Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// S. hvozd

Utekl jsem před tím bláznivým světem do našeho dalšího bláznivého světa. Do našeho doupěte. Plné pachů a toho všeho kolem. Měl jsem ještě práci. Vlastně jsem sám netušil, co budu dělat, protože Neyteri odešla mimo les a já zde zůstal zase tak nějak sám. S členy smečky. Navíc mi byli tak stále cizí, že by stejně sami od sebe nepřišli, abychom našli nějakou společnou cestu. Těžko říct, jak tohle dělají jiné alfy. Já asi nebyl dobrým alfou, když jsem si k nim ještě nenašel tu správnou cestu. Těžko říct, co přesně to ovlivňovalo. Jestli můj postoj k světu, nebo mé chování? Byť jsem nedával nic najevo, mělo by to být spíše přínosem, než aby je to odrazovalo no ne? Já a přátelé… taková rovnice neexistuje. Již před léty jsem se s tímto smířil. Nebyl jsem hoden pro přátele, nebyl jsem pro ně stvořen. Byl jsem stvořen pro zcela něco jiného. Ničit, škodit a plenit. Na co jiného by mě stvořil. Od narození mě takto brali. Ušklíbl jsem se. Jako bych neměl právo na to, abych byl normální a zapadl mezi ostatní. Nejspíše budu vždy tvořit takovou tu výjimku, na kterou se každý dívá s odstupem.
Stál jsem u vchodu zahleděn do jeho nitra. Jako by právě ta temnota našeho úkrytu ve mě vyvolávala nějaké prazvláštní pocity, které nejdou ani popsat. Možná to jednou pochopím. Umanul jsem si a přitom popadl dvě vydry do tlamy. Většinu z nich jsem musel ještě vykuchat a schovat maso do naší spižírny. První dvě jsem tedy popadl. Klidným krokem jsem vešel do našeho úkrytu a pomaloučku si zalezl do prostřední místnosti. Masu se zde bude dařit. A to nemluvím o tom, jak dokáže smrdět zkažené maso. Ulehl jsem k prvním vydrám a pečlivě se dal do práce. Oddělit jednotlivé kousky těla bylo docela dost těžké o tom žádná. Byla to více než precizní práce. Musel jsem si dát záležet, nikdo nechtěl potrhanou nebo nějak poškozenou kožešinku. Hm, zvláštní že to dělám já. Možná bych očekával pomoc někoho ze členů, ale asi bych chtěl po nich moc. Přeci jen už stačilo to, že museli lovit.
Dvě kožešiny byly osvobozené od masa. Další a další vydry jsem si nosil neustále do úkrytu. Ležely krásně srovnané před vchodem. Tam, kde jsem řekl Newlinovi, aby je zanechal. Newlinovi a Amnésii. Některé vydry šly hůř od kůže. Převážně ty mladé. Neměly tolik podkožního tuku a tak jsem se musel vypořádat s krásným masíčkem, které dokonale obepínalo onu kůži. Těžší to být nemůže, nebo snad ano? Poznamenal jsem si pro sebe. Zatím co jsem se páral s kůžičkami, spořádal jsem nejméně dvě vydry. Jejich packy jsem ale nevyhazoval. Co kdyby se hodily jako párátka?
Čtyři nožky od vydry jsem si odnesl do naší místnosti. Zbylé kožešiny a tlapičky jsem odnesl do smečkové místnosti, kde jsem je s největší pečlivostí poskládal a pěkně urovnal. Snažil jsem se, jelikož se jednalo přeci o mou vizitku. Za odměnu mi budou tlapičky v podobě hračky. Zkontroloval jsem své dílo a přitom jej hodnotil, zdali to takto může zůstat.

Aniž bych si to uvědomoval já či nejspíše Setia, právě jsem pochytil některé útržky z její mysli. Ani nevím, na co přesně jsem se soustředil, nebo spíše nesoustředil. Ale někdy se síla myšlenky nedala ovládnout. Někdy měli vlci tak silné podvědomé myšlení, že si sami neuvědomovali, jak moc tyto myšlenky vypustí na povrch. Někdy mám sto chutí jim to říct. Vysvětlit jim, jak myšlenky a jak vlci s touto magií fungují. Zachmuřeně jsem stáhl tlapu zpět z jejího malého tělíčka. "V pořádku." Ujistil jsem Setii, že jsem vše pochopil. Jaký by byl svět bez všech těch cizích myšlenek? Hm, z prvu by to bylo neuvěřitelné blaho na duši. Ale později by to byla asi nuda. Jsem zvyklý na tok cizích myšlenek, které denně ignoruji a přecházím jejich existenci.
Newlin s Amnésií splnili svůj úkol a během kratičké chviličky nejspíše opustili i les. Jelikož se zde zhostilo opravdové ticho. Asi si šli užívat vlastní společnosti. Našpulil jsem přitom tak nějak tlamu. Připomínali mi začínající pár. Takový ten stav, kdy se vlci stále oťukávají, jeden neví, na čem je u toho druhého a snaží se pro něj udělat to nejlepší. Mě trvalo tedy pěkně dlouho, než jsem se donutil, nebo spíše než jsem se rozhoupal Neyteri vůbec něco říct. Newlin a Amnésie by se k sobě jakým si způsobem hodili.
Vrátil jsem se zpět z mé zamyšlenosti. "Jistě, běž si odpočinout." Poznamenal jsem a popohnal Setií, aby už byla v doupěti a spala nejméně tři dny v kuse. Členi museli být v té nejlepší kondici. I Sheila se vrátila z lovu. Sice s menším zdržením, ale přeci. Honosně si nesla čtyři úlovky. Uznale jsem pokynul hlavou. "Vidím, že jsi byla více než úspěšná." Přiznal jsem. Byla nejspíše nejúspěšnější lovkyně. "Všichni se někam rozprchli. Ale máš určitě nejvíce úlovků." Pousmál jsem se a koutky tlamy mi zacukaly do jemného úsměvu. Kožešiny uklidím. Maso nechám stranou. Poznamenal jsem si pro sebe a přitom se podíval ke vchodu do jeskyně, kde před chvíli zmizela Set. "Pokud máš hlad, zpracuj co nejvíce masa. Já se zatím postarám o naskládané kožíšky u úkrytu." Zvedl jsem svůj zadek a ledabylým krokem přecházel směrem k úkrytu. Někdo to musel odnést. Já dvě, Setia tři, Newlin dvě? Nejsem si jist. Amnésie jednu dvě? Sheila čtyři. Byly to tedy řádné úlovky.
Na okamžik jsem se zastavil a otočil k Sheile hlavu. "Odměnu zařídí Neyteri, až se vrátí." Poznamenal jsem a nadále pokračoval ve své cestě, která klasicky trvá pár vteřin, ale já měl náladu leda na to, že tam za pár minut budu.

// Nejspíše taky skalisko

Netrvalo to dlouho a první vlk mě vyhledal. Kdo jiný než Newlin se přidal k mé maličko-veličkosti. Výborně Newline. Vypadalo to, že se mu podařilo ulovit vydru. Ani jsem neočekával, že by opravdu něco ulovit. Vážně jsem to nečekal, je šikovný. Začal mi vyprávět něco o oslepnutí. Nehnutím brvy jsem jej pozoroval. Ani jsem nemrkl a na chvíli snad i zadržoval dech. "Jak jsi oslepl?" Zeptal jsem se ho, jako by to byla normální denní rutina. Vlk prostě během dne oslepne na několik hodin a někdy i na několik dní. Možná jsem tomu měl přidat o něco větší váhu, to jsem mínil, ale až když mi popíše, co se mu to vlastně stalo.
Mezitím mi Neyteri stihla poslat myšlenkovou zprávu. Zahleděl jsem se do jakéhosi bodu. Zíral jsem tupě před sebe. Vlastně jsem uvažoval, zdali jí mám vůbec odpovídat zpět. Chtěla za hranice a prošmejdit řeky. Co by na tom mohlo být špatného? My se stejně starali o svůj lov. Tedy, ten teď končil, ale přeci jen. Většina vlků kromě nového člena a Nateho byla se mnou.
Rozhodl jsem se jí nijak neodpovídat. Kdybych nesouhlasil, ozval bych se a na druhou stranu posílat jí myšlenku jen o jednom slově by byla přeci jen zbytečná.
Tichoučké krůčky značily o dalším členovi. Setia se vynořila z poza stromů a já viděl přicházet unavenou, nejspíše k smrti unavenou vlčici, nesoucí snad tři vydry. Sakra to je lovkyně! Poznamenal jsem ve své mysli a mlčky pozoroval její ladné krůčky malého tělíčka, které se k nám přibližovalo až podezřele pomaloučku. Mlaskl jsem, jelikož ten čas byl opravdu krutý a utíkal hrozně rychle. Ale přeci jen k nám dorazila. Ubohé tmavě rudé tělo sebou plesklo o zem. Vydry ležíc vedle ní, zatím co jedna jí dělala polštářek. S docela vyčítavým pocitem jsem přiskočil před Setii. Sklonil hlavu k té její a zírajích do jejích očí, se ustaraně zeptal. "Setio! Jsi v pořádku?" Štěkl jsem celý vyděšený. Říkal jsem jí, aby to nepřeháněla. Měla si odpočinout! Zase mě neposlechla! Zavrtěl jsem hlavou a na okamžik sám přivřel oči. Vlčice, jsou všechny stejné. "Newe odnes prosím zatím tyto vydry ke vchodu do úkrytu." Podotkl jsem k němu, abych si mohl se Setií promluvit sám. Newlin je až moc zvědavý a třeba by před ním nechtěla mluvit.
Znovu jsem se k ní sklonil. "Set, slyšíš mě? Je ti dobře?" Prohlížel jsem si jí, a aniž bych si to uvědomoval, položil jsem tlapku na její hrudník. Ale to už se k nám přidal i další člen. Plaše jsem se usmál na Amnésii. Nemohl jsem se usmát vřele, když jsem měl obavy o našeho člena. "Vidím, že se ti zadařilo. Mohla bys prosím pomoct Newlinovi? Odneste ty vydry ke vchodu. Pokud máte hlad, klidně i nějaké zpracujte. Já se pak postarám o kožešiny. Lov je u konce a můžete si znovu dělat to své." Chtěl jsem získat čas pro droboučkou vlčici, která ležela přede mnou, a já měl stále svou tlapu na její hrudi. Pohledem jsem zkontroloval členy. Jediná Sheila se ještě nevrátila. Nejspíše měla tak moc energie a lovila dál. "O odměnu se postará Ney." Poznamenal jsem vlkům. Ale teď jim byla hlavní odměna odpočinek a maso z vyder.
"Setio, mám tě odnést do úkrytu?" Viděl jsem, jak moc je unavená a já do toho úkrytu stejně chtěl jít odnést vydry či kožešiny.

// Kdo potřebuje, běžte hrabat postíky :)

// Kdo má čas nechť napíše (i na přeskáčku), abychom to mohli ukončit. Je loterie a kdo by chtěl nahrabat postíky, tak ať má volné tlapky.

// pojďme tedy k ukončení

Život vydry vyhasl a to doslova. Krev mi zůstala na tlapkách a celý krk jsem měl upatlaný od vydří krve. Sakra kdo bude ten kožich čistit to teda nevím. Ale vsadil bych se, že nikdo nebude tak ušmudlaný, jako já. Protočil jsem panenky. Tohle mě nebavilo. Čistit kožich neustále a on byl neustále doslova a do písmene pořád špinavý. Postavil jsem se na tlapky a udělal pár krůčků, abych si protáhl tělo. Neležel jsem zas tak dlouho, ale když bylo tělo zahřáno, rychle poté vychladne. Jedna vydra. No to není nic moc, abych pravdu řekl. Doufal jsem, že se nám podaří ulovit mnohem více těchto potvor. Je to hlavně pro členy, to oni si je budou dávat pod svůj zadek, až bude v zimě pořádná zima.
Chytl jsem vydru ho tlamy a začal se rozhlížet kolem sebe. Chtěl jsem jí někam prozatím uklidit, aby na to nenarazily i další vydry. Pach mrtvoly, zvláště jejich druhu, mohly by být pěkně nepříjemné a zároveň by se mohly stáhnout někam do prčic. Odložil jsem jí tedy do jednoho dutého kmene stromu. Čouhaly ven jenom tlapky. Pousmál jsem se a ještě na ní nahrnul trošku jehličí. Poté jsem se rozklusal dál, směrem, kam běžely další a další vydry, které přede mnou nejspíše předtím utíkaly. Potřeboval jsem ještě alespoň jednu. Mít dvě vydry je určitě lepší, než přinést jenom jednu vydru. Na lov mám docela štěstí. Možná se mi zase něco podaří. Strategii nemám špatnou.
Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Přešel jsem do kroku a začal znovu naslouchat lesu. Ten mi dokázal prozradit, kde se co pochybuje. Uslyšel jsem tiché krůčky. Otočil jsem hlavu daným směrem. Přikrčil jsem se a vyčkával, co se bude dít dál. Cítil jsem adrenalin v těle. Krůčky byly silnější a stále se přibližovaly. Pojď malá. Vybízel jsem jí a netrpělivě čekal, kdy zahlédnu tmavý kožich.
Krůčky ale ustaly. Znejistil jsem, přesto jsem se ale rozhodl vystartovat. Vyskočil jsem ze svého provizorního úkrytu. Vydra uskočila mezi stromy. Vyrazil jsem za ní, jelikož jsem si všiml jejího pohybu. Vyběhl jsem daným směrem. Jakmile zjistila, že jsem jí v patách začala sama pelášit. Nebyla ale zase tak daleko, aby se jí podařilo utéct a nabrat rychlost. Byl jsem prostě rychlejší. Jako rozjetý vlak jsem jí popadl za zadní tlapky a vyhodil do vzduchu. Zakvílela a následně dopadla na zem. Zde jsem si jí už zpracoval po svém. Výborně! Škubala nějakou tu dobu celým tělem. Následně se vše upokojilo a já se mohl vrátit k předchozímu úlovku. Popadl jsem jej a rozklusal se směrem, kde jsme měli jakési provizorní stanoviště.
Položil jsem obě vydry na zem. Hned na to, jsem následně hlasitě zavyl pro ukončení lovu. Myslím si, že to by mohlo stačit. Jednu či dvě určitě chytli.

Zdatní lovci se vypařili okamžitě. Byl začátek nového dne a tak mohli rejdit po celém lese. Možná je dobře, že jsem zmínil onoho nového člena. Nebude je tak lákat cizí pach, aby zjistili, a koho nebo o co se jedná.
Sheila a Setia. O ty jsem nouzi neměl. Obě dvě to byly velice silné osobnosti samy o sobě. Amnesia by se mohla vyder bát. V tom mě napadla zcela neuvěřitelně vtipná scéna. Amnesia ležící a chystající se k lovu, zatím co jí vydry obklíčí a uloví nám vydry jí. Ty bláho, ale to by bylo možná i reálné. Vyklepané stvoření by se nechalo ulovit jako nic a my pak museli vyjednávat s vydrami, aby nám jí vrátili buď celou, nebo alespoň po částech.
Stál jsem na místě usmívajíc se a křenící se, jako bych byl právě ve svém pubertálním věku. Ale té představě se nedalo odolat. A Newlin? Zamyslel jsem se na okamžik. Toho jsem viděl ve své představě jasně. Pobíhající splašené střevo, které pokřikuje na celý les, že neví, co má vlastně dělat a kde všichni ostatní jsou. Měl bych se vydat taky kupředu, abych případně tohle mohl mírnit. Asi by to bylo zajímavé pro někoho, kdo by procházel kolem našeho lesa.
Podíval jsem se každým směrem, kde jsem věděl, že zmizli naši tvorečkové. Vydry dnes nejspíše utrpí velké ztráty. Ještě že vlky nikdo neloví. Obávat se toho, že mě něco sežere, by nebylo nic moc. Přesto všechno jsme museli čelit vzájemné rivalitě mezi vlky. Případným bojům se soky či soubojům při lovech. Třeba lov v Borůvkové smečce. Prazvláštní pocit mnou projel, když jsem si na to vzpomenul. Navíc ten lov, několik dní jsem nebyl schopen nic moc dělat, jak moc mě bolely žebra. Z chyb se vlk učí, je tomu tak i u mě? Dost jsem o tom pochyboval. Udělal bych to zase a zase, dokud mě nejspíše opravdu nezabijí.
Škubl jsem svým tělem do opačné strany směru, kde jsem věděl, že nikdo neutíkal.
Rozklusal jsem se docela poklidným tempem a směřoval někam, kde jsem doufal, že bude alespoň jedno malé stvoření pro úlovek. Je zvláštní, jak moc jsem si už zvykl na jejich pach, že mi teď vůbec nevadí. S hlavou občas skloněnou, občas vysoko posazenou, jsem směřoval do části lesa, kde bylo o něco větší vlhko. Tam by se totiž mohly zdržovat.
Tiše jsem přešel do kroku a začal se pomalu prodírat malými keříky a větvičkami. Ulehl jsem někde v polovině cesty a začal naslouchat a nechal pracovat své smysly. Nějakou tu dobu jsem ležel bez hnutí. Ale kolem ně nic neprošlo a nic se zde ani nepohnulo. Dávej pozor! Okřikl jsem se. Když už jsem si myslel, že je to opravdu beznadějné, pravé lámání větviček se dostavilo. Celý jsem se napjal. Jsou nebo je tu! Je doslova zvláštní, že jim nevadí, že zde máme své pachy. Stejně hranici překračují.
Ještě jsem je neviděl, ale věděl jsem, de se nachází a proto jsem vyskočil na své tlapy a rozběhl se přímo daným směrem. Vydry mě po několika vteřinách spatřily a rozběhly se svým směrem a nejlepší na tom je, že si každá vybrala jiný. Nenechal jsem se tím rozhodit a vyrazil prostě za jednou z nich. Neřešil jsem to, že vypadá až prapodivně mladě a může být tak neuvěřitelně rychlá a mrštná. A ona opravdu byla. Mezi stromy se mi ztrácela někam do prčic a já vypadal víc nemotorně, než abych byl schopen jí ukořistit. Vyhrála jsi. Doufám, že tě uloví někdo z našich. Nechtěl jsem se ale vzdát. Na rychlosti jsem sice ubral, ale to bylo vše, co jsem udělal. Nadále jsem jí pronásledoval. Co se říká, když nemůže chytit kořist hned, štvi jí, dokud nepadne sama. A přesně to jsem chtěl udělat. Ale kdo ví, jak moc vydra dokáže vydržet?
Asi moc né, přeci jen byla ve vodě doma a souš byla naše království. Všiml jsem si jejího pomalejšího tempa. S poklidem jsem jí dohnal a po pár úhybných manévrech jí opravdu dostal. Zakousnul jsem se do hrdla přitom cítil její tep malého srdíčka, které burácelo a snažilo se ze všech sil své burácení znásobit, jenom aby se zachránilo. V jejím těle šlo cítit neuvěřitelné množství adrenalinu.

// Kdo by moc chtěl psát, tak mě přeskočte, nevím zdali dnes stihnu odepsat. :)

Newlin překypoval energií již nějakou tu dobu. Asi od té doby, co jsem ho poznal. Setia mě ujistila, že všechno zvládne, což sice bylo na pováženou, ale věřil jsem jí, že mi tady neodpadne jako nějaká švestka ze stromu. Na druhou stranu má to své tělíčko tak drobné, že by ani nikdo nepoznal, že jí neseš na zádech. Zkonstatoval jsem její postavičku.
Možná měli pravdu. Mě se taky nezamlouvala možnost hnát to do krajních sil. Takže jak? Uděláme to tak, že si dáme nějaký počet? Ale jaký? Toť otázka. Těžko říct, kolik vyder je dost a kolik zase málo. Mělo to být především pro ně. Pokud nestihnou sežrat celé vydry, mohly by se dát do spižírny. Je tam o něco chladněji a nějaké to maso tam určitě ten týden vydrží. Znělo to dobře. Nač vyhazovat maso, když by se mohlo stát zdrojem potravy pro někoho dalšího v jiném časovém úseku.
Pohled jsem směřoval na Setii, která navrhovala, jak vyřešit naší situaci. Hm. Přimhouřil jsem oči. Nebyl to až tak špatný nápad. Jenže, co když budu čekat moc dlouho a oni budou unaveni? Anebo naopak, nestihnou nic chytit? Možná by nebylo na škodu se domluvit za počtu, a pokud by někdo stihl chytit třeba 5 vyder, dal by vědět znamením. Pokud bych dříve nezavyl já. "Nevím, jak na tom jste jako jedinci. Kam až sahají vaše hranice fyzické zdatnosti." Poznamenal jsem a snažil se to zhodnotit, jak by se toto dalo vyřešit. Všichni ostatní ale souhlasili s názorem Setie. A to bylo asi tak nějak směrodatné, že by se to mělo udělat tak, aby to vyhovovalo všem.
V jednom měl Newlin pravdu. Vždyť tu nebyl, Nate. "Já vím Newline. Možná je mimo les." Ujistil jsem ho. Jinak by určitě přišel. Navíc nikdo jiný neměl žádné jiné otázky. Což znamenalo, že bychom mohli konečně začít. "Dobrá, tak domluvme se takto. Kdo uloví 5 vyder, dá znamení zavytím. Tedy pokud to do té doby neukončím já svým vytím, dobře? Je mi jedno kam si je budeme ukládat, ale… nekraďte si je." Mrkl jsem na Sheilu. Nebylo to myšleno na ní, ale byla zrovna v mém zorném poli.
Do pár vteřin mi vymizel úsměv z tváře. Nastal u mě zase neutrální stav. "Připravte se." Řekl jsem a přitom couvl kousek dozadu. Každý mohl běžet svým směrem a navíc, nechtěl jsem být převálcován Newlinem, nebo stát v cestě Am, která by to mě leda tak narazila. Hm, možná bych mohl taky něco ulovit. A dát kožešinku někomu, komu by chyběla." "Teď!" Vyřkl jsem s nadšením v hlase a pozoroval kožíšky, které se rozutečou do všech směrů a budou se snažit najít vydry a navíc je i ulovit. "Hodně zdaru!" Poslal jsem všem myšlenku do hlavy. Olízl jsem si spokojeně čenich.

// Tak jo menší manipulaci si dovolím, jen aby se to trošku pohlo :) A doufám, že toho kolo už budeš námi.

Krátce jsem si znovu prohlédl vlky. Nevím koho Newlin ještě očekával. Zmiňoval jsem svou partnerku a nového člena, že se nejspíše nepřipojí Je to na úkor provedení a seznámení s lesem. Nezná ho dostatečně, aby se mohl účastnit. To mi tak nějak hrálo i do karet. Zatím jsem nemusel s ním trávit čas a navíc, já si pomalu musel zvyknout, že se někde v lese bude pohybovat. To mi zatím zcela stačilo a myslím si, že i jemu. Myslím si, že kdybychom měli trávit čas spolu už teď, byli bychom z toho oba dva maximálně vykolejení. "Chybí pouze Setie, která pokud dobře vidím, právě přichází." S mini úsměvem jsem jí kývl na pozdrav. Výborně! Kdo nám vlastně ještě chybí? Ou Nate! On nepřišel? Kde vlastně je? Bylo to divné. Nate, byl dle mého spolehlivý, nebo se tak tvářil. Hm, možná zapadl do nějaké nory anebo je mimo les. "V pořádku Set, mohla jsi klidně odpočívat." Nechtěl jsem je nutit do něčeho, u čeho se ještě víc unaví a pokud by byla už teď unavena, odpadla by mi během lovu jako suchý list ze stromu.
Přešlápl jsem si. Tak to asi budeme všichni. Nate nejspíše nedorazí. Olízl jsem si čenich a přitom jemně zastříhal oušky. Má garda byla nastoupena a připravena. Už jsem jenom potřeboval zjistit, kdo by byl ochoten se vůbec zúčastnit. A tak jsem při krátké odmlce dal prostor i naším členům, aby mi řekli svůj názor. První pohled jsem věnoval hyperaktivní veverce jménem Newlin. Jak jsem očekával, jeho oči byly plné tajemna a div nevybuchly nadšením. Jeho nadšení mi potvrdil i hlasitým projevem. Jakési i tišší ano jsem zaslechl i ze strany Sheily. Koutkem oka jsem se na ní podíval a usmál. Amnesia jemně pokynula hlavou, nejspíše plná obav, o co vlastně půjde. "A ty Setio? Realizujeme tvůj plán ohledně lovu vyder." Asi já to bylo více než jasné, jinak by zde přeci nebyli.
Na okamžik jsem se musel přesunout s pozorností k Newlinovi. Zajímalo ho snad vše ohledně nového člena. Ohledně toho člena, o kterém bych raději nevěděl, neslyšel a nikdy ho neviděl. Jeho obrovský zájem zjistit o něm něco více mě spíše děsil. Nechtěl jsem se o něm bavit, zatím co tento vlček by chtěl vědět i barvu jeho očí. Pootevřel jsem tlamu a než jsem začal mluvit, zvedl jsem tlapku a položil jí na Newlinovu hlavu. Normálně bych se členů asi nedotýkal, ale tohle prostě potřebovalo ho nějak zkrotit. Položil jsem tlapu na jeho hlavu a jemně jí zatlačil jeho směrem. "Jmenuje se Geib. Nic víc o něm nevím Newline, takže si veškeré informace budeš muset zjistit sám. Teď se ale soustřeď na mě." Položil jsem tlapku zpět na zem a zhluboka se nadechl. Dobře, tohle by mělo být zahráno do autu.
"Ještě bych se vás rád zeptal. Chcete to pojat jako soutěž do vyčerpání sil anebo do určitého počtu?" To bylo důležité. Navíc, nechce, aby mi tu pak leželi čtyři vlci unavení a neschopni se únavou ani nažrat. Měla to být přeci jejich odměna. Jejich maso a jejich kůže. Ty kůže e vám opravdu budou v zimě hodit, uvidíte. Já chtěl jít spíše na vysokou zvěř, ale Neyteri… no nic. Navíc tento lov, tedy lov na vysokou by musela vést právě ona, jakožto výborný lovec a ta neměla čas. "Hlavně si dávejte pozor. Stromy jsou blízko sebe, nepřerazte se a snažte se dbát na bezpečnost a to především vlastní." Tak nějak jsem jim připomenul, hlavně bezpečnost. "Pokud nejsou dotazy, můžeme začít!" Vyřkl jsem nadšeně.

// Nu nevím, jestli dorazí i Set? Uvidíme

Chvíli jsem nehnutě stál. Pozoroval jsem okolí. Kdo ví, jestli se někdo zve a jestli se naším členům bude chtít přijít až ke mně. Ale mohli by. Zas tak leniví by neměli být. Ušklíbl jsem se. Prošly vteřiny a já stále čekal. Možná s váháním, ale přeci jen jsem se dočkal malé, spíše tišší odpovědi. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Newlin mi odpověděl. Neslyšel jsem jej výt, a proto mě přívětivě překvapilo, že mi odpověděl. Věděl jsem, že vytí je přirozenou komunikací vlků a vlci si běžně odpovídali i přes několik území vzdálená. Spokojeně jsem se usadil na zadnici. Jeden člen ke mně mířil, nejspíš. Ještě někdo by mohl dorazit. Lov měl být v rámci soutěže, takže s kým bude soutěžit Newlin? Mohl by se mnou, ale to bych asi prohrál hned. Nebyl jsem tak zdatný lovec, jak se mohlo z prvu zdát. Měl jsem neuvěřitelnou dávku štěstěny.
Drobné praskání maličkých větviček mi naznačilo jeho příchod. Přišel s vřelým úsměvem, což mě naladilo na jeho vlnu. Začal jsem se cítit v pohodě a uvolněně. Opětoval jsem mu úsměv, a když jsem se nadechl pro nějaká ta slova, okamžitě mě přehlušil. "Zdravím tě Newline. Přesně tak." Přitakal jsem mu. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem ho neviděl. Minimálně od té doby, co jsem opustil smečku a šel ke Smrti a Životu. A to byla nějaká ta doba. Přeskočil jsem jeho lilky, jelikož měl na mysli nejspíše lelky. Hm, to ti někdy ukážu. Není to tak těžké. Přitakal jsem mu. "Slyšel jsem tě velice zřetelně." Les byl sice strom na stromě, ale zvuk se právě díky nim odrážel a dokázal se tak mnohem rychleji přemístit, než by si kdokoliv myslel.
Další tiché krůčky naznačily o dalším vlkovi. Pootočil jsem hlavu a spatřil rudé očiska, které se jako první vynořila z poza stromů. Následně se objevilo i kontrastní černo bílé tělo. Bylo to až tak trošku fascinující, jakým kožichem se honosila. "Vítej, Sheilo." Sice jsem chvíli nebyl jist jménem, následně se mi okamžitě vybavilo. S Sheilou přišlo i prapodivné tajemno, které s sebou přinesla. Nevím, jestli se znala s Newlinem. Nejspíše se stihli seznámit, kdo ví. A jestli né, teď se seznámí. "Tak abych to nějak vysvětlil." Začal jsem a přitom se podíval před sebe. Blížil se k nám další kožíšek. Hm, jsem vážně ohromen vaším příchodem. Aniž by si to oni uvědomovali, mě to potěšilo.
Při jejím příchodu jsem z ní vycítil nejistotu. Páni! Dokážu poznat, jak se cítí? Neyteri by měla radost. Bylo to až moc jednoduché. Am byla spíše ten tichošlápek a to že zde seděla jako naplé klubíčko mluvilo za vše. "Am." Kývl jsem směrem k ní.
Nějak jsem se začal automaticky vracet do svého starého já a to kratičké roztržení v pohodě Newlina bylo dávno pryč. Tlama se mi zkroutila do úzké linky. Přísným pohledem jsem se podíval na každého z nich, jelikož to vypadalo, jako by už měli mezi sebou nějaké neshody. "Nevím kdo vše o tom ví. Ale, byl jsem obeznámen, že nám Setia vymyslela zábavu. Ta tu vlastně ještě není…“ Zamyslel jsem se přitom a znovu si prohlédl řadu čítající tři vlčky. "Je to dobré i pro získání nějakých těch kožešin navíc." Poznamenal jsem ještě, aby tak trošku mohli tušit, co se bude dít.
"Měl by někdo z vás zájem o menší loveckou hru? Lovily by se vydry, takže zde v lese. Kožíšky, které ulovíte, si necháte pro sebe na zimu do úkrytu." Pohled jsem zabodl na úkryt a přitom se zastavil. Po dobu svého mluvení jsem převážně chodil pomalými krůčky po krátké čáře, která ani neexistovala. "Neyteri se stará o nového, člena, takže asi začneme zatím bez ní. Měli byste zájem o takovou menší soutěž? Odměnu by vám předala má partnerka." A proč jsem toto řekl? Protože jsem neměl ani tušení, co si pro ně nakonec vymyslela. Nijak jsme se na tom pak nedohodli. Posadil jsem se naproti vlků.

Sice jsem sliboval, že se poohlédnu po hranicích, vůbec se i do toho nechtělo. Abych pravdu řekl, chtěl jsem zalézt na nějaké fajn místečko, kde budu sám, odpočinu si a zároveň si dám alespoň krátkých dvacet. Hm, jako ono místečko, které vlastní Borůvková smečka u tuni. Zalezl jsem si tam a asi byla chyba, že jsem vůbec vylezl. Svět ve vlastním světě. Mohl jsem si tam krásně živořit a místo toho musím živořit tady.
Přidal jsem o něco do kroku. Když jsem sem pro něco rozhodl, asi bych to mohl dokončit. Zkontrolovat alespoň polovinu hranic by bylo více než vhodné. Znovu zkontrolovat naše značky a náš pach smečky u hranic. A jelikož se mi to jevilo jako nejlepší nápad, jak se zabavit a tak nějak se i uvolnit, abych měl nějakou tu novou energii, která by mohla být pro les a členy přínosná. Už teď jsem se cítil o něco lépe. Vydal jsem se spíše směrem na jih. Ono taky tím směrem byl náš úkryt, ale hlavně tam byly nejspíše nejstarší stopy po naších značkách. Vydal jsem se daným směrem. Mohlo by se zdát, že je to na dlouho, ale se svým tempem jsem se dostal docela rychle minimálně do poloviny dané poloviny, kterou jsem chtěl obejít teď a tu další po odpočinku nejspíše v našem úkrytu. A pak bychom se mohli vrhnout na ten lov, který chtěla Neyteri zvládnout. Majitel nápadu by měla být Setia. Jop, plán do budoucna to byl docela slušný, takže jsem si tím byl docela jist, že až si schrupnu, určitě to zrealizujeme.
Postupoval jsem dál a přitom se soustředil na jednu jedinou věc. Úkryt, ke kterému jsem se blížil, byl téměř na dosah a já se nemohl dočkat, až se na okamžik zcela vypnu. Místo toho mě ale začalo opouštět ono spaní v jeskyni. Kašlu na to, udělám si tábořiště tady někde v lese.
Jakmile jsem měl alespoň polovinu lesa za sebou, úlevně jsem se posadil a zády se opřel o strom. Oddechl jsem si. Byl to velice náročné, natož obcházet celý les. Jenže onen pocit, že by se mohl ten mini lov uskutečnit, byl silnější. Chtěl jsem se toho zúčastnit a doufal, jsem, že se to povede. Nebylo by na škodu svolat vlky a začít. Sice by zde měla být Neyteri, ale určitě se poté přidá, jen co provede nového člena.
Sice jsem chtěl někam zalézt a usnout navěky věků. Ale tento pocit byl mnohem lepší a silnější. Povzbudit smečku a navíc by nás to mohlo zase o něco více stmelit. Když už jsem stál u úkrytu, rozhodl jsem se pro menší svolání již dopředu. Bylo mi jasné, že se vlci mohli potulovat různě po lese a může pěkně dlouho trvat, než se z jedné strany dostanou na druhou. Napřímil jsem se a přitom zhluboka zavyl. Svolával jsem tak naše členy. Následně jsem zůstal stát na místě a čekal buď odpověď, nebo příchod. Přeci jenom, vždyť každého přiměje výt, když slyší vytí.

// Tak jo hříbci, svolávám to již dnes, abyste měli zítra prostor se zde během dne nějak uspořádat. Doufám, že se zúčasní ti, kteří mi do vzkazy psali ANO. :)

Měl jsem za to, že se atmosféra o něco maličko odlehčila. Možná to bylo tím, že jsem se začínal smiřovat s jistými skutečnostmi. Geib nás pár slovy ujistil, že veškeré pravidla a chod smečky chápe. Dalo by se sice o tom polemizovat, ale nač se zbytečně zdržovat. On by to bral jako osobní věc, že se ho schválně více vyptávám. Nejraději bych to měl už za sebou. Né k vůli přítomných, ale chtěl jsem si ještě obejít hranice, strávit nějaký ten čas zase na chvíli sám a nechat si vše promyslet. Navíc teď jsem toho času potřeboval dvakrát tolik, když se k nám chystal Geib a já se měl tak nějak podřídit. Podřídit se v tom, abych zbytečně nedělal problémy. A nemusely by vůbec být. Jediné co mě zajímá, proč ho to k nám tak táhne? To jenom k vůli Neyteri? Byla jako magnet. Přitahovala spoustu vlků a využívala jejich naivity a zároveň jejich vlčího instinktu.
Ani nevím proč po mě Neyteri opakovala má slova. Já to myslel smrtelně vážně. Nebyl jsem až takový grázl jak možná na první pohled mohu působit. Proč bych mu dělal naschvály? Byl bych sám proti sobě. Jak bych mohl mít respekt ostatních, když bych si vylíval zlost na jednom jedinci, u kterého jsem kdy zapochyboval? Přišlo mi to sice opakující se, ale dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Uši jsem sklopil k hlavě a tvářil se na okamžik otráveně.
Znovu jsem je vrátil do původní pozice a to jen proto, že jsem uviděl, jak Geib začal otevírat tlamu. Možná jsem nečekal jeho odpověď a právě proto mě zajímala. Hm, pochopil. Pozvedl jsem významně jedno obočí. Nadále jsem ale zůstal sedět a mlčet. Už bylo asi tak nějak rozhodnuto. Byl jsem velice rád, že právě v tuto chvíli znovu mluvila Neyteri. Často jsme se střídali a doplňovali otázky jeden za druhého. V něčem přeci jen měla pravdu. I když už teď je mi jasné, že on neodejde. A kdyby chtěl, budeš to ty, kdo ho bude přemlouvat. Podíval jsem se na ní a přitom na její otázku mířenou na mě kývl souhlasně hlavou. V tomhle jsem své partnerce tak nějak nevěřil. Jako bych potřeboval neustále cítit její oporu, kterou jsem v posledních několika hodinách až tak necítil. Popravdě to ve mně začínalo zase skřípat. Měl jsem problémy sám se svými pocity.
Chaotické ovládnutí mé mysli se ale nijak nepromítlo na mém chování či výrazu. Ten panoval stále stejný. Úzká sepjatá linka tlamy. Hleděl jsem přitom své partnerce do očí, když jsem zaznamenal její myšlenky. Cítil jsem přitom ohromnou úzkost. "Nevěřím těm slovům. Vnitřně jsem si připadl jako zajíc zahnaný do kouta. Měl to být přeci domov, kde se budeme cítit dobře.
Slyšel jsem tiché cupitání. Blížil se k nám někdo z členů. Uslyšel jsem, jak jí pozdravila Neyteri. Zůstal jsem sedět s pohledem zabořeným dopředu. Co kdybych se ohlédl a měl nějakou pijavici na krku? "V pořádku Sheilo." Ujistil sem jí a přitom nepohnul jedinou brvou. Jak milé, tak jeho pach se nese naším lesem? Bylo fajn, že se šel někdo ujistit, zdali je všechno v pořádku. Naše pachy mohli cítit, ale nemohli tušit, zdali jsme u vetřelce nebo ne.
Nečekal jsem, co vyleze z Neyteri. Prudce jsem otočil hlavu jejím směrem. Zářila jako slunce, jelikož si myslela, jak geniální plán nevymyslela. Přitom pro mě to bylo, jako by mi s úsměvem vytrhla srdce z hrudi, nabodla jej na kůl a následně nabídla všem žijícím vlkům.
Postavil jsem se a přitom se narovnal. Abych se držel pravidla a nedělal problémy, rozhodl jsem se využít situaci po svém. "Já to vidím jinak." Oznámil jsem jí, že jsem stále svobodný vlk a tak se mohu rozhodnout po svém. Možná jsem jí teď vzdoroval o něco více, než kdykoliv předtím. "Pokud vím, Geib je tvůj přítel. Máte si určitě co říct. Takže místo toho flákání u tůně, půjdu já zkontrolovat hranice. Vy se zabavte." Poznamenal jsem. A rovněž, se o něj mohla postarat i Sheila. Přeci jen, mohla si ho vzít na krk a provést ho. Ukázat mu, kde je voda, kde je úkryt a kde jsou vydry.
"Máš zde Sheilu, ta ti jistě ráda pomůže. A když mě omluvíte." Podíval jsem se po přítomných, otočil se na jedné tlapce čelem vzad a rozešel se ladným, ledabylým krokem pryč. Stromy zde nebyly až tak husté, takže jsem se nemusel tak často proplétat. Sheila se může přidat i ke mně. Ale co se mnou? Zábavný nejsem, náladu moc nemám a chtěl bych být sám. Aniž bych se ohlédl, zmizel jsem v útrobách lesa.

// Genialita není vše

Mohlo se zdát, že moje nálada o něco poklesla. Asi na tom něco bylo. Ještě před chvílí jsme s Neyteri řešili docela krásnou věc a to mýtinu. Doufal jsem, že budeme mít i v lese klid takový, jaký panoval na mýtině. Byli jsme tam sami, možná proto mi to tak vyhovovalo. Měnil bych? Vrátil bych se zpět ke svému starému životu tuláka? Pokud bych byl sám, nejspíše ano. Kdybych byl ale sám, neměl bych ani smečku, jelikož bych to nepovažoval za prioritní věc. Byl jsem s dosavadním životem spokojen. Dosáhl jsem prozatím svého životního maxima. Ale otec by na mě stejně nebyl pyšný. Matka ano, ta mě podporovala v hodně věcech. Bylo to, jako bych se vrátil v čase. Znovu jsem viděl jejich tváře před očima. Byli tak blízko, že jsem se jich mohl dotknout, kdybych natáhl tlapku. Moc dobře jsem ale věděl, že tento obraz zmizí a rozplyne se v prach, kdybych se jej dotkl.
Vráti jsem sem k reálnému obrazu. Geib stál k nám zády a ve tváři mé partnerky jsem mohl vyčíst nevyslovenou větu, kterou se právě chystala říct. Protočil jsem oči. Tento vlk byl možná důležitý pro ni. Pro mě neměl ale žádnou cenu, absolutně žádnou. Bylo mi jedno, co si tento barevně pestrý vlk vlastně myslí. Bylo mi jedno, co udělá a co řekne. Všechno to pro mě nemělo žádnou vážnost či cenu. Možná má Neyteri pravdu. Že by mohl mít každý vlk šanci na druhý pokus? Vždyť i mně se tato možnost naskytla. Jenže byl to Geib, který si měl uvědomit, že toto může být ta druhá příležitost. Místo toho jsem až moc dobře věděl, co se mu honí hlavou, aniž bych musel vynakládat sílu a rejdit mu v hlavě.
Nejspíše jsem pěkně dlouho mlčel. Nespěchal jsem s odpovědí. Přimhouřil jsem oči. Geib se rozhodl zůstat. Něco mi zde nesedělo. Zprvu byl rozhodnut snad odejít, jelikož už nám ukazoval svůj miniaturní hrb na zádech, který jsem si tam imaginárně přimyslel. Co ho donutilo změnit názor? Něco tady na tom smrdí. Nevědomky, aniž bych si toho vůbec já všiml, že mi jemně rozzářily mé odznaky po celém těle. Jako by tím chtěly něco naznačit. Místo toho jsem se cítil ještě více silný. Možná mají magickou moc.
Neyteri mluvila a já naslouchal rozvážným slovům. Měla pravdu. Toto nebude nikdy klapat. Neyteri, jakožto svou přítelkyni by respektovat mohl. Ale mě, jakožto druhou alfu nikdy respektovat nebude. Jedno zaváhání kamaráde a letíš. Vlastnotlapkově se postarám o to, abys opustil smečku. Jelikož pro smečku byla důležitá důvěra a oddanost. "Né jenom alfy, ale i výše postavené jedince." Malý dodatek, který má partnerka neřekla. Překvapení, že jsem promluvil? Popravdě jsem neměl chuť mluvit skoro vůbec. Byl jsem si více než jist, že pokud by se stal členem, z mé strany by neměl žádnou důvěru, která je pro mě u členů důležitá. Jak bych se mohl spolehnout na někoho, koho kdesi v hloubi duše nenávidím? Proč vždycky musím dělat ústupky já. Nevraživě jsem pozoroval vlka, aniž bych si uvědomoval, jaký pohled či výraz tváře vůbec mám. V hlavě mi to nesmírně šrotovalo. Bylo mi navíc více než jasné, že má partnerka je pro jeho přijetí. Proč taky ne. Úžasný a bezva kámoš chce k nám do smečky. Já naštěstí takové starosti neměl, protože jsem neměl ani přátelé.
Protože jsem nechtěl nadále více mlčet a chtěl mít tohle za sebou, rozhodl jsem se dodat pár věcí. "Tohle nikdy nebude klapat." Výhružně zlověstný pohled jsem věnoval své miloučké drobotině. Ona si ani neuvědomovala, kolik sil a úsilí mě tohle všechno vůbec bude stát. Dny, měsíce a roky plné nejistoty, jestli mi ten všivák neskočí po krku či někomu z naší smečky.
"Chování malého vlčete nech za hranicemi smečky. Bude pro mě těžké ti alespoň v něčem důvěřovat. Vidím to spíše jako nereálnou věc. Pokud o místo opravdu stojíš, naschvály a podobné věci z mé strany neočekávej." Šokující? Opravdu pro mě neznamenáš nic, tak nač tě trápit? Koutkem oka jsem se znovu podíval na svou partnerku. A tohle jsi taky věděla, že řeknu, když mě máš tak přečteného?

// Některé údaje mi v Geibově postu nesedí, takže nevím kde jsi to vzala :D ale ok no...

Zamžikal jsem víčky. Neznám mě jako agresora? Posměšně jsem se na ní podíval, tohle nebylo vhodně řešit. Navíc, kdyby chtěla, vzpomněla by si, jak častokrát jsem měl sklony k tomu, abych si založil na problému. Navíc, jak jsem řekl. Pokud není rovnocenný soupeř, nebudu ubližovat zbytečně někomu, kdo na to nemá ani po psychické stránce. "Ublížit někomu fyzicky je hrozně jednoduché. Ale to že se to odrazí na jeho psychické stránce, je věc druhá. Co po mě vlastně chceš? Abych se na každém rohu pral, ubližoval těm, co se ubránit neumí a nemohou?" Vyjel jsem po ní tak trošku nepřiměřeně. Žádné velké řvaní, pouze jsem jen zvýšil hlas o pár tónin. Nikdy asi nepochopím jejich myšlení. Kdybych byl až tak moc prolezlý špatností a ubližoval bezbranným, odsuzovala by mě také. Protočil jsem přitom oči. Tohle bylo něco, co bylo na staletí a staletí koumání, jak vlastně jejich uvažování funguje.
Koutkem oka jsem jí pozoroval. "Od příchodu na Gallireu jsem jiný." Poznamenal jsem fakt, který byl více než známý, jen pro í asi nepodstatný. Nemohla to s ničím srovnat. Znala mě takového. Pozorného, vyplašeného a občas i pěkně naštvaného. Navíc jsem nejméně dvěma tvým kamarádům pošramotil kožich.
V tomto lese jsem byl pánem já. Já a Neyteri, ale velice značnou váhu slova jsem měl právě já a to mě více než těšilo. Mohl jsem ho vyhnat s ocasem zaraženým v tlamě. Je zde smečka a on si to nejspíše ani pořádně neuvědomoval, na jaké území, že to právě vstoupil. Ty jsi tak naivní Geibe. Co čekáš? Co z tebe vypadne? Cítil jsem se více než sebevědomě. S partnerkou po boku, se smečkou v zádech, mé sebevědomí bylo o mnoho silnější, než kdykoliv bylo. Jasně, Ahoj Geibe. Opakoval jsem si v hlavě slova Neyteri. Ušklíbl jsem se a zároveň zabodl na okamžik pohled někam mimo. Byli jsme znovu u hranic a tak nějak díky řidším stromům šlo vidět ven. Vrátil jsem se zpět do reality tehdy, když začal mluvit ten prapodivný kořen, který zde přišel, kdo ví odkud. Aby nám tu nenatahal blechy. Hledal alfy, jak překvapivé. Naštěstí mu dřív než já odpověděla Neyteri. Pozvedl jsem obočí ve znamení "a co sis jako myslel, že jsme my?" Zavrtěl jsem nepatrně hlavou. O to horší to budeš mít, pokud opravdu chceš místo v naší smečce. Ušklíbl jsem se do jemného úsměvu. Tohle jsem si mohl užít. Jenže smradlavá tlapka změnila a zcela otočila. Opravdu? Tak Vypadni! Neyteri sice vyplivla ze sebe, aby neodcházel, ale já to měl zcela u zadní části těla. Jenže já to viděl prostě jinak.
"Jo dobře Geibe, rádi jsme tě viděli." Musel jsem si rýpnout, i když on to tak brát nemusel. Kdo ví, třeba to bude brát jako projev něčeho, co by ho mohlo oblomit. Tak na to hodně rychle zapomeň. Zdržuješ nás. Po jeho slovech jsem si opravdu myslel, že odejde. Nespěchal jsem na něj, a proto jsem se uvelebil na zadnici. A abych přesvědčil Neyteri, že mám taky občas pravdu a hlavně můžu jí taky něčím překvapit, rozhodl jsem se vůbec nereagovat na její myšlenky. Proč taky? Má mě přeci přečteného. Bude tušit, že neodpovím. Dělal jsem, jako by se ke mně ani myšlenka nedostala. Působil jsem tak klidně a vyrovnaně. Jako by mě ani přítomnost Geiba nerozhodila. Tak schválně, v tohle mě má taky přečteného? Veškeré pocity jsem držel pěkně zkrátka, takže nemohla opravdu nic poznat.

// Mýtina

V rychlosti jsme se přemístili z mýtiny na okraj a hranice s naším lesem. Nemohl jsem se dočkat, až zase budeme u sebe doma. Snad i mýtina bude zachována v mém srdci. Byla v něčem až prazvláštní, že jsem doufal, že si jí zapamatuji natolik, abych se zde vracel pořád a snad i rád.
Další pichlavé slovíčko, které přišlo z její strany. Zabodl jsem pohled do její srsti někde na oušku. Jako bych jej chtěl ukousnout a zahodit, rozcupat na cucky a pak jej vrátit potrhané zpět. Zvláštní představa. "To bych se tedy opravdu divil." Ohradil jsem se. Vlčice. Myslí si, že ony mají rozhodující slovo ve vztahu. Ale to se hrozně mýlí, to vlci nesou to břemeno a všechno musí rozhodovat oni. Vlčice na to mají minimální vliv.
Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a přitom se rozhlédl kolem nás. Přešli jsme na téma ohledně magie. Neyteri nejspíše odtušila, že má mysl míří trošku někam jinam. Měl jsem přesně na mysli její magii emocí. Jenže kdo ví, možná jí používá a ani o tom neví. Prostě taková zvyklost. "Možná a možná je to jen zvyk. Možná máš díky magii větší schopnost vycítit pocity toho druhého." Odtušil jsem a přitom věděl, že tomuhle nemůže oponovat. "A navíc, opravdu si myslíš, že mě máš přečteného?" Řekl jsem svou otázku tak, aby zůstala viset ve vzduchu a zároveň jí to vrtalo hlavou. Tohle nikdy netvrď. Protože vlk pak udělá něco, co nečeká a je z toho víc vyjevená, než aby s tím počítala.
Neřešil jsem to a pěkně klusal dál se vztyčenou hlavou, abych měl rozhled, co se kde šustne, co se kde pohne a vůbec, abych viděl jako obvykle, zdali před námi není nějaká ta past. Už by mě to mohlo přestat bavit. Ale ono se to né a né pustit. Ten instinkt je mnohem silnější než já.
Na okamžik mě překvapila její otázka. Přesně o tom jsem před chvíli uvažoval. O překvapení. Musel jsem se zamyslet, co mám vlastně odpovědět. Nebyl jsem svatoušek a nikdy jsem neseděl na zadku, aniž bych se alespoň jednou nepopral. Nevybil ze sebe tu zlost a to zohavení. Jenže, co když jí to odradí? Toť otázka. "No." Začal jsem pozvolna a přitom se na ní otočil s vážným pohledem a doufal, že se jí nějak nezhnusím. Nemohl jsem jí říct úplně vše. Můj dřívější postoj k vlčicím, můj postoj k životu. Co jsem mohl říct, bylo to, na co se mě právě ptala. "Vlastně ano. Vyvolával jsem konflikty velice často." Oznámil jsem jí to takovým tónem, jako by to bylo zcela v pořádku a nic se vlastně nestalo. "Je něco, co na mě vykazuje bezproblémového vlka?" Nahodil jsem úsměv mlaďcha, co nemá žádné starosti. Ten úsměv mi vydržel jen chvíli. Později ztěžkl, když jsem si začal uvědomovat, že takový vlastně nejsem. "Ale tady na Gall jsem ještě netrefil na rovnocenného soupeře. Nemám důvod vyvolat větší rvačku, když vím, že si nedokáží ani ubránit hrdlo." Narážel jsem na toho jejího kamarádíčka, který se po ní válel. Já ho převálcoval ve svém stylu a zároveň jej musel nechat. Nebyl jsem takový sráč, abych se rval s vlkem, u kterého můžu odhadnout jeho síly. Z jeho velice chabých a povislých svalů.
Nechtěl jsem se u tohohle téma nějak zdržovat, a proto jsem se raději k tomu nevyjadřoval a klusal dál. Pomalu jsme přecházeli na naše území, takže jsem se pěkně uklidnil, když jsem necítil žádný jiný pach, než naší smečky.
Konečně jsem se dostával k něčemu, co dávala taky smysl Neyteri. Neboli její přátelé. Byli určitě pro ní moc důležití, to jen já byl opravdový asociál a stačilo mi mít jen svou partnerku, občas potkat nějakého toho hnidopicha, který mi zvedne mandle a pak být zase nějakou velice dlouhou dobu sám. Co víc bych si mohl přát? O toho pravého přítele, kterého jsem kdysi měl, jsem přišel ještě jako vlče. Sice její slova, prvotní slova byla jako rána do srdce. Jako bych já sám nemohl uspokojit její touhu po přátelích. Hrozně to zabolelo, ale přeci tohle jsem chtěl slyšet ne? Ptal jsem se na to, tak co víc bych měl chtít. Tak tobě chybí přátelé. Ušklíbl jsem se. Já jsem takovou potřebu neznal. Chyběla mi partnerka, chyběly mi má vlčecí léta, ale aby mi chyběli přátelé? Jeden a ten je určitě dávno mrtev. Byl to takový blázen, že se mu určitě přihodilo něco hrozného. Další její slova zněla prapodivně. Jak jako nejsou? Zamyslel jsem se a přitom si nevšiml malé muldy pod tlapkami. Zavrávoral jsem, ale nic hrozného to nebylo. "Tak to mě mrzí." Zároveň jsem vnitřně cítil malou úlevu. Co kdyby náhodou prchla za nějakými přáteli? Co bych dělal, kdyby se mohla radit o našich problémech s někým jiným? Utekla by, protože by jí to ostatní vlčice či vlci poradili. A o vlcích nemluvím. Snažil jsem se přitom vypadat tak nějak neutrálně, v hlavě mi to přitom hodně šrotovalo. Švihl jsem zbrkle ocasem. Poznámka možná až nemístná se mi nelíbila. Nejraději bych já za to ukousal k smrti. Co je na přátelích tak úžasného? Žádného nemám a je mi fajn!
Protestoval jsem přitom ve své mysli.
Jak již Neyteri zmínila, vrátili jsme se opravdu včas. Někdo se nám roztahoval na našem území. Naježila se mi srst. Ten pach! Zatím pro mě neznámý, zároveň mi byl až moc blízký na to, aby na něj mé tělo reagovalo. Instinktivně jsem se rozklusal dopředu a Neyteri o pár krůčků zaostávala za mnou. Hnal jsem se svým tempem za pachem a tak nějak začínal tušit, komu ten pach a to nepěkné a zlověstní vytí patří. Otrapa, co tu chce? Bylo mi jasné, že sem přitáhl určitě za Neyteri. Ohlédl jsem se na ní přísně a přitom jí na okamžik proskenoval celou kostru, zdali ho nějak zavolala ona, nebo je to jen blbá náhoda. "Jestli v tom máš tlapky…!“ Upozornil jsem jí protivným tónem svého hlasu.
Již pomalejším a rozvážným krokem, jsem vyběhl na jeden z výběžků, které zde máme. A ejhle, onen vlk, kterého jsem zde cítil tady opravdu byl. Grrr…. Geib. Co tu chceš, ty skunčí hnáto? Byla první věta, která mě napadla. Co tady pohledává?
"Zdravím." Zvolal jsem ze svého místečka, na kterém jsem se zastavil. Vypadni, vypadni, vypadni. Zlost mnou projela od hlavy až do tlapek. Jenže, pak přišlo jedno velké uvědomění. Sakra, kdysi jsem mu chtěl poděkovat za tu sestru. Je fakt, že mi jí přivedl a bez keců či povídání zase odešel. Možná nebyl problém v něm, ale ve mě. Ne to určitě ne!
"Co tu pohledáváš?" Zeptal jsem se ho na rovinu. Dával jsem si ale přitom pozor, abych u toho nezněl zaujatě nebo až moc naštvaně. Snažil jsem se o přirozenost, kterou mě matička příroda velice zdárně obdarovala.

// Psáno ve škole, tak chybiček :D jako rybiček ve vodě.