Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorně jsem naslouchal slovům Neyteri. Sic jsem se na to netvářil, měl jsem přivřené očka a koukal někam na její krk. Zabodlý pohled do jednoho místa. Na druhou stranu mé ouška byla více než funkční a zaznamenávaly každičkou tóninu, která z ní vyšla.
Doslova se mi zježila srst na hlavě. Jako by ta rozčepýřená chocholka ke mně patřila. Uhladila jí Neyteri, když jsem se vrátil z mé dobrodružné výpravy, která se netýkala skoro žádného adrenalinu krom setkání se Smrti. A právě ta chocholka byla známka mého vnitřního já. Vzbouřila se a na protest se vrátila do původní podoby. Cítil jsem jednotlivé chloupky, jak se v protestu povzbuzují a vracejí se do původní podoby. Pousmál jsem se vítězně. Přesně v tom byla má síla. Uvědomení si sebe samého v pravou chvíli, než se mnou někdo začne až moc manipulovat. "No tohle? To chceš říct, že mě vychováváš?" V tu chvíli se i ten poslední slepený trn vlasu zježil. No to bych chtěl vidět. Vychoval jsem sebe sám a navíc, já vychovávám tebe. Našpulil jsem jemně tlamu, aby otázka měla velice vážnou váhu.
"Rád bych mu předal nějaké mé poznatky ze života." Představil jsem si mládě nějakého trola. Bylo by tak o čtyři hlavy větší než my. Mohl bych ho naučit všechno. Protože jsem předpokládal, že by bylo velice nezkušené, jevilo se mi to jako dobrý nápad. Naučil bych ho všechny svoje fígle.
Po chvíli odmlčení mi sdělila, že je vše v pohodě. Zvedl jsem pohled a přitom se vytrhl ze svého zamyšlení. "Je těžké vyčíst tvé pocity. Nemám tak dobré schopnosti jako ty, abych to poznal." Upozornil jsem jí a přitom měl na mysli její magii, díky které dokázala rozeznat, zdali jsem nervózní, naštvaný, natěšený, šťastný. Tahle schopnost vcítit se do druhého mi chyběla. Neovlivnil jsem to a za celou dobu svého života se s tím tak nějak smířil. Raději nevědět, než vědět až moc.
"Jasně vyrazíme. Kdo ví, jestli tam nedělají neplechu." Pousmál jsem se a přitom vyskočil na tlapky. Další výprava zpět do lesa. Mýtina byla přeci jen něčím zajímavá. Téměř osamocená, ale obohacená zároveň stromem, který byl více než zajímavý. Hurááá zpět! Udělala jsem pár kroků na místě. Vyskočil jsem a snažil se vydat a sledovat Neyteri. Měl jsem ještě nějaké otázky, co se týkaly jí a zároveň i její minulosti či budoucnosti.
"Nechybí ti tví přátelé?" Zeptal jsem se a rovinu. Věděl jsem, že v tomhle může lhát, ale určitě měla kdysi, předtím než mě poznala spoustu přátel.

// Sarumenský hvozd - jen krátce, přišla jsem ze školy a zase fičím ven :)

Pochybovačně jsem se porozhlédl kolem sebe. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že by zde mohlo být opravdu něco živého. Možná měla pravdu. Jestli myslela nějaké broučky, kteří žijí někde v zemi, tak ty jsem opravdu neviděl. Broučci jsou na nic. Jen je zašlápnu a co z toho? Nakonec jsem to tedy nechtěl nijak víc přemýšlet o tom, zdali zde něco žije, i když to nevidím. "Hm, dívat. Já je stejně nevidím." Poznamenal jsem. Kdyby zde byly alespoň veverky, určitě bych si jich všiml. Veverky mě nemají rády. Hází po mě šišky. Ohrnul jsem tlamu. Byly na mě dost protivné. Asi věděly, že je pěkně proháním a občas některou i slupnu.
Přimhouřil jsem oči. Dala mi špetku naděje v tom, že vyloženě nezamítá mou myšlenku. "Jen si to představ. Museli bychom ho sice vychovat, ale ta ochrana, kterou by nám mohl poskytnout." Usmál jsem se a přitom se na okamžik zasnil. Ta představa byla opravdu nereálná, ale mně se to líbilo. Obr, který řve, vříská jen, co někdo šlápne na naše území. Pochytá vlky a rovnou je k nám přinese. Super a bez starosti.
V jednom měla pravdu. Žila zde přeci mnohem déle než já. Oproti jejímu času strávenému zde, jsem byl stále nováček. S úsměvem jsem protočil oči. "Nějak jsem na to opomenul." Zakřenil jsem se a přitom jsem tak nějak tušil, že náš čas zde pomalu končí a krátí se. Za chvíli určitě půjdeme zpět do lesa. Vše obhlídnout a ujistit se, že je všechno v pořádku. Pomalu nám ta smečka roste. Bylo to dobré znamení.
Se zaujetím jsem pozoroval výraz Neyteri. Její výraz se měnil ze vteřiny na vteřinu. Z minuty na minutu. Neskutečně rychle. Chvíli se spokojeně usmívala nad nějakou vzpomínkou. Následně její úsměv zmrzl a přecházel do neutrálního pohledu. Nakonec její tvář měla kamenný výraz, jako by jí doslova něco děsilo. "Děje se něco? Je všechno v pořádku?" Přistoupil jsem k ní blíže a zároveň se zahleděl do zelených, spíše smaragdových očí. Nedokázal jsem toho moc vyčíst. Nebyl jsem tak dobrý jako ona. Dokázala poznat mé sebemenší znepokojení, zaváhání anebo radost. Vše to na mě poznala neuvěřitelně rychle.
Já byl pravý opak. Málo kdy jsem dokázal poznat její náladu, její rozpoložení a právě její oči mi hodně dokázaly prozradit. Zabarvení, výraz, tupost či ostrost pohledu. Oči dokázaly říct hrozně moc. Jejich chuť či naopak nechuť do života byla až moc odhalitelná, než abych to nepoznal. A tak jsem zůstal pouze sedět a hledět do smaragdového pokladu.

// Předem se omlouvám za kvalitu, nejsem ve své kůži.

Zvědavě jsem si prohlížel strom. Opravdu jsem čekal něco bájného. Bájné zvíře, které nás bude chtít sežrat, jen co vstoupíme na toto území. Asi jsem byl až moc velký snílek, což by tomu odpovídalo. Jak mě tohle všechno napadlo? Popravdě ani nevím. Vždy jsem očekával od věcí víc, než mi mohly doopravdy dát. Ale chuť mízy je opravdu dobrá. Možná trošku více sladká, ale opravdu dobrá. Nedá se to jíst moc dlouho, ale při velké chuti na sladké je to vynikající zdroj. Škoda že tohle nemáme v našem lese. Ale i tak, je toto místo v naších kleštích. Zakřenil jsem se a přitom se otočil na Neyteri, která se mi chystala dát přednášku na mé požádání. Opravdu mě zajímalo, jestli o tomto stromu něco neví.
Pohodlně jsem se usadil. Zdroj pro hlodavce? To mě ani nenapadlo. Znovu jsem se otočil alespoň pohledem na strom a ještě jednou zkoumal mízu. Hm, tady něco opravdu žije? Nevšiml jsem si ničeho živého od doby, co jsme zde přišli. Půda je zde jiná a není zde žádná vlhkost. Pohledem jsem se vrátil zpět. "Opravdu? Nevšiml jsem si ničeho živého." A přitom jsem se rozhlížel kolem nás. "Doufal jsem, že to bude domov nějakého trola, kterého si ochočíme." Pousmál jsem se a přitom se smířil s tím, že nic takového tady nežije.
Pokračovala dál a já jí pozorně naslouchal. Možná až příliš pozorně. "Všiml jsem si, že zde skoro nic není. Právě proto jsem si myslel, že zde bude žít něco velkého, enormního a nebezpečného." Vysvětlil jsem jí mé chápání a očekávání. Možná že zde něco takového žilo, jen mi o tom ještě nic neřekla. Postavil jsem se na tlapky a znovu celý strom pomalu obcházel. Měl jsem pocit, jakoby strom šeptal v jemném rytmu větru. Jako by to byla prosebná píseň, která láká všechny okolo a chce je upoutat. Na okamžik jsem se zastavil a naslouchal smutné písni, kterou strom ovládal. Jak ti pomoct příteli? Měl jsem pocit, jako by jej potrestala samotná příroda a on se snažil upoutat svou pozornost, jen aby mu někdo pomohl.
Přikráčel jsem zpět ke své partnerce. "Mám pocit, že slyším jeho prosebnou píseň a jeho žal." Řekl jsem docela vyděšeně. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Jinak tichá mýtina mě dosti překvapovala. "Jak to, že oněm tolik víš?" Zeptal jsem se dodatečně a přitom se posadil vedle ní. Namáčkl jsem se na ní, jako bych očekával, že nám hrozí nebezpečí. Potřeboval jsem cítit dotek jejího těla, které mě mohlo buďto uklidnit anebo více rozhodit, kdyby byla v napětí. Musel jsem se nějak ujistit, že je v pořádku a dobré psychické náladě, abych mohl její pocity sdílet a být stejně klidný jako ona. Kdyby nebyla, nebyl bych v pohodě ani já.

// Tak jo děkujeme - do vzkazu bychom vám pak kdyžtak napsali přesné datum. Ale počítáme převážně s tím začátkem října :)

// Sarumenský hvozd


Cupital jsem si to vedle Neyteri a snažil se, si rozpomenout, jak to tady vlastně vypadá. Jelikož jsme pomalu opouštěli les, začínal jsem být dosti nejistý. Byl jsem někdy tam, kam mě vede? Vlastně sám nevím. To o čem mluvila mi, nic neříkalo a sám jsem zde určitě nebyl. Když jsme zde byli spolu před nějakou dobou sami, byli jsme pouze v lese. Nemohl jsem znát tu část, která je uzavřena v kruhu naší smečky. V drápech Sarumenské smečky, která násilně vznikla a toto místo se tak stalo odříznuté. Bez žádné špetky naděje, že by bylo možno návratu. Jak inspirující. Pousmál jsem se a přitom se koukal někam před sebe. Bylo mi jasné, že zde nejspíše nikdo nebude. Maximálně tak někdo z naší smečky, který se rozhodl ono místo, které nepatřilo naší smečce, přitom jej smečkový les držel v kravatě, navštívit.
Neyteri mě upozorňovala, že tam kam jdeme, může být něco prazvláštního, ba nebezpečného. Koukl jsem na ní zvědavě a přitom se snažil nějak vyčíst z tváře, co tím přesně myslí. "Nikdy od ničeho neutíkám." Slíbil jsem jí, že neuteču, i kdyby mě tam něco chtělo sežrat. Krapet jsem byl mimo svojí kůži. Jelikož co tam mohlo vlastně být? "Co tam žije? Něco co je nebezpečné? Ochočíme si to a bude nám to hlídat les!" Vyštěkl jsem nadšeně a přitom si i poskočil.
Mýtina mi přišla docela obyčejná. Možná jsem cítil prazvláštní tajemno, které z tohohle místa vycházelo. Jinak jsem se těšil, co vlastně uvidím. Je to tady opuštěné. Broukl jsem si ve své hlavě. Ucítil jsem pod tlapkou jemné lupnutí a přitom něco slizkého. Zastavil jsem se a přitom se ohlédl, co to vlastně bylo. Hřib? Trošku zvláštní hloučky hub, které se držely vždy pospolu a všechny byly téměř stejné.
Rozešel jsem se dál. Byl jsem oficiálně přivítán na mýtině. Bylo až zvláštní, jaká změna zde proběhla. Bylo zde úplně jiné prostředí. Zatím co náš les překypoval životem, tohle místo bylo "jiné".
Cupital jsem s hlavou skloněnou u země, takže jsem div nevrazil do stojící Neyteri. Zvedl jsem svůj pohled. Před námi se tyčil obrovský strom. Fakt zajímavé. Nic, houby, nic, strom? Pozvedl jsem přitom obočí. Koruna téměř v rudé barvě. Připomínalo mi to tekoucí krev. Ještě když se jednotlivé větve pohybovaly, vypadalo to jako bolestný tanec. Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri. Zatím jsem netušil, proč mě tu vlastně vzala. Čekal jsem bájné zvíře, které bude bydlet nejspíše v tomto stromě.
Sklopil jsem pohled o něco níže. Další zabarvená tekutina vytékala přímo ze stromů. "Co to je?" Přistoupil jsem blíže. Nikdy jsem neviděl vytékat tolik mízy či tekutiny ze stromu. Ucítil jsem její jemný dotek. Mé svaly byly pěkně napjaté. Očekávaly, že budou muset být připravené na rychlou reakci. Pomalu jsem přistoupil ke stromu a začal olizovat onu mízu. Byla výborná a možná až moc sladká. Když se mi začala lepit na tesáky, přestal jsem a odstoupil. Celou tlamu jsem měl zašpiněnou mízou, která měla specifickou barvu. "Dobrá, ale moc sladká."
Posadil jsem se naproti Neyteri a přitom čekal, kdy mi ukáže "to" zvíře. "Jaké zajímavosti? Povídej, je to tu hodně zvláštní místo." Snažil jsem se si přitom očistit tlamu.

Drazí Sarumenští - kdo si nevšiml, na nástěnce visí maličké info ohledně lovu (lovech). Prosíme o vyjádření buďto pod příspěvek, nebo do vzkazu jednomu z nás, je to vlastně jedno. :)

Na okamžik jsme se odmlčeli. Ani nevím, jak dlouho jsme společně kráčeli neurčitým směrem a přitom ani jeden nepromluvil. Jako by ani jeden nechtěl porušit ono ticho, které panovalo. Možná proto, že se každý probíral vlastními myšlenkami a na okamžik myslela na něco jiného než ten druhý. Na co asi myslí? Co se jí honí v té malé šedo bílé hlavince? Ušklíbl jsem se. Jestli uvažovala nade mnou, nic moc dobrého to nevěstilo. Ale já se jí nechtěl tlačit do hlavy, k čemu by mi to vůbec bylo. Vím k čemu, ale je to hanebné. Nikdy jsem takový nebyl. Nikdy mě neužilo na zneužití myšlenek cizího vlka. A právě to mě přesvědčilo o tom, že Život moc dobře ví, proč a komu dát danou magii. Přesto všechno se občas najdou výjimky, které magie stejně zneužijí.
Trýznivé ticho vyrušila Neyteri. Nebylo trýznivé, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Koutkem oka jsem si jí změřil. Tvrdila, že není unavená. No jen aby. Ale přemlouvat jí, že je unavená, nemělo cenu. Navázala dál a já neměl ani tušení o čem to safra mluví. Rudý javor? A to je co? Strom? Či jen přezdívka pro vlka, jehož srst je celá rudá a posetá nevím čím? Možná tak smetím. Ušklíbl jsem se a na okamžik uvažoval, o čem to vlastně mluví.
"Nejsem si jist, ale rudý javor, to mi nic neříká." Podíval jsem se na ní koutkem oka a přitom sledoval její reakci. Jakmile dodala něco o jeho návštěvě, tvářil jsem se už opravdu dosti zaraženě. "Vážně nemám ponětí, o čem to mluvíš." A už mi bylo jasné, kam naše tlapky směřují. Někam do neznáma za nějakým rudým javorem. No to bude něco.
Neříkal jsem nic a následoval svou partnerku jako hodná a oddaná ovce. Pozor na to, jsem černá ovce, ta se trhne od stáda a ani o tom nevíš. Tajemně mi zajiskřilo v očích.
"A co ten lov? Nechtěla jsi jít na lov vyder se smečkou?" Zeptal jsem se tázavě a přitom pozoroval Neyteri, jak se ladně pohybuje a vymotává ze spárů našeho lesa. Stromy tak blízko poseté, že mamuti jako já měli občas problém. Ještě že jsem tak mrštný. Pousmál jsem se a přitom trošku přidal do kroku, abych byl někde alespoň z poloviny na úrovni své partnerky.
Na okamžik jsem se nechal unést atmosférou lesa. Byla tak tajemná a noc, která padla znovu na les, dodávala tajemnu velkou jiskru. Kouzelný les. Nevěřím tomu, že nemá nějakou tajnou moc, kterou využívá na všechny a nějak nás ovlivňuje. Zamyšleně s hlavou vztyčenou jsem kráčel dál a pozoroval stromy, oblohu, která byla potemnělá.

// Mýtina

Mírně jsem sebou škubl. Měl to být souhlasný přítak, místo toho vzniklo jen škubnutí. Naše mini téma se blížilo k zdárnému konci. Že bychom už opravdu vyřešili nějaké odměny za nejlepšího lovce vyder? To asi zdaleka ne. Měli jsme pouze nápad. Nápad, který nám musel zbytek smečky odsouhlasit. Bude se jim vůbec něco takového zamlouvat? Mohlo by. Pokud to jsou vlci bez nápadů, nevymyslí žádnou vlastní odměnu. Co takhle opušťák z lesa na jak dlouho by jen chtěli? Kdo ví, každý může mít trošku jiné přání. Bylo těžké něco vlkům vymyslet, zároveň bude těžké, aby něco vymysleli oni. Uvidíme, jak tohle všechno dopadne.
Pohled jsem stočil na svou partnerku. Docela se mi ulevilo, že jí toto téma přešlo. I když, jak moc jsem jí mohl v tomto věřit? Nebyl to jen tak čirou náhodou pokus o to, se mě zbavit, zaměstnat mě něčím jiným a přitom její hlava bude neustále myslet na jednu věc a to vlčata? Jako by to bylo něco důležitého. Jako by vlčata byly něco dobrého. Někde hluboko uvnitř, jsem ale netušil, proč to takto mám. Asi mě ovlivňovalo více faktorů, než jsem si sám myslel. Přitom vlčata od Haruhi a Sayho, mi až tak nevadila. Inay byla možná jedno výjimečné vlče. A to bude asi tím. A je to tu, přesně tohle určitě Neyteri chtěla! Abych nad tím sám uvažoval a začal hlodat sám sebe!
Zatřepal jsem hlavou, jako bych se chtěl nynějšího myšlení zbavit. "To je dobře, nevěští nic dobrého." Dovolil jsem si maličkou poznámku, abych jí popíchl.
Uslyšel jsem jakési prapodivné oslovení, na které jsem nebyl až tak zvyklý. Otočil jsem hlavu na svou partnerku a přitom měl nezaujatý, zvědavý výraz. Co chce, že mi říká takto? Asi bych se opakoval, kdybych řekl, že nejsem na nějaké přezdívky či zdrobnělinky stavěný. Přitom já sám je používal pouze u Neyteri. Kopretinka, princezna. Jasně a pak že je já sám neříkám. Ušklíbl jsem se a hleděl vpřed. Byl jsem zvědavý, o co vlastně jde. Následovala další otázka. To už jsem měl dosti velké podezření, že se musím rozmyslet, jak tady na tuto otázku odpovím. Po chvíli ticha jsem konečně promluvil. "Vlastně ani moc ne. Ty snad ano?" Vlastně jsem si ani neuvědomil, že zde byla několik dní sama a možná právě prahne po odpočinku. Zamračil jsem se, jelikož jsem v tomhle ohledu byl pěkný jelimán. Nic mi nedocházelo. "Chceš si odpočinout?" Vybídl jsem jí a přitom své kroky směřoval převážně k úkrytu. Po cestě jsem ještě sem tam nějaký ten strom označkoval, aby se neřeklo.

Vymýšlení nějaké té motivace pro členy nám moc dobře nešlo. Jeden zavrhl to a druhý ono. Jak jsme se pak měli dohodnout na jednotném názoru? Těžko se to vysvětlovalo, že vlk má jiné potřeby než vlčice a taková medaile z květiny mu asi nic moc nepřinese. Kdo ví, třeba by se Newlinovi či Natemu líbila. O vlčicích ani nemluvě. Ty byly vždy nadšené z takových těch serepetiček a tak jsem neměl nouzi o tom, že by to odmítly. "Možná by nebylo na škodu, dát vlčicím jinou odměnu než vlkům. Víš jak to myslím." Ano narážel jsem i na to, aby si každý vybral prostě to své. Pokud by to nebylo vyloženě nesplnitelné, bylo by to perfektní. To bychom jim ale řekli, že zadaná odměna nelze splnit. Olízl jsem si přitom čenich.
Den se neskutečně rychle překlenul a noc se přihlásila znovu o slovo. Les byl potemnělý a opravdu velice klidný. Ticho se jim neslo každičkým coulem, až mě to překvapilo. a to že zde mělo být par vlků nebyli vůbec hluční. Na druhou stranu to bylo opravdu výhodné. Nenarušovali jsme jeden druhého. Možná za to mohla rozlehlost lesa, který byl neuvěřitelné obrovský, až jsem měl někdy divný pocit, zdali tak velký les ohlídáme v tak malém počtu.
Zamračil jsem se. Zeptání a ani se nenaděju a kolem mě budou tvé malé potvůrky! Stáhl jsem se do malého klubíčka, aby se mé tělo nedotýkalo toho jejího. Nejsem připraven se o tebe dělit! Zakřičel jsem ve své hlavě a přitom jí pozoroval. Měl jsem pocit, že právě těmito náznaky se mi snaží říct, že chce mít vlastní vlčata. Proč by jí jinak zajímala vlčata od cizích vlků? "Mám takový pocit, že se ti to nějak podvědomě usadilo v hlavě." Zafuněl jsem přitom a rozmotal se ze svého spleteného klubíčka, které bylo tak pečlivě svázáno, že byl problém se z něj nějak dostat. Co když její hodiny tikají a právě teď křičí po potomcích? Podíval jsem se na ní, jako by mi právě vyvraždila půlku rodiny. Netečným pohledem jsem se na ní upřeně díval. Bral jsem to jako podraz, že mi neříká o svých pocitech. A i kdyby řekla, utekl bych. "Nechceš mi tím naznačit, že máš touhu po mladých, že ne." Vyskočil jsem na tlapky a začal se upravovat. Nejspíše se rozhodla najít zbytek členů a tak jsem nechtěl být nějak mimo dění.
Přikývl jsem, když mě vybídla. Hlavou mi ale pořád vrtalo jen jedno. Měl bych jí tu myšlenku nějak vystrnadit z hlavy. Zbavit se jí do skonání! Pomaloučku jsem se rozešel nějakým směrem a přitom doufal, že se vedení ujme Neyteri a někam nás dovede. Někam nebo k někomu. Nechtěl jsem nikoho hledat. Má hlava byla plná divných nápadů, myšlenek a já si to musel v hlavě nějak uspořádat. Mám takové neblahé tušení, že se mi opravdu snaží něco naznačit.

Vlčí hrdost. Vlčice jí mají snad ještě víc než vlk. Zavrtěl jsem hlavou nechápavě. Ale asi bych se zachoval tak nějak stejně. Partnerka se vedle mě neustále převalovala, jako by e snažila najít tu nejlepší pozici pro spánek. Nepřekvapuje mě to. Tady jsou kořeny a vše tlačí, co očekává? Nejlépe by se leželo v jeskyni a pěkně na jelení kůži. Jenže o takovém luxusu jsem si mohl nechat jen zdát. Jelení kůže by byla luxusní na zimu. Chtěl jsem jí mít v naší místnosti a k tomu všemu o zeď opřenou hlavu šestnácteráka a to minimálně. Kéž bych měl takovou trofej. Zamyšleně jsem zíral před sebe a představoval si to statné zvíře. Jeho kvalitní srst, která se na zimu pěkně zhustí a bude tak tvořit úžasnou izolaci proti chladné podlaze.
"Představ si toho statného jelena." Zamrmlal jsem a přitom si slastně povzdechl. Cítil jsem jeho chuť mas na jazyku. Automaticky jsem začal více slintat. Dokonce jsem cítil vůni jeho krve. Slast!
Pozvedl jsem na okamžik obočí. "Medaili z květin?" Můj hlas zněl velice pochybovačně. Nebyl jsem si jist, zdali je tohle odměna anebo trest. Koutkem oka jsem se na ní podíval, zdali to myslí vážně. Takovou medaili bych chtěl za prvé vidět a za druhé, to není odměna. Zavrtěl jsem se. Nechtěl jí oponovat a vyvracet její nápady. "Možná bychom to mohli nechat na členech, aby si vybrali sami odměnu." A kdyby to bylo reálné, dostali by jí. Každý by mohl mít přitom vlastní druh odměny. Je jedno, jaká by byla. Jelikož vyhrát může jen jeden. Že bych se taky účastnil? Co? Užijeme na takové hovadiny. Ale ještě bych vyhrál anebo by mě nechali vyhrát a to by nebylo fér.
"Hm, nejspíše bude chudák malá někde schovaná." Vím, jak vypadala u přijetí. Rozklepaná, vystrašená a nesvá. Tak tedy počkáme, dokud se neobjeví.
Zaraženě jsem pohlédl na Neyteri. Právě se ptala na vlčata Newlina a Am. Na okamžik se mi zastavil dech, zorničky se mi rozšířily do ohromných dálí a tep vyskočil na maximum. A je to tady, zase vlčata. Naštěstí něčí cizí. Snažil jsem se uklidnit, aby to ze mě všechno opadlo. Zatím jsem přeci neměl důvod být až tak moc nervozní.
"Netuším?" Vydal jsem ze sebe a přitom si jí pofidérně prohlížel. O co jí jde teď? "Jedno uřvané, druhé tiché. Proužky s puntíky dohromady, proč se na to vůbec ptáš?" Popravdě jsem sám uvažoval, kdy se z nich stane pár. Možná jim to chvíli potrvá tak jako nám. Každopádně to byla otázka spíše času. Hodili by se k sobě.

Zvedl jsem upřený pohled, který jsem před chvílí zamyšleně zabodl do země. Opravdu? Opravdu jsi na mě myslela v dobrém a nechtěla jsi mě každičkou sekundu, minutu a hodinu v tvém životě uškrtit, zadupat a poplivat? Překvapeně jsem zamžikal víčky. Tohle mě opravdu překvapilo. Možná mě nechala naschvál ve svých vlastních myšlenkách, abych se trápil tím, co se ve smečce děje. Možná to tak bylo dobře. "Vždyť jsi mohla. Čekal jsem na to celou cestu." Pousmál jsem se. Zatím jsem se choval jako spíše někdo jiný, než pravý, věčně nabručený Morfeus. Možná právě to krátké odloučení mi vždy připomene, jakou oporu mám v této drobné vlčici, na které stavím všechny své hokusy pokusy. Právě ona musí trpět moje náladičky, neduhy a to všechno co jí vlastně dělám. Asi jí někdy ubližuji víc, než si vůbec uvědomuji. Připadal jsem si jako malé vlče, které teprve dospívá a zjišťuje, jak se k vlčicím chovat, kde jsou jejich meze, co přesně to obnáší a takové podobné věci.
Vrátil jsem se do přítomnosti neboli řešení lovu. Poslouchal jsem její vysvětlení, proč nechtějí právě teď jít na vysokou. "Byl by to adrenalin a výzva zároveň." Podotkl jsem a přitom se mi srdce splašeně rozbušilo. Představa, jak útočíme na velkou zvěřinu, mě fascinovala. Vše by muselo přibíhat pod velením Neyteri. Byla zdatnější lovkyní. Já většinou lovil způsobem takovým, že jsem se spoléhal na štěstěnu. Většinou mi to vyšlo a tak se mi tento princip osvědčil. Zatím co Neyteri lovila rozvážně se strategií. Určitě mnohem lepší řešení než to mé.
Olízl jsem si čenich. "Každopádně během podzimu budeme muset stejně větší zvěř ulovit. Ještě před zimou." Jakožto zásoba, která by byla v úkrytu pro začátek kruté zimy. Kdo ví, jaká zima nastane?
Takže lov vyder. No uvidíme, co z toho vlastně bude. "S tím bych si nelámal hlavu. Jsem tu já, je tu Nate a Newlin. Nemám pochybnosti o tom, že jakožto vlci, bychom nedokázali větší zvěřinu přitáhnout až domů." Podotkl jsem. Možná jsem byl z nich zatím nejsilnější a možná to tak pouze vypadalo. Oni ale byli taky docela schopní.
Sklonila se ke mně a až podezřele blízko se ocitla mému náramku. Chce ti ho ukrást! To byla první myšlenka, která mě napadla. Na druhou stranu, byla to má partnerka a ta by mi ho těžko ukradla. Vždyť já nosil její náhrdelník, který ztratila ve Sněžných horách. Naštěstí jsem ho našel, ale než jsem se vynořil z haldy sněhu, Neyteri byla fuč. Takže bych měl být vlastně v klidu. Jemně jsem přitom našpulil tlamu, aby věděla, že jsem krapet nejistý v kramflecích.
Nechtěl jsem s tlapkou ale cukat anebo ji snad schovat. Byla to má chlouba, má pýcha, kterou jsem našel sám, nebo lépe řečeno ona si našla mě.
"Um, byl to jen nápad, na který jsi se ptala." Vydal jsem ze sebe trošku strnule. Nebyl jsem připravený na to, že mi někdo bude tak okatě okukovat náramek. Můj! Zavrtěl jsem se. "Tak jakou odměnu si představuješ?" Určitě nějakou měla, jen chtěla, aby to vyšlo z mé tlamy a my se tak doplnili. Jenže jako vždy já měl jiné uvažování. Uvažování vlka né vlčice.
Den se překlenul v obrovské rychlosti. Temná až černá noc se přihlásila o slovo. Hrozně rychle to letí. Ubíhá to a já nejsem připravený na další zimu. A ta byla téměř před hranicemi lesa. "Smečka je připravená na lov?" Zeptal jsem se ještě zkoumavě, když už se domlouvali na lovu vyder. Měli by být odpočatí a plní elánu.

Možná mi má partnerka nechtěla moc věřit. Nevěděl jsem co jí vlastně říct. To že jsem zjistil, že toulání mě prostě nebaví? Možná mě nebaví se toulat sám. Možná kdyby se toulala se mnou, bylo by to jiné. Takové, jako než když jsme našli smečku. Ale jaké to vlastně bylo? Byli jsme odkázáni jeden na druhého a často jenom na sebe, protože jsme byli častěji od sebe. Co to bylo za zvláštní druh a způsob života? Asi divná kapitola v životě, kterou jsme museli překonat.
Život ve smečce byl jiný. Právě jsem měl na mysli Borůvkovou smečku, která nás přijala s otevřeným srdcem a my tak díky ní získali zase něco, co nás posunulo dál. Měli jsme to udělat už dávno. Přesně tohle mě napadlo, už při přijetí do smečky. Měl jsem se mnohem dřív rozhoupat k tomu, abych udělal takový krok. Pořád jsem čekal na nějaké znamení, pořád jsem na něco čekal. Ale zbytečně. Jsem hrozný blázen. A stále zaslepený něčím co mě neustále spojuje s minulostí.
"Asi jsem už moc starý na to, abych se toulal sám. Nebavilo mě to. Potřeboval jsem tě mít alespoň u sebe." Mluvil jsem pravdu. Sice nám tohle krátké odloučení určitě zase jen prospělo. Ale na druhou stranu jsem nějak měnil své hodnoty. Kdysi mi stačila voda a nějaké žrádlo. Později to byla a žrádlo i pro partnerku. Následovalo zázemí a dovedl jsem to až k tomu, že máme vlastní domov.
"Život je pořád stejný. Přívětivý. Smrt je pořád naštvaná a mám pocit, že když mě vidí, je ještě více nabručená a protivná, než při poslední návštěvě." Asi to byla i pravda. Stručně jsem popsal, jak na tom oba dva naše živly, které ovlivňují do jisté míry naše životy, jsou.
Natočil jsem mírně hlavu do strany a přitom se zahleděl do útrob lesa. Nabízel nádherný pohled. Tento les byl více než okouzlující a já si to moc dobře uvědomoval. To Neyteri ho kdysi dávno vybrala a mně dala pouze impulz k tomu, abych se podle toho zařídil. Nebýt jí a jejího přesvědčení, které mi kdysi nevědomky dala, asi bychom zde nebyli.
Neyteri mě uklidnila. Les byl v pořádku a niv závažného se neodehrálo. To je dobře. Vyčítal bych si to do nejdelší smrti. Se zájmem jsem otočil hlavu směrem k ní. Zabodl jsem pohled do zelených, smaragdových očí. Potemnělé, za to plné energie.
Vyslechl jsem si její slova. Nápad to nebyl vůbec špatný. Jen, co budeme mít z malých kožešinek a malých vyder? "Nad něčím podobným jsem uvažoval i já." Řekl jsem zamračeně a přitom se přemístil do sedu. Vyklepal jsem srst a tím z ní odlétly přebytečné zbytky jehličí. "Jen jsem uvažoval nad lovem něčeho mnohem většího. Kožešina jako kožešina, ale taková kožešina z jelena či velké zvěře bude mnohem lepší." Snažil jsem se prosadit svůj názor. Což o to, vydry se dobře chytají, ale na velkou zvěř by musela celá smečka. Pár obrovských kožešin by se neskutečně hodilo. Na druhou stranu, je smečka připravená pro lov velké zvěře?
Ucítil jsem její jazýček na své tváři. K mému překvapení jizva nijak nereagovala na její sliny. Občas mě to místo silně pálí či svědí. Možná má neutrální sliny. Nebránil jsem se tomu. "To vyčerpání zní mnohem lépe."
"Odměna? Hm, co takhle pozici hlavního lovce?" Celkově by se někteří členové mohli posunout výš v žebříčku. Ale asi je na to čas. Možná bude dobré počkat na více vlků. Tohle by chtělo zcela chladnou a čistou hlavu. Vlastně jsme se vůbec o něčem takovém s Neyteri nebavili. "Možná by stačil slib lovce." Zamyšleně jsem si přešlápl a uvažoval, jestli by to byla pro někoho z naší smečky dostatečná odměna.

Čekal jsem na něčí odpověď. Jako by se po vlcích slehla zem. Žádná reakce či alespoň odpověď v štěknutí, malém zavytí, prostě nic. Proto jsem se rozhodl, že pokud v lese nikdo není, zůstanu na svém místě. Co když mě všichni opustili? Jejich pachy nebyly staré, ale co když se rozhodli před nějakou dobou, že odejdou a já jsem tu teď vlastně sám? Nechali by mě tu? Samotného? Možná jsem byl dlouho pryč a oni si mysleli, že jsem vzal roha. Hm, to jsem vlastně klidně mohl.
Mlčky ležíc na tom samém místě jsem uslyšel jemné zapraskání větviček. Tak přeci jen se někdo najde? Mohla bto být i malá veverka. Nechtěl jsem se otáčet. Kdo ví, co mohlo způsobit tak malý ruch. Malé krůčky se ale přibližovaly. Natočil jsem nejprve ouška za směrem zvuku. Nebo je to vlk? Čenich jsem měl prozatím mimo provoz a ani jsem se neobtěžoval jej použít pro rozpoznání pachů.
Teprve až když jsem uslyšel sametový hlas, který mě pozdravil, bylo mi jasné, o koho se vlastně jedná. Škubnutím jsem zvedl hlavu. Stála přede mnou nádherná Afrodita jménem Neyteri. Alfa všech alf. Vznešená každým coulem. Přesně tohle mě přesvědčilo, že tento post je pro ní to pravé. Jak by mohla být ona na nižším stupínku, než je ten nejvyšší? S úžasem jsem jí pozoroval. Její ladný krok, kterým se ke mně blížila. Jsem barbar. Jak může mít ráda takového barbara, jako jsem já. Olíznutím mi nejspíše chtěla upravit rozhozené chloupky na hlavě. Popravdě jsem se na sebe dlouho nedíval do odrazu. Nejspíše jsem měl pěkné slepené číro na hlavě.
Nějak jsem se tím nevzrušoval a neodporoval jí. Byl jsem více omámen jí, než abych řešil něco takového.
"Ahoj." špitl jsem zhrublým hlasem, takže to působilo zajímavě. Netušil jsem, jestli je pořád naštvaná. Její slova mě spíše konejšila, že není. Chyběl jsem ti? To ty jsi mi chyběla. Měl jsem trošku obavy z našeho setkání. Ale zatím probíhalo tak jako vždy. Já zaražen a ona klidná. Vždy věděla, co má říct, aby mě přesvědčila, že je to mezi námi v pořádku a jestli byly nějaké nešvary, jsou už dávno pryč.
Vlastnil jsem květinu ve vlčí podobě. Květinu, kterou bych měl více zalévat místo toho, než jí trvat okvětní lístky. Teď jsem si to uvědomoval, ale když jsem horká hlava, těžko na něco takového pomyslím.
Nehýbal jsem se a zůstal jsem v ležící poloze. Neyteri mi vytahovala binec z kožichu, který jsem po cestě nejspíše posbíral. Můj kožich přitahoval smítka a tak se nebylo čemu divit.
"Špatně. Každý den bez tebe byl víc a víc náročný." Byla to pravda. Nebyl den, abych na ní nepomyslel. Abych neřešil vlastní vnitřní boj ohledně toho, zdali jsem měl či neměl odejít.
"Navštívil jsem jak Života, tak i Smrt." Zabručel jsem u toho, protože právě Smrt mi trošku spálila ocásek. Takže místo bílé špičky byla černá špička. Naštěstí se srst bude měnit, takže to pěkně překryje.
"Jak se mezitím dařilo v lese? Všechno v pořádku?" Natáhl jsem tlapku jejím směrem, abych se jí nevinně dotkl. Cítil jsem silný impulz, který proplul mým tělem a to jsem se své partnerky dotkl pouze na přední tlapce.

// Kopretinová louka

Posbíral jsem poslední zbytky kuráže a vydal se sebevědomým krokem směrem k hranicím lesa. Pach smečky dosahoval opravdu daleko. Cítil jsem jej značnou dobu a tak jsem byl rád, že alespoň něco funguje. Měl jsem na vlastní kůži zjištěno, kam až jde cítit pach, že na vedlejším území je smečka. Aby mi pak někdo netvrdil, že vůbec neměl tušení, že tady jsme. Byla by to pěkná hloupost a vlk by musel být bez čenichu. Nepoznat tak jasně signalizující věc. Akorát si vymýšlejí ptákoviny.
Doufal jsem, že les zůstal celý bez poškození. Kdo v něm vůbec bude. Neyteri určitě. Ta je ještě teď pěkně nabručená a sedí někde na pařezu. Přitom mě proklíná a běduje toho, že vůbec něco se mnou má. Tiše jsem se kradl dál k hranicím, nezpozorován.
Nate by mohl být taky v lese. Setia určitě, jelikož pokud vím, ptal jsem se jí, zdali by v případné nouzi pomohla Neyteri řešit věci s klidem. To by byli dva nebo tři členové. Další byl nováček a to kdo ví, jestli nespí ještě doteď. Po dlouhé cestě. Ušklíbl jsem se. Jediný kdo zbýval, byl Newlin a Am. To je mi ale páreček. Nějakým způsobem se mi k sobě hodili. Když jsem si představil jednoho, automaticky se mi vybavil druhý. Přitom snad pár ve skutečnosti netvořili. Prozatím!
Švihl jsem ocasem. Právě jsem překračoval hranice. Zavyl jsem hrubým a hlasitým hlasem. Nechtěl jsem, aby ke mně někdo hned přiběhl. Pouze jsem smečce oznamoval svůj návrat a příchod. Jediný koho chci opravdu vidět je má partnerka. A ta nebude mít nejspíše náladu na mě.
Pomalým a ladným krokem jsem prošel kolem pár stromů a nakonec se zastavil. Cesta byla dlouhá a náročná. Naštěstí mi ale ryby dodaly energii na zpáteční cestu. Jít z jižní části až na severní nebyl tak dobrý nápad, jak se zdálo. Přeci jen jsem to zvládl a doufal jsem, že zde v lese bude i vřelé přivítání.
Posadil jsem se a rozhlížel se po lese. Byl nezvyk být zase na místě, které obsahuje několik pachů a ty se zároveň mísí v jeden celek. V jeden smečkový pach. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to vůbec zvykl. Než hlava začne tyto pachy brát automaticky a pak je začne sama přehlížet a brát jako součást. Ulehl jsem na zem a opřel si hlavu o přední tlapky.

// Přímořské pláně (přes Středozemní pláň)


Na středozemní pláni jsem se nechtěl zdržovat. Proč taky, ještě tam mohla být ta divná vlčice a zároveň i Tav. Né že by mi vadil, ale myslím si, že nikdy nebudeme vyloženě přátelé. Jsme na jakémsi bodu neutrality a věřím tomu, že kdybychom nebyli spolu ve smečce, naše postoje by byly vůči sobě negativní.
Byl to prostě samotář a tichošlápek. Nemám proti nim nic, i když sám jsem spíše pozorovatel, než abych mluvil hodiny a hodiny. Ale co je moc to je moc. Navíc vlčice nebyla už vůbec komunikativní a tak jsem se necítil v této společnosti zrovna nejlépe. Těšil jsem se zároveň domů. Na druhou stranu jsem si nemohl být jist, jestli na mě bude čekat přivítání anebo pravý opak. Snad to bude dobré přivítání.
Nervozita od Smrti ze mě opadla. Jenže teď se právě znovu vracela- Ten prapodivný pocit prázdnoty a obav. Co budu dělat? Nechce se mi ještě do lesa. Uvažoval jsem nad tím, že bych si ještě lehl a zůstal ležet na louce, než se vydal opravdu do lesa. Možná uslyším i nějaké zvuky nebo něco takového. A třeba uslyším, jak se o mě baví. Jsem paranoidní.
Přeci jsem se udělal to, co jsem chtěl. Když jsem dorazil na louku, schoulil jsem se před hranicemi do klubíčka. Tiše jsem naslouchal, zdali neuslyším přeci jen nějaké slova někoho ze smečky. To je mazec, proč jsem z toho tak nervózní? Vždyť bych tam měl normálně naklusat a začít hulákat. Ohlédl jsem se za sebe. Nikdo mě nepronásledoval a tak jsem měl čas. Čas si všechno rozmyslet a promyslet. Urovnat si vlastní myšlenky.
Rozvalil jsem se na bříško a pohodlně se uvelebil. Nechal jsem vše plynout hlavou, tak jak to má být. Snažil jsem se nemyslet na nic, aby se hlava pročistila.
Nakonec jsem se přetočil a postavil se. Rozhlédl jsem se znovu, jako bych čekal na znamení a pomalu se vydal kupředu.

// Sarumenský hvozd ♥