačit." Začal jsem zprvu trošku odměřeně, ale snažil jsem se neznít naštvaně. Jako bych už vážně nemohl nikdy nikam odejít. A to chci jen za Životem a za Smrtí. Nic víc. Ona to moc dobře ví, nechodím jako ona, kde má hned kolem sebe plno vlků. Protočil jsem pomyslně oči. "Chtě jsem se ujistit, že tu nebudeš sama během mé nepřítomnosti. Ale když ti to tak hrozně vadí, mohu zůstat v lese." A paty nevytáhnu z lesa dřív, než chcípnu a mou mrtvolu hodí do řeky. Poznamenal jsem si sarkasticky pro sebe.
Možná bylo na čase, abychom si i od sebe zase na chvíli odpočinuli. Přeci jen, když jsme pořád spolu, něco jí vadí. Takhle bude mít hodně času přemýšlet a já také.

Vlčice na nic nečekala a pustila se do odpovědí. Tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Pousmál jsem se na ní ve znamení, že pokud je nervózní, není důvodu, aby tomu tak bylo. Měl jsem za to, že jsem nevypadalo jako žrouti hlav, nebo něco podobného. Sic jsem měl občas velice nečitelný výraz, ale to bylo většinou ovlivněno náladou či zamyšlením. Tak tomu bylo i teď. Jakmile i z tváře vymizel úsměv, na tváři jsem měl neurčitý výraz a jednoduše poslouchal. Jako zázrakem vlčice se smečkou měla zkušenosti. Bylo to takové malé bezvýznamné plus. Určitě to bylo ale lepší, než aby netušila vůbec o chodu. Předpokládal jsem tedy, že je j všechno ohledně chodu jasné a nebude nějaké vyloženě problém či konflikt, který by mohl nastat. Ale i to se může stát. Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch jsem v plících na okamžik zadržel a poté jej velice pomalu vydechl.
Vypadala velice mladě. Možná mi to jenom přišlo, anebo vlčice měly ten dar a vypadaly prostě mladě oproti vlkům. Z její tlamy zazněly tedy oslova ohledně předešlých smeček. Minulost mě nijak moc nezajímala, a proto jsem se ani neptal, proč ze smeček odcházela. Pokud sama odcházela. Možná se na to zeptá Neyteri, ale já ne. Já sám nebyl v mládí zrovna nejlepší. Smečky jsem tady prostřídal a měl problém s autoritou. Tohle se ale na stará kolena změnilo. Storm byl hlavně dobrý alfákem.
Následující otázka, která ode mě padla na ní, byla zodpovězena. A pro mě opětovně kladně. Nijak se nezmiňovala o vlčatech nebo o něčem takovém, co tady nebylo a to pro ní bylo další malinké plus. Podíval jsem se na Neyteri a pousmál se na ní. Vlčice to byla statná a nebála se nejspíše dělat cokoliv. Což bylo dobře. Nebála by ses obcházet území jo? "Dobře." Pokynul jsem hlavou.
Následující otázky byly od Neyteri. Nechal jsem vlčici znovu prostor k tomu, aby se vyjádřila. Odpovídala pro mě opravdu přijatelně. Neměl bych s ní nejspíše žádný problém, jenže jsem chtěl raději počkat i na vyjádření Neyteri. "Tvé odpovědi se mi docela dost zalíbily. Argumenty máš opravdu dobré a tak si nemyslím, že by zde měl být nějaký větší problém ohledně přijetí." Pro jistotu jsem se ale podíval na Neyteri. Hned jsem ale pohled stočil k Setii. Málem bych zapomněl, že sedí u nás. Byla celou dobu potichu. Přešel jsem pomalým krokem k ní a nechal vlčicím prostor, aby se jí Neyteri případně doptala na nějaké nejasnosti.
"Set?" Oslovil jsem jí, protože její hlava byla skloněná a tak jsem netušil, jestli rozmýšlí anebo je v nějakém svém rozjímajícím stavu. Posadil jsem se vedle ní a přitom sledoval vlčice. Abych to nějak urychlil, dal jsem se rovnou do onoho úkolu. "Set, hrozně rád bych na nějakou dobu opustil les. Chtěl bych zajít zase k Životu a možná i ke Smrti. Má prosba je, zdali bys nepomohla během mé nepřítomnosti Neyteri. kdyby náhodou potřebovala, víš jak to myslím." Usmál jsem se na ní a přitom doufal, že mě neodmítne.

Přivítání dopadlo docela dobře. Myslel jsem si to a usuzoval jsem z toho, jak byla Setia v klidném režimu. Nejspíše se opravdu nic nestalo a les stál. Stál! Jste fakt šikovní. Poznamenal jsem. Nebyli v našem lese dlouho a ve své roli už vůbec ne. Tak jako my. Novopečené alfy, které se snažily konat tak, aby bylo všem vyhověno. Skoro všem. Takže úkolu postarat se o les se zhostili opravdu skvěle. Nebylo pochyb, že Newlin někde po lese pobíhá a nejspíše ještě vykonává svou práci. Možná sedí někde na druhé straně lesa a hlídá hranice. To asi nebylo moc pravděpodobné, jelikož byl opravdu hodně akční a představa, že sedí na zadnici a jen čeká, nebyla moc reálná.
Uvědomoval jsem si, že když budeme potřebovat, jsou zde vlci, na které se můžeme opravdu spolehnout a díky tomu mi spadla část kamene ze srdce.
Seria prohodila nějaký ten vtípek na Newlinův účet. Zazubil jsem se na ní, protože to určitě nemyslela ve špatném slova smyslu. Nikdy ale nepodceňujme nepřítele. Jakmile jsem dořekl tuhle myšlenku, uvědomil jsem si, že tento vlk není žádný nepřítel. Hm, tak nikdy nepodceňuj Newlina? To už znělo opravdu mnohem lépe.
Než jsem stihl dokončit svou myšlenku a svou maličkou prosbu, která byla spíše větší prosba, Neyteri se už vyštráchala z lesa. Usmál jsem se na ní. Vypadala perfektně a sic si až tak moc neodpočinula, určitě jí to jen prospělo. Set se pustila do rychlého představení, kdo je kdo. Ono než jsem stačil odpovědět na otázku vlčice, už jsem byl představen v podání Setii. Hm, hm, je rychlá. Pohled jsem tedy stočil na vlčici. Vše bylo zahájeno a my se mohli pustit do takové té formální části a to vyptávání, vyptává a vyptávání na nesmyslné otázky, které téměř každý zná, jenže jsou zapotřebí a neměly by se vynechat.
V rychlosti jsem chtěl ještě tmavě hnědému či rudému kožíšku poděkovat. "Skvělá práce Set." Poděkoval jsem jí tak trošku po svém. Doufal jsem, že hned neodejde, protože jsem se s ní chtěl stejně na něčem ještě dohodnout. Chtěl jsem vyrazit hned, ale když je tady zájemce, pokusme se ho rychle vybavit.
"Takže Sheila?" Oslovil jsem vlčici, abych se ujistil, že její jméno říkám ve správném tvaru či vůbec, jestli jsem ho správně zaznamenal. "Předpokládám, že ses s naší členkou už o něčem bavila. Provedeme tě takovými formalitami." Můj pohled zvážněl. Teď totiž přicházela ta část, kdy nejde až tak o kamarádičkování, ale o tom, rozhodnout se správně pro obě strany. Tak jako si Neilynn? Myslela, že tady je snad samá partička kamarádů. Zavrtěl jsem nesmyslně hlavou a raději se do toho pustil.
"Máš sama nějaké zkušenosti se smečkou?" Zněla moje první otázka. Takhle věc mě vždycky hrozně moc zajímala. Rovněž jsem se pootočil na Neyteri, abych jí dal prostor taky pro nějakou otázku. V hlavě jsem si střádal další a další. Jenže to šlo mnohem hůř, když jsem měl v hlavě jen cestu k Životu a ke Smrti. Chtěl jsem vyrazit, ale vlčice mě předběhla, než jsem stačil opustit les. "Čím myslíš, že bys byla pro nás prospěšná?" Dodal jsem nakonec a zadíval se na vlčici.

// Napíšu zítra, dneska už nebudu mít možnost být na pc (pardon)

// S. skalisko - chvíli mi to trvalo, neměla jsem náladu moc psát.

Vyklouzl jsem ven ze skaliska. Neyteri mi byla nejspíše v patách. Na naše území padla noc a všude byl veliký klid. Buď se navzájem pozabíjeli, anebo to dotáhli k dokonalosti. Nepochyboval jsem o svých členech. Spíše jsem měl jenom špatné myšlenky, které se mě držely. Nebo nápady? Měl jsem pocit, že Setia je schopná vlkům podpálit ocasy a zároveň, že Newlin je schopný je všechny olízat. Všechny do jednoho. Jako přátelské gesto to je super, jen jsem si nebyl jist, co na to řeknou cizí vlci. Ale určitě nikdo nepřišel. Stihl by někdo přijít za jeden jediný den? Určitě ne.
Pomalu jsem zamyšleně seskakoval z jedné skály na druhou, až jsem se dostal na zem. Nijak jsem nepospíchal. A proč taky. O les bylo postaráno a nikde se neozýval žádný křik. Vypadalo to slibně. Měli jsme spoustu času, ale Setii bychom stejně měli najít jako první.
Hlavou mi proplouvala další myšlenka. Vždyť já vím, chystám se k němu už nějakou dobu. Ale nebyl čas. Všechno to zařizování ohledně smečky, další členové a tyhle věci, mě hrozně brzdily. Chtěl jsem zase jednou navštívit Života a hlavně i Smrt. Ta totiž bude z mé návštěvy velice nadšená. Minule mi málem ukousla ocas. Řvala po mně, že jsem se ještě dvě další území od Jedlového pásu ohlížel, jestli za mnou nevypustila nějakou smrtelnou smršť. Neměl bych jí tak provokovat. Ale řekla si o to sama. Vždyť mě vždycky začne provokovat ona. Jejími řečmi, které jsou nemístné. a to Život, ten měl trošku jinou úroveň. Na nic se neptal, protože všechno věděl dopředu. Vždy mi udělal službičku a to bez řečí. Už bych k němu měl jít. A to jsme byli snad o území či dvě vedle něj, Byl to náš soused. Ale ke Smrti jsem to měl dál. Přes celou Gallireu a ještě k tomu, pod horami, které byly pomyslnými hranicemi.
Rozešel jsem se ledabylým krokem vpřed. Nechtěl jsem Neyteri nic říkat. Né teď. Byla by leda tak naštvaná a nikam by mě stejně nechtěla pustit. A to, že Setii bude ještě potřebovat, o tom ani nemluvě. Mezitím co já budu pryč, se ti členové budou hodit. Poznamenal jsem si pro sebe a přitom se na ní otočil.
Zachytil jsem pach Setii. Takže žije. Pousmál jsem se a přidal trošku do kroku. Mířil jsem někam k hranicím. Nejspíše je hlídá a sedí u nich. To se až takhle ohlídat nedá ne? Mírně jsem se ušklíbl, jsem, když ucítil i další pach. Cizí pach, který patřil, kdo ví komu. Tak proto je u hranic. O to víc jsem byl na ní pyšný, že už s někým bojuje a nás nijak neupozornila. Nejspíše všechno zvládala bravurně. O nedlouho jsem dokonce uviděl i tmavě hnědý až tmavě rudý kožich. Zavrtěl jsem zvesela ocasem.
"Ahoj Set." Zvolal jsem na ní a přitom přešel do kroku. Pomalým až plahočivým krokem jsem k ní přišel. Zastavil jsem se nějaký ten metr či dva od ní. "Hlásíme svůj návrat. Doufám, že jste nic nepodpálili." Myslel jsem to ze srandy, ale přeci jen, jeden nikdy neví. Usmál jsem se na ní a přitom jí byl vděčný, že byla tak ochotná a společně s Newlinem toto pohlídala. Měl jsem na ní ještě jednu prosbu. Jenže Neyteri se blížila až moc rychle a já nestihl nic víc říct. Takže jsem se na ní krátce podíval a rychle prohodil. "Mám na tebe ještě jednu prosbu. Ale to až za chvíli." Mrkl jsem na ní a přitom pohodil hlavou za mě, kde byla Neyteri. Jí to řeknu později. Snad mě Set nepošle do háje.
Pohledem jsem sklouzl do strany. Na okamžik jsem spočinul očima na vlčici a jen zamrkal. No páni. Měla docela slušný kožich. To šlo ale tentokrát stranou. To tu opravdu někdo přišel? Za jeden jediný den? "Zdravím?" Řekl jsem překvapeně a zpět pohlédl na Setii.

Spokojeně jsem si zamlaskal. Sice asi měla pravdu, kdyby mi všechno řekla, nebyla by to taková zábava. Zároveň by mi ale neskutečně ulehčila práci a já bych věděl, co všechno chce ještě prožít. Snažil bych se to zvládnout co nejdříve, aby byla spokojená a vše stihla. Jenže než jsem se nadál, náš den nejspíše končil. Neyteri to táhlo do lesa, zatím co já se konečně uklidnil a byl bych ochoten ležet další dva dny nejméně. Polovinu našeho času jsme strávili štěkáním po sobě a poslední chviličky jsme na sebe zase jako miliusové. "Už se chceš vrátit?" Mírně jsem se nadzvedl, abych jí uvolnil tělo. Zamžikal jsem víčky a podíval se ven z úkrytu. Na les padalo nepatrné šero. Blížila se další noc. Mohli jsme to nechat tak a vyrazit ráno. Na druhou stranu, pokud Setia je v lese sama jen s Newlinem, asi by si ráda taky odpočinula.
Postavil jsem se a posadil se vedle Neyteri. Koukal jsem se ven někam do neznáma. Les nás potřebuje. Když budeme potřebovat my jeho, co pro nás udělá on? Ale odpověď jsem znal. Poskytl nám domov, poskytl nám skálu, vodu a přísun jídla. Tím se nám les odvděčil. "Jak zvláštní? Myslíš, že s něco děje?" V hlavě mi běžela zase představa, jak Setia pálí ocas vlkovi. Jenže tentokrát měl ten vlk podobu a to Newlina. Hm, možná by mu to neuškodilo. Trošku by se proběhl.Neměl jsem tak dobré vnitřní pocity, abych poznal, že se něco někde děje. Já byl tak klidný, jako nikdy předtím. Vyrovnanost a vnitřní klid, tyhle dvě věci, mi vždy chyběly. Vždycky mě doprovázely jen agrese s neurvalostí.
"Máš na mysli Survaki? Dalo by se říct. V rámci mezí, snad ano." Mírně jsem pokrčil rameny. Nedalo by se říct, že to všechno proběhlo tak jak bych si přál. Ale vyloženě pravdu jsem jí taky říct nemohl. O Survaki jsem se občas zmiňoval vždy v dobrém. Nechápu, co se jí stalo. Je divná. Chová se divně, je tichá a celkově. Není to ona. Znovu jsem měl před očima obraz malého a hlavně šťastného vlčete v její podobizně. Taková totiž kdysi byla. Šťastná. Možná potřebovala čas. Všechno to vstřebat, to že opravdu žiji, leč mě asi často pokládala za mrtvého. To co je opravdovou skutečností a co je jenom lež.
Postavil jsem se na tlapky. Blížila se noc a my už bychom měli opravdu vyrazit. "Tak pojďme najít Newlina a Set. Snad budou v pořádku." Dodal jsem a ušklíbl jsem se. O Setii jsem se ani tak moc nebál. Spíše jsem se obával, že ublíží Newlinovi. Je přeci jen mluvnější vlk a ona mi přišla jako vlčice s menší trpělivostí. Udělal jsem několik kroků a pomalu se blížil ke skalním převisům.

// S. Hvozd

Jemně jsem jí drbal na bříšku a přitom doufal, že jsem zažehnal ono téma, které tady viselo ve vzduchu. A v hlavě jsem měl ale celou armádu pochodujících myšlenek, které kráčely v řadě za sebou a postupně se dostávaly do centra dění. Mohlo mě to napadnout. Tikají ji takové ty hodiny. Možná je má v břiše. Na okamžik jsem ucukl tlapkou. Prohlédl jsem si její pohublé bříško a následně přiložil hlavu do jeho středu. Žádné tikání, pouhé kručení ve znamení hladu. Žaludek musela mít prázdný už nějakou tu dobu. Jenže, kde jinde by ty hodiny, takzvané biologické měla? Břicho bylo nejspíše prázdné a na tak velké hodiny by v něm stejně nebylo místo. Možná má nějakou zmenšenou verzi. Odlepil jsem hlavu od bříška a narovnal se vsedě. Zkoumavě jsem si jí prohlížel a hledal nějaký náznak onoho předmětu.
Na okamžik jsem se zarazil pohledem v jejích očí. To jako vážně chce ty malé smradlavce? Tak to totiž opravdu vyznělo. Něčeho jsem si všiml v jejích očí. Hej! Hej co to je! Našel jsem to, co jsem hledal. Její hodiny byly ukryté v očích. Vydlubni jí oči! Ale to bych už asi opravdu přehnal. Jemně jsem se odtáhl a položil tlapku zpět na její bříško. Aniž bych si to uvědomoval, docela jsem tlačil tlapou a tak mohl způsobit i nějaké menší ranky. Tlapkou jsem kmital sem a tam a tam a sem. Pokud bych nepřestal v čas, asi by byla bez srsti.
"Já… já nevím." Podle mě jsem nebyl správný typ vlka na předávání vlastních genů. Užít si či pošpásovat, to bylo pro mě, ale takový závažný krok? A rovněž nejsem schopný se dělit o tebe. Poznamenal jsem si pro sebe a přitom jí přestal tak neurvale drbat. Tlapku jsem nechal ležet na jejím břiše. Možná tohle byl ten problém, který musel můj otec podstoupit. Byl bych stejný? Přeci jen, co když se i on nechtěl dělit o matku? Tohle bylo vážně velice zajímavé a mě by docela zajímala pravda.
Zahodil jsem to za hlavu. Stěžovala jsi, že je málo obklopována mými komplimenty. "No to já si taky na žádné nepamatuji. Dokonce se musím chválit sám, abych nějakou pochvalu vůbec dostal." Řekl jsem s úsměvem, ale stále jsem se necítil jaksi ve své kůži. Mírně jsem jí roztáhl zadní tlapky a přitom se tam pomaličku vkradl. Postavil jsem se nad ní a následně jí zalehl vlastní a to opravdu těžkou váhou. Vždyť ty víš, že jsi pro mě všechno. Ale těžce se mi o tom mluví. Nebyl jsem nikdy dobrý řečník. Už jen to, že jsem sebou málem fláknul, než jsem se jí vlastně zeptal na partnerství, mluvilo za vše.
Naše bříška se krásně dotýkaly. S každým mým nádechem jsem to její surově přimáčkl více do podlahy. No co, nechtěla vydru a tak si hoví v mém banděru. Usmál jsem se a párkrát jí olízl přes tvář.
Jakmile ale upozornila na tlapku, letmo jsem jí zkontroloval. Ouč. Pohled sem na okamžik směřoval na tlapku a vzápětí na Neyteri. "To já jen tak… je pořád na svém místě, jen nejde vidět." Strčil jsem tlapku pod její hlavu, aby jí neviděla. Vlastně ona jí už neviděla. Jak se to k sakru ovládá. S Inay to docela šlo, proč to teď nefunguje?
Naštěstí její přání nebyly až tak těžká. Dokonce jsem dokázal něco splnit. "A to je vše? Žádná další? Tak to mám vyhráno." Zazubil jsem se na ní a ukázal jí tak blýskavé perličky v mé tlamě. Jestli je to vážně vše, jsem spokojen. Nechce šplhat po Makču Pikču. Úlevně jsem si položil hlavu na její miniaturní hrudník a následně jí zabořil do srsti na krku.

Začínal jsem si uvědomovat, že jsem svou reakci opětovně přehnal. Nikdy se nepoučím. Vždycky musím prvně vybuchnout a pak až si uvědomit, jak moc jsem se špatně zachoval. A přesně tohle byla další situace. Zase jsem přehnal něco, co mohlo vyjít vlastně v humornou grotesku. Místo toho jsem ležel nakvašený a zaobírajíc se nějakým chlupem, který na mě ani není tak bílý, jak ona je slepá. Tupče. Jsi strašný tupec. Koutkem oka jsem začal šilhat jejím směrem. Nemohl jsem se na ní věčně zlobit, jenže ona mě vždycky něčím tak naštvala a mou krev tak vyvředila, že jsem nebyl nikdy v klidu v její přítomnosti. Stačil její jediný pohled či slůvko a hned jsem mohl krví zalévat rostlinstvo kolem mě. Ještě že mé tělo je tak pevné a odolá tak prudkým vzrůstům tlaku. Olízl jsem si přitom čumák a zíral směrem ven, jestli za mnou přijde sem do společně místnosti, anebo jestli na sebe budeme hulákat přes celou skálu. Kdybych se měl omlouvat za své chování, nedělal bych nic jiného, než se jenom omlouval.
Jediné co jsem uslyšel, bylo hulákání ve smyslu, že je to přeci jasné, jak to myslela. A jak? Tak mi to vysvětli! Jakmile jsem ale uslyšel dodatek, konečně mi všechno docvaklo. Právě teď jsem byl velice rád, že není v mé přítomnosti. Měl jsem prapodivný výraz na tváři a dech se mi zarazil. Ona chce vlčata? Takové ty malé smradlavé koule? Pomalu jsem otočil hlavu do strany, neboli ke vchodu do místnosti. Uteču! Bylo to to první, co mě napadlo. Jenže bych utíkal kolem ní a jak jí znám, má dosti rychlé reakce a zastavila by mě. Co teď? Začal jsem se rozhlížet po jeskyni a hledat nějaký otvor, do kterého bych vlezl. Vyskočil jsem na tlapky a začal oňufávat stěny. Prosím, kde je něco jako únikový východ. Jenže žádná díra ve skále nebyla. Uteč! Štěklo na mě mé podvědomí a já moc dobře věděl, že by to bylo nejlepší. V zoufalství jsem začal hrabat tlapkami do země. Tak povol přeci!
Přestal jsem a zůstal zadýchaně stát na místě. Přemýšlej. Rozhlížel jsem se znovu po místnosti. Odpověz! Uvědomil jsem si, jelikož určitě čekala, co vlastně řeknu.
"O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel." Vrazil jsem po dokončení hlavu do nějakého průduchu. Jediné čeho jsem ale docílil, bylo to, že se mi tam sekla hlava. Nervózně jsem se začal škrábat ven. Naštěstí tlak povolil a já měl palici volnou.
"Ty chceš vlčata jo?" Můj hlas zněl už opravdu zoufale. Neměl jsem kam utéct a když jsem se otočil za sebe, všiml jsem si, že můj ocas je neviditelný. Blbá magie! No, i když. Kdybych byl neviditelný, mohl bych kolem ní projít. Popravdě jsem to ještě moc dobře neovládal. Měl bych jít k ní a pak pláchnout. Snažil jsem se vnitřně uklidnit a přitom působit sebejistě. Tlapky se mi ale klepaly, jako bych se šel vlčici poprvé dvořit.
Vyrazil jsem zpět k ní. Zastavil jsem se ve vchodu do chodbičky a nakoukl na ní. "Pořád ti říkám samé pěkné věci." Odpověděl jsem jí a přitom si uvědomoval, že snad nikdy jsem jí neřekl něco pořádného a pěkného. Na zdrobněliny mě neužilo a zároveň jsem nejraději oslovoval jménem. Vlastně je to má princezna. Jen nikdy jsem jí takhle neřekl. Šmoulinka a princezna. Usmál jsem se. Ale né na dlouho. Vybídla mě, abych jí přišel poškrábat bříško. A je to tady, uteč! Na tváři jsem měl vážně zvláštní výraz. Nejspíš ho na mě ještě neviděla. Posadil jsem se vedle ní a položil na ní tlapku, která byla vlastně neviditelná. Ups. Možná nervozitou zmizela, každopádně to vypadalo vtipně. Konec tlapky prostě nebyl, ale dotek cítit musela. Pozoroval jsem jí velice obezřetně s vykulenýma očima. "Tak jaké máš teda sny?" Snažil jsem se to zaonačit.

Nakvašeně jsem si hověl ve svém vlastním prostoru a byl spokojený se svou vlastní přítomností. Bylo více než urážející, na co mě upozorňovala. Ona moc dobře věděla, co nejvíce mě děsí na budoucnosti. Byla to jedna jediná věc a to stárnutí. Nikdy nemůžu zestárnout. Nechci být jako ti divní oplzlí staříci, kteří jsou osamocení a neumí už ani lovit. Představa to byla děsivá. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlel, jako teď. Už v rodné smečce jsme měli nějaké ty staré pardály. Raději bych měl zajít k Životovi. On mi poradí, jak se udržet mladým. A co to vlastně mělu? Vždyť já jsem mladý! To ona! Za všechno může ona! Snaží se mě ponížit, abych se cítil nechtěný, odstrčený. Ona zná mou minulost! Byla tam! Musí to vědět, jinak by se ke mně takhle nechovala. Určitě jí za mnou poslal můj otec! Ten prašivec. Znechuceně jsem se zatvářil a přitom zavřel oči. Chtěl jsem potlačil všechny vzpomínky na něj. Nebylo jich moc, za to mě obtěžovaly po celý život a já se jich chtěl zbavit.
Její argumenty nebyly pro mé ouška. Tohle byla slabá obhajoba na mě. "Taky jsi dříve byla více šedá než bílá." Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak sama měníš srst. A do mě se bude navážet?
Možná si to ani sama neuvědomovala anebo právě naopak, moc dobře věděla, jak tohle téma nemám rád. Jenže co určitě nevěděla, že jsem byl tím až tak posedlý, že jsem byl vážně rozhodnut odejít ze světa dříve, než budu, zela nemohoucí. Skok ze skály? Zahynutí při lovu? Vběhnutí do ohromného stáda? To stádo není až tak spolehlivé. Mohou mě pouze zmrzačit. A co pak? Nedoplazím se ani k okraji skály bez něčí pomoci. Tohle jsem neměl ještě tak nějak zcela vymyšlené. Utopení bylo až moc těžké, protože tomu se tělo automaticky brání. Spíše bych vypadal vtipně, než vážně. Takže zde zůstaneš sama, stařenko. Zvedl jsem pohled a zadíval se do šedých zad. Čelem seděla totiž k východu. Znovu jsem položil hlavu na zem a snažil se své klubíčko utáhnout ještě více, aby ze mě zbyl jen malý uzlíček. Zadní tlapky mi přečuhovaly a celkově to bylo dosti nepohodlné.
Za pomocí ozvěny musely být její slova slyšet až ven. Právě žvatlala něco o prťavém Morfovi v bílé barvě. Cože?! Ona mě někoho jiného? Říká mu Morfe a je celý bílý? Zabiju ho a všechny ostatní hned po něm! Naštvaně jsem se snažil vymotat z onoho klubka. Jenže mi to moc nešlo a tak jsem začal rovnou mluvit. "A tohle jsi myslela jak? Jaký malý, bílý Morfeus?!" Tlamou jsem si musel přidržet jednu zadní tlapku, abych tu druhou mohl vyprostit. Jakmile jsem se dostal z onoho uzlíčku, posadil jsem se. Né k ní čelem, ale zase zády. Povídali jsme si vlastně se stěnami. Hlasy se odrážely a všechny slova přinesly na místo určení.
Nakonec jsem se ale postavil. Rozešel jsem se směrem k ní a bez jediného doteku jsem proplazil kolem jejího těla. Ani jsem se na ní nepodíval. Jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem se zastavil uprostřed chodbičky. "Ty si mě nevážíš mnohem více, než já tebe." Odsekl jsem a za doprovodu ozvěny se vydal do společné místnosti. Koutkem oka jsem do ní nahlédl. Místnost byla volná. Co volná, byla celá prázdná. Nevím čím to je, ale poslední dobou, když jsme spolu sami, spíše se hádáme, než abychom si to užili. Vešel jsem do místnosti. Našel jsem si jeden malý koutek, kde byl strom nejmenší a tak si lehl. Odmítal jsem jí odpovědět. Dál jsem držel bobříka mlčení. Zaslechl jsem, jak se zmínila o jejích snech. Nic nejmenovala, pouze se zmínila, že má sny.
"To by mě zajímalo, jaké sny máš. Ještě jsi mi nevysvětlila toho bílého vlka." Možná to je její sen. Mít bílého vlka a říkat mu mým jménem. Což o to, alespoň jméno mám pěkné. Velice bych se divil, že ho vymyslel můj otec. Ten by se nezmohl ani na vlčata. A vůbec, určitě nejsme ani jeho. To by byl taky důvod, pryč by byl na mě takový, jaký byl. Ale nevysvětlovalo by to to, že by se tak choval jen ke mně.