Gallirea - Příspěvky uživatele

// Řeka Mahtaë

Vypadalo to na neúspěšný lov. Voda mě strhla a já byl unášen silným proudem někam do neznáma. Na poslední chvíli jsem se vzpamatoval a včas se dostal na levý bok řeky. O nedlouho se totiž objevil malý ostrůvek, který řeku dělil na dvě části. Jedna vedla do neznáma, a kdo ví, kde bych skončil. Levá strana vedla k Medvědí řece a jezeru. Nechtěl jsem ale jít podél řek. Proto jsem se chystal odpojit se a vpadnout na území přímořských plání. Byl jsem tak blízko domovu, až se mi to zdálo jako dálka.
Vzepřel jsem se ve vodě a snažil se zachytit. Po nějaké době se mi to konečně podařilo. Chtěl jsem ještě stihnout rychlý lov rybky. Možná dvou rybek, podle toho, jak velké budou. Zatavil jsem se na místě a zadíval se do hladiny. Věděl jsem, že tam jsou a ony věděly o mně. Přeci jen se po nějaké době odvážily proplavat a já začal cvakat zubisky.
Podařilo se! Na první cvaknutí jsem zachytil rybu. Vyhodil jsem jí okamžitě na břeh a rozběhl se za ní. Ulehl jsem k ní a začal jí vyloženě hltat a tak do pár vteřin nezbylo vůbec nic. Kosti mě škrábaly v krku a nepříjemně se v něm chtěly vzpříčit. Vše ale hrdlem prošlo a tak jsem se mohl vrátit zpět do vody.
Znovu jsem číhal a čekal. A ejhle! Další ryba a znovu vyhozená na břeh. Rozběhl jsem se pro ni a znovu jí začal drásat a hltat. Krev snad ani nestihla vytéct, protože jsem ryby snědl opravdu v pár vteřinách. Nakonec jsem se přeci jen vrátil pro ještě jednu. Po chvíli čekání se objevily dravější ryby, které lákala krev těch předešlých. Ulovil jsem si pěkně velký kousek, který jsem již docela v poklidu spořádal.
Rozhodl jsem se pokračovat dál. Napojil jsem se na Přímořské pláně, které jsem téměř proběhl. Opravdu jsem se nechtěl zdržovat a tak to bylo hodně rychlé. Přede mnou byly ještě pláně Středozemní. Na tu jsem se napojit docela rychle. Pláň ale byla o něco rozlehlejší a tak mi trvalo mnohem déle, než jsem našel cestičku směrem domů.

// Kopretinová louka, přes Středozemní pláň

// Jedlový pás (přes západní Galtavar)

Opouštěl jsem Jedlový pás se svými prapodivnými pocity. Naštěstí nebyl Galtavar nijak daleko a tak jsem se po chvíli ocitl na jeho území. Nechtěl jsem se už na něm více zdržovat. Proč taky? Měl jsem docela hlad a tak jsem se mohl u řeky zastavit a něco si ulovit. Taková rybka je docela dobrý pokrm na hlad. Zažene jej a ještě k tomu je to pochoutka. Jen jestli se mi podaří něco ulovit. Bude muset. Jen ryba v žaludku nevydrží dlouho. Docela rychle se ztratí v těle a žaludek bude znovu hlásit hlad.
Běžel jsem přes Galtavar a míjel tak několik křovisek a snad i zajíců. Proč jsem si neulovit zajíce? Celkově, jakožto začínající smečka jsme měli jen malé úlovky. Možná by nebylo špatné si ulovit i něco většího, aby se každý pořádně nažral. A né abychom si jen zaplnili bříška a za pár okamžiků je měli zase prázdné.
Opouštěl jsem Galtavar a pomalu se přemisťoval k řece. Ta mě už od nějaké tu dobu vítala svým značně hlučným tokem vody. Uviděl jsem dravou řeku a přitom si uvědomoval, že jí budu muset znovu přebrodit a dokonce v ní nějakou tu chvíli strávit lovem. Na to že bylo léto, jsem docela slušně pohubnul. Svou svalovinu jsem měl pořád, přesto všechno by si né jeden vlk co mě zná alespoň od vidění všiml, že na mě kožich spíše visí.
Přistoupil jsem k řece a přeskákal jí v co největší rychlosti, abych se dostal na druhý břeh. Na lov byl ještě čas a hlavně jsem si chtěl vybrat klidnější tok řeky. Tady byla voda moc drahá a ryby v ní mají velkou rychlost plavání.
Seběhl jsem podél řeky. Jakmile jsem našel vhodné místo, rozhodl jsem se vrátit do vody zpět. Musel jsem si docela dlouho počkat, než si ryby zvykly na mé tlapky ve vodě a rozhodly se dál proplouvat. Sklonil jsem hlavu a snažil se zakousnout do některé z nich. Zvrtla se mi tlapka a já se nesl po proudu.

// Přímořské pláně

// <--- Stará zřícenina

Ze zříceniny jsem vypadl jako namydlený blesk. Nečekal jsem, že to dopadne zase takto. Byla na mě pěkně naštvaná a ocas mi snad stále čoudil kouřem. Jak jen mohla! Raději jsem se neohlížel. Co kdyby byla za mnou a já nechtěl nějakou dobu vidět její neuvěřitelně nepříjemný obličej. Nestíhal jsem pokládat tlapky pod své tělo, jak moc jsem se snažil dostat co nejdál.
Konečně jsem se ocitl v Jedlovém pásu. Kéž by existovala i jiná cesta než po tlapkách. Domů to mám tak daleko. Díval jsem se někam před sebe a snažil se volit trasu tak, abych byl v lese co nejdříve. Byl jsem z toho docela nervózní, i když, po návštěvě Smrti se mi docela ulevilo. Nezabila mě!
Úleva, ale na jak dlouho? Kdo ví, třeba mě teď přepadne zase jiný pocit, který mnou bude zmítat. Snažil jsem se ale myslet pozitivně. Co je tak pozitivní, aby mě to dobře naladilo?
Sám jsem netušil, ale pozitivní myšlení jsem si chtěl udržet.
Kráčel jsem lesem docela poklidně. Stromy zde byly docela blízko, né tak moc jako v Saruménském hvozdu. Přesto všechno jsem se tudy nehnal, abych se nepřerazil. Cesta by mi potom trvala dvojnásobně ne-li déle.
Poprvé jsem se otočil. Nikdo, jaké štěstí. Pocit nejistoty jsem zahodil za sebe. Páni, kde jsou ty časy, kdy jsem byl tak mladý, že jsem neřešil, co bude na druhý den, co bude za týden, co bude za hodinu. Kde jsou ty časy, kdy mi bylo jedno, jak jednou dopadnu? Žil jsem si ve svém světě, který jsem žil naplno. Nebyl jsem si jist, jestli poslední roky jsem opravdu ve své vlastní kůži. Zdali se pouze neuskromňuji, ale co když to pravé já dříme a čeká na vhodnou příležitost, aby se zase prokázalo? Je to děsivé. Poznamenal jsem. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že bych se dokázal až tak změnit, že bych sám sebe nepoznal. Dokázal bych sám sebe zapřít. Co by na můj život řekl otec teď? Pouze jsem se na tuto poznámku ušklíbl. Otec byla jedna velká kapitola, která zůstane asi navždy uzavřena. Díky němu se to všechno dělo tak, jak se dělo. Bylo by to jiné, kdybych měl jiného otce? Byl bych jiný? Jinde? Bez partnerky? Bez domova? Kdo ví a právě tyto otázky mi plnily hlavu.

// ---> Řeka Mahtaë (Přes západní Galtavar)

// Odměny jsou úžasné, moc děkuji za umístění. Všem gratuluji :) - hvězdička do taktiky lovu ;)

//<--- Jedlový pás

Nervozitu jsem pociťoval už delší dobu. Snad ještě před Jedlovým pásem, jsem měl v hlavě prapodivné myšlenky. Oproti našemu lesu, který leží snad na samotném jihu, je tohle ta nejvíce severní část, kterou jsem kdy viděl. Ano, byly zde ještě Sněžné hory, které jakoby uzavíraly celkově Gallireu jako takovou. Za ní začínal jiný svět. Svět, který je v něčem jiný, ale já nebyl schopen popsat v čem. Snad proto, že se pojil s mou minulostí? Těžko říct. Velice nerad bych se tam někdy vracel.
Od zříceniny jsem byl ještě opravdu daleko. Za to jsem už z dáli viděl obrovské balvany, které mě směřovaly správným a daným směrem. Smrti teš se! Ke Smrti jsem šel již po několikáté. Nebylo to jako s Životem. Rozhovor a vůbec návštěva u Smrti byla prostě nebezpečná. Smrt samotná byla nevyzpytatelná.
Mé kroky mířily právě do těchto spárů vlčice. Co já jí jen řeknu? Minule mě pěkně prohnala. Nebyla vůbec spokojená, že jsem k ní přišel. Bude teď vhodná doba na to, abych jí vůbec navštívil? U Života jsem měl taky takovou přepadovku, jenže to je Život, ten mě k sobě vezme za jakýchkoliv okolností a ještě je rád, že jsem jej vůbec navštívil.
Mé obavy se s každičkým krokem zvětšovaly, dokud jsem nestál několik desítek metrů před zříceninou. Zastavil jsem se na místě, jak mě tohle místo uchvátilo. Všude vládlo ticho, které bylo až nepřirozené. Nehodilo se k tomuhle místu. Vždy to tu vypadalo, jako by se zde něco událo. Kdysi dávno, co tohle místo změnilo v nepoznání. Možná v tom má tlapky Smrt.
Pohled jsem zvedl a zabodl jej do zříceniny. Jako obvykle byla zřícenina posázená mramorem. Při mém zkoumavém pohledu, jsem si všiml drobných zelených žilek. Byly ale až moc vybledlé, jelikož z této strany byl mramor tak ošlehaný větrem, že jsem odhadoval stáří zříceniny na staletí. A to možná ještě víc.
Ruina. Přesně tohle slovo mě napadlo, když jsem se díval na zříceninu jako celek. Ruina porostlá mechem, ošlehaná větrem. Neobyvatelné místo, kde by snad nechtěl být žádný vlk.
Pohledem jsem přejel na vrstvu kamení. Nejspíše je tím zasypaná nějaká díra anebo to byl pouhý sesuv, který zasáhl i zříceninu a právě možná on může za to, jak zřícenina vypadá. Tahle masa kamení by zruinovala snad vše, co by jí stálo v cestě.
Koutkem oka jsem sklouzl k věži, která stála, dalo by se říct naproti hordě kamení. Pořádně jsem si jí prohlédl. Vždy mě uchvátilo to, jak tato věž vypadala. Nádherná a hlavně obrovská stavba. Mnohokrát jsem si jí všiml již mnohem dříve, než jsem se ocitl vůbec u Jedlového pásu.
Nebyl čas ztrácet čas, a proto jsem se rozešel dál. Pokud mi to nespadne na hlavu, bude to fajn. Pomalým krokem jsem vyrazil. Tak nějak se mi ani nechtělo dovnitř, protože jsem věděl, že tam na mě čeká Smrt. A kdo by se jí dobrovolně vydal? Nikdo. Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych dostal do plic čerstvý vzduch. Rovněž jsem se snažil ze sebe dostat ty negativní pocity, které mnou zmítaly již nějaký ten den. Tak pojď, ať už to máš za sebou. Vybídl jsem sám sebe a již opravdu pomalu vstoupil do zříceniny.
Plápolající zelený oheň mi svítil pod tlapky, abych o nic nezakopl. Jak šlechetné gesto. A právě tady jsem si všiml, znovu zelených žilek v mramoru. Byly nádherné syté, jako by jimi proudila krev Smrti. Že by Smrt měla zelenou krev? Věděl jsem, že tyto žilky najdu i při cestě k Životu. Ty byly především rudé a oranžové.
V tom se mi ale zvrtla tlapka. Musel jsem špatně stoupnout na nějaký ten výklenek v podlaze. Nebyla totiž krásně rovná, ale především hrbolatá. Jakoby kořeny stromů nadzvedly onu podlahu a celou jí nechaly popraskat.
Zastavil jsem se u ohně, který hořel mezi dvěma obrovskými kameny. A tohle dělá jak? Líbilo by se mi mít takový plamen i v jeskyni. Nijak by se nemusel udržovat, když by hořel sám. Jak výhodné. Vůbec jsem si neuvědomoval, proč jsem vlastně přišel. Byl jsem zahleděný do plamenu tak moc, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se odtrhl.
Když jsem si to konečně uvědomil, stále jsem zde byl sám. Kde je? Dneska ji to nějak trvá. Ušklíbl jsem se. A protože jsem byl zvědavý, rozhodl jsem se šmejdit.
Viděl jsem další dva vchody do místností. Jeden napravo a druhý nalevo. Rozhodl jsem se prvně prozkoumat místnost, která byla po mé pravici. Tiše jsem se rozešel ke vchodu. Nádherná klenba osázená drahým kamením. Některé z těchto vzácných druhů jsem snad ještě nikdy neviděl, a proto to pro mě bylo tak vzrušující. Co kdybych nějaké vydloubl a následně je Smrti předhodil, že za ně něco chci? Myšlenka to byla opravdu dobrá.
Uslyšel jsem za sebou zaskřípání drápů o podlahu. Otočil jsem se velice svižně. Můj pohled jako první spatřil obrovské a hlavně ostré zelené drápy. Když jsem jej postupně zvedal, uviděl jsem její tvář. Měla neurčitý výraz. Jako bych jí právě řekl, něco hrozného a jí to neuvěřitelně zaskočilo. Nebyl jsem schopný ze sebe vydat nějakou tu hlásku. Pootevřel jsem tlamu a konec se rozmluvil. "Zdravím tě Smrti." Snažil jsem se o chabý úsměv, ale ten okamžitě zmizel z mé tváře po tom, co jsem viděl její netečný a stále přetrvávající pohled. Jelikož jsem tak nějak tušil, že kamaradičkování není její silná stránka, bylo by asi lepší přejít rovnou k věci. "Vypadni. Nemám na tebe náladu!" Vyštěkla na mě, až jsem ucítil její chladný dech. Udělal jsem jeden úkrok zpět. Smrt se zatím přemístila k plamenu a zastavila se u něj. Stála ke mně zády a já popravdě nevěděl, co dělat. Věděl jsem, jak dokáže být vlčice nepříjemná, když nemá náladu. Přece bych nevážil tak dlouhou cestu jen proto, že ona nemá náladu a já šel zpět zase s prázdnou. "To mě velice mrzí." Začal jsem a přitom to ani z jediné části nemyslel vážně. Bylo mi to jedno, to co jsem požadoval, jsem chtěl dostat. "Cesta mi trvala opravdu dlouho a nerad bych se vracel s prázdnou." Pro někoho moc opovážlivé, pro mě pouze upřímné. Uslyšel jsem její pisklavý smích. Rozléhal se po celé zřícenině a vracel se v ozvěnách, takže i když přestala, smích dozníval právě v ozvěně.
Konečně se ke mně obrátila čelem. Možná to ale neměla dělat. Měla ještě horší výraz, než když se přede mnou objevila. "Nezdržím tě dlouho." Snažil jsem se jí nějak dožadovat, aby mě opravdu přijala. Již smířlivějším pohledem se na mě podívala. Předsunul jsem před ní hromadu drahokamů a oblázků. Prostě vše o čem jsem věděl, že je ochotná to směnit za něco co zase potřebuji já. Nenasytně si prohlížela drahokamy. Usmívala se na ně v ohyzdném krkavčím úsměvu. Natahovala k nim tlapku a těsně než se jich dotkala, jsem její tlapku odhodil pryč. "Něco za něco." Poznamenal jsem. A to bylo právě to, co jsem neměl dělat. Nahněvaná Smrt začala zuřit. Kolem šlehaly zelené plameny. Sotva jsem stačil uskakovat do stran. Rozběhl jsem se k jakémusi schodišti. Zhruba v jeho polovině jsem se zastavil. "Neblázni, nemyslel jsem to zle." A přesně tyhle slova byla ta pravá, která jí alespoň na malý okamžik zastavila. Aniž bych si sám všiml, že jeden z plamenů mi zasáhl ocas a ten doutnal.
"Tak co po mě zase chceš." Ladným krokem přešla zpět k drahokamům. Začala se v nich přehrabovat, zatím co já pomalu opouštěl schodiště. Tiše jsem přistoupil zpět k ní a posadil se. "Tak jako obvykle. Magie." "A dál?!" Vyřkla tak, až mě zamrazilo na zádech. Už jsem nevěděl o žádné magii, která by se ke mně hodila tak, abych si jí vybral.
"Víš, říkal jsem si, že by nebylo špatné, kdybych byl přeci jen ve své síle ještě o něco lepší." Pokrčil jsem u toho mírně rameny a zadíval se na ní. Právě měla v tlapkách safír. Nenasytná. Musí zde chodit spousty vlků a jí to nestačí.
Ucítil jsem jakýsi smrad. Otočil jsem hlavu a všiml si, jak mi doutná ocas. Začal jsem s ním pleskat o zem, jen aby to přestalo. "Dávej si na mě pozor." Poznamenala Smrt, která mě upřeně pozorovala.
Jak by ona mohla mít o někoho starost? Spíše to byla vybídka, abych se měl opravdu na pozoru. Ještě mi ale nijak neodpověděla. Chtěl jsem být silnější a mé zaslepení mě k tomu vedlo. Možná jsem se zamyslel až na moc dlouhou chvíli, protože Smrt se přemístila, přede mně a zacvakala mi zubisky nebezpečně blízko u tlamy. Zamžikal jsem víčky. Cítil jsem zase neuvěřitelný chlad z její tlamy. Je vůbec živá? Možná ale dokázala číst myšlenky. Její pohled nebyl vůbec hezký, jen co jsem na tu myšlenku pomyslel. "Bídný červe! Tak ty chceš sílu! To ti je málo ta tvá dosavadní?!" Zakřičela a já cítil vibrace, které způsobil její hlas. Zřícenina se musela otřást ve vlastních základech.
"Jsem tím asi posedlý. Ale kdyby to šlo, co vyloženě magie jen pro mě… pro zlepšení mé síly." Pozorovala mě tak všemocně, že jsem musel na okamžik uhnout pohledem. Zastříhal jsem oušky. Uslyšel jsem kdesi v nějaké místnosti, jako by se valilo kamení. "Možná, pokud se mi bude chtít." A já přesně v tu chvíli věděl, že je na čase vypadnout.
"Děkuji." Vyslovil jsem a zděšeně se rozutíkal k východu. Zvuk kamení byl silnější a silnější, jako by nás chtěla zavalit samotná zřícenina.
V mžiku jsem byl venku a utíkal, co mi tlapky stačily. Možná to byl pouhý klam a možná taky ne. Jak mám vědět, že se zřícenina nebortí?

//--- > Jedlový pás

// <--- Západní Galtavar

Plný prapodivných pocitů jsem pokračoval dál. Potřeboval jsem nějaké rozptýlení, které by mi dalo záruku, že to všechno zvládnu. Opouštěl jsem Galtavar, na kterém jsem nebyl tak dlouho, že už sám nevím, kdy naposledy jsem tu byl. Přede mnou se otevírala krásna Jedlového pásu. Les jako takový byl pěkný, ale nikdy se mi s ním nepojily až tak příjemné pocity. Vždy už před ním jsem byl s nervy na pochodu. Celkově to místo bylo už odsouzené pro tyto pocity. A za všechno to zlo a negativní myšlenky mohla jedna jediná vlčice. Smrt.
Mírně jsem se oklepal, abych ten divný pocit ze sebe dostal. Jako by mě někdo začal na každém kroku pozorovat. Jen co jsem se dostal do lesa, pocit se mě zmocnil. Byl více než silný a já se neustále otáčel, ohlížel a hledal pár očí, které mě odněkud pozorují. Hledal jsem záblesk od očí, či cokoliv, co by mě mohlo uklidnit, že to není pouze jen pocit. Jenže nikde jsem svým pohledem nenarazil na ten druhý. Možná Smrt.
Raději jsem ani nechtěl pomyslet, kde může být. Mohla být kdekoliv a mě se nechtělo řešit a hledat, na jakém stromě sedí. Možná má podobu krkavce a sedí na větvi. Pozoruje mě a čeká, jestli zamířím k ní.
S každým krokem blíže k ní, jsem se cítil víc a víc nesvůj. Začínal jsem být mrzutý, a proto bylo lepší, že se mnou nikdo ani nešel. Zbytečně bych jej odradil a leda tak naštval. Už abych to měl za sebou. Nemohl jsem se dočkat toho, až půjdu zpět touto cestou. Celkově mě děsilo, že nemám žádného tucha, co se u nás vlastně děje. Neyteri se mnou přes myšlenky nekomunikovala. Nedostal jsem žádnou zprávu o tom, zdali jsou v pořádku, či zdali se něco děje. A ta představa mě děsila. Představa toho, že jim nemohu pomoci a nejsem jim při tlapce. Hm, možná nám tohle ale prospěje. Bude si mě více vážit? Pochybuji. Bude se ke mně chovat jako předtím.
Tohle nebo podobné krátké odloučení nám snad vždy pomohlo a jen prospělo. Bude tomu tak i teď? Těžko říct, možná jsem se často choval i já špatně.

// ---> Zřícenina

// <--- Přímořské pláně - přes (Řeka Mahtaë)

Podél řeky jsem pomalu stoupal výš a výš. Cítil jsem známé místo. Galtavar byl za horizontem a já se na něj neskutečně těšil. Na těchto místech jsem nebyl pěkně dlouho. Naposledy někdy na začátku roku a to kdoví jestli. Galtavar většinou překypoval nějakým životem ať nadzemním nebo podzemním.
Chtíč být ve smečce byl silnější a my z lesa vytáhli tlapky jen jednou. A to pod záminkou, že jsme chtěli vzít vlčata ven. Pořád mám tendenci říkat vlčata, přitom to jsou už napůl dospělí jedinci. Ani nevím jak stará přesně jsou a vůbec, kde jsou. V Borůvkové smečce, ještě když jsme tam byli, se neukázali pěkně dlouho. Měl jsem za to, že rodiče nejspíše učí mladé, co je v životě důležité. Tak dlouho mimo les? Nerozumím tomu, takže bych to neměl řešit.
Přes řeku jsem se dostal docela rychle a bez obtíží. Už jen samotná řeka mi připomínala Coffina, jakožto předhozenou oběť dravým rybám. Kdo jej bude léčit a vytahovat z vod teď? Napadl mě jedině Tav. Stejně bylo až komické, jak tak mladý a nešikovný Coffin, se dokázal vyškrábat na tak vysoké postavení. Syn alfy. Zněl můj argument. Já sám neměl ponětí jaké to je mít vlastní potomky a byl jsem za to doposud rád. Nebyla vhodná příležitost.
Přidal jsem do kroku, zatím co mé tlapky už cítily pevnou půdu pod tlapkami západního Galtavaru. Uvědomoval jsem si, že narážky Neyteri na vlčata jednou bude myslet vážně. Ale co když už spolu nebudeme? Co když nás právě tohle rozdělí? Hořká slina se mi dostala na patro, až jsem musel tvář pokroutit do znepokojeného výrazu.

//---> Jedlový pás

// <--- Středozemní pláň

Již bez otáčení jsem hrdě kráčel dál. S Tavem jsem se rozloučil a na vlčici opomenul. No co, stejně nebyla nijak komunikativní a sic jsem chtěl někoho mít po ruce, aby mi cesta utíkala, raději jsem šel sám. Než s takovým divným a tichým tvorem. Kdybych chtěl být sám, nepřišel bych k ní.
Raději jsem to neřešil a soustředil se na cestu. Blížil jsem se k pláním. Další pláně, jak překvapující. Ale tyto byly jiné, přímořské. Vůně moře se nesla až sem, na hranice se Středozemní plání.
Pomalu jsem jí opouštěl a sám se nemohl dočkat nového domova, který jsme s Neyteri získali. Musím vyřídit Smrt! Nechtělo se mi za ní. Cítil jsem divný pocit v podbřišku. Podobný, jaký mívám, když jsem s Neyteri, ale tento byl jiný, něčím zvláštně okořeněný.
Břeh a celkově moře, bylo někde v nedohlednu. Nechtěl jsem se zatěžovat a zdržovat mořem. Cupital jsem po louce poseté květy. Nepřipomínalo to vyloženě louku plnou květů, to ne. Ale nějaké ty květy se zde objevily.
Uslyšel jsem zvuk řeky. Nebyla tak daleko, jak jsem si z prvu myslel. Rozklusal jsem se daným směrem a narazil na ní. Vydal jsem se proti směru proudu a razil si tak cestičku někam na západní Galtavar. Nemohl jsem se dočkat, až tudy půjdu zpět a budu celý natěšený na domov. Natěšený jsem už byl, ale stále jsem šel teprve ke Smrti.
Sakra proč sídlí tak daleko. Jít z jihu až na samotný sever nebyla taková sranda, jak jsem si z počátku myslel. Ale mé putování jsem musel dokončit, byl jsem tomu tak blízko.

---> Západní G. ( přes - Řeka Mahtaë)

Přimhouřil jsem oči. Tav nám tak nějak pogratuloval k naší smečce. Nepřišlo mi to až tak nějak z jeho hlavy, spíše jen ze slušnosti. Nemusel nic takového říkat, když nechtěl. Stačilo, pokývnou hlavou na srozuměnou, nic víc bych ani nevyžadoval. Sakra ten čas! Měl bych už vyrazit ke Smrti!
"Zabydleli jsme se v Sarumenském hvozdě. Takže Sarumenská." Dodal jsem vysvětlivku k jeho otázce. Nepyšnili jsme se žádným speciálním názvem. Proč taky, nezáleží na názvu, záleží na tom, jaká smečka je a jestli jí vůbec dokážeme vést. A právě v tuto chvíli je tam má partnerka sama. Sakra měl bych už konečně vyrazit. Vždy mě sžíraly pocity. Jednou jsem se pro něco rozhodl, ale nedokázal jsem pak být o tom natolik přesvědčen, jak bych chtěl.
"S Neyteri jsme už docela dlouhou dobu a jelikož vím jaká je, vím i jaké má potřeby. Tohle byl jen další krok v našem vztahu." Rozpovídal jsem se na okamžik a následně pohlédl na vlčici. Ta nadále mlčky seděla. To bych si dal. Takový doprovod ke Smrti. Po celou cestu by byla potichu a já bych byl akorát tak naštvaný.
Následně jsem Tavovi přitakal. Jasně že všechno záleží na alfě. My už ale neřešíme vlastní postup. Sami jsme se vyšplhali na samotný vrchol postavení za docela krátkou dobu. Maximálně budeme řešit postavení v naší smečce. "To už jsou pouze domněnky." Kdoví jak by to mohlo být.
Tak nějak ani nechci vyloženě veřejně říkat, že jsme alfy. Vlci pak mají dvě reakce. Buďto zamlknou a dávají si pozor na tlamu anebo druhý typ je takový, že tě naschvál přestane respektovat i jako vlka. Popravdě je mi to jedno. Ať si dělá každý, co chce. Krom vlků v naší, v NAŠÍ smečce. Olízl jsem si čenich.
Borůvkovou smečku vzal kol a kolem velice stručně a vlastně nic mi o ní neřekl. Tohle jsem slyšet nechtěl, ale tak budiž. Zhluboka jsem se nadechl. Možná mi ani nic víc o smečce nechtěl říct. To už byl ale jeho problém. Mě zaujal odchod vlčat. Vlastně teď to snad už ani vlčata nebyla. Do jednoho musela být dospělá. No páni. A kdoví, jak se daří Haru a Saymu. Hrozně dlouho jsem je neviděl. H, že by si taky založili vlastní smečku?
A jelikož jsem už neměl v mysli nic, na co bych se chtěl zeptat, rozhodl jsem se rozloučit. Postavil jsem se na tlapky a krátce se zadíval na sever. "Pokud budeš se Stormem, vyřiď mu naše srdečné pozdravení a dík." Řekl jsem směrem k vlkovi a přitom se vrátil pohledem zpět. Na okamžik promluvil na vlčici. A protože se nejspíše znali už podle slov, rozhodl jsem se je vážně opustit a pokračovat dál. Pro mě byla vlčice méně než nezajímavá.
"Měl bych už jít. Mířím ke Smrti a následně zpět ke svému domovu. Měj se Tave." Rozloučil jsem se s ním a následně vyrazil po holé pláni pryč. Vlčice byla tak dlouho z ticha, že jsem na ní úplně zapomněl.

// Přímořské pláně

Na okamžik jsem se zamyslel. Chtěl jsem být v lese co nejdřív zase zpět. Jenže zatím jsem natrefil na hnědou vlčici a teď dokonce přišel i Tav. Přešlápl jsem si. Možná bych ho mohl poprosit, aby něco vyřídil Stormovi. Těžko říct, zdali by byl ochoten.
Potvrdil mi má slova. Stále členem smečky a nově dokonce povýšen. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Pěkné. Sic netuším, jaké místo dostal, zdali to mé. Hm, možná ano. S Neyteri jsme měli oba dva funkce, takže Storm na nic nečekal a rovnou činil. To je dobře. Uznal jsem nakonec. Vůbec jsem nebral v potaz to, že Tav je opravdu tichý vlk a pokud je ochráncem, nedokážu si ho moc představit. Možná bychom je mohli navštívit, abychom viděli Tava v akci. Ale asi by to bylo zbytečné.
Výlet se mi nezdál jako špatný nápad, jenže kdo by pořád hlídal náš les? Já se měl už dávno vracet a místo toho jsem ještě nedorazil ani ke Smrti. Mám zpoždění. Měl bych si pohnout. "Gratuluji." Vydal jsem ze sebe, aby to nevypadalo, že uvažuji stále jen o něm tak dlouho. Vlčice jsem si přestal tak nějak všímat. Na mé otázky nereagovala, a když ano, tak pouze jednoduše, tvárně a tak jsem neměl chuť vymýšlet další nová témata, abychom se zabavili.
Nakonec se začal vyptávat i hnědý vlček. Vlastně jsem chvíli váhal, jak mu to říct a zdali mu to říct. Proč bych to nemohl říct? Není to zas tak bláznivý krok, nebo ano? Pohled jsem odlepil z nějakého bodu, na který jsem krátkou chvíli hleděl a zabodl jej do jeho očí.
"Vlastně my to ani pořádně v té době nevěděli. Chtěl jsem prvně vyzkoušet, co mi na to řekne partnerka a následně jsem konal." Pamatoval by si vůbec její jméno? Proto jsem raději volil označení partnerka. Kdo ví, třeba si nepamatuje ani to mé, ale zná mě z lesa.
"Založili jsme si vlastní smečku. Úplně na jihu." Čenichem jsem ukázal tím směrem a přitom se tvářil spíše neutrálně. Netušil jsem, jaká bude jeho reakce. Mohl reagovat záporně a třeba mě tady poplivat se slovy, že by něco takového své smečce nemohl nikdy udělat.
"Myslíš?" Řečnicky jsem se zeptal. V Borůvkovém lese bylo dost schopných vlků, kteří to mohli dotáhnout daleko a taky to daleko dotáhli. Vločka? Je tím krásným příkladem. A co Coffin? Druhý krásný příklad schopného vlka. Takže tohle bylo spíše zavádějící a na dlouhé dohady, než pro jednoduchou odpověď.
"Jsou nějaké novinky v Borůvkovém lese? Třebas že někdo další čeká mladé?" Nechtěl jsem vyloženě informace o lese, ale tak nějak o celku. Jak se jim daří, zdali jsou všichni spokojeni tak jako byli. Rovněž mi to vůbec nemusel říkat. Já do smečky nepatřil a neměl jsem sebemenší právo se něco takového dozvědět.

// Těžké vymýšlení a věřím, že Shy to bude mít ještě těžší :D

Začal jsem mít z toho všeho divný pocit. Sakra asi bych měl vypadnout. Nechtěl jsem jí zbytečně děsit a už vůbec jsem nechtěl, aby byla v takovéto pozici. Neboli prostě a jednoduše podřízená za jakýchkoliv okolností. Vážně to nemám jednoduché. Chudák malá se mi ustavičně omlouvala. Už ani nevím vlastně za co. Cokoliv jsem řekl, její odpověď zněla "promiň." Já nechci omluvu. Já chci s někým komunikovat. A když jsem narazil na tebe, tak chci komunikovat s tebou. Povzdechl jsem si. Ještě jsem nepoznal takovouhle vlčici. Možná bych jí měl dát více prostoru. Vlastně mě to ani nepadalo. Až teď a proto jsem zvedl zadnici a přesunul se o nějaký ten krok zpět, aby si nemyslela, že čekám jen na to, až se zvedne.
Po mém samo mluvení, kdy jsem se nedozvěděl ani jednu odpověď na nic, se opatrně zvedla se slovy „půjdu“. Vytřeštil jsem na ní oči. Nechápal jsem jí. Nejprve tady leží, jako kdyby byl poslední den světa, a následně se v pohodě postaví a je ochotna jít. Kam vlastně? Zapomněl jsem, o čem jsem před chvíli mluvil. Tak moc mě šokovala její reakce. Jo ke Smrti! V myšlenkách jsem na sebe protočil oči.
Tiše až možná kradmým krokem se k nám připojil další vlk. Možná jsem byl jen nepozorný a možná jsem byl jen hluchý. Jednoduše jsem ho zaregistroval tehdy, když pozdravil vlčici a za okamžik i mě. Vždyť to je ten! Na tváři mi pohrával tázavý výraz, jako bych pátral ve své hlavě po jméně, které mám tomuto vlkovi přiřadit. Měl ho dlouhé… vím, že jsem si říkal, že si ho nikdy nezapamatuji. "Zdravím tě." Pousmál jsem se na vlčka a přitom ještě neodhalil tajemství jeho jména. Hm, ale je z Borůvkové smečky. Pokud tam tedy ještě je. Mohl mi vlastně udělat i službičku.
Tavarillë! Prostě Tav!Má hlava si jako na povel vzpomněla. Na okamžik jsem pohled přesunul na vlčici. Ta měla ale stále jakýsi nezaujatý výraz a nejspíše se odmítala jakkoliv bavit. Neukousl bych tě za jedno slovíčko, které by z tebe vyšlo navíc. Připadalo mi to, jako by jí slova ubírala životodárnou sílu. "Jak se daří? Stále jsi v Borůvkové smečce u Storma?" S těmi slovy jsem svůj pohled přesunul na vlka.
Byl jeden z těch spíše podivínů smečky. Nikdy jsem neměl příležitost s ním nějak víc mluvit. A kdyby ta příležitost byla, asi bychom si stejně moc nepokecali. Připadal mi jako tichošlápek. Ale dění ohledně smečky mě v podstatě zajímalo.

Vlčice stále zaujímala jakousi snad podřadnou pozici? Moc jsem tomu nerozuměl. Vystrašil jsem jí snad jen svou přítomností, nebo se takto chovala normálně? Všechno mi automaticky odkývala. Jako by se bála vůbec zmínit o tom, že jí něco trápí jakožto zranění. Zafuněl jsem znepokojeně.
Jako bych tento typ vlků za posledních pá dní či týdnů neměl dost. Měl jsem na mysli Linzireho, Neilynn, kteří byli absolutně nemluvní. Zajímali se o místo ve smečce a přitom neřekli ani jedno slovo. Navíc Neilynn nakonec vysvětlovala, že měla jakýsi stav zamyšlenosti. Ale tento styl konverzace mě nebaví. Šel jsem za hranice i proto, abych narazil na někoho známého či neznámého a trošku se odreagoval. Prostě jiné myšlenky, žádný nebo omezený stres.
"Mě se nemáš za co omlouvat." Dodal jsem tiše, spíše jsem to zašeptal a přitom si vlčici prohlédl znovu. Možná jsem tak odpudivý, že se na mě ani nechce podívat. Smrdím? Nedávno jsem se koupal a můj kožich by měl být i bez blešek. No, i když vlk nikdy neví, kde se nějaká zatoulá. Nic mě ale nesvědilo a tak jsem se považoval za čistého a bez parazitů.
"Jsem právě na cestě ke Smrti. Doufal jsem, že narazím na někoho, kdo by mě mohl doprovodit a dělat mi tak společnost. Ale jak se tak na tebe koukám, asi se mě více bojíš, než abys byla schopná se mnou komunikovat." Vysvětlil jsem jí situaci a přitom se zahleděl do dáli. Někam směr Jedlový pás. Projel mnou nepříjemný pocit. Jako bych už podvědomě tušil, co mě tak čeká. Nikdy to nebylo přátelské setkání. Jakási drzost, ve mně dřímala a proto jsem, bych ochoten se tam neustále vracet.
"Já ti nic neudělám. Neublížil bych vlčici." Zarazil jsem se při těch slovech. Dříve možná. Podlé vlčici možná. Ale né takové květince, jako jsi ty. Vlastně jsem schopen neublížit? Hm, to byla velice zajímavá otázka. Ale určitě né ve své klidné náladě. Kdybych byl zrovna naštvaný a agresivní, tak budiž. Byl bych schopný zbořit skálu, jen abych ze sebe dostal zlost. Je pravdou, že s tímto jsem měl velký problém. Určit dobré řešení, jak se zbavit přebytečné zlosti a agrese.
Jenže já byl teď jako mílius. A navíc, neznala mě a nemohla tušit, jaký vlastně jsem.Chybí mi Neyteri. Ať je jaká je, dokáže mě vyslechnout. A o Wolfgan ani nemluvím. Kde je jí konec?!
Nakonec jsem si uvědomil, že bych možná měl nechat vlčici na pokoji, zdali nestojí o mojí přítomnost. "Měl bych odejít?" Zeptal jsem se jí na férovku. Abych neztrácel čas jak já, tak ona. Rovněž by byla ve zbytečném stresu, jelikož jí na mě něco vadilo, bylo to dost jasně vidět.

// Meh

Vlčice nejspíš nemluvná. Přesně tak se mi jevila. Co to s vámi je? Připomíná mi mou sestru. Zarputile bude tiše, jen aby mi náhodou něco neřekla. Ušklíbl jsem se. Odpověď za pozdrav jsem zaznamenal. Ale znělo to jako kňourání vlčete. A ty vypadáš až moc dospěle. Pozoroval jsem její ležící tělíčko. Vypadala dobře, což o to. Ale já byl přeci jen na tu šedou, bílou nebo černou barvu. Hnědé kožíšky mě nikdy tak nějak moc nebraly.
Když jsem se vlčice zeptal, zdali něco ztratila, pouze zavrtěla hlavou, div ji neuletěla. Chtěl jsem se posadit, ale ležící vlčice vypadala vystrašeně a já netušil, čím to mohlo být. Jestli tím, že jsem jí takto přepadl a možná i vyděsil? Těžko říct. Nebo je zraněná? Začal jsem si jí důkladně prohlížet, ale vypadala docela v pořádku. Mohla mít ale poraněné zcela něco jiného a to by bylo horší. Nějaká vnitřní zranění či polámaná žebra by se těžko dávala dohromady. Dovolil bych si říct, že takové zranění je slučitelné se smrtí. Kdo by se o vlka s tak vážným poraněním staral? A vůbec, sám by nezvládl bolesti, které to musely doprovázet.
Snažil jsem se působit klidně, abych jí nijak nepolekal. Popravdě se mi tohle stalo už po několikáté. Vlčice ze mě měly povětšinou strach. Čím to? To ta jizva? Nebo barva očí? Bojí se vlastních myšlenek, abych jí je neukradl? Na tohle mě tedy vůbec neužilo. Minimálně jsem využíval vrozenou magii. Nikdy mě nebavilo vědět o vlkovi víc, než to, co mi vlastně sám řekl. To co nechtěl, zůstalo v jeho hlavě a já to plně respektoval.
Pomalu jsem sunul zadek k zemi, aby viděla, co se chystám udělat. Ano přesně tak, chystám se posadit. Jak absurdně tohle znělo. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se znovu, jelikož její pohled byl zabodnutý do země. Hlavu měla skloněnou a přitisknutou k zemi. Uši volně svěšené, jako by se ani nechtěla bavit. Proč já mám takové štěstí na podivíny. Protočil jsem oči. "Nejsi zraněná?" Ptal jsem se dál, abych vůbec něco z ní dostal. Nějak jsem necítil náznak nějaké komunikace i z druhé strany. Trošičku mě štvalo to, že si můžu po delší době popovídat a seznámit se i s někým jiným, než se členy smečky a přitom vlčice není vůbec komunikativní. Možná to bude takový nějaký blázen, co miluje zem natolik, že se po ní jenom plazí. Možná si hraje na hada. Upřeně jsem pozoroval vlčici a čekal, možná i doufal, že zvedne pohled a bude komunikovat. Sám jsem v jakési nostalgické náladě a rád bych se jí zbavil.
Pohled jsem zvedl a rozhlédl se kolem nás. Co kdyby to byla přeci jen léčka? Vyšlou prapodivnou vlčici a pak tu na mě naskáče stádo vlků. Jediný kdo je zde paranoidní jsi ty. Sic nepříjemná poznámka mé mysli, ale nejspíše to byla pravda. V okolí se nepohnulo ani jediné stéblo trávy, tedy kromě pofukujícího větru, který se stébly občas zakmital.

Jak je tomu dlouho? Jsou to dvě zimy zpět? Nebo snad toto bude třetí zima? Snažil jsem se si vybavit, jak dlouho spolu zhruba jsme. Ztrácel jsem pojem o čase v její přítomnosti. Navíc život to vzal velice zhurta a všechno se to konalo moc rychle. Přidání do smečky, které nám trvalo taky pěkně dlouho. Následně jsme smečku opustili a rozhodli se pro vlastní. Kolem smečky je spousta věcí, co se musí zařídit a tak nebyl čas o tom vůbec přemýšlet.
S položenou hlavou na kameni jsem ležel jako vyvržený vorvaň. Spíše mnou zmítal stesk po tom všem, co kdysi bylo. Ať jsem byl jakýkoliv, můj život byl jiný. Popravdě jsem netušil, zdali nabírám dobrý či špatný směr. A možná jsem to ani vědět nechtěl. Otevřel jsem oči a uši stočil někam za sebe. Nepatrný zvuk zaznamenaly mé uši. Zvuk, který tomu tichu dával jisté a podivné přičinění. Jako by… jako by… Otočil jsem v rychlosti hlavu. Nechtěl jsem, aby mi na zádech přistál nějaký drzý tulák a rozškubal mi hrdlo na cucky. Bohužel i takoví vlci jsou.
Pohledem jsem pátral po okolí, ale jaksi jsem nic nezaregistroval. Možná jsem byl až moc zamyšlený a tím pádem prostě na oko slepý. Položil jsem hlavu zpět na své místo a již obezřetněji naslouchal. Chvíle ticha mi nestačila. Můj tok myšlenek byl přerušen a já se necítil sám. Měl jsem pocit, jako by mě sledoval něčí pár očí. Nejistě jsem se postavil a začal se rozhlížet. Jelikož jsem byl na kameni, který mi dovoloval vidět o něco dál, zahlédl jsem pohyb v trávě. Co to tu máme. Můj sluch neklamal. Né vždy bylo dobré se na něj spolehnout, pokud jej oči nepodpořily.
Rozhodl jsem se, že zjistím, o co tady vlastně jde. Jestli mě chceš překvapit útok zezadu, překvapím tě já útokem zepředu. Rozhodl jsem se a tak jako onen vlk, ztratil jsem se v trávě. Mířil jsem přímo čelem k němu. Nevydržel jsem být tak dlouho v jakém si podřepu. Narovnal jsem se a přiklusal k němu.
Zastavil jsem se na místě. "Zdravím." Pozdravil jsem jej, aby si uvědomil, že o něm dávno vím. Snažil jsem se prošpikovat celý kožich. Celičká stavba těla vypadala o něco drobnější. Vlčice? Vlčice útočící ze zálohy? Tohle mi moje hlava nebrala. Prostě to tak nějak nesedělo. Neměla důvod tohle dělat.
Tmavě hnědý kožíšek s místy skoro do černé jsem bedlivě prozkoumal. "Ztratila jsi něco?" Zeptal jsem se jí a přitom se sám začal dívat kolem sebe. Proč by se jinak plazila po zemi? Určitě se honosí nějakým přívěskem, který právě tady někde opomněla. Hm, to musí být pěkně nepříjemné. Po celou dobu, co jsem na ní mluvil, jsem se snažil o jakýsi nezaujatý tón.